Archiv štítku: DEU

Německo

Lacrimosa – Revolution

Lacrimosa - Revolution
Země: Německo / Švýcarsko
Žánr: gothic rock / metal
Datum vydání: 7.9.2012
Label: Hall of Sermon

Tracklist:
01. Irgendein Arsch ist immer unterwegs
02. If the World Stood Still a Day
03. Verloren
04. This Is the Night
05. Interlude – Feuerzug (Part I)
06. Feuerzug (Part II)
07. Refugium
08. Weil du Hilfe brauchst
09. Rote Sinfonie
10. Revolution

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Za jménem Lacrimosa se ukrývá německo-finské duo, které již dlouhé roky žije a tvoří ve Švýcarsku a které na letošek připravilo v pořadí již jedenácté řadové album. To nese název “Revolution” a já jsem si ho k recenzi vybral veden zoufalou snahou objevit pod hlavičkou gotického metalu kapelu, která není jen továrnou na peníze, bezskrupulní kopírkou několika zavedených žánrových veličin, nebo rovnou kombinací obojího. Zároveň jsem tuhle recenzi vzal jako příležitost konečně se podívat na zoubek kapele, která kolem mě dlouho kroužila, ale nikdy se nepřiblížila dost na to, abych po ní chňapnul.

Nač to zastírat, moje první přání se mi vyplnilo hned s prvním poslechem, protože i když jsem nebyl schopen s jistotou říct, co jsem to vlastně doposlouchal, bylo mi jasné, že nic podobného jsem ještě neslyšel. Nebo ne, jinak. Slyšel jsem spoustu věcí, které zněly jako určitá část nebo chcete-li složka “Revolution”, ale ještě nikdy jsem neslyšel, že by byly tyhle byť i zdánlivě neslučitelné složky namíchány takovým způsobem, jako to na své novince předkládá Lacrimosa. Tilo Wolf totiž operuje s motivy melancholického německého schlageru, přidává špetku vznešenosti klasických gotických uskupení z 90. let, nebojí se vlivů čistého industrialu nebo lehké elektroniky, a to vše podkládá stylově těžko zařaditelnými kytarami. Řekněte, dá se takováhle směsice vlivů vůbec pojmenovat? Já si na to netroufám, ale někdo povolanější by se o to pokusit mohl, protože v podobě, jaká se ukazuje na bezmála hodinovém “Revolution”, se jedná proti všem předpokladům o soudržný celek, kde se jednotlivé části doplňují, místo aby spolu zápasily. Překvapením ale není konec. Jak praví zkušenost, když někdo kombinuje tolik různých prvků, většinou mu z toho vyjde dílo, které je poměrně složité, komplexní a nemusí být úplně jednoduché se v něm zorientovat. “Revolution” je na tom trochu jinak a kdybych měl hledat nějaký výraz, jak shrnout, jakým jazykem k posluchači deska mluví, asi začnu hovořit o hudebním minimalismu, který však oplývá velkým množstvím rozličných nápadů a postupů. A je to skutečně tak, protože i přes značně umírněný charakter nahrávka oplývá opravdu zajímavými momenty – ať už co do melodií nebo kompozice.

Vynikající zprávou je, že se Tilo Wolf snad v žádné skladbě neopakuje a “Revolution” přináší deset svébytných a jasně odlišitelných skladeb. Dosaženo je toho velmi elegantně. V žádném případě se totiž nejedná o deset podle jednoho mustru šitých skladeb klasické struktury, ale je to přesně naopak. Jednou je to energická hitovka “Feuerzug”, jindy silný a rozvláčný žalm “Weil du Hilfe brauchst”, s folkem a elektronikou koketující sólo pro Anne Nurmi (“If the World Stood Still a Day”), svým minimalismem neuvěřitelně přitažlivá “Verloren” nebo třeba košatá a dlouhá kompozice “Rote Sinfonie”. Jednotlivých nástrojů je využíváno tak akorát střídmě, ne všechny jsou nutně stavěny na odiv na každém rohu a výsledkem je tak deska, která je i přes spoustu jednotících prvků velmi pestrá a nenudí.

Zcela dominantním a pro kapelu určujícím faktorem je páně Wolfův vokál. Nikdy jsem nikoho neslyšel zpívat jakkoli podobně a není se čemu divit. Barva, lehká zastřenost a jedinečné emoce, které jsou v jeho hlase skryty, vytváří v kombinaci s parádním německým přednesem vokál, který se prostě musel stát pojmem. Zajímavé ale je, že Tilův hlas místy zní jakoby trochu použitě nebo neudržovaně. Nevidím v tom však jiný důvod než záměr, protože jak jsem se na vlastní uši přesvědčil, naživo mu to zpívá opravdu skvostně. Svojí troškou do mlýna přispívá i klávesačka Anne, která se co se zpěvu týče angažuje především jako doprovodná vokalistka. Jak již ale bylo řečeno výše, svůj pěvecký um v plné šíři zužitkovává v krásné “If the World Stood Still a Day” a osobně bych se vůbec nezlobil, kdyby dostala více prostoru i jinde, protože tady se ukazuje ve velmi příznivém světle.

Jak většinou není o jednotlivých nástrojích moc co psát, zde je to podstatně jednodušší, protože způsob, jakým bylo přistupováno ke kompozici “Revolution”, vysloveně ukazuje na jednotlivé linky nebo konkrétní pasáže a nechává posluchače, ať sleduje, kam plynou. Dojem na mě zanechalo střídmé, ale o to působivější využití kytar, které je radost poslouchat prakticky pokaždé, když se projeví. Jejich parádně strojový chraplák působí v kontrastu s jemným zbytek skladby vyloženě výborně a několik povedených sól – nebo rovnou celá skladba “Verloren” – ukazuje, jak skvěle zde kytary mohou promluvit do podoby celku. Neméně kvalitními party se může honosit bicí oddělení a rozhodně příjemné bylo zjištění, že není zapotřebí natahovat uši kdovíkam, aby šla od ostatních nástrojů rozeznat baskytara.

Tohle všechno zatím vypadá na mimořádné vysvědčení, ale nebylo by fér, kdybych to dosavadní nadšení trochu nezchladil, protože i když se mi album jako celek opravdu dostalo pod kůži, nelze přivírat oči nad některými zjevnými nedostatky, kterými trpí, ať už se mi to líbí nebo ne. Tedy nedostatky… žádné konkrétní nedostatky album nevykazuje, ale v jeho neprospěch hovoří skutečnost, že klady, kterých si tolik vážím, se nepodařilo plně zužitkovat na celé ploše alba. Místy tak člověk narazí na poněkud hluché pasáže, kde se není moc čeho chytit, a výsledek tím pochopitelně trpí. Asi nejvíce tu částečnou prázdnotu cítím ve skladbě “Refugium”, úplně jsem nepřilnul k “This Is the Night”, a dvojice “Weil du Hilfe brauchst” a “Revolution” přes své nezpochybnitelné kvality také není až tak dobrá, jak by mohla být. Když si ale vzpomenu na skvosty jako “Verloren”, “If the World Stood Still a Day” nebo velmi povedené “Irgendein Arsch ist immer unterwegs”, “Feuerzug” či “Rote Sinfonie”, musím nad těmi slabšími kusy přimhouřit oko.

A oko přimhouřím i v závěrečném verdiktu, protože z čistě objektivního hlediska bych musel “Revolution” hodnotit stejně jako kolega níže. Nicméně “Revolution” mě vedle celých podařených skladeb potěšilo nejen celkovou způsobem, jakým promlouvá k posluchači, ale i spoustou detailů, které když člověk objeví, zjistí, že dovedou i ty ne až tak podařené skladby vytáhnout o něco výše, než by asi měly být. A proto také hodnotím, jak hodnotím. Znát předchozí desky s černobílým harlekýnem na přebalu, možná bych se uchýlil k ještě úplně jiné známce, ale při současném stavu věcí nemohu nejnovější počin Lacrimosy hodnotit jinak než velmi příjemnou osmičkou. Za mě naprostá spokojenost.


Další názory:

Musím se přiznat, že ačkoliv samotné jméno Lacrimosa mi samozřejmě již po mnoho let není neznámé, vlastně nikdy jsem tvorbu kapely nějak hlouběji nezkoumal, díky čemuž je “Revolution” vlastně prvním albem vůbec, které věnuji nějakou větší pozornost. Nevím, jestli je to dáno právě tímto faktem, nebo jestli je “Revolution” opravdu dobré i v kontextu ostatních desek, nicméně se mi novinka opravdu líbí. Nutno uznat, že některé momenty jsou opravdu velice silné, zejména se to týká skvělé dvojice “If the World Stood Still a Day” a hned následující “Verloren”, které se obě velmi povedly, stejně jako třeba jedenáctiminutová “Rote Sinfonie”. Jsou zde sice i písničky, které mi tak úplně nesedí (jde hlavně o “Refugium”), ale ani to nic nemění na faktu, že můj celkový dojem z “Revolution” je velmi dobrý.
H.


Lacrimosa

Lacrimosa
Datum: 27.9.2012
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Lacrimosa

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Co si pamatuji, Lacrimosa v mých představách vždy figurovala jako neotřelá formace, které jsem však nikdy nedal možnost stát se jedním z mých oblíbenců. Ale odmítněte možnost zúčastnit se netradiční hudební události doprovázející vydání nové desky, po které jsem při rozdávání recenzí shodou náhod také sáhl. Ne, taková konstelace okolností vyloženě žádala o plné využití, a tak jsem se nakonec zase jednou vypravil do pražského Rock Café, vyzbrojen pouze znalostí novinky “Revolution” a také očekáváním události, která mohla dopadnout skutečně jakkoli…

Ještě než se pustím do popisu samotného dění v klubu, bylo by dobré uvést na pravou míru, čím měl být tento koncert tak netradiční. Několik týdnů před startem Tour: Revolution, jejíž součástí byla i pražská zastávka, totiž od kapely přišla zpráva o tom, že se publikum tentokrát nedočká žádných předkapel, ale namísto toho hned tříhodinového koncertu hlavní hvězdy, který bude rozdělen vedví přestávkou. Motivem pak byla snaha předvést publiku jak maximum nových skladeb, tak výběr toho nejlepšího z dosavadní košaté tvorby. To jsou dozajista sebejisté ambice, ale v takových případech hrozí riziko, že když se celá akce nepodchytí ze všech stran, z něčeho působivého se může jak mávnutím proutku stát celkem obstojný trapas. Proto jsem k celému koncertu přistupoval se střízlivým odstupem a nenechal propuknout nějaké přehnané těšení. Ovšem když jsem se konečně dobelhal na místo, najednou to začalo vypadat velmi slibně. Po vstupu do sálu se totiž mým očím otevřel pohled na velmi vkusně zařízené pódium, kterému se i při výrazné gothic stylizaci podařilo nesklouznout k lacinému kýči nebo přeplácanosti. Nezbývalo tedy než čekat na moment, kdy se v těchto kulisách rozehraje divadlo, k jehož sledování se sešla velmi početná a různorodá směska návštěvníků – gotickými kostýmy a němčinou počínaje, stahováky s bodci a ruštinou konče.

Samotný začátek koncertu se z mně neznámých důvodů protáhl skoro o půl hodiny, ale někdy mezi osmou a půl devátou večerní se konečně setmělo a sálem se rozlehly první tóny titulní skladby aktuální novinky “Revolution”. A hned ze začátku bylo jasné, že minimálně co do vizuální stránky půjde koncertu asi sotva co vytknout, protože i samotné ústřední duo Tilo WolfAnne Nurmi dostálo pověsti, a stylovými kostýmy k těm všem kulisám oba dokonale zapadli. Obzvlášť Anne vypadala naprosto úchvatně, a když do toho ještě z poza kláves rozhazovala úsměvy na všechny strany, byla to skutečně pastva nejen pro mužské oko. Ani uši však nezůstaly zkrátka a mohly se opájet velmi vydařeným zvukem, který nakonec vydržel celý večer a kapele tak v jejím úsilí neházelo klacky pod nohy vůbec nic. A bylo to poznat, protože se od samého začátku jednalo o velmi zdařilé vystoupení, ke kterému mě za celých prvních 90 minut nenapadla snad žádná zásadnější výtka.

Jak už jsem naznačil v úvodu, hrálo se jak z novinky, tak ze starších desek, a Tilo Wolf se ukázal jako opravdový hudebník, protože se krom mikrofonu se stihl pověnovat také klavíru, kytaře, klávesám… Vsadím se, že kdyby na to přišlo, neztratil by se ani za bicí soustavou. Největší pozornost ale pochopitelně strhával při čistě pěveckých pasážích, kde vedle naprosto skvostného vokálního projevu (jeho rozsah a hlasová variabilita mě opravdu uzemnily) stíhal předvádět rovněž různé tanečky a další decentní pohybové kreace, z nichž mě nejvíce zaujaly pohyby rukou, které sice vypadaly značně podobně těm, které předvádí Sharon den Adel ve svých Within Temptation, ovšem v Tilově podání to nevypadalo tak ukrutně trapně, ale naopak velmi stylově. Úlohy hlavního pěvce se v první části vystoupení dvakrát zhostila také Anne, ovšem tady jsem pocítil lehké zklamání, protože skladbu “If the World Stood Still a Day”, která se mi na desce velmi zalíbila, se jí podařilo zazpívat kolem a kolem vzato pěkně falešně a skutečně dobré to bylo snad akorát v refrénech. Nevím, jestli za to mohla nějaká závada na odposlechu, nerozezpívanost, nebo něco úplně jiného, každopádně mě to vůbec nepotěšilo. Jinak bych ale první část koncertu hodnotil veskrze pozitivně, i když se mi žádných vyloženě extatických zážitků nedostalo a ostatní přítomní kapelu odměňovali potleskem, který měl rozhodně své rezervy.

Půlhodinová přestávka uplynula vcelku rychle a musím smeknout před Tilem, který její větší část strávil za pultem s merchandisem (který byl na můj vkus dost nechutně předražený, ale to jen tak na okraj) a ochotně debatoval s fanoušky, podepisoval všechno možné i nemožné a fotil se s každým, kdo o to projevil zájem. Každopádně dění po přestávce mě zajímalo rozhodně víc než tlachy nad pivem, a tak když se Tilo rozloučil s fanoušky, vydal jsem se zpět do sálu v očekávání, co přinese nadcházející druhá půle večera. A nepřinesla toho vůbec málo. Vedle drobné aktualizace pódiových propriet (lucerniček jsem si předtím opravdu nevšiml) a změny outfitu půvabné Anne (ten nový byl na můj vkus pravda trochu moc lascivní, ale uznávám, že bylo v sále vážně horko) mám na mysli především značný nárůst intenzity celého vystoupení. Netuším, jak se to podařilo, ale trvalo jen pár minut, než mi došlo, že se poctivý a fajn koncert změnil na skutečnou bombu. Jako mávnutím kouzelného proutku Rock Café naplnila ohromná energie a vyšlo najevo, že i relativně subtilní hudba, kterou duo Lacrimosa produkuje, nepostrádá ten rock’n’roll faktor, který dovede strhnout davy k mocné odezvě. Lidé na to skutečně zabrali a závěr koncertu se proměnil ve skutečně působivý zážitek, podtržený neúnavným dožadováním se přídavku, který nakonec skutečně přišel. Jediným mínusem, který mi z druhé části vystoupení utkvěl v paměti, je tak jen skutečnost, že se snad z důvodu opožděného startu mohutně zkracovalo a návštěvníci tak přišli dobře o čtyři nebo pět dalších skladeb. Na jednu stranu je to ale možná dobře, protože z ničeho nic vybudovanou intenzitu nemělo šanci rozmělnit zhola nic…

Koncert uzavřela pecka “Copycat” a bylo po všem. K domovu jsem se odebral plný dojmů, které mi fantasticky gradující koncert připravil. Těch pozitivních byla naprostá většina, negativních jen zlomek. Sečteno podtrženo se však jednalo o událost, která zúčastněným asi vydrží v paměti dlouho, protože jakkoli jsem v úvodu poukazoval na ošemetnost takto ambiciózních projektů, Lacrimosa se tohoto úkolu zhostili se ctí, svým fanouškům přichystali mimořádný zážitek a dost možná se jim podařilo získat na svou stranu i ty, kteří do té doby tvorbě kapely neholdovali. Minimálně v mém případě se to opravdu povedlo…


Grave Digger – Clash of the Gods

Grave Digger - Clash of the Gods
Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 31.8.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Charon (Fährmann des Todes)
02. God of Terror
03. Hell Dog
04. Medusa
05. Clash of the Gods
06. Death Angel & the Grave Digger
07. Walls of Sorrow
08. Call of the Sirens
09. Warriors Revenge
10. …with the Wind
11. Home at Last

Hodnocení:
Ježura – 6,5/10
H. – 7,5/10
Kaša – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Upřímně pochybuji, že by se našel byť jediný příznivec tvrdé muziky, kterému by jméno Grave Digger nic neříkalo. A pokud někdo takový skutečně existuje, je opravdovou raritou, protože Grave Digger patří k tomu nejklasičtějšímu, co evropská heavy metalová scéna posledních 30 let nabízí, a nazvat tuto kapelu skutečnou legendou není ani trochu přehnané. A je to právě status legendy, kterým se Grave Digger honosí, kvůli kterému jsem se uvolil k recenzování novinky “Clash of the Gods”. Po různých předchozích zkušenostech se totiž možnost objevení jinými již dávno objeveného skvostu jevila velmi pravděpodobnou.

Veden vzpomínkou na skvostnou interpretaci nesmrtelné hymny “Rebellion (The Clans Are Marching)” z předloňského Wackenu jsem však u “Clash of the Gods” dost tvrdě narazil na zdi reality, a ani zdaleka to nebylo dílem výměny ústředního tématického motivu, kde skotské horaly vystřídali řečtí gerojové z dob obléhání Tróje. Kdepak, problém se skrývá v samotné muzice, a je to problém dost zásadní. Předchozí desky Grave Digger neznám, takže nemohu tvrdit, že je to dlouhodobá záležitost, nebo jenom ojedinělý přešlap, každopádně skutečnost je taková, že většinu “Clash of the Gods” tvoří dost bezpohlavní, tisíckrát slyšený a ničím nevyčnívající heavy metal osmdesátkového střihu. Neberte mě špatně, proti klasickému heavy metalu jako takovému obecně nic nemám, a i když to není zcela můj šálek čaje, tak i v tomto případě dovedu ocenit kvalitu. Jenže to musí být muzika, která dovede oslovit, což se Grave Digger při vší úctě opravdu moc nepodařilo. Jak jsem již říkal, většinu alba tvoří naprosto zaměnitelné a místy vyloženě tupé kytarové vylomeniny, na které po těch pětatřiceti letech života heavy metalu už jen sotva někdo zabere. Tahle instrumentální bezzubost se koncentruje především ve slokách, a to prakticky ve všech, co jich je tu k nalezení. Navíc se mi zdá, že nedobrý instrumentální základ nedává Chrisovi Boltendahlovi moc prostoru k zúročení kladů jeho vokálního projevu, a snad právě proto mi nejedna pasáž přišla odzpívaná poměrně falešně, což opravdu ocenit nedovedu. Anebo se taky pletu a zkrátka mi není souzeno přijít na chuť všem polohám Chrisova hlasu. Faktem ale zůstává, že s vokálem, který “Clash of the Gods” zdobí, rozhodně nejsem spokojený na sto procent…

Nedostatek – jak to jen nazvat – svébytnosti a originality se však stává docela zajímavým paradoxem v okamžiku, kdy posluchači dojde, že se Grave Digger na druhou stranu bezpochyby snažili ozvláštnit nahrávku řadou prvků, které jsou všechno, jen ne ortodoxně heavy. Hned několikrát lze zaslechnout jakýsi strunný nástroj, který vyloženě křičí “na mě se hrálo už v pátém století před Kristem!”, refrén titulky “Clash of the Gods” mi neuvěřitelně připomíná něco, co s typickými heavy metalovými melodiemi a postupy nemá co dočinění (a je to tak dobře, protože je to příjemné osvěžení) a dojde také na rozličné samply, které pomáhají představivosti vykreslit náplň skladby. Krom toho velmi potěšil úvod ke skladbě “Medusa”, který dává vzpomenout na lehce progresivní, poklidné, ale pěkně temnými emocemi nabité pasáže z dílny Iron Maiden. Palec hore za to všechno, ale ne vždy se zadařilo skloubit tyto prvky se základem a výsledek tak místy zní dost samoúčelně.

Jestli má “Clash of the Gods” nějakou vyloženě povedenou stránku, jsou to refrény. Proti všem těm mírně řečeno odfláklým slokám totiž skutečně vyčnívají a jsou to právě refrény, kterými u mě Grave Digger trochu napravili reputaci, protože umí nabídnout opravdu pěkně (místy bych si troufl říct až krásné) melodie a momenty. A právě refrény nesou hlavní podíl odpovědnosti na tom, že “Clash of the Gods” přes všechny zápory, co jich jen má, není až takový problém doposlouchat do konce.

I když je album “Clash of the Gods” zastřešeno konceptem, tak je to pořád album jednotlivých skladeb. Jakkoli mě totiž větší část stopáže pranic nebaví, v případech, kde se podařilo kvalitní a nekvalitní složku namíchat v co možná největší prospěch té kvalitní, se jedná o dost obstojný zážitek. Jasný vrchol desky tvoří po všech směrech povedená pecka “Warriors Revenge” z ne až tak vzdáleného povzdálí sledovaná titulkou “Clash of the Gods”. Být i zbytek alba na obdobné kvalitativní úrovni, tak se můžeme směle bavit o desce, která by si mohla dělat nárok na žánrový počin roku. Jenže mimo na půl cesty se zaseknuvší dvojici “God of Terror” a “Medusa” tvoří zbytek alba materiál, který si může užít snad jen hardcore fanda kapely, který jí zbaští kde co. Samotný dobrý refrén totiž dobrou skladbu neudělá a přesně na tohle “Clash of the Gods” dojíždí.

Album “Clash of the Gods” nepostrádá dobré skladby ani dobré momenty. Jeho problém však spočívá v tom, že prvním se zoufale šetřilo a druhé si v přesile nedobře složených pasáží samo se sebou nevystačí. Výsledkem je tak jen lehce nadprůměrná deska, která skalního fanouška asi vyloženě nezklame, ba dokonce možná uspokojí (vy z vás, na koho takový popis sedí, si můžete k hodnocení přičíst jeden bod), ale náhodný kolemjdoucí jejím prostřednictvím kouzlu Grave Digger asi jen stěží propadne. Já jsem téhle legendě rozhodně nepropadl a po tak rozporuplné zkušenosti si vůbec nejsem jistý, jestli se Grave Digger kdy podívám na zoubek hlouběji…


Další názory:

Asi těžko lze “Clash of the Gods” shrnout jiným prohlášením, než že Grave Digger nahráli své další klasické album se vším, co k tomu patří. Nechybí charakteriský heavy metalový zvuk kapely, typický chraplák Chrise Boltendahla, ani nic dalšího, co by člověk od těchto německých veteránů mohl očekávat… starého psa holt novým kouskům nenaučíš. Ale tady to z mého pohledu vůbec nevadí, protože podobní heavy metaloví klasici jsou snad jedinými kapelami, u nichž prostě dávám přednost tomu, když si jednoduše odehrají ten svůj standard, který neustále baví, což “Clash of the Gods” splňuje do posledního puntíku. Grave Digger sice možná nepřekvapili, ale zajisté potěšili každého milovníka starého dobrého heavy metalu, mezi něž se i přes svůj stále více nevyhraněnější vkus pořád skromně řadím. Jen houšť, hrobníci!
H.

Grave Digger nemůžou už ničím překvapit. Za léta své existence si (stejně jako řada jiných stylových souputníku) získali početný zástup příznivců, který kapelu takřka nepustí k žádným stylovým kotrmelcům. Grave Digger jsou jednou z mála heavy metalových kapel, u kterých mi to ani tak moc nevadí, protože každé album, se kterým za posledních deset, dvanáct let přišli, je víc než solidní cvičení na téma klasický německý heavy/power metal. Schválně zmiňuji časové období deset let, protože zhruba od alba “The Grave Digger” se Grave Digger tak nějak ustálili na jisté kvalitativní laťce, pod kterou neklesli. Novinka “Clash of the Gods” je prostě dalším albem v početné diskografii kapely a pokud jste už někdy slyšeli některý ze studiových záseků, nemůžete být téměř ničím překvapeni. Solidně šlapavý a chytlavý melodický power/heavy metal s občasnými thrashovými kytarami. Tohle pětice kolem frontmana Chrise Boltendahla umí opravdu parádně a pokud pominu stupidní úvod v podobě “Charon”, kterou bych nemilosrdně smazal z hudebních análů, tak mě “Clash of the Gods” baví a při jeho poslechu jsem si zavzpomínal na léta, kdy jsem byl touhle muzikou doslova posedlý. Druhá půlka desky možná není tak silná jako ta první (hlavně díky nepovedené baladě “Call of the Sirens”, která je zbytečně utahaná a celé album zpomalí), ale neměl jsem sebemenší problém se albem několikrát propracovat až k úplnému závěru. Budu se opakovat, ale nenapadá mě, jak výstižněji “Clash of the Gods” popsat než že jde prostě o další album Grave Digger.
Kaša


Tankard – A Girl Called Cerveza

Tankard - A Girl Called Cerveza
Země: Německo
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 27.7.2012
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení:
Ellrohir – 8/10
Kaša – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vybaven znalostí dvou klasických thrashových alb od Metallicy (“Ride the Lightning” a “Master of Puppets”), výběrovky od Testament, jednoho slabšího alba od Megadeth (“The World Needs a Hero”) a návštěvou živáku Swashbuckle, jsem se nebojácně přihlásil k recenzování německých pivně-thrash metalových veteránů Tankard. Přiznávám tedy, že o jejich dvacetileté kariéře a patnácti předchozích albech tak nevím zhola nic. Zdá se ale zjevné, že svůj okruh fanoušků si našli a celkem si ho drží.

Ono taky dát dohromady thrash metal a pivo a ještě k tomu v Německu, to snad ani nemůže dopadnout jinak než dobře. Jestli dokážkou zástupy lidí táhnout Korpiklaani, proč by to nefungovalo i tady, navíc u mnohem zavedenější a tradičnější kapely, která neúnavně působí už od roku 1982. Tolik tedy mé logické dedukce předtím, než jsem se pustil do samotného poslechu.

Musím ale říct, že jsem byl vyloženě překvapen, a to velmi příjemně, tím, co na mě na albu čekalo. Usměvavá kyprá paní na obalu je sice skoro až děsivá, ale uvnitř ukrytá hudba vše vynahrazuje. Poslední dobou začínám nesmlouvavé agresi thrash metalové hudby docela přicházet na chuť, a tak jsem si vychutnal i tuhle pivní dávku, ačkoliv jinak jsem zapřísáhlý abstinent.

Nemůžu tvrdit, že bych nějak blíž bádal nad humorností textů, a vůbec, že bych se jimi příliš zabýval. To když tak zůstane na vás, já prostě jen poslouchal a bavil se samotnou hudbou. Nechci se asi přiliš pitvat, jak co je nebo není zahrané, protože nemám srovnání. Z laického, thrashem příliš nepolíbeného pohledu se úderný kytarový riff střídá s úderným riffem, neméně úderné bicí to v povedené harmonii doplňují a všemu vévodí vokál (samozřejmě také úderný). Všechno dohromady to pak má drajv, tah na bránu a nesporně to plní účel, pro který to bylo vytvořeno a nahráno. Není to zřejmě žádná hudební revoluce, ovšem pařba naživo to musí být pořádná, i když od té bych se já asi držel spíš o kus dál a ruce a nohy v kotli nechal lámat jiným.

Za zmínku snad stojí, že na pátém songu “The Metal Lady Boy” hostuje další známé jméno německé metalové scény, zpěvačka Doro Pesch, ale samotný song patří – při vší úctě k dámě – přeci jen spíš k průměru alba. Mnohem víc mě zaujaly jiné kousky, ať už titulní “A Girl Called Cerveza”, závěrečná “Running on Fumes” (nečekaně začínající baladicky pomalým akustickým intrem) a hlavně “Son of a Fridge”, která mi přijde asi vůbec nejlepší. Zbytek tak moc nevyčnívá, ale průměr tohoto alba, to pořád znamená slušnou kvalitu.

Protože neznám diskografii skupiny, nemůžu se o nic opřít a hodnotit, zda je to lepší nebo horší než to či ono. Co jsem si dělal “domácí úkoly” a pročítal názory v diskusích, tak se mi zdá, že Tankard drží relativně stále stejný styl. Sem tam nějaká deska vyčnívá, občas je nějaká maličko horší, ale v průměru jedou stále to svoje. Být sposlouchaný (podle vzoru “sečtělý”) fanda kapely, třeba by mě to začalo nudit a šel bych s hodnocením dolů, ale protože jde o mé první setkání, odnese si z něj “A Girl Called Cerveza” známku osm.


Další názory:

Můj vztah k Tankard je trošku složitější, vždycky si se zájmem poslechnu nové album, pár poslechů se dobře bavím a postupem času tak nějak zapomenu, až si na něj za pár měsíců nevzpomenu vůbec. A takhle to mám vlastně se všemi deskami legendárních německých alkoholiků. “A Girl Called Cerveza” určitě nebude výjimkou, v jejich dlouhé diskografii už nemají čím překvapit. Prostě pohodový thrash metal bez nějaké hlubší myšlenky či výraznějšího momentu překvapení. Na druhou stranu, borci se nikdy netajili tím, že o tomhle jim nejde a v jejich hudbě jde hlavně o zábavu. A té si na novince užijete dostatek, skladba titulní je parádní hitovka, “The Metal Ladyboy”, ve které se představila Doro, jakbysmet. On vlastně popis hitové skladby s chytlavými, nikoli podbízivými, melodiemi sedí téměř na každou skladbu. Kdybych měl “A Girl Called Cerveza” porovnat s posledními počiny, tak jsem toho názoru, že “The Beauty and the Beer”, či “Thirst” jsou přece jen o něco povedenější desky, svého času mi přišly výraznější a drobet vyrovnanější. Celé album ubíhá v rychlém tempu a kolikrát jsem se nenadál a už jsem měl za sebou poslední skladbu, takže v tomhle ohledu je vše v pořádku, protože se mi na mysl nevkrádal pocit nudy. Tu u Tankard rozhodně nečekejte, a pokud máte rádi nenáročnou formu thrash metalu, která má sílu pobavit, je tady čtveřice z Franfurktu nad Mohanem právě pro vás. Já si dám ještě několik letních poslechů a na další dva roky na Tankard zase zapomenu…
Kaša


Ahab – The Giant

Ahab - The Giant
Země: Německo
Žánr: funeral doom metal
Datum vydání: 25.5.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Further South
02. Aeons Elapse
03. Deliverance (Shouting at the Dead)
04. Antarctica the Polymorphess
05. Fathoms Deep Below
06. The Giant

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ahab původně vznikli pouze jakožto boční projekt několika členů Midnattsol; jejich snažení následně vyústilo v první desku “The Call of the Wretched Sea”, kterou já osobně dodnes považuji za obrovský klenot a jedno z nejlepších funeral doom metalových alb, která znám. Což je o to více s podivem, že toho času hlavní působiště hudebníků, tedy Midnattsol, je (a vždy byl) naprosto neškodný bezzubý čajíček, pro nějž je i průměrné hodnocení pochvalou. Zjevně to časem došlo i kytarové dvojici Daniel Droste Chris Hector, pánové Midnattsol jeden po druhém opustili a začali se spolu s ostatními kolegy z Ahab naplno věnovat plavbě po pohřebním moři, v němž se ukrývalo až podivuhodně mnoho potenciálu. Zatímco z “The Call of the Wretched Sea” dodnes naskakuje husí kůže, z pokračování “The Divinity of Oceans” jsem byl opravdu nadšený pouze krátce po vydání, postupem času můj postoj k albu poněkud ochladl. Byť se bezesporu jedná o dobrou záležitost, na svého předchůdce jednoduše neměla – což byl možná její úplně největší prohřešek, jinak se totiž také jednalo o velmi kvalitní funeral doom, který výrazivo Ahab posunul mílovými kroky kupředu. A co na to aktuální “The Giant”?

Nutno hned zpočátku říct, že mezi “The Divinity of Oceans” a “The Giant” ani zdaleka není tak velký posun, jaký byl mezi “The Call of the Wretched Sea” a “The Divinity of Oceans”; přijde mi, že novinka spíše dále rozvíjí cestu nastolenou jejím starším bratříčkem. Nutno ovšem také dodat, že se jí to tentokrát opravdu daří po všech stránkách lépe. Zatímco “The Divinity of Oceans” bylo v některých pasážích až přespříliš rozvleklé, na “The Giant” jsem si něčeho takového nevšiml ani v nejmenším, ba právě naopak, třetí dlouhohrající počin Ahab je opět opravdu skvělou záležitostí, která je plná výtečných momentů. Ačkoliv famózní kolos “The Call of the Wretched Sea” zůstal stále nepokořen, pranic to nemění na faktu, že “The Giant” má toho hodně co říct.

Co tedy vlastně “The Giant” nabízí? Vzhledem k faktu, že jde o pohřební doom metal, asi by bylo nošením vody do moře, kdybych řekl, že by měl posluchač očekávat pomalé tempo. Nejedná se už ovšem o takový surový a hutný doom, jaký Ahab nabízeli na “The Call of the Wretched Sea”, stejně jako v případě “The Divinity of Oceans”, i na nejnovějším albu najdete kromě masivní kytarové stěny také (byť to na první pohled může vzhledem k žánru vypadat trochu divně) spoustu vyloženě oddychových pasáží s čistým zpěvem. Právě na nich je jen tak mimochodem opravdu znatelné, v jak kvalitního zpěváka se Daniel Droste za těch pár let vypracoval. Zatímco na debutu se prezentoval pouze obhroublým growlingem (který však do té muziky pasoval, netvrdím, že ne), nyní je jeho projev mnohem pestřejší. Taktéž celková nálada a atmosféra “The Giant” pokračuje ve stopách druhého alba – stále je značně neveselá, nicméně už to není vyložená depka jako na první desce. Přesto je myslím vcelku jasné, že příznivci veselé muziky by se od “The Giant” měli držet dál… ale tak už to holt u doomu bývá – ocení jej povětšinou pouze ti posluchači, jimž podobné umíračky nejsou cizí od přírody.

I tak je ale nutné zmínit, že sem tam Ahab i na “The Giant” pořádně zahrozí hlubokými monumentálními rify, které dají vzpomenout právě na “The Call of the Wretched Sea”. Příkladem mohou být třeba hned obě první skladby “Further South” a “Aeons Elapse”, jež obě začínají v poklidném duchu, ale právě díky tomuto kontrastu poté kytarová hradba vynikne ještě více. V “Aeons Elapse” – když už jsme u toho – stojí za zmínku také velice výrazná sólová kytara v poslední třetině písně. Celkově se dá říct, že všechny skladby jsou na “The Giant” na poměry svého žánru dost dynamické a proměnlivé, přelévají se z klidnějších momentů do těch tvrdších a zase zpátky, což má za následek jednu velmi příjemnou věc – posluchač se ani na chvíli nenudí. A to je dle mého názoru právě to důležité. Pokud bych měl vyzdvihnout jednu konkrétní položku, asi bych po mírném váhání (přece jenom se v tomto případě nedá hovořit o nějakých hitovkách) sáhnul po čtvrté “Antarctica the Polymorphess” s fantastickým rozjezdem a ještě fantastičtějším závěrem, v němž se ke slovu opět dostává úžasná sólová kytara.

V konečném součtu je myslím vcelku jasné, že Ahab nahráli výborné album – opět. Ne sice tak působivé a hypnotické jako geniální debut, který už dle mého názoru nebude překonán, ale rozhodně působivější a zábavnější než “The Divinity of Oceans”. Verdikt je tedy zřejmý – “The Giant” lze doporučit každému milovníkovi pořádného doomu. Zklamán podle mě rozhodně nebude…


Kreator – Phantom Antichrist

Kreator - Phantom Antichrist
Země: Německo
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 1.6.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Mars Mantra
02. Phantom Antichrist
03. Death to the World
04. From Flood into Fire
05. Civilisation Collapse
06. United in Hate
07. The Few, The Proud, The Broken
08. Your Heaven, My Hell
09. Victory Will Come
10. Until Our Paths Cross Again

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kreator ke svému třicátému výročí na scéně přichystali pro svou početnou fanouškovskou základnu jako dárek novinku “Phantom Antichrist” a přiznám se, že je to dárek, se kterým si, jakožto dlouholetý fanoušek jak raného, tak pozdního období kariéry thrashové legendy, hned od prvního poslechu strašně rád hraju. Od vydání předchozí desky “Hordes of Chaos” uplynuly tři roky vyplněné vydatným koncertováním a hlavně přípravami “Phantom Antichrist”. Zmíněný předchůdce na mě dodnes působí nedotaženě, přes svou krátkou stopáž rozbředle a i co do síly jednotlivých songů není na co vzpomínat, zvláště pak ve srovnání s vynikajícím “Enemy of God”, a po tomto škobrtnutí jsem byl tedy velice zvědav, jak novinka dopadne a zda Kreator v silné konkurenci povedených alb thrashových legend obstojí. Mediální masáž, která jejímu vydání předcházela, slibovala (jak jinak) nejlepší, nejtvrdší a zároveň nejmelodičtější album v celé historii německých pardálů. Tyhle řeči jsou na denním pořádku, a proto už je člověk bere spíše úsměvně, ale výjimečně jim tentokrát musím dát za pravdu.

Oproti minulému záseku totiž zní Kreator na “Phantom Antichrist” jako pokropení živou vodou, hraje jim to opravdu náramně. Po poslechu novinky mě hned praštila do huby překvapivá melodičnost. Kytarové vyhrávky hrají prim při zachování dostatečné dávky agresivity, takže o nějakém extrémním vyměknutí nemůže padnout ani zmínky, přesto však písně znějí tak nějak epičtěji než na ostatních počinech, které tahle německá legenda v uplynulých dvou dekádách vydala. Z toho jak jsem novinku zběžně popsal, si asi říkáte, že musí znít nekompaktně a že to jako celek nebude fungovat úplně ideálně, ale opak je pravdou.

O hudební stránce toho padne ještě hodně, takže se teď zaměřím na tu vizuální, protože by byla velká škoda, kdybych neupozornil na fantastický obal z dílny Wese Benscotera, kterého jsem doposud znal pouze jako autora ohavností k “Undisputed Attitude” a “Divine Intervention” od Slayer. Zaplaťpánbůh mu někdo otevřel oči a na “Phatom Antichrist” se vytáhl, protože obal ke klasické edici alba (vrchní artwork) se vyvedl. K deluxe edici (dolní artwork) svým uměním přispěl Jan Meininghaus a jeho temný obal je rovněž velice povedený. Když už jsme u té vizuální stránky, tak nezapomeňme na povedený videoklip, který vznikl k titulní singlovce, pod nímž je podepsána polská Grupa 13, jejíž výtvory patří k tomu nejlepšímu, s čím se na metalové klipové scéně můžeme aktuálně setkat (vzpomeňme geniální obrazové ztvárnění “Lucifer” od Behemoth).

Úvod obstarává temné intro “Mars Mantra”, které plynule přechází v titulní zběsilou vypalovačku s parádním chytlavým refrénem. Není to podstatné, ale je docela škoda, že tyhle skladby jsou odděleny a nedošlo k jejich spojení v jeden dokonalý celek, jak se to dělalo před dvaceti lety, ale budiž. Trošku odbočím a zaměříme se chvilkově na singl, který vydání “Phantom Antichrist” předcházel. Na něm se totiž nachází předělávka nesmrtelné klasiky Iron Maiden, “The Number of the Beast”, a přestože bych čekal, že zrovna Kreator se s ní poperou se ctí a dodají skladbě trošku ze svého vlastního umění, tak se jedná o nezajímavý cover. Hudební podklad je v podstatě totožný s tím, který před třiceti lety nahrála “Železná panna”, doplněný o Petrozzův řev, který sem bohužel nepasuje, takže nakonec je vlastně dobře, že skladba se objevila pouze na singlu a nikoli jako albová položka, byť třeba bonusová.

Ale pojďme dál. “Death to the World” je, jak už název naznačuje, pěkná nářezovka valící se v rychlém tempu. Řekl bych, že jde spolu s přímočarou “Victory Will Come” o nejagresivnější pecku na desce. Obě zmíněné písně z alba trošku vyčnívají, nemyslím teď kvalitativně, ale spíše co do atmosféry, díky které mi pasují spíše na “Enemy of God”. Následující “From Flood into Fire” si rozhodně zaslouží označení nejlepší skladby na albu. Začíná se v odlehčeném duchu za sólové umění pánů Petrozzy a Yli-Sirniöho, kteří odvádí po celou dobu vynikající práci. Nekonečné melodické vyhrávky a sólování dávají vzpomenout opět na Iron Maiden, jejichž odkaz je z alba cítit poměrně výrazně, žádné vykrádání, ale inspirace na “Phantom Antichrist” patrná rozhodně je.

Někdy v průběhu “Civilization Collapse” jsem si uvědomil, že kapela na “Phantom Antichrist” šikovně střídá melodičtější, řekněme promyšlenější skladby s klasičtějšími, nářezovými peckami a tenhle krok přispívá k tomu, že se jednotlivé songy i po několik posleších nezačnou slévat do jedné koule a zůstávají jasně rozpoznatelné a zapamatovatelné. Když navíc Kreator zvolní v tempu a Mille přidá trošku melodičtějšího našeptávaného vokálu, jako se tomu děje v “Your Heaven, My Hell”, máme z této písně jednu z největších hitovek, které skupina za dobu svého fungování nahrála. Způsob, jakým skladba postupně graduje, je sice dost předvídatelný, ale je skvěle zakončena parádním sólem a nelidským řevem Petrozzy, přesto jsem si ji oblíbil spíše díky jejímu poklidnému úvodu.

Tak nějak nevím jak album popsat jedním slovem, které by ho dokázalo vystihnout. Epické? Vyspělé? Od obou něco. Osobně jej považuji za jeden z vrcholů tvorby Kreator a v osobním žebříčku skončí hned v těsném závěsu za jedinečným “Coma of Souls”. Od úvodního intra až po závěrečnou “Until Our Paths Cross Again” působí všechny skladby neskutečně silně. Otázkou tak pro mě zůstává, zda se někomu ještě letos podaří “Phantom Antichrist” překonat, dost velké naděje sice vkládám do Testament a je možné, že hned za měsíc si budu sypat popel na hlavu, ale v tuto chvíli mi nezbývá než pasovat “Phantom Antichrist” na nejlepší thrashové album roku.


Oomph! – Des Wahnsinns fette Beute

Oomph! – Des Wahnsinns fette Beute
Země: Německo
Žánr: industrial rock
Datum vydání: 18.5.2012
Label: GUN Records

Tracklist:
01. Unzerstöbar
02. Zwei Schritte vor
03. Such mich, find mich
04. Bis der Spiegel zebricht
05. Die Gesiter die ich rief
06. Bonobo
07. Deine Eltern
08. Kleinstadtboy
09. Regen
10. Kosmonaut
11. Komm zurück
12. Aus meiner Haut
13. Seemansrose
14. Unendlich

Hodnocení:
nK_! – 8,5/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Abych se přiznal, německá rocková tvorba mi až na několik čestných výjimek nic neříká. Hlavně proto, že nemám příliš v lásce jazyk, kterým se u našich západních sousedů mluví. Řekněte upřímně, nebyli by třeba takoví Rammstein mnohem lépe poslouchatelní, kdyby zpíval Lindemann anglicky? Myslím, že určitě, a proto je řadím spíše na okraj svého oblíbenostního spektra. Zmíněnou výjimku však tvoří jejich starší bráškové Oomph!, kteří jsou s Rammstein často srovnáváni. Nejsou sice tolik světoznámí a v žádném případě nemají tak velkou fanouškovskou základnu, ale to neznamená, že by nestáli za poslech. Právě naopak!

Oomph! těsně před vydáním nového alba avizovali menší odklon od své dosavadní tvorby, což se samozřejmě neobešlo bez nespokojených reakcí skalních fanoušků. S čistým svědomím mohu potvrdit, že skutečně ke změnám došlo, ale nejedná se o nic natolik zásadního, aby se dalo říci, že kapela obrátila svou dosavadní tvorbu hlavou dolů a kompletně změnila styl. Ve skutečnosti je nová deska spíše pokračovatelem předchozího počinu “Monster”, kterou svým způsobem rozšiřuje a v nejednom bodě i prohlubuje. Posluchač je tedy vtažen do příjemného a spíše umírněného rockového alba s elektronickými vlivy, které ale nešetří zajímavými nápady a vkusným provedením. Pro někoho, kdo je zvyklý na starší tvorbu v podobě drsnější koncepce možná bude tato definice znít děsivě, opak je ale pravdou. Oomph! se vlastně nikdy nebáli experimentovat, ale také nikdy nic nepřepískli a s každým albem se citlivě posunuli někam maličko jinam.

Hudba těchto tří Němců stojí a vždy stála na vodících klávesových linkách doplněných elektronikou. “Klasické” rockové nástroje typu kytara a bicí zde hrají spíše podpůrnou roli, což ale novým skladbám neubírá na tempu ani dynamičnosti. Ve skutečnosti je výsledný mix písní natolik specifický, že si je snadno zapamatujete i po několika málo posleších a budete se divit, jak snadno se některé z nich dostanou do hlavy, kterou posléze odmítají opustit bez toho, aniž byste si je padesátkrát denně přejeli znovu dokola. Zpěvák Dero Goi (který jako již tradičně celé album i nabubnoval) má rovněž podmanivý a silný hlas, který vyniká především ve středních polohách. Po hudební stránce je tedy “Des Wahnsinns fette Beute” téměř bez chyby. Podíváme se nyní blíže na jednotlivé dílky této skvostné skládačky.

Otevíračka “Unzerstörbar” (anglicky “Unbreakable”) nasadí hned od začátku rychlé tempo podpořené silnou kytarovou linkou, která zpomalí pouze ve fázi těsně před refrénem a na samém konci, kde si jinde dynamický refrén poslechneme v pomalejší akustické verzi. Pro začátek super. “Zwei Schritte vor” (“Two Steps Forward”) je prvním a prozatím posledním singlem nového alba. Osobně si myslím, že se jedná o jednu z nejslabších písní na albu, byť chytlavý refrén zachraňuje, co se dá. Klip se válí někde tady kolem. “Such mich, find mich” (“Look for Me, Find Me”) mě zpočátku dost vylekala, protože je celá laděná do dunivého rytmu techna, či jak se onen styl, při kterém lidé hází hlavou do stále stejného dusání, jmenuje. Jinak se jedná o celkem inveční záležitost a po několika pokusech jsem jí přišel docela na chuť. Následuje první z pomalejších kusů – “Bis der Spiegel zerbricht” (“Until the Mirror Breaks”). “Die Gesiter die ich rief” (“The Spirits that I Called”) vyniká hlavně skvělým refrénem a vyváženým poměrem klásové linky spojené s elektronickým doprovodem. “Bonobo” je silně návyková záležitost, kterou ani nelze slovy popsat, pouze doporučit. Jeden z vrcholů alba. “Deine Eltern” (“Your Parents”) jede hodně přes elektroniku, stojí za poslech.

Druhá polovina alba začíná silně kontroverzní “Kleinstadtboy” (“Small Town Boy”), která zní i na poměry Oomph! velmi netradičně. Následuje melancholicky laděná “Regen” (“Rain”) a střednětempý “Kosmonaut” (“Cosmonaut”). Další vrchol – “Komm zurück” (“Come Back”), která je v refrénu podpořena doprovodem v podobě trumpet, kterýžto nástroj vpravdě nenávidím, ale celkovému vyznění jen prospívá. “Aus meiner Haut” (“Out of my Skin”) je taktéž pomalejší klasicky rocková skladba, po které ale následuje nejlepší song alba – “Seemannsrose” (“Sailor’s Rose”). Někde jsem četl, že se jedná o předělávku staré námořnické písně (jak ostatně napovídá i název sám). “Růže” opravdu zní, jako by byla nahrána v přístavní hospodě plné potácejících se kapitánů a opilých lodníků, což jí dodává nádech zvláštní atmosféry, kterou tak obdivujeme na pirátských filmech. Závěr patří smutné “Unendlich” (“Infinity”).

Vzato kolem a kolem je “Des Wahnsinns fette Beute” výborné album, které určitě osloví jak dlouholeté příznivce kapely, tak i nastoupivší nováčky. Oomph! si zkrátka udržují vysoko posazený standard a mohu říci, že na málokterou kapelu se dá co se týče kvality spolehnout více.


Další názory:

Klidně se přiznám, že na tvorbu Oomph! nejsem nijak velký odborník, popravdě řečeno znám trochu zevrubněji pouze některé songy z klipů, přesto mě na první poslech praštilo do uší, jak moc je novinka “Des Wahnsinns fette Beute” oproti minulosti taková odlehčená, viz třeba singlovka “Zwei Schritte vor” (ačkoliv ta ve výsledku nakonec zas tak špatná není). A upřímně, bylo to překvapení poněkud nemilé, přesto bych jej ještě klidně přežil, nicméně mi na albu vadí jeho přílišná nevyrovnanost. Najdou se zde i opravdu dobré songy (“Such mich, find mich”, “Deine Eltern”, “Kleinstadtboy”), ale také neskutečně debility (třeba uchcanosti jako “Bis der Spiegel zebricht”, “Regen” nebo “Unendlich”) a mezi tím spousta průměru. A to mi přijde velká škoda, jelikož Oomph! rozhodně umí udělat i kvalitní songy (například výše zmiňovaná trojička, která šlape jak hodinky… především čistě elektronická “Such mich, find mich” má opravdu koule), ale jako celek “Des Wahnsinns fette Beute” dle mého názoru nefunguje, což ani těch několik slušných pecek nezachrání. A od toho, že se jedná o album, které je setsakra nevyvážené, které nedrží pohromadě a u něhož více jak polovina tracklistu spíše otravuje, než aby bavila, se odvíjí i nízké hodnocení. Samozřejmě neočekávám, že by to dnes Oomph! valili stejně ostře jako v dobách takového “Sperm”, ale požadavek, aby nahrávka bavila, podle mě není zas až tak přehnaný… a “Des Wahnsinns fette Beute” bohužel (alespoň mě) až na pár konkrétních položek nebaví…
H.


Running Wild – Shadowmaker

Running Wild - Shadowmaker
Země: Německo
Žánr: power / heavy metal
Datum vydání: 20.4.2012
Label: SPV GmbH

Tracklist:
01. Piece of the Action
02. Riding on the Tide
03. I Am Who I Am
04. Black Shadow
05. Locomotive
06. Me & the Boys
07. Shadowmaker
08. Sailing Fire
09. Into the Black
10. Dracula

Hodnocení:
Ellrohir – 6/10
H. – 4,5/10

Průměrné hodnocení: 5,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Ellrohir):

Ohlášen odchod do důchodu, exkluzivní DVD z rozlučkového koncertu, “překvapivý” návrat a zbrusu nové album… Toť nedávná historie další z celého zástupu německých power metalových ikon, kapely Running Wild. Tento název evokuje u zasvěcených piráty a Rolfa “Rock’n’Rolf” Kaspareka v pozici frontmana a duše sestavy, která se kolem něj několikrát zcela obměnila. Krok s dojemně pompézním rozloučením a následným urychleným návratem na scénu může být interpretován různě. Já osobně bych v tom (podobně jako třeba u odchodů-neodchodů slavných sportovců) neviděl vyloženě zlý úmysl, jako spíš neschopnost srovnat si v hlavě, čemu se vlastně chtějí dotyční věnovat. Po pár týdnech, kdy jsou vskutku upřímně přesvědčeni o nutnosti končit, se jim to v hlavě rozleží a najednou si uvědomí, že jim to chybí, a tak se více či méně pokorně vrací zpět na scénu…

Malicherní jedinci to mohou brát jako záminku k programovému odmítnutí obnovené tvorby, podle mého by se mělo soudit teprve podle úrovně vlastního díla. Takže jak se to má s ním? Předně bych uvedl nedostatek, který uhodí do očí téměř každého – obal nového alba “Shadowmaker” je až neskutečně hnusný. Označení “vrcholné dílo moderního počítačově-grafického minimalismu” je velmi, velmi eufemistické. Je to zkrátka nechutnost bez špetky nápadu, která naprosto nesnese srovnání se staršími covery. Byť se mi třeba přebal “Death or Glory” taky vyloženě nelíbí a našly by se i další kandidáti, tak proti tomuto jsou to všechno hotové majstrštyky. Jaké pohnutky k výběru tohoto veledíla management, případně Rolfa samotného vedly, to je mi skutečně záhadou.

Obal obvykle je (nebo aspoň do příchodu mp3 a rychlého internetu býval) první dojem, který fanoušek z alba získá. V tomto směru tedy “Shadowmaker” příliš neboduje. Ovšem nejsme žádná revue moderních výtvarníků, nýbrž hudební webzin, a proto by nás měla zajímat především vlastní hudba. Vizuální dojem je důležitý, nikoliv stěžejní. To ostatně dokazuje hned výše zmíněné album “Death or Glory”, které patří k nejlépe hodnoceným v diskografii. Co tedy nová deska nabízí k poslechu? Deset skladeb a 50 minut, dalo by se říci žánrová klasika, zahrnující i jednu lehce delší skladbu na závěr (sedmiapůlminutový “Dracula”).

Jen co začne hrát úvodní “Piece of the Action”, tak je průměrně sposlouchanému (podle vzoru “sečtělému”) posluchači takřka hned jasné, že poslouchá právě Running Wild a nic jiného. Před časem při recenzi na Panychidu jsem vyzdvihoval schopnost plzeňských hochů imitovat tento nezaměnitelný styl při coveru staršího songu “Black Wings of Death”. Prostě jakmile slyšíte Running Wild, poznáte to. To platí (s jednou výhradou, ke které se dostaneme vzápětí) i na albu “Shadowmaker”. Co však tentokrát pohříchu chybí, to jsou výjimečné momenty – nějaké nápady, nečekané prvky, výrazné melodie… Je to prostě pouhá zaběhlá rutina beze špetky osobitosti.

V podstatě jediné výraznější vzrušení přináší skladba “Me & the Boys”, která se totiž standardní tvorbě nečekaně vymyká. Je předmětem diskusí a sporů, zda v dobrém či ve zlém a zřejmě převažuje druhý názor. Mně úplně první dva tóny evokovaly českou polozapomenutou rockovou legendu Jiřího Schelingera a jeho “Hudba radost dává”. Asi ne náhodou, protože jsou snad úplně stejné. Melodie se sice vzápětí s mou asociací rozchází, jistý pocit podobnosti však zůstává (s tou výhradou, že zmíněná česká písnička je mnohem lepší). Mínus pro Rolfovu partu je, že se k ní podobný styl opravdu moc nehodí. Co v Schelingerově podání upřímně považuju za úžasné, to neumím dost dobře ocenit u kapely s více než třicetiletou historií plnou kvalitních zářezů v diskografii. Nejsem proti zkoušení něčeho nového. Experimentovat na sklonku kariéry s progresí jako Iron Maiden? Směle do toho… Nezávazně bláznit jako poslední Freedom Call? Budiž… Ale klesnout z power metalového Olympu někam na úroveň osmdesátkového glam-rocku? To pardon…

Chraň Bůh (ve kterého nevěřím), že bych chtěl glam-rock srážet a zatracovat, vždyť ho sám mám rád. Jenomže nedá se svítit, erupce nadčasové hudební geniality to asi úplně nebyla. Je pravda, že kdyby tenhle song nahráli někdy v 80. letech takoví Twisted Sister, tak je z toho dneska hymna, na kterou zarytí příznivci “osmdesátkového” rocku, jako jsem já, nedají dopustit. K Running Wild léta Páně 2012 však prostě nesedne.

Kdyby “Me & the Boys” nebyla od nich, tak by se mi líbila téměř bez výhrad, a i takhle je přinejmenším nejvíc vyčnívajícím prvkem alba, což se dá považovat za určité plus. Těch vyložených plusů totiž na desce moc není. Patřil by mezi ně titulní song “Shadowmaker”, kterému k označení “kvalitní song od Running Wild” nechybí nic. Bohužel pro nahrávku jde o kousek trochu osamocený v moři. Pirátská loď nám uvázla na mělčině nudy.

Running Wild

Bylo by však podle mého zároveň nefér zbytečně házet na album “Shadowmaker” lopaty špíny. Nezapře se, že jde o album z produkce Running Wild, a byť jednotlivé songy nejsou nijak závratně dobré, nejsou ani nijak výrazně špatné. Neznámé začínající kapele bych to velmi pravděpodobně zbaštil, Running Wild degraduje jejich legendárnost a v minulosti prokázaná schopnost tvořit výrazně lepší materiál. Určité zklamání je na místě, na druhou stranu můžeme zkusit doufat a věřit, že se Rolf poučí a příště nám naservíruje vyzrálejší a kvalitnější dílo. Anebo se možná nechá vlnou negativní kritiky zastrašit a odejde na odpočinek znovu a definitivně, což by jistě mnohé potěšilo, ne však mě, který se těší na ještě alespoň jedno pirátské setkání.


Druhý pohled (H.):

Způsob, jakým Running Wild odešli a následně se vrátili na scénu, je přesně ten typ comebacku, který absolutně nemám rád. Kapela s velkým humbukem odejde, velký rozlučkový koncert, rozlučkové DVD, fanoušci samozřejmě přijdou, nakoupí… a za dva roky, až to trochu utichne, opět hrajeme. Ale dobře tedy, dejme tomu, třeba to vážně bylo nějaké náhlé vzplanutí tvůrčí nálady (ačkoliv rozhodně nemůžu tvrdit, že by mne slovo “kalkul” nenapadlo) , ale… jestli tohle má být ta neskutečně skvělá deska, která je tak úžasná, že kvůli ní musel Rolf Kasparek vzkřísit jméno Running Wild, tak to teda potěš koště.

Ne, že by “Shadowmaker” bylo úplně na vyvrhnutí oběda, to zase ne, ale jde o naprosto průměrný a ničím výjimečný materiál, který se sice dá poslouchat, ale není k tomu důvod, protože existují desítky, ne-li stovky lepších věcí. Jinými slovy, kdyby kapela Running Wild nadále zůstala v nečinnosti, heavy metalová scéna by rozhodně o nic nepřišla, ba právě naopak, možná by to tak bylo i lepší. Už předcházející album “Rogues en Vogue” připomínalo více než cokoliv jiného spíše křeč, přičemž “Shadowmaker” na tom nic nemění (nehledě na fakt, že ani ty ještě předešlé placky taky nebyly žádný zázrak… posledním opravdu dobrým počinem Running Wild je dle mého názoru trochu nedoceněné “The Rivalry” z roku 1998, ale od té doby to jde z kopce). Sem tam se nějaká slušnější písnička objeví (závěrečná “Dracula” není zlá, docela odpich mají “I Am Who I Am” a titulní “Shadowmaker” – tím však výčet končí), ale jsou zde i totální nechutnosti, při nichž už se výše zmiňovaný oběd opravdu dere z krku ven (“Me & the Boys” je záležitost, za kterou by se mělo kastrovat!). A to se ani nezmiňuji o faktu, že “Shadowmaker” má ten bezkonkurenčně nejhovadštější obal v historii Running Wild.

V konečném součtu vidím “Shadowmaker” jako monstrózní přešlap, který jen škodí jménu Running Wild, jež je po roce 2000 už tak dost pošramocené deskami nevalných kvalit a pochybným fungováním. Obrovské zklamání. Tohle si měl Rolf Kasparek odpustit…


Unisonic – Unisonic

Unisonic - Unisonic
Země: Německo
Žánr: power metal / hard rock
Datum vydání: 30.3.2012
Label: earMUSIC

Tracklist:
01. Unisonic
02. Souls Alive
03. Never Too Late
04. I’ve Tried
05. Star Rider
06. Never Change Me
07. Over the Rainbow
08. Renegade
09. My Sanctuary
10. King for a Day
11. We Rise
12. No One Ever Sees Me

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 7/10
Kaša – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jména Michael Kiske a Kai Hansen asi není třeba nikterak představovat. A právě tito dva bývalí spoluhráči z legendárních Helloween se spolu s dalšími zkušenými muzikanty sešli pod hlavičkou kapely, která má potenciál významně zahýbat stojatými vodami melodického metalu. V neposlední řadě jde však o regulérní návrat Michaela Kiskeho zpět k metalu, což se po některých jeho výrocích jevilo jako velmi nepravděpodobné. Eponymní album “Unisonic” s sebou tedy neslo spoustu otáze, a teď přišel čas alespoň některé zodpovědět.

Co si budeme povídat, ani v dobách, kdy jsem s metalem začínal, mě kapely typu Helloween nebo Gamma Ray vůbec nebraly a je tedy zřejmé, že mi celé toto odvětví lezlo krkem přímo úměrně mému přibližování extrémnějším subžánrům. Na recenzi “Unisonic” jsem tak kývl snad jen ze dvou důvodů – zaprvé mě nemuselo trápit, kdybych měl album totálně zprasit, a zadruhé jsem celou tuhle epizodu pojal jako osobní výzvu – vynést spravedlivý rozsudek nad muzikou, která jde takřka úplně mimo mě. První překvapení ale přišlo v okamžiku, kdy Unisonic vypustili klip ke stejnojmenné skladbě, která celou desku otevírá. Ono to totiž bylo dobré, hodně dobré. Žádný milionkrát převařený heavy/power/melodic/speed eintopf [podobnost pojmenování s jednou naší rubrikou čistě náhodná – pozn. MF], ale neotřelá, našlápnutá a svěží pecka, ze které energie odkapávala po litrech, tedy něco, co jsem opravdu nečekal. V tu chvíli jsem se začal o celé album skutečně zajímat, neboť jsem v něm vycítil potenciál nahrávky, která by mohla po letech přijít s něčím neokoukaným, a možná dokonce znova nastavit žánrovou laťku. S prvním protočením alba však přišlo poměrně slušné vystřízlivění. Oné očekávané tvůrčí lehkosti jsem našel jen pomálu a většinu prostoru zaujal nespočet sice solidně odvedených, ale pořád variací na dvacet let staré recepty. Jenže jak čas plynul, začalo na mě pomrkávat překvapení číslo dvě a tehdy mi začalo docházet, že to přeci jen asi taková bída nebude…

A nejenže to není úplná bída, ono je to vlastně dost dobré. To jsou názorové veletoče, co? Inu, jsou. Ale co nadělám. Větší část alba (poslouchal jsem evropskou verzi s bonusem “Over the Rainbow”) totiž zabírají dobré až velmi dobré skladby, které nabízejí přesně to, co jsem od “Unisonic” prve očekával – svěžest, nápady a dobré melodie. Vedle již zmíněného otvíráku mám na mysli především čtvrtou “I’ve Tried” a desítku “King for a Day”, na kterých neshledávám vážně nic zavrženíhodného a opravdu se mi líbí, i když vlastně nejde o nic objevného. Naproti tu jsou i skladby, jako “Star Rider” nebo “Never Change Me”, které v jádru působí velice prázdně a postrádají většinu toho, co dělá předchozí skupinku posluchačsky atraktivní – prostě klišé jak cyp. Ale dokonce i tehdy, kdy skladba stojí za houby, se na ní dá najít nějaká dobrá pasáž, která zaujme – důkazem budiž refrén “Souls Alive”, který mi v hlavě hraje od prvního poslechu, a přitom mi zbytek skladby snad s výjimkou samotného úvodu nikterak po chuti není. Když bych to ale měl vzít nějak globálně, drtivá většina skladeb je přinejmenším slušně odvedeným řemeslem, které neurazí. Je na nich jasně slyšet, že je nesložili žádní amatéři, ale lidé, kteří před lety pomáhali definovat žánr.

Mám-li ale pohovořit o nějakých charakteristikách, které dělají z “Unisonic” něco víc než sbírku písniček, které se vešly na album, bude to o něco horší. Je pravda, že skladba číslo jedna album otevírá velmi vkusně a na svůj post dokonale sedí. Stejně tak je pravda, že vedle dominujícího středního tempa tu máme nějakou tu povinnou baladu, takže je naplněn pomyslný vzorec rozložení skladeb po desce, ale ani jedna z těchto skutečností neznamená, že by spolu jednotlivé skladby fungovaly lépe než každá zvlášť, takže to vlastně je sbírka písniček, které se vešly do datového limitu CD. Na druhou stranu je to vlastně docela oldschool záležitost, protože dnes z podobně prostých počinů vzniká pomálu. A když už jsme u toho oldschoolu, tak nějak si říkám, že tahle muzika zní, jako by vznikla na konci osmdesátých let. Kdyby album vzniklo před pětadvaceti lety s tehdejším zvukem a aranžemi, možná by se na něj dnes nahlíželo jako na solidní legendu. Leč nestalo se, píše se rok 2012, a ačkoli je “Unisonic” napsáno velmi osmdesátkově, jedná se “pouze” o kvalitně provedenou sondou do minulosti.

Pak tu jsou ale další faktory, které pojí drtivou většinu hudebních alb. A první je zvuk. Ten se v případě “Unisonic” vydařil vskutku náramně. Ona zmiňovaná osmdesátková nátura samotné muziky je zabalena do ryze moderního obalu a zní to vážně perfektně, čistě a svěže a člověka to přímo vybízí k nějakému pohybu. Nedělám si srandu, vážně. Vedle zvuku je tu ale věc, bez které by bylo celé album sotva poloviční. Tou věcí je hlas, který vydobyl Michaelovi Kiskemu slávu a který se nyní vrací s plnou parádou. Michaelovi to totiž zpívá naprosto fantasticky a je to právě jeho sametový vokál, který činí i ty nejhorší skladby alba poslouchatelnými. V době, kdy to vypadá, jako by měla melodic metalová scéna maximálně dva tři zpěváky, opět dokazuje, jak výjimečného hlasu je majitelem, a veškerou žánrovou konkurenci dost krutým způsobem zesměšňuje. Čert vem všechny jeho rozporuplné výroky na adresu metalové obce, dokud mu to bude zpívat takhle, tak ať si plácá co chce…

Jaké tedy to album vlastně je? Je velmi tradiční, ale zní veskrze současně. Nepřináší nic nového, ale to staré umí podat přinejmenším stravitelně. Neobsahuje geniální ani vyloženě špatné skladby, ale větší část je velmi solidní a ten zbytek se holt nějak přetrpí, i když je to docela opruz. A hlavně – nazpíval to Michael Kiske, kurva, a jak skvěle to nazpíval! Mohlo to dopadnout solidní blamáží, ale nedopadlo, a i když se určitě nejedná o dílo, které se zapíše do dějin, přinejmenším fanoušci raných Helloween by “Unisonic” neměli přejít bez povšimnutí. Patříte-li mezi takové, můžete si bez obav k hodnocení připočíst celý bod, protože nepochybuji, že se vám “Unisonic” strefí do vkusu.

Unisonic


Další názory:

Na poli melodického metalu je “Unisonic” rozhodně jedním z nejočekávanějších počinů letošního roku, protože se na něm opět scházejí dvě hudební persóny, kteří podle mnohých měly ten hlavní podíl na výsledné podobě obou dílů “Keeper of the Seven Keys” od Helloween, které jsou dodnes považovány za jedny z nejzásadnějších desek power metalu. Žádná revoluce se ovšem nekoná. Jak velice trefně podotkl kolega v samotné recenzi, určitě by se na album nahlíželo zcela jinou optikou, kdyby vznikla před nějakými dvaceti lety, v dnešní době se však jedná “pouze” o velmi dobře odvedenou melodickou rock/metalovou nahrávku, která se poslouchá sama od sebe. Nic víc, nic míň. I to je však nutné ocenit, pokud si člověk vzpomene, jaké klystýry mnohdy v žánru vznikají – na rozdíl od nich mají Unisonic jednu nespornou výhodu, a sice že nezní jako prachsprostá kopírka věcí minulých (ačkoliv v tomto případě by se částečně jednalo o vykrádání sama sebe), naopak je v jejich muzice cítit docela svěží závan vzduchu, elán, energie i ona pověstná chemie. Pro příznivce stylu naprostá povinnost!
H.

Při hodnocení debutu “Unisonic” stejnojmenného all-star bandu se nedá než začít poděkováním, že Michael Kiske dostal rozum a vrátil se po dlouhém čekání zpět na rockovou scénu. Jeho působení u Place Vendome dávalo tušit, že se časem od melodického AOR přesune blíže k heavy metalu. Částečným důkazem budiž Unisonic. Proč částečným? Spojení se starým “dýňovým” známým Kaiem Hansenem naštěstí nedopadlo jako Gamma Ray 2 (tím rozuměj čím dál víc průměrný a nudný hevík), ale kapela přichází s porcí kvalitního melodického rock/metalu, kde všemu vévodí podmanivý Kiske. Majitel fenomenálního hlasu, který netřeba dál rozmazávat. A jak album dopadlo po hudební stránce? Velmi dobře. Mandy MeyerKai Hansen sází jedno povedené sólo za druhým a vše zezadu jistí dvojice Ward/Zafiriou. Otvírák “Unisonic” je pecka, jak má být, a její refrén si budete prozpěvovat nebezpečně často. Totéž by se dalo říci i o následujících “Souls Alive” a “Never Too Late”, které se již pohybují v rockovějších vodách. O hitovosti jednotlivých skladeb netřeba polemizovat, postupně bych takto mohl vypsat takřka celý tracklist. Album má bohužel i své stinné stránky. Nečekal bych, že to budou zrovna balady, které zúčastnění ve svých domovských kapelách vždy uměli, ale “Star Rider” a “No One Ever Sees Me” (můžeme počítat i bonusovou “Over the Rainbow”) považuji za nejslabší články alba. Přidal bych možná ještě tuctovou “Renegade”, ta mi vážně nesedla. Jinak je vše v naprostém pořádku a věřím, že fanoušci budou slintat blahem. Přičtěte si parádní zvuk, který má na starosti Dennis Ward, a nutně z toho musí vyjít povedené album.
Kaša


Secrets of the Moon – Seven Bells

Secrets of the Moon - Seven Bells
Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.3.2012
Label: Lupus Lounge

Tracklist:
01. Seven Bells
02. Goathead
03. Serpent Messiah
04. Blood into Wine
05. Worship
06. Nyx
07. The Three Beggars

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ellrohir – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook

Jsou skupiny, které mají pozornost celé scény, objevují se na titulních stránkách všech magazínů, každý webzin o nich píše, prodávají mnoho desek, na festivalech vždy vystupují v prestižních večerních časech, přesto je jejich muzika… průměrná. Možná líbivá, to ano, určitě populární, zcela jistě, nepochybně i chytlavá, prostě taková, aby na ní průměrný posluchač slyšel, ale rozhodně ne příliš objevná, ani ne originální, působivá nebo atmosférická, nic takového, jednoduše řečeno – z hlediska uměleckosti zcela průměrná. Je to obrovský paradox, znatelnější o to víc, že právě naopak ty kapely, jejichž hudba onu jakousi nepříliš jasnou (přece jen záleží i na úhlu pohledu, co si budeme povídat) definici uměleckosti naplňuje a jejichž muzika má co říct i (možná spíše: především) náročnějšímu posluchači, jsou většiny v pozici undergroundu a nedá se tvrdit, že by o nich většina posluchačů měla obecné povědomí.

Jednou z takto pohříchu nedoceněných skupin jsou dozajista taktéž němečtí Secrets of the Moon, jejichž produkce se pohybuje v hájemství progresivněji laděného black metalu se silnou atmosférou. Nejpozději s deskou “Antithesis” z roku 2006 se skupina posunula na nejvyšší příčky ve svém ranku a u mnohých podzemních hledačů si již stačila vybudovat velice silné jméno. Zejména na poslední nahrávce “Privilegivm” (2009) dokázali Secrets of the Moon vybrousit onu podobu toho, co hrají, do vpravdě neodolatelného tvaru. Myslím, že s prohlášením, že “Privilegivm” bylo tím nejlepším, co kapela do té doby stvořila, není třeba vůbec polemizovat. A právě v této chvíli přichází čas počinu “Seven Bells”, aby se to pokusil změnit…

Aby bylo hned pro začátek učiněno zadost té části recenze, která náleží srovnání nového alba s jeho předchůdcem, musím říct, že “Seven Bells” mi oproti “Privilegivm” přijde o malinko chudší co do počtů motivů a jejich variabilnosti na píseň. To samozřejmě může i nemusí být zápor, záleží na vkusu. Na jednu stranu tím nová deska působí řekněme o něco méně progresivněji, ale na druhé misce vah zase nesmíme přehlédnout poněkud konzistentnější a soudržnější atmosféru i celkové vyznění, což se jistě také počítá. Dle osobních preferencí, co komu sedí více, sám za sebe mohu říct jen to, že se mi líbí jak “Privilegivm”, tak “Seven Bells” – obě rozhodně mají něco do sebe. Ačkoliv musím uznat, že v současné době, kdybych si musel vybrat, asi by stále ještě o chlup vyhrála ta první jmenovaná a také první vydaná.

Nic to ovšem nemění na faktu, že i na “Seven Bells” je toho hodně co poslouchat, o tom nemusíte pochybovat ani v nejmenším, neboť se jedná o hodinu vskutku výživného black metalu, který bych já osobně bez váhání zařadil klidně do první ligy těch kapel, jež stojí někde na půl cesty mezi klasickou podobou žánru a tou jeho avantgardní verzí, čili těch skupin, jejichž tvorbu sice lze naprosto bez problémů označit jako progresivní, ale nejedná se o takovou progresi, která by zcela ničila ducha žánru (což, jen tak mimochodem, rozhodně nemusí být zápor, jsou formace, které ten “znásilněný” black metal zvládnou opravdu bravurně a výsledkem jsou mnohdy dechberoucí záležitosti, to sem ovšem teď nepatří).

“Seven bells
They are the prophets
Bringers of death
Seven bells
Enlighten our paths
To the glorious pits”
(Seven Bells)

Deska začne stylově odbíjením zvonu na úvod titulní skladby “Seven Bells”, jež následně plynule přechází v samotnou píseň postupným přidáváním nástrojů jednoho po druhém. Už jen intro je výborné, avšak ještě působivější moment, zcela jasně dokazující sílu Secrets of the Moon, přichází s prvními vokály. Až do této chvíle je muzika black metalová pouze temnou obskurní náladou, typický kulomet bicích a riffů přichází až s refrénem. V tomto duchu kompozice pokračuje nějakou dobu, aby se následně nedlouho před svým koncem zvrhla do excelentního sóla. Tím pádem tu máme vesměs tři, čtyři motivy na sedmiminutovou skladbu, čili přesně v duchu lehce minimalističtějšího podání, jak již bylo řečeno výše, ovšem je nutné zdůraznit, že i s tímto dokážou Secrets of the Moon pracovat takřka bezchybně, díky čemuž ani “Seven Bells” nenudí, stejně jako následující songy.

Nějaké ty velice působivé a výtečné pasáže se vyskytují v každé jedné písni bez výjimky, proto se nebudu zdržovat zevrubným popisem každé z nich, ale zmíním pouze ty, které zanechaly největší dojem ve mně osobně, čímž však netvrdím, že právě ony musí být nutně nejlepší – právě naopak, zbytek alba není o nic horší. Mému sluchu vskutku zachutnala třetí “Serpent Messiah”, jejíž fantastický začátek (v průběhu skladby se cyklicky opakující) jistě patří k vrcholům “Seven Bells”. Kromě toho je “Serpent Messiah” ozvláštněna taktéž až doomový kousky, což rozhodně není na škodu.

Secrets of the Moon - Seven Bells

Jako velice zajímavá se mi jeví být taktéž “Worship”, možná nejproměnlivější vál na desce. Plíživé momenty, znepokojivě melancholické (?) části, tak i výpady valivého black metalu – rozhodně skvělá věc. Za zmínku stojí jistě taktéž dvanáctiminutová “Nyx”, jež se dočkala i videoklipu (pro jehož potřeby byl však song zkrácen téměř o polovinu), mimochodem skvěle zpracovaného. V tomto případě jde naopak o nejmonotónnější a nejpomalejší záležitost “Seven Bells”, postavenou především na silné atmosféře, což se jí velmi úspěšně daří. “Nyx” pomalu plyne po celou svou délku, zdánlivě odnikud nikam, přesto jde o uhrančivou kompozici, od níž se nelze odtrhnout. Při poslechu totiž člověk zjistí, že Secrets of the Moon do pomalého tempa propašovali obrovské množství malých detailů, které se starají o to, aby byl posluchač neustále v napětí z toho, kam píseň vygraduje. “Základních” osm minut tím pádem uběhne jako velká voda, po níž zbude už jen ambientní závěr, plynule přecházející v závěrečný opus “The Three Beggars”.

“The temple beneath
The abyss above
Witness chaos
And find peace in here”
(Serpent Messiah)

Speciálně bych vyzdvihl vokály, které jsou v případě “Seven Bells” onou pověstnou třešničkou na dortu. Jednak sám zpěvák sG má skvělý black metalový hlas, jenž jistě stojí za uznání, vrcholem jsou ovšem mnohdy téměř dokonalé vokální linky, jak je to ke slyšení například v “Seven Bells” (onen zmiňovaný první zpěv), “Serpent Messiah” nebo “The Three Beggars”. V tomto ohledu deska opravdu exceluje.

Secrets of the Moon - Seven Bells

Hodnocení “Seven Bells” nemůže být jasnější – skvělá deska, o tom není sporu. Možná na první pohled není kvůli ne tak velkému věhlasu jejích autorů moc nápadná, přesto si myslím, že kvalitou předčí mnohá očekávaná alba těch největších metalových hvězd. Pokud hledáte black metal, který má myšlenku, se Secrets of the Moon v žádném případě nejde sáhnout vedle.


Další názory:

Secrets of the Moon mě upoutali a učarovali mi videoklipem ke skladbě “Nyx”. Je to rozhodně song, který se vymyká průměru alba. Pro jednou tedy nebyla splněná dnes často vídaná strategie “pro klip vybereme tu nejhorší skladbu”, hlavně že bude líbivá. Líbivá teda ona “Nyx” i ve své zkrácené verzi je, ale výjimečně v zcela pozitivním smyslu. Zbytek desky se ovšem zahanbit nenechal a fanoušci toho “uměleckého” black metalu (který jsem nastolil v mé poslední recenzi na Lunar Aurora) mají určitě námět k dalšímu poslechu. I když ono “black metalu”… Hudební teoretik by mi sice asi dokázal ukázat, že Secrets of the Moon opravdu hrají black, ale mně se při poslechu do podvědomí opakovaně vkrádalo jedno jméno – a sice Opeth. Tolik k progresivní stránce věci, která je určitě silná a kvalitní. A jestli je to potom “progresivní” black, death nebo cokoliv jiného, to je asi už vcelku jedno, no ne?
Ellrohir