Země: Řecko Žánr: black metal Datum vydání: 14.12.2018 Label: Transcending Obscurity Records Tracklist: 01. My Father, My Wrath! 02. An Existence Without Purpose 03. Diseased Remnants of a Dying World 04. Loyal to the Black Oath 05. Back to My Homeland… My Last Breath Hrací doba: 51:44 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Transcending Obscurity Records

Řečtí Dødsferd nikdy nebyli úplně omračující kapelou. Velká část jejich tvorby je spíš takový příjemný průměr dělaný s oddaností k žánru. Mně osobně nicméně Dødsferd bývali sympatičtí. Za to, s jakou zarputilostí se lídr Wrath držel čertovského kopyta, z něhož dlouhé roky odmítal uhnout byť i jen o píď. Dobře, o píď možná ano, protože k určitému zvukovému posunu v průběhu let došlo, ani nemluvě o počinu „Suicide and the Rest of Your Kind Will Follow“ z roku 2009, jenž se se svými dvěma pomalými atmosférickými skladbami ze zbylé tvorby Dødsferd vymykal. Pro mě osobně jde dodnes o jedinou skutečně zajímavou nahrávku skupiny, k níž se tu a tam vrátím. Přístup a filozofie Dødsferd se mi ale líbily také a nová alba jsem poslouchával bez větších vytáček.

To ovšem nemluvím o nedávné době, nýbrž o tom, co bylo několik let nazpátek. Poslední rok, kdy jsem alba Dødsferd poslouchal krátce po vydání, byl 2013, kdy vyšly hned dva počiny – (jako většina diskografie do té doby) ucházející „A Breed of Parasites“ a punkem načichlé „The Parasitic Survival of the Human Race“, které mě vůbec nebavilo. Dále už jsem Dødsferd příliš nesledoval; měl jsem sice ponětí, že v roce 2015 vyšlo „Wastes of Life“, ale vydlabal jsem se na něj.

S aktuálním „Diseased Remnants of a Dying World“ jsem si řekl, že se k Dødsferd opět zkusím vrátit. Těšil jsem se na další syrový black metal, ale dostal jsem… něco hodně jiného. Jak jsem zjistil zpětným poslechem, kdybych se tenkrát nevysral na „Wastes of Life“, nebyl by pro mě první poslech „Diseased Remnants of a Dying World“ takovým překvapením. Napoprvé jsem se totiž musel podívat, jestli jsem si náhodou omylem nepustil jinou kapelu.

Dødsferd se změnili. Hodně. Namísto syrového black metalu nyní Řekové servírují umírněnou a stravitelnou verzi žánru plnou tklivých melodií a občas dokonce i s čistým vokálem. Jako kdybyste vzali bezkrevný moderní black metal a smíchali jej se slabým depressive black metalem – dostanete „Diseased Remnants of a Dying World“.

A to ještě ne vždycky. První song „My Father, My Wrath!“ už prakticky nemá nic společného s black metalem a nejblíže má spíš k nějakému dark rocku typu Crone. Akorát že tohle je utahané a nebaví to. Další tři skladby už sice black metalem jsou, ale takovým, jaký jsem popsal o odstavec dříve, takže úplně není o co stát.

Mám z toho dojem, jako kdyby v posledních letech narostly ambice Dødsferd hrát nějakou hlubší a promyšlenější muziku, čímž se ale obnažuje jejich nepříliš vysoký skladatelský um, který se kdysi pod rouškou ortodoxnosti a syrového soundu dařilo maskovat (což asi úplně nezní jako obhajoba raw black metalu, ale nemyslel jsem to ve zlém). Aktuální písně mají sice přes deset minut a formálně se v nich děje dost, avšak nějakou pamětihodnou pasáž abys hledal(a) lupou.

Co vám budu nalhávat, přátelé, „Diseased Remnants of a Dying World“ mi kurevsky nesedlo. Problém netkví v tom, že jsem ve finále dostal něco jiného, než co jsem s předstihem očekával. Vadí mi, že ta deska je prostě mělká a nezajímavá.

Když poslouchám „Diseased Remnants of a Dying World“ a „Wastes of Life“, když si vzpomenu na „The Parasitic Survival of the Human Race“, které bylo taky dost nepovedené, a když vezmu v potaz, že ani „A Breed of Parasites“ nebyl žádný velký zázrak, vyjde mi, že poslední solidní album Dødsferd vydali v roce 2011 prostřednictvím „Spitting with Hatred the Insignificance of Life“. Což není moc dobrá vizitka, protože od té doby už nějaký ten pátek uběhl. Jak jsem řekl na začátku, Dødsferd se nikdy nedali považovat za nějakou excelentní či mimořádnou kapelu, ale mám pocit, že v posledních letech šel jejich vývoj úplně do kopru. Jestli před pár roky začal můj zájem postupně opadat, tak teď už mě to teda nevzrušuje vůbec.

Země: Řecko Žánr: black metal Datum vydání: 21.3.2011 Label: Moribund Records Tracklist: 01. The Hate Goes On 02. Praying in Vain Under the Shrine of Your God 03. Your Kingdom Was Built in a Lie 04. Preaching Death and Deconstruction 05. Spitting with Hatred the Ignisificance of Life 06. A Pile of Shit; The Only Hope of Your World Hodnocení: 7,5/10 Odkazy: facebook

Dodsferd z Řecka jsou dozajista zajímavou kapelou. To, co předvedli na debutu “Desecrating the Spirit of Life”, byl sice absolutní kanál po zvukové i hudební stránce, ale s druhým počinem “Fucking Your Creation”, který je o rok mladší, se již začali profilovat do poslechu-hodné záležitosti. Garážový zvuk sice zůstal, avšak hlavní mozek Wrath znatelně zapracoval jednak na skladatelských nápadech, jednak na atmosféře. Výsledkem sice nebylo dílo, jež by se dalo nazvat jakkoliv originálním či progresivním, ale pro fanouška pravověrného černého kovu šlo jistě o velice slušný kousek. V nastolené cestě Dodsferd pokračovali i na dalších dvou nahrávkách “Cursing Your Will to Live” (opět 2007) a “Death Set the Beginning of My Journey” (2008), přičemž kvalita těchto alb měla hezky vzestupnou tendenci. Stále nic extrémně originálního, ale něco dobrého určitě. Zásadní obrat přišel v roce následujícím, kdy se objevila pátá velká deska “Suicide and the Rest of Your Kind Will Follow”, s níž nastaly četné změny. Jednak překvapil o mnoho čistší a dynamičtější zvuk, ale především album namísto několika rychlých projektilů nabídlo dvě rozsáhlé, pomalé kompozice, jež už svým vyzněním spadaly více do škatulky depressive black metalu…

…a právě v této chvíli přichází čas na právě vydávanou novinku “Spitting with Hatred the Ignisificance of Life”. V mezičase vydané minialbum a splitko jsem samozřejmě přesně dle svého nechutenství k nedlouhohrajícím nahrávkám (čest výjimkám!) okázale ignoroval, takže jsem byl docela dost zvědav, kam se Wrath tentokrát pohne. Zcela upřímně jsem doufal, že nová deska bude pokračovat ve stylu “Suicide and the Rest of Your Kind Will Follow”, jíž považuji za vrchol tvorby Dodsferd, první pohled na tracklist mi však jasně ukázal, že “Spitting with Hatred the Ignisificance of Life” se opět navrátí do lůna čistého černého umění. Po mnoha posleších novinky ale můžu prohlásit, že ne všechno je tak žhavé, jak se ze začátku zdálo, a šestá řadovka Dodsferd obsahuje i několik málo elementů, které byly do hudby těchto Řeků implementovány právě s předchozím ukročením ze zajetých kolejí.

Znatelný posun je opět v samotné produkci alba. Stále to sice chrastí pěkně v podzemí, ale už to na rozdíl od raných počinů nezní jako nonstop včelí bzučení. Neboli – chcete-li to trochu polopatičtěji – “Spitting with Hatred, The Ignisificance of Life” už je poslouchatelné i pro obyčejného smrtelníka, nejen pro fanouška black metalu. Novinka si však v některých momentech od “Suicide and the Rest of Your Kind Will Follow” vypůjčuje rovněž výraznou kytarovou melodiku. Nejpatrnější je to v těch nejdelších skladbách, například hned v druhé “Praying in Vain Under the Shrine of Your Kind”, jíž bych díky velice chytře promyšlené kompozici a proměnlivosti označil jako vrchol desky.

Písničky na “Spitting with Hatred the Ignisificance of Life” by se daly rozdělit celkem do dvou kategorií, které jsou obě zastoupeny trojicí kousků. První jsou rychlé black metalové náklepy, které mají blíže ke starší tvorbě; druhé jsou pomalejší (ne přímo pomalé, spíše ve středním tempu) písně, jevící se mi jako takový kompromis mezi dřívějšími alby a “Suicide and the Rest of Your Kind Will Follow”. Na první pohled (ani ne poslech) jdou od sebe rozeznat opravdu lehce – ty rychlé mají pod deset minut, ty pomalejší nad deset minut. Co je však důležité, v obou těchto “kategoriích” si Dodsferd počíná velice zkušeně a dokáže si udržet posluchačovu pozornost silnými nápady. Lídr Wrath sice nepatří mezi skladatele-průkopníky, takže se ke slovu dostávají spíše konvenčnější hudební zbraně, ale nedá se říct, že by to bylo vyloženě na škodu. “Spitting with Hatred the Ignisificance of Life” totiž díky tomu i v těch “progresivnějších” (velké uvozovky) pasážích zní stále dostatečně pravověrně, což zrovna u black metalu může být bráno jako klad – záleží na úhlu pohledu.

Ačkoliv jsem doufal v trochu něco jiného, nemohu “Spitting with Hatred the Ignisificance of Life” nikterak hanět, neboť se jedná o kvalitní nahrávku, která se mi velice zamlouvá. Nejsem si jist, jestli může album fungovat i u průměrného posluchače tvrdé hudby, ale myslím, že fanoušci black metalové větve budou s nejnovější prací Dodsferd jistě spokojeni. Nebudou sice ryčet a chrochtat nadšením, ani se nebudou rozplývat nad hudebním vizionářstvím, to netvrdím, ale zcela jistě si užijí velice příjemnou žánrovou nahrávku, jejíž poslech opravdu baví.