Archiv štítku: DEU

Německo

◊ – Zyklus

Lozenge - Zyklus

Země: Německo
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 18.3.2020
Label: Black Spark Records

Tracklist:
01. Aufgang
02. Vanitas
03. Zeit
04. Licht
05. Schönheit
06. Unisono I
07. Unisono II
08. Untergang

Hrací doba: 36:50

Odkazy:
bandcamp

K poslechu „Zyklus“ mě samozřejmě nalákal název kapely – . Žádná standardní písemka, žádná čísla, jenom jeden zasraný kosočtverec, U+25CA v Unicode.

Samozřejmě jde o pěkně hloupý důvod, proč nějaké kapele věnovat svůj čas, to uznávám. Není totiž žádný velký problém vymyslet nějaký retardovaný obskurní název nebo tam prostě mrdnout náhodný znak jako třeba právě (klidně se v komentářích pochlubte, jak jste tuhle hovadinu v duchu přečetli). Ale na druhé straně, pozornost to prostě upoutá. Mě osobně tahle divnojména docela baví a vždycky mě láká zkusit i samotnou muziku, přestože empirická zkušenost hovoří jasně: velmi často je ten název zajímavější než vlastní hudba. A stejně to příště zkusím znovu a nejinak tomu bylo i v případě . Tak píču kosočtverec pojďme prozkoumat trochu zblízka…

je německý projekt, za nímž stojí Paul Moritz. Podle metalových archivů (zdroj všeho metalového vědění!) se jedná o docela mladého kořena, protože se narodil v roce 1999. Což mi zas a opět připomíná, že kurva stárnu a moje plánovaná kariéra rockové hvězdy stojí tak moc za hovno, že ještě ani nezačala. Ale to sem teď asi nepatří. Zpátky k . Borec už i přes svůj mladý věk stihl nasekat hned několik kapel, které se jmenují třeba Nurez nebo Innig, ale osobně jsem o nich dosud neslyšel a podle popisu nemám v plánu se s nimi v budoucnu seznamovat.

Co se  týče, tak se jedná o atmospheric black metal zlehka líznutý ambientem a s vesmírnou tématikou. Prostě taková standardní receptura, již poprvé prezentovalo minialbum „Helios“ z roku 2018. Tomu jsem dal kvůli recenzi jeden rychlý letmý poslech a moc dobré mi nepřišlo. Klávesová složka byla asi o trochu výraznější než na letošní první řadovce „Zyklus“, ale místy mi to znělo dost gay, některé melodie i zpěvy se mi zdály hodně kýčovité a z kytarového hlediska to byla slabota.

„Zyklus“ je celkově určitě vyzrálejší počin než „Helios“ a na první poslech lze slyšet, že hudba za ty dva roky učinila nezanedbatelný posun. A snad se dá říct, že i správným směrem. I přesto se stále nejedná o nic zásadně úžasného a většina alba se bohužel topí v takovém neobjevném průměru. „Zyklus“ trpí na standardní neduh podobných projektů – řemeslně je to udělané dobře, poslouchat se to dá, ale zoufale schází osobitost a vlastní vize. Všechno už jsme slyšeli jinde a také v lepším podání. Ostatně už intro „Aufgang“ nastiňuje, že byste se měli připravit na neoriginalitu. Kosmický black metal, co začíná morseovkou? [ironie] Tak to jsem ještě nežral! [konec ironie]

Zkusím ale radši zmínit to lepší, abych jenom nepičoval, protože pár rozumných věcí se na „Zyklus“ taky nejde. Některé klávesové linky v „Zeit“ mi přijdou ok a beru, že v tomhle ohledu se od prvního ípka udělal zásadní pokrok. „Schönheit“ je ještě o kousek lepší, především díky svému finále, které se podařilo příjemně vygradovat. Suverénně nejlepším songem je ale podle mě „Licht“, kde se nejznatelněji projeví vliv atmosférického elektronického ambientu, skoro až trip-hopu. Úplně v pohodě bych se v téhle stopě obešel bez vyústění do black metalu v závěrečné třetině, která „Licht“ víc ubližuje, než pomáhá.

Nicméně ani jedna píseň není stoprocentní a skutečně skvělá, vždycky jen sem tam nápad, motiv. Souvislejší poutavou pasáž jsem našel jen v první dvou třetinách „Licht“ a konci „Schönheit“. Zbytek alba se pak pohybuje v lepším případě v obyčejném průměru („Vanitas“), v horším případě opět zajíždí ke zbytečnému kýči (určité momenty v „Unisono I“ a „Unisono II“).

Všehovšudy nejde nic zvláštního a nenajdete tu nic lepšího než řemeslně slušně zahraný průměr bez větší invence. Opět se tedy ukazuje, že název kapely je zajímavější než její produkce. S klidným srdcem tedy můžete vynechat.


Mourning Beloveth / The Ruins of Beverast – Don’t Walk on the Mass Graves

Mourning Beloveth / The Ruins of Beverast - Don't Walk on the Mass Graves

Země: Irsko / Německo
Žánr: doom metal / black / doom metal
Datum vydání: 27.3.2020
Label: Ván Records

Tracklist:
Side A:
Mourning Beloveth – I Saw a Dying Child in Your Arms

Side B:
The Ruins of Beverast – Silhouettes of Death’s Grace

Hrací doba: 19:36

Odkazy Mourning Beloveth:
web / facebook / twitter / bandcamp

Odkazy The Ruins of Beverast:
facebook / bandcamp

Německý behemot The Ruins of Beverast se v době koronavirové pandemie zaměřil na split alba a ve spolupráci se svým dlouhodobým vydavatelským domovem Ván Records vypustil do světa hned dva takto laděné počiny. Tím prvním se stalo březnové „Don’t Walk on the Mass Graves“, kde kultovní formace pod vedením Alexandera von Meilenwalda sdílela prostor s irskými doomaři Mourning Beloveth. O dva měsíce později následoval společný nosič s islandskými Almyrkvi. Což nejspíše nebude náhodou, poněvadž Mourning BelovethAlmyrkvi také vydávají pod značkou Ván Records. Dnes se zaměříme na první jmenovaný počin.

Nebudu vám nijak zapírat skutečnost, která by stejně po přečtení recenze byla všem zjevná. „Don’t Walk on the Mass Graves“ jsem si pouštěl především kvůli The Ruins of Beverast. Mourning Beloveth je kapela, která mi nikdy nevadila, ale zároveň jsem nikdy neměl potřebu ji poslouchat, protože jsem její muzice nepřišel plně na chuť. Možná, že můj postoj k oběma formacím obecně přímo ústí v mé vnímání jejich stran na „Don’t Walk on the Mass Graves“, možná ta implikace stojí opačně a mé vnímání jednotlivých stran na splitka jen potvrzuje, jak obě skupiny vnímám obecně. Nevím. Třeba ani nejde o implikaci, nýbrž o ekvivalenci. Ve finále to ale tak zásadní roli nehraje a na mém postoji k nahrávce to nic nezmění.

Řečeno polopatě, „Don’t Walk on the Mass Graves“ je pro mě důležité exkluzivně díky skladbě „Silhouettes of Death’s Grace“ od The Ruins of Beverast. Alexander von Meilenwald si drží konstantně vysokou kvalitou a ani tenhle song není výjimkou. Nejedná se sice o to nejlepší, co se kdy pod hlavičkou The Ruins of Beverast objevilo, ale pořád jde o výbornou záležitost, která pracuje se všemi charakteristickými rysy téhle kapely, aniž by výsledek působil jako vyčichlé vykrádání sebe sama.

Opět se tedy dočkáme hutné black/doomové temnoty s v tom nejlepším možné slova smyslu výpravnou atmosférou. „Silhouettes of Death’s Grace“ tradičně stojí na rozvážných riffech a bravurní schopnosti pracovat s náladami. Um vtáhnout posluchače do svého světa a zcela jej pohltit mohou Meilenwaldovi mnozí jenom závidět. Několik výrazných nápadů a motivů se v „Silhouettes of Death’s Grace“ také najde, tudíž to celé nestojí jenom na síle zvuku. Za mě tedy prakticky bez výhrad, protože přesně něco takového chci od The Ruins of Beverast poslouchat.

„I Saw a Dying Child in Your Arms“ od Mourning Beloveth oproti „Silhouettes of Death’s Grace“ vyznívá trochu obyčejně. Už úvodní vybrnkávačka, na niž naváže až trochu kýčovitá kytarová klička a tklivý čistý zpěv, jsou jak vystřižené z doommetalové učebnice, což není nutně dobře. Jasně, nejde o pičovinu, ale osobně se mi tyhle přehlídky melancholie strašně vzdálily, tak proto mě píseň tolik nebere, i když budu chápat, že koho tyhle věci baví, ten si to užije. Mně osobně začne „I Saw a Dying Child in Your Arms“ dávat skutečný smysl až ve své poslední třetině, kdy song příjemně vygraduje a ústřední motiv zintenzivní. V téhle chvíli mě to už baví, ale první půli jen jaksi bezbolestně toleruji.

Celkově „Don’t Walk on the Mass Graves“ (ten název je mimochodem super) považuji za solidní nahrávku a vcelku příjemnou jednohubku. Strana The Ruins of Beverast splnila moje očekávání a baví mě. Vzhledem k tomu, že právě kvůli ní jsem split poslouchal, vede mě to ke spokojenosti. Strana Mourning Beloveth pro mě znamená jen bonus, jenž mě neuráží, ale upřímně se mi z něj líbí až jeho závěr.


The Spacelords – Spaceflowers

The Spacelords - Spaceflowers

Země: Německo
Žánr: psychedelic / space rock
Datum vydání: 21.2.2020
Label: Tonzonen Records

Tracklist:
01. Spaceflowers
02. Frau Kuhnkes Kosmos
03. Cosmic Trip

Hrací doba: 49:37

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Creative Eclipse PR

Na německých The Spacelords mi přijde hodně zajímavý styl jejich artworků na deskách. Když se člověk podívá na „Liquid Sun“ (2016), „Water Planet“ (2017) i letošní novinku „Spaceflowers“, nelze si nevšimnout, že jsou ty obálky vedeny v jednotném stylu. Samotné výjevy se mi zdají dost cool. Všechny tyhle kosmické hovadiny žeru a baví mě to fest.

Na druhou stranu, přebaly The Spacelords jsou zvláštní v tom, že z nich tak okatě smrdí digitální prostředí, což naopak moc nemusím. Asi nejvíc na tohle trpí album „Water Planet“, jehož obal mi s trochou nadsázky připomíná všechny ty odpudivé wallpapery a screensavery, co letěly někdy před dvaceti a více lety. Přitom má ale ta ohavnost provedení své zhovadilé kouzlo a celkově vzato nemůžu grafické stránce The Spacelords upírat určitou stylovost.

„Spaceflowers“ se svými předchůdci drží basu také po hudební stránce, kde rovněž pokračuje v již dříve vytyčeném stylu. O čem tahle muzika bude, musí být snad každému jasné už jen z těch zmiňovaných obálek, z názvu kapely, z titulů samotných nahrávek i jejich songů. The Spacelords samozřejmě valí psychedelický space rock / krautrock. A vlastně je to jenom dobře, že z hudebního hlediska nikam zvlášť neposouvají a jednou pořád na té jedné hypnotické vlně, protože v jejich podání jde o krásně čistou žánrovou práci, jež jistě potěší posluchače, kteří si libují psychedelickém rocku.

„Spaceflowers“ jde nicméně v té návaznosti ještě dál a se svými dvěma předchůdci drží jednotnou linii i co do dramaturgie. The Spacelords si i tentokrát naložili porci tří dlouhých kompozic, z nichž první dvě trvají přibližně stejně jako ta třetí. Také nyní nahrávka vrcholí v kolosální skladbě, přičemž to vrcholení není jen obrazné, protože to platí i z hlediska kvality anebo, chcete-li, poutavosti. Finální „Cosmic Trip“ jednoduše nenechává svému názvu nic dlužna a na ploše více jak dvaceti čtyř minut rozdělených do tří částí rozvíjí bravurní výlet ke hvězdám.

Přestože vrchol v podobě „Cosmic Trip“ mi přijde docela jednoznačný, neznamená to, že by první dvě písně „Spaceflowers“ a „Frau Kuhnkes Kosmos“ neměly co říct. Ostatně, každá z nich hravě pokořila jedenáctiminutovou hranici, takže obě mají dost času na to, aby mohly na dlouhých plochách namotávat monotónní rytmiku a okolo ní valit různé kosmické melodie a pazvuky. Přesně jak to chceme a jak to máme rádi. Nakonec přisypte lehce stonerové koření a měli byste mít docela jasnou představu, jak „Spaceflowers“ a vlastně The Spacelords obecně zní.

Jistě by mi někdo mohl oponovat, že popsaný recept se nevyznačuje bůhvíjakou originalitu. To je samozřejmě pravda a nikde netvrdím opak. Jenže od psychedelického rocku já osobně nějakou zásadní osobitost neočekávám a do určité míry snad ani nechci. Na tomhle žánru si násobně víc cením jiných atributů – například schopnosti vtáhnout do víru kosmických dálav a vzít mysl na psychedelický trip mimo reálný svět. V tomhle ohledu sice The Spacelords nejsou naprostá špica, ale pořád jim to celé maká dostatečně uspokojivým způsobem, aby se mi to líbilo. Se „Spaceflowers“ jsem nějaký čas strávil, bavilo mě to a dostal jsem od té desky všechno, co jsem očekával. Za mě tedy naprosto v pořádku a všem kolegům-psychedelikům můžu doporučit, aby si tam nějaký ten trip ve společnosti vesmírných kytiček taky vpálili.


Hexenbrett – Zweite Beschwörung: Ein Kind zu töten

Hexenbrett - Zweite Beschwörung: Ein Kind zu töten

Země: Německo
Žánr: heavy / black metal
Datum vydání: 22.5.2020
Label: Dying Victims Productions

Tracklist:
01. Ein Kind zu töten I
02. Lass schlafende Leichen ruhen
03. Spalovač mrtvol
04. La tumba de los muertos vivientes
05. The Spider Song (Townes Van Zandt cover)
06. Ein Kind zu töten II
07. Attraverso sette porte all’inferno
08. Blutige Seide
09. Le requiem des vampires

Hrací doba: 37:19

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Dying Victims Productions

První pohled (H.):

Hexenbrett se objevili hned zkraje loňského roku, kdy na internet vypustili svoje debutové ípko „Erste Beschwörung“, které bylo výborné. Určitě netvrdím, že se jednalo o skutečný masterpiece, protože pár chybiček se našlo, ale obecně vzato tu Němci kutali heavymetalovou parádu líznutou blackmetalovým feelingem, a navíc měli super čuch na dobré riffy. Například otvírací riff „Farben der Nacht“ je prostě palba a doteď si jej bez problémů vybavím. Když jsem si ale nedávno připomněl celé „Erste Beschwörung“, pořád mě minialbum dost bavilo, takže si stále myslím, že Hexenbrett se se svou prvotinou uvedli v hodně dobrém světle.

První řadovka „Zweite Beschwörung: Ein Kind zu töten“ měla z mého pohledu jediný, ale o to těžší úkol: potvrdit, že „Erste Beschwörung“ nebyla náhoda a že Hexenbrett skutečně jsou kapelou, jejíž tvorbu se vyplatí sledovat. Povedlo se?

Předně se musím přiznat, že se navzdory výborné zkušenosti s „Erste Beschwörung“ se mi do poslechu „Zweite Beschwörung: Ein Kind zu töten“ příliš nechtělo. Což se vám může zdát divné, poněvadž deska vyšla docela čerstvě, ale promáč máme v redakci už někdy o půlky března a já jsem jeho protočení docela dlouho odkládal. Odrazoval mě totiž obal, jenž se mi, diplomaticky řečeno, fest nelíbí. Panenka s utrhanými nožičkami a ručičkami. Metafora jak svině. Mně to přijde jako blbost a prvotní dojem mi přebal pokazil. Kór když si vzpomenu na super obálku „Erste Beschwörung“ (samozřejmě mám na mysli tu původní digitální / kazetovou… artwork LP reedice od Dying Victims Productions je taky kvalitní demence).

Pokud jste na tom stejně, tak se odradit nenechte, jelikož hudební náplň „Zweite Beschwörung: Ein Kind zu töten“ spravuje náladu víc než dost. Album ani tentokrát není dokonalé a má i svoje slabé momenty. Za ten úplně nejhorší považuji nudnou pomalou pasáž a navazující otravné kytarové sólo v polovině „Attraverso sette porte all’inferno“. Naštěstí jde ale jen o pár momentů a to dobré výrazně převažuje.

Hexenbrett opět drhnou atmosférický heavy metal, jehož sabatickou auru výrazně podporují skvěle zapracované klávesy, už zmiňovaný blackmetalový pel a zůstal také uřvaný vokál, jenž pro heavy metal není úplně typický. Zatímco na prvotině mě nejvíc bavily riffy, na „Zweite Beschwörung: Ein Kind zu töten“ se mi nejvíc líbí, jak suprově dokážou Hexenbrett využívat klávesy a tvořit s jejich pomocí fakt vymazlené momenty. Jejich použití je nicméně střídmé a album se nikdy nezvrhne do sladkého pidlikání, co zní jak vánoční koleda s kytarou (nenápadný hejt na všechny powermetalové srance).

Hexenbrett

Nemusíte se ale bát, ani na riffy se nezapomnělo. Pár parádních se tu najde. V tomhle ohledu za mě vedou dvě výborné hitovky ukryté na samém konci placky – „Blutige Seide“ a „Le requiem des vampires“. Jako třetí vrchol bych k nim doplnil silně atmosférickou „The Spider Song“. Zbytek už zas vrcholnou trojicí lehce zaostává, ale v některých případech jde pořád o kvalitní songy. „Lass schlafende Leichen ruhen“ je super otvírák, překvapivě nehitový a s proměnlivou strukturou, a po čase jsem docenil i skladbu, jejíž název českého posluchače potěší ze všech nejvíc. „Spalovač mrtvol“ mi na první poslech zněl zbytečně humpolácky, ale postupně jsem mu dost přišel na chuť.

Vzato kolem a kolem panuje spokojenost. Jak už padlo, najde se pár slabších pasáží, ale celkově „Zweite Beschwörung: Ein Kind zu töten“ šlape kvalitně a bavilo mě to. Budu se těšit na další nášup.


Druhý pohled (Cnuk):

Obálka nového alba Hexenbrett je skutečně špatná. Od prvotního poslechu mě ale neodrazovala, jelikož jsem měl stále v živé paměti, jak skvělé bylo demo „Erste Beschwörung“. Na první řadovku jsem se tak dost těšil. Jak už to tak bývá, s debutovou deskou Hexenbrett zvukově povyrostli. I přesto si ale „Zweite Beschwörung: Ein Kind zu töten“ drží archaickou auru dřevního heavy / black metalu s atmosférou černobílých hororů z meziválečných let.

Celé to na mě působí dojmem prozkoumávání půdy na stavení po prarodičích, kde s každým sfouknutím letité vrstvy prachu objevujete dávno zapomenuté předměty a pod plápolající svíčkou dlouhé hodiny vzpomínáte. Za zvuku velice účinného xylofonu a tajemných riffů však tyto vzpomínky nemusí být pouze milé, ale také značně morbidní. Náladotvornost zkrátka u Hexenbrett šlape na plné obrátky a ani „Zweite Beschwörung: Ein Kind zu töten“ na tom nic nemění.

Kromě kláves a riffů považuji za nejvýraznější také kytarová sóla s až hardrockovým cítěním, kdy jsou dost uskřípaná a kvílející, což mě tu až na výjimky rovněž moc baví. Nelze opomenout ani v dáli slyšitelné sborové pozadí, které jako když je tím posledním kouskem skládačky pro pevné zasazení do okultního prostředí. Mezihry, mrazivé šeptání nebo akustické kytary jakbysmet.

Skladby jsou i přes svou poměrnou jednoduchost dost dynamické a velice rychle se v nich začnou projevovat výrazné momenty, jichž nabízí každá dostatek. Nejvíce jsem si oblíbil „Spalovače mrtvol“ a „Blutige Seide“. Obě mají RIFFY a velice prosté refrény. A funguje to parádně. Zprvu nenápadně zní úvodní „Lass schlafende Leichen ruhen“, ale její pravěké blastbeaty à la Törr nejde nemilovat. Těch se nebojí ani „La tumba de los muertos vivientes“, která se vybičuje až do chaoticky načernalého partu. Ten se ostatně tu a tam objeví i v ostatních stopách.

Hexenbrett

Rozporuplné dojmy mám z „Attraverso sette porte all’inferno“. Paradoxně mi zde nesedí, podobně jako kolegovy nade mnou, ono kytarové sólo, které to s tou rockovou křiklavostí už trochu přehání a v kontextu zbylé hudby působí jako pěst na oko. Krom této části mi však přijde skladba jako nejlépe vystavěná ze všech. Nebýt toho, o favoritovi desky nemám pochyb. Podobně melodické sólo se nachází také v „Le requiem des vampires“, ale tady to k ponurému tónu písně už sedí dobře.

Největší otazník pro mě představuje zařazení skladby „The Spider Song“. Jedná se o předělávku amerického westernisty Townese Vana Zandta a nějak mi do konceptu „Zweite Beschwörung: Ein Kind zu töten“ hudebně nesedí. Její houpavé tempo je chytlavé, ale tak nějak mimo. Své dělá také jasně zřetelná angličtina, jelikož zbytek alba je v němčině. Tedy tím si vlastně nejsem úplně jistý. Jak si lze všimnout z názvů skladeb, kromě němčiny tu najdeme také češtinu, španělštinu, angličtinu, italštinu a francouzštinu. Při poslechu „Spalovače mrtvol“ mám pocit, jako by tam bylo více českých slov než pouze ta v samotném titulu skladby, ale z toho řevu s notnou dávkou ozvěny to poznávám opravdu těžko, takže ruku do ohně bych za to nedal. Každopádně přítomnost „The Spider Song“ se mi zdá zbytečná.

Hexenbrett - Zweite Beschwörung: Ein Kind zu töten

„Zweite Beschwörung: Ein Kind zu töten“ je ale i tak skvělou deskou, kterou by si neměl nechat utéct žádný vyznavač potemnělých a zaprášených metalů. Do budoucna je stále prostor pro zlepšování, ale co se stylovosti týče, Hexenbrett ji už teď mají vychytanou.


Boogeyman (2005)

Boogeyman (2005)

Země: USA / Nový Zéland / Německo
Rok vydání: 2005
Žánr: supernatural horror

Originální název: Boogeyman
Český název: Boogeyman

Režie: Stephen Kay
Hrají: Barry Watson, Emily Deschanel, Skye McCole Bartusiak

Hrací doba: 86 min

(Budou spoilery.)

Chápu, že někomu už může připadat otravné, jak zde pořád opakuji, že duchařské horory jsou strašná nuda a společně s found footage amatéřinami patří k tomu nejblbějšímu, co hororový žánr nabízí. Nemůžu si ale pomoct, prostě to tak cítím. Radši si dám stou zombie břečku než jednu sterilní duchařinu. A filmy jako „Boogeyman“ mi poskytují dost pádné argumenty na to, abych o tomhle subžánru smýšlel v tom nejhorším.

Na počinech jako „Boogeyman“ nemá smysl hledat jakákoliv pozitiva – žádná byste stejně nenašli. Na téhle břečce není správně vůbec nic. Výsledek je dokonce tak tragický, že se člověku skoro až stýská po současných moderních duchařinách, které se hromadně promítají teenagerům v kinosálech (znáte to, všechny ty blbosti z produkce Blumhousu a podobné), a to už je kurva co říct. „Boogeyman“ s nimi mnohé sdílí a v základě vlastně sází na podobný přístup, akorát dokazuje, že to jde ještě hůř a že dno může být hlouběji, než by si jeden myslel.

Příběhem diváka provází Tim. Na začátku sledujeme scénu z jeho dětství. Mrňous se bojí bubáka ve svém pokoji, načež přijde statečný fotr, aby špuntovi politicky vysvětlil, že bubáci nejsou, a to ani pod postelí, ani ve skříni. V tom se ale fotr sakra mýlí. Ve šatníku totiž zrovna jeden straši-zmrd byl a fotříka přímo před zraky jeho ratolesti zmasil až do mrtva. Tim si ze svého setkání s příšerkou odnesl kvalitní traumičku, jíž si dosyta užívá i v dospělosti.

No, a řešení traumičky zabírá drtivou většinu snímku. Tim má furt schízu. Jakmile vidí skříň, tak se sesype. Doma nemá žádné dveře, dvířka, ani šuplíky, dokonce i ledničku má průhlednou. Přesto všechno se mu nějakým zázrakem podařilo si najít holku, ale ani ona, ani žádná jiná stejně kozy neukáže, takže tragédie i v tomhle ohledu. Nudu občas pročísne podobně nudný flashback z dětství, prostě hrůza. Obzvlášť když stěžejní postavu, jež prakticky celý biják nesleze z obrazovky, hraje takhle zoufalý kořen. Barry Watson v hlavní roli je hrozný, tak obyčejného a necharismatického týpka abyste pohledali. Jasně, takhle sterilní snímek by nejspíš dostatečně nepozvedl ani Vincent Price ve své nejlepší formě, ale tahle casting kór zatlouká další hřebíček do rakve.

Pak Timovi zkape matka, takže se vydá na pohřeb a rovnou se rozhodně vrátit do starého domu, kde v dětství bydlel, aby se tu jakože postavil svému strachu. Kdyby se na to vysral a rovnou si hodil mašli už v pubertě, bylo by to lepší pro něj i pro diváka. Každopičopádně, v baráku se samozřejmě potká se starým známým běsem, ale je to pořádně suchý reunion. Titulní boogeyman má totiž Tima tak trochu v piči a z nějakého důvodu radši začne požírat jeho známé. Nejdřív strejdu. Pak Timovu holku, ale to hlavního hrdinu vlastně ani moc nerozhází. Nějaký trapný pokus o její záchranu sice proběhne, ale je to podobná zoufalost jako kvalita celého „Boogeymana“. Jakmile se ale strašák pokusí sáhnout i na jeho dětskou bijač, s níž se Timánek po návratu na rodnou hroudu opětovně shledal, tak se teprve nasere a konečně se pokusí o konfrontaci s bubákem, o čemž do té doby jen kecal. Nejčastěji to vykládal duchovi mrtvé holky, o němž ani nevěděl, že to je duch.

Boogeyman (2005)

Beznadějný pokus o intenzivní finále ovšem nevylepší vůbec nic. Celou dobu jsem si říkal, že by bylo fajn, kdyby se tam ten boogeyman aspoň ukázal. Když už se ukázal, tak jsem z toho málem dostal AIDS, protože takhle šílený animovaný vejblitek se obvykle vidí jen v zetkové produkci od The Asylum, skvostech od Jima Wynorskiho a video monstr bijácích à la „mega-něco-dlak versus giga-něco-zilla“. Akorát že „Boogeyman“ se vás celou dobu snaží krmit představou, že se jedná o seriózní snímek. Haha, ani piču! Tohle je taková zoufalost, že ta digitální rakovina ani není vtipná.

Ale zpátky ke zmiňovanému finále, na němž lze krásně vidět, jak je celý „Boogeyman“ ve skutečnosti úplně o hovně a jak se u tvorby téhle mrdky nikdo nenamáhal jakkoliv přemýšlet. Tim se ve svém dětském pokojíku příšerákovi konečně postaví, a to za doprovodu videoklipové kamery, která okolo skáče a lítá jak banda sedmiletých zmrdů na nafukovacím hradě, takže vidět není ani kokot. Tim začne rozbíjet svoje dávné hračky, které se okolo něj z nějakého důvodu začnou objevovat, načež si bubák řekne, že na takhle ostrého hocha, jenž dokáže rozlomit plastovou figurku vejpůl, si teda troufat nebude a radši odtáhne do piče. Hlavní borec zahlásí, že je konečně po všem, a pak konečně začnou rolovat titulky. Bohužel ani ty nepřinášejí úlevu, protože u nich hraje příšerná komerční pop-rocková kytarovka, které v téhle době letěly na MTV jako sviňa.

Boogeyman (2005)

Hele, „Boogeyman“ je fakt brutální odpad. Trvá to lehce přes osmdesát minut, ale pocitově to jsou tak tři hodiny. Nic se tam neděje, a když se něco dít začne, je to trapas. Vůbec nechápu, proč někdo takovou pičovinu točí a evidentně si myslí, že ten výsledek za něco stojí. To už mám větší pochopení pro ta zmiňovaná zetka, protože ty jsou aspoň prdel. Taky nechápu, jak se takový kus výkalu mohl dočkat dvou pokračování, když i ta jednička bolí jak anální sex s koněm bez lubrikantu. A už vůbec nechápu, proč by se na tohle měl chtít kdokoliv koukat. A tentokrát to platí i pro fandy špatné kinematografie. Jistě, „Boogeyman“ je špatný až do pekla, ale ne ve smyslu béčkovosti, nevkusu nebo roztomilé lacinosti. „Boogeyman“ je tak špatný, protože neskutečně, ale fakt kurva neskutečně nudí, což je ta vůbec nejhorší možnost.


Dark Fortress – Spectres from the Old World

Dark Fortress - Spectres from the Old World

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 28.2.2020
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Nascence (Intro)
02. Coalescence
03. The Spider in the Web
04. Spectres from the Old World
05. Pali Aike
06. Pazuzu
07. Isa
08. Pulling at Threads
09. In Deepest Time
10. Penrose Procession (Interlude)
11. Swan Song
12. Nox irae

Hrací doba: 58:09

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Dark Fortress jsem vždycky považoval za to lepší, ne-li rovnou to nejlepší, co se dá najít v rámci „mainstreamového“ black metalu. Nikdy jsem sice kapelu neřadil ke svým skutečným oblíbencům, ale její tvorba se mi zdála sympatická a měl jsem k ní docela respekt. Což nemohu tvrdit o mnoha skupinách, které se věnují melodičtějším formám black metalu stravitelných i mimo okruh žánrových fanatiků. Dané vytyčení okruhu posluchačů Dark Fortress nepochybně splňují, neboť již téměř patnáct let patří do stáje německých Century Media Records, v jejichž portfoliu undergroundový black metal typicky nenalezneme.

Dark Fortress si se svou letošní novinkou „Spectres from the Old World“ připsali na konto osmý dlouhohrající počin. Dokud jich bylo venku jen sedm, dalo se docela v pohodě tvrdit, že Němci prozatím neudělali přešlap a s každou řadovkou si drželi uspokojivou úroveň kvality. První dvě alba „Tales from Eternal Dusk“ (2001) a „Profane Genocidal Creations“ (2003) byla ok. Následující dvojice „Stab Wounds“ (2004) a „Seance“ (2006) se mohla pochlubit výbornou náladou a právě jejich prostřednictvím se Dark Fortress definitivně vyprofilovali jako zajímavá formace. „Eidolon“ (2008) a „Ylem“ (2010) uhnuly lehce jinam, ale pořád jde o výborné věci a tahle čtveřice nahrávek podle mě tvoří to zásadní, co skupina pustila do světa. Druhé jmenované album považuji za to kompozičně nejzajímavější, co Dark Fortress doposud udělali.

Minulá deska „Venereal Dawn“ (2014) se mi vstřebávala docela těžko a z dlouhodobého hlediska pro mě znamená pokles oproti předešlé tvorbě. Přesto si myslím, že se pořád jedná o slušnou nahrávku, která přinejmenším v době své aktuálnosti nakonec dokázala na chvíli zabavit a své právo na existenci si obhájila.

Když tedy „Spectres from the Old World“ zpočátku nelezlo moc do ucha, nepokládal jsem to za příznaky toho, že by snad Dark Fortress měli konečně šlápnout vedle. Vlastně právě naopak. Jak jsem se kdysi do poslechu „Venereal Dawn“ moc nehrnul, u „Spectres from the Old World“ jsem tak nějak nepochyboval, že si Němci to své odehrají bez zaváhání. Zvlášť když novinka lákala na snad nejhezčí obálku, jakou kdy Dark Fortress na řadovém počinu měli. Přesto se stalo. „Spectres from the Old World“ mi přijde jako nejméně záživné album kapely za hodně dlouhou dobu.

Samozřejmě by bylo asi příliš hysterické vykřikovat, že „Spectres from the Old World“ je vyložený průser a že se to nedá poslouchat. Řemeslně je všechno v naprostém pořádku, najdou se i docela povedené momenty. Vyloženě špatně na celé nahrávce není prakticky nic. Podobně ale nedokážu najít ani nic, co by mě nadchlo a výrazněji zaujalo.

Když si vzpomenu třeba na „Eidolon“ či „Ylem“, tak tu prostě byly skladby, které dokázaly strhnout. Někdo by si mohl myslet, že od těchto alb uplynulo už hodně času, tudíž je možné, že jsem se od té doby posunul a dneska by mě to nevzalo o nic víc než „Spectres from the Old World“, ale na to můžu říct jediné: když si tyhle starší věci pustím, pořád mi přijdou hodně dobré a ne jenom z nostalgie.

V tracklistu „Spectres from the Old World“ mě asi nejvíc zaujaly stopy „The Spider in the Web“, kde se mi hodně líbí hutné pasáže podbarvené atmosférickými klávesami. Tady jsem si vzpomněl na staré dobré Dark Fortress hodně jednoduše. Potom bych vyzdvihl „Pazuzu“, kde mě baví pasáž znatelně ovlivněná „De mysteriis dom Sathanas“ a místy také zajímavá rytmická práce. Některé další písně rovněž mají sem tam slušný nápad, což je případ třeba „Isa“, „Pulling at Threads“ nebo „Swan Song“, ale v menší míře i některých dalších. Naopak nejslabší se mi zdá videoklipová „Pali Aike“, jejíž ústřední riff už mě začal lehce srát.

Dark Fortress

V obecnosti pak mohu říct, že „Spectres from the Old World“ bojuje ještě s jedním neduhem, ačkoliv zrovna s tímhle Dark Fortress trochu zápasili vždycky. Desce by slušela menší hrací doba. Tentokrát se sice Němci dokázali vejít do hodiny, což se jim naposledy podařilo u „Eidolon“, ale bylo to jen těsně a osobně bych si dokázal představit, že by se ještě ubralo. Za současného stavu totiž „Spectres from the Old World“ nabízí příliš mnoho skladeb, mezi nimiž sice není žádná vysloveně hloupá, ale všechny jsou tak nějak nastejno dobré, díky čemuž velká část z nich nic zásadního nepřináší.

To o nepřinášení čehokoliv zásadního pak mohu říct také o celém „Spectres from the Old World“. Dark Fortress si nedělají ostudu, ale nemůžu se zbavit dojmu, že si tentokrát odvedli jen svůj standard bez přidané hodnoty. A to „Spectres from the Old World“ řadí v žebříčku desek kapely dost nízko.


A Binding Spirit – A Binding Spirit

A Binding Spirit - A Binding Spirit

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.1.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
01. A Binding Spirit

Hrací doba: 14:38

Odkazy:
bandcamp

Není to zas tak dávno, co jsem zde hovořil o minialbu „A Nocturnal Emanation“ od německého projektu Zalmoxis. Šlo o hodně vydařený kousek, který si i po napsání recenze s chutí pouštím, což se moc často nestává, protože ve většině případů si chci dát od nahrávky nějaký oddech po intenzivním poslechu, jehož je pro sepsání dojmů k veřejné prezentaci třeba. I proto vám tuhle nahrávku můžu rozhodně doporučit; pokud jste předtím recenzi minuli, určitě si „A Nocturnal Emanation“ sežeňte (a v ideálním případě si u toho nalistujte i ten článek).

Mimo jiné jsem ve zmiňované recenzi debatoval o tom, kdo Zalmoxis stojí. Jde o muzikanta, jenž si říká Entheogen nebo také Stulpert nebo také STLPRT. Vedle Zalmoxis má na svědomí řadu dalších projektů, z nichž některé jsou rovněž velmi dobré a prakticky všechny jsou alespoň trochu zajímavé. A Binding Spirit je jedním z nich a společně se Zalmoxis mě z Entheogenovy tvorby zaujal asi nejvíc.

Snad to bude i tím, že A Binding Spirit se se svým zvukem asi nejvíce blíží soundu Zalmoxis na „A Nocturnal Emanation“ (které představovalo značný posun oproti dřívějším demosnímkům) – na rozdíl od dalších projektů Ås a Fortress of the Olden Days, které už přinášejí odlišný náhled na black metal. Rozdíly mezi Zalmoxis a A Binding Spirit jsou podle mě spíš kosmetické – bezejmenný demosnímek A Binding Spirit není tak výpravný a variabilní, také zní trochu zastřeněji. Přesto není problém nalézt společné jmenovatele s „A Nocturnal Emanation“.

Tuto podobnost nicméně nevnímejte jako něco negativního. „A Nocturnal Emanation“ bylo super a „A Binding Spirit“ je taktéž super. Jedná se o čtvrthodinu podzemního black metalu s lákavou obskurní atmosférou a silnou evokativní aurou. Nejde nicméně o nějakou garážovou zběsilost, jejíž kvality končí u syrového zvuku a undergroundového ladění celého materiálu. „A Binding Spirit“ má výrazné momenty, celou skladbou se proplétá výborná kytarová linka a celkově jde o záležitost, která je po kompoziční stránce zvládnutá na jedničku. Entheogen dokáže i v rámci A Binding Spirit nabídnout dost zajímavého na to, aby posluchače udržel ve střehu.

Stejně jako u „A Nocturnal Emanation“ tedy mohu říct, že také „A Binding Spirit“ jsem točil intenzivně a s velikou chutí. Na to, že se jedná pouze o jedinou čtvrthodinovou píseň, v sobě tenhle demosnímek skrývá až nečekaně hodně k průzkumu a posléze i k vychutnání. Podobně lze hovořit i o trvanlivosti nahrávky – „A Binding Spirit“ snese mnohem víc poslechů, než by člověk asi očekával od prvního a navíc poměrně krátkého demosnímku. Už jen tohle samo o sobě svědčí o tom, že Entheogen fakt umí.

Entheogenova muzika mě dost zaujala, přičemž právě projekty Zalmoxis a A Binding Spirit se mi z jeho tvorby trefily do noty nejvíce (a klidně i v tomhle pořadí, což ale neponižuje kvality A Binding Spirit). I když je pravda, že Ås jsem prozatím zkoušel jen dost letmo. Doufám akorát, že si Entheogen svou formu brzo neodpálí a nenaředí svůj nepochybný talent ve zbytečném množství rychle vydávaných nahrávek. Letos už totiž stihnul poslat tři počiny – kromě dvou dokola omílaných ještě full-length „Verlassenheit“ pod hlavičkou Fortress of the Olden Days. Méně je někdy více. Ale to už asi zbytečně sýčkuju, poněvadž doposud jsem maximálně spokojen. Uvidíme, zda to budu moct tvrdit i po hlubším poslechu „Verlassenheit“, které bych zde chtěl v dohledné době rovněž představit…


Sodom – Out of the Frontline Trench

Sodom - Out of the Frontline Trench

Země: Německo
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 22.11.2019
Label: Steamhammer

Tracklist:
01. Genesis XIX
02. Down on Your Knees
03. Out of the Frontline Trench
04. Agent Orange (Re-Recorded)
05. Bombenhagel (Live)

Hrací doba: 28:43

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Nová dlouhohrající fošna Sodom je zatím v nedohlednu, ale namísto toho nás jejich současná čtyřčlenná sestava zásobuje EPčkami. Takřka přesně rok po vydání prvního z nich, „Partisan“, vyšlo loni na podzim „Out of the Frontline Trench“. Chvíli předtím sice ještě vyplivli „Chosen by the Grace of God“, ale vzhledem k tomu, že se na něm nachází to samé co na zbylých dvou (plus ještě dvě starší skladby nahrané minulou sestavou), zůstává tak zajímavostí pouze předělávka Sacrilege, konkrétně vál „Lifeline“. A co si budem povídat, je to masakr, protože Sodom nejsou žádní neuctivci, a je jasný, že na tom přehrát kurva starý dobrý Sacrilege si dají záležet. Daleko důležitější ale je, jak je to teď s jejich vlastní tvorbou, a právě její nové vzorky jsou na „Out of the Frontline Trench“.

Sodom nyní kromě ústřední postavy Toma Angelrippera tvoří navrátivší se sekerník Frank Blackfire, druhý kytarista Yorck Segatz a Toni Merkel za bicími. Ano, Husky po dvou letech z pracovních důvodů odešel. To se však stalo nedávno, takže všechno na „Out of the Frontline Trench“ ještě namlátil on. Jak už ukázalo EP „Partisan“, Sodom se s novou sestavou vrací zpátky v čase k čistokrevnému teutonic thrash metalu. Tři nové skladby z posledního EP nám nabízejí další porci z tohoto soudku.

„Genesis XIX“, „Down on Your Knees“„Out of the Frontline Trench“ se nacházejí ve stejném rozpoložení jako „Partisan“ a „Conflagration“, čímž je tedy směřování Sodom ke špinavějšímu, agresivnějšímu a svým způsobem i primitivnějšímu stylu bez moderních výstřelků zcela zřejmé. Celá zdejší trojička mě baví stejně jako předešlé dvě věci. Tedy baví. Tenhle zvuk pro mě totiž k Sodom tak nějak patří. Jejich poslední řadovky mi nic moc neříkaly a byl jsem rád, když jsem si tam alespoň pár oblíbených kusů našel. Současné vyznění se asi nejvíce snaží přibližovat ke klasice „Persecution Mania“, a to jak skladatelsky, tak zvukově. Podobných kvalit ale samozřejmě nedosahuje.

První „Genesis XIX“ je prozatím nejambicióznější věcí této čtyřčlenné sestavy. Kromě povedeného riffu a úderného refrénu nabídne i zlom s mezihrou, ve které jako když Blackfire pomrkává po „Tired and Red“, ale za následujícího sólování už si zase píseň jede po své ose. Na tento vkusný úvod navazuje hitovější „Down on Your Knees“. Kromě váhavého začátku dokáže své tempo solidně nakopnout a sází na chytlavý refrén a hlavně skvělou dohru po něm, i když dále ve stopáži se těmto dvěma aspektům věnuje možná až příliš. Poslední novinka, titulní „Out of the Frontline Trench“, nabídne třeba vtipné intro, které jako když z kazety s rokem 1982 vypadne. Namísto toho, aby ale následovaly ohavnosti typu „In the Sign of Evil“, opět přijde ke slovu staroškolský kvapík s několika dobrými momenty, především v druhé polovině, což ale rovněž neurazí.

Sodom

Zbytek EPčka „Out of the Frontline Trench“ tvoří nově nahraný „Agent Orange“ a živý záznam „Bombenhagel“ z roku 2018. V případě „Agent Orange“ mě jako první napadá proč, ale nahrané je to fakt sviňsky dobře a Angelripper zní skvěle, ostatně i jako na všech novinkách. Právě tahle stopa ukáže, že Sodom v nejlepších letech byl prostě někde jinde. Ta síla a energie chybí. Úvodní tři fláky jsou fajn, ale prostě „Agent Orange“ je vole „Agent Orange“. Také zdejší verze „Bombenhagel“ mě mile překvapila. Schlager „Steigerlied“ na závěr je už jen třešničkou na dortu. Živé vystupování nové sestavy ale zatím docela pokulhává; je to jako na houpačce, tady to zní super, ale třeba při poslechu záznamu na YouTube z Rockpalast 2018 nezbývá než kroutit hlavou, jak moc se jim některé kulty podařilo doprasit.

Stále čekám, jak to s tou novou deskou bude. Po další vyměně bubeníka se snad sestava ustálí a bude tak čas na další skládání a nahrávání. Každopádně nynější Sodom mě baví více než jejich předešlá etapa, takže by bylo dobré z toho něco vytěžit. K dokonalosti legendárních alb to má daleko, ale i v nové tvorbě jsou momenty, které dokážou velice příjemně potěšit.


Little Joe (2019)

Little Joe (2019)

Země: Rakousko / Velká Británie / Německo
Rok vydání: 2019
Žánr: drama / sci-fi

Originální název: Little Joe
Český název: Malý Joe

Režie: Jessica Hausner
Hrají: Emily Beecham, Ben Whishaw, Kerry Fox, Kit Connor

Hrací doba: 105 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Evropské koprodukční „sci-fi“ „Little Joe“ mě mimo jiné nalákalo svým tématem. Nemusí se zdát, že by zápletka vystavěná okolo umělého pěstovaní geneticky upravených rostlin měla být něčím zásadně nevšedním, pro někoho snad možná i zábavným. Když se nad tím ale zamyslíte… kolik filmů s podobným zaměřením jste viděli? Mě osobně jich moc nenapadá… vlastně mě jich napadá tak málo, že mě takhle od boku nenapadá ani jeden.

Nadnesené téma a nakonec ani evropská koprodukce (Rakousko / Velká Británie / Německo) samozřejmě neslibovaly nějaký výpravný zážitek nebo nějakou space operu, ale spíš komornější podívanou. Což mi ale vůbec nepřijde na škodu, svým způsobem možná naopak. Vždycky mi bude víc sympatický komorní snímek s nějakou myšlenkou a chytrým scénářem než tupé, jen na instantní efekt vyráběné spektákly. V souvislosti s tím se sluší jedním dechem dodat, že navzdory jakémusi „futuristickému“ nádechu (který je vkusný a drží se při zemi), tématu i sterilnímu prostředí laboratoře, v níž se velká část snímku odehrává, je trochu zavádějící mluvit v souvislosti s „Little Joe“ o sci-fi, protože tuhle škatulku výsledek naplňuje jen formálně a dílčím způsobem. „Little Joe“ je víc drama. Ale to vůbec nevadí. Jen jsem považoval za nutné to říct, abyste od toho nečekali trochu větší science fiction jako já, když je takhle film běžně označován.

Každopádně, hlavní hrdinkou příběhu je Alice (Emily Beecham) – rozvedená mladá matka žijící se svým synem Joem (Kit Connor), jehož samozřejmě miluje, ale přinejmenším stejně, ne-li ještě o kousek víc má ráda také svoje zaměstnání. Pracuje v laboratoři zabývající se pěstováním umělých, geneticky vyšlechtěných rostlin. Z jejího aktuálního projektu, na němž se podílí s kolegou Chrisem (Ben Whishaw – suverénně nejznámější jméno hereckého ansámblu), kouká pořádný úspěch.

Zmiňovaná dvojice totiž šlechtí rostlinku pojmenovanou Little Joe, jejímž účelem je činit svého majitele šťastným, bude-li se o ni dobře starat – udržovat ji v teple, povídat si s ní. Květina totiž s pylem vylučuje látky, které na lidský mozek působí blahodárně a navozují mu pocit štěstí. Projekt vypadá slibně a všechno se vyvíjí dobře… vlastně až moc.

První pochybnosti o tom, že s květinou není něco v pořádku, nadnese jedna spolupracovnice, dříve elitní pěstitelka ústavu, která se po jistých psychických problémech a pobytu v léčebně vrátila zpět do zaměstnání na nižší pozici. Alice si zpočátku nic nepřipouští, protože je na své dítko pyšná, ale postupem času si začíná všímat, jak se mění kolegové v práci, kteří se pylu nadýchali, i její vlastní syn, jemuž jeden exemplář navzdory předpisům donesla domů. Nejde o nějakou zásadní změnu, ale k jisté proměně došlo. Svým způsobem ale Little Joe své poslání plní, poněvadž lidé skutečně nejsou nešťastní. Jen jim dělá největší radost květinu chránit a pomáhat jí v šíření.

Little Joe (2019)

Kromě moc hezkého námětu má „Little Joe“ i další přednosti. Vizuálně je film opravdu pěkný a v souvislosti s tím se může pochlubit také výbornou subtilní atmosférou. Velký kus práce nicméně odvádí také hudba – ta je hodně zvláštní a častokrát napětí navozuje víc ona než samotné události snímku. Čímž se dostávám i k tomu méně příjemnému, a sice že „Little Joe“ diplomaticky řečeno není dokonalý.

Předně musím říct, že příběh nakonec ubíhá nepřekvapivým způsobem a bez výraznějších zvratů. Přijde mi trochu škodu, že se tu víc nehrálo na pocit nejistoty, zdali květina skutečně něco dělá a jestli se to hlavní postavě celé jenom nezdá v rámci nějaké paranoii. S tím souvisí i další věc, a sice že divák je většinu času o krok napřed, už ví a jen čeká, než to zjistí i postavy ve filmu. To nikdy není ideální, ale na druhou stranu to pozitivní dojmy neponižuje tak zásadním způsobem, aby se to nedalo tolerovat.

Little Joe (2019)

Něco podobného se dá říct také o jistých nedostatcích v logice / nepřesnostech. „Little Joe“ po sobě nechá nějaké otazníky – ne v tom dobrém slova smyslu. Pár věcí se mi zdálo přinejlepším zvláštních, což trochu zamrzí u snímku, který má evidentně ambice být chytrý a navíc se ještě snaží držet při zemi a v mezích uvěřitelnosti. Nejde sice o nějaké zásadní boty a obrovské trhliny v logice, ale jakmile člověk trochu přemýšlí (může se to v dnešní době zdát divné, ale fakt ještě žijí poslední zbytky ohroženého druhu diváka, jenž se u sledování nebojí zapnout mozek), nedostatky najde.

Lhal bych nicméně, kdybych tvrdil, že se mi „Little Joe“ nelíbil. Navzdory dílčím prohřeškům se jedná o hodně zajímavý počin, který mě na ty necelé dvě hodinky bavil a i díky jeho náladotvornosti jsem si jej užil. Nebudu vám kecat – kdyby takové věci vznikaly i u nás (když to jde o pár kilometrů na jih v Rakousku, proč by to nemělo jít i tady?), aspoň takové dvě nebo tři za rok, tak bych byl vlastně dost rád.

Little Joe (2019)


Nawaharjan – Lokabrenna

Nawaharjan - Lokabrenna

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.2.2020
Label: Amor Fati Productions

Tracklist:
01. Warassuz
02. Maino
03. Skuwwe
04. Ūtfurskō
05. Sunjo
06. Thwerhanassuz
07. Umbibrautiniz
08. Thrawo
09. Hradjungo

Hrací doba: 59:18

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Amor Fati Productions

První pohled (H.):

Němečtí Nawaharjan se studiově poprvé prezentovali v roce 2011 prostřednictvím slibného minialba „Into the Void“. Jeho věhlas postupem času rostl, čemuž hodně dopomohly i rozšířené reedice na CD v luxusním koženém obalu v roce 2014 a nakonec i na LP v roce 2016. S novým materiálem si nicméně Nawaharjan dávali docela na čas, díky čemuž další nahrávka „Lokabrenna“ dorazila až více jak osm let po svém předchůdci…

Vzhledem k tomu, kolik času uplynulo mezi „Into the Void“ a „Lokabrenna“, asi nepřekvapí, že první řadovka přináší oproti pilotnímu miníčku značný posun. A to nejen ve zvuku – který je asi dle očekávání čitelnější a objektivně vzato „lepší“ –, ale také po hudební stránce. Na „Lokabrenna“ se plně projevuje přírodní zaměření Nawaharjan a „pagan“ atmosféra. Nejen díky jakémusi „filozofičtějšímu“ náhledu na dané téma pak novinka připomene švédský projekt Arckanum v po-návratové éře. Dále bych „Lokabrenna“ určitě doporučil i těm z vás, koho už nebaví čekat na další desku krajanů Fyrnask. Už trochu vzdáleněji, ale stále s nějakou relevancí nebude od věci vzpomenout i na jména jako Panphage, Lunar Aurora nebo pozdější Angantyr. Už jen tahle přirovnání sama o sobě značí, že Nawaharjan nejspíš nebudou hrát nějakou vylízanou kokotinu.

Tenhle předpoklad je určitě správný. Nawaharjan nepochybně neprodukují žádnou plytkou hloupost. Naopak předkládají nadprůměrný materiál, jenž dokazuje, že výsměch, jehož se občas dostává německému black metalu s přírodní / pohanskou tématikou, je oprávněný jen zčásti a že jsou skupiny tohoto druhu, které by měl posluchač brát seriźoně. Nawaharjan k takovým rozhodně patří.

Lze ovšem „Lokabrenna“ označit za nějakou skutečně excelentní nebo snad dokonce výjimečnou desku? To zase ne. Myslím, že takové soudy by znamenaly zbytečné nadhodnocování alba, které sice svou kvalitu nepochybně má, ale výjimečné docela jistě není. Což o to, pokud bych měl psát recenzi čistě na základě prvotních dojmů, pak by možná nějaké takové superlativy i padly. Úvodní poslechy „Lokabrenna“ mě totiž zastihly v rozpoložení vyladěném na přesně takový druh hudby, čehož deska náležitě zneužila využila. Jinými slovy řečeno, první pocity z debutu Nawaharjan mířily hodně vysoko.

Všichni ale víme, první pocity dokážou být hodně zrádné, což se u „Lokabrenna“ potvrdilo. Další seance přinesly jistě vystřízlivění a nadšení jsem musel výrazně zkorigovat. Stále si myslím, že „Lokabrenna“ je povedená deska a že patří do nadprůměru; jen jsem tím chtěl říct, že zas až taková bomba to nakonec není. Najdou se tu výborné skladby jako „Ūtfurskō“, „Thwerhanassuz“ nebo „Hradjungo“, ale celkově se mi zdá, že hodinová hrací délka je o trochu víc, než by bylo třeba. Takových deset minut dolů by nahrávce pomohlo, protože působí hodně homogenně a bez plné pozornosti snad i jednotvárně. Navzdory obecně dobré úrovni a nějakým povedeným pasážím by pak prvotině Nawaharjan slušely i nějaké skutečně působivé momenty. Deska sází víc na celistvou atmosféru než na sílu jednotlivých kompozic, ale ta celková atmosféra je nakonec „jenom“ hodně dobrá, nikoliv opravdu strhující.

Nawaharjan

Nechci ale „Lokabrenna“ nějak zásadně kritizovat, protože se pořád jedná povedený počin, jemuž byste se neměli bát věnovat poslech. Co si budeme povídat, kdyby nějaká kapela vydala takový debut u nás v republice, tak bychom si všichni pískali a zamířilo by si to první flek v Břitvě (oukej, to zase ne… skoro jsem zapomněl, že tam to mají předplacené Master’s Hammer a Malignant Tumour). Každopádně sympatická záležitost.


Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

Nedokážu dobře posoudit, nakolik jsou Nawaharjan známí, i když se před lety objevili na soupisce elitního festu Arosian Black Mass a nedávno zase na sympatickém Howls of Winter v Estonsku. Každopádně EP „Into the Void“ mi název kapely vypálilo do paměti dostatečně, abych se na novinku „Lokabrenna“ těšil. Jistě jsem nebyl sám.

Dle mého názoru Nawaharjan primárně vychází z minimalismu Burzum, i když pro dobré přirovnání je nutné vzít v potaz, jak s tímto uhrančivým nábojem dále energicky naložili Arckanum nebo Panphage. Nawaharjan se také ve dvou skladbách podařilo navodit výjimečný sabatický trans, který si spojuji s EP „Throne of the Thirteenth Witch“ od Mare.

„Lokabrenna“ se samozřejmě nemůže měřit s kulty jako „Kostogher“, „Hvis lyset tar oss“, ani se zmíněným EP Mare, ale přesto se jedná o desku, kterou by oddaný blackmetalový posluchač určitě neměl ignorovat. Už třeba kvůli tomu, co se píše výš: prvotní dojmy mohou být fakt silné! Netřeba hlouběji rozebírat proč a jak, jelikož úvodní „Warrasuz“ vás okamžitě chytne pod krkem a přesně vymezí, co se bude následující hodinu dít za čáry.

H. největší problém desky vystihl a já bych ji skrouhl ještě víc, i když uznávám, že tím by se nabořil koncept. Nawaharjan s blackovým minimalismem obvykle pracují skvěle, ale sem tam se ty primitivnější riffy o dvou tónech prostě zvrhnou v nudu, která s přibývajícím počtem poslechů vadí víc a víc. Určitě bych si také přál intenzivnější nebo lépe vygradovaný závěr desky. Ale tato kritika nepřeváží fakt, že je „Lokabrenna“ kvalitní dílo a členové se evidentně trápili s kdejakým detailem. Hudba je navíc prostá současných trendů, což asi někdo ocení taky.

Nawaharjan

Desku máme k dispozici přibližně šest týdnů a dosud mě bavilo se k ní vracet, což mě těší. Jasné, teď když je hotovo, dám si od „Lokabrenna“ pauzu, ale jsem si jistý, že minimálně takové „Skuwwe“, „Ūtfurskō“ nebo „Umbibrautiniz“ si budu připomínat i v delším časovém horizontu. Pokud bych si měl při celkovém hodnocení píchnout desítkovým hodnocením, tak sáhnu po osmičce, plus mínus půl bodu.