Někdy po začátku nového tisíciletí se (s největší pravděpodobností především díky mocnému nástupu Nightwish) na metalové scéně rozmohl obrovský trend symfonických a gotických (gotických samozřejmě v uvozovkách) kapel, v jejichž čele vždy a bez výjimky stojí nějaká hezky vypadající slečinka, k jejíž povinné výbavě patří vyjma rádoby operního vokálu také nějaké ty sexy hadříky, ideálně pořádně upnutý korzet. Korzety jsou totiž přece nejlepší…
Problém je, že drtivá většina těchto skupin je mezi vzájemně rozeznatelná jen podle toho, jestli je ona zpěvačka bruneta, blondýna nebo zrzka (ti zbylí vocasi tam jsou jen na ozdobu a většinou moc nikoho nezajímají). Hudebně (občas se na to docela zapomíná, ale hudba by u hudební kapely fakt měla být to hlavní) je to ovšem všechno na jedno brdo a žádný velký rozdíl v tom až na pár výjimečných případů není. A přesně do téhle sorty naprosto a totálně zaměnitelných symphonic metalových formací patří rovněž Diabulus in Musica ze Španělska.
Aktuální počin “Argia” je už jejich třetí dlouhohrající nahrávkou, vydání jim zajistila relativně velká firma (což ostatně platilo i u minulých alb)… člověk by klidně mohl být tak naivní, že by očekával nějakou kvalitu a vlastní ksicht, ale bohužel. Diabulus in Musica hrají gothic metalové klišé jako čuně, je to nezáživná vyumělkovaná nuda, jež zní úplně stejně jako těch dalších sto podobných desek, které jste už slyšeli v minulosti. Nesmí chybět neškodné a nenápadité kytary, bombastické klávesy, zpěvačka vytažená nade všechno ostatní… co dál? Jo, dál vlastně ještě nesmí chybět pořádně procítěná balada a taky hodinová délka, protože jak to netrvá hodinu, tak to přece není pořádně epické!
Země: Španělsko Žánr: symphonic power / gothic metal Datum vydání: 29.2.2012 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. A Journey’s End (Intro)
02. Ex Nihilio
03. Sceneries of Hope
04. Blazing a Trail
05. Call from a Rising Memory (Intro)
06. Hidden Reality
07. Shadow of the Throne
08. Allegory of Faith, Innocence and Future
09. Sentenced to Life
10. Oihuka Bihotzetik
11. No Time for Repentance (Lamentatio)
12. The Wanderer
Španělští Diabulus in Musica mě debutem moc nenadchli. Nadšená jsme nebyla ani u klipu k druhému, aktuálnímu albu “The Wanderer”, ale nakonec nesuď knihu podle obalu a CD podle jedné písně, zase začalo platit. Symfonický metal se nám sice začíná nějak podezřele typizovat, ovšem nutno říct, že v tomhle případě při troše štěstí při poslechu zvracet nebudete.
Diabulus in Musica je kombinace symfonického metalu a gotického metalu. A nutno říct, že teď už se dá tvrdit, že své charakteristice dostáli novým albem dobře a ještě s výjimkami, které byste možná neočekávali. Tedy jistě ne, pokud byste si jako já nejprve nedočkavě poslechli třetí song “Sceneries of Hope”. Z nějakého důvodu se mi zdá, že je to menší klamání spotřebitele, protože zrovna tahle píseň postrádá všechno, co by naznačovalo, že Diabulus in Musica se málo podobají gotickým kapelám jako třeba Coronatus a mnohem víc inklinují k Epice a jí podobným. Všechny silné vokální pasáže, které svojí krásou podkreslují celou práci tak dobře, jak by se za to nemusela stydět ani výše zmíněná kapela, nevyjímaje.
Celému albu samozřejmě vévodí hlas Zuberoy Aznárez a vévodí mu s docela příjemnou grácií. Jenže kapela si asi uvědomila, že takových kapel a hlasů je jako máku, a přiznejme si to, ženská už není takové terno. O to víc vás svojí, na symfonický metal tohohle rázu extrémní dravostí překvapí skladba s až death metalovým hlasem “Shadow of the Throne”. Za tu si já dám osobně bod navíc, jelikož na tom celém albu zní trochu experimentálně.
Ještě zajímavější je, když vás po tomhle dryjáku začnou hned krmit něčím, co zní jako ze středověku, co se ještě později přelije v piáno. Tahle linka silných symfonických pasáží se táhne celým albem a chvílemi vám bude připomínat různé skupiny, které se kdy v tomhle typu symfonického metalu mihly, takže ne, Epicou to nekončí. Ale nikdy to nebude na tak dlouho, abyste měli čas přemýšlet, kde já tohle už slyšel. A to je přece jen dobře, protože to je to, na co už dlouho probíhají u některých kapel stížnosti.
Ostatně nejen kapely by se daly v “The Wanderer” hledat, je to totiž typický příklad tak trochu líbivé a pseudo soundtrackové desky (jak ráda s oblibou říkám). Drží se jakési přesné a přísné příběhové linie a vypraví. O to víc tohle moje tvrzení podporuje fakt, že o zvraty tu není nikdy nouze. Ještě lépe, když si k tomu přimícháme zvuky bouře, flétnu a již zmiňované piáno, které – a v tom jde ještě dál než Epica – doplňuje duet ženského a mužského hlasu. A v tu chvíli jsem si já jako slabá žena pobrečela. “Sentenced to Life” je sice možná klišé, ale z toho klišé bylo ukradeno to nejlepší.
“The Wanderer” je sice možná album, které má klasické prvky, které už by někoho mohly omrzet, ale na druhou stranu se nebojí být chvíli neúměrně silné a dravé a pak zase příjemně klidné a mírné a i přesto není nikdy extrémně komplikované. A za to si nutně muselo získat aspoň část mého srdce. Je malým krůčkem pro metal, ale velkým krokem pro skupinu jako takovou. Má pro mě potenciál, a jestli se budou zlepšovat stále takovým způsobem… Ne, to ani vlastně nejde.
Další názory:
“The Wanderer” v jádru není zlé album, jen dojíždí na úplně tu stejnou věc, která v poslední době bývá problém u drtivé většiny žánrově příbuzných nahrávek – na přílišnou standardnost. A to je v případě Diabulus in Musica docela paradox, protože se kapela nebojí sem tam vytáhnout i vcelku osvěžující nápad, například synťáky na začátku klipovky “Sceneries of Hope“, ovšem jako celek deska nepůsobí jako nic extra, byť se neposlouchá špatně. Jednoznačným vrcholem celé kolekce je možná překvapivě baladická “Hidden Reality” se skvělými slokami (překvapivě proto, že podobné skupiny mají většinou ve zvyku páchat jako pomalé věci neuvěřitelné cajdáky – což si ostatně neodpustili ani Diabulus in Musica, viz taková “Sentenced to Life“). Jinak ale “The Wanderer” zanechá pocit sice bezpoblémového, ale nikterak pamětihodného počinu. Alespoň já jsem přesvědčen, že za měsíc si na to ani nevzpomenu… H.
