Provází je pověst nejdivnější a nejúchylnější kapely současnosti, svojí hudbu pojímají jako šokovou terapii a jejich loňské pražské vystoupení patřilo k nejrychleji vyprodaným koncertům roku. Festival Rock for People, který se uskuteční od 4. do 6. července v Hradci Králové, potvrzuje jako headlinera prvního dne jihoafrický fenomén DIE ANTWOORD.
Trio Die Antwoord vzešlo z předměstské čtvrti mimo hlavní kulturní centra Evropy a Ameriky a své kořeny dokázalo přetavit v mezinárodní fenomén: ¥o-landi Vi$$er, poťouchlá vyzývavá barbína s podivnými choutkami a nezaměnitelným hláskem, Ninja, pokérovaný rapper s vizáží týpka, který už zkusil v životě úplně všechno a jejich parťák GOD (dříve známý jako DJ Hi-Tek), schovaný u pultu za nijak sympatickou maskou.
Na kontě mají celkem čtyři studiová alba a třináct videí, z nichž každé znamenalo porušení všech tabu, které obvykle před umělce staví prudérie, umělecké tradice a konvence. A také desítky miliónů zhlédnutí. Die Antwoord si svojí přímočarostí a ochotou mluvit otevřeně a bez skrupulí tam, kde se obvykle mlčí, získali milióny příznivců po celém světě. Ke schopnosti provokovat a znepokojovat umí přidat humor, k hudební údernosti a barevné opulentnosti také obrovskou energii a profesionalitu. „Napadá mě pár přídavných jmen k očekávanému vystoupení Die Antwoord na Rock for People – ztřeštěné, bizarní, ujeté, dekadentní, nonkonformní, divné…, ale bezesporu taky skvělé, jedinečné a nezapomenutelné!“ říká dramaturg a jeden ze zakladatelů RfP Michal Thomes. „Jednání se vlekla nekonečně dlouho, kapela řešila poměrně komplikovaný přejezd do Španělska, ale dopadlo to dobře, takže se těšíme na možná nejdivnějšího interpreta v historii festivalu.“
Vzhledem k očekávanému zájmu spouští mimořádně organizátoři předprodej limitované edice 2000 ks jednodenních vstupenek na 4. července. Další edice jednodenních vstupenek na tento den není plánována. Vstupenky budou v prodeji v ceně 1250 Kč. „Naší prioritou jsou celofestivaloví návštěvníci, ale zároveň chceme dát příležitost i skalním fanouškům kapely,“ dodává Thomes.
Celkem na festivalu vystoupí přes 100 interpretů. V současné době jsou oznámeni Evanescence, Foster The People, Cage The Elephant, The Boody Beetroots LIVE, Marmozets, Slaves, Deez Nuts, Comeback Kid, Moose Blood, Eskimo Callboy, Novelists, Imminence, Sam Alone & The Gravediggers, The Picturebooks, Spring King, Tagada Jones.
Vstupenky jsou v prodeji na www.rockforpeople.cz. Aktuální edice celofestivalových pasů je až do 31. 3. 2017 (nebo do vyprodání edice) v prodeji za cenu 1800 Kč. K dispozici jsou také kombotickety nebo speciální edice vstupenek pro juniory od 15 do 17 let za cenu 1300 Kč.
Kořeny Die Antwoord (což v afrikánštině znamená odpověď) leží v jihoafrickém Kapském Městě, ve specifické subkultuře zef, mixující ve své současné hudební odnoži rave a hip hop. Co je zef, tak jak jej Die Antwoord dotvořili a představili světu, definovala později Yo-Landi lapidárně: “Zef znamená, že jsi chudej, ale šik. Nejsi bohatej, ale jsi sexy a máš styl…”. Ninja, vlastním jménem Watkin Tudor Jones, křižoval jihoafrickou hip hopovou scénu v řadě dnes již pozapomenutých kapel. “Poflakoval jsem se kolem, byl namočenej do muziky i řady dalších performancí, ale pořád jsem čekal na tu správnou odpověď (die antwoord)…” Ta se nakonec objevila: dal se dohromady s Yo-Landi a producentem DJ Hi-Tekem a jejich debut $O$ byl předzvěstí mezinárodního fenoménu Die Antwoord. Ten definitivně odstartoval videem k tracku Enter the Ninja, připraveným v roce 2009 ve spolupráci s filmovým režisérem Robertem Malpagem. Jeho uvedení na YouTube se stalo virálním hitem a katapultovalo kapelu na výsluní. Jejich fanoušky se stali i David Lynch, Neill Blomkamp nebo David Fincher. Mimochodem počet zhlédnutí tohoto tracku se v současnosti blíží k 55 miliónům…
Země: Jihoafrická republika Žánr: rave / hip-hop Datum vydání: 16.9.2016 Label: Zef Recordz
Tracklist:
01. We Have Candy
02. Daddy
03. Banana Brain
04. Shit Just Got Real [feat. Sen Dog]
05. Gucci Coochie [feat. Dita Von Teese]
06. Wings on My Penis [feat. Lil Tommy Terror]
07. U Like Boobies? [feat. Lil Tommy Terror]
08. Rats Rule [feat. Jack Black]
09. Jonah Hill
10. Stoopid Rich
11. Fat Faded Fuck Face
12. Peanutbutter + Jelly
13. Alien
14. Street Light
15. Darkling
16. I Don’t Care
Jihoafrický bizár Die Antwoord vylétl ke hvězdám velice rychle. Během několika málo let se z nich stali doslova hvězdy, ale z jistého úhlu pohledu – vlastně není divu. Jejich hudba je ve své podstatě jednoduše stravitelná, chytlavá a taneční, takže má potenciál, aby se zalíbila velkému množství lidí. Na stranu druhou jsou Die Antwoord svou prezentací, přístupem a stylizací docela jinde než běžné mainstreamové skupiny. Díky tomu neznalým laikům může připadat, že jsou to právě ¥o-landi Vi$$er a Ninja, kdo konečně přináší něco svěžího, neotřelého a rebelského do zatuchlého hudebního světa, byť reálně to není úplně pravda. Co si budeme nalhávat, Die Antwoord pouze vzali taneční rave, začali do něj rapovat a na to naroubovali specifickou image a smysl pro (v mezích zákona) ostřejší humor.
Netvrdím, že to je takhle a priori špatně. Pouze si vymezuju nějaký rámec, aby obě strany – tedy vy i já – měly představu, o čem přesně se bavíme. Já osobně Die Antwoord neberu jako nějakou výjimečnou kapelu, ani jim neležím u nohou, ani nenásleduju jejich kult, jejž se jim kolem sebe podařilo vybudovat. To nechám na jiných, kteří neznají lepší hudební skupiny, jejichž produkce si zaslouží uctívání mnohonásobně víc. Pro mě jsou Die Antwoord jen docela zábavnou kapelou. Kapelou, jež umí dělat skvělé hitové písničky a singly, ale vůbec neumí dělat alba.
Jihoafričané mají na kontě skladby, které mám vážně rád a pořád si je na YouTube sem tam pouštím – vždycky s chutí a baví mě. Dát ovšem celou jejich desku na jeden zátah, to je z mého pohledu poměrně heroický výkon. Album u Die Antwoord totiž znamená několik výborných singlů, sem tam stravitelný song a kopa píčovin – špatnými regulérními songy počínaje, armádou zoufale nudných skitů konče. Letošní novinka „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ na tom není o moc lépe. Vlastně spíše naopak – je na tom ještě hůře než její předchůdci.
Důvod je vcelku nasnadě. Minulá alba možná obsahovala zástup pekelných kravin, ale také těch několik málo parádních tracků, jaké člověk může točit i s odstupem. „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ bohužel postrádá ty parádní tracky. Je tu několik vcelku ucházejících stravitelných věcí, žádná opravdu dobrá, špatných pěkná řádka.
Jakousi bezradnost „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ symbolizuje jeden ze singlů, „Banana Brain“, jehož úroveň se jednoduše nemůže ani zdaleka srovnávat s tím, jak vypadaly singly třeba na „Ten$ion“ nebo „Donker Mag“ (byť druhé jmenované bylo jako celek také docela sračka). Song se sice snaží o hitovost, ale je to snaha nanejvýš křečovitá a přespříliš okatá. Je to tupý rave výplach, jenž chytlavost supluje jalovým řvoucím tanečním beatem, který změkčuje Yolandi svým pisklavým hláskem ve vlezlém refrénu, navrch dvě rapové sloky a je vymalováno. Je to však právě ona prvoplánovitost a očividná snaha udělat novou koncertní tutovku, díky čemu to člověka spíš otravuje, než aby se mu to líbilo. Další „Baby’s on Fire“ to není ani náhodou.
Na druhou stranu, „Banana Brain“ trochu mate, jelikož „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ není tak explicitně taneční jako tenhle kus nebo první singl „Gucci Coochie“, v němž se objevuje Dita Von Teese, nebo „Daddy“. Novinka je více hip-hopová, především tedy její pozdější část, protože těch několik málo tanečnějších kusů Die Antwoord nacpali na začátek desky. Ale to říkám vesměs jen z formálních důvodů, poněvadž v konečném důsledku je to beztak šumák, když je velká část nahrávky spíš otravná – ať už je to hip-hop nebo rave s rapem. Jediné písničky, na něž lze nenadávat, jsou „We Have Candy“ (ta je zábavná, super stylizace, zábavné hrátky s klišé vtípky, fungují i rapové výjezdy), „Rats Rule“, hlavně díky hostujícímu Jacku Blackovi z Tenacious D, a s jistou dávkou rezervovanosti ještě „Darkling“, jež na poměry Die Antwoord vyznívá nečekaně seriózně. Díky instrumentální stránce je dejme tomu stravitelná ještě „Alien“. Doufám, že jste si povšimli, že ani tyto skladby, které jsem právě zmínil jako jediné poslouchatelné, nejsou bez výhrad!
Výčet toho, co se nepovedlo, však bude o poznání delší. No, popravdě řečeno bych do sraček zařadil zmiňovanou trojici „hitovek“ – tedy „Daddy“, „Banana Brain“ a „Gucci Coochie“ – a dále úplně všechno ostatní, co jsem ještě nejmenoval. Ať už se jedná o hip-hopovější kusy jako „Stoopid Rich“, „Shit Just Got Real“ či „Fat Faded Fuck Face“, anebo takové ty rádoby vtípky typu „Wings on My Penis“, „U Like Boobies?“ a „Jonah Hill“. Speciální hejt si zaslouží také kýčovitá „I Don’t Care“. U právě jmenovaných songů je špatně v podstatě vše, ale nejvíc ční slabé instrumentály.
„Donker Mag“ jsem v dobové recenzi zjebal a dal tomu 4,5/10, ale ty vole… v porovnání s „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ to bylo ještě super album. Když nic jiného, tak tam byly aspoň „Cookie Thumper!“ a „Pitbull Terrier“, což jsou fakt parádní tracky. Ale na novince není prostě vůbec, ale fakt vůbec nic, tohle album je nefalšovaná mrdka. Asi si dovedete představit, jak by mohlo vypadat číselné hodnocení, když 4,5/10 dostala o třídu lepší nahrávka. Ano, v případě „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ se skutečně bavíme o průseru.
Těsně před vydáním novinky se na internetu objevila zpráva, že Die Antwoord příští rok v září ukončí svou činnost, což kapela měla oznámit v jednom rozhovoru. Jakmile se to rozkřiklo, Die Antwoord informaci dementovali s tím, že je redaktor špatně pochopil a vytrhl jejich prohlášení z kontextu a že se nehodlají rozpadnout (na netu se posléze objevil přesný přepis rozhovoru, dle něhož se mi nezdá, že by to redaktor špatně pochopil, ale to už je jiná věc). Když ovšem člověk poslouchá „Mount Ninji and da Nice Time Kid“, nabízí se myšlenka, že by to snad bylo lepší, kdyby to Die Antwoord zabalili a konečně dali pokoj. Svého času možná našli díru na trhu a chvíli byli skutečně zábavní, ale novinka ukazuje, že ta jejich formulka už je dočista vyčerpaná a existence skupiny je tedy zbytečná.
Druhý pohled (Atreides):
Jihoafrické pouliční komando Die Antwoord je uskupení, které buď milujete, nebo vám leze krkem. Neznám moc lidí, kteří by stáli někde mezi. Osobně se řadím spíš k první skupině, protože najít něco tak švihlého a bizarního, co zároveň opravdu funguje a baví kvalitou a nejen bizarností, je docela problém. Nemluvě o tom, že Die Antwoord rozhodně nejsou kdovíjaký underground vzhledem ke skutečnosti, že vyprodávají koncerty pro tisíce lidí – jako třeba ten v pražských Žlutých lázních, jenž se vyprodal raketovým tempem. Na druhou stranu má studiová tvorba bijce, co si říká Ninja, a jeho bitch ¥o-landi Vi$$er minimálně na poslední desce sestupnou tendenci. Zatímco „$O$“ a především „Ten$ion“ mě baví jako celek, z „Donker Mag“ mě dodneška bere ani ne půlka a zbytek je takový… nemastný neslaný, poněkud navíc či úplně na hovno. Takže jsem doufal, že „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ bude trochu krok k něčemu záživnějšímu.
No, nebudu chodit kolem horké kaše – zázrak se nekoná. Nemůžu říct, že by to nebylo lepší než „Donker Mag“. Je. Novinka šíleně dlouhého názvu má silné momenty a výbušná směska rap-ravu je pořád dost zábavná na to, aby se alespoň člověk alespoň část desky nenudil – úvodní „We Have Candy“ je typicky vyjetý výraz Die Antwoord, „Daddy“ je sice slabší, ale pořád není špatná, a „Banana Brain“ zní jako Scooter na cracku a kope jako splašený kůň. Jenže když nepočítám „Gucci Coochie“, kterou žeru hlavně proto, že jsem platonicky zamilovaný do hostující Dity Von Teese (s níž Die Antwoord spolupracovali už dřív – třeba v klipu k „Ugly Boy“), tak střed desky stojí… upřímně řečeno dost za hovno a já se u něj šeredně nudím, jakkoliv jsem se snažil najít alespoň něco zábavného. Kus jsou trapné vycpávky se stopáží kolem minuty, které už minule nefungovaly, zbytek songy jako „Rats Rule“ nebo „Shit Just Got Real“, v nichž hostuje Sen Dog respektive Jack Black, přičemž první z nich je vyloženě otravná, druhá výrazově plochá a ve výsledku dost o ničem; a podobně jsou na tom i věci „Stoopid Rich“, „Fat Faded Fuck Face“ nebo „Peanutbutter + Jelly“.
Závěr ale ukazuje, jak moc je „Mount Ninji and Da Nice Time Kid“ roztříštěná a nejednotná deska, protože poslední čtyři tracky počínaje „Alien“ se nesou na minimalistické vlně a disponují odlišnou atmosférou, do jisté míry fungují samostatně, nezávisle na zbytku desky. Jako kdybyste vzali švihlou desku (nebo alespoň pokus o ni) a na její konec přilepili ípko, jež se hodí k procházkám nočním městem. K civění na ztichlé nástupiště opuštěného autobusáku, který víc než někdejší stanici připomíná doupě uživatelů drog všech váhových kategorií. K četbě vybraných kapitol na téma „Co se děje v ghettu, když zhasneme?“. Zkrátka introvertní stránka Die Antwoord, jež je pro mě docela nová, neokoukaná a upřímně mě baví, protože má hodně do sebe. Škoda jen, že jde nanejvýš o třetinu celé hrací plochy alba, protože to pravé psycho začíná kapela servírovat ve chvíli, kdy se tyhle čtyři tracky spolčí s představivostí a odtáhnou mě do úplně jiného univerza – což je asi ta poslední věc, jakou bych od Die Antwoord čekal a kterou mě naprosto odpálili, takže si tuhle část klidně pustím i samostatně, aby mě zbytek desky nerušil.
V závěru tak můžu konstatovat, že mám z desky podobný pocit, jaký mám z „Donker Mag“. „Mount Ninji and Da Nice Time Kid“ ovšem vyhrává v tom, že nejde o chaos, kde pecku střídá naprostá hovadina a naopak, nýbrž to lepší a horší má tendenci držet pohromadě. Zároveň nelze opomenout, že i když mě baví z celé desky jen úvod a závěr, každá část mě baví z úplně odlišných důvodů. Na druhou stranu střed desky není ničím než výplní, vatou, nudnou šedí, kterou s výjimkou „Gucci Coochie“ přeskakuji, aniž by tím moje svědomí nějak trpělo. Kolem a kolem by „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ mohla být zábavná deska, kdyby Die Antwoord netvořili stylem pejska a kočičky, a zároveň stáhli stopáž pod 40 minut, protože 55 minut tenhle materiál nedává ani v nejvlhčím snu – což je škoda. Tím spíš, že tahle smečka už v minulosti ukázala, že má na víc.
Die Antwoord vypustili videoklip na podporu své nadcházející novinky „Mount Ninji and da Nice Time Kid“, která vyjde 16. září. Klip byl pořízen k songu „Banana Brain“ – sledovat jej můžete na YouTube.
Atreides:
1. Neurosis – Fires Within Fires
2. Die Antwoord – Mount Ninji and da Nice Time Kid
3. Alcest – Kodama
Skvrn:
1. Thy Catafalque – Meta
2. Opeth – Sorceress
3. In the Woods… – Pure
Onotius:
1. Neurosis – Fires Within Fires
2. Thy Catafalque – Meta
3. Opeth – Sorceress
Metacyclosynchrotron:
1. Martröð – Transmutation of Wounds
2. Whoredom Rife – Whoredom Rife
3. Cult of Fire – Life, Sex & Death
Každoroční klišé silného září po suchém létě se opakuje i tentokrát. V podstatě všichni máme tenhle měsíc vícero želízek v ohni, ale vybrat ta, u nichž kvalitní těšing dosahuje nejvyšších hodnot, problém nakonec není. Když se totiž chystá něco nového u Thy Catafalque, je ten výběr hned jednoduší. Ale pozor, zas tak suverénní to není, protože v těsném závěsu se drží i Opeth a Neurosis.
H.:
V září to bude docela nátřesk, ale volba do eintopfu zas tak těžká není. První flek je vlastně zcela zřejmý. Tamás Kátai zažívá na své poměry tvůrčí přetlak a v září nabídne již čtvrtou dlouhohrající desku za 11 měsíců. Tentokráte opět pod hlavičkou svého hlavního projektu Thy Catafalque. A jako vždy samozřejmě očekávám tu nejvyšší možnou kvalitu. Však Tamás Kátai ještě nezklamal, tak proč by se tak mělo stát nyní v případě „Meta“? Upřímně věřím tomu, že až to vyjde, tak z toho zas budu úplně v prdeli a půjde o žhavého kandidáta na jeden z vrcholů letošního roku… a všechny doposud vypuštěné ukázky „Mezolit“, „Sirály“ a „10^(-20) Ångström“ mě v tomhle přesvědčení jen utvrzují!
Druhé místo je také nad slunce jasné – konečně totiž vyjde debutová deska Predatory Light. Dvě skladby na loňském splitku s Vorde vraždily neskutečným způsobem, tudíž doufám, že bezejmenná dlouhohrající prvotina načrtnutý potenciál potvrdí a bude se jednat o nesvatý manifest ohavného black metalu. Může vám připadat nadnesené vkládat takové naděje do debutující formace, ale dosavadní neřadová činnost byla natolik uhrančivá, že si dovolím čekat hodně.
Zato o třetí flek už byl boj a kandidátů bylo hned několik. Abych to ovšem zbytečně neprodlužoval, volím finské rusofily Курск. Sice jsem si vědom toho, že fenomenální debut „Черно“ už asi nikdy pokořen nebude, ale i následující nahrávky přinesly vysoce kvalitní skladby, a věřím tomu, že novinka „Зеро“ tuto tradici dodrží. Nehledě na to, že mám pro tuhle kapelu trochu slabost a nejen její muzika, ale i všechna ta další prezentace a atmosféra mě strašně baví, takže už jen proto je rád zmíním.
Kaša:
Po období suchého léta je září měsícem tak našlapaným, že si na podobnou nálož mně lákavých počinů vlastně ani nepamatuji. Přestože bych mohl eintopf tentokrát napsat už v předstihu – o alba, z nichž jsem měl možnost vybírat, nebylo nouze – tak právě tento fakt se pro mě stal největším problémem, protože při našem redakčním omezení tří nosičů jsem musel nejedno zajímavé jméno oželet.
Začnu, jako již klasicky, od třetí pozice, již si vybojovali holandští smrtonoši Asphyx se svou další porcí chorobného death / doomu jménem „Incoming Death“. Název natolik příznačný, že se po vypuštění prvního singlu nebojím o to, že by snad novinka neměla navázat na ceněná díla „Deathhammer“ a „Death… The Brutal Way“, s nimiž se parta kolem Martina van Drunena vrátila před pár lety na scénu. To zas bude jednou pořádné maso!
Nad prvním místem jsem váhal do poslední chvíle a nakonec jsem se rozhodl nenominovat Devina Townsenda, k němuž již léta chovám obrovskou úctu a až nekriticky hltám skoro vše, s čím tento hyperaktivní Kanaďan své posluchače zásobuje. „Transcendence“ je dalším výtvorem pod hlavičkou Devin Townsend Project a podle vypuštěných ukázek to vypadá, že se Devin od své nedávné tvorby nijak neodklonil, což mi nevadí ani v nejmenším, takže se těším na další kapitolu jeho vyrovnané hudební kariéry.
No, a na příčku nejvyšší se tentokrát usadili švédští progresivci Opeth se „Sorceress“ v zádech. Ačkoli jsem byl po „Heritage“ k sedmdesátkovému retro výletu v jejich podání mírně skeptický, tak „Pale Communion“ veškeré pochyby rozmetalo a usadilo se mezi mými nejoblíbenějšími alby této pětice vůbec. Nechme se však překvapit na konci září, jestli Mikael a spol. dostojí velikosti jména Opeth, od něhož člověk už tak automaticky čeká něco víc, než jen „další“ album.
Atreides:
Vydavatelství celé dva měsíce šetřila čímkoliv, co by stálo ve větší míře za řeč, takže veškeré přítoky zajímavé muziky takřka vyschly. A aby se podobná situace neopakovala, na celé září si všichni povinně naordinovali projímadlo. Tunu projímadla. Protože v opačném případě nemám tušení, jak se v jednom měsíci vyskytlo deset počinů protínajících mé pole zájmu… takže asi pochopíte, že není zrovna nejlehčí vybrat top tři. A co to melu… vlastně je, alespoň v rámci prvního místa – protože po čtyřech letech vydávají desku Neurosis. A jaké neurózy mi „Ohně v ohních“ způsobí tentokrát, to si netroufám odhadovat, nicméně mé přání je v zásadě prosté: Ať je to mocné, hutné a unášející.
Zbylá dvě místa, která mě zajímají, jsou v obou případech reparáty z minula. Ani Die Antwoord, ani Alcest se svými dva roky starými počiny nějak zvlášť nezaváleli. Proto mě tuze zajímá, jakou laťku nastaví „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ respektive „Kodama“. Ukázky zní v obou případech velice solidně, v případě Alcest po poslední desce skoro až nečekaně solidně, a ačkoliv vážně nevím, nakolik se můžu (a vlastně chci) těšit, zvědavý jsem ovšem velice. Nicméně jak jsem naznačil výše, tři jména jsou v případě září jen špička ledovce; kdybych tu měl vypsat opravdu všechny, byl bych tu ještě zítra. Tři jsou víc než dost.
Skvrn:
Tamás Kátai dělá měsíční výběr zase jednou jednodušším. Thy Catafalque a „Meta“, to je jasné číslo jedna. Nedávné projevy Kátaiovy tvůrčí exploze si držely vysokou laťku a nenapadá mě jediná cokoli mluvící proti novince. Artwork opět parádní, posun jinam je znát již na něm. U Kátaie jsme si už na proměny zvykli, ale není od věci si to stále připomínat. První místo tedy jasné a jak dál? Možných cest je několik, dvě nejlákavější pak píšou Opeth a In the Woods…Opeth, protože Åkerfeldt je král, nenechá si do tvorby moc kecat, dělá, co ho baví, a v rámci progresivního rocku se má stále kam posouvat. In the Woods…, protože 16 let od rozpadu je hodně a 17 od poslední desky ještě víc. I zde nečekám pouhou nostalgii a žití z minulosti, v září se to bude pěkně hýbat.
Onotius:
Jak o prázdninách panovala tu více, tu méně okurková sezóna, září naopak těch potenciálně zajímavých desek přináší až tolik, že tři položky jsou zoufale málo. V podstatě čtyři srdcovky vydávají novinky a já si mám volit tři. Nu, ale vzhledem k tomu, že jedna z nich už má dostatečně PR ze strany labelu, tak asi budu volit následovně. Na první místo usadím Neurosis, kteří chystají album s názvem „Fires Within Fires“. Po Brutal Assaultu jsem ještě o špetku nedočkavější, jak to nakonec dopadne. Na druhé místo hodím Thy Catafalque s „Meta“. První ukázka působila čitelněji a zase úplně jinak než loňský opus „Sgùrr“, který se nakonec umístil v mé top 5 za loňský rok. Třetí místo pak přenechám novince švédských Opeth. První skladba sice budila trochu rozpaky, ale to u předchozí desky skladba „Cups of Eternity“ taky a nakonec jak se v kontextu celku chytla.
Metacyclosynchrotron:
Trpělivost mi nechybí, ale čekání na jisté nahrávky umí celkem nasrat. Příkladem budiž debutové minialbum „all-star“ kapely Martröð, kde ruku k dílu přiložili pánové z Esoterica/Skáphe, Aosoth, Wormlust, Misþyrming, Leviathan a Deathrow. Relativně brzké vydání bylo slibováno někdy před dvěma lety, ale nakonec k němu dojde až teď na Prague Death Mass III skrze Terratur Possessions a Fallen Empire. Vypuštěná ukázka nebyla tak unikátní a hrůzná, jak jsem doufal, ale přesto se mi líbí dost, takže se na „Transmutation of Wounds“ nemohu netěšit. U stánku Terratur na Prague Death Mass bude také poprvé k dispozici úvodní čtyřskladbové miníčko norských Whoredom Rife, kteří svůj black metal drhnou tradičním, ale sakra epickým a poutavým stylem. Nebudu prozatím více velebit, ale přiznám se, že si zde slibuji hodně. No, a kratším formátům už zůstanu věrný a Prague Death Mass rovněž, protože zde vyjde i nové EP Cult of Fire. O „Life, Sex & Death“ jsem slyšel zajímavé věci, hudební překvapení mám rád, takže doufám, že si spravím chuť, protože „Čtvrtá symfonie ohně“ nebyla podle mého nic extra a na „मृत्यु का तापसी अनुध्यान“ se zub času podepsal nemilosrdně („Triumvirát“ a „20:11“ stále kvlt). Uvidíme…
Die Antwoord vypustili další track ze svého chystaného alba „Mount Ninji and da Nice Time Kid“, které vyjde 22. září. „We Have Candy“ poslouchejte na YouTube.
Jihoafričtí rap / rave šílenci Die Antwoord mají nachystané čtvrté dlouhohrající album. Jeho název zní „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ a bude k mání od 16. září. Ukázku v podobě tracku „Banana Brain“ poslouchejte na YouTube, obal se nachází zde, tracklist následuje:
01. We Have Candy 02. Daddy 03. Banana Brain 04. Shit Just Got Real [feat. Sen Dog] 05. Gucci Coochie [feat. Dita Von Teese] 06. Wings on My Penis [feat. Lil Tommy Terror] 07. U Like Boobies? [feat. Lil Tommy Terror] 08. Rats Rule [feat. Jack Black] 09. Jonah Hill 10. Stoopid Rich 11. Fat Faded Fuck Face 12. Peanutbutter + Jelly 13. Alien 14. Street Lights 15. Darkling 16. I Don’t Care
Už 19. května Die Antwoord vydali mixtape „Suck on This“, který měl sloužit jako návnada na „Mount Ninji and da Nice Time Kid“. Zde najdete další pár nových songů, které se na řadovce objeví, remixy nebo jinde nevydané kousky. Celý počin můžete poslouchat na YouTube.
V neposlední řadě stojí za zmínku, že Die Antwoord se už příští měsíc objeví v České republice, konkrétně 22. srpna ve Žlutých lázních v Praze. Zájemci už však mají smůlu, protože akce je vyprodaná.
1. Lux Occulta – Kołysanki
Tady není absolutně o čem diskutovat… Lux Occulta jsem měl rád vždycky, ale tomu, že by jejich comebacková deska dala zapomenout na všechnu starší tvorbu a doslova ponížila všechna ostatní alba široko daleko, jsem zase nevěřil. Jenže “Kołysanki” je něco jako hudba z jiného světa… tvrdit, že je to deska roku, by bylo málo, protože tohle je jedno z nejlepších alb za dlouhé roky, jedna z nejlepších nahrávek aktuálního tisíciletí – zcela vážně. Naprosto dokonalý, uhrančivý, dechberoucí a – nebojím se to říct – skutečně geniální kus umění, na němž není jediná vteřinka špatně. Absolutní hudební fantazie.
2. Conjuro nuclear – Conjuro nuclear
Nečekal jsem nic a dostal jsem neuvěřitelně zmagořenou, zdrogovanou a naprosto nezařaditelnou směsici black metalu, punku, ujetých melodií, kláves, psychedelie a asi dalších padesáti věcí. Výsledkem je naprosto originální koktejl, který se jednoduše nedá přestat poslouchat. Na téhle desce jsem si vypracoval pomalu regulérní závislost, jež mě stále ještě neopustila… a jestli ani neopustí, vůbec mi to vadit nebude. Můj možná největší objev roku 2014.
3. Ilya – In Blood
Jen málokteré album mi v letošním roce učarovalo takovým způsobem jako zasněná intimní atmosféra v podání Ilya. “In Blood” v sobě míchá prvky indie rocku, ambientu a trip-hopu do těžko zařaditelné, ale o to působivější mozaiky, do níž se člověk jednou ponoří a už nebude chtít pryč. Svého času jsem možná udělil “jen” 9 bodů, ale čas ukázal, že jsem tuto nádheru ještě hodně podcenil, protože nakonec se “In Blood” muselo sklonit pouze před “Ukolébavkami” od Lux Occulta a španělskou magořinou na druhé pozici.
4. Triptykon – Melana Chasmata
Už jsem to říkal na různých místech asi tak tisíckrát, ale moc rád to budu opakovat, dokud nechcípnu, a zrovna teď to klidně řeknu znova – Thomas Gabriel Fischer je bůh extrémního metalu. To není subjektivní názor a ani to není předmětem diskuze – to je holý fakt a kdo tomu nevěří, ten tvrdé muzice nerozumí. A na druhé desce Triptykon to švýcarská legenda, bez níž by metal prostě nebyl takový, jak jej dnes známe, opětovně a do puntíku potvrzuje. “Eparistera Daimones” možná bylo ještě o ždibíček dokonalejší, “Monotheist” od Celtic Frost také, ale to nic nemění na tom, že “Melana Chasmata” je monumentální deska, jež drtí na potkání.
5. Darkspace – Dark Space III I
Skvělých kapel jsou mraky, ale těch, jejichž pozice je pro každého posluchače skutečně výjimečná, je absolutní minimum. Švýcarští astronauti Darkspace však mezi takové pro mě bezesporu patří… ještě nikdo nikdy nedokázal tak uhrančivým způsobem zhudebnit nekonečnost kosmu jako právě oni a po vydání netrpělivě očekávaného “Dark Space III I” to platí stále. Čtvrtá plavba mezi hvězdy a černé díry už překvapivá není, silná a působivá je však stále jako při první výpravě. Hlubiny hudby Darkspace jsou stále nekonečné a na tom se nic nemění…
CZ/SVK deska roku:
1. Schwarzprior – IDDQD
Letošní rok mi na české scéně nepřišel nějak extrémně pamětihodný, tedy alespoň já jsem nezaznamenal nějaký solidnější počet počinů, které by mě skutečně sebraly (i když pár věcí jsem si ještě nestihl pustit, to je pravda), ale to neznamená, že by snad Schwarzprior byli jednookými králi mezi slepci, jelikož jejich debutová elektronická syrovost “IDDQD” mě právě sebrala. Odporně návykové, stále však inteligentní beaty, specifický vokál a v neposlední řadě maniakální texty… a jediná skutečně výjimečná česká nahrávka uplynulého roku.
2. Kult ofenzivy – Nauky různic
I když jsem s výjimkou Schwarzprior na nějakou skutečnou bombu loni nenarazil, ani volba Kultu ofenzivy na druhé místo není z nouze ctnost. Tenhle undergroundový projekt mě se svým syrovým, minimalistickým a Nietzschem ovlivněným black metalem baví už od debutu “Symfonie oceli”… a vzhledem k tomu, že “Nauky různic” jsou nejspíš doposud nejlepší deskou, jaká pod hlavičkou Kultu ofenzivy vyšla, není co řešit…
Neřadový počin roku:
Progenie terrestre pura – Asteroidi
Italské duo Progenie terrestre pura po povedeném debutu “U.M.A.” hned s prvním dalším počinem opustilo black metalové teritorium a vydalo se na pole IDM a space ambientu v rámci experimentálního EP “Asteroidi”… Jenže to Italům vyšlo na 100 % a s odstupem je jejich elektronická tvář snad ještě zábavnější než ta metalová a těchto 25 minut vesmírné atmosféry je naprosto božích. Jedinou nevýhodou počinu je tak to, že trvá právě jen 25 minut, protože to je na takhle skvělou záležitost bolestně málo.
Artwork roku:
Odraza – Esperalem tkane
Vždyť se na ten obal podívejte – vážně vám není jasné, proč vybírám právě ten? Vždyť z toho odporná a nepříjemná atmosféra doslova teče. Sice “Esperalem tkane” od polského projektu Odraza nevyhrává v kategorii obalu roku suverénně, jelikož takové “Sacred White Noise” od Thantifaxath bylo dalším horkým kandidátem na titul, ale to nic nemění na faktu, že přebal Poláků je hodně silný.
Shit roku:
Svet Kant – Loneliness
Jasně, úplně největší sračka, jakou jsem letos asi slyšel, je asi Lidande, ale to je věc, jež se nedá brát vážně. Svet Kant je však horší v tom, že je to seriózně míněný projekt, který má opravdu ambice a jeho autoři jsou tak sebevědomí, až je to spíš na škodu, protože zároveň postrádají jakoukoliv soudnost. To, co se totiž děje na “Loneliness”, je fakt žumpa a konkrétně třeba vokály jsou mimo veškerá měřítka, směšné i smutné zároveň, v každém případě zcela neposlouchatelné. To vše navíc korunováno extrémně namyšleným a arogantním přístupem samotných muzikantů… řeknu vám, že to, co jsem zažil při komunikaci s nimi, bylo hodně přes čáru.
Koncert roku:
Combichrist: Praha – Rock Café, 23.11.2014
Sice si nemohu stěžovat, že bych letos žádné dobré koncerty neviděl, naopak hned několik jich bylo skutečně skvělých. Na druhou stranu mi ovšem žádný nepřišel skutečně výjimečný jako předloni třeba Aluk Todolo, okultní vystoupení na Prague Death Mass nebo fenomenální Nick Cave. To však nic nemění na tom, že testosteronový náser v podání Combichrist sem mohu napsat úplně v klidu, protože jsem si málokterý koncert užil jako právě tenhle. Víte, já jsem takový nepařící typ a radši tu muziku opravdu vnímám a poslouchám, ale na Kristovi v kombíku jsem to byl já, kdo byl za toho šíleného debila, který proskákal celý koncert a řval s kapelou všechny texty… a příště si to hned půjdu zopakovat.
Videoklip roku:
Triptykon – Aurorae
Tato kategorie mi letos dělala asi největší problémy, jelikož jsem zjistil, že jsem videoklipy vlastně úplně přestal sledovat, takže jsem už chtěl začít zpětně něco nakoukávat, abych sem měl co napsat… ale pak jsem si řekl jebat, beztak bych sem nakonec dal Triptykon, tak to radši udělám rovnou. “Shatter” sice bylo svého času s podobnou černobílou hrou na atmosféru ještě o trochu silnější, ale ono to nakonec nevadí, protože i “Aurorae” jednoznačně potvrzuje, že švýcarské zlo má pořád sílu.
Potěšení roku:
Lana Del Rey – Ultraviolence
V letošním roce sice vyšla i silnější alba a leckomu by se mohlo zdát divné, že mě třeba výše zmiňovaný geniální návrat Lux Occulta nepotěšil víc, ale já vám nevím… Na to, aby se dostalo do žebříčku pěti nejlepších, “Ultraviolence” nemá, ale přesto jsem se do téhle nahrávky zamiloval takovým způsobem, že jsem ji zde jednoduše chtěl nějakým způsobem zmínit. A vzhledem k tomu, že mě uhrančivá Lana Del Rey opravdu upřímně potěšila (bohužel skutečně jen hudebně, abyste si nemysleli), právě tahle kategorie je jak stvořená pro to, abych ji k tomu využil.
Zklamání roku:
Die Antwoord – Donker Mag
Těšil jsem se hodně, první dva singly “Cookie Thumper!” a “Pitbull Terrier” mě neskutečně namlsaly a navnadily… aby se pak ukázalo, že to jsou jediné dvě skutečně kulervoucí pecky na albu. Zbytek “Donker Mag” totiž tvoří dalších pár poslouchatelných tracků a početná sbírka debilit, jejichž poslech se rovná ztrátě času. Obrovská škoda, protože tihle jihoafričtí magoři mají rozhodně na víc.
Zhodnocení roku:
Původně jsem se chystal, že tady řeknu něco strašně chytrého, ale vlastně nevím co, protože když vidím, jaké obrovské množství desek jsem si nestačil poslechnout, i když jsem to udělat chtěl, připadá mi, že vlastně nemám nárok na to, abych mohl uplynulý rok z hudebního hlediska nějak pořádně zhodnotit. Rok 2014 kolem mě jednoduše prosvištěl tak obrovskou rychlostí, že jsem si toho nestačil pomalu ani všimnout, ale něco mi říká, že ani 2015 v tomhle ohledu nebude lepší. Ale co, alespoň vyjdou novinky od A Forest of Stars a Thy Catafalque, takže ono to tak na pytel snad nebude…
Země: Jihoafrická republika Žánr: rave / rap / hip-hop Datum vydání: 3.6.2014 Label: Zef Records
Tracklist:
01. Dont Fuk Me
02. Ugly Boy
03. Happy Go Sucky Fucky
04. Zars
05. Raging Zef Boner
06. Pompie
07. Cookie Thumper!
08. Girl I Want 2 Eat U
09. Pitbull Terrier
10. Strunk
11. Do Not Fuk wif da Kid
12. Rap Trap 666
13. I Dont Dwank
14. Sex
15. Moon Love
16. Donker Mag
Když jsem na Die Antwoord narazil poprvé, ani mě nenapadlo je brát jinak než jako úplně obyčejný bizár. Co si ale taky myslet, když se na ně člověk podívá… úchylně vypadající čahoun Ninja se svou sbírkou těch pravděpodobně úplně nejhorších tetování na světě působí ještě vcelku sympaticky vedle své kolegyně (a také partnerky – mají spolu dceru) Yo-Landi Vi$$er, jíž byste i v jejích 30 letech tipovali maximálně tak 14 roků a která rapuje dětským hláskem v outfitech, vedle nichž se i pornoherečky na předávání pornooscarů oblékají cudně. Ani nemluvě o jejím účesu, který by se normální člověk styděl nosit i na zadku, natožpak na hlavě. Holt umělci…
O to větší ovšem bylo překvapení, když jsem zjistil, že mě tenhle zdánlivý bizár z Jihoafrické republiky začal setsakra bavit. Rozhodně se jim totiž musí nechat jedna věc – Die Antwoord jsou tak strašně ujetí a idiotští, až jsou ve finále neskutečně zábavní a hlavně sví a svým způsobem i ojedinělí. A vzhledem k tomu, že ta jejich muzika není i přes veškerou úchylnost nic nestravitelného, bylo na úspěch zaděláno… a ten se opravdu dostavil. Celou svojí tvorbu zalili omáčkou své specifické lokální kultury, praštěné estetiky a nabídli světu alternativu, na kterou posluchači unavení neškodným mainstreamem slyšeli. Die Antwoord během pár let vyletěli nahoru, vytvořili si kolem sebe doslova kult a (ať už záměrně nebo omylem) také obrovský hype.
Debutový počin “$O$” z roku 2009 jsem poslouchal až zpětně a nijak extrémně mě popravdě nesebral a dnes už si z něj toho moc nepamatuju. Pokračování “Ten$Ion” (2012) už je ale docela jiná káva a ta deska mě svého času fakt hodně bavila… jde sice o poměrně nevyrovnanou záležitost, ale těch pár blbostí není problém vzhledem k vysoké koncentraci masakrózních tracků přetrpět. Na třetí album “Donker Mag” jsem se tedy těšil a doufal jsem, že se na něm podaří odbourat těch několik neduhů “Ten$Ion” a konečně půjde o fakt zabijáckou placku. První dva singly “Cookie Thumper!” a “Pitbull Terrier” mě vážně extrémně namlsaly, protože jde o kurevsky našlapané songy, které dokonce přebíjejí i to nejlepší z “Ten$Ion”. Jak moc jsem se ale těšil, tak moc jsem byl nakonec z “Donker Mag” zklamaný…
Než přejdeme k jednotlivým skladbám, řekněme si nejdříve obecně, co je na “Donker Mag” špatně. Především – opravdu výborné tracky jsou tu dva a jsou to právě ty dva, které Die Antwoord vypustili do éteru v předstihu, tedy “Cookie Thumper!” a “Pitbull Terrier”. Nějaký další slušný kus se sice ještě najde, ale není jich moc a fakt špica jsou prostě jenom tyhle dva… kde jsou ty časy “Ten$Ion”, kdy se tohle dalo říct skoro o půlce alba. A druhá věc, jež mi na “Donker Mag” ohromně vadí… výše jsem už řekl, že se na “Ten$Ion” nacházelo pár i fakt ukrutných blbostí, tudíž jsem doufal, že právě takových přešlapů se Die Antwoord na novince zbaví, ale oni jejich počet naopak ještě navýšili…
Mezi tyhle kraviny by se dala zařadit hned první věc “Dont Fuk Me”, ale dejme tomu, tu bych ještě jako krátké intro vzal. Když ta půlminuta skončí, tak člověk akorát čeká, že jej Die Antwoord odstřelí, DJ Hi-Tek (třetí člen, na něhož se vedle ústřední dvojice občas trochu zapomíná) nahodilý zběsilý beat a Ninja s Yo-Landi vybalí tu svojí trademarkovou šílenost, kvůli níž s oblibou říkám, že je to tak blbé, až je to vlastně dobré. Ale ono ne… “Ugly Boy” je totiž taková lehká, přístupná a skoro až podbízivá kravinka. Stačilo by v textu jen škrtnout těch pár fucků a mohlo by to z fleku do rádií, což bych od kapely, která svého času na férovku vypověděla smlouvu major labelu, když se ji snažil donutit k větší přístupnosti, vážně nečekal. Možná o to horší je pak ale zjištění, že “Ugly Boy” pořád patří do horní poloviny tabulky “Donker Mag”.
Nevadí, jedeme dál. “Happy Go Sucky Fucky” už je o něco lepší, pořád to ovšem není žádný zázrak, takže ve finále v hlavě zůstane jen ostrý beat krátce po dvou minutách. “Zars” je další hovadina, kde Ninja jen blekotá o tom, kdy a s kým mluví angličtinou, kdy afrikánštinou a jak se svými “brothers” používá černošský akcent. Zde pak přichází ta nejlepší pasáž alba, jíž nabourává pouze další debilita “Pompie”, v níž se Yo-Landi Vi$$er minutu chechtá jak kráva… právě tohle jsou věci, které nahrávky Die Antwoord neuvěřitelně brzdí, drolí a tříští. Vtipné to je možná tak na první poslech (ale třeba u “Pompie” ani to ne) a dál už to jen obtěžuje. Jak vidno, v Jižní Africe se nějaký koncept desky asi moc nenosí… nebo jej Die Antwoord přinejmenším chápou diametrálně odlišným způsobem než já.
No nic, pojďme si spravit náladou tím nejlepším, co “Donker Mag” nabízí. “Raging Zef Boner” je hudebně spíš taková srandička, ale nakonec… to byla třeba “Baby’s on Fire” svým způsobem taky a i tak jde o jednu z nejkultovnějších pecek na “Ten$Ion”. Navíc je “Raging Zef Boner” aspoň parádně chytlavá a tu okolní bídu prostě převyšuje. První singl “Cookie Thumper!” je pak nádhernou ukázkou toho, v co jsem doufal… kdyby tímhle stylem znělo celé “Donker Mag”, tak by se jednoduše nebylo o čem bavit, teď bych tu jen solil superlativy a na konec recenze vypálil klidně i devět bodů. “Cookie Thumper!” je song, který celý patří jenom Yo-Landi, ale absence Ninji nakonec vlastně ani nevadí, protože samotná Yo-Landi jede ve slokách jak splašená, aby pak skladba vždycky vygradovala v kulervoucích refrénech, v nichž se naplno rozevřou zabijácké synťáky, o skvělé pasáži “Sny jou koekie! Sny-sny jou snoekie cookie!” a klasicky perfektním klipu (ty Die Antwoord vážně umí, to se jim musí nechat) ani nemluvě.
Oproti tomu druhá ze dvou největších pecek desky, “Pitbull Terrier”, je zase písnička, v níž exceluje Ninja. Ani nevadí, že si Die Antwoord hlavní motiv songu vypůjčili z jugoslávského filmu “Crna mačka, beli mačor” (u nás jako “Černá kočka, bílý kocour”) od Emira Kusturicy, protože i tak je to bomba. Tohle je totiž přesně to, co bych chtěl od Die Antwoord slyšet – pekelně zábavné sloky, výbuch do fantastického refrénu, který už z hlavy nedostanete ani sbíječkou, instrumentální složka obecně mnohem nápaditější a proměnlivější než u běžného rapu… a jako třešnička na dortu opětovně neskutečně skvělý videoklip. Mezi oba největší hity je pak ještě vložena skladba “Girl I Want 2 Eat U”, což je zase úchylnost, ale pořád kvalitní a má docela odpich… na “Cookie Thumper!” a “Pitbull Terrier” se sice nechytá, ale pořád dokáže držet dobrou laťku a ve finále je to vlastně třetí nejlepší kus alba.
Nicméně po “Pitbull Terrier” už jde “Donker Mag” těžce do hajzlu a dál tam není jediná zajímavá věc. Jedna debilita (“Do Not Fuk wif da Kid”), naprosto nudná a nezáživná rapovka (“Rap Trap 666”), nějaký nepovedený pokus nejspíš o pseudo baladu (“Strunk”), další rádoby srandička, v níž se Ninja a Yo-Landi Vi$$er polovinu času snaží ukecat DJ Hi-Teka, aby jim konečně pustil beat (“I Dont Dwank”), další nijak zvlášť dobrá mezihra “Moon Love”, která sice alespoň trochu příjemně vygraduje, ale je to úplně k ničemu, když vygraduje do absolutně nezáživného titulního outra “Donker Mag”. Z téhle druhé poloviny (poloviny od oka, nikoliv přesně) stojí trochu za zmínku snad jenom “Sex”, jež je sice taky na můj vkus moc přístupná, ale aspoň je ten lehký refrén docela pěkný…
Závěrečný verdikt je tedy zcela jednoznačný – “Donker Mag” je hodně velké zklamání a namísto toho, aby studiovou tvorbu Die Antwoord posunulo od “Ten$Ion” směrem nahoru, jde kvalitou spíš dolů, především díky obrovské nevyrovnanosti materiálu a naprosto nepochopitelnému zařazení totálních zkripleností, jež by na pořádném albu prostě neměly co dělat. Ve výsledku tu máme dvě bombastické pecky (“Cookie Thumper!”, “Pitbull Terrier”) a další dva dobré tracky (“Raging Zef Boner”, “Girl I Want 2 Eat U”), což dělá chabých 14 a půl minuty z celkových 50. Kdybych byl fakt hodný a přimhouřil očko, tak bych jako slušné věci nechal projít ještě “Ugly Boy”, “Happy Go Sucky Fucky” a “Sex”, ale to jsme pořád na necelých 27 minutách, přičemž těch zbylých 23 (čili víceméně polovina) je – proč to neříct na plnou hubu – prachsprostý shit. Když k tomu připočtu to zklamání, je jasné, že hodnocení musí jít do podprůměru, ačkoliv mě to doopravdy mrzí, jelikož Die Antwoord ve svých nejlepších hitech mají bez problémů na 8,5-9 bodů. “Donker Mag” je jednoduše nestydatě projebaná šance na kulervoucí album; snad se jihoafrickým magorům za dva, tři roky zadaří lépe…
Druhý pohled (Atreides):
Na nové Die Antwoord jsem byl hodně zvědavý. Pošahanější hudební uskupení, které snoubí tolik různých protikladů do jednoho neskutečně kulervoucího celku, aby člověk pohledal. Ostatně, dva roky stará deska “Ten$Ion” mě baví z větší části pořád, takže jsem tak trochu očekával, že “Donker Mag” na tom nebude nijak zvlášť hůř. A ač to možná nevidím až tak černě jako H., oproti předchozí desce je novinka pořád pěkný sešup směrem dolů. Sice oproti “Ten$Ion” přibylo deset minut materiálu, jenže to by bylo košer, kdyby zůstala zachována i kvalita a nevýraznější věci se osekaly na minimum. Bohužel, pro posluchače, Die Antwoord nasekali na “Donker Mag” dost debilních meziher a rádoby vtipných průpovídek, že to desku tříští a namísto, aby to byla jízda od začátku do konce, výsledek spíš připomíná jízdu na horské dráze. První polovina desky je výrazně lepší – vedle výborné dvojice klipovek tu jsou ještě skvělé fláky jako “Girl I Want 2 Eat U”, “Happy Go Sucky Fucky” nebo “Raging Zef Boner”. “Ugly Boy” se ještě taky dá zkousnout, ačkoliv to je dost vlažný začátek alba. Ze závěru ale stojí za řeč snad jen “Sex” nebo druhá půlka “I Dont Dwank”, jinak je to ale dost průměr a v horším případě bída. Die Antwoord to tentokrát s těmi protiklady trochu přepískli a vedle skvělých skladeb na “Donker Mag” přináší i hromadu mizerných věcí téměř v poměru 1:1, takže i když hodnotím mírným nadprůměrem, je to spíš proto, že z těch sraček si toho tolik nepamatuji. Atreides
Skvrn:
Mayhem – Esoteric Warfare Index očekávání: 8/10
Thy Mirra:
Burzum – The Ways of Yore Index očekávání: 8/10
Zatímco minulý měsíc eintopf vcelku suverénně ovládla jedna kapela, v červnu už to tak jednoznačné v žádném případě nebylo a výsledky byly docela brutálně vyrovnané. O malý kousek nade všechny ostatní sice nakonec vyskočili Američané Mastodon se svou očekávanou novinkou “Once More ‘Round the Sun”, ale jen o pár indexních bodíků za nimi se s téměř totožnými hodnotami sešikovali (v abecedním pořadí) Anathema, Arch Enemy, Burzum, Die Antwoord, Hellyeah, Mayhem a Septicflesh. I to značí, že v červnu rozhodně bude z čeho vybírat a na své přijdou příznivci norských black metalových kultů stejně jako fanoušci rapových bizarností z Jihoafrické republiky. S tím, na co se zase těšíte vy, se klidně pochlubte v komentářích!
H.:
Mým asi největším letošním smolařem v eintopfu jsou norští Mayhem. Black metalovou legendu jsem tu měl napsanou již na květen, ale album bylo přeloženo na červen… no problemo, říkám, jen jsem ten text vzal a přehodil na další měsíc. A právě tenhle text byste tu teď četli, kdyby se do hry nevložilo úchylné rapové komando Die Antwoord z Jihoafrické republiky. Mayhem jsou sice pro mě obrovský kult, mám jejich tvorbu opravdu rád, “Esoteric Warfare” bude nová fošna po sedmi letech, kapela ještě nikdy nezklamala a všechny její nahrávky jsou majstrštyky… těším se fakt hodně, ale nemůžu si pomoct, na Die Antwoord se těším ještě o kousek víc. Možná to bude tím, že zatímco Mayhem patří do té sorty kapel, jež poslouchám už strašně dlouho a tak trochu náleží do mého někdejšího vkusu, Die Antwoord je muzika, která mě oslovuje právě teď, v současnosti. Tak jako tak, prostě jsem zvědavý, s čím Ninja, Yo-Landi Vi$$er a DJ Hi-Tek přijdou tentokrát, každopádně věřím, že poslední fošna “Ten$Ion” bude překonána a že novinka “Donker Mag” bude prostě náser. První dva uvolněné songy “Cookie Thumper” a “Pitbull Terrier” jsou pecky jako prase, takže to prozatím vypadá dost slibně…
Ježura:
Červnový eintopf je pro mě vcelku jednoduchou záležitostí – a to mě prosím nijak zvlášť neberou Mayhem se svým novým opusem “Esoteric Warfare”, ani Septicflesh a jejich “Titan”. Mayhem totiž jdou tak nějak mimo mě a Septicflesh si to trochu pohnojili dvojicí vypuštěných skladeb, které mě zkrátka moc nevzaly a spíš se začínám bát, že “Titan” bude po skvostném “The Great Mass” docela zklamáním. Co tedy zbývá? Určitě si poslechnu album “The Perfect Cult”, s nímž si Švédové Deathstars dali na čas dlouhých pět let, ale víceméně čekám, že to nebude žádná sláva. Rozhodně větší očekávání chovám k legendárním Uriah Heep a jejich “Outsider”, protože i když kapelu až na pár provařených songů vlastně neznám, takoví staří pardálové pořád mohou dodat zatraceně dobrý matroš, jak loni potvrdili třeba Deep Purple. A dál? No, rozhodně si nenechám ujít Vintersorga a jeho desku “Naturbål”, s níž se chystá přidat v pořadí třetí, tentokrát ohnivý dílek do elementální skládačky svě aktuální tvorby. A vítěz? Vzhledem k tomu, že dodržení předbězného termínu vydání “The World We Left Behind” od Nachtmystium nic nenasvědčuje, tentokrát to u mě vyhrávají Britové Anathema, jejichž desátá řadovka “Distant Satellites” vehementně láká nádhernou obálkou a vysoko nasazenou laťkou v podobě předloňského počinu “Weather Systems”, kterou pokud se podaří nepodlézt nebo ideálně překonat, půjde opět o nesmírně působivou záležitost – to je jisté.
Kaša:
Tak se tak koukám na červnový seznam chystaných novinek a vypadá to, že před sebou mám vážně vydatný měsíc. Vlastně ani nevím, kde mám pořádně začít. Po minulém přešlapu sice moc nevěřím Corrosion of Conformity, nicméně recenze “IX” bude a poslechnu si jej tak nejen z vlastní zvědavosti. Jsem zvědavý na blues rockery Rival Sons a “Great Western Valkyrie”, legendární Uriah Heep, zámořské hvězdy Hellyeah s “Blood for Blood”, opilecké thrashery Tankard a určitě si nenechám ujít ani první album s novou zpěvačkou z dílny severských Arch Enemy. Sázkou na jistotu bude jistě Anathema s “Distant Satellites”, ovšem největší naděje vkládám do dvojice Mastodon a Septicflesh. Protože se novinka Opeth, kterou jsem tady původně měl napsanou jakožto vítěze, odsunula až na srpen, tak mám jako druhého koně v pořadí Mastodon, kteří mě už od našeho seznámení prostřednictvím “Leviathan” nikdy nezklamali a věřím, že jinak tomu nebude ani letos, protože už první ukázka zní velmí lákavě, takže zatím není důvod pochybovat o tom, že přijde další velké album. No, jak to tak po sobě čtu, tak jsem zvědavý, kde si najdu čas tohle všechno naposlouchat…
nK_!:
Tento rok vážně nic moc. Obvykle jsem zvyklý na období sucha, ale v posledních pár měsících jsem opravdu čekal jen na pár novinek. To se nemění ani v červnu, kde krom jednoduché zábavy Hellyeah (6/10) vyhlížím právě Arch Enemy. Nějakou chvíli zpátky ohromila internet zpráva, že ikonická zpěvačka Arch Enemy, Angela Gossow, po čtrnácti letech předává žezlo mladici Alisse White-Gluz (ex-The Agonist) a sama se uchyluje do pozadí (v současnosti funguje v managementu kapely). Arch Enemy jsem měl vždycky rád pro jejich střednětempé vypalovačky a The Agonist s Alissou jsem žral kvůli dechberoucí smršti energie. Při poslechu prvního singlu z “War Eternal” jsem byl poněkud v rozpacích, protože hutnější hudební pojetí Arch Enemy a živelný projev Alissy mi dohromady nezní moc dobře, natož funkčně. Dám však šanci a doufám, že se v červnu dočkám minimálně stejně dobrého alba, jaké bylo svého času “Doomsday Machine”.
Atreides:
Jasně. Můžete říct, že tu jsou Mayhem, kult, který nevydal desku jak dlouho. Že tu je Burzum a řada dalších věcí… Mastodon, Anathema. A tak dál. Jenže ač black metal mám vážně rád, ve znalosti těchto zakladatelů budu vždycky za kacíře, současní Burzum mi až tolik neříkají a i přes guilty pleasure v podobě Die Antwoord tu pořád je počin, který mě zajímá poněkud víc. Projekt Ársaidh se krátce po vydání loňského debutu stihl přejmenovat na Saor a pod tímto jménem vydává v červnu druhou desku “Aura”, na které kromě samotého hlavního protagonisty Andyho Marshalla zazní i další hosté. Loňská “Roots” byla na poli folk/pagan blacku velmi příjemným překvapením, chystaná novinka je tak v pozici pokračovatele a zároveň obhajovatele vydobyté pozice. Po dvou vypuštěných písních nemám důvod nevěřit, že v tomto úkolu obstojí na výbornou. A i kdyby náhodou ne, tak nevím, co by se muselo stát, aby to v rámci žánru nebylo jedno z nejlepších alb roku.
Zajus:
Na červen je má volba v podstatě jednoduchá. Alba, která mám v hledáčku nejvíce, pochází z úplně odlišných končin hudebního spektra. První v pořadí stojí Anathema se svým desátým počinem “Distant Satellites”. Fanouškem této kapely jsem se, alespoň v dimenzích její relativně dlouhé historie, stal teprve nedávno. Proto téměř bezmezně obdivuji poslední dva počiny, zatímco cokoli před “We’re Here Because We’re Here” ocenit stále nedokážu. Očekávám tak další várku krásné, ducha povznášející hudby. Pouze se bojím, aby se Anathema po dvou poměrně podobných albech nezačala příliš opakovat. Kdo se však opakovat může, jsou Septicflesh. V podstatě vše, co jsem řekl o svém vztahu s Anathemou, platí i zde, a tak za vrchol tvorby těchto Řeků považuji dosud poslední počin “The Great Mass”. Už samotný obal alba napovídá, že “Titan” bude pokračovat v šlépějích ničivého orchestrálního death metalu svého předchůdce a to je snad dobrá zpráva. V červnu se totiž na destrukci těším více než na duchovní zážitky.
Skvrn:
I v červnu je z čeho vybírat. Není tady sice taková tutovka s těmi nejvyššími očekáváními jako v květnu (Agalloch), ale o dobré nahrávky by neměla být nouze. Primárně tu budou noví Mayhem. Pevně věřím, že opět zaujmou nejen až nečekaně hodně dobrým artworkem, ale i poctivou dávkou masakroidní hudby, na níž se čeká už hezkou řádku let. Naopak Ársaidh, respektive Saor, tu jsou s druhou řadovkou už necelý rok po svém mimořádném debutu, který ukázal, že pagan black metal už dávno není doménou jen severských kapel. Ba naopak, hudba inspirovaná příběhy ze skotských dějin je neokoukanou a tím pádem i vítanou změnou. S novým materiálem tu taky bude norský workoholik Vintersorg a z jiného soudku mi určitě neunikne ani další ambientní placka Burzum nebo novinka Mastodon. Naproti tomu mě nejspíš minou Equilibrium, Arch Enemy a Septicflesh.
Thy Mirra:
To, že v červnu vychází nové desky Burzum a Mayhem, mi přijde lehce jako ironie osudu. Obě black metalové veličiny jsem ve svojí největší satanistické pubertě přehnaně adoroval, od té doby se však Burzum odklonili od svého blackového stylu, naopak od Mayhem jsem se tak trochu odklonil já. Pochybuju, že bych si v hektickém zkouškovém období našel čas na poslech nové desky Mayhem, ale na Burzum se najde čas vždycky, protože Varg mě mimo poslední dvě alba nikdy dřív nezklamal a budu k němu mít asi navždycky zvláštní sentimentální vztah, takže i když bude “The Ways of Yore” jenom ambient, tak mi zvědavost prostě nedá. Taktéž ze zvědavosti se těším na nové Cannabis Corpse, protože na nové desce zřetelně přestali v názvech parodovat Cannibal Corpse a přesunuli se k Death, takže schválně, jestli změna proběhne i v hudební rovině. Je třeba zajisté zmínit Mastodon a jejich “Once More ‘Round the Sun”, které ale v mých očích a uších asi stejně těžko překoná “Crack the Skye” nebo letošní Troyovo “Killer Be Killed”. Nakonec jsem zvědav taky na tuším čtvrtou fošnu Hellyeah, kteří mě na prvním albu neskutečně bavili, pak už to bylo slabší, tak třeba to teď s lehce obměněnou sestavou Vinnie Paul zase trochu rozjede. Stejně ale asi bude ambientní Burzum ten nejpříjemnější poslech pro celoměsíční ležení ve skriptech a knížkách…
1. Monomyth – Monomyth
Naprostý vrchol letošního roku je pro mě zcela jasný. Debutová deska Nizozemců Monomyth byla na první pohled možná malinko nenápadná, ale velice rychle z ní vyrostl naprostý skvost. Opojný instrumentální krautock, úžasná pohlcující atmosféra, fantastický vintage zvuk a jedna naprosto fenomenální hodina hudby. Když prohlásím, že žádné jiné letošní album na mě nezapůsobilo takovýmhle způsobem, rozhodně to bude pravda – podobně jako mě loni naprosto odrovnali Aluk Todolo, letos se to povedlo právě Monomyth.
2. Oranssi Pazuzu – Valonielu
Taktéž druhá příčka je dost jasná – Oranssi Pazuzu se v mých celoročních shrnutích pravidelně objevují od té doby, co začali vydávat desky, ale nemůžu si pomoct, tohle je prostě přesně ten druh muziky, který mě oslovuje a který chci poslouchat – inteligentní, netriviální, originální, hypnotická psychedelická atmosféra, která ovšem nestojí na místě. I na “Valonielu” jsou Oranssi Pazuzu opět jiní, ale pořád sví a nezaměnitelní. Tohle je jedna ta “moje” kapela – a toho opravdu hodně cením.
3. Darkestrah – Манас Darkestrah tu jednoduše nesmí chybět, Darkestrah jsou totiž pro mě naprosto srdeční záležitostí a takřka bez výhrad zbožňuji téměř vše, co kdy vydali – a u “Манас” je tomu stejně tak. Čekání na tuto desku bylo až přespříliš dlouhé, ale když už konečně vyšla, ten nezaměnitelný orientální feeling, kvůli němuž mám Darkestrah tak rád, tam pořád byl a pořád byl v excelentních hudebních odyseách s dechberoucí působivostí. Jasně, možná to není naprosto geniální a nepřekonatelný “Epos”, který u mě platí za jednu z nejlepších desek všech dob, ale pořád je to nahrávka natolik silná, že pro mě za sebou nechala všechna letošní alba s výjimkou dvou výše zmíněných.
4. Laburinthos – Augoeides
Po všech směrech vysloveně nádherná záležitost! Popravdě řečeno stále tak trochu nemám ponětí, co Laburinthos hrají, budeme-li se bavit o žánrech, snad nějaký experimentální folk rock, kdo ví, ale jedno vím zcela jistě – tato rumunská pětice natočila opravdu klenot, jenž mě dostal na kolena svou překrásnou atmosférou, unikátním a jedinečným zvukem, který jsem snad nikdy v životě jinde neslyšel, a působivým expresivním projevem zpěváka Tonyho Flandorfera. Obrovská škoda trochu chudšího originálního nosiče, ale jinak jeden z jasných vrcholů roku. Jednoduše klenot.
5. Blutengel – Monument
O poslední místo v top5 byl boj a původně jsem se rozhodoval snad mezi šesti black metalovými alby, nakonec jsem však stejně skončil u popem nasáklé německé gotiky… Nemůžu si ale pomoct, protože “Monument” mě stále neustále baví, obsahuje několik extrémně skvělých skladeb a zbytek rovněž není žádnou vatou, nýbrž parádním materiálem. Kdybych měl nějaké počítadlo, které by mi měřilo, kolikrát jsem si jakou desku pustil, vím jistě, že novinka od Blutengel by v letošním roce byla na předních pozicích.
CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
První polovina roku byla na československé scéně taková ne úplně silná, ale od podzimu se už ty kvalitní nahrávky začaly rojit, a i když jich je samozřejmě víc, co by stály za zmínku, absolutním králem je pro mě jedna jediná. Mocní Cult of Fire dokázali bez zaváhání navázat na fantastický debut “Triumvirát” a i na své druhé desce “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” přinášejí black metal, který suverénně patří k tomu nejlepšímu, co kdy na našem území v rámci tohoto žánru vzniklo. Spousta fenomenálních momentů, unikátní orientální prvky z indické kultury a ojedinělá atmosféra, která tady v českém black metalu ještě nebyla. Extrémně silná deska.
2. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness
Ani o druhé pozici není radno pochybovat – stálice Inferno, jež dlouhodobě patří na vrchol českého black metalového undergroundu, na své nové desce “Omniabsence Filled by His Greatness” trochu stočila kormidlem pojetí i atmosféry svého black metalu a stvořila tak monument, který je dle mého skromného názoru tou nejpůsobivější záležitostí, jakou kapela doposud stvořila. Album je plné chorobné atmosféry, okultismu a fantastických nápadů v téměř neuvěřitelném množství. Pokud pomineme výše zmíněné Cult of Fire, s nimiž si Inferno mohou podat ruku, pak “Omniabsence Filled by His Greatness” drtí veškerou domácí žánrovou konkurenci rozdílem několika tříd…
Neřadový počin roku:
Grayceon – Pearl and the End of Days
Přestože konkurence v podobě nevšedního elektro rocku od izraelských Syndrome a experimentálně rapového EP od Netra a We’rewolves byla velká, nakonec jsem se rozhodl jen těsně pro půlhodinovou avantgardní nádheru v podání Grayceon. Oba pánové a jedna dáma mě svojí propracovanou strukturovanou mozaikou hodně otevřené tvrdé hudby se vkusně zakomponovaným cellem a skvělým hlasovým projevem prostě dostali a místo na pozici nejlepšího neřadového počinu roku jim tak v mých očích patří zcela oprávněně.
Artwork roku:
Prosanctus Inferi – Noctambulous Jaws Within Sempiternal Night
Nemůžu sice tak úplně tvrdit, že by mě letos nějaký obal vyloženě posadil na prdel, ale minimálně jeden opravdu skvělý se přece jenom objevil – z obludného výjevu, který zdobí fošnu “Noctambulous Jaws Within Sempiternal Night” od zámořských black/death metalistů Prosanctus Inferi, totiž odpornost a chorobnost přímo čiší a pro mě osobně se jedná naprosto perfektní obálku pro podobný druh muziky. Když je nemocná hudba, má být nemocný i obal – a to je v tomto případě splněno na jedničku s hvězdičkou.
Shit roku:
Lunar Explosion – Lunar Explosion
Za tento rok jsem bohužel slyšel víc sraček, než by mi bylo milé, ale i když jsou věci jako Black Veil Brides, Aleš Brichta Project, Odraedir nebo Škwor docela silná káva a člověk při nich vyhodí tuny zvratků a přijde o miliony mozkových buněk, ještě pořád se jedná o poslouchatelné kusy v porovnání se skvosty od pseudo-experimentálních pseudo-black pseudo-metalistů Ourobiguous, z jejichž majstrštyku “Beholding the Tenth Dragon” jsem se totálně vyblil hned v lednu, a neskutečně idiotských power metalistů Lunar Explosion, jejichž maximálně přijebaná a po všech směrech hovadská produkce mi přijde natolik nechutná, že to jsou právě oni, kdo si podle mě ten titul největšího hovna roku zaslouží.
Koncert roku:
Aluk Todolo: Praha – K4, 18.5.2013
Na koncerty jsem měl letos opravdu kliku a viděl jsem dost výborných vystoupení, mezi nimiž asi nejvíce ční geniální Nick Cave v Praze, depresivní Make a Change… Kill Yourself na Phantoms of Pilsen, surový experimentální industrial v podání Corrections House, několik okultních vystoupení na Prague Death Mass (Sortilegia, Hetroertzen, Vemod, Hades Almighty, Mgła) a samozřejmě také Iron Maiden. Naprosto nade vším se ovšem tyčí sklepní psychedelie v podání Aluk Todolo, jejíž opiátový opar mi připravil možná jeden z těch nejsilnějších zážitků, s jakými jsem se kdy v rámci živých vystoupení setkal. Tohle byl koncert, který byl tak fenomenální a uhrančivý, že to prostě ani nejde napsat…
Videoklip roku:
Die Antwoord – Cookie Thumper
Jako klidně se mi smějte, ale žádný jiný videoklip jsem v letošním roce neviděl tolikrát jako právě “Cookie Thumper” od pošukaných jihoafrických rapperů Die Antwoord. Zcela nepochybně v tom hraje velkou roli i fakt, že “Cookie Thumper” ještě nevyšlo na žádné desce a objeví se připravovaném třetím albu “Donker Mag”, které by snad mělo vyjít v únoru, takže jsem neměl jinou možnost, jak tuhle pecku sjíždět, ale to nic nemění na tom, že ten klip je – jak je ostatně u Die Antwoord zvykem – parádně ujetá a zábavná kravina.
Potěšení roku:
objev Netra
Nová várka promo alb na recenzi, mezi nimi i jeden trochu nenápadný obal s nějakým chlápkem, který sedí na stoličce ve sněhu, nezúčastněně pokuřuje cigaretu a za ním se prostírá zasněžené městečko. O měsíc později naprostá závislost a 10/10 v recenzi. A když jsem se po několika měsících konečně nabažil “Sørbyen”, začalo to samé znova s debutem “Mélancolie urbaine”… a pak ještě jednou s EP “Dreading Consciousness”. O půl roku později bych se už nebál mluvit o jedné z mých nejoblíbenějších kapel. Objev původem francouzského projektu Netra je opravdu věc, která mě letos potěšila ze všech nejvíce. Zatímco loni jsem tu na tom samém místě prohlašoval, že to byl rok A Forest of Stars, letos bych tu mohl naprosto analogicky prohlásit, že rok 2013 pro mě byl rokem francouzské hudební avantgardy, ranní mlhy, prázdných ulic, světel lamp a dekadence předměstí, rokem Netra.
Zklamání roku:
Satyricon – Satyricon
O zklamání roku jsem přemýšlel dost dlouho, ale nakonec jsem vždycky skončil u eponymní novinky norské black metalové veličiny Satyricon. Ne, že by ta deska byla tak špatná, vlastně se mi v zásadě relativně i líbí, ale když si vezmu, kolik jsem toho od ní čekal, a když ji porovnám s předcházejícími počiny Satyricon, vychází mi z toho jediná věc, a sice že “Satyricon” zůstalo daleko za očekáváním a výtečnou laťku, jakou duo Satyr–Frost do nynějška drželo s čistým štítem, album bohužel podlezlo. Jsou zde i povedené kusy jako třeba “Nocturnal Flare” nebo “Phoenix”, ale třeba i v porovnání s poměrně dost zatracovaným “The Age of Nero” u mě novinka jako celek o několik koňských délek prohrává. Proto zklamání.
Zhodnocení roku:
Musím říct, že rok 2013 pro mě byl svým způsobem trochu rozporuplný (bavíme-li se o hudbě, samozřejmě). Desek jsem slyšel obrovské množství, ale pořád jich jsou desítky, které jsem ušima prohnat chtěl a prostě jsem to nestihl. Na jednu stranu se objevilo naprosté minimum alb, o nichž bych mohl tvrdit, že jsou výjimečná, ale na druhou stranu nemůžu říct, že bych se snad nudil a neměl co poslouchat. Co mě ovšem – co se hudby týká – těší asi úplně nejvíce, to je možná trochu sebestředně má stále se rozšiřující sbírka, do níž – a do police s vinyly především – přibývá jeden nádherný kousek za druhým, a upřímně doufám, že i v následujícím roce bude tento trend pokračovat. Kromě toho by ještě v roce 2014 mělo vyjít několik nahrávek, na něž vyčkávám s nejvyšší obezřetností a neskutečně se na jejich vydání třesu (A Forest of Stars, Triptykon, Combichrist,…), tak snad se zadaří a budu tu o nich moct zase za rok tvrdit, že byly opravdu výjimečné…
