Archiv štítku: drone

Blues for the Redsun / Omm – Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Blues for the Redsun / Omm - Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Země: Česká republika / Slovensko
Žánr: sludge / doom | ambient / drone
Datum vydání: listopad 2017
Label: Analog Freaks Records

Tracklist:
Sida A – Blues for the Redsun:
01. Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Sida B – Omm:
02. Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates (o /\/\ /\/\ rmx)

Hrací doba: 36:02

Odkazy Blues for the Redsun:
facebook / bandcamp / bandzone

Odkazy Omm:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Blues for the Redsun

Aktuálnost nahrávky, o níž se dnes budeme bavit, je asi diskutabilní. Což samozřejmě není její chyba, spíš moje, že jsem se neodhodlal psát o „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ dřív. Teď už to možná zajímá málokoho, ale to je náš standard, že recenzujeme všechno o půlroku později než všichni okolo. Kdo chce ale vidět závody, ať si táhne sportovat na stadion a nechodí na stránku o obskurní hudbě. Pro nás je důležitější poslouchat a psát v momentě, kdy je na to odpovídající rozpoložení a příhodná doba. A ta v případě „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ nastává právě teď.

O aktuálnosti počinu lze ovšem diskutovat ještě z jednoho úhlu pohledu. Než se k němu ovšem dostaneme, nejprve si formálně představíme, s čím vlastně máme tu čest. Audiokazetu limitovanou 80 kusy (moc hezký ručně dělaný obal je buď zlato-černý nebo černo-zlatý) sdílejí Blues for the Redsun a Omm. Na první pohled se nicméně zdá, že tím „důležitějším“ na kazetě je česká těžkotonážní tryzna.

Blues for the Redsun zde totiž předkládají vlastní skladbu „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“, což ale není žádná novinka. Všichni příznivci formace jistě vědí, že jmenovaný kus byl k poslechu uvolněn již začátkem roku 2016 jakožto digitální singl. Aktuální audiokazeta je však, pokud se nemýlím, jeho premiérovým uvedením na fyzickém nosiči.

Druhá strana v režii Omm – nebo také o /\/\ /\/\, chcete-li – nabízí taktéž stopu s názvem „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“. Jde totiž o remix titulního kusu od Blues for the Redsun. Ve skutečnosti je ale tato verze pojatá natolik odlišným způsobem, až ji lze skoro brát jako plnohodnotnou samostatnou píseň. Pokud je totiž mezi oběma stranami nějaká podobnost, pak se nese spíš jen v abstraktní rovině. Což lze myslím považovat za plus.

Nejprve ovšem k Blues for the Redsun, byť jejich „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ jste nejspíš již dávno slyšeli na Bandcampu kapely. Moravská pětice tímhle osmnáctiminutovým flákem formálně navazuje na svůj povedený demosnímek „Waiting for the Enlightenment“ z roku 2015, jemuž se svou kvalitou přinejmenším vyrovná.

Styl Blues for the Redsun je daný – skupina holduje nervy-drásajícímu bahennímu tempu, ultra-hnusné atmosféře, nelidskému jekotu, zahlučenému pozadí, vše namíchané do odporného koktejlu s prudce vysokou viskozitou. Přesně takové je i „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ a je to jenom dobře. Blues for the Redsun dotáhli nihilistický sludge / doom do extrému, díky čemuž jejich produkce není určena všem, ale kdo holduje temnotě, ten takový přístup jenom ocení.

„Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ v podání Omm je paradoxně přívětivější, ačkoliv spadá do hájemství drone / ambientu, což by papírově vzato mělo slibovat ještě větší zlo. Ale i to nakonec potvrzuje, že Blues for the Redsun aktuálně patří k nejsyrovějším a nejhrubějším metalovým formacím v České republice. Nicméně i verze Omm má své kouzlo, je mnohem monotónnější, hypnotičtější. Nenutí člověka vrazit jehlu do žíly a pak se jít oběsit, přesto dokáže zapůsobit.

Blues for the Redsun

Kdybych ale nevěděl, o co jde, asi bych spojitost mezi oběma písněmi nepoznal. Což neberte ani jako výtku, ani jako pochvalu, prostě to říkám jako ilustraci toho, že verze od Omm je jinde. Vládne jí ambientní linka, pod níž se převaluje dronová mlha, což je prakticky celá náplň osmnácti minut, ale posluchači minimalistických atmo-věci dobře vědí, že by takové sdělení neměli chápat v negativním smyslu. I monotónnost je cesta.

Celkově tenhle počin můžeme bez jakýchkoliv obav hodnotit kladně. Obě strany jsou hudebně zajímavé a dokážou zprostředkovat slušný zážitek, takže nijak nevadí, že první song je známý už dva roky a druhý je formálně předělávkou prvního. Důležitý je nakonec dojem a ten je výborný.

Omm


Neige et noirceur – Vent fantôme

Neige et noirceur - Vent fantôme

Země: Kanada
Žánr: dark ambient / drone
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Le diable blanc
02. Vent fantôme

Hrací doba: 45:07

Odkazy:
web / facebook

Neige et noirceur je jméno, které s největší pravděpodobností drtivá většina z vás už dávno zná. Zaprvé jde o vcelku pravidelného hosta v naší rubrice recenzí, takže jestli nás čtete dlouhodoběji, nejspíš jste se už s touhle formací potkali minimálně zde. Zadruhé – a to je, ač to říkám nerad, z globálního hlediska asi důležitější – tenhle kanadský projekt pod vedením Zifonda patří k těm nejvýraznějším a nejznámějším z proslulé blackmetalové oblasti v Quebecu.

Dnes máme samozřejmě na programu další přírůstek do diskografie Neige et noirceur. „Vent fantôme“ je ovšem malinko zvláštní v tom smyslu, že na jednu stranu jde o netypický přírůstek, a přitom z jiného úhlu pohledu typický. A dokonce mě těch úhlů pohledu napadá vícero. Možná tomu není na první dobrou rozumět, ale pokusím se vše rozvést hned vzápětí.

Neige et noirceur má totiž víc tváří. Ta primární, již Zifond vystavuje více na odiv, je blackmetalová. Černý kov je v jeho podání mrazivý, syrový, nese s sebou atmosféru tuhé zimy a zároveň mu nechybí lokální unikum quebecké scény. I v tomto ohledu však může dojít k mírným odbočkám jako například na „Les ténèbres modernes“ (2016), kde zima ustoupila do pozadí a na její místo se dočasně vkradla válečná tematika.

Vedle toho ale určitou, menší část tvorby Neige et noirceur tvoří také ambient, jenž ostatně probleskuje i na blackmetalových deskách. A právě tomu se „Vent fantôme“ věnuje. Což na jednu stranu překvapivé není, protože takové nahrávky už byly, viz třeba kompilace „Natura mortis sonoris“ z roku 2013, a proto jsem také výše prohlásil, že svým způsobem nejde o netypickou záležitost pro Neige et noirceur. Na druhou stranu, „Vent fantôme“ je první dlouhohrající deskou, pro niž je ambientní minimalismus primárním vyjadřovacím prostředkem. Samozřejmě, že i na starších albech se objevovaly dlouhé ambientní pasáže, ale vždy se objevoval i black metal a měl navrch. Na „Vent fantôme“ tomu tak není.

Říkal jsem nicméně, že existuje víc pohledů, jejichž optikou je „Vent fantôme“ typickou deskou Neige et noirceur. Hlavním z nich je atmosféra. Nakonec právě ona u Neige et noirceur dlouhodobě hraje hlavní roli, takže to smysl dává. „Vent fantôme“ sice nenabízí tak agresivní a misantropický náhled na mráz, ale pod kůži a za nehty nakonec zalézá i tahle verze – s přinejmenším srovnatelným účinkem. Síle nejhypnotičtějších alb Neige et noirceur se novinka sice rovnat nemůže, přesto se nebojím prohlásit, že „Vent fantôme“ mi dokázalo předat víc než předchozí dvě nahrávky „Les ténèbres modernes“ a „Verglapolis“.

Neige et noirceur

Mluvit o obsahu desek jako „Vent fantôme“ je samozřejmě ošemetné, jelikož formálně se zde neděje mnoho a napsané na papíře to bude vyznívat prázdně. Ve skutečnosti si však dvojice více jak dvacetiminutových skladeb dokáže posluchače podmanit bez větších obtíží. Darkambientní mlha, dronové doteky, sem tam zastřená deklamace či letmý tón, všudypřítomný minimalismus a hlavně nezměrný chlad prostupující každičkou minutou „Vent fantôme“. Funguje to. Opravdu hodně. Kupříkladu jedna pasáž v polovině titulní druhé kompozice je naprosto úžasná a atmosféricky odzbrojující.

Na závěr to zkusme ještě trochu jinak. „Vent fantôme“ zajisté udělá radost těm z vás, komu imponují díla jako „Atropine“. Pokud jste při zmínce poslední desky Velvet Cacoon okamžitě zpozorněli, měli byste „Vent fantôme“ slyšet.


Crawl / Leviathan – Split

Crawl / Leviathan - Split

Země: USA
Žánr: black / doom metal / drone / sludge
Datum vydání: 10.2.2018
Label: Red River Family Records

Tracklist:
Side Ψ: Crawl
01. At the Forge of Hate

Side Ω: Leviathan
02. Igneous Ashen Tears

Hrací doba: 24:00

Odkazy Crawl:
facebook / bandcamp

Odkazy Leviathan:
bandcamp / bandcamp 2

K recenzi poskytl:
Carcosa PR

Na splitu, o němž v dnešní recenzi zapředeme kus řeči, se scházejí dvě dost zajímavé formace. Jméno formátu Leviathan snad ani není nutno sáhodlouze představovat – Wrestův projekt už dávno patří k veličinám amerického black metalu. Na rozdíl od velké části žánrových a zeměpisných souputníků se navíc nebojí opravdové temnoty, kterou upřednostňuje na úkor standardního, takzvaně extrémního šolíchání po povrchu. I díky tomu Leviathan osobně považuji za jedno z dlouhodobě nejzajímavějších blackmetalových seskupení, jaká se ve Spojených státech amerických objevila.

Zato Crawl je skupina, jejíž existence zůstává velké části (black)metalové obce doposud skryta, což je ovšem škoda, protože ani zde se nejedná o nějakou plytkou mrdku bez hlubšího sdělení. Tenhle projekt funguje teprve několik let, ale pár nerviček už asi pocuchat dokázal. Možná si vzpomenete, že deska „This Sad Cadav‘r“ u nás na stránce dostala pochvalnou recenzi (sám jsem ji napsal), a pokud si nepamatujete, pak vám snad postačí sdělení, že co do ohavnosti se CrawlLeviathan může směle měřit…

…dokonce bych si i dovolil říct, že jestli někdo na tomto bezejmenném splitku, které vyšlo na rudé audiokazetě u Red River Family Records v limitaci 333 kopií, předvádí větší ošklivost, je to právě Crawl. Nakonec právě Crawl nahrávku otvírá a na straně Ψ předkládá přesně dvanáctiminutovou skladbu „At the Forge of Hate“.

Jestli máte „This Sad Cadav‘r“ stále v paměti, pak vás „At the Forge of Hate“ asi nějak zásadně nepřekvapí. Pokud jste si ovšem zmiňovanou desku oblíbili, pak vás ani nový song nezklame. Bahno, zmar, špína, marast, deprese – to všechno tam je. Očekávejte těžkou tonáž, která je ve své změti hudební misantropie žánrově rozpitá a nejasná. Černá díra do sebe nasává vlivy black metalu, doom metalu, dronu, sludge i noisu a zpátky vyplivne nepřívětivou kakofonní kouli. V tomto případě je název kapely více než příhodný, protože tahle hudba se skutečně plazí, což ale mizérii jenom prohlubuje. Když něco uhání kupředu jak zběsilé, je to taky zběsile rychle pryč. Crawl vám ale držku v tom močále vymáchá. Pomalé tempo totiž vůbec není znakem soucitu, přívětivosti nebo empatie, naopak to v něm bolí ještě víc. Každopádně, dost zlá věc pro posluchače, kteří už patří k mírně otrlejším.

Leviathan na straně Ω přichází s písní „Igneous Ashen Tears“, která má rovněž navlas přesně dvanáct minut. V porovnání s Crawl působí příspěvek Leviathan o něco hudebněji… zatímco „At the Forge of Hate“ je hustá převalující se mlha bez jasných kontur, v „Igneous Ashen Tears“ lze alespoň cítit nějakou kompoziční strukturu, má to i rytmiku a znatelnější vývoj. To neberte ani jako pozitivum, ani jako negativum, je to prachsprostý fakt, jejž pouze předkládám v recenzi k uvážení případným posluchačům.

„Igneous Ashen Tears“ samo o sobě je – chce se dodat: samozřejmě – velmi dobré. O vrchol tvorby Leviathan se jistě nejedná, ať už co do působivosti či do úrovně nepříjemnosti, ale kousek ďábla se v tom stále nachází. Wrest bezesporu umí a i zde to dokazuje, nicméně kdybych si musel vybrat, ortodoxní negativismus Crawl na mě v tomto případě zapůsobil asi o kousek více.

Split jako celek je ovšem vysoce kvalitní. Obě formace na něj přispěly skvělým materiálem, takže vzato kolem a kolem si není nač stěžovat. Povedená záležitost.


Thaw – Grains

Thaw - Grains

Země: Polsko
Žánr: drone / black metal
Datum vydání: 8.12.2017
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. The Brigand
02. The Thief
03. The Cabalist
04. The Harness
05. Wielki piec

Hrací doba: 37:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Agonia Records

Thaw na sebe poprvé výrazně upozornili v roce 2013, kdy vydali svůj bezejmenný dlouhohrající debut, s nímž se okamžitě zařadili mezi nadějné formace alternativních odnoží black metalu. Od té doby už ale něco málo času uplynulo a Thaw se během těch několika málo let na takzvané scéně – oné pověstné abstraktní entitě, o níž všichni mluví, ale nikdo pořádně neví, co to je – dokázali etablovat a vybudovat si slušné jméno. Jejich čtvrtá řadovka už tedy nepřichází jakožto neznámý počin, který může jen překvapit, nýbrž jako nahrávka, na niž dost lidí čekalo a také od ní dost očekávalo…

Na Thaw je sympatická přinejmenším jedna věc – Poláci nestojí na jednom místě a s každým novým albem zkoušejí něco jiného. Asi bych ani neřekl, že svůj výraz posunují nějakým směrem, spíš to vypadá, jako kdyby na každém počinu píchli do blackmetalového vosího hnízda z jiné strany, jako kdyby pořád zkoušeli, odkud to bude nejlepší. Proti tomu nakonec nic, pořád lepší než kdyby drhnuli pořád to samé dokola, ačkoliv Thaw ani v jednom případě z doposud předložených případů nepatřili k vizionářům.

„Grains“ v tomto ohledu není výjimkou. Po black/noisovém debutu, blackmetalovějším a agresivnějším „Earth Ground“ a ambientním „St. Phenome Alley“ se čtvrtá řadovka vydává do drone/blackových vod. K čemuž bych navíc dodal, že ten drone má zde nad black metalem o notný kus navrch.

Na svém místě ovšem zůstává intenzita, s níž Poláci své sdělení dokážou předávat. Dokonce bych řekl, že právě k intenzitě přednesu a prožitku „Grains“ míří především. Což je samo o sobě správně, poněvadž ve výsledku jde papírově rozhodně o poutavější záležitost než prachobyčejné nenadchne-neurazí. Bohužel mám trochu pocit, že tento cíl, k němuž se novinka všemi možnými prostředky upíná, nebyl splněn jednoznačně a bez výhrad.

Zdá se mi totiž, že obecně vzato intenzita „Grains“ plyne spíše z produkční stránky, než aby posluchače připoutala čistě skladatelskou kvalitou, je to víc o zvuku než o samotných skladbách. Paradoxně nejlépe tím pádem vyznívá, když v minimalistickém závěru konci „The Cabalist“ utichne bezedné dronové hučení a objeví se nenápadný jednoduchý tón. Podobně zase jiná minimalistická melodie výrazně povyšuje nad ostatní i následující „The Harness“.

Jako celek mě ovšem „Grains“ nedokázalo pohltit s takovou samozřejmostí, jakou od daného žánrového konglomerátu očekávám a vyžaduji. Neberte mě špatně, rozhodně tomu albu neupírám jeho kvality, které tu bezesporu jsou a ne úplně nízké. Pouze říkám, že Thaw stále proklouzává mezi prsty jakási prchavá esence génia, jejímž uchopením by konečně mohli vstoupit do vybrané společnosti kapel, které jsou něco víc než „jenom“ dobré. Na „Grains“ Poláci opět pouze klepou na dveře elitního klubu.

Thaw

Pořád věřím, že Thaw na to mají. Jejich talent je nesporný, stejně tak mohu dodat, že na koncertním pódiu tu škvíru do pekla dokážou pootevřít. Na deskách jim však ten pověstný poslední krok navíc prozatím schází, něco skutečně hlubšího se děje pouze v dílčích momentech. Možná by pomohlo, kdyby se s každou novou nahrávkou nepokoušeli nabídnout jinou tvář a nový výraz a namísto toho dotáhli jednu až dvě polohy do konečného důsledku. Za současné situace jsme stále „pouze“ v lehkém nadprůměru, který je ovšem svým nátlakem nanejvýš sympatický.


Sweeps 04 – Dormancy

Sweeps 04 - Dormancy

Země: Česká republika
Žánr: drone / ambient
Datum vydání: 16.2.2017
Label: /-\ / sakraphon

Tracklist:
01. Bethaniendamm
02. Souhvězdí tmy
03. Lossy Compression
04. Chimneys 08:30

Hrací doba: 34:10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sweeps 04

Dost často se stává, že obálka alba dost přesně vystihuje i jeho obsah a náladu. Jinými slovy, má-li skupina soudnost ve vizuální stránce, existuje poměrně slušná pravděpodobnost, že ji bude mít i v hudební stránce. Samozřejmě, že se najdou výjimky, a to v obou směrech – tedy existují desky, jejichž přebal je třeba i krásný, ale vlastní muzika stojí za prdlačku, a také existují desky, jejichž vizuální složka je diplomaticky řečeno pochybná, ale co do hudby je to výborná záležitost. „Dormancy“ ovšem patří k těm případům, kdy spolu hudba a vizuál ladí takřka dokonale.

Když nahrávku poslouchám, cítím z ní podobnou atmosféru jako z obalu, a když se podívám na přední stranu alba, čekal bych od něj podobnou muziku, jaká se tam skutečně nachází. Což je skvělé. Tvorba Sweeps 04, jak ji tento český jednočlenný projekt prezentuje na své debutové desce, je přesně takováhle šedivá, šerá, zrnitá, rozostřená, syrová a ponurá. Skoro by se až chtělo říct, že výstižnější obálku už „Dormancy“ ani dostat nemohlo. Ale…

Sweeps 04 není jen hudební projekt, ale především jedna z nejvzdálenějších doposud známých exoplanet, k jejímuž objevení došlo v roce 2006. A i v tomto kontextu dává „Dormancy“ smysl. Možná, že kdyby se na obálce nacházely hvězdné mlhoviny souhvězdí Střelce, tvrdil bych něco podobného. Ale to už je výhoda podobných žánrů, že se v nich dá nalézt mnohé.

Navzdory řečenému a navzdory použitým přirovnáním bych ovšem netvrdil, že „Dormancy“ patří k albům, která si člověk pouští, když si chce nechat zkurvit den. Podobně by bylo značně přehnané hovořit o nějaké vysoce extrémní či depresivní hudbě, protože intenzity hlukového pekla Sweeps 04 rozhodně nedosahuje. To ovšem nechápejte jako výtku, pouze říkám, jak to je. Ve skutečnosti je „Dormancy“ i přes svou (relativně?) tíživou náladu spíš uklidňující, skoro až meditativní. Ale takový dojem vlastně není až tak překvapivý nebo šokující. Přinejmenším mně se to stává poměrně často, že na mě podobné žánry působí právě takhle, navíc ladění hudby Sweeps 04 takovému vývoji doslova nahrává.

„Dormancy“ totiž stojí na pomalém kytarovém bzučení a případně na vrstvení kytarových linek. Některé písně se ve svých začátcích či závěrech dostávají až k ambientním náladám, což jsou také jediné momenty, kdy do pozadí ustupuje dronové hučení. Tak či onak, „Dormancy“ je deska, která nehraje, nýbrž plyne – bez jasných kontur, bez větších záchytných bodů (snad jedině s výjimkou plíživého, téměř až melodického motivu, který se line napříč druhou polovinou „Souhvězdí tmy“). Vše je ale vynahrazeno silnou atmosférou a náladotvorností.

„Dormancy“ je albem určeným pro osamělé tmavé hloubavé večery. Což myslím v dobrém, ačkoliv vím, že v takovém tvrzení by mnozí mohli hledat eufemismus pro nudu. Ale to mi nevadí, ostatně jsem nikdy nepatřil k lidem, kteří by se nějak zásadně starali o to, co si myslí všichni okolo. Já vím, že jde o povedenou záležitost, a to mi stačí. Vy s tímhle názorem můžete naložit, jak se vám zlíbí, i kdyby to měla být třeba ignorace.


The Blight – Meditations on Insignificance

The Blight - Meditations on Insignificance

Země: USA
Žánr: noise / drone
Datum vydání: 28.7.2017
Label: Tridroid Records

Tracklist:
01. Self
02. Humanity
03. Planet
04. Star
05. Galaxy

Hrací doba: 53:25

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Dovolte mi, abych se v dnešní recenzi zase jednou vrátil hluboko do loňského roku. Samozřejmě jde jen o takovou řečnickou žádost, v reálu mi nikdo nemá co dovolovat nebo zakazovat, protože si sem můžu psát jakékoliv píčoviny, co se mi jen zamanou. Myslím ovšem, že pokud patříte k těm nemocným jedincům, kteří si libují v poslechu hlukového marasmu, tak byste tuhle recenzi klidně povolili, kdyby na to přišlo. Čistě jen z toho důvodu, že recenzí na noise není nikdy dost!

Obálka „Meditations on Insignificance“ nenapovídá, že pod sebou bude skrývat zástupce toho pravděpodobně nejextrémnějšího hudebního žánru, jaký kdy člověk stvořil. Alespoň tedy mně to jako typický noisový přebal opravdu nepřijde. Podobně ani název neslibuje nic, z čeho by člověku měly krvácet uši. Můžete si však být jistí tím, že meditační zážitek The Blight rozhodně nenabízejí.

O „Meditations on Insignificance“ bych si dovolil prohlásit, že patří k těm případům, na nichž je nádherně slyšet, že ani noise – jakkoliv je to formálně vzato jenom sonický bordel vyhnaný do extrémních hodnot – nemusí být na jedno brdo a že zdaleka ne všechny noisové formace musejí znít nemlich stejně. Album (jen tak mimochodem, dle Bandcampu jde o třetí nahrávku The Blight, ale nedovolím si soudit, co jsou ty předchozí zač… dle obalů to vypadá na demosnímky, ale stopáže počinů tomu neodpovídají) je bezesporu extrémní a v určitých momentech dokáže pořádně pozlobit ušní bubínky. Napříč deskou se nachází množství vysoce kakofonních pasáží, při nichž by se jedincům holdujícím vzletným melodiím nejspíš začal drát mozek ven všemi známými i doposud neobjevenými tělesnými otvory naráz. Což je samozřejmě nanejvýš v pořádku, poněvadž když posloucháme hluk, přesně tohle chceme – poslech noisu totiž není zábava, nýbrž výzva.

To je ovšem jenom jedna strana mince. „Meditations on Insignificance“ totiž patří k těm případům, kdy jsou nervydrásající pasáže prostředkem, nikoliv nejzazším cílem. Dané tvrzení mohu podpořit poukázáním na skutečnost, že hluková extrémnost tvoří pouze určitou, byť významnou část stopáže. The Blight se totiž nerozpakují tvořit mnohem dynamičtěji a variabilněji, než je v čistokrevném noisu běžně zvykem. Samozřejmě, že asi nikoho z vás nevytrhne, když budu mluvit třeba o dronových vlivech, protože jde o jeden z těch žánrů, které se s noisem kombinují úplně běžně, podání The Blight je však docela jiné. Jejich muzika nepůsobí jako nahodilá hluková improvizace, ale jako záležitost s evidentní vizí a skladatelskou péčí. Což je nanejvýš zajímavé, jelikož The Blight se sami k improvizaci přiznávají. Ale i to jistým způsobem vypovídá o kvalitě alba.

The Blight

Jinými slovy, jednotlivé stopy na „Meditations on Insignificance“ nepůsobí jako pouhé formální rozdělení zvukové stěny, nýbrž jako skutečné skladby s určitým vývojem, jakkoliv to může znít vzhledem k žánrovému rámci paradoxně. Dost tomu napomáhá i skutečnost, že The Blight není dalším krabičkovým chaosem. Kapela (opravdu kapela – jsou zde tři členové) zcela zjevně užívá živých nástrojů, takže na „Meditations on Insignificance“ uslyšíte třeba bicí nebo kytaru. Akorát jsou znásilňovány, aby nevytvářely souhru, nýbrž nelibozvučnou disharmonii.

Názvy písní – a tím spíš v kombinaci s obalem – jasně naznačují, že za „Meditations on Insignificance“ se bude skrývat i nějaký myšlenkový koncept, o jehož náplni lze něco málo pochopit z jediného průvodního textíku na Bandcampu formace. Zároveň – a možná je to jen můj vsugerovaný dojem – nemohu tvrdit, že bych čistě na základě samotné hudby vůbec netušil, která bije. Mnohé momenty „Meditations on Insignificance“ totiž znějí dost vesmírně – nejnápadněji je to asi slyšet v první části „Star“.

Samozřejmě, že odpočinková záležitost to není. Ale to by při podobné muzice očekával snad jen blázen, přestože zrovna v případě „Meditations on Insignificance“ bych se o muzice nebál hovořit. Svou sílu nahrávka nesporně má a poskytuje až určité zalíbení v kakofonii, ale díky své tvárnosti a rozmanitosti nedochází k otupení vlnou extrémního hluku, jako se tomu děje u jiných žánrových desek. Rozhodně zajímavá záležitost, která za poslech stojí.


Tele.S.Therion – Luzifers Abschied

Tele.S.Therion - Luzifers Abschied

Země: ?
Žánr: avantgarde / experimental / drone / neoclassical
Datum vydání: 4.8.2017
Label: Minotauro Records

Tracklist:
01. Eingang | Periode I-IV
02. Periode V-VI
03. Periode VII-IX
04. Periode X-XII
05. Periode XIII | Ausgang

Hrací doba: 47:00

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Imperative PR

Pro dnešní recenzi jsem si opět po nějakém čase připravil něco hrubě nenormálního, co by mohlo potěšit všechny skutečně náročné posluchače, kteří se rádi hrabou v tom nejodpornějším marastu, jaký lze vůbec na slyšitelných frekvencích vyloudit. Deska s názvem „Luzifers Abschied“ opravdu není určena začátečníkům v experimentální hudbě, spíše by jí měli věnovat pozornosti ti, kdo už mají takříkajíc něco naposloucháno.

Tele.S.Therion je mezinárodní seskupení, v jehož řadách se objevují především francouzské muzikanty, ale najde se tu například i Ukrajinec (pod pseudonymem Lunurumh se zde skrývá Howler z kapel Chapter V:F10 nebo Virvel av morkerhatet) nebo Ital. Popravdě řečeno ani nevím, nakolik je sestava projektu pohyblivá a nakolik stálá, ale dostupné informace nasvědčují tomu, že jádro Tele.S.Therion tvoří dva lidé schovaní pod jmény SG a K11. Na druhou stranu, průvodní informace k recenzovanému počinu uvádějí jakožto stěžejní postavu entitu s názvem Akousmatikoi. Vyberte si sami, kde je pravda.

Víc nám asi bude platné sdělení, že „Luzifers Abschied“ je inspirováno stejnojmenným čtvrtým dějstvím opery „Samstag aus Licht“ (složena v letech 1981-1983, poprvé hrána v roce 1984 v Miláně) německého skladatele Karlheinze Stockhausena, která je druhou částí sedmidílného operního cyklu „Licht: die sieben Tage der Woche“. Už tohle sdělení by mělo patřičně upoutat pozornost každého posluchačského intelektuála, protože když něco přímo vychází z díla jednoho z největších hudebních vizionářů 20. století, už by to něco mělo znamenat.

Já si tu nehodlám honit triko a hrát si na to, že moje hovno smrdí po fialkách, takže nebudu kecat a klidně řeknu, že jakkoliv mám ke jménu Karlheinze Stockhausena vysoký respekt, jeho tvorbu podrobně fakt neznám, tudíž neznám ani výše zmiňované dílo. To říkám z toho důvodu, aby bylo zřejmé, že nedokážu posoudit, nakolik je „Luzifers Abschied“ – myšleno deska Tele.S.Therion – interpretací originálu, předělávkou nebo svébytným hudebním monumentem, jenž se pouze vzdáleně inspiroval nějakou myšlenkou či uchopením formy. To nevím. Mám před sebou pouze album jako takové bez kontextu a mohu o něm říct, že je přinejmenším zajímavé.

Již dle úvodu recenze je vám asi jasné, že poslech „Luzifers Abschied“ dá docela zabrat. Tele.S.Therion svou tvorbu popisují jako „acousmatic black metal“. Pokud nevíte, co byste si pod tím měli představit, zkuste kliknout levým myšítkem na tento odkaz a něco málo si počíst. Rovnou vás ale mohu upozornit, že očekávat black metal byste neměli. „Luzifers Abschied“ je deska stojící na hučivým dronových plochách, týrání klasických nástrojů, depresivních elektronických pazvucích až antizvucích a expresivní vokální stránce.

Tele.S.Therion

Právě vokály patří k nejnápadnějším prvkům „Luzifers Abschied“, ale nazývat je zpěvem by bylo značně zavádějící. Asi nejblíže ke zpěvu mají pekelné deklamace. Jinde ovšem uslyšíte líté animální skřeky, které svou intenzitou dají vzpomenout i na samotné Stalaggh a Gulaggh, tedy jedno z nejšílenější nehudebních zvěrstev, jaké kdy chorá lidská mysl dokázala vytvořit. Vzhledem k instrumentální náplni je zřejmé, že o něco blíž má „Luzifers Abschied“ ke Gulaggh a jejich arci-depresivnímu opusu „Vorkuta“. Možná silná slova, možná je pravda, že až takovéto úrovně zrůdnosti Tele.S.Therion nedosahují, ale buďte si jisti, že k ní nemají daleko. I „Luzifers Abschied“ má v sobě notný kus šílenství – a to nemusíte brát jen jako metaforu.

Dovolím si tvrdit, že „Luzifers Abschied“ je album, jehož obsah dokáže pocuchat nervy. Nejedná se o hudbu ve smyslu zábavy, spíš jde o sonickou výpravu na hranice snesitelnosti, kde přežijí jen ti nejodvážnější, ale za stavů nemocné mysli se v tomto obskurním labyrintu akustického hnusu dají nalézt silné zážitky. Možná ne hudební, ale dozajista umělecké v tom pravém slova smyslu.

Tele.S.Therion - Luzifers Abschied


Sum of R – Orga

Sum of R - Orga

Země: Švýcarsko
Žánr: (dark) ambient / drone
Datum vydání: 15.9.2017
Label: Cyclic Law / Czar of Cricket Productions

Tracklist:
01. Intro: Please Ring the Bells
02. Overgrown
03. We Have to Mark This Entrance
04. Light & Dust
05. Cobalt Powder
06. Hypnotic State
08. After the Passing of Risk
09. Desmonema Annasethe
10. To Deny Responsibility Is to Perpetuate a Lie
11. Let Us Begin with What We Do Not Want to Be
12. One After the Other

Hrací doba: 57:57

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Czar of Cricket Productions

Švýcarská formace Sum of R nemusí být českému posluchači neznámá. Domácí metalová obec ji mohla pořádně zaregistrovat nejpozději v červnu loňského roku, kdy vystoupila po boku Aluk Todolo v pražském Žižkostele. V té době neměl tento projekt Reto Mädera ještě venku aktuální desku (tehdy posledním zářezem na dlouhohrající pažbě bylo „Lights on Water“ z roku 2014), což se mění až nyní s příchodem počinu „Orga“. Pojďme na věc.

Říkat „nyní“ je možná trochu odvážné, poněvadž album je venku již od poloviny září, akorát my – dle naší nejlepší tradice – recenzujeme v době, kdy už to nikoho nezajímá. Ale to mě nijak nepálí, protože závody o co nejrychlejší vydání recenze jsme vždy přenechávali jiným, které to baví víc než nás. Obzvlášť to plátí u záležitostí, které samy nikam nespěchají, tak proč překotně spěchat s jejich náslechem a pochopením?

„Orga“ vyznává minimalismus, nikoliv však jednotvárnost či monotónnost. Sum of R na své letošní novince předkládají poměrně širokou paletu nálad, mezi nimiž nechybí kupříkladu klaustrofobická sonická temnota, jak ji prezentují skladby jako „Overgrown“ nebo „After the Passing of Risk“. To jsou samozřejmě věci, jaké asi každý z nás od žánrů jako dark ambient či drone očekává a chce. Stejně tak asi příliš nepřekvapí rytmická, industrialem nasáklá „To Deny Responsibility Is to Perpetuate a Lie“, již osobně považuji za jeden z vrcholných momentů „Orga“. Skvělá je rovněž „Cobalt Powder“ s vysoce sugestivním závěrem – i ji bych zařadil mezi nejvýraznější momenty celé kolekce.

Na druhou stranu, najde se zde místo i pro melancholičtější, v některých případech dokonce i pozitivnější emoce. Ačkoliv mi ta temnější poloha nahrávky sedí více, proti písním jako „We Have to Mark This Entrance“, „Desmonema Annasethe“ či „Let Us Begin with What We Do Not Want to Be“ toho nemám moc co namítat, jelikož se stále jedná o zajímavé záležitosti, které jednak přispívají k rozmanitosti „Orga“, jednak také dokážou podmanit. O něco horší už je to se skladbami „Light & Dust“ a „Hypnotic State“, z nichž zejména ta první jmenovaná se díky svým tklivým tónům povážlivě blíží kýči.

V rámci celku a v rámci jakéhosi, řekněme, meditativního poslechu, kdy člověk vnímá víc celkovou atmosféru než vyznění konkrétních stop (což je zcela legitimní přístup, protože, přese všechno, „Orga“ není písničkovým albem), se ty slabší momenty dokážou rozpustit. Nicméně se snad všichni shodneme na tom, že je zbytečné si namlouvat, že je něco dokonalé, když zjevně není.

Tím chci říct, že „Orga“ rozhodně nepatří k žánrovým vrcholům letošní sezóny. Do jisté míry se nejedná o nic víc než standardní práci v rámci svého stylu – standardní co do kvalit a působivosti, nikoliv co do formy, neboť ta je, jak již padlo, naopak docela proměnlivá. Nicméně i tak se tu bavíme o nahrávce, která je poměrně fajn a ve svých nejlepších momentech dokáže poskytnout zajímavé zážitky – a lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem tyto absolvoval s nějakou nechutí či nelibostí. Pár hlubších rozjímavých chvil mi „Orga“ stále dokázalo dát, což je něco, čeho si budu cenit vždycky. Příznivci podobných záležitostí se poslechu určitě bát nemusí, ale povinnost to zase není.

Sum of R