Země: Švédsko Žánr: doom metal Datum vydání: 8.6.2012 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. Prophet
02. The Sound of Dying Demons
03. Dancing in the Temple (of the Mad Queen Bee)
04. Waterwitch
05. The Light of Thebe
06. Psalms for the Dead
07. The Killing of the Sun
08. Siren Song
09. Black as Time
Zeptejte se jakéhokoliv doomaře na ty největší žánrové legendy. Pokud vám mezi prvními nejmenuje švédské Candlemass, pak to není doomař. Candlemass jsou opravdu bez sebemenších pochyb jedněmi z průkopníků svého stylu a jen těžko odhadovat, jak by doom metal vypadal bez jejich přispění. Minimálně první dvě desky “Epicus Doomicus Metallicus” a “Nightfall” lze bez jakéhokoliv přehánění považovat za stylotvorné v plném rozsahu tohoto slova.
Nutno ovšem dodat, že ne všechna alba Candlemass jsou úplně bez výtky. Diskografie kapely jako by – s nadsázkou řečeno – opisovala graf funkce cosinus. V počátcích byla tvorba hodně vysoko, čehož jsou jasným důkazem oba výše zmíněné skvosty, osobně bych řekl, že zejména ten první, “Epicus Doomicus Metallicus”, který já osobně za jednu z nejúžasnějších desek hudební historie – a to je myšleno bez sebemenšího náznaku nadsázky. Nicméně následně začaly nahrávky Candlemass poněkud upadat a stejně jako se funkce cosinus dostane pod osu x, i fošny kapely začaly v 90. letech nabírat záporných funkčních hodnot. Ačkoliv jsou zde i lidé, kteří i toto období Candlemass mají v oblibě, já osobně jsem si k žádnému počinu z 90. let nikdy nedokázal vypracovat jakýkoliv vztah a dnes už tato alba v podstatě vůbec neposlouchám, jak je rok dlouhý. Na lepší časy se začalo blýskat někde okolo 3π/2, tedy po roce 2000, kdy se kapela dala opět dohromady a začala nahrávat opět skvostné desky, bezejmenným bílým albem z roku 2005 počínaje. A kdepak se Candlemass nachází nyní, po vydání “Psalms for the Dead”?
Odpověď je vcelku jasná – 2π. Matematici mezi vámi už jistě vědí, že to znamená vrchol našeho pomyslného grafu, což v tomto případě reprezentuje vrchol hudební kvality, který už však pomyslný není. Již dopředu bylo avizováno, že “Psalms for the Dead” bude definitivně posledním velkým albem Candlemass, byť bude kapela dále pokračovat v koncertní činnosti. Pokud tomu tak doopravdy bude, pak je “Psalms for the Dead” opravdu fantastickou tečkou za studiovou historií jedné švédské legendy. Na jednu stranu je to obrovská škoda, protože – jak vidno – jsou Candlemass v opravdu výtečné formě a všechny čtyři poslední fošny (včetně té nejnovější) jsou opravdu skvělé, věřím, že by i v budoucnu hlavní tahoun Leif Edling dokázal psát výbornou muziku, na druhou stranu je ovšem svým způsobem chvályhodné, že se Candlemass rozhodli do toho praštit v době, kdy je jejich muzika opravdu dobrá, a rozloučit se deskou, která je bez přehánění famózní. Jsem si jistý, že se na “Psalms for the Dead” nebude vzpomínat jenom kvůli tomu, že bylo poslední, ale i kvůli jeho hudební náplni, jež je dle mého názoru vskutku úžasná.
Nebudu nijak zastírat fakt, že Candlemass opravdu patří mezi mé oblíbence, díky čemuž je asi jasné, že k jejich nové desce budu vždy přistupovat s tím, že je dobrá, musím však říct, že “Psalms for the Dead” mě neskutečně uhranulo už s prvním poslechem, na rozdíl od předchozího “Death Magic Doom”, u něhož mi chvilku trvalo, než jsem se mu dostal na kobylku. V případě “Psalms for the Dead” jsem měl po nějakých dvou, třech poslechových seancích jasno o kvalitách nahrávky i o výsledném hodnocení a při následných desítkách poslechů už jsem jenom labužnicky vychutnával další doomový klenot od doomových mistrů. Nechtěl bych tím ovšem vzbudit dojem, že je “Psalms for the Dead” deska vyložené prostoduchá či předvídatelná, když jsem ji prokoukl takto hned záhy, absolutně ne. Jak již asi nepřímo vyplynulo z poznámky o počtu poslechů, jedná se naopak o velmi trvanlivou záležitost. Nedá se sice tvrdit, že bych s každým novým poslechem objevoval něco nového, muzika Candlemass není toho druhu, že by se v ní ukrývaly kdejaké technické fintičky nebo vyloženě skryté vrstvy, které by bylo nutné postupně odkrývat, přednosti kapely tkví v něčem jiném – její hudba je prostě neuvěřitelné silná a charismatická, navíc s jasně rozpoznatelným soundem Candlemass z aktuálního tisíciletí. A toho je možná mnohem těžší dosáhnout, než do jednoho songu nasekat cca 634 riffů a 926 sól, protože hrát technicky, to se člověk drilem naučí, ale skládat muziku, jež je sama o sobě přirozeně působivá, to hned tak někdo nedokáže – Candlemass však ano. A to je právě to, proč jsou jejich desky, tu nejnovější nevyjímaje, tak silné a proč tak dlouho baví.
Úvodní “Prophet” má relativně podobnou úlohu jako “If I Ever Die” na “Death Magic Doom”, a sice funkci poněkud hybnějšího otvíráku, byť zas až taková fofrovačka jako “If I Ever Die”, která na poměry žánru působila opravdu rychle, to není, nicméně se v ní hned zkraje ukazují Candlemass v celé své kráse – záhrobní riffy střídané rychlejším tempem, lehké dotyky kláves pro atmosféru a nad tím vším vládne svým geniálním a nezaměnitelným hlasem Robert Lowe, který opět dokazuje, proč u mě platí za jednoho z nejlepších doom metalových pěvců. Ještě zajímavější je druhá “The Sound of Dying Demons”, kterou otvírá nádherně sabbathovský riff, který jako by vypadl z dílny samotného Tonyho Iommiho. Naprostou lahůdkou je ovšem neuvěřitelně šáhnutý obskurní refrén, jenž zejména v závěru skladby, kdy Robert Lowe pořád dokola deklamuje slova z názvu písně, působí opravdu hypnoticky. Malinko odlehčenější, avšak stále úžasná je singlová “Dancing in the Temple (of the Mad Queen Bee)”, což je takový typický song Candlemass posledních let (řekněme od doby, kdy se mikrofonu chopil Robert Lowe). Sedmiminutová “Waterwitch”, nejdelší vál na desce, je oproti tomu umírák jak prase, pravý doomový pohřeb, přesně tak, jak to mají fandové žánru rádi.
Jednou z mých nejoblíbenějších položek alba je pátá “The Lights of Thebe”, v níž “mezi řádky” cítím znatelný náznak psychedelie – a výsledek je, nutno pokývat hlavou, naprosto famózní. Titulní song “Psalms for the Dead” je taktéž skvělý, platí pro něj vesměs to samé, co již bylo řečeno u “Dancing in the Temple (of the Mad Queen Bee)” – výtečné riffy, výtečná rytmika, výtečný zpěv, typičtí Candlemass. Úžasná je jistě následující “The Killing of the Sun”, která – ostatně stejně jako v podstatě všechny songy Candlemass – vládne skvělým riffem a středním tempem, ale co je zajímavé – do skladby výrazně promlouvají fantastické hammondky, což je vážně super. Podobně, možná je v o něco větší míře, se to děje i v další “Siren Song”, z níž člověk sem tam ucítí náznak takových Deep Purple. Ne, že by se hammondky sem tam neobjevily i v dalších písničkách, ale v těchto dvou je to asi nejznatelnější. Až do této chvíle není “Psalms for the Dead” vůbec nic co vytknout – všechny skladby jsou naprosto skvostné. Jediné výhrady bych měl až k závěrečné “Black as Time”, resp. k jejímu čistě mluvenému úvodu, který mne osobně docela irituje, ale jak Candlemass opět spustí ten svůj doom, nemá to sebemenší chybu.
Myslím, že již netřeba dále uměle natahovat ódu na “Psalms for the Dead”, neboť si již nejspíš každý z vás stačil utvořit obrázek o tom, jaká deska podle mě je – další žánrový klenot. Pokud prohlásím, že je to fošna hodná jména Candlemass, asi těžko bych už vymyslel ještě větší pochvalu. Lahůdka!
Další názory:
Nezbývá mi než souhlasit s kolegou, pod jehož recenzi bych se klidně podepsal. Candlemass se po slabších devadesátkách nadechli k opravdu působivé formě a jejich desky jsou pravidelně jedněmi z událostí roku na metalové scéně. Je veliká škoda, že se jedná o albovou tečku za bohatou kariéru těchto doomových legend, byť víc než povedenou, tak to zamrzí, protože věřím, že by Candlemass byli schopni nastavenou kvalitativní laťku alespoň vyrovnat. Většinou se v hodnoceních snažím vyzdvihnout nejpovedenější skladby desky, ale tady to nemá cenu, protože od začátku do konce je “Psalms for the Dead” vyrovnaná a hudebně zajímavá kolekce, která baví. I když, mým osobní favoritem je “Siren Song”, ve které se ke slovu dostanou mé oblíbené hammondy, a Candlemass jako by se rázem ocitli někde v 70. letech. Předchozí “Death Magic Doom” považuji sice za krapet silnější desku, ale nic to nemění na tom, že novinka dopadla báječně. Riffy se táhnou jako sopel, občas se přidá do tempa a Robert Lowe se svým nádherným vokálem dotváří záhrobní atmosféru jako z čítanky. I pro něj je “Psalms for the Dead” rozloučením jako hrom, na které budu rád vzpomínat. Kaša
Země: Itálie Žánr: gothic / doom metal Datum vydání: 20.4.2012 Label: Cyclone Empire
Tracklist:
01. Havoc
02. Outcast
03. The Forsaken Son
04. Second World
05. Aftermaths
06. Ground Zero
07. Reverie Is a Tyrant
08. Colonies
09. Noli Timere
10. Friends of Pain
21. století je z hlediska gothic metalu opravdu smutná doba. Jak tenhle subžánr vlastně zní, už ví jen zlomek těch, kteří se škatulkou ohánějí na každém rohu, a záplava naprosto zaměnitelných a kvalitou své tvorby nikterak hodnotných kapel původem zhusta v Německu jenom zatlouká další hřebíčky do rakve kdysi mimořádně zajímavého žánru. Člověk, který k němu není úplně lhostejný, může tak akorát truchlit, anebo se vrhnout po čemkoli, co vypadá, že by mohlo tenhle zhoubný status quo narušit. Přesně takové zvěsti předcházely i italskou kapelu The Foreshadowing, a jelikož jsem z jejich dosavadních dvou alb neslyšel ani notu, byl jsem náramně zvědavý, jestli se jim podaří vydobýt si cenný titul kvalitního a neotřelého gothic metalu s jejich novinkou “Second World”…
Není sporu o tom, že úspěchu dosáhli minimálně co se týče neotřelosti, protože si nepamatuji, že bych kdy slyšel něco podobného. The Foreshadowing totiž na “Second World” neprezentují čistý gothic, a za účelem jeho obohacení sáhli do výrazového repertoáru žánrového příbuzného – doom metalu. Odtud pochází mimořádně rozvláčná atmosféra, která definuje tvář alba a která je asi nejvýraznějším vjemem, který si člověk z poslechu “Second World” odnese. Aby ale nevznikla mýlka, bylo by dobré zdůraznit, že doomový charakter, s jakým The Foreshadowing pracují, rozhodně nepůsobí tak závažné srdceboly jako čistě doomové smečky a už vůbec posluchače nedusí. Je to prostě jen takové… rozvláčné. A snad i tahle rozvláčnost přispívá k druhému charakteristickému rysu alba. Ono totiž zní, jako by se na něm všechno dělo jen tak mimochodem, někde v dálce. Není to ostré ani bezprostřední a nesnaží se to a priori získat posluchačovu pozornost svým projevem, který je všechno, jen ne živelný. Nikdy se mi nepodařilo odpoutat duši od těla, ale myslím, že tahle charakteristika “Second World” tomu musí být tomu pocitu docela blízko. Přesto ale album nějakým záhadným způsobem pozornost jitří a člověk při cílevědomém poslechu nemá nutkání pořád utíkat k jiným činnostem. V čem to ale vězí, to vážně nemám potuchy…
Když už jsme si ujasnili, jak že to vlastně zní, je načase probrat silné, ale i ty slabší stránky, kterými “Second World” oplývá. Ač to může znít překvapivě, kytary tu rozhodně nehrají prim. Pochopitelně, že jejich práce tvoří hutný základ celého alba, ale že by se jednalo o nějakou zběsilou přehlídku riffů, to ani v nejmenším. Popravdě mi v paměti utkvěly jen dvě místa, kde se dá hovořit o opravdovém riffu, což vlastně vypovídá samo za sebe. Humorné ovšem je, že to vůbec není na překážku. Kytary si tam v doprovodu decentních kláves tu lépe, tu hůře něco hrají, a připravují půdu pro zpěváka. Marco Benevento je totiž nadaný hlasem, který mému uchu opravdu lahodí, a jeho čisté linky jsou jedním z poznávacích znaků The Foreshadowing, potažmo “Second World”. Velkou poklonu si ode mě vysloužil za schopnost intonovat i v hodně nízkých polohách a dvojhlasem v refrénu “Colonies” moje sympatie k jeho vokálnímu projevu jedině stvrdil. Sice nevím, jestli jde jen o dvě hlasové stopy, nebo se o mikrofon podělil s někým dalším, ale výsledek je prostě úchvatný. A tím se dostáváme k tomu, co na “Second World” posluchače zaujme asi nejvíce. Jsou to silné melodické pasáže, povětšinou refrény. Bližší rozebírání asi nemá smysl, ale vězte, že když se zadaří, je opravdu o co stát a skladba je najednou někde jinde.
S těmi melodickými pasážemi “Second World” stojí a padá. Zásadní problém ovšem je, že se jich na pětapadesátiminutové stopáži neurodilo tolik, aby zvládly album jako celek od toho pádu uchránit. Pokud to mám vyčíslit, již zmíněná “Colonies” je opravdu vynikající. Pak je tu velmi solidní dvojice “Havoc” a “Ground Zero”, na kterou se ještě z povzdálí chytá “Aftermaths”, ale tím to hasne, vážení, a uznejte sami – občasné několikavteřinové záblesky opravdu slušné muziky, které se na albu objevují i mimo vypíchnuté skladby (jako že tam takové jsou, to zas ne že ne), se do toho počítat nedají. A tam, kde není nic z toho, co ty čtyři jmenované skladby táhne nad průměr, zůstává akorát ta rozvláčnost a dojem mimotělní zkušenosti, o kterých jsem mluvil výše, a ty se bez nějakého oživení slévají v dlouhé minuty čiré nudy, což je ohromná škoda.
“Second World” je tedy hodně rozporuplný počin. Na jednu stranu je to každým coulem originální muzika, která ve svých vrcholných momentech dovede zprostředkovat opravdu kvalitní posluchačské zážitky. Na tu druhou ale album trpí fatálním nedostatkem zajímavých a silných momentů, které by dovedly slibný základ přetvořit v opravdu pozoruhodné dílo. Když nic jiného, tak mě však album “Second World” utvrdilo v jedné věci – “Days of Nothing” a “Oionos”, tedy předchozí studiové počiny The Foreshadowing, určitě v brzké době podrobím poslechu, protože tihle muzikanti umí složit výborné skladby. Koneckonců, i mezi fanoušky The Foreshadowing se “Second World” netěší nikterak nadšené odezvě, takže by v tom byl čert, aby se mi aspoň jeden z jeho předchůdců nedostal pod kůži…
Další názory:
“Second World” není vyloženě zlé album, technicky vzato je na něm naopak vlastně všechno v pořádku… ale bohužel to příliš nefunguje. S předcházejími deskami The Foreshadowing jsem prozatím neměl tu čest, ale ze všech stran jsem na ně vždy slýchával jen chválu, sám jsem se už delší dobu chystal se do nich pustit, když však v mezičase vyšla třetí nahrávka “Second World”, začal jsem právě u ní. Místo skvělého doom metalu s lehkou gotickou příchutí, jaký jsem očekával, jsem se ale dočkal pouze jakéhosi nepříliš záživného náznaku doomování, kde sice vlivy gothic metalu nechybí, ale to je tak vše, v čem byla očekávání naplněna. Jak jsem řekl, vyloženě špatné “Second World” není, ale působí takovým příliš unylým a ospalým dojmem na to, aby dokázalo posluchače opravdu bavit, což je vcelku paradoxní, jelikož je ta muzika na poměry žánru docela dynamická a proměnlivá… ale nevychází jí to. Je to škoda, protože z té muziky rozhodně je cítit, že by to mohlo být mnohem lepší… H.
Dalo by se říct, že staříci Saint Vitus se vrátili trochu nečekaně. Přece jen, přiznejme si, kdo z vás čekal, že se ještě někdy alba této doomové legendy dočkáme? Zázraky se dějí a my jsme se dočkali; 17 let je zatraceně dlouhá doba, ale čekání se rozhodně vyplatilo. Velkou měrou určitě přispívá fakt, že novinka “Lillie: F-65” (ten název nechápu a nikde se mi jeho původ nepodařilo objasnit, takže si rád nechám poradit v diskuzi) je prvním albem se Scottem “Winem” Weinrichem u mikrofonu po 22 letech. Ten se sice v posledních letech ukázal jako pěkný workoholik, když se předvedl s alby hvězdného projektu Shrinebuilder, sólově jako Wino či v sestavě Premonition 13, ale Saint Vitus jsou jen jedni. Zvlášť když kromě Wina do sestavy opět naskočil legendární kytarista Dave Chandler, který s kapelou zažil její nejlepší časy, a totéž platí pro basáka Marka Adamse. Nováčkem v sestavě je tak pouze bubeník Henry Vasquez, což je vzhledem ke zdravotnímu stavu původního bubeníka Armanda Acosty zcela pochopitelné. Nicméně, ze 3/4 se tak vrací sestava zodpovědná za takové klasiky jako “Born Too Late” či “Mournful Cries”, což je samo o sobě příslibem kvalitní porce hudby.
Zajímavý a temný obal předznamenává, že tady se žádná změna konat nebude, což se potvrzuje hned s prvním tónem úvodní “Let Them Fall”. Jedná se o povedený otvírák s pohřební atmosférou, který už nemůže nechat nikoho na pochybách, že legenda je zpět v plné síle a že se během nadcházející půlhodinky bude dít něco mimořádného. Saint Vitus jsou jedna z mále kapel, u které s klidným srdcem můžu říct, že je dobře, že album zní přesně tak jak má, hezky podladěné kytary, zádumčivá basa a dynamické bicí, žádné experimenty. Prostě jsou si vědomi, co si jejich fandové žádají, a vytasili se tak s klasickým stoner/doomovým albem, které bych si (s výjimkou aktuálního zvuku) dokázal představit jako album z vrcholných 70. let, svou náladou a určitě i co do kvality tam bezpochyby patří. Wino se nikdy netajil tím, že jeho nejoblíbenější kapelou jsou a vždy budou Black Sabbath. Dá se říci, že jedinou změnou oproti minulosti je Winův vokál, který se s přibývajícími lety změnil. Neříkám, že ztratil na síle, ale stal se o něco civilnějším, trošku bluesovějším a rozmanitějším. Album obsahuje celkem sedm skladeb, z toho dvě instrumentální, čítaje celkem 33 minut. Na první pohled jsem byl zklamaný, že po tolika letech se dočkáme pouhé půl hodiny hudby, nakonec musím říct, že 33 minut je tak akorát. Deska má neskutečnou sílu, která se neztrácí v přílišné rozplizlosti, takže paráda.
Co mě na novém albu upoutalo jako první, je skvělá kytarová práce Davea Chandlera (ne, že by to snad bylo nějaké překvapení, ale ten chlap je jedinečný). Takovou náladu, jakou dokáže se svým nástrojem vykouzlit on, umí opravdu jen málokdo. A je jedno, jestli se jedná o tvrdší skladbu jako “Blessed Night”, epičtější klasiku “The Bleeding Ground”, nebo předvádí své umění v semi-akustické instrumentálce “Vertigo”, ze které fakt běhá mráz po zádech. Dřevní, záhrobní riff v již zmíněné “The Bleeding Ground” vás doslova posadí na prdel. Právě v téhle skladbě slyším asi nejvíce vlivu Tonyho Iommiho a jeho party. Titulní riff v “Dependence” je ten nejšpinavější a nejpomalejší, jaký jsem za poslední dobu slyšel, tohle jsou typičtí Saint Vitus. Tato skladba je zároveň nejdelší na albu, s délkou něco přes sedm a půl minuty ji považuju za vrchol desky. Album uzavírá “Withdrawal”, která je zajímavá tím, že se v celé své délce jedná vlastně o zpětné noisové vazbení Davea Chandlera. Tohle řekněme outro bych za jistých okolností nebral jako regulérní píseň a v mnoha případech bych album hned po jeho začátku vypínal, ale věřte, že když vydržíte album na jeden zátah, budete mít hubu otevřenou dokořán a nebudete věřit, co se to tu půl hodinu vlastně dělo.
Návrat Saint Vitus má rozhodně smysl, přinejmenším je skvěle načasovaný. Ve chvíli, kdy se retro vrací do módy a kapely se s chutí vrací ke svým kořenům a dávným idolům, je logičtějším v tuto chvíli, než kdyby se Wino rozhodl kapelu oživit před nějakými 10 lety. “Lillie: F-65” je staromilské album, kterým se Saint Vitus víc než důstojně vrátili na scénu a dávají jasně najevo, že je s těmito bardy třeba počítat i do budoucna! Vzrušující jízda, která vám nedá spát!
Další názory:
Jak to asi může dopadnout, když nějaká kapela vydává novou desku po dlouhých 17 letech? Odpověď je jasná – kurevsky dobře, pokud se ta kapela jmenuje Saint Vitus! “Lillie: F-65” má úplně všechno, co od těchto doomových veteránů člověk jen může chtít. Těžký sound, šnečí tempo, charakteristické špinavé riffy Davea Chandlera a samozřejmě také nezaměnitelný vokál Scotta “Wino” Weinricha, který zpívá jakoby nezúčastněně, zjevně úplně mimo muziku, ale takhle to prostě u Saint Vitus funguje, stejně jako fungují štiplavá sóla, zničehonic skákající do bahenního umíráčku. Nepatřičné? Ani náhodou, Saint Vitus takovéhle věci prostě vychází a tam, kde by si jiní vylámali zuby, jde v podání téhle kapely o nadmíru skvělou věc. Sice má “Lillie: F-65” jen něco málo přes půl hodinky, ale je to půlhodina setsakra výživná. Klasika je prostě klasika a je úplně jedno, jestli vydává nové album po roce nebo po 17 letech. Nemám co vytknout a jako vrchol desky prohlašuji nezvykle rychlou “Blessed Night”. H.
Když jsem na sklonku loňského roku zjistil, že Agalloch poctí svojí návštěvou českou metropoli, rozhodování o účasti zabralo sotva zlomek vteřiny. Nechat si takovou vzácnou událost proklouznout mezi prsty by byl hřích a já tyhle hříchy páchám nerad. Dlouhé měsíce spřádaný plán však doznal značných trhlin v okamžiku, kdy jsem učinil další rozhodnutí – tentokrát ohledně mé přítomnosti na německém Ragnarök festivalu, na jehož soupisce právě Agalloch zaujímali jedno z nejprivilegovanějších míst. Pochybnosti se však rozplynuly spolu s mlhou, která halila na německém pódiu vystupující Američany, a v tu chvíli jsem měl jasno – za čtyři dny mě čeká repete. Jenže znáte to – vrátíte se z cest, peněženka prázdná a věčná otázka jít/nejít je opět na pořadu dne. Bohudík, tohle byl jeden z případů, kdy jsem nakonec hodil za hlavu všechny racionální důvody, proč nejít, nad financemi mávl rukou a když se čas nachýlil, nasměroval jsem své kroky z práce přímo do žižkovského Matrixu…
Mám-li být zcela upřímný, ty kroky se následkem jednoho telefonátu stočily do přilehlé hospůdky, která se ukázala být tak útulnou, že jsem do útrob klubu vstoupil až v okamžiku, kdy se z reproduktorů začaly linout první tóny večera. Byli za ně odpovědní maďarští Larrnakh a nebyly to tóny ledajaké. Ve vodách neofolku se prakticky nepohybuji, takže nemohu porovnávat s případnou žánrovou konkurencí, avšak příjemně minimalistická hudba, která vycházela zpod prstů třech muzikantů, se mi pozdávala velmi. Kombinace akustické kytary, baskytary a houslí dávala vzniknout velmi jemným, ale působivým motivům, při kterých stačilo jen přivřít oči, a v ten okamžik se o slovo přihlásila představivost. Osobně jsem dal představivosti průchod a v tom étericky posmutnělém rozpoložení jsem si užil většinu setu. V těch momentech, kdy jsem ale nechal oči, ať dělají to, co umí nejlépe, jsem si nemohl nevšimnout jisté odlidštěné strnulosti, s jakou všichni tři hudebníci prezentovali svoje umění. Neříkám, že by se mělo při takové muzice jakkoli poskakovat po pódiu, ale trocha prožívání, uvolnění a nějaký ten úsměv by určitě na škodu nebyly. Ale dejme tomu, to bych snad ani nenazýval výtkou. Trošku mě ale zklamala jiná věc. Větší část setu Larrnakh sestávala z instrumentálních pasáží, ale místy se chopil zpěvu kytarista, a kdykoli tak učinil, v duchu jsem si říkal, že by se radši měl držet kytary a na zpěv se pro jistotu vykašlat, protože to znělo docela bídně. To byla však jediná podstatná vada na kráse celého vystoupení a na výsledném dojmu nenapáchala větší škody. Larrnakh tedy předvedli velmi solidní vystoupení a nastoupit Agalloch vzápětí po nich, přesně by se strefili do nálady, která se mezitím stihla rozprostřít po všech zákoutích klubu.
Jenže štafetu nepřebrali Agalloch, nýbrž další Američané Velnias, kteří Agalloch doprovázeli na celém turné. Neznalý jejich tvorby jsem čekal třičtvrtěhodinu něčeho poklidného, ovšem čtveřice zarostlých chlapíků mi přichystala pořádné překvapení. Začali totiž pěkně zostra a mojí první reakcí byl údiv nad nápadem zařadit mezi neofolkové Larrnakh a zádumčivé Agalloch death/black metal. Jenže jak se záhy ukázalo, tvorbě Velnias je taková škatulka malá. Došlo mi, že kytarový nářez, který mě napoprvé tak konsternoval, vykazuje spoustu doomových vlivů a není mu cizí ani atmosféra. Atmosféra pak zcela přebírala otěže v okamžicích, kdy se projev kytar omezil na jemné vybrnkávání, jež nejen s tou mohutnou kytarovou hradbou ostře kontrastovalo, ale nějakým zázrakem ji i skvěle doplňovalo. Minuty ubíhaly a já jsem si uvědomil, že je to vážně vynikající, k čemuž přispívala i jedna zvláštní skutečnost. Jednotlivé skladby totiž působily dojmem, že na sebe přímo navazují, pročež celý set vyzněl velmi pospolitě a já si ho mohl akorát užívat. Nevím, co víc dodávat. Velnias zahráli skvěle, dostalo se jim zasloužených ovací a mohli odejít středem a s hlavou vztyčenou…
Ačkoli mě trochu zamrzelo, že Velnias dohráli, svým odchodem uvolnili pódium pro hvězdu večera, fenomenální náladotvůrce z oregonského Portlandu, kteří pod jménem Agalloch dobyli srdce řady milovníků přemýšlivé a melancholické hudby, takže lítost záhy vystřídalo očekávání. Asi je to tím, že stárnu, ale pauza na přestavbu pódia a nazvučení mi přišla velmi snesitelná, takže jsem se ani nenadál, a netrpělivě očekávaní hudebníci se začali pomalu škrábat tam, kde je přívětivě zaplněný Matrix chtěl mít. A začátek nabral stejný scénář, jako několik dní nazpět v Německu. Zatímco ostatní umělci naposledy kontrolovali své nástroje, postavou nevelký frontman John Haughm v soustředěném tichu zapálil vonnou látku, jejíž vůně se následujících dvacet minut šířila mezi příchozí, chopil se kytary a spolu s ostatními zahájil samotné vystoupení skladbou “Limbs”. A stejně jako v Německu to bylo skvělé vystoupení. Bohudík tentokrát žádného pologramota nenapadlo rozjíždět mosh pit, takže hudebnímu požitku nebránilo nic, což však nebyl jediný rozdíl proti festivalu. Asi nejvýraznější spočíval v délce setu, která k mojí radosti narostla až někam ke dvěma hodinám. Jak se ukázalo, pro Agalloch je to naprosto ideální prostor, protože v jeho rámci zvládli vybudovat tolik důležitou atmosféru v plném rozsahu a mně tak umožnili odnést si krom ostatních zážitků také vzácný pocit úplnosti.
O poznání méně příjemnou změnou proti německému festivalovému pódiu byl zvuk. Nemohu říct, že by byl úplně špatný, to určitě ne. Všechny nástroje byly slyšet a ani úroveň hlasitosti nepřesahovala meze dobrých mravů. Problém se usídlil někde jinde. Jak známo, hudba Agalloch se pyšní jakýmsi vnitřním prostorem, který je nesmírný. Ač to zní sebepodivněji, ta hudba je prostě rozlehlá. Problém nastává v okamžiku, kdy je potřeba takovou hudbu vměstnat do uzavřeného a navíc poměrně malého prostoru, jakým je právě Matrix. Pak se stane přesně to, čeho jsem byl svědkem i zde – místo aby zvuky doznívaly a zanikaly v dálce, odrazí se ode zdi, vrátí se zpět a dělají neplechu. Poslouchat se to sice bez okolků dá, ale charakter a typická atmosféra hudby doznávají jistých změn a nepřipravený posluchač může skončit docela zklamaný. Jenže nebylo zase tak zle, jak to podle těchto řádků asi vypadá. Sice jsem si občas musel domýšlet zasněnost, která uvolnila místo intenzitě, ale když jsem na tuto hru přistoupil, byl jsem nakonec velmi spokojený. Záhadou však zůstává, proč se tato výtka týká de facto jen první poloviny koncertu, kterou opanovaly novější skladby. Jakmile totiž pánové vyměnili kytary a začali hrát z “Pale Folklore” a “The Mantle”, zvuk byl najednou v naprostém pořádku…
Jedno z největších mínusů Matrixu jsou dva nešťastně umístěné sloupy, které fakticky zužují jinak velmi široké pódium dobře o třetinu a muzikanti mají pro své hrátky podstatně omezenější prostor. V případě Agalloch to však prakticky nevadilo, protože je to kapela vesměs statická a větších pohybů se dopouští akorát kytarista Don Anderson. Ten si však nějaký prostor našel, takže diváci nebyli ochuzeni ani o tuto složku vystoupení. Za sebe musím říct, že jakkoli je hudba Agalloch klidná, emocemi nabité vystupování Dona Andersona k ní vyloženě pasuje a je radost jej sledovat. Nebyl však jediný, kdo na sebe poutal pozornost publika. Frontman John Haughm se totiž ukázal jako komunikativní a překvapivě vtipná osoba. Publiku se vyznal z náklonnosti k české kultuře, jednu skladbu odkázal památce Františka Vláčila, a aby toho nebylo málo, mnohé přítomné potěšil tričkem Master’s Hammer. Blýskl se i několika neotřelými vtípky a jeho mluvené slovo celkově posloužilo sice jako nečekané, ale rozhodně osvěžující odlehčení a zpestření celého koncertu.
Agalloch fungují dlouhých 17 let. Za tu dobu natočili čtyři alba a v Praze se hrálo z každého. Kompletní setlist se mi sice ukořistit nepodařilo, ale pokud mě paměť neklame, vedle zmíněné “Limbs” jsme se dočkali třeba “In the Shadow of Our Pale Companion”, “Falling Snow”, “Into the Painted Grey” nebo “Hallways of Enchanted Ebony”. Sonda do diskografie kapely to tedy byla velmi zdařilá a co se mě týče, k naprosté dokonalosti jí chyběly snad jen skladby “You Were But a Ghost in My Arms”, “Pantheist” nebo “Not Unlike the Waves”. Že muzikanti sestavili kvalitní setlist, potvrzovalo i neskrývané nadšení fanoušků, které dosáhlo asi největší intenzity v okamžiku, kdy bylo potřeba kapelu vytleskat k přídavku, který tak vůbec nepůsobil dojmem nějaké otravné povinnosti, jak se občas stává. Celé vystoupení uzavřel tradiční cover “Kneel to the Cross” od Sol Invictus, kde si zazpívali také Velnias, a koncert se stal minulostí…
Jeden by řekl, že jít na kapelu dvakrát za čtyři dny je hloupost, vyhozené peníze a kdoví co ještě. Možná je to pravda, ale určitě se to netýká Agalloch. Účasti na jejich vystoupení v Praze totiž nelituji ani v nejmenším. Výměnou za přijatelnou částku se mi dostalo skvělého hudebního zážitku, který se nemusí opakovat příštích několik let. Agalloch potvrdili svoje výsadní postavení a upevnili můj vztah k jejich hudbě – to vše za podpory dvou vynikajících kapel, se kterými bych jinak sotva přišel do styku. “Marrow of the Spirit” je název posledního alba Agalloch, ale stejné jméno neslo i toto turné. Jeho pražská zastávka byla důstojnou tečkou a všichni vystupující mohli usedat do letadla domů s dobrým pocitem. Stejně dobrým, který jsem si domů odnesl já…
Země: Česká republika Žánr: doom metal Datum vydání: 21.10.2011 Label: selfrelease
Tracklist:
01. No Prayer Left
02. The Summer Night End
03. Strangers in Our Homes
04. Relevation
05. Crimes Against Humanity
06. Dead Angel Rising
07. Voluntary Slaves
08. Confession to Stars
Dlouho jsem hledala vhodná slova pro začátek, ale upřímně, čím začít, když vám domů přijde něco, o čem jste sice někdy vzdáleně slyšeli, ale rozhodně jste se o to nezajímali tak, jak by se možná hodilo? Na přímo řečeno v českých záležitostech mám díry ne jak v ementálu, ale jak v pletivu, a myslím si, že kdyby ta deska měla nožičky, asi by ode mne, zarytého zahraničím nakaženého symfonicky založeného “hitomilce”, snad i utekla. Ale nemá a jsem odhodlaná hrdě tvrdit, že je to dobře pro všechny strany, protože po tvrdě zasažené lekci nelze psát nic jiného než chvalozpěvy.
Marně jsem se svým nechutenstvím k zeměpisu lovila v hlavě, jak dlouhou cestu deska z Havířova urazila a ještě marněji jsem se snažila své mamince osvětlit, že mě to nemůže zabít, i když je to Euthanasia, a že je to naopak dost výstižný název pro kapelu, od které mám prý očekávat melancholii. A kdybych v té době tušila, že je samotný název “IV” tak chytrý tím, že je tak jednoduchý a dále už se nemusí řešit shrnutí rozmanitostí samotných skladeb, nemusela jsem se tak obávat.
Bude lepší, když se místo toho, abych vám broukala melodii svojí chytrosti načtené na poslední chvíli z Googlu, vrhneme po hlavě přímo do mých dojmů z důvěrného seznámení. Sama jsem to chtěla tak nechat, prostě intenzivní pocit. Po pohledu na booklet jsem začala čekat všeliké nekalé až morbidní nápady, vždyť jediné, co v něm bylo světlé, byl papír s překladem anglických textů. Sama pro sebe jsem se nejdřív chtěla urazit, ale pak jsem si srovnala v hlavě věkové skupiny a nakonec to i docenila.
Ty hrůzy a běsy se po prvních minutách nedostavily. Vlastně jsem měla nejdřív pocit, že mi v pokoji ťuká nahlas velký budík, to asi měl být náznak časované bomby, ovšem když se první píseň “No Prayer Left” pořádně rozjela, něco mě donutilo se pousmát a klepat si nohou. Ještě víc mě překvapila barva hlasu a jako ženu i procítěnost celého projevu, ať už jakkoliv mírná či brutální. Bylo to příjemné, ani moc velký masakr na začátek, ani ukolébavka. Pak mě praštila do uší trocha instrumentálnosti v podobě smyčcového nástroje a já se dostala do správné vlny, která se mě držela po celý zbytek poslechu.
Člověk by mohl roztrhat všechny písně na cáry a stejně by byl na každé pasáži nějaký zajímavý detail, ať už u nástrojů nebo u hlasu, který by ho vlídně přesvědčil o tom, že je má zase slepit dohromady a poslechnout si to celé. Kytary jako by si spolu občas povídaly a občas vedly krásné monology. Stejně tak všechny písně mluví textově samy za sebe, ale když se na to podíváte jako na celek, vyplyne vám moc milý a chytrý příběh. Jestli jsem něco za dobu svojí existence zjistila, tak je to to, že ne vždy “zralí” muži interpretují do své hudby zralou pointu. O to milejší je, když se zde nachází i s malým filozofickým posláním.
Z té tmavé stránky je to takové správně živočišné a mírně neurvalé, což potvrzuje hlavně druhý song “The Summer Night End”, který bych vyzdvihla jako jeden z nejlepších na albu. V rámci “vyšších” myšlenek jmenujme “Strangers in Our Homes”, i když ze začátku mi zní jak mimozemšťan, který vypil moc vodky, následně musím přiznat, že překvapení přišlo ze strany vokálů. A když to zvládnete strávit až do konce, tedy ještě než se dostanete ke hvězdám, dodají vám ještě porci sentimentu s písní “Voluntary Slaves“. Neodpustila bych si o ní nic nenapsat, protože zavání symfonickým metalem a je značně heroická.
Marně tápu, co bych vytkla, a mám jednu věc na jazyku, i když to asi není podstatné. Ta angličtina. Chápu, že někdy není rozumět prostě v rámci muziky, ale někdy mi to hodně vrzalo. Když už je podměty člověk naváděn, aby nad textem přemýšlel, musí to jednoduše všechno fungovat tak jak má.
Shrnuto a podtrženo, vyberu si skupinu, o které jsem do té doby slyšela jen z rychlovlaku, a už zase nemám v rámci svého vkusu co vytknout. Jestli mi snad bylo naznačováno něco o klišé, o klasických historických a náboženských tématech, které mě unudí k smrti, nebo o tom, že se mi to nebude líbit v rámci, no, jednoduše řečeno řevu, nic z toho se nepotvrdilo. Deska “IV” je jak dobře udělané asijské jídlo, každá ingredience je kvalitní a dohromady chutná prostě úžasně a splňuje všechno, co bych od ní v rámci žánru očekávala. Chtěla jsem dát sedmičku, ale že to nezůstalo a asi ani nezůstane jen u pár nutných poslechů, odvážím se na sedm a půl.
Země: Finsko Žánr: melodic death / doom metal Datum vydání: 19.8.2011 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. In the Woods
02. Clawmaster
03. Chamber
04. Traces of Liberty
05. Divine Act of Lunacy
06. Grain
07. Breakwater
08. Cult of Decay
09. Torn
10. Soulcarvers
Ghost Brigade jsou zvláštní případ. Historie skupiny nesahá dále než do roku 2005, první album jim vyšlo o dva roky později a hodnocená novinka “Until Fear No Longer Defines Us” je jejich teprve třetím zásekem. Přesto její vydání předcházela nadšená očekávání nemalého množství lidí. Já jsem se s Ghost Brigade setkal poprvé ani ne před rokem, a jak už jsem zmiňoval v reportu z onoho koncertu, tahle pětice z finského Jyväskylä na mě udělala dojem, což se první kapele večera povede jen velmi zřídka. Následující pokusy přijít na chuť vychvalovanému albu “Isolation Songs” se sice setkaly jen s dílčím úspěchem, ale to moje opatrné sympatie ke Ghost Brigade nikterak nezkalilo. A nyní se mi dostala do ruky příležitost vyřknout ortel na albem, které, jak už je u třetí desky v pořadí zvykem, může kapelu vystřelit do nebe nebo zanechat v bahně průměru. Ideální příležitost, aby si to Ghost Brigade a Ježura vyjasnili…
Hned na úvod bych chtěl uvést na pravou míru, co vlastně Ghost Brigade hrají k tanci a poslechu. Nelze tvrdit, že by došlo k jakkoli násilné stylové syntéze obou bývalých působišť většiny členů kapel, přesto je však skladatelský rukopis kytaristy Willeho Naukkarinena (ex-Sunride) a jeho dvou bývalých i současných spoluhráčů rozpoznatelný. Ať už si ale Ghost Brigade přinesly některé dílčí charakteristiky odjinud nebo ne, to, co předvádí v současné době rozhodně nejde s nikým zaměnit, nebo alespoň neznám kapelu, která by se výrazu Ghost Brigade přibližovala. Je to hudba melancholická, těžká, občas až dusivá a přesto si v sobě nese momenty, které tu proklamovanou melancholii povznesou na takovou úroveň, která poskytne posluchačově ztrápené duši úlevu. Paradox? Ale vůbec ne. Zkuste se sami přesvědčit a zjistíte, o čem mluvím…
Že Ghost Brigade nehrají muziku, kterou si řidič pustí proti únavě cestou na rodinnou dovolenou, to už jsme vyřešili, ale budu se v tom ještě chvíli pitvat. Naprosto stěžejní úlohu zde sehrávají dva faktory. Kytary i vokál totiž dovedou jak ukolébat posluchače ztrápeně sametovým projevem v klidných pasážích, tak mu přitlačit nůž na krk v momentech, kdy za to muzikanti vezmou. A z obou důvodů musím složit absolutorium zpěvákovi Mannemu Ikonenovi. V čistých pasážích by svým hlasem dovedl přimět kámen, aby si vzpomněl na své životní útrapy, zatímco v těch ostrých by ten samý kámen přinutil projít bodem tání nebo ho roztrhal zevnitř. Univerzálních zpěváků je celkem dost, ale Manne to zvládá naprosto přirozeně, a proto je to přesvědčivé – obzvlášť pro někoho, kdo má v živé paměti výraz jeho tváře a celkový projev na pódiu…
Práce kytar je kapitolou samotnou pro sebe. Jak už jsem psal o odstavec výš, dovedou jak uspat, tak pěkně podrtit. Co mi ale na téhle esenciální složce Ghost Brigade imponuje nejvíce, to jsou riffy, jaké dostávají prostor v drtivé většině refrénů a dalších neslokových pasážích. Právě tohle je stěžejní rys, který mě k tvorbě Ghost Brigade přitáhl a stále mě u ní drží. Právě tohle jsou ty momenty, o kterých jsem psal ze začátku. Momenty, kdy přestane melancholie, jež je Ghost Brigade vlastní, táhnout svojí chmurnou podstatou, ale uhrane posluchače vzletností, která se zasekne v hlavě a donutí si příslušnou melodii zpívat dokolečka. Kdyby tyhle refrény a podobně stavěné pasáže na albu chyběly, dost možná by to celé přestalo bavit velmi záhy. Takhle ale posluchač není zahlcen přemírou teskných zpěvů a je naopak neustále udržován v očekávání, kdy to přijde, nebo je naopak převálcován nástupem té které skladby. K tomu připočtěte skutečnost, že skladby zdaleka nejsou šity podle jednoho mustru, najednou zjistíte, že před sebou máte pestré album, jež je při dodržení určitých pravidel skutečně radost poslouchat a u každé skladby objevovat, jak k všudypřítomné esenci své hudby přistoupili muzikanti tentokrát.
Ale abych jenom nechválil, u Ghost Brigade, potažmo “Until Fear No Longer Defines Us”, platí ve všech ohledech skutečnost, že pro získání a uchování patřičných zážitků z téhle hudby je bezpodmínečně nutné, aby se posluchač věnoval poslechu jen tehdy, kdy se nachází ve správném duševním rozpoložení. I přes nezpochybnitelné kvality je totiž dost snadné nechat se od poslechu některými pasážemi odradit, pokud s nimi mysl zrovna není na stejné vlně. Při takových příležitostech pak vznikají mylné dojmy nebo dokonce holé nesmysly, jako třeba že je album nudné a podobně, což si zaprvé ani v nejmenším nezaslouží, a zadruhé to prostě není pravda.
A jak tak píšu, začíná mi docházet, že na vás mohou uplynulé řádky působit dojmem, že se věnuji spíše charakteristice kapely na úkor samotného alba. Jenže ať se snažím sebevíc, nedokážu najít slova, která by tento dojem nebudila. Zákonitě tak mohou vyvstat dojmy, že je “Until Fear No Longer Defines Us” jen další deskou kapely, která rezignovala na jakýkoli vývoj a sází jedno stejné album za druhým. I když nejsem schopen to podložit konkrétními příklady, není tomu tak. Pochopitelně, že si Ghost Brigade i na novince uchovávají svou typickou tvář, na druhou stranu je proti předcházející desce “Isolation Songs” jasně znát posun. Neřeknu vám kde, neřeknu vám, čím je tohoto dojmu dosaženo, ale věřte mi, když říkám, že to tak je a že je to ku prospěchu věci. Jste z toho moudří? Popravdě, já taky moc ne…
Kvality “Until Fear No Longer Defines Us” se nepopisují vůbec jednoduše. Na žádné složce, snad až na nezaměnitelný zpěvákův hlas, není nic extra výjimečného, nic převratného, co by se nepodobalo něčemu, co už tu bylo. V dokonalém kontrastu s tímhle prohlášením se ale skutečně jedná o jedinečnou hudbu, na to dám krk. Ostatně zkuste si novinku poslechnout sami. Přítomnost deseti skladeb, z nichž žádná nenarušuje vysoký standard desky, je snad dostatečnou záminkou. A jestli jsem na začátku spekuloval, kam třetí album skupinu posune, nyní mohu odpovědně prohlásit, že se sice nejedná o supernovu, která by byla po následující desetiletí uctívána jako stěžejní album žánru, ale rozhodně jde o skvělý počin, který mě utvrzuje v domnění, že o Ghost Brigade ještě uslyšíme. Za touhle jmenovkou se totiž skrývá poklad. Sice není pro všechny, o to cennější je však pro nás, kteří jsme k němu našli klíč…
Další názory:
Z poslechu “Until Fear No Longer Defines Us” mám tak trochu rozporuplné pocity. Vždy jsem se Ghost Brigade i přes výborné kritiky s nadsázkou řečeno vyhýbal, protože jsem někde v podvědomí tušil, že to nejspíše nebude muzika pro mě. Ignorace však nemůže trvat věčně, proto jsem novinku zkusil, ale… já vám nevím. Některé pasáže jsou výborné (možná je to náhoda, ale téměř ve všech případech jde o ty riffové a growlovací momenty), ale jak Ghost Brigade spustí takovou tu typickou finskou melancholii a ty melodie… tohle mi prostě nikdy moc nelezlo do uší, je to na můj vkus takové moc uplakané, jestli mi rozumíte. Vlastně na tom neshledávám nic veskrze špatného, ale musím se přiznat, že mi to prostě a jednoduše moc nesedí. Bráno čistě objektivně by si “Until Fear No Longer Defines Us” zasloužilo asi lepší hodnocení, ale když si uvědomím, že už si to s největší pravděpodobností nikdy nebudu mít chuť pustit, nemohu prostě jít výše… H.
Země: Portugalsko Žánr: gothic / doom metal Datum vydání: 14.2.2011 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. Onyx
02. The Living End
03. A Portal
04. ((Ghostlights))
05. Majesty
06. The Heathen Island
07. By Candlelight & Mirrors
08. Venice (in Fog)
Ava Inferi si bude nejspíše spousta lidí nadosmrti pamatovat jako tu kapelu, kvůli níž norský kytarista Rune Eriksen, známý rovněž jako Blasphemer, utekl z Mayhem do slunného Portugalska, aby zde tvořil muziku diametrálně odlišnou od toho, co svého času hrával u legendy norského black metalu. Ale ono to je svým způsobem logické, neboť je to věc, která se opravdu dobře pamatuje, zvláště vzhledem k faktu, jak Ava Inferi znějí. Pojďme však pro jednou zkusit oprostit se od tohoto faktu a věnovat se jenom a pouze samotným Ava Inferi… vždyť už to jsou tři roky, co k zmiňovanému odchodu z Mayhem došlo; vždyť aktuální “Onyx” je už čtvrtou deskou tohoto portugalského klenotu – to je dle mého názoru dostatečným podkladem, aby se už povídání o Ava Inferi obešlo bez odéru Mayhem…
Především, Ava Inferi jsou opravdu záležitost, jež není tak úplně vhodná pro každého. Máte metal a metal; pokud pro vás metalová hudba nepředstavuje nic jiného, než podklad k protažení krčních obratlů, zde nemáte šanci ukojit své choutky. Ava Inferi je synonymum pro muziku veskrze velice pomalou, nad níž člověk musí trochu rozjímat. Oficiálně sice kombinace gothic a doom metalu, avšak nedá se říct, že by toho měli například s takovým gothic metalem mnoho společného – já osobně toto zaškatulkování chápu jen jako vyjádření toho, jak je ten doom metal v podání Ava Inferi “divný”. Anebo lépe řečeno, oba žánry skupina uchopuje velice svojským a originálním způsobem, bez ohledů na konvenčnost. Jejich tvorbou prostupuje velice specifická, unikátní atmosféra, jakási kombinace smutku, jihoevropské melancholie, sklíčenosti… popsal bych to asi jakože svítící slunce nemusí vždy znamenat dobrou náladu, jestli mi rozumíte. Je v tom zvláštní druh lehkosti, vzdušnosti, prosvítá i naděje, ale o pozitivní hudbě se mluvit nedá… ale ani o hudbě skrz naskrz negativní – obě roviny zde proplétají v podivné, ale fascinující symbióze. Ani o žádný hudební umíráček nejde – na to jsou Ava Inferi až moc nápadití po všech stránkách; s živelnou rytmikou, minimalistickou, ale účelnou kytarovou prací a hlavně s andělskou CarmenSimões za mikrofonem, která je esem v rukávu Ava Inferi. A co je na tom všem možná nejlepší – a to si dle mého názoru zaslouží opravdový obdiv – na každé desce znějí naprosto jinak, vždy však svojsky. Jako kdyby slovo “stagnace” ani neměli ve slovníku, natož pak aby jeho význam uplatňovali ve své tvorbě.
A jak tedy zní “Onyx” v porovnání s předchozími nahrávkami? Takřka ihned, už při prvním poslechu, mi přišlo na mysl, že novinka zní v prozatimní diskografii Ava Inferi jednoznačně nejkytarověji. Náznaky kytarovějšího vyznění se objevily již na posledním “Blood of Bacchus”, ale poprvé snad až u “Onyx” kapela na sebe vrství opravdu mohutné stěny riffů, nechybí však reminescence ani na takové “The Silhouette”, především v oblasti jemného, éterického vyznění. Tyto zdánlivě nesourodé prvky ale Ava Inferi s přehledem vybalancovávají, třebas i oba najednou. A stále to funguje.
Nemyslete si ale, že díky odkazům na předchozí desky je “Onyx” pouhou kombinací jejich atributů – Ava Inferi opravdu nepatří mezi skupiny, jež by toto měly zapotřebí. Spíš jako kdyby brali obdobné vyjadřovací prostředky, avšak zasazovali je do jiného kontextu, s jiným úmyslem a jiným vyzněním. A i tohle věc, která je nepochybným kladem skupiny, neboť v celé její tvorbě je tak zachována i přes neustálý progres jasně znatelná kontinuita a rozpoznatelná tvář.
Úvodní a zároveň titulní “Onyx” se rozjíždí v čistě doomovém tempu, možná až překvapivě hutném. Zanedlouho však spadne do lehčí, atmosférické polohy, v níž pokračuje až do konce, jen výbušné refrény jsou výjimkou. Právě v nich se poprvé na desce ukazuje obrovský přínos CarmenSimões, která je dost dobře možná pro výraz Ava Inferi ještě klíčovější než Rune Eriksen. A jsou to právě vypjaté a vygradované refrény, které jsou dalším význačným prvkem, s nímž přišlo už “Blood of Bacchus”. Podobně v případě v refrénu je na tom i druhá “The Living End” jen s tím rozdílem, že zde je refrén mnohem “lehčí”. Carmen opět exceluje, tentokrát však za doprovodu mužského vokálu (nečekejte chrčák – hezky čistě).
Celkové hodnocení jednotlivých písní bychom mohli shrnout do obligátního prohlášení, že každá stojí za řeč. Však ony kapely typu Ava Inferi nemají zapotřebí strkat na své desky vatu. Kupříkladu taková dvojice “A Portal” a “((Ghostlights))” jsou vnitřním napětím napěchované kousky, v první zmiňované hraje navíc velice výraznou roli baskytara. Klipová “Majesty” je v některých svých pasážích možná až nečekaně ostrá, ale rituálně znějící bicí ve slokách a jemný vokál Carmen drží vše “na uzdě”. Jako monolit působí více než devítiminutová a tím pádem zdaleka nejdelší “The Heathen Island” se zasněnou atmosférou a promyšlenou, proměnlivou strukturou. U této skladby se člověku vybaví některé skladby z “The Silhouette”. Naopak závěrečná “Venice (in Fog)” se svou monotónností otáčí až za debutem “Burdens”, ale jak již bylo řečeno, vykrádání sebe sama je to za každých okolností na hony vzdáleno.
Není pochyb o tom, že Ava Inferi je záležitost, jež by neměla uniknout žádnému hledači chytré hudby, která je dostatečně “umělecká”. V tomto případě zapadá každý dílek puzzle na své místo, krásnou obálkou počínaje, přes grafickou stránku, samotnou hudbou konče. Musím se přiznat, že předchozí počiny se mi líbily o chlup více, proto nakonec dávám “jen” 8, avšak kdo ví, jak bude poslech “Onyx” vypadat po čase. Tak či tak je Ava Inferi výjimečnou kapelou, jejíž nahrávky stojí za pozornost… za hodně pozornosti…
Další názory:
Ava Inferi ve svém “Onyx” nabízí velice skvělě poslouchatelný doom metal. V některých částích bych sice možná nahodil větší “depku”, ale i takhle je to opravdu dobré. Vyzdvihnout musím hlavně ženský vokál v podání Carmen Susany Simões, ten se mi hodně zamlouvá a do hudby se perfektně hodí. Mým oblíbeným kouskem je hlavně stejnojmenná “Onyx”, která v několika chvílích ve mně vyvolává mírnou extázi. Co k tomu více říci? Nejlépe uděláte, když si album poslechnete a sami zjístíte jeho kvality. Seda
Když se před dvěma lety odnikud vynořili finští rusofilové Курск, byla to velká neznámá. Jediným vodítkem byl kytarista Sami S. Loppaka, známý ze Sentenced, a bubeník Kai H.M. Hiilesmaa, známý producent kapel jako HIM, Apocalyptica nebo právě i Sentenced. Zapomeňte však na tato jména, neboť muzika Курск je opravdu o něčem hodně odlišném. Debut “Черно” totiž nabídl ultra těžký valivý doom metal se sovětskou tématikou a naprosto unikátní atmosférou. Ne nadarmo se každý, komu se deska dostala do ruky, doslova rozplýval nadšením, neboť Курск na svém prvním záseku stvořili opravdový doom metalový klenot, který já osobně s odstupem času považuji za jednu z nejlepších (!) nahrávek ve svém žánru. Netřeba dodávat, že do pokračování byly vkládány obrovské naděje, ale zároveň i obavy, zdalipak kapela dokáže na “Черно” důstojně navázat. Dozvědět jsme se to měli už na jaře 2010, avšak díky (pro normálně smýšlejícího člověka naprosto nepochopitelnému) problému s vydavatelskou firmou Century Media přichází druhý opus “Ниже” až o rok později…
Dodnes si pamatuji, že ani před dvěma lety mi “Черно” po prvním poslechu nepřišlo zdaleka tak dobré jako dnes. Upřímně bych se tudíž divil, kdyby “Ниже” vytasilo všechny své trumfy hned na prvním rande. A opravdu tomu tak není. “Ниже” je z té sorty nahrávek, jež prostě potřebují čas, hodně času, aby uzrály a odkryly svá zákoutí. S každým novým poslechem narůstá a je lepší a lepší, to mi věřte. Ale tak to přece máme rádi – vždyť je to nuda, poslouchat alba, která vám vše řeknou na první poslech a při třetím už nudí. Tohle je jiné – hlubší, trvanlivější. Člověk pro docenění musí obětovat svůj čas i svou pozornost a své myšlenky, ale dopad je pak mnohem účinnější. Právě trvanlivost je jedním z největších kladů “Ниже”, stejně jako tomu bylo u “Черно”. Pokud bychom se nepohybovali ve vodkou prolezlé tématice, prohlásil bych, že deska zraje jako to nejlepší víno!
Na “Ниже” se mi obecně převelice líbí jedna věc, a sice že se kapela od svého famózního debutu dokázala odrazit a nenatočila prachsprostou kopírku, která by byla pouhým druhým dílem “Черно”. Na “Ниже” je znatelný vývoj kupředu, progrese a to aniž by Курск ztratili cokoliv ze své typické atmosféry. “Черно” bylo jako tank, plné hutných riffů, neuvěřitelně těžké baskytary (takovou drtivost jen tak neuslyšíte), atmosféra byla hustá jak ten dehet. “Ниже” na to jde trošku jinak. Jako kdyby se dívalo na tu samou věc, ale z jiného úhlu, což jej však činí o mnoho přitažlivější, než kdyby se jednalo o pouhé vykrádání debutu. Není tak zatěžkané, je smutnější, odevzdanější, depresivnější, ne tak vypjaté a gradující (pamatuje ta na závěrečnou “Демон“ – opravdu síla), za to ale plynulejší a plýživější. Hutnější kusy se sice objeví, ale až ke konci, viz “Бурлаки на Волге” nebo “Бардак” (což neznamená, že nemají šnečí tempo – jsme přece v doom metalu), první polovina však patří pravé ruské depce ve skladbách “После”, klidnější “Аллея Сталина” (ta svou náladou a postavením dá vzpomenout na “1917” z první desky), devítiminutové tryzně “Чужой” a “Фелица”.
Kromě “železného” riffování, dalších kytarových “brnkaček” v pozadí (čímž mám na mysli akustické brnkání, vazbení, sóla – například to v “Товарищам” je doslova dech beroucí –, které jen tak mimochodem hudbě Курск dodávají celý další rozměr) a extrémně valivé basy tvoří jedno z poznávacích znamení skupiny bezesporu i excelentní vokál Erkkiho Seppänena, jenž, byť není rodilým Rusem, zpívá, jako kdyby jinak než rusky v životě nemluvil, což dodává hudbě ohromnou autenticitu. Erkki však disponuje taktéž neskutečně podmanivou barvou hlasu, s níž navíc dokáže tvořit vskutku úžasné linky. V tomto ohledu musím opět vypíchnout v tomto odstavci již jednou zmiňovanou “Товарищам”, ale exceluje mimo jiné i třeba v “Аллея Сталина” nebo “Разрыв”.
Těžko se dá říct, jestli je “Ниже” lepší nebo horší než “Черно”, neboť jsou obě nahrávky natolik svojské, že to snad ani nejde určit. Jedna je věc je ale jistá – pokud si někdo myslel, že “Черно” bylo jen chvilkové vzepětí sil, jakási náhoda, Курск s “Ниже” dokázali, že tomu tak není, že jsou doopravdy svébytnou a, nebojím se říci, unikátní skupinou. Pokud mám mluvit sám za sebe, jejich muzika ve mně vyvolává pocity jako žádná jiná a to je něco, co dokážu velice ocenit. Obě dvě jejich desky, ta první i ta nová, mají vše, co se v dnešní době konzumní hudby opravdu cení – originalitu, trvanlivost a opravdovou hloubku. Samotné “Ниже” roste s každým novým poslechem, díky čemuž já osobně rozhodně nemám pocit, že by mě někdy v blízké době mělo přestat bavit, ba právě naopak – tuším, že po nějakých těch dvou týdnech intenzivního vstřebávání jsem stále ještě na začátku. Neskutečně návyková záležitost po všech směrech. A to mi věřte, že já jsem sakra náročnej parchant!
Další názory:
Konečně! Pro mě snad nejočekávanější deska od loňských prázdnin. A čekání se vyplatilo. “Ниже” je sice o trošku jiné nežli debut, změna je to ale kvalitní. Курск nehrají to stejné, trošku se pozměnili, stále je to ale ta hudba, díky které tu kapelu miluji. První klip k “Аллея Сталина” je také velice povedený. Na desítku to jako “Черно“ zatím, opakuju zatím, není, k “Черно“ jsem se ale také dostával déle. Uvidíme za pár měsíců. Seda
“Návaz” od Silent Stream of Godless Elegy je dozajista nahrávka, o níž se bude ještě nějaký čas hodně mluvit, a to z mnoha důvodů. Kromě toho, že je kapela jedním z nejvýraznějších představitelů českého metalu a že se na její nejnovější počin muselo čekat opravdu dlouho, poutá deska pozornost také tím, že vychází u velkého zahraničního labelu Season of Mist, což je něco, co se málokterému uskupení z tuzemských luhů a hájů povede. Vlastně téměř nikomu. Je tudíž logické, že se naše povídání točilo jenom okolo “Návazu”. Na otázky odpovídalo zpěvácké duo Hanka Hajdová a Pavel “Hrnec” Hrnčíř.
I když je mi jasné, že otázky na tuto záležitost jsou SSOGE předkládány asi v každém rozhovoru z poslední doby, nedá se nezačít jinak, než podpisem smlouvy s francouzskými Season of Mist. Vezměme to rovnou od podlahy – jak jste se vlastně k této firmě dostali? Probíhalo klasického rozesílání proma (pokud mě paměť nešálí, něco jste natáčeli nějaké dva roky zpátky?), nebo si vás SoM vytáhli nějakou čirou náhodou sami? Osobně bych si vsadil na možnost #1 – pokud je tomu tak, kolika labelům jste zhruba promo poslali a kolik se jich ozvalo zpátky? Rozesílali jste jen do zahraničí nebo jste měli v záloze i nějaké tuzemské alternativy?
Hrnec: Ahoj, takže já tedy začnu pěkně od podlahy. Před vydáním alba “Návaz” jsme si v kapele řekli, co od desky očekáváme a kam bychom se chtěli posunout. A jedním z bodů bylo i to, že bychom rádi vydali desku v zahraničí. Z tohoto důvodu jsme v červenci roku 2008 natočili ve studiu Šopa promomateriál, který jsme formou webového linku rozeslali snad na 30 firem. Čekali jsme, čekali, ale bohužel kromě automatické odpovědi ve stylu: “Děkujeme za zaslání vašeho promo materiálu. Momentálně se nehodíte do našeho vydavatelského plánu bla bla bla.”, se vůbec nic nestalo. Hlavy jsme ovšem nesvěsili a řekli jsme si, že si desku natočíme sami a zkusíme štěstí znovu. Našli jsme si skvělé studio (GrapowStudios), při nahrávání desky ze sebe vymáčknuli to nejlepší, znovu rozeslali promo a ejhle… Povedlo se. Ozvali se Season of Mist. Na tuzemská vydavatelství jsme nic neposílali, protože v Čechách pro nás vydání desky nemá smysl. Malý label (a teď nechci, aby to vyznělo nějak namyšleně) by nám nepomohl a žádný z velkých zase takový styl hudby nevydá.
Většina z nás (myšleno čtenářů) nejspíš ani nemá sebemenší představu, jak probíhají jednání s takovým velkým zahraničním labelem (byť Season of Mist není nějakou mamutí firmou, ale renomovaná společnost se zvučným jménem to přece jenom je). Kolik času třeba uběhlo od prvního kontaktu ke konečnému podpisu smlouvy? Je jasné, že jakékoliv detaily kontraktu asi vyzrazovat nikdo nebude, ale přece jenom – neměli Francouzi třeba nějaké speciální požadavky, jestli se musíte nějak sami podílet na propagaci (s výjimkou samozřejmého živého hraní a rozhovorů) apod.? A co takhle čeština – ta jim nevadila?
Hanka: Od prvního emailu (14.6.) ke konečnému podpisu smlouvy (9.9.) uběhlo mnoho dní. Jestli si dobře pamatuji, žádné speciální požadavky Season of Mist neměli. My makáme na sto procent ku spokojenosti obou stran, ale necháme si samozřejmě s čímkoli poradit. A nejlepší na tom všem, samozřejmě kromě toho, že vydáváme desku u Season of Mist, je, že češtinu na rozdíl od jiných firem vůbec neřešili. O jazyce, ve kterém jsme nazpívali desku, nepadlo doposud ani slovo.
Pocítili jste nějak na vlastní kůži rozdíl mezi způsobem fungování firmy jako Season of Mist a vašeho předchozího útočiště Redblack? Ať už v jednání s kapelou, v propagaci, vydávaných formátech…
Hanka: Nechci být nějak zlá, ale tohle je nesrovnatelné. Od první chvíle veškerý humbuk kolem desky probíhal naprosto odlišně než u předchozích desek. Francouzi nám v prvé řadě mohli nabídnout vydání desky nejdříve 17. ledna 2011. Jenom příprava na vydání desky, promotion a vše kolem zabere spoustu času, je tedy potřeba alespoň půl roku na aktivity spojené s vydáním nového nosiče. Podepisování smluv (už jsem v nějakém rozhovoru psala, že když jsme smlouvy vyrovnali do komínku, jejich výška byla cca deset cm), focení kapely, booklet, edice, promotion, dennodenní maily se Season of Mist, kde pracuje tým lidí a každý se stará něco jiného. Jistota, že se deska dostane do všech časopisů tvrdšího zaměření, že bude k dostání v obchodech v Evropě a Americe. Před tím nemyslitelné. Ale vydáním desky nic nekončí. Naopak vše začíná. Videoklip, rozhovory, recenze, koncerty, jednání s booking agenturami ohledně turné v zahraničí. A pro nás nový start.
Tak mě ještě napadá – jaké jste zaznamenali ohlasy na podpis s francouzskou firmou z “vlastních řad” české scény? Říká se, že Češi bývají závistiví… závidí vám někdo, nebo se na vás ostatní skupiny dívají s úctou jako na “vyslance českého metalu v zahraničí”? (smích)
Hanka: A to je zajímavá otázka:-). Pokud srovnám recenze z ČR se zahraničními, mám pocit, že doma nás většinou chválí, ale vždy si recenzenti najdou něco, aby si mohli i “rýpnout”. Prostě zní mi to asi tak: “Hele, jste dobří, ale ….” Asi to nějak máme (my, Češi) v povaze nebo co. Já samozřejmě netvrdím, že jsme nejlepší na světě, to vůbec ne, a taky si nemyslím, že se z nás každý musí po… Ale urážky nebo srdceryvné výlevy na netu od anonymních “pisálků štvavého pera” nás nezajímají. A pokud nás někdo považuje za “vyslance českého metalu v zahraničí?” Je to jeho názor a my se budeme snažit, abychom si takovou podporu zasloužili a největší fanoušky nikdy nezklamali.
Koukal jsem, že už vám začaly chodit recenze z celé Evropy, a jak se zdá, deska se venku líbí. Co jsem si tak pročítal, narazil jsem prozatím jen na jednu negativní kritiku, která byla paradoxně česká. Vnímáte také ohlasy na “Návaz” jako veskrze pozitivní, jste se zpětnou vazbou od médií a fanoušků spokojeni?
Hrnec: Nevím, jestli je to paradox, česká povaha nebo je to způsobeno tím, že jsme u nás přece jen známější než v zahraničí, ale negativní kritika zatím přichází opravdu z 99 % hlavně z České republiky. Pokud jde o kritiku konstruktivní, bereme ji. Pokud je to ale jen “bezejmenné tlachání” nepodepsaného autora anebo člověka, jenž skončil u alba “BTS” či “Themes” a další desky SSOGE jsou pro něj pouze “sračka” a ještě má potřebu své negativní pocity roztrubovat do světa, tak to nebereme. Zvedneme koutky a jdeme dál. Naštěstí však podle většiny českých recenzí lidé především hodnotí muziku, a nerozepisují se o svých osobních sympatiích k té či oné osobě. Jinak v zahraničí jsou všichni mile překvapeni a na novou desku pějí chválu. My doufáme, že to recenzentům vydrží a pochvalný report napíšou i na náš případný koncert. :-)
Na tuto otázku je nejspíš ještě brzo, ale máte už v kapele přehled o prodejnosti “Návaz”? Pokud ano a pokud to zároveň není tajemství, klidně se pochlubte :-) Tipoval bych, že největší odbyt bude asi u nás v ČR, kde už přece jenom máte za ty roky vybudované jméno, ale co takhle Evropa se Severní Amerikou (kde, jestli se nemýlím, je novinka také oficiálně na trhu) – je zde o nahrávku zájem?
Hanka: Hele, my vůbec netušíme, kolik desek se vylisovalo. To vše se dozvíme, až nám firma pošle vyúčtování z mechanických práv desky atd. Ale troufám si odhadnout, že největší odbyt bude opravdu v ČR a na Slovensku. Co udělá evropský a americký trh, to se uvidí. Sami jsme zvědaví, velké iluze si neděláme, ale třeba budeme příjemně překvapeni. Přece jen na celém světě je fanoušků SSOGE více než v naší zemi:-).
Nezvedl se s celosvětovou propagací “Návaz” zájem i o předchozí věci od Silent Stream of Godless Elegy? Starší desky už jsou pěkně dlouho nesehnatelné, tudíž by nějaká ten dolis či reedice jistě nebyly tak úplně od věci. Například já mám doma skoro všechno, co jste kdy vydali, a to včetně jednoho demáče, s jedinou výjimkou “Behind the Shadows”, takže by se mi reedice rozhodně líbila (smích).
Hrnec: Zatím je asi ještě brzy říkat, jestli se zájem o starší desky zvedl nebo nezvedl. Ovšem jedna věc je jistá. Reedice alb jako “Iron”, “Themes” a “Behind the Shadows” se v brzké době nechystá. Samozřejmě si pár lidí ze zahraničí k “Návazu” přiobjednalo i “Relic Dances”, ale to je tak vše. V současné chvíli můžu říct jen tolik, že pokud má někdo zájem o tři výše zmiňovaná alba, bude muset hledat na netu (možná že kromě “BTS” nějaký kousek ještě ke koupi sežene) a stáhnout si ho. Nebo přesvědčit bývalého vydavatele, aby se do znovuvydání pustil. My ale nyní žijeme “Návazem”!!!
Proč vlastně vyšel “Návaz” až s takovým odstupem od posledního počinu “Osamělí”? Jak si tak nějak matně vzpomínám, natáčení provázely neustálé průtahy, rozšiřování rodinky, hledání labelu… bylo toho docela dost na jednu desku. Když je teď konečně album venku, není to pro vás jakési zadostiučinění, úleva? Myslíš, že se vyplatilo tak dlouho čekat?
Hanka: Vlastně sis sám odpověděl na všechny otázky. Po “Osamělých” jsme ještě celkem hustě jezdili koncerty a podporovali EP a desku “Relic Dances”. Do toho kapelu provázely různé osobní a pracovní změny, rozvody, svatby, rození dětí, odchody některých členů a příchody nových. Snažím se tím jen říci, že sladit osobní životy s povinností chodit do práce a ještě skládat muziku, je těžké. A to nemluvím o tom, že je nás osm. Opravdu tvrdě jsme makali na nové desce poslední dva roky. Před tím vznikly čtyři písničky, ale k jejich konečnému aranžmá došlo až v poslední době. Taky jsme skládali muziku k filmu “Labyrint”, snad už se konečně bude v tomto roce vysílat v českých kinech. A pocit zadostiučinění? Jo, to je přesné. Vyplatilo se nám tak tvrdě pracovat a taky čekat. Dostali jsme šanci. A ta nepřichází dvakrát.
Díky oněm odkladům však člověka, celkem logicky, napadne, že některé nápady již musejí být relativně staré. Vždyť například takovou “Slava” hrajete živě už minimálně tři, čtyři roky, ne-li dokonce pět let. A to je pěkně dlouhá doba. Neměli jste třeba v kapele problém se s nějakými staršími motivy ztotožnit? Proběhly u některých skladeb nějaké změny (ať už kosmetické či výraznější), nebo bylo všechno z tohoto pohledu v pohodě a songy byly ponechány v původní podobě?
Hrnec: Abych pravdu řekl, “Slava” není nejstarší skladbou z “Návazu”, i když se tak může zdát, protože už ji opravdu nějaký ten rok hrajeme. Některé nápady a písničky jsme měli v šuplíku už při nahrávání “Relic Dances”, jen prostě potřebovaly pořádně uzrát. Každá písnička prošla svým vývojem. Některá byla hotová za týden, jiná za měsíc a další třeba za rok. A samozřejmě, že se písničky postupem času vyvíjely a upravovaly. A přestože jsme do studia přišli s hotovým materiálem, docházelo k drobným kosmetickým úpravám i tam.
Hanka: Ráda dodám takovou (možná) zajímavou informaci. Nejstarší skladbou desky je “Skryj hlavu do dlaní”. Nejmladší je “Samodiva”.
SSOGE v současné době tvoří osm lidí, to je osm individuálních osobností – šest nástrojů a dva zpěvy. Nemáte sem tam problém se v takovém počtu domluvit při skládání materiálu? Mohla bys poskytnou menší pohled pod pokličku Silent Stream of Godless Elegy a říct nám, jak ve vašem případě probíhá tvůrčí proces? Někdo donese nápad a ostatních sedm členů si sedne do kroužku a začne kritizovat (smích)?
Hanka: Většinou přinášíme na zkušebnu hlavní kostru písniček společně s Radkem. Skládáme spolu doma, někdy uděláme celou písničku, jindy zasahují více či méně ostatní členové. Třeba “Mokoš”, “Sudici” a “Slavu” jsme vařili doma. Skládání těchto věcí probíhalo zrovna v době, kdy ostatní členové řešili své osobní problémy, v kapele se měnila sestava a my s Radkem potili krev. Ale tahle doba je naštěstí dávno za námi. S příchodem nových členů zavál opět čerstvý vítr a pomoc ostatních se stala velmi zřetelnou. Např. Mirek Petřek se autorsky zapojil do dvou nových písniček, ale je třeba říci, že každý nechal na desce kus sebe, každý nápad byl vítán, i u hostů. Konečné slovo měl vždy Radek a Tom Kočko (náš producent). Ti mají právo veta. Skutečná demokracie totiž nemůže v kapele fungovat. Musí zde být diktátor, kterého ostatní respektují a věří mu.
Každopádně jste “Návaz” nahrávali u Rolanda Grapowa, což je nemalá kapacita. Proč jste se rozhodli jít právě k němu a co jste si od spolupráce s ním slibovali (kromě skvělého zvuku samozřejmě:-))? A co kytarová sekce, neměli pánové trému? (smích)
Hrnec: Pro Rolanda jsme se rozhodli, když nám Radek pustil hudební ukázku z jeho studia. Byla to maximální šupa. Hradby kytar, křišťálově čistý zvuk, prostě krása, jakou u kapel z českých studií neuslyšíš. Řekli jsme si teď, nebo nikdy. Navíc jeho studio sídlí na Slovensku, takže to byl další plusový bod. Nemuseli jsme nikam daleko.
Jak jsi napsal výše, Roland je opravdu kapacita a pan muzikant, tudíž obavy (hlavně kytaristů) byly nemalé. Ale hned po první návštěvě, kdy jsme jeli vše dohodnout, se ukázalo, že to bude spolupráce nadmíru příjemná. Roland je profesionál každým coulem. Při nahrávání se stoprocentně soustředí a vše si hlídá, aby výsledek byl dokonalý. Radek s Mirkem hráli na sto procent, ale i přesto se naučili spoustu nového. Od nazvučení aparátu přes odlišné hraní ve studiu až po držení trsátka.:-) Dva týdny, které jsme u Rolanda strávili, byly naprosto úžasné a všichni jsme si dokonale sedli. A jak Roland prohlásil, byli jsme jediní, kteří si do studia přivezli dvě bečky Plzně i s chlazením a dítě i s babičkou na hlídání.:-)
Na hudbě Silent Stream of Godless Elegy jsem měl já osobně vždycky rád propracované vokální linky, přičemž “Návaz” mi speciálně v tomto ohledu přijde ještě propracovanější než jakékoliv jiné album z minulosti. A to neříkám jen proto, že je rozhovor s tebou (smích). Podle čeho si s Hrncem rozdělujete zpěvy? Záleží na textu, konkrétní melodii, na hudebním doprovodu… nebo ještě na něčem jiném? Ptám se i z toho důvodu, že se mi zdá, že na novince Hrnec nedostal zas tolik prostoru. Necítil se, chudák, ukřivděn? :-)
Hanka: Hrnec se během let uběhnuvších od natočení EP “Osamělí “ proměňuje od murmurového křiklouna (čímž nechci tento styl zpěvu nějak hanět, jde o pěveckou techniku jako každou jinou, ráda bych ji také ovládnula, ale mé fyzické hlasové dispozice na to prostě nemají) ve velice dobrého zpěváka se širokým rejstříkem, právě od brutálních deathových poloh po vykřičený rockový zpěv a čistý hlas. Hodně jsme spolu makali na dvojhlasech, na barevnosti desky. Rozložení vokálů je dáno vždy příběhem písničky. Těžko by mohl zpívat v “Sudici”, když nad kolébkou stojí dvě sudičky. V “Samodivě” má naopak více prostoru, je hlavní postavou příběhu. Vždy si totiž naše písně představuji jako divadelní hry. Každý tón, hlas či sólo musí mít nějaký důvod, musí vyplývat z příběhu. Tohle nás naučil Tom Kočko a hodláme v podobném duchu pokračovat dále. Zamýšlím na další desku Hrncovi ušít nějakou písničku pěkně na tělo, aby mu seděla polohou, textem atd. Uvidíme. A myslím si, že zase není takový egáč, aby se cítil ukřivděn. Je si vědom svých možností a hranic a že pravidlem SSOGE je podřídit se celku. A naživo hrajeme i starší věci, kde zase tolik nezpívám já, takže se může předvést v plné kráse:-).
Podle čeho probíhal výběr hostů? Byly určující hudební kvality nebo kamarádství? Nebo kombinace obojího?
Hanka: Hi hi hi. Samozřejmě že kombinace obojího. K tomu není co dodat.
Máš ty osobně na “Návaz” nějakou svou oblíbenou píseň? Jasně že oblíbené budou všechny, ale co třeba takhle nějakou, k níž máš řekněme až osobní vztah? Je nějaká taková?
Hanka: Myslím, že nejraději mám “Mokoš”, “Pramen, co ví” a “Dva stíny mám”. Osobní vztah mám také k “Sudici”. Je pro mě hodně intimní, i když taková “Samodiva”, jak si teď uvědomuji, jde taky hodně na tělo:-). Říkám jí erotická důmka (doomka) a zpívám ji moc ráda.
Původně jsem se chtěl chopit příležitosti, že rozhovor probíhá s tebou, a probrat, případně dovysvětlit nějaké texty, ale čím více je pročítám, tím více mi přijde, že vlastně ani dovysvětlit nepotřebují, i když u některých dalo pochopení významu docela fušku (což je samozřejmě klad:-)). Dejme však tomu, že bych byl lenoch a texty si nepřečetl a nepřemýšlel nad nimi – jak bys takovému člověku ve zkratce vysvětlila, o čem tvé texty pojednávají? Cítíš například ty sama mezi nimi nějaký jednotící prvek (ať už v rámci samotného “Návaz” či v rámci vícera alb), nebo podle tebe stojí každý sám o sobě?
Hanka: Tak jako se navazuje talisman (Návaz) z listí, peří, kamínků, bylinek aj., tak se navazovala naše deska z jednotlivých písniček (jako když navlékáš na šňůrku korálky). Jednotícím prvkem všech příběhů je úcta k ženě, přírodě, jakési prapůvodní harmonii a rovnováze života, hledání našich kořenů, touha podívat se na místa, která jsme nemohli navštívit, podívat se do časů, kdy jsme nemohli žít. Mnohé texty jsou epickými příběhy (např. “Sudice” – dvě sudičky stojí nad kolébkou narozeného dítěte a věští mu budoucnost), jiné jsou více lyrické a můžeš si u nich představit svou verzi příběhu (např. “Skryj hlavu do dlaní” – o nemožnosti změnit svůj osud atd.). A vše je zabaleno do pohanského hávu.
“Návaz” vyšel mimo jiné i v luxusní limitované krabici. Byl to nápad ze strany samotných Season of Mist (není moc těžké si všimnout, že podobné boxy dělají nejedné své skupině), nebo jste je k tomu takříkajíc dokopali? Podle čeho jste vybírali, co bude krabice obsahovat? A mimochodem – na kolik že kusů je vlastně limitovaná?
Hrnec: Nápad na vytvoření limitované edice vzešel z našich hlav. Respektive myslím, že na to přišel náš grafický maniak – bubeník David. Chtěli jsme prostě dát fanouškům ještě něco navíc a SOM nám v tomhle dali volnou ruku. A protože David je grafik vskutku geniální, vytvořil i super “ultralimitobal”. Jeho obsah byl víceméně jasný, deska, amulet a tričko, navíc pár samolepek, kalendáříků a podepsaná fotka. Vše, co by měl správný fanoušek mít.:-) Podotýkám, že všechny fotky jsme osobně podepsali. Přesný počet neprozradím, ale můžu říct, že jsme touto podpisovou akcí strávili na zkušebně přes hodinu a půl. Dvě třetiny limitovaných boxů jsou již fuč. Tak neváhejte:-).
Hodláte na podporu “Návaz” točit videoklip? Pokud ano a pokud už o jeho podobě máte nějakou představu, klidně se s námi můžeš exkluzivně podělit (smích). Jakou skladbu jste vybrali? Kdy by konečný výsledek mohl spatřit světlo světa?
Hrnec: Na klipu se již intenzivně pracuje. Námět na scénář nám napsal výborný spisovatel nejen pohansko-slovanské fantasy literatury Juraj Červenák a realizovat ho bude Mejla Production. Za 14 dní máme poslední schůzku před natáčením a pokud se podaří sehnat potřebné rekvizity, můžeme začít. Finální termín ještě není dán, ale doufáme, že to bude co nejdříve.:-) Skladbu zatím úzkostlivě tajíme, a tak jediné, co vám můžu prozradit, je to, že začíná na písmeno “S”. Ne, opravdu to nebude Sparta.:-)
Hanka: A já dodám. Pokud někdo z vás má nějaký zajímavý kostým, nebo zná někoho z divadla apod., dejte vědět.
Kapela pod velice solidní velkou firmou – to by jeden čekal, že byste také mohli vyrazit na podporu “Návaz” na turné po Evropě? Není žádným tajemstvím, že domácí formace na zahraniční šňůry takřka nejezdí, ale co ve vašem případě? Rýsuje se nějaké turné nebo účast na nějakém větším festivalu?
Hanka: O turné v zahraničí či o individuálních vystoupeních v cizině se v tuto chvíli teprve začíná jednat. Jsme na světové metalové scéně nováčky, takže se muselo počkat na recenze a odezvy různých časopisů atd., teprve nyní máme co nabídnout bookingovým agenturám, hodnocení našich desek v zahraničí je totiž velice kladné, takže věříme, že vše klapne, jak má, a my brzy někam vyrazíme.
Nedávno jsem si opět po čase pouštěl EP “Osamělí” a při songu “Pohanská” mě napadlo, že by vlastně vůbec nebylo špatné, kdyby se Silent Stream of Godless Elegy někdy pustili do čistě akustické desky. Abych řekl pravdu, většinou obdobné počiny moc v lásce nemám, avšak zrovna v případě SSOGE mi něco napovídá, že by to opravdu mohlo stát za to. Nenapadlo vás to už? Kdyby se ta příležitost natočit něco podobného naskytla, šli byste do toho?
Hanka: To víš, že nás něco podobného napadlo. Nedokážu tak dopředu říci, zda další deska bude čistě akustická, ale určitě pár akustických koncertů k nové desce (se speciálními aranžemi) odjedeme, již teď mohu doporučit první vlaštovku – 5. května se můžete těšit na dvojkoncert kapel SSOGE a Tomáš Kočko & Orchestr v Českém rozhlase Ostrava.
Na závěr našeho povídání bych si ještě dovolil jednu zákeřnější otázku :-) Když už se v hudbě i v textech věnujete folklóru, dodržujete také nějaké ty folklórní tradice a lidové obyčeje?
Hrnec: Tohle je opravdu zákeřná otázka. Ale my se vlka nebojíme.:-) Nejvíce folklórních tradic zřejmě udržuje náš houslista Palo, který ještě hraje (a možná i tančí) v lidovém souboru Kořenec a čas od času si zahraje v nějaké cimbálce. Ostatní z nás, ač jsme skoro všichni z města, dodržují jednu velkou, co velkou, největší tradici, a tou je pití slivovice.:-) Myslím, že tato tradice má nesmírný historický význam, a proto bych chtěl všem říct, dodržujte ji.:-)
Moc díky za váš čas, snad vás otázky moc neobtěžovaly a ať vám to hraje ještě dlouho!
Hanka: Taky děkujeme za rozhovor, podporu a zdravíme čtenáře SICMAGGOT. Dive into the stream, listen to the elegy.
Hrnec: Díky moc za zajímavé otázky a snad se s některými z vás setkáme osobně na nějakém z našich koncertů při jarním NÁVAZ TOUR.
No, tak je to tady. Zaokrouhleno na letopočty, “Návaz” vychází sedm let od poslední velké desky “Relic Dances” a pět let od minialba “Osamělí”. To je, co si budeme povídat, sakra dlouhá doba. Nikdy jsem se netajil tím, že mám Silent Stream of Godless Elegy opravdu rád již pěkných pár roků, čehož sis možná všimnul i ty, milý čtenáři, jelikož málokteré desce se na Sicmaggot věnovalo tolik pozornosti (smích). Ale jistě víte sami, jak už to tak bývá, – čím více se člověk na něco těší, tím větší je kolikrát to zklamání, když očekávání nejsou naplněna. Moravská stálice naší scény přišla, aby tento nepsaný zákon zbořila a naděje do “Návaz” vkládané potvrdila, ba přímo překonala. Daří se jí to?
Jedna věc mi byla jasná hned s prvním poslechem – tohle nebude tak úplně na jeden poslech. Abych řekl pravdu, zpočátku mi “Návaz” přišlo oproti “Relic Dances” malinko jako krok vzad. Novince Silent Stream of Godless Elegy je však nutné dát prostor, aby mohla naplno vyniknout a poodhalit všechny spodní vrstvy, jež kapela do nahrávky narvala, což je ovšem pochválení-hodné, neboť, jak praví další lidová moudrost (a že zrovna v tomto případě jsou ta stará moudra na místě), zavdává to dobrý základ pro trvanlivé album, které člověka jen tak neomrzí. Je to jako v kulinářství – pokud těsto zblajznete ihned, akorát se vám zvedne pajšl, ale jak jej necháte správně nakynout, to jsou potom luxusní buchty… Silent Stream of Godless Elegy nechali celou devítku skladeb zodpovědně nakynout, za pomoci Rolanda Grapowa (ex-Helloween) v jeho GrapowStudious ještě zodpovědněji upekli… a výsledek? Je luxusní? Jednoznačně ano! Luxusní jako pravé české tvarohové buchty – jen si pošmáknout!
“Návaz” celkem logicky pokračuje tam, kde “Relic Dances”, potažmo “Osamělí” skončilo a přirozeně kapelu posunuje dále kupředu. Posun sice není tak obrovský jako mezi “Relic Dances” a “Themes”, avšak je pravda, že Silent Stream of Godless Elegy našli s předchozí deskou formu natolik svojskou a originální, že by byla škoda se nějak výraz něměnit a nepilovat “jen” tu unikátní kombinaci doom metalové melancholie a moravského folklóru. “Návaz” nezanedbává nic, čím tvorba Silent Stream of Godless Elegy vždy vynikala, tudíž i tentokrát se posluchač může těšit nádherné motivy cella a houslí, vskutku čarokrásný cimbál (člověk občas žasne, kolik nemetalových nástrojů zní v metalu tak skvěle), ale i opravdu skvostné vyvedení vokálů celkově – sbory, duety (v tomto ohledu – “Sudice” je naprostá bomba), sólový zpěv Hanky Hajdové (zcela jistě jedna z nejlepších zpěvaček v žánru na našem území); možná jen ten Hrnec se se svým chrčákem tentokrát moc nevyblbnul, což je ovšem ve velké míře dáno celkovým laděním materiálu do více klidnější a v jistém slova smyslu i relaxačnější podoby. U některých skladeb mě však mile překvapila i velice pěkně bublající baskytara – kupříkladu v takové “Zlatohlav” opravdu duní. Je ale fakt, že každá píseň do jedné obsahuje nádherné pasáže. Dokonce ani ta skočná “Slava” nakonec není tak otravná, jak jsem čekal (ačkoliv netvrdím, že bych ji s klidným srdcem neoželel a nedal si místo ní radši ještě jeden zádumčivější kousek – to ale jen můj osobní pocit).
Ani si nejsem jistý, zdali má vůbec cenu vyjmenovávat tu nějaké zajímavé momenty, jelikož, jak již bylo naznačeno o pár řádků výše, mohl bych tu vyjmenovat sakumprásk celý tracklist. Je mi však jasné, že takovéhle konstatování by mi jen tak neprošlo, tak se do toho pusťme; obecné klady jsme již proprali, takže teď konkrétně – velice se mi líbí třeba úvodní riff “Zlatohlav”, který mi, a hlavně se mě neptejte proč, strašně připomíná padání deště. Houslová pasáž začínající okolo jedné minuty pak vnáší do songu pěknou dávku “slunce”, což tvoří velice zajímavý kontrast (přičemž okolo neustále víří ta výše zmiňovaná basovka). Od začátku do konce úžasná je “Skryj hlavu do dlaní”, v níž je znatelně cítit příspěvek maestra Tomáše Kočka (v tom dobrém smyslu samozřejmě). “Přísahám” oproti tomu přímo vybuchuje ve vzletném refrénu. O excelentním hlasovém “rozhovoru” mezi Hankou Hajdovou a hostující Zuzkou Lípovou z Dying Passion jsem již mluvil, tudíž přejděme rovnou k “Pramen, co ví”, kde se ve větší míře ozývá onen proklamovaný cimbál, avšak nejedná se o jedinou přednost skladby – zmínil bych zde rozhodně ještě výtečnou gradaci, díky níž bych se nebál “Pramen, co ví” označit za můj nejoblíbenější kousek “Návaz”.
Když si uvědomím, kolik chvály se už za ten krátký čas od vydání na adresu “Návaz” napělo, moc se mi nechce nosit další dříví do lesa a sázet také superlativ za superlativem, jenže problém je v tom, že ono to snad ani nijak jinak v případě novinky Silent Stream of Godless Elegy nejde. Shrňme to obligátním prohlášením, že “Návaz” opět potvrzuje pozici Silent Stream of Godless Elegy jako jedné z nejvýraznějších formací domácí metalové scény. Nedovolím si v tuto chvíli ještě odhadnout, zdalipak má “Návaz” šanci překonat “Relic Dances”, jedno je však jisté už teď – za otevření šrajtofle a zakoupení desky to jistojistě stojí, neboť “Návaz” je počin vymazlený po všech stránkách – hudebně, textově, i graficky…
Další názory:
“Návaz” jsme toužebně vyčkávali dlouhých pět let a čím víc se blížilo datum vydání, tím rostla očekávání. Sedmnáctý leden přišel a zase odešel a vysoká očekávání se přetavila do nadšených ohlasů fanoušků i kritik, a to v takové míře, že se až nechce věřit, že nejde jen o zhmotněná přání všech trpělivě vyčkávajících. Dámy a pánové, nejde! “Návaz” je totiž skutečně vynikající album a vedení Season of Mist si může gratulovat, jakouže rybu to polapilo do svých sítí. Na novince se zcela unikátním způsobem snoubí doomová ponurost s cimbálovými motivy moravského folklóru, a to na několika úrovních. Najdeme zde jak zadumanější kusy, které z jejich melancholie vytrhává vzletný a silný refrén, tak až pohádkově vyprávěné příběhy, které dokonale kontrastují buď s rozjuchanou singlovkou “Slava” nebo těžkotonážní a vpravdě drtící “Dva stíny mám”. To vše je korunováno perfektním výkonem obou vokalistů, kterým tímto skládám poklonu. “Návazu” jde stěží vůbec něco vytknout. Je na něm vidět, že se kapela dostala do stádia, kdy si je plně vědoma svých možností, ale také směru, který jí svědčí. Za sebe doufám, že budou Silent Stream of Godless Elegy do budoucna dále rozvíjet to, co nakousli už na albu “Relic Dances” a co “Návaz” dovedl na další úroveň, protože i přes všechnu tu chválu tu zbývá ještě spousta místa pro broušení moravského klenotu… Ježura
