Archiv štítku: doom metal

The Ruins of Beverast – Takitum Tootem!

The Ruins of Beverast - Takitum Tootem!

Země: Německo
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 19.12.2016
Label: Ván Records

Tracklist:
Side A
01. Takitum Tootem!

Side B
2. Set the Controls for the Heart of the Sun [Pink Floyd cover]

Hrací doba: 20:40

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Už jsou tomu víc jak tři roky, co německá formace The Ruins of Beverast vedená Alexanderem von Meilenwaldem vydala svůj poslední opus „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“. Jak je u toho projektu zvykem, šlo o monumentální black/doommetalovou atmosféru s několika vpravdě dokonalými momenty. Jednoduše řečeno, nebylo pochyb o tom, že The Ruins of Beverast stále jsou (je) ve formě. To se ovšem bavíme o minulosti, od té doby již něco doby uplynulo a bylo na čase se ptát, kdy bude nějaké pokračování. Zvlášť když hlad po něm už je po takové době veliký (alespoň tedy z mé strany), poněvadž se jedná o ohromně působivou záležitost a takových není nikdy dost.

Po třech letech jsme se konečně dočkali, byť je to počin, jehož délka je tentokrát o poznání kratší, než by si člověk přál. Namísto dalšího 80minutové monumentu se totiž jedná jen o dvanáctipalcové minialbum, jehož každou stranu okupuje jedna skladba. Stopáž se tedy vyšplhala lehce přes dvacet, což je na EP dle všeho slušná dotace, ale v případě The Ruins of Beverast by člověk s chutí zbaštil i mnohem větší porci. Budiž však Meilenwaldovi odpuštěno, protože ona dvacetiminutovka, již nyní servíruje na „Takitum Tootem!“, je setsakra výživná. Samozřejmě, nic jiného už člověk od The Ruins of Beverast ani nečeká, neboť kvalita starších počinů se dotýká stropu. Přesto prostě potěší, že to samé lze říct i o „Takitum Tootem!“.

To stěžejní nabízí titulní píseň na straně A, kde není nouze o atribut, jímž hudba The Ruins of Beverast proslula především – dech beroucí atmosférou. Ta se dá opětovně krájet, dokáže vtáhnout, pohltit a prostě se jí nejde nabažit. Skladba je vesměs monotónní a většinu z devíti minut naplňuje rituální rytmika a jeden riff, ale kurva, je to jednoduše síla jako hovado. Tlak se stupňuje a narůstá a nedá posluchači vydechnout. Hudební vize, jaké Alexander von Meilenwald ve své tvorbě předkládá, jsou strhující a „Takitum Tootem!“ zas a znovu potvrzuje, že tenhle chlápek má skutečně obrovský a záviděníhodný talent. Neříkám to často, ale – poklona.

Na straně B se již nenachází autorský kus, nýbrž předělávka „Set the Controls for the Heart of the Sun“, kterážto zde byla prodloužena víc jak dvojnásobně oproti originálu. Nicméně i s klasikou od Pink Floyd si Meilenwald poradil na jedničku, vypůjčil si základní motiv, ale jinak se samozřejmě vydává jinou cestou – temnější a metalovou. Působivost ovšem nijak nepolevuje, vše perfektně sedí do nálad The Ruins of Beverast, tudíž se jedná o výtečného společníka k „Takitum Tootem!“. Přesně takhle by měly covery vypadat – vzít si to hlavní, ale dát tomu vlastní tvář a úplně jiný rozměr. To se zde povedlo bez výhrad.

Je to sice „jen“ EP, ale nadšení je na místě. The Ruins of Beverast je v síle své hudby a atmosféry ojedinělá a výjimečná záležitost – „Takitum Tootem!“ to do puntíku potvrzuje. Nahrávku jsem zhltnul zcela nenasytně a moc rád bych si ještě přidal. Naštěstí je už další řadovka na cestě a rozhodně se na ni budu těšit, protože jak vidno, Alexander von Meilenwald je stále při síle. A jak je zvykem, trvanlivost nového materiálu je vysoká, mám za sebou spoustu poslechů a stále nehodlám končit, tohle lze v dohledné době z přehrávače vyhodit jen těžko. Koupě vinylu je povinnost a věřím tomu, že všichni příznivci The Ruins of Beverast se mnou plně souhlasí. Klasa.


Black Oath – Litanies in the Dark

Black Oath - Litanies in the Dark

Země: Itálie
Žánr: doom metal
Datum vydání: 17.10.2016
Label: Terror from Hell Records

Hrací doba: 19:40

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Podívá-li se neznalý člověk na fotku Black Oath an Metal-Archives, mohl by usuzovat, že se jedná o nějakou blackmetalovou temnotu. A přebal aktuálního EP „Litanies in the Dark“ tento dojem nijak nevyvrací. Přesto je pravda trochu jinde, poněvadž tahle italská parta produkuje – doom metal.

Samozřejmě ani doom metal není jen jednoho druhu, tudíž se nejedná o až tak konkrétní určení toho, oč v případě Black Oath běží, a proto si to pojďme osvětlit trochu podrobněji. Na „Litanies in the Dark“ se Italové prezentují doom metalem hozeným trochu do retra… ale jen trochu. Nebo také řečeno jinými slovy – čerpají z minulosti a otáčejí se za dobami, od nichž již uplynulo nějakých třicet, čtyřicet járů, zároveň je však v jejich tvorbě cítit i vliv klasicky provedeného doom metalu v evropském střihu. Myslet můžete třeba na Candlemass, k nimž si přimyslete občasné náznaky sedmdesátkové vlny, jaká je nyní v kurzu. Sluší se ovšem říct, že se na ní Black Oath nijak výrazně nevozí, doom metal má v jejich případě výrazně navrch.

To nejzajímavější, co se na „Litanies in the Dark“ odehrává, nabízí hned první píseň „…from Here“. Zde se odvíjí velmi příjemný kousek s povedenými, byť jednoduchými riffy a solidní atmosférou. Trochu mě překvapil vokál (jen tak mimochodem čistý, žádný growling), u něhož jsem na první poslech trochu vykulil oči. A.Th zde totiž zpívá takovým způsobem, až zní skoro jako holka se silným rockovým hlasem. Až jsem se vážně sháněl po informaci, zdali tu Italům nevypomohla nějaká hostující děvčica, ale nic takového jsem nedohledal.  Tak či onak se to ale poslouchá moc hezky, o tom žádná!

Následující songy už tolik nevytrhnou. Instrumentální šestiminutovka „A Funeral Alchemy“ není špatná, absenci hlavního vokálu nahrazuje jakýmisi sbory a klávesami, a i když několik vcelku povedených motivů obsahuje, nejde o nic, co by bylo nutno slyšet. Ještě méně mě baví předělávka „Reincarnation of the Highway Cavalier“, do níž Black Oath smíchali hned dvě skladby od britských veteránů Pagan Altar, jmenovitě „Reincarnation“ a „Highway Cavalier“. Proti tomu v zásadě nic, ale ty archetypální kytarové postupy mě v podání Italů nijak zvlášť neuchvacují. Ale nevím, třeba to bude dáno už předlohou, již neznám, protože zrovna Pagan Altar jsem nikdy neposlouchal. Poslední „A Song to Die With“ už je jen dvouminutové outro, které v závěru vygraduje do kytarové pasáže; mohlo by znít naděje, ale skončí dříve, než stačí předvést cokoliv pamětihodného.

„Litanies in the Dark“ ale není hloupý počin, jen nepříliš výrazný. Black Oath vlastně hrají docela sympaticky a jejich snažení je bezproblémově poslouchatelné. Zároveň tu však nenajdete nic zásadního, kvůli čemu by bylo nutno se zastavit. Vhodné jen pro fandy kapely nebo tohoto druhu doom metalu.

Black Oath


Superlynx – Lvx

Superlynx - Lvx

Země: Norsko
Žánr: psychedelic stoner / doom metal
Datum vydání: říjen 2016
Label: Duplicate Records

Tracklist:
01. Center of the Sun
02. Silver One
03. Vapour
04. Funeral Dress
05. Throwing Fire
06. Elixir
07. Brilliance
08. The Shake
09. Huntress

Hrací doba: 40:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Duplicate Records

Pořádné psychedelické muziky není nikdy dost – to je heslo, jaké razím už od té doby, kdy mi učaroval psychedelický rock a jeho podmanivá atmosféra. A s takovou filozofií nikdy nepohrdnu objevováním nových skupin. A nakonec je mi úplně jedno, jestli se jedná o čistý psychedelic rock, jeho další subžánry s přídomky jako kraut či space, anebo jde o více metalové odnože psychedelické muziky. Norští Superlynx se se svým debutem „Lvx“ zařadili to té druhé jmenované kategorie…

Superlynx ve své sestavě ukrývají jedno relativně známé jméno norské scény – je jím Ole Teigen. Že vám to nic neříká? A co takhle Jormundgand anebo také Honey Lucius? To už byste se mohli chytat, ať už díky projektu Loveplanet anebo díky jeho bývalým působištím, mezi něž patří třeba Dødheimsgard, Den Saakaldte či Framferd. Ole se zdevujal bicích a doprovodných vokálů a k sobě přizval zpěvačku / baskytaristku Piu Isaksen a kytaristu Daniela Bakkena – a Superlynx jsou na světě.

Konkrétnější popis hudby doposud nepadl, přesto věřím, že dle několika náznaků jste si jej už mohli domyslet. Superlynx je skutečně další z formací, které se zhlédli ve stoner / doom metalu – samozřejmě s onou nezbytnou psychedelicky zdrogovanou patinou –, a navíc jim nechybí ani další typický žánrový atribut, tedy zpěvačka s éterickým uhrančivým vokálem. V tomto ohledu Superlynx nevymýšlejí podruhé kolo, jednoduše jedou dle dávno osvědčených žánrových postupů, ale to samozřejmě nemusí nutně vadit. Popravdě, psychedelie je jedno z těch odvětví muziky, kde něco takového nejenže toleruji, ale do jisté míry možná i vyžaduji. Jinými slovy řečeno, o mnoho více si cením schopnosti vytvořit působivou atmosféru, kvalitního songwritingu a… už jsem říkal atmosféru?

Superlynx v tomto ohledu vyloženě neselhávají, ale ani neexcelují. Anebo spíš možná dělají oboje naráz, byť toho selhávání je naštěstí o něco méně. Jakže to myslím? Docela jednoduše – „Lvx“ je relativně nevyrovnané album a kvalita jednotlivých písní značně kolísá. Z pohledu stylu a nálady je deska jednolitá, drží pohromadě a po celou hrací dobu se nijak neodchyluje od nastaveného směřování. Ale znáte to – když dva dělají totéž, není to totéž, a zde to platí zcela analogicky na jednotlivé songy nahrávky. Některé skladby jsou skutečně skvělé. Mezi mé osobní favority se řadí třeba hned úvodní „Center of the Sun“, jež nabízí přesně to, co od podobné hudby chci. Psychedelický rozjezd, postupná gradace, opilé kytarové chuchvalce, úžasná Pia a hutná atmosféra – super.

Jenže laťku nastavenou první písní se nedaří držet až do konce stopáže. Na „Lvx“ jsou bohužel i momenty, kdy se pomalé stonerové riffování začne malinko zajídat a album sklouzává k unylosti a působí mdle. Jako posluchač se mírně nudím a mám pocit, že by to mohlo být lepší. Ingredience jsou dobré a Superlynx s nimi obecně vzato umějí pracovat, ale ne vždy to prostě vyšlo na jedničku. Především střed desky obsahuje hluché pasáže, na nichž by se dalo zapracovat. A když se naopak objeví kus s parádním riffem a skvělou atmoškou jako „The Snake“, tak bohužel trvá jen minutu…

Superlynx

Přesto dojem z „Lvx“ zůstává slušný. Člověk se sice nebaví od začátku do konce, ale obecně vzato je počínání Superlynx vcelku sympatické. „Lvx“ asi není albem, k němuž by stálo za to se vracet, ať už nepravidelně nebo snad dokonce pravidelně, ale jde o album, na jehož základě bych si byl ochoten pustit případnou budoucí tvorbu. Příznivci psychedelického stoner / doom metalu se však tohohle počinu bát nemusejí a s klidem si to můžou naprat do žíly do ucha, protože přinejmenším krátkodobé zabavení z toho vydolovat lze bez větších obtíží. Pokud však k fandům žánru nepatříte a chtěli byste to s ním zkusit, asi by bylo lepší sáhnout jinam…


Barbarian Swords – Worms

Barbarian Swords - Worms

Země: Španělsko
Žánr: black / sludge / doom metal
Datum vydání: 11.11.2016
Label: Satanath Records / The Ritual Productions / Cimmerian Shade Recordings

Tracklist:
01. I’m Your Demise
02. Outcast Warlords
03. Pure Demonology
04. Christian Worms
05. Total Nihilism
06. The Last Virgin on the Earth, Sodomized
07. Carnivorous Pussy
08. Requiem
09. Ultrasado Bloodbath

Hrací doba: 71:01

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Satanath Records / Transcending Obscurity

Od kapely, která sama sebe pojmenuje Barbarian Swords (pokud by se náhodou našel nějaký negramota nerozumějící jazyku englickému, nechť si ten název mrdne do libovolného translátoru), asi nelze očekávat nějaké homo-pidlikání. Pokud jste při přečtení onoho jména začali očekávat nějakou kurevsky nasranou, neotesanou a barbarskou hudbu, pak jsou vaše očekávání zcela správná.

Barbarian Swords nejsou žádní veteráni. Svůj první demosnímek „Crusaders of the Apocalypse“ vydali v roce 2012 a o dva letopočty později na něj navázali dlouhohrajícím debutem „Hunting Rats“, prostřednictvím něhož jsem se s kapelou poprvé setkal. Nebudu vám nijak podrobněji vykládat, co přesně se na „Hunting Rats“ odehrávalo, poněvadž letošní novinka „Worms“ pokračuje v obdobném duchu, tudíž si to schovám až k ní. Můžu říct jen to, že mě Španělé na své řadové prvotině docela bavili a že jsem si jejich jméno zapamatoval, protože to byl kvalitní nářez.

Jednoduchý obal s logem kapely (hodně povedeným logem, když už jsme u toho) na „Hunting Rats“ nyní vystřídal výjev s krvavou řeží. Nicméně co do hudební náplně, jak už bylo zmíněno, se žádné velké změny na „Worms“ neodehrávají. Když si navíc vzpomenete na předpoklad vyřčený v prvním odstavci, asi už začnete tušit, že se jedná o násilnou muziku, u níž je příjemné poslouchání ta poslední věc, jakou by měla zprostředkovat.

Produkce Barbarian Swords je ohlodaná až na kost, nečekejte žádné melodické úlevy, odpočinkové pasáže nebo zvolnění. Španělé drtí hnusné špinavé riffování na pomezí black metalu a sludge metalu, které navíc doplňuje zvrhlé agresivní vřískání. Von Päx (jenž jen tak mimochodem vlastní label Blood Fire Death, pod nímž vyšel debut) sice není žádným variabilním vokalistou, ale jeho jekot je zasraně zlý a hodně mě baví.

Jenže pozor, zaznít by měla jedna věc. Padala adjektiva jako nasraný či agresivní, z čehož by mohlo plynout, že se jedná o zběsile rychlou muziku, ale není tomu tak. Ve skutečnosti Barbarian Swords hrají spíš pomaleji nežli rychleji; nějaká zběsilá pasáž se objeví jen výjimečně (třeba „Pure Demonology“ nebo vypalovačka „Carnivorous Pussy“), ale většinou se „Worms“ přelévá od středních temp až do momentů, kdy se to celé táhne jak mlha nad hřbitovem. I přesto však jejich produkce působí, jak již bylo zmíněno, patřičně nihilisticky a animálně. Což je vlastně lákavý kontrast.

Skladatelský level Barbarian Swords rovněž není špatný. Většina songů se nese v obdobném duchu, veškerá variabilita se odehrává pouze ve změnách temp, riffy jsou spíš primitivnější, ani nesnaží o nějakou techničnost či nápaditost, ale řežou jako žiletky, což byl hádám účel. Přesto tomu nechybí koule a počin dokáže (za)bavit. Hlavně střed nahrávky je ale dobrý, ať už je to již jmenovaná „Pure Demonology“ nebo další kusy „Christian Worms“ (asi můj favorit), „Total Nihilism“ a „The Last Virgin on the Earth, Sodomized“.

Barbarian Swords

Všechno se zdá být v pořádku, ale jeden zásadní problém „Worms“ naneštěstí má. Barbarian Swords se totiž nijak nekrotili se stopáží nahrávky, díky čemuž se tato vyšplhala na více jak 70 minut. Což je na tenhle druh hudby prostě strašně moc. Songy jsou povětšinou dobré a vlastně ani nevadí, že většina z nich trvá třeba sedm, osm minut. Taková třičtvrtěhodinka by byla maximálně v cajku, ale těch 70 minut je jednoduše přílišné sousto a vzhledem k nevelké pestrosti se to začne zajídat. Nejhorší je v tomhle ohledu předposlední „Requiem“, jež sama o sobě patří k tomu méně výraznému na „Worms“ a navíc se natáhla na strašidelných 18 minut, což je těžce ustříklé.

Škoda, že se Barbarian Swords nedrželi v trochu rozumnějších mezích, jelikož přehnaná délka je snad jediné, co lze „Worms“ úspěšně vyčítat. Všechny ostatní zdánlivé neduhy lze omluvit stylem či uměleckým záměrem, což je v pohodě. Přesto je mi počínání téhle španělské smečky sympatické a „Worms“ si rád koupím.


Queen Elephantine – Kala

Queen Elephantine - Kala

Země: USA
Žánr: psychedelic / experimental / ritual
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Argonauta Records / Cimmerian Shade Recordings / Atypeek Music / Tartarus Records / Transcending Obscurity

Tracklist:
01. Quartered
02. Quartz
03. Ox
04. Onyx
05. Deep Blue
06. Throne of the Void in the Hundred Petal Lotus

Hrací doba: 48:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Snaha znít zvláštně a v ideálním případě trochu jinak, než je všude okolo běžné, je samozřejmě sama o sobě chvályhodná a měli bychom si jí u hudebních skupin cenit. Ne nutně vždy bychom ji však měli i chválit. Průměrnost je jistota a pro náročnějšího posluchače záležitost nudná, odpudivá a nehodná pozornosti, ale člověk ví, co dostane, a leckdo – zjevně je jich většina – to tak má raději. Naopak odlišnost bývá víc vzrušující, pokud se povede, ale je mnohem riskantnější, protože se mnohdy prostě nepovede…

Queen Elephantine se o nějakou zvláštnost zcela určitě snaží. Když jsem si poslechl ukázku z jejich letošní desky „Kala“, takřka okamžitě jsem věděl, že mám chuť to slyšet celé a že chci útroby téhle nahrávky prozkoumat. Tak se také stalo, ale výsledný dojem je o poznání chudší, než jsem na onom úplném začátku doufal. Cením si oné divnosti, jaká Queen Elephantine bezesporu nechybí, nemůžu na „Kala“ nějak extrémně nadávat, zároveň však nemůžu ani chválit, protože výsledek nijak zvlášť strhující není.

A přitom se zdálky všechno tváří zajímavě. Queen Elephantine na svém pátém albu (žádné ze čtyř předchozích jsem neslyšel, tudíž nemohu srovnávat) hrají psychedelické cosi, u něhož jsou žánrové kontury nejasné a rozostřené. Muzice vládne rituální rytmika, o niž se stará artilerie dvou bicích souprav a dalších perkusí a také příjemně nahlas brumlající baskytara. Někde v okolí kvílí kytara, jejíž projev nemá daleko někam ke stoneru, ale nazývat produkci Queen Elephantine metalem by asi bylo zavádějící. V takovém složení a v převážně instrumentální podobě (vokály jsou spíše raritou, ale sem tam se objeví, třeba ve druhé „Quartz“) skupina skládá dlouhé zdrogované písničky, které navíc výjimečně zlehka okoření i další nástroje jako třeba mellotron.

Mně osobně by tohle znělo dost lákavě, a kdybych to ještě neslyšel, tak bych to po takovém popisu asi slyšet chtěl. Přesto „Kala“ – navzdory dobrým přísadám – nedokáže nijak zasáhnout, uhranout, zhypnotizovat. A diplomacie stranou, to je hodně velký problém. Právě schopnost s posluchačem nějak pohnout, ponořit jej a posléze jej doslova vymáchat ve své atmosféře je tím stěžejním, na čem by podobně laděná muzika měla stát. Ne, že by tohle na „Kala“ chybělo absolutně, ale vždy jsou to maximálně jen nesmělé náznaky, jak by mohl výsledek vypadat, kdyby to tam bylo. Jenže není.

Nakonec se „Kala“ stále poslouchá docela příjemně. Člověka nijak neruší, ani jej neotravuje a v žádném případě jej neuráží. Pouze si tak plyne okolo a velmi brzy se zvrhne v kulisu. A to je strašně málo. Moc tomu nenapomáhá ani jednotvárnost, která by nevadila, kdyby – zase se to vrací jako bumerang – atmosféra pracovala na plné pecky. V takovém případě by nebylo vůbec co řešit. Takto ale nelze přehlížet, že jednotlivé skladby jsou si podobné jak vejce vejci a splývají mezi sebou do jedné veliké rytmické masy.

Je to škoda, „Kala“ považuji za promarněnou šanci na skvělé album. Američané (nenechte se zmýlit tímhle pojmenováním – současnou domovinou sice jsou Spojené státy americké, ale formace vznikla v Hongkongu) možná jsou zajímaví zvukově, to jim neupírám, skladatelsky však nikoliv.


The Wounded Kings – Visions in Bone

The Wounded Kings – Visions in Bone

Země: Velká Británie
Žánr: occult doom metal
Datum vydání: 26.8.2016
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Beast
02. Vultures
03. Kingdom
04. Bleeding Sky
05. Vanishing Sea

Hrací doba: 47:17

Odkazy:
facebook / twitter

Čas od času se stane, že recenzované album je zároveň albem vůbec posledním, které to či ono uskupení vydá. Několik labutích písní jsme tu již měli – mezi jinými i výborné „The Last Spire“ od legendárních Cathedral, kteří jsou žánrovými kolegy dnes recenzované kapely. Jenže zatímco Britové z Coventry svůj odchod oznámili dlouho dopředu, v případě jejich krajanů The Wounded Kings přišlo parte jako blesk z čistého nebe, navíc pouze v podobě krátké zprávy na sociálních sítích, prosto hlubších detailů. Proč se tak událo, se můžeme pouze dohadovat, stejně jako o tom, jakou roli v rozpadu hrála změna na postu za mikrofonem, kdy pěnici Sharie Neyland nahradil původní zpěvák George Birch. Zda mělo jít pouze o záskok na uvolněné místo, než bude nový materiál dokončen a nahrán, nebo byly důvody někde jinde, těžko říct. Důležité je, že čtveřice po sobě zanechala odkaz v podobě „Visions in Bone“, a protože se tomu tak stalo již před nějakou dobou, je nejvyšší čas se na něj podívat.

Předchozí počin „Consolamentum“ mě v době vydání nadchnul, avšak s přibývajícími poslechy jako by jeho kouzlo vyprchalo – ne úplně, nicméně v porovnání se starší tvorbou ano, především pak s „In the Chapel of the Black Hand“ (dost proto, že mám slabost pro hypnotický vokál Sharie). S časem přišlo vystřízlivění a ne všechny momenty, které mi dříve přišly přinejmenším velmi dobré, vnímám spíše jako dotažené do konce či až tak silné, aby byly schopny obstát ve srovnání se starší tvorbou, díky čemuž mě album tolik nebaví (jakkoliv je stále nadprůměrné). A snad jako by si něco podobného uvědomovali i The Wounded Kings, kteří se na „Visions in Bone“ pokusili spolu s Georgem Birchem alespoň částečně navrátit duch starých desek a postavit jej do nového světla.

Tato poslední cesta je zavedla až k formě, která si stále drží charakteristický rukopis kapely a všechny její poznávací prvky, avšak v jádru okultní doom metal více nasákl psychedelickými žánry, až místy transmutoval ve stoner – stále však opředený rituálním tajemnem a vším, co k trademarku The Wounded Kings patří (respektive patřilo), čemuž odpovídá i zvuk. Basový základ je stále patřičně mazlavý a bahnitý, ale kytary pokračují tam, kde na předchozím albu skončily, jsou ještě o něco více éterické a vzdušné. Zároveň se sólové kytaře opět dostalo více prostoru pro její psychedelické vyhrávky, jež teď nesou na budované atmosféře přinejmenším stejný podíl jako rozvláčné riffy. V porovnání s „Consolamentum“ pak deska působí melodičtěji a díky sólům se jí dostává oněch potřebných omamných ozdob, makoviček na marihuanových koláčcích, které mi minule přece jen trochu chyběly. A přičtu-li podbarvení v podobě osudově znějících varhan, jako je tomu třeba v druhé části úvodního opusu „Beast“, dostanu podmanivé momenty stahující představivost kamsi do hlubiny plné lovecraftových ďasů – což je přesně to, co od téhle hudby očekávám.

The Wounded Kings

Recept, podle něhož je „Visions in Bone“ vytvořeno, se ovšem nijak razantně nemění a totéž platí i pro ingredience. The Wounded Kings si drží svůj typický rukopis, jediná výraznější změna byla zmíněna výše, vše ostatní je v podstatě při starém. Kapela stále šíří ono plíživé zlo, jež se zarývá do morku kostí podobně jako lezavé listopadové počasí, umí ale i zjemnit až takřka k bluesovým motivům (jako třeba ve střední části závěrečné „Vanishing Sea“, čímž mi trochu připomínají německé Samsara Blues Experiment) – v neposlední řadě stále dokážou i pořádně zabrat a naservírovat pořádně energický riff, jak ukazuje dvojka „Vultures“. Nad tím vším se přízračně vznáší Birchův čistý vokál, ačkoliv mám dojem, že kdyby nebyl zkreslen a vyzněl podobně étericky jako na prvních albech, asi by mi sedl víc. Musí se nechat, že jistá nepřirozenost rovněž přispívá k atmosféře „Visions in Bone“ svojí odtažitostí a netečností a z některých pasáží docela mrazí, zároveň se ve slabších chílích jeví jako mdlý, nevýrazný, příliš upozaděný.

The Wounded Kings

Žel nejde o jedinou výtku, kterou bych vůči „Visions in Bone“ měl, protože mě na ní štvou některé věci, jaké mi vadily už minule. Bohužel ani tentokrát není album bez vaty, byť není tak do očí bijící. Potenciálně hluchá místa, kde na prvních albech tvořily varhany a klávesové aranže mlžný opar, nyní zachraňují libová sóla, jež minule byla pořádně jen v kratičkých mezihrách. Kvituji, že se těmto štěkům dalo vale a The Wounded Kings se soustředili na plnohodnotné kompozice, i tak se ovšem najde pár věcí, které mi připadají zbytečné, případně mě až iritují. Jde především o čtvrtou „Bleeding Sky“ – ta ničím nevyniká a vedle monumentů se stopáží osm a více minut působí jako nic neříkající přílepek. Jediným důvodem její existence je pravděpodobně potřeba oddělit dva monolity „Kingdom“ a „Vanishing Sea“. Ty jsou si totiž strukturou podobné jako vejce vejci: úvodní tlak, následovaný dlouhou monotónní pasáží s pomalu rozvíjeným riffem, na jejímž konci začíná klidnější chvilka před masivním závěrem. Jakkoliv obě skladby fungují samy o sobě přinejmenším velmi dobře, když je postavím vedle sebe, nejsou tak odlišné, a to ani hudebně, abych dokázal po paměti určit, která píseň je vlastně která.

The Wounded Kings

Trochu to vypadá, jako by se The Wounded Kings v určitých momentech motali v kruhu a nevěděli z něj kudy kam. Ač „Visions in Bone“ není špatná deska, ve výsledku na mě působí víc coby slepenec jednotlivin než jako kompaktní celek, jak tomu bývalo kdysi. Stále nabízí řadu věcí, které mě baví a pro které se k téhle labutí písni svých oblíbených okultistů budoucnu možná vrátím – a tyhle věci, zejména omamnou atmosféru a dechberoucí momenty, novinka dělá na výbornou, rozhodně lépe než „Consolamentum“. Od začátku až do konce ovšem nefunguje tak, jak bych si přál, a není tak pohlcující jako „The Shadow Over Atlantis“ nebo „In the Chapel of the Black Hand“, pročež si spíš vyzobu jednotlivé skladby, než abych poslouchal celé album. Mimo jiné částečně zodpovídá i na úvodní lehkou polemiku o tom, proč The Wounded Kings tak náhle skončili. Jakkoliv minimum informací nechává mnoho otázek nezodpovězených, osobně mám za to, že než další nahrávku, která by pokračovala v nastaveném kurzu bloudění ve vlastních stopách, jsem rád, že to pánové zabalili ještě se ctí, byť už ne v nejlepším. Nechť jsou ke „Zraněným králům“ staří bohové milosrdni.


VRTRA – My Bones Hold a Stillness

VRTRA - My Bones Hold a Stillness

Země: USA
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 2.9.2016
Label: Sentient Ruin Laboratories
Původní vydání: 14.7.2016, selfrelease

Tracklist:
01. Perpetually Hag Ridden
02. The Cold Suffocating Dark Goes on Forever
03. My Bones Hold a Stillness

Hrací doba: 30:40

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Label Sentient Ruin Laboratories sice nefunguje nijak zvlášť dlouho, ale i během toho nízkého počtu let se stačil vyprofilovat v dosti zajímavou agilní firmičku. Její největší nevýhodou je pro našince domovina ve Spojených státech amerických, což se rovná nechutným pálkám za dopravu, ale z hlediska muziky si není na co stěžovat. Sentient Ruin Laboratories se zaměřují na extrémní špínu a v jejich portfoliu se to jen hemží parádně hnusnými bandami z žánrů jako black, death nebo crust, ale najdou se tu i sludge, doom nebo noise věci. Stylové zaměření tedy není zrovna úzké a společným jmenovatelem budiž spíše ohavná atmosféra. Což se mi líbí – stejně jako vysoce sympatická skutečnost, že se vydavatelství nebojí objevitelské činnosti a tahá na světlo i slibné debutující formace.

A do takové dobré společnosti krásně zapadá i čtyřčlenná smečka VRTRA ze Sacramenta v Kalifornii. Hudebníci se ukrývají pod nic neříkajícími písmenky, u nichž ani není zřejmé, jaké písmenko ovládá jaký nástroj. Důležité je ovšem to, že skupina vydala v půli července vlastním nákladem svůj dlouhohrající debut „My Bones Hold a Stillness“, aby se jej začátkem září ujali právě Sentient Ruin Laboratories a vypustili reedici na audiokazetě (původní press rovněž na MC). A klidně mohu ihned prozradit, že si to VRTRA zaslouží, poněvadž jejich první fošna je setsakra povedená.

„My Bones Hold a Stillness“ se jen lehce přehouplo přes půlhodinky hracího času, nicméně s ohledem na fakt, že tracklist obsahuje pouhé tři položky, je asi jasné, že budeme mít co do činění s kompozicemi delšího rázu. Nečekejte žádnou standardní písničkovou formu, VRTRA budují mohutné těžké kusy, jimž můžete říkat doomově pomalý black metal úplně stejně jako blackmetalově hnusný doom metal. Ono je to nakonec vcelku šumák, protože gró netkví v tom, jak si to formálně pojmenujeme. Tím stěžejním na „My Bones Hold a Stillness“ je totiž hutnost a působivá hudební stěna, která člověka při poslechu obklopí kolem dokola. VRTRA dokážou budovat vysoký tlak a namíchat pořádně hustou atmosféru, což jsou dvě největší přednosti nahrávky.

Na druhou stranu bych Američanům křivdil tvrzením, že deska nenabízí nic jiného než nátlakovou kytarovou hradbu. Ta je bezesporu většinovou náplní alba, což ovšem neznamená, že VRTRA neumí přijít i s táhlými kytarovými melodiemi, jejichž přítomnost celý počin příjemně provzdušní a nabídne vítané zpestření, aniž by to šlo ústřední náladě alba škodilo. Leckdo by mohl tvrdit, že se tímhle melodickým sólováním, v němž exceluje především finální titulka „My Bones Hold a Stillness“, VRTRA blíží na dohled post-metalu – úplně stejně jako by mnozí mohli tvrdit, že oním nátlakem se Američané dotýkají sludge – ale vězte, že zde to má svoje opodstatnění. VRTRA s těmito momenty šetří, dávkují je spíš jako koření, s nímž svůj výraz posouvají o kousek dál, aby neupadli do stereotypu. Zároveň jsou to všech případech výborně napsané linky, které jsou daleky jakékoliv homosexuality, na niž post-metalové motivy mnohdy trpí.

Příliš slov kritiky pro „My Bones Hold a Stillness“ nemám. Deska mě fakt upřímně baví. Chvilku trvá, než odhalí všechna svá zákoutí, ale hned od prvního poslechu jsem cítil, že v tom něco je a že dává smysl to poslouchat. Docela by mě zajímalo, kdo přesně za VRTRA stojí, protože pokud jde skutečně o mladou sebranku bez předchozích zkušeností, pak všechna čest. Na debutový počin je to totiž kvalitní šleha, s níž Američané dávají na frak i zavedenějším formacím. Nebudeme to dále prodlužovat – VRTRA se hned na začátku své cesty prezentují výborným albem a jako vysoce slibné jméno, jehož další kroky se určitě vyplatí sledovat. Rozhodně doporučuji k poslechu!


Abysmal Grief – Reveal Nothing…

Abysmal Grief - Reveal Nothing…

Země: Itálie
Žánr: occult doom metal
Datum vydání: 2.11.2016
Label: Terror from Hell Records

Tracklist:
01. Cursed Be the Rite
02. Exsequia Occulta
03. Sepulchre of Misfortune
04. Hearse
05. Borgo Pass
06. Creatures from the Grave
07. Brides of the Goat
08. The Samhain Feast
09. Grimorium Verum
10. Celebrate What They Fear
11. Chains of Death [Death SS cover]

Hrací doba: 78:11

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Against PR

Italští okultisté Abysmal Grief v letošním roce dovršili druhou dekádu své činnosti, což je už poměrně hezká meta. Něco takového samozřejmě není jen tak, pročež se to funebrácká čtveřice ve spolupráci s firmou Terror from Hell Records rozhodla oslavit vydáním speciálního počinu „Reveal Nothing…“.

Nejen vzhledem k formátu nahrávky, ale i s ohledem na její formu je nutno ztratit pár slov o tom, jak samotné vydání vypadá. Nejedná se totiž o jen tak ledasjakou kompilačku, s níž si člověk může vytřít prdel, protože se k ničemu lepšímu nehodí. Vedle standardní CD edice vyšla i sběratelská specialitka určená těm nejvěrnějším fanatikům Abysmal Grief, kteří touží mít ve své sbírce to nejlepší.

Jedná se o luxusní, na pouhých sto kusů limitovaný dřevěný box, jehož součástí byly kromě CD „Reveal Nothing…“ následující věci: exkluzivní tričko, exkluzivní plakát, odznak, podepsaný certifikát a dále – teď to začne mít zajímavé – demosnímek „Mors te audit“ (1999) na audiokazetě a navrch hřbitovní zemina (pro evropské fandy) nebo kadidlo (objednávky do zbytku světa). A teď jedna špatná zpráva pro případné zájemce – box se již samozřejmě vyprodal, takže si oficiálně můžete koupit pouze samotné CD „Reveal Nothing…“. Ale tak známe ty naše internety – nějaká kurva už to prodává na Discogs za €300 (původní cena €53), haha. Ať zdechne.

Nyní přistupme k tomu, co je vlastně náplní „Reveal Nothing…“. Jedná se o kompilaci skladeb z různých EPček, splitek a singlů, jichž mají Abysmal Grief na kontě docela požehnaný počet. To vše uvozuje zbrusu nová věc „Cursed Be the Rite“, s níž celý počin začíná. Pro přehlednost si sepišme, z jakých počinů je „Reveal Nothing…“ poskládáno (uveden rok původního vydání, počet písní a jejich pozice v tracklistu kompilace):

• nová skladba „Cursed Be the Rite“ (1),
• singl „Exsequia Occulta“ (2000) – dvě skladby (2-3),
• singl „Hearse“ (2002) – dvě skladby (4-5),
• split „Creatures from the Grave“ (2004; na druhé straně splitu Tony Tears) – jedna skladba (6),
• split „Brides of the Goat“ (2009; na druhé straně splitu Denial of God) – jedna skladba (7),
• EP „The Samhain Feast“ (2009) – dvě skladby (8-9),
• EP „Celebrate What They Fear“ (2012) – dvě skladby (10-11).

Samozřejmě se nabízí jedovatá otázka o smyslu „Reveal Nothing…“, když je zjevně určeno fanatikům, kteří však většinu těchto počinů, ne-li dokonce všechny, již budou mít ve sbírkách v původních edicích. Takovým lidem totiž kompilace nepřinese nic nového kromě „Cursed Be the Rite“ a exkluzivity boxu. Anebo taky možnost ohulit muziku Abysmal Grief při řízení, protože gramofon v autě snad nemají ani ti největší fajnšmekři, aby si po cestě na dovču mohli drtit okultní doom metal na sedmipalcích, haha.

Abysmal Grief

Ale ani takováhle polemika nijak nesnižuje úroveň vlastních písní, která je u Abysmal Grief standardně vysoká. Když nic jiného, „Reveal Nothing…“ dokazuje, že tahle kapela je natolik dobrá, že ani na neřadovky necpe žádný béčkový materiál. Hned úvodní nový track „Cursed Be the Rite“ představuje čistou esenci Abysmal Grief. Vše, co jste na téhle bandě kdy mohli mít rádi, tu samozřejmě je. Abychom zmínili ty nejdůležitější atributy: ultimátně dřevní riffování, které je tak METAL, že víc už to snad ani nejde, nehorázně rajcovní funerální klávesy a mysteriózní deklamace Labese C. Necrothytuse. Tenhle recept je dost jednoduchý a Abysmal Grief jej omílají pořád dokola, ale kurva, komu to vadí, když je to pořád takhle výborné?!

Ve velkém stylu se pokračuje i dále. Třináctiminutová „Exsequia Occulta“ je pomalá tryzna, z níž atmosféra teče po kýblech. „Sepulchre of Misfortune“ naopak vyniká zvonivými klávesami, tradičně parádním vokálem a působivým finále. Největší hity kompilace představují vály ze singlu „Hearse“. Titulní „Hearse“„Borgo Pass“ jsou hymny jak hovado a navíc obě nabídnou parádní sóla – první jmenovaná kytarové, druhá jmenovaná klávesové. Především „Borgo Pass“ je naprostá chuťovka, o níž jsem donedávna ani netušil. Až se nechce věřit, že Abysmal Grief takhle parádní song zahrabali na B stranu starého singlu. Nechci to přehánět, ale už jenom kvůli tomuto songu stálo za to „Reveal Nothing…“ poslouchat.

Abysmal Grief - Reveal Nothing…

Asi největší nevýhodou kompilace z hlediska posluchačského zážitku je fakt, že se s osmou skladbou „The Samhain Feast“ citelně změní zvuk. Prvních sedm písniček se +/- drží ve stejném soundu, ale poslední čtyři jsou o poznání dřevnější a špinavější, což působí trochu rušivě a uši si musí uprostřed nahrávky převykat. Ale to se asi vzhledem k povaze počinu dalo očekávat.

Pokud muziku Abysmal Grief uctíváte a doposud znáte především dlouhohrající počiny, pak vězte, že poslechem „Reveal Nothing…“ vůbec nic nezkazíte. Italové si drží svou vysokou kvalitu i na krátkohrajících plackách. Tuto část tvorby kompilace přináší v úhledném celku, což vlastně taky dává smysl – byť je pravda, že se zde nenacházejí všechny neřadovky. I když pomineme pravěká dema (ačkoliv jedno z nich bylo přítomno na kazetě v boxu), tak stále chybí EP „Foetor funereus mortuorum“ (2011) a novější splitka s Runes Order (2015) respektive Epitaph (2016). Tyto jsou – stejně jako některé další neřadovky na kompilaci přítomné – ale stále k sehnání ve svých původních edicích. V případě zájmu doporučuji provést nájezd na e-shopy Horror Records a Terror from Hell Records.

Abysmal Grief


Riti Occulti – Tetragrammaton

Riti Occulti - Tetragrammaton

Země: Itálie
Žánr: occult stoner / doom / black metal
Datum vydání: 7.10.2016
Label: Nordavind Records

Tracklist:
01. Invocation of the Protective Angels
02. Adonai I
03. Adonai II
04. Adonai III
05. Adonai IV
06. Atziluth
07. Beri’Ah
08. Yetzirah
09. Assiah

Hrací doba: 43:50

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

O jméno Riti Occulti asi většina z nás zakopla již v roce 2012. Tehdy totiž těmto italským okultistům vyšlo eponymní debutové album, na čemž by za normálních okolností nebylo zvláštního. Pro našince je tu ovšem jedna zvláštnost, a sice že tato deska vyšla pod značkou českého labelu Epidemie Records, který se o rok později postaral i o druhou řadovku „Secta“.

Doba mírně pokročila a situace se změnila. Své třetí album „Tetragrammaton“ již Riti Occulti nevydávají pod českou firmou, protože obrazně řečeno přesídlili do Portugalska k Nordavind Records, pod nimiž ostatně loni vydali i reedici debutu a digitální singl s předělávkou „Eleanor Rigby“ od The Beatles. Ale to jen tak pro zajímavost, protože jako správným cynickým kurvám je nám samozřejmě u análu, jaká firma je pod tím podepsaná, hlavní je muzika. Tak se na ni půjdeme podívat. Než se tak ale stane, ještě musím poslat jeden rychlý hejt na obal „Tetragrammaton“, který se mi těžce nelíbí. Tyhle pastelové omalovánky mě moc neberou (to se ale netýká jen novinky, sralo mě to už u „Secta“).

Je ovšem potěšující, že vlastní hudební náplň „Tetragrammaton“ je o poznání přitažlivější než onen přebal. Znalce „Secta“ novinka svým zvukem asi příliš nepřekvapí, ale to v současné době vzhledem k objemu diskografie Riti Occulti nelze kapele mlátit o hlavu. Přesto jedna věc potěší – „Tetragrammaton“ mi oproti svému předchůdci připadá o něco dospělejší, a tím pádem bych si dovolil říct, že i lepší.

Tak či onak, opětovně se můžete těšit na okultní stoner / doom metal, za nímž kdesi v pozadí vystrkují své prohnilé růžky taktéž náznaky černého kovu. Plusem Riti Occulti je bezesporu jejich poměrně zvláštní sound plynoucí ze skutečnosti, že nepoužívají kytaru. O veškeré riffování se stará pouze přebuzená baskytara, což zní natolik zajímavě, že nevidím důvodu volat po klasické elektrické kytaře. Zvlášť když Italové i ve stávající sestavě dokážou přijít dostatkem nápadů – ony totiž ani bicí linky nehrají základní bum-čvacht rytmus a navíc jsou tu klávesy, jejichž přínos je v hudbě Riti Occulti obrovský a jejich momenty mnohde patří k tomu nejlepšímu. V neposlední řadě jsou tu pak vokály, které jsou ozdobou Riti Occulti. Kapela disponuje hned dvěma zpěvačkami – Serena Mastracco má na starosti extrémní skřeky, zatímco Elisabetta Marchetti přispívá výtečným čistým zpěvem, jenž je pro mě osobně jednou z největších předností „Tetragrammaton“.

Abychom to s tou chválou ovšem nepřehnali, tak musím upozornit, že Riti Occulti určitě nesázejí jeden geniální nápad za druhým. Ve skutečnosti velká část stopáže stojí pouze na přebasovaném riffování a v některých pasážích se na mysl vkrádá plíživý pocit, že album stagnuje, a dojem, že tahle část mohla (měla) být dotaženější. Jinými slovy řečeno, zajímavý sound je sice příjemný, ale sám o sobě nezachrání úplně vše.

Riti Occulti

Nicméně, Riti Occulti ony slabší chvilky dokážou vyvážit momenty, které jsou naopak výtečné. Vlajkovou lodí „Tetragrammaton“ je zjevně čtyřdílná kompozice „Adonai“, jež zabírá polovinu hrací doby. S postupujícími minutami tetralogie graduje a zejména závěr „Adonai III“ a první půle „Adonai IV“ jsou působivé. Rozjezd druhé jmenované je pak asi vrcholnou pasáží celé nahrávky. Naštěstí je ale co poslouchat i po konci „Adonai“. Orientální prvky v „Atziluth“ dají vzpomenout na bezejmenný debut, hodně mě baví i začátek „Beri’Ah“ a finální „Assiah“ rovněž nepostrádá kvalitní pasáže.

V konečném součtu jsou tedy mé dojmy kladné. Není na místě mluvit o nadšení, to by byla věru přehnaná slova, což ovšem neznamená, že na „Tetragrammaton“ nebylo co k poslouchání. I navzdory jmenovaným neduhům Riti Occulti nahráli povedenou a sympatickou desku s několika vpravdě bravurními momenty. A to vlastně není vůbec špatný výsledek.

Riti Occulti


Kalloused – Damn You Believer

Kalloused - Damn You Believer

Země: Velká Británie
Žánr: blackened sludge / doom metal
Datum vydání: 16.10.2016
Label: Third I Rex / Black Reaper Records
Původní vydání: 22.5.2016, selfrelease

Hrací doba: 26:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third I Rex

Kalloused je nová britská smečka, která se hlásí o pozornost všech příznivců hutné a těžké kytarové hudby. Zní-li vám lákavě zvířecí sludge / doom lehce říznutý blackmetalovým odérem, pak přesně pro vás je určeno debutové EP „Damn You Believer“. To Kalloused opatřili krásnou atmosférickou obálkou a letos v květnu jej vypustili do digitálního světa. Potenciál v počinu pak nedávno zavětřil rovněž britský label Third I Rex, jenž v kooperaci s Black Reaper Records nahrávce poskytl vydání i na fyzickém nosiči – v podobě digipak CD limitovaného na rovnou stovku kopií. A v dohledné době by se mělo objevit i LP u firmy Feast of Tentacles. Kontextový rámec bychom tedy snad měli, přibližný žánrový nástřel toho, co se na „Damn You Believer“ bude dít, snad také. Vrhněme se tedy rovnou na to, zdali jsou Kalloused skutečně tak dobří, jak se na první pohled zdálky tváří.

EP nabízí šestici nepojmenovaných songů, z nichž hned ten první je beze srandy skvělý. Nejprve se rozjíždí pomalu, plíživě, postupně však graduje, atmosféra houstne, tlak narůstá a při nástupu kytarového zápřahu v poslední čtvrtině skladby už mají Kalloused posluchače ve své hrsti. Lepší úvod snad „Damn You Believer“ mohlo jen těžko mít. Tím spíš zamrzí, že „Pt. 1“ se nakonec ukáže být spíše jen intrem, které navnazuje na věci příští.

Ne, že by od „Pt. 2“ dál stálo „Damn You Believer“ za prašivý kokot. Hned úvodní vyhrávka druhé písně je super a následná natlakovaná sludgová riffáž má koule. Problém ovšem nastává v momentě, kdy zjistíte, že až do konce nahrávky to zní všechno stejně. Kalloused sice nejsou žádný rychlíci, ale i přesto zjevně umí vytvořit poctivý tlak, což je dobře. Kromě onoho tlaku už ale nic moc nenabízejí a jednotlivé skladby mezi sebou strašně splývají – výjimkou je právě „Pt. 1“. Ačkoliv se najdou jisté marginální momenty, v nichž Britové formálně předvádějí něco navíc, celkově „Damn You Believer“ působí dojmem jednotvárného monolitu. Sice nemám problém ocenit nečekané noisové poškádlení v půli „Pt. 5“ či propracovanější strukturu sedmiminutové „Pt. 6“ s vyklidněným finále, ale z hlediska celku to zní tak, jak jsem již zmínil.

Nicméně, jalově to rozhodně nezní. Ve finále muzika Kalloused stále působí sympatickým dojmem (jakkoliv nálada je samozřejmě negativistická). „Damn You Believer“ má své mouchy a zdaleka není dokonalé, ale špatné také ne a potenciál z toho cítit je. Vím, že to zní jako strašně klišé, ale dokážu si představit, že budoucnost by v případě Kalloused mohla být slibná, byť na základě pilotního EP zcela jistě není na místě se tomu klanět…