Archiv štítku: doom metal

Argonavis – Passing the Igneous Maw

Argonavis - Passing the Igneous Maw

Země: Kanada
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 1.2.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Passing the Igneous Maw
02. Carving the Wapta Gorge
03. For All Slaves: The Cold March to the Scorched Gates
04. Katabasis
05. The Blazing Torrent of Nasus’ Victory: Pyrophlegethon
06. Katharmos: Towards the Isle of the Dead

Hrací doba: 66:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Argonavis

Tajemných kapel bez informací o sestavě či jakýchkoliv dalších podrobnostech se v posledních letech vyrojilo jako hub po dešti. Nebo dešťovek po dešti. Nebo čehokoliv jiného, co se rojí po dešti, po dešti. Mně osobně to ale nijak nevadí, vlastně mi takový stav věcí docela i vyhovuje – přijde mi to mnohonásobně sympatičtější a smysluplnější než snaha být všude vidět a všude slyšet, všechny sociální sítě spamovat milionem statusů a fotek, znáte to jistě sami. Člověk by musel být slepý a hluchý, aby to nevnímal. Opačný extrém minimálního nebo dokonce žádného infa je mi o poznání milejší, protože když nic jiného, formace takovým přístupem za sebe nechává mluvit samotnou hudbu a nic jiného. A právě o té to koneckonců celé je. Nebo by přinejmenším mělo být.

Kanadští Argonavis se zdají být dalšími z takových tajuplných formací. Kdo zde hraje, to se nikde nedozvíte. Víme pouze zemi původu a počet postav – dvě. Zbývá doplnit zakuklené fotky – a nutno dodat, že ty jsou v případě Argonavis výstavní… bez ironie, fakt se mi to líbí – a to jest prakticky vše. Na Bandcampu se lze dočíst ještě nějaké obecné slinty o tematickém zaměření a filozofii, ale mně osobně se z těch všech psychologických vývojů, entropických zániků, alegorických cest a triumfálních vzestupů spíš zamotala palice a hovno bych tomu rozuměl, i kdyby to bylo česky.

Podobně – ještě víc! – těžko přelouskatelné se nakonec ukázalo být i debutové album Argonavis. „Passing the Igneous Maw“ možná dle kresleného obalu nevypadá jako nějaká zásadně náročná nebo těžce vstřebatelná deska, přesto taková je. Asi nepřekvapí, že tomu odpovídá i její dramaturgie, kdy se na ploše více jak jedné hodiny objevuje pouze šest skladeb. Nebudeme-li navíc počítat intro „Passing the Igneous Maw“ a outro „Katharmos: Towards the Isle of the Dead“, pak i nejkratší stopa „Katabasis“ se zastavila jen těsně před desetiminutovou hranicí.

Co ale vstřebávání „Passing the Igneous Maw“ ztěžuje ještě víc, je vlastní ladění materiálu. Nahrávka působí ohromně homogenně a neprostupně, čemuž napomáhá i její mírně zastřený sound. Může se zdát, že se Argonavis ve strukturách písní drží zlaté střední cesty, jelikož nehrají ani monotónně, ani neskáčou mezi motivy co vteřinu. Jednotlivé písně nejsou skoupé na změny temp a vývoj. Přesto se deska před posluchačem otvírá jen velmi neochotně a dolovat z ní konkrétní nápady je poměrně obtížné. Anebo to je jen můj dojem, což ale nic nemění na tom, že se mi „Passing the Igneous Maw“ z tohoto ohledu poslouchalo dost obtížně.

Argonavis každopádně nijak moc nepomáhají. Melodií není mnoho a většinou jsou zastrkané až v druhé vrstvě pod vrchní zvukovou masou. Což je místy skoro až škoda, protože některé z nich jsou velmi povedené. Navíc si na takové momenty musíte dlouho počkat, protože přicházejí spíše jako třešnička po mnoha minutách základních vyjadřovacích prostředků Argonavis, čímž je hutná kombinace black a doom metalu.

Argonavis

I v téhle poloze dokážou Argonavis zahustit atmosféru a postupně nakumulovat nějaký tlak, což samozřejmě není vůbec k zahození. I k takovým ale někdy bývá delší cesta. Kanaďané se bohužel nevyhnuli ani planým pasážím, které výsledku moc nepomáhají, v tom lepším případě nic moc neřeší a v tom horším i trochu nudí. Prakticky v každé skladbě lze najít nějaký povedený moment i nějaký ten slabý. Jako příklad můžeme uvést „The Blazing Torrent of Nasus’ Victory: Pyrophlegethon“, která je s bezmála osmnácti minutami nejdelší na desce. Zatímco její začátek je docela o ničem, její poslední dvě minuty jsou naopak skvělé.

Bylo by jistě moc fajn, kdyby se Argonavis neutopili ve svých ambicích, zbytečně nenatahovali písně, vyvarovali se vaty a ty stěžejní nápady naopak zhustili do menší plochy a intenzivnějšího prožitku. Takhle je totiž „Passing the Igneous Maw“ jenom dobré, nikoliv však skutečně strhující. O potenciálu či talentu není třeba diskutovat, vize by zjevně také byla, ale ke vstupu mezi elitu je nutné přidat ještě víc než výborné promo fotky.


Sleep – The Sciences

Sleep - The Sciences

Země: USA
Žánr: stoner / doom metal
Datum vydání: 20.5.2018
Label: Third Man Records

Tracklist:
01. The Sciences
02. Marijuanaut’s Theme
03. Sonic Titan
04. Antarcticans Thawed
05. Giza Butler
06. The Botanist

Hrací doba: 53:00

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Nevím, zda jsem byl jediným, kdo nepostřehl žádné zvěsti o nadcházejícím albu Sleep, ale jeho vydání mě příjemně překvapilo. Samozřejmě jsem věděl, že se Sleep vrátili zpátky, tomu už je ale bezmála deset let. Původního bubeníka Chrise Hakiuse chvíli po návratu nahradil Jason RoederNeurosis, který tak doplnil starou známou dvojici Matt Pike a Al Cisneros. Členové Sleep v období svého spánku nezaháleli, spolky jako Om a High on Fire jsou asi všem dobře známé, ale jejich domovskou základnu probudili opět k plnohodnotnému studiovému životu až po dlouhých dvaceti letech.

Z tvorby Sleep jsem měl vždy nejraději jejich druhou nahrávku „Sleep’s Holy Mountain“. „Jerusalem“ mě nikdy příliš nenadchl, zato poupravený „Dopesmoker“ mám už raději. Přesto mi tam stále něco k absolutnímu blahu chybí. Přisuzuji to ne zrovna dobré situaci v kapele, která se snažila vytvořit jednopísňovou nahrávku, ale nesetkala se s pochopením u vydavatelů. Ostatně to také zapříčinilo jejich rozpad.

O to nadšenější jsem z vydání „The Sciences“ byl, jelikož se v podstatě jedná teprve o třetí album, které kapela nahrála v plně funkčním stavu. A materiál je to vskutku na výsost povedený. Daleko předčil má očekávání. Ono něco jiného je být rád, že nějaká nová deska vůbec vyšla, a něco jiného je být rád, když ta deska ještě k tomu stojí za to. S „The Sciences“ máme co do činění s jedním z nejlepších počinů dosavadního roku 2018.

„The Sciences“ je klasicky tvrdým a pomalým stonerem s monotónností sobě vlastní. Nedochází tu k žádným nečekaným výpadům, Pike se nebojí zasólovat, ale jeho hlavní doménou jsou především riffy, jichž opět vysolil hned několik výborných. Všechno má ten správně podladěný mohutný, ale přitom stále přístupný zvuk, takže navodit atmosféru dalekého vesmíru, kde mají astronauti ve skafandru místo dýchacích přístrojů bonga, se daří dokonale. Navíc poslech v právě probíhajících tropických vedrech dokonale umocňuje všudypřítomný potem zatuchlý odér, jak se na vás umaštěné riffy lepí a zaříkávání Ala Cisnerose způsobuje mrákoty. Zkrátka ideální čas na to užít si právě třeba „The Sciences“, ono se toho stejně moc jiného v tomhle počasí dělat nedá.

Novinka „The Sciences“ obsahuje šest skladeb, přičemž jednu z nich, „Sonic Titan“, známe už z vydání „Dopesmoker“, na kterém se objevila její živá verze ze studia. Té jsem nikdy dříve nevěnoval moc pozornosti, ale v novém hávu se rázem stala mým nejoblíbenějším kusem celého alba. Dvanáct a půl minuty úplného stonerového vesmíru řeže fakt výborně. Z dob tvorby „Dopesmoker“, tedy roku 1996, pochází rovněž následující těžká váha „Antarcticans Thawed“ a opět se trefuje do černého.

Sleep

Stejně tak jsem si oblíbil „Marijuanaut’s Theme“, která je vtipná nejen svým názvem, ale také textem. Ostatně kolem trávy se tu točí úplně všechno, což v případě Sleep není nic nového. Co už je trochu méně obvyklé, jsou odkazy k praotcům žánru – Black Sabbath. Nejenomže se v textu výše zmíněné písně objevuje jakási planeta Iommia a prolétává se Iommosférou, v „Giza Butler“ se v tomto názvosloví pokračuje, no a její jméno asi netřeba dále dovysvětlovat. Instrumentálky „The Sciences“ a „The Botanist“ slouží jako intro respektive outro a vhodně ohraničují hlavní čtyři díla.

Sleep jsou nejenom zakladateli stoner/doomového žánru, ale doposavad platí za jednoho z hlavních představitelů, jenž má i v roce 2018 co říci. Při poslechu si kolikrát říkám, jestli to vlastně není jejich úplně nejlepší deska. Každopádně se toho v daném žánru v posledních letech moc lepšího neudálo, zdali vůbec něco. Kdo by náhodou neměl dost, tak v květnu vyšel také singl „Leagues Beneath“, rovněž solidní záležitost. Zkrátka Sleep do toho letos hrábli pořádně a „The Sciences“ by nemělo rozhodně nikomu utéci.


Chrch – Light Will Consume Us All

Chrch - Light Will Consume Us All

Země: USA
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 11.5.2018
Label: Neurot Recordings

Tracklist:
01. Infinite Return
02. Portals
03. Aether

Hrací doba: 44:57

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Název Chrch mě kurva baví. Zní to, jako kdyby si někdo brutálně odchrchal a vychrchnul brutální chrchel. To je prostě bžunda až za roh. Předpokládám ovšem, že v jů es ej mají pro pořádný kemr hezky od srdíčka trochu jiný výraz, takže se jedná spíš o nezamýšlený bonus pro majitele českého a slovenského občanství. Jak to ale vzniklo? Kapela sedřít jmenovala Church, ale od roku 2015, nevím z jakého důvodu, se rozhodla vypustit jedinou samohlásku ve slově a začít… „chrchlat“.

Netuším, proč a odkud jsem takový dojem získal, ale zdá se mi, že ačkoliv nejde o žádné veterány a v sestavě také nenajdeme žádná známá jména, docela se o Chrch ví a mluví. Jasně, letošní deska „Light Will Consume Us All“ vyšla pod Neurot Recordings, tedy labelem vlastněným členy Neurosis, což nějakou pozornost zajistí samo o sobě, ale název kapely mi byl kdoví proč povědomý už dříve. Každopádně, debut „Unanswered Hymns“ z roku 2015 ani loňské splitko s žánrově i národnostně spřízněnými Fister jsem neslyšel, tak jsem si řekl, že okoštuju alespoň novinku, abych nebyl úplný ignorant a byl trochu v obraze.

A hned na začátek to rozseknu – tahle muzika je nadhodnocená stejně brutálně, jak brutálně chrchlá název kapely. Stačí si jebnout Chrch do Googlu (chytrá, leč nesouvisející vsuvka – jestli nevíte, odkud pochází název Googlu, čtěte pro zajímavost tady) a okamžitě na vás vyskočí hromada zahraničních článků, kde se píše o tom, jak je album „brilliant“, jak jsou songy „devastating“ a jak jsou riffy „earth-shattering“. Kecy v kleci. Nuda je to.

Libovolná fiktivní pohádková entita, ať už to má být Bůh, Cthulhu anebo Létající špagetové monstrum, mi může být svědkem, že zatěžkaná monotónní muzika a můj přehrávač jsou dvě věci, které dohromady prostě ladí. Chrch ten sludge/doom sice drhnou od podlahy (byť je otázka, zdali vůbec lze takový žánr nedrhnout od podlahy), ale to je asi tak vše pozitivní, co k „Light Will Consume Us All“ můžu říct. Takhle dlouhé skladby, které se přelévají mezi různými repetitivními plochami, potřebují tři věci, aby mohly uspokojivě fungovat: zaprvé – stěžejní motiv musí být výrazný (ne nutně složitý); zadruhé – rytmika musí zaháknout drápy a nepustit, musí prostě podmanit; zatřetí – atmosféra musí makat. Ani jedním z těchto tří atributů se „Light Will Consume Us All“ nemůže pochlubit.

A přitom jsem byl na desku zvědavý, už jen kvůli dámskému vokálu, jenž v takových žánrech dokáže být velmi příjemným kořením a vítaným oživením. Ani ten ale výsledek nevytáhne, když je to celé víc těžkopádné než zatěžkané. Náznak toho, jak by se to dalo, probleskuje v některých momentech první poloviny „Portals“, ale jde skutečně spíš jen o náznaky, což je prostě strašně málo na desku o délce tři čtvrtě hodiny. Naopak třeba úvodní flák „Infinite Return“ má na frajera celých 21 minut, ale prakticky se v něm neděje nic moc zajímavého, na základě čeho by si píseň mohla takovou délku obhájit.

„Light Will Consume Us All“ není totální kopa sraček, jde prostě o průměrnou práci a zapomenutelnou desku, nic víc. Silné přehodnocování všude okolo nicméně člověka nutně staví do opozice a nutí poslat na Chrch nemilosrdný hejt. Což se může zdát jako nespravedlivé, nicméně i bez zbytečných antipatií platí, že mě „Light Will Consume Us All“ zklamalo a že to album považuji za slabé.


Dark Buddha Rising – II

Dark Buddha Rising - II

Země: Finsko
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 20.4.2018
Label: Neurot Recordings

Tracklist:
01. Mahathgata I
02. Mahathgata II

Hrací doba: 25:44

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Dneska si splatíme jeden z mnoha dluhů, které tu na stránce máme. Ještě nikdy u nás totiž nevyšla žádná recenze na finské Dark Buddha Rising. Což asi není úplně hrdelní zločin vůči vší metalové podstatě, přesto si myslím, že se jedná o skupinu, která si zde pozornost určitě zaslouží. A to nejen díky provázanosti s dalšími zajímavými projekty jako Hexvessel, Atomikylä, Mr. Peter Hayden, Candy Cane či společné kolaboraci Waste of Space Orchestra, na níž se členové Dark Buddha Rising podíleli s Oranssi Pazuzu, nýbrž v první řadě kvůli hudbě samotné. Ačkoliv věřím tomu, že pro spoustu z vás (předpokládám, že asi pro většinu) nebudu říkat nic nového, poněvadž jste s muzikou Dark Buddha Rising jistě obeznámeni…

V letošním roce si Finové připsali na konto minialbum „II“, které dle názvu navazuje na jejich debutovou deskou „I“ z roku 2007. Trochu vtipné je, že EP obsahuje stejný počet skladeb jako minulá řadovka „Inversum“ (2015), tedy dvě, ale tentokrát se stopáž zastavila na dvaceti pěti minutách, tudíž nejspíš právě kvůli tomu je novinka označena jen jako malé album. Formální klasifikace nám nicméně může být u análu, protože nejde o nic většího než prachobyčejnou nálepku, s níž se „II“ zapíše do metalových databází. V konečném důsledku vždycky rozhoduje muzika a v té má tahle nahrávka co nabídnout.

Žádné stylové kotrmelce se na „II“ neodehrávají, což je v tomhle případě asi dobře. Říct, že nové EP zní přibližně asi tak, jak byste od současných Dark Buddha Rising asi čekali, možná na první pohled nezní dvakrát povzbudivě, já to ovšem myslím v tom dobrém slova smyslu. Nesnaž se spravit, co není rozbité, obzvlášť když to ještě neomrzelo a když se nejedná o kopírku minulých prací. Jakmile Finové rozjedou „Mahathgata I“, tak to tam pořád je. Monotónní sludge/doom s atmosférickými doplňky, psychedelická mlha… stačí jen krapánek snahy a dostaví se opojení.

Z obou přítomných písní mě víc baví právě „Mahathgata I“ postavená hlavně na riffech a konstantnímu napětí pečlivě budovanému napříč celou skladbou. Zvlášť když i navzdory čtvrthodinové hrací době dost odsýpá (i přestože se místy „táhne“ jak doomový sopel) a nedává prakticky žádný prostor pro nudu. „Mahathgata II“ na to jde trochu jinak a volí spíš plíživější postupný růst za pomoci temno-ambientu, ke kytarovému klimaxu vystoupí až někdy ve třech čtvrtinách a udrží se v něm jen nějaké dvě minuty. Ani tenhle kus není špatný, atmosféra mu neschází a dobrý dojem z EP spíš stvrdí, než zkazí, ale jak jsem řekl, metal v podání „Mahathgata I“ mě v tomto případě oslovil o něco více.

Dark Buddha Rising

Tím ovšem nechci vzbudit dojem, že druhá polovina ípíčka tam je spíš na ozdobu. „II“ jako celek je sakra v cajku a myslím, že lze bezpečně prohlásit, že i se svým nejnovějším počinem si Dark Buddha Rising udrželi svůj status kvalitní kapely. Pokud jste se navíc s touhle bandou nikdy nesetkali, právě „II“ může díky své přímočarosti, kratší hrací době a relativní stravitelnosti dobře posloužit jakožto první seznámení. Za mě každopádně spokojenost, co víc k tomu dodat.


Dautha – Brethren of the Black Soil

Dautha - Brethren of the Black Soil

Země: Švédsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 16.3.2018
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Hodie mihi, cras tibi
02. Brethren of the Black Soil
03. Maximinus Thrax
04. The Children’s Crusade
05. In Between Two Floods
06. Bogbodies

Hrací doba: 57:32

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandcamp 2

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Tuším, že už jsem tím relativně nedávno začínal jinou recenzi, ale dnes se mi opět hodí říct, že můj vztah k doom metalu se v posledních několika málo letech proměnil docela radikálně. Zatímco dříve jsem měl tenhle metalový subžánr a prakticky všechny jeho odnože ve veliké oblibě, postupem času můj zájem o doom zásadně opadl, takže se z mého přehrávače až na několik málo čestných výjimek vytratil prakticky nadobro. Dobře, to možná zní trochu nadneseně, jelikož tu a tam si doom metal samozřejmě pustím, ale zpravidla se jedná o již prověřená jména a oblíbená alba, objevování nových mě v téhle oblasti přestalo bavit, o nějakém aktivním vyhledávání nových doomových formací nemůže být moc řeč.

A přece jednu takovou dnes hodlám recenzovat. Dautha jsem si pustil čistě jen z toho důvodu, že mi jejich debutová dlouhohrající nahrávka „Brethren of the Black Soil“ přistála pod nosem bez jakékoliv snahy. Ukázky mi zněly poměrně nadějně, obal se mi líbil a jméno Ván Records v kolonce vydavatele taktéž vzbuzovalo určitou důvěru, tudíž jsem se rozhodl dát téhle švédské formaci šanci. Až později jsem třeba zjistil, že vokálu se v Dautha ujal Lars Palmqvist ze Scar Symmetry, což je kapela, jejíž hudba mě míjí obrovským obloukem, takže by mě Larsova přítomnost víc odrazovala než cokoliv jiného. Čili ještě štěstí, že jsem to nezjistil dříve.

Nečekal bych (důvody hledejte v úvodním odstavci) totiž, že na mě zničehonic vykoukne naprosto ryzí a čistokrevná doommetalová nahrávka, která by mě bavila takovým způsobem, jakým mě baví „Brethren of the Black Soil“. Nicméně je to tak a jsem za to dost rád. Každopádně to hovoří v její prospěch a vypovídá to něco o jejích kvalitách.

Švédové nemají žádné choutky co se extrémnějších oblastí doom metalu týče. Jejich muzika čerpá z klasického doomu s nádechem epických nálad a čistým heavymetalovým vokálem. Potřebujete-li nápovědu, myslete třebas na Candlemass či Solitude Aeternus. Zejména vliv prvních jmenovaných je místy velmi cítit, konkrétně třeba ve třetí skladbě „Maximinus Thrax“. Ale to vůbec nevadí, vlastně abych řekl pravdu, možná mě to i trochu potěšilo. Protože prostě proč ne.

Nahrávka jako celek je poměrně vyrovnaná. Vcelku rychle jsem si sice našel své favority, ale není tu jediná píseň, jejíž přítomnost by mě obtěžovala, a to je myslím to hlavní. Vyzdvihl bych titulní umíráček „Brethren of the Black Soil“, který přesahuje čtvrt hodiny a dokáže nabídnout několik moc hezky vypjatých momentů. „Maximinus Thrax“ načichlou vlivem Candlemass už jsem zmiňoval, tudíž se přesunu dále k „The Childern‘s Crusade“, jež zaujme citelným epičtějším feelingem. Naštěstí ne za cenu nějakého otravného patosu. Hodně se mi potom líbí i závěr v podání „Bogbodies“, která je sice na albu nejkratší, ale svou atmosférou nezůstává více jak desetiminutovým monumentům nic dlužna. Z potemnělého začátku totiž naroste k hypnotickému ústřednímu motivu a opět nabídne něco, co v předchozím průběhu alba nebylo v takové podobě ke slyšení. Právě ona a „The Childern‘s Crusade“ jsou skutečnými vrcholy celého počinu.

Nejdůležitější ovšem je, že „Brethren of the Black Soil“ uspokojivě funguje jako celek. Najdou se ne tak strhující pasáže, ale celková atmosféra nahrávky to utáhne a negativa spolehlivě přebije, byť tato citelně čerpá z obstarožních a již vymyšlených postupů. Za nějakou originalitu Dautha chválit nelze, ale jejich cvičení na téma klasického doom metalu má charisma a určité vnitřní kouzlo. A to mě prostě v současné době dokáže oslovit víc než nastokrát stejné funeral-doomové tryzny, které se jen neinvenčně snaží o pomalý mord. Za mě hodně velký cajk.


Silent Stream of Godless Elegy – Smutnice

Silent Stream of Godless Elegy - Smutnice

Země: Česká republika
Žánr: folk / doom metal
Datum vydání: 11.5.2018
Label: Redblack Productions

Tracklist:
01. Ten, který ukoval Slunce
02. Kdo z nás je víc
03. Synečku
04. Ptakoprav
05. Malověrná
06. Za nevěstou
07. Tichý zpěv
08. Bezbřeží

Hrací doba: 48:33

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Silent Stream of Godless Elegy

Silent Stream of Godless Elegy nepochybně patří k výrazným jménům domácí metalové scény. Dokonce bych si hned zkraje dovolil nadhodit odvážnou myšlenku, že některá jejich starší alba patří k tomu nejlepšímu, co kdy v českém metalu vyšlo. Když ale tohle říkám, rozhodně při tom nemám na mysli minulou desku „Návaz“.

Jistě si všichni vzpomenete, jak se tenkrát mluvilo o tom, jaká to není senzace, že Silent Stream of Godless Elegy budou vydávat u labelu jako Season of Mist. A zprvu se zdálo, že pod křídly velkého francouzské vydavatelství pustili do světa výborné album. Tento dojem ale trval jen chvíli. „Návaz“ mě v době svého vydání tuze bavil, ale nadšení zanedlouho přešlo a s časovým odstupem již s jistotou můžeme říct, že jde pravděpodobně o nejméně záživnou nahrávku kapely. Nebyla hloupá nebo vysloveně průměrná, ale pět let po vydání už si člověk pouští jenom skutečně výrazná alba. A mezi taková „Návaz“, na rozdíl od třeba „Behind the Shadows“, „Themes“ nebo „Relic Dances“, nepatří.

Novinka „Smutnice“ přichází po dlouhých sedmi letech, během nichž opět došlo k výrazným obměnám sestavy. Od minulé desky zbylo jen (dnes již) ústřední manželské duo Radka a Hany Hajdových, druhý zpěvák Pavel Hrnčíř a cellista Michal Sýkora, po Radku Hajdovi nejstarší stálice v řadách Silent Stream of Godless Elegy. Pryč je i kapitola u zahraničního labelu, protože počin vyšel opět v Čechách, ale jistá zajímavá jména zvenku se přece jenom objevují – Yossi Sassi (ex-Orphaned Land) jako producent a Roland Grapow (Masterplan, ex-Helloween), s nímž Silent Stream of Godless Elegy nakonec nespolupracují prvně, na mixu.

Záměrně jsem psaní o „Smutnici“ mírně pozdržel a nechal album déle odležet, abych si pořádně rozmyslel, co o něm napíšu, a nedopadl jako posledně s „Návazem“, které jsem v dobové recenzi zbytečně přechválil a s po čase se k němu už prakticky nevracel. A s tímto menším odstupem mohu říct, že takto s dost velkou pravděpodobností dopadne i „Smutnice“, byť je asi o kousek silnější než její přímý předchůdce.

Pokud se mě zeptáte, jaké mám důvody k takovému tvrzení, co je na „Smutnici“ nepovedené, pak zpříma odpovědět nedokážu. Nepřijde mi, že by Silent Stream of Godless Elegy dělali něco vyloženě špatně. Mají svůj rukopis na pomezí folk a doom metalu kořeněný lokálním feelingem, nápady mají také a některé pasáže „Smutnice“ jsou moc fajn. Zejména ty jemnější a baladičtější, v nichž to kapele v její současné podobě sluší o moc víc než neohrabaný metal, který se nesměle objevuje především ve druhé písni „Kdo z nás je víc“. Což je asi nejméně sympatický song na albu, společně s úvodním kusem „Ten, který ukoval slunce“, jenž se už notně oposlouchal. I z těchto důvodů mě tak napadá, že nemetalové, čistě folklórní album, dejme tomu něco na styl Tomáše Kočka, s nímž ostatně kapela v minulosti intenzivně spolupracovala, by možná současným Silent Stream of Godless Elegy sedělo víc.

Silent Stream of Godless Elegy

Střed alba je vlastně dost fajn. „Synečku“, „Ptákoprav“ a „Malověrná“ jsou povedené a při zmiňování toho nejzajímavějšího bych k nim navíc dodal ještě poslední „Bezbřeží“. Slušné motivy se nicméně objevují i v dalších dosud nejmenovaných písničkách. Přesto jsem po nějaké době zjistil, že vlastně nemám chuť poslouchat „Smutnici“ dál. Dal jsem tomu nějakých x poslechů, nemůžu tvrdit, že by se mi to nelíbilo nebo že by mě snad poslech dokonce obtěžoval, nakonec se mi to vcelku líbilo. Ale jaksi nemám potřebu v tom poslouchání pokračovat, z dlouhodobějšího hlediska ke „Smutnici“ člověka nic moc netáhne. Chybí tomu jakýsi punc nadčasovosti, jímž se mohla pyšnit starší, výše jmenovaná alba Silent Stream of Godless Elegy.

Je to pro moravskou stálici ostudný výsledek? Myslím, že ne. Ostuda vypadá a zní trochu jinak. Na „Smutnici“ je znát, že jejímu vzniku někdo věnoval péči a záleželo mu na ní, což je samozřejmě chvályhodné, ale ještě to automaticky nezaručuje hluboké zážitky i pro lidi, kteří nakonec desku poslouchají. Zdá se mi, že Silent Stream of Godless Elegy se s aktuální a minulou nahrávkou dostali do toho stádia kariéry, kdy už řekli to hlavní a svá zásadní díla mají za sebou, a dnes si jen s přehledem udržují solidní kvalitativní standard, za nějž se nemusejí stydět. Ale to nakonec taky nemusí být úplně špatně.


Lenore S. Fingers – All Things Lost on Earth

Lenore S. Fingers - All Things Lost on Earth

Země: Itálie
Žánr: gothic / doom metal
Datum vydání: 23.3.2018
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. My Name Is Snow
02. Lakeview’s Ghost
03. Rebirth
04. Ever After
05. Luciferines
06. Epitaph
07. My Schizophreniac Child
08. Decadence of Seasons
09. All Things Lost on Earth
10. Ascension

Hrací doba: 46:31

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Italská formace Lenore S. Fingers v čele s mladou zpěvačkou Lenore na sebe prvně upozornila před čtyřmi lety, když vyšel debut s názvem „Inner Tales“. Vzpomínám si, jak se mi to album zpočátku příliš nelíbilo, připadalo mi takové zbytečně ospalé a utahané. To ale trvalo jenom chvíli. Po několika dalších posleších jsem přišel na to, že jsem byl jenom vocas a nedokázal se zprvu naladit na tu správnou frekvenci, na níž deska vysílala. Když se to podařilo, začalo mě „Inner Tales“ naopak dost bavit.

Netvrdím, že jsem to album posléze točil nějak pravidelně. Přece jenom má toho člověk na výběr tolik, že zpětně lze pravidelně přehrávat pouze to, čeho si cení úplně nejvýš, a na takovou laťku se Lenore S. Fingers samozřejmě nevytáhli. Přesto jsem si tu nahrávku i jméno kapely zapamatoval. A když jsem měl někdy chuť na nějakou příjemnou poslechovku měkčího ražení, tak jsem si na „Inner Tales“ vzpomněl a výjimečně si pustil i s odstupem.

Po vydání „Inner Tales“ se ovšem Lenore S. Fingers prakticky ztratili z očí, přinejmenším tedy mně. Opět jsem si jich začal všímat až letos, kdy Italové po čtyřech letech vydali své druhé dlouhohrající album „All Things Lost on Earth“. Do jeho poslechu jsem se nevrhal s přebuzeným elánem, ale nějak jsem tušil, že přinejmenším ze zvědavosti bych si to měl pustit, jakkoliv nepříliš vábný obal a fotka hodná leda tak podprůměrné powermetalové lokálky mohou odrazovat.

Hudebně je na tom „All Things Lost on Earth“ naštěstí o poznání lépe než vizuálně. V tomto ohledu jsem totiž od alba dostal vesměs to, co jsem od něj očekával a chtěl. A s takovou si vlastně nemám nač stěžovat.

Lenore S. Fingers se opět pohybují někde na pomezí gothic metalu (toho druhu, který s opravdovou gotickou scénou nemá společného zhola nic) a doom metalu. Přinejmenším v tom druhém případě se ale sluší dodat, že nejde o žádné monolitické riffy a stísněnou náladu. Atmosféra hudby Lenore S. Fingers není přímo veselá, ale navzdory určité zádumčivosti je jižansky provzdušněná, obecně se jedná spíš o hudbu jemnějšího ražení. Což jen podtrhuje projev hlavní postavy Lenore, jejíž zpěv je na jedné straně poměrně civilní, a přitom mu v podtextech nechybí kousek nalehávosti.

Podobně lze nakonec hovořit i o vlastní muzice a právě to patří k důvodům, proč „All Things Lost on Earth“ potažmo Lenore S. Fingers věnovat pozornost. Jakkoliv totiž zmiňovaná žánrová kombinace nemusí na první poslech vypadat zrovna dvakrát lákavě, Italům se bez sebemenšího zaškobrtnutí daří nesklouzávat ke kýči, patosu, zbytečné opulentnosti a dalším nešvarům, které především onen takzvaný gothic metal trápí. I přes jakousi lehkost to ovšem není úplně mělké a bezobsažné.

Lenore S. Fingers

To vše z „All Things Lost on Earth“ dělá moc příjemnou a sympatickou desku. Sice možná neuchvátí a nestrhne, ale poslouchá se strašně hezky, aniž by potřebovala jakoukoliv podbízivost, a to občas stačí. Přinejmenším v tomto případě ano. Samozřejmě, že se tu a tam vyskytne píseň, která je třeba o něco méně výrazná než okolní kolegyně, ale naštěstí žádná z nich vyloženě špatná nebo otravná. A díky pěkným nevtíravým melodiím i několika povedeným momentům s folkovým nádechem není problém sjet „All Things Lost on Earth“ až do konce a dobře se bavit.

Shrnul bych to asi tak, že se jedná o nenápadnou, leč dobrou záležitost. Možná je to trochu jinde než to, co zde běžně doporučujeme, ale pokud máte náladu na poněkud přívětivější tvář metalové hudby, Lenore S. Fingers patří k důstojným volbám pro takové situace.


Eagle Twin – The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)

Eagle Twin - The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)

Země: USA
Žánr: stoner / sludge / doom metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Quanah Un Rama
02. Elk Wolfv Hymn
03. Heavy Hoof
04. Antlers of Lightning

Hrací doba: 41:31

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Jsem si vědom toho, že je pěkná hovadina začínat recenzi čehokoliv prohlášením, že recenzovaný žánr neposlouchám. Aby ale mezi námi bylo jasno – stoner prakticky neposlouchám. Zrovna tenhle metalový subžánr mi k srdci nikdy zásadně nepřirostl a to málo, co se mi v něm tu a tam zalíbí, je spíš výjimkou stvrzující obecné pravidlo.

Možná, že kdybych recenzi na Eagle Twin přenechal nějakému z kolegů, kteří jsou se stonerem v pohodě a jeho poslech si užívají, dočkalo by se „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“ nadšenějšího hodnocení. Nicméně není naším cílem poskytovat pouze pochvalné čtení a nekritický fanouškovský náhled na vše. Pokud takový přístup vyžadujete, věřím, že na internetu najdete vhodnější stránky, kam nasměřovat svou pozornost. Já si myslím, že občas nezaškodí na nějaký styl poskytnout i pohled někoho, kdo to takříkajíc nežere horem dolem. Navíc i mě poslech „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“ nějakým způsobem lákal, což ve finále byla ta primární věc, proč jsem se do třetí řadové nahrávky Eagle Twin pustil.

Jistě si říkáte, že ona lákavost se někde musela vzít, a samozřejmě máte pravdu. Pustil jsem si totiž ukázku a začátek úvodní skladby „Quanah Un Rama“ mi přišel jednoduše skvělý. Dost na to, abych měl zájem zkusit „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“ celé. Plus nesmím opomenout, že mě ke zkoušce přesvědčovala i výborná obálka, přinejmenším za ni si kapela pochvalu nepochybně zaslouží.

Všiml jsem si, že nejen artwork novinky, ale i obálky obou předchozích alb „The Unkindness of Crows“ (2009) a „The Feather Tipped the Serpent’s Scale“ pracují s výraznými zvířecími motivy. I to mě nalákalo, abych prozkoumal také textovou stránku „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“. Ty mi přijdou docela zajímavé, jsou plné zvířat severoamerické divočiny a zachycení jejich majestátu prostřednictvím častých, leč srozumitelných metafor. Každopádně, texty na mě dýchly poměrně zvláštní atmosférou, což je fajn.

Po hudební stránce už ale nejsem u takového vytržení. A přitom začátek desky, jak už bylo zmíněno, je zasraně epický. Rozjezd „Quanah Un Rama“ bych se vůbec nebál označit za excelentní, má velkou atmosféru a opravdu upřímně baví. Hromová rytmika, přiškrcené riffy, hrubě odchrchlaná slova a nástup krásné kytarové melodie funguje jako prase. Bohužel jde jen o první cca tři minuty tohoto jedenáct a půl minuty dlouhého fláku. Eagle Twin se posléze uchýlí ke standardnímu dřevnímu stonerovému výrazu, který mě na prdel prostě neposadí.

Eagle Twin

„Quanah Un Rama“ tedy obsahuje zároveň to nejpůsobivější i nejnudnější, co je na „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“ k nalezení. Už nikdy potom se nepodaří dosáhnout na úroveň úvodní tříminutovky, byť se musí nechat, že některé vygradované momenty závěrečné „Antlers of Lightning“ k tomu nemají zas tak daleko, stejně tak psychedeličtěji laděná „Elk Wolfv Hymn“ není k zahození, byť bez jedné opětovně echt-stonerové pasáže bych se s klidným srdcem obešel. Stejně tak už se dalším průběhu „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“ nenajde nic, co by mě nudilo podobně jako střední část „Quanah Un Rama“. Byť nemohu zaručit, že její značná neobliba může pramenit i z toho, o jak velký propad se jedná po výtečném začátku.

Vzato kolem a kolem je tedy pro mě „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“ malinko rozporuplná deska. Na jedné straně zde slyším dost momentů, které na mě opravdu zabírají a u nichž mám pocit, že takhle by to rozhodně šlo. Na straně druhé mám ale dojem, že hudba Eagle Twin je místy stále až moc svázána žánrovými okovy. Nicméně je samozřejmě možné, že jde autorský o záměr.

Zakončil bych to tedy tak, že „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“ je relativně fajn album, které dýchá sympatickou dřevorubeckou primitivností, ale zároveň má i momenty, které mě nijak neoslovují. Objektivní kvality tomu jistě upřít nelze, a pokud vám na rozdíl ode mě nevadí „stonerování“, Eagle Twin by vás mohli hodně zajímat.


Blues for the Redsun / Omm – Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Blues for the Redsun / Omm - Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Země: Česká republika / Slovensko
Žánr: sludge / doom | ambient / drone
Datum vydání: listopad 2017
Label: Analog Freaks Records

Tracklist:
Sida A – Blues for the Redsun:
01. Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Sida B – Omm:
02. Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates (o /\/\ /\/\ rmx)

Hrací doba: 36:02

Odkazy Blues for the Redsun:
facebook / bandcamp / bandzone

Odkazy Omm:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Blues for the Redsun

Aktuálnost nahrávky, o níž se dnes budeme bavit, je asi diskutabilní. Což samozřejmě není její chyba, spíš moje, že jsem se neodhodlal psát o „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ dřív. Teď už to možná zajímá málokoho, ale to je náš standard, že recenzujeme všechno o půlroku později než všichni okolo. Kdo chce ale vidět závody, ať si táhne sportovat na stadion a nechodí na stránku o obskurní hudbě. Pro nás je důležitější poslouchat a psát v momentě, kdy je na to odpovídající rozpoložení a příhodná doba. A ta v případě „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ nastává právě teď.

O aktuálnosti počinu lze ovšem diskutovat ještě z jednoho úhlu pohledu. Než se k němu ovšem dostaneme, nejprve si formálně představíme, s čím vlastně máme tu čest. Audiokazetu limitovanou 80 kusy (moc hezký ručně dělaný obal je buď zlato-černý nebo černo-zlatý) sdílejí Blues for the Redsun a Omm. Na první pohled se nicméně zdá, že tím „důležitějším“ na kazetě je česká těžkotonážní tryzna.

Blues for the Redsun zde totiž předkládají vlastní skladbu „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“, což ale není žádná novinka. Všichni příznivci formace jistě vědí, že jmenovaný kus byl k poslechu uvolněn již začátkem roku 2016 jakožto digitální singl. Aktuální audiokazeta je však, pokud se nemýlím, jeho premiérovým uvedením na fyzickém nosiči.

Druhá strana v režii Omm – nebo také o /\/\ /\/\, chcete-li – nabízí taktéž stopu s názvem „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“. Jde totiž o remix titulního kusu od Blues for the Redsun. Ve skutečnosti je ale tato verze pojatá natolik odlišným způsobem, až ji lze skoro brát jako plnohodnotnou samostatnou píseň. Pokud je totiž mezi oběma stranami nějaká podobnost, pak se nese spíš jen v abstraktní rovině. Což lze myslím považovat za plus.

Nejprve ovšem k Blues for the Redsun, byť jejich „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ jste nejspíš již dávno slyšeli na Bandcampu kapely. Moravská pětice tímhle osmnáctiminutovým flákem formálně navazuje na svůj povedený demosnímek „Waiting for the Enlightenment“ z roku 2015, jemuž se svou kvalitou přinejmenším vyrovná.

Styl Blues for the Redsun je daný – skupina holduje nervy-drásajícímu bahennímu tempu, ultra-hnusné atmosféře, nelidskému jekotu, zahlučenému pozadí, vše namíchané do odporného koktejlu s prudce vysokou viskozitou. Přesně takové je i „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ a je to jenom dobře. Blues for the Redsun dotáhli nihilistický sludge / doom do extrému, díky čemuž jejich produkce není určena všem, ale kdo holduje temnotě, ten takový přístup jenom ocení.

„Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ v podání Omm je paradoxně přívětivější, ačkoliv spadá do hájemství drone / ambientu, což by papírově vzato mělo slibovat ještě větší zlo. Ale i to nakonec potvrzuje, že Blues for the Redsun aktuálně patří k nejsyrovějším a nejhrubějším metalovým formacím v České republice. Nicméně i verze Omm má své kouzlo, je mnohem monotónnější, hypnotičtější. Nenutí člověka vrazit jehlu do žíly a pak se jít oběsit, přesto dokáže zapůsobit.

Blues for the Redsun

Kdybych ale nevěděl, o co jde, asi bych spojitost mezi oběma písněmi nepoznal. Což neberte ani jako výtku, ani jako pochvalu, prostě to říkám jako ilustraci toho, že verze od Omm je jinde. Vládne jí ambientní linka, pod níž se převaluje dronová mlha, což je prakticky celá náplň osmnácti minut, ale posluchači minimalistických atmo-věci dobře vědí, že by takové sdělení neměli chápat v negativním smyslu. I monotónnost je cesta.

Celkově tenhle počin můžeme bez jakýchkoliv obav hodnotit kladně. Obě strany jsou hudebně zajímavé a dokážou zprostředkovat slušný zážitek, takže nijak nevadí, že první song je známý už dva roky a druhý je formálně předělávkou prvního. Důležitý je nakonec dojem a ten je výborný.

Omm


Crawl / Leviathan – Split

Crawl / Leviathan - Split

Země: USA
Žánr: black / doom metal / drone / sludge
Datum vydání: 10.2.2018
Label: Red River Family Records

Tracklist:
Side Ψ: Crawl
01. At the Forge of Hate

Side Ω: Leviathan
02. Igneous Ashen Tears

Hrací doba: 24:00

Odkazy Crawl:
facebook / bandcamp

Odkazy Leviathan:
bandcamp / bandcamp 2

K recenzi poskytl:
Carcosa PR

Na splitu, o němž v dnešní recenzi zapředeme kus řeči, se scházejí dvě dost zajímavé formace. Jméno formátu Leviathan snad ani není nutno sáhodlouze představovat – Wrestův projekt už dávno patří k veličinám amerického black metalu. Na rozdíl od velké části žánrových a zeměpisných souputníků se navíc nebojí opravdové temnoty, kterou upřednostňuje na úkor standardního, takzvaně extrémního šolíchání po povrchu. I díky tomu Leviathan osobně považuji za jedno z dlouhodobě nejzajímavějších blackmetalových seskupení, jaká se ve Spojených státech amerických objevila.

Zato Crawl je skupina, jejíž existence zůstává velké části (black)metalové obce doposud skryta, což je ovšem škoda, protože ani zde se nejedná o nějakou plytkou mrdku bez hlubšího sdělení. Tenhle projekt funguje teprve několik let, ale pár nerviček už asi pocuchat dokázal. Možná si vzpomenete, že deska „This Sad Cadav‘r“ u nás na stránce dostala pochvalnou recenzi (sám jsem ji napsal), a pokud si nepamatujete, pak vám snad postačí sdělení, že co do ohavnosti se CrawlLeviathan může směle měřit…

…dokonce bych si i dovolil říct, že jestli někdo na tomto bezejmenném splitku, které vyšlo na rudé audiokazetě u Red River Family Records v limitaci 333 kopií, předvádí větší ošklivost, je to právě Crawl. Nakonec právě Crawl nahrávku otvírá a na straně Ψ předkládá přesně dvanáctiminutovou skladbu „At the Forge of Hate“.

Jestli máte „This Sad Cadav‘r“ stále v paměti, pak vás „At the Forge of Hate“ asi nějak zásadně nepřekvapí. Pokud jste si ovšem zmiňovanou desku oblíbili, pak vás ani nový song nezklame. Bahno, zmar, špína, marast, deprese – to všechno tam je. Očekávejte těžkou tonáž, která je ve své změti hudební misantropie žánrově rozpitá a nejasná. Černá díra do sebe nasává vlivy black metalu, doom metalu, dronu, sludge i noisu a zpátky vyplivne nepřívětivou kakofonní kouli. V tomto případě je název kapely více než příhodný, protože tahle hudba se skutečně plazí, což ale mizérii jenom prohlubuje. Když něco uhání kupředu jak zběsilé, je to taky zběsile rychle pryč. Crawl vám ale držku v tom močále vymáchá. Pomalé tempo totiž vůbec není znakem soucitu, přívětivosti nebo empatie, naopak to v něm bolí ještě víc. Každopádně, dost zlá věc pro posluchače, kteří už patří k mírně otrlejším.

Leviathan na straně Ω přichází s písní „Igneous Ashen Tears“, která má rovněž navlas přesně dvanáct minut. V porovnání s Crawl působí příspěvek Leviathan o něco hudebněji… zatímco „At the Forge of Hate“ je hustá převalující se mlha bez jasných kontur, v „Igneous Ashen Tears“ lze alespoň cítit nějakou kompoziční strukturu, má to i rytmiku a znatelnější vývoj. To neberte ani jako pozitivum, ani jako negativum, je to prachsprostý fakt, jejž pouze předkládám v recenzi k uvážení případným posluchačům.

„Igneous Ashen Tears“ samo o sobě je – chce se dodat: samozřejmě – velmi dobré. O vrchol tvorby Leviathan se jistě nejedná, ať už co do působivosti či do úrovně nepříjemnosti, ale kousek ďábla se v tom stále nachází. Wrest bezesporu umí a i zde to dokazuje, nicméně kdybych si musel vybrat, ortodoxní negativismus Crawl na mě v tomto případě zapůsobil asi o kousek více.

Split jako celek je ovšem vysoce kvalitní. Obě formace na něj přispěly skvělým materiálem, takže vzato kolem a kolem si není nač stěžovat. Povedená záležitost.