Archiv štítku: Dragged into Sunlight

Brutal Assault 23 (pátek)

Brutal Assault 23

Datum: 10.8.2018
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Aluk Todolo, Behemoth, Carpathian Forest, Cutterred Flesh, Dead Congregation, Depresy, Dragged into Sunlight, Eskhaton, Grave Pleasures, Harakiri for the Sky, Hate, Hentai Corporation, Hypnos, Inhume, Malokarpatan, Misery Index, Misþyrming, Obscure Sphinx, Pestilence, První hoře, Sadistic Intent, Ulsect

Metacyclosynchrotron: Na pátku bylo super, že se příjemně ochladilo a deštíčku bylo tak akorát. Nemusel jsem se tedy jen schovávat ve stínu, ale zkrátit si čekání sledováním prvních kapel. Když na pódiu stáli Cutterred Flesh, vůbec mě nenapadlo, že to je vlastně česká kapela. Jednak díky jejich zámořskému pojetí žánru, no a borci byli taky dost opálení, haha. Hlavně to byl ale násilný brutal death s decentními riffy a nejenom ugrcaný sekec-mazec, takže proto mělo smysl postávat na gumě s menším hloučkem podstatně dedikovanějších fans. Bylo to fajn a rád bych vypíchnul jak láskyplně se basák mazlil se svým nástrojem.

Metacyclosynchrotron: Slovenské Depresy přivítal o něco větší a snad i nadšenější dav. Ruku do ohně bych za to nedal, ale začínalo se myslím se songem z letošního EP, které vyšlo bez nějakých větších fanfár. Přitom Depresy hrají poměrně originální a zajímavou muziku, takže je škoda, že to netlačí dál a vystačí si lokálními akcemi a Brutalem. V -nácti jsem Depresy viděl víckrát, obvykle se to nedalo poslouchat, ale tady bylo vše v pořádku. Instrumentálně to samozřejmě, ale hlavně i zvukově.

Onotius: Protože si dopřávám dlouhého spánku a vydatné snídaně, Depresy nestíhám, a tak má první aktivita pod pódiem je až vlažné přikyvování na tuzemské smrťáky z Hypnos. Ti svůj set otvírají chvíli před jednou odpolední. Vystoupení je to sice příjemné a sympatické, nicméně celkově až překvapivě nevýrazné. Nějak mi při něm dochází, jak kousky z poslední desky „The Whitecrow“ postupně vybledly a těm například z prvního post-comebackového „Heretic Commando – Rise of the New Antikrist“ se naprosto nemohou rovnat. Naštěstí dojem značně zachraňují právě zástupci starších a dnes již osvědčených nahrávek, takže netřeba zoufat. Jistě fajn to bylo, atmosféra slušná, lidí přišlo požehnaně (až se tomu Bruno divil), počasí nebylo zdaleka tak ofenzivní jako včera, ale s odstupem to bylo zkrátka jen takové uhlazené, důstojné, neškodné.

Metacyclosynchrotron: Čekám na svou první páteční povinnost, zboku čumím na Inhume a přemítám, jestli to je ucházející grind, anebo jen humpolácká bordelózní capina. Bicí moc nevylezly, ale aspoň rytmická nálož dvou plešatých vokalistů s takřka totožnými vokály solidně pumpovala. Jeden z nich si občas zakřepčil, v kotli už se to začalo rozhýbávat a celkově vzato to docela ušlo. Pěkné bylo, když jednomu fanouškovi evidentně zahráli na přání (anebo se jen trefil se songem, který měli stejně hrát jako další).

Metacyclosynchrotron: Sadistic Intent je legenda deathmetalového undergroundu. Bráchové Cortezovi žánrem žijí, zažili ho od jeho proto-počátků a stvořili i pár vysoce kvalitních nahrávek, byť úplná extraliga to taky není. S image pořešenou do důsledků, avšak bez kýče, to Sadistic Intent odpálili a hned s úvodní „Asphyxiation“ až do konce to byl ve všech ohledech 100% METAL. Dále zazněly (bez pořadí a možná se už mýlím) „Condemned in Misery“, „Conflict Within“, jeden song ze splitka s Pentacle, „Morbid Faith“, „Ancient Black Earth“ a úplný závěr patřil „Funerals Obscure“. Ne, že bych se ze Sadistic Intent úplně zechcal radostí, ale má očekávání byla zcela splněna a hned bych si dal delší set někde v malém natřískaném klubu.

Sadistic Intent

Metacyclosynchrotron: V dobrém rozmaru jsem si ještě počkal na Harakiri for the Sky, abych si ověřil, zda o něco náhodou nepřicházím, když je všude strašně chválí, ale po dvou skladbách jsem se raději urychleně klidil z doslechu…

Onotius: Podobně nemastný neslaný dojem jako z tuzemských Hypnos si odnáším i z Hate, ba jejich projev na mne působí ještě o špetku více uniformněji a bez duše. Až jejich poslední skladba mne nějakým způsobem dovede vysvobodit z unylého blackened-deathového sterotypu, po většinu doby ovšem upadám do znuděné letargie. Nevím, pamatuju si, že svého času jsem některé jejich studiovky míval celkem rád, ale tady mi to přišlo jako naprosto průměrné satanáštví s pár světlými momenty (povětšinou to byly ty atmosferičtější pasáže).

Hate

Cnuk: Pátek se mi zdá být zkraje dne trochu slabší, a tak se do areálu dostávám až na Hentai Corporation. Konečně zase dostali prostor v normálním hracím dnu a plně toho využili. Je tu docela dost lidí a všichni se velice rychle aklimatizují na hlášky Radka Škarohlída, ať už je to o Zagorce, Lucce Bílé nebo Hitlerovi. Baví mě hlavně drobnosti jako pozdrav Polákům nebo zvolání Adam Małysz po skoku na pódium. Hlavní je ale samozřejmě hudba a i s novým klávesákem (zde Adoš Novotný) jim to šlape. Rozlévají se panáky, do publika letí flaška Danielse a do toho sází osvědčené tutovky i novinky jako „Tardigrade Hunt“, „Synthetic Limits“ nebo „Paralyzed“. Končí se už klasicky Michalem Tučným. Nastartování dne jak má být.

Onotius: Hentai Corporation byli první kapela, kterou jsem si během pátku naprosto naplno užil a zapomenul na všechny trably světa. Jen jsem si vychutnával roztančený thrash rock’n’roll plný instrumentálních výjezdů stejně jako Radkův zábavný stand-up mezi skladbami. Vůbec se nedivím té popularitě, již si tahle střelená parta na tuzemské scéně vydobyla, protože tohle je zkrátka živá prezentace, jak má být. Jasně, doma si poslechnu muziku Hentaiů poměrně zřídka a nadále si stojím za tím, že čistě po hudební stránce nadhodnocovaní jsou, ale zážitek z živého vystoupení si teda odnáším zatraceně pozitivní.

Hentai Corporation

Cnuk: Krátce před šestou začíná nizozemská úderka Pestilence. K mému potěšení si první skladbou odbyli novou tvorbu a zbytek byl čistě v retro stylu přelomu 80./90. let. Tuhle dobu pamatuje v celé kráse jen hnací síla kapely Patrick Mameli. Trochu mě překvapuje, jak rozpačitě k nám promlouvá mezi skladbami, ale s o to větší jistotou pak masakruje svou kytaru. Staré vály neztratily ani po letech nic ze svého lesku a Pestilence předvedli skvělé vystoupení. „Out of the Body“ na závěr vraždila!

Metacyclosynchrotron: Mě teda nejvíce zabila ta komedie, co měl Mameli na hlavě, ale poslouchalo se to fajn.

Pestilence

Cnuk: Na vedlejší stage už dorazili Misery Index. Zde už je to death metal v trochu modernějším hávu, ale za klasikou Pestilence zaostávají o parník. Po pár zářezech je z toho běžná rutina bez výraznějšího momentu a do konce zůstávám ani vlastně nevím proč. Nebylo to úplně blbé, ale případné příští střetnutí vynechám.

Metacyclosynchrotron: Po zevlu, návštěvě podzemí a soplici jsem šel na Grave Pleasures, kteří kvůli čtvrtečnímu výpadku proudu vystoupili v pátek v šest. Nebýt téhle změny tak bych Kvohsta a spol. určitě neviděl, což by byla obrovská škoda, protože se z toho nakonec vyklubal snad můj nejlepší koncert festivalu. Upřímně, Grave Pleasures ani Beastmilk jsem nikdy předtím pořádně neslyšel, ale jejich post-punk zahraný s rock’n’rollovou řízností mi už více do nálady sednout nemohl. No, kroutil jsem se u toho jak zfetovaná mařka na Woodstocku a doufal, že to jen tak neskončí. Snad jen ten „cover“ Beastmilk mi přišel slabší. Khvost byl skvělý, takovej mix GahanaHalfordem prostý homo-erotismu a taky nebyl to jediný energický showman na stagi. Prostě pecka na kterou se i ovečky přišly podívat.

Grave Pleasures

Onotius: Reparát Grave Pleasures byl příjemný, ale ve srovnání se včerejškem přeci jen chyběla tma, takže výsledný dojem nezvládl vyrůst k superlativům. Je nicméně třeba ocenit, že kapela zvolila jiný tracklist, a tak se opakovali snad jenom v jednom songu a jinak šlo o naprosto jiný set. Formálně samozřejmě nelze nic vytknout, jen jsem se včerejší ochutnávkou nechal namlsat možná až moc a ve srovnání s tím tohle byla „jen“ pohodovka. Zmiňované ovce byly nicméně setsakra cool!

Cnuk: Po prohlídce výstavy umění v Octagonu volně přecházím na Oriental Stage. Tam se totiž schyluje k vylodění Australanů Eskhaton. O nich bych neměl nejmenšího tušení nebýt nedávné recenze kolegy Metacyclosynchrotona zde na webíčku. S dalším příchodem oveček na horní hradby začíná chaos a z pódia se krom drcení nástrojů linou také mohutné čmoudy, které několikrát zahalí všechny přihlížející. Byť zvuk na tomto pódiu není dokonalý, je to působivé vystoupení, které však vidí kupodivu skromná hrstka nadšenců. Přisuzuji to hlavně nevychytanému krytí s žánrově příbuznými Azarath, na které jsem chtěl kouknout alespoň chvíli, ale Eskhaton se nějak povedlo mě nepustit.

Eskhaton

Metacyclosynchrotron: Pln nadšení z Grave Pleasures jsem v Octagonu dále vyčkával, tentokrát na dva hlavní viníky, kteří způsobili, že jsem se na Brutal Assault uráčil přijet. Avšak australští deathmetaloví maniaci Eskhaton docela dojeli na zvuk. Ruku na srdce, dal by se takový ultrabestialní zlobordel vůbec uspokojivě nazvučit? To nevím. Starou skladbu jsem nepoznal ani jednu a občas jsem měl dokonce problém i s těmi z „Omegalitheos“, ale během „Relic of Mictlantecuhtli“, „Intramort“, „Omegalitheos“, „Nusku Etu Genii“ a hlavně kurvapičadrát poslední „Kimah Kalu Ultu Ulla“ se našly pasáže, kdy to bylo opravdu na hraně/za hranou v tom nejlepším smyslu, přesně tak, jak jsem toužebně očekával. Instrumentálně to bylo divočejší než známější Origin o den později a doufám, že Eskhaton nezanechali hluboký dojem jen ve mně, i když jsem si plně vědom, o kolik to mohlo být lepší.

Onotius: Já před Eskhaton stihnu ještě bleskově zkontrolovat alternativní První hoře, kteří v divokých okamžicích baví, ale já stíhám zrovna baladu, která používá na můj vkus až moc tradiční popíkové akordové posloupnosti, takže té jejich skutečné splašenosti si moc neužiju. A Eskathon, ti jsou věru přesně takoví, jak je líčí kolegové – hutný marasmus s mizerným zvukem pro partu nadšenců. Solidní, špinavé, brutální, ale navzdory mocnému potenciálu přeci jen nejsem v euforii. Něco tomu prostě chybělo – možná tma, možná právě ten lepší zvuk? A možná je třeba také přiznat fakt, že každá kapela, která hraje před dlouho očekávanou srdcovkou Aluk Todolo, se nachází v mých očích v docela nevděčné roli.

Aluk Todolo

Onotius: Potemnělé nádvoří, blikající žárovka a naprosto jedinečná monumentálně pohlcující muzika snoubící v sobě krautrock s black metalem, takoví jsou francouzští vizionáři Aluk Todolo. Elektrizující ponuře psychedelická atmosféra prostupuje prostor a vyvolává husí kůži. Svíjející se muzikanti na pódiu se soustředěnými výrazy vykonávají monstrózní rituál, na který budu vzpomínat ještě hodně hodně dlouho. Shantidas Riedacker odhodlaně znásilňuje kytarové efekty, zatímco Antoine Hadjioannou s tradičně démocikým výrazem dráždí činely. Naprostá euforie trvá po většinu setu a po doznění posledního tónu se člověku vůbec nechce vracet do reality. Pokud bych měl z letošního Brutalu vybrat dva zážitky, které bych ověnčil přívlastkem „nadpozemské“, první bez váhání putuje právě Aluk Todolo.

Metacyclosynchrotron: Aluk Todolo a jejich bezchybná interpretace chaosu „Voix“ byla dle očekávání úžasná, ale do transu jako na Islandu se mi nepodařilo úplně dostat. Asi jsem byl málo mimo, ale i tak mě pánové upoutali natolik, že jsem z Wrathprayer stihnul akorát poslední riff „Sun of Moloch“ a „thank you Brutal Assault“. I další elitní námrdy jako Dragged into Sunlight a Misþyrming jsem sledoval jen tak laxně z dálky a chvíli, jelikož jsem je za poslední rok a něco viděl víckrát. Co jsem tak viděl a později i slyšel od fanoušků vepředu, tak to bylo to maximální, ale na podrobnější slova chvály si netroufám.

Misþyrming

Onotius: A já jsem přesně jedním z těch fanatiků v prvních řadách, který na vystoupení Misþyrming nedá dopustit. Sice bylo třeba přežít moment zmatení, že nejednu skladbu, co hráli, jsem neznal, neboť nepocházely ze „Söngvar elds og óreiðu“, nýbrž z nového materiálu. Nicméně i ten naživo zafungoval výborně, a když došlo na osvědčené kousky, bylo to naprosto výtečné inferno. Já zkrátka tu jejich kombinaci zla a atmosféry fakt můžu a i zvuk byl překvapivě solidní. Nářez. Bomba. Pecka. Mrazení.

Cnuk: Dávám si větší pauzu a vrhám se až do stanu na Dragged into Sunlight. Po chvíli je mi jasné, že víc atmosférickou věc tu už neuvidím. Na pódiu pouze hořící svícen, členové spolku zahaleni kdesi za oponou z reflektorů a dýmu, pouze občas vykoukne silueta. Doteď nevím, kdo na tom pódiu byl, ale řezalo to slušně. Jejich death/sludgové písně nabraly až blackového vzezření, což možná zapříčinilo také ozvučení, které už fakt trhalo uši. Na tohle se jen tak zvyknout nedalo a já po skončení pomalu neslyšel, co na mě kdo huláká.

Dragged into Sunlight

Onotius: Kolem Behemoth pouze chvíli obcházím, nicméně všímám si výtečného nazvučení. Dle pár songů, jež ještě vyslechnu při cestě kolem hradeb, dedukuji, že i setlist trochu od minula zpestřili. No, já ale za chvíli zase musím na druhý set Obscure Sphinx, takže o Behemoth nechť se ještě vyjádří někdo kompetentnější…

Cnuk: Vydávám se odpočinout si dopředu, kde brzy začínají Behemoth. Opět to vyšlo tak, že ačkoliv jsem nechtěl, zase vidím jejich koncert. Už nepřehrávají celé „The Satanist“, ale ty největší fláky z něj zazní. Opět je to show se vším všudy, mají narváno, ale na mě doléhá únava a většina setu mě moc nebaví. Únava ještě pokračuje s následujícími Carpathian Forest, i když ti mě s jejich rock’n’rollem pomalu probouzejí z letargie. Potěšil zejména neohrabaný cover „A Forest“ od The Cure.

Carpathian Forest

Metacyclosynchrotron: Carpathian Forest jsem sledoval z boku při čekání na Mrtvou kongregaci a musím říct, že mi čekání ukrátili docela dobře. To asi proto, že očekávání jsem měl velmi, velmi nízká, haha. Nattefrostovi to i bez heráků dobře šlapalo, i když jeho hlas je v současnosti „uječenější“ a postrádá onu unikátní, špinavou patinu, ale na ten karpatský rokenrol „from Norway“ to asi stačí. Carpathian Forest šli fanouškům na ruku a sypali jednu klasiku za druhou, vybavuji si třeba „Knokkelmann“, „Morbid Fascination of Death“, „I Am Possessed“, „Black Shining Leather“ nebo „Carpathian Forest“. Snad jen ten cover The Cure mi tam úplně neseděl na rozdíl od coveru Turbonegro. Roztomile trapné průpovídky mezi skladbami mě docela bavily, akorát zbytek kapely se mohl trochu více hýbat. Za mě OK.

Onotius: Onen tajemný ambientní set Obscure Sphinx v Octagonu nabírá zpoždění, až se člověk bojí, zda se ještě něčeho dočká. Nakonec se ale promítačka spustí a začíná minimalismus. Chce to trpělivost, docela dost trpělivosti, než nastane nějaká změna, nějaký posun, nějaká gradace. Jenže já zjišťuji, že na tenhle typ ambientu nějak nemám náladu – trochu mám dojem, že být tohle na KAL v době, kdy tam odpočívám, ani bych tomu nevěnoval příliš pozornosti. Nemohu si pomoci, ale čekal jsem něco trochu neotřelejšího, když si na to vyžádali tak vzácný čas. Nakonec (a možná činím chybu, že jsem tomu nedal ještě trochu trpělivosti) tedy přecházím na Ulsect, s kterými se set kryje a na které jsem chtěl jít původně. Ti oproti tomu slušně baví. Naživo zní o poznání djentověji než ze studiovky, ale to ani nějak nevadí, protože atmosféra zůstává patřičně ponurá. Ulsect tak můj páteční hudební program poměrně uspokojivě uzavírají.

Obscure Sphinx

Metacyclosynchrotron: Ale „real deal“ teprve nastal, když Dead Congregation dozvučili a z fleku lidi zmasili s „Lucid Curse“. Řekové jsou prostě první liga a celkově bych na setu našel asi jen pár hnidopišských vad. Mělo to být delší, nezemské sólo v „Nigredo“ moc nevyznělo, chtěl bych slyšet konečně „Martyrdoom“ a taky se to mohlo pod pódiem aspoň trochu seřezat, ale jinak se dle mého očekávání jednalo o jeden z nejlepších koncertů festivalu, který jsem si mohl bez problémů užít takřka na 100 %. Tady si i vybavuji přesný setlist: „Lucid Curse“, „Quintessence Maligned“, „Vanishing Faith“, „Nigredo“, „Morbid Paroxysm“, „Wind’s Bane“, „Only Ashes Remain“, „Promulgation of the Fall“ a majestátní „Teeth into Red“.

Cnuk: Když už jsem tu takhle pozdě, tak si říkám, že na ty Malokarpatan vydržím, kór když „výplní“ jsou Dead Congregation, hehe. Podobně jako minule představují deathmetalovou jistotu kvality a já se rázem cítím plně fit. Tihle Řekové prostě umí a moc rád bych od nich zase viděl nové LPčko.

Dead Congregation

Cnuk: Dead Congregation ještě neskončili a já už si to namířil na Metalgate Stage. Slovenští uctívači Jánošíka a osmdesátkového metalu Malokarpatan stáli za veškeré čekání. Ty jejich riffy a maidenovské melodie znějí naživo snad ještě lépe než z desky a vůbec se mi dost líbila celková nálada vystoupení, která byla svým způsobem vtipná a v porovnání s ostatními i jedinečná. Zjev a proslovy HV tomu taky přidávaly šmrnc. Uteklo to rychle a nezbývalo než se poloprázdnou pevností vydat spát.

Metacyclosynchrotron: I když jsem se na Řeky pokusil tu hlavu už definitivně ukroutit a umlátit, tak jsem z prostoru hlavní stage odcházel plný energie (tak se holt pozná pravý metal). Čehož jsem využil, abych chytil aspoň kousek setu Malokarpatan, což mi vyšlo tak akorát. Stihl jsem totiž tři songy, z nichž dva byly mé nejoblíbenější a to „Ked svetlonosi započnú v močariskách nazeleno svícit“ a „V hustej hore na stračích nohách striga chalupu svoju ukrýva“. Kapela si to v obměněné sestavě viditelně užívala, lidi se pod pódiem taky mohli zjančit a hlavně na Metalgate chytli ten nejlepší zvuk, co jsem tam za festival slyšel. Věděl jsem, že Malokarpatan nebude pičovina, ale tohle bylo fakt výtečné.

Malokarpatan

Metacyclosynchrotron: Slováci mě také solidně nabili, takže se šlo ještě na Digital Audio Terror, což bylo v mém případě vůbec poprvé. Kurva, co tam se v sobotu ráno dělo, hahahaha. Celý prostor pod pódiem, kde se dříve jen sedělo, vřel jak svině a brzy se odněkud objevila i matrace, na které někteří jedinci surfovali po lidech. Nakonec byl ve vzduchu někdo skoro pořád. Instro mi nic moc neříkalo, ale ono stačilo, když se BPM vyhnalo někam na úroveň gabberu a metalisti se mohli zbláznit. Asi jsem nebyl sám, koho nucený konec a vyklizení areálu docela nasralo. Tak jsem se holt musel ještě dokalit u stanu za poslechu srbského turbofolku. BOG JE SRBIN!


Mayhem, Inferno: Purgatorium Europæ Septentrionalis Tour

V koncertním eintopfu jsem zmiňoval výlet do maďarské Budapešti za koncertem Mayhem a tuzemských Inferno. Přiznám barvu, že jsem tam nejel se pouze mrknout na koncert, ale společně s Infernem, jimž jsem v rámci turné vypomáhal převážně s prodejem merche, ale i taháním beden, tlumočením, managováním a vším možným, co se zrovna naskytlo. Neberte to, prosím, jako chvástání. Tímto chci osvětlit původ všelijakých bonusových a zákulisních informací, jež se v následujících řádcích objeví. Plnohodnotný tour report, který by detailně rozvedl každou štaci Inferna na Purgatorium Europæ Septentrionalis, nemám čas ani chuť psát. Proto tato kratší, zhuštěnější forma, kde hraje prim maďarská zastávka s příležitostným ohlédnutím za předchozími koncerty, jichž jsem byl svědkem. Pro pořádek, celé turné čítalo dvaadvacet zastávek. Před Mayhem obvykle hráli britští Dragged into Sunlight, na vybraných koncertech bylo předkapel více. Inferno pak byli přizvání na koncerty v Itálii (Milán), Slovinsku (Nova Gorica), Chorvatsku (Záhřeb), Srbsku (Bělehrad), Bulharsku (Sofie), Rumunsku (Brašov) a Maďarsku.

Do Budapešti, konkrétně ke klubu Dürer Kert, přijíždíme někdy ve tři, členové Mayhem crew mezitím tahají koncertní vybavení do sálu. Takže abychom si nepřekáželi, Infernovské bedny apod. jsou prozatím ponechány ve vozíku, jdeme si prohlédnout klub a backstage. Organizace této zastávky byla v rukou člověka, který se na tour Norům staral o prodej merche, a také se ukázalo, že v minulosti Infernu zorganizoval už nejeden maďarský koncert, zkrátka starý známý. Přístup ke kapele byl tedy po nějaké době opět profesionální a vřelý. V takovém Rumunsku a Bulharsku bylo nutné si vydupat i blbou vodu do backstage; prý neobdrželi rider…

Mayhem, Dragged into Sunlight, Inferno

Každý koncert na tour měl jasný rozpis. Příjezd, vyložení věcí Mayhem, sestavení pódiového vybavení, zvukovka. Na předkapely zpravidla došla řada někdy kolem páté nebo šesté, v čase večeře a cca dvě hodiny před otevřením klubu pro veřejnost. Nejinak tomu bylo v Budapešti. To už jsme měli všechny věci dávno vyskládané někde poblíž pódia, bicí sestavené. Stačilo vše vytahat na stage, zapojit a začít zvučit. Pokud bylo Inferno jedinou předkapelou, byl tento proces jednoduchý, tentokrát ale bylo nutné se o čas podělit s domácími Sear Bliss. Domluvilo se sdílení bicí Inferna, bubeník Sear Bliss si pochopitelně dotáhl své vlastní činely, dvojšlapku a šroťák. Problém ovšem nastal, když si Maďaři začali protahovat svou zvukovou zkoušku a čas, kdy mělo být vše hotovo a vyklizeno se neúprosně blížil. Organizátor kvůli tomu posunul dobu, kdy mohlo publikum vstoupit do sálu a zaručil se za úplný set Inferna, i kdyby to mělo znamenat zkrácení vystoupení Maďarů. Tak jako tak, situace začala být mírně chaotická. Při rychlém zvučení se zjistilo, že bubeníkovi nefunguje odposlech (ten se musel vyměnit) a na závěr taky přestal Ska-gulovi fungovat zesilovač, což se řešilo zapůjčením kytarového zesáku Sear Bliss, čímž si aspoň vyžehlili škraloup.

Ironií osudu bylo, že navzdory dlouhé zvukovce měli domácí podstatně horší sound než Inferno. Zvučil jim totiž člověk z klubu, zatímco Inferno mělo svou „vlastní“ zvukařku. Ne, žádná slečna s námi v dodávce necestovala. Věc se měla tak, že na první zastávce v Miláně se místní zvukař příliš nepředvedl a z masivních repráků (italský klub byl opravdu veliký) burácela hlavně basa, šroťák a řev. Tore Stjerna, který nahrával poslední dvě desky Inferna, zvučil Mayhem a největší měrou se zasloužil o to, že Inferno na těch několika zastávkách tour vystoupili bez nutnosti si support slot draze zaplatit, kapele opět podal pomocnou ruku. S výjimkou Itálie a Rumunska (kde byl naopak místní zvukař velice schopný) Inferno zvučila jeho asistentka. I když jisté zkušenosti se zvučením francouzských kapel již měla, s Čechy se snad ještě trochu otrkávala. Ale vždy bylo zajištěno, aby se hudebníci na pódiu slyšeli a do lidí šel slušný zvuk. Tore se obvykle nacházel někde poblíž a sem tam poskytl nějakou připomínku, případně pomohl s technickým problémem.

Inferno

Když bylo v Dürer Kert jakžtakž nazvučeno, hudebníci naběhli do backstage se nalíčit. Mou povinností bylo připravit na stage svícny, pití, zadat instrukce osvětlovači apod. Podobně to probíhalo i na dřívějších štacích. Pak už jsem maďarský koncert sledoval ze zadního rohu sálu, kde jsem prodával zbývající trika a CDs Inferna, namačkaný vedle stolu, kde byl pro změnu merch ostatních kapel.

Z hlediska čistě technického a hudebního lze říci, že Inferno v Budapešti odehráli svůj nejlepší koncert tour. Zvuk byl zezadu velice dobrý, snad jen úvod „The Firstborn from Murk“ zněl ještě trochu chaoticky, ale vše bylo brzy srovnáno. Vizuální stránka se také povedla. Nestávalo se na koncertech pokaždé, aby do klubu dorazil i lokální osvětlovač a světla Mayhem během tour použít nešlo. Obvykle se aspoň zhaslo a pódium osvětlovala statická červená světla. Ale na Slovinsku do muzikantů dokonce praly ostré bílé reflektory. V Itálii byla světelná show moc hezky zvládnutá, zodpovědný člověk se také neostýchal použít mlhu, avšak dojem pohřbíval již zmíněný zvuk. V Rumunsku byl také schopný a vstřícný osvětlovač, ale po chvíli začal instrukcím navzdory používat kdejaké debilní blikance a na kus jedné skladby se dokonce rozsvítil celý klub, který byl mimochodem dost „teplý“. V Maďarsku bylo konečně vše víceméně v pořádku.

Statičnost patrná na některých z úvodních koncertů tour z Inferna opadla již definitivně a hlavně se jim povedlo zahrát koncert bez přehmatů a nedorozumění na stagi. Nenechte se mýlit, něco takového se kolikrát nevyhnulo ani Mayhem. Hlavním důvodem zde bylo, že se kapela teprve sehrávala s novým bubeníkem, jehož můžete znát z působení v Pandemii nebo z debutu Secret of Darkness. Ten se v kapele uvedl poprvé cca týden před tour s Mayhem na koncertě v Ukrajině, a když bylo vše v pořádku, tak hnal hudbu opravdu nemilosrdně a intenzivně kupředu. Původně vypočítaný pětatřiceminutový set dokázal svou rychlostí i o něco zkrátit. Avšak vzhledem k výše uvedenému nebylo ještě možné secvičit skladby z novinky „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“, a tak byl set Inferna v Budapešti a jinde následující: Intro, „The Firstborn from Murk“, „Altar of Perversity“, „The Funeral of Existence“, „Whisper of Hope in Tears of Blood“, „Holy Poison“. Byl-li někde poskytnut delší hrací čas, tak se končilo s „Eaten by Rats Forever“. Bez proslovů a prostojů, pouze cca půlhodina intenzivní a ponuré blackmetalové nálože.

A podobně jako všude jinde, i v Budapešti náležel úplný začátek koncertu našinců malému hloučku lidí. Fanouškům, co kapelu již znali a nedočkavcům, kteří si na Mayhem chtěli urvat flek vepředu. Ale v průběhu první části „The Firstborn from Murk“ se plac před pódiem důstojně zaplnil a myslím, že pár stovek lidí vystoupení Čechů zhlédlo pokaždé. V Maďarsku byla odezva průměrná – potlesk a křik – pár lidí si koncert užilo s větším nadšením, avšak vroucí, uřvaný kotel jako v Srbsku nebo Bulharsku se nekonal. Set skončil, Adramelech se s publikem v krátkosti rozloučil, hudebníci odešli se odstrojit, aby bylo pódium co nejrychleji vyklizeno pro další kapelu.

Sear Bliss

Jak jsem uvedl výše, Sear Bliss měli skutečně zvuk jako z prdele. Než začali naostro, z hlukové koule vyčníval jen mlaskavý kopák, ale naštěstí ještě došlo k jakési úpravě, takže se daly jakžtakž zachytávat riffy. Ani to však moc nepomohlo. Ještě kdysi na festivalu Blacklights ve mně Sear Bliss zanechali docela pozitivní dojem (i když si pamatuji, že měli nějaké technické problémy), zde ale nepomohly ani celkem poutavé linky pozounu. Muzikanti na pódiu energicky kalili, bez odezvy to rovněž nebylo, ale jinak celkem nuda.

Co se týče domácích předkapel, které jsem na tour viděl, tak ani v Rumunsku to nebyla žádná sláva. Indian Fall se předvedli se zajímavým atmosférickým black metalem, až mi bylo podivné, že se setkali s tak nízkou odezvou domácích. Jenže rumunští metalisti byli docela divní, takže se samozřejmě mohli zbláznit z úvodních Syn ze șase tri, což byl dle mého názoru děsně laciný a vyprázdněný „kinder black“.

Syn ze șase tri

Pokud vás zajímá, jak hráli Dragged into Sunlight, kteří válcovali publikum na většině zastávek tour a s Infernem hráli v Miláně a slovinské Nové Gorici, tak vás odkáži na detailní report Marastmusic z jejich pražského koncertu, kde to evidentně vypadalo velice podobně. Britové to do lidí prali opravdu intenzivně a koncertně se předvedli lépe než Inferno. V Itálii, kde to dovolila velká stage (vlezly se zde bicí soupravy všech tří kapel a ještě bylo místa dost), měli s sebou kromě velkého kostěného stojanu i televizní obrazovky, které promítaly samé hezké věci; Klip k „Visceral Repulsion“ napoví o jejich nátuře víc.

Nu a nyní již k samotným Mayhem. Kvůli Attilovi by se dalo říct, že v Maďarsku měli takřka domácí koncert. Klub měl uvedenou kapacitu 900 lidí a jistě nechybělo mnoho k vyprodání. Podobný dav jsem viděl jen v Itálii a Chorvatsku, kde byly ovšem větší sály. V menších klubech jako ve Slovinsku a Bulharsku byla doslova hlava na hlavě, Srbsko bylo velikostně někde mezi, ale lidí bylo taky plno. Jen to Rumunsko vypadalo trochu prořídle s těmi, odhaduji, 300+ platícími v prostorném klubu.

Když technici Mayhem dodatečně zkontrolovali, zda je na pódiu vše v pořádku, ještě jednou se rozsvítil sál, do kterého zaznělo, aby lidé, vzhledem k podstatě vystoupení, nechali své mobily v kapse anebo alespoň fotili bez blesku. Asi si dovedete představit, s jak velkým úspěchem a pochopením se toto setkalo. Sál poté potemněl, pódium zahalila hustá, modře prosvícená mlha. Ambientové intro prořízl až Hellhammer a s úvodním riffem „Funeral Fog“ se na pódium dostavila většina hudebníků v kápích. Černobíle znetvořený Teloch, kníratý a nenalíčený Ghul, dokonce i Necrobutcher se zahalil, i když jsem si říkal, zda jeho obvyklé „civilní“ vystupování přeci jen není v rámci Mayhem přirozenější. Kytaristé na sebe pozornost příliš nestrhávali, ale své vystupování měli promyšlené, zvláště Ghul se dokázal pohybovat velice teatrálně, bez toho aby to působilo trapně. Necrobutcher do publika vrhal intenzivní pohledy a netradiční kápi navzdory byl jednoduše sám sebou. Hellhammera šlo za bicí hradbou sotva vidět, tedy pokud jste zrovna neměli to štěstí ho vidět z backstage nebo nějak z boku.

Hlavní pozornost publika samozřejmě patřila Attilu Csiharovi, který za výrazných ovací přišel na pódium těsně před začátkem svého prvního vokálního partu. Jeho hlasový projev byl „uječenější“ a ne tak hluboký, avšak veškeré excentrické kreace zvládal, dovolím si říci, že mnohem lépe než svého času na „De mysteriis dom Sathanas“. Přeci jen za tu dobu urazil dlouhou cestu. Byl to hlavně on, kdo vystoupení dával autentickou magickou patinu. Zaklínal spoluhráče i publikum, a když se před závěrečným dvojblokem „Buried by Time and Dust“ a „De mysteriis dom Sathanas“ celá kapela sešla u přistaveného oltáře přivolat duchy zemřelých, věřil jsem, že Mayhem nemají onu okultní teatralitu jen odkoukanou od jiných kapel. Attila mezi skladbami příležitostně odbíhal se přelíčit, převléct či upravit ohavnou masku, která mu po nějakou dobu překrývala tvář, některé ambientní předěly doplňoval svým hlasem a jednu skladbu uvedl alikvótním zpěvem zcela sám (mám pocit, že to byla vždy „From the Dark Past“, ale jistý si tím už nejsem).

„De mysteriis dom Sathanas“ bylo přehráno v celé své délce, minutáž lehce natáhly zmíněné předěly a úplný závěr, kdy Attila stál na pódiu osamocen a posunky ještě publiku sděloval své šílené poselství. Koncertní performance byla promyšlená do posledního detailu a sekundy. Vizuálně možná lepší ve velkých halách, ale na menších a středních pódiích, jako právě v Budapešti, to bylo mnohem intenzivnější a snad i magičtější, i když zde podobně jako v dalších „menších“ klubech show mírně trpěla přemírou mlhy. Zezadu jsem skrze kouřovou clonu sotva viděl obrysy hudebníků. Nebylo zde také možné tak dobře obdivovat mnohé barevné zástavy a kulisy. Například na velkých pódiích za Hellhammerem visela obrovská plachta Nidaroské katedrály, jež díky osvícení působila až plasticky. Teprve až na poslední dvě skladby se za bicími rozprostřely tváře tří hlavních aktérů „De mysteriis dom Sathanas“, které byly v Maďarsku vidět po celý set.

Některé pódiové zástavy rovněž skrývaly čtyři kostěje v kutnách. Ty byly odstraněny až na poslední skladbu a nasvícení „nekromniši“ dále podkreslili morbidní auru titulní hymny „De mysteriis dom Sathanas“. Světelná show byla výtečná a marně vzpomínám, zda jsem v rámci metalového koncertu někdy viděl tak detailní a poutavé efekty. Prsty osvětlovače tančily po konzoli takřka neustále. Vystoupení bylo mimo jiné doplněno mnohými nacvičenými detaily. Například když Attila poprvé stáhl Necrobutcherovu kápi v „jeho“ basové pasáži ve „Freezing Moon“ a soustředila se na něj všechna světla. A vůbec samotný úvod této skladby, kdy se potemnělým sálem neslo lipské „when it’s cold and when it’s dark, the freezing moon can obssess you“, dovedl každé publikum rozhicovat až k nepříčetnosti.

Mayhem

Jedinou vážnější výtku bych vznesl vůči rychleji odehrané „De mysteriis dom Sathanas“, ale mám pocit, že zrovna v Budapešti tuto skladbu zahráli „správně“. Nelidské zrychlení „Buried by Time and Dust“ bylo samozřejmě v naprostém pořádku. Tu a tam se stalo, že se hudebníci v skladbách nesešli zrovna nejlépe, chyby bylo ovšem možné zaznamenat, jen pokud jste dávali dobrý pozor.

Nabízí se samozřejmě otázka, jak by asi koncerty Mayhem působily za podmínek, jaké mělo například Inferno. Ale jsem přesvědčen, že zážitek by to byl silný tak jako tak. Ne, Mayhem nepředvedli to úplně nejlepší a nejsilnější, co jsem v rámci blackmetalových vystoupení kdy zažil, ale přesto. Společně s dalšími mnoha zážitky, které zde zůstanou nevyřčeny, se jednalo o něco, na co v životě nezapomenu.


Redakční eintopf #82 – listopad 2015

Heiden – Na svůj příběh jsme sami
Nejočekávanější album měsíce:
Heiden – Na svůj příběh jsme sami


H.:
1. Hocico – Ofensor
2. Furze – Baphomet Wade
3. Otargos – Xeno Kaos

Kaša:
1. Adele – 25
2. Autopsy – Skull Grinder

nK_!:
1. Celldweller – End of an Empire

Atreides:
1. Gnaw Their Tongues / Dragged into Sunlight – NV
2. The Body / Krieg – The Body & Krieg
3. Heiden – Na svůj příběh jsme sami

Skvrn:
1. Heiden – Na svůj příběh jsme sami
2. Mamiffer / Daniel Menche – Crater
3. The Body / Krieg – The Body & Krieg

Onotius:
1. Intronaut – The Direction of Last Things
2. Otargos – Xeno Kaos
3. Kampfar – Profan

Od minulého redakčního eintopfu sice naše redakční řady opětovně prořídly o jednu položku, ale ani něco takového nemůže tuto rubriku, jež se skrze naše počínání valí v pravidelných měsíčních intervalech již nějaký ten rok, zastavit ani náhodou. Vydání na listopad léta Páně 2015 dopadlo následovně:

Souboj o nejočekávanější album měsíce byl lítý a těsný, protože žádná deska ty ostatní výrazně nepřebila, ale nakonec si nejvíc bodů odnesla nahrávka, jež pochází z domácích luhů a hájů a jejímiž autory jsou Heiden. Jinými slovy — nejočekávanějším počinem měsíce v naší redakci je „modré album“ s názvem „Na svůj příběh jsme sami“.

H.

H.:

Původně jsem myslel, že vzhledem k tomu, jak natřískané bylo září a říjen, budu nyní muset psát cosi o tom, že tento měsíc už zákonitě musí být slabší, ale listopadová realita vypadá takovým způsobem, že by bylo trochu zavádějící tomuhle měsíci říkat „slabší“. I tady na mě čeká několik hodně zajímavých alb, z nichž se — alespoň tedy doufám — vyklubou parádní záležitosti. První místo původně mělo být jasné, protože právě tenhle měsíc vydá svou další placku norský magor Woe J. Reaper v rámci svého projektu Furze. První ukázky z „Baphomet Wade“ však bohužel naznačující návrat k black metalové garáži, což mě po dvou naprosto odzbrojujících psychedelických opusech trochu mrzí, ale i tak to snad bude super, jelikož i black metalový Furze je po čertech dobré peklo. Nicméně právě tento fakt odsuzuje Furze „až“ na druhé místo, zatímco to první přebírá mexický aggrotechový kult Hocico se svou chystanou deskou „Ofensor“. Co si budeme povídat — jestli to bude podobný nářez jako minulé „El último minuto antes de que tu mundo caiga“, tak se moji sousedi mají rozhodně na co těšit. Poslední místo jsem se rozhodl přisoudit francouzským ďáblům Otargos, jejichž tvorba mě vždy bavila, a to i po stočení kormidla blíže k death metalu na poslední desce, takže od novinky „Xeno Kaos“ toho také budu čekat dost.

Kaša

Kaša:

Není každý měsíc posvícení a listopad je toho zářným příkladem, protože výběr alb, které si v průběhu následujících 30 dní budou brázdit svou cestu mezi posluchače, je opravdu tragický. Pokud zůstanu v ryze metalových vodách, tak jediná událost, která mě zaujala, je vydání EP „Skull Grinder“ amerických death metalistů Autopsy. Není to sice záležitost, která by mě zvedla ze židle, ale od těchto bouráků čekám slušně odvedenou řezničinu, ačkoli to nebude úplně regulérní porce muziky. Toť vše, ten zbytek mám těžce na háku, takže nakonec mi tak trochu vytrhla trn z paty Adele, která na poslední chvíli oznámila své třetí album „25“. Mám Adele rád a její předchozí placka „21“ je prostě super, takže ačkoli mě první klip vyloženě nenadchl, tak snad to na výsledném dojmu nebude znát, protože v opačném případě bude listopad hudebně stát za starou bačkoru.

nK_!

nK_!:

Bohaté předpodzimní období je definitivně pryč a teď budu několik měsíců zase sušit hubu. Ještěže jsem zatím nestihl vše nové pořádně naposlouchat. Z listopadové nabídky tak vyhlížím pouze nového Celldwellera. Tedy, nového… většina písní na „End of an Empire“ již dříve vyšla v „minibalíčcích“ (kapitolách, jak je u elektronické muziky v poslední době zvykem) „Time“, „Love“, „Dreams“ a „Death“. Celldweller však „End of an Empire“ považuje za ucelenou kolekci a páté řadové (třetí vokální) album. Tenhle pán mě zatím nikdy nezklamal a od novinky očekávám minimálně udržení stávající kvalitativní laťky.

Atreides

Atreides:

Listopadovému eintopfu vládnou kolaborace – ze tří počinů hned dvě spolupráce, a navrch ve velmi podobných vodách. Tou o něco očekávanější je deska „NV“, jež vzešla z rukou Gnaw Their Tongues a Dragged into Sunlight. Hluk a krutě nasraný black metal je přesně moje gusto a velmi podobně je na tom i druhá kolaboračka mých sludgových oblíbenců The Body s blackaři Krieg, nazvanou prostě „The Body & Krieg“, přičemž ne náhodou obě pekelná dítka spatří světlo světa shodně v pátek 13. listopadu. Od obou dvou neočekávám nic než kvalitní výplach mozku a drcení kostí na trochu jiný způsob, než je od samostatných projektů obvykle běžné, a nezbývá než doufat, že vzhledem k datu vydání z toho nebude průser. Třetím albem, na které se v listopadu těším, je další počin domácích Heiden. Zatím poslední deska „A kdybys už nebyla, vymyslím si tě“ mě bavila velice a je otázkou, jak dopadne připravovaný počin „Na svůj příběh jsme sami“, dlouho dopředu prezentovaný coby #modrealbum. Před časem vypuštěný klip k písni „Dryáda“ dopadl nad očekávání dobře a hudba je opět zase docela jinde, takže jsem opravdu zvědavý.

Skvrn

Skvrn:

Na první pohled bída, na ten druhý hned několik skrytých nadějí. Už už to vypadalo na hlas pro norské Kampfar, na něž bych se pak nejspíš beztak nelítostně vykašlal. Nakonec však zabodoval podrobnější průzkum a prokázal, že kašlací manévry nebudou potřeba. Ve skutečnosti totiž vychází hned několik zajímavých věcí. Začněme v našich kotlinách, vychází Heiden. „A kdybys už nebyla, vymyslím si tě“ je stále skvělá věc a jasný důkaz, že není třeba nostalgicky vzpomínat na black metal, tudíž jasně, těším se. A kromě toho budu ještě tuze neskromný, s „Na svůj příběh jsme sami“ se chci vidět i na začátku dalšího roku, to když tu vyhlašujeme mimo jiné i dvě nejlepší české desky uplynulých 365 dní. V dalších listopadových případech se bude kolaborovat. Mrknu hlavně na Mamiffer (ano, to jsou ti kolem Aaron TurneraIsis), kteří spolu s jistým Danielem Menchem připraví atmosférickou lahůdku „Crater“. Neméně atmosféry si pak slibuji i od spolupráce dvou zámořských (a mnou opomíjených) formací The Body a Krieg. A i když sem jdu vpravdě naslepo, do kolaboračního kroužku připočtěte i mě, díky.

Onotius

Onotius:

Zatímco v říjnu těch potenciálně zajímavých novinek bylo vskutku požehnaně, v listopadovém seznamu jsem musel vysloveně hledat. Naštěstí taková bída, abych alespoň trojici příček nezaplnil, to zas nebyla. V první řadě bych rozhodně nepodceňoval kalifornské progressive / post-metalové Intronaut, kteří po dvou letech vydávají novinku nesoucí název „The Direction of Last Things“. Vzhledem k tomu, že jsem je svého času choval ve velké oblibě především díky výborné „Valley of Smoke“, uvidíme, v jaké formě je zastihneme letos. Jste-li však více zapáleni do black metalu, myslím, že by vás mohl zajímat fakt, že francouzská smečka Otargos vydává svou novinku. Ačkoliv jejich poslední deska trochu upustila od syrovějšího zvuku a zněla více moderně, na jejich další vývoj jsem celkem zvědav. Podobně zvědav jsem i na novou desku norských Kampfar.


Kolaborace Dragged into Sunlight a Gnaw Their Tongues na obzoru

Dvě extrémní smečky Dragged into SunlightGnaw Their Tongues spojily své síly a daly dohromady kolaborační počin „NV“. Ten vyjde 13. listopadu skrze Prosthetic Records. Přebal najdete tady, tracklist se nachází níže, krátkou upoutávku sledujte na YouTube.

01. Visceral Repulsion 02. Absolver 03. Strangled with the Cord 04. Omniscienza 05. Alchemy in the Subyear


Novinky 28-5-15

Fear Factory - Genexus

>>> Finský black metalový projekt Baptism podepsal smlouvu s firmou Season of Mist. Další deska by se měla objevit v roce 2016.

>>> Formace Dragged into SunlightGnaw Their Tongues chystají společnou kolaboraci. Počin by měl podle všeho vyjít koncem letošního roku.

>>> Fear Factory odtajnili detaily o své chystané novince „Genexus“, jež bude k dostání od 7. srpna. Obal se nachází vpravo, tracklist následuje:

01. Autonomous Combat System 02. Anodized 03. Dielectric 04. Soul Hacker 05. Protomech 06. Genexus 07. Church of Execution 08. Regenerate 09. Battle for Utopia 10. Expiration Date 11. Mandatory Sacrifice (Genexus Remix) [bonus] 12. Enhanced Reality [bonus]

>>> Post-black metaloví Němci Heretoir hlásí, že pracují na své druhé desce, která ponese název „The Circle“. Další podrobnosti prozatím nejsou k dispozici.

>>> Američané Locrian vydají svou novinku 24. července skrze Relapse Records. Nahrávka se jmenuje „Infinite Dissolution“, upoutávka na ní se nachází na YouTube, obal najdete zde, tracklist je následující:

01. Arc of Extinction 02. Dark Shales 03. KXL I 04. The Future of Death 05. An Index of Air (I. Divinations; II. Air Structures; III. Watcher of the Clouds) 06. KXL II 07. The Great Dying 08. Heavy Water 09. KXL II

>>> Zámořští egyptologové Nile pojmenovali svou další desku „What Should Not Be Unearthed“. Počin bude k mání od 28. srpna. Obal se nachází tady.

>>> Švédové Shining vypustili videoklip na podporu své novinky „IX – Everyone, Everything, Everywhere, Ends“ (je venku od 20. dubna). „Vilja & dröm“ sledujte na Vimeo.

>>> Soilwork vydají své další album 28. srpna u Nuclear Blast. Bude se jmenovat „The Ride Majestic“ a jeho přebal najdete na odkazu.

>>> Švýcaři Zatokrev vydali klip ke skladbě „Bleeding Island“, jež se objevila na aktuální desce „Silk Spiders Underwater…“. Sledujte na YouTube anebo níže.


Dragged into Sunlight, Sgra, Sweeps 04

Dragged into Sunlight
Datum: 22.11.2014
Místo: Praha, Kokpit
Účinkující: Dragged into Sunlight, Sgra, Sweeps 04

Po delší době nečinnosti, kdy mě to v Praze nikam moc netáhlo, se minulý víkend konečně ukázalo jméno, které by byl docela hřích nevidět. Dragged into Sunlight byli skutečným lákadlem, navíc jako doprovod měli původně hrát hlukaři Lovci lebek, kteří nakonec odpadli a byli nahrazeni one-man dronem Sweeps 04. Zvědavý jsem byl i na Sgra (totiž přejmenované Sagittarius A), přestože naše poslední setkání v Crossu nedopadlo nejlépe. Ale abych byl upřímný, snad nejvíc mě zajímalo, kde se vlastně bude hrát, protože Kokpit kafé je místo mně neznámé, jakkoliv se vyskytuje zhruba sto metrů od Malostranské.

Ze silně alternativní kavárny se však vyklubalo místo, které k povaze celé akce vlastně dokonale sedne. Sklep Kokpitu totiž není jen nějaký obyčejný protest proti veškerému systému, to místo je naprosto suverénně promrzlé až do morku kostí (ortodoxní blackař by asi řekl grim and frostbitten). Po příchodu zaujaly dost explicitně umístěné záchody bez dveří, takže prázdná futra poskytovala přímý výhled na dění na pánských mušlích (vůbec řešení toalet bylo docela vtipné a návod u vchodu do budovy připomínal plán linek metra), místo baru potom pár zbouchaných prken a basy lahváčů. Zimu jak v psinci podtrhovalo chladné světlo zářivek a takřka holé stěny, až na jednu část pokrytou látkou, na níž byly nápisy jako “mordýřská katovna”.

I zářivky však brzy pohasly, protože se na pódiu objevila postava mně neznámého muzikanta, který stojí za Sweeps 04. Co se po celou dobu na pódiu dělo, to si pamatuji jen velmi matně, protože sotva se z reproduktorů začal ozývat hluboký drone s nádechy ambientu, opřel jsem se o stěnu, popustil opratě představivosti a nechal plynout obrazy, jež mi malovala. Už první dronová část byla výborná, jak ale přišla do hry kytara, začaly se dít naprosto neskutečné věci a fascinovanost hudbou stoupala exponenciálně do takřka nekonečných výšin. Klidně propálím už teď, že tenhle večer Sweeps 04 vyhrál už jen proto, že z celé akce jeho hudba perfektně sedla do mého rozpoložení. Trochu jsem čekal, že když půjde o drone, bude se chvět každá kost v těle, tohle ale byla spíš výprava do hlubokého vesmíru, kde o hvězdu nezakopnete, jak je rok světelný rok dlouhý, a bylo to prostě dokonalé. Mimochodem, SWEEPS-04 je název pro planetu nacházející se kdesi v souhvězdí Střelce.

Zato další střelci, v současnosti přejmenovaní na Sgra, už takové terno nebyli. Začátek jejich setu se zdál být dost slušný, jenže po asi tak dvou minutách se přelili do dost nijaké polohy a upřímně řečeno si toho z jejich vystoupení moc nevybavím. Na mysl mi vytane hlavně nejednoznačnost a zbytečná chaotičnost celku, který díky tomu moc smyslu nedával. Pár sypaček slušných, ale celou půlhodinu spíš klouzali po povrchu, namísto aby šli víc do hloubky. Nehledě na samotné vystoupení případnou snahu Sgra zabíjel zvuk, který byl dost často rozbíjen hlukem způsobeným problémem snad někde u rytmické sekce. Ať už tak nebo tak, nemyslím si, že by to s dobrým zvukem bylo výrazně lepší, protože až na občasné podupávání do rytmu mě Sgra moc nebavili.

Po jejich setu tak nezbylo než čekat na hlavní jméno večera. Dragged into Sunlight nemám naposlouchané, jak bych chtěl, protože k jejich dva roky staré fošně “Widowmaker” jsem se ještě trestuhodně nedostal. Zato “Hatred of Mankind” si dost cením a docela jsem čekal, s čím se britští pekelníci vytasí. Samotné zvučení proběhlo víceméně za tmy, protože se nikdo nenamáhal rozsvítit víc než pár baterek, nicméně po nezbytných přípravách (stroboskop, pár diod na ambientní osvětlení a svícen) se na nic nečekalo a začalo peklo. Pokud jsem Sgra vyčítal chaos, tady ho musím naopak vyzdvihnout, protože tohle se jinak popsat nedá. Sice to nebylo tak nahlas, jak všichni slibovali (ne, špunty nakonec potřeba nebyly, i když to bylo ještě o něco víc nahlas než letošní Swans), ale i tak to bylo peklo.

Věčně se měnící tempa a rytmy, řada nepravidelností, které se v samotném výsledku staly pravidlem, a do toho běsnící stroboskop vypalující oči skrze mlhu tak hustou, že by se dala krájet. Z první brázdy to bylo hodně intenzivní, hlavně pro oči, které se na rozdíl od uší ještě nevzpamatovaly. V duchu tradic hrála pětice po celou dobu otočena zády k publiku. Na poslední song navíc zhasli všechny svíce a hráli jen se stroboskopem, což atmosféru vyhnalo ještě o něco víc. Kapela drtila a válcovala, zvuk byl oproti desce ještě o několik řádů valivější a hutnější a zatloukli vás do země, ať už jste chtěli nebo ne. Trochu mě zamrzelo, že se na pódiu zdrželi opět na půl hodiny a zahráli jen tři věci z první desky (“Lashed to the Grinder”, “Boiled Angel/Burried with Leeches” a “I, Aurora”), na druhou stranu, tohle nebyl koncert, který by snesl přídavky. Pokud by Dragged into Sunlight zahráli víc, než by se odporoučeli do… dejme tomu backstage, asi bych odešel sám, protože to fascinující cosi, co po skončení poslední písně zůstalo viset ve vzduchu, bylo prostě nepopsatelné a myslím, že další nálož by celkový dojem spíš poslala do kytek.

Domů jsem se dotrmácel pořád ještě dost mimo realitu, sic na vině byl spíš Sweeps 04. Oči se ale vzpamatovávají doteď. Když pominu trochu nešťastné Sgra, kteří se do line-upu úplně nehodili, tak si nemám nač stěžovat, protože úvod a závěr byl dokonalý. Ať už to byli fyzicky vyčerpávající Dragged into Sunlight nebo nefalšované překvapení a ohromení tím, co na začátku předvedl ten nenápadný člověk s kytarou, kterého jsem se ke své smůle zapomněl zeptat, jestli nemá nějaký merch k prodeji, já můžu být maximálně spokojený, protože jsem nakonec v některých ohledech dostal víc, než jsem očekával.