 |
| Země: Norsko Žánr: symphonic black metal Datum vydání: 24.4.2007 Label: Nuclear Blast Records Hodnocení: 7/10
|
Temnota se vrátila do lesů v divočině! Ano, je to tak, jedna z nejznámějších, nejrozporuplnějších a možná i jedna z nejlepších black metalových kapel vůbec, Dimmu Borgir, je po čtyřleté pauze opět mezi námi, konkrétně se svým novým počinem “In sorte Diaboli”. Nikdy jsem nebyl velký black metalový fanoušek, ale tihle norští chlapíci mají něco, co mě vždy na jejich tvorbě přitahovalo. Onen úžasný cit spojit tvrdý black metal s naprosto úžasnou a vypracovanou symfonickou hudbou. Vychvalování už bylo dost, tak jak tedy tato nová pekelná nahrávka dopadla?
Jejich předchozí deska “Death Cult Armageddon” nasadila laťku pěkně vysoko, a tedy první otázka je, zdali se tato kapela dokázala vymámit ze stínu své starší nahrávky, popřípadě v nejlepším případě tuto laťku i překonat. To se však bohužel nepovedlo. Přibijte mě na obrácený kříž, jestli tvrdím, že “In sorte Diaboli” je špatná deska, to chraň Satan, ale jejím největším problémem (i přesto, že hudebně je na špičkové úrovni) je to, co žel postihuje v dnešní době 80% nahrávek. Ano, samozřejmě mluvím o nešvaru jménem ká el í eš é, tedy klišé.
Co totiž na této nahrávce najdeme? Perfektní black metalové texty, naprosto famózní symfonické zvuky orchestrů, perfektní bicí, které jedou jako jehla na šicím stroji, jako třešničku na dortu i vokální linku baskytaristy Vortexe, místy se dokonce zapojí i gospelové sbory. Jediné, co zde trochu ztrácí, jsou kytary, nejsou zrovna moc výrazné a klávesy je někdy přehluší více, než by bylo zdrávo. Zatím to vypadá velmi lákavě, není liž pravda? Ano, bezpochyby jde o další téměř hudebně dokonalé temné dílo ještě temnějších hudebníků.
A to je základní kámen úrazu, Dimmu Borgir tak spoléhají na svou hudební dokonalost, že zcela již pohřbili originalitu a snahu přijít s něčím novým. Na jednu stranu vyčnívají z desítek hudebně stupidních a hloupých black metalových kapel (skalní fanoušci prominou, ale třeba takový Gorgoroth je výkvět kapely, které zajímá jen image a o nějakém sofistikovanějším hraní nemůže být řeč), ovšem na straně druhé se “jen” drží svého koryta a jak to tak vypadá, nemíní se ho ani v bližší době pustit. Možná je to tak lepší, možná kdyby zaexperimentovali, tak to dopadne strašně, anebo taky ne a vyjde z toho dílo hodné takové kvality, že zcela definuje svůj žánr. No, to už se ale musíme nechat překvapit. Jaké však dát hodnocení? I když by se šestka jednoznačně hodila k vizáži kapely asi nejvíc, hudebně má toto album na víc. Neurazí, potěší, možná trochu zklame. To je celkem šťastná kombinace. A sedmička prý štěstí přináší.