 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 29:07 K recenzi poskytl:
|
Se jménem Disemballerina jsme se již na našich stránkách jednou nepřímo setkali. Stalo se tak prostřednictvím minirecenze na splitko, o jehož jednu stranu se postarala jistá Jennifer Christensen, což je jinak cellistka právě z Disemballerina. Nyní nadešel čas, abychom si zde představili i její hlavní působiště, kde vedle jmenované dámy dále působí Ayla Holland (akustická kytara) a Myles Donovan (harfa, viola). K tomuto účelu nám poslouží letošní nahrávka s názvem „Poison Gown“.
Jak vidno z nástrojového obsazení, které jsem hned pro začátek vyjmenoval zcela záměrně, nebudeme zde mít žádné do činění s nějakou ostrou muzikou. Zatušili-li jste však cosi atmosférického, můžete si gratulovat k výbornému úsudku, neboť takováhle představa je naprosto správná. Portlandské trio totiž maluje náladové plochy s pomocí výrazových prostředků stylů jako komorní hudba či neoklasika. Tu a tam se dá setkat i s pojmenováním akustický doom metal nebo nějakou podobnou píčovinou, ale nazývat to tímhle způsobem mi připadá dočista dementní, dokud máme stylové škatulky, jimiž lze podstatu hudby Disemballerina vystihnout mnohem přesněji. A to i navzdory tomu, že členové formace zjevně vědí, co to metal je – vždyť třeba Jennifer Christensen onen výše zmiňovaný split sdílela s blackmetalovým projektem Twilight Fauna.
I navzdory právě řečenému však nečekejte žádnou prosluněnou záležitost s veselým vyzněním. Naopak, tvorba Disemballerina míří do temnějších vod, je plná plíživých spodních proudů. Táhlé cellové party žádnou pozitivní náladou neoplývají a i taková kytara je daleka toho, aby svým jemným drnkáním působila radostně. Samozřejmě to není vyložená depka a v některých skladbách jako třeba „La Folia“ vykukuje „pouhá“ melancholie, ale to neveselému vyznění „Poison Gown“ nijak zásadně nebrání.
Chtěli byste nějaká přirovnání k jiným uskupením, abyste si představu toho, jak asi „Poison Gown“ zní, mohli dotvořit ještě podrobněji? Není problém. Díky kombinaci akustické kytary a smyčcových nástrojů na mysli vytanou třeba kanadští sousedé Musk Ox, k jejichž náladám mají Disemballerina dost blízko, byť úhel pohledu na stejné je u obou formací odlišný. Zatímco Kanaďané na to jdou z té folkové strany, u Disemballerina je cítit spíš náhled (neo)klasické hudby. Není to ovšem jediné srovnání, jaké je možno použít. Třeba ve třetí „That Is the Head of One Who Toyed with My Honor“ není problém nalézt pasáže, u nichž se člověku vybaví stará tvorba proslulých Finů Apocalyptica.
Samotné „Poison Gown“ je pak povedené i co do skladatelské stránky. Byť je nutno dodat, že nahrávka – asi je předmětem diskuze, jestli na ni nahlížet jako na krátkou desku nebo vydatné EP – nejlépe funguje jako celek. Pokud hudbu Disemballerina aplikuji jako půlhodinový blok, pak jsem upřímně spokojen. Počin je dostatečně náladotvorný, aby si mou pozornost udržel a dokázal mě bavit. Nejedná se o záležitost na každodenní poslech, to ani zdaleka, nicméně ve správném rozpoložení „Poison Gown“ zapůsobit dokáže, což je samozřejmě jedině dobře. Na druhou stranu, prahnete-li nikoliv po deskách, nýbrž po skladbách, pak se se zlou potážete, neboť kompozice Disemballerina samostatně nepůsobí úplně nejpřesvědčivěji. Nakolik je to pozitivum či negativum, to si dovolím ponechat na vašem vlastním uvážení, byť bych vám mohl nenápadně podstrčit svůj názor, že za mě je daný stav věcí v pořádku a že funkčnost celku je mi mnohem milejší než hra na „hity“.
„Poison Gown“ je atmosférická půlhodinka určena těm z vás, kdo milujete zvuk klasických nástrojů, kdo rádi rozjímáte a hledáte muziku, u níž by se vaše představivost mohla rozlétnout do všech směrů. V takovém případě album poslouží skvěle a není problém mluvit o spokojenosti. Zní-li vám to lákavě, pak už jistě sami víte co dělat dál.
