Archiv štítku: Diabolicum

Prague Death Mass III (sobota)

Prague Death Mass III

Datum: 17.9.2016
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Absu, Abysmal Grief, Archgoat, Dark Sonority, Diabolicum, LVTHN, Sheol, Whoredom Rife

Vím, že název Prague Death Mass je inspirován songem Negative Plane, ale už u druhého ročníku jsem si říkal, že bych se za nějaký hnusný death metal na soupisce rozhodně nezlobil. Snad by šlo do zbraně povolat i zvučnější jméno, ale britští Sheol svou roli zvládli opravdu obstojně. S výjimkou jedné nebo dvou nových skladeb se pochopitelně hrálo z vydaného EPka „Sepulchral Ruins Below the Temple“ a splitka s Fōr. Na oněch titulech mi osobně úplně neseděly některé melodické vyhrávky a vokály, ale zde si vše sedlo jak prdel na hrnec. Zvláště vokální projev byl live mimořádně krutý a výrazný. Set Sheol prakticky nabídli vše, co od skutečné death metalové kapely očekávám. Pořádné koule, dobré riffy, solidní dávku agresivity a znatelný opar hnusu, špíny a temna nad tím vším. Myslím, že Britové patřili k těm lepším kapelám festivalu a jistě by si zasloužili i živelnější podporu publika.

S LVTHN laťka mírně poklesla. Belgičané nehráli špatně, jejich black metal měl asi všechno, co by měl mít, ale prostě mě naživo nedokázali oslovit (to samé platí i o studiových počinech). Vystoupení pro mě táhl dojem, že má kapela poctivě odcvičeno ve zkušebně a také s vervou odeřvaný, i když poněkud fádní vokál. Vrcholem setu LVTHN byl tedy závěrečný cover Katharsis„666“. Pánové jej dle očekávání zahráli se ctí a nezbytnou silou a jasně ukázali, že KTHRSS patří k tomu nejlepšímu, co v rámci žánru kdy vzniklo.

Další exkluzivní debutové vystoupení na Prague Death Mass III odehráli Whoredom Rife – kapela se dvěma kmenovými členy (V. Einride – všechny nástroje / naživo bicí a K. R. – vokály), kteří doposud zůstávají pro nezasvěcené neznámými figurami. To možná platí i o live basákovi, jehož jsem neidentifikoval, ale každý již od prvního pohledu věděl, komu konkrétně byly svěřeny koncertní kytarové party. První dva vypuštěné songy „Gitt til Odin“ a „Fyrstens land“ byly pro mnohé dostatečnou motivací ke koupi debutové minialba „The Worship of Idols Instead of God; Idolatry“ (více v recenzi) a musím říct, že díky nim byla moje očekávání vysoká. Navíc, když Darvaza mohli hned napoprvé vystřihnout ukázkový sekec mazec, tak proč by se to samé nemohlo podařit i Whoredom Rife? No nemohlo, protože zvuk (i s ucpávkami) byl úplně V HAJZLU. Když set Whoredom Rife začal, ve hlukové kouli vynikal pouze mocný tlukot bicích a silný vokál (K. R. si to dle mého názoru opravdu dával). Kus první skladby jsem si byl jistý, že kapela začala s „Gitt til Odin“, i když pohled na hmatníky kytar mě v tom nijak neutvrzoval (prostě jsem si ten riff nějak vsugeroval). Ale ve skutečnosti touto skladbou Whoredom Rife svůj koncert končili, takže jsem byl úplně mimo. S postupem času byl zvuk už o něco maličko poslouchatelnější, i když to beztak způsobila jen změna pozice cca z šesté řady úplně dozadu. Dojmu nepomohl ani naprosto minimální pohyb hudebníků na pódiu, ale to bych přičetl na vrub skutečnosti, že z odposlechů se nesl údajně ještě horší kanál než ten, co jsme slyšeli my. Takže kapela těch pár svých songů (tuším, že všechny z miníčka a něco z chystaného debutu) musela zahrát úplně zpaměti. Takhle by to fakt nešlo, ale kapelu z toho vinit nehodlám.

K Diabolicum vám toho naneštěstí moc nenapíšu, jelikož jsem z nich viděl nějakých nic neříkajích pět minut. Před blokem zla Archgoat, Dark Sonority, Absu bylo nutné trochu nabrat sil a v případě Arcikozla se taky mírně namrdat.

Whoredom Rife

Rozum totiž kázal, aby se člověk kvůli včerejší Profanatice a pekelnému vedru v klubu trochu klidnil, ale v tomto případě to opravdu nepřicházelo v úvahu. Archgoat byli další z mála, kterým kanálnější zvuk Prague Death Mass III prostě seděl a i pomalejší songy hrnuly až hanba. Mé druhé setkání s kapelou (cca po roce a půl) bych hodnotil možná jako o něco lepší, protože výměna energie mezi kapelou (mám pocit, že si pánové taky trochu přihnuli) a lidmi v kotli fungovala velice dobře. Závěr s „Rise of the Black Moon“ a „Hammer of Satan“ vysloveně bolel, přehmatům navzdory, ale jinak toho víc netřeba psát. Setlist Archgoat se v posledních měsících stejně moc nemění a většině asi bude jasné, že se jednalo o hnus, bordel a zlo.

Nebyl jsem sám, pro koho byli Dark Sonority nejočekávanější kapelou, ale nakonec se nejvyšší mety naprosté magické posedlosti, kterou v mém případě stanovili spříznění Mare, nedotkli. I když k tomu neměli daleko, podobně jako třeba včerejší Irkallian Oracle. Světlo bylo omezeno na minimum, na pódiu svítili snad jen svíce z oltáře pod bicími. Přišlo mi, že lidem taky konečně přestalo mrdat a nestávalo se mi tedy tak často, že by mou pozornost od kapely odváděla obrazovka něčího telefonu (a nebo jsem se prostě jen lépe soustředil). Pohyb na pódiu byl opět minimální a mohutný Blix v popředí, který střídal dohromady snad asi jen čtyři pozice těla, se svým jedinečným hlasem prostě kázal; povětšinou opravdu zpěvně. Vystoupení Dark Sonority otevřely tóny kláves ohlašující novou skladbu z chystané dlouhohrající desky. Novinky zazněly celkem dvě a bez sebemenších pochyb byly minimálně o třídu výš než cokoliv z debutového, již tak velice solidního EP „Kaosrekviem“. Z něj mimochodem zazněly „Du morgenstjerne, morgenrødens sønn“ a „Deres blod være over dem!“ (i když v případě druhé jmenované si opravdu 100% jistý nejsem). Korunu ovšem vystoupení nasadila závěrečná hymna Kaosritual – „Djevelpakt og trolldomsmakt“. Uff, no. Kdyby Blix kupříkladu ono „O’ Baphomet“ více vyřval po Steingrimovsku (i když chápu, že asi necítí potřebu napodobovat), dost možná by se můj dojem přelil v něco opravdu zdrcujícího, z čeho se podlamují kolena a míjí smysly. Ale už jen počáteční riff tohoto opusu (mimo jiné) byl ohromný zážitek sám o sobě.

Výpadky kláves byly jediným objektivním nedostatkem na jinak výborném koncertu Dark Sonority. Nejednalo se možná o absolutní vrchol ďáblova umění, ale titul jedné z nejlepších kapel třetího ročníku Prague Death Mass si pro sebe urvali snadno.

To, že mě Dark Sonority duševně nesežvýkali úplně na maximum, znamenalo, že mi nic nebránilo dát vše pro zasrané ABSU! Proscriptor, Ezezu a Vis Crom to do lidí naprali naprosto bestiálním způsobem, že to jen horko těžko šlo víc. Troufám si říci, že koncertů jsem zažil opravdu slušné množství. Ale jen obtížně bych vyjmenovával kapely, jež by se Absu, co se týče živelnosti a energie, která z pódia cákala, dokázaly vyrovnat. Jo, pořád bylo teplo jak v piči a zvuk taky mohl/měl být lepší. Mohl bych si i pofňukat, že lidi nebyli víc zfanatizovaní, případně že Absu nezahráli tu či onu skladbu. Ale jebat, byl to fakt absolutně nejvíc metal. Naprosto kultovní také bylo, když Proscriptor šel posledních pár skladeb odzpívat dopředu. Tipuju, že jeho místo za bicími nahradil Gunslut, jako tomu bylo na posledních amerických tours, ale nějak jsem neměl možnost se podívat jeho směrem, protože má pozornost patřila tomu hrozícímu maniakovi s šátkem přes čelo. Závěr s „A Shield with an Iron Face“ a „Stone of Destiny“ už asi epičtější být nemohl. Kdo nemiluje mytologický okultní metal, ať zdechne! V prosinci v ČR s Possessed znova!

Absu

Vyšťavený ale spokojený; již zbývalo jen zhlédnout závěrečné Abysmal Grief. Neměl jsem možnost si košatou diskografii Italů nějak více prostudovat, ale mnohé napoví třeba to, že jsem si hned po skončení jejich nekromantické ceremonie šel koupit poslední desku „Strange Rites of Evil“. Poučen zkušenostmi předchozích dnů jsem moc nečekal, že by Abysmal Grief mohli strhnout nějakou větší „párty“, ale opak byl pravdou. Hlouček zbývajících účastníků se pod pódiem více semknul a živě reagoval na kázání vokalisty a klávesisty Labese C. Necrothytuse. Ten své klávesy objížděl jako mladý Michal David na piku a své vokální party (někde mezi nemrtvým P. Steelem a stále živým RaNecros Christos) sypal jako pán. Jo, jasně, že trochu přeháním, ale Abysmal Grief měli opravdu veliký drive a ohromné charisma. Paralela s Necros Christos se nabízí i co se týče hudby, jelikož pohřební jízda Abysmal Grief měla podobně houpavý a chytlavý charakter. Člověk se mohl sám sebe právem tázat (podle toho, co se dělo na pódiu), zda se pánové berou vůbec vážně a jestli jsou zlo a temnota skutečně přítomny… Ale ono se stačilo do hudby trochu ponořit, i víc než jen smysly, a rázem bylo jasné, že jakýsi autentický temný podproud tam doopravdy je. Byl jsem rád, že jsem se ještě udržel na nohách, ale Abysmal Grief mi jako kouzlem nedovolili odejít. Výborná tečka. A teď už verdikt.

Abysmal Grief

Nemá cenu si nalhávat, že by třetí, závěrečný ročník Prague Death Mass byl lepší než předchozí dva. Z hlediska dramaturgického a organizačního není prakticky co vytknout. Pár opravdu zničujících vystoupení se našlo, vyslovený průser (à la posledně Azazel) se taky nekonal. Líbilo se mi přesné dodržování časového rozpisu a zařazení ne-blackových kapel byl taky super nápad. Zmíněný hic byl mnohdy snesitelný jen s vypětím vůle a pravidelným zaléváním sebe sama, ale to je věc, která ztěžovala přežití už na Prague Death Mass II. I když si nepamatuji, že by u dvojky lidé omdlévali, jak tomu údajně bylo zde.

Ad. zvuk. Hnůj prvního dne mě naštěstí minul. Jediná kapela, kterou jsem risknul bez ochrany sluchu, byla Darvaza a v uších jsem měl zalehnuto ještě většinu dne poté. Pak už jsem si běžel ucpat uši aspoň hajzlákem, dokud jsem u stolku s merchem nenarazil na normální ucpávky. Zvuk byl po většinu posledních dvou dnů více či méně akceptovatelný, ale jak jsem napsal výše, pár vystoupení ještě zaříznul.

Merch (nosiče + textil) byl mimochodem vydatný a za příjemné ceny, až byl kolikrát fakt problém se prorvat ke stolku a v klidu si vybrat. Ale to samozřejmě nepovažuji za mínus.

Archgoat

Ale i kdyby byla v sále funkční ventilace a zvuk podobně v cajku jako třeba během druhého dne Prague Death Mass II, nezměnilo by to asi nic na tom, že největší problém tohoto ročníku tkvěl v přítomném obecenstvu. Bylo fajn se s lidmi pobavit u baru či venku, ale během vystoupení mě publikum zpravidla sralo. Vzhledem k výborným zážitkům prvních dvou mší jsem se domníval, že Prague Death Mass obecně nabízí víc, než jen pouhé festivalové povyražení a povrchní zábavu. Nevidím lidem do hlavy, nerad někoho soudím, ale přišlo mi, že až na klasicky posedlou menšinu si lidi přišli hlavně zapařit a udělat pár fotek, aby bylo zřejmé, že byli na kultovním SOLD-OUT fesťáku.

Další „argument“: Možná to bylo teplem, ale prostor pod pódiem byl málokdy opravdu nacpaný jako tomu bylo obvyklé při předchozím ročníku. Minimálně při Prague Death Mass II jsem měl často problém se dorvat na nějaké solidnější místo vepředu. Zde bych naopak při většině kapel mohl v klídečku chodit od baru do cca třetí řady, bez toho abych se před někoho musel cpát „násilím“. Ale hlavně! To, že pro německy-hovořící blackmetalové hipstry je evidentně pod jejich úroveň se během kapel, které to vyžadují, aspoň trochu odvázat či „zašpinit“, jsem se letmo otíral už výše. Hlavně, že máš fotku na instagramu, píčo. Jakýsi fanatismus či hmatatelné nadšení ve vzduchu prostě chybělo a ani zdaleka to není jen můj vlastní dojem. Nabízí se tedy klasické trondheimské rčení: „Death to false devotion!“

Tak jako tak, děkuji z celého srdce všem zainteresovaným za tu jízdu, kterou všechny tři ročníky Prague Death Mass nabídly. Mnohé vzpomínky si uchovám až do smrti.

LVTHN


Diabolicum – Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)

Diabolicum - Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)
Země: Švédsko
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 7.7.2015
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Baxxar Ehl Uhza
02. Void of Astaroth
03. Silent Spring
04. Genocide Bliss
05. Salvation Through Vengeance
06. The Abyss of the Shadows
07. One Man’s War
08. Angelmaker
09. Ia Pazuzu

Hrací doba: 39:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

Zdá se, že se staří pardálové vracejí, aby všem ukázali, jak že by se to mělo dělat – přinejmenším tedy co se industriálního black metalu týká. Není to zas tak dávno, co se na scénu navrátila norská podzemní legenda Mysticum, aby své obživnutí konečně definitivně stvrdila v loňském roce vydáním nové desky „Planet Satan“. Letos se pak s novým albem opětovně hlásí o slovo další pionýři kovově chladného black metalu, tentokráte ze sousedního Švédska – Diabolicum.

Na rozdíl od svých norských kolegů se ovšem Diabolicum vlastně nikdy nerozpadli a po celou dobu formálně vzato fungovali – pouze mlčeli. Až letos, po dlouhých 14 letech od předcházejícího studiového počinu, konečně došlo k vydání třetího dlouhohrajícího zářezu, jehož název zní „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ (zasvěcenci si okamžitě povšimli dodržení tradice ohledně „závorkového“ pojmenování alba).

14 let je dost dlouhá a po takové prodlevě se na svá stará díla navazuje velice těžko. Tím spíš, jak skvělé první dvě nahrávky Diabolicum jsou. Tihle Švédové nikdy nepatřili k nějakým velkým hvězdám, ale v jistých kruzích svůj status rozhodně mají – a právem. Jak debut „The Grandeur of Hell (Soli Satanae gloriam)“ (1999), tak i jeho pokračování „The Dark Blood Rising (The Hatecrowned Retaliation)“ (2001) jsou dodnes excelentní desky, jimž ani věk nedokázal ubrat na jejich síle. V nedávné době jsem se k nim v souvislosti s vydáním „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ po delší době opětovně vrátil a znovu jsem musel uznat, že to v tom prostě pořád je a že to jsou dodnes působivé nahrávky.

Nicméně, o to větší nároky byly na „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“. A vlastně to byl i ten důvod, proč mi trvalo tak dlouho, než jsem se k poslechu odhodlal, jelikož… jednoduše, ty staré věci mám fakt strašně rád a Diabolicum jsou díky nim v mých očích kapelou, která je prostě kult, takže jsem tak trochu bál zklamání. Znáte to – oč víc se člověk těší, tím tvrdší pak bývá náraz. Nakonec jsem ale přece jen sebral odvahu (haha!) a pustil si to… a musím uznat, že v tomhle případě byly obavy zbytečné, neboť „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ se svým předchůdcům dokáže vyrovnat.

Novinka na starší tvorbu navazuje naprosto plynule a logicky a pokračuje v tom, co „The Grandeur of Hell (Soli Satanae gloriam)“ a „The Dark Blood Rising (The Hatecrowned Retaliation)“ začaly. Očekávejte tedy misantropií nasáklý black metal, který je chladný a odlidštěný, mnohdy až strojově odměřený, ale v tom dobrém slova smyslu. Místy dokáže být i vysloveně nelítostný, jak předvádějí kupříkladu „Void of Astaroth“, „Salvation Through Vengeance“, „One Man’s War“ nebo některé momenty „Genocide Bliss“. Ve všech těchto případech dokážou Diabolicum tlačit posluchače do kouta, ale stále to má tu nevlídnou náladu, k níž přispívají vkládané samply nebo nádech industriálního bucharu.

Nicméně, desce nechybí ani atmosféra a vysloveně působivé nápady – v tomto ohledu excelují především dvě skladby. Jednou z nich je „Silent Spring“, jejíž druhá půle, do níž vstupuje i jakýsi plíživý chór, je síla jako prase; druhou je pak předposlední „Angelmaker“ s úžasnou střední pasáží, kterou se proplétá hypnotická melodie. Nicméně, spousta skvělých „vychytávek“ se nachází i v těch agresivnějších písních, viz třeba „Genocide Bliss“ s krátkým, nejprve elektronickým (to se dá bez nadsázky nazvat beatem) a hned vzápětí ambientním předělem.

Diabolicum - Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)

A nakonec jsou tu také kompozice, v nichž Diabolicum opouštějí hranice black metalu a vrhají se do experimentálních elektronických žánrů, především dark ambientu, v jednom případě možná i jakéhosi soft noisu. Takové jsou na „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ samozřejmě v menšině, protože se přece jen stále jedná o black metalovou nahrávku (a nepopírám, že já osobně bych se vůbec nezlobil, kdyby tam takových kousků bylo o trochu víc), ale i tak to dokáže celý počin výtečně oživit. A nemám tím zrovna na mysli kraťoučké, asi jen dvanáctivteřinové intro „Baxxar Ehl Uhza“, jako spíš dvojici „The Abyss of the Shadows“ a „Ia Pazuzu“.

K „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ jsem vlastně přistupoval trochu s obavami, ale nakonec se žádné drama nekonalo a Diabolicum mi velice rychle ukázali, že byla blbost je podceňovat. Novinka je jednoduše skvělá záležitost, jež na oba staré majstrštyky navazuje se ctí a dokázala udržet jejich kvalitativní úroveň. A když si to dáte do souvislosti s mým dřívějším prohlášením, že ty první dvě desky jsou pro mě kult, pak je jasné, že tohle tvrzení o kvalitách „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ nebylo zrovna slabé…

Diabolicum - Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)


Redakční eintopf #78 – červenec 2015

Locrian - Infinite Dissolution
Nejočekávanější album měsíce:
Locrian – Infinite Dissolution


H.:
1. Locrian – Infinite Dissolution
2. Diabolicum – Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)

Ježura:
1. Madchild – Silver Tongue Devil

Kaša:
1. Lamb of God – VII: Sturm und Drang
2. Between the Buried and Me – Coma Ecliptic
3. Symphony X – Underworld

nK_!:
1. Oomph! – XXV
2. Lamb of God – VII: Sturm und Drang
3. Cradle of Filth – Hammer of the Witches

Atreides:
1. Locrian – Infinite Dissolution

Zajus:
1. Between the Buried and Me – Coma Ecliptic
2. Locrian – Infinite Dissolution

Skvrn:
1. Locrian – Infinite Dissolution
2. Alda – Passage
3. Between the Buried and Me – Coma Ecliptic

Onotius:
1. Between the Buried and Me – Coma Ecliptic
2. Symphony X – Underworld

Přestože v červenci vydává nová alba hned několik posluchačsky velmi oblíbených (dalo by se také říct: velkých) kapela jako Cradle of Filth, Lamb of God, Kataklysm nebo Powerwolf, vítěz našeho redakčního eintopfu naopak k příliš provařeným jménům nepatří. Červenec na Sicmaggot totiž evidentně vcelku suverénně ovládnou Američané Locrian se svojí novinkou „Infinite Dissolution“. Po hromadné pozitivní zkušenosti s minulou deskou „Return to Annihilation“ se totiž o tenhle počin zajímá hned polovina naší skromné redakce – a takových alb, která by dokázala zaujmout hned čtyři naše redaktory, zas tak moc není.

Pokud byste si však mysleli, že o nic jiného než Locrian v červenci zájem nejevíme a že jsme samozvaní elitáři, kteří uznávají jen „úgečka“, tak to není tak úplně pravda, protože se najdou i další počiny a některé z nich mají na svědomí právě výše jmenované kapely. Druhé místo v očekávání tak patří progresivním Between the Buried and Me, kteří si na tento měsíc nachystali nahrávku „Coma Ecliptic“, a elitní trojici uzavírají Lamb of God„VII: Sturm und Drang“.

P. S. Možná jste postřehli, že jsme na červenec nevydali koncertního brášku redakčního eintopfu – vzhledem k tomu, že se tenhle měsíc nikdo z redakce na žádné živé akce nechystá, jsme koncertní eintopf tentokrát prostě vynechali.

H.

H.:

Červenec je na první pohled co do vydávaných alb možná takový slabší, což je ostatně stav, který člověk během letních měsíců tak nějak předpokládá, ale něco málo, co za poslech stojí, se tu přece jenom pořád najde. Já osobně mám v ohni dvě želízka, jež mě zajímají, přičemž tím prvním jsou Američané Locrian. Minulá, dva roky stará deska „Return to Annihilation“ byla skvělá a svého času mě velice bavila, takže nevidím žádný důvod, proč bych si měl nechat ujít její pokračování v podobě „Infinite Dissolution“. Oním druhým želízkem pak nemůže být nikdo jiný než švédští black metalisté Diabolicum, kteří svou novinku „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ vydávají předlouhých 14 let od minulého dlouhohrajícího zářezu, nicméně o to víc může být člověk zvědavý, kam se kapela za ty roky pohne.

Ježura

Ježura:

Hořekování nad ubohým výběrem alb vydávaných v letních měsících je v našem eintopfu úplně běžná, až by se dalo říct tradiční věc. Jenže si upřímně opravdu nepamatuji, že bych nějaký měsíc nenašel fakt ani jedinou desku, která by ve mně podnítila třeba jen stopové množství zvědavosti – a to mám prosím na mysli zvědavost jak pozitivní, tak negativní, protože se občas stává, že se člověk na nějakou tu novinku těší spíš škodolibě v očekávání, že to bude vážně děsné lejno. Ale ne, červenec 2015 je v tomhle fakt nevídané unikum. Tedy, byl by, kdyby mi nebylo nenápadně připomenuto, že v jeho závěru vydá svou druhou sólovku kanadský rapper Madchild, který je známý jako jedna polovina ústředního dua proslulé formace Swollen Members a jehož tvorbu (jak sólovou, tak v rámci Swollen Members) chovám ve velké oblibě. Navdory tomu, že teď asi budu za hodně trapnou náhražku fanouška, ale jeho novinka „Silver Tongue Devil“ představuje moji jednoznačnou eintopfovou volbu pro červenec – i když to vzhledem k výše řečenému opravdu nemá složité…

Kaša

Kaša:

Červenec přinese kromě vedra i nemálo zajímavých alb, které by si člověk neměl nechat ujít, nicméně není jich zase tolik, abych měl problém vybrat obligátní trojku, takže směle do toho. Čtyři roky čekání vnáší nemálo nadějí do novinky „Underworld“ progresivců Symphony X. Poslední placka byla i přes delší stopáž skvělá, takže je na co navazovat a věřím, že Russel Allen a spol. nezklamou. Do poslední chvíle jsem se rozhodoval, jestli se těšit víc na Between the Buried and Me a „Coma Ecliptic“, nebo „VII: Sturm und Drang“ od Lamb of God. Ačkoli si myslím, že větší posluchačský zážitek přinese prvně jmenovaná deska mých oblíbených Between the Buried and Me, tak soudě dle prvních ukázek se víc těším na Randyho Blytha a Lamb of God, kteří s tím svým agresivním groove metalem nakopávají prdele pořád dostatečně intenzivně a přibývající alba na tom nic nemění, takže právě tuto pětici jmenuji za vítěze tohoto pomyslného klání.

nK_!

nK_!:

Už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem v eintopfu využil všechny tři kolonky pro nejvíce očekávané desky následujícího měsíce. Červenec ale vypadá pěkně našlapaně a dokonce se mi sem ani vše nevešlo. Tvorba německých Oomph! byla vždy sázkou na jistotu a u novinky „XXV“ ani nečekám, že by tomu mohlo být jinak. Lamb of God jsem nikdy moc pozornosti nevěnoval, ale už nějakou dobu mám v plánu se jejich diskografií prokousat. Vydání „VII: Sturm und Drang“ by mohla být dobrá příležitost začít. Cradle of Filth jsou dnes již dávno za zenitem, ale pokud jde o studiovou tvorbu, vždycky jí alespoň pár poslechů obětuji. Uvidíme, třeba bude „Hammer of the Witches“ stejně přelomové jako kdysi „Dusk and Her Embrace“. Raději ale nebudu nic očekávat.

Atreides

Atreides:

Po neskutečně napěchovaném červnu, kdy vyšlo tolik zajímavých desek, že se mi všechny ani nevešly do eintopfu, přišla, snad jako každoročně, bída s nouzí. Nicméně tentokrát nevychází ani jeden počin, který bych mohl zařadit do škatule „vyhlížený“ či alespoň „sledovaný“, takže jsem musel trochu zapátrat (když nevíš coby, zeptej se šéfredaktora) a vsadit na neznámé jméno. Tak jsem došel k počinu, který vypadá přinejmenším velmi sympaticky, a byť se přiznám, že chicagské Locrian jsem doposud neznal, nanejvýše jsem náhodně slyšel jejich jméno, těch několik málo úryvků mi zní libozvučně – lákavá směsice dronu a black metalu, zmar, děs, deprese, nulový strach z experimentů, zkrátka nic pro slabší povahy. Takže nezbývá než doufat, že naše první setkání skrze novou řadovku „Infinite Dissolution“ bude bude stát za to, když snad všechny okolnosti hrají ve prospěch kapely.

Zajus

Zajus:

Between the Buried and Me, kdysi jedna z mých nejoblíbenějších kapel, se mi v posledních letech začali trošku vzdalovat. Zatímco ještě „The Great Misdirect“ z roku 2009 jsem hltal s nadšením, oba následující počiny (jeden dlouhý a jeden krátký) jsem si nezamiloval, přestože těch opravdu bezchybných momentů na nich také nebylo málo. Moje zvědavost však je i v případě novinky „Coma Ecliptic“ docela vysoká, a to díky singlu „The Coma Machine“, který se prostě povedl a navnadil mě na zbytek desky. Její kvalita však může být závratná, stejně jako „jen“ dobrá. To o kvalitě „Infinite Dissolution“ méně známých Locrian nepochybuji. Poslední počin kapely, „Return to Annihilation“, nabízel zábavnou porci hlukem protknutého metalu, což na pár příjemných poslechů snadno stačilo. Od novinky neočekávám nic jiného.

Skvrn

Skvrn:

Letní měsíce zatím nenadělují. Kvituji poklidné počasí za okny, výraznější albové vichřici bych se však vůbec nebránil. Jenže červenec je proti a já stejně jako v červnu živořím. Není naštěstí úplně nejhůř a tři desky dávám dohromady i nyní. Co zcela jistě neminu, je novinka amerických Locrian, k nimž jsem přičichnul před dvěma roky díky „Return to Annihilation“. Tehdy šlo jen o letmou sondu, co že ti Locrian hrají a až dodnes, kdy jsem si tuhle záležitost připomněl, jsem o Američany nezavadil. „Infinite Dissolution“ se dostane mnohem větší péče, na to vemte jed. Aby taky ne, po deseti letech od založení kapely je na čase. O naději kaskádského blacku Alda se často mluví v souvislosti s Agalloch. Ono není divu, severoamerický původ, přírodní tematika, black metal v krvi, to všechno Alda s portlandskou legendou spojuje. Ve skutečnosti je tomu ale trochu jinak. Alda jsou jednak mnohem blackovější a druhak méně kvalitní, což se zajisté pokusí vyvrátit novinka „Passage“. Trojka patří progu. Between the Buried and Me nikdy nepatřili k mým oblíbencům, jejich desky jsem si jednoduše nebyl schopen užít a bojím se, že „Coma Ecliptic“ na tom bude podobně. Šanci tomu ale dám.

Onotius

Onotius:

Po povedeném „The Parallax II: Future Sequence“ mi nezbývá než napjatě očekávat, kam se zase progresivní Between the Buried and Me posunou. Je sice pravda, že onu živočišnější kreativitu, jíž oplývala geniální „Colors“, už nechali trochu za sebou, avšak ani rozvaha, s níž přistupovali k právě poslední desce, neslibuje zrovna malé věci. Navíc soudě dle neobvyklého obalu a prvních ukázek se zdá, že svou tvorbu budou chtít vzít zase trochu za jiný konec a to by mohlo dopadnout zajímavě. A v celkem široké progresivní škatulce zůstanu i s druhou očekávanou deskou, jíž je novinka amerických Symphony X, kteří zde progresi prezentují pro změnu prostřednictvím heavy/power metalového zvuku. A vzhledem k tomu, že poslední deska byla trochu rozpačitá, nezbývá mi než doufat, že se dali dohromady a vyždímají ze sebe opět něco silnějšího.