Archiv štítku: Doldrey

Doldrey – Doldrey

Doldrey - Doldrey

Země: Singapur
Žánr: death metal
Datum vydání: 11.9.2018
Label: Caligari Records

Hrací doba: 11:41

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Caligari Records

O singapurských Doldrey se toho moc zjistit nedá. Snad tedy kromě toho, že jsou ze Singapuru. Ještě se mi někde povedlo vyhrabat, že jejich sestavu tvoří členové tamějších kapel Hollow Threat, Unsub a Zodd. Taky vám to nic neříká? No, mně také ne. Nejdůležitější ale je, že Doldrey mají venku první nahrávku, a ta stojí za pár slov.

Eponymní EPčko vyšlo na kazetě v limitované edici sto padesáti kusů u vydavatelství Caligari Records, které si v obdobných kapelách libuje. Celá věc má pět skladeb, přičemž se všechny pohybují okolo dvou minut, takže abyste nemuseli pořád přetáčet na začátek, druhá strana kazety nabízí to samé. Doldrey potěší hlavně všechny příznivce pravěkého metalu, kdy neopakovatelnou atmosféru prvních extrémních demáčů oprašují se stejným zápalem jako třeba Mammoth Grinder nebo kdysi Death Breath. Slyšet lze tedy jak klasiky death metalu, tak punku, kupříkladu japonské G.I.S.M. nebo Zouo.

Doldrey postupují tak, jak to mám rád. Všechny fláky jedou na silných riffech, zkušeně si hrají s přechody, má to super špinavý zvuk, zpěv je správně chorobný, prostě se nesnaží hrát nic víc než řízný, léty prověřený death metal. A to jim jde vcelku dobře, ale ne bezchybně. Skladbám totiž chybí trochu více variability. To, že jsou vlastně všechny dobré, je sice hezké, ale na druhou stranu si jsou tak podobné, že mezi nimi žádná nevyčnívá, ani nezapadá, takže celá věc pak působí strašně jednolitě, kolikrát až fádně.

Neustále stejná struktura je už od začátku hodně předvídatelná a brzy mě nic nenutilo si prvotinu Doldrey pouštět znovu. Zdánlivě má jejich hudba vše, co mě baví, ale nedaří se jim to úplně předat. Možná je to tím, jak krátké celé EP je. Poslech velice rychle uteče a já se nemůžu ubránit dojmu, že bych chtěl něco víc. Kdyby se jednalo o dlouhohrající desku, došlo by třeba i k něčemu překvapivějšímu, tady se však nic nekomplikuje. Na dřeň oholený metal, pro který jsou i kytarová sóla sprostým slovem. Může to fungovat, v případě Doldrey je tomu tak napůl. Uznat se ale musí energie a uvěřitelnost, kterou by jim mohla leckterá vyumělkovaná kapela závidět, v tom je jejich největší síla.

Nejvíce jsem si oblíbil asi „Belt of Orion“, a to zejména kvůli úvodu, kde ten riff opravdu drtí. Jak už jsem ale říkal, klidně bych mohl vytáhnout kteroukoliv ze zbytku písní, protože jsou fakt podobné. Když je na to nálada a chuť, poslouží Doldrey dobře. Je to spíš taková jednohubka, od které nelze čekat zázraky. Přesto ale musím napsat, že jestli někdy dojde na plnohodnotnou desku, určitě mě to bude zajímat, protože tenhle zvuk mám rád a Doldrey rozhodně mají šanci natočit něco zajímavého.