Archiv štítku: Dirge

Redakční eintopf – prosinec 2018

Svartidaudi – Revelations of the Red Sword
Nejočekávanější deska měsíce: Svartidauði – Revelations of the Red Sword


H.:
1. Adaestuo – Krew za krew
2. Vetala – Retarded Necro Demential Hole
3. Svartidauði – Revelations of the Red Sword

Onotius:
1. Svartidauði – Revelations of the Red Sword
2. Dirge – Lost Empyrean

Metacyclosynchrotron:
1. Adaestuo – Krew za krew
2. Svartidauði – Revelations of the Red Sword

Cnuk:
1. Svartidauði – Revelations of the Red Sword
2. Venom – Storm the Gates

H.

H.:

Na prvním místě z hlediska očekávání jednoznačně trůní „Krew za krew“ od Adaestuo. Pilotní minialbum „Tacent semitae“ z roku 2016 bylo výborné, tak snad dlouhohrající debut naváže přinejmenším ve stejné kvalitě. Jestli ne, bylo by to kurva nemilé.

Dost jsem zvědavý na fošnu s roztomilým názvem „Retarded Necro Demential Hole“ od portugalského hnusu Vetala. Až donedávna jsem tuhle smečku neznal, ale takováhle muzika mě obecně dost baví. Navrch zněla ukázka z novinky fakt přísně – tak syrově, primitivně, zpátečnicky a neumětelsky, až to byla skoro avantgarda, haha. Album si určitě nenechám ujít.

Na konec to stejně jako ostatní kolegové hodím „Revelations of the Red Sword“ od Svartidauði, i když v tomhle případě určitě nejde o záležitost, kvůli níž bych nemohl dospat. Jakkoliv jsou Islanďané chválení, já osobně jsem z „Flesh Cathedral“ zas až tak v prdeli nikdy nebyl a zrovna Svartidauði mě z té pověstné islandské líhně nebaví tak jako jiná jména. Ale poslechnu si to, ne že ne.

Onotius

Onotius:

Vycházejících desek je v prosinci nějak míň, nicméně nějaká ta pikantnost se tu určitě najde. Například nepochybuji o tom, že nová deska Svartidauði bude patřičně malebným zlem – tam jen záleží na intenzitě a trvanlivosti. První ukázky nicméně působily navýsost povedeně. Dále si rád poslechnu nové Dirge, jejichž post-metal mě svého času docela bavil – tak doufám, že stejně zafunguje i novinka „Lost Empyrean“, jež má spatřit světlo světa čtrnáctého. Dále už mám trochu problém najít desku, u které bych byl s to říci, že bych si ji pustil i nebýt slabé úrody – v lepší konkurenci. Proto třetí místo výjimečně po zvážení ponechám prázdné. Snad jsem tedy na nic důležitého nezapomněl.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

O nejzásadnější desce závěru roku mám jasno. Ze spojení Incursus, Cornigr a blackmetalové Diamandy Galás nemůže vzniknout žádná chujovina, ukázkové EP Adaestuo jsme tu vychválili, jak se patří, a tak nelze jinak než dlouhý debut „Krew za krew“ označit za nesvatou povinnost.

Tak bude hodně lidí spíše vnímat druhé album Svartidauði, protože „Flesh Cathedral“ mělo dopad jako málokterá moderní deska. Avšak mně se debut a vůbec kapelní sound ohrály takovým způsobem, že se do poslechu „Revelations of the Red Sword“ budu muset trochu nutit. Je mi jasné, že to sračka nebude, ale zásadní pro mě je, zda kapela předvede něco nového, anebo pojede striktně ve vytyčených kolejích.

Prosinec nabízí i nějaké další zajímavé věci, ale víc mě těší, že Soulseller Records vydají reedici debutu Ved buens ende„Written in Waters“. Tento klenot chci mít doma už dlouho.

Svartidaudi

Cnuk

Cnuk:

Závěr roku 2018 je teda vyloženě slabota. Za zmínku mi stojí jen jedno album, tedy nakonec vlastně dvě. Tím prvním je „Revelations of the Red Sword“ od islandských blackmetalistů Svartidauði. Ti budou hned zkraje měsíce navazovat na pět let starou fošnu „Flesh Cathedral“, která patří mezi to nejlepší z tamní silné scény. Podle letmého poslechu novinky na YouTube, kam byla vydavatelstvím umístěna v celé své délce, půjde opět o povedené dílo, co ještě možná leckomu zamíchá s konečným pořadím nejlepších desek letošního roku.

Tím druhým albem není nic jiného než „Storm the Gates“ od dědků Venom, nebo přinejmenším dědka Cronose. Původně mě ani nenapadlo, že ho zde uvedu, ale po zjištění, jak je prosinec chudý, ho sem přeci jenom dám. Pro tyhle staré kapely, které jsou už dávno za zenitem, mám prostě slabost, a i když moc dobře vím, že mě to nebude moc bavit, stejně si to poslechnu. Podle loňského EPčka „100 Miles to Hell“, jehož všechny skladby budou i na novince, se stále pojde ve stylu posledních nevalných počinů, takže nějaké dramatické zlepšení nelze očekávat.


Celeste, Dirge, Esazlesa

Celeste, Dirge, Esazlesa

Datum: 11.11.2016
Místo: Praha, Divadlo Ponec
Účinkující: Celeste, Dirge, Esazlesa

Čas od času neuškodí ponořit hlavu do obstojné dávky černého bahna. Mám tím samozřejmě na mysli sludge / black metal a narážím tím na pražské vystoupení Francouzů Celeste, o jejichž koncertu po boku Dirge a Esazlesa v rámci festivalu Alternativa už na našich stránkách padla nejedna zmínka. Tahle událost, jež se odehrála v Divadle Ponec, si vysloužila první příčku v našem redakčním eintopfu; konkrétně v mých očích byla dost očekávaná a mohla svou intenzitou pokořit nejednu letošní akci. Bezprostředně před dnem D, kdy jsem ještě měl čas si znova poslechnout fenomenálně pohltivou poslední dvoudesku „Animale(s)“, jsem měl pocit, že tohle bude bezkonkurenční nářez. Výsledný dojem byl nakonec fajn, čekal jsem však ještě o špetku lepší zážitek.

Ale pěkně po pořádku. V Divadle Ponec se moc koncerty tohohle formátu nedějí a i co se týče nehudebních kulturních akcí, tento prostor se mi do nynějška vyhýbal. Místo sympatické – se šatnou, nekuřácké, samotný sál je pak relativně rozlehlý prostor, jenž má vzadu tribunovité schodiště. Prostředí tedy pěkné, nicméně nejsem si jist, jestli úplně pasující k temnotě a špinavosti hlavní hvězdy večera. Vzhledem k tomu, že večer spadá pod zmiňovaný festival, se mimo fandů daných kapel zřejmě počítalo i s nějakým tím procentem zvědavců s permanentkou, tudíž byl zvolen sál opravdu mohutný. Proto kontakt s hudebníky nepůsobil tak osobně.

Do divadla přicházím s asi čtvrthodinovým předstihem, tudíž stíhám obhlédnout merch, navštívit stánek s Bernardem i posedět v sále u zvukaře a nasát atmosféru za zvuků tajemného ponurého jazzu, který při čekání na první kapelu tvoří velmi příjemnou kulisu. V zadní části pódia je promítáno logo festivalu a na něm se připravují poslední náležitosti před koncertem. A nějakých deset minut po plánovaném začátku zaburácí první tóny Dirge. Čtveřice civilně působících chlápků navodí velmi slušnou atmosféru. Hutné a postupně nahlodávající rytmy, táhlé impozantní hudební plochy a velký cit pro napětí, tvrdost i atmosféru. I jen samotné údery bicích nutí člověka rituálně pokyvovat hlavou a užívat si každou vibraci. Zvuk byl dobře čitelný, což u této muziky asi až zas tak nepřekvapí. Nejmonumentálněji na mě působí monolit „Hyperion Under Glass“ z poslední desky. Jednalo se o velmi příjemný set, který sice neměl sílu takových Neurosis ani Cult of Luna, ale svou upřímností byl schopen velmi solidně zabavit.

Hudbu Esazlesa znám stále relativně vágně, ale pár věcí mě od nich celkem baví a především naživo jsem čekal, že by to mohla být slušná divočina. Což se celkem potvrdilo. Nečekejte zase nějaké apokalyptické řádění, ale jejich set byl zahrán se solidním nasazením. Své české texty do toho svého atmosférického hardcoru křičí s fanatickou razancí, zatímco především rytmika slušně zabíjí. Líbí se mi celistvý koherentní projev, i když jak jsou skladby dynamické, tak v porovnání s dlouhými táhlými kompozicemi Dirge působí víc jako sbírka jednohubek. Tento pocit nabourává až gradující závěrečná skladba. Největší nářez jsou asi „životy“, drtička „paměť“ a notoricky známá klipovka „průměrný děti historie“. Navzdory pár detailům, jako je padání činelu bubeníkovi, byl jejich výkon velmi povedený.

„Drásavá neprostupná temnota protkaná chlípností, rozkladem a smrtí,“ hlásá anotace organizátorů – a lépe snad uvést Celeste ani nejde. Pionýři vzmáhající se sludge/blackmetalové vlny po boku krajanů Regarde les hommes tomber či Švýcarů Rorcal. Kapela ztělesňující syrovost a upřímnost. Čekání je, jak to tak bývá zvykem, delší než na předkapely, a tak člověk stihne zaběhnout mimo areál pro něco k pití (neboť značnou část koncertu probíhala „suchá hodinka“, kdy zásobovatelé prý zapomněli přivést pivo). Nakonec se na scéně konečně setmí, rozsvítí se rudé čelovky a spouští první vál. Kupodivu zvuk nevraždí tolik, jak jsem čekal, ale i tak se velmi rychle dostávám na vlnu ponuré hutné muziky. Skladba střídá skladbu a publikum je čím dál tím fascinovanější a vychutnává si to. Přesto mi chybí větší živočišnost. Vizuál je, jak již bylo nepřímo zmiňováno, patřičně minimalistický, siluety se rýsují v mlze, jež je občas proříznuta blikáním světel stroboskopů.

Celeste

Kytaristé Guillaume a Sébastien, vokalista a basák Johan i bubeník Royer působí sehraně a s patřičnou vehemencí prostřednictvím svých nástrojů mísí energii s ponurostí, napětí s temnotou a tvrdost s atmosférou. Drtí, meditují a při občasných záblescích světla působí sebejistě a soustředěně. Jenomže člověk pocitově cítí, že bychom mohli být tak v půlce času, a najednou bum – kapela odchází z pódia. Po chvíli se vrací s jedním přídavkem, ale beztak si stále připadám hladový po hutných riffech. Nevím, je to mou nenasytností, tím, že jsem se tak dobře bavil, až mi to zoufale rychle uteklo, nebo snahou Celeste koncentrovat svůj projev do kratšího času?

Celkově se jednalo o super akci, jenomže v porovnání s očekáváním, jaká jsem v tenhle večer vkládal, mohla být ještě o špetku víc pohlcující. I když pominu pár technických detailů (skluz, zaseknutý dovoz zásob piva), což jsou z mého pohledu marginality, pořád jsem čekal větší živelnost. Zřejmě na tom měl zásluhu i velký prostor, jenž vybudoval bariéru mezi fandy a muzikanty – v nějakém menším klubu by to možná působilo lépe. K akcím introvertnějšího charakteru by mi zkrátka seděl komornější prostor. Dále pak na mě působilo, že hlavně hvězda večera mohla dostat delší hrací čas. Nu, občas si možná člověk vytváří až moc velká očekávání. Jinak ale se jednalo o povedenou akci a jsem rád, že jsem se do Ponce vydal.

Koncertní eintopf #17 – listopad 2016

Celeste, Esazlesa, Dirge
Nejočekávanější koncert:
Celeste, Esazlesa, Dirge – Praha, 11.11.


H.:
1. Celeste, Esazlesa, Dirge – Praha, 11.11. (event)

Atreides:
1. Russian Circles, Helen Money – Praha, 20.11. (event)

Skvrn:
1. Celeste, Esazlesa, Dirge – Praha, 11.11. (event)
2. Russian Circles, Helen Money – Praha, 20.11. (event)

Onotius:
1. Obscura, Revocation, Beyond Creation, Rivers of Nihil – Praha, 4.11.. (event)
2. Celeste, Esazlesa, Dirge – Praha, 11.11. (event)

H.

H.:

Sice ani zdaleka nejsem nějaký hardcore fanoušek, přesto mám tvorbu Celeste rád a kapelu sleduju už dlouho – kdo mi nevěří, tomu někdy klidně ukážu svojí sbírku elpíček kolem písmena C. Není tedy divu, že pro mě není moc co k řešení, když se má taková skupina podívat do České republiky. Neříkám, že už roky umírám touhou Celeste vidět, to bych vás zase tahal za fusekli, ale to neznamená, že si tenhle večer hodlám nechat ujít nebo že nejsem zdravě zvědavý. A navíc – zajímavější koncert v listopadu jsem prozatím nezaznamenal, tak tím spíš by byla hovadina zůstat sedět doma (čímž ovšem nutně netvrdím, že se na ničem jiném neobjevím).


Atreides

Atreides:

Russian Circles – víc říkat netřeba. Ačkoliv zajímavých akcí ani v listopadu není málo, nejspíš budu mít jen pár možností, kam se podívat, a návštěva pražské Lucerny je, stejně jako alba amerického tria, sázkou na jistotu. Poslední deska „Guidance“ je za mě nejlepší počin jejich diskografie a jsem zatraceně zvědavý, jak budou nové skladby znít živě. Nezbývá než doufat, že zvuk bude přát a 20. listopadu všechno klapne k maximální spokojenosti všech.


Skvrn

Skvrn:

Listopadové koncerty, to je hlavně pražská Alternativa, tradiční festival, jenž letos opět káže to své – to multižánrové, kvalitní a návštěvy maximálně hodné. Nabídka okouzlí pestrostí i faktem, že na dveře buší post-metaloví Celeste. Zdi se budou bořit v Divadle Ponec, a to i za jistě vřelé spolubořičské pomoci předkapel, ač v případě Dirge ona outsiderská předpona snad ani nenajde opodstatnění. Uvidíme se na místě, 11. 11. v Ponci, snad to dopadne jako v kalendáři na jedničku. Slibných večerů bude pod dozorem Alternativy samozřejmě víc, jenže volný slot je už jen jeden a ten patří Russian Circles. Těším se na skladby z novinky, starší hitovky očekávám též. Za to se vlastně ani nejde zlobit, jen ať nám klasika nezastíní tóny nové, až překvapivě zdařilé. Přijďte, Američané se zastaví v Praze i Brně.


Onotius

Onotius:

V listopadu proběhnou hned dva tématické večery, na nichž nesmím chybět. Ten první se ponese v duchu technického death metalu a vystoupí tam hned čtveřice žánrových pojmů novější vlny – německá ObscuraBeyond Creation, Rivers of Nihil a Revocation. Zatímco s prvními jmenovanými jsem již měl tu čest na letošním Brutal Assaultu, pódiová prezentace ostatních je pro mě zatím stále obestřena rouškou tajemství. Očekávání jsou ale ohromná. Doufejme, že se podaří kapely dobře nazvučit (pravda, Nová Chmelnice budí trochu obavy, ale i tam jsem slyšel i koncerty s regulérně dobrým zvukem, tak snad si klub vybere svou šťastnější chvilku). Druhá akce proběhne hned o týden později – a bude to pro změnu manifest hutnější a atmosferičtější hudby balancující na hranici mezi sludge, post, hardcore a black metalem. V rámci Alternativa festivalu vystoupí francouzští Celeste a předskakovat jim budou neméně zajímaví Dirge. Sestavu doplňují tuzemští Esazlesa. To by v tom byl čert, aby se z toho nevyklubal výjimečný zážitek.