Archiv štítku: Draconian

Made of Metal 2015 (neděle)

Made of Metal 2015
Datum: 16.8.2015
Místo: Hodonín
Účinkující (obsažení v reportu): Draconian, Epica, Signum Regis, SonusVena, Turisas, Wardrum

Akreditaci poskytl:
Made of Metal

Pomalu a jistě se blížíme k závěru letošního ročníku Made of Metal, protože svůj nedělní program jsem zahájil podvečerním hoblováním slovenských power metalistů Signum Regis. Co k jejich vystoupení říct? Prostě další hevík, který o den dřív předvedli v mnohem lepším světle našinci Salamandra. Sorry, pánové, ale byla to fakt nuda, již korunoval neoriginální materiál, na nějž jsem zapomněl snad ještě dřív, než do strun hrábli švédští Draconian při úvodní „The Drowning Age“ ze svého setu. Jejich gotikou načichlý doom metal bych teď zpětně posadil na samotný vrchol závěrečného dne. Od začátku do konce byli dokonale hypnotičtí a zejména Heike Langhans odvedla parádní výkon. Kdybych měl jmenovat nejlepší zpěvačku, kterou jsem onen víkend slyšel, tak řeknu její jméno, což je při přítomnosti Simone SimmonsEpicy překvapivé, ale éterická Heike byla se svým minimalistickým projevem strašně sympatická a hlavně jí to skvěle zpívalo. Draconian v čele s Andersem Jacobssonem zahráli jak „hitovou“ „Heaven Laid in Tears (Angels’ Lament)“, tak rozmáchlou tryznu „The Cry of Silence“, nicméně těžko se vybírá vyložený vrchol. Někdy v závěru přišla ještě ukázka z chystané desky a zhruba po hodině se Draconian ztratili v zákulisí a bylo jasné, že tohle se bude překonávat jen těžko.

Nic na tom nezměnili ani Poláci SonusVena se svou verzí melodického metalu s další ženou u mikrofonu. Hudebně to bylo fakt špatné a hodně nudné a nejzajímavější na jejich vystoupení byl fakt, že zpěvačka vystoupila v pokročilém stádiu těhotenství, a pak ještě pokusy klávesáka o lámanou češtinu. Jinak jsme jejich set využili spíš jako kulisu při posezení pod stanem. Nic víc si dle mého SonusVena nezasloužili.

Nicméně, pojďme zpět k pozitivnějším věcem, čímž mám na mysli symfonické power folkaře Turisas z Finska. Studiově je mi tato červenočerná šestice naprosto volná, ovšem naživo to bylo překvapivě dobré. Dokonce hodně dobré. Mathias Nygård má charisma na rozdávání a bylo vidět, že si vystoupení užívá. Překvapilo mě poměrně početné publikum, které jejich setu přihlíželo, a jestli můžu svým neznalým okem hádat, tak bylo víc lidí než třeba na Amorphis předešlý den. Část setu Turisas jsem obětoval občerstvení, ale určitě zazněla „Stand Up and Fight“, jež koncert uzavírala, „We Ride Together“ a hlavně ukázková stadiónová hymna „Take the Day!“, která mi utkvěla v hlavě natolik, že i tři dny po skončení fesťáku ji odsud nemůžu dostat. Pánové jsou dobří šoumeni a bavila mě pódiová prezentace houslisty Olliho, který sem tam přidal nějaký ten vokál. Nakonec se pro mě Turisas stali dalším velkým překvapením, protože jsem nečekal zhola nic a dostal jsem hodně dobrou show. Palec nahoru.

Předposlední skupinou na letošním Made of Metal byli melodičtí Wardrum z Řecka. Přihlížel jsem chvíli jejich zvukovce v průběhu setu Turisas, zatímco jsem okusil něco málo z grilu, a přišlo mi to v pohodě, jenže jakmile při hlavním vystoupení krátce po desáté hodině večerní otevřel ústa „zpěvák“ Yannis Papadupoulos, tak jsem věděl, že dlouho nevydržím. Nejenže jejich nástroje byly strašně přehulené, ale jestli by Wardrum něco potřebovali, tak nového pěvce, který by s až thrashově řízným heavy metalem dokázal držet krok, protože Yannis byl fakt tragický. Zněl, jako kdyby měl po celou dobu koule sevřené ve svěráku, a hodně rychle mě odehnal co nejdál od pódia.

Chuť mi zpravila hvězda největší, která byla od počátku oznámení své účasti na Made of Metal prezentována jako headliner. Jasně, myslím tím holandskou Epicu se sličnou Simone Simmons v čele. Ta letos podporuje svou loňskou řadovku „The Quantum Enigma“, z níž zazněly asi čtyři skladby, přičemž to nejlepší se objevilo hned v samém úvodu prostřednictvím dvojice „The Second Stone“ a „The Essence of Silence“. Jen škoda, že během prvních několika písní nebyl zvuk ještě úplně ustálený, v rychlejších momentech se docela sléval a Simone se za kytarově orchestrální hradbou ztrácela, takže jsem se někdy v průběhu „The Essence of Silence“ vydal směrem dál od pódia ke zvukaři, kde byla situace mnohem lepší. Epica odehrála až chladně perfekcionalistický koncert, který podbarvovaly nasamplované orchestrální pasáže a sbory; songy z poslední desky mezi ty starší pasovaly na jedničku a vystoupení odsýpalo, ačkoli se mi rozdíly mezi jednotlivými písněmi trochu ztrácely a krom výše uvedených si už opravdu žádnou nevybavím. Nicméně ve výsledku Epica nezanechala vůbec špatný dojem a roli festivalové hlavní hvězdy splnila. Lidi šíleli nadšením, Holanďané si to užívali, takže spokojení byli asi všichni.


Zhodnocení:

Tak, a je to za námi. Nyní mi dovolte se trošku pozastavit nad nezbytnou organizační stránkou. Nerad bych Made of Metal srovnával s akcí typu Masters of Rock, protože rozdíly jsou patrné jednak ve velikosti obou festivalů, ale taky v jejich stáří, takže je to rovnat vedle sebe jablka a hrušky.

Na Made of Metal bylo znát, že se jedná teprve o druhý ročník, a některé věci se tak asi stále řeší za pochodu a pořadatelé se učí. Začnu tím negativním, protože je vždycky lepší končit pozitivně. Trochu mě zarazil laxní přístup ochranky po celém areálu, u vstupu nevyjímaje, a měl jsem dojem, že ruce a pásky ani nekontrolují a ukazováním rukou jako by je člověk rušil od družného hovoru. Neříkám, že mě rajcuje šacování u vchodu, ale alespoň náznak zájmu a snahy se cení.

Je škoda, že festival, jenž postavil pivní nabídku asi na šesti druzích piva, si do stanů nechal naverbovat mladé žabky, které u pípy stály snad poprvé, a jestli někdo mohl za vznikající fronty (hlavně pátek), tak to bylo spíše na vrub pomalých výčepních než na přehršel lidí. Pivo za 30,- je celkem oukej a k samotné nabídce nemám nic moc co říct, protože jsem po nějakém tom Ježkovi skončil vždy u ovocného Refreshe či nealka a proti ani jednomu z těchto nápojů jsem nemohl nic namítat. Pro příští rok by se mohlo zapřemýšlet o systému vratných pevných kelímků a jednotném dodavateli piva s profi obsluhou, protože i když se koše vynášely, tak ne každý má chuť si to k němu s prázdným plastem špacírovat :-) Co se občerstvení týče, tak bych uvítal širší nabídku. Když si přestavím, že bych měl v kempu strávit tři až čtyři noci, tak bych už druhý den neměl z čeho vybírat, ale to je otázka chuti každého jednotlivého návštěvníka.

Ke kempu se opět vyjadřovat nebudu, protože jako místní jsem neměl potřebu jej využívat. Tak nějak jsem nepochopil neosvětlení cesty od hlavního vchodu k parkovišti první večer, nicméně organizátoři asi zaznamenali kritiku a druhý den to operativně vyřešili halogenem, který nestačil na celou trasu, ale lepší než nic.

Naopak se mi líbila taková až rodinná atmosféra a fakt, že se organizátoři snaží návštěvníkům vycházet vstříc. Třeba už jen tím autobusovým kyvadlem z Hodonína do Rohatce. Areál vojenského cvičiště není příliš velký, všude je to kousek, žádné dlouhé přecházení, což se mi taky zamlouvalo. Vcelku malá návštěva (v porovnání s podobnými akcemi s delší historií) měla jedno obrovské plus, a sice když se člověk chtěl těsně před začátkem koncertu dostat do těsné blízkosti pódia, tak neměl žádný problém, a třeba i v průběhu Epicy, Amorphis nebo Fleshgod Apocalypse se dalo bez větších potíží dostat se do vzdálenosti několika metrů od stage. V programu nedocházelo k žádným průtahům (alespoň v těch pozdní částech jednotlivých dnů, u nichž jsem byl přítomen), a přestože bych si dokázal představit trošku rozmanitější výběr kapel směrem dál od melodického metalu, tak nemůžu říct, že bych byl zklamaný.

V průběhu festivalu jsem si říkal, že příště už nejdu, což nejde na vrub pořadatelům, ale spíše hudebnímu zaměření, ovšem pokud se podaří svolat opět takto slušnou soupisku, která mě ve výsledku nijak neurazila, tak by byla škoda nechat si takovou akci ujít.

P. S. A slyšet známé tváře řvát „Come on, Hodonín“ má pro místního taky něco do sebe :-)


Draconian: info o albu

Další album Draconian se bude jmenovat „Sovran“ a vyjde 30. října pod značkou Napalm Records. Jako host se na něm objeví Daniel ÄnghedeCrippled Black Phoenix. Obal vypadá takto, tracklist následuje:

01. Heavy Lies the Crown 02. The Wretched Tide 03. Pale Tortured Blue 04. Stellar Tombs 05. No Lonelier Star 06. Dusk Mariner 07. Dishearten 08. Rivers Between Us 09. The Marriage of Attaris 10. With Love and Defiance [bonus]


Novinky 1-4-15

Agnostic Front - The American Dream Died

>>> Hardcoroví veteráni Agnostic Front streamují své nové album “The American Dream Died”, které vychází 3. dubna. Poslouchat můžete na YouTube.

>>> Švédští doom/gothic metalisté Draconian mají hotové nové album. Zpěvák Anders Jacobsson oznámil, že mix, o nějž se postaral Jens Bogren (Opeth, Amon Amarth, Paradise Lost), je již hotový. Bližší informace o tomto následníkovi počinu “A Rose for the Apocalypse” (2011) však prozatím nejsou k dispozici.

>>> Black/death metalisté Possession z Belgie ukázali přebal svého chystaného EP “1585 – 1646”, které vyjde 5. června. Obal najdete tady. Mimoto je venku také jeden nový track “Guilty”, který si můžete pustit na YouTube.

>>> Domácí atmosféričtí death metalisté Return to Innocence hlásí hned dvě novinky ze svého tábora. Tou první je odchod dosavadního baskytaristy Davida Hradílka (Vidock, Adagio Funebre, ex-Törr), na jehož místo se vrací staronový člen Jan “Orbb” Stinka. Druhou novinkou pak je, že se kapela pustila do příprav nového materiálu, s nímž naváže na album “The Ring of Moon” z roku 2013.

>>> Američané Royal Thunder streamují celé své “Crooked Doors” – poslouchat můžete na webu NPR.org. Oficiálně počin vychází 7. dubna.

>>> Švédští death metalisté Stench před pár dny ohlásili ukončení své činnosti. Přesné důvody svého rozhodnutí ovšem nesdělili. Kapela vznikla v roce 2007 a zanechala za sebou dvě minialba a dvě desky, z nichž ta poslední se jmenovala “Venture” a vyšla v loňském roce.

>>> Jay Jay French, kytarista Twisted Sister, jimž před nedávnem zemřel bubeník A.J. Pero, prohlásil, že kapela letos odehraje nasmlouvané koncerty. Pomoct by jim prý měl “profesionální bubeník, který je náš přítel”.

>>> Italové Ufomammut vypustili celé své album “Ecate”, které vyšlo 30. března u Neurot Recordings, na internet k poslechu. Najdete jej na Soundcloudu.


Brutal Assault 16 (sobota)

Brutal Assault 16
Datum: 13.8.2011
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): 1349, A Pale Horse Named Death, Absu, Ahab, Anathema, As I Lay Dying, Cryptopsy, Dagoba, Draconian, Exivious, Forbidden, Genitorturers, Haemorrhage, Kataklysm, Khold, Kvelertak, Sepultura, Seventh Void, Skyforger, Trigger the Bloodshed, Triptykon, Turisas, Vader

H.: V sobotu ráno jsem trochu přespal, což mě ve výsledku stálo účast na úvodní půlhodince Norů Blood Red Throne. Nakonec jsem měl co dělat, abych stihl alespoň kousek A Pale Horse Named Death. Americký metal zrovna moc nežeru, ale nedá se tomuhle kontinentu upřít fakt, že má opravdu silnou scénu různých těch post-něco-metal kapel. A přesně do téhle sorty patří i A Pale Horse Named Death. Hned na budíček spustili nálož středně rychlých těžkotonážních riffů, specifickou náladu a uhrančivý vokál. No, tohle bylo moc dobré probuzení. Když si představím, jaké by to mohlo být za tmy a s mlhou… uff…

H.: Nesmírně brutální palbu předvedli Trigger the Bloodshed. Death metal, technical death metal a do jisté míry i deathcore zalité do jednoho neprostupného celku tvořily tak prdel-nakopávající kombinaci, že mě ani na vteřinu nenapadlo utéct z pod pódia před deštěm. Kdo si přivstal, dostal za odměnu nářez z pódia a mokrou spršku z oblohy. Tihle Britové si za svůj výkon určitě zasloužili i lepší čas.

H.: Sobota se rozjela opravdu ve velkém stylu, jelikož i následující Absu předvedl totální maso. Myslím, že asi všechny uchvátil naprosto neuvěřitelný výkon s velkým V zpěváka a bubeníka Proscriptora McGoverna, který stíhal při ultra rychlých sypanicích ještě řvát takovým ječákem, až z toho tuhla krev v žilách. A když se asi v polovině setu zvedl z bicí stoličky a šel pozdravit dav na okraj pódia, vyloudil při tom tak neskutečný jekot, že mi málem praskly ušní bubínky. Ze samotných songů mě nejvíce rozdrtila pecka “Manannán”. Už jsem kdysi zaslechl, že Absu bývají naživo náhul jako prase, což se ukázalo být více než pravdivé. Kdo v průběhu tohohle radši vyspával nebo nasával, ať si rve vlasy!

H.: Seventh Void ukázali kromě společného kytaristy s A Pale Horse Named Death také pravý stoner metal. Podobnou muziku jsem nikdy v životě moc neposlouchal, ale musím uznat, že Seventh Void měli něco do sebe. Bylo to hezky špinavé, s nádechem rocku, a hlavně to mělo koule. CD bych si asi nekoupil, ale líbilo se mi to.

H.: V této chvíli měla nastoupit Dagoba, ale stejně jako loni nedorazila. Někde později jsem pak později zaslechl, že opět stejně jako loni měli autonehodu. Asi jsou to dobří řidiči (smích). Jejich set se posunul na konec programu na třetí hodinu ranní. V programu vznikla téměř hodinová díra na odpočinek (po loňských přesunech už asi pořadatelé nechtěli znovu nějak hýbat s časy, což považuji za rozumné, navíc byla chvíle ticha docela příjemným oddychem pro uši).

H.: Další tedy vystupují až Draconian ze Švédska. Asi největším překvapením jejich setu byl fakt, že ten jejich doom nebyl totálně zazděný denním světlem. Ani tak to sice stále nebylo úplně to pravé, ale šlo se na to dívat. Ono když doomová kapela zrovna nepodá tak strhující výkon jako Курск v pátek, bývá doom metal ve dne minimálně poloviční. Nakonec jsem tedy ani nebyl tak extrémně zklamaný, že Draconian stihli pouhé čtyři skladby (“The Drowning Age”, “The Last Hour of Ancient Sunrise”, “Bloodflower” a “Heaven Laid in Tears (Angels’ Lament)”). Líbilo se mi to, ale čekal jsem víc.

Ježura: Na Draconian jsem byl docela zvědavý i přes čas ne úplně korespondující s tím, co hrají. Není ovšem jednoduché říci, jestli moje rozpačité pocity plynou z onoho času, evidentně nalámaného zpěváka nebo snad něčeho jiného. Ale na druhou stranu – vydržel jsem až do konce dost krátkého setu a za tu dobu jsem musel uznale smeknou před sympatickou plavovláskou za mikrofonem. Tahle dáma skutečně zpívat umí, o tom žádná. Tak třeba někdy příště, milí Draconian.

H.: Náladu však rychle spravili norští blázni Kvelertak se svojí black-punk jízdou. Krásně úchylná oranžová komba, nadopovaný zpěvák (opět skoky do davu a šplhání po konstrukci pódia) a hudba tak energická, že to s člověkem šilo přímo samo. Pecky jako “Mjød”, “Blodtørst” nebo “Fossegrim” maximálně ničily vše okolo. Mít v sobě o jedno pivo a jednoho ruma víc, tak už mě nikdo neudržel a já v lítal v kotli jako blázen (smích).

Ježura: Kvelertak jsou jako nitroglycerin. Člověk s tím jenom zatřepe a BUM! Pravda, myslel jsem, že to bude mít naživo ještě o kousíček větší grády, ale i takhle jsem byl nadmíru spokojen. A při pomyšlení, jaká šleha to musí být v klubu, dostávám lehkou husí kůži…

H.: Hodně mimo festivalovou mísu byli holandští hračičkové Exivious se svým instrumentálním progresivním vystoupením. Nejen díky civilnímu vystupování, soustředěnému výkonu a absenci jakýchkoliv plachet nebo rekvizit hrála prim jenom a pouze hudba. Příznivci podobných progresivních orgií byli jistě u vytržení, ale já se musím přiznat, že mě to až zas tak nebralo. Ale velice příjemné a zajímavé zpestření to bylo, to každopádně! Rozhodně se mi Exivious líbili více než skupina následující…

H.: Parta extrémně fousatých pánů Skyforger z Lotyšska sice hnala ten svůj pagan/folk metal s vervou, ale nějak to vyznělo do ztracena, což mě celkem mrzí, neboť jsem byl na jejich výstup patřičně zvědav. Ale dost jim na bodech ubíral i fakt, z něhož kapelu nelze moc vinit, čímž mám na mysli ne zrovna povedený zvuk. Veškeré folkové nástroje, které jsou v hudbě Skyforger opravdu hodně významnou složkou, ne-li tou přímo nejvýznamnější, jako by s sebou kapela ani neměla, protože nebyly vůbec slyšet. Ani solidní výběr písniček to nezachránil. Škoda.

Ježura: Opět musím do poslední čárky souhlasit s H. Na doporučení několika známých jsem od Skyforger čekal dost, ale dostal jsem jenom čím dál nudnější nudu, kterou nějak nedovedu rozklíčovat a analyzovat. Odešel jsem přibližně v půlce, kdy shodou okolností hrála skladba, jejíž pasáže Skyforger půjčili Rusům Аркона pro skladbu “На Моей Земле”

H.: Nijak mě nebrali ani Forbidden. Uznávám, že mé znalosti jejich tvorby jsou absolutně na nule a že na jejich koncert jsem se šel mrknout jen tak z dálky, ale jejich obyčejná a standardní thrashovitá cirkulárka (kterou by podle mých informací Forbidden být neměli, ale naživo to tak vyznělo) mě ani náhodou nepřesvědčila, abych se po jejich nahrávkách pídil.

Ježura: V zájmu objektivity musím hned na začátek uvést, že jsem si v průběhu setu Forbidden hověl na tribuně, ovšem to, co se ke mně doneslo, povážlivě laškovalo s mým dávivým reflexem. Tuctové, pustě agresivní, v čistých pasážích ukrutně falešné. Bída, utrpení a nikdy víc!

H.: Opravdu kvalitně pobavili až španělští grindeři Haemorrhage. Sice přijeli bez baskytary, jíž se tedy chopila kytaristka Ana ve slušivém oblečku zdravotní sestřičky (mužské publikum také hned po jejím vstupu na pódium náležitě zbystřilo smysly, zejména zrak), ale stejně měl ten jejich patologický mazec koule. Největší podíl na tom měl samozřejmě od krve zborcený frontman Lugubrious, který si na pódium postupně přitáhl umělou nohu (do té se s náramnou rozkoší zakusoval) nebo mozek ve skleničce (obsah se stejnou rozkoší vypil), v jednu chvíli si pak i nasadil košík pro psa a proháněl se po stage po čtyřech (přičemž nezapomněl pomočit odposlechy). Jasně, hlubokomyslné to zrovna nebylo, ale sranda obrovská.

Ježura: Netušil jsem, že se mi kdy bude grind líbit a že mě navýsost pobaví! V případě Haemorrhage se tak dělo od samého začátku do úplného konce a bylo mi skoro líto, že tihle Španělé nezahráli déle. Zpěvák: “Christina Aguilera? Fuck you! Lady Gaga? Fuck you! Haemorrhage? Fuck y… oh no no no, not Haemorrhage.” Kytarista: “Fernando? Fuck YOU!”

H.: S podobně ujetou show přišli i Genitorturers. U nich však nehrál hlavní roli zpěvák, nýbrž zpěvačka oblečená jak štětka, která si taktéž přinesla pár zajímavých rekvizit (plastová mačeta od krve, která později letěla do davu, panenka na šňůrce, ale i láhev Jacka Danielse, jejíž obsah byl rozléván všude okolo) a navíc k tomu ještě spustila kadenci přisprostlých a úchylných hlášek. Zajímavou postavou byl ovšem i baskytarista, u něhož si člověk nemohl být jistý, jakého je to individuum pohlaví. Spousta lidí na to později nehorázně nadávala, ale mně se to moc líbilo, i když to, co hráli, jsem vnímal spíše okrajově (smích). Víc takových bláznivin!

Ježura: Asi jsem úchyl, ale tohle se mi při vší obscénnosti, sexismu a pámbu ví při čem ještě líbilo, a to dost. Industrial rockové zpestření v režii manželky Davea Vincenta, Gen, mi zvedlo náladu a dokonce jsem ani neschytal moc toho červenýho humusu, co do lidí Gen pumpovala ze stříkací pistolky poněkud falických proporcí. Speciální potlesk pro bubeníka – ten ví, jak i s málem udělat dobrou show! A dokonce zazněla moje oblíbená “Lecher Bitch”, juchu! Netušil jsem, že ji někdy uslyším naživo [k zahraným songům ještě dodám, že skvěle vyzněly i “Sin City” a hlavně “Devil in a Bottle”, kterou bych asi označil za vrchol setu a při níž zpěvačka dělala voloviny se zmiňovanou lahví Jacka Danielse – pozn. H.]…

H.:Vader nechápu jednu věc – jak je možné, že z alba je to takový skvělý náser a naživo taková strašná nuda. Covery od Black Sabbath a Slayer sice potěšily, ale to bylo asi tak všechno. Tihle Poláci ten svůj death metal drhnou na koncertech na můj vkus až moc předvídatelně a neinvenčně.

Ježura: Ač jsem si to původně nechtěl přiznat, H. má už snad pomilionté pravdu. Vystoupení sice lehce gradovalo, ale zamrzelo, že z novinky, která vyšla předešlého dne, zazněla pouhopouhá jedna skladba “Come and See My Sacrifice” a vůbec nedošlo na hymnickou “This Is the War”. Třeba to příště klapne a bude to fakt nářez, fakt bych za to byl rád.

H.: Další Turisas jsou přesně opačný případ. Z alba kýč jak hovado, poslouchat se to skoro nedá, ale na koncertě totální bomba. Vědí, jak svou show hned od začátku nakopnout, umí dostat dav do varu a celé to vygradovat do excelentního závěru (s vrháním toaleťáku místo konfet). Pozornost mužské části publika navíc strhávala opravdu sličná akordeonistka Netta Skog, ale nejen díky ní byli Turisas vážně skvělí. Navíc potěšilo, že z aktuálního alba “Stand Up and Fight” zahráli ten jediný song, který tam je opravdu dobrý – “Take the Day”. Jo, a taky nezahráli “Rasputin”, což asi spoustu lidí rozladilo, ale já si myslím, že i bez toho to bylo super. A navíc ty jejich zmalované ksichty vypadají opravdu dobře (smích).

Ježura: Ohledně vystoupení Turisas mám trochu rozpolcené dojmy. Na jednu stranu hráli přespříliš skladeb, které mě vůbec neberou, na stranu druhou ale předvedli takové pódiové divadlo, jaké jim může kde kdo závidět. Obecně vzato tím u mě značně stoupli v ceně a třeba bych se na ně zašel podívat i sólo – už jenom kvůli překrásné Nettě Skog. Fakt jsem podle fotek netušil, že je tak moc hezká…

H.: Co se týče Cryptopsy, najeďte si o kousek nahoře odstavec o Trigger the Bloodshed, znovu si ho přečtěte a jenom zaměňujte jména kapel. Opět kulervoucí, technicky namakaná sbíječka bez milosti. I když podle znalců tvorby byl zvuk na prd, já jsem si nějakého zásadnějšího problému nevšiml, viděl jsem jen luxusní death metalovou smaženici, předlouhé hřívy zpěváka a baskytaristy a jednoho totálně šíleného Flo Mouniera za bicími.

H.: As I Lay Dying byli lepší, než bych si byl odvážil tipnout. Z CDčka mě to vždycky nehorázně nudilo a všechny ty melo-refrény mi přišly strašně teplé (což ovšem není případ pouze As I Lay Dying, spíš žánru obecně), ale naživo to všechno sepnulo dohromady do jednoho hodně nabušeného celku. Kromě toho jistě i posluchači menšího vzrůstu ocenili, že hudebníci hojně využívali trojice přistavěných plošinek, na nichž si je mohl do sytosti prohlédnout každý. V setlistu nebyl problém zaznamenat spoustu známých songů, ale mě osobně nejvíce zaujala “Nothing Left”, jíž považuji možná za tu nejlepší pecku, co kdy As I Lay Dying napsali (asi to bude tím, že je jediná, v níž mi nevadí ani ty “teplé” refrény).

H.: Přímo kouzelnou atmosféru vyčarovala Anathema. To bylo opravdu skvostné vystoupení. Víc snad k tomu ani nemám co dodat, takže nechám promluvit i kolegu, aby dostal trochu více prostoru (smích):

Ježura: Aaaaach, Anathema… Spolu se Satyricon můj druhý vrchol festivalu. Něco podobného jsem do té doby nezažil a ani v nejmenším nečekal. Tak klidná hudba a jaké dovede mít na velkém pódiu koule! Začínám být přesvědčeným polytheistou, protože jenom bratři Cavanaghové jsou tři a éterická a přesto tak pozemská víla v těle Lee Douglas k tomu. To se nedá slovy popsat, u toho byste museli být…

H.: Ze Sepultury jsem viděl jenom úvodní song a opravdu mě potěšilo, že Derrick Green si vzal na sebe triko české kapely Tortharry (zasvěcení vědí, že se vzájemně znají). Pak jsem si šel ale vystát první lajnu na Triptykon, tudíž nemohu moc hodnotit…

Ježura: A to já si zase zahodnotím. Sepulturu jsem z desky zkoušel poslouchat několikrát a pokaždé bez úspěchu. Nějakým zázrakem mě ale dovedou naživo strhnout a nepustit. Stejně jako loni byl tohle prvotřídní nářez a “Roots Bloody Roots” hulákal snad celý Josefov…

H.: Mlaťte mě, bijte mě, ale tvrzení, že Triptykon předvedli něco naprosto geniálního, nejlepší vystoupení festivalu (tohle podtrhávám!), stejně neodvolám! Kdo nemá ani páru, kdo to jsou Celtic Frost a Thomas Gabriel Fischer, ten to asi nepochopí, ale my znalí víme, že geniální hudebník rovná se geniální hudba, od čehož už je jen krůček ke geniálnímu koncertu. Něco tak dřevního a jednoduchého, ale zároveň neskutečně silného a poutavého dokáže tvořit jen jediný člověk na světě. Podobně hutnou a intenzivní atmosféru jsem snad ještě nežral. Sice zaznělo jenom po čtyřech peckách – 2× Celtic Frost (“Procreation (of the Wicked)” a “Circle of the Tyrants”) a 2× Triptykon (“Goetia” a “The Prolonging”) -, ale pokud vezmeme v potaz, že “Goetia” má přes 10 minut a “The Prolonging” dokonce celých 20 (žádné zkracování!), byla to dostatečná nálož (čímž netvrdím, že bych si nenechal líbit i víc). Extáze! Orgasmus!

H.: Nevím, jestli to čistě náhodou nebylo díky hraní po Triptykon, ale Kataklysm mě tentokrát moc nepodrtili. Ale taky to mohlo být jenom tím, že už jsem je přece jenom viděl asi tak stokrát a pokud tedy nepředvedou něco tak zdrcujícího jako v květnu na Metalfestu, tak z toho vlhké trenýrky nemám. Nechápejte mě zase špatně, průser to nebyl ani náhodou, výběr songů super, kapela jela bez zaváhání a profesionálně, ale něco tomu prostě ten večer chybělo. I když mě možná jen naštvali tím, že zrušili autogramiádu, protože se jim na ní nechtělo (smích).

Ježura: Pravda, taky mi to přišlo o něco málo slabší než na Metalfestu [oproti Metalfestu to bylo o hodně slabší, ne jen o něco málo – pozn. H.], ale jak čas ubíhal, dostal jsem se do stavu, kdy jsem rozdíly přestal vnímat a navzdory pokročilé hodině dostal svoji rezavou a prachem zanesenou tělesnou schránku do otáček. Jen doufám, že do mého příštího setkání s Kataklysm zvládnu kapelu aspoň trochu naposlouchat. Pak věřím, že to bude bomba!

H.: Kdo mě ale zničil, to byli 1349. Zvuk sice stál za jednou velkou vyližprdel a měl jsem v některých chvílích i problém rozeznat, co hrají, ale oproti tomu samotná skupina byla tak totálně dechberoucí, že vyprodukovala naprosto dokonale surovou a nenávistnou atmosféru, jakou od pravého norského black metalu očekávám. Malým mínusem bylo, že šlo cítit, že za bicími nesedí Frost (a to tam na Brutal Assaultu byl o den dříve se Satyricon – mohl si to ten vůl odbouchat i se 1349), ale vše vynahradil démonický zpěvák Ravn. A čuměl jsem jak péro z gauče, jak moc nářezově zněly naživo songy z “Demonoir”, třeba taková “Atomic Chapel”… slovo “peklo” se přímo dere na jazyk!

H.: Ale to ještě nebyl všemu norskému black metalu konec. Ihned vzápětí nastupují Khold v čele s frontmanem Gardem a jeho nezaměnitelným corpsepaintem. Kdo má trochu přehled, ví, že ten zdánlivě jednoduchý black metal říznutý black’n’rollem má v sobě daleko větší hloubku, což Norové dokázali i na Brutal Assaultu. A zase – na pódiu nebylo nic než jen samotná skupina, žádné další voloviny okolo, ale její výkon byl natolik podmanivý, strhující a hypnotický, že nejenže nešlo ani vteřinku odtrhnout oči od koncertu, ale napětím se nešlo ani hýbat.

H.: Pomalu už se jde do finiše, areál již řádně prořídl a na řadu přicházejí funeral doom metaloví námořníci Ahab. Zahráli pouhopouhé tři kusy (“Below the Sun”, “The Divinity of Oceans” a “The Hunt”), ale i to stačilo k přesvědčení všech přítomných, že šlo o hutný těžkotonážní monument bez smilování. Holt některý metal není extrémní co do rychlosti, ale do naprosto opačného rychlostního extrému. Ohromnou radost mi udělalo, že se Ahab ze dvou třetin věnovali nepřekonatelnému debutu “The Call of the Wretched Sea” (druhé album “The Divinity of Oceans” je přece jenom o třídu níž), zvláště taková “The Hunt” zněla naprosto monumentálně. K dokonalosti chyběla jen jediná věc – aby hustě pršelo. K téhle kapele by to neskutečně sedlo.

H.: Úplně posledním účinkujícím se stala Dagoba z Francie, která se tedy konečně uráčila dorazit. Žabožrouti začali hrát těsně po třetí hodině ranní, ale i tak to tam parádně rozjeli a zbytku přítomných vehnali do žil poslední zbytky energie a chuti šílet v kotli. Nejvíce to na pódiu rozjel bubeník Franky, jenž to tam drtil hlava nehlava. Společně s Absu a Cryptopsy asi nejlépe odtlučená show dne. Dál už jen poslední circlepit a je definitivně konec.


Zhodnocení:

H.: Na závěr ještě pár poznámek. Organizačně bylo vše zvládnuto na jedničku s hvězdičkou s výjimkou páskování ve středu, které bylo naopak tak na čtyři mínus a to jsem ještě hodný. Když pominu, že otevření areálu se zpozdilo o více jak hodinu, pořadatelé absolutně nezvládli kontrolu vstupenek (ta probíhala kvůli falešným kusům v oběhu) a páskování, takže se tvořila mnoha(ale opravdu mnoha)hodinová fronta. Navíc byla tři okénka, každé pro jiný typ předprodeje, ale nikdo nevěděl, kam si stoupnout, spousta lidí ani nevěděla, že je to nějak rozdělené, tak se pak rvali přes sebe, do toho se další lidi rvali na opačnou stranu k opáskování; někdo si zase vystál řadu na opáskování, kde mu řekli, že si vstupenku musí nejdřív nechat zkontrolovat, což nevěděl, takže se cpal zase zpátky skrze dav lidí. Prostě chaos. Alespoň že zbytek festivalu už pak běžel jako na drátkách.

H.: Další výraznou změnou bylo zavedení vratných zálohovaných kelímků. První den jsem na to ukrutně nadával, ale do konce festivalu jsem tomu docela přišel na chuť a musím uznat, že to má opravdu něco do sebe a že je to dokonce i hodně super. Minimální házení piva do davu (jak já tohle nesnáším – za to by se měly sekat koule!) téměř vymizelo (viděl jsem to dvakrát za celý festival… v loňských ročnících to bylo tak dvakrát za hodinu), žádný bordel po zemi, prostě paráda. Sice to tahání kelímku neustále s sebou mě štvalo, ale to jsem řešil tím, že jsem ho přenechával kámošovi, aby ho nosil za mě (smích). Ani ten limit na vrácení maximálně čtyřikrát mi nevadil, dokonce jsem ho zdaleka ani nevypotřeboval. A s tím vším spojené snížení ekonomické zátěže festivalu je určitě taky plus. Pro příští ročník jednoznačně zachovat!

H.: Když už jsem nakousl z dálky to pitivo, musím letos konečně pochválit pivní mok v areálu. Gambrinus jsem sice nepil, protože už jen při pohledu na něj mi bylo jasné, že mi chutnat nebude, ale Kozel byl nepokrytě luxusní! Mňam!

H.: Co mě naopak ale neskutečně doslova sralo celý festival, to byla hrůznost zvaná Monster stage na místě, kde se ještě v loňském roce nacházel stan pro autogramiády. Chápu, že jakože sponzor, ale tohleto bylo vážně hnus. Alespoň že všechno zlé je k něčemu dobré a místo pro podpisovky se přesunulo do budovy pod střechu, což jsem opravdu uvítal. Jen škoda, že na autogramiády byl stejný vchod jako do press centra, takže se novináři museli rvát před řadu čekající na podpis. Pro příští rok by to chtělo tuhle drobnůstku ještě nějak vykoumat.

H.: Další rozporuplné mám z obrazovky mezi oběma pódii. Na jednu stranu skvělé, že se na ní promítaly informace o změnách programu a o tom, kdo právě hraje (plus samozřejmě reklamní upoutávky na další koncertní akce pořadatele), na druhou stranu byl však průser, že mnohdy tyto promítačky pokračovaly ještě v době, kdy nastupovala kapela ke hraní a zvuk z upoutávek tak rušil intro či dokonce i první song. A taky by ta obrazovka mohla být o kousek výše.

H.: Možná to takhle vypsané budí dojem, že byl letošní ročník Brutal Assaultu nezvládnutý, ale to rozhodně není pravda. Kromě kelímků jsem totiž vypíchl jen ty negativní věci, ale je nutno vzít v potaz, že to byla v podstatě jediná negativa, co jsem za celé čtyři dny v Josefově zaznamenal. Zbytek byl vážně na výbornou. Navíc je příjemné vidět, že se organizátor opravdu rok od roku snaží zlepšovat, co se dá. A to se cení!

H.: Na úplný závěr se už jen sluší dodat, že na další ročník již byli potvrzeni Moonspell, Textures a Virus (jen nevím kteří – kapel tohohle jména je jak much, ale tipoval bych to na ty norské avantgardisty). Takže zase za rok!


Draconian – A Rose for the Apocalypse

Draconian - A Rose for the Apocalypse
Země: Švédsko
Žánr: doom / death / gothic metal
Datum vydání: 23.6.2011
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. The Drowning Age
02. The Last Hour of Ancient Sunrise
03. End of the Rope
04. Elysian Night
05. Deadlight
06. Dead World Assembly
07. A Phantom Dissonance
08. The Quiet Storm
09. The Death of Hours
10. Wall of Sighs [bonus]

Hodnocení:
H. – 8/10
Seda – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hned na začátek se musím přiznat, že jsem se na “A Rose for the Apocalypse” opravdu těšil, jelikož mě tuze zajímalo, s čím Draconian přijdou po předchozí, přinejmenším skvělé nahrávce “Turning Season Within”. Stejně tak se ale musím i přiznat, že jsem byl z novinky zpočátku mírně rozčarovaný, přestože obsahuje vlastně všechno, co jsem po Draconian chtěl – a to ve vrchovaté míře. Přesto mi tam něco prostě nesedělo. Nevím, možná to bylo dáno jen tím, že jsem se na album prostě jenom nedokázal dostatečně soustředit; přibližně až po nějakých třech týdnech, kdy jsem se k “A Rose for the Apocalypse” vrátil, jsem nahrávce přišel na chuť. Zato ale pořádně, to se musí nechat. Poslouchám to album teď opravdu často a musím říct, že si to opravdu užívám. Čili přesně opačný postup než kolega pode mnou.

Tak jsem vám hned v prvním odstavci vykecal to, co mělo padnout asi až tak v polovině recenze, ale to nevadí. Pojďme si teď však říct, co je zač to “ono”, co jsem od Draconian očekával, jak jsem zmiňoval na začátku. “A Rose for the Apocalypse” je ve své podstatě doomová deska, nikoliv však stoprocentně čistokrevná. Má totiž spíš než ke klasickému pojetí doomu blíž k subžánru doom/death metal, navíc říznutému gothic metalem. Rozhodně nebudeme daleko od pravdy (vlastně se do ní přímo strefíme), když řekneme, že Draconian – nejen na novince, ale v celé své tvorbě – navazují na odkaz prvních počinů takových Theatre of Tragedy.

Budeme-li předpokládat, že ani desky “Theatre of Tragedy” a “Velvet Darkness They Fear”, ani předchozí nahrávky samotných Draconian nemáte poslechnuté, jistě budete chtít vědět, co že se to vlastně na “A Rose for the Apocalypse” bude dít. I když jsem to už v podstatě řekl, podíváme se na to ještě trochu podrobněji. Dominantním prvkem muziky Draconian je prolínání oněch dvou výše zmiňovaných tváří – zatěžkaného, pochmurného doomu a lehkého, uklidněného gothic metalu. Těšit se můžete na mohutné riffové hradby, které znějí opravdu mocně, doplněné o brutální chropot a v neposlední řadě také velkou porci tklivých melodií. To vše se střídá s klidnými, až odpočinkovými pasážemi, v nichž se k hlavnímu slovu dostává ženský vokál. Sem tam sice z těchto kolejí Draconian malinko vybočí, ale spíše jen minimálně. Ve své podstatě se jedná o velmi jednoduchý recept, řeknete si, což je samozřejmě pravda, avšak stěžejní je to, že funguje. Na jednu stranu, proč vymýšlet nějaké experimentální vylomeniny, když si kapela dokáže na výtečnou poradit s tím, co už má a umí? A silnou atmosféru “A Rose for the Apocalypse” určitě má, to je to hlavní.

Hodina ve společnosti “A Rose for the Apocalypse” plyne povětšinou v pomalém tempu, nikoliv však nezábavném. Jak už jsem se vám na začátku přiznal, sice to mně osobně chvíli trvalo, než jsem albu přišel na chuť, nemyslím si však, že by to byla zbytečná námaha. Neslyším tam jedinou špatnou skladbu – a to včetně bonusové (= pouze na digipack vezi) “Wall of Sighs”. To by mě docela zajímalo, z jakého důvodu se tento kousek nedostal na regulérní verzi, jelikož svou kvalitou za zbytkem písniček nezaostává ani v nejmenším. Když k tomu připočtu pěkně udělaný digipack i booklet, vychází mi album, jež sice nebude hýbat metalovou scénou ani vaším vkusem, přesto bude velice dobře odvedenou žánrovou záležitostí, která žádného příznivce doom metalu dle mého názoru nezklame.

Co říct závěrem? Když už přehazuji logickou kompozici recenze a na začátku vám říkám to, co by mělo být na konci, povím vám na konci to, čím měl článek začínat, to znamená nějakou tu omáčku. Draconian ze Švédska, dnes už stálice doom metalové scény, přicházejí se svou novinkou “A Rose for the Apocalypse”, která je celkově čtvrtou dlouhohrající deskou v historii skupiny, po třech letech od posledního počinu “Turning Season Within”. Jak to dopadlo? Čtěte zase od začátku!


Další názory:

Draconian mají u mě jediný problém. Po častějším a delším posloucháním mě to tolik přestává bavit. Stejně to bylo i např. s deskou “Turnin Season Within”. Ze začátku skvělá zábava a dnes už to tak často, skoro vůbec, nezapínám. Stejný osud asi potká i “A Rose for the Apocalypse”. Po prvních pár posleších bych byl schopný i jít na hodnocení devět, nicméně po delší úvaze to bude “jen” 7,5, což je ale furt skvělé hodnocení. Draconian vědí, jak se k doom metalu postavit. Atmosféru to nepostrádá žádnou a musím zejména pochválit vokály. Jak ženský, tak mužský. Jen škoda, že se mi Draconian tak rychle oposlouchávají.
Seda