 |
| Země: Itálie Žánr: gothic rock Datum vydání: 9.12.2013 Label: DreamCell 11 Entertainment Tracklist: Hodnocení: 7,5/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Já když si vybírám alba na recenze, většinou se snažím z té záplavy promo materiálu vybírat hudbu takového žánru, ze kterého jsem už dlouho nic neslyšel, anebo takovou, která se tváří alespoň trochu netradičně a skrývá v sobě potenciál k příjemnému překvapení. Dismal patří do té druhé kategorie, protože ačkoli bylo v jejich souvislosti často skloňováno slovo “gotický”, podle všeho to vypadalo, že by mohlo jít o značně netradiční nahrávku. A i když se často stává, že tato očekávání nedojdou naplnění, zrovna deska “Giostra di vapore” je z těch případů, které skutečně překvapí. A tentokrát jde o vážně příjemné překvapení.
Pokud si právě kapelu lustrujete na Encyclopaedia Metallum, vřele doporučuji ignorovat kolonku “žánr”, kde stojí psáno “dark/doom metal”. Je sice možné, že něco takového Dismal kdysi hráli (jejich dřívější nahrávky neznám), ale současná realita je úplně někde jinde. V první řadě zapomeňte na metal. Na “Giostra di vapore” sice zkreslenou kytaru zaslechnout lze, ovšem výhradně v pozadí, kde občas trochu rozčeří vody jen proto, aby zanedlouho zase vyklidila pozice. Celá deska je totiž postavena na velmi umírněné formě neoklasicismu, který je zhusta prokládán neméně umírněnou elektronickou složkou a další sbírkou zvuků, jejichž původ je mi většinou neznámý. Výsledkem je minimalistické album, kde se potkává klasická s moderní hudbou, a které si na svých padesáti minutách vesměs jen hraje s atmosférou, o niž zde jde především.
Ačkoli jde o “teprve” čtvrtou nahrávku kapely, Dismal nejsou žádní nováčci, jejich jméno figuruje na scéně od roku 1995 a na “Giostra di vapore” je to znát. Přesto, jak minimalistické album je, totiž zní velice vyzrále a nenudí, i když by nudit mohlo, a to tak že velmi. Čistě technicky jde totiž o dost jednotvárný materiál, který dává nějakým změnám tempa a narušování struktur jen velmi málo prostoru. Důkazem, že Dismal odvedli vážně slušnou práci, je potom skutečnost, že přes tuto zdánlivou jednotvárnost je “Giostra di vapore” vlastně dost dynamickým počinem, jen se ta dynamika projevuje trošku jiným způsobem, než na jaký je průměrný posluchač metalu zvyklý. Jelikož ale deska necílí na běžné posluchače metalu, je vše v pořádku, a kdo dopřeje “Giostra di vapore” poslechu, ten může nechat okolní svět, ať se padesát minut stará sám o sebe, a užívat si. Čeho? Dost ojedinělých (nebo alespoň já jsem se s něčím podobným snad ještě nesetkal) hrátek s náladami, které zde – jak jsem již zmínil – hrají první housle.
Poznámky o přítomnosti elektronické hudby by mohly někomu evokovat různá industrialem načichlá díla, jejichž poslech člověka pořádně napumpuje, ale to zde určitě neplatí. Elektronická složka je zde zpracována opravdu citlivě, nevtíravě a ačkoli je pro celé album a vlastně i současný výraz Dismal dost zásadní, necpe se moc dopředu a její tepavá rytmika figuruje spíše na pozadí, odkud se nenápadně připomíná, a když to situace vyžaduje, nečiní jí problém ztichnout úplně nebo naopak trochu přitvrdit. Sice v menším měřítku, ale jinak dost podobně je na tom již zmiňovaná kytara a trochu odlišným způsobem koneckonců i vokál (o kterém se trochu podrobněji rozepíšu níže) a v podstatě jediným stálým elementem na “Giostra di vapore” je tak ona neoklasicistní složka. Nenásilné housle a klávesy (ať již čisté nebo zkreslené) fungují velice obstojně a obstarávání komorní atmosféry celé nahrávky i prostého požitku z hezkých melodií jim jde jedna radost. Okolo nich pak tančí všechna ta elektronika, kytary a zpěv a obstarávají nejen pestrost a hravost, ale zejména nenápadnou, leč přítomnou dynamiku, o které už byla řeč. Jednou je to obohacením beatu, jindy přidáním další samplové vrstvy, důležitou roli v tom hraje i zmiňované přiostření nebo naopak uklidnění kytary nebo elektra… nejvíc na očích je v tomto směru ale práce vokalistky Rosanny Landi. Ta nejenže je obdařena mimořádně hezkým hlasem, ale umí s ním nakládat způsobem, který celé desce významně přidává na dramatičnosti. Rosanna totiž přechází od takřka operních poloh přes civilní zpěv a vzrušenou deklamaci až k šepotu, a právě díky této její schopnosti přednést texty s příslušnou emocí dostává album další (a dlužno dodat moc příjemný) rozměr a je řádově zábavnější jej poslouchat, než kdyby zpěvačka jela pořád v jedné poloze.
Tohle všechno je zajisté chvályhodné vysvědčení, ale ještě automaticky neznamená, že to musí nutně fungovat, protože znáte to – i sebelepší muzika občas prostě nesedne, obzvlášť taková, která k poslechu vyžaduje určité rozpoložení. Dismal se ale podařilo dosáhnout mimořádného úspěchu v tom, že “Giostra di vapore” ne, že od posluchače striktně žádá nějakou konkrétní náladu, aby se mu mohlo otevřít, ale místo toho tu náladu samo vytváří, a to prosím tak nenásilně a přirozeně, že se člověk ani nenaděje a už je lapen. Přesně v duchu samotné hudby ale nejde o nic, čeho by se nešlo zbavit a poslech “Giostra di vapore” je spíš jen takovým lehkým vybočením ze všední reality, dočasnou a přívětivou pauzou od dění okolo. A když dohraje, člověk funguje dál jakoby nic, jen bohatší o jeden příjemný hudbení zážitek.
Neříkám, že je “Giostra di vapore” kdovíjaké veledílo. Má svá slabší místa a třeba skladby “Eden” a “One Step in the Dark” mi v paměti moc neutkvěly, ale i tak je deska celkově na vysoké úrovni a i při své dlouhé stopáži a umírněné charakteristice nenudí. Dismal si s tímto albem bez debaty připsali na účet povedené, po všech směrech dotažené a navíc velmi originální dílo, které má potenciál oslovit řadu lidí nehledě na jejich žánrové zaměření. V mém případě se tak rozhodně stalo.