Archiv štítku: doom metal

Dissolving of Prodigy

V/A - Unveiling the Signs
Země: Česká republika
Žánr: doom metal

Otázky: H.
Odpovědi: Frodys
Počet otázek: 12

Odkazy:
facebook / bandzone

Split album “Unveiling the Signs” jistě není záležitost, jež by si zasloužila jen tak prošumět kolem, a byla to tak právě ona, která byla záminkou pro pořízení rozhovoru s českým zástupcem na onom inkriminovaném disku – doom metalovými matadory Dissolving of Prodigy. Vlezlých otázek Sicmaggot se zhostil kytarista Frodys…


Nejaktuálnější událostí v táboře Dissolving of Prodigy je split “Unveiling the Signs” s Gallileous, Pantheist a Wiljen Wij. Nelze opomenout fakt, že se jedná o opravdu unikátní počin – kam má paměť sahá, nemohu si vzpomenout na něco obdobného. Mohl bys nám říct, jak vlastně nápad na koncepční album o lidových pověrách vznikl a jak se k celému projektu dostali Dissolving of Prodigy?

Zdravím čtenáře Sicmaggot.blog.cz [rozhovor probíhal ještě na našem původním blogovém působišti – pozn. red., 2015]! Nápad se původně zrodil v myslích kolegů v Gallileous z Polska, kteří postupně přizvali spřízněné kapely jako jsme my, Pantheist či Wiljen Wij. My jsme z toho samozřejmě měli velkou radost, neboť jak sám říkáš, je to velmi ojedinělý nápad a spolupráci s našimi doomovými kolegy si pochvalujeme. Na skladbě jsme si dali hodně záležet (což je doufáme i slyšet), samotný proces skládání a zkoušení byl velice dlouhý ale stojí to za to. Ostatní kapely se do toho vrhly také s velkým nadšením a mě osobně se nejvíce líbí způsob, jakým každá kapela své téma uchopila. Celé koncepční album tak získává jedinečnou atmosféru, kterou nedokáže vyvolat samostatné, řadové CD jedné kapely. Já doporučuji pustit si celé album od začátku do konce při dlouhých zimních večerech, nechat se pohltit hudbou a hlavně texty. Začíná se pomalu mluvit i o Evropském tour se všemi čtyřmi kapelami, což samozřejmě vyžaduje spoustu práce a příprav, takže uvidíme jak se věci vyvinou…

Váš příspěvek nese název “Zlodějská světélka”. Proč jste se rozhodli napsat skladbu právě o této zlodějské pověře? Určitě se jedná o zajímavé téma, ale kdo přišel s tím nápadem, že právě tohle je to pravé pro Dissolving of Prodigy? Pro ty, kteří jsou líní si význam dohledat, můžeš také objasnit, v čem tato pověra spočívala.

Rádi děláme věci trošku jinak než ostatní, proto jsme příjmuli nabídku na toto splitko. Když jsme se dozvěděli o co se jedná, chtěli jsme určitým způsobem šokovat, zaujmout posluchače, proto jsme zvolili tohle téma se kterým přišel Fusatý a implementoval ho do textu. Nejlepší představu o této pověře si člověk udělá při poslechu skladby, ve stručnosti se však jedná o pověru pojednávající o praktikách středověkých zlodějů, kteří si vyráběli svíčky se zatavenými prsty malých dětí, protože věřili že tyto světélka uvedou nic netušící okradené oběti do ještě hlubšího spánku… odtud “Zlodějská světélka”.

Dissolving of Prodigy

Jsi také nějak obeznámen s tím, o jakých pověrách pojednávají skladby ostatních zúčastěných skupin? Pokud ano, mohl bys nám o nich ve stručnosti povědět?

Jak KostasPantheist, Mirek a spol z Gallileous tak chlapi z Wiljen Wij si dali velmi záležet na své práci. Jak říkám představu o čem písně pojednávají si nejlépe člověk udělá při poslechnu skladeb a při čtení jejich textu, což je i menší záměr. Můžu jen prozradit že se jedná o pověry, které souvisí s každou zemí a já bych jen uvedl svůj pohled na tuto pověru a vzal bych posluchačům kouzlo objevování každé skladby :-) Což je podle mě na tomto splitku to krásné. Nejde jen o čtyři skladby čtyř kapel, jsou to příběhy čtyř národů.

A teď jedna záludná otázka – co takhle předvést “Zlodějská světélka” i živě? Hodláte se do toho někdy pustit, uvažovali jste o tom alespoň, nebo byla tato skladba od začátku myšlena pouze jako studiová věc?

Samozřejmě, už od začátku jsme počítali s tím že tuto výjimečnou skladbu někdy zahrajeme živě. Čekali jsme však na nějakou zvláštní příležitost. Takže “Zlodějská světélka” zahrajeme na narozeninových oslavách časopisu Pařát v Ostravě! Tomuto koncertu bude předcházet stejný koncert v Praze takže všechny fanoušky srdečně zveme!

Jsme upřímně zvědaví jak fanoušci přijmou čtrnáctiminutovou skladbu plnou atmosférických pasáži v našem setu, snad nám při tom neumřou :-) Zřejmě to však bude poprvé a naposled co ji zahrajeme, tím si uchová své kouzlo.

Když už jsme nakousli ty koncerty, tak jenom jeden menší dotaz na okraj – všiml jsem si, že Dissolving of Prodigy na pódiu vystupují hodně civilně. Neuvažovali jste někdy kupříkladu o nějakých stejnokrojích, menších rekvizitách či něčem podobném, co by podpořilo atmosféru? Třeba podle mého názoru je atmosféra a její podání zrovna u doom metalu velice důležitá a nějaký vkusný doplněk, ani nemusí jít o nic velkého, koncert hned posunuje někam (čímž samozřejmě nenarážím na kvalitu koncertů Dissolving of Prodigy – jen se ptám:-))

Souhlasím, troufám si říct že atmosféra je dokonce nejdůležitější, a hlavně u doom metalu. V tomto ohledu mě vždycky dostanou koncerty My Dying Bride a o kvalitách živého vystupování této legendy jsem se přesvědčil loni na Brutal Assault. Bylo to něco mezi koncertem a divadlem, úžasné! V dnešní době jsou mistry pódiové show svého oboru Behemoth, vystupování Nergala, kostýmy, sehraný headbanging dělá z koncertu jedinečný zážitek.

Narážky na naší “image” čtu docela často i v recenzích na naše koncerty, my to však bereme tak, že naše image je to že vlastně žádnou nemáme, prezentujeme se svou hudbou a to je to hlavní co má navodit tu správnou atmosféru. Zní to sice trošku klišovitě ale chceme aby naše skladby v doprovodu našich textu vzbuzovaly rozmanité emoce. Snad fanouškům stačí to že si koncerty užíváme a dáváme to dostatečně najevo a oželí to že nemáme předpřipravené kostýmy :-)

Druhým vydaným nosičem u Dissolving of Prodigy v loňském roce byla reedice dema “Echoes of My Sadness” jako příloha časopisu Pařát. Otázka ve své podstatě stejná jako ta první – z čí hlavy vzešel ten nápad? Otravoval vás s tím Herdron, nebo jste o znovu vydání usilovali sami a Pařát po tom jen skočil? Což takhle reedice dalších archivních počinů – nechystáte?

Ne ne, Herdron nás určitě neotravoval, jednalo se spíše o skloubení oboustranné iniciativy. Nejdřív nám Pařát otiskl náš plakát, který měl docela slušnou odezvu a potom jsme tam vydali i reedici dema, což nám velice pomohlo s propagací kapely, takže Herdronovi patří velké díky. Zájem o naše starší nahrávky je velký, my se však nechceme příliš vracet do minulosti, je na čase se posunout o něco dál a tvořit skladby nové. Sem tam přemýšlíme o zařazení některých starších skladeb do našeho repertoáru, to jsou ale asi tak všechny plány, které máme se starými songy.

Dissolving of Prodigy

Nedá moc práce si všimnout, že Dissolving of Prodigy mají takřka neustále problémy s udržením stále sestavy… a přitom by člověk řekl, že nejstarší doomová kapela v republice s tím zas takový problém mít nebude… Každopádně “aktuální” změna se prý týká bubeníka, co bys k tomu řekl?

Zdá se že bubenická stolička je v Dissolving of Prodigy prokletá. Ano je tomu tak, v současné době máme bubeníka nového a doufáme že u nás nějakou tu dobu zůstane. Takže teď pilujeme set s novým bubeníkem, což se nám daří docela rychle.

Opak je pravdou, najít dnes kvalitního bubeníka, který umí hrát a má !hlavně! pro doom metal cit je velice těžké a někdy se mi zdá že dokonce nemožné. Tento problém se bohužel netýká jen tohoto žánru. Najít dnes kvalitní hudebníky je nelehké, a věz že vím o čem mluvím. Najít člověka co má kytaru, nebo bicí není těžké, důležitější je aby ho hudba, kterou hraje naplňovala a dělal ji proto že ho baví. Hrát v kapele pro peníze, popularitu či proto aby sbalil ženskou, dnes opravdu moc nejde (i když poslední zmíněná věc někdy funguje :-))

Když už se bavíme o těch změnách, jedna z těch relativně nedávných se týká i tebe samotného a také i tvého kolegy-baskytaristy z Ill Crow. Docela by mě zajímalo, jaký vliv máte na nové skladby? Ptám se z toho důvodu, že pokud vezmeme tvorbu Dissolving of Prodigy před vaším příchodem, tak “Loučení se světem pozemským” dýchalo pohansko-folkovou atmosférou a “Štvanice” byla spíše melancholičtější záležitost, oproti tomu ale nejnovější songy “Němý motýl”, “Píseň dnešní noci” a nakonec i “Zlodějská světélka” se vracejí k surovějšímu, dřevnímu pojetí. Mají na tomto vývoji podíl služebně mladší členové, nebo se jedná čistě o progresi veteránů Fusatého a spol.?

Já i basák jsme v Dissolving of Prodigy nějakou dobu, a co se týče mě dlouho i zůstanu. Snažíme se v kapele udržovat určitou svobodu, vliv má určitě každý, jako v mnoha kapelách je vždycky někdo, kdo přijde se stěžejním nápadem a pak už si každý přidá kousek sebe, a takto se riff formuje až je z toho hotová skladba. Každý ze členů Dissolving of Prodigy tak otiskne do skladeb kousek svého umu.

Naše poslední skladby jsou opravdu o něco syrovější než skladby staré, je to možná způsobeno absenci kláves, ale zbytek je jen evoluce, snažíme se však zachovat duch a zvuk Dissolving of Prodigy. Jsme rádi že je naše tvorba pestrá a že každé album zní trošku jinak, tím se snažíme zabránit tomu, abychom se dostali do stereotypu a zůstali stát na mrtvém bodě.

Možná sis už všiml, že jsem záměrně nebrousil moc do minulosti, jelikož na otázky odpovídáš ty :-) Na co se však nemůžu nezeptat, je budoucnost Dissolving of Prodigy. “Štvanice” vyšla před dvěma lety, tudíž se přímo nabízí otázka, jak to vypadá s případnou dlouhohrající novinkou. Vím, že Dissolving of Prodigy vydávají desky spíše sporadicky, ale nějaké nápady už být musí, nebo se mýlím? Pokud už máte něco složeno, nebo nějakou jinou představu o podobě dalšího alba, klidně se s námi poděl :-)

Abych pravdu řekl, touha vydat další dlouhohrající počin nám v myslích bloumá docela dlouho, naneštěstí se neustále potýkáme s nějakými problémy ohledně sestavy, zkušebny či jen čistě našich osobních problémů. Takže mezi současné cíle patří sjednocení sestavy, tak abychom byli schopní odehrát co nejvíce koncertů, skládat songy a hlavně zkoušet. Až budeme kompletně sehraní vrhneme se na nové skladby a poté do studia. Jak dlouho to bude trvat nevíme, jediné co můžu slíbit je že až tento čas přijde dáme se do toho s vervou sobě vlastní.

Ještě před samotným koncem bych si dovolil položit pár otázek netýkajících se přímo Dissolving of Prodigy, nýbrž žánru jako celku. Doom metal nebyl nikdy masově rozšířenou záležitostí v žádné zemi, ale situace na žánrové scéně v rámci naší republiky je bez nadsázky tristní. Jediná čistě doom metalová záležitost u nás, která má již nějaký ten pátek odehráno, jsou právě Dissolving of Prodigy (i když je pravda, že v poslední době se pár zajímavých skupin objevilo, viz Et Moriemur či Llyr). Čím to podle tebe je, že doom metal tak “pochcípává”? Nemůže to být třeba tím, že většina lidí se chce u hudby bavit, případně se u ní ožrat a pořádně si zabékat, přičemž u doomu dost dobře nejde ani jedno? Myslíš, že by si doom zasloužil větší publicitu, nebo v tom jeho zaměření jen pro úzký okruh lidí tkví jedna z jeho předností?

Toto je velice zajímavé téma o kterém se dá polemizovat strašně dlouho. A to nejen kvůli tomu jestli vlastně doom metal vůbec jak říkáš “pochcípává”, já myslím že doom metal je jeden z mála hudebních žánrů, který se má ještě pořád kam vyvíjet a to dokazují i poměrně mladé kapely tohoto žánru. Například Swallow the Sun, jež se dle mého názoru řadí ke špičce doom metalu, dokázali uchopit tento žánr do mladých rukou a tvořit úžasný materiál. Velice originální jsou například rusky zpívající Курск z Finska. Za zmínku stojí taktéž Ahab, kteří bohužel nedorazili na Brutal Assault. A takových kapel je víc a další přibývají. Plus k tomu že legendy jako jsou My Dying Bride, Paradise Lost, Katatonia nebo Anathema stále tvoří a jejich materiál je svěží (což se častokrát nelíbí zarytým příznivcům). Například nová Anathema je podle mě úžasná, samozřejmě je to něco jiného, jiná hudba než v jejich začátcích ale je to jen důkaz evoluce. Je lepší když se kapela vyvíjí určitým směrem, který baví samotné muzikanty a kapela tak získá nové fanoušky, než stále přešlapovat na místě a fanoušky ztrácet.

Dissolving of Prodigy

A teď k těm fanouškům. My muzikanti děláme hudbu jak pro sebe tak hlavně kvůli vám, fanouškům a našim cílem je dělat hudbu tak aby si ji každý užil po svém. Pokud chce někdo přijít na koncert, ožrat se jak dobytek a pořádně zakalit tak, že se druhý den nemůže hýbat není to špatně (sám to taky někdy provozuji (smích)), někteří však chodí na koncert užít si nejen hudbu, ale i texty, nechat se unášet atmosférou produkovanou kapelou a jen tak si užívat večer. I my se však snažíme implementovat do skladeb nějaké ty “headbang” pasáže.

Je na každém z nás co si zvolíme. Doom metal je něco co musíš mít v sobě, i za mnou chodí kamarádi a říkají že se jim hudba Dissolving of Prodigy nelíbí, že je to pomalé, nudné a já jim to nemám za zlé. Je to o vkusu a srdci, a kdyby byl doom metal komerční a masovou záležitostí ztratil by své kouzlo.

Před nějakým časem jsem slyšel názor jednoho “odborníka”, že hraní pomalých doomových riffů musí být pro kytaristu nuda. Za žádnou cenu jsem mu jeho přesvědčení nedokázal vymluvit, tudíž se ptám tebe, jakožto doom metalové kytaristy – je hraní pomalých umíráčků nuda, nebo ne? Mimochodem, co bys třeba vzkázal lidem, kteří se na doom metal dívají skrze prsty, jelikož se u toho nedá pořádně házet palicí?

Každopádně zajímavý názor, který stojí za povšimnutí. Zajímalo by mě jestli zmíněný člověk někdy hrál v doomové kapele (smích).

Jak možná víš hraji v mnoha kapelách, od rocku přes black metal, doom až po technický deathcore. S rukou na srdci můžu říct že doom je pro kytaristu velmi složitý. Je to styl, ve kterém svůj cit neschováš za technickou zručností ani za image. Kytary v doom metalu musí být přesné, procítěné a hlavně kytarista to musí mít v těle, jinak to zaprvé nedělá dobře a za druhé, nebaví ho to. Je jen škoda že kytaristé jako například Greg Macintosh, Andrew Craighan nebo Anders “Blakkheim” Nyström [členové Paradise Lost, My Dying Bride, Katatonia – pozn. redakce] nedosahují takové popularity jako Michael Amott či Alexi Laiho [Arch Enemy, Children of Bodom]. Také renomované kytarové společnosti si těchto muzikantů moc nevšímají, jediná kytarová značka podporující doomové kytaristy jsou Mayones Guitars z Polska.

Když hraješ doom metal musíš se vžít do hudby a do nálady, a s tebou se musí do toho vžít všichni, zpěvák bubeník, basák… Všichni musíte být na jedné vlně. Pokud jedno kolečko v tomto stroji nefunguje, nefunguje ani celá kapela.

Definitivně poslední otázka. Provařené formulky typu “vzkaž něco čtenářům” vynecháme, snad se nebudeš zlobit; místo toho nám radši řekni, zdali nemáš nějaké oblíbené doomové album, které tě vždycky dostane do kolen :-) Díky za rozhovor a ať se daří!

Jak jsem již zmínil, zajímám se jak o staré osvědčené matadory žánru jako My Dying Bride atd. tak o mladé a zajímavé kapely. V tomto ohledu mě opravdu dostali Swallow the Sun, jejichž hudba mě zaujme téměř vždy. Další mojí srdcovou záležitostí jsou Insomnium, kteří koketují jak s doom metalem tak s melodickým deathem. Ale ani já nikdy nevydržím poslouchat celý den tyhle umíráčky, takže teď hodně ujíždím například na Suicide Silence či Septicflesh, na jejichž nové album netrpělivě čekám a jsem velice zvědav.

Na konec bych ti chtěl poděkovat za možnost propagovat Dissolving of Prodigy na tvém blogu a dík za smysluplné a zajímavé otázky, kterých není nikdy dost a na které se mi dobře odpovídalo. Měj se!


V/A – Unveiling the Signs

V/A - Unveiling the Signs
Země: Polsko / Belgie / Česká republika / Velká Británie
Žánr: doom metal / funeral doom metal
Datum vydání: prosinec 2010
Label: Redrum 666

Tracklist:
01. Kostas Panagiotou – Overture: The Madness of Crowds
02. Gallileous – Zabobon
03. Wijlen Wij – The Wall of Life
04. Dissolving of Prodigy – Zlodějská světélka
05. Pantheist – Barock

Hodnocení: 7/10

Odkazy Gallileous:
facebook / bandcamp

Odkazy Wijlen Wij:
web / facebook

Odkazy Dissolving of Prodigy:
facebook / bandzone

Odkazy Pantheist:
web / facebook

Nejprve si odpovězme na otázku, proč vlastně někdo vydává split alba. Nemusíme ani moc dlouho dumat, abychom se dopídili závěru, že v drtivé většině případů jde o jakési zpečetění přátelství či spřízněnosti mezi dvěma (a více) kapelami. Nezřídka se můžeme setkat i s tím, že společným splitem pomáhá známější skupina ke zviditelnění svým ne tak proslulým druhům. Ale že by se na jednom nosiči sešly čtyři formace, aby uchopily jednotný koncept ze čtyř úhlů pohledu? To už tak časté není, ba právě naopak. Netvrdím sice, že je “Unveiling the Signs” prvním svého druhu, ale takhle z hlavy si nevzpomenu na podobně laděný split…

Pantheist z Velké Británie, Wijlen Wij z Belgie, Gallileous z Polska a Dissolving of Prodigy z České republiky – to jsou čtyři kapely, čtyři (funeral) doom metaloví bardi, čtyři rozdílné země, čtyři odlišné pohledy na lidové pověry z dané oblasti – toť bilance “Unveiling the Signs”.

Celou nahrávkou se prolíná jméno Kostase Panagiotoua, který nejenže hraje hned ve dvou zúčastněných kapelách (Pantheist a Wijlen Wij), ale postaral se i o instrumentální intro “Overture: The Madness of Crowds”. Pod pojmem intro si však nepředstavujte nějakou minutovou etudu odlišnou od stylu nahrávky, jak tomu tak u inter nezřídka bývá. Především se pohybujeme v doom metalu, kde se opravdu nikam nepospíchá, tudíž předehra o téměř sedmi minutách by neměla nikoho překvapit. Hlavní však je, že tato pomalu plynoucí klávesově-samplová elegie člověka plně navnadí na věci následující…

Poláci Gallileous se na “Unveiling the Signs” vytasili s uřvaným (hlavně zpočátku), táhlým kouskem. O pomalém tempu snad ani nemá cenu ztrácet slova, to je snad v (v tomto případě) funeral doomu asi samozřejmost. Co však zmínit nutné je, jsou bezesporu zpěvy, neboť právě po vokální stránce se “Zabobon” extrémně vyvedla. Vpravdě výtečné jsou sbory i hlavní vokál, který chvílemi zavání dokonce black metalem. Moc povedené je to však celkově. Druhá skladba “The Wall of Life” od Wijlen Wij je oproti hrubějším Gallileous epičtější. Zpěv se nese v pro funeral doom metal obvyklejším growlingu, avšak v porovnání s Poláky není tím hlavním tahounem. “The Wall of Life” dominuje především klávesová práce Kostase Panagiotoua a rovněž i četné kytarové melodie, díky nimž ani značně monotónní tempo nenudí.

Netuším, zdali to není dáno mým “českým” úhlem pohledu, ale právě příspěvek domácích Dissolving of Prodigy mi přijde jako vrchol “Unveiling the Signs”. “Zlodějská světélka” se jeví jako hodně dřevní skladba, a to nejen po hudební stránce, ale i zvukové, flétna tomu dodává jakýsi nádech melancholie a osudovosti. Z pohledu kompozice a struktury jsou “Zlodějská světélka” možná tím nejproměnlivějším dílkem celého splitu – vždy jako by v určitých intervalech skladba nabývala na síle, rostla a gradovala, aby vás posléze zase zpátky vrhla do lepkavého doomového bahna. Nemůžu si pomoct, ale už jen kvůli tomuto čtvrthodinovému umíráčku stojí za to si “Unveiling the Signs” zařadit do sbírky. Já osobně si tu poslech vyloženě užívám.

Celkem paradoxně mě ta nejprofláklejší zúčastněná akvizice – Pantheist – baví možná nejméně. Některé pasáže v “Barock” jsou skvostné (např. hned ta, co začíná hned v čase 01:10), rozhodně netvrdím, že ne, ale stejně tak mi některé kousky přijdou trochu hlušší. Možná to bude dáno tím, že ani z vlastních desek mě Pantheist nikdy zas tolik neoslovolali. Nechci samozřejmě snižovat kvality téhle kapely, ale ne úplně každý doom metal musí být můj oblíbený (smích). Docela zajímavý se mi jeví fakt, že zatímco u Wijlen Wij jsou Kostasovy klávesy právě to, co mě tam baví, u Pantheist mě naopak zas tolik neberou. Ale jak říkám, možná je to jen můj osobní pocit… kolega Seda mi naopak tvrdil, že právě mnou vychvalování Dissolving of Prodigy jej baví nejmíň. Holt otázka vkusu.

Tak či onak, “Unveiling the Signs” má ještě jednu nespornou výhodu. Zatímco pro nezasvěceného posluchače trpí spousta doom metalových nahrávek přílišnou monotónností, tento split je díky setkání čtyř pohledů na žánr deskou veskrze dynamickou a rozhodně nenudící. Sesumírováno, jedná se kvalitní a do jisté míry i velice osobitý počin, i když způsobem, který ocení především hltači textů, avšak i po čistě hudební stránce má toho “Unveiling the Signs” hodně co nabídnout. Díky lidové ceně (žádná nadsázka) není důvod si to nepořídit.


Agalloch – Marrow of the Spirit

Agalloch - Marrow of the Spirit
Země: USA
Žánr: atmospheric folk / doom / black metal
Datum vydání: 23.11.2010
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. They Escaped the Weight of Darkness
02. Into the Painted Grey
03. The Watcher’s Monolith
04. Black Lake Niðstång
05. Ghosts of the Midwinter Fires
06. To Drown

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Není žádným velkým tajemstvím, že z tak obecně velice povrchně smýšlející země jako USA většinou pocházejí kapely hrající na obdobně povrchní úrovni. Ne vždy je to úplně špatně a minimálně pro nenáročný oddech se takové skupiny čas od času hodí, o nějakém hlubším posluchačském prožitku, natožpak o nějakém sdělení či myšlence v hudbě, se však mluvit nedá. Jak nám ale neodbytně připomíná jedno známé pořekadlo, takřka vždy existují výjimky potvrzující pravidlo, a tak i ze severoamerické velmoci pocházejí skupiny, k jejichž hudbě nelze přistupovat jinak než jako k čirému umění. Namátkou zde můžeme zmínit například skvosty jako Wolves in the Throne Room, Asunder, Nachtmystium, Krallice, Panopticon nebo Agalloch. A jsou to právě poslední zmiňovaní Agalloch, kteří jsou dnes předmětem našeho zájmu.

Co do stylové škatulky bychom Agalloch mohli nazvat atmosférickým folk/dark metalem, což žánrový rozsah jejich tvorby vystihuje zřejmě nejlépe, na druhou stranu se ale stejně tak jedná o označení v podstatě zavádějící. Ono totiž, jak už to tak bývá, není folk metal jako folk metal, a pokud se vám pod tímto označením vybaví plejáda trendem zplozených heja-heja tajtrlíků typu Korpiklaani, máte o daném žánru velice pokřivenou představu. Jsou to mimo jiné právě Agalloch, kteří beze zbytku dokazují, že i folk metal je hudbou na vysoce spirituální úrovni s přesahem do jiných sfér. Použijeme-li onoho omšelého porovnání právě s králi pivního folku, dostaneme dvě skupiny, jež, ačkoliv zaštítěné stejnou škatulkou, k sobě snad nemohou mít dále. Jen představu – Agalloch a Korpiklaani k sobě mají asi tak stejně blízko jako plastikové dětské autíčko a Rolls-Royce, čili, abychom zůstali u krásně motoristického výraziva, obě mají čtyři kola, tím však podobnost končí. Stejně tak snad jediné, co má folk metal v podání Agalloch společného s folkovými halekačkami à la Korpiklaani (a jim podobných), je jenom a pouze použití kytary, baskytary a bicích. Nic jiného.

Agalloch, to je ničím neředěná hudební lahůdka i pro toho nejnáročnějšího posluchače, nepřerušovaný proud unikátní přírodní atmosféry, která vyráží dech. Agalloch je zhudebněná procházka panenskou krajinou, na jejíž půdu dosud nevkročila lidská noha. Hluboké jehličnaté lesy, vysoké hory, pod jejichž majestátností je nutné sklopit zrak, křupající sníh pod nohami, krajina, v jejímž lůnu má člověk pocit, že je sám jediný na celém širém světě. Takové nálady vyvolává poslech Agalloch.

Je pravda, že tu zatím hovořím pouze v obecné rovině o skupině, nikoliv přímo o její novince „Marrow of the Spirit“, ale vše, co bylo napsáno v předchozích řádcích, sedí beze zbytku i na nejnovější počin z dílny oregonských náladotvůrců. Je to do jisté míry dáno i tím, že tvorba Agalloch působí především na velice abstraktní rovině, tudíž se o samotné hudbě a konkrétních projevech jednotlivých skladeb mluví jen těžko, mnohem lépe se popisují až ty konečné pocity z nich pramenící. Přesně v souladu s tím bych si dovolil prohlásit, že zatímco poslední počin „Ashes Against the Grain“ na mě působil „podzimně“, „Marrow of the Spirit“ dýchá spíše zimní atmosférou. Ale jak jsem již řekl, je to pouze můj osobní pocit, takže někdo jiný to zase může vnímat jinak, možná dokonce i naopak, ale to vše je spojené právě s onou abstraktností. A právě v tom tkví jedna z nejúžasnějších věcí na Agalloch, ale i na všech hudebních atmosférách – takovouto muziku (na rozdíl třeba od technicky pojatého metalu) nelze měřit šuplerou, nýbrž pouze svým vlastním vnímáním. Pokud toto pochopíte a domyslíte do důsledků, je jasné, že to otevírá takřka nekonečné množství možností, jak k „Marrow of the Spirit“ přistoupit a jak jej vstřebat.

Agalloch

Na ploše pouhých šesti délemetrážních opusů maluje skupina pestrou paletu bílých a šedavých nálad, v jednu chvíli hrozivých jako nejprudší vichřice, jindy zasněných jako pomalu se vznášející sněhové vločky, opodál zase tichých a osudových jako nekonečné pláně sněhu pokrývající vše, kam až oko dohlédne. Ačkoliv to bude možná vůči ostatním skladbám, které jsou všechny do jedné naprosto úžasné, nefér, nemohu nevypíchnout jednu jedinou nade všechny ostatní – přenádherný zádumčivý epos „Black Lake Niðstång“, z jehož nepopsatelné majestátnosti se tají dech. V jeho útrobách dřímá atmosféra přímo nezemská. V náznacích zde lze dokonce tu a tam zaslechnout epičnost asociující genialitu dávných průkopníků Bathory v období nepřekonatelného veledíla „Twilight of the Gods“. A ku cti Agalloch slouží fakt, že z tohoto nerovného souboje s legendou všech legend sice neodcházejí jako výherci, ale tváří v tvář Quorthonově nadčasovosti ani nemusejí sklánět hlavu. A považte, o kolika skupinách jsem já, věrný uctívač kultu Bathory, kdy něco takového prohlásil…

„Marrow of the Spirit“ se může stát vaším věrným společníkem do právě nastupujících sněžných dnů, jejichž atmosféru více než vystihuje, ba přímo přesahuje. Co vám budu povídat, na desky Agalloch se sice čeká vždy několik let, ale když to přijde, nemůžu se nikdy zbavit myšlenky, že mám před sebou dílo takřka dokonalé. A stejně tak jako všechna předchozí alba Agalloch, i „Marrow of the Spirit“ je vybroušený klenot.


Triptykon – Shatter

Triptykon - Shatter
Země: Švýcarsko
Žánr: black / death / doom / gothic metal
Datum vydání: 26.10.2010
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Shatter
02. I Am the Twilight
03. Crucifixus
04. Circle of the Tyrants [live; Celtic Frost cover]
05. Dethroned Emperor [live; Celtic Frost cover]

Odkazy:
web / facebook / twitter

Existuje obrovský přehršel dobrých kapel. Těch výborných je o něco méně, stále jich však po světě běhá relativně mnoho. Oproti tomu skupin skrz naskrz geniálních je jako šafránu, ale najdou se i takové. A pak je ještě jedna speciální… hm, říkejme tomu kategorie. Hudba z jiného vesmíru. Zhmotněná dokonalost, neuchopitelný perfekcionismus. A ze všech těch tisíců hudebních těles, která kdy po zemi chodila, se toto dá říct pouze o dvou z nich. Bathory a Celtic Frost. To prosím berte jako fakt, nehodlám o tom diskutovat. Za svůj život jsem toho už slyšel opravdu hodně, dost na to, abych s neochvějnou jistotou věděl, že lepší muziku nikdy nikdo nesložil a už ani nikdy nesloží.

Co s tím vším mají společného Triptykon, už jistě víte. Život této formace začíná se smrtí legendárních nestorů všeho extrémního, Celtic Frost. Když se rozepře uvnitř skupiny staly v roce 2008 nesnesitelnými, hlavní vůdce Thomas Gabriel Fischer radši dobrovolně odešel, než aby byl nucen řešit nehudební spory, a své síly zaměřil na nový projekt Triptykon. Druhá vůdčí persóna, Martin Eric Ain, měla hraní už jen jako koníček a vrátila se tak ke své živnosti. A nakonec, nově příchozí bubeník Franco Sesa, původce onoho sporu, upadl v zapomnění stejně rychle, jako se znenadání díky vstupu do Celtic Frost v roce 2004 dostal do popředí zájmu metalových posluchačů. Podobně jako kdysi dávno skončili Hellhammer, z jejichž popela Celtic Frost vzešli, umřeli i Celtic Frost, aby se zrodili Triptykon – nová epocha v historii tohoto švýcarského kultu.

Aktuální minialbum „Shatter“ ve své podstatě vyšlo proto, aby řeklo všechno to, co první deska „Eparistera Daimones“ z března letošního roku říct nestačila. Neboli, jinak řečeno, skladby obsažené na „Shatter“ dostaly svou finální podobu už na konci roku 2009 při nahrávacím procesu „Eparistera Daimones“, na samotné album se však díky stopáži nedostaly. Avšak je nutno dodat, že zcela nová je na aktuálním minialbu pouze jediná píseň – „I Am the Twilight“. Titulní „Shatter“ se již objevila na japonské edici „Eparistera Daimones“ (není žádným tajemstvím, že vydavatelé v Japonsku si pro domácí trh vždy žádají bonusy navíc oproti zbytku světa). „Crucifixus“ je pak v podstatě úplně první písní, již jsme kdy měli možnost pod hlavičkou Triptykon slyšet, neboť ji kapela svého času nahrála na MySpace účet jako první ukázku tvorby. Na novém EP je ale v zremasterované verzi s novým mixem. Poslední dva kousky – „Circle of the Tyrants“ a „Dethroned Emperor“ – nejsou ničím jiným než koncertními záznamy (festival Roadburn v Nizozemsku, 16. dubna 2010) letitých fláků od Celtic Frost, které Triptykon stále hrají na svých koncertech.

Úvodní „Shatter“ není ničím menším než jasným důkazem toho, proč Thomase Gabriela Fischera považuji společně s Quorthonem za největšího metalového skladatele a hudebníka. Jen těžko se věří tomu, co tento člověk dokáže plodit za skvosty. Nehledejte v té větě nic tak přízemního jako byť i jen sebemenší náznak ironie, je to opravdový klenot, zhudebněná genialita, perla, před níž je nutné se prostě sklonit, plná neuchopitelné obskurní atmosféry, která, když se do ní pozorně zaposloucháte a necháte se jí zcela pohltit, přesahuje lidské chápání. Možná to budete brát s úsměvem, ale já to myslím smrtelně vážně, přestože se to slovy jen těžko popisuje. Hudbu, jako je tato, je prostě nutné slyšet a prožít na vlastní kůži… a to mi věřte, že v tomto případě nejde jen o vyčpělou formulku, nýbrž o holý fakt.

Úvodní bicí pasáž nastolí pomalé, majestátní tempo, jež skladbě dodává zatěžkanou a temnou auru. Odporně zboosterovaná baskytara Vanji Slajh dá vzpomenout na legendární Godflesh a celé dílo dokonávají táhlé riffy a hlasová deklamace, z nichž běhá mráz po zádech. Není to nic složitého, v jednoduchosti se však skrývá neuvěřitelná síla a jeden takovýto svým způsobem až primitivní riff má v sobě mnohem více atmosféry a kouzla, než kolik jich dokážou vyprodukovat jiné skupiny za celou svou kariéru. Korunou budiž melodická kytara, jejíž linky dodávají „Shatter“ až jakýsi nezemský přesah, a neskutečně působivý refrén. Takto zní opravdová hudební síla. To se prostě musí slyšet a vnímat všemi smysly.

Druhá „I Am the Twilight“ je dusivý osmiminutový žalozpěv, tíživá óda na bolest, nátlaková litanie konce lidstva. Svou náladou mi svým způsobem chvílemi připomíná kompozici „Temple of Depression“ z desky „Monotheist“, ale v mnohem pomalejší a těžší podobě. Oproti tomu industriálně-ambientní kakofonie „Crucifixus“ jako by z oka vypadla agonické „Triptych: Totengott“ oproštěné od zvířecího maniakálního vokálu, a právě s ní minialbum „Shatter“ v podstatě končí.

Triptykon

Následující dvě položky „Circle of the Tyrants“ a „Dethroned Emperor“, plnící roli jakéhosi bonusu, jsou, jak již bylo řečeno výše, pouze koncertními záznamy dávných klasik Celtic Frost, z nichž ve druhé jmenované hostuje Nocturno CultoDarkthrone. Těžko je porovnávat s kultovními předlohami, je to prostě jiné, což vlastně není žádným překvapením vzhledem k faktu, že je hraje v podstatě jiná skupina a že jejich autor je dnes o 25 let starší než v době jejich vzniku. Ale originál je originál, už jen protože jej má člověk zažitý.

Spíše než pro obyčejného posluchače je „Shatter“ určeno pro věrné příznivce Celtic Frost (a když říkám Celtic Frost, myslím tím automaticky samozřejmě i Hellhammer a samotné Triptykon). Já osobně, jakožto jeden z nich, jsem s pořízením neváhal ani minutu, už jen pro tu radost v duši, že má člověk další dílek do sbírky nosičů této legendy. Tak či tak, kruh se díky „Shatter“ uzavírá a kapitola „Eparistera Daimones“ definitivně končí a příští rok… příští rok se začne psát nové dějství s druhou dlouhohrající deskou. Číselně „Shatter“ hodnotit nebudu, už jen protože obsahuje pouze 17 minut nové muziky, byť neskonale výživné, každému je ale jistě jasné, že hudebně je to 10/10.


Mar de Grises – Streams Inwards

Mar de Grises - Streams Inwards
Země: Chile
Žánr: doom metal
Datum vydání: 30.8.2010
Label: Season of Mist

Hodnocení:
Seda – 7/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Svými prvními dvěma deskami si Mar de Grises vytvořili poměrně slušné jméno a začali být vyhledávaným zbožím všech doomařů. Není tedy divu, že s nimi na vydání “Streams Inwards” podepsali samotní Season of Mist. Doposud působili u menší nahrávací společnosti Firebox, která má svůj domov ve Finsku. Díky Firebox se v podstatě dostali do Evropy, do té doby byli známí jen v domácím Chile, přesto si je společnost vzala pod svá křídla. A díky tomuto tahu mohli začít dobývat Evropu. Momentálně kapela opět projíždí starým kontinentem, a pokud by někdo měl zájem, představí se i v Praze. Konkrétně zahrají 5. prosince společně ještě se Swallow the Sun a Sólstafir.

Mar de Grises přidali jednu zásadní změnu, a to, že do své hudby zapracovali trošku více progresivity, která je hned poznat. Co se týče písní, tak skvělé jsou zejména první tři, “Starmaker”, “Shining Human Skin a “The Bell and the Solar Gust”. Výborný doom metal s melodickými riffy, klávesy v pozadí skvěle přidělávají atmosféru. Zejména druhá jmenovaná – to je bezpochyby nejlepší věc na desce. Mít takovýhle songů deset, je to album století (smích). Po nich už ale začíná být “Streams Inwards” trošku nudnější, je tu “Spectral Ocean”, což je tříminutová píseň bez zpěvu. Vyskytují se tu jen klávesy a trošku elektronické hudby, bezpochyby je to zajímavý výtvor, po úvodu desky tomu ale přece jen něco chybí. Ještě “Sensing the New Orbit” je vlastně na stejné úrovni, po ní už se ale dostane hudba do trošku jiné úrovně (bohužel horší). V šesté “Catatonic North” se výrazně zpomalí, jednoduchá kytara a čistý zpěv. Po chvilkách tu sice growl je, stále je to ale stejně pomalé. Nevím, tenhle song se mi prostě vůbec nelíbí. Ani následující dvě, “Knotted Delirium” a “A Sea of Dead Comets”, mě jinak nezaujaly. Po skvělém začátku, který byl rychlý a nekompromisní, se mi nezamlouvají pomalé a temné songy. V “Knotted Delirium” se to aspoň ke konci rozjede, přesto to nezachraní, a tak výborný potenciál ze začátku zůstavá nedotažený.

Výborný rozjezd a slabší konec. Určitě jsou to bezpochyby kvalitní kousky, mně se ale vůbec nezamlouvají. Líbil se mi styl ze začátku, u kterého bych zůstal až do finiše alba. Přesto se ale jedná o velice kvalitní počin a to znamená, že žádná ze tří desek od těchto Chilanů není špatná. Všechny mají svou kvalitu a očekávám, že z Mar de Grises může být za pár let stejný kult jako dneska třeba z My Dying Bride. Je to ale přece jen ještě dlouhá cesta, při své kvalitě bych si ale na ně i vsadil. A ještě něco – “Shining Human Skin” je od teďka novou hymnou kapely!


Další názory

Těžko by kdo mohl čekat, že v Jižní Americe, která je známá spíše jako líheň toho nejbrutálnějšího death metalu a “nejzlejšího” black metalu, bude někdo dělat také výborný doom metal. I když jeho snad jediným v Evropě obecně známým zástupcem jsou právě Mar de Grises, kteří doom metal obohatili o kousek jakési zasněnosti a melancholie spojené právě s místem jejich původu “na konci světa”. Na své čerstvé novince “Streams Inwards”, která je celkově třetí v pořadí, se kapela vydala směrem více do progresivnějších vod a oproti předchozím dvěma počinům je posun znatelný. Začátek, nebo spíš vlastně celá první polovina “Streams Inwards” se mi jeví opravdu skvěle, dobře budovanou atmosférou se doslova plýtvá a výsledek zní nádherně. Zvláště pak první tři kompozice “Starmaker”, “Shining Human Skin” a “The Bell and the Solar Gust” jsou vskutku úžasné. Čím déle však nahrávka plyne, tím více moje pozornost jaksi ochabuje, ačkoliv skladby z druhé poloviny “Streams Inwards” nejsou zdánlivě nikterak horší, a právě to je ten důvod, proč jsem se nakonec rozhodl “jen” pro 7/10. I tak se ale jedná o desku, která je hodna toho, aby si ji nejeden rozený doomař mohl zařadit do své sbírky.
H.


Garden of Worm – Garden of Worm

Garden of Worm - Garden of Worm
Země: Finsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 13.3.2010
Label: Shadow Kingdom Records

Hodnocení:
Seda – 8/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Že z Finska, ale i celkově ze severu chodí kvalitní doom metal, nemusíme vůbec zmiňovat. Jen si vemte, že z nedalekého Švédska třeba vyšli Candlemass, dnes legenda tohoto stylu. Z Finska tu máme stálici Swallow the Sun a i před třemi lety nově vzniklé Курск, kteří se svým debutovým albem “Черно” udělali velký krok do světa velké hudby. Letos svoji prvotinu vydali právě i Garden of Worm, tříčlenná kapela pocházející z finského města Kangasala. Už jen tímhle sedmisongovým počinem dokazují, že o nich za pár let ještě uslyšíme. Hudba na desce se dá popsat velice lehce. Jedná se o klasický oldschoolový doom metal, podobný švédským kolegům Semlah.

Otvíračka nese název “Spirits of the Dead”, zhruba po minutě se zrychluje a album vás chytne a až do konce nepustí. Výborná je především část, když se zničehonic vše skoro zastaví, je slyšet hlavně činel a basa, které po chvíli začne doplňovat kytara. To opět po chvíli odezní a “Spirits of the Dead” se chystá do finiše. Po ní naskakuje “The Ceremony”, která na nic nečeká a rozjede se hned od začátku. “Klidný” moment v ní podstatě nenajdete a po pětiminutové jízdě je na řade instrumentální “Rays from Heaven”, rozhodně je to nejzajímavější kousek. Hlavní roli hraje akustická kytara, kterou v různých chvílích doplňují klávesy nebo flétna. Největší hit na této desce je ale rozhodně pátá “Psychic Wolves”. Tato píseň má všechno, co má správný hit mít. Dostatečně rychlá a pro ty, kteří už zpochybňují to, že patří do doom metalu, tak má svou pomalejší část, podobnou jako ve druhé “The Ceremony”. Takovéhle písně zkrátka nikdy neomrzí. Výborné zakončení je v podobě “Hollow”. Desetiminutová nádhera, která přesne podtrhne to, co jste zrovna slyšeli.

Debutová deska Garden of Worm je rozhodně kvalitní. Není přeplacaná zbytečnými songy a sedm je přesně akorát. Není tam žádný výraznější slabší moment. Písně v sobě skrývají skvělou atmosféru, co by doomovky měli mít. Je také zajímavé, jak jsem na tuto kapelu narazil. Doom metal mi většinou doporučuje Monsteršuk, na Garden of Worm jsem ale narazil překvapivě v jednom nejmenovaném pánském časopisu, kde nejmenovaný redaktor mívá každý měsíc metalové okénko. Jak on na ně narazil, ví bůh. Můžu mu za to ale poděkovat a ja už se těším na příští práci této trojice.


Další názory:

Ačkoliv jsou Garden of Worm služebně celkem mladá kapela, na svém debutu přichází s vyzrálým a promyšleným doom metalem s lehkým nádechem progrese. Hlavní devízou “Garden of Worm” je především hypnotická atmosféra, která buď člověka chytne za srdeční sval, nebo ne. Mě osobně to chytlo opravdu dost. Silných momentů je nepřeberné množství, zmiňovaná atmosféra je budována s přehledem, a když k tomu připočteme ještě relativní neotřelost v rámci žánru, nemůže prostě vyjít špatná deska. Absolutním vrcholem budiž uhrančivá hymna “Psychic Wolves”.
H.


Dissolving of Prodigy – Echoes of My Sadness

Dissolving of Prodigy - Echoes of My Sadness
Země: Česká republika
Žánr: doom metal
Datum vydání: 20.4.2010
Label: Pařát Magazine

Tracklist:
01. Lovely
02. Luck of Tears
03. Save Me
04. Echoes of My Sadness
05. Break of Beauty
06. Dreams About Love
07. Alone in My Recollections
08. Němý motýl [bonus]
09. Píseň dnešní noci [bonus]

Hodnocení:
H. – 8/10
Seda – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy Dissolving of Prodigy:
facebook / bandzone

Tak vydání tohoto počinu považuji za věc opravdu záslužnou. Věřím, že nejsem jediný příznivec této české doommetalové stálice, kterému se jejich 17 let starý archivní demáč „Echoes of My Sadness“, svého času vydaný pouze na kazetě, nikdy nedostal do drápů. A jak se teď díky plošnému znovuvydání na CD může přesvědčit každý, rozhodně se nejedná o materiál, jenž by si zasluhoval jen tak ležet ladem bez povšimnutí v dávné minulosti.

Dissolving of Prodigy hned na své první nahrávce pod současným názvem (pod původním jménem Bigotry vyšel ještě jeden demáč „Step to the Grave“) dokazují, že dnes rozhodně nejsou králi českého doomu jen tak náhodou. Sice v tom má prsty i fakt, že v naší malé kotlině nemá skupina pražádnou konkurenci, neboť je zde jedinou déle fungují formací ve svém žánru, rozhodně však nejsou králem jednookým mezi slepými. Právě už jejich pravěký počin „Echoes of My Sadness“ je důkazem, že by jistě patřili ke špičce, i kdyby tu byla celá líheň doomu.

Ale teď již přímo k samotnému „Echoes of My Sadness“, jež otevírá čtvrthodinový žalm „Lovely“. Začátek je pomalý (také není kam spěchat – před sebou máte ještě 70 minut), album začíná houkáním sýčka, recitací, vyťukáváním kláves, houslemi, první kytary se ozvou až po více jak pěti minutách. Celá skladba se vleče (v tom dobrém slova smyslu), jak se na pořádný pohřební hymnus sluší a patří. Ještě šťavnatější kousky však na posluchače čekají – vskutku výtečná je hned druhá „Luck of Tears“, kde zatěžkanou kytarovou stěnu tu a tam protíná menší basová vyhrávka nebo nádherné housle. Nějak podrobněji celou nahrávku tu nemá cenu rozebírat, už jen proto, abych vám to všechno nevykecal, věřte mi však, že v každé skladbě je co objevovat, možná ne každý moment je úplně 100%, ale jako celek to funguje vždy, a přestože se „Echoes of My Sadness“ nese po celou svou délku v relativně stejném mustru, nudit se rozhodně nebudete. Snad bych jen ještě už jen heslovitě upozornil na „Save Me“ (skvělý úvodní motiv s flétnou a zároveň zřejmě největší… hm… „hitovka“) a „Break of Beauty“ (úžasný opus sám o sobě).

Přes všechny klady a přestože se bezesporu jedná o kvalitní materiál, rozhodně se to nebude líbit všem, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé, navzdory velkému množství opravdu skvělých momentů, chvílemi je znát, že jde přece jenom o starší materiál, s čímž je spojeno i za druhé: pokud vám v žilách nekoluje hlad po až na kost ohlodaném, někdy až dřevním doomu bez příkras, tady jste bez šance. Materiál je to dobrý, ale jen pro úzký okruh posluchačů.

Kapitolou samy pro sebe jsou dvě bonusové skladby „Němý motýl“ a „Píseň dnešní noci“, které, pokud správně počítám, jsou prvním novým materiálem Dissolving of Prodigy od poslední, dva roky staré desky „Štvanice“. Svými hrubými riffy však blíž než ke smutné a „odevzdané“ „Štvanici“ mají právě k 13-letým neotesaným monumentům z „Echoes of My Sadness“. Navíc jsou obě písně kromě skvělé hudby (v porovnání s předcházejícími songy alba je znát větší nadhled a rozhled a rozhodně se tak, pokud bychom je porovnávali s ostatními kousky, jedná o to nejlepší na placce) vybaveny ještě skvělými texty. Dissolving of Prodigy jsou jedna z mála českých kapel, jejichž texty podané v rodném jazyce neznějí stupidně, ale naopak inteligentně a umocňují skladby samotné.

Dissolving of Prodigy

V závěru recenze mi nezbývá nic jiného, než jen pouze zopakovat sám sebe a připomenout v kostce to, co se již objevilo výše, a sice že „Echoes of My Sadness“ má své mušky, jako je např. několik hlušších pasáží, ale jako celek má album pořád své neodolatelné kouzlo. Pokud ještě vezmeme v potaz, že se jedná vlastně o opravdu archivní počin, výsledné hodnocení se jenom zvětšuje. Navíc placka stojí pouhou jednu stovku, což je za více jak hodinu skvělé muziky opravdu laciný peníz.


Triptykon – Eparistera Daimones

Triptykon - Eparistera Daimones
Země: Švýcarsko
Žánr: black / death / doom / gothic metal
Datum vydání: 23.3.2010
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Goetia
02. Abyss Within My Soul
03. In Shrouds Decayed
04. Shrine
05. A Thousand Lies
06. Descendant
07. Myopic Empire
08. My Pain
09. The Prolonging

Hodnocení: 10/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Právě vycházející „Eparistera Daimones“ je sice debutem Triptykon, přesto bych se nebál označit tuto kapelu za legendární. Jak je to možné? Odpověď není těžké najít – stačí jen letmo prohlédnout sestavu a máte jasno. Triptykon je totiž skupina založená nikým menším než samotným Thomasem Gabrielem Fischerem, který je jednou z nejdůležitějších persón extrémního metalu. K odkazu jím vedených legendárních formací Hellhammer a Celtic Frost se dodnes hlásí cca 90 % všech black- a deathmetalových kapel. Triptykon byli zformování potom, co se Fischer rozešel se zbytkem Celtic Frost a následném rozpadu.

Na „Eparistera Daimones“ byl použit rovněž materiál, jenž byl původně určen pro nástupce „Monotheist“, jediné nahrávky, kterou Celtic Frost po svém znovuobrození v novém miléniu vydali. A je to znát. „Eparistera Daimones“ totiž pokračuje v relativně podobných kolejí, aniž by však opakovala v minulosti vyřčené věci. Jenže ono pokračování v cestě nastolené „Monotheist“ v tomto případě rozhodně není nevýhodou, protože – při vší úctě ke kultovním starým počinům – právě tento opus byl tím nejlepším, co kdy Celtic Frost vydali, a také – a to myslím bez jakékoliv nadsázky – jednou z nejlepších nahrávek, které kdy vznikly. A o „Eparistera Daimones“ musím prohlásit to samé…

„Eparistera Daimones“ má totiž neuvěřitelnou sílu. Zapomeňte na všechny pochvaly, které jsem tu letos napsal o jakékoliv jiné skupině nebo desce, tohle je ALBUM ROKU. Fischerova hudba je zdánlivě jednoduchá, ale jenom zdánlivě, je v ní totiž něco výjimečného a nepopsatelného, co z ní činí nenapodobitelnou záležitost. Něco navíc oproti veškeré jiné hudbě, něco, co se nedá vyslovit, co se musí slyšet.

„Eparistera Daimonesx“ je obludná nahrávka. Obludná a monstrózní. Obrovská černá díra schopná pohltit vše živé. Je v ní cosi majestátního a neuchopitelného. Atmosféra je podobná oné chladné prázdnotě, která vyvěrá rovněž z děl H. R. Gigera, ne nadarmo je to právě jeho obraz „Vlad Tepes“, jenž zdobí obálku „Eparistera Daimones“. Giger a Fischer. Dva výjimeční umělci. Ti se hledali, až se našli. Oba vyjadřují ty samé sugestivní a nestvůrné pocity, jeden sochami a obrazy, druhý hudbou.

Hned s úvodní kolosální kompozicí „Goetia“ začíná něco, co nemá obdoby. Dílo, které boří světy. Už jen ty názvy hovoří za vše. „A Thousand Lies“ („Tisíc lží“). „Abyss Within My Soul“ („Propast uvnitř mé duše“). Z nich přímo dýchá ta mohutnost. Zde veškerá přirovnání selhávají. Skvost vedle skvostu. Jediná skladba nemá chybu. Každičká jediná vteřina tohoto veledíla se rovná něčemu dokonalému.

Hned s prvními pomalými mrazivými riffy „Goetia“ vás vtáhne ta temně surrealistická atmosféra, jakou jinde nenaleznete. Můžu tu vyjmenovat klidně celý tracklist – úvodní 11minutový chaos, zatěžkanou „Abyss Within My Soul“, sugestivní a nádherně gradující „In Shrouds Decayed“, rychlejší „A Thousand Lies“ – všechny mají své pevné místo, účel a význam. Dokonce i mezihra „Shrine“ má své opodstatnění.

Triptykon

Čím déle desku člověk poslouchá, tím víc jej vtahuje do svých hlubin. Napětí roste doslova geometrickou řadou a lehce experimentálnější závěr už je jako výbuch supernovy. Stačí vzpomenout jen „Myopic Empire“, která předvádí opět něco úplně jiného. Excelentní vokály, geniální klavírní intermezzo, z něhož běhá mráz po zádech. Není co dodat. Předehrou před tím nejabsolutnějším je uhrančivá „My Pain“, která svým pojetím může matně připomenout takovou „Drown in Ashes“„Monotheist“. Konec všeho však nastává s 20minutovou „The Prolonging“. Já nemám co dodat, neznám dostatečná superlativa, která by něco takového vystihla.

Opus nade všechny opusy. Veledílo nade všechna veledíla. Tady slova nestačí, 10 bodů je málo pro něco takového. Legenda zůstává legendou a na jménu, pod kterým tvoří, nesejde. Celtic Frost, Hellhammer anebo Triptykon, na tom nesejde, Tom G. Warrior je génius jako málokterý další a to mi nikdo nevymluví. Kdo „Eparistera Daimones“ neslyšel, jako by nežil.

P. S. Pozornost věnujte rovněž stejně skvělým, lahůdkovým textům!


Skitliv – Skandinavisk misantropi

Skitliv - Skandinavisk misantropi
Země: Norsko
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 19.10.2009
Label: Season of Mist

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

Skitliv je jako ohyzdná zrůda, která vylezla z hlubin, aby trýznila všechny, kteří se odváží pustit si její hudbu. Chorobný, monotónní black metal, znějící jako stahování kůže za živa, ohlodaný až na dřeň, s rychlostí toho nejodpornějšího doom metalu. V konečném důsledku to nakonec zní ještě mnohokrát hůře, než si člověk jen dokáže představit. Máte žaludek na to, hrabat se v bahně lidského hnusu? Chcete ochutnat šílenství?

“Like Rimbaud
I licked the venom from
The Mother’s cunt
Fingertips embrace the swollen wound
That has become my soul”
(Densetsu)

Nemocné. Co člověku zní v hlavě, když kusy jeho vlastního masa odpadávají? Chorobné. Co člověk slyší ve své hlavě s posledním výdechem? Jak zní misantropie prolezlá až do morku všech kostí? A co mozek hnijící přímo v hlavě? Jak zní deprese vstřikovaná přímo do žil umírajícího?

Chcete ochutnat šílenství?

Chcete slyšet svou vlastní smrt před tím, než zemřete? Tu nenávist vytrženou z hlubin lidského mozku? Vytrženou s kusy hnijícího masa? Ochutnat tu krev prýštící z rány polaskané solí?

Chcete ochutnat šílenství?

Máte odvahu se podívat do zrcadla? Uvidíte jen svou tvář. Plnou vředů, které praskají. Uvidíte ten hnis stékající po lících. Jak mísí se se slzami bolesti a neutěšené nenávisti?

Chcete ochutnat šílenství?
Opravdu chcete?

“I have nothing more to say” (Densetsu)


Ava Inferi – Blood of Bacchus

Ava Inferi - Blood of Bacchus
Země: Portugalsko
Žánr: gothic / doom metal
Datum vydání: 25.5.2009
Label: Season of Mist

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Deska “Blood of Bacchus” od Ava Inferi zní přesně tak, jak vypadá její obal. Podívejte se na obálku a zamyslete se. A přesně takovou atmosféru bude mít i hudební náplň alba. Alespoň u mě to tak fungovalo. Těžko se popisují pocity z takové pomalu se táhnoucí hudby. Na místě by možná byly slova jako “přírodní”, “svobodná” nebo “plynulá”. Nikam se nespěchá, trpělivě budovaná atmosféra a gradace jednotlivých písní je jedním z poznávacích znaků “Blood of Bacchus”. Introvertní hudba, kterou si po cestě autobusem prostě nemůžete vychutnat.

Přestože většina lidí si Ava Inferi pamatuje jako kapelu bývalého kytaristy z Mayhem, je to už dávno zbytečné to pořád připomínat. Z Norska do Portugalska je totiž pořádný kus cesty a Ava Inferi si žije svým vlastním životem. Tato dvě uskupení se prostě nedají srovnávat. Ani se nechce věřit, že se na hudbě obou kapel podílí jeden a ten samý člověk. Portugalci hrají směsici gothic a doom metalu. Pokud vám ale při slovu “gothic metal” vyvstane na mysli nějaký Nightwish nebo něco podobného, hned to zapomeňte, protože přesně takhle Ava Inferi nezní. Znějí jinak. Chytřeji. Dramatičtěji. Lépe. Rozhodně ne tak prvoplánově. Velký je také rozdíl mezi zpěvačkou Ava Inferi a zpěvačkami ze zbytku gothic metalové scény. Carmen Simões není žádná sexbomba. Tady ale nejde o to, jak moc pěknou tvářičku a zadek někdo má, nebo jak těsný nosí korzet, tady jde opravdu jen o zpěv a Carmen zpívá, že z toho až mrazí. Její klenutý hlas je dalším poznávacím znamením skupiny a line se celou nahrávkou jak duha oblohou.

Zřejmě nejsilnější kus na desce přichází hned po úvodním intru “Truce”. “Last Sign of Summer” je takovou vlajkovou lodí alba. Pomalým tempem, nádherným refrénem (tím hlavně) a nezaměnitelnou atmosférou udává tón celé nahrávce. Možná to bude znít jako klišé, ale nedokážu si vybavit nic jiného, co by dýchalo byť jen podobným nebo alespoň srovnatelným vyzněním. A i když jsem se i letos setkal s lepšími alby, nic to nemění na tom, že je “Blood of Bacchus” výborné. Tak to prostě je, ať se vám to líbí nebo ne. Jediné na čem záleží, jste vy, jestli desku dokážete docenit a pochopit tak, jak si zaslouží.