Archiv štítku: doom metal

Agalloch, Velnias, Larrnakh

Agalloch, Velnias
Datum: 17.4.2012
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Agalloch, Velnias, Larrnakh

Když jsem na sklonku loňského roku zjistil, že Agalloch poctí svojí návštěvou českou metropoli, rozhodování o účasti zabralo sotva zlomek vteřiny. Nechat si takovou vzácnou událost proklouznout mezi prsty by byl hřích a já tyhle hříchy páchám nerad. Dlouhé měsíce spřádaný plán však doznal značných trhlin v okamžiku, kdy jsem učinil další rozhodnutí – tentokrát ohledně mé přítomnosti na německém Ragnarök festivalu, na jehož soupisce právě Agalloch zaujímali jedno z nejprivilegovanějších míst. Pochybnosti se však rozplynuly spolu s mlhou, která halila na německém pódiu vystupující Američany, a v tu chvíli jsem měl jasno – za čtyři dny mě čeká repete. Jenže znáte to – vrátíte se z cest, peněženka prázdná a věčná otázka jít/nejít je opět na pořadu dne. Bohudík, tohle byl jeden z případů, kdy jsem nakonec hodil za hlavu všechny racionální důvody, proč nejít, nad financemi mávl rukou a když se čas nachýlil, nasměroval jsem své kroky z práce přímo do žižkovského Matrixu…

Mám-li být zcela upřímný, ty kroky se následkem jednoho telefonátu stočily do přilehlé hospůdky, která se ukázala být tak útulnou, že jsem do útrob klubu vstoupil až v okamžiku, kdy se z reproduktorů začaly linout první tóny večera. Byli za ně odpovědní maďarští Larrnakh a nebyly to tóny ledajaké. Ve vodách neofolku se prakticky nepohybuji, takže nemohu porovnávat s případnou žánrovou konkurencí, avšak příjemně minimalistická hudba, která vycházela zpod prstů třech muzikantů, se mi pozdávala velmi. Kombinace akustické kytary, baskytary a houslí dávala vzniknout velmi jemným, ale působivým motivům, při kterých stačilo jen přivřít oči, a v ten okamžik se o slovo přihlásila představivost. Osobně jsem dal představivosti průchod a v tom étericky posmutnělém rozpoložení jsem si užil většinu setu. V těch momentech, kdy jsem ale nechal oči, ať dělají to, co umí nejlépe, jsem si nemohl nevšimnout jisté odlidštěné strnulosti, s jakou všichni tři hudebníci prezentovali svoje umění. Neříkám, že by se mělo při takové muzice jakkoli poskakovat po pódiu, ale trocha prožívání, uvolnění a nějaký ten úsměv by určitě na škodu nebyly. Ale dejme tomu, to bych snad ani nenazýval výtkou. Trošku mě ale zklamala jiná věc. Větší část setu Larrnakh sestávala z instrumentálních pasáží, ale místy se chopil zpěvu kytarista, a kdykoli tak učinil, v duchu jsem si říkal, že by se radši měl držet kytary a na zpěv se pro jistotu vykašlat, protože to znělo docela bídně. To byla však jediná podstatná vada na kráse celého vystoupení a na výsledném dojmu nenapáchala větší škody. Larrnakh tedy předvedli velmi solidní vystoupení a nastoupit Agalloch vzápětí po nich, přesně by se strefili do nálady, která se mezitím stihla rozprostřít po všech zákoutích klubu.

Jenže štafetu nepřebrali Agalloch, nýbrž další Američané Velnias, kteří Agalloch doprovázeli na celém turné. Neznalý jejich tvorby jsem čekal třičtvrtěhodinu něčeho poklidného, ovšem čtveřice zarostlých chlapíků mi přichystala pořádné překvapení. Začali totiž pěkně zostra a mojí první reakcí byl údiv nad nápadem zařadit mezi neofolkové Larrnakh a zádumčivé Agalloch death/black metal. Jenže jak se záhy ukázalo, tvorbě Velnias je taková škatulka malá. Došlo mi, že kytarový nářez, který mě napoprvé tak konsternoval, vykazuje spoustu doomových vlivů a není mu cizí ani atmosféra. Atmosféra pak zcela přebírala otěže v okamžicích, kdy se projev kytar omezil na jemné vybrnkávání, jež nejen s tou mohutnou kytarovou hradbou ostře kontrastovalo, ale nějakým zázrakem ji i skvěle doplňovalo. Minuty ubíhaly a já jsem si uvědomil, že je to vážně vynikající, k čemuž přispívala i jedna zvláštní skutečnost. Jednotlivé skladby totiž působily dojmem, že na sebe přímo navazují, pročež celý set vyzněl velmi pospolitě a já si ho mohl akorát užívat. Nevím, co víc dodávat. Velnias zahráli skvěle, dostalo se jim zasloužených ovací a mohli odejít středem a s hlavou vztyčenou…

Ačkoli mě trochu zamrzelo, že Velnias dohráli, svým odchodem uvolnili pódium pro hvězdu večera, fenomenální náladotvůrce z oregonského Portlandu, kteří pod jménem Agalloch dobyli srdce řady milovníků přemýšlivé a melancholické hudby, takže lítost záhy vystřídalo očekávání. Asi je to tím, že stárnu, ale pauza na přestavbu pódia a nazvučení mi přišla velmi snesitelná, takže jsem se ani nenadál, a netrpělivě očekávaní hudebníci se začali pomalu škrábat tam, kde je přívětivě zaplněný Matrix chtěl mít. A začátek nabral stejný scénář, jako několik dní nazpět v Německu. Zatímco ostatní umělci naposledy kontrolovali své nástroje, postavou nevelký frontman John Haughm v soustředěném tichu zapálil vonnou látku, jejíž vůně se následujících dvacet minut šířila mezi příchozí, chopil se kytary a spolu s ostatními zahájil samotné vystoupení skladbou “Limbs”. A stejně jako v Německu to bylo skvělé vystoupení. Bohudík tentokrát žádného pologramota nenapadlo rozjíždět mosh pit, takže hudebnímu požitku nebránilo nic, což však nebyl jediný rozdíl proti festivalu. Asi nejvýraznější spočíval v délce setu, která k mojí radosti narostla až někam ke dvěma hodinám. Jak se ukázalo, pro Agalloch je to naprosto ideální prostor, protože v jeho rámci zvládli vybudovat tolik důležitou atmosféru v plném rozsahu a mně tak umožnili odnést si krom ostatních zážitků také vzácný pocit úplnosti.

O poznání méně příjemnou změnou proti německému festivalovému pódiu byl zvuk. Nemohu říct, že by byl úplně špatný, to určitě ne. Všechny nástroje byly slyšet a ani úroveň hlasitosti nepřesahovala meze dobrých mravů. Problém se usídlil někde jinde. Jak známo, hudba Agalloch se pyšní jakýmsi vnitřním prostorem, který je nesmírný. Ač to zní sebepodivněji, ta hudba je prostě rozlehlá. Problém nastává v okamžiku, kdy je potřeba takovou hudbu vměstnat do uzavřeného a navíc poměrně malého prostoru, jakým je právě Matrix. Pak se stane přesně to, čeho jsem byl svědkem i zde – místo aby zvuky doznívaly a zanikaly v dálce, odrazí se ode zdi, vrátí se zpět a dělají neplechu. Poslouchat se to sice bez okolků dá, ale charakter a typická atmosféra hudby doznávají jistých změn a nepřipravený posluchač může skončit docela zklamaný. Jenže nebylo zase tak zle, jak to podle těchto řádků asi vypadá. Sice jsem si občas musel domýšlet zasněnost, která uvolnila místo intenzitě, ale když jsem na tuto hru přistoupil, byl jsem nakonec velmi spokojený. Záhadou však zůstává, proč se tato výtka týká de facto jen první poloviny koncertu, kterou opanovaly novější skladby. Jakmile totiž pánové vyměnili kytary a začali hrát z “Pale Folklore” a “The Mantle”, zvuk byl najednou v naprostém pořádku…

Jedno z největších mínusů Matrixu jsou dva nešťastně umístěné sloupy, které fakticky zužují jinak velmi široké pódium dobře o třetinu a muzikanti mají pro své hrátky podstatně omezenější prostor. V případě Agalloch to však prakticky nevadilo, protože je to kapela vesměs statická a větších pohybů se dopouští akorát kytarista Don Anderson. Ten si však nějaký prostor našel, takže diváci nebyli ochuzeni ani o tuto složku vystoupení. Za sebe musím říct, že jakkoli je hudba Agalloch klidná, emocemi nabité vystupování Dona Andersona k ní vyloženě pasuje a je radost jej sledovat. Nebyl však jediný, kdo na sebe poutal pozornost publika. Frontman John Haughm se totiž ukázal jako komunikativní a překvapivě vtipná osoba. Publiku se vyznal z náklonnosti k české kultuře, jednu skladbu odkázal památce Františka Vláčila, a aby toho nebylo málo, mnohé přítomné potěšil tričkem Master’s Hammer. Blýskl se i několika neotřelými vtípky a jeho mluvené slovo celkově posloužilo sice jako nečekané, ale rozhodně osvěžující odlehčení a zpestření celého koncertu.

Agalloch fungují dlouhých 17 let. Za tu dobu natočili čtyři alba a v Praze se hrálo z každého. Kompletní setlist se mi sice ukořistit nepodařilo, ale pokud mě paměť neklame, vedle zmíněné “Limbs” jsme se dočkali třeba “In the Shadow of Our Pale Companion”, “Falling Snow”, “Into the Painted Grey” nebo “Hallways of Enchanted Ebony”. Sonda do diskografie kapely to tedy byla velmi zdařilá a co se mě týče, k naprosté dokonalosti jí chyběly snad jen skladby “You Were But a Ghost in My Arms”, “Pantheist” nebo “Not Unlike the Waves”. Že muzikanti sestavili kvalitní setlist, potvrzovalo i neskrývané nadšení fanoušků, které dosáhlo asi největší intenzity v okamžiku, kdy bylo potřeba kapelu vytleskat k přídavku, který tak vůbec nepůsobil dojmem nějaké otravné povinnosti, jak se občas stává. Celé vystoupení uzavřel tradiční cover “Kneel to the Cross” od Sol Invictus, kde si zazpívali také Velnias, a koncert se stal minulostí…

Jeden by řekl, že jít na kapelu dvakrát za čtyři dny je hloupost, vyhozené peníze a kdoví co ještě. Možná je to pravda, ale určitě se to netýká Agalloch. Účasti na jejich vystoupení v Praze totiž nelituji ani v nejmenším. Výměnou za přijatelnou částku se mi dostalo skvělého hudebního zážitku, který se nemusí opakovat příštích několik let. Agalloch potvrdili svoje výsadní postavení a upevnili můj vztah k jejich hudbě – to vše za podpory dvou vynikajících kapel, se kterými bych jinak sotva přišel do styku. “Marrow of the Spirit” je název posledního alba Agalloch, ale stejné jméno neslo i toto turné. Jeho pražská zastávka byla důstojnou tečkou a všichni vystupující mohli usedat do letadla domů s dobrým pocitem. Stejně dobrým, který jsem si domů odnesl já…


Woods of Ypres – Woods 5: Grey Skies & Electric Light

Woods of Ypres - Woods 5: Grey Skies & Electric Light
Země: Kanada
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 31.1.2012
Label: Earache Records

Tracklist:
01. Lightning & Snow
02. Death Is Not an Exit
03. Keeper of the Ledger
04. Traveling Alone
05. Adora Vivos
06. Silver
07. Career Suicide (Is Not Real Suicide)
08. Modern Life Architecture
09. Kiss My Ashes (Goodbye)
10. Finality
11. Alternate Ending

Hodnocení:
Ellrohir – 7,5/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:

Nové album dnes už neexistující kanadské formace Woods of Ypres, nesoucí název “Woods 5: Grey Skies & Electric Light”, je předně smutným posmrtným pomníkem Davida Golda. Duchovní otec projektu ještě stihl album natočit, ale jeho vydání 31. ledna 2012 se už nedožil. Těsně před Vánocemi zmrazila příznivce kapely tragická zpráva, že David zemřel při noční autonehodě. Jsou skupiny, které se dokonce i s tak závažnou událostí, jako je smrt zakládajícího člena, dokážou vyrovnat, ale v tomto případě bylo jméno Davida Golda svázáno s kapelou natolik pevně, že zřejmě jediným myslitelným výsledkem bylo oznámení o konci. “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” je tak pátým a definitivně posledním albem Woods of Ypres. Stejně tak je posledním příspěvkem Davida Golda metalovému světu, který se svou účastí zapsal ještě v několika dalších metalových projektech a kapelách ontarijské provenience. Krom Davida se na albu podílel Joel Violette, který se posléze náležitě úspěšně zhostil smutného úkolu dovést produkci a distribuci už hotového alba do zdárného konce.

Woods of Ypres se těžko dají zařadit k nějakému konkrétnímu žánru. “Papírově” stojí na pomezí blacku a doomu, ovšem setkal jsem se zatím s touto kapelou v minulosti dvakrát a pokaždé to bylo setkání v něčem jiné. Dalo by se sice říct, že plus mínus se jednotlivé prvky vyskytují na všech deskách, ovšem dojem, alespoň na mě, vytvořily rozdílný. Album “Woods III: The Deepest Roots and Darkest Blues” ve mně zanechalo pocit “rychlosti”. A musím říct, že tahle rychlost mi zrovna moc nevyhovuje. Asi není náhoda, že za nejlepší skladbu považuju pomalejší “Distractions of Living Alone”. A nejspíš nebude náhoda ani to, že po jednom, dvou poslechnutích někdy v minulosti tato deska a s ní i kapela zapadla v mé zapomnění. Dokud se neobjevil videoklip k “I Was Buried in Mount Pleasant Cemetery”, skrz nějž jsem se dostal k následujícímu veledílu “Woods 4: The Green Album”. To naopak vytvořilo impresi hluboké a krásné pomalé melancholie, přestože se nedá říct (jak jsem si uvědomil při opakováném poslechu pro účely této recenze), že by rychlé kousky postrádalo. Ačkoliv se některým vyloženě nelíbilo (považte třeba dvě 0 % recenze na Metal-Archives, jakkoliv to nemusíme pokládat za seriózní bernou minci), já ho naopak považuji za jeden z klíčů k doom metalové bráně, kterým jsem si pomáhal tento žánr odemknout. Zatím jsem stále spíš na počátku cesty, ale “Zelené album” bude navždy a nesmazatelně patřit k milníkům mé objevitelské výpravy za pochopením “zkázy” (vedle alba “Reason” od Officium Triste, ale to už odbíháme k mému soukromému životu, namísto abychom se řádně věnovali recenzi).

Možná i proto, že má očekávání byla vysoká, mě počin “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” na první poslech spíše poněkud zklamal. Přemýšlel jsem, čím to mohlo být, protože opětovné pokusy můj postoj do značné míry přehodnotily. “Woods 4: The Green Album” mě uchvátilo okamžitě a hned a bylo to především proto, že albu od začátku dominují spíše pomalé skladby. Naproti tomu zde úvodní “Lighting & Snow” vypadá spíš na opětovný příklon k rychlosti třetího alba a možná právě tenhle první impuls mě naladil negativně. Pak za to asi nese vinu i určitá změna v Davidově vokálu – přišel mi na mnoha místech tak nějak “vyšší” a ne tak pochmurně – a zároveň majestátně – hluboký. Pozornější poslech ovšem následně odhalil, že to není pravidlem a že se rozhodně najdou pasáže, které stojí za to. Jeho hlasový projev se totiž zejména často mění, takže vybrat si může nakonec každý podle svého gusta, včetně mě.

Zajímavá by byla debata na téma, co jsou Woods of Ypres vlastně za žánr. Mísí a střídají se prvky doomu s black metalem (ty jsou zde asi nejvýraznější v páté skladbě “Adora Vivos”, i když bych se nehádal, kdyby někdo tvrdil, že jsou to ještě spíš projevy death metalu), ale pak jsou tu i místa, která nelze označit ani za jedno. Tak snad spíš jakýsi shoegaze/post-rock nebo možná progressive metal – vzpomněl jsem si totiž při poslechu přes nějakou asociaci na Dream Theater, i když to nejspíš nebude úplně nejlepší příměr.

Kytary jsou povětšinou velmi melodické a obvykle nepříliš výrazně vyčnívající. Ne, že by tam pasáže, kdy je slyšet v podstatě jen a pouze vedoucí kytaru, nebyly, dokonce se najde i pár vysloveně sólových pasáží, ale nemyslím, že bychom se dočkali nějakých velkých “petrucciovin” (když už jsem vzpomenul ty Dream Theater) nebo naopak jevu častého u různých atmospheric black metalových projektů, kdy dominantní prvek skladby tvoří sice relativně jednoduchá, ale zato zcela nepřehlédnutelná kytarová melodie, nebo chcete-li riff, a celá “atmosféra” je stavěna právě na kytaře. Za povšimnutí ovšem stojí fakt, že kytary jsou dvě, což u dvoučlenných projektů nebývá úplně pravidlem. Ovšem hudba žije a funguje takřka výhradně jako celek tvořený více komponentami. Vedle obligátní rock a metalové sestavy dvou kytar, basy a bicích se ho účastní ještě akustické piano, které čas od času vykoukne a stane se pánem situace, a dále na albu dle informací hostují též cello a hoboj, jejichž účast lze taktéž v některých klidnějších pasážích zaslechnout (například v “Traveling Alone”).

Přestože postupem času mé zalíbení v albu rostlo, tak stále zůstaly některé kousky, jež se podle mého nepovedly. Příkladem budiž “Modern Life Architecture”, kde hudba vytváří jakousi podivnou nemelodickou disharmonii, která se mi opravdu nelíbí. Ani zpěv mi sem příliš nesedl. Ten mi nesedl ani v následující “Kiss My Ashes (Goodbye)”, ale na druhou stranu musím přiznat, že druhá polovina dlouhého songu má vskutku uhrančivou atmosféru. Album je tradičně dlouhé, i když na Woods of Ypres zase nijak zvlášť, “jen” lehce přes hodinu času. Podle mého na něm dominují – tak jako v počinech minulých – pomalejší skladby, z nichž nejlepší je asi “Traveling Alone” a pak dvojice závěrečných balad. Obecně bych řekl, že ke kapele sedí více atmosféra pomalých songů než snahy o větší rychlost a větší uplatnění blackových vlivů. Na druhou stranu i tato stránka věci k nim neodmyslitelně patří a prostupuje celou tvorbou.

Jak se postavit k závěrečnému zhodnocení? Je poněkud složité hodnotit toto dílo a nemíchat do toho pomyšlení na smrt Davida Golda. Aspoň tedy pro mě, který jeho tvorbu už nějakou dobu znal (i když spíše okrajově s přihlédnutím k tomu, kolik toho David zvládl vytvořit). Jeden redaktor jistého zahraničního portálu například toto dilema vyřešil využitím práva vzdát se číselného hodnocení. To já udělat nechci. Chtěl jsem se naproti tomu podívat na album “izolovaně” bez ohledu na okolnosti, ale ono to úplně nejde. Kdyby totiž Woods of Ypres normálně pokračovali dál, mohl bych bez výčitek říct, že “tohle se sice tak úplně nepovedlo, ale budu se moc a moc těšit na další kousek, protože to je kvalitní kapela s velkým potenciálem”.

Namísto toho se v závěrečných baladických “Finality” a “Alternate Ending” uzavírá celá jedna životní kapitola a celý jeden životní odkaz skvělého muzikanta. David Gold si už nebude moci sednout a složit album, které překoná dle mého lepší “Woods 4: The Green Album”. Takže jak? Nakonec jsem si na desce našel svoje a nakonec můžu říct, že poslech stojí za to. Nemůžu ale přesto pominout a nezohlednit fakt, že má cesta k “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” trvala déle a že jsem ani zdaleka nepřišel na chuť celému albu. Domnívám se, že od případného posluchače bude vyžadována trochu větší pozornost, že se hudba nezažere pod kůži hned, nicméně úsilí by mělo být náležitě odměněno zajímavými zážitky z dílny netradiční kapely, která bude většině těch, kteří se s ní měli tu čest seznámit, moc a moc chybět.

Woods of Ypres


Další názory:

Je to takový trochu divný pocit poslouchat desku, kterou někdo složil, nahrál, ale jejího vydání se nedožil. Nechci tu ovšem psát nějaké plačtivé ódy, přestože je podle mě obrovská škoda, že umřel tak skvělý hudebník jako David Gold, ovšem jeho muzika si dle mého názoru zaslouží být popisována spíše superlativy než srdceryvnými výlevy. Po hudební stránce jsou totiž Woods of Ypres svým způsobem unikát, což “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” bezezbytku potvrzuje. Ojedinělá atmosféra (prostě si nevybavuji žádnou jinou skupinu, jež by svojí tvorbou předávala podobné emoce), ojedinělý a žánrově zcela nezařaditelný zvuk – už jen to vyčleňuje Woods of Ypres vysoko nad dav. K tomu přidejte kvalitu s velkým K a dostanete jasný výsledek – že “Woods 5: Grey Skies & Electric Light” je album, které by nebylo záhodno opomíjet.
H.


Euthanasia – IV

Euthanasia - IV
Země: Česká republika
Žánr: doom metal
Datum vydání: 21.10.2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. No Prayer Left
02. The Summer Night End
03. Strangers in Our Homes
04. Relevation
05. Crimes Against Humanity
06. Dead Angel Rising
07. Voluntary Slaves
08. Confession to Stars

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Euthanasia

Dlouho jsem hledala vhodná slova pro začátek, ale upřímně, čím začít, když vám domů přijde něco, o čem jste sice někdy vzdáleně slyšeli, ale rozhodně jste se o to nezajímali tak, jak by se možná hodilo? Na přímo řečeno v českých záležitostech mám díry ne jak v ementálu, ale jak v pletivu, a myslím si, že kdyby ta deska měla nožičky, asi by ode mne, zarytého zahraničím nakaženého symfonicky založeného “hitomilce”, snad i utekla. Ale nemá a jsem odhodlaná hrdě tvrdit, že je to dobře pro všechny strany, protože po tvrdě zasažené lekci nelze psát nic jiného než chvalozpěvy.

Marně jsem se svým nechutenstvím k zeměpisu lovila v hlavě, jak dlouhou cestu deska z Havířova urazila a ještě marněji jsem se snažila své mamince osvětlit, že mě to nemůže zabít, i když je to Euthanasia, a že je to naopak dost výstižný název pro kapelu, od které mám prý očekávat melancholii. A kdybych v té době tušila, že je samotný název “IV” tak chytrý tím, že je tak jednoduchý a dále už se nemusí řešit shrnutí rozmanitostí samotných skladeb, nemusela jsem se tak obávat.

Bude lepší, když se místo toho, abych vám broukala melodii svojí chytrosti načtené na poslední chvíli z Googlu, vrhneme po hlavě přímo do mých dojmů z důvěrného seznámení. Sama jsem to chtěla tak nechat, prostě intenzivní pocit. Po pohledu na booklet jsem začala čekat všeliké nekalé až morbidní nápady, vždyť jediné, co v něm bylo světlé, byl papír s překladem anglických textů. Sama pro sebe jsem se nejdřív chtěla urazit, ale pak jsem si srovnala v hlavě věkové skupiny a nakonec to i docenila.

Ty hrůzy a běsy se po prvních minutách nedostavily. Vlastně jsem měla nejdřív pocit, že mi v pokoji ťuká nahlas velký budík, to asi měl být náznak časované bomby, ovšem když se první píseň “No Prayer Left” pořádně rozjela, něco mě donutilo se pousmát a klepat si nohou. Ještě víc mě překvapila barva hlasu a jako ženu i procítěnost celého projevu, ať už jakkoliv mírná či brutální. Bylo to příjemné, ani moc velký masakr na začátek, ani ukolébavka. Pak mě praštila do uší trocha instrumentálnosti v podobě smyčcového nástroje a já se dostala do správné vlny, která se mě držela po celý zbytek poslechu.

Člověk by mohl roztrhat všechny písně na cáry a stejně by byl na každé pasáži nějaký zajímavý detail, ať už u nástrojů nebo u hlasu, který by ho vlídně přesvědčil o tom, že je má zase slepit dohromady a poslechnout si to celé. Kytary jako by si spolu občas povídaly a občas vedly krásné monology. Stejně tak všechny písně mluví textově samy za sebe, ale když se na to podíváte jako na celek, vyplyne vám moc milý a chytrý příběh. Jestli jsem něco za dobu svojí existence zjistila, tak je to to, že ne vždy “zralí” muži interpretují do své hudby zralou pointu. O to milejší je, když se zde nachází i s malým filozofickým posláním.

Z té tmavé stránky je to takové správně živočišné a mírně neurvalé, což potvrzuje hlavně druhý song “The Summer Night End”, který bych vyzdvihla jako jeden z nejlepších na albu. V rámci “vyšších” myšlenek jmenujme “Strangers in Our Homes”, i když ze začátku mi zní jak mimozemšťan, který vypil moc vodky, následně musím přiznat, že překvapení přišlo ze strany vokálů. A když to zvládnete strávit až do konce, tedy ještě než se dostanete ke hvězdám, dodají vám ještě porci sentimentu s písní “Voluntary Slaves“. Neodpustila bych si o ní nic nenapsat, protože zavání symfonickým metalem a je značně heroická.

Marně tápu, co bych vytkla, a mám jednu věc na jazyku, i když to asi není podstatné. Ta angličtina. Chápu, že někdy není rozumět prostě v rámci muziky, ale někdy mi to hodně vrzalo. Když už je podměty člověk naváděn, aby nad textem přemýšlel, musí to jednoduše všechno fungovat tak jak má.

Shrnuto a podtrženo, vyberu si skupinu, o které jsem do té doby slyšela jen z rychlovlaku, a už zase nemám v rámci svého vkusu co vytknout. Jestli mi snad bylo naznačováno něco o klišé, o klasických historických a náboženských tématech, které mě unudí k smrti, nebo o tom, že se mi to nebude líbit v rámci, no, jednoduše řečeno řevu, nic z toho se nepotvrdilo. Deska “IV” je jak dobře udělané asijské jídlo, každá ingredience je kvalitní a dohromady chutná prostě úžasně a splňuje všechno, co bych od ní v rámci žánru očekávala. Chtěla jsem dát sedmičku, ale že to nezůstalo a asi ani nezůstane jen u pár nutných poslechů, odvážím se na sedm a půl.


Ghost Brigade – Until Fear No Longer Defines Us

Ghost Brigade - Until Fear No Longer Defines Us
Země: Finsko
Žánr: melodic death / doom metal
Datum vydání: 19.8.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. In the Woods
02. Clawmaster
03. Chamber
04. Traces of Liberty
05. Divine Act of Lunacy
06. Grain
07. Breakwater
08. Cult of Decay
09. Torn
10. Soulcarvers

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Ghost Brigade jsou zvláštní případ. Historie skupiny nesahá dále než do roku 2005, první album jim vyšlo o dva roky později a hodnocená novinka “Until Fear No Longer Defines Us” je jejich teprve třetím zásekem. Přesto její vydání předcházela nadšená očekávání nemalého množství lidí. Já jsem se s Ghost Brigade setkal poprvé ani ne před rokem, a jak už jsem zmiňoval v reportu z onoho koncertu, tahle pětice z finského Jyväskylä na mě udělala dojem, což se první kapele večera povede jen velmi zřídka. Následující pokusy přijít na chuť vychvalovanému albu “Isolation Songs” se sice setkaly jen s dílčím úspěchem, ale to moje opatrné sympatie ke Ghost Brigade nikterak nezkalilo. A nyní se mi dostala do ruky příležitost vyřknout ortel na albem, které, jak už je u třetí desky v pořadí zvykem, může kapelu vystřelit do nebe nebo zanechat v bahně průměru. Ideální příležitost, aby si to Ghost Brigade a Ježura vyjasnili…

Hned na úvod bych chtěl uvést na pravou míru, co vlastně Ghost Brigade hrají k tanci a poslechu. Nelze tvrdit, že by došlo k jakkoli násilné stylové syntéze obou bývalých působišť většiny členů kapel, přesto je však skladatelský rukopis kytaristy Willeho Naukkarinena (ex-Sunride) a jeho dvou bývalých i současných spoluhráčů rozpoznatelný. Ať už si ale Ghost Brigade přinesly některé dílčí charakteristiky odjinud nebo ne, to, co předvádí v současné době rozhodně nejde s nikým zaměnit, nebo alespoň neznám kapelu, která by se výrazu Ghost Brigade přibližovala. Je to hudba melancholická, těžká, občas až dusivá a přesto si v sobě nese momenty, které tu proklamovanou melancholii povznesou na takovou úroveň, která poskytne posluchačově ztrápené duši úlevu. Paradox? Ale vůbec ne. Zkuste se sami přesvědčit a zjistíte, o čem mluvím…

Že Ghost Brigade nehrají muziku, kterou si řidič pustí proti únavě cestou na rodinnou dovolenou, to už jsme vyřešili, ale budu se v tom ještě chvíli pitvat. Naprosto stěžejní úlohu zde sehrávají dva faktory. Kytary i vokál totiž dovedou jak ukolébat posluchače ztrápeně sametovým projevem v klidných pasážích, tak mu přitlačit nůž na krk v momentech, kdy za to muzikanti vezmou. A z obou důvodů musím složit absolutorium zpěvákovi Mannemu Ikonenovi. V čistých pasážích by svým hlasem dovedl přimět kámen, aby si vzpomněl na své životní útrapy, zatímco v těch ostrých by ten samý kámen přinutil projít bodem tání nebo ho roztrhal zevnitř. Univerzálních zpěváků je celkem dost, ale Manne to zvládá naprosto přirozeně, a proto je to přesvědčivé – obzvlášť pro někoho, kdo má v živé paměti výraz jeho tváře a celkový projev na pódiu…

Práce kytar je kapitolou samotnou pro sebe. Jak už jsem psal o odstavec výš, dovedou jak uspat, tak pěkně podrtit. Co mi ale na téhle esenciální složce Ghost Brigade imponuje nejvíce, to jsou riffy, jaké dostávají prostor v drtivé většině refrénů a dalších neslokových pasážích. Právě tohle je stěžejní rys, který mě k tvorbě Ghost Brigade přitáhl a stále mě u ní drží. Právě tohle jsou ty momenty, o kterých jsem psal ze začátku. Momenty, kdy přestane melancholie, jež je Ghost Brigade vlastní, táhnout svojí chmurnou podstatou, ale uhrane posluchače vzletností, která se zasekne v hlavě a donutí si příslušnou melodii zpívat dokolečka. Kdyby tyhle refrény a podobně stavěné pasáže na albu chyběly, dost možná by to celé přestalo bavit velmi záhy. Takhle ale posluchač není zahlcen přemírou teskných zpěvů a je naopak neustále udržován v očekávání, kdy to přijde, nebo je naopak převálcován nástupem té které skladby. K tomu připočtěte skutečnost, že skladby zdaleka nejsou šity podle jednoho mustru, najednou zjistíte, že před sebou máte pestré album, jež je při dodržení určitých pravidel skutečně radost poslouchat a u každé skladby objevovat, jak k všudypřítomné esenci své hudby přistoupili muzikanti tentokrát.

Ale abych jenom nechválil, u Ghost Brigade, potažmo “Until Fear No Longer Defines Us”, platí ve všech ohledech skutečnost, že pro získání a uchování patřičných zážitků z téhle hudby je bezpodmínečně nutné, aby se posluchač věnoval poslechu jen tehdy, kdy se nachází ve správném duševním rozpoložení. I přes nezpochybnitelné kvality je totiž dost snadné nechat se od poslechu některými pasážemi odradit, pokud s nimi mysl zrovna není na stejné vlně. Při takových příležitostech pak vznikají mylné dojmy nebo dokonce holé nesmysly, jako třeba že je album nudné a podobně, což si zaprvé ani v nejmenším nezaslouží, a zadruhé to prostě není pravda.

A jak tak píšu, začíná mi docházet, že na vás mohou uplynulé řádky působit dojmem, že se věnuji spíše charakteristice kapely na úkor samotného alba. Jenže ať se snažím sebevíc, nedokážu najít slova, která by tento dojem nebudila. Zákonitě tak mohou vyvstat dojmy, že je “Until Fear No Longer Defines Us” jen další deskou kapely, která rezignovala na jakýkoli vývoj a sází jedno stejné album za druhým. I když nejsem schopen to podložit konkrétními příklady, není tomu tak. Pochopitelně, že si Ghost Brigade i na novince uchovávají svou typickou tvář, na druhou stranu je proti předcházející desce “Isolation Songs” jasně znát posun. Neřeknu vám kde, neřeknu vám, čím je tohoto dojmu dosaženo, ale věřte mi, když říkám, že to tak je a že je to ku prospěchu věci. Jste z toho moudří? Popravdě, já taky moc ne…

Kvality “Until Fear No Longer Defines Us” se nepopisují vůbec jednoduše. Na žádné složce, snad až na nezaměnitelný zpěvákův hlas, není nic extra výjimečného, nic převratného, co by se nepodobalo něčemu, co už tu bylo. V dokonalém kontrastu s tímhle prohlášením se ale skutečně jedná o jedinečnou hudbu, na to dám krk. Ostatně zkuste si novinku poslechnout sami. Přítomnost deseti skladeb, z nichž žádná nenarušuje vysoký standard desky, je snad dostatečnou záminkou. A jestli jsem na začátku spekuloval, kam třetí album skupinu posune, nyní mohu odpovědně prohlásit, že se sice nejedná o supernovu, která by byla po následující desetiletí uctívána jako stěžejní album žánru, ale rozhodně jde o skvělý počin, který mě utvrzuje v domnění, že o Ghost Brigade ještě uslyšíme. Za touhle jmenovkou se totiž skrývá poklad. Sice není pro všechny, o to cennější je však pro nás, kteří jsme k němu našli klíč…


Další názory:

Z poslechu “Until Fear No Longer Defines Us” mám tak trochu rozporuplné pocity. Vždy jsem se Ghost Brigade i přes výborné kritiky s nadsázkou řečeno vyhýbal, protože jsem někde v podvědomí tušil, že to nejspíše nebude muzika pro mě. Ignorace však nemůže trvat věčně, proto jsem novinku zkusil, ale… já vám nevím. Některé pasáže jsou výborné (možná je to náhoda, ale téměř ve všech případech jde o ty riffové a growlovací momenty), ale jak Ghost Brigade spustí takovou tu typickou finskou melancholii a ty melodie… tohle mi prostě nikdy moc nelezlo do uší, je to na můj vkus takové moc uplakané, jestli mi rozumíte. Vlastně na tom neshledávám nic veskrze špatného, ale musím se přiznat, že mi to prostě a jednoduše moc nesedí. Bráno čistě objektivně by si “Until Fear No Longer Defines Us” zasloužilo asi lepší hodnocení, ale když si uvědomím, že už si to s největší pravděpodobností nikdy nebudu mít chuť pustit, nemohu prostě jít výše…
H.


Gallhammer – The End

Gallhammer - The End
Země: Japonsko
Žánr: black / doom metal / crust
Datum vydání: 31.5.2011
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. The End
02. Rubbish CG202
03. Aberration
04. Sober
05. Entropy G35
06. Wander
07. 108=7/T-NA

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Gallhammer je určitě velice zajímavé uskupení. Už jen země jejich původu, Japonsko, je pro našince dozajista velice exotickým místem. A co když ještě dodám, že kapelu netvoří Japonci, nýbrž jenom a pouze Japonky (dříve tři, v současné době dvě)? A že produkují vpravdě kanální metal (k tomu se ještě dostaneme podrobněji)? Že vám to nestačí? Pak vězte, že hlavní postava Gallhammer, zpěvačka a baskytaristka Vivan Slaughter, je manželkou samotného věhlasného šílence Maniaca, bývalého zpěváka slovutných Mayhem a současného lídra Skitliv.

A jaká tedy novinka “The End” je? Řekněme, že po stylové stránce se od minula nic nezměnilo. Proč taky? Tohle není kapela, která by vsázela na zběsilý vývoj. Možná i proto je popis toho, co Gallhammer produkují, velice jednoduchou záležitostí. V případě těchto Japonek máme co dočinění s extrémně špinavou, doslova a do písmene primitivní kombinací dřevního black metalu, nechutného doom metalu a bordelářského crustu. Žádné sraní, žádné kompromisy, jen absolutně primitivní peklo, které se buď pohybuje v ultra šnečím záhrobním tempu nebo ultra rychlé klepanici. Gallhammer to posluchačům vůbec neusnadňují, natožpak aby jim předkládali nějaké melodie, neřkuli chytlavé momenty. Ber, nebo nech být. Buď jsi schopen vstřebat tuhle hudební stoku, nebo táhni. Asi tak takhle to zní.

Tak teď už všichni alespoň přibližně víme, co Gallhammer hrají. Tím máme za sebou tu lehčí část recenze. Horší už bude rozhodnout, jestli to je nebo není dobrá muzika. Nejspíš už jste sami pochopili, že zde jakákoliv objektivní měřítka selhávají a člověk se musí řídit pouze svým vlastním vkusem. Už jsem na desky Gallhammer viděl recenze jak s nulovým hodnocením, tak i s tím nejvyšším, takže asi tak. Mám-li mluvit sám za sebe, pak ano, mně se to líbí, jelikož podobné chlívárny jsem měl vždy zcela upřímně rád, ale jestli se to bude líbit i vám, to vám opravdu nepovím. Nejlepším řešením by samozřejmě bylo zkusit to na vlastní kůži a vlastní uši. Víte co? Pojďme se nejprve podívat na zoubek několika jednotlivým skladbám, pak možná uvidíte…

Deska sice nemá vyloženě hnusný skřípějící sound, přesto se produkce nedá nazvat jinak než špinavou. Když to pustíte hodně nahlas, úplně slyšíte, jak to tam všechno chrastí. Zvuk jak z hluboké minulosti, ale jsou lidi, kteří to tak mají rádi a já jsem jeden z nich. Bicí jsou primitivní, znějí naprosto plechově. Baskytara je vyhulená na maximum a doslova drásá uši. Vokál je v podstatě jenom řvaní bez špetky melodie nebo frázování. Mohlo by se zdát, že je všechno špatně, ale není, dohromady to má své nezaměnitelné špinavé kouzlo. Důkazem budiž hned úvodní vál “The End” – sedm minut naprostého zmaru, rychlost téměř nulová, změny v průběhu skoro žádné, naprosto pomalé a dřevní. Přesto prostě skvělé.

Druhá “Rubbish CG202” techniku určitě nezlepší, zato však nahodí zběsilé tempo. Na začátku předchozího odstavce jsem zmínil plechové bicí a přesně v tomhle songu to sedí na 100%. Ani nemusíte moc snažit, aby vám “Rubbish CG202” připomnělo např. takové Darkthrone (ne nadarmo se právě na jejich přímluvu dostali Gallhammer pod křídla britských Peaceville Records). Další tři vály pokračují v rychlejší klepačce s výjimkou “Sober”, jež se předvádí spíše ve středním tempu. Až poslední dvě položky tracklistu vás hodí zpátky do bahna. “Wander” je možná ten nejpovedenější kus desky. Celých dvanáct minut své délky sice plyne skoro úplně stejně a zdánlivě odnikud nikam, ale stejně to je sakra uhrančivá věc. Působí svým způsobem možná až monumentálně, hrozivě. Z tohoto pohledu mi vzdáleně připomíná produkci kultovních Beherit. Každopádně název “Wander” (“Putování”) její náladu vystihuje dokonale. Závěrečná “108=7/T-NA” se nese v obdobném duchu a právě ona je podle mého názoru společně s “Wander” vrcholem celého “The End” a vpravdě hypnotickým závěrem.

Tak teď už snad alespoň trochu víte, na čem jste a co očekávat, než si “The End” pustíte. Není to hudba pro každého a zcela bez obalu vám řeknu, že na tohle buď prostě musíte “mít buňku”, nebo to vůbec nepochopíte (to spíš, když tak o tom přemýšlím). Primitivní je to po stránce formy, nikoliv obsahu, tím spíš je to ale těžší na poslech. Jestli se do toho opravdu pustíte, to už nechám na vás.


Ava Inferi – Onyx

Ava Inferi - Onyx
Země: Portugalsko
Žánr: gothic / doom metal
Datum vydání: 14.2.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Onyx
02. The Living End
03. A Portal
04. ((Ghostlights))
05. Majesty
06. The Heathen Island
07. By Candlelight & Mirrors
08. Venice (in Fog)

Hodnocení:
H. – 8/10
Seda – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Ava Inferi si bude nejspíše spousta lidí nadosmrti pamatovat jako tu kapelu, kvůli níž norský kytarista Rune Eriksen, známý rovněž jako Blasphemer, utekl z Mayhem do slunného Portugalska, aby zde tvořil muziku diametrálně odlišnou od toho, co svého času hrával u legendy norského black metalu. Ale ono to je svým způsobem logické, neboť je to věc, která se opravdu dobře pamatuje, zvláště vzhledem k faktu, jak Ava Inferi znějí. Pojďme však pro jednou zkusit oprostit se od tohoto faktu a věnovat se jenom a pouze samotným Ava Inferi… vždyť už to jsou tři roky, co k zmiňovanému odchodu z Mayhem došlo; vždyť aktuální “Onyx” je už čtvrtou deskou tohoto portugalského klenotu – to je dle mého názoru dostatečným podkladem, aby se už povídání o Ava Inferi obešlo bez odéru Mayhem

Především, Ava Inferi jsou opravdu záležitost, jež není tak úplně vhodná pro každého. Máte metal a metal; pokud pro vás metalová hudba nepředstavuje nic jiného, než podklad k protažení krčních obratlů, zde nemáte šanci ukojit své choutky. Ava Inferi je synonymum pro muziku veskrze velice pomalou, nad níž člověk musí trochu rozjímat. Oficiálně sice kombinace gothic a doom metalu, avšak nedá se říct, že by toho měli například s takovým gothic metalem mnoho společného – já osobně toto zaškatulkování chápu jen jako vyjádření toho, jak je ten doom metal v podání Ava Inferi “divný”. Anebo lépe řečeno, oba žánry skupina uchopuje velice svojským a originálním způsobem, bez ohledů na konvenčnost. Jejich tvorbou prostupuje velice specifická, unikátní atmosféra, jakási kombinace smutku, jihoevropské melancholie, sklíčenosti… popsal bych to asi jakože svítící slunce nemusí vždy znamenat dobrou náladu, jestli mi rozumíte. Je v tom zvláštní druh lehkosti, vzdušnosti, prosvítá i naděje, ale o pozitivní hudbě se mluvit nedá… ale ani o hudbě skrz naskrz negativní – obě roviny zde proplétají v podivné, ale fascinující symbióze. Ani o žádný hudební umíráček nejde – na to jsou Ava Inferi až moc nápadití po všech stránkách; s živelnou rytmikou, minimalistickou, ale účelnou kytarovou prací a hlavně s andělskou Carmen Simões za mikrofonem, která je esem v rukávu Ava Inferi. A co je na tom všem možná nejlepší – a to si dle mého názoru zaslouží opravdový obdiv – na každé desce znějí naprosto jinak, vždy však svojsky. Jako kdyby slovo “stagnace” ani neměli ve slovníku, natož pak aby jeho význam uplatňovali ve své tvorbě.

A jak tedy zní “Onyx” v porovnání s předchozími nahrávkami? Takřka ihned, už při prvním poslechu, mi přišlo na mysl, že novinka zní v prozatimní diskografii Ava Inferi jednoznačně nejkytarověji. Náznaky kytarovějšího vyznění se objevily již na posledním “Blood of Bacchus”, ale poprvé snad až u “Onyx” kapela na sebe vrství opravdu mohutné stěny riffů, nechybí však reminescence ani na takové “The Silhouette”, především v oblasti jemného, éterického vyznění. Tyto zdánlivě nesourodé prvky ale Ava Inferi s přehledem vybalancovávají, třebas i oba najednou. A stále to funguje.

Nemyslete si ale, že díky odkazům na předchozí desky je “Onyx” pouhou kombinací jejich atributů – Ava Inferi opravdu nepatří mezi skupiny, jež by toto měly zapotřebí. Spíš jako kdyby brali obdobné vyjadřovací prostředky, avšak zasazovali je do jiného kontextu, s jiným úmyslem a jiným vyzněním. A i tohle věc, která je nepochybným kladem skupiny, neboť v celé její tvorbě je tak zachována i přes neustálý progres jasně znatelná kontinuita a rozpoznatelná tvář.

Úvodní a zároveň titulní “Onyx” se rozjíždí v čistě doomovém tempu, možná až překvapivě hutném. Zanedlouho však spadne do lehčí, atmosférické polohy, v níž pokračuje až do konce, jen výbušné refrény jsou výjimkou. Právě v nich se poprvé na desce ukazuje obrovský přínos Carmen Simões, která je dost dobře možná pro výraz Ava Inferi ještě klíčovější než Rune Eriksen. A jsou to právě vypjaté a vygradované refrény, které jsou dalším význačným prvkem, s nímž přišlo už “Blood of Bacchus”. Podobně v případě v refrénu je na tom i druhá “The Living End” jen s tím rozdílem, že zde je refrén mnohem “lehčí”. Carmen opět exceluje, tentokrát však za doprovodu mužského vokálu (nečekejte chrčák – hezky čistě).

Celkové hodnocení jednotlivých písní bychom mohli shrnout do obligátního prohlášení, že každá stojí za řeč. Však ony kapely typu Ava Inferi nemají zapotřebí strkat na své desky vatu. Kupříkladu taková dvojice “A Portal” a “((Ghostlights))” jsou vnitřním napětím napěchované kousky, v první zmiňované hraje navíc velice výraznou roli baskytara. Klipová “Majesty” je v některých svých pasážích možná až nečekaně ostrá, ale rituálně znějící bicí ve slokách a jemný vokál Carmen drží vše “na uzdě”. Jako monolit působí více než devítiminutová a tím pádem zdaleka nejdelší “The Heathen Island” se zasněnou atmosférou a promyšlenou, proměnlivou strukturou. U této skladby se člověku vybaví některé skladby z “The Silhouette”. Naopak závěrečná “Venice (in Fog)” se svou monotónností otáčí až za debutem “Burdens”, ale jak již bylo řečeno, vykrádání sebe sama je to za každých okolností na hony vzdáleno.

Není pochyb o tom, že Ava Inferi je záležitost, jež by neměla uniknout žádnému hledači chytré hudby, která je dostatečně “umělecká”. V tomto případě zapadá každý dílek puzzle na své místo, krásnou obálkou počínaje, přes grafickou stránku, samotnou hudbou konče. Musím se přiznat, že předchozí počiny se mi líbily o chlup více, proto nakonec dávám “jen” 8, avšak kdo ví, jak bude poslech “Onyx” vypadat po čase. Tak či tak je Ava Inferi výjimečnou kapelou, jejíž nahrávky stojí za pozornost… za hodně pozornosti…

Ava Inferi


Další názory:

Ava Inferi ve svém “Onyx” nabízí velice skvělě poslouchatelný doom metal. V některých částích bych sice možná nahodil větší “depku”, ale i takhle je to opravdu dobré. Vyzdvihnout musím hlavně ženský vokál v podání Carmen Susany Simões, ten se mi hodně zamlouvá a do hudby se perfektně hodí. Mým oblíbeným kouskem je hlavně stejnojmenná “Onyx”, která v několika chvílích ve mně vyvolává mírnou extázi. Co k tomu více říci? Nejlépe uděláte, když si album poslechnete a sami zjístíte jeho kvality.
Seda


Курск – Ниже

Курск - Ниже
Země: Finsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 9.2.2011
Label: Yellow House

Tracklist:
01. Гифарус
02. После
03. Аллея Сталина
04. Чужой
05. Фелица
06. Разрыв
07. Бурлаки на Волге
08. Бардак
09. Товарищам
10. Вальс смерти

Hodnocení:
H. – 9,5/10
Seda – 9/10

Průměrné hodnocení: 9,25/10

Odkazy:
web / facebook

Když se před dvěma lety odnikud vynořili finští rusofilové Курск, byla to velká neznámá. Jediným vodítkem byl kytarista Sami S. Loppaka, známý ze Sentenced, a bubeník Kai H.M. Hiilesmaa, známý producent kapel jako HIM, Apocalyptica nebo právě i Sentenced. Zapomeňte však na tato jména, neboť muzika Курск je opravdu o něčem hodně odlišném. Debut “Черно” totiž nabídl ultra těžký valivý doom metal se sovětskou tématikou a naprosto unikátní atmosférou. Ne nadarmo se každý, komu se deska dostala do ruky, doslova rozplýval nadšením, neboť Курск na svém prvním záseku stvořili opravdový doom metalový klenot, který já osobně s odstupem času považuji za jednu z nejlepších (!) nahrávek ve svém žánru. Netřeba dodávat, že do pokračování byly vkládány obrovské naděje, ale zároveň i obavy, zdalipak kapela dokáže na “Черно” důstojně navázat. Dozvědět jsme se to měli už na jaře 2010, avšak díky (pro normálně smýšlejícího člověka naprosto nepochopitelnému) problému s vydavatelskou firmou Century Media přichází druhý opus “Ниже” až o rok později…

Dodnes si pamatuji, že ani před dvěma lety mi “Черно” po prvním poslechu nepřišlo zdaleka tak dobré jako dnes. Upřímně bych se tudíž divil, kdyby “Ниже” vytasilo všechny své trumfy hned na prvním rande. A opravdu tomu tak není. “Ниже” je z té sorty nahrávek, jež prostě potřebují čas, hodně času, aby uzrály a odkryly svá zákoutí. S každým novým poslechem narůstá a je lepší a lepší, to mi věřte. Ale tak to přece máme rádi – vždyť je to nuda, poslouchat alba, která vám vše řeknou na první poslech a při třetím už nudí. Tohle je jiné – hlubší, trvanlivější. Člověk pro docenění musí obětovat svůj čas i svou pozornost a své myšlenky, ale dopad je pak mnohem účinnější. Právě trvanlivost je jedním z největších kladů “Ниже”, stejně jako tomu bylo u “Черно”. Pokud bychom se nepohybovali ve vodkou prolezlé tématice, prohlásil bych, že deska zraje jako to nejlepší víno!

Na “Ниже” se mi obecně převelice líbí jedna věc, a sice že se kapela od svého famózního debutu dokázala odrazit a nenatočila prachsprostou kopírku, která by byla pouhým druhým dílem “Черно”. Na “Ниже” je znatelný vývoj kupředu, progrese a to aniž by Курск ztratili cokoliv ze své typické atmosféry. “Черно” bylo jako tank, plné hutných riffů, neuvěřitelně těžké baskytary (takovou drtivost jen tak neuslyšíte), atmosféra byla hustá jak ten dehet. “Ниже” na to jde trošku jinak. Jako kdyby se dívalo na tu samou věc, ale z jiného úhlu, což jej však činí o mnoho přitažlivější, než kdyby se jednalo o pouhé vykrádání debutu. Není tak zatěžkané, je smutnější, odevzdanější, depresivnější, ne tak vypjaté a gradující (pamatuje ta na závěrečnou “Демон – opravdu síla), za to ale plynulejší a plýživější. Hutnější kusy se sice objeví, ale až ke konci, viz Бурлаки на Волге” nebo “Бардак” (což neznamená, že nemají šnečí tempo – jsme přece v doom metalu), první polovina však patří pravé ruské depce ve skladbách “После”, klidnější “Аллея Сталина” (ta svou náladou a postavením dá vzpomenout na “1917” z první desky), devítiminutové tryzně “Чужой” a Фелица”.

Kromě “železného” riffování, dalších kytarových “brnkaček” v pozadí (čímž mám na mysli akustické brnkání, vazbení, sóla – například to v “Товарищам” je doslova dech beroucí –, které jen tak mimochodem hudbě Курск dodávají celý další rozměr) a extrémně valivé basy tvoří jedno z poznávacích znamení skupiny bezesporu i excelentní vokál Erkkiho Seppänena, jenž, byť není rodilým Rusem, zpívá, jako kdyby jinak než rusky v životě nemluvil, což dodává hudbě ohromnou autenticitu. Erkki však disponuje taktéž neskutečně podmanivou barvou hlasu, s níž navíc dokáže tvořit vskutku úžasné linky. V tomto ohledu musím opět vypíchnout v tomto odstavci již jednou zmiňovanou “Товарищам”, ale exceluje mimo jiné i třeba v “Аллея Сталина” nebo “Разрыв”.

Těžko se dá říct, jestli je “Ниже” lepší nebo horší než “Черно”, neboť jsou obě nahrávky natolik svojské, že to snad ani nejde určit. Jedna je věc je ale jistá – pokud si někdo myslel, že “Черно” bylo jen chvilkové vzepětí sil, jakási náhoda, Курск“Ниже” dokázali, že tomu tak není, že jsou doopravdy svébytnou a, nebojím se říci, unikátní skupinou. Pokud mám mluvit sám za sebe, jejich muzika ve mně vyvolává pocity jako žádná jiná a to je něco, co dokážu velice ocenit. Obě dvě jejich desky, ta první i ta nová, mají vše, co se v dnešní době konzumní hudby opravdu cení – originalitu, trvanlivost a opravdovou hloubku. Samotné “Ниже” roste s každým novým poslechem, díky čemuž já osobně rozhodně nemám pocit, že by mě někdy v blízké době mělo přestat bavit, ba právě naopak – tuším, že po nějakých těch dvou týdnech intenzivního vstřebávání jsem stále ještě na začátku. Neskutečně návyková záležitost po všech směrech. A to mi věřte, že já jsem sakra náročnej parchant!


Další názory:

Konečně! Pro mě snad nejočekávanější deska od loňských prázdnin. A čekání se vyplatilo. “Ниже” je sice o trošku jiné nežli debut, změna je to ale kvalitní. Курск nehrají to stejné, trošku se pozměnili, stále je to ale ta hudba, díky které tu kapelu miluji. První klip k “Аллея Сталина” je také velice povedený. Na desítku to jako Черно zatím, opakuju zatím, není, k Черно jsem se ale také dostával déle. Uvidíme za pár měsíců.
Seda


Silent Stream of Godless Elegy

Silent Stream of Godless Elegy - Návaz
Země: Česká republika
Žánr: folk / doom metal

Otázky: H.
Odpovědi: Hanka Hajdová, Pavel “Hrnec” Hrnčíř
Počet otázek: 20

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandzone

“Návaz” od Silent Stream of Godless Elegy je dozajista nahrávka, o níž se bude ještě nějaký čas hodně mluvit, a to z mnoha důvodů. Kromě toho, že je kapela jedním z nejvýraznějších představitelů českého metalu a že se na její nejnovější počin muselo čekat opravdu dlouho, poutá deska pozornost také tím, že vychází u velkého zahraničního labelu Season of Mist, což je něco, co se málokterému uskupení z tuzemských luhů a hájů povede. Vlastně téměř nikomu. Je tudíž logické, že se naše povídání točilo jenom okolo “Návazu”. Na otázky odpovídalo zpěvácké duo Hanka Hajdová a Pavel “Hrnec” Hrnčíř.


I když je mi jasné, že otázky na tuto záležitost jsou SSOGE předkládány asi v každém rozhovoru z poslední doby, nedá se nezačít jinak, než podpisem smlouvy s francouzskými Season of Mist. Vezměme to rovnou od podlahy – jak jste se vlastně k této firmě dostali? Probíhalo klasického rozesílání proma (pokud mě paměť nešálí, něco jste natáčeli nějaké dva roky zpátky?), nebo si vás SoM vytáhli nějakou čirou náhodou sami? Osobně bych si vsadil na možnost #1 – pokud je tomu tak, kolika labelům jste zhruba promo poslali a kolik se jich ozvalo zpátky? Rozesílali jste jen do zahraničí nebo jste měli v záloze i nějaké tuzemské alternativy?

Hrnec: Ahoj, takže já tedy začnu pěkně od podlahy. Před vydáním alba “Návaz” jsme si v kapele řekli, co od desky očekáváme a kam bychom se chtěli posunout. A jedním z bodů bylo i to, že bychom rádi vydali desku v zahraničí. Z tohoto důvodu jsme v červenci roku 2008 natočili ve studiu Šopa promomateriál, který jsme formou webového linku rozeslali snad na 30 firem. Čekali jsme, čekali, ale bohužel kromě automatické odpovědi ve stylu: “Děkujeme za zaslání vašeho promo materiálu. Momentálně se nehodíte do našeho vydavatelského plánu bla bla bla.”, se vůbec nic nestalo. Hlavy jsme ovšem nesvěsili a řekli jsme si, že si desku natočíme sami a zkusíme štěstí znovu. Našli jsme si skvělé studio (GrapowStudios), při nahrávání desky ze sebe vymáčknuli to nejlepší, znovu rozeslali promo a ejhle… Povedlo se. Ozvali se Season of Mist. Na tuzemská vydavatelství jsme nic neposílali, protože v Čechách pro nás vydání desky nemá smysl. Malý label (a teď nechci, aby to vyznělo nějak namyšleně) by nám nepomohl a žádný z velkých zase takový styl hudby nevydá.

Většina z nás (myšleno čtenářů) nejspíš ani nemá sebemenší představu, jak probíhají jednání s takovým velkým zahraničním labelem (byť Season of Mist není nějakou mamutí firmou, ale renomovaná společnost se zvučným jménem to přece jenom je). Kolik času třeba uběhlo od prvního kontaktu ke konečnému podpisu smlouvy? Je jasné, že jakékoliv detaily kontraktu asi vyzrazovat nikdo nebude, ale přece jenom – neměli Francouzi třeba nějaké speciální požadavky, jestli se musíte nějak sami podílet na propagaci (s výjimkou samozřejmého živého hraní a rozhovorů) apod.? A co takhle čeština – ta jim nevadila?

Hanka: Od prvního emailu (14.6.) ke konečnému podpisu smlouvy (9.9.) uběhlo mnoho dní. Jestli si dobře pamatuji, žádné speciální požadavky Season of Mist neměli. My makáme na sto procent ku spokojenosti obou stran, ale necháme si samozřejmě s čímkoli poradit. A nejlepší na tom všem, samozřejmě kromě toho, že vydáváme desku u Season of Mist, je, že češtinu na rozdíl od jiných firem vůbec neřešili. O jazyce, ve kterém jsme nazpívali desku, nepadlo doposud ani slovo.

Pocítili jste nějak na vlastní kůži rozdíl mezi způsobem fungování firmy jako Season of Mist a vašeho předchozího útočiště Redblack? Ať už v jednání s kapelou, v propagaci, vydávaných formátech…

Hanka: Nechci být nějak zlá, ale tohle je nesrovnatelné. Od první chvíle veškerý humbuk kolem desky probíhal naprosto odlišně než u předchozích desek. Francouzi nám v prvé řadě mohli nabídnout vydání desky nejdříve 17. ledna 2011. Jenom příprava na vydání desky, promotion a vše kolem zabere spoustu času, je tedy potřeba alespoň půl roku na aktivity spojené s vydáním nového nosiče. Podepisování smluv (už jsem v nějakém rozhovoru psala, že když jsme smlouvy vyrovnali do komínku, jejich výška byla cca deset cm), focení kapely, booklet, edice, promotion, dennodenní maily se Season of Mist, kde pracuje tým lidí a každý se stará něco jiného. Jistota, že se deska dostane do všech časopisů tvrdšího zaměření, že bude k dostání v obchodech v Evropě a Americe. Před tím nemyslitelné. Ale vydáním desky nic nekončí. Naopak vše začíná. Videoklip, rozhovory, recenze, koncerty, jednání s booking agenturami ohledně turné v zahraničí. A pro nás nový start.

Tak mě ještě napadá – jaké jste zaznamenali ohlasy na podpis s francouzskou firmou z “vlastních řad” české scény? Říká se, že Češi bývají závistiví… závidí vám někdo, nebo se na vás ostatní skupiny dívají s úctou jako na “vyslance českého metalu v zahraničí”? (smích)

Hanka: A to je zajímavá otázka:-). Pokud srovnám recenze z ČR se zahraničními, mám pocit, že doma nás většinou chválí, ale vždy si recenzenti najdou něco, aby si mohli i “rýpnout”. Prostě zní mi to asi tak: “Hele, jste dobří, ale ….” Asi to nějak máme (my, Češi) v povaze nebo co. Já samozřejmě netvrdím, že jsme nejlepší na světě, to vůbec ne, a taky si nemyslím, že se z nás každý musí po… Ale urážky nebo srdceryvné výlevy na netu od anonymních “pisálků štvavého pera” nás nezajímají. A pokud nás někdo považuje za “vyslance českého metalu v zahraničí?” Je to jeho názor a my se budeme snažit, abychom si takovou podporu zasloužili a největší fanoušky nikdy nezklamali.

Silent Stream of Godless Elegy

Koukal jsem, že už vám začaly chodit recenze z celé Evropy, a jak se zdá, deska se venku líbí. Co jsem si tak pročítal, narazil jsem prozatím jen na jednu negativní kritiku, která byla paradoxně česká. Vnímáte také ohlasy na “Návaz” jako veskrze pozitivní, jste se zpětnou vazbou od médií a fanoušků spokojeni?

Hrnec: Nevím, jestli je to paradox, česká povaha nebo je to způsobeno tím, že jsme u nás přece jen známější než v zahraničí, ale negativní kritika zatím přichází opravdu z 99 % hlavně z České republiky. Pokud jde o kritiku konstruktivní, bereme ji. Pokud je to ale jen “bezejmenné tlachání” nepodepsaného autora anebo člověka, jenž skončil u alba “BTS” či “Themes” a další desky SSOGE jsou pro něj pouze “sračka” a ještě má potřebu své negativní pocity roztrubovat do světa, tak to nebereme. Zvedneme koutky a jdeme dál. Naštěstí však podle většiny českých recenzí lidé především hodnotí muziku, a nerozepisují se o svých osobních sympatiích k té či oné osobě. Jinak v zahraničí jsou všichni mile překvapeni a na novou desku pějí chválu. My doufáme, že to recenzentům vydrží a pochvalný report napíšou i na náš případný koncert. :-)

Na tuto otázku je nejspíš ještě brzo, ale máte už v kapele přehled o prodejnosti “Návaz”? Pokud ano a pokud to zároveň není tajemství, klidně se pochlubte :-) Tipoval bych, že největší odbyt bude asi u nás v ČR, kde už přece jenom máte za ty roky vybudované jméno, ale co takhle Evropa se Severní Amerikou (kde, jestli se nemýlím, je novinka také oficiálně na trhu) – je zde o nahrávku zájem?

Hanka: Hele, my vůbec netušíme, kolik desek se vylisovalo. To vše se dozvíme, až nám firma pošle vyúčtování z mechanických práv desky atd. Ale troufám si odhadnout, že největší odbyt bude opravdu v ČR a na Slovensku. Co udělá evropský a americký trh, to se uvidí. Sami jsme zvědaví, velké iluze si neděláme, ale třeba budeme příjemně překvapeni. Přece jen na celém světě je fanoušků SSOGE více než v naší zemi:-).

Nezvedl se s celosvětovou propagací “Návaz” zájem i o předchozí věci od Silent Stream of Godless Elegy? Starší desky už jsou pěkně dlouho nesehnatelné, tudíž by nějaká ten dolis či reedice jistě nebyly tak úplně od věci. Například já mám doma skoro všechno, co jste kdy vydali, a to včetně jednoho demáče, s jedinou výjimkou “Behind the Shadows”, takže by se mi reedice rozhodně líbila (smích).

Hrnec: Zatím je asi ještě brzy říkat, jestli se zájem o starší desky zvedl nebo nezvedl. Ovšem jedna věc je jistá. Reedice alb jako “Iron”, “Themes” a “Behind the Shadows” se v brzké době nechystá. Samozřejmě si pár lidí ze zahraničí k “Návazu” přiobjednalo i “Relic Dances”, ale to je tak vše. V současné chvíli můžu říct jen tolik, že pokud má někdo zájem o tři výše zmiňovaná alba, bude muset hledat na netu (možná že kromě “BTS” nějaký kousek ještě ke koupi sežene) a stáhnout si ho. Nebo přesvědčit bývalého vydavatele, aby se do znovuvydání pustil. My ale nyní žijeme “Návazem”!!!

Proč vlastně vyšel “Návaz” až s takovým odstupem od posledního počinu “Osamělí”? Jak si tak nějak matně vzpomínám, natáčení provázely neustálé průtahy, rozšiřování rodinky, hledání labelu… bylo toho docela dost na jednu desku. Když je teď konečně album venku, není to pro vás jakési zadostiučinění, úleva? Myslíš, že se vyplatilo tak dlouho čekat?

Hanka: Vlastně sis sám odpověděl na všechny otázky. Po “Osamělých” jsme ještě celkem hustě jezdili koncerty a podporovali EP a desku “Relic Dances”. Do toho kapelu provázely různé osobní a pracovní změny, rozvody, svatby, rození dětí, odchody některých členů a příchody nových. Snažím se tím jen říci, že sladit osobní životy s povinností chodit do práce a ještě skládat muziku, je těžké. A to nemluvím o tom, že je nás osm. Opravdu tvrdě jsme makali na nové desce poslední dva roky. Před tím vznikly čtyři písničky, ale k jejich konečnému aranžmá došlo až v poslední době. Taky jsme skládali muziku k filmu “Labyrint”, snad už se konečně bude v tomto roce vysílat v českých kinech. A pocit zadostiučinění? Jo, to je přesné. Vyplatilo se nám tak tvrdě pracovat a taky čekat. Dostali jsme šanci. A ta nepřichází dvakrát.

Silent Stream of Godless Elegy

Díky oněm odkladům však člověka, celkem logicky, napadne, že některé nápady již musejí být relativně staré. Vždyť například takovou “Slava” hrajete živě už minimálně tři, čtyři roky, ne-li dokonce pět let. A to je pěkně dlouhá doba. Neměli jste třeba v kapele problém se s nějakými staršími motivy ztotožnit? Proběhly u některých skladeb nějaké změny (ať už kosmetické či výraznější), nebo bylo všechno z tohoto pohledu v pohodě a songy byly ponechány v původní podobě?

Hrnec: Abych pravdu řekl, “Slava” není nejstarší skladbou z “Návazu”, i když se tak může zdát, protože už ji opravdu nějaký ten rok hrajeme. Některé nápady a písničky jsme měli v šuplíku už při nahrávání “Relic Dances”, jen prostě potřebovaly pořádně uzrát. Každá písnička prošla svým vývojem. Některá byla hotová za týden, jiná za měsíc a další třeba za rok. A samozřejmě, že se písničky postupem času vyvíjely a upravovaly. A přestože jsme do studia přišli s hotovým materiálem, docházelo k drobným kosmetickým úpravám i tam.

Hanka: Ráda dodám takovou (možná) zajímavou informaci. Nejstarší skladbou desky je “Skryj hlavu do dlaní”. Nejmladší je “Samodiva”.

SSOGE v současné době tvoří osm lidí, to je osm individuálních osobností – šest nástrojů a dva zpěvy. Nemáte sem tam problém se v takovém počtu domluvit při skládání materiálu? Mohla bys poskytnou menší pohled pod pokličku Silent Stream of Godless Elegy a říct nám, jak ve vašem případě probíhá tvůrčí proces? Někdo donese nápad a ostatních sedm členů si sedne do kroužku a začne kritizovat (smích)?

Hanka: Většinou přinášíme na zkušebnu hlavní kostru písniček společně s Radkem. Skládáme spolu doma, někdy uděláme celou písničku, jindy zasahují více či méně ostatní členové. Třeba “Mokoš”, “Sudici” a “Slavu” jsme vařili doma. Skládání těchto věcí probíhalo zrovna v době, kdy ostatní členové řešili své osobní problémy, v kapele se měnila sestava a my s Radkem potili krev. Ale tahle doba je naštěstí dávno za námi. S příchodem nových členů zavál opět čerstvý vítr a pomoc ostatních se stala velmi zřetelnou. Např. Mirek Petřek se autorsky zapojil do dvou nových písniček, ale je třeba říci, že každý nechal na desce kus sebe, každý nápad byl vítán, i u hostů. Konečné slovo měl vždy Radek a Tom Kočko (náš producent). Ti mají právo veta. Skutečná demokracie totiž nemůže v kapele fungovat. Musí zde být diktátor, kterého ostatní respektují a věří mu.

Každopádně jste “Návaz” nahrávali u Rolanda Grapowa, což je nemalá kapacita. Proč jste se rozhodli jít právě k němu a co jste si od spolupráce s ním slibovali (kromě skvělého zvuku samozřejmě:-))? A co kytarová sekce, neměli pánové trému? (smích)

Hrnec: Pro Rolanda jsme se rozhodli, když nám Radek pustil hudební ukázku z jeho studia. Byla to maximální šupa. Hradby kytar, křišťálově čistý zvuk, prostě krása, jakou u kapel z českých studií neuslyšíš. Řekli jsme si teď, nebo nikdy. Navíc jeho studio sídlí na Slovensku, takže to byl další plusový bod. Nemuseli jsme nikam daleko.

Jak jsi napsal výše, Roland je opravdu kapacita a pan muzikant, tudíž obavy (hlavně kytaristů) byly nemalé. Ale hned po první návštěvě, kdy jsme jeli vše dohodnout, se ukázalo, že to bude spolupráce nadmíru příjemná. Roland je profesionál každým coulem. Při nahrávání se stoprocentně soustředí a vše si hlídá, aby výsledek byl dokonalý. RadekMirkem hráli na sto procent, ale i přesto se naučili spoustu nového. Od nazvučení aparátu přes odlišné hraní ve studiu až po držení trsátka.:-) Dva týdny, které jsme u Rolanda strávili, byly naprosto úžasné a všichni jsme si dokonale sedli. A jak Roland prohlásil, byli jsme jediní, kteří si do studia přivezli dvě bečky Plzně i s chlazením a dítě i s babičkou na hlídání.:-)

Na hudbě Silent Stream of Godless Elegy jsem měl já osobně vždycky rád propracované vokální linky, přičemž “Návaz” mi speciálně v tomto ohledu přijde ještě propracovanější než jakékoliv jiné album z minulosti. A to neříkám jen proto, že je rozhovor s tebou (smích). Podle čeho si s Hrncem rozdělujete zpěvy? Záleží na textu, konkrétní melodii, na hudebním doprovodu… nebo ještě na něčem jiném? Ptám se i z toho důvodu, že se mi zdá, že na novince Hrnec nedostal zas tolik prostoru. Necítil se, chudák, ukřivděn? :-)

Hanka: Hrnec se během let uběhnuvších od natočení EP “Osamělí “ proměňuje od murmurového křiklouna (čímž nechci tento styl zpěvu nějak hanět, jde o pěveckou techniku jako každou jinou, ráda bych ji také ovládnula, ale mé fyzické hlasové dispozice na to prostě nemají) ve velice dobrého zpěváka se širokým rejstříkem, právě od brutálních deathových poloh po vykřičený rockový zpěv a čistý hlas. Hodně jsme spolu makali na dvojhlasech, na barevnosti desky. Rozložení vokálů je dáno vždy příběhem písničky. Těžko by mohl zpívat v “Sudici”, když nad kolébkou stojí dvě sudičky. V “Samodivě” má naopak více prostoru, je hlavní postavou příběhu. Vždy si totiž naše písně představuji jako divadelní hry. Každý tón, hlas či sólo musí mít nějaký důvod, musí vyplývat z příběhu. Tohle nás naučil Tom Kočko a hodláme v podobném duchu pokračovat dále. Zamýšlím na další desku Hrncovi ušít nějakou písničku pěkně na tělo, aby mu seděla polohou, textem atd. Uvidíme. A myslím si, že zase není takový egáč, aby se cítil ukřivděn. Je si vědom svých možností a hranic a že pravidlem SSOGE je podřídit se celku. A naživo hrajeme i starší věci, kde zase tolik nezpívám já, takže se může předvést v plné kráse:-).

Silent Stream of Godless Elegy - Návaz

Podle čeho probíhal výběr hostů? Byly určující hudební kvality nebo kamarádství? Nebo kombinace obojího?

Hanka: Hi hi hi. Samozřejmě že kombinace obojího. K tomu není co dodat.

Máš ty osobně na “Návaz” nějakou svou oblíbenou píseň? Jasně že oblíbené budou všechny, ale co třeba takhle nějakou, k níž máš řekněme až osobní vztah? Je nějaká taková?

Hanka: Myslím, že nejraději mám “Mokoš”, “Pramen, co ví” a “Dva stíny mám”. Osobní vztah mám také k “Sudici”. Je pro mě hodně intimní, i když taková “Samodiva”, jak si teď uvědomuji, jde taky hodně na tělo:-). Říkám jí erotická důmka (doomka) a zpívám ji moc ráda.

Původně jsem se chtěl chopit příležitosti, že rozhovor probíhá s tebou, a probrat, případně dovysvětlit nějaké texty, ale čím více je pročítám, tím více mi přijde, že vlastně ani dovysvětlit nepotřebují, i když u některých dalo pochopení významu docela fušku (což je samozřejmě klad:-)). Dejme však tomu, že bych byl lenoch a texty si nepřečetl a nepřemýšlel nad nimi – jak bys takovému člověku ve zkratce vysvětlila, o čem tvé texty pojednávají? Cítíš například ty sama mezi nimi nějaký jednotící prvek (ať už v rámci samotného “Návaz” či v rámci vícera alb), nebo podle tebe stojí každý sám o sobě?

Hanka: Tak jako se navazuje talisman (Návaz) z listí, peří, kamínků, bylinek aj., tak se navazovala naše deska z jednotlivých písniček (jako když navlékáš na šňůrku korálky). Jednotícím prvkem všech příběhů je úcta k ženě, přírodě, jakési prapůvodní harmonii a rovnováze života, hledání našich kořenů, touha podívat se na místa, která jsme nemohli navštívit, podívat se do časů, kdy jsme nemohli žít. Mnohé texty jsou epickými příběhy (např. “Sudice” – dvě sudičky stojí nad kolébkou narozeného dítěte a věští mu budoucnost), jiné jsou více lyrické a můžeš si u nich představit svou verzi příběhu (např. “Skryj hlavu do dlaní” – o nemožnosti změnit svůj osud atd.). A vše je zabaleno do pohanského hávu.

“Návaz” vyšel mimo jiné i v luxusní limitované krabici. Byl to nápad ze strany samotných Season of Mist (není moc těžké si všimnout, že podobné boxy dělají nejedné své skupině), nebo jste je k tomu takříkajíc dokopali? Podle čeho jste vybírali, co bude krabice obsahovat? A mimochodem – na kolik že kusů je vlastně limitovaná?

Hrnec: Nápad na vytvoření limitované edice vzešel z našich hlav. Respektive myslím, že na to přišel náš grafický maniak – bubeník David. Chtěli jsme prostě dát fanouškům ještě něco navíc a SOM nám v tomhle dali volnou ruku. A protože David je grafik vskutku geniální, vytvořil i super “ultralimitobal”. Jeho obsah byl víceméně jasný, deska, amulet a tričko, navíc pár samolepek, kalendáříků a podepsaná fotka. Vše, co by měl správný fanoušek mít.:-) Podotýkám, že všechny fotky jsme osobně podepsali. Přesný počet neprozradím, ale můžu říct, že jsme touto podpisovou akcí strávili na zkušebně přes hodinu a půl. Dvě třetiny limitovaných boxů jsou již fuč. Tak neváhejte:-).

Hodláte na podporu “Návaz” točit videoklip? Pokud ano a pokud už o jeho podobě máte nějakou představu, klidně se s námi můžeš exkluzivně podělit (smích). Jakou skladbu jste vybrali? Kdy by konečný výsledek mohl spatřit světlo světa?

Hrnec: Na klipu se již intenzivně pracuje. Námět na scénář nám napsal výborný spisovatel nejen pohansko-slovanské fantasy literatury Juraj Červenák a realizovat ho bude Mejla Production. Za 14 dní máme poslední schůzku před natáčením a pokud se podaří sehnat potřebné rekvizity, můžeme začít. Finální termín ještě není dán, ale doufáme, že to bude co nejdříve.:-) Skladbu zatím úzkostlivě tajíme, a tak jediné, co vám můžu prozradit, je to, že začíná na písmeno “S”. Ne, opravdu to nebude Sparta.:-)

Hanka: A já dodám. Pokud někdo z vás má nějaký zajímavý kostým, nebo zná někoho z divadla apod., dejte vědět.

Silent Stream of Godless Elegy

Kapela pod velice solidní velkou firmou – to by jeden čekal, že byste také mohli vyrazit na podporu “Návaz” na turné po Evropě? Není žádným tajemstvím, že domácí formace na zahraniční šňůry takřka nejezdí, ale co ve vašem případě? Rýsuje se nějaké turné nebo účast na nějakém větším festivalu?

Hanka: O turné v zahraničí či o individuálních vystoupeních v cizině se v tuto chvíli teprve začíná jednat. Jsme na světové metalové scéně nováčky, takže se muselo počkat na recenze a odezvy různých časopisů atd., teprve nyní máme co nabídnout bookingovým agenturám, hodnocení našich desek v zahraničí je totiž velice kladné, takže věříme, že vše klapne, jak má, a my brzy někam vyrazíme.

Nedávno jsem si opět po čase pouštěl EP “Osamělí” a při songu “Pohanská” mě napadlo, že by vlastně vůbec nebylo špatné, kdyby se Silent Stream of Godless Elegy někdy pustili do čistě akustické desky. Abych řekl pravdu, většinou obdobné počiny moc v lásce nemám, avšak zrovna v případě SSOGE mi něco napovídá, že by to opravdu mohlo stát za to. Nenapadlo vás to už? Kdyby se ta příležitost natočit něco podobného naskytla, šli byste do toho?

Hanka: To víš, že nás něco podobného napadlo. Nedokážu tak dopředu říci, zda další deska bude čistě akustická, ale určitě pár akustických koncertů k nové desce (se speciálními aranžemi) odjedeme, již teď mohu doporučit první vlaštovku – 5. května se můžete těšit na dvojkoncert kapel SSOGE a Tomáš Kočko & Orchestr v Českém rozhlase Ostrava.

Silent Stream of Godless Elegy

Na závěr našeho povídání bych si ještě dovolil jednu zákeřnější otázku :-) Když už se v hudbě i v textech věnujete folklóru, dodržujete také nějaké ty folklórní tradice a lidové obyčeje?

Hrnec: Tohle je opravdu zákeřná otázka. Ale my se vlka nebojíme.:-) Nejvíce folklórních tradic zřejmě udržuje náš houslista Palo, který ještě hraje (a možná i tančí) v lidovém souboru Kořenec a čas od času si zahraje v nějaké cimbálce. Ostatní z nás, ač jsme skoro všichni z města, dodržují jednu velkou, co velkou, největší tradici, a tou je pití slivovice.:-) Myslím, že tato tradice má nesmírný historický význam, a proto bych chtěl všem říct, dodržujte ji.:-)

Moc díky za váš čas, snad vás otázky moc neobtěžovaly a ať vám to hraje ještě dlouho!

Hanka: Taky děkujeme za rozhovor, podporu a zdravíme čtenáře SICMAGGOT. Dive into the stream, listen to the elegy.

Hrnec: Díky moc za zajímavé otázky a snad se s některými z vás setkáme osobně na nějakém z našich koncertů při jarním NÁVAZ TOUR.


Silent Stream of Godless Elegy – Návaz

Silent Stream of Godless Elegy - Návaz
Země: Česká republika
Žánr: folk / doom metal
Datum vydání: 17.1.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Mokoš
02. Zlatohlav
03. Skryj hlavu do dlaní
04. Přísahám
05. Slava
06. Sudice
07. Dva stíny mám
08. Pramen, co ví
09. Samodiva

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ježura – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandzone

No, tak je to tady. Zaokrouhleno na letopočty, “Návaz” vychází sedm let od poslední velké desky “Relic Dances” a pět let od minialba “Osamělí”. To je, co si budeme povídat, sakra dlouhá doba. Nikdy jsem se netajil tím, že mám Silent Stream of Godless Elegy opravdu rád již pěkných pár roků, čehož sis možná všimnul i ty, milý čtenáři, jelikož málokteré desce se na Sicmaggot věnovalo tolik pozornosti (smích). Ale jistě víte sami, jak už to tak bývá, – čím více se člověk na něco těší, tím větší je kolikrát to zklamání, když očekávání nejsou naplněna. Moravská stálice naší scény přišla, aby tento nepsaný zákon zbořila a naděje do “Návaz” vkládané potvrdila, ba přímo překonala. Daří se jí to?

Jedna věc mi byla jasná hned s prvním poslechem – tohle nebude tak úplně na jeden poslech. Abych řekl pravdu, zpočátku mi “Návaz” přišlo oproti “Relic Dances” malinko jako krok vzad. Novince Silent Stream of Godless Elegy je však nutné dát prostor, aby mohla naplno vyniknout a poodhalit všechny spodní vrstvy, jež kapela do nahrávky narvala, což je ovšem pochválení-hodné, neboť, jak praví další lidová moudrost (a že zrovna v tomto případě jsou ta stará moudra na místě), zavdává to dobrý základ pro trvanlivé album, které člověka jen tak neomrzí. Je to jako v kulinářství – pokud těsto zblajznete ihned, akorát se vám zvedne pajšl, ale jak jej necháte správně nakynout, to jsou potom luxusní buchty… Silent Stream of Godless Elegy nechali celou devítku skladeb zodpovědně nakynout, za pomoci Rolanda Grapowa (ex-Helloween) v jeho GrapowStudious ještě zodpovědněji upekli… a výsledek? Je luxusní? Jednoznačně ano! Luxusní jako pravé české tvarohové buchty – jen si pošmáknout!

“Návaz” celkem logicky pokračuje tam, kde “Relic Dances”, potažmo “Osamělí” skončilo a přirozeně kapelu posunuje dále kupředu. Posun sice není tak obrovský jako mezi “Relic Dances” a “Themes”, avšak je pravda, že Silent Stream of Godless Elegy našli s předchozí deskou formu natolik svojskou a originální, že by byla škoda se nějak výraz něměnit a nepilovat “jen” tu unikátní kombinaci doom metalové melancholie a moravského folklóru. “Návaz” nezanedbává nic, čím tvorba Silent Stream of Godless Elegy vždy vynikala, tudíž i tentokrát se posluchač může těšit nádherné motivy cella a houslí, vskutku čarokrásný cimbál (člověk občas žasne, kolik nemetalových nástrojů zní v metalu tak skvěle), ale i opravdu skvostné vyvedení vokálů celkově – sbory, duety (v tomto ohledu – “Sudice” je naprostá bomba), sólový zpěv Hanky Hajdové (zcela jistě jedna z nejlepších zpěvaček v žánru na našem území); možná jen ten Hrnec se se svým chrčákem tentokrát moc nevyblbnul, což je ovšem ve velké míře dáno celkovým laděním materiálu do více klidnější a v jistém slova smyslu i relaxačnější podoby. U některých skladeb mě však mile překvapila i velice pěkně bublající baskytara – kupříkladu v takové “Zlatohlav” opravdu duní. Je ale fakt, že každá píseň do jedné obsahuje nádherné pasáže. Dokonce ani ta skočná “Slava” nakonec není tak otravná, jak jsem čekal (ačkoliv netvrdím, že bych ji s klidným srdcem neoželel a nedal si místo ní radši ještě jeden zádumčivější kousek – to ale jen můj osobní pocit).

Ani si nejsem jistý, zdali má vůbec cenu vyjmenovávat tu nějaké zajímavé momenty, jelikož, jak již bylo naznačeno o pár řádků výše, mohl bych tu vyjmenovat sakumprásk celý tracklist. Je mi však jasné, že takovéhle konstatování by mi jen tak neprošlo, tak se do toho pusťme; obecné klady jsme již proprali, takže teď konkrétně – velice se mi líbí třeba úvodní riff “Zlatohlav”, který mi, a hlavně se mě neptejte proč, strašně připomíná padání deště. Houslová pasáž začínající okolo jedné minuty pak vnáší do songu pěknou dávku “slunce”, což tvoří velice zajímavý kontrast (přičemž okolo neustále víří ta výše zmiňovaná basovka). Od začátku do konce úžasná je “Skryj hlavu do dlaní”, v níž je znatelně cítit příspěvek maestra Tomáše Kočka (v tom dobrém smyslu samozřejmě). “Přísahám” oproti tomu přímo vybuchuje ve vzletném refrénu. O excelentním hlasovém “rozhovoru” mezi Hankou Hajdovou a hostující Zuzkou LípovouDying Passion jsem již mluvil, tudíž přejděme rovnou k “Pramen, co ví”, kde se ve větší míře ozývá onen proklamovaný cimbál, avšak nejedná se o jedinou přednost skladby – zmínil bych zde rozhodně ještě výtečnou gradaci, díky níž bych se nebál “Pramen, co ví” označit za můj nejoblíbenější kousek “Návaz”.

Když si uvědomím, kolik chvály se už za ten krátký čas od vydání na adresu “Návaz” napělo, moc se mi nechce nosit další dříví do lesa a sázet také superlativ za superlativem, jenže problém je v tom, že ono to snad ani nijak jinak v případě novinky Silent Stream of Godless Elegy nejde. Shrňme to obligátním prohlášením, že “Návaz” opět potvrzuje pozici Silent Stream of Godless Elegy jako jedné z nejvýraznějších formací domácí metalové scény. Nedovolím si v tuto chvíli ještě odhadnout, zdalipak má “Návaz” šanci překonat “Relic Dances”, jedno je však jisté už teď – za otevření šrajtofle a zakoupení desky to jistojistě stojí, neboť “Návaz” je počin vymazlený po všech stránkách – hudebně, textově, i graficky…

Silent Stream of Godless Elegy


Další názory:

“Návaz” jsme toužebně vyčkávali dlouhých pět let a čím víc se blížilo datum vydání, tím rostla očekávání. Sedmnáctý leden přišel a zase odešel a vysoká očekávání se přetavila do nadšených ohlasů fanoušků i kritik, a to v takové míře, že se až nechce věřit, že nejde jen o zhmotněná přání všech trpělivě vyčkávajících. Dámy a pánové, nejde! “Návaz” je totiž skutečně vynikající album a vedení Season of Mist si může gratulovat, jakouže rybu to polapilo do svých sítí. Na novince se zcela unikátním způsobem snoubí doomová ponurost s cimbálovými motivy moravského folklóru, a to na několika úrovních. Najdeme zde jak zadumanější kusy, které z jejich melancholie vytrhává vzletný a silný refrén, tak až pohádkově vyprávěné příběhy, které dokonale kontrastují buď s rozjuchanou singlovkou “Slava” nebo těžkotonážní a vpravdě drtící “Dva stíny mám”. To vše je korunováno perfektním výkonem obou vokalistů, kterým tímto skládám poklonu. “Návazu” jde stěží vůbec něco vytknout. Je na něm vidět, že se kapela dostala do stádia, kdy si je plně vědoma svých možností, ale také směru, který jí svědčí. Za sebe doufám, že budou Silent Stream of Godless Elegy do budoucna dále rozvíjet to, co nakousli už na albu “Relic Dances” a co “Návaz” dovedl na další úroveň, protože i přes všechnu tu chválu tu zbývá ještě spousta místa pro broušení moravského klenotu…
Ježura


Dissolving of Prodigy

V/A - Unveiling the Signs
Země: Česká republika
Žánr: doom metal

Otázky: H.
Odpovědi: Frodys
Počet otázek: 12

Odkazy:
facebook / bandzone

Split album “Unveiling the Signs” jistě není záležitost, jež by si zasloužila jen tak prošumět kolem, a byla to tak právě ona, která byla záminkou pro pořízení rozhovoru s českým zástupcem na onom inkriminovaném disku – doom metalovými matadory Dissolving of Prodigy. Vlezlých otázek Sicmaggot se zhostil kytarista Frodys…


Nejaktuálnější událostí v táboře Dissolving of Prodigy je split “Unveiling the Signs” s Gallileous, Pantheist a Wiljen Wij. Nelze opomenout fakt, že se jedná o opravdu unikátní počin – kam má paměť sahá, nemohu si vzpomenout na něco obdobného. Mohl bys nám říct, jak vlastně nápad na koncepční album o lidových pověrách vznikl a jak se k celému projektu dostali Dissolving of Prodigy?

Zdravím čtenáře Sicmaggot.blog.cz [rozhovor probíhal ještě na našem původním blogovém působišti – pozn. red., 2015]! Nápad se původně zrodil v myslích kolegů v Gallileous z Polska, kteří postupně přizvali spřízněné kapely jako jsme my, Pantheist či Wiljen Wij. My jsme z toho samozřejmě měli velkou radost, neboť jak sám říkáš, je to velmi ojedinělý nápad a spolupráci s našimi doomovými kolegy si pochvalujeme. Na skladbě jsme si dali hodně záležet (což je doufáme i slyšet), samotný proces skládání a zkoušení byl velice dlouhý ale stojí to za to. Ostatní kapely se do toho vrhly také s velkým nadšením a mě osobně se nejvíce líbí způsob, jakým každá kapela své téma uchopila. Celé koncepční album tak získává jedinečnou atmosféru, kterou nedokáže vyvolat samostatné, řadové CD jedné kapely. Já doporučuji pustit si celé album od začátku do konce při dlouhých zimních večerech, nechat se pohltit hudbou a hlavně texty. Začíná se pomalu mluvit i o Evropském tour se všemi čtyřmi kapelami, což samozřejmě vyžaduje spoustu práce a příprav, takže uvidíme jak se věci vyvinou…

Váš příspěvek nese název “Zlodějská světélka”. Proč jste se rozhodli napsat skladbu právě o této zlodějské pověře? Určitě se jedná o zajímavé téma, ale kdo přišel s tím nápadem, že právě tohle je to pravé pro Dissolving of Prodigy? Pro ty, kteří jsou líní si význam dohledat, můžeš také objasnit, v čem tato pověra spočívala.

Rádi děláme věci trošku jinak než ostatní, proto jsme příjmuli nabídku na toto splitko. Když jsme se dozvěděli o co se jedná, chtěli jsme určitým způsobem šokovat, zaujmout posluchače, proto jsme zvolili tohle téma se kterým přišel Fusatý a implementoval ho do textu. Nejlepší představu o této pověře si člověk udělá při poslechu skladby, ve stručnosti se však jedná o pověru pojednávající o praktikách středověkých zlodějů, kteří si vyráběli svíčky se zatavenými prsty malých dětí, protože věřili že tyto světélka uvedou nic netušící okradené oběti do ještě hlubšího spánku… odtud “Zlodějská světélka”.

Dissolving of Prodigy

Jsi také nějak obeznámen s tím, o jakých pověrách pojednávají skladby ostatních zúčastěných skupin? Pokud ano, mohl bys nám o nich ve stručnosti povědět?

Jak KostasPantheist, Mirek a spol z Gallileous tak chlapi z Wiljen Wij si dali velmi záležet na své práci. Jak říkám představu o čem písně pojednávají si nejlépe člověk udělá při poslechnu skladeb a při čtení jejich textu, což je i menší záměr. Můžu jen prozradit že se jedná o pověry, které souvisí s každou zemí a já bych jen uvedl svůj pohled na tuto pověru a vzal bych posluchačům kouzlo objevování každé skladby :-) Což je podle mě na tomto splitku to krásné. Nejde jen o čtyři skladby čtyř kapel, jsou to příběhy čtyř národů.

A teď jedna záludná otázka – co takhle předvést “Zlodějská světélka” i živě? Hodláte se do toho někdy pustit, uvažovali jste o tom alespoň, nebo byla tato skladba od začátku myšlena pouze jako studiová věc?

Samozřejmě, už od začátku jsme počítali s tím že tuto výjimečnou skladbu někdy zahrajeme živě. Čekali jsme však na nějakou zvláštní příležitost. Takže “Zlodějská světélka” zahrajeme na narozeninových oslavách časopisu Pařát v Ostravě! Tomuto koncertu bude předcházet stejný koncert v Praze takže všechny fanoušky srdečně zveme!

Jsme upřímně zvědaví jak fanoušci přijmou čtrnáctiminutovou skladbu plnou atmosférických pasáži v našem setu, snad nám při tom neumřou :-) Zřejmě to však bude poprvé a naposled co ji zahrajeme, tím si uchová své kouzlo.

Když už jsme nakousli ty koncerty, tak jenom jeden menší dotaz na okraj – všiml jsem si, že Dissolving of Prodigy na pódiu vystupují hodně civilně. Neuvažovali jste někdy kupříkladu o nějakých stejnokrojích, menších rekvizitách či něčem podobném, co by podpořilo atmosféru? Třeba podle mého názoru je atmosféra a její podání zrovna u doom metalu velice důležitá a nějaký vkusný doplněk, ani nemusí jít o nic velkého, koncert hned posunuje někam (čímž samozřejmě nenarážím na kvalitu koncertů Dissolving of Prodigy – jen se ptám:-))

Souhlasím, troufám si říct že atmosféra je dokonce nejdůležitější, a hlavně u doom metalu. V tomto ohledu mě vždycky dostanou koncerty My Dying Bride a o kvalitách živého vystupování této legendy jsem se přesvědčil loni na Brutal Assault. Bylo to něco mezi koncertem a divadlem, úžasné! V dnešní době jsou mistry pódiové show svého oboru Behemoth, vystupování Nergala, kostýmy, sehraný headbanging dělá z koncertu jedinečný zážitek.

Narážky na naší “image” čtu docela často i v recenzích na naše koncerty, my to však bereme tak, že naše image je to že vlastně žádnou nemáme, prezentujeme se svou hudbou a to je to hlavní co má navodit tu správnou atmosféru. Zní to sice trošku klišovitě ale chceme aby naše skladby v doprovodu našich textu vzbuzovaly rozmanité emoce. Snad fanouškům stačí to že si koncerty užíváme a dáváme to dostatečně najevo a oželí to že nemáme předpřipravené kostýmy :-)

Druhým vydaným nosičem u Dissolving of Prodigy v loňském roce byla reedice dema “Echoes of My Sadness” jako příloha časopisu Pařát. Otázka ve své podstatě stejná jako ta první – z čí hlavy vzešel ten nápad? Otravoval vás s tím Herdron, nebo jste o znovu vydání usilovali sami a Pařát po tom jen skočil? Což takhle reedice dalších archivních počinů – nechystáte?

Ne ne, Herdron nás určitě neotravoval, jednalo se spíše o skloubení oboustranné iniciativy. Nejdřív nám Pařát otiskl náš plakát, který měl docela slušnou odezvu a potom jsme tam vydali i reedici dema, což nám velice pomohlo s propagací kapely, takže Herdronovi patří velké díky. Zájem o naše starší nahrávky je velký, my se však nechceme příliš vracet do minulosti, je na čase se posunout o něco dál a tvořit skladby nové. Sem tam přemýšlíme o zařazení některých starších skladeb do našeho repertoáru, to jsou ale asi tak všechny plány, které máme se starými songy.

Dissolving of Prodigy

Nedá moc práce si všimnout, že Dissolving of Prodigy mají takřka neustále problémy s udržením stále sestavy… a přitom by člověk řekl, že nejstarší doomová kapela v republice s tím zas takový problém mít nebude… Každopádně “aktuální” změna se prý týká bubeníka, co bys k tomu řekl?

Zdá se že bubenická stolička je v Dissolving of Prodigy prokletá. Ano je tomu tak, v současné době máme bubeníka nového a doufáme že u nás nějakou tu dobu zůstane. Takže teď pilujeme set s novým bubeníkem, což se nám daří docela rychle.

Opak je pravdou, najít dnes kvalitního bubeníka, který umí hrát a má !hlavně! pro doom metal cit je velice těžké a někdy se mi zdá že dokonce nemožné. Tento problém se bohužel netýká jen tohoto žánru. Najít dnes kvalitní hudebníky je nelehké, a věz že vím o čem mluvím. Najít člověka co má kytaru, nebo bicí není těžké, důležitější je aby ho hudba, kterou hraje naplňovala a dělal ji proto že ho baví. Hrát v kapele pro peníze, popularitu či proto aby sbalil ženskou, dnes opravdu moc nejde (i když poslední zmíněná věc někdy funguje :-))

Když už se bavíme o těch změnách, jedna z těch relativně nedávných se týká i tebe samotného a také i tvého kolegy-baskytaristy z Ill Crow. Docela by mě zajímalo, jaký vliv máte na nové skladby? Ptám se z toho důvodu, že pokud vezmeme tvorbu Dissolving of Prodigy před vaším příchodem, tak “Loučení se světem pozemským” dýchalo pohansko-folkovou atmosférou a “Štvanice” byla spíše melancholičtější záležitost, oproti tomu ale nejnovější songy “Němý motýl”, “Píseň dnešní noci” a nakonec i “Zlodějská světélka” se vracejí k surovějšímu, dřevnímu pojetí. Mají na tomto vývoji podíl služebně mladší členové, nebo se jedná čistě o progresi veteránů Fusatého a spol.?

Já i basák jsme v Dissolving of Prodigy nějakou dobu, a co se týče mě dlouho i zůstanu. Snažíme se v kapele udržovat určitou svobodu, vliv má určitě každý, jako v mnoha kapelách je vždycky někdo, kdo přijde se stěžejním nápadem a pak už si každý přidá kousek sebe, a takto se riff formuje až je z toho hotová skladba. Každý ze členů Dissolving of Prodigy tak otiskne do skladeb kousek svého umu.

Naše poslední skladby jsou opravdu o něco syrovější než skladby staré, je to možná způsobeno absenci kláves, ale zbytek je jen evoluce, snažíme se však zachovat duch a zvuk Dissolving of Prodigy. Jsme rádi že je naše tvorba pestrá a že každé album zní trošku jinak, tím se snažíme zabránit tomu, abychom se dostali do stereotypu a zůstali stát na mrtvém bodě.

Možná sis už všiml, že jsem záměrně nebrousil moc do minulosti, jelikož na otázky odpovídáš ty :-) Na co se však nemůžu nezeptat, je budoucnost Dissolving of Prodigy. “Štvanice” vyšla před dvěma lety, tudíž se přímo nabízí otázka, jak to vypadá s případnou dlouhohrající novinkou. Vím, že Dissolving of Prodigy vydávají desky spíše sporadicky, ale nějaké nápady už být musí, nebo se mýlím? Pokud už máte něco složeno, nebo nějakou jinou představu o podobě dalšího alba, klidně se s námi poděl :-)

Abych pravdu řekl, touha vydat další dlouhohrající počin nám v myslích bloumá docela dlouho, naneštěstí se neustále potýkáme s nějakými problémy ohledně sestavy, zkušebny či jen čistě našich osobních problémů. Takže mezi současné cíle patří sjednocení sestavy, tak abychom byli schopní odehrát co nejvíce koncertů, skládat songy a hlavně zkoušet. Až budeme kompletně sehraní vrhneme se na nové skladby a poté do studia. Jak dlouho to bude trvat nevíme, jediné co můžu slíbit je že až tento čas přijde dáme se do toho s vervou sobě vlastní.

Ještě před samotným koncem bych si dovolil položit pár otázek netýkajících se přímo Dissolving of Prodigy, nýbrž žánru jako celku. Doom metal nebyl nikdy masově rozšířenou záležitostí v žádné zemi, ale situace na žánrové scéně v rámci naší republiky je bez nadsázky tristní. Jediná čistě doom metalová záležitost u nás, která má již nějaký ten pátek odehráno, jsou právě Dissolving of Prodigy (i když je pravda, že v poslední době se pár zajímavých skupin objevilo, viz Et Moriemur či Llyr). Čím to podle tebe je, že doom metal tak “pochcípává”? Nemůže to být třeba tím, že většina lidí se chce u hudby bavit, případně se u ní ožrat a pořádně si zabékat, přičemž u doomu dost dobře nejde ani jedno? Myslíš, že by si doom zasloužil větší publicitu, nebo v tom jeho zaměření jen pro úzký okruh lidí tkví jedna z jeho předností?

Toto je velice zajímavé téma o kterém se dá polemizovat strašně dlouho. A to nejen kvůli tomu jestli vlastně doom metal vůbec jak říkáš “pochcípává”, já myslím že doom metal je jeden z mála hudebních žánrů, který se má ještě pořád kam vyvíjet a to dokazují i poměrně mladé kapely tohoto žánru. Například Swallow the Sun, jež se dle mého názoru řadí ke špičce doom metalu, dokázali uchopit tento žánr do mladých rukou a tvořit úžasný materiál. Velice originální jsou například rusky zpívající Курск z Finska. Za zmínku stojí taktéž Ahab, kteří bohužel nedorazili na Brutal Assault. A takových kapel je víc a další přibývají. Plus k tomu že legendy jako jsou My Dying Bride, Paradise Lost, Katatonia nebo Anathema stále tvoří a jejich materiál je svěží (což se častokrát nelíbí zarytým příznivcům). Například nová Anathema je podle mě úžasná, samozřejmě je to něco jiného, jiná hudba než v jejich začátcích ale je to jen důkaz evoluce. Je lepší když se kapela vyvíjí určitým směrem, který baví samotné muzikanty a kapela tak získá nové fanoušky, než stále přešlapovat na místě a fanoušky ztrácet.

Dissolving of Prodigy

A teď k těm fanouškům. My muzikanti děláme hudbu jak pro sebe tak hlavně kvůli vám, fanouškům a našim cílem je dělat hudbu tak aby si ji každý užil po svém. Pokud chce někdo přijít na koncert, ožrat se jak dobytek a pořádně zakalit tak, že se druhý den nemůže hýbat není to špatně (sám to taky někdy provozuji (smích)), někteří však chodí na koncert užít si nejen hudbu, ale i texty, nechat se unášet atmosférou produkovanou kapelou a jen tak si užívat večer. I my se však snažíme implementovat do skladeb nějaké ty “headbang” pasáže.

Je na každém z nás co si zvolíme. Doom metal je něco co musíš mít v sobě, i za mnou chodí kamarádi a říkají že se jim hudba Dissolving of Prodigy nelíbí, že je to pomalé, nudné a já jim to nemám za zlé. Je to o vkusu a srdci, a kdyby byl doom metal komerční a masovou záležitostí ztratil by své kouzlo.

Před nějakým časem jsem slyšel názor jednoho “odborníka”, že hraní pomalých doomových riffů musí být pro kytaristu nuda. Za žádnou cenu jsem mu jeho přesvědčení nedokázal vymluvit, tudíž se ptám tebe, jakožto doom metalové kytaristy – je hraní pomalých umíráčků nuda, nebo ne? Mimochodem, co bys třeba vzkázal lidem, kteří se na doom metal dívají skrze prsty, jelikož se u toho nedá pořádně házet palicí?

Každopádně zajímavý názor, který stojí za povšimnutí. Zajímalo by mě jestli zmíněný člověk někdy hrál v doomové kapele (smích).

Jak možná víš hraji v mnoha kapelách, od rocku přes black metal, doom až po technický deathcore. S rukou na srdci můžu říct že doom je pro kytaristu velmi složitý. Je to styl, ve kterém svůj cit neschováš za technickou zručností ani za image. Kytary v doom metalu musí být přesné, procítěné a hlavně kytarista to musí mít v těle, jinak to zaprvé nedělá dobře a za druhé, nebaví ho to. Je jen škoda že kytaristé jako například Greg Macintosh, Andrew Craighan nebo Anders “Blakkheim” Nyström [členové Paradise Lost, My Dying Bride, Katatonia – pozn. redakce] nedosahují takové popularity jako Michael Amott či Alexi Laiho [Arch Enemy, Children of Bodom]. Také renomované kytarové společnosti si těchto muzikantů moc nevšímají, jediná kytarová značka podporující doomové kytaristy jsou Mayones Guitars z Polska.

Když hraješ doom metal musíš se vžít do hudby a do nálady, a s tebou se musí do toho vžít všichni, zpěvák bubeník, basák… Všichni musíte být na jedné vlně. Pokud jedno kolečko v tomto stroji nefunguje, nefunguje ani celá kapela.

Definitivně poslední otázka. Provařené formulky typu “vzkaž něco čtenářům” vynecháme, snad se nebudeš zlobit; místo toho nám radši řekni, zdali nemáš nějaké oblíbené doomové album, které tě vždycky dostane do kolen :-) Díky za rozhovor a ať se daří!

Jak jsem již zmínil, zajímám se jak o staré osvědčené matadory žánru jako My Dying Bride atd. tak o mladé a zajímavé kapely. V tomto ohledu mě opravdu dostali Swallow the Sun, jejichž hudba mě zaujme téměř vždy. Další mojí srdcovou záležitostí jsou Insomnium, kteří koketují jak s doom metalem tak s melodickým deathem. Ale ani já nikdy nevydržím poslouchat celý den tyhle umíráčky, takže teď hodně ujíždím například na Suicide Silence či Septicflesh, na jejichž nové album netrpělivě čekám a jsem velice zvědav.

Na konec bych ti chtěl poděkovat za možnost propagovat Dissolving of Prodigy na tvém blogu a dík za smysluplné a zajímavé otázky, kterých není nikdy dost a na které se mi dobře odpovídalo. Měj se!