Datum: 31.8.2018 Místo: Bratislava, Randal (Slovensko) Účinkující: Devil’s Poison, Goatcraft, Nahtrunar, Wrathprayer

Festivaly jsou sice fajn, ale asi se shodneme, že je lepší vyrazit večer někam do klubu a užít si jen pár kapel, které nejsou šibeničně omezeny časem na zvukovku ani hraní, a když se zadaří, atmosféře nacpaného vroucího klubu se vyrovná jen máloco. Na těch otevřených prostranstvích se to často nějak ztrácí (teda pokud nejste zrovna na Funkenfluagu například, ale to je fakt jiná liga).

Bratislavský klub Randal se nachází pár minut chůze od hlavního nádraží a samotný sál je součástí příjemného podniku s venkovním posezením. To se později ukázalo jako zrádné, protože, když se zavřela vrata sálu, nějak jsem si nevšiml, že Devil‘s Poison už nezvučí, ale sází jeden song za druhým, a než jsem se uráčil zvednout, stihl jsem dva. I ten krátký dojem byl podstatně lepší než z domácího poslechu „Under the Demon Whip“, takže jsem buď slyšel nové songy ze splitka s chilskými Devil‘s Poison, anebo ten kapelní „first-wave“ recept lépe šlape naživo, čemuž bych se vůbec nedivil. Kytarista pak stejně ujebal strunu a bylo vymalováno.

Samotný sál Randalu byl docela prostorný s vysokým pódiem, není tedy divu, že se tu třeba pořádali takoví Satyricon. Ale už během první kapely se začal prostor hezky plnit, došlo určitě dost přes sto lidí a co tak vím, poplatilo se všechno. Návštěvnost byla rozhodně důstojná, ale lidé byli chladní.

O dalších Nahtrunar se u nás nikdy nepsalo, takže by se zde hodilo uvést, že se jedná o rakouský one-man band hrající dřevní, i když rozhodně nikoliv primitivní black metal starší, především skandinávské tradice. Pokud máte rádi melodický devadesátkový atmo-black, určitě jejich hudbu nepřehlížejte. Možná si tu někdy něco podrobnějšího napíšeme k letošní velmi solidní desce „Mysterium tremendum“. Ale k věci.

Nahtrunar vystupovali ve čtyřech, mozek kapely si vzal na starost kytaru s vokály, „nájemné pušky“ odvedly svou práci s přehledem. Vizuálně mi přišli Rakušané nejzajímavější. Decentně hustá mlha a modro-fialové nasvícení způsobily, že z dálky byly na pódiu tušit jen siluety, ale ani pohled zpod pódia neubral muzikantům nic na anonymitě. Žel Nahtrunar měli hlavně zpočátku naprosto otřesný zvuk. Což možná vysvětlovalo velice chladnou odezvu publika, které jenom stálo a koukalo. Ale samozřejmě, tohle není grind, a když hovno slyšíte, tak asi moc nezakalíte, pokud teda nejste totálně nachcaný magor, že ano (ostatně jeden takový vepředu retardovaně komíhal pacičkama a nakonec byl tak otravný, že si z pódia vysloužil kopanec).

Zvuk se ovšem postupně zlepšoval, vepředu i zezadu, takže jsem posléze konečně rozuměl i riffům ze skladeb, které dosud neznám. Kapela čerpala ze všech vydaných alb, dokonce zazněla i jedna dosud nevydaná píseň. Pro mě byl vrcholem dvojblok „Grimnir“ z druhé desky a „Wilder Flug“ z té nové. Nahtrunar pak zahráli i mírně zmršený cover „Ea, Lord of the Depths“ a další svou skladbu. Za mě velice dobré vystoupení, ze kterého šla tušit velká síla, ale to by musely být podmínky trochu lepší. Snad budu mít další šanci.

Wrathprayer prý měli taky zvuk na piču a lidi za mnou evidentně pořád jenom stáli, ale mně to bylo úplně jedno, protože mám důkladně naposloucháno, koncert jsem si chtěl užit na maximum a povedlo se. Jak jsem psal v reportu z Brutal Assaultu, Chilany jsem nestihl, odchytil jsem ovšem kámoše, kteří z jejich setu zrovna odcházeli, a jejich výrazy a fakt, že v tom krátkém rozhovoru byla nejčastější slova zlo a metal, bylo jasné, že tohle bude asi vraždit.

Taky že vraždilo a fest. Wrathprayer pochopitelně nejvíce hráli z šest roků starého debutu „The Sun of Moloch“, ze kterého na přeskáčku zazněly myslím všechny skladby vyjma „In visceribus bestiæ“ a „Devourers of Light“. Za vrchol bych ovšem označil dvojici skladeb z loňského brutálního splitka s Force of Darkness; „De profundis“ byla ohavná! Pak už Chilané set uzavřeli se „Sun of Moloch“ a já si poté mohl užít onen vzácný, ale úžasný pocit, kdy jistou dobu musíte vystoupení jen mlčky absorbovat. Zfanatizovali mě to slušně a cesta do Bratislavy se tímto vyplatila.

Snad by se slušelo zmínit, že i když Wrathprayer bývají zařazování do bestiálního ranku, kde se dobré hráčství obvykle moc nenosí, tak tohle bylo fakt dobře zahrané. Škoda jen slabšího zvuku a absence šílení pod pódiem.

Goatcraft po dvou týdnech na mě udělali slabší dojem. V těch mrňavých dírách v Pešti a Prahé to bylo bezprostřednější, ale na druhou stranu měla kapela od diváků živější podporu, než když jsem ji viděl předtím, a pravděpodobně i větší než všechny předchozí kapely dohromady. Rozhodně měli ze všech nejlepší zvuk, takže úvodní song, který jsem si osobně přetituloval na „kozí blití“ (kdo uhádne důvod, má u mě pivo), kopal jak zmrd a menší pogo pak na sebe nenechalo dlouho čekat. Jinak set Goatcraft nebyl od toho v Maďarsku (link na report níže) až tak jiný, i když byl asi o dvě skladby delší. Tou jednou byl cover Manilla Road s borcem z The Karnsteins na vokálu. Atmosféra surového zlometalového nakurwu se výrazně uvolnila, až to působilo lidsky a kamarádsky (aspekty s hudbou Goatcraft zcela neslučitelné), ale pořád to byl metal, takže v pořádku.

Wrathprayer byli perfektní zlo, Nahtrunar mohli být skvělí, ale byli jen dobří. Goatcraft víceméně splnili, co jsem od nich vyžadoval. Zvuk měl být lepší a mohlo se to víc rubat. Randal se mi líbil, socializace hodnotná. 88/100, jel bych zas.