Archiv štítku: doom / death metal

Barren Earth – The Devil’s Resolve

Barren Earth - The Devil's Resolve
Země: Finsko
Žánr: progressive doom / death metal
Datum vydání: 7.3.2012
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. Passing of the Crimson Shadows
02. The Rains Begin
03. Vintage Warlords
04. As It Is Written
05. The Dead Exiles
06. Oriental Pyre
07. White Fields
08. Where All Stories End
09. Martyrs of Devotion [bonus]
10. World in Haze [bonus]

Hodnocení:
Zajus – 8/10
H. – 7,5/10
Ellrohir – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Barren Earth je kapela původem z Finska, a ačkoliv bych nerad opakoval slova již mnohokrát řečená, nemůžu si odpustit věnovat krátký odstavec její sestavě. V jejích řadách totiž nenajdeme žádné nováčky, ve skutečnosti je to totiž přesně naopak. Co jméno to osobnost. Začněme u bicích, za kterými sedí jistý Marko Tarvonen, kterého můžete znát mimo jiné z Moonsorrow. V koncertní sestavě stejné kapely působí také Janne Perttilä, ovládající kytaru. Sami Yli-Sirniö, jenž je v Barren Earth vládcem druhé kytary, svou hudební energii vybíjí v řadách Finů Waltari a thrashových německých legendách Kreator. Dvojice Kasper Mårtenson (klávesy) a Olli-Pekka Laine (baskytara) se setkala v Amorphis. První z nich s nimi natočil slavný debut “Tales from the Thousand Lakes”, druhý v Amorphis působil od založení až do roku 2000. Posledním zbývajícím článkem je pak zpěvák Mikko Kotamäki, jenž již přes deset let slaví úspěchy ve Swallow the Sun.

Tak co, spadla vám čelist? Mně ano, alespoň tedy když jsem o této sestavě snů slyšel poprvé. Bohužel superkapely nemají často dlouhého trvání a navíc bývají ohroženy skutečností, že v jejich řadách působí mnoho vůdčích osobností zároveň. Barren Earth se tyto obtíže zatím vyhýbají, a tak nám dva roky po výborném debutu “Curse of the Red River” přinášejí desku druhou, záhadně nazvanou “The Devil’s Resolve”. Ta pokračuje v šlépějích své předchůdkyně, a tak následující (a vlastně i ty předchozí) řádky patří zejména těm, kteří se s tvorbou Barren Earth dosud nesetkali.

Zvuk alba lze jednoduše popsat jako kombinaci melodičnosti Amorphis, melancholie Swallow the Sun a intenzity Moonsorrow s progresí ve stylu Opeth. Ve skutečnosti je tento celek ovšem mnohem rozmanitější než součet jednotlivých částí, paradoxně ovšem drží mnohem lépe pohromadě, než by se na první pohled mohlo zdát. Oproti debutu kapela slibovala větší vliv progresivního rocku let sedmdesátých a já toto tvrzení musím potvrdit, byť s poznámkou, že těch sedmdesátek mohlo být klidně o víc. Dobrou představu o celém albu vám dá například hned úvodní skladba “Passing of the Crimson Shadows” a já se bych se u ní, pokud mi ctěné čtenářstvo dovolí, rád na chvíli pozastavil.

Po klidném nástupu a eskalaci v orientálně znějící melodii se své role zhostí Mikko Kotamäki a během pár vteřin ukáže jak svůj čistý zpěv, tak zejména hluboký growling, který by mohl snadno bořit paláce. Dochází zde k paradoxu u Barren Earth běžnému, a to že ve slokách využívá Mikko častěji čistý zpěv zatímco v refrénech, které i zde nesou hlavní otěže melodičnosti, téměř nikdy čistě nezpívá. Kdo by tak očekával vokální souboj Krásky a Zvířete v jedné osobě, bude dlouho marně bádat, který z hlasů patří komu. Po několikerém opakování klasického systému refrén-sloka přichází první delší instrumentální sekce. Barren Earth je využívají pravidelně a právě v nich se odehrávají ony slíbené výlety do sedmdesátých let. V tomto případě jde o rozvíjení úvodní orientální kytarové linky, která se táhne celou skladbou. Po krátkém přerušení Kotamäkiho křikem se skladba zhroutí do nádherné akustické mezihry a opětovně vygraduje do melodického sóla, jež opět, tentokrát již naposledy, píseň dovede k intenzivnímu refrénu. Důvodem, proč jsem tuto píseň takto detailně popisoval, není moje snaha recenzi natáhnout (ačkoliv si můžete myslet něco úplně jiného), ale naopak snaha o zdůraznění následujícího tvrzení: i přes velkou rozmanitost, kterou album oplývá, drží všechny písně nebývale dobře pohromadě. V tom tkví hlavní síla kapely a také důvod, proč byste jim měli věnovat svou pozornost.

Jeden důležitý detail jsem ovšem ještě stále nezmínil. Naprosto zásadní vliv na výsledný zvuk alba “The Devil’s Resolve” mají klávesy. Právě ony jsou největším nositelem slíbeného návratu do zlatých let progresivního rocku a dají tak snadno vzpomenout na slavné kapely minulosti. Skladby jako “The Rains Begin”, “As It Is Written” či “Where All Stories End” ukazují, že Kasper Mårtenson rozhodně nevyšel ze cviku, přestože se za posledních (téměř) dvacet let v žádné opravdu úspěšné kapele neobjevil. Posluchač tak jistě ocení skvělé momenty, kdy Kasperovo piano odstartuje skvělou instrumentální souhru kláves se sólující kytarou (“As It Is Written”) či kdy se jeho klávesy samy zhostí role sólujícího nástroje (“Where All Stories End”).

Zmínku si zaslouží i baskytara, která má v hudbě Barren Earth roli téměř srovnatelně důležitou se svou šestistrunnou sestrou a vynikne zejména v tišších momentech, kde v pozadí akustické kytary tvoří důležité melodie, jež není radno přehlížet (čímž mám na mysli konkrétně skladbu “Vintage Warlords”, ve které si jinak Barren Earth vzali na paškál nekompromisní death metal). Dalším důležitým vlivem, který na “The Devil’s Resolve” najdete, je hudba folková. Ta ovlivnila zejména některé kytarové melodie. O orientálně znějící lince z “Passing of the Crimson Shadows” jsem ostatně již psal a zbytek alba není v tomto ohledu jiný. Nevyhneme se ani doom metalové temnotě, kupříkladu z “The Dead Exiles” vám snadno půjde mráz po zádech. Zpěv v její první polovině by navíc mnozí mohli považovat za Big Bosse z českých Root, ovšem vše nasvědčuje tomu, že jde jen o další z mnoha Kotamäkiho poloh. Dlouhé instrumentální plochy potěší nejednoho fanouška kytarových sól, jelikož i ty jsou v podání Barren Earth velmi povedené. Jedny z nejlepších nalezneme například v “Oriental Pyre” či v bonusové “World in Haze”.

Zde ovšem musím s chválou skončit a věnovat pár řádků i výtkám, které k albu mám, ačkoliv bych se o nich nejraději ani nezmiňoval. Prvotně jde o posluchačskou náročnost. Skladby z debutu “Curse of the Red River” byly snadno zapamatovatelné, ovšem ani po mnoha opakováních nebyly otravné a každé opětovné přehrání jen prohlubovalo jejich chytlavost. Novinka Barren Earth je ovšem mnohem náročnější a přivyknout si na ni tak trvá mnohem déle. I po mnoha posleších vám navíc z alba v hlavě nic moc nezůstane a vy ho tak při každém poslechu musíte prozkoumávat znovu a znovu (výjimku tvoří snad jen skvělé, folkem načichlé kytarové melodie). Zvuk alba je podle mě horší než minule, což může být způsobeno snahou neutopit při produkci žádný nástroj. Ačkoliv je tak vše slyšet dokonale zřetelně, album takříkajíc postrádá charakter, kterým debut oplýval. “The Devil’s Resolve” je velmi dobře vyvážené a jeho tvůrci se úspěšně vyhnuli slabším momentům. Zapomněli ovšem umístit na desku alespoň jednu hitovku, kvůli které byste se k němu vraceli. Tuto roli na minulém albu hrála výborná “Flicker”, jejíž famózní refrén zůstává dodnes nepřekonán.

Jak tedy album ohodnotit? Jistě jste z délky recenze, za kterou se omlouvám, mohli snadno vyvodit, že mám kapelu rád a že jsem dělal vše pro to, abych zdůraznil každý pozitivní aspekt jejich tvorby. Jako celek je “The Devil’s Resolve” brilantní album, které obstojí v těžkých nárocích, jež na něj posluchači kvůli hvězdné sestavě kapely kladou. Není dokonalé, ovšem jeho vady na kráse nejsou nijak zdrcující. Pokud bych se měl pokusit o porovnání s debutem, vyhrál by debut jen kvůli vřelému vztahu, jejž k němu chovám. Jinak je (až na pár zmíněných výjimek) novinka ve všech ohledech lepší. Barren Earth je superkapela, která druhým albem obhájila svou existenci. Umím si dokonce představit, že bude v budoucnu důležitější než hlavní kapely některých jejích členů. Uvidíme.


Další názory:

Barren Earth jsou takový paradox. Jedná se o vedlejší projekt muzikantů z hodně známých a také obecně uznávaných skupin, ale když se nad tím zamyslím, tak právě vedlejšák Barren Earth mě ve skutečnosti baví mnohem více než hudba o mnoho větších domovin všech zúčastněných (s čestnou výjimkou v podobě Moonsorrow). Přijde mi totiž, že si pánové do Barren Earth každý přinesl to nejlepší ze své hlavní kapely, takže zatímco tam, kde mi Amorphis nic neříkají, Barren Earth fungují na jedničku; zatímco současní Swallow the Sun mi připadají přeceňovaní, jsou Barren Earth v pomalejších a tklivějších pasážích skvělí… Debut “Curse of the Red River” jsem už nějaký ten pátek neslyšel a kromě toho, že se mi líbil, si z něj už v podstatě nic nepamatuji, takže nevím, jestli se to náhodou nevyskytovalo už na něm, ale na dvojce “The Devil’s Resolve” mne překvapilo především několik momentů, které mají až folklórní nádech, což lze slyšet v malé míře třeba v “The Rains Begin”, ale nejvíce hlavně v “As It Is Written”, jež se – snad i díky tomuto faktu – stala mojí nejoblíbenější skladbou na desce. Jediný problém tak mám s jednou trochu (i pro mě) nepochopitelnou věcí, a sice že na jeden poslech se mi “The Devil’s Resolve” opravdu hodně líbí, zatímco na druhý mě třeba veskrze nudí. Sám nevím, čím to je způsobeno, ale i tak se v celkovém součtu všech pro a proti nebojím dát známku, jakou jsem dal.
H.

Barren Earth

Amorphis, Moonsorrow, Swallow the Sun, Waltari… to jsou sama o sobě jména, která přinutí mnohé k pozornosti. A právě různí členové těchto (a samozřejmě ještě dalších) kapel se dali dohromady, aby vytvořili “super-skupinu” jménem Barren Earth. Je to vskutku pestrý koktejl namíchaný z doomu, melo-deathu, progrese a snad i dalších (třeba folkových) vlivů v poměrech, který člověka nepřestane překvapovat. Slyšet například samostatně úvodní “Passing of the Crimson Shadows” a čtvrtý track “As It Is Written”, tak kdo ví, zda bych uhodl, že je mají na svědomí jedna a tatáž banda. Zároveň je třeba zdůraznit, že oba jsou svým způsobem skvělé a stejně tak valná většina zbytku alba, které rozhodně nenudí. Tuhle finskou kvalitu nelze než doporučit.
Ellrohir


The 11th Hour – Lacrima mortis

The 11th Hour - Lacrima mortis
Země: Nizozemsko
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 27.1.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. We All Die Alone
02. Rain on Me
03. The Death of Life
04. Tears of the Bereaved
05. Reunion Illusion
06. Nothing But Pain
07. Bury Me

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Uskupení s možná trochu nezvyklým jménem The 11th Hour mne zaujalo už před nějakými třemi lety se svým tehdy aktuálním debutem “Burden of Grief”, který nabídl velice dobrý doom metal se znatelnou příměsí deathu, a to dokonce aniž jsem věděl, že je The 11th Hour dílkem známého hudebníka Eda Warbyho, jenž se prohání či proháněl v kapelách jako Gorefest, Hail of Bullets, Demiurg, Ayreon nebo Star One, což jsem paradoxně zjistil až při bližším průzkumu po poslechu “Burden of Grief”. Každopádně tato situace – mám tedy na mysli to, že se mi první album líbilo – vedla k tomu, že když bylo ohlášeno vydání druhé desky s názvem “Lacrima mortis”, tak jsem se na ni i vcelku těšil.

Asi to nebude příliš originální, když řeknu, že novinka “Lacrima mortis” ve své podstatě nedělá nic jiného, než že rozvíjí cestu, jakou nastolilo “Burden of Grief”. Avšak, dalo se to čekat, vlastně dost pochybuji, že by si někdo, kdo slyšel debut, mohl myslet, že se The 11th Hour na další desce posunou někam kdoví kam. Nějaký progres je pouze na úrovni nepatrných kosmetických změn. Opět tedy máme co dočinění s čistokrevným doom metalem, podbarveným trochou kláves, se všemi žánrovými zákonitostmi a pravidly… pomalé tempo, atmosféra, že bys ji mohl krájet, a tak dále, však to jistě znáte sami. Aby to nebyla nuda, objeví se sem tam nějaký ten výpad valivého death metalu – což lze samozřejmě také čekat od člověka, který takové roky bušil u takových legend smrtícího žánru, jako jsou dnes již nefunkční Gorefest (škoda jich, moji velcí oblíbenci z holandské deathové školy).

Jednou z těch zmiňovaných kosmetických změn (ačkoliv, výraz “změna” je v tomto případě nejspíš příliš expresivní) je o něco plastičtější produkce a zvuk, díky čemuž ještě lépe vyniknou kontrasty mezi klidnějšími tklivými momenty s klávesami a čistým zpěvem a deathovými řezanci s grownlingem. Nutno ovšem dodat, že ani ty to “jeby” smrtícího kovu nikterak neruší celkovou náladu desky, takže když “Lacrima mortis” člověk doposlouchá, stále v něm zůstane pocit, že má právě za sebou 50 minut doomu.

Další věc, kterou bych ještě vcelku rád explicitně zdůraznil, je to, že celková atmosféra “Lacrima mortis” (a vlastně i “Burden of Grief” – v tomto ohledu zůstává vše na svém místě) je spíše “pouze” neveselá, posmutnělá – tento výraz dle mého album vystihuje nejlépe. Do čisté deprese mají The 11th Hour hodně daleko – od té tu jsou jiní, kteří to zvládnou o poznání lépe. Čili, není to ten typ desky, po jejímž poslechu by člověk měl chuť se jít oběsit, zastřelit nebo vyskočit z okna. Ne, že byste ve společnosti “Lacrima mortis” hopsali radostí po místnosti, ale i tak se v tomto ohledu nejedná o žádný extrém a podíváme-li se na album okem člověka žánrem nepolíbeného, patří The 11th Hour ještě k těm stravitelnějším záležitostem.

Z “Lacrima mortis” je na hony cítit fakt, že jej má na svědomí člověk s bohatými zkušenosti, který ví, co chce a proč to chce a také k tomu už při komponování míří. Mám na mysli to, že má hudebník od své vlastní tvorby patřičný odstup a je také vybaven nemalou dávkou sebereflexe, díky čemuž do světa vypustí album jedině vyzrálé. V samotných skladbách je to znát, všechny kusy jsou velmi silné a mají specifický náboj, umně balancují na hranici doomové zasmušilosti a deathové neurvalosti a ani na chvíli nesklouznou z lana do hlubin, protože je kompoziční ruka sebejistá.

Ze sedmi přítomných kusů bych si dovolil vyzdvihnout dva konkrétní. “Tears of the Bereaved” se zpočátku nese spíš v duchu death’n’rollu, ovšem s čistým vokálem. Zanedlouho se píseň zlomí a až dokonce pokračuje v rytmu doomového funebráku. Jako druhou bych zmínil předposlední “Nothing But Pain”, která se opět po většinu času nese v deathovějším duchu, a to dokonce do té míry, že až může dát vzpomenout na ty nejpomalejší kusy Warbyho další kapely Hail of Bullets. Ačkoliv jsem věnoval pět minut slávy těm spíše deathem nasáklým kouskům, nechtěl bych vzbudit dojem, že má death metal na “Lacrima mortis” navrch, pořád se totiž jedná o desku více doomovou a po většinu hrací doby album pluje právě v těchto vodách, zářným příkladem může být hned úvodní “We All Die Alone” (která má jen tak mimochodem opravdu výtečné kytarové sólo).

Komu lze “Lacrima mortis” doporučit? Vcelku logicky, hlavně fanouškům doom metalu – což je dost zřejmé, neboť doom metal je zrovna takový styl, že jej v podstatě nikdo jiný kromě samotných doomařů neposlouchá. Ve svém ranku se ovšem jedná o velmi kvalitní záležitost, která má co říct, řemeslně vypilovanou do opravdu přitažlivé podoby. Revoluce žádná, ale dobrá muzika až do poslední noty. Velmi silná 7,5/10.


Swallow the Sun – Emerald Forest and the Blackbird

Swallow the Sun - Emerald Forest and the Blackbird
Země: Finsko
Žánr: melodic doom / death metal
Datum vydání: 1.2.2012
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Emerald Forest and the Blackbird
02. This Cut Is the Deepest
03. Hate, Lead the Way
04. Cathedral Walls
05. Hearts Wide Shut
06. Silent Towers
07. Labyrinth of London (Horror Pt. IV)
08. Of Dead and Corruption
09. April 14th
10. Night Will Forgive Us

Hodnocení:
Zajus – 7/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Swallow the Sun jistě není třeba nijak dlouze představovat. “Emerald Forest and the Blackbird” je jejich pátá dlouhohrající deska a během čtyř předchozích si dokázali získat nemalé množství fanoušků. Daří se jim zejména v domácím Finsku, jejich desky se zde pravidelně umísťují v Top 10 žebříčku nejprodávanějších alb, ovšem ani za hranicemi této severské kolébky metalu nejsou neznámou veličinou. Sám mám Swallow the Sun v oblibě, přestože jsem si k ani jednomu z jejich předešlých alb nevytvořil silnější vztah. To se bohužel nezměnilo ani s novinkou “Emerald Forest and the Blackbird”, přestože jsem k tomu měl tentokrát opravdu blízko.

Ale vezměme to popořádku. Moje seznamovací oťukávání s albem trvalo nezvykle dlouho. První náznaky pochopení, o čem “Emerald Forest and the Blackbird” vlastně je, se dostavily až po pěti posleších. Jedno však bylo jasné od začátku, a to že Mikko Kotamäki stále patří mezi nejlepší metalové zpěváky. Jeho hlas je zde základním stavebním kamenem a Swallow the Sun by bez něj mohli fungovat jen stěží. Velká část atmosféry alba stojí právě na jeho mnohdy fascinující symbióze s hudbou, a já si tak nedokážu Swallow the Sun představit s jiným zpěvákem. Pokud vám tedy jeho hlas nesedí (a i o takových jsem slyšel), těžko byste si “Emerald Forest and the Blackbird” mohli užít, ale to jistě už víte z desek předchozích.

Album otevírá titulní skladba, která je z celé stopáže nejdelší. Mimoto jde (snad až na jednu výjimku, ke které se teprve dostanu) o skladbu nejvíce vybočující z řady. Po postupné gradaci vyvrcholí těsně za polovinou a pak už jen pomalu zvolňuje a doznívá. Jako celek je výborná a vytváří dojem dlouhého a masivního intra. Na ní navazující “This Cut Is the Deepest” na to jde úplně jinak. S pomocí akustické kytary (a později samozřejmě i její elektrické sestry) vytváří v poklidném tempu depresivní obrazy, přesto však překvapí svou chytlavostí a prchavou přívětivostí. A i další skladba “Hate, Lead the Way!” se od své předchůdkyně výrazně odlišuje (aniž by se však jakkoliv vracela k první písni). Jako jedna z nejtvrdších skladeb obsahuje paradoxně jeden z nejchytlavějších refrénů a také výborný chaotický závěr.

“Cathedral Walls” jistě mnoho z vás již slyšelo, jelikož se skladba i s videoklipem na internetu objevila již měsíc před samotným albem. Nejsem žádným velkým fanouškem Annete Olzon, ovšem právě zde mě rychle přesvědčila o svých kvalitách. Navíc ona poklidná (a dalo by se říci upřímná) poloha, ve které ji Swallow the Sun představili, se mi líbí mnohem víc než teatrálnost, se kterou se prezentuje ve své domovské kapele. I s jejím hlasem je však tato skladba překvapivě těžko proniknutelná. Po několika posleších, při kterých jsem nechápal zejména death metalovou sekci v druhé třetině, se ve mně však vše takříkajíc usadilo a dnes “Cathedral Walls” s chutí řadím mezi nejlepší skladby desky.

Takový výbuch kreativity jsem od Swallow the Sun v žádném případě nečekal a v tuto chvíli bych již nedočkavě sahal po desítce. Bohužel zklamání mělo již brzy přijít. Další dvě skladby symbolizují pomalý sesuv kvality a zejména druhá z nich (“Silent Towers”) již nemá nic zajímavého, co by mohla posluchači nabídnout. To je škoda, protože řemeslně jde opět o dobře vykonanou práci. Album se pak na moment zvedne spolu s “Labyrinth of London”. V ní (stejně jako v úvodní skladbě) hostuje Aleah Stanbridge (z Trees of Eternity, projektu kytaristy Swallow the Sun, Raivia) a dodává skladbě správný šmrnc křehkosti v refrénu. Kapela zda lehce zabrnkala na progresivní strunu a vážně se jí to podařilo. “Labyrinth of London” je také čtvrtou částí celku “Horror”, který kapela započala již na svém debutu.

Zklamáním jsou pak poslední tři písně. Všechny sice spadají do kategorie “dobře napsané, ale bez nápadu”, takže bych je leckomu odpustil, jenže právě v konkurenci zbytku alba působí vyloženě špatně. Předposlední “April 14th” alespoň vybočuje z řady a asi nejvíce z “Emerald Forest and the Blackbird” spadá do klasického doom metalu. Potřebovala by ovšem zkrátit alespoň na polovinu.

Ani pátou desku Swallow the Sun jsem si tak nezamiloval. Přitom nejméně polovina (první čtyři skladby a “Labyrinth of London”) je výborná. Zbytek skladeb je bohužel průměrný či lehce nadprůměrný. “Emerald Forest and the Blackbird” působí rozpačitým dojmem a nepomůže mu v tom ani bezchybná produkce, kvalitní instrumentace či výborný Mikko Kotamäki. Tak třeba příště.


Další názory:

Já mám doom metal sice hodně rád, ale poslední počiny Swallow the Sun mě nechávají absolutně chladným. Čím novější deska, tím více jméno kapely roste, ale zároveň se mi tím více jejich hudební produkce přestává zamlouvat. Nemohu si pomoct, ale zdá se mi to takové příliš ubrečené, což rozhodně není to, co bych chtěl u doomu slyšet – radši dávám přednost depresi a zatěžkanosti. Tento pocit jsem u Swallow the Sun poprvé začal mít už na “Hope”, ale tehdy to ještě bylo takové nenápadné a nic zvláštního se nedělo, avšak od “New Moon” už mi ta muzika opravdu neleze do uší, na čemž nic nemění ani novinka “Emerald Forest and the Blackbird”. I když podobné výroky nemám moc v lásce, přesto si nemohu odpustit zmínit, že období prvních dvou desek už Swallow the Sun nejspíš nikdy nepřekonají… Ve skutečnosti vlastně nemám “Emerald Forest and the Blackbird” moc co vytknout, jelikož objektivně (v uvozovkách) to dobré je, ale bohužel mi to nic neříká a přijde mi to trochu prázdné. A to jsem při poslechu třeba “Ghosts of Loss” nikdy nic podobného necítil. Škoda, ale nemohu jít nad šest…
H.


My Dying Bride – The Barghest O’ Whitby

My Dying Bride - The Barghest O' Whitby
Země: Velká Británie
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 7.11.2011
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. The Barghest O’ Whitby

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Proč se k tomu nepřiznat hned v první větě – My Dying Bride jsou jednou z mých oblíbených kapel. Má paměť je sice jedna z těch děravějších, ale i tak si nevybavuji žádnou řadovou nahrávku, která by mne od těchto doomových matadorů zklamala nebo nebavila – ano, je samozřejmě neoddiskutovatelným faktem, že mají na kontě i o něco málo slabší nahrávky, přesto si vždy dokázali s přehledem udržet svou specifickou tvář a nastavenou laťku velice vysokého standardu prozatím nepodlezli. Dokonce i to tolik proklínané experimentální “34.788%… Complete” se mi opravdu upřímně líbí (ačkoliv uznávám, že s časem jej spousta lidí zpětně když ne přímo docenila, tak alespoň vzala na milost). Tohle vše bohužel platilo až do letošního roku, kdy My Dying Bride ku příležitosti svého 20. výročí (jen to díky průtahům o rok přestřelili) vydali další počin, jenž byl už dlouho dopředu avizován jako experimentální, byť diametrálně odlišným způsobem než výše zmiňovaný kousek. “Evinta” byla – a i s odstupem času vlastně stále pořád je – z mého pohledu poněkud rozporuplnou nahrávkou, popravdě řečeno, první z dílny My Dying Bride, která mne opravdu nebaví. O nějaký ten cca půlrok záhy je tu však další nová věc, tentokráte EP s názvem “The Barghest O’ Whitby”… pojďme se zeptat, jestli minialbum dokáže kapele opět vrátit reputaci a jestli třeba nejsou na místě obavy o dalším vývoji těchto britských žánrových klasiků…?

Vylijme do odpadní roury špinavého vína a nalijme si čistého – tato otázka byla zcela zbytečná a mimo mísu. Jak jsem již zmínil, “Evinta” byla už předem prezentována jako experiment mimo rámec běžné tvorby My Dying Bride s tím, že další nahrávky opět pojedou v zajetých kolejích, jak to mají všichni příznivci rádi. Stalo se. Jakékoliv obavy byly liché – proč asi, když ve světle oné proklamované netradičnosti “Evinta” vlastně ani reputace My Dying Bride pošramocena být nemohla. Mnohem plačtivější otázkou – zejména pro nás a v tuto chvíli, když právě máme na programu recenzi – je, jak to s “The Barghest O’ Whitby” tedy vypadá, neboť dle předběžných informací se měli posluchači opravdu na co těšit… suverénně nejdelší kompozice skupiny, zajímavý koncept o velkém černém hafanovi s velkými drápy a zuby z britských mokřadů (čti pes ze sorty čub baskervillských)… to přece zní zajímavě, no ne?

A zajímavé to také věru je – k potěše ucha posluchačova i hudebně. I přes trochu více nakynutou délku to jsou staří dobří “Brajdi”, jak se sluší a patří, jen trochu roztažení do větší plochy v rámci jedné skladby. Opakovat tedy, že se jedná o doom metalový umíráček se silnou atmosférou, by asi bylo nošením dříví do lesa – klidně i do takového lesa, kde se prohání nějaký ten legendární Barghest. Nespornou výhodou “The Barghest O’ Whitby” je ovšem fakt, že i přes právě řečené se nejedná o monotónní a nudný poslech – to bych rád zdůraznil, aby někdo ze čtenářů nedopatřením nezaměňoval pojmy. Celá kompozice postupně plyne, roste a proměňuje se přesně dle potřeb napsaného příběhu, má své poklidnější pasáže, i ty vyloženě dramatické, které však přece jenom trochu převládají, neboť právě tohle vždy bylo a asi také i vždy bude doménou My Dying Bride. Avšak co se týče nějakého hlubšího rozboru “The Barghest O’ Whitby”, to bych si dovolil protentokrát trochu vynechat – milý čtenář mi snad odpustí, vzhledem k faktu, že půlhodinový kousek se přece jenom rozebírá docela s obtížemi. Aby však ani tato část recenze nebyla ochuzena úplně, vypíchnul bych například skvělou pasáž začínající krátce před 14. minutou, to je vskutku lahůdka. Mohl bych zmínit i další – a to mi věřte, že jich je víc, které by si to zasloužily -, ale je to myslím zbytečné, radši vás trochu (z mé strany) pohodlně odkážu na samotný poslech na vlastní kůži a vlastní uši.

Na závěr už bych rád pronesl pouze stručné konstatování, že “The Barghest O’ Whitby” je počinem velice povedeným – další přírůstek do početné rodiny nosičů My Dying Bride, jenž mezi svými staršími bratříčky nebude za otloukánka. Řečeno polopatě – jste-li doom-pozitivní, nelze EP nedoporučit.


Et moriemur – Cupio dissolvi

Et moriemur - Cupio dissolvi
Země: Česká republika
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 27.10.2011
Label: Pařát Magazine

Tracklist:
01. Deliverance
02. Deep
03. Insatiable Wrath
04. Cupio dissolvi
05. The Cross and the Rose
06. Vanity in Vain
07. Abstain
08. The Last Poem
09. Žal

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone / bandcamp

Pamatuji si docela živě, jak se Et moriemur nějaké dva roky zpátky vynořili vlastně odnikud a rozjeli svou propagaci na serveru Bandzone. Zpočátku se to tvářilo spíše jako jeden z těch nechvalně proslulých Bandzonových projektů, které si někdo dělá doma na koleně (nezřídka – vlastně i ve většině případů – pouze pomocí počítače) a které nemají moc dlouhou životnost (a ve skutečnosti asi i málokdy nějakou hudební hodnotu) – jen s tím rozdílem, že těch pár songů od Et moriemur, které tam už tehdy visely, byly opravdu dobré věci. A ejhle, dva roky uběhly jako velká voda – a během nich Et moriemur vyrostli ve standardní kapelu, která vydává nosiče a hraje živě, ba co víc, povedlo se jim za tak krátkou dobu na domácí doom metalové scéně i vcelku slušně etablovat a vydobýt si nějakou pozici. Škarohlíd by sice mohl s přehledem nadhodit, že to není nic těžkého, vzhledem k tomu, jak málo kapel tohoto žánru u nás je, vždyť přece stačí jen doom hrát a člověk je etablovaný hned, neboť není konkurence, avšak na druhou stranu je podle mého názoru sympatické vidět, že někdo tento téměř mrtvý (nebo jen neustále umírající?) styl v naší kotlině ještě někdo produkuje. Tím spíše, že nástřelové EP “Lacrimae rerum” bylo velice slibným příslibem do budoucna…

…a budoucnost už dorazila s první dlouhohrající deskou “Cupio dissolvi”. Jak vidno, opět nechybí latinský název alba, ani vícero jazyků v textech (aktuálně už byla použita šestice řečí – kromě základní angličtiny ještě čeština, italština, němčina, ruština a latina), stejně tak ani stylově se nic moc nezměnilo, tudíž opět máme co do činění s doom metalem (možná ještě lépe řečeno death/doom metalem), který zcela slyšitelně čerpá z klasiků žánru a nijak se za to nestydí. K tomu ovšem až za chvíli, nejprve by totiž podle mého bylo záhodno zmínit to, co logicky člověka vždy bouchne do smyslových orgánů jako první, čímž mám na mysli artwork, potažmo celou grafiku, jejímž středobodem jsou totiž dřevěné vyřezávané panenky, což asi někomu nemusí připadat dostatečně metal, ale já si myslím, že je to rozhodně pěkné a přinejmenším zajímavé – mnohem lepší a zajímavější, než kdyby tam kapela hodila nějakou lebku, pentagram nebo jakoukoliv jinou klišé hovadinu (nehledě na to, že zrovna k Et moriemur by to ani nesedělo).

Avšak co se týče samotné muziky, tak tam už je to trochu méně jednoznačné a na ose nadšení už nejsme tak vpravo. Nechápejte mne špatně, protože se rozhodně nejedná o nepovedené album, ale očekávání po “Lacrimae rerum” byla možná z mé strany až příliš veliká, ne-li přímo přehnaná. To je ovšem – uznávám – do jisté míry spíše můj osobní problém. Ale i tak… pokud člověk porovná “Cupio dissolvi” s debutovým ípkem, rozdíl nalezne jen ve zvuku (posun z domácích podmínek do profesionálního studia je neskutečně znát), tím to však končí.

Pokud někteří z vás z paměti vyštrachají mou dva roky starou recenzi na “Lacrimae rerum”, nejspíš si i vzpomenou, že jsem tam tehdá muziku Et moriemur velice chválil – takže jaképak copak, na co si stěžuji, když opět dostávám to, co už se mi jednou líbilo? Na žehrání o progres je vzhledem k tomu, že se jedná o první dlouhohrající počin, přece jenom trochu příliš brzo, tak co tomu chujovi recenzentovi zase vadí? Víte, já vážně nechci vzbudit dojem, že se “Cupio dissolvi” vyloženě nepovedlo, jenom jsem toho čekal více než “jenom” dobře odvedený doom metal poněkud standardního rázu. Možná mi tak trochu vadí dvě věci…

Jednak je zcela nepřeslechnutelné, že Et moriemur nějak nemohou setřást okatou inspiraci u klasiků svého žánru a dodat své hudbě poněkud osobitější ráz. Což o to, dneska kopíruje kdekdo a kdekoho, pokud se to ještě drží v rozumných mezích, dejme tomu, ale na “Cupio dissolvi” by jen hluchý neslyšel tady kousek My Dying Bride, tady trochu Paradise Lost, támhleta pasáž zase zní jako staří Theatre of Tragedy bez ženského vokálu (to je konkrétně v “Insatiable Wrath” – další dvě jmenované skupiny promlouvají skrze “Cupio dissolvi” častěji, tudíž ani nemá cena jmenovat příslušné momenty). Avšak druhá věc mi vadí ještě více. Čert to vem, že támhle to zní jako Brajdi – co na tom, když je to dobré a baví to, ale… je tu ten malý háček, že ne úplně vždy to tak úplně baví. Nechci být nějak zbytečné přísný, ale některé pasáže na albu jsou lehce nudnější a trochu přebytečné – např. v nejdelší “The Cross and the Rose” nebo v hned následující “Vanity in Vain” je to vcelku názorně slyšet.

Abych se ale dostal k příjemnějším věcem… i přes výše zmíněné nemohu popřít fakt (a také ho nepopírám!), že jiné momenty jsou naopak vyloženě skvělé, zábavné. Když si vezmeme třeba v předchozím odstavci již zmíněnou “The Cross and the Rose”, i zde se i přes několik těch hlušších míst vyskytují také velice zdařilé nápady. Zajímavá je rovněž titulní “Cupio dissolvi”, která mi nevím proč chvílemi svou atmosférou připomíná melodický black metal z 90. let ve zpomaleném vydání – a zní to velice dobře. Mezi ty povedenější patří také možná až nečekaně hutná “Abstain”, která svým způsobem ukazuje klíč, jímž by se ušní ústrojí posluchačů odemykalo mnohem lépe (tedy alespoň v mém případě). Zatímco po většinu desky Et moriemur nepokrytě “umírají”, v “Abstain” jednou pořádně zahoblují a hned je z toho jedna z nejzdařilejších pasáží “Cupio dissolvi”. Stačilo by celkově přidat jen o trošku víc momentů, jako je první polovina “Abstain”, a hned bychom měli co do činění s o poznání pestřejším materiálem.

Et moriemur

Přesto, jak jsem již řekl a jak to nyní hodlám ještě jednou explicitně zdůraznit, není “Cupio dissolvi” špatným počinem – už jen z toho důvodu, že atmosféru, která u doom metalu hraje tu největší roli, to nepostrádá. Rozhodně je z desky na sto honů cítit, že ji dělali lidé opravdu zapálení pro svou věc (což samozřejmě nese své pro i proti, ale to už je na jinou diskusi), taktéž je zcela evidentní, že Et moriemur mají potenciálu habaděj (rozhodně více než některé další mladé doomové spolky, které se poslední dobou objevily) – stačí přidat trochu osobitosti a “umírat” o malinko pestřeji (ani to nemusí být o moc) a budeme tu mít muziku, z níž si všichni sedneme lidově řečeno na prdel. Nakročeno je k tomu stále velice slibně. Jsem zcela bezmezně přesvědčen, že Et moriemur mají rozhodně na víc, než co předvádějí na “Cupio dissolvi”. Ale třeba je tohle jenom nádech a s příští deskou to už přijde…


Draconian – A Rose for the Apocalypse

Draconian - A Rose for the Apocalypse
Země: Švédsko
Žánr: doom / death / gothic metal
Datum vydání: 23.6.2011
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. The Drowning Age
02. The Last Hour of Ancient Sunrise
03. End of the Rope
04. Elysian Night
05. Deadlight
06. Dead World Assembly
07. A Phantom Dissonance
08. The Quiet Storm
09. The Death of Hours
10. Wall of Sighs [bonus]

Hodnocení:
H. – 8/10
Seda – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hned na začátek se musím přiznat, že jsem se na “A Rose for the Apocalypse” opravdu těšil, jelikož mě tuze zajímalo, s čím Draconian přijdou po předchozí, přinejmenším skvělé nahrávce “Turning Season Within”. Stejně tak se ale musím i přiznat, že jsem byl z novinky zpočátku mírně rozčarovaný, přestože obsahuje vlastně všechno, co jsem po Draconian chtěl – a to ve vrchovaté míře. Přesto mi tam něco prostě nesedělo. Nevím, možná to bylo dáno jen tím, že jsem se na album prostě jenom nedokázal dostatečně soustředit; přibližně až po nějakých třech týdnech, kdy jsem se k “A Rose for the Apocalypse” vrátil, jsem nahrávce přišel na chuť. Zato ale pořádně, to se musí nechat. Poslouchám to album teď opravdu často a musím říct, že si to opravdu užívám. Čili přesně opačný postup než kolega pode mnou.

Tak jsem vám hned v prvním odstavci vykecal to, co mělo padnout asi až tak v polovině recenze, ale to nevadí. Pojďme si teď však říct, co je zač to “ono”, co jsem od Draconian očekával, jak jsem zmiňoval na začátku. “A Rose for the Apocalypse” je ve své podstatě doomová deska, nikoliv však stoprocentně čistokrevná. Má totiž spíš než ke klasickému pojetí doomu blíž k subžánru doom/death metal, navíc říznutému gothic metalem. Rozhodně nebudeme daleko od pravdy (vlastně se do ní přímo strefíme), když řekneme, že Draconian – nejen na novince, ale v celé své tvorbě – navazují na odkaz prvních počinů takových Theatre of Tragedy.

Budeme-li předpokládat, že ani desky “Theatre of Tragedy” a “Velvet Darkness They Fear”, ani předchozí nahrávky samotných Draconian nemáte poslechnuté, jistě budete chtít vědět, co že se to vlastně na “A Rose for the Apocalypse” bude dít. I když jsem to už v podstatě řekl, podíváme se na to ještě trochu podrobněji. Dominantním prvkem muziky Draconian je prolínání oněch dvou výše zmiňovaných tváří – zatěžkaného, pochmurného doomu a lehkého, uklidněného gothic metalu. Těšit se můžete na mohutné riffové hradby, které znějí opravdu mocně, doplněné o brutální chropot a v neposlední řadě také velkou porci tklivých melodií. To vše se střídá s klidnými, až odpočinkovými pasážemi, v nichž se k hlavnímu slovu dostává ženský vokál. Sem tam sice z těchto kolejí Draconian malinko vybočí, ale spíše jen minimálně. Ve své podstatě se jedná o velmi jednoduchý recept, řeknete si, což je samozřejmě pravda, avšak stěžejní je to, že funguje. Na jednu stranu, proč vymýšlet nějaké experimentální vylomeniny, když si kapela dokáže na výtečnou poradit s tím, co už má a umí? A silnou atmosféru “A Rose for the Apocalypse” určitě má, to je to hlavní.

Hodina ve společnosti “A Rose for the Apocalypse” plyne povětšinou v pomalém tempu, nikoliv však nezábavném. Jak už jsem se vám na začátku přiznal, sice to mně osobně chvíli trvalo, než jsem albu přišel na chuť, nemyslím si však, že by to byla zbytečná námaha. Neslyším tam jedinou špatnou skladbu – a to včetně bonusové (= pouze na digipack vezi) “Wall of Sighs”. To by mě docela zajímalo, z jakého důvodu se tento kousek nedostal na regulérní verzi, jelikož svou kvalitou za zbytkem písniček nezaostává ani v nejmenším. Když k tomu připočtu pěkně udělaný digipack i booklet, vychází mi album, jež sice nebude hýbat metalovou scénou ani vaším vkusem, přesto bude velice dobře odvedenou žánrovou záležitostí, která žádného příznivce doom metalu dle mého názoru nezklame.

Co říct závěrem? Když už přehazuji logickou kompozici recenze a na začátku vám říkám to, co by mělo být na konci, povím vám na konci to, čím měl článek začínat, to znamená nějakou tu omáčku. Draconian ze Švédska, dnes už stálice doom metalové scény, přicházejí se svou novinkou “A Rose for the Apocalypse”, která je celkově čtvrtou dlouhohrající deskou v historii skupiny, po třech letech od posledního počinu “Turning Season Within”. Jak to dopadlo? Čtěte zase od začátku!


Další názory:

Draconian mají u mě jediný problém. Po častějším a delším posloucháním mě to tolik přestává bavit. Stejně to bylo i např. s deskou “Turnin Season Within”. Ze začátku skvělá zábava a dnes už to tak často, skoro vůbec, nezapínám. Stejný osud asi potká i “A Rose for the Apocalypse”. Po prvních pár posleších bych byl schopný i jít na hodnocení devět, nicméně po delší úvaze to bude “jen” 7,5, což je ale furt skvělé hodnocení. Draconian vědí, jak se k doom metalu postavit. Atmosféru to nepostrádá žádnou a musím zejména pochválit vokály. Jak ženský, tak mužský. Jen škoda, že se mi Draconian tak rychle oposlouchávají.
Seda


Novembers Doom – Aphotic

Novembers Doom - Aphotic
Země: USA
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 15.5.2011
Label: The End Records

Hodnocení:
Seda – 7,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Novembers Doom se právě díky této recenzi věnuji prvně, a tudíž je nemohu srovnávat z dob minulých a zaměřím se jen a pouze na hudbu, co se na aktuální desce vyskytuje. Nějaké porovnání z dob dřívějších tedy není možné. Tato kapela má již dlouhou historii, první počin vyšel už v roce 1995 a od té doby se jich dostalo ven dalších sedm i s aktuálním “Aphotic”. A jak už název Novembers Doom napovídá, skupina se věnuje právě death/doom metalu, což patří mezi jeden z mých velmi oblíbených žánrů. Nároky jsou tedy v tomto odvětví pro mě docela vysoké a můžu s klidem říci, že Novembers Doom je splňují.

Osmisongové album otevírá “The Dark Host”, která patří k jedněm z mých nejoblíbenějších. Pomalejší minutový rozjezd nahradí opravdu výborný riff. Zejména skvělé je, jak místo growlu přichází čistý zpěv. Už jsem několikrát říkal, že pokud se to do dané situace vůbec nehodí, celý song to může zkazit. Někdy to ale přijde opravdu vhod a to je právě tento případ. Čistý zpěv mě tady opravdu nadchnul a i další část songu, která se z rychlé jízdy přemění na pomalejší baladu. A co by to bylo za song, kdyby se to k tvrdosti nevrátilo? Samozřejmě se vrátí a naprosto to graduje. Výborný start do desky. Zajímavá je i čtvrtá “What Could Have Been”. Naprosto čistá, pomalá balada. Vyskytují se zde např. ženské vokály, akustická kytara a podobně. Maličké uklidnění před tím, co nastane. A je to tu, “Of Age and Origin – Part 1: A Violent Day”. Tento song je jednoznačně top z celé desky. Naprosto dokonalá píseň, která převyšuje všechny ostatní na “Aphotic”. Novembers Doom se mi tímto přímo trefili do vkusu a vytvořili něco, co se opravdu skvěle poslouchá. Tento song je rozdělený na dvě části, takže následující se jmenuje stejně, jen místo Part 1 je tam dvojka a následuje “A Day of Joy”. Texty jsem nestudoval, takže přesně nevím, čím na sebe navazují.

Novembers Doom na “Aphotic” vytvořili kvalitní doom metalovou desku. Nejedná se o žádný lamač žánru nebo nejlepší doomové dílo posledních x let, přesto se poslouchá skvěle. Kapela ví, jak k této hudbě přistupovat. Všechny songy si drží naprostý standard, který nikdy nemůže zklamat. Žádný doom metalový fanoušek by neměl vynechat, protože se zde nachází kvalitní materiál. Pokud se tedy během letních dnů nudíte, určitě zkuste i pokud tento žánr znáte jen z vyprávění, určitě neproděláte.


Další názory:

Novembers Doom dle mého názoru dosáhli svého vrcholu na excelentní desce “The Pale Haunt Departure” z roku 2005. Od té doby jejich nahrávky, vydávané s pravidelným dvouletým odstupem, malinko sklouzávají k jisté schématičnosti a řemeslnosti. Možná to tak na mě působí díky tomu, že Novembers Doom jsou napevno usazení a pouze si dělají “to svoje”. Nezapomínejme však, že v tomto případě se jedná o uskupení, jehož standardní nahrávka je stále velice kvalitním počinem. “Aphotic” je jako vždy ryzí doomařina, pěkně upřímná; těmto pánům člověk může beze zbytku věřit, že je pro ně doom metal vskutku srdeční záležitostí se vším všudy. Ani použití houslí ve dvou skladbách je nijak nezměnilo. I když promo kecy o “nejunikátnější albu v historii Novembers Doom jsou opravdu jenom kecy, pořád v “Aphotic” vidím moc pěkný žánrový počin, na němž si každý zarytý doomař s chutí smlsne. A to také není k zahození, ne?
H.


Kimaera – Solitary Impact

Kimaera - Solitary Impact
Země: Libanon
Žánr: atmospheric doom / death metal
Datum vydání: červenec 2010
Label: Stygian Crypt Productions

Tracklist:
01. Bloody Tourniquet
02. A Breath of Despair
03. A Silent Surrender
04. Solitary Impact
05. Holy Grief
06. In the Shade of Nephilim
07. All That I Am
08. The Taste of Treason
09. Of Wine and Woe
10. The Garden Tomb

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zcela jistě tím nejexotičtějším, co se představilo na letošním ročníku Masters of Rock, byla libanonská skupina Kimaera, velice zajímavá to záležitost, která nedávno pod značkou ruské firmy Stygian Crypt Productions vydala druhou dlouhohrající desku „Solitary Impact“, jíž se právě teď budeme věnovat.

Kimaera je především doomová kapela, přesněji řečeno doom/deathová, avšak to, co z ní dělá poslechuhodnou formaci, je lehký, leč všudypřítomný nádech orientu, který se prolíná každou její skladbu, díky čemuž Kimaera není jen dalším klasickým umíráčkem, jenž by si od zavedených veličin svého žánru bral více, než by bylo zdrávo, což však neznamená, že by se „Solitary Impact“ nepohybovalo v povětšinou pomalejších a atmosférou prodchnutých tempech. Libanonci sice občas dokáží deathově zahrozit, ale i tyto rychlejší výlety stále dýchají jistou melancholií a smutkem. Snad jedinou výjimkou budiž drtivá, čistě deathmetalově brutální úvodní pasáž videoklipovky „The Taste of Treason“.

Hojné zastoupení mají v muzice Kimaery klávesy, které – a za to kapele patří pochvalné a uznalé pokývání hlavou – nepůsobí nijak lacině, ale naopak v přesně odměřeném množství podporují atmosféru, či ji v některých případech samy dodávají. Za příklad nám může posloužit třebas „A Silent Surrender“, v níž klávesy v poklidných kouskách opravdu excelují (a zazní zde jen tak mimochodem i výtečně využitý ženský vokál), nebo taková „Holy Grief”, kde je klávesová linka opravdu hodně výrazná a patří mezi nosné nápady písně.

Co však hudbě Kimaery dodává absolutní šmrnc a je onou pověstnou třešničkou na dortu, jsou housle. V metalu opravdu nádherný nástroj, zvláště pakliže s ním skupina umí přiměřeně pracovat (což mimo jiné znamená ne to přehánět a cpát ho všude). Jsou to právě housle, které v mnoha případech dokáží jednotlivé kompozice nakopnout tím nejlepším možným směrem a dodat jim tu správnou doomovou šťávu.

Kromě již tří zmíněných kousků – „A Silent Surrender“, „Holy Grief“ a „The Taste of Treason“ – patří k stěžejním momentům „Solitary Impact“ jistojistě i dvě úvodní skladby „Bloody Tourniquet“ a „A Breath of Despair“. První jmenovaná je opravdu otvírák, jak má být – hned na začátek ukazuje, že tady se žádná druhá liga hrát nebude, a předvádí v plné kráse všechny hlavní atributy muziky Kimaery (což však automaticky neznamená, že by skupina vyložila hned zkraje všechna esa a po zbytek desky jen paběrkovala). „A Breath of Despair“ je pak možná tím nejpomalejším a nejvíce beznadějným (samozřejmě z hlediska obsahu, nikoliv provedení) songem „Solitary Impact“. Skvělý nástup s táhlou kytarovou melodií, pomalá houslová pasáž s čistým zpěvem a atmosférou jak noha, pak drtící dvoukopáková palba, která postupně slábne, přidávají se housle, aby to nakonec skončilo čistě klávesovou pasáží. Můj osobní favorit. Takto rozmanité a rozmáchlé jsou však v podstatě všechny na „Solitary Impact“. Žádné prázdné omílání tradiční formulky sloka-refrén-sloka-refrén, ale přesně ten „vypravěčský“ styl komponování, jehož si já osobně na hudbě cením. Ve výsledku skladby jako by „dýchají“, nikdy nekončí tak, jak začaly, žádné pětiminutové recyklování jednoho riffu a jednoho refrénu, nýbrž pěkně promyšlená a pro náročnějšího posluchače atraktivní struktura. Když nic jiného, alespoň člověk nemá tušení, co na něj Kimaera vybalí za pár vteřin, protože neočekávané přechody mezi drtivou rubanicí a houslovými či klavírními (popř. jejich kombinace) pasážemi jsou prováděny, jako by se ani nechumelilo. A při tom jim to kupodivu pořád drží pohromadě.

Přestože „Solitary Impact“ vzniklo v domácích podmínkách, zvuk je jako víno. Přímo vybízí k otočení volume hodně doprava a nechat svou reprosoustavu hezky vyřádit (a zároveň potěšit sousedy (smích)). Grafika je oproti tomu decentní, hezky udělaná a plně dostačující, ale na zadní kapsy kalhot to člověka neposadí.

Takže závěrem: „Solitary Impact“ za zkoušku určitě stojí. Dle mého skromného osobního názoru se jedná o hodně kvalitní hudbu, pro našince navíc okořeněná dávkou exotiky, která to celé z našeho pohledu činí do jisté míry i originální záležitostí. Na úplný konec bychom si ještě mohli dát porovnání novinkového počinu s jeho debutovým předchůdcem „Ebony Veiled“. Z tohoto souboje u mě vychází jako jasný vítěz „Solitary Impact“, přece jen se jedná o vyzrálejší materiál s výraznějšími skladatelskými nápady, čímž ovšem netvrdím, že by ani „Ebony Veiled“ nebylo hodno poškádlení vašich sluchovodů. Tak s chutí do toho!

Kimaera

P. S. Nedá mi to, abych si neodpustil jednu malou poznámku k hodnocení mého rozmilého kolegy Sedy a osvětlil vám naše zdánlivě rozdílné očíslování. Zatímco mně přirostla k srdci právě „Solitary Impact“, Sedovo ušní ústrojí holduje radši debutu, a tak pokud já bych „Ebony Veiled“ hodnotil velice silnou 6, kterou Seda dává albové dvojce, on by naopak první desku hodnotil osmičkou, kterou já dávám „Solitary Impact“. A co si z toho má nebohý čtenář vybrat? Celkem jednoduše z toho vyplývá, že Kimaera prostě hraje dobře, ale záleží na tom, jakou z jejích nahrávek člověk uslyší jako první :)


Et moriemur – Lacrimae rerum

Et moriemur - Lacrimae rerum
Země: Česká republika
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: prosinec 2009
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Marcia Funebre
02. Shadows
03. At Dawn
04. Doom Soldier
05. Shades of Grey
06. Silence
07. Twilight of Faith
08. Chimeras
09. Memory’s Gate

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone / bandcamp

Et moriemur je teprve nedávno vzniklá doomová formace z Prahy, která v těchto dnech vydává své debutové minialbum „Lacrimae rerum“. A hned od úplného začátku na mě působí… hm… seriózně. Seriózněji než jiné začínající skupiny. Ani nevím, čím to je. Snad možná… Et moriemur se hned od začátku prezentují na vyšší úrovni, než jen „zajdeme s kámošema po práci/škole otočit pár piv do zkušebny a udělat nějakej bordel, ono z toho snad něco vyleze“. Již v době, kdy začala jejich invaze na vodách internetu, přišli s už utvořenou hudební tváří a kvalitním materiálem v kapse. A když se nad tím zamyslíte, to se v našich končinách zas tak často nestává.

Et moriemur se hudebně pohybují v zákoutích tíživého doom / death metalu. Sympaticky působí, že jsou si podle všeho sami vědomi jistých paralel s jinými zaběhlejšími zahraničními doomovými spolky (konkrétně My Dying Bride, Swallow the Sun, Paradise Lost a Saturnus) a nebojí se je uvést na svých stránkách. Sympatičtější o to víc, že se doopravdy jedná jen o paralely, nikoliv „přespřílišnou inspiraci“. Et moriemur totiž navíc přidali takovéto to koření, které se odborně nazývá „vlastní ksicht“.

Páteř nahrávky tvoří čtveřice skladeb „Shadows“, „Doom Soldier“, „Silence“ a „Chimeras“, které jste již dříve mohli poslouchat na Bandzone a MySpace profilech Et moriemur (pro ukázky hudby směřujte své kroky právě tam). Všechny čtyři písničky jsou vskutku výživnou porcí pořádného doomu s atmosférou, že by se dala krájet, přesně jak to mám rád. Nikam se nespěchá, pomalé a těžké riffy se však s jistotou zadírají pod kůži a do mozku a dostávat je odsud bude vážně oříšek.

Hned od prvních tónů „Shadows“ musí být každému jasné, že zde nepůjde o nic veselého. Není to přímo nějaká deprese, přesto je celé „Lacrimae rerum“ prostoupeno lehce nepříjemnou (nepříjemné je v tomto případě myšleno jako klad, abychom si rozuměli) atmosférou všudypřítomného, avšak neuchopitelného konce. „Hudební doprovod k absurditě života a domýšlivosti lidí,“ jak uvádí samotná skupina, opravdu sedí. S poslechem se vydáte na půlhodinovou cestu tmou, na jejímž konci nečeká nic jiného než apokalyptická „Chimeras“ (klávesy à la Skepticism v ní dělají divy). Po ní už následuje jen smutná „Memory’s Gate“, která stvrdí, že nejenže je konec nevyhnutelný, ale že je přímo za dveřmi.

Mezi onu čtyřku „hlavních“ písní jsou nastrkány ještě krátká intra a mezihry, ve všech případech bezezbytku plnící svojí úlohu v podpoření atmosféry. Nezřídka se stává, že právě velké množství meziher nahrávky rozmělňuje; o „Lacrimae rerum“ můžu s klidným srdcem prohlásit, že se jí tento neduh vyhnul.

Texty. Když zůstaneme v kategoriích „české“ a „debuty“ za posledních pár let, texty mi povětšinou přijdou trochu (ehm, trochu dost) naivní. Ale i tady platí ono pověstné pravidlo o výjimce potvrzující pravidlo a tou výjimkou jsou právě Et moriemur. Výborný dojem podporují i četné citace mimo jiné třeba od K. J. Erbena nebo J. W. Goetha. Cituje se samozřejmě v originálech, takže na desce kromě standardní angličtiny zazní také úryvky v italštině, češtině a němčině. Většinou takovéhle míchání jazyky kritizuji, protože mě to tahá za uši, ale u „Lacrimae rerum“ opět nemůžu ani ceknout, neboť to nikterak rušivě nepůsobí. Spíše naopak, například do takové „Chimeras“ tvrdá němčina opravdu sedne.

Et moriemur

Grafická stránka je spíše strohá a střízlivá, ale u podobných žánrů nejsou nějaké vizuální orgie vždy žádoucí, takže vcelku jednoduchý, do tmavě hněda laděný booklet je myslím plně dostačující, stejně tak jako zvuk, v němž vyniká nádherně zvonivá basa a výborný vokál.

Pokud bychom to měli shrnout do jediné věty, Et moriemur se jejich prvotina „Lacrimae rerum“ nadmíru povedla. Vzhledem k tomu, že kvalitního čistého doomu je v našich končinách opravdu pomálu (prsty jedné ruky by mi na spočítání stačily a ještě by zbylo místo), byla by škoda, kdyby vám tato nahrávka proklouzla. Jakékoliv budoucí aktivity téhle kapely se vyplatí si pohlídat, to mi věřte.


Swallow the Sun – New Moon

Swallow the Sun - New Moon
Země: Finsko
Žánr: melodic doom / death metal
Datum vydání: 4.11.2009
Label: Spinefarm Records

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Se Swallow the Sun mám prostě problém. Když se mě někdo zeptá, jestli je to dobrá nebo špatná kapela, vždycky řeknu dobrá. Jejich hudbě v podstatě nemám co vytknout. Mají vlastně všechno, co by dobrá skupina mít měla. Mají veškeré předpoklady, aby mě jejich muzika posadila na prdel. Přesto to tak ale není. S každým jejich albem čekám, kdy se to ve mně zlomí a já si konečně řeknu, že je to něco výjimečného. Zas a znova ale slyším kvalitní hudbu, z objektivního hlediska naprosto skvělou, ale stále u nich nemůžu najít to “něco navíc”. A stejně je to i s jejich novinkou.

“New Moon” jsem slyšel už hodněkrát. A poslouchal jsem opravdu pečlivě. Ať se na to dívám z kterékoliv stránky, nemám prostě kde strhávat body. Zvuk – čistý a dynamický. Instrumentální dovednosti – skvělé. Skladatelské nápady – výborné. A samotné písně? Ještě lepší. Cítím v jejich hudbě tu kvalitu. Cítím, že nejsou na špičce současného mladého doom metalu náhodou. Přesto všechno si nemůžu pomoct, pro mě jsou “jen” dobrá kapela s dobrou hudbou. A přitom to jsou právě podobné kapely, které s chutí hltám. Je mi to záhadou, ale ač jsem se snažil sebevíc, ještě se u mě nepřiblížili k oné metě těch výjimečných kapel. I když veškeré papírové předpoklady k tomu mají.

Když vezmu hned úvodní “These Woods Breathe Evil”, vidím v ní opravdu výbornou skladbu. Skvělé melodie, skvělá atmosféra, skvělý zpěv, skvělé všechno… přesto se ale do toho nedokážu ponořit na 100 %. Nejblíže tomu naprostému pochlcení jejich hudbou jsem u písně “…and Heavens Cried Blood”, kde už opravdu chybí jen kousíček. Všechny písničky na “New Moon” jsou ale prostě dobré, přesto však… vy víte, jak je to dál.

Nevím, kde se stala chyba. Dlouho se už snažím objevit to kouzlo hudby Swallow the Sun. Nedaří se. Nevím, kde se stala chyba. A přijde mi to opravdu škoda, neboť cítím, že právě u nich, tam někde pod povrchem, ta výjimečnost může být ukrytá. I když ji hledám, ještě jsem ji nenašel. Nevím, kde se stala chyba.

To všechno je ale asi můj problém. Pokud chcete slyšet dobrý doom, možná právě Swallow the Sun vás uspokojí. Možná víc, než mě. Z objektivního pohledu prostě nemůžu dát nižší hodnocení než 6/10. S vyšším hodnocením bych ale zase byl sám proti sobě. Vskutku schizofrenní situace, která vyústila v schizofrenní recenzi. Nezbývá nic jiného, než jít ono kouzlo hledat dál. Snad tam někde opravdu je.