Archiv štítku: DEU

Německo

Accept – Blood of the Nations

Accept - Blood of the Nations
Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 20.8.2010
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Beat the Bastards
02. Teutonic Terror
03. The Abyss
04. Blood of the Nations
05. Shades of Death
06. Locked and Loaded
07. Time Machine [bonus]
08. Kill the Pain
09. Rolling Thunder
10. Pandemic
11. New World Comin’
12. No Shelter
13. Bucket Full of Hate

Hodnocení:
H. – 8/10
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vždy jsou některé měsíce co do vydávaných desek slabší, jiné silnější, možná největší žně jsou však každoročně v srpnu a září. A právě srpen byl v letošním roce velmi úrodný zejména pro příznivce toho nejklasičtějšího odvětví tvrdé hudby – heavy metalu. Svátkem je bezesporu nové album Iron Maiden, vždyť vlastně všechno, co tahle kapela udělá, je událost. Neméně očekávanou záležitostí je však rovněž „Blood of the Nations“ od Accept, u nichž je očekávání násobeno hned několika faktory. Nepochybuji sice, že o tom všichni víte, ale malé opáčko neuškodí…

Za prvé, Accept se vrací na scénu po dlouhých letech nečinnosti (s výjimkou krátkého a pouze koncertního reunionu v roce 2005); za druhé, jedná se o první studiové album po neuvěřitelných 14 letech od posledního „Predator“, které ještě navíc většina fanoušků nemá moc v oblibě (což já osobně jen tak mimochodem nechápu, protože mně se ta placka opravdu líbí); a nakonec i za třetí, jde o první nahrávku s novým zpěvákem Markem Tornillem.

S náhradou legendárního Udo Dirkschneidera za mikrofonem už si jednou Accept ústní dutinu nabili, tudíž se přímo nabízí otázka, jestli se to, co se kapele na konci 80. let nepovedlo, může povést v roce 2010. Víte, já jsem se asi stejně jako většina lidí ke comebacku s Markem Tornillem stavěl spíše skepticky, vždyť „Accept bez Uda přece není Accept“… jenže s první ukázkou v podobě videoklipu „Teutonic Terror“ (k vidění i někde tady okolo) a hlavně s famózní živou jízdou na festivalu Masters of Rock mě noví Accept začali nahlodávat. I tak se ale musím přiznat, že jsem toho od „Blood of the Nations“ zas tak moc nečekal. A právě to je možná ten důvod (kromě samotné kvality samozřejmě), proč mě ta nahrávka nakonec tak přejela.

Prvních pár poslechů „Blood of the Nations“ mi dalo okamžitě na srozuměnou, že jsem Accept šeredně podcenil a oni mě za to na oplátku vypráskali šerednou závislostí. A dobře mi tak, kapely, na nichž člověk vyrůstal, se přece podceňovat nemají. Ale ne, teď vážně, Accept se povedlo něco, co by do takových veteránů a navíc při takové konstelaci málokdo řekl – nejenže se jim totiž povedlo stvořit výbornou nahrávku, oni stvořili opravdový heavymetalový klenot. Věřte mi, že teď rozhodně nepřeháním, „Blood of the Nations“ je bez debat heavymetalovou deskou roku. A nejen roku. Dovolím si tvrdit, že tohle je nejlepší heavymetalové album, co jsem za posledních pár let slyšel!

„Blood of the Nations“ mi rozhodně neuhranulo nějakou přílišnou hráčskou ekvilibristikou, ani nějakou strhující atmosférou, ani přílišnou originalitou (pokud za originalitu neberete klasický a snadno rozpoznatelný Accept-sound, který si kapela jako jeden ze svých tradičních trademarků samozřejmě ponechala). Nic z toho. „Blood of the Nations“ má prostě a jednoduše koule, v tom je jeho síla. Schopnost chytnout a nepustit, zarýt se do mozku, odkud už ty pecky prostě nedostanete. Že je to málo? Věřte mi, že není. Ty koule jsou totiž sakra velké!

Začátek fošny je naprosto strhující. Hned úvodní „Beat the Bastards“ je silně koncentrovaným extraktem toho nejlepšího, co si jen dokážete představit, když někdo řekne „heavy metal“. U mě osobně navíc Accept ještě trochu hrají i na nostalgickou notu, protože hned s první vteřinou se rozpomínám na doby, kdy jsem jako malý harant u podobných songů hrozil pazourou u sebe v pokoji jak ďábel. A víte vy co, kolikrát si nemůžu pomoct ani teď, při poslechu „Blood of the Nations“. Ono to ale prostě ani jinak nejde – když zůstaneme u zmiňované „Beat the Bastards“, naprosto skvělé riffování, nohy vám budou do rytmu lítat úplně sami. A pak přijde odrovnávací refrén, kdo si alespoň v duchu nezpívá společně s Tornillem ten ústřední pokřik, tak ten je u mě ztracený případ. A to jsme teprve u první písničky!

„Teutonic Terror“ je neodolatelná hymna, která člověka chytne pod krkem a vymete s ním podlahu. Ten pochodový rytmus prostě zabíjí a dovolím s prohlásit, že koho tahle pecka nebere, ten by měl začít uvažovat o změně žánru. Prostě klasa.

Accept však mají ještě jedno velké eso v rukávu, a sice že „Blood of the Nations“ není postavené pouze na obdobných šlapavých válech, ale dokáže nadchnout i výbornými skladatelskými nápady, které sice rozhodně nemají hlavní úlohu, ale dokážou dát celé nahrávce ten správný šmrnc. Však to znáte, právě ty detaily dělí desky na ty skvělé a ty ostatní. Důkazem budiž, že Accept dokáží bez sebemenšího zaváhání utáhnout i sedmiminutové stopáže v „The Abyss“ a „Shades of Death“. Poslechněte si tyhle dva opusy a budete vědět, o čem tu teď mluvím. Člověk by nevěřil, jakou „paseku“ dokáží udělat taková malá ozvláštnění mezi tím heavymetalovým nářezem.

A když už si budete myslet, že Accept trochu dochází šťáva a na řadě je lehce slabší kousek, tak titulní věc „Blood of the Nations“ vás opět vyvede z omylu. Na první pohled je to možná obyčejnější skladba oproti těm předchozím, kapela tam však dokázala napasovat pár prvků, díky nimž je to opět hitovka jak noha. Výtečná sólová kytara to celé táhne neuvěřitelně dopředu a korunou je refrén, jehož sborové „Blood of the Nations“ vám bude znít v uších ještě dlouho.

U „Blood of the Nations“ se rozhodně vyplatí investovat nějaký ten peníz navíc a vrazit jej do limitované edice. Když pomineme, že rozkládací digipack vždycky vypadá lépe než obyčejná plastová krabička, tak se na limitované verzi ukrývá jedna bonusová skladba, která rozhodně stojí za to – „Time Machine“. Opravdu nádherná pomalejší pecka, ta si vážně zasloužila skončit na regulérní verzi. Navíc na ní ještě plynule navazuje balada „Kill the Pain“ a oba kousky se tak skvěle doplňují. Povinná „oplodňovací“ část tudíž taky za jedna.

Snad za jediný, i když malý zápor (spíš záporek) považuji fakt, že se kapela nechala zřejmě až moc strhnout tvůrčím přetlakem a nahrávka je tak možná až moc dlouhá (téměř hodina a čtvrt v limitované verzi), díky čemuž skladby ke konci alba – přestože nejsou nijak horší než ty na začátku – tolik nevyniknou. Kdyby byla deska bývala o jednu, dvě písničky kratší (spíš o jednu, oželel bych jenom „Locked and Loaded“), celý materiál by působil dle mého názoru sevřeněji a více „nahuštěně“.

Každopádně to ale nic nemění na tom, že se Accept jejich comeback neskutečně vyvedl a ještě méně to toho změní na výsledném vysokém hodnocení. Z celého „Blood of the Nations“ sálá neuvěřitelná chuť z (opětovného) hraní a taky pořádná porce energie, kterou by jim mohly závidět leckteré mladší formace. Ani se nechce věřit, že takhle živelnou záležitost nahráli chlapi, jimž je okolo padesátky. Sice to není ta nejoriginálnější věc na světě, ale učte starého psa novým kouskům. Hlavně, že je to tak zábavné, já osobně poslední dny neposlouchám nic jiného. Abych řekl pravdu, jeden den ráno jsem si to stáhl, odpoledne dvakrát poslechnul a druhý den si to už běžel koupit. Takhle moc nakažlivé to je. Stručně řečeno: výborná placka!


Další názory:

Moc jsem od nových Accept neočekával, tudíž jsem se do tohoto alba nijak nehrnul. Musím ale říct, že mě to velice překvapilo. Čekal jsem další tuctovou desku… a navíc bez Uda? Určitě jsem tento názor neměl sám, po poslechu se ale vše otočilo. Už u první „Beat the Bastards“ jsem kontroloval přehrávač, jestli se opravdu jedná o Accept. Druhá „Teutonic Terror“ mě dorazila a já si až do konce užíval tento skvost. Adept na heavymetalové album roku? Určitě! Hodnocení je tedy velice silná sedmička, která se ale může časem povýšit, jestli to není pouze úvodní euforií.
Seda


Heaven Shall Burn – Invictus

Heaven Shall Burn - Invictus
Země: Německo
Žánr: metalcore / melodic death metal
Datum vydání: 21.5.2010
Label: Century Media Records

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook

Když jsem tu před rokem recenzoval poslední výtvor této kapely, byl jsem na něm pořádně závislý a neustále si jej dokola pouštěl. To samé se už nedá říci o “Invictus”, které zdaleka nenaplnilo má očekávání. Heaven Shall Burn si drží stejný zvuk už od šest let staré desky “Antigone”. To pokračovalo k povedené “Deaf to Our Prayers” a již zmiňované “Iconoclast”. A slyšet furt to samé přeci jen časem omrzí. Tuto desku zatím zdobí dobrá prodejnost. Ve své domovině je v první desítce, v Rakousku na 15. místě. O jednu pozici líp si vede v Řecku a ve Švýcarsku se drží na 38. místě.

“Invictus” otevírá jednoduchá piánová skladba, která hodně, ale opravdu hodně připomíná intro “Awoken” na minulé práci. Po ní se spustí dvě hitovky, “The Omen” a “Combat”. Ke druhé jmenované byl před dvěma dny vydán videoklip. Tyto dva výtvory jsou bezesporu nejkvalitnější na albu. Zajámavá je pátá “Buried in Forgotten Grounds”, dá se přirovnat k písni “Joel”, která byla na albu minulém. Obě jsou dlouhé (přes pět minut) a zhruba uprostřed velice zpomalí a hrají pouze jeden nebo dva nástroje. Zde to je opět piáno, se kterým Heaven Shall Burn pracují velmi často. Nebýt minulé desky, “Invictus” by znělo mnohem zajímavěji. Všechny songy, co si na “Invictus” poslechnete, jste už v trošku jiné verzi slyšeli na “Iconoclast”, popř. na starších výtvorech. Je tu ale pár novinek, které jste na dříve najít nemohli. V “The Lie You Bleed For” se k angličtině přidává krátká pasáž v němčině. Celkově si myslím, že kdyby Heaven Shall Burn přešli z angličtiny do němčiny, vůbec by to neuškodilo a jejich materiál by zněl mnohem zajímavěji. Na poslední “Given in Death”, před outrem, zahostovala Sabine WenigerDeadlock. Postarala se o čisté vokály v této skladbě. Když jsem to uslyšel, musel jsem si vzpomenout na System Divide, kde se praktikuje podobný model. Zejména ze začátku byl vokál jako vystřižený od System Divide.

Poslední počin od Heaven Shall Burn byl výrobně zvládnutý na jedničku. Produkce bez chyby, kvalitně nahrané písně a vše funguje, jak má. Má to jednu chybu – songy se víceméně opakují a vše zní furt stejně. Kapela potřebuje příště jít trochu jiným směrem. Slyšet už popáté to samé by bylo více nudné než toto. Je možné, že se kapela změnu kvůli svým fanouškům bojí udělat. Uvidíme příště.


Imperium Dekadenz – Procella vadens

Imperium Dekadenz - Procella vadens
Země: Německo
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 18.1.2010
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Die Hoffnung stirbt…
02. Lacrimae mundi
03. A Million Moons
04. Ego universalis
05. À la nuit tombante
06. An Autumn Serenade
07. Ocean, Mountain’s Mirror
08. The Descent into Hades
09. Procella vadens
10. …wenn der Sturm beginnt

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Přestože Němci Imperium Dekadenz mají již pár let a pár nahrávek za sebou, dokud letos v lednu nevypustili do světa své třetí velké album „Procella vadens“, jaktěživ jsem o nich neslyšel. A po poslechu jejich novinky musím chtě nechtě přiznat, že mi až dosud unikala kapela, jejíž hudební produkce je natolik vydařená, že by byla opravdu škoda jí pozornost nevěnovat.

Imperium Dekadenz se pohybují v mantinelech blackmetalového spektra, avšak pokud prahnete po nějakém čistokrevném zlu, tady ho nehledejte. Ústřední dvojice Horaz a Vespasian (+ tři další kumpáni na živá vystoupení) se totiž zhlédla v pomalé a melancholické podobě žánru, což je jedině dobře, neboť minimálně nahrávka „Procella vadens“ jasně ukazuje, že tato tvář je pro Imperium Dekadenz jako stvořená, a zároveň protože rychlopalebných prasáren je s prominutím přece jenom jak nasráno, kdežto skupin, s nimiž by Imperium Dekadenz mohli být porovnáváni, je o poznání méně.

„Procella vadens“ však není žádná bezbřehá deprese. Muziku Imperium Dekadenz nejlépe vystihuje již jednou zmíněné slovo „melancholie“. Takové je hned úvodní tklivé intro „Die Hoffnung stirbt…“, které pomalu přechází v první klasickou píseň „Lacrimae mundi“. Hned od prvních vteřin se na člověka vyvalí těžká, neveselá kytarová stěna, oplývající vskutku nadmíru vyvedenou atmosférou, jež posluchače takřka ihned pohltí. Mohlo by se zdát, že typický blackmetalový havraní skřehot do celkového smutného vyznění zapadat nebude, opak je však pravdou.

Imperium Dekadenz tahají své trumfy sice pomalu, někdy vyjdou najevo až po vícero posleších, o to však přesvědčivěji. Jeden z mých osobních vrcholů přichází s třetí „A Million Moons“, která jako jediná na desce překračuje hranici deseti minut. Jedná se však o dynamickou, promyšlenou a působivě vystavěnou kompozici vrcholící v naprosto neuvěřitelné závěrečné dvouminutovce.

Další skladbou, kterou považuji za nutné zmínit, je „An Autumn Serenade“. Tu otevírá nádherná klavírní předehra ústící do zřejmě toho nejsmutnější dílku „Procella vadens“. Mlhavý opar protíná až v polovině chytře vystavěné akustické intermezzo. „An Autumn Serenade“ však není jedinou písní, kde se podobná mezihra vyskytuje, právě naopak, obdobné, převážně klavírní části prolínají celou nahrávku, úspěšně přikrmují už tak hutnou atmosféru a album když nic jiného oživují.

Musím se přiznat, že mi zpočátku „Procella vadens“ přišlo až příliš monotónní s málem záchytných bodů pro posluchače. Jak již ale bylo řečeno výše, deska mnohá svá tajemství odkrývá až časem a čím častěji navštěvuje můj přehrávač, tím lepší se zdá. Opravdu se tedy vyplatí mít s Imperium Dekadenz trochu té trpělivosti, protože odměna v podobě plného docenění „Procella vadens“ opravdu stojí za to. Pokud se vám s nastoupivším jarem začíná stýskat po zachmuřených podzimních náladách a hledáte něco zádumčivého na poslech, právě „Procella vadens“ by mohlo být tou správnou volbou.

Před samotným závěrem recenze si nesmím odpustit ještě jednu, taktéž velmi důležitou pochvalu, tentokráte na adresu obalu. Jednoznačně se jedná o jednu z nejlepších obálek, co se v letošním roce zatím objevily, navíc – a to se v takové míře zas tak často nevidí – zcela beze zbytku vystihující náladu samotné hudby.


Gamma Ray – To the Metal!

Gamma Ray - To the Metal!
Země: Německo
Žánr: power / speed metal
Datum vydání: 29.1.2010
Label: earMUSIC

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 6/10

Průměrné hodnocení v redakci: 6/10

Odkazy:
web / facebook

Na power metal už dávno nejsem, ale Gamma Ray je hodně známé jméno, tak jsem se obětoval pro Sicmaggot tým a čapnul recenzi. Bohužel/bohudík (nehodící se škrtni) nemůžu porovnávat album se starší tvorbou, protože u mě je tohle jejich premiéra – a dostal jsem přesně to, co jsem čekal.

“To the Metal!” je prostě taková oddechovka, která rozhodně neurazí, ale ani nijak extrémně nenadchne. O originalitě se rozhodně nedá mluvit, osobně si myslím, že to je jeden z vyčerpaných žánrů (ovšem mám pocit, že to už brzo postihne veškerou metalu podobnou hudbu). A když už jsme u toho, originalita má u Gamma Ray velkou roli, často se totiž diskutuje o tom, koho všechno Gamma Ray zkopírovala a na YouTube dokonce vznikají porovnávací videa a zdá se, že podobnost rozhodně není náhodná.

Osobně jsem nenašel moc podobností, až na absolutně jasně poznatelnou skladbu “I Want Out”, kterou postřehne v refrénu songu “Time to Live” snad každý fanda “Keeper of the Seven Keys” od Helloween. Co je tu morbidní? Ano, zdá se, že Kai Hansen “kopíruje” (v uvozovkách, protože nechci být příliš útočný) svoji vlastní tvorbu. Ale nevadí, pořád se to poslouchá dobře.

Správně špicujete uši při jménu Kai Hansen. Tenhle chlapík je hlavní mozek, tahoun, zpěvák a kytarista kapely Gamma Ray a myslím, že vykonával podobné funkce právě i u Helloween. Řekl bych, že jeho hlas je dobře rozpoznatelný a charakteristický, určitě to je jeden z poznávacích znaků kapely. A co se týká hry na kytaru, hraje a tvoří poměrně chytlavé riffy a melodie, někdy víc, někdy míň. O sóla se Hansen dělí s druhým kytaristou Henjo Richterem (aspoň myslím) jsou rychlá, melodická, někdy pomalejší… solidní, stejně jako ostatní instrumentalisté.

Rychlé, chytlavé, melodické, někdy pomalejší, baladičtější… tak se dá popsat celé album a v podstatě i veškerý power metal. Jak jsem již řekl, myslím si, že je to vyčerpaný žánr a originalitu hledat nelze, každopádně je “To the Metal!” solidní oddechovka, která na chvíli zabaví a fandy žánru a kapely určitě potěší.


Dark Fortress – Ylem

Dark Fortress - Ylem
Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.1.2010
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Ylem
02. As the World Keels Over
03. Osiris
04. Silence
05. Evenfall
06. Redivider
07. Satan Bled
08. Hirudineans
09. Nemesis
10. The Valley
11. Wraith
12. Sycamore Trees [bonus]

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

I přes 16 let na scéně a šest výborných desek (včetně té aktuální) mi Dark Fortress připadají pořád spíše jako taková nenápadná kapela, která stále nemá věhlas, jaký by si podle mého názoru kvalitou své produkce zasloužila. A to by v tom byl čert, aby je novinka „Ylem“ konečně nekatapultovala do první ligy, na oči celé metalové komunity, nejen blackmetalové scény. Jestli se dá totiž něco o nové nahrávce těchto německých black metalistů říct, tak, že drtí kosti, mozek i koule…

„Ylem“ drtí kosti svým těžkotonážním soundem. Produkce je u téhle fošny vskutku brutální. Pravda, Dark Fortress na žádném ze svých dlouhohrajících počinů nebyli nějaká garážovka, „Ylem“ má ale jednoznačně nejlepší zvuk z celé diskografie skupiny. Nejde však o žádnou vyleštěninu bez duše, pořád je to kurevsky heavy! Budou praskat kosti, budou praskat reproduktory. K čemu vám je ale super zvuk, když vaše hudba stojí za prd? K ničemu, ale choďte s tímhle za Dark Fortess – to není jejich případ. Zabijácká riffóza vám urve hlavu a veškeré pochybnosti o kvalitách „Ylem“ vám narve zpátky do vašeho chřtánu. Takhle nakažlivé pecky jsem pěknou chvíli nežral, protáčení mařeny při poslechu je povinnost! I když to já osobně nemám moc ve zvyku, v tomhle případě jsem občas prostě musel vyskočit z křesla a třepat palicí jak o závod. Jenže…

…jenže i tak se nedá říct, že by „Ylem“ byla nějaká bezduchá, i když chytlavá rubanice. Na své si přijdou i milovníci kvalitního poslechu se sluchátky na uších, což je jedině dobře. Rozhodně si ale nemyslete, že by se Dark Fortress snažili oba tyto světy (paření × přemýšlení) na album prostě samoúčelně narvat, aby to tam bylo a aby si každý „našel to svoje“. To vůbec ne! „Ylem“ je jeden velký a vyvážený celek, jenž je skvělý takový, jaký je. Zatímco jeden poslech se může nést ve víru zuřivého headbangingu, u druhého si zapřemýšlíte o celém tom nosném, filozofickém tématu alba o prahmotě, základu všeho, která byla na tomto světě ještě před tím, než vznikl vesmír a život. V tomto ohledu „Ylem“ drtí mozek.

Jak jsem již zmínil, deska je hodně ucelená a vyrovnaná. I přes svojí obludnou délku (s bonusem hodina a čtvrt) nenudí ani minutu. Každá skladba má v sobě uschované tak velké množství detailů, že se prostě jen těžko oposlouchá. Probírat tu všechny dobré songy asi nemá cenu, protože bych mohl jen tak namátkou zmínit celý tracklist, vyzdvihnu tedy jen pár absolutních bomb, které mě osobně zaujaly nejvíce.

Za pozornost určitě stojí trojka „Osiris“, která vám po ostřejší „Ylem“ a klidnější „As the World Keels Over“ napumpuje do žil vskutku vydatnou porci chorobné atmosféry. Po temném začátku se na vás vybalí přesně ten křupavý riff zmiňovaný někde výše, navíc v kombinaci s lehkým klávesovým podkladem, jenž skladbě dodává jakýsi punc absolutnosti. Jak „Osiris“ plyne dále, stává se více a více působivější, až to člověka nutí obdivně pokyvovat hlavou, aby se nakonec zlomila v apokalyptické sólo a totální sypanici na závěr. Jednoznačně jeden z vrcholů.

Tím ale výčet nekončí! Zmínit musím i „Evenfall“, v níž exceluje zpěvák Morean velmi zajímavou barvou svého hlasu. Lehce netradiční a působivá druhá půlka songu nabízí jeden z nejsilnějších momentů „Ylem“. A co teprve videoklipová „Hirudineans“ – pekelně pomalý a trýznivý začátek, který se zvrhne v chytlavou blackovou jízdu nabírající rychlost (všimněte si postupného zrychlování bicích a přidávání vrstev kopáků – opravdu pěkné) až do svého konce.

Ty největší lahůdky však nahrávka ukrývá až při svém samotném závěru. Na sklonku celkové hrací se vám dostane takových klenotů, až vám budou uši přecházet. Nejprve je to naprosto nepředstavitelné zlo „The Valley“. Tempo šnečí, ale síla obrovská. Chvílemi se píseň dokonce otírá i o hájemství depresivního black metalu, což jen podtrhuje obrovskou naléhavost. Je to takové malé peklo. Ani to vás však nemůže připravit na to, co bude následovat. „Wraith“ už je totiž opravdu něco neuvěřitelného a já nemohl uvěřit svým uším. Pamatujete si na blasfemii „Lucifer“ od Behemoth? Tohle podobný případ, akorát tam, kde Poláci šli z technické brutality k primitivní infernálnosti, se Dark Fortess vydali na opačnou stranu – z blackmetalové krutosti k jemnosti a melancholii. V konečném výsledku však „Wraith“„Ylem“ vyčnívá stejně obludně jako „Lucifer“ na „Evangelion“. Osudovost a předzvěst nevyhnutelného konce z tohoto opusu stříká na všechny strany. Misantropická bonusová předělávka „Sycamore Trees“ (znáte „Twin Peaks“?) tomu všemu už jen nasazuje korunu.

Co dodat? Dark Fortress stvořili monstrum. Nebojím se říct, že je to opravdu vrchol celé jejich tvorby. Musím se přiznat, že „Ylem“ nabízí ještě mnohem víc, než jsem čekal, a to jsem čekal celkem dost. Hodnocení je možná vysoké, ale vysoké je rovněž mé nadšení. Uznávám, časem to možná klesne o jeden stupínek dolů (říkám možná), ale to nic nemění na tom, že je „Ylem“ počinem bezesporu kvalitním, a když k tomu přičtu i mé překvapení (říkám, očekával jsem hodně, ale ne „tak hodně“), je 9 naprosto adekvátní.


Powerwolf – Bible of the Beast

Powerwolf - Bible of the Beast
Země: Německo
Žánr: power metal
Datum vydání: 27.4.2009
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Raise You Fist, Evangelist
02. Moscow After Dark
03. Panic in the Pentagram
04. Catholic in the Morning… Satanist at Night
05. Seven Deadly Saints
06. Werewolves of Armenia
07. We Take the Church by Storm
08. Resurrection by Erection
09. Midnight Messiah
10. St. Satan’s Day
11. Wolves Against the World

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Velice často se stává, že se člověku určitý žánr vůbec nelíbí, přesto jej z tohoto ranku nějaká kapela zaujme. Já osobně třeba neposlouchám deathcore, ale na takových Winds of Plague docela solidně ujíždím. Thrash metal taky zrovna nemusím, ale Testament, to je žrádlo. Stejně tak nemám rád ani power metal, Němce Powerwolf jsem si však z nějakého neznámého důvodu opravdu oblíbil, zvláště pak jejich aktuální řadovku „Bible of the Beast“, která vyšla letos v dubnu.

Celkem paradoxní je, že jsem si oblíbil zrovna Powerwolf. Co jsem si totiž už dřív projížděl nějaké názory na ně, tak z toho kapela nevycházela zrovna dobře. Spíše se o ní hovoří tak trochu jako, ehm… o průměrné formaci, která je možná zajímavá svojí image a postavou zpěváka Attily Dorna (ještě o něm bude řeč), nikoliv však hudbou. Co na to říct? Samozřejmě bychom to mohli sfouknout klasickým “100 lidí, 100 chutí”, ale podle mě jsou to kecy, protože Powerwolf produkují pěkný a chytlavý power metal s koulema! Jasně, cenu za originalitu možná nevyhrají, ale to nic nemění na tom, že minimálně právě novinkové „Bible of the Beast“ se poslouchá náramně.

Když si projdeme nejlepší pecky alba, za zmínku jistě stojí hned úvodní výbušný otvírák „Raise Your Fist, Evangelist“ i následující „Moscow After Dark“ s výbornou závěrečnou pasáží, zpěvná „St. Satan’s Day“ nebo třeba „Resurrection by Erection“ s velice vtipným textem („Raise you phallus to the sky and you never die“). Mými osobními favority jsou nebezpečně chytlavé vály „Werewolves of Armenia“ a hlavně „Catholic in the Morning… Satanist at Night“, které by vám při případném poslechu rozhodně neměly proklouznout.

Obecně se dá říct (a když tak o tom přemýšlím, možná jsem to mohl napsat rovnou a zbytečně se nezdržovat s vypisováním poloviny tracklistu), že „Bible of the Beast“ stojí především na lehce zapamatovatelných riffech, při kterých prostě není možné nehrozit jak blázen, a na hitových refrénech. A že to není zrovna moc originální popis? Co byste chtěli, vždyť je to power metal a přesně o tohle tady jde, takže je to vlastně klad jak prase.

Celou desku, stejně jako i její starší předchůdce, neuvěřitelně táhne dopředu svým zpěvem Attila Dorn. Tento rodilý Rumun je totiž vyškoleným operním pěvcem a vládne opravdu hromovým hlasem. Tenhle chlápek se pro power metal snad narodil. Je to vskutku požitek, když člověk taky jednou konečně nemusí poslouchat falešné rádoby výšky nějakých kastrátů, ale opravdovou kvalitu.

A právě Attila Dorn je zajímavý ještě jednou věcí. Je to totiž dosti zarputilý křesťan. A právě tady by mohla kosa ortodoxního metalisty narazit na kámen. Zvláště když se podíváte na již jednou lehce zmiňovanou vlkodlako-religiózní image. A po projetí názvů songů přímo cítíte ten závan náboženství. Jenže pozor, Powerwolf vám žádné klíny do hlavy vtloukat nebudou! Přečtěte si texty a pochopíte. Vše je totiž podáno s velkou dávkou nadhledu a hlavně nadsázky. A to je na Powerwolf vlastně sympatické, Attila si totiž v textech svým způsobem dělá srandu jak ze své vlastní víry, tak ze všech true satanistů. A jak říkám, to vše podané s velkou dávkou nadsázky. Celé texty jsou v podstatě o vlkodlacích a metalu. Což je sice možná klišé jako sviňa, ale za ty chytlavé heavy vypalovačky člověk kapele leccos odpustí.


Rammstein – Liebe ist für alle da

Rammstein - Liebe ist für alle da
Země: Německo
Žánr: industrial metal / NDH
Datum vydání: 16.10.2009
Label: Universal Records / Vagrant Records

Hodnocení: 6,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 6,5/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení v redakci: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rammstein si za svou dobu na hudební scéně získali jméno typického industrialového představitele. Jejich nejlepší období se řadí asi na dobu alba “Mutter”. To je stále nejlepší (aspoň dle mého názoru), deskou těchto soudruhů z Německa. Na “Mutter” se navázalo slušnou deskou “Reise, Reise”, které v sobě skrývá veliké hity typu “Mein Teil” nebo “Amerika”. Po “Reise, Reise” přišlo “Rosenrot”. Někoho toto album oslovilo, mě naopak hodně zklamalo. Dá se říci, že po tomto albu jsem na Rammstein zapomněl a dlouho si jich nevšímal. Když se objevila zpráva o tom, že se chystá nové album, byl jsem potěšen. Zároveň jsem se ale bál, aby nedošlo ke stejnému “průšvihu” jako u “Rosenrot”.

Skupina na sebe potřebovala opět upoutat pozornost. Chtěli, aby si lidé zase povídali pouze o nich a aby se tak stali hlavním tématem hudebních časopisů, internetových stránek a všude možně, kde by se jejich jméno mohlo objevit. Poté přišel videoklip s “Pussy” a ejhle, Rammstein nyní byli všude a nové album chtěl slyšet snad už každý. Na jednom nejmenovaném pornoserveru tento videoklip zhlédlo už několik tisíc lidí. Sama skupina si tento tah pochvalovala a byla spokojena s odezvou.

První song na albu je “Rammlied”, nebudeme si nic nalhávat, je to nářez jak má být. Staří dobří Rammstein. Nějak takhle jsem si představoval nové album – nekompromisní, co si na nic nehraje. Ani se nestihne pořádně vydýchat a hned další pecka – “Ich tu dir weh”. Opět velice vydařený song, chvíli jede tvrdě, chvíli se vypustí kytara a ztiší se bubny. Slyšíte pouze v pozadí klávesy a Lindemannův zpěv. Na třetí písní máte na začátku máte jakési trumpety. Ja osobně jsem si je nazval “vítěznýmí chorály,” a to proto, že “Waidmanns Heil” je vůbec nejlepší písní na celém albu. Refrén v této písni, jak ho nazval sám kolega H., je luxusní. A má pravdu, refrén je na tolik chytlavý, že si speciálně tuto píseň budete pouštět vícekrát za sebou. Rammstein vždycky na každém albu měli opravdu velké hity. Ze “Sehnsucht” to byl třeba “Du hast” nebo “Engel”. Z “Mutter” vyzdvihnu “Feuer frei!” nebo “Ich will”. Z tohoto alba by to určitě bylo něco z těchto písní. K dalším takovýmhle skvělým songům se řadí i “Liebe ist für alle da” nebo již přeznámá “Pussy”. Ano, takhle vypadá, že “Liebe ist für alle da” je geniálním albem. Je tu ale i pár písní, které nejsou ani tak typicky Rammsteinovské. Skupina asi experimentovala a přidala pár slaďáků a měkkčích songů. Jsou jimy “Roter Sand”, “Mehr” a “Frühling in Paris”.

To jsou noví Rammstein. Album obsahuje jak vyníkajíci songy, tak i o něco horší. Sečteno podtrženo, “Liebe ist für alle da” přineslo to, co se od této fošny očekávalo. Na nejlepší album skupiny se neřadí, přesto je poslech velice kvalitní a zabaví pěkně dlouhou dobu. Lituji, že jsem si nepořídil lístky na jejich pražský koncert dříve.


Leaves’ Eyes – Njord

Leaves' Eyes - Njord
Země: Německo
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 26.8.2009
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Njord
02. My Destiny
03. Emerald Island
04. Take the Devil in Me
05. Scarborough Fair
06. Through Our Veins
07. Irish Rain
08. Northbound
09. Ragnarok
10. Morgenland
11. The Holy Bond
12. Frøya’s Theme

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kýč. Toto slovo mě napadá vždycky, když poslouchám nové album Leaves’ Eyes – také to bude asi nejfrekventovanější výraz recenze. Nechápejte mě špatně, není to ani tak nějaké negativum, spíš to tady zmiňuji, abyste si dokázali představit, jak „Njord“ zní. Ale nebývalo tomu tak vždycky, právě naopak. Pět let starý debut „Lovelorn“ byl svěží, symfonický metálek, nic objevného nebo výjimečného, ale příjemně se poslouchající album na dobrou náladu. Do kýče začali padat paradoxně až s příchodem druhého vokálu Alexandera Krulla (Atrocity) a druhou deskou „Vinland Saga“. Chvílemi až mírně trapné hraní si na vikingy (já si teda vikinga nepředstavuju jako blondýnku v korzetu, i když je to docela luxusní blondýnka :)) a věčné opěvování severu (už zase nebo ještě pořád? dneska to dělá každá druhá kapela), přestože pocházejí z Německa (no dobře, zpěvačka je Norka, ale co ten zbytek?). I když se asi zdá, že Leaves’ Eyes hodně kritizuju, zas tak žhavé to nebude. Nic z výše řečeného, ani chvílemi přehnaná kýčovitost, nic nemění na tom, že se stále jedná o kýč na vysoké úrovni, který nikoho neurazí.

„Njord“ by se sice dala přiřknout stejná definice, jakou jsem použil v předchozím odstavci pro první album „Lovelorn“, čili že se dobře poslouchá a klidně zvedne náladu, ale sráží jej právě ona zmiňovaná kýčovitost (nebo také klišovitost, ať neříkáte, že znám jenom jedno slovo) a „středoproudovitost“. Současní Leaves’ Eyes si v klidu plují mainstreamem dnešního gotického metalu (nebo, chcete-li, symfonického metalu, abychom byli úplně přesní), to znamená na první poslech chytlavé a zapamatovatelné melodie (ale ne tolik, abyste si je pamatovali do druhého dne). Podobně jako u popu se klade hlavní důraz na zpěv; Leaves’ Eyes disponují zpěvačkou s velice pěkným hláskem a kouzlí s ním vskutku hezké melodické linky. Na druhou stranu, onen zmiňovaný druhý zpěvák s chrčákem jen přicmrndává. Ani zrovna nepatří mezi nějaké excelentní chrliče. Kdyby to nebyl manžel oné zpěvačky (ty dva si rozhodně nemůžou stěžovat, že se jim na turné stýská po rodině), tak by v kapele ani být nemusel, jeho party by klidně utáhnul některý z kytaristů.

Důkaz toho, co jsem vyřkl v předchozích řádcích (myšleno důkaz všech těch pěkných melodií, ne toho manželství) podává hned první a zároveň titulní kousek „Njord“. Ještě patrnější to je ve druhé „My Destiny“, kterou bez sebemenšího zapření skousnou i komerční rádia. Ne nadarmo je právě tohle první singl z novinky. Podobně je na tom i většina ostatních songů. Tu jistou „komerčnost“ ale stále ještě neberte jako negativum, to totiž přijde až teď. Za těžké seky totiž považuji songy „Irish Rain“ a „Morgenland“. Jestli ostatní písničky nazývám dobře poslouchatelným a neurážejícím kýčem, tak tady už nemám slov. Jsou to dvě utahané a „uchcané“ rádoby balady. Tady nemůžu říct nic jiného než: nuda! Ještěže v dnešní době máme vymoženosti typu přeskakování jednotlivých tracků.

Jak to jen říct… pokud v hudbě striktně vyžadujete originalitu a jedinečnost, tak ruce pryč. Jestli si ale občas s chutí odfrknete u nějaké nenáročné oddechovky, která vámi bez vážnějších střevních potíží prolítne a zanechá dojem typu „nebylo to nejhorší“, s novinkou Leaves’ Eyes byste nemuseli šáhnout vedle. Ale dávkovat s rozvahou, nebo se překýčujete a ještě se vám to začne doopravdy líbit…


Caliban – Say Hello to Tragedy

Caliban - Say Hello to Tragedy
Země: Německo
Žánr: metalcore
Datum vydání: 24.8.2009
Label: Century Media Records

Hodnocení: 6,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení v redakci: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook

Caliban se po dvou letech opět vrací na hudební scénu. Po albu “The Awakening” přichází novinka “Say Hello to Tragedy”. S prvním oficiálním albem přišli hoši z Německa v roce 1999, jejich debut nesl název “A Small Boy and a Grey Heaven”, které je také někde nazýváno z jedním nejlepších metalcorových alb vůbec. Za zmínku také stojí dvě speciality “The Split Program” z roku 2000 a o pět let později “The Split Program II”. Obě desky jsou totiž společnou tvorbou s další německou skupinou Heaven Shall Burn. Půlku alba si právě zahrají Heaven Shall Burn a druhou půlku Caliban. “Say Hello to Tragedy” je pořadově sedmým albem skupiny a vychází netradičně u Century Media, místo běžných Roadrunner Records.

Celá myšlenka tohoto alba je vlastně o tom, proč se denně stává několik nešťastných událostí, kterým by šlo snadno přejít a nemusely se nikdy stát. Kytarista Marc Goertz to takto komentoval: “Kdyby jen lidé otevřeli své oči a trochu se starali o své příbuzné či sousedy, spoustě neštěstím by se dalo vyhnout. Některé naše písně jsou zcela vymyšlenými událostmi, některé se ale vztahují ke skutečným věcem jako ve Fritzlově případě.”

Po velice slibném startu skupiny s debutovým albem a další velice dobrou nahrávkou “Vent” (2001) si skupina získala velikou fanouškovskou podporu. Později ale s dalšími alby přicházelo pouze zklamaní, skupina se dostala do skoro stejného stylu, jakým se prezentují Killswitch Engage, Caliban byli nazýváni pouhými kopírkami, kdy také na albech “Shadow Hearts” (2003) a “The Opposite from Within” (2004) se zaměřili hodně na čistý zpěv místo oblíbeného screamu. Se “Say Hello to Tragedy” se dá říci, že se vrací jejich původní tvrdost a styl zpěvu, na výborná první alba ovšem daleko nemá. Vše otevírá pecka “24 Years”, která se také dočkala videoklipu. Začátek na nic nečeká a hned vybalí, co v něm je. Tvrdé části písní střídá čistý zpěv, podobný, jako má mladá skupina Miss May I. Po poměrně rychlém tempu prvních čtyr songů si odpočinete už u páté “Walk Like the Dead”, která je typickou ukázkou novějších Caliban. Patá “Walk Like the Dead” byla takovým oddechnutím a v té další “No One Is Safe” se dočkáte toho samého, co bylo na začátku. Celé album si je ve všech písních hodně podobné, spíše se jen mění text, nežli kytarové riffy či zvuky bicích. Další takový oddych je v desáté “All I Gave”, vynahradí vám to ale poslední dva songy “In The Name of Progression” a “Coma”. Celé album je takové stereotypní, moc se od toho sebe neliší, takže tato deska slouží spíše k takovému výplachu, než k hudebním orgiím.

Caliban fanouškům nahrazují zklamaní z posledních alb, ve většině písní se zhruba vrací na začátek své tvorby, v dalších je slyšet jejich novější nádech. Stále to ale ještě není ono, nic to ale nemění na tom, že “Say Hello to Tragedy” je poměrně dobrým albem, které má ale své mouchy. Pokud se Caliban budou držet toho starého dobrého směru, na příštím albu mohou být o mnoho lepší.


Ahab – The Divinity of Oceans

Ahab - The Divinity of Oceans
Země: Německo
Žánr: funeral doom metal
Datum vydání: 22.7.2009
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Yet Another Raft of the Medusa (Pollard’s Weakness)
02. The Divinity of Oceans
03. O Father Sea
04. Redemption Lost
05. Tombstone Carousal
06. Gnawing Bones (Coffin’s Lost)
07. Nickerson’s Theme

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Abyste správně pochopili smysl této recenze, musím vám nejdříve objasnit můj vztah k Ahab a jejich hudbě. Novinka „The Divinity of Oceans“ byla pro mě jednou z nejnetrpělivěji očekávaných desek letošního roku, což je vzhledem k opravdu velké konkurenci samo o sobě úspěchem. Důvod je jednoduchý. Debut „The Call of the Wretched Sea“ mi k srdci přirostl jako málokteré album a postupem času jsem si k němu vypěstoval až osobní vztah. Mé nároky vůči „The Divinity of Oceans“ byly více než hodně vysoké. Očekával jsem, že mě novinka naprosto uzemní, že se z ní ještě dlouho nevzpamatuju, očekával jsem čirou dokonalost. Jenže vzrušení při prvním stisku „play“ bylo záhy vystřídáno zklamáním…

Naštěstí jsem si byl vědom faktu, že Ahab prostě nehrají hudbu na jeden nebo dva poslechy. Ještě teď si vzpomínám, že i „The Call of the Wretched Sea“ se mi zpočátku nelíbilo a v současné době je to pro mě absolutní srdeční záležitost. Proto jsem „The Divinity of Oceans“ nezatracoval, ale poslouchal dál a dál a dál… Ani prsty všech mých končetin by mi nestačily na spočítání, kolikrát jsem nové Ahab již slyšel. Snad proto se mi nakonec povedlo alespoň částečně do desky proniknout a oblíbit si ji.

Je nezbytně nutné podotknout, že Ahab pracují s konceptem vodní hladiny a oceánu (což by mohlo být jasné i z názvů jejich alb). „The Call of the Wretched Sea“ je jedna velká, neprostupná vodní stěna. Jako obluda z těch nejtemnějších hlubin moře se celým albem proplétá zmar a zoufalství. A hladinu bičují těžké kapky z černých mraků, které nepropustí ani kousek světla. Přesně takhle debut působí. Nátlaková hudba, před kterou není úniku. Proto jsem byl trochu zklamán, že „The Divinity of Oceans“ se ubírá odlišnou cestou. Jak mi ale později došlo, právě to, že novinka není jen kopírkou „The Call of the Wretched Sea“ patří k jejímu kouzlu.

„The Divinity of Oceans“ je jednoznačně méně depresivní záležitostí než jednička. Mořská bouře se chvílemi utiší a rozbouřené vlny střídá klidná hladina, která ale nevěstí nic dobrého. Mezi těžkými mraky občas prosvitne několik slunečních paprsků. Mnohem více je využíván čistý zpěv na úkor growlingu (zpěvák Daniel Droste se vokálně hodně vypracoval, na debutu chvílemi bylo poznat, že je to především kytarista a zpěv dělá „jen tak bokem“). Celkově se jedná o dost klidnější záležitost (ale ne pomalejší, Ahab přece jenom produkují funeral doom, takže vzhledem ke svému žánru mohli jen opravdu těžko zpomalit). Rozhodně se ale pořád nejedná o nic veselého, pro střední metalovou vrstvu to stále bude nepochopitelná šílenost.

Ahab

I přes počáteční zklamání mohu nakonec prohlásit, že podobně jako „The Call of the Wretched Sea“, i „The Divinity of Oceans“ je famózním albem, jen jde na to jiným způsobem. Ještě jsem nestačil proniknout do všech jeho zákoutí (oceán bývá přece jenom rozlehlý), ale již teď mohu s jistotou prohlásit, že do této desky se vyplatí investovat. Ve svém žánru je to naprostá špička. Jenže co je to kapele platné, když je jejich žánr zřejmě ten úplně nejméně oblíbený na světě, na samém okraji posluchačského zájmu. A proto se bude muset i přes své nesporné kvality tato skvělá záležitost neustále plácat pouze jako velmi sporadicky a nestále fungující projekt.