Archiv štítku: Devilish Impressions

Devilish Impressions – Simulacra

Devilish Impressions - Simulacra
Země: Polsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 27.7.2012
Label: Lifeforce Records

Tracklist:
01. Icaros
02. Legion of Chaos
03. Lilith
04. Fear No Gods!
05. The Scream of the Lambs
06. Spiritual Blackout
07. Vi Veri Vniversum Vivus Vici
08. The Last Farewell
09. Solitude

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Jistě zná každý z nás alespoň jednu kapelu, jejíž muzika je opravdu fantastická, přesto se jí ani zdaleka nedostává takové pozornosti, jakou by si zasloužila. Pro mne osobně jsou jednou z těchto kapel taktéž avantgardní black/death metalisté Devilish Impressions z polského města Opole. Na jejich jméno jsem svého času narazil na debutu “Plurima Mortis Imago” z roku 2005, kde mě jejich hudba opravdu hodně zaujala. Jednalo se o velice zajímavý black metal, v němž byl cítit obrovský potenciál do budoucna, díky čemuž jsem kroky Devilish Impressions od té doby sledoval vcelku obezřetně. Že ale onen zmiňovaný potenciál využijí tak brzy, to jsem věru nečekal. Pokračování “Diabolicanos – Act III: Armageddon” z roku 2008 byl totiž opravdu famózní opus; kapela se posunula do trochu avantgardnějších vod, zároveň přibylo trochu death metalu (ačkoliv black měl stále malinko navrch) a výsledkem byl neskutečně lákavý koktejl, který člověka baví o po několika letech – pestrá a chytrá muzika, spousta různých nálad, přesto naprosto soudržná deska. Není tedy divu, že jsem třetí opus “Simulacra” vyhlížel opravdu netrpělivě…

Po prvním poslechu novinky se ihned vyrojilo několik zajímavých poznatků. “Simulacra” rozhodně nepřináší takový skok, který se odehrál mezi “Plurima Mortis Imago” a “Diabolicanos – Act III: Armageddon”, spíše pokračuje ve stylu svého předchůdce, nicméně se rozhodně nejedná o kopírku, Devilish Impressions zcela slyšitelně na “Simulacra” implementovali taktéž několik dříve nevídaných prvků, k nimž se ještě dostaneme níže. Dalším dojmem z desky bylo zpočátku opravdu nepokryté nadšení z toho, jak moc se “Simulacra” povedla, a to hned po prvním ochutnání. Nahrávka má na první poslechy vážně neskutečnou sílu a člověka doslova povalí. Je pravda, že postupem času nadšení poněkud ochladlo, avšak rozhodně ne natolik, aby mi to zabránilo v prohlášení, že “Simulacra” je bezpochyby výtečné album…

Hned úvodní “Icaros” v plné míře ukazuje asi tu nejvýraznější inovaci, s níž Devilish Impressions na “Simulacra” přišli. Zpočátku se skladba tváří jako kousek, který by se klidně neztratil ani na “Diabolicanos – Act III: Armageddon”, ale refrén tento dojem záhy pozmění – kapela se totiž vytasila s fantastickými klenutými čistými vokály, které jsou zcela jistě jedním z nejvýraznějších elementů “Simulacra”. Ostatně, opět to dokazuje “Icaros”, jelikož právě ona čistě odzpívaná pasáž zůstane posluchači v paměti v podstatě okamžitě a také nejvýrazněji.

Jak ale vidno, Devilish Impressions se ve svých skladbách dokážou bez oněch čistých vokálů obejít a přesto tyto songy nezní o nic méně výrazněji či méně zapamatovatelně, viz druhá “zasekaná” “Legion of Chaos”. Na agresivnější strunu uhodí třeba i čtvrtá “Fear No Gods”, která i přesto, že jde o nejdelší kus na “Simulacra”, ukazuje nejostřejší tvář skupiny, aniž by nudila. Zejména její drtivý refrén se náramně povedl.

Naopak poněkud netypická je na poměry desky třetí “Lilith”, jednoznačně nejpomalejší skladba, snad i trochu melancholická. Náladou se jí pak přiblíží už jen poslední zpívaná věc “The Last Farewell”, jež zase míří do trochu epičtějších vod, aby skončila v excelentním závěru. Poslední “Solitude” už plní spíše úlohu instrumentálního outra.

Celkově by se dalo říct, že je na “Simulacra” o něco méně oněch avantgardních prvků, budeme-li porovnávat s “Diabolicanos – Act III: Armageddon”, nicméně i takovýto black/death metal okořeněný výraznými klávesami a občasnými čistými vokály rozhodně má co říct, dokonce toho hodně i říká. S mírným odstupem si nemyslím, že by se Devilish Impressions podařilo překonat “Diabolicanos – Act III: Armageddon”, ale to nic nemění na tom, že i “Simulacra” je nepochybně skvělá záležitost, která dle mého rozhodně stojí za nějaký ten důkladnější poslech.


Redakční eintopf #35 – březen 2012

Borknagar - Urd
Nejočekávanější alba měsíce:
Borknagar – Urd
Devilish Impressions – Simulacra


H.:
Devilish Impressions – Simulacra
Index očekávání: 9/10

Ježura:
Borknagar – Urd
Index očekávání: 9/10

nK_!:
Cannibal Corpse – Torture
Index očekávání: 7/10

Zajus:
Barren Earth – The Devil’s Resolve
Index očekávání: 8/10

Beztak:
Overkill – The Electric Age
Index očekávání: 8/10

Ellrohir:
Heidevolk – Batavi
Index očekávání: 7/10

Madeleine Ailyn:
Evenoire – Vitriol
Index očekávání: 7/10

Tentokrát se opět sešly dvě desky měsíce – shodou okolností se jedná hned o první dva tipy od H. a Ježury. První jmenovaný zvedl palec pro nepříliš známé Poláky Devilish Impressions, druhý pro osvědčenou klasiku v podobě Borknagar. “Simulacra”“Urd” si vysloužily velice pěkný index 9/10. Nejsou to ovšem samozřejmě jediná alba, která v březnu jistě budou stát za poslech, ale najdou se i další, čímž nemáme na mysli jen výherní volby ostatních redaktorů – Barren Earth, Cannibal Corpse, Evenoire, Heidevolk a Overkill – ale například i v několika textících zmiňované Japonce Sigh či další očekávané počiny od skupin jako Soulfly, Asphyx nebo Ministry.

H.

H.:

Že já ten eintopf vždycky napíšu hned na začátku měsíce a pak ho musím pětkrát přepisovat… i tentokrát jsem splácal jakousi oslavnou řeč na novinku japonských magorů Sigh – na jejichž “In Somniphobia” se samozřejmě pořád těším, na tom se nic nemění -, ale postupem času jsem musel svůj názor přehodnotit a nakonec tu vypíchnout skupinu jinou. A důvodů mám hned několik. Jednak si to pánové zaslouží, neboť jejich tvorba není příliš známá širší posluchačské obci – naivně doufám, že takové upozornění snad aspoň někoho donutí se jim podívat na zoubek, neboť jejich muzika jistě stojí za poslech. A právě to je ten druhý důvod – hudba Devilish Impressions je prostě neskutečně skvělá. Předchozí deska “Diabolicanos – Act III: Armageddon” patří mezi ty počiny, které poslouchám dlouhé roky a ještě mne neomrzely. Avantgardní kombinace black a death metalu je v podání těchto Poláků opravdu výjimečným posluchačským zážitkem – výtečná atmosféra, spousta nevšedních nápadů, obrovské množství různých nálad a pocitů. Co skladba, to úplně něco jiného, ale přece logického v rámci celku. Není se tedy co divit, že se na pokračování “Simulacra” opravdu těším – tím spíše, že na něj čekám již pár roků. Ukázka v podobě “Icaros” navíc zní natolik dobře (a to ještě slabé slovo!), že o kvalitě desky nemám sebemenších pochyb. A o tom výborném obalu už ani nemluvím…

Ježura

Ježura:

Letošní rok se zdá být alespoň co se týče eintopfů docela dramatický. Začalo to v únoru (respektive lednu), kdy jsem dlouho rozmýšlel mezi dvojicí AsphyxBorknagar, zvolil Asphyx, a když jsem pak svého rozhodnutí litoval a chtěl eintopf přepsat, najednou koukám, že se datum vydání Borknagar přesouvá na březen. Šampaňské a konfety na oslavu mého březnového favorita ovšem vydržely jen do té doby, než mi bylo sděleno, že se bude muset utkat s šílenými Japonci Sigh. Abrakadabra, máme tu další dilema. Pravidla však mluví jasně, a když mohu favorizovat pouze jedinou kapelu, budou to nakonec přeci jen Borknagar. Vězte ale, že zfetovaný japonský black atakuje když ne stejnou, tak minimálně srovnatelnou metu…

nK_!

nK_!:

“Evisceration Plague” bylo po fenomenálním “Kill” poněkud slabší a není divu, že nový počin buffalských Cannibal Corpse vyhlížím velice nedočkavým pohledem a modlím se ke všem krvavým bohům, aby to opět stálo za to. Už jsem se smířil s tím, že obaly již nikdy nebudou tak perfektně odvedené jako dříve, ale po hudební stránce se smířit nehodlám a očekávám kvalitní řezničinu a poctivě vyprodukované album! Jinak si mě už nepřejte.

Zajus

Zajus:

Březen nabídne nebývalé množství zajímavých desek. Jen letmým nahlédnutím do seznamu jsem nalezl devět alb, na která se těším. Ze zavedených a lety prověřených kapel plánují vydat novinku Overkill, Ministry, Cannibal Corpse či Soulfly. Ještě víc se však těším na alba o něco mladších (byť stále velkých) kapel, jako jsou The Mars Volta, Meshuggah či Sigh. Nesmím ovšem zapomenout ani ne nepříliš známé Italy Folkstone. Ze všeho nejvíc jsem však zvědav na druhou desku all-star kapely Barren Earth. Jejich dva roky starý debut byl prvotřídní ukázkou progresivního death metalu a já nemám jediný důvod nevěřit, že na něj “The Devil’s Resolve” důstojně naváže. Tisková zpráva slibuje hudební mix obsahující vše od progresivního rocku let sedmdesátých až po brutal death metal, a i když jsem k podobným velkohubým prohlášením běžně skeptický, tentokrát tomu opravdu věřím. A i kdyby to nevyšlo a “The Devil’s Resolve” by mě zklamalo, stále mám v zásobě dalších osm desek, z nichž minimálně jedna alespoň na devět bodů bude. O tom nepochybuji.

Beztak

Beztak:

Dva roky po kritiky nadšeně přijaté desce “Ironbound”, se nám znovu představí americká thrash metalová mašina Overkill. Na konci března vyšlou do světa již svou šestnáctou desku nazvanou “The Electric Age”. Po internetu už koluje první song z novinky, s hezky úderným názvem “Electric Rattlesnake”. Jde o klasickou píseň Overkill a fanoušek kapely bude nadšen. Věřím, že v podobném duchu se ponese i celé album. Ještě před nějakou dobou jsem Overkill přehlížel, protože mi jejich hudba nepřipadala příliš zajímavá. Navíc jsem nedokázal překousnout Blitzův vokál. Jenže to se změnilo, když jsem je měl možnost vidět na vlastní oči. Hity jako “In Union We Stand” či “Wrecking Crew” mne přesvědčily, že Overkill jsou skvěle odvázanou kapelou, s perfektním tahem na bránu a šíleným frontmanem. Nejenže mi dnes Blitzův hlas v hudbě Overkill nevadí, já bych si tam snad už nedokázal představit jiný vokál než ten pořádně uječený. Takže moje volba pro měsíc březen je jednoznačná.

Ellrohir

Ellrohir:

Březnový výběr je pro mě nějaký chudý, a proto s dovolením sáhnu po holandských bardech Heidevolk. V roce 2010 jsem je viděl na Heidenfestu a byli to jediní Heidevolk, kteří ve mně dokázali vzbudit dojem, že na tento pohanský svátek opravdu patří. Plné pódium chlapíků v helmách, přípitky s rohy a hudba, která pro mě představuje ztělesnění pojmu “pagan folk metal”. Na druhou stranu tak trochu nevím, jak moc si můžu od takového alba slibovat a není to pro mě zase tak klíčový release, proto zůstaňme u relativně neutrálního sedmičkového indexu. “Het bier zal weer vloeien!”

Madeleine Ailyn

Madeleine Ailyn:

V březnu by se našlo několik alb a upřímně řečeno, nebylo lehké z nich vybrat to jedno, které by bylo z mého pohledu nejlepší. Tak jsem se nakonec opět přiklonila k něčemu, dalo by se říct, symfonickému, a ten důvod je prostý. Ano, můžu tady vyzdvihnout známé skupiny, ale proč se nepřiklonit k debutu, když si to podle mě docela zaslouží. Jedná se o italské Evenoire. Sami sebe označují jako gothický folk metal, ale řekla bych, že jakákoliv specifikace je vždy ošemetná věc. Měla bych si přiznat, že pro všechny ty folkové a až “středověké” vlivy mám prapodivnou slabost. Po přidání pěkného hlasu a až neotřele divného a chemického názvu “Vitriol” mě to nemůže jinak než upoutat. Jen mě štve, jak velké mezery mají hudebníci právě v přírodních vědách. Nebo jenom mně se zdá divné, že se baví o vitriolu jako kyselině sírové a přitom by to nejspíš podle obalu a promo fotek mělo být “blue vitriol”, tedy modrá skalice. No, v každém případě doufám, že nakonec u mě tohle album nebude vyvolávat ani zvracení, ani mě nebude leptat. Ráda bych si po několika symfonických zklamáních zachovala kůži chvíli suchou.