Power metal má mnoho podob a na pomyslném trůnu zajisté pro každého sedí nějaká jiná kapela. Pro mne to jsou Blind Guardian. Od geniálního speed metalu, který se nebál experimentů, se kapela dostala až k power metalu v té nejepičtější podobě. Vrcholem byla čtveřice desek počínaje číslem tři – “Tales From the Twilight World” a konče albem “Nightfall in Middle-Earth”. Další album bylo na někoho až moc dlouhé a složité, poslední bylo na druhou stranu až příliš jednoduché a rockovitě písničkové. Nebudu vás napínat, “At the Edge of Time” se opravdu povedlo a můj vnitřní hlásek mi říká, že se toto album zařadí k dalším top od Blind Guardian.
Album začíná pro mne nejlepší skladbou celé desky, skladbou, která nese název “Sacred Worlds”. Tento song byl původně pouze ve hře “Sacred 2” a ve zkrácené verzi jste jej mohli slyšet i s videoklipem z živáku – samozřejmě ve světě i v grafickém enginu hry po splnění nějakého questu. A co že nám nabízí jedna z nejlepších skladeb Blind Guardian a power metalu vůbec? Kromě geniálního refrénu, který budou tisíce fanoušků vyřvávat na koncertě, to budou asi kytary, bicí, baskytara, zpěv… a taková specialitka. Chlapci si totiž přizvali Pražskou filharmonii. Na albu se jí pořádně nabažíte právě v otvíráku a také v poslední skladbě “Wheel of Time”.
Nálada desky jako by navazovala právě na “posledního z králů” (alias “Nightfall in Middle-Earth”). Chytlavost v plné síle, ale zároveň s ní je i důraz na epičnost a rozvětvenější kompozice, nečekejte žádnou jednoduchost – chvíli potrvá, než do alba proniknete. Kromě power metalu a symfonických hrátek na albu uslyšíme i další žánr – podíváme se do folkových vod. Skladba “Curse My Name” nabízí feeling jak ze středověké slavnosti a perfektně v ní vyniká hlas Hansiho Kürsche. Dovolím si říct, že Hansi je opravdu ve formě a zpívá možná nejlépe za všechna ta léta.
Jedna skladba z alba dokonce byla vydána jako singl a byl k ní natočen klip. Pravda, je celkem k smíchu, ale song je to kvalitní. Jmenuje se “A Voice in the Dark” a je asi nejtvrdší z celé desky. Pro základní představu o albu určitě bude stačit, takže zavřete oči a zaposlouchejte se. Co samozřejmě nechybí, jsou balady. Rozhodně ale nejsou čistokrevné, nabízí i hromadu zkreslených riffů a změn tempa.
Blind Guardian opět stvořili esenci perfektní power metalové desky. Sice není extra dokonalá jako předchůdci “Imaginations from the Other Side” a “Nightfall in Middle-Earth”, ale perfektní už je. Je asi tak o centimetr pod nimi. Skvělá věc je, že se kapela nesnaží o návrat ke kořenům a znovunabytí kultovního statusu – chlapi se pořád vyvíjejí a zkouší nové postupy a navíc, kultovní status nikdy neztratili. Král opět obhájil svoji pozici na trůnu.
Je s podivem, že taková veličina jako Blind Guardian až do památné neděle 17. října roku 2010 neodehrála na českém území jediný klubový koncert. Po loňském vystoupení na festivalu Masters of Rock se však krefeldská čtyřka rozhodla k nemalé radosti svých českých a slovenských fanoušků poctít svoji návštěvou moravskou metropoli. Čím více se koncert blížil, tím vzrůstala moje očekávání, přičemž nemalou zásluhu na tom měla nesmírně chvályhodná iniciativa kapely – padlo totiž rozhodnutí, že setlisty umístěné na server setlist.fm budou upravovány a doplňovány podle skutečnosti přímo pány muzikanty. Díky tomu jsem měl možnost s předstihem zjistit, že tento koncert bude minimálně co do výběru skladeb skutečně výjimečný…
Vzhledem k tomu, že to měl být můj první brněnský koncert, neměl jsem sebemenší tušení, co mám od Flédy očekávat. Veškeré obavy se nakonec ukázaly jako liché. Řada příjemných zjištění začala hned po příjezdu na místo. Vstup do klubu se totiž nachází v relativně dlouhém průchodu a včasně příchozí tak nejsou zbytečně vystaveni povětrnostním podmínkám (které sice toho dne nebyly nijak apokalyptické, ale je přeci jen příjemnější stát hodinu a půl v závětří, než na ulici). Vstupní dveře se otevřely krátce po sedmé hodině večerní a tou dobou už velmi početný dav se začal pomalu sunout dovnitř. Vedení Flédy se patrně snaží dosáhnout světových standardů – s UV senzitivním razítkem na zápěstí jsem se totiž setkal poprvé. Příjemným překvapením číslo dvě se stala šatna. Slečny za pultíkem se ani nezatvářily kysele, když jsem jim svěřil batoh evidentně nacpaný oblečením, které by vydalo dobře na dvě ramínka a naúčtovaly si jenom dvacet pět korun paušálu. Oproštěn od tíže přebytečných svršků jsme se vypravil dál do klubu. Musím s povděkem kvitovat oddělení pultů s merchandisem – alespoň částečně se tak odlehčilo tomu vytíženějšímu (který pochopitelně náležel Blind Guardian). Hned po vstupu do hlavního prostoru jsem zamířil k jednou ze tří barů, abych ochutnal, jak že to chutná mnohými zatracované “Starobahno” – a musím říct, že i přesto, že byly sudy naraženy jen velmi krátce, pití nevyžadovalo žádné sebezapření, ba naopak. To už se ale před pódiem začal tvořit živý zátaras natěšených fanoušků, a tak jsem se s vidinou relativně dobrého umístění připojil.
Setlist Steelwing:
01. Welcome to the Wasteland
02. The Nightwatcher
03. Headhunter
04. The Illusion
05. Sentinel Hill
06. Roadkill (…or Be Killed)
Nakonec z toho kápla příjemná třetí řada. a jelikož nebylo nic lepšího na práci, začal jsem se okázale nudit, protože nástup Steelwing se zdál být v nedohlednu. Z následující půlhodiny se stal jedinou zmíněníhodnou věcí rozměrný větrák na zdi, který jsem vzal na vědomí a uložil ho do paměti pod heslem “To se bude hodit”. Po zdánlivě nekonečné době se ale konečně začalo něco dít na pódiu. Za zvuků jakéhosi intra (které bych jako intro netipoval nebýt toho, že na pódiu ještě nikdo nebyl) přiběhli první a zároveň jediní předskokani – švédští mladíci Steelwing (druhou předkapelou měli být další Švédové Enforcer, kteří však z mně neznámých důvodů účast na turné zrušili). Jejich nástup bych s dovolením popsal pomocí přepisu toho, co se mi honilo hlavou: “Fajn, intro hraje, tak už spusťte. Sláva, konečně se škrábou na pódium! CO TO DOPRDELE JE???” Tuhle explozi údivu měla na svědomí jediná věc – image Steelwing totiž vykazovala takovou výhřevnost, že by s přehledem stačila vytopit menší činžák. Na pódiu se před mými zděšenými zraky zhmotnilo přesně to, co na klasickém heavy metalu osmdesátých let skutečně nesnáším – upnuté leginy, ofiny, bubeník, který vypadal jako bubenice… prostě radost pohledět. Zděšení z vizáže pánů muzikantů mi bohužel zatemnilo necelou polovinu jejich vystoupení, takže jsem nebyl moc schopen vnímat. Když jsem se ale trochu otřepal, zjistil jsem, že to, co se line z reproduktorů není zas tak špatné. Klasický heavy metal – nic víc, nic míň. Plusové body ale pánové zaslouží za skutečně ďábelské nasazení, s jehož pomocí dovedli celkem obstojně rozehřát publikum. Z šesti skladeb, které nám ten večer předvedli, mě zaujala jenom jediná – “Sentinel Hill”. V ostatních se ale tu a tam daly také nalézt zajímavé momenty, a tak jsem docela zvědavý, co se urodí na nějakém budoucím albu. Jestli se totiž pánové rozhodnou stvořit něco jiného, než vývar Iron Maiden, mohlo by z toho vzniknout něco zajímavého. Muzikantská zručnost, chuť ani energie zde totiž nechybí.
Setlist Blind Guardian:
01. Sacred Worlds
02. Welcome to Dying
03. I’m Alive
04. Nightfall
05. Fly
06. Time Stands Still (at the Iron Hill)
07. Valhalla
08. Time What Is Time
09. Past and Future Secret
10. Lost in the Twilight Hall
11. Tanelorn (Into the Void)
12. Imaginations from the Other Side
– – – – –
13. And Then There Was Silence
14. The Bard’s Song – In the Forest
15. Lord of the Rings
16. Mirror Mirror
Po Steelwing následující půlhodina příprav uběhla až podezřele svižně, atmosféra stihla za tu dobu pořádně zhoustnou a ve vzduchu visel stále tmavnoucí mrak očekávání. Pak sál potemněl a z reproduktorů se začaly linout první tóny otevírací skladby “Sacred Worlds”. Nástroje pražských filharmoniků ale takřka zanikly v ohlušující vlně nadšení, kterou vyvolal nástup bardů na pódium. V tu chvíli mi začalo být jasné, že občasný neduh českého publika, tedy přijetí vlažnější, než by si nastupující kapela zasloužila, se zde konat nebude. Mocná odezva se přelila v ještě mocnější sborový zpěv vzletného refrénu, který se stačil zapsat do paměti fanoušků výrazně lépe, než jsem očekával, a celé vystoupení tak nabralo grády, které neztratilo po celou dobu trvání. Zástupce posledního alba následovala řada klenotů původem v devadesátých letech – namátkou povinný “Nightfall, I’m Alive” (která v rámci “Sacred Worlds and Songs Divine Tour” zazněla vůbec poprvé) nebo fantastická skladba “Time Stands Still (at the Iron Hill)”. Výsledkem nebylo nic jiného než zcela bezbřehá euforie publika, které se zhusta účastnilo zpěvu, a Hansi se tak nemusel trápit nad případným výběrem jedné z překrývajících se vokálních linek. Já osobně jsem neměl nejmenší důvod dělat výjimku a pěl jsem z plných plic, nicméně i přesto všechno mi začalo docházet, že oproti loňskému vystoupení na Masters of Rock 2009 je to letošní na zcela jiné kvalitativní úrovni. Především pěvec Hansi Kürsch podával naprosto neuvěřitelný výkon a jeho zpěv ani v nejmenším nezaostával za kvalitou studiových nahrávek. Ano, všechny ty hrubé i sametově jemné výšky, které všichni milujeme, se mu podařilo podat bez sebemenšího zaváhání a s neskutečnou silou.
Klobouk dolů, Hansi, padám k tvým nohám a prosím o odpuštění při pomyšlení, že jsem byl schopen byť na vteřinu uvěřit, že nejsi na koncertě schopen uzpívat všechny svoje party. Přesvědčil jsi mne, že jsi skutečně mistrem svého řemesla, a budu se bít s každým, kdo by se opovážil tvrdit opak…
Hansi zpíval srdcem a bylo to poznat. Energie, která z něj vycházela, byla skutečně všeobjímající, a když k tomu připočtu brilantní komunikaci a přímý kontakt s publikem nebo inteligentní a přitom vtipný komentář mezi skladbami, obraz perfektního frontmana začíná dostávat velmi jasné tvary.
Byla by škoda, kdybych se nepozastavil nad zvukem. Jak nebyl při vystoupení Steelwing moc vyvážený, tak v případě Blind Guardian bylo všechno v nejlepším pořádku, a to dokonce i v předních řadách. Nevím, jestli si bardi přivezli vlastního zvukaře (zřejmě ano), ale ať tak či onak, musím mu složit poklonu.
Večer dosáhl prvního vrcholu v okamžiku, kdy se sálem rozlehly první tóny nesmrtelného songu z alba “Follow the Blind” – řeč je tu o “Valhalla”. Člověk neznalý poměrů si dovede jen stěží představit, jak to při téhle písni vypadá, ale přál a doporučoval bych všem bez rozdílu hudebního vkusu, aby alespoň jednou zakusili tu nepopsatelnou atmosféru. Právě tady dalo publikum plně vyniknout svému entuziasmu, a když se zrovna hromadně nezpívalo, stejně nikdo nezůstal v klidu a dával tou nejlepší formou (skandování, headbang, ŽIVOT!!!) najevo svůj postoj ke kapele. Říkám si, že je až dojemné, s jakou urputností se publikum snaží snad při každém koncertu Blind Guardian přiblížit se legendárnímu výkonu svých kolegů, kteří měli tu čest účastnit se natáčení DVD “Imaginations Through the Looking Glass”. Zde se to podařilo beze zbytku a “Valhalla” se rozléhala sálem ještě notnou chvíli po skončení…
Když dozněla skladba “Imaginations from the Other Side”, Blind Guardian se rozloučili a opustili pódium. Snad všem ale bylo jasné, že ten odchod nebude mít dlouhého trvání. Hromové skandování nakonec kapelu přimělo k návratu a ta nám dala možnost užít si naživo čtrnáctiminutový opus “And Then There Was Silence”. Nádhera – jak jinak. Hned vzápětí ale přišel druhý vrchol – geniální, milovaný, nádherný “The Bard’s Song – In the Forest”. V ten moment bych dal cokoli za to, abych se mohl na onu třiapůlminutu ocitnout v kůži kohokoli na pódium. Ten pocit, když pět set lidí zpívá vaši píseň, musí být úžasný… Po této posvátné chvíli už se další dvě písně nesly v dokonale uvolněném duchu. Blind Guardian se s námi rozloučili prostřednictvím další klasiky “Mirror Mirror” a sen skončil…
Jak už jste asi vytušili, tento koncert se v rámci mých měřítek směle zařadil mezi ty nejlepší, kterých jsem měl tu čest se účastnit. K absolutní dokonalosti mu ale přeci jen dvě drobnosti chyběly. Zaprvé jsem se nedočkal svojí milované “Bright Eyes”, jejíž absenci ale bohatě vyvážil zbytek setlistu, jehož složení bylo skutečně fenomenální a bardům za něj patří můj upřímný dík. Druhou vadou na kráse byl jakýsi dobytek, který se v přestávkách nespočetněkrát a bohužel dost nahlas dožadoval skladby “Goodbye My Friend”, přičemž přes jeho řev nebylo Hansimu rozumět slovo. Jeho zanedbatelná inteligence se naplno projevila v okamžiku, kdy zahulákal něco jako “Hobluj, píčo!”, čehož si Hansi všiml a odpověděl v tom smyslu, že z oné věty rozuměl akorát jedinému slovu. Díky za skvělou reklamu, ty kreténe…
Když ale pominu tyto zanedbatelné a do značné míry subjektivní drobnosti, jednalo se o skutečně nezapomenutelný zážitek. Opět se musím hluboce poklonit jak před kapelou, tak před publikem, které prokázalo, že fanoušci Blind Guardian patří k tomu nejlepšímu, na co lze v metalových vodách narazit. Zvláštní úctu si však podle mého zaslouží také dva muži, o kterých se moc nepíše – basák Oliver Holzwarth a klávesák Michael Schüren. I přesto, že nejsou stálými členy kapely, odvádějí již třináct let obrovský kus práce a na pódiu je jasně vidět, že to dělají s láskou…
Posledním obrazem, který mi z této akce utkvěl v paměti, se až symbolicky stal kytarista André Olbrich, který se sklenkou červeného v jedné ruce, lahvinkou téhož v druhé a blaženým výrazem na tváři procházel mezi odcházejícími fanoušky a tu a tam s někým prohodil slovo, zapózoval na fotografii nebo se podepsal. A ležérnost gentlemana, se kterou tak činil, jen vkusně korunovala moje dojmy z celého koncertu…
Země: Německo Žánr: heavy metal Datum vydání: 20.8.2010 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Beat the Bastards
02. Teutonic Terror
03. The Abyss
04. Blood of the Nations
05. Shades of Death
06. Locked and Loaded
07. Time Machine [bonus]
08. Kill the Pain
09. Rolling Thunder
10. Pandemic
11. New World Comin’
12. No Shelter
13. Bucket Full of Hate
Vždy jsou některé měsíce co do vydávaných desek slabší, jiné silnější, možná největší žně jsou však každoročně v srpnu a září. A právě srpen byl v letošním roce velmi úrodný zejména pro příznivce toho nejklasičtějšího odvětví tvrdé hudby – heavy metalu. Svátkem je bezesporu nové album Iron Maiden, vždyť vlastně všechno, co tahle kapela udělá, je událost. Neméně očekávanou záležitostí je však rovněž „Blood of the Nations“ od Accept, u nichž je očekávání násobeno hned několika faktory. Nepochybuji sice, že o tom všichni víte, ale malé opáčko neuškodí…
Za prvé, Accept se vrací na scénu po dlouhých letech nečinnosti (s výjimkou krátkého a pouze koncertního reunionu v roce 2005); za druhé, jedná se o první studiové album po neuvěřitelných 14 letech od posledního „Predator“, které ještě navíc většina fanoušků nemá moc v oblibě (což já osobně jen tak mimochodem nechápu, protože mně se ta placka opravdu líbí); a nakonec i za třetí, jde o první nahrávku s novým zpěvákem Markem Tornillem.
S náhradou legendárního Udo Dirkschneidera za mikrofonem už si jednou Accept ústní dutinu nabili, tudíž se přímo nabízí otázka, jestli se to, co se kapele na konci 80. let nepovedlo, může povést v roce 2010. Víte, já jsem se asi stejně jako většina lidí ke comebacku s Markem Tornillem stavěl spíše skepticky, vždyť „Accept bez Uda přece není Accept“… jenže s první ukázkou v podobě videoklipu „Teutonic Terror“ (k vidění i někde tady okolo) a hlavně s famózní živou jízdou na festivalu Masters of Rock mě noví Accept začali nahlodávat. I tak se ale musím přiznat, že jsem toho od „Blood of the Nations“ zas tak moc nečekal. A právě to je možná ten důvod (kromě samotné kvality samozřejmě), proč mě ta nahrávka nakonec tak přejela.
Prvních pár poslechů „Blood of the Nations“ mi dalo okamžitě na srozuměnou, že jsem Accept šeredně podcenil a oni mě za to na oplátku vypráskali šerednou závislostí. A dobře mi tak, kapely, na nichž člověk vyrůstal, se přece podceňovat nemají. Ale ne, teď vážně, Accept se povedlo něco, co by do takových veteránů a navíc při takové konstelaci málokdo řekl – nejenže se jim totiž povedlo stvořit výbornou nahrávku, oni stvořili opravdový heavymetalový klenot. Věřte mi, že teď rozhodně nepřeháním, „Blood of the Nations“ je bez debat heavymetalovou deskou roku. A nejen roku. Dovolím si tvrdit, že tohle je nejlepší heavymetalové album, co jsem za posledních pár let slyšel!
„Blood of the Nations“ mi rozhodně neuhranulo nějakou přílišnou hráčskou ekvilibristikou, ani nějakou strhující atmosférou, ani přílišnou originalitou (pokud za originalitu neberete klasický a snadno rozpoznatelný Accept-sound, který si kapela jako jeden ze svých tradičních trademarků samozřejmě ponechala). Nic z toho. „Blood of the Nations“ má prostě a jednoduše koule, v tom je jeho síla. Schopnost chytnout a nepustit, zarýt se do mozku, odkud už ty pecky prostě nedostanete. Že je to málo? Věřte mi, že není. Ty koule jsou totiž sakra velké!
Začátek fošny je naprosto strhující. Hned úvodní „Beat the Bastards“ je silně koncentrovaným extraktem toho nejlepšího, co si jen dokážete představit, když někdo řekne „heavy metal“. U mě osobně navíc Accept ještě trochu hrají i na nostalgickou notu, protože hned s první vteřinou se rozpomínám na doby, kdy jsem jako malý harant u podobných songů hrozil pazourou u sebe v pokoji jak ďábel. A víte vy co, kolikrát si nemůžu pomoct ani teď, při poslechu „Blood of the Nations“. Ono to ale prostě ani jinak nejde – když zůstaneme u zmiňované „Beat the Bastards“, naprosto skvělé riffování, nohy vám budou do rytmu lítat úplně sami. A pak přijde odrovnávací refrén, kdo si alespoň v duchu nezpívá společně s Tornillem ten ústřední pokřik, tak ten je u mě ztracený případ. A to jsme teprve u první písničky!
„Teutonic Terror“ je neodolatelná hymna, která člověka chytne pod krkem a vymete s ním podlahu. Ten pochodový rytmus prostě zabíjí a dovolím s prohlásit, že koho tahle pecka nebere, ten by měl začít uvažovat o změně žánru. Prostě klasa.
Accept však mají ještě jedno velké eso v rukávu, a sice že „Blood of the Nations“ není postavené pouze na obdobných šlapavých válech, ale dokáže nadchnout i výbornými skladatelskými nápady, které sice rozhodně nemají hlavní úlohu, ale dokážou dát celé nahrávce ten správný šmrnc. Však to znáte, právě ty detaily dělí desky na ty skvělé a ty ostatní. Důkazem budiž, že Accept dokáží bez sebemenšího zaváhání utáhnout i sedmiminutové stopáže v „The Abyss“ a „Shades of Death“. Poslechněte si tyhle dva opusy a budete vědět, o čem tu teď mluvím. Člověk by nevěřil, jakou „paseku“ dokáží udělat taková malá ozvláštnění mezi tím heavymetalovým nářezem.
A když už si budete myslet, že Accept trochu dochází šťáva a na řadě je lehce slabší kousek, tak titulní věc „Blood of the Nations“ vás opět vyvede z omylu. Na první pohled je to možná obyčejnější skladba oproti těm předchozím, kapela tam však dokázala napasovat pár prvků, díky nimž je to opět hitovka jak noha. Výtečná sólová kytara to celé táhne neuvěřitelně dopředu a korunou je refrén, jehož sborové „Blood of the Nations“ vám bude znít v uších ještě dlouho.
U „Blood of the Nations“ se rozhodně vyplatí investovat nějaký ten peníz navíc a vrazit jej do limitované edice. Když pomineme, že rozkládací digipack vždycky vypadá lépe než obyčejná plastová krabička, tak se na limitované verzi ukrývá jedna bonusová skladba, která rozhodně stojí za to – „Time Machine“. Opravdu nádherná pomalejší pecka, ta si vážně zasloužila skončit na regulérní verzi. Navíc na ní ještě plynule navazuje balada „Kill the Pain“ a oba kousky se tak skvěle doplňují. Povinná „oplodňovací“ část tudíž taky za jedna.
Snad za jediný, i když malý zápor (spíš záporek) považuji fakt, že se kapela nechala zřejmě až moc strhnout tvůrčím přetlakem a nahrávka je tak možná až moc dlouhá (téměř hodina a čtvrt v limitované verzi), díky čemuž skladby ke konci alba – přestože nejsou nijak horší než ty na začátku – tolik nevyniknou. Kdyby byla deska bývala o jednu, dvě písničky kratší (spíš o jednu, oželel bych jenom „Locked and Loaded“), celý materiál by působil dle mého názoru sevřeněji a více „nahuštěně“.
Každopádně to ale nic nemění na tom, že se Accept jejich comeback neskutečně vyvedl a ještě méně to toho změní na výsledném vysokém hodnocení. Z celého „Blood of the Nations“ sálá neuvěřitelná chuť z (opětovného) hraní a taky pořádná porce energie, kterou by jim mohly závidět leckteré mladší formace. Ani se nechce věřit, že takhle živelnou záležitost nahráli chlapi, jimž je okolo padesátky. Sice to není ta nejoriginálnější věc na světě, ale učte starého psa novým kouskům. Hlavně, že je to tak zábavné, já osobně poslední dny neposlouchám nic jiného. Abych řekl pravdu, jeden den ráno jsem si to stáhl, odpoledne dvakrát poslechnul a druhý den si to už běžel koupit. Takhle moc nakažlivé to je. Stručně řečeno: výborná placka!
Další názory:
Moc jsem od nových Accept neočekával, tudíž jsem se do tohoto alba nijak nehrnul. Musím ale říct, že mě to velice překvapilo. Čekal jsem další tuctovou desku… a navíc bez Uda? Určitě jsem tento názor neměl sám, po poslechu se ale vše otočilo. Už u první „Beat the Bastards“ jsem kontroloval přehrávač, jestli se opravdu jedná o Accept. Druhá „Teutonic Terror“ mě dorazila a já si až do konce užíval tento skvost. Adept na heavymetalové album roku? Určitě! Hodnocení je tedy velice silná sedmička, která se ale může časem povýšit, jestli to není pouze úvodní euforií. Seda
Když jsem tu před rokem recenzoval poslední výtvor této kapely, byl jsem na něm pořádně závislý a neustále si jej dokola pouštěl. To samé se už nedá říci o “Invictus”, které zdaleka nenaplnilo má očekávání. Heaven Shall Burn si drží stejný zvuk už od šest let staré desky “Antigone”. To pokračovalo k povedené “Deaf to Our Prayers” a již zmiňované “Iconoclast”. A slyšet furt to samé přeci jen časem omrzí. Tuto desku zatím zdobí dobrá prodejnost. Ve své domovině je v první desítce, v Rakousku na 15. místě. O jednu pozici líp si vede v Řecku a ve Švýcarsku se drží na 38. místě.
“Invictus” otevírá jednoduchá piánová skladba, která hodně, ale opravdu hodně připomíná intro “Awoken” na minulé práci. Po ní se spustí dvě hitovky, “The Omen” a “Combat”. Ke druhé jmenované byl před dvěma dny vydán videoklip. Tyto dva výtvory jsou bezesporu nejkvalitnější na albu. Zajámavá je pátá “Buried in Forgotten Grounds”, dá se přirovnat k písni “Joel”, která byla na albu minulém. Obě jsou dlouhé (přes pět minut) a zhruba uprostřed velice zpomalí a hrají pouze jeden nebo dva nástroje. Zde to je opět piáno, se kterým Heaven Shall Burn pracují velmi často. Nebýt minulé desky, “Invictus” by znělo mnohem zajímavěji. Všechny songy, co si na “Invictus” poslechnete, jste už v trošku jiné verzi slyšeli na “Iconoclast”, popř. na starších výtvorech. Je tu ale pár novinek, které jste na dříve najít nemohli. V “The Lie You Bleed For” se k angličtině přidává krátká pasáž v němčině. Celkově si myslím, že kdyby Heaven Shall Burn přešli z angličtiny do němčiny, vůbec by to neuškodilo a jejich materiál by zněl mnohem zajímavěji. Na poslední “Given in Death”, před outrem, zahostovala Sabine Weniger z Deadlock. Postarala se o čisté vokály v této skladbě. Když jsem to uslyšel, musel jsem si vzpomenout na System Divide, kde se praktikuje podobný model. Zejména ze začátku byl vokál jako vystřižený od System Divide.
Poslední počin od Heaven Shall Burn byl výrobně zvládnutý na jedničku. Produkce bez chyby, kvalitně nahrané písně a vše funguje, jak má. Má to jednu chybu – songy se víceméně opakují a vše zní furt stejně. Kapela potřebuje příště jít trochu jiným směrem. Slyšet už popáté to samé by bylo více nudné než toto. Je možné, že se kapela změnu kvůli svým fanouškům bojí udělat. Uvidíme příště.
Země: Německo Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 18.1.2010 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. Die Hoffnung stirbt…
02. Lacrimae mundi
03. A Million Moons
04. Ego universalis
05. À la nuit tombante
06. An Autumn Serenade
07. Ocean, Mountain’s Mirror
08. The Descent into Hades
09. Procella vadens
10. …wenn der Sturm beginnt
Přestože Němci Imperium Dekadenz mají již pár let a pár nahrávek za sebou, dokud letos v lednu nevypustili do světa své třetí velké album „Procella vadens“, jaktěživ jsem o nich neslyšel. A po poslechu jejich novinky musím chtě nechtě přiznat, že mi až dosud unikala kapela, jejíž hudební produkce je natolik vydařená, že by byla opravdu škoda jí pozornost nevěnovat.
Imperium Dekadenz se pohybují v mantinelech blackmetalového spektra, avšak pokud prahnete po nějakém čistokrevném zlu, tady ho nehledejte. Ústřední dvojice Horaz a Vespasian (+ tři další kumpáni na živá vystoupení) se totiž zhlédla v pomalé a melancholické podobě žánru, což je jedině dobře, neboť minimálně nahrávka „Procella vadens“ jasně ukazuje, že tato tvář je pro Imperium Dekadenz jako stvořená, a zároveň protože rychlopalebných prasáren je s prominutím přece jenom jak nasráno, kdežto skupin, s nimiž by Imperium Dekadenz mohli být porovnáváni, je o poznání méně.
„Procella vadens“ však není žádná bezbřehá deprese. Muziku Imperium Dekadenz nejlépe vystihuje již jednou zmíněné slovo „melancholie“. Takové je hned úvodní tklivé intro „Die Hoffnung stirbt…“, které pomalu přechází v první klasickou píseň „Lacrimae mundi“. Hned od prvních vteřin se na člověka vyvalí těžká, neveselá kytarová stěna, oplývající vskutku nadmíru vyvedenou atmosférou, jež posluchače takřka ihned pohltí. Mohlo by se zdát, že typický blackmetalový havraní skřehot do celkového smutného vyznění zapadat nebude, opak je však pravdou.
Imperium Dekadenz tahají své trumfy sice pomalu, někdy vyjdou najevo až po vícero posleších, o to však přesvědčivěji. Jeden z mých osobních vrcholů přichází s třetí „A Million Moons“, která jako jediná na desce překračuje hranici deseti minut. Jedná se však o dynamickou, promyšlenou a působivě vystavěnou kompozici vrcholící v naprosto neuvěřitelné závěrečné dvouminutovce.
Další skladbou, kterou považuji za nutné zmínit, je „An Autumn Serenade“. Tu otevírá nádherná klavírní předehra ústící do zřejmě toho nejsmutnější dílku „Procella vadens“. Mlhavý opar protíná až v polovině chytře vystavěné akustické intermezzo. „An Autumn Serenade“ však není jedinou písní, kde se podobná mezihra vyskytuje, právě naopak, obdobné, převážně klavírní části prolínají celou nahrávku, úspěšně přikrmují už tak hutnou atmosféru a album když nic jiného oživují.
Musím se přiznat, že mi zpočátku „Procella vadens“ přišlo až příliš monotónní s málem záchytných bodů pro posluchače. Jak již ale bylo řečeno výše, deska mnohá svá tajemství odkrývá až časem a čím častěji navštěvuje můj přehrávač, tím lepší se zdá. Opravdu se tedy vyplatí mít s Imperium Dekadenz trochu té trpělivosti, protože odměna v podobě plného docenění „Procella vadens“ opravdu stojí za to. Pokud se vám s nastoupivším jarem začíná stýskat po zachmuřených podzimních náladách a hledáte něco zádumčivého na poslech, právě „Procella vadens“ by mohlo být tou správnou volbou.
Před samotným závěrem recenze si nesmím odpustit ještě jednu, taktéž velmi důležitou pochvalu, tentokráte na adresu obalu. Jednoznačně se jedná o jednu z nejlepších obálek, co se v letošním roce zatím objevily, navíc – a to se v takové míře zas tak často nevidí – zcela beze zbytku vystihující náladu samotné hudby.
Na power metal už dávno nejsem, ale Gamma Ray je hodně známé jméno, tak jsem se obětoval pro Sicmaggot tým a čapnul recenzi. Bohužel/bohudík (nehodící se škrtni) nemůžu porovnávat album se starší tvorbou, protože u mě je tohle jejich premiéra – a dostal jsem přesně to, co jsem čekal.
“To the Metal!” je prostě taková oddechovka, která rozhodně neurazí, ale ani nijak extrémně nenadchne. O originalitě se rozhodně nedá mluvit, osobně si myslím, že to je jeden z vyčerpaných žánrů (ovšem mám pocit, že to už brzo postihne veškerou metalu podobnou hudbu). A když už jsme u toho, originalita má u Gamma Ray velkou roli, často se totiž diskutuje o tom, koho všechno Gamma Ray zkopírovala a na YouTube dokonce vznikají porovnávací videa a zdá se, že podobnost rozhodně není náhodná.
Osobně jsem nenašel moc podobností, až na absolutně jasně poznatelnou skladbu “I Want Out”, kterou postřehne v refrénu songu “Time to Live” snad každý fanda “Keeper of the Seven Keys” od Helloween. Co je tu morbidní? Ano, zdá se, že Kai Hansen “kopíruje” (v uvozovkách, protože nechci být příliš útočný) svoji vlastní tvorbu. Ale nevadí, pořád se to poslouchá dobře.
Správně špicujete uši při jménu Kai Hansen. Tenhle chlapík je hlavní mozek, tahoun, zpěvák a kytarista kapely Gamma Ray a myslím, že vykonával podobné funkce právě i u Helloween. Řekl bych, že jeho hlas je dobře rozpoznatelný a charakteristický, určitě to je jeden z poznávacích znaků kapely. A co se týká hry na kytaru, hraje a tvoří poměrně chytlavé riffy a melodie, někdy víc, někdy míň. O sóla se Hansen dělí s druhým kytaristou Henjo Richterem (aspoň myslím) jsou rychlá, melodická, někdy pomalejší… solidní, stejně jako ostatní instrumentalisté.
Rychlé, chytlavé, melodické, někdy pomalejší, baladičtější… tak se dá popsat celé album a v podstatě i veškerý power metal. Jak jsem již řekl, myslím si, že je to vyčerpaný žánr a originalitu hledat nelze, každopádně je “To the Metal!” solidní oddechovka, která na chvíli zabaví a fandy žánru a kapely určitě potěší.
Země: Německo Žánr: black metal Datum vydání: 22.1.2010 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Ylem
02. As the World Keels Over
03. Osiris
04. Silence
05. Evenfall
06. Redivider
07. Satan Bled
08. Hirudineans
09. Nemesis
10. The Valley
11. Wraith
12. Sycamore Trees [bonus]
I přes 16 let na scéně a šest výborných desek (včetně té aktuální) mi Dark Fortress připadají pořád spíše jako taková nenápadná kapela, která stále nemá věhlas, jaký by si podle mého názoru kvalitou své produkce zasloužila. A to by v tom byl čert, aby je novinka „Ylem“ konečně nekatapultovala do první ligy, na oči celé metalové komunity, nejen blackmetalové scény. Jestli se dá totiž něco o nové nahrávce těchto německých black metalistů říct, tak, že drtí kosti, mozek i koule…
„Ylem“ drtí kosti svým těžkotonážním soundem. Produkce je u téhle fošny vskutku brutální. Pravda, Dark Fortress na žádném ze svých dlouhohrajících počinů nebyli nějaká garážovka, „Ylem“ má ale jednoznačně nejlepší zvuk z celé diskografie skupiny. Nejde však o žádnou vyleštěninu bez duše, pořád je to kurevsky heavy! Budou praskat kosti, budou praskat reproduktory. K čemu vám je ale super zvuk, když vaše hudba stojí za prd? K ničemu, ale choďte s tímhle za Dark Fortess – to není jejich případ. Zabijácká riffóza vám urve hlavu a veškeré pochybnosti o kvalitách „Ylem“ vám narve zpátky do vašeho chřtánu. Takhle nakažlivé pecky jsem pěknou chvíli nežral, protáčení mařeny při poslechu je povinnost! I když to já osobně nemám moc ve zvyku, v tomhle případě jsem občas prostě musel vyskočit z křesla a třepat palicí jak o závod. Jenže…
…jenže i tak se nedá říct, že by „Ylem“ byla nějaká bezduchá, i když chytlavá rubanice. Na své si přijdou i milovníci kvalitního poslechu se sluchátky na uších, což je jedině dobře. Rozhodně si ale nemyslete, že by se Dark Fortress snažili oba tyto světy (paření × přemýšlení) na album prostě samoúčelně narvat, aby to tam bylo a aby si každý „našel to svoje“. To vůbec ne! „Ylem“ je jeden velký a vyvážený celek, jenž je skvělý takový, jaký je. Zatímco jeden poslech se může nést ve víru zuřivého headbangingu, u druhého si zapřemýšlíte o celém tom nosném, filozofickém tématu alba o prahmotě, základu všeho, která byla na tomto světě ještě před tím, než vznikl vesmír a život. V tomto ohledu „Ylem“ drtí mozek.
Jak jsem již zmínil, deska je hodně ucelená a vyrovnaná. I přes svojí obludnou délku (s bonusem hodina a čtvrt) nenudí ani minutu. Každá skladba má v sobě uschované tak velké množství detailů, že se prostě jen těžko oposlouchá. Probírat tu všechny dobré songy asi nemá cenu, protože bych mohl jen tak namátkou zmínit celý tracklist, vyzdvihnu tedy jen pár absolutních bomb, které mě osobně zaujaly nejvíce.
Za pozornost určitě stojí trojka „Osiris“, která vám po ostřejší „Ylem“ a klidnější „As the World Keels Over“ napumpuje do žil vskutku vydatnou porci chorobné atmosféry. Po temném začátku se na vás vybalí přesně ten křupavý riff zmiňovaný někde výše, navíc v kombinaci s lehkým klávesovým podkladem, jenž skladbě dodává jakýsi punc absolutnosti. Jak „Osiris“ plyne dále, stává se více a více působivější, až to člověka nutí obdivně pokyvovat hlavou, aby se nakonec zlomila v apokalyptické sólo a totální sypanici na závěr. Jednoznačně jeden z vrcholů.
Tím ale výčet nekončí! Zmínit musím i „Evenfall“, v níž exceluje zpěvák Morean velmi zajímavou barvou svého hlasu. Lehce netradiční a působivá druhá půlka songu nabízí jeden z nejsilnějších momentů „Ylem“. A co teprve videoklipová „Hirudineans“ – pekelně pomalý a trýznivý začátek, který se zvrhne v chytlavou blackovou jízdu nabírající rychlost (všimněte si postupného zrychlování bicích a přidávání vrstev kopáků – opravdu pěkné) až do svého konce.
Ty největší lahůdky však nahrávka ukrývá až při svém samotném závěru. Na sklonku celkové hrací se vám dostane takových klenotů, až vám budou uši přecházet. Nejprve je to naprosto nepředstavitelné zlo „The Valley“. Tempo šnečí, ale síla obrovská. Chvílemi se píseň dokonce otírá i o hájemství depresivního black metalu, což jen podtrhuje obrovskou naléhavost. Je to takové malé peklo. Ani to vás však nemůže připravit na to, co bude následovat. „Wraith“ už je totiž opravdu něco neuvěřitelného a já nemohl uvěřit svým uším. Pamatujete si na blasfemii „Lucifer“ od Behemoth? Tohle podobný případ, akorát tam, kde Poláci šli z technické brutality k primitivní infernálnosti, se Dark Fortess vydali na opačnou stranu – z blackmetalové krutosti k jemnosti a melancholii. V konečném výsledku však „Wraith“ z „Ylem“ vyčnívá stejně obludně jako „Lucifer“ na „Evangelion“. Osudovost a předzvěst nevyhnutelného konce z tohoto opusu stříká na všechny strany. Misantropická bonusová předělávka „Sycamore Trees“ (znáte „Twin Peaks“?) tomu všemu už jen nasazuje korunu.
Co dodat? Dark Fortress stvořili monstrum. Nebojím se říct, že je to opravdu vrchol celé jejich tvorby. Musím se přiznat, že „Ylem“ nabízí ještě mnohem víc, než jsem čekal, a to jsem čekal celkem dost. Hodnocení je možná vysoké, ale vysoké je rovněž mé nadšení. Uznávám, časem to možná klesne o jeden stupínek dolů (říkám možná), ale to nic nemění na tom, že je „Ylem“ počinem bezesporu kvalitním, a když k tomu přičtu i mé překvapení (říkám, očekával jsem hodně, ale ne „tak hodně“), je 9 naprosto adekvátní.
Země: Německo Žánr: power metal Datum vydání: 27.4.2009 Label: Metal Blade Records
Tracklist:
01. Raise You Fist, Evangelist
02. Moscow After Dark
03. Panic in the Pentagram
04. Catholic in the Morning… Satanist at Night
05. Seven Deadly Saints
06. Werewolves of Armenia
07. We Take the Church by Storm
08. Resurrection by Erection
09. Midnight Messiah
10. St. Satan’s Day
11. Wolves Against the World
Velice často se stává, že se člověku určitý žánr vůbec nelíbí, přesto jej z tohoto ranku nějaká kapela zaujme. Já osobně třeba neposlouchám deathcore, ale na takových Winds of Plague docela solidně ujíždím. Thrash metal taky zrovna nemusím, ale Testament, to je žrádlo. Stejně tak nemám rád ani power metal, Němce Powerwolf jsem si však z nějakého neznámého důvodu opravdu oblíbil, zvláště pak jejich aktuální řadovku „Bible of the Beast“, která vyšla letos v dubnu.
Celkem paradoxní je, že jsem si oblíbil zrovna Powerwolf. Co jsem si totiž už dřív projížděl nějaké názory na ně, tak z toho kapela nevycházela zrovna dobře. Spíše se o ní hovoří tak trochu jako, ehm… o průměrné formaci, která je možná zajímavá svojí image a postavou zpěváka Attily Dorna (ještě o něm bude řeč), nikoliv však hudbou. Co na to říct? Samozřejmě bychom to mohli sfouknout klasickým “100 lidí, 100 chutí”, ale podle mě jsou to kecy, protože Powerwolf produkují pěkný a chytlavý power metal s koulema! Jasně, cenu za originalitu možná nevyhrají, ale to nic nemění na tom, že minimálně právě novinkové „Bible of the Beast“ se poslouchá náramně.
Když si projdeme nejlepší pecky alba, za zmínku jistě stojí hned úvodní výbušný otvírák „Raise Your Fist, Evangelist“ i následující „Moscow After Dark“ s výbornou závěrečnou pasáží, zpěvná „St. Satan’s Day“ nebo třeba „Resurrection by Erection“ s velice vtipným textem („Raise you phallus to the sky and you never die“). Mými osobními favority jsou nebezpečně chytlavé vály „Werewolves of Armenia“ a hlavně „Catholic in the Morning… Satanist at Night“, které by vám při případném poslechu rozhodně neměly proklouznout.
Obecně se dá říct (a když tak o tom přemýšlím, možná jsem to mohl napsat rovnou a zbytečně se nezdržovat s vypisováním poloviny tracklistu), že „Bible of the Beast“ stojí především na lehce zapamatovatelných riffech, při kterých prostě není možné nehrozit jak blázen, a na hitových refrénech. A že to není zrovna moc originální popis? Co byste chtěli, vždyť je to power metal a přesně o tohle tady jde, takže je to vlastně klad jak prase.
Celou desku, stejně jako i její starší předchůdce, neuvěřitelně táhne dopředu svým zpěvem Attila Dorn. Tento rodilý Rumun je totiž vyškoleným operním pěvcem a vládne opravdu hromovým hlasem. Tenhle chlápek se pro power metal snad narodil. Je to vskutku požitek, když člověk taky jednou konečně nemusí poslouchat falešné rádoby výšky nějakých kastrátů, ale opravdovou kvalitu.
A právě Attila Dorn je zajímavý ještě jednou věcí. Je to totiž dosti zarputilý křesťan. A právě tady by mohla kosa ortodoxního metalisty narazit na kámen. Zvláště když se podíváte na již jednou lehce zmiňovanou vlkodlako-religiózní image. A po projetí názvů songů přímo cítíte ten závan náboženství. Jenže pozor, Powerwolf vám žádné klíny do hlavy vtloukat nebudou! Přečtěte si texty a pochopíte. Vše je totiž podáno s velkou dávkou nadhledu a hlavně nadsázky. A to je na Powerwolf vlastně sympatické, Attila si totiž v textech svým způsobem dělá srandu jak ze své vlastní víry, tak ze všech true satanistů. A jak říkám, to vše podané s velkou dávkou nadsázky. Celé texty jsou v podstatě o vlkodlacích a metalu. Což je sice možná klišé jako sviňa, ale za ty chytlavé heavy vypalovačky člověk kapele leccos odpustí.
Rammstein si za svou dobu na hudební scéně získali jméno typického industrialového představitele. Jejich nejlepší období se řadí asi na dobu alba “Mutter”. To je stále nejlepší (aspoň dle mého názoru), deskou těchto soudruhů z Německa. Na “Mutter” se navázalo slušnou deskou “Reise, Reise”, které v sobě skrývá veliké hity typu “Mein Teil” nebo “Amerika”. Po “Reise, Reise” přišlo “Rosenrot”. Někoho toto album oslovilo, mě naopak hodně zklamalo. Dá se říci, že po tomto albu jsem na Rammstein zapomněl a dlouho si jich nevšímal. Když se objevila zpráva o tom, že se chystá nové album, byl jsem potěšen. Zároveň jsem se ale bál, aby nedošlo ke stejnému “průšvihu” jako u “Rosenrot”.
Skupina na sebe potřebovala opět upoutat pozornost. Chtěli, aby si lidé zase povídali pouze o nich a aby se tak stali hlavním tématem hudebních časopisů, internetových stránek a všude možně, kde by se jejich jméno mohlo objevit. Poté přišel videoklip s “Pussy” a ejhle, Rammstein nyní byli všude a nové album chtěl slyšet snad už každý. Na jednom nejmenovaném pornoserveru tento videoklip zhlédlo už několik tisíc lidí. Sama skupina si tento tah pochvalovala a byla spokojena s odezvou.
První song na albu je “Rammlied”, nebudeme si nic nalhávat, je to nářez jak má být. Staří dobří Rammstein. Nějak takhle jsem si představoval nové album – nekompromisní, co si na nic nehraje. Ani se nestihne pořádně vydýchat a hned další pecka – “Ich tu dir weh”. Opět velice vydařený song, chvíli jede tvrdě, chvíli se vypustí kytara a ztiší se bubny. Slyšíte pouze v pozadí klávesy a Lindemannův zpěv. Na třetí písní máte na začátku máte jakési trumpety. Ja osobně jsem si je nazval “vítěznýmí chorály,” a to proto, že “Waidmanns Heil” je vůbec nejlepší písní na celém albu. Refrén v této písni, jak ho nazval sám kolega H., je luxusní. A má pravdu, refrén je na tolik chytlavý, že si speciálně tuto píseň budete pouštět vícekrát za sebou. Rammstein vždycky na každém albu měli opravdu velké hity. Ze “Sehnsucht” to byl třeba “Du hast” nebo “Engel”. Z “Mutter” vyzdvihnu “Feuer frei!” nebo “Ich will”. Z tohoto alba by to určitě bylo něco z těchto písní. K dalším takovýmhle skvělým songům se řadí i “Liebe ist für alle da” nebo již přeznámá “Pussy”. Ano, takhle vypadá, že “Liebe ist für alle da” je geniálním albem. Je tu ale i pár písní, které nejsou ani tak typicky Rammsteinovské. Skupina asi experimentovala a přidala pár slaďáků a měkkčích songů. Jsou jimy “Roter Sand”, “Mehr” a “Frühling in Paris”.
To jsou noví Rammstein. Album obsahuje jak vyníkajíci songy, tak i o něco horší. Sečteno podtrženo, “Liebe ist für alle da” přineslo to, co se od této fošny očekávalo. Na nejlepší album skupiny se neřadí, přesto je poslech velice kvalitní a zabaví pěkně dlouhou dobu. Lituji, že jsem si nepořídil lístky na jejich pražský koncert dříve.
Země: Německo Žánr: symphonic metal Datum vydání: 26.8.2009 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. Njord
02. My Destiny
03. Emerald Island
04. Take the Devil in Me
05. Scarborough Fair
06. Through Our Veins
07. Irish Rain
08. Northbound
09. Ragnarok
10. Morgenland
11. The Holy Bond
12. Frøya’s Theme
Kýč. Toto slovo mě napadá vždycky, když poslouchám nové album Leaves’ Eyes – také to bude asi nejfrekventovanější výraz recenze. Nechápejte mě špatně, není to ani tak nějaké negativum, spíš to tady zmiňuji, abyste si dokázali představit, jak „Njord“ zní. Ale nebývalo tomu tak vždycky, právě naopak. Pět let starý debut „Lovelorn“ byl svěží, symfonický metálek, nic objevného nebo výjimečného, ale příjemně se poslouchající album na dobrou náladu. Do kýče začali padat paradoxně až s příchodem druhého vokálu Alexandera Krulla (Atrocity) a druhou deskou „Vinland Saga“. Chvílemi až mírně trapné hraní si na vikingy (já si teda vikinga nepředstavuju jako blondýnku v korzetu, i když je to docela luxusní blondýnka :)) a věčné opěvování severu (už zase nebo ještě pořád? dneska to dělá každá druhá kapela), přestože pocházejí z Německa (no dobře, zpěvačka je Norka, ale co ten zbytek?). I když se asi zdá, že Leaves’ Eyes hodně kritizuju, zas tak žhavé to nebude. Nic z výše řečeného, ani chvílemi přehnaná kýčovitost, nic nemění na tom, že se stále jedná o kýč na vysoké úrovni, který nikoho neurazí.
„Njord“ by se sice dala přiřknout stejná definice, jakou jsem použil v předchozím odstavci pro první album „Lovelorn“, čili že se dobře poslouchá a klidně zvedne náladu, ale sráží jej právě ona zmiňovaná kýčovitost (nebo také klišovitost, ať neříkáte, že znám jenom jedno slovo) a „středoproudovitost“. Současní Leaves’ Eyes si v klidu plují mainstreamem dnešního gotického metalu (nebo, chcete-li, symfonického metalu, abychom byli úplně přesní), to znamená na první poslech chytlavé a zapamatovatelné melodie (ale ne tolik, abyste si je pamatovali do druhého dne). Podobně jako u popu se klade hlavní důraz na zpěv; Leaves’ Eyes disponují zpěvačkou s velice pěkným hláskem a kouzlí s ním vskutku hezké melodické linky. Na druhou stranu, onen zmiňovaný druhý zpěvák s chrčákem jen přicmrndává. Ani zrovna nepatří mezi nějaké excelentní chrliče. Kdyby to nebyl manžel oné zpěvačky (ty dva si rozhodně nemůžou stěžovat, že se jim na turné stýská po rodině), tak by v kapele ani být nemusel, jeho party by klidně utáhnul některý z kytaristů.
Důkaz toho, co jsem vyřkl v předchozích řádcích (myšleno důkaz všech těch pěkných melodií, ne toho manželství) podává hned první a zároveň titulní kousek „Njord“. Ještě patrnější to je ve druhé „My Destiny“, kterou bez sebemenšího zapření skousnou i komerční rádia. Ne nadarmo je právě tohle první singl z novinky. Podobně je na tom i většina ostatních songů. Tu jistou „komerčnost“ ale stále ještě neberte jako negativum, to totiž přijde až teď. Za těžké seky totiž považuji songy „Irish Rain“ a „Morgenland“. Jestli ostatní písničky nazývám dobře poslouchatelným a neurážejícím kýčem, tak tady už nemám slov. Jsou to dvě utahané a „uchcané“ rádoby balady. Tady nemůžu říct nic jiného než: nuda! Ještěže v dnešní době máme vymoženosti typu přeskakování jednotlivých tracků.
Jak to jen říct… pokud v hudbě striktně vyžadujete originalitu a jedinečnost, tak ruce pryč. Jestli si ale občas s chutí odfrknete u nějaké nenáročné oddechovky, která vámi bez vážnějších střevních potíží prolítne a zanechá dojem typu „nebylo to nejhorší“, s novinkou Leaves’ Eyes byste nemuseli šáhnout vedle. Ale dávkovat s rozvahou, nebo se překýčujete a ještě se vám to začne doopravdy líbit…
