Archiv štítku: doom metal

Riti Occulti – Tetragrammaton

Riti Occulti - Tetragrammaton

Země: Itálie
Žánr: occult stoner / doom / black metal
Datum vydání: 7.10.2016
Label: Nordavind Records

Tracklist:
01. Invocation of the Protective Angels
02. Adonai I
03. Adonai II
04. Adonai III
05. Adonai IV
06. Atziluth
07. Beri’Ah
08. Yetzirah
09. Assiah

Hrací doba: 43:50

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

O jméno Riti Occulti asi většina z nás zakopla již v roce 2012. Tehdy totiž těmto italským okultistům vyšlo eponymní debutové album, na čemž by za normálních okolností nebylo zvláštního. Pro našince je tu ovšem jedna zvláštnost, a sice že tato deska vyšla pod značkou českého labelu Epidemie Records, který se o rok později postaral i o druhou řadovku „Secta“.

Doba mírně pokročila a situace se změnila. Své třetí album „Tetragrammaton“ již Riti Occulti nevydávají pod českou firmou, protože obrazně řečeno přesídlili do Portugalska k Nordavind Records, pod nimiž ostatně loni vydali i reedici debutu a digitální singl s předělávkou „Eleanor Rigby“ od The Beatles. Ale to jen tak pro zajímavost, protože jako správným cynickým kurvám je nám samozřejmě u análu, jaká firma je pod tím podepsaná, hlavní je muzika. Tak se na ni půjdeme podívat. Než se tak ale stane, ještě musím poslat jeden rychlý hejt na obal „Tetragrammaton“, který se mi těžce nelíbí. Tyhle pastelové omalovánky mě moc neberou (to se ale netýká jen novinky, sralo mě to už u „Secta“).

Je ovšem potěšující, že vlastní hudební náplň „Tetragrammaton“ je o poznání přitažlivější než onen přebal. Znalce „Secta“ novinka svým zvukem asi příliš nepřekvapí, ale to v současné době vzhledem k objemu diskografie Riti Occulti nelze kapele mlátit o hlavu. Přesto jedna věc potěší – „Tetragrammaton“ mi oproti svému předchůdci připadá o něco dospělejší, a tím pádem bych si dovolil říct, že i lepší.

Tak či onak, opětovně se můžete těšit na okultní stoner / doom metal, za nímž kdesi v pozadí vystrkují své prohnilé růžky taktéž náznaky černého kovu. Plusem Riti Occulti je bezesporu jejich poměrně zvláštní sound plynoucí ze skutečnosti, že nepoužívají kytaru. O veškeré riffování se stará pouze přebuzená baskytara, což zní natolik zajímavě, že nevidím důvodu volat po klasické elektrické kytaře. Zvlášť když Italové i ve stávající sestavě dokážou přijít dostatkem nápadů – ony totiž ani bicí linky nehrají základní bum-čvacht rytmus a navíc jsou tu klávesy, jejichž přínos je v hudbě Riti Occulti obrovský a jejich momenty mnohde patří k tomu nejlepšímu. V neposlední řadě jsou tu pak vokály, které jsou ozdobou Riti Occulti. Kapela disponuje hned dvěma zpěvačkami – Serena Mastracco má na starosti extrémní skřeky, zatímco Elisabetta Marchetti přispívá výtečným čistým zpěvem, jenž je pro mě osobně jednou z největších předností „Tetragrammaton“.

Abychom to s tou chválou ovšem nepřehnali, tak musím upozornit, že Riti Occulti určitě nesázejí jeden geniální nápad za druhým. Ve skutečnosti velká část stopáže stojí pouze na přebasovaném riffování a v některých pasážích se na mysl vkrádá plíživý pocit, že album stagnuje, a dojem, že tahle část mohla (měla) být dotaženější. Jinými slovy řečeno, zajímavý sound je sice příjemný, ale sám o sobě nezachrání úplně vše.

Riti Occulti

Nicméně, Riti Occulti ony slabší chvilky dokážou vyvážit momenty, které jsou naopak výtečné. Vlajkovou lodí „Tetragrammaton“ je zjevně čtyřdílná kompozice „Adonai“, jež zabírá polovinu hrací doby. S postupujícími minutami tetralogie graduje a zejména závěr „Adonai III“ a první půle „Adonai IV“ jsou působivé. Rozjezd druhé jmenované je pak asi vrcholnou pasáží celé nahrávky. Naštěstí je ale co poslouchat i po konci „Adonai“. Orientální prvky v „Atziluth“ dají vzpomenout na bezejmenný debut, hodně mě baví i začátek „Beri’Ah“ a finální „Assiah“ rovněž nepostrádá kvalitní pasáže.

V konečném součtu jsou tedy mé dojmy kladné. Není na místě mluvit o nadšení, to by byla věru přehnaná slova, což ovšem neznamená, že na „Tetragrammaton“ nebylo co k poslouchání. I navzdory jmenovaným neduhům Riti Occulti nahráli povedenou a sympatickou desku s několika vpravdě bravurními momenty. A to vlastně není vůbec špatný výsledek.

Riti Occulti


Kalloused – Damn You Believer

Kalloused - Damn You Believer

Země: Velká Británie
Žánr: blackened sludge / doom metal
Datum vydání: 16.10.2016
Label: Third I Rex / Black Reaper Records
Původní vydání: 22.5.2016, selfrelease

Hrací doba: 26:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third I Rex

Kalloused je nová britská smečka, která se hlásí o pozornost všech příznivců hutné a těžké kytarové hudby. Zní-li vám lákavě zvířecí sludge / doom lehce říznutý blackmetalovým odérem, pak přesně pro vás je určeno debutové EP „Damn You Believer“. To Kalloused opatřili krásnou atmosférickou obálkou a letos v květnu jej vypustili do digitálního světa. Potenciál v počinu pak nedávno zavětřil rovněž britský label Third I Rex, jenž v kooperaci s Black Reaper Records nahrávce poskytl vydání i na fyzickém nosiči – v podobě digipak CD limitovaného na rovnou stovku kopií. A v dohledné době by se mělo objevit i LP u firmy Feast of Tentacles. Kontextový rámec bychom tedy snad měli, přibližný žánrový nástřel toho, co se na „Damn You Believer“ bude dít, snad také. Vrhněme se tedy rovnou na to, zdali jsou Kalloused skutečně tak dobří, jak se na první pohled zdálky tváří.

EP nabízí šestici nepojmenovaných songů, z nichž hned ten první je beze srandy skvělý. Nejprve se rozjíždí pomalu, plíživě, postupně však graduje, atmosféra houstne, tlak narůstá a při nástupu kytarového zápřahu v poslední čtvrtině skladby už mají Kalloused posluchače ve své hrsti. Lepší úvod snad „Damn You Believer“ mohlo jen těžko mít. Tím spíš zamrzí, že „Pt. 1“ se nakonec ukáže být spíše jen intrem, které navnazuje na věci příští.

Ne, že by od „Pt. 2“ dál stálo „Damn You Believer“ za prašivý kokot. Hned úvodní vyhrávka druhé písně je super a následná natlakovaná sludgová riffáž má koule. Problém ovšem nastává v momentě, kdy zjistíte, že až do konce nahrávky to zní všechno stejně. Kalloused sice nejsou žádný rychlíci, ale i přesto zjevně umí vytvořit poctivý tlak, což je dobře. Kromě onoho tlaku už ale nic moc nenabízejí a jednotlivé skladby mezi sebou strašně splývají – výjimkou je právě „Pt. 1“. Ačkoliv se najdou jisté marginální momenty, v nichž Britové formálně předvádějí něco navíc, celkově „Damn You Believer“ působí dojmem jednotvárného monolitu. Sice nemám problém ocenit nečekané noisové poškádlení v půli „Pt. 5“ či propracovanější strukturu sedmiminutové „Pt. 6“ s vyklidněným finále, ale z hlediska celku to zní tak, jak jsem již zmínil.

Nicméně, jalově to rozhodně nezní. Ve finále muzika Kalloused stále působí sympatickým dojmem (jakkoliv nálada je samozřejmě negativistická). „Damn You Believer“ má své mouchy a zdaleka není dokonalé, ale špatné také ne a potenciál z toho cítit je. Vím, že to zní jako strašně klišé, ale dokážu si představit, že budoucnost by v případě Kalloused mohla být slibná, byť na základě pilotního EP zcela jistě není na místě se tomu klanět…


Heavy Temple – Chassit

Heavy Temple - Chassit

Země: USA
Žánr: psychedelic doom / stoner metal
Datum vydání: 19.11.2016
Label: Tridroid Records

Hrací doba: 27:19

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Možná budu téhle americké partě trochu křivdit, ale nemůžu si pomoct – když slyším nahrávky jako „Chassit“, jen těžko se dokážu ubránit tomu, abych si pomyslel cosi o trendu. Možná, že to tato konkrétní skupina, v níž se vyskytují členové s velice roztomilými jmény jako High Priestess Nighthawk či Arch Bishop Barghest, myslí upřímně. Co já vím. Akorát by mi přišlo jako ohromná náhoda, kdyby se poslední dobou objevilo takhle moc skupin, které tu špinavou retro psychedelii drhnou, jak se říká, fakt od srdíčka…

Heavy Temple nefungují nijak dlouho. Ještě za sebou nemají ani první pětiletku a za dobu svého dosavadního působení dali dohromady dvě minialba. Pilotní bezejmenné EP vyšlo v květnu 2014, ale to jsem neslyšel – a po zkušenosti s jeho nástupcem „Chassit“, jenž bude oficiálně k mání od 19. listopadu, na tomto stavu nehodlám nic měnit.

Heavy Temple svou muziku označují termínem „viscerální tóny“. Může to znít vznešeně, ale realita je o poznání prostší – Američané jedou retro doom / stoner metal s lehkým psychedelickým nádechem a zpěvačkou za mikrofonem. A ano, zní to přesně tak, jak jste si právě představili. Což o to, onen fakt, že to nebude příliš originální, by sám o sobě vadit nemusel. Ostatně, však bych si lhal do kapsy, kdybych tu hlásil, že mi to vadí, poněvadž množství recenzí v našem archivu mě usvědčuje z toho, že tyhle okultní retro doomy se zpěvačkami žeru.

Jenže zrovna „Chassit“ mě prudce nebaví a navíc mě při stoupajícím počtu poslechů mnohé riffy začaly pěkně srát. Jakmile se rozezní úvodní „Key and Bone“, tak ihned pocítím jakousi otrávenost, jelikož motivy téhle písničky mi jednoduše brzy začaly lézt krkem. A to pro Heavy Temple samozřejmě není úplně nejlepší vizitka. Obecně bych si dovolil říct, že ono doom/stonerové riffování mě v podání téhle bandy spíš nudí a jen málokdy jsem ochoten si říct, že to v téhle poloze není úplně blbé, jako se tomu děje třeba v závěru bezmála devítiminutové „Pink Glass“.

Právě delší dvojice skladeb „Pink Glass“ a „Ursa Machina“, které obě trvají vysoko nad osm minut, mi připadají lepší, jelikož v nich Heavy Temple dokážou nabídnout i nějaké trochu zajímavější pasáže – byť o poznání lépe z toho vychází ta první jmenovaná. Na druhou stranu, vždy se jedná jen o marginálie, jelikož o základní poloze Heavy Temple není třeba polemizovat. A v té kapela příliš zábavná není. Je pravda, že to trochu táhne nahoru zpěvačka (a baskytaristka) High Priestess Nighthawk (haha), jejíž hlas sice není nijak výjimečný, kór na poměry stylu, ale pořád je docela dobrý a jistý um holčině upřít nelze. To je však pořád málo.

Vzato kolem a kolem mě „Chassit“ nijak neoslovilo a jakékoliv další poslechy si s radostí odpustím. Možná za nějakých pár roků zkusím dát Heavy Temple druhou šanci s jiným počinem, budou-li v té době stále hrát a vydávat, ale v současné situaci bohužel musím vyřknout nepříliš lichotivé hodnocení: nezáživný průměr.


Krypts – Remnants of Expansion

Krypts – Remnants of Expansion

Země: Finsko
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Dark Descent Records

Tracklist:
01. Arrow of Entropy
02. The Withering Titan
03. Remnants of Expansion
04. Entrailed to the Breaking Wheel
05. Transfixed

Hrací doba: 33:58

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Demigod, Adramelech, Rippikoulu, Amorphis, Convulse… Jo, Finsko mělo zpočátku devadesátek hodně silnou scénu a Krypts patří ke kapelám, které na tradici zdrcujícího a velice mrazivého, atmosférického death / doomu navázaly. Jakožto Finové mají tohle vyznění zřejmě v krvi, ale v samotné hudbě se dá vysledovat i vliv kapel z jiných koutů světa a časových období. Plácněme pro představu například takové Funebrarum. První dva tituly, demo „Open the Crypts“ a stejnojmenné EP, ve mně svého času vzbudily opravdu živý zájem o budoucnost kapely. Debut „Unending Degradation“ byl dle mnohých naplněním vložených nadějí a skutečně se jednalo o dobrou muziku. Ale mně osobně na desce něco podstatného chybělo…

Druhé album „Remnants of Expansion“ již číhá za prahem, přebal opět materializovala chapadla mistra Ketoly, i když na první pohled není tak evokativní jako malba zdobící „Unending Degradation“ (Beksinski cult eternal!). Ale napoví mnohé. Na dřívějších titulech Krypts dle mého dojmu vládl chlad mrtvolný, vlastní kapelám zmíněných v prvním odstavci, zatímco zde je kosmický. Temnota a mráz tedy nechybí, ale působí, alespoň v porovnání s debutem, jinak. Z toho důvodu by mě mohlo mrzet, že deska má pouze půl hodiny. Na druhou stranu, mají Krypts na to, aby mohli utáhnout delší hrací dobu?

Úvodní jedenáctiminutová „Arrow of Entropy“ není pouze nejdelší skladba, ale i ta nejlepší. Není obtížné si všimnout, že Krypts od minulé nahrávky více upřednostňují těžkotonážní pomalá či střední tempa. Ale ve zbývajících dvaceti minutách laťka kvality i atmosféry zdánlivě poklesne. Nijak drasticky, ale je to znát. Album poté tak nějak uplývá, stává se (pestrosti skladeb navzdory) monotónnější a blíží se k fatálnímu konci. Vesmír je přitom tak fascinující místo, proč taková není i deska?

Heh, ona vesmírná vskutku je, ALE! Býváme fascinováni extrémními jevy – černými dírami, kvasary, až pro všechny exploze zapomínáme, že tyto jevy jsou v onom zdánlivě plochém, uniformním černém prázdnu nepatrné a bylo třeba opravdu vyspělých nástrojů k jejich zachycení. Nu, k docenění „Remnants of Entropy“ nebude nutné přistupovat tak pečlivě. Zvuk je výborný, dobré nápady a riffy tu jsou, i když bych se nezlobil, kdyby se kapela vytasila i s něčím doopravdy neotřelým. Krypts si však s konstrukcemi skladeb evidentně pohráli a vzhledem ke své délce deska nemá čas nudit. Ale prvek, který zde hraje prim, je atmosféra. Jak jsem řekl, „Arrow of Entropy“ vytyčí nejvyšší počáteční bod. Entropie narůstá, hvězdy vyhasínají, sem tam ještě dojde k nějaké násilné kolizi, černé díry se vypařují, až zůstane jen mráz a monotónní čerň. Věřím, že něco takového měla hudba zprostředkovat.

Krypts

Kromě úvodní skladby bych vyzdvihl i instrumentálku „Remnants of Entropy“ či závěrečnou „Transfixed“. Vzácné momenty, kdy se kapela rozhodně trochu zablástit, také potěší. Ale jako v případě „Unending Degradation“ mi tu zase něco chybí. Buď jsem rozmazlený nebo začínám trpět klasickou chorobou metalistů, kdy nová alba (bez ohledu na jejich kvalitu) prostě nezní tak dobře jako ta stará – slyšená v -nácti. Ale pusťte si třeba „As I Behold I Despise“ (Demigod) nebo „Bewitched Craft“ (Venenum) a snad poznáte, co od death metalu tohoto typu opravdu vyžaduji a v čem Krypts uspěli jen částečně. Asi takovým srovnáním kapele křivdím, ale nemůžu si pomoct…

Každopádně jsem přesvědčený, že Krypts vydali svůj nejlepší materiál, který je v obecném kontextu současné deathmetalové scény nadprůměrný. Také vím, že se budu k „Remnants of Entropy“ příležitostně vracet, zda mi v nějakém konkrétním rozpoložení nesedne víc, což bych v případě nějaké sračky určitě nedělal. A buď se ukáže, že je „Remnants of Entropy“ doopravdy tak nezemská deska, jak se tváří být, anebo ne.


Курск – Зеро

Курск - Зеро

Země: Finsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 16.9.2016
Label: Ranka Kustannus

Tracklist:
01. Я свободен
02. 2017
03. Мне отмщение
04. Прогулка по Неве
05. На небе вижу я лицо
06. Моя жизнь
07. Последний тур
08. Русофоб
09. Байкал
10. Белая смерть

Hrací doba: 60:55

Odkazy:
web / facebook

První pohled (H.):

Před lety působili Курск jako něco bizarního. Najednou se ve Finsku objevila kapela, která zpívala rusky a o Rusku, v shopu nabízela plynovou masku, všude lítaly rudé hvězdy, a aby toho nebylo málo, tak tam borec hrál na kytaru ve tvaru AK-47 (navíc vyrobenou ze součástek skutečné zbraně) a druhý zas drtil baskytaru o jedné struně. Finskem také křižuje zelená lada s rudou hvězdou a logem Курск, webová stránka je plná galerií z výletů do Ruska a na Ukrajinu nebo sovětských plakátů. Vzpomínám si, že tenkrát poprvé jsem na to čuměl jak péro z gauče. Nicméně hlavní slovo má muzika a v té Курск excelovali – monumentální doomový monolit „Черно“ miluju dodneška a nedám na něj dopustit. A právě díky němu se kapela zařadila mezi mé oblíbence.

Dnes už jsou Курск vcelku zaběhnutou součástí metalového koloritu. Kytaru z AK-47 i jednostrunnou baskytaru už všichni viděli a málokoho to dnes vzrušuje. Nicméně Finové se i roky poté stále snaží dokazovat, že nebyli jen sezónním hitem (byť by to tak nezasvěcenému mohlo připadat, protože se svého času dostali k Century Media, odkud je vcelku záhy vypoklonkovali, takže nyní už nejsou tak na očích… ale to nevadí, věrní zůstanou a mrdky, jimž musejí velké labely všechno strčit pod rypák, si to stejně nezaslouží!). A dle mého se jim to daří úspěšně. Letos Курск servírují již čtvrté album „Зеро“, s nímž stále drží svou vysokou laťku a rozpoznatelnou fazónu.

Nebudeme si nic nalhávat. „Черно“ byla životní deska – taková se natáčí jen jednou za kariéru. Možná je pro Курск svým způsobem trochu škoda, že ji stvořili hned na počátku své cesty, díky čemuž budou všechny další počiny stát v jejím stínu. Ale to neznamená, že by snad tyto další počiny byly špatné. Ani „Зеро“ vrcholné dílo ruského doom metalu z Finska nepřekonává, nicméně je důstojným následovníkem. Snad jedině „Ниже“ bylo o něco slabší, byť i zde bylo několik výtečných kusů (sranda stranou, vážení, „Товарищам“ je jedna z nejlepších skladeb, jaké kdy Курск napsali!); na následujícím „Имена на стене“ Finové vsadili spíše na vyrovnanost materiálu, což se ukázalo být dobrou cestou, tudíž nepřekvapí, že ve stejném duchu pokračuje i „Зеро“. Víceméně.

Novinka opět budí dojem kompaktního díla, které zdobí dobře složený materiál, jenž si po celou dobu udržuje vysoký standard. Nepopírám, že několik písní jsem si oblíbil o něco víc, ale obecně vzato mě „Зеро“ baví jako celek a poslouchám jej celé. Nicméně bych rád vyzdvihnul hned úvodní „Я свободен“ s kvalitní atmosférou, již dokresluje i docela povedený videoklip – některé kamerové nájezdy na zamrzlé ponorky jsou fantastické; až mi přijde škoda, že velkou část hrací doby se videoklip schovává ve sklepě a zabírá spoutaného Erkkiho Seppänena, byť vzhledem k textu chápu, co tím chtěl básník říct.

To jsem ale trochu odbočil, tak zpátky ke konkrétním skladbám. Hodně mě bere ještě „Мне отмщение“ s parádní kytarovou stránkou, „Моя жизнь“ má taktéž několik velmi povedených motivů a „Русофоб“ je zase největší hymna nahrávky. Zajímavá je i „Байкал“ pojmenovaná dle nejhlubšího jezera na světě – snad proto je její nálada krásně tíživá, což stylu, jaký Курск hrají, samozřejmě sedí. Obecně by pak šlo chválit vesměs to samé, čeho jsem si na téhle kapele cenil vždy – riffy Курск mají nádherně těžký nádech, jednostrunná baskytara Ylä-Rautia jako vždy mocně drtí a samozřejmě nelze vynechat ani Erkkiho Seppänena. Ten možná nevládne velkým rozsahem, ale přednosti jeho vokálu tkví jinde – Erkki má prostě charisma a je mistr v předávání emocí pomocí intonace.

Nicméně úplně vše na „Зеро“ dokonalé není. Především jsem asi čekal o něco víc od jedenáctiminutové „На небе вижу я лицо“. Některé její momenty jsou sice velmi dobré, ale jiné jsou na můj vkus zbytečně melancholické a navíc mi úplně nesedlo ani použití hostujícího ženského vokálu, o nějž se postarala Anna Jousne. Což o to, v tomhle vidím cestu a myslím, že v muzice Курск může dáma s mikrofonem fungovat skvěle, ale pokud ji nechají zpívat v duetu v nejubrečenější pasáži, tak mi to přijde jako promrhaný potenciál. Курск jsou přece mistři těžkých sovětských riffů, nikoliv severské plačtivosti!

Курск

I přes právě řečené si však myslím, že si neprotiřečím s výše zmiňovanou vyrovnaností „Зеро“. Ty kvalitativní výkyvy totiž nejsou nijak zásadní a vlastně i v těch nejméně poutavých momentech si Курск udržují svůj ksicht i nemalou úroveň. Když bych to tedy měl shrnout, nenapadá mi nic lepšího, než že mě tato kapela baví i v roce 2016, a přestože se nejedná o její nejlepší počin, cítím se být uspokojen. A to mi ke štěstí stačí.


Druhý pohled (Kaša):

Od momentu, kdy jsem se poprvé setkal s finskými Курск, uběhly zhruba dva roky a od té doby, tedy od vydání „Имена на стене“, se postupně vypracovali mezi doommetalovou smetánku, k jejímž albům se vracím pravidelně, a právě proto jsem k vydání novinky „Зеро“ přistupoval s nemalými očekáváními. Dosavadní trojice alb, které od party kolem kytaristy Samiho S. Loppaky vzešly, jsou unikátní nejen svojí atmosférou, ale taky samotnou hudbou. Ta sice vzešla ze standardů doomových klasik, s dotekem severské melodičnosti si ovšem Курск okamžitě vytvořili vlastní ksicht.

A ten nijak neopouštějí ani na „Зеро“. To se ale dalo čekat, stejně jako fakt, že novinka směle zapadá mezi své předchůdce. A to jak dusivou atmosférou, již občas rozčísne líbivá melodie, tak co do kvalit jednotlivých skladeb. Utahané věci jako „Белая смерть“, „Моя жизнь“ či „Русофоб“ jsou uhrančivé doomové tryzny, při jejichž poslechu mi naskakuje husí kůže. Jako takový protipól jim pak stojí přívětivější kompozice typu „Я свободен“ a „Мне отмщение“ se silným melodickým základem. I ony si ponechávají hodně z rusky těžké atmosféry Курск, nicméně svižnější tempo a melodie z hrdla Erkkiho Seppänena je staví do trochu jiného světla.

Jako snad každý jsem i já byl před prvním poslechem zvědavý na rozmáchlou „На небе вижу я лицо“, jež se natáhla až na celých 11 minut hrací doby. Výsledek veskrze naplnil má očekávání a z „На небе вижу я лицо“ se stal jakýsi středobod alba, kolem nějž se ta hutná atmosféra nabaluje dál a dál. Líbí se mi její struktura, jíž by slušelo trošku lepší gradace v závěru, ale jinak jí lze jen těžko něco vytýkat. Hlavní je skutečnost, že „Зеро“ hraje kompaktně jako celek a baví.

Курск

Zcela určitě to není nejlepší album v kariéře Курск, protože tento titul bude už asi navždy patřit famóznímu debutu „Черно“, nicméně ty rozdíly mezi dalšími třemi zářezy na pažbě jsou natolik minimální, že můžeme být vlastně rádi z toho, že Курск nijak nenarušili svůj standard a nadále servírují takto kvalitní nahrávky.


Disharmonic – Carmini mortis [Omicron Omega]

Disharmonic - Carmini mortis [Omicron Omega]

Země: Itálie
Žánr: occult doom metal
Datum vydání: 27.5.2016
Label: Beyond… Productions / Black Tears

Hrací doba: 86:37

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Beyond… Productions

S italskými okultisty Disharmonic se na našich stránkách nesetkáváme prvně. Již v minulosti jsme si zde posvítili na minialbum „Il rituale dei non morti“ a desku „Magiche arti e oscuri deliri“ z loňského roku. Dneska se zaměříme na jejich další počin „Carmini mortis [Omicron Omega]“. V jeho případě ovšem bude docela zásadní si nejdříve objasnit, co je tahle nahrávka vůbec zač. A v předstihu mohu prozradit, že v tom svou roli bude hrát i jmenované EP.

Pro plné objasnění okolností si dejme historické okénko. Disharmonic začali hrát na konci 90. let a posléze se rozpadli v roce 2003 s jedním albem na kontě a s rozpracovaným následovníkem, k jehož vydání už ovšem nedošlo. Obnova činnosti přišla v roce 2011, kdy Disharmonic navázali na rozdělaný materiál, počin dokončili a vydali jej pod názvem „Carmini mortis“. Šlo o koncepční desku o smrti… nebo ještě lépe řečeno: o její část. K dotažení konceptu totiž došlo až v roce 2014 s ípkem „Il rituale dei non morti“, jež k původním dvanácti skladbám a 70 minutám přidalo další tři kompozice a 16 minut.

Původní edice „Carmini mortis“ je už dnes beznadějně vyprodaná (alespoň tedy oficiálně, známe Discogs, že ano). A právě zde vstupuje do hry „Carmini mortis [Omicron Omega]“, což je v jádru reedice alba, nicméně tentokrát jde o dvojdisk, jenž nabízí koncept v celé jeho kráse, tedy včetně „Il rituale dei non morti“.

Hudebně samozřejmě nejde o nic nového. Kdo slyšel oba počiny v době jejich originálního vydání, tak ví, o čem to bude. A pokud jste je neslyšeli, ale setkali jste se s poslední deskou „Magiche arti e oscuri deliri“, tak to vlastně víte taky. Disharmonic se totiž mezi oběma alby nijak neposunuli, takže se stále jedná o doom metal, mezi jehož hlavní charakteristiky patří okultismus, mystická aura, špína, táhlé opilé riffy, záhrobní deklamace a silná atmosféra. A také nestravitelnost, jelikož pořád platí, že Disharmonic jsou na poslech dost těžcí a chvíli to trvá, než posluchač plně docení sílu skladeb jako „Oscurità senza tempo“, „La litania del chiedo…“ či „Uno scritto a mezza mano“. V případě „Carmini mortis [Omicron Omega]“ je nestravitelnost patrnější tím spíš, že spojením dvou dříve oddělených počinů narostla stopáž na bezmála hodinu a půl. Na druhou stranu však musím přiznat, že v rámci celku lépe fungují i písně z „Il rituale dei non morti“, které mě jako samostatné EP zas tolik nezaujaly.

Disharmonic

„Carmini mortis [Omicron Omega]“ se určitě vyplatí pořídit lidem, jimž se líbilo „Magiche arti e oscuri deliri“, ale starší tvorbu Disharmonic doposud neznají, a lidem, kteří sice starší tvorbu znají, ale původní edice „Carmini mortis“ jim unikla. Nakonec si to vlastně můžete pustit i tehdy, pokud jste se s Disharmonic zatím nesetkali… sice to má hodinu a půl a je docela záhul to vstřebat, ale to platí o všech počinech téhle kapely, takže vás „Carmini mortis [Omicron Omega]“ nemůže odradit s o nic větší pravděpodobností než zbylé nahrávky.


The Body – No One Deserves Happiness

The Body – No One Deserves Happiness

Země: USA
Žánr: sludge / doom metal / noise
Datum vydání: 18.3.2016
Label: Thrill Jockey Records

Tracklist:
01. Wanderings
02. Shelter Is Illusory
03. For You
04. Hallow / Hollow
05. Two Snakes
06. Adamah
07. Starving Deserter
08. The Fall and the Guilt
09. Prescience
10. The Myth Arc

Hrací doba: 47:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

O The Body jsme si tu již párkrát povídali, ať to bylo při příležitosti někdejšího živého vystoupení v pražském Chapeau Rouge či vydání donedávna poslední řadovky „I Shall Die Here“, na níž spojili síly s The Haxan Cloak, takže tuhle dvojici dřevorubců sídlící v americkém Portlandu asi netřeba zdlouhavě představovat, stejně jako jejich silně depresivní, sludge-doomové vize. Pro úplnost je však třeba doplnit, že mezi předchozí řadovkou stihli vydat asi tři kolaborace a po jednom splitku a EP, což jen dokazuje, jak hyperaktivní Lee Buford a Chip King jsou. Nicméně teď už k meritu věci.

Za letošní desku „No One Deserves Happiness“ všechno říká už jen název a přebal zdobený neveselou kresbou na růžovém podkladu. Na druhou stranu neříká nic moc nového, protože The Body nikdy nedrhli pozitivní hudbu. Jen lámali kosti a tlačili mozek z hlavy… což se, nepřekvapivě, děje i tentokrát. Album otevírá čistý ženský vokál, který chtě nechtě připomíná tři roky starou fošnu „Christs, Redeemers“ a její tajemnou, nábožnou atmosféru vystavěnou právě na ženských chorálech, z nichž mám dodneška husinu až na zadnici. Nicméně stále mluvíme o The Body a jejich tendencí nesedět na jednom místě příliš dlouho, takže ačkoliv užívají ženských vokálů i tentokrát, dosahují jimi docela odlišných cílů… což obecně platí pro všechny stavební prvky, kterých The Body používají.

Takže ačkoliv se zpočátku může zdát, že na „Christs, Redeemers“ duo na „No One Deserves Happiness“ volně navazuje, následující skladby dávají jasně najevo, že The Body se posunuli jinam a pustili se do dalších experimentů. Stále vás drtí brutálně podladěnou kytarou a hlukem vrstveným do masivních stěn, Chip King z vás odkrajuje svým nechutně vysokým jekotem maso zaživa, ale z nahrávky je cítit, že je řada věcí jinak. Celek na mě oproti starším počinům působí přístupnějším, místy až zvráceně melodickým dojmem, čemuž hodně přispívají právě čisté ženské vokály, jež v některých skladbách dostávají mimořádný prostor. Člověk ovšem pochopí ve chvíli, kdy si vybaví prohlášení, že The Body chtějí nahrát nejodpornější popovou nahrávku všech dob… a v jeho světle pak všechno začíná zapadat do sebe a časté zapojování ženského zpěvu je jen jednou ze změn, jakou Lee Buford a Chip King udělali.

Vyjma svého běžného výraziva totiž použili i řady samplů a beatů. Na ploše padesáti minut vedle sebe existuje celá škála nejrůznějších vlivů, jež se vzájemně mísí a vytváří místy silně melodický a podmanivý masiv, jindy naopak působí až zvráceně a perverzně. Takže zatímco romantika „For You“ vás mele na fašírku osvědčenými nástroji, následující „Hallow / Hollow“ působí v závěru jako skutečně nepovedená kombinace brutality a popového zpěvu… která je ovšem tak přitažlivá, že si jí nejspíš budete pouštět pořád. „Two Snakes“ zase nemá daleko k výrazivu Dälek, jen s tím rozdílem že místo MC Däleka řve do mikrofonu Chip King, v předposlední „Prescience“ je pro změnu obskurní hlukovou variací na zpěvačky typu Enya a šestá „Adamah“ je dle mého soudu regulérní noise pop. A zatraceně dobrý… což v kontextu The Body opravdu působí perverzně.

Nejvíc ujetá mi na tom všem ale připadá skutečnost, že to celé nějakým způsobem opravdu funguje. Nechápu, jak to tahle dvojice dělá, ale „No One Deserves Happiness“ je přímočarosti a úchylnosti navzdory až příliš návyková deska, která by do „nejodpornější popové nahrávky všech dob“ neměla daleko, kdyby to všechno nebylo tak… krásné a pohlcující. Znepokojující. Schizoidní stavy tentokrát The Body nepůsobí tím, že vás prostě zaživa svléknou z kůže, nýbrž prostým snoubením sludgového hnusu a popové pomíjivosti. Pokud jste tuhle desku ještě neslyšeli, tak byste to měli napravit, protože něco takového jinde asi neuslyšíte.


The Corona Lantern

The Corona Lantern - Consuming the Tempest

Země: Česká republika
Žánr: sludge / doom metal

Otázky: H.
Odpovědi: Igor „Iggy“ Krakhmalev, Daniela „Dahlien“ Neumanová, Tonda Smrčka, Dima Borovkov
Počet otázek: 13

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

V loňském roce nás toho v redakci na domácí metalové scéně zas tak moc nezaujalo. Jednou z čestných výjimek ovšem byli The Corona Lantern, kteří se stali velice příjemným objevem. Nejprve na sebe upozornili jarním ípkem „MMXV“ a svůj potenciál následně potvrdili podzimním dlouhohrajícím debutem „Consuming the Tempest“, jenž hned u dvou našich redaktorů zabodoval i v konečném zúčtování hudební sezóny s kódovým označením 2015. A to už byl dostatečný důvod k tomu, abychom spáchali i nějaký ten menší rozhovor. Odpovědí na naše otázky se ujali hned čtyři členové kapely…


Ahoj! První otázka bude možná trochu klišé, ale v tomhle případě mi dává smysl se na ni zeptat – jak vlastně The Corona Lantern vznikla? Spíš než o nějaké suché faktografické údaje mi jde o ty pohnutky, proč bylo nutné dát dohromady nový projekt. Přece jenom vlastně všichni hrajete i v jiných a vcelku aktivních kapelách, navíc z poměrně odlišných odnoží metalu. Jaká tedy byla motivace ke vzniku The Corona Lantern?

Iggy: The Corona Lantern vznikla mou touhou se pokusit udělat pomalejší a atmosféričtějsí  hudbu, původním záměrem bylo složit pár songů ve stylu mých oblíbených Neurosis, ale nakonec se to vyvinulo úplně jinak.

Kdo byl vlastně tím prvním, v jehož hlavě se nápad na tuhle skupinu vylíhnul? A jak se následně dávala dohromady sestava kapely? Spojitost mezi členy Diligence je asi zřejmá, stejně tak není moc velký problém si domyslet, že například s Rise of Surya, kde hraje kytarista Tonda Smrčka, jste se někde během koncertování srazili, ale jak třeba do The Corona Lantern přišel bubeník Šimon, který jinak hrává ve skupinách z odlišných a o poznání jemnějších žánrů? A není to pro něj trochu nezvyk přeskočit z formací jako Akline či Sinuhet do metalu?

Iggy: Nápad na tuhle kapelu se zrodil v mé hlavě, chtěl jsem udělat hudbu odlišnou od Diligence a od kapel, kde jsem působil před tím. Začalo to tak, že jsem udělal první song „Thick Lava in My Mouth“ a pak jsem začal přemýšlet o lidech, co budou ochotní s tím songem jít se mnou do studia.  První člověk, kterého jsem oslovil, byla Dahlien. Tonda se k nám přidal během nahrávání LP „Consuming the Tempest“. Co se týče bubeníka Šimona, tak nějakou dobu jsme spolu hráli v kapele Projekt c.h.u.j., což byla taková směs punku a metalu a ještě nejméně pěti jiných žánrů, takže nemá od metalu až tak daleko, jak se zdá na první pohled.

Když už jsme u těch dalších aktivit – nebude se činnost The Corona Lantern trochu mlátit s ostatními kapelami, když jich všichni dohromady máte poměrně dost? Kdo bude mít přednost, když dojde na nějakou kolizi koncertů? Do případného odehrání dvou setů za jeden večer byste šli?

The Corona Lantern

Dahlien: On ten svojí set za večer pro jednoho člena kapely proběhl a to rovnou na prvním koncertě Corony. Kytarista Iggy si stihl střihnout premiérový koncert jak s TCL, tak v rámci jeho v té době čerstvého angažmá v Demimonde. Takže večerům se dvěma výstupy se nevyhýbáme, záleží, jaké jsou okolnosti, jestli je ta druhá domluvená akce v pořadí dostatečně zajímavá a jestli nám to časový harmonogram vůbec povolí. Osobě mám za sebou už dva dvojáky, první byl minulý rok s Diligence, když jsme vystupovali jeden den jak na Death Coffee festu, tak na festivalu v Trutnově. Tento rok už jsem si dvoják stihla odkroutit i s Keep on Rotting, když byla Žižkovská, na kterou jsme dostali nabídku a zároveň nechtěli pustit již domluvené hraní v Plzni na Deadly Storm. S domlouváním akce se to potom má jednoduše, když už někdo něco má na daný termín, tak je to dané. To by opravdu musela přijít nějaká velká nabídka, například možnost supportu známější zahraniční kapele. Tyhle situace ale zatím nenastávají, takže není co řešit.

Tonda: Tzv. „dvojáky“ jsou velmi ošemetná věc a prakticky stojí dvojnásobný výdej energie, což nemusí být každému plně po chuti. Naštěstí jsem zažil asi jen dva a pouze u jednoho jsem to musel na konci spláchnout třemi skleničkami koly. Holt náhlá absence cukrů dělá své. To bylo kdysi tenkrát na Marjánce, kdy jsem ještě hrál ve Vibrathörr a kvůli neznámým důvodům náš band Rise of Surya (tehdy Asynthetic) spolu se zmíněnýma „Vibroušema“ hráli hnedka po sobě. Šílenost, pokud jste na pódiu zvyklý pařit jak o život. V případě Corony je pravda pohyb o dost volnější, takže bych se dvojáku vůbec nebál. Na kolizi podle mě dojít ani nemusí, když se ví o akci předem a řeší se, jak kdo může/nemůže, takže se jedná zpravidla o namátkovou věc. Ale popravdě, dávat dvojáky si myslím není úplně šťastné řešení už kvůli dalším důvodům, ať už organizačním a dalším. Pak ten druhý dvoják byl jen s jednou kapelou, ale v různých městech, což už bych docela nerad opakoval.

Iggy: Určitě se tomu nevyhneme, ale s tím už se počítalo od začátku, snad to nebude mít až takový vliv na působení kapely.

S tím koncertováním prozatím docela šetříte. Jestli dobře počítám a jestli mi něco neuniklo, tak The Corona Lantern doteď odehrála celkem čtyři akce – třikrát Praha, jednou Jindřichův Hradec. Hodláte do budoucna koncertovat častěji, anebo to záměrně držet spíš na menším počtu akcí? A co nějaké výjezdy do zahraničí?

Dahlien: Je to tak, celkem máme za sebou všehovšudy čtyři výstupy. Šetříme s nimi z vícero důvodů. Jeden čistě faktografický je, že máme basáka, který žije a pracuje v Londýně, takže zde nemůže být osobně přítomen tak často. Určitě bychom rádi hráli o něco častěji, samozřejmě jak jen nám to bude povoleno, ale pravdou je, že zas tak moc lidí o TCL vlastně ještě neví. Jo, sice máme za sebou už jedno EP a dlouhohrající desku, ale pořádnější promo probíhá vlastně až nyní, odstartovaly ho fyzické nosiče „Consuming the Tempest“, které jsme měli u sebe až v půlce března. Chtěli bychom asi dosáhnout nějakého rozumného kompromisu, protože všichni z kapely máme časově náročné práce a své další projekty, které konzumují nemalou porci volného času.

Iggy: To se s časem uvidí, zatím nemůžeme říct nic konkrétního. Ale osobně si myslím, že The Corona Lantern je takovou kapelou, co by neměla hrát každý víkend.

Pojďme nyní k vašemu prvnímu albu „Consuming the Tempest“, které jste čerstvě vydali jako digipack CD. Proč to vlastně zpočátku vyšlo jen digitálně a fyzická edice vychází až po nějakých pěti měsících? Je digipack nějak limitovaný?

Dahlien: Digitální vydání bylo uspíšené kvůli domluvenému prvnímu koncertu, který proběhl v pátek 13. listopadu minulého roku. Chtěli jsme před akcí vypustit ven alespoň nějaké věci, nakonec to dopadlo tak, že celé album bylo na internetu den před živým hraním. Digipacky jsme nechali vyrobit v nákladu 500 kusů.

Iggy: Původně jsme neměli v plánu to vydávat fyzicky, ale díky našemu rakouskému kamarádovi jsme si to nakonec mohli dovolit.

The Corona Lantern - Consuming the Tempest

Ještě před „Consuming the Tempest“ jste vydali ípko „MMXV“, na němž se nacházejí dva tracky, které se posléze na desce sice objevily, ale jen jako takové bonusy. Není to trochu škoda ty dva kousky takhle „schovat“ a ani je neuvést na obalu? O samostatném vydání „MMXV“ (třeba na sedmipalci) jste neuvažovali?

Dahlien: To právě měl být ten vtípek. Materiál na Consuming byl daný, vydání fyzického nosiče nebylo o předchozím EPku, proto jsme to ani nechtěli dát na obálku. Je to takový kompromis, tichý dárek pro fanoušky, zahrnout na placku i starší tvorbu. Přijde mi to jako docela šikovné řešení. Sedmipalec by byl pro nás absolutně mimo hru v této fázi, i díky tomu, že jsme ony dvě skladby hned při vypuštění dali zadarmo ke stažení.

Jak jste zatím spokojeni s odezvou na „Consuming the Tempest“? Nemyslím ani tak to, co na to posluchači a kritici říkají, protože z toho mám pocit, že se to zatím všem líbí (alespoň já jsem tedy nějaký negativní názor nikde nezaznamenal), jako spíš kvantitu ohlasů. Co jsem koukal, tak se zatím objevily jen dvě domácí recenze a pak další dvě nebo tři zmínky na nějakých zahraničních webech (byť jedním z nich byl No Clean Singing, což není zrovna malá stránka). Doufali jste, že si „Consuming the Tempest“ získá víc pozornosti, anebo to pokládáte za odpovídající v rámci možností?

Tonda: Řekl bych, že jde všechno přirozeně samo a kladné ohlasy nás nesmírně těší. Je jich potřeba si velmi vážit, ať už jde o české nebo zahraniční. Přesně v tomto momentě si uvědomíte, že to, co děláte, má svůj hlubší smysl a vaše snaha nepřichází vniveč. Děláte něco, co vás a lidi okolo baví a veškerá kladná odezva je dalším hnacím motorem pro postupné zdokonalování se. Ale to platí samozřejmě o kritice, bez ní by se těžko dalo růst. Hlavní je neusnout na vavřínech a pokračovat v tom, co vás osobně vnitřně naplňuje. Je třeba stále dál kráčet po té vytyčené cestě.

The Corona Lantern

Z vizuální prezentace The Corona Lantern je patrný minimalismus, který mě dost baví. Pokládáte takovou abstraktnější elegantní strohost za poznávací znamení kapely? Předpokládám, že nějaká „epičtější“ grafika, jakou třeba děláš pro některé jiné kapely, se u The Corona Lantern asi neobjeví…

Dahlien: Za tak krátkou dobu trvání se onen minimalismus stal Coroně tak trochu vlastní. Jednou se to vyzkoušelo a sedělo to a nebyl důvod zbytečně experimentovat. Navíc, výrazivo je neomezený, takže můžeš udělat tunu minimálů a přitom bude každý vypadat úplně jinak. Když se nad tím zamyslím, tak ona muzika je výpravná a docela ilustrující i sama o sobě. Zprvu jsem prostě jen chtěla naznačit, že jde o pomalejší a náladovější muziku, ale zároveň dát najevo, že máme třeba trochu odlišný sound, zvuk je čistý a to se promítlo i do obálky. Nikdy neříkej nikdy, a pokud nějaká větší změna nastane, tak to bude mít i pádný důvod.

Dima: Minimalistická grafika obecně je ve své podstatě kontrastní. Podle mého názoru není kresba pro pomalý agresivní sludge až tak typická, jde to spíš do kontrastů. Progresivnější výbuchy se v rámci celku shodují s černou a bílou minimalistickou vizualizací. Zároveň je hvězda jedno masivní tělo, které visí nade vším, její účinek je přítomen všude. Celé to vytváří harmonii s riffy, které vychází zevnitř. Myslím, že celý koncept díla, stejně jako i samotná hudba, vytváří jakýsi dualismus, který dělá TCL ještě zajímavější.

The Corona Lantern - MMXV

Na druhou stranu, jak do toho minimalismu zapadá název The Corona Lantern? Jde mi především o to „Corona“ – koróna je, vágně řečeno, vnější atmosféra hvězdy, což mi naopak přijde jako něco poměrně monumentálního, co budí respekt. Jaký význam má mít jméno kapely?

Dahlien: Minimalismus v artu nemusí nutně zobrazovat jen přízemní věci, naopak je mi sympatický, že se jedná o propojení a vzniká významový a obrazový kontrast. I minimalistický věci umí budit respekt, samozřejmě záleží na úhlu pohledu, ale mám za to, že se celkovou atmosféru alba povedlo do nosiče víc než solidně vtisknout. Navíc tu přirozeně nemáš k dispozici jen přední stranu, ale i další plochy a způsob, jakým s nimi naložíš, utváří celkový dojem. Máme šestipanelový digipack s plackou uprostřed a protože je to všechno minimalisticky řešeno a texty se vešly do vnitřních stran panelů, nezbyl prostor na žádný jiný balast okolo, pouze nutný faktografický údaje a kontakty. I to dělá onu celistvost. Přesto to ale působí zvláštním způsobem pompézně, alespoň v mých očích, dost tomu pomáhá i matný povrch, a nezatavená černá. Jak se nad tím zamýšlím, tak je ten vizuál dost možná i moje nejoblíbenější práce.

Kontrast pak můžeš najít v samotném názvu kapely. Chtěla jsem nějakou žánrovku, aby z názvu bylo hned cítit, co posluchač uslyší. Souhra něčeho velkého, organického s něčím, co vytvořil člověk, co má víceméně jasný tvar a strukturu a zároveň v konečným kontextu je vlastně zanedbatelný, protože koróna jako taková nemá příliš velkou intenzitu. Něco, co je ponurý. I když i samotný význam mě posléze překvapil, když jsem zjistila, že „Corona lantern“ je vlastně název pro takový vintage pouliční lampy. Spojila jsem to pak s artem k „MMXV“, ze kterého jsem pak tu lucernu opět vzala a zkombinovala s fragmenty z „Consuming the Tempest“, aby mohl vzniknout komplexní, ale opět v rámci soutěže, minimalistický design na trika.

The Corona Lantern - Consuming the Tempest

Šlo by obaly „MMXV“ a „Consuming the Tempest“ chápat jako takovou vizuální reprezentaci názvu The Corona Lantern? V případě EP je to vcelku zřejmé – lucerna (lantern) a za ní v pozadí hvězda a její koróna (corona). Na přebalu „Consuming the Tempest“ je viditelná hvězda a koróna v horní půlce… trojúhelníková konstrukce v dolní půlce má být opět svítilna? A proč jsou na obalu dvě hvězdy?

Dahlien: Není úplně jednoznačný, že se budu graficky motat jen v těchto objektech, v případě EP se to tak nějak nabízelo, zobrazit obě slova názvu v rámci jedné grafiky. Ale Corona jako kapela určitě bude mít v budoucnu další zajímavý témata a proto bych to ráda nechala otevřený. Nastolený styl asi nijak výrazně opouštět nebudeme, tohle se nám líbí, evokuje to tvorbu a jsme s tím spokojení, prostě to funguje. Obal „Consuming the Tempest“ je spíš intuitivní než nějak chladně vypočítavý, takže za každou čárou nemusíš hledat jediný konkrétní význam. Spíš než něco děsně promyšleného je to vlastně docela automatický a spontánní. Jela jsem podle pocitů a vjemů z přímého poslechu skladeb a vlastně tímhle to celé získá onu kompaktnost a jasnost. Najednou to vidíš a říkáš si, že kdyby to bylo vizuelně trochu jinak, tak by se vytrácela intenzita. Takže za těmi dvěma hvězdami si třeba můžeš představit dvojí význam, kontrast. Anebo si nemusíš představovat vůbec nic. Pro mě je daleko zajímavější, když si v něčem člověk může najít ne jednu, ale třeba pět různých interpretací.

The Corona Lantern

Vedle toho se ještě prezentací The Corona Lantern proplétá oprátka, jež se objevuje jednak na promo fotce (která je jen tak mimochodem parádní!), na níž to trochu vypadá, jako kdybyste šli slepí na popravu, druhak i jako background na náhledech CDčka a trika. Je to jen vizuální prvek, který se hodí k muzice, anebo to má mít nějaký hlubší význam? Pokud se nemýlím, třeba sampl na začátku „Sleeping on Warm Ashes“ zní jako houpání provazu ve větru… A o zapracování oprátek do podoby živých koncertů jste neuvažovali?

Iggy: Máme v plánu naši show krok za krokem zdokonalovat, bůh ví, možná se jednou ta oprátka pódiu ukáže.

Dima: Vzezření TCL na jevišti by mělo být podobné grafice, takže co nejméně prvků, které by měly být jasné a striktní. Domnívám se, že hudba sama o sobě říká hodně a možná pokud bychom použili lana, tak už by to bylo příliš. Jinak, lano samotné odhaluje beznaděj skrytou uvnitř hudby, neschopnost naleznout cestu ven z osobních katastrof. Je to symbol řešení každodenního boje uvnitř člověka.

Z vašeho dosavadního fungování mám dojem, že The Corona Lantern nebude jednorázovým a jednoalbovým projektem, ale že má jít o regulérní kapelu. Tím pádem stojí za to se zeptat – jaké budou vaše další plány? Co takhle nějaký videoklip? A přemýšlíte už o novém materiálu, anebo je na to ještě brzo? Budete se snažit držet další tvorbu v nastavených mantinelech, anebo hodláte i nějakým výraznějším způsobem experimentovat? Na koncertě v Žižkostele mi místy přišlo, že by tomu klidně slušel nějaký noisový výjezd…

Tonda: Tak původně se jednalo o koncept projektu, který ani neměl v úmyslu živě vystupovat. Šlo jen o odlišnou uměleckou expresi, co bylo potřeba ventilovat ven. Ale situace vyplynula zcela jinak a Corona už se nedá onálepkovat „studiovým počinem“. S tím vším samozřejmě souvisí nadcházející cíle, kterých bychom rádi dosáhli. Prezentace videoklipem je jednoznačně pro každou kapelu nutnost, tudíž bych řekl, že vás nemine, ale otázkou je v jaké formě. Nechte se překvapit. To samé s hudebním vývojem. Coronu sice definuje pomalé tempo, temná atmosféra a drásavý projev protknutý melodikou, ale myslím, že mantinely je třeba dále rozvíjet a zkoušet i jiné možnosti. Samozřejmě v rámci svého původně nastoleného výrazu, jenž by přirozeně mohl vykrystalizovat do další zajímavé podoby.

Dahlien: Doufám, že si touto odpovědí zbytečně nenaseru do bot, ale za sebe bych ráda prozkoumala i jiné vokální polohy a výraziva, možná místy i více vrstev přes sebe, navazovat a prolínat. Do určitý míry trochu rozvinout to, co jsem v „A Ray Of Black Light Lantern“ načala.

Iggy: Jak jsem říkal, ty plány jsou hodně velké a o videoklipu se v současné době přemýšlí. Na novém materiálu už děláme, ale nechci nic víc prozrazovat.

The Corona Lantern - Consuming the Tempest

Nuže, máme tu poslední otázku – jaké hvězdě vaše koróna patří? Je to obr, anebo trpaslík, anebo snad dokonce nějaká konkrétní? Díky za rozhovor a ať se vám daří!

Dima: TCL patří podle mého k obrovské umírající hvězdě, která hoří zevnitř a tento oheň ovlivňuje vše kolem ní. A během umírání k sobě přitahuje ještě více věcí, čímž urychluje cestu vedoucí ke zkáze. S každou vteřinou lákají její paprsky okolní hmotu, skoro jako kdyby to byla můra hledající světlo, které ji nakonec zabije. Celý proces se neděje v tichosti, naopak, s konstantním praskajícím zvukem nekonečných myšlenek, nechutných pocitů, rozbitých snů a ztracených možností.

Dahlien: Velice zjednodušeně a s nadsázkou – jsme trpaslík, co by byl rád obrem. :) Děkujeme Sicmaggot za možnost vyjádřit se a čtenářům za pozornost při čtení!


Candlemass – Death Thy Lover

Candlemass - Death Thy Lover

Země: Švédsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 3.6.2016
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Death Thy Lover
02. Sleeping Giant
03. Sinister and Sweet
04. The Goose

Hrací doba: 25:28

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Abych řekl pravdu, současné situaci v Candlemass ne úplně rozumím. Kapela před vydáním posledního alba „Psalms for the Dead“ ohlásila, že toto bude úplně poslední a že tímto počinem bude ukončena studiová kariéra skupiny. Již od počátku však bylo jasně řečeno, že jen nebude vznikat nová muzika, ale koncertování bude probíhat i nadále. V pohodě, to beru, i když mě to hodně mrzelo, protože pro Candlemass jsem měl vždycky slabost a tahle kapela má u mě prostě trochu speciální místo. Sice jsem už několikrát prohlásil, že mám metalovou scénu u prdele a zajímá mě jen tak muzika, ale je to pravda jen do jisté míry. Tenhle žánr mě přece jen provází skoro celý můj život, tudíž k tomu mám poněkud sentimentální vztah, a tak je mi prostě smutno, když to takhle skvělé kapely balí, zatímco mrdky jako Sabaton za nadšeného potlesku plní haly. Ale co se dá dělat.

Hlad po tvorbě hudby však zjevně jen tak utnout nejde, pročež se hlavní skladatel Leif Edling takřka okamžitě pustil do nové kapely Avatarium, jejíž produkce je rovněž výborná. Na druhém albu si to Avatarium namířili víc do retra, takže snad z touhy po čistokrevném doom metalu si Leif udělal nový osobní projekt The Doomsday Kingdom, s nímž před pár měsíci vydal povedené ípko „Never Machine“. No, a aby to náhodou nebylo příliš jednoduché, tak zničehonic přestalo platit, že Candlemass už novou muziku nenahrají. Nejsem si jist, jestli to bylo skutečně myšleno skutečně jako „nebudeme nahrávat nic nového“, anebo spíš mírnější „nebudeme nahrávat desky, ale sem tam písničku třeba jo“, to už si úplně přesně nevzpomínám, ale já jsem to pochopil tím prvním způsobem. A přesto tu nový materiál je – trvá 25 minut, jmenuje se „Death Thy Lover“ a je onálepkován jako EP.

V případě „Death Thy Lover“ se ale sluší vypíchnout ještě jednu věc. Candlemass měli vždycky trochu trable se zpěváky. Však historku o tom, jak byl Messiah Marcolin vyhozen, dostal druhou šanci a pak byl vyhozen znovu, protože je to diplomaticky řečeno komplikovaná povaha a i navzdory jeho nespornému pěveckému talentu s ním nešlo vyjít, všichni známe. Nehledě na epizody s dalšími pěvci. Zdálo se, že situace byla vyřešena, když Candlemass do svých řad přijali Roberta Lowea ze Solitude Aeturnus. S ním dali dohromady několik velmi dobrých alb, ale těsně po vydání „Psalms for the Dead“ byl Lowe taktéž odejit – prý kvůli tomu, že flákal koncerty.

Candlemass

Na Robertovo místo nastoupil ostřílený Mats Levén, jenž zpíval třeba v kapele Yngwieho Malmsteena, u At Vance, v Therion a v mnoha dalších formacích, mezi nimiž nechybí ani dva projekty, v nichž se potkal s Leifem Edlingem. Jedná se o seskupení Krux a Abstrakt Algebra (což je kapela kterou Edling založil po prvním rozpadu Candlemass, aby pak Candlemass obnovil, když o Abstrakt Algebra nahrávací společnosti nejevily zájem… je to všechno pěkně zamotané, což?). Nehledě na fakt, že už v roce 2006 se v samotných Candlemass mihl. Původně byl Levén veden jen jako koncertní host, ale v loňském roce byl pasován na regulérního člena a „Death Thy Lover“ je vůbec prvním studiovým počinem (oficiálním, několik raritních demáčů už v minulosti vyšlo na kompilacích či B-stranách singlů), na němž se Levén představuje jako zpěvák Candlemass.

Jak vidno, ta personální historie Candlemass a všech spřízněných projektů, vedlejšáků, bokovek a dalších kapel je pěkně spletitá, že by to vydalo na vlastní a pěkně macatý článek (třeba se do toho i někdy pustím a napíšu to, kdo ví…), takže toho nechme. Nějakou představu, jakou pozici „Death Thy Lover“ v historii Candlemass má, jsme si snad již utvořili, tak pojďme na vlastní náplň novinkového minialba, tedy na hudbu.

Již jsem výše řekl, že Candlemass mám fakt hodně rád. Jsou lidi, pro něž tahle skupina znamená první tři desky a pak už nic, ale já mezi takové nepatřím. Fakt upřímně jsem si užíval i tvorbu v poslední dekádě, počínaje sněhobílým bezejmenným albem, které nazpíval ještě Messiah Marcolin, konče údajně labutí písní „Psalms for the Dead“ – vážně mě to bavilo. Navzdory trochu prapodivné situaci okolo konce-nekonce jsem se tedy těšil i na „Death Thy Lover“, ale tentokrát to se mnou nic moc nedělá. Hudebně se EP samozřejmě nese v typickém duchu Candlemass, čili epičtější doom metal postavený na výrazných riffech a s čistým vokálem. V tomto ohledu „Death Thy Lover“ nijak nevybočuje, což bych ale nepovažoval za negativum, protože přesně tohle od nich chci slyšet.

Jenom se mi zdá, že tentokrát to prostě nemá takovou tu sílu a lehkou skladatelskou ruku, jaká ani na posledních deskách nechyběla. „Sleeping Giant“ možná má solidní ústřední riff, „Death Thy Lover“ také není vyloženě špatná a „The Goose“ je zase příjemně zadoomaně utahaná, jenomže v tom není ona pověstná chemie jako dřív. Všechny čtyři přítomné písně jsou na úrovni těch nejslabších kusů z posledních řadových nahrávek, spíš ještě o kousek níže. Nechtěl jsem to říct na plnou hubu, ale nakonec to asi zaznít musí – „Death Thy Lover“ na mě působí jako nějaký šuplíkový materiál, k jehož vydání nedošlo kvůli nedostatečné kvalitě, jako odřezky a přebytky ze skladatelských seancí posledních desek, nyní servírovány jakožto zbrusu nový počin. Nevím, jestli to tak skutečně je, ale úroveň toho materiálu takové nelichotivé dojmy vzbuzuje.

Candlemass - Death Thy Lover

Jistě, Candlemass jsou stále natolik kvalitní a zkušená formace, že nehrozí, aby se jednalo o neposlouchatelnou záležitost. Poslouchatelnost ovšem automaticky nezaručuje vysokou kvalitu. Buďme upřímní – „Death Thy Lover“ je jednoduše průměrná práce. S legendárním statusem Candlemass sice neotřese, ale v rámci tvorby skupiny patří k tomu horšímu. Chtě nechtě se vkrádá neodbytná myšlenka, že kdyby tohle EP nikdy nevyšlo, posluchači by nebyli ochuzeni vůbec o nic, což z „Death Thy Lover“ dělá docela zbytečnou nahrávku.