Věříte v lásku na první pohled? Ne? Já taky ne. Realita vás však občas zaskočí. Denně jich potkáváte desítky, z toho mnohé stojí za ohlédnutí, ale to je asi tak všechno. Jste chladný, kalkulující stroj, který ví, že vše něco stojí. Nic není zadarmo, vše je obchod, v němž na jedné straně stojíte vy, a za získání čehokoli z druhé strany platíte tím nejcennějším, energií. Tak přeci nemůžete jen tak něco dostat zadarmo. Ale pak se to stane, potkáte ji v davu. Žádná investovaná energie, první pohled a bum, jste v tom až po uši. V tu chvíli je vám to prostě jasné. Tuhle desku musíte slyšet celou, a to hned.
Získal jsem vaší pozornost? Ano? To je dobře. Dnes recenzované album si totiž neodnese desítku. Dokonce ani devítku, vlastně odejde jen s hezkým, solidně nadprůměrným hodnocením. Vaši pozornost si ale zaslouží, je totiž přinejmenším netradiční. Nejde o šílenou, neposlouchatelnou avantgardu, kterou si jindy užívám už jen pro ten pocit, že poslouchám něco divného. Je jen mimo běžné standardy a jeho schopnost zaujmout na první poslech a zároveň přinášet něco nového i na desátý je obdivuhodná.
Tak o čem že tedy mluvím? O novince “Pidonoma” argentinských Los Random. Nebudu se tvářit, jako bych o této kapele dříve slyšel, a tak alespoň shrnu známá fakta. Kapelu, která vznikla v roce 2006 v argentinském městě San Miguel de Tucumán, tvoří trojice muzikantů, na obalu alba vyobrazená v tradičním národním kostýmu jeptišky. Za sebou má jediné album nazvané “Todo.s los colores del”, tři roky po něm pak přišla právě “Pinadoma”, o které si budeme v příštích odstavcích povídat.
Co je tedy na “Pinadoma” tak zajímavého? Když jsem Los Random slyšel poprvé, vzpomněl jsem si na dvě kapely: experimentální rockery Swans a atmosferické sludge metalisty Terra Tenebrosa. Od prvních si Los Random berou nevázanost, ztřeštěnost a chaos, od druhých pak hutnou atmosféru a ohromnou těžkost, která na posluchače dopadá v každé minutě. Zajímavý je však již tracklist alba: to začne dvěma krátkými skladbami, aby následně posluchače uzemnilo rovnou třemi monumentálními kusy, z nichž žádný s délkou neklesne pod čtvrt hodiny. Ačkoli má kapela v postavě Raula Garcii Posseho velice dobrého vokalistu, s trochou nepozornosti byste album mohli považovat za instrumentální. Zejména ve třech delších skladbách se zpěv takřka ztrácí, a prostor tak dostane instrumentální náplň desky. Nástrojem, který si bere největší díl pozornosti, však není kytara, jak je to obvyklé. Jsou to bicí.
Cože? Bicí? Přesně tak. Marcos Luis Crosa možná nepůsobil v žádné známé kapele (Podle Encyclopaedia Metallum nepůsobil žádný člen Los Random v žádné jiné kapele!), ale způsob, jakým na své sesli kouzlí, je zdrcující. Udává tempo, náladu, energii, sóluje, zklidňuje, znásilňuje koncept bicích takových, jaké je běžně slýcháme. Nejkratší skladba, dvouminutová “Ojota y media”, je takovou hezkou vitrínkou, ukazující filosofii Los Random. Hlučící elektronika doplněná jen špatně slyšitelnou bicí sestavou, minimalismus a chaos zároveň. “Ojota y media” je však na poměry Los Random přeci jen hodně neobvyklou záležitostí. Většinou je to totiž kytara a její čtyřstrunná kolegyně, které doplňují bicí v šílené jízdě. “Corto normal” má mnohem blíže k metalu než k čemukoli jinému, její první polovinou nás provází zběsilá bouře, kde bahenní riffy střídají dobře zapamatovatelné momenty, a vše je obaleno v hrubém zvukovém kabátku. Vokál přijde na řadu o něco později a tak jako vše u Los Random, i ten je trošku zvláštní. Raul Garcia Posse zpívá španělsky a jeho hlas je typicky jihoamerický, s nástroji však drží krok i v ostrých sekcích, kdy umí přitlačit na pilu a pořádně si zařvat. Vokály stranou: i v první písni je instrumentální složka nakonec mnohem důležitější.
Jaká tedy je trojice dlouhých skladeb? Rozhodně rozmanitá. Mojí favoritkou se stala “Me Chango” a může za to nejen její soudržnost, nýbrž také množství skvělých sekcí, které při každém poslechu nabídnou něco nového. Hned v druhé minutě předvádí naprosto úchvatné kousky baskytarista Pablo Lamela Bianchi. Skladba projde mnoha zvraty, okolo páté minuty se například přidá hostující saxofon a připojí se velmi ladně k právě probíhajícímu chaosu. Los Random střídají ohromující vyvrcholení s chvílemi klidu, ani v nich však nepřijde jakýkoli odpočinek – chaos je jen o něco tlumenější. “Mia gato está solo en la oscuridad” je, alespoň v první polovině, podobná, byť působí o něco organizovanějším dojmem. V půli druhé pak kapela přistoupí k jakémusi ambientnímu dojezdu, což je po půl hodině hluku docela příjemná změna. To závěrečná “Guri Guri tres piñas”, která sahá až k jedenadvaceti minutám hrací doby, na mě působí rozporuplnějším dojmem. Nalezneme v ní větší kontrasty: vrcholy jsou intenzivnější, údolí klidnější. Chybí však chaos, kterým jsem se v předchozích písních vysloveně namlsal. Skladba je lepší v druhé polovině, kde napětí vzroste a přibyde post-rockový feeling. Výborný je však až úplný závěr, který je přesně takový, jaký má být. Velkolepý, s nepřeslechnutelnou basou, preludující kytarou a nezastavitelnou bicí sestavou.
A proč tedy “jen” sedm a půl bodu?“Pinadoma” je úchvatné album, které mě okouzlilo již při prvním poslechu. Je tu však několik ale. Poslední skladba sama o sobě prostě nemá na to utáhnout monstrózní stopáž. V půlhodinové sekci čítající skvělou “Me Chango” a polovinu následné “Mia gato está solo en la oscuridad“ se snadno ztrácím, chybí mi zde více záchytných bodů, díky nimž by se poslech stál méně náročným. Ačkoli si totiž chaos, který kapela tvoří, výtečně užívám, po určité době už je ho až příliš a mozek potřebuje odočinek. Navíc jsou tu vokály, proti kterým lze jen těžko něco namítat, čistě subjektivně mi ale nesedly.
A tak jsme skončili jako obvykle. První pohled zachytí oslňující krásu, které, pokud nejste vyloženě jiné (hudební) orientace, nelze odolat. První společné chvilky jsou plné vzrušení a obdivu, které jako by nikdy neměly skončit. Jenže život je mrcha a až delší doba strávená společně vyjeví ty drobné problémy, které mohou vše zhatit. Nalezenou lásku by však byla velká škoda opouštět jen kvůli několika vadám na kráse. S trochou práce lze uchovat to dobré a překlenout to špatné, protože když se vše srovná, stojí to za to. “Pinadoma” je jedno z nejzajímavějších alb, která jsem zatím letos slyšel, a ničemu nevadí, že to není zrovna to nejlepší.
Země: USA Žánr: sludge / metal Datum vydání: 27.5.2014 Label: Housecore Records
Tracklist:
01. Agitation! Propaganda!
02. Trying to Crack the Hard Dollar
03. Parish Motel Sickness
04. Quitter’s Offensive
05. Nobody Told Me
06. Worthless Rescue
07. Framed to the Wall
08. Robitussin and Rejection
09. Flags and Cities Bound
10. Medicine Noose
11. The Age of Bootcamp
Vrátit se na scénu po 14 letech s novým albem je docela ošidné, protože i když jsou fanoušci hladoví a jejich touha po nové hudbě je tak silná, že dokáže odpustit i nějaké menší neduhy, tak očekávání jsou zpravidla na sakra vysoké úrovni. Tím spíš, když se ta kapela jmenuje Eyehategod, jejíž předchozí čtveřice počinů je obecně považována za jedny z nejsilnějších alb svého žánru. Já osobně třeba Eyehategod ještě před nějakým měsícem v životě neslyšel, ale když už jsem se uvrtal k recenzi jejich eponymní studiovky, jíž se přízvisko návratová zcela určitě nevyhne, tak jsem si dal tu práci a předchozí tři alba si zběžně nastudoval (na debut holt nezbyl čas). A hádám, že jsem si zadělal na novou hudební lásku, protože jestli něco tvorbu Eyehategod (alespoň tu část, kterou jsem doposud slyšel) spojuje, tak je to nesporná kvalita.
Dovolím si tvrdit, že “Eyehategod” splňuje vysoká očekávání, která do páté řadovky těchto zámořských milovníků pomalých temp byla vkládána, a směle navazuje na dvě dekády staré klasiky. V téměř klasické sestavě se totiž podařilo nahustit do 40 minut prvotřídní materiál, jenž v sobě nese všechna poznávací znamení southern sludge metalu se špetkou doomu. A proč téměř klasická sestava? Krom stálic Jimmyho Bowera, Mikea Williamse, Briana Pattona a Garyho Madera (pro toho je to sice albový debut, ale oficiálně je v kapele už třináctým rokem) se Eyehategod představují s novicem Aaronem Hillem, jenž loni nahradil zesnulého bubeníka Joea LaCazeho, jehož některé party, které nahrál ještě před svou smrtí, se na albu prý objevily, ovšem zbytek nahrával jistý Billy Andreson, takže čert aby se v tom vyznal. Ale to není hlavní. Hlavní je, že “Eyehategod” dostává svému jménu, které asi už není nijak zvlášť představovat, protože věřím, že ne všichni jste takoví ignoranti jako já.
Od lousianského sludge nelze čekat žádné překvapení. Co si budeme nalhávat, kapely jako Crowbar, Down nebo právě Eyehategod položily jeho základy dost pevně a nemají důvod je samovolně opouštět. Eyehategod sází na špinavé, mnohdy ukrutně pomalé sabbatovské riffy, přesnou a nikam nepospíchající rytmiku, jíž velí dunivá basa, a charismatického zpěváka Mikea Williamse, který je nabroušený a přirozený zároveň. Každému slovu dodává obrovskou naléhavost a neklid, který místy hraničí až s agónií, protože jakmile ze sebe začne loudit urputné jekoty a výkřiky, tak zní jako zmučená zvěř a je to právě on, jehož výkon bych vyzdvihl nad ostatní. Ačkoli úplně fér to není, protože “Eyehategod” je zatraceně semknutá deska, která zní, jako by byla nahrána kapelou živě v jedné místnosti, kdy jeden doplňuje druhého a navzájem se nezastiňují.
Tento dojem pak naplno vynikne při úvodní rychlovce “Agitation! Propaganda!”, která nijak neskrývá poctivé hardcore punkové kořeny, protože to je šlupka jak bič a vůbec bych se nehněval, kdyby se takové vály na desku ještě jeden nebo dva vlezly. Krátké pasáže v “Framed to the Wall” už jsou na můj vkus málo, ale není nutno zoufat. Kvůli krátkým úderným flákům nikdo Eyehategod hledat nebude. Jádro nahrávky totiž tvoří pomalé až střednětempé skladby, které končí svou pouť někde mezi třetí a čtvrtou minutou a nedovolují tak nabýt dojmu, že jsou až přespříliš roztahané. Úvod většiny písní je jasný; krátké kytarové kvílivé vazbení a po chvilce nastoupí mocný kytarový riff, jenž má hlavní úlohu a dalo by se tak říct, že právě na něm celá daná píseň stojí a padá. No, spíš stojí. Ono totiž těch momentů, kdy se něco vyloženě nepovedlo, na “Eyehategod” moc není, takže krom nevýrazné “Robitussin and Rejection”, na níž je nejlepší úvodní minuta a půl, kdy se kapela brodí hustou bažinou, mě žádný další slabý článek řetězu o jedenácti částech nenapadá. A to je hodně dobrá vizitka.
Vrcholů je na druhou stranu nepočítaně a jen těžko se vybírá jejich malá část. Mně osobně se nejvíc zalíbila vypjatá “Parish Motel Sickness” s hutným sabbatovským riffem nebo “Nobody Told Me”, jejíž druhá polovina se zlomí v něco jako přímočarý blues hard rock, protože kytarový riff, jenž začíná někdy v půli třetí minuty, jako by vypadl z prvních alb Led Zeppelin. Již zmíněná “Framed to the Wall” potěší střídáním utahaných pasáží s kulometnou rychlovkou, jež zdobí první půli tohoto songu. Při prvním poslechu se první polovina alba může zdát poměrně nezáživná, protože všechny skladby jsou prakticky jedno a totéž, ale věřte, že jakmile dáte “Eyehategod” čas, tak se začnou rýsovat obrysy, které jste při letmém seznámení nemohli identifikovat, a nahrávka začne růst jako celek strmě vzhůru. Já sám měl zprvu při poslechu v hlavě pěkný guláš, ale stačilo pár dalších soustředěných poslechů a na stole mám aspiranta na největší překvapení letošního roku.
Úplně za závěr při výčtu skvělých momentů jsem si nemohl odpustit vyzdvihnout skvělou “Flags and Cities Bound”. Nejen svou sedmiminutovou stopáží vyčnívá na první pohled, ale oproti zbylým skladbám až experimentálním vzezřením, kdy si nemůžete být jistí, co se za chvíli přiřítí. Bude to neprostupná kytarová hradba, nebo neurčité hypnotické kvílení, které jen podtrhuje volnomyšlenkářskou atmosféru? Právě díky propojování jednotlivých ploch a nálad jsem si “Flags and Cities Bound” strašně oblíbil. Přestože její druhá polovina už je silně neurčitá a do regulérní písničkové struktury, která většinu skladeb spojuje, má dost daleko, tak je nutno brát ji jako součást celku a ne jako nějakou nataženou mezihru, která připravuje půdu pro závěrečnou dvojici v podání přímočaré “Medicine Noose” a “The Age of Bootcamp”.
Nevím, co víc dodat, abych se pouze směšně neopakoval. Eyehategod se svým eponymním albem rozhodně nic neuspěchali a připravili neuvěřitelně propracovanou nahrávku, která však nepůsobí přespříliš uměle a zachovává si pořádnou dávku animální přímočarosti. Ta možná není dávána tak na odiv, ale to je dáno spíš tím, jakou hudbu Eyehategod přijali již před léty za svou, protože za těmi utahanými tempy a zadumanými riffy se tento dojem snadno ztrácí. Pro mě osobně je “Eyehategod” obrovským překvapením a hlavně prostředníkem, díky němuž jsem konečně popadl rozum do hrsti a seznámil se s hudbou této legendy, za což jsem jedině rád, protože nechat si uniknout takový klenot amerického sludge… to by byl hřích.
Další názory:
Nová deska Eyehategod po 14 letech? Ještě když vydávají desku Down a Crowbar? No to mě štípni! I na zbylé dvě jména dojde, teď ale o Eyehategod. Jedni z fotrů sludge metalu si na tom stojí velice dobře. Z předchozí tvorby znám především poslední dvě alba “Confederacy of Ruined Lifes” a “Dopesick”, takže můžu porovnávat víceméně jen s nimi. Eyehategod naladili na poněkud techničtější notu, což v jejich podání znamená, že skladby jsou stále stejně nasrané a pekelně podladěné, především ale mnohem členitější a propracovanější. Vytrácejí se roztáhlé plochy plné kytarového bzučení, namísto nich tu je řada přechodů, rytmických změn a dalšího bordelu, což dělá tuhle titulku mnohem nestravitelnější než všechna ta nenávist, která doposud sžírá alba předchozí. Celá tahle animální zběsilost se mi náramně líbí, a to i přesto, že jsem se i po několika posleších do nahrávky pořádně nepoložil. “Eyehategod” tak ale odhaluje svoji mnohem rafinovanější stránku – s přitažlivostí černé díry vás ukove na 45 minut k reproduktorům a postupně vám odhaluje jednotlivé taje a vrstvy, které sahají snad až kamsi k zemskému jádru. Chtělo by se říct, že tohle je návrat na scénu se vším všudy, nicméně Eyehategod se nikdy v podstatě nerozpadli, takže nezbývá než prohlásit že po nějakých 14 letech je kapela ve velice dobré formě. Atreides
Dread Sovereign jsou možná na první pohled nějaká bezejmenná doomová kapela z Irska, ale na ten druhý člověka okamžitě upoutá sestava, v níž se vyskytují hned dva členové fantastických Primordial, jmenovitě bubeník Simon O’Laoghaire (zde pod pseudonymem Sol Dubh) a zpěvák Nemtheanga, který se zde vyjma mikrofonu chopil rovněž baskytary. Třetím do party (tedy do sestavy) pak je kytarista Bones z rockové kapely Wizards of Firetop Mountain. Pánové na sebe v loňském roce upozornili debutovým ípkem “Pray to the Devil in Man”, na které nyní navázali regulérní řadovou deskou “All Hell’s Martyrs” – a právě na tu se teď podíváme…
Nijak se moc netajím tím, že Primordial mám opravdu rád, doom metal mám také rád, tudíž jsem vcelku očekával, že toto spojení v rámci Dread Sovereign si oblíbím zrovna tak. Jednoduše řečeno – měl jsem na “All Hell’s Martyrs” poměrně vysoké nároky. Jenže ty se nakonec bohužel nepodařilo tak úplně naplnit. Sice se jedná o slušnou nahrávku, ale má několik zjevných neduhů, díky nimž je můj dojem trochu horší.
“All Hell’s Martyrs” má především dvě mouchy. Tou první je ne úplně zanedbatelná nevýraznost materiálu, která se projevuje především v první půli alba, tou druhou pak přílišná roztahanost, jíž moc nepřidává ani délka téměř 70 minut. Sice je pravda, že se hudba Dread Sovereign poslouchá velice příjemně, ale první skladbou, jež mě při poslechu opravdu zaujme, je vždy až pátá “Pray to the Devil in Man”. Druhá polovina desky je obecně lepší a zejména závěrečná trojice (společně se jmenovaným pátým kusem) se povedla a náladu oproti nemastnému, neslanému začátku výrazně vylepšuje. Nicméně i tak se nad “All Hell’s Martyrs” vznáší pocit, že výsledek zůstal daleko za očekáváním. Je to solidní počin, poslouchá se bezproblémově a nemám problém mu udělit stále lehce nadprůměrné hodnocení, ale doufal jsem v o hodně víc…
Formace s lehce nezvyklým jménem Stoic Dissention pochází z Colorada ze Spojených států amerických a na scéně se nepohybuje nijak zvlášť dlouhou dobu – její vznik se datuje teprve do roku 2010. Přesto se nejedná o záležitost, při jejímž poslechu byste si pomysleli něco o nezkušenosti a podobně, v čemž do jisté míry určitě svou roli hraje i fakt, že přítomní muzikanti již nějaké zkušenosti z dřívějška mají (byť ani jeden z nich nehrál ve vyloženě známé kapele, tudíž se s tím nemá cenu zdržovat). Přesto jejich druhý dlouhohrající počin “Autochthon” není až tak silnou záležitostí, jak jsem čekal a doufal…
Ačkoliv s pilotním minialbem “Senium” z roku 2011 a o rok mladším regulérním debutem “Relinquished (A Crumbling Monument Witnessed by None)” jsem tu čest neměl, na poslech “Autochthon” jsem se vlastně dost těšil. Chcete znát důvod? Jakkoliv to někomu z vás možná bude připadat divné nebo vtipné, oním důvodem byly fotky kapely. Ty jsou totiž na poměry extrémního metalu dosti netradiční – kapela zahalená v černých kutnách a s anonymními maskami na obličejích se nachází na poli plném dlouhých zlatých klasů pod modrým letním nebem bez jediného mráčku. Nevím, prostě mi to přijde jako skvělý nápad a hodně se mi to líbí, není to klišé a působí to na mě dost zvláštně a netradičně – a především mě to hodně navnadilo na samotný poslech, protože když má někdo nápad a soudnost ve své prezentaci, je dost pravděpodobné, že ji bude mít i v samotné hudební tvorbě.
Ačkoliv se někde můžete dočíst o tom, že je to black metalová či dokonce death metalová (to mi vůbec hlava nebere, proč tohle někdo napsal) skupina, vůbec tomu nevěřte, protože Stoic Dissention produkují především doom metal. Jestli něco, tak místy vystrčí své růžky black metal, ale mnohdy je to spíš co do feelingu a nálady než opravdové hudební formy. Šest skladeb a bez několika málo vteřin rovná hodina hudby jasně značí, jaký přístup ke své muzice kapela má. Z tohoto i ze žánrového zařazení téměř přímo plyne, že zde budeme mít co dočinění s delšími kompozicemi, které rozhodně nepojedou v zaběhnutém schématu střídání slok a refrénů, ale budou se spíše snažit vybudovat nějakou atmosféru. A přesně tak to je – hned úvodní skladba “Wolcnum” lehce přesahuje čtvrt hodinu hrací doby a hned od jejího začátku začnou Stoic Dissention splétat své sítě. Až do tohoto bodu je vše v tom nejlepším možném pořádku…
Nicméně, jakkoliv je tohle přesně ta hudební forma, jaká mě oslovuje a jakou mám rád, a jakkoliv měli Stoic Dissention hodně dobrou výchozí pozici, nakonec jsem “Autochthon” nedokázal přijít na chuť tak moc, jak jsem doufal, že se stane. Nahrávce jsem věnoval obrovské množství času (možná dokonce i víc, než jsem měl) a úsilí, avšak přes veškeré předpoklady a neoddiskutovatelné kvality (které Stoic Dissention v žádném případě neupírám) mě to prostě nedokázalo oslovit nějak výrazněji. Samozřejmě netvrdím, že chyba nemůže být i na mé straně, ale myslím si, že jsem dost pozorný posluchač, tento styl mám rád a svou šanci “Autochthon” dostalo… co je tedy špatně?
Problém první – ačkoliv je muzika Stoic Dissention co do formální stránky vlastně výborná, tak nějak se mi vlastně zdá nevýrazná a působí na mě strašně roztahaně. To má za následek jednu poměrně nepříjemnou záležitost – už jsem zmiňoval, že “Autochthon” trvá hodinu, jenže při poslechu mi to připadá spíš jako dvě, což je prostě špatně. V jistých momentech se mi některé pasáže zdají až příliš natahované, jako kdyby Stoic Dissention chtěli za každou cenu stvořit dlouhé písně, i když ten motiv (a že já proti repetitivnímu opakování jednoho motivu opravdu nic nemám, já mám monotónnost naopak rád) není natolik silný, aby dokázal utáhnout několik minut v kuse.
Ještě větší záhadou je pro mě ovšem to, že Stoic Dissention dokážou přijít i s téměř perfektními nápady, s nimiž mě zvládnou strhnout – jenže tyto se třeba vyskytují jen na velmi malé ploše oproti těm nevýrazným. Jako příklad uveďme opět “Wolcum” – prvních osm minut sice není úplně na jedno brdo a nějaký vývoj v nich je, přesto působí jednolitě a nejde o nic extra působivého. Pak ovšem přijde minutové zvolnění a na začátku desáté minuty Stoic Dissention vystřihnou naprosto fantastickou pasáž, která však bohužel trvá všehovšudy nějakých 40 vteřin. A to je oproti prvním osmi minutám “ničeho” obrovský nepoměr. A je to jen jeden příklad za všechny, takových “vtípků” tam je rozhodně víc.
V případě těch dlouhých skladeb se nemohu zbavit dojmu, že by jim prospělo, kdyby se Stoic Dissention drželi trochu víc na uzdě a ty nejzajímavější nápady a melodie (a že tam zajímavé motivy rozhodně jsou v každé písničce, to zase ne že ne) posbírali a nahustili do poloviční doby. Na druhou stranu, podobný pocit mám bohužel i v některých momentech nejkratší “The Feral Temple”, která má “jen” šest minut.
Oné přílišné jednotvárnosti a nevýraznosti podle mě značnou měrou napomáhá (tj. v celkovém ohledu škodí) i zvuk “Autochthon”. K tomu, co Stoic Dissention produkují, by se mi hodil spíš nějaký dynamičtější a především osobitější sound, ale deska zní vlastně poměrně standardně, svým způsobem i “hodně” a dynamiky příliš nepobrala, což je škoda, protože si myslím, že i samotné muzice by zlepšení v tomto technickém ohledu pomohlo.
Na druhou stranu, jak už jsem nejednou zmínil, jinak hudba Stoic Dissention rozhodně není marná nebo špatná. Už padlo, že Američané umí přijít i s vysloveně parádními momenty, na něž jsem se během poslechů vyloženě těšil. Vyjma zmiňované pasáže ve “Wolcnum” je to kupříkladu lehký ženský vokál v “This Feral Temple” nebo finále “The Eldritch and the Atavistic” se skvělou sólovou kytarou. Poslední jmenovaný song je pak společně ještě s “The Father of My Trials” obecně asi tím nejlepším, co “Autochthon” nabízí. Rozhodně ne nezajímavý je i zpěv, při němž jsem si nejednou vzpomněl na samotného maďarského démona extrémních vokálů – například v jednom momentě “Weathered Stones” jsem se vážně musel jít podívat, jestli náhodou Attila Csihar na “Autochthon” skutečně nehostuje.
Tak jako tak, z “Autochthon” mám bohužel poměrně rozporuplné pocity, byť se může jednat o problém jen na mém přijímači. Ačkoliv je mi počínání Stoic Dissention ve své podstatě sympatické, je v té hudbě velký potenciál a samotné jednotliviny jsou v některých případech vlastně výborné, stále na nahrávce vidím poměrně velké množství nedostatků a neduhů, které mi prostě a jednoduše zabraňují v tom, abych si poslech vyloženě užil. Čekal jsem uhrančivou atmosféru, jež mě pohltí, ale to se nakonec nestalo. Sice to teď může znít, že si budu trochu protiřečit, ale i přes tohle všechno se mi “Autochthon” svým způsobem stále líbí, a jak jsem již řekl, jsou mi Stoic Dissention vlastně sympatičtí. Snad i díky tomu nakonec přece jen vytáhnu nadprůměrnou známku – vím, že podle textu samotné recenze se vám tohle hodnocení může zdát příliš vysoké, ale nějak pocitově mi k tomu materiálu šestka sedí nejvíc… nicméně v žádném případě nepopírám, že je to hodně o fous a že asi trochu přivírám oči…
Země: USA Žánr: atmospheric folk / doom / black metal Datum vydání: 13.5.2014 Label: Profound Lore Records
Tracklist:
01. Birth and Death of the Pillars of Creation
02. (Serpens Caput)
03. The Astral Dialogue
04. Dark Matter Gods
05. Celestial Effigy
06. Cor Serpentis (The Sphere)
07. Vales Beyond Dimension
08. Plateau of the Ages
09. (Sepens Cauda)
Jestli bych si o nějaké kapele troufl říci, že nemůže vydat špatné album, byli by to právě Agalloch. Čtveřice z amerického Portlandu je obdařena přízní fanoušků i hudebních kritiků v podstatě již od svého druhého počinu “The Mantle” z roku 2002 a vše, co v posledním desetiletí vysypala z rukávu, sklidilo velký úspěch na obou frontách. “The Mantle” a o čtyři roky mladší “Ashes Against the Grain” jsou považovány za počiny převážně folk metalové a black metalové, přestože ani z jednoho žánru kapela nečerpala nijak výrazně a smyčce či blastbeaty tak nikde nenajdeme. Na čtyři roky starém “Marrow of the Spirit” přišli Agalloch s citelnou změnou zvuku, z black metalových náznaků se stal téměř suverénní atmosférický black metal v plné kráse a folkové nádechy vymizely téměř úplně.
Právě s “Marrow of the Spirit” jsem sílu Agalloch poznal i já sám a možná i proto mi starší počiny kapely, přestože i je mám velice v oblibě, nikdy nepřišly tak silné jako právě toto album. V mezidobí mezi alby “Marrow of the Spirit” a dnes recenzovaným “The Serpent & the Sphere” stihli Agalloch vydat jednoskladbové EP “Faustian Echoes”, nádhernou dvacetiminutovou ódu, jež vyskočila ještě nad úroveň těžko překonatelného “Marrow of the Spirit”. Je “The Serpent & the Sphere” o další kus lepší, jak by se z jednoduchého prodloužení dosavadního trendu dalo předvídat?
Nebudu se tvářit tajemně a vyhodnocení si syslit až na úplný závěr, neboť to bude z následujících řádků tak či onak zřejmé – novinka Agalloch mě docela zklamala. Navíc nejde o zklamání na jediné frontě, naopak na “The Serpent & the Sphere” vidím slabá místa hned z několika úhlů pohledu, ovšem začít musím tím nevětším, a tedy samotnou kvalitou materiálu. Co z předchozích odstavců mělo vyplývat, je konzistentnost, s jakou Agalloch každé čtyři roky doručovali do uší fanoušků kvalitní materiál. Na “The Serpent & the Sphere” zní kapela vyčerpaně. Zatímco mezi předchozími alby byl vždy znát zřetelný vývoj, novinka si bere možná až příliš z předchozího alba. Klíčovou úlohu hraje kytara a její velice melodický a lahodný zpěv, kapela se nebojí dlouhých instrumentálních ploch či přechodu do pouhé akustiky, a tak v zásadě nelze mluvit o klasické black metalové agresi, jako spíš o post-rockové melancholii (míněno čistě obrazně, post-rock na albu nehledejte). To vše zůstává stejné, ale na novince už to jednoduše neklape jako dříve. Na desce nalezneme jen poměrně malé množství izolovaných momentů, kde kapela zní opravdu kouzelně. Druhá polovina “Dark Matter Gods” s elegantně symbiotickými kytarami, často zpomalující “Celestial Effigy” a její melodický dojezd, sólo v polovině “Vales Beyond Dimension” či zejména celá “Plateau of the Ages”, to vše se povedlo velice. Mezi tím však nenacházím dostatek kvalitního pojiva a častěji než je zdrávo si říkám, že jsem vše již jednou slyšel, ovšem v lepší podobě.
Vokální diverzita byla další věcí, která mě na starší tvorbě Agalloch velice bavila. V tomto ohledu se “The Serpent & the Sphere” smrsklo na jediný druh zpěvu, a to Haughmův nakřáplý black metalový chraplák. Nalézt čistý zpěv je stejně snadné jako nalézt jehlu v kupce špendlíků, mám-li zneužít známého rčení. Mrazivý jekot v “Black Lake Niðstång” ve mně vyvolává hrůzu i po čtyřech letech od prvního poslechu, jenže na novince žádný podobný prvek nenajdeme. Celkově bych tak vokály na celém albu nazval téměř zbytečnými, nejlepší a zároveň nejdelší píseň alba je ostatně instrumentální.
Do třetice kritiky pak musím zmínit zvuk alba. Snad je z předchozích řádků zřejmé, že na kytarách a jejich harmoniích stojí hudba Agalloch ze všeho nejvíce. Pak tedy nechápu, proč je produkce pohřbila ve výsledném mixu tak hluboko. Stále jsou čitelné, to ano, ovšem vzhledem k jejich důležitosti na ně není zdaleka kladen dostatečný důraz. Naopak opravdu brutálně zní baskytara, a ačkoli jsem obecně zastáncem výrazné basy, u hudby Agalloch mi to nějak nejde dohromady a kromě hezkého sóla v “The Astral Dialogue” moc nevidím důvod, proč by měla mít takto významné postavení. Celkově tak zvuk působí “zahuhlaně” a v kombinaci s monotónním vokálem dusí i ty dobré melodie, které kapela dokázala vyprodukovat. Jelikož je album i skladatelsky o něco tvrdší než předchůdce, tipoval bych volbu produkce jako důsledek záměru vytvořit opravdu temné album, ale výsledek je… inu, zmršený.
Nyní, když za sebou máme slabé stránky, je na čase zahrát na pozitivnější notu (což by potřebovali i Agalloch, chce se mi říci). Několikrát zde proběhla zmínka o skladbě “Plateau of the Ages”. Právě tato instrumentálka s délkou přesahující dvanáct minut má vše, co mě na hudbě Agalloch baví, a zároveň je dobře napsaná. Pomalá gradace, hezké melodie, krátké, ale nerušivé vstupy akustiky, zvonivé kytarové plochy, sóla i závěrečný nášup mírně připomínající některé úseky z “Faustian Echoes”, to vše je prakticky bezchybné (když opomeneme zmíněné trable se zvukem). Stejně tak “Dark Matter Gods” není vyloženě slabá, byť tomu nejlepšímu od kapely jen smutně kouká na záda. Obecně je také nutno zdůraznit, že stále mluvíme o Agalloch, jejich nejslabší chvilky jsou tak v porovnání s průměrnou kapelou stále dost dobré, ale možná i právě proto bych přeci jen čekal něco víc než jen “něco málo nad průměrem”. Trojice akustických meziher je hezká a přidává albu cosi na charakteru, ovšem nepochopitelně ho trhá na tři menší úseky, z nichž jeden je vyhrazen úvodní skladbě “Birth and Death of the Pillars of Creation”, která se ovšem ne a ne rozjet, a album tak pro mě opravdu začne až třetí stopou. S výjimkou závěrečné “(Serpens Cauda)” tudíž postrádám větší důvod pro přítomnost těchto meziher.
Když vše výše zmíněné spojíme s poznatkem, že do “The Serpent & the Sphere” se opravdu těžko proniká (k nalezení prvních pozitiv jsem potřeboval dvouciferné množství poslechů), tak album jednoduše nelze hodnotit vysokým číslem. Mluvíme zde o nadprůměrném počinu, a tak bychom neměli klesat pod číslo pět, průměr je navíc přeci jen naštěstí vzdálen, a tak musíme poskočit o něco výš. Přesto však nelze pokračovat nad číslo šest a půl a nebýt povedené “Plateau of the Ages”, klidně bych album hodnotil půl stupně níže.
Další názory:
Agalloch byli vždy kapelou, která se prostě nemýlila a každé její album bylo trefou přímo do černého… až doposud. Nejsem si úplně jistý tím, co přesně se stalo a co přesně je na “The Serpent & the Sphere” špatně, ale prostě to špatně je, protože novinka ani omylem nemá tu sílu svých předchůdců a všem nahrávkám kapely z minulosti kouká jen z dálky na záda… ano, bohužel je to tak, Agalloch natočili suverénně nejméně záživný článek své diskografie. Formálně sice na té desce je všechno, co od nich člověk čeká, ale je to spíš jakási naředěná verze, už to tolik nepůsobí… možná to bude znít hnusně, ale opravdu se mi chce říct, že je to skoro až recyklát minulých počinů, akorát okleštěný o onu hloubku, o níž vždy šlo v téhle muzice především. Asi nejlepší regulérní skladbou “The Serpent & the Sphere” je podle mě “Celestial Effigy”, pár dalších docela solidních pasáží se pak nachází ještě v “Dark Matter Gods” a “Plateau of the Ages”, ale ani jedna z těchto dvou nemá na to, aby si obhájila celou svou délku o víc jak osmi, resp. dvanácti minutách. Naopak třeba úvodní “Birth and Death of the Pillars of Creation” je čistá nuda. Ano, je samozřejmě pravda, že (jak už zmínil kolega v samotné recenzi) Agalloch ve své nejhorší formě vůbec jsou z obecného hlediska vlastně pořád dobří, ale i tak je to pro mě hodně velké zklamání… H.
Ačkoli jsem s tím vůbec nepočítal a ani náznakem mě to netěší, musím se bohužel přidat na stranu zklamaných. Agalloch na “The Serpent & the Sphere” totiž dodali materiál, který je mírně řečeno rozpačitý. Samozřejmě je z toho pořád znát, kdo tu desku nahrál, a formálně je všechno v naprostém pořádku. Dokonce je tu nemálo momentů, které se nebojím označit za opravdu parádní, a ten zbytek nakonec také není špatný, protože Agalloch prostě nejsou kapelou, která by byla schopná natočit opravdovou kravinu. Přesto si ale z desky odnáším pocit relativní nudy a především obyčejnosti, která mrzí o to víc, že cokoli Agalloch vytvořili v minulosti, bylo v každém ohledu neobyčejné. Jediná skladba, která mě opravdu baví, je “Celestial Effigy”, něco do sebe mají i “The Astral Dialogue” a “Dark Matter Gods” (střed je obecně nejsilnější) a dobré momenty se najdou i v “Birth and Death of the Pillars of Creation”, “Plateau of the Ages” a sem tam i jinde, ale jako celek to prostě nefunguje ani zdaleka tak, jak by se na kapelu formátu Agalloch slušelo. Šest a půl bodu je sice solidní známka, ale v tomhle případě je výrazem zklamání, protože od Agalloch jsem čekal hodnocení začínající devítkou… Ježura
Přestože jsem kouzlu Agalloch podlehl v porovnání s většinou svých kolegů relativně nedávno, tak už jsem dokázal část jejich diskografie vstřebat a hlavně se na “The Serpent & the Sphere” pořádně těšit, protože s tím, s čím jsem doposud přišel do styku, jsem byl pokaždé dokonale uchvácen. Přiznám, že jsem byl mírně zklamán z pohledu na seznam skladeb, protože jsem si oblíbil hlavně rozmáchlejší kompozice těchto náladotvůrců, kteří umně kombinují black, folk, psychedelii nebo post-rock. Avšak “The Serpent & the Sphere” je další trefou do černého, protože to, co jsem si na Agalloch oblíbil, je i zde v té nejvyšší možné kvalitě a řada momentů je doslova geniálních. Album je velmi vyrovnané a nemám problém ani s těmi kratšími skladbami, které jsou v přinejmenším skvělé. Mými osobními favority jsou úvodní “Birth and Death of the Pillars of Creation” a hlavně pak “Dark Matter Gods”, která je tak krásně melodická, až je mi líto, že se nedočkala špetky melodických vokálů Johna Haughma. Ale to se nedá nic dělat. Tak jako tak je “The Serpent & the Sphere” dalším z řady důkazů, že tahle parta umí a já jí i nadále zobu z ruky, protože tohle je přesně to, co mě baví. Kaša
Na “The Serpent & the Spere” jsem se fakt těšil. Ke každé řadovce Agalloch člověk přistupoval s tím, že pozná jednu z dalších tváří říše kapely a její dechberoucí propracovanost. Jenže tentokrát to bohužel nevyšlo. Ne, že by byla “The Serpent & the Spere” špatná deska, to ne, ale nedokázala mě zaujmout. A jak tak koukám kolem sebe, nejsem jediný. Přitom ani mimo výtky “nedokázala zaujmout” vlastně pořádně nevím, co je špatně. Hlavní problém nejspíš vězí v celkové jednotvárnosti materiálu. Agalloch se stále pevně drží svého nezaměnitelného rukopisu, jen s tím rozdílem, že čerstvé skladby nejsou tak výrazné jako dřív. To by na jednu stranu ještě nebylo úplně špatně, koneckonců i z velkých monotónních ploch jde udělat majstrštyk nejvyššího kalibru, ale “The Serpent & the Spere” je nevýrazné “špatným směrem”. Celkovou nevýraznost materiálu navíc podporuje Haughmův nevýrazný vokální projev, těžko říct, proč Agalloch nezařadili i jeho čistý vokál. Jak jsem řekl, “The Serpent & the Spere” rozhodně není špatné, ale ze všech stran na mě útočí pocity, že minule to bylo lepší. Kapela si udržela tradiční výpravnost, silné instrumentální vložky, pořád se to skvěle poslouchá, ale celkově to prostě není ono. Jestli bych tvrdil, že “The Serpent & the Spere” není zklamáním, lhal bych už jen kvůli tomu, že očekávání byla extrémně vysoko. Nezbývá mi než doufat, že si Agalloch vybrali slabší chvilku a příště přikráčí opět v plné síle. Nebo snad nadešel čas pro konkurenci? Skvrn
Coffinworm patří mezi ty kapely, jež osobně řadím do vlastní pomyslné škatulky s pracovním názvem “bordel”. To ovšem není myšleno v negativním smyslu, právě naopak, ačkoliv je to trochu paradoxní, protože podobná muzika co do sdělení bývá hodně negativní. Nicméně, oním bordelem jednoduše myslím opravdu brutální míchanici extrémních žánrů, která je podána v hodně těžkém duchu.
Na podobných skupinách se mi líbí to, že jsou hodně nestravitelné, netriviální, (především zpočátku) možná přespříliš chaotické a je poměrně nelehké jim přijít na chuť, ale jakmile do toho spadnete, už není cesty zpátky a takovéhle desky vás naprosto pohltí. Líbí se mi ta nekompromisnost, extrémní intenzita a neskutečně nemocná atmosféra.
A přesně tohle všechno do posledního puntíku platí i o Američanech Coffinworm a jejich druhé desce “IV.I.VIII”. Už jen ten žánrový nástřel jasně naznačuje, že tohle bude zlé – a také, že ano. Základem je nařvaný a nasraný sludge, jemuž je nějaký posluchač úplně u prdele – jednoduše vás chce jenom zničit. Ten je navíc do ještě větší intenzity vyhnaný black metalovou odporností a občasným závanem doomové plíživosti.
K tomu všemu kromě zmiňované nepříjemné atmosféry připočtěte ještě obrovský počet fakt hodně silných a mnohdy i působivých momentů, které se nacházejí ve všech šesti vyrovnaných kompozicích (nicméně kdybych měl volit vrchol, po těsném souboji bych asi hlasoval pro mocnou dvojici “Lust vs. Vengeance” a “Of Eating Disorders and Restraining Orders”, jakkoliv mě baví všechny songy) a vyjde vám, že před námi stojí excelentní nahrávka. Sice excelentní takovým tím způsobem, že to ani omylem není pro každého, spíše jen pro ty, kdo si libují v tom, aby se nechali hudbou deptat, ale to mě osobně absolutně nezajímá, protože já stojím na té straně barikády, která tyhle hnusy točí s oblibou.
Další názory:
Jediný důvod, proč jsem se odhodlal sám od sebe si pustit druhé album Coffinworm, byla ona hudební škatulka, která mně osobně přišla skoro až nespojitelná a představoval jsem si neskutečný bordel, jenž nemůže dohromady fungovat. “IV.I.VIII” mě však rychle vyvedlo z omylu, protože takhle ucelenou desku při veškerém tom chaosu, který její poslech přináší, jsem vážně nečekal.
Je tam vše, co uvedl kolega nade mnou, nicméně já tam slyším ještě lehké závany death metalu, což nemění nic na tom, že výsledkem je velmi špatně stravitelná nahrávka, jejíž poslech mi byl místy až nepříjemný. Strašně těžká atmosféra by se dala doslova krájet a já se sám sobě divím, co mě na té desce přitahuje natolik, že nemám problém se k ní i po nějaké době vrátit. Sympatický je mi hlavně fakt, že se tady nepřehánělo se stopáží, takže všechen ten chaos (který ale má jakýsi řád, jen je potřeba se k němu prohrabat) je nahuštěný na přijatelné ploše čtyřiceti minut a dopadá tak na posluchače s maximální možnou intenzitou.
Snad jediná skladba, která mi v kontextu celé nahrávky přijde slabší, je “A Death Sentence Called Life”, která je na můj vkus až příliš animální a sludge/doomové momenty nehrají s výjimkou prostřední části zas tak velkou roli jako třeba v geniálně utahané “Black Tears”. Ta je mým osobním vrcholem alba, nicméně ani ten zbytek není špatný, to rozhodně ne. Nelidský řev zpěváka Davea Brittse se zařezává až do morku kostí a docela rád bych ho viděl, jak se s tímhle popere naživo, protože to musí být peklo.
“IV.I.VIII” je vážně skvělá deska a Coffinworm se pro mě díky ní stali jedním z letošních nejzajímavějších objevů, ačkoli je to tak specifická záležitost, na kterou je potřeba mít už něco naposloucháno, protože si dokážu představit, že ta opravdu nechutná atmosféra spoustu potenciálních fanoušků na první poslech odradí.
Země: Švýcarsko Žánr: black / death / doom / gothic metal Datum vydání: 14.4.2014 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Tree of Suffocating Souls
02. Boleskine House
03. Altar of Deceit
04. Breathing
05. Aurorae
06. Demon Pact
07. In the Sleep of Death
08. Black Snow
09. Waiting
Hodnocení:
H. – 9,5/10
Kaša – 10/10
Skvrn – 9,5/10
Patříte-li mezi pravidelnější čtenáře našeho skromného plátku, asi už to dávno víte, protože tohle jsem tu už v průběhu těch let psal asi tak padesátkrát, ale pro jistotu to ještě jednou zopakuji i pro nově příchozí a náhodné kolemjdoucí, ať máme čistý stůl – pokud bych měl vyjmenovat muzikanty, k nimž mám ten největší respekt, Thomas Gabriel Fischer, lídr Triptykon (a Celtic Frost a Hellhammer), by se umístil na nejvyšších pozicích. Až na naprosté výjimky (třeba jako přešlap “Cold Lake” z roku 1988) absolutně uctívám všechno, pod čím je tenhle člověk podepsaný, a jeho tvorba jednoduše patří do té nejužší a nejlukrativnější sorty toho, co můžu označit svou úplně nejoblíbenější muziku.
Je ovšem pravda, že si Fischer tuhle pozici bezesporu zaslouží, hudebně i tím, co má za sebou. Můžete se bavit s kýmkoliv o tom, jaké skupiny byly pro vývoj extrémních metalových žánrů ty zcela nejzásadnější – pokud vám dotyčný neřekne Celtic Frost, pak je to vůl, který tomu nerozumí. Naprosto vážně. Lze do toho počítat i Hellhammer, což byla (trochu nepřesně řečeno) vlastně demoéra Celtic Frost s jiným jménem, ale ať tak či onak, jen málokterá formace měla tak zásadní vliv na black, death a thrash metal; je jen málo kapel, jež by zanechaly takhle silný a ve vývoji metalu naprosto nepostradatelný odkaz, z něhož až do dnešních dnů čerpá tak obrovská část scény. A tohle není žádný subjektivní názor, takhle to prostě je a nediskutuje se o tom.
Jenže… jakkoliv mám staré počiny Celtic Frost neskutečně rád, doslova je miluju a třeba “Morbid Tales” nebo “To Mega Therion” jsou pro mě nepřekonatelné kulty, již delší dobu si pohrávám s poměrně kacířskou myšlenkou, že současná Fischerova tvorba je snad ještě lepší, uhrančivější a hypnotičtější. Těm starým počinům strašně přidává to historické hledisko a statut kultu, ale čistě po hudební stránce je to, co Fischer předvádí nyní, snad ještě mocnější. Začalo to již s “Monotheist”, poslední deskou Celtic Frost z roku 2006, což byl neuvěřitelný monument, z něhož běhá mráz po zádech, naprosto jednoznačná 10/10, protože není moc nahrávek, jež by si nejvyšší známku zasloužily víc. “Eparistera Daimones”, první album Triptykon, laťku téměř vyrovnalo; ačkoliv si u mě stojí o malinký chloupek níže, je to tak minimální rozdíl, že i zde je 10/10 naprosto na místě a i zde se jedná o natolik silnou záležitost, až to budí respekt.
A tím se po menším a hodně vágním historickém okénku plynule dostáváme k “Melana Chasmata”, druhé desce Triptykon, na niž se čekalo čtyři roky. Přesně dle očekávání novinka po všech stránkách navazuje na své předchůdce. Na první pohled i po vizuální stránce – stejně jako v případě “Eparistera Daimones” je i nyní autorem fascinující obálky samotný švýcarský velmistr Hans Rudolf Giger, jenž bohužel v nedávné době nešťastně zemřel. Nejedná se ovšem jen o přebal a další vnitřní obrazy, jejichž autorem je opětovně Giger, ale i celkový styl bookletu a grafiky obecně. Po prvním pohledu pak následuje první poslech, který odhalí, že “Melana Chasmata” pokračuje ve šlépějích “Monotheist” a “Eparistera Daimones” i hudebně…
Je to však špatně? V žádném případě ne! A ty důvody, proč to v žádném případě špatně není, jsou podle mě tři a všechny jsou vlastně svým způsobem docela jednoduché. Zaprvé, Fischer je prostě a jednoduše nezaměnitelný. Jeho charakteristické riffy už zkoušela napodobit spousta lidí, ale nikdo to prostě neumí, dokonce i na jeho coverech si většina kapel vymlátí zuby. Jeho kytara, vokál i skladatelský rukopis jsou naprostý unikát, který si prostě nelze splést ani omylem. I kdybyste mě vzbudili ve čtyři ráno, tak i v té naprosté rozespalosti Fischerův riff a typický zpěv (jeho legendární “ugh” nemá konkurenci!) poznám během pár vteřin.
Zadruhé, tahle hudební forma, jakou předvádí na “Monotheist”, “Eparistera Daimones” a nově tedy i na “Melana Chasmata”, je natolik fantastická, že by snad byla škoda se jí zříkat. Ono to samozřejmě souvisí i s tím, co padlo v předchozím odstavci, ale jednak je tenhle koktejl, který v sobě formálně míchá black, doom, death, dark a možná i trochu gothic metal, naprosto nezaměnitelný, jednak má tak neskutečnou atmosféru, že se to snad skoro ani nedá říct. Ta atmosféra je tak nádherně obskurní, že to prostě nemá obdoby – a je to také právě ona, proč si těch novějších počinů cením ještě o trochu víc než těch starých legend. Ne, že by na takovém “To Mega Therion” atmosféra nebyla, když spustí “Dawn of Megiddo”, tak to prostě člověka smete, ale tohle je ještě víc… hluboká, extrémně silná, nepopsatelná a fantaskní nálada, jakou nikdo jiný neumí.
A pak je tu ještě jedno zatřetí. I když se Fischer na svých posledních třech veledílech pohybuje v +/- jedné a té samé formě, i v jejím rámci má takový prostor pro rozmanitost, že se ani omylem nedá tvrdit, že by snad recykloval, protože se to ani náznakem neděje. Tomuhle hodně napomáhají i takové řekněme lehce experimentálnější skladby, v nichž se povolí riffy a kapela nechá naprosto maximálně vybuchnout atmosféru. Sice tyhle věci nikdy netvoří většinu stopáže, ale přesto těm deskám přidávají nezaměnitelný ráz a v každém případě způsobují beze srandy husí kůži.
A co přesně tím mám na mysli? Na “Monotheist” šlo především o naprosto geniální (!) “Drown in Ashes”, vypjatou “Obscured”, maniakální šílenost “Triptych: Totengott” a do jisté míry i působivou “A Dying God Coming into Human Flesh”. Na “Eparistera Daimones” to byl mrazivý rozjezd “In Shrouds Decayed”, klavírní intermezzo v “Myopic Empire” nebo uhrančivá a znepokojivá “My Pain” + ještě ohlušující “Shatter” na stejnojmenném souvisejícím EP. Na novince “Melana Chasmata” tohle samozřejmě nechybí a je to jenom dobře – tuto roli zde plní především vypjatá “Aurorae” plná nadpozemských kytarových melodií, zajímavě vystavěná “Demon Pact” a finální atmosféra “Waiting”. Plus zčásti by sem šla (hlavně díky využití ženského zpěvu) zařadit taktéž druhá “Boleskine House”, v níž svým kouzelným hlasem (podobně jako ve “Waiting” a na obou minulých nahrávkách) opětovně kouzlí Simone Vollenweider. Netvrdím ale, že tyto “experimentálnější” náznaky se v menší míře neprojevují i ve zbylých písních.
Deska jako celek ovšem opětovně stojí a padá především s hřmotnými riffovými skladbami, které ale atmosféru taktéž nepostrádají. Zde se jedná o úvodní nářez “Tree of Suffocating Souls”, dusivou “Altar of Deceit”, “Breathing” a “In the Sleep of Death”. Speciálně bych se zastavil u těch druhých dvou. “Breathing” mě totiž svým způsobem rovněž překvapila a také hodně mile potěšila – v druhé polovině totiž Triptykon najednou dupnou na plyn a zničehonic začnou na chvíli znít jako staří dobří Celtic Frost z 80. let. Naprostá paráda a zároveň jeden z momentů, které si při poslechu nepokrytě užívám… když tedy pominu fakt, že si vlastně nepokrytě užívám celé album od začátku do konce. “In the Sleep of Death” bych pak vypíchnul především proto, že je z mého subjektivního pohledu z této čtveřice asi nejpůsobivější a moje nejoblíbenější (třeba pasáž ve třech čtvrtinách je prostě… ugh), ačkoliv tím samozřejmě nijak nechci snižovat kvality “Tree of Suffocating Souls” a “Altar of Deceit”, protože i to jsou šlehy, za něž by dal člověk pomalu ruku do ohně.
A pak je tu ještě jeden druh skladeb – a na každé nahrávce je taková vždycky jedna. Je to dlouhý masivní opus, jenž nad zbytkem desky ční jak monument, ačkoliv je ten zbytek sám o sobě rovněž naprosto fantastický. Začalo to s “Triptych: Synagoga Satanae” na “Monotheist”, pokračovalo s kolosální dvacetiminutovou náloží “The Prolonging” na “Eparistera Daimones” a nyní pokračuje dále s “Black Snow”. Jakkoliv je všechno okolo naprostá bomba, před níž se musí většina ostatní hudby jen s respektem poklonit, právě tenhle více jak dvanáctiminutový kus tomu všemu nasazuje korunu. Po hudební stránce má blíže ke druhé zmiňované kategorii, ale je ještě uhrančivější a obskurnější, přestože se může zdát, že víc už to snad nejde.
Ačkoliv tu celou dobu vychvaluji Thomase Gabriela Fischera, samozřejmě by bylo nefér zapomenout i na ostatní členy Triptykon, jejichž příspěvek se do celkové podoby hudby taktéž velkou měrou promítá a právě ten tvoří největší rozdíl mezi současnými Triptykon a předchozími Celtic Frost. Naprosto ničivá je klasicky mocná baskytara Vanjy Slajh, která svou hrou ponižuje drtivou většinu ostatních baskytaristů na scéně. Nehraje sice nějaké extrémně krkolomné finesy a technické parádičky, ale… ty její čtyři struny prostě duní tak neskutečným způsobem, že to nemá konkurenci. Kytarista V. Santura z pozice koproducenta a zvukaře hodně promlouvá do soundu, ale nezaměnitelnou součástí muziky se stal třeba i jeho black metalový řev, s nímž tentokrát dostal nejvíce prostoru hlavně v úvodní “Tree of Suffocating Souls”. Do kompletního výčtu již chybí pouze bubeník Norman Lonhard, jenž svou výtečnou a nápaditou hrou jasně dokazuje, proč si Fischer vybral do Triptykon právě jeho. Když ještě hrával v dnes již nefunkčních Fear My Thoughts, tak mi nepřipadalo, že by hrál tak bombasticky (což bylo do jisté míry jistě i dáno zdaleka ne tak dobrou hudbou), ale tady se do toho umí vážně upřít (a tím nutně nemyslím co do rychlosti).
Znamená to tedy, že je “Melana Chasmata” v podstatě dokonalá deska? Svým způsobem vlastně je, protože prostě na ní nevidím vůbec nic, co by se jí dalo vytknout… tohle je pro mě jednoduše metal v té nejlepší možné podobě, jaká jen může být. Důvod, proč nedávám úplně plné hodnocení, tak ani nevězí v samotném albu, ale v jeho předchůdcích. “Monotheist” byl naprostý strop, zhudebnělá dokonalost… víc už to prostě nejde. “Eparistera Daimones” se dokázalo téměř vyrovnat a ten rozdíl tam byl naprosto minimální, téměř žádný, stále to byla fantazie. “Melana Chasmata” je rovněž naprosto fenomenální, uhrančivá, unikátní a neopakovatelná záležitost, ale oproti oběma předchůdcům je o malinký, titěrný stupínek níže.
Tohle je jediný důvod, proč hodnocení nemám žlutou barvou, abych to nějak promítl, ačkoliv si říkám, že 9,5 bodu je pro “Melana Chasmata” vlastně málo… je to spíš tak na 9,9/10. Ale upřímně, na to vlastně sere pes, protože to číslo je tam beztak jen na ozdobu a hlavní je text samotné recenze – a v jeho rámci vám zcela upřímně říkám, že “Melana Chasmata” je síla jako svině, 99 % metalové scény tomu albu kouká zdálky na záda a na 99 % o tomhle opusu budu na konci roku psát ještě jednou, až budu sestavovat žebříček pěti nejlepších nahrávek. Pravděpodobnost, že by letos vyšla lepší metalová deska, je totiž mizivá a aktuálně vím jen o jednom jediném adeptovi, který by se o to teoreticky mohl pokusit…
Další názory:
Ten příběh známe snad všichni. Poté, co dal Thomas Gabriel Fischer sbohem svým legendárním Celtic Frost, přišel na svět snad s ještě démoničtějším dítkem Triptykon, jehož druhým albem “Melana Chasmata” nyní ničí sluchovody svých přívrženců. Nebudu dlouho kecat o tom, jak se pro mne album okamžitě po svém ohlášení stalo jedním z nejočekávanějších počinů v letošním roce, takže se hned vrhnu na zodpovězení otázky, jestli “Melana Chasmata” dokázalo alespoň vyrovnat laťku geniálního, čtyři roky starého debutu. Za mě rozhodně ano. Neříkám, že se Triptykon podařilo “Eparistera Daimones” s lehkostí překonat, nicméně si vážně cením toho, že neklesli pod velmi vysoce nastavenou laťku a výsledkem je víc než hodina zničujícího materiálu, kterému jsem propadl hned při prvním poslechu. Od chvíle, co Fischer procedí první lyrickou linku “Speak to me, my master…” v úvodní palbě “Tree of Suffocating Souls”, až po závěrečnou poklidně hypnotickou “Waiting” s nádherným ženským vokálem, mě nenapadá jediný slabý moment, u něhož bych si říkal, že tady něco nehraje. A přesně tak jsem to očekával. Stejně jako minule je i “Melana Chasmata” tvořeno nejen výbušnější částí Fischerovy tvorby, jíž zastupuje už zmíněný otvírák, zahuštěná “Altar of Deceit”, nebo agresivní šlupka “Breathing”, ale i co do atmosféry velmi vydatnými kusy typu “Boleskine House”, “Aurorae” nebo “Waiting”. I když, tíživá atmosféra plně prostupuje i těmi kytarovějšími kousky, takže je zbytečné je dělit na nějaké skupiny, protože “Melana Chasmata” mluví hlavně jako celek, jemuž v mých očích vévodí dusivá “Black Snow”. Album roku? Dost možná. Rád bych se nechal vyvézt z omylu, protože takto dokonalých alb není nikdy dost. Bravo, Fischere. Kaša
Já na rozdíl od kolegů poslední zásek Celtic Frost a prvotinu Triptykon trestuhodně neznám. A tak jsem ani nevěděl, co se z “Melana Chasmata” vyklube. Čím se novinka od svých ceněných předchůdců (teď mám na mysli ty vlivné kulty staré pětadvacet let) jednoznačně liší, je zvuk, ze kterého jsem absolutně na větvi. Úchvatně plný, organický, ale zároveň hodně nasraný sound, který na mě vylézá už z první písně, slibuje skvělý posluchačský zážitek. Aby taky ne, skladatelsky i hráčsky je “Melana Chasmata” na té nejvyšší úrovni. Ať se snažím sebevíc, nějaké slabší místečko nenacházím. A je úplně jedno, jestli se bavíme zrovna o rychlejší náserech, jako jsou “Tree of Suffocating Souls” či naprosto dokonalé smršti “Breathing”, nebo o klidnějších skladbách podpořených skvělými ženskými vokály v “Boleskine House” a poslední “Waiting”. Ani nevím, komu bych “Melana Chasmata” doporučil, protože tohle se musí líbit snad každému milovníkovi tvrdé hudby. Velká spokojenost, jen s tím rozdílem, že někteří skáčou nadšením ještě o půl metru výš než já. Skvrn
Albinö Rhino neboli “albínský nosorožec” je docela zajímavé jméno pro kapelu, co říkáte? Přestože jsem googlil jak mourovatý, tak se mi nikde nepodařilo vypátrat, co se za tímto krokem ze strany kapely skrývá, takže to vypadá, že budeme muset každý použít svou vlastní představivost a domněnky. Ale o název kapely samozřejmě nejde, to jen tak na úvod, aby řeč nestála a než se dostanu k věci. Tato trojice z finských Helsinek se během čtyř let svého fungování představila loni debutem “Return of the Goddess” a nyní, s krátkým časovým odstupem deseti měsíců, hází pánové na stůl eponymní novinku “Albinö Rhino”, na níž se podíváme.
Začnu tím pozitivním, což je hudební směřování, kterým se Albinö Rhino ubírají. Míchat dohromady stoner a doom metal je přesně to, co by se mi teoreticky hudebně mělo trefit do noty, takže jsem neváhal, zda si tohle album na recenzí vzít, nebo ne. Na “Albinö Rhino” se nachází čtveřice skladeb, z nichž ta nejkratší nejde pod sedm minut, takže ještě před prvním poslechem se člověk těší na hutnou, do detailu vypiplanou atmosféru a repetitivní hypnotické plochy podrthující zatěžkanost jednotlivých skladeb. Což o to, tohle tam je. Přidejte k tomu ještě takovou tu zakouřenou psychedelii 70. let a jsme doma, takže papírově se zdá všechno v naprostém pořádku, ovšem jsou tady nějaká ale…
Tahle výtka bude vyloženě subjektivní a ne každý, kdo album slyšel, se s mým názorem ztotožní, nicméně jestli se mi na “Albinö Rhino” něco vyloženě nelíbí, tak je to zvuk nahrávky. Je to sice špinavé, ale až moc. Zadumané a dřevní, ale opět až moc. Nevyžaduji, aby každé album znělo jako naleštěný produkt současné mainstreamové metalové scény, ale všeho prostě moc škodí. A právě to je případ “Albinö Rhino”, které se snaží znít až příliš retro semdesátkově a hlásit se k odkazu starých Black Sabbath, Saint Vitus nebo nověji k Electric Wizard. Chvíli jsem ještě kapelu podezíral, že rozesílá jako promo nekvalitní verzi svého alba a možná i na tom něco bude, protože na Bandcampu je první skladba “The Forest Prevail” k náslechu v o něco lepší kvalitě, nicméně ten základ v podobě až garážové špinavosti tam stále je. Na druhou stranu je fakt, že tím deska získává strašnou autentičnost a dojem (byť mylný), že se nahrávalo ve zkušebně živě rovnou z placu, je opravdu mocný.
Nyní už ale pomalu k “Albinö Rhino” konkrétně. Přepokládám, že představu o tom, co se za oponou tohoto díla odehrává, už z předchozích odstavců máte, takže se můžu vrhnout rovnou na samotné album. Přestože se na něm nachází pouze čtyři skladby, jejichž hrací doba nedosáhne ani na čtyřicet minut, tak neplyne místy tak lehce, jak by asi mělo. Jasně, snaha o rozmáchalejší skladby, které postupně budují atmosféru, je patrná, ovšem ne ve všech čtyřech případech se výsledek setkal se zamýšleným účinkem. Hned úvodní “The Forest Prevails” na svých devět minut v žádném nestačí a dokázal bych si tuhle instrumentálku představit v třetinové, maximálně poloviční stopáži. Ústřední heavy bluesový riff je sice super, ale jakmile se po prvních třech minutách, kdy si člověk říká, že to je fakt silný úvod s hypnotickou atmosférou, nezačne dít nic zajímavého a nového a v podstatě celých devět minut je přeplněno nekonečným opakováním daného kytarového motivu s menší obměnou v závěru, tak je něco špatně. “The Forest Prevail” prostě chybí nějaký zvrat, který by ji povýšil na něco víc než na zbytečně roztahané intro.
Naštěstí následuje skvělá “Sanctification”, která mě okamžitě vytrhla z kómatu způsobeným úvodní nudou. Temný doomový riff, který čerpá ze starých sabbatovských postupů, je ve spojení s bublající basou a opatrnými, nikam nespěchajícími bicími jedním z top momentů “Albinö Rhino”. Zpěvák a kytarista Kimmo Tyni disponuje tím nejlepším vokálem, který si k dané hudbě snad umíte představit. Nejenže zní, jako by vylezl ze stroje času, jenž ho přenesl ze 70. let, ale díky své hlasové neupravenosti doplňuje neklidnou atmosféru, jež z “Sanctification” plyne. Občas jej za mikrofonem vystřídá basák Ville Harju, jenž si zase rád zařve, nicméně nemá v této písni tolik prostoru jako melodičtější Kimmo. Jeho čas přichází s následující “Blue Mist”, která je sice řádně zhutnělá, ovšem hudební kořeny sdílí se svými zbylými kolegyněmi. Přestože nedosahuje kvalit písně předchozí, tak druhá polovina, kterou ovládlo dobové (myšleno, že zní, jako by vypadlo ze 40 let staré pásky) kytarové sólo, nemá chybu.
Závěrečná “Uphold the Light (Part I)” se na natáhla až na čtrnáct minut. Víte, já mám dlouhé kompozice strašně rád a tohle je jeden z těch případů, které dokazují proč. Na rozdíl od úvodní “The Forest Prevail” se tahle věc postupně vyvíjí, a přestože se několikrát změní základní hudební motiv, kterým není u Albinö Rhino nic jiného než kytarová linka, tak finální nálada celé skladby je zahrabaná v hloubi heavy/doom metalu. V rychlejších pasáží, které přijdou po desáté minutě, se trojice vzdáleně vydává do lovišť slavných kolegů Mastodon, k nimž je sice hudebně pojí láska ke stoner metalu a psychedelii, ovšem Albinö Rhino si libují mnohem víc v neveselé atmosféře, protože i kdybyste hledali skrz naskrz, tak ani závan přívětivé melodie byste na “Albinö Rhino” nenašli.
Nebýt podivného zvuku, který mi nesedl, a vyloženě natahované “The Forest Prevails”, tak by “Albinö Rhino” dopadlo ve výsledném hodnocení daleko lépe, ovšem ani tak nehodlám kapelu pohřbít jako podprůměrnou sebranku, která neumí a nikdy umět nebude. Až Albinö Rhino vybrousí některé nedokonalosti, které plynou ze skladatelské nezkušenosti, a oprostí se od přílišné snahy technicky napodobovat 40 let staré nahrávky, tak si myslím, že bychom se mohli dočkat něčeho hodně zajímavého. Do té doby se však musím spokojit s “Albinö Rhino” jakožto lehce nadprůměrnou žánrovou nahrávkou, která však trojici vyloženou ostudu neudělá. Na to je tam zase moc skvělých a zajímavých momentů, díky nimž jsem i ochotný jim částečně odpustit nějaké ty nedostatky, která nahrávku v mých očích sráží.
Není žádné tajemství, že v hudbě vždy přicházejí a odcházejí různé stylové vlny, což samozřejmě bezezbytku platí i v tvrdé muzice, v níž se poslední dobou rozmohly dva proudy. Prvním z nich je cokoliv post/djent/prog/shoegaze a podobné věci, tím druhým jsou pak žánry jako doom, stoner nebo rock v hodně retro stylu. Hlavně být retro, znít (a vypadat – plnovous nebo alespoň knírek jsou naprostá povinnost) jak ze sedmdesátek a nejlépe navrch posypat lehkou špetkou psychedelie. A v naprosto ideálním případě tomu ještě nasadit korunu texty o okultismu. A právě tímhle směrem se vydala také mladá formace Mount Salem z Chicaga…
Ostatně už jen název Mount Salem, ale i logo kapely nebo obálka debutového minialba napovídají, co se tady bude hrát. A přesně tak to také je. Retro doom metal míchaný s psychedelickým rockem, špinavé riffy, opilá baskytara, nějaké ty klávesy a samozřejmě nesmí chybět ani výrazný ženský vokál v podání Emily Kopplin. Klasicky se zde nevymýšlí vůbec nic nového, ale já osobně mám podobnou hudební produkci dost rád a konkrétně Mount Salem nemám sebemenší problém to věřit, protože z té muziky je cítit, že to takhle chtějí hrát a při poslechu vás ani nenapadne, že by mělo jít o kapelu, jež se jen veze na trendovém vlaku. A to je samozřejmě hodně dobré znamení.
Mount Salem si své debutové EP s názvem “Endless” původně vydali sami už před více jak rokem, ale přednedávnem počin vyšel znova, tentokrát už se značkou velké firmy Metal Blade Records a se dvěma bonusovými songy “The Tower” a “Mescaline II”. A upřímně se ani moc nedivím, že po tomhle materiálu skočil takovýhle label, protože je to opravdu kvalitní záležitost. Díky oběma novým songům již “Endless” dosáhlo délky regulérní řadovky (přes 42 minut), ale i když se jedná o začínající formaci, nemají Mount Salem sebemenší problém tuhle délku s přehledem utáhnout. Osobně mě jejich prvotina příjemně překvapila, hodně mě baví a líbí se mi atmosféra, tudíž nemám problém to hezky oznámkovat.
Země: Finsko Žánr: doom metal Datum vydání: 21.3.2014 Label: Ranka Kustannus
Tracklist:
01. Пророк
02. Имя на стене
03. Воскресение
04. Дети Биркенау
05. Грязный герой
06. Как философия губит самоотверженных, бескорыстных бюрократов
07. Белорусский снег
08. Всегда так было
09. Этой песни нет
10. Трос, грузовик и темный балкон
Dodneška si docela živě vzpomínám na to, jak jsem se poprvé setkal se jménem finské formace Курск. Bylo to někdy v polovině roku 2008 a samozřejmě se tak tehdy stalo pomocí toho času aktuálního debutu “Черно”. Rozhodně se ovšem nejednalo o lásku na první pohled (poslech). Byl jsem tehdy na album ohromně zvědavý, protože na něj zachytil několik extrémně nadšených ohlasů, jenže první poslech mě docela zklamal a neslyšel jsem v tom nic jiného než vcelku normální doom metal. Nicméně, jak už tomu tak u těch nejlepších záležitostí bývá, první setkání nebývá tak úplně směrodatné – a i “Черно” patřilo k těm nahrávkám, jimž člověk musel dát čas, než se pořádně rozležely a vyrostly do podoby (v tomto případě) doom metalového klenotu. A přesně tehdy jsem se do muziky Курск opravdu zamiloval a finská (tehdy ještě) čtveřice si mohla do notýsku zapsat dalšího fanouška.
Za těch pár let se tu o Курск psalo poměrně dost (znáte to, oblíbené kapely redaktorů mají vždycky protekci), ale kdyby náhodou někdo nevěděl, pojďme si udělat menší vsuvku o tom, čím jsou vlastně tito Finové tolik zajímaví. Pokud jste o nich doposud neslyšeli, jistě vás už do nosu praštila jedna věc – proč jsou všechny názvy v ruštině, když to jsou Finové? Nic složitého – Курск sice pocházejí z Finska, ale jednoduše zpívají rusky a především o Rusku, Sovětském svazu, jejich historii a reáliích. Vokalista Erkki Seppänen v Rusku několik let žil a rusky hovoří naprosto plynule, tudíž si tento jazyk kapela může dovolit.
Pokud si ovšem myslíte, že zajímavost Курск začíná ruštinou a končí tím, že se jmenují podle města, u něhož v roce 1943 proběhla největší tanková bitva dosavadní lidské historie, rozhodně to není pravda. Курск šli mnohem dál – počínaje prodejem funkčním plynových masek v oficiálním obchodě kapely, konče velice netradiční kytarou Samiho Lopakky ve tvaru pušky AK-47. A když už jsme u těch netradičních nástrojů, rozhodně stojí za zmínku rovněž Jaska T. Ylä-Rautio se svou baskytarou, která má pouze jednu jedinou strunu.
Poskočíme o kousek dopředu v čase. Již koncem roku 2009 začíná nahrávání druhé desky, jež se ovšem kvůli vleklým neshodám s labelem Century Media, jenž ji z neznámých důvodů stále odmítal vydat, objevila až v únoru 2011 pod názvem “Ниже”. Asi není moc potřeba dodávat, že po fenomenálním “Черно” jsem se neskutečně těšil a také jsem byl těsně po jejím vydání neskutečně nadšený. Postupně však nadšení znatelně opadlo a časem se ukázalo, že i když je “Ниже” stále kvalitní nahrávka a některé skladby na ní jsou excelentní (třeba téměř geniální “Товарищам”), oproti debutu šlo o znatelný pokles a některé písničky byly trochu hluché.
Nyní po extrémně dlouhé úvodní omáčce poskočme ještě o další časový úsek dopředu, tentokrát však již do současnosti, která patří třetímu dlouhohrajícímu albu Курск s názvem “Имена на стене”. Přestože z “Ниже” si na rozdíl “Черно”, které stále s velkou oblibou točím celé, s odstupem pouštím jen pár vybraných skladeb, i tak jsem se na novinku těšil a doufal jsem, že se Finům podaří svůj druhý počin překonat, ačkoliv je v mezičase opustil původní bubeník Kai Hiili Markus Hiilesmaa, na jehož místo nastoupil Antti Karihtala. Aby bylo formálně řečeno vše, dodejme ještě, že kromě toho se čtveřice rozrostla na pětici s přijetím druhého kytaristy Samiho Kukkohovi, jenž dříve plnil úlohu pouze koncertního hosta a který se s kolegou Samim Lopakkou zná ještě z časů společného působení v kultovních Sentenced, a konečně se pojďme podívat na to, jak “Имена на стене” dopadlo…
Nebudeme to příliš zdržovat a hned na začátek si zodpovíme dvě otázky, které jsme si sice až doposud nepoložili, ale ze všeho výše napsaného tak nějak automaticky vyplývají. Je “Имена на стене” lepší než “Черно”? A je “Имена на стене” lepší než “Ниже”? Odpovědi na obě jsou velice jednoduché – ta první zní ne, ta druhá ano…
Upřímně jsem ovšem nepředpokládal, že by vůbec byla šance “Черно” pokořit. Možná, že jsem až příliš zaujatý a té desce přidávám, ale upřímně si myslím, že se svým debutem si Курск nejspíš nastavili tak extrémně vysokou laťku, že už ji nejspíš nikdy ani neshodí. Což ovšem neznamená, že bych si “Имена на стене” nedokázal užít i tak, protože se rozhodně jedná o parádní nahrávku, která mě baví. Chvíli to sice trvalo, než jsem se do ní dostal a než některé skladby takříkajíc prokoukly, ale ve výsledku mám pocit, že na rozdíl od “Ниже” se zde nenachází žádná vata, což je samozřejmě pozitivní.
Pokud bychom se bavili o vývoji, rozhodně se dá tvrdit, že se Курск drží svého kopyta a nijak zvlášť se na “Имена на стене” neposouvají. Svůj rozpoznatelný ksicht si ostatně pevně definovali už na “Черно”, tak proč by se jej zbavovali, když je to stále zábavné. Všechny typické prvky jejich tvorby tu jsou – pomalé tempo a zatěžkané riffy snad ani nemusím zmiňovat, když se jedná o doom metal, nicméně stojí za zmínku, že muzika Курск má takovou specifickou (asi ruskou?) atmosféru, kterou disponuje i “Имена на стене”. Osobně se mi líbí, že i když jsou Курск z Finska, nehrají to na takové ty uplakané melancholické melodie, které jsou pro tuto zemi charakteristické, ale drhnou ten doom pěkně od podlahy.
A samozřejmě na novince nechybí ani dvě obrovská esa v rukávu kapely… Tím prvním je Jaska T. Ylä-Rautio a jeho vysoko vytažená baskytara. Ten chlápek sice hraje jen na jednu strunu, ale to, co s ní převádí, hravě strčí do kapsy většinu jeho kolegů, kteří na svém nástroji disponují větším počtem strun. Právě basa je jedna z těch věcí, jež mě na Курск vždy bavily nejvíce, tudíž jsem s faktem, že i “Имена на стене” Ylä-Rautio pořád drtí naprosto ukázkově, nadmíru spokojený. Tím druhým esem v rukávu je pak zpěvák Erkki Seppänen, jenž možná nedisponuje úplně největším rozsahem, ani vás neposadí na prdel nějakou extrémně skvělou vokální technikou, ale vtip je v tom, že on nic takového nepotřebuje, protože má něco jiného, co se u zpěváků vyvažuje zlatem – neskutečné charisma. Jeho zpěv se do té muziky hodí jak nic jiného, umí do toho vložit spoustu emocí a je takovou tou pověstnou třešničkou na dortu, která celku nasadí korunu. Třeba na “Ниже” jen on sám dokázal i ty slabší kusy vytáhnout o třídu výš a na “Имена на стене” opětovně potvrzuje, že prostě setsakra umí.
Zatímco na prvních dvou deskách byly “hitovky”, jež ta alba hned od prvních poslechů táhly (konkrétně mocná hymna “Сталинград” na “Черно” a už zmiňovaná “Товарищам” na “Ниже”), na “Имена на стене” jsem si žádné takové nevšimnul (netvrdím, že to musí být špatně). Třeba singlová skoro-titulní “Имя на стене” patří k těm kusům, k nimž jsem se propracoval až postupně. Vcelku paradoxně mě na novince jako první chytly ty nejpoklidnější kusy, což je případ depresivní “Дети Биркенау” a především procítěné “Белорусский снег”, v jejíchž neriffových pasážích doslova exceluje Erkki Seppänen a téměř si tu skladbu ukradnul takřka celou pro sebe. Nicméně i riff podbarvený vysoce funkční melodií je obrovská paráda.
Možná největších vrcholem “Имена на стене” se však pro mne nakonec stal song, jenž délkou svého názvu trumfnul i “Один день из жизни Егора Кузнецова” z “Черно” – ano, mám samozřejmě na mysli “Как философия губит самоотверженных, бескорыстных бюрократов”. Tenhle kus ovšem není nepřehlédnutelný jen svým jménem, ale i hudebně – třeba mohutný refrén je naprosto exemplární ukázkou toho, proč jsem si muziku Курск tak zamiloval.
Nijak ovšem nechci snižovat kvalitu ostatních písní, jelikož těch pamětihodných válů je na “Имена на стене” určitě víc. Vysokou laťku ostatně nastaví hned úvodní pecka “Пророк” se skvělým ústředním riffem – jasně, je to vlastně docela jednoduché, ale prostě to v sobě má sílu. Posledním kusem, který si neodpustím explicitně jmenovat, pak je osmá “Всегда так было”, což je sice ve své podstatě takový typický song Курск, ale opět – je tam takové to pověstné abstraktní a pocitové “to”, co dělí hudbu na dobrou a špatnou. Na jaké straně barikády se nachází tito Finové, snad netřeba dodávat.
Se závěrečným hodnocením se příliš mazat nebudeme, jelikož vše podstatné už vlastně nejednou zaznělo. Jak si “Имена на стене” stojí vedle předcházejících alb, jsme si pověděli. Stejně tak jsme si už několikrát řekli, že jde o excelentní doom metalovou desku, jak má být. Po trochu slabším “Ниже” je to opět paráda, jakou jsem chtěl od Курск slyšet, tudíž své povídání nemohu zakončit nijak jinak než prohlášením, že mě pánové hodně potěšili a že se hodně těším, až “Имена на стене” postavím do police vedle “Черно” a “Ниже”.
Další názory:
Pokud pominu to, že na rozdíl od kolegy nemám s předchozí tvorbou Курск žádné zkušenosti, tak bych se pod jeho recenzi s klidným srdcem mohl podepsat, protože “Имена на стене” vystihl naprosto přesně. Přiznám, že jsem nikdy nepatřil k fanouškům ruštiny v hudbě, protože mi ten jazyk prostě a jednoduše nešmakuje, ale Курск mě přesvědčili o tom, že člověk se může mýlit, protože majestátní refrény, kterými pěvec Erkki zdobí vály jako “Пророк”, “Имя на стене”, nebo výše opěvovanou “Как философия губит самоотверженных, бескорыстных бюрократов” nemají chybu a po té době, co “Имена на стенe” pravidelně otáčím, se mi zasekly do paměti tak hluboko, že by to chtělo hodně úsilí je odsud vypudit. Mě osobně na albu baví nejvíc “Дети Биркенау”, kterou jsem si oproti kolegovi oblíbil až po čase, protože to není taková ta typická hitovka, která zasekne drápky hned při prvním poslechu, ale zadumaná atmosféra je přesně ta doomová deprese, kterou jsem od Курск očekával předtím, než jsem se do alba pustil. Melodický závěr, ke kterému prvních pět minut pánové spějí, je vynikající, a kdybych měl vypíchnout jeden jediný motiv, nebo moment z celé desky, tak je to právě poslední dvouminutovka tohoto excelentního válu. Když tak nad Курск přemýšlím, tak mi nezbývá než litovat toho, že jsem doposud tuhle partu úspěšně ignoroval jen kvůli tomu, že se netají svou láskou (nebo obdivu?) k ruské historii. Tak či onak, abych to nenatahoval… “Имя на стене” je skvělá nahrávka, jež se ve mně opět rozdmýchala doom metalový plamínek, protože už je to nějaká doba, co mě obdobný žánrový počin takhle bavil. Jo, a to, že Ylä-Rautio hraje na jednostrunnou baskytaru, jsem netušil a teprve teď zpětně smekám klobouk, protože bublající basa vážně ničí. “Воскресение” budiž důkazem.
