Archiv štítku: drone

Reporty

Mirrors for Psychic Warfare, Sanford Parker

Napsat komentář
Mirrors for Psychic Warfare

Datum: 23.1.2017
Místo: Praha, 007
Účinkující: Mirrors for Psychic Warfare, Sanford Parker

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Mirrors for Psychic Warfare patří k těm projektům, u nichž lze jakékoliv povídání jen těžko začít jinak než sestavou, byť je tato pouze dvoučlenná. Abychom to neprodlužovali, sfoukněme tuhle obligátní část reportáže rovnou – potkávají se zde Scott Kelly (Neurosis, Corrections House, sólo tvorba, Tribes of Neurot) a Sanford Parker (Buried at Sea, Corrections House, Two from the Eye, ex-Minsk, ex-Nachtmystium, ex-Twilight plus bohaté portfolio kapel z pozice producenta, velkou namátkou třebas Eyehategod, Voivod, Leviathan, Coffinworm, Lord Mantis, Pelican, Venomous Concept či Wrekmeister Harmonies).

To jsou v obou případech samozřejmě úctyhodné výčty, ale jak si bystrý čtenář jistě povšiml, jedna formace je u obou muzikantů společná – Kelly a Parker se potkali již v rámci Corrections House, kde působí ještě s Mikem Williamsem (Eyehategod) a Brucem Lamontem (Yakuza). Tato spolupráce jim však zjevně nestačila, tudíž už v únoru 2015 vypustili první sedmipalec pod hlavičkou Mirrors for Psychic Warfare, „The Oracles Hex“, na nějž loni v dubnu navázali také dlouhohrajícím bezejmenným debutem. Ten byl sakra povedený a za slyšení rozhodně stojí.

Abychom se konečně dostali k meritu věci – koncert Mirrors for Psychic Warfare byla prostě věc, jakou nebylo radno minout, což měly výše popisované okolnosti říct oklikou. Dvojice už Evropu křižovala zkraje roku 2015, ale tehdy do České republiky nepřijela. Nyní si to však Kelly–Parker vynahradili a vystoupili zde rovnou dvakrát – nejprve v neděli v Ostravě (původně mělo jít o datum v Polsku, ale nakonec last minute zahráli v moravskoslezské metropoli) a posléze o den později v Praze na Strahovském kopci. Osobně jsem vzhledem k místu bydliště samozřejmě volil hlavní město.

Lokální support nebyl žádný (to není výtka, mně to tak vyhovuje), takže na rozehřátí předvedl sólo set Sanford Parker. Stejně jako na výše zmiňované šňůře v roce 2015, ale tehdy hrál pod hlavičkou Two from the Eye, nyní pod vlastním jménem. Ale je to vcelku detail, hudební náplň setu vesměs odpovídala doposud vypuštěným skladbám Two from the Eye. V překladu tedy temná experimentální elektronika místy přecházející až do noisu. A aniž bych chtěl přehánět, byl to nářez.

Parker se aktuálně pyšní už docela slušným plnovousem a vlastně z něj byly vidět jen ty fousy, protože jinak byl zakuklený v kapuci a kožené bundě, do publika za celé vystoupení nevrhl ani jeden pohled, celou dobu byl jen skloněn nad svým pultem s tlačítky, hypnoticky se kýval do rytmu a masíroval publikum elektronickým infernem. Kromě audio-zla však přítomné návštěvníky deptala i vizuální složka, protože pod nohama měl Sanford dva stroboskopy, které do lidí tepaly ostošest, mnohdy i třeba minutu v kuse, což na oči působilo dosti karcinogenním účinkem. Opravdová lahůdka pro všechny epileptiky. Vrcholů měl koncert hned několik, a když se z temných elektronických proudů vynořovaly hlukové fašírky, věřte tomu, že to bylo zasraně působivé.

Předem bych nečekal, že tohle řeknu, ale sólo set Sanforda Parkera byl nakonec ještě víc strhující než kombo Parker / Kelly jako Mirrors for Psychic Warfare.

Mirrors for Psychic Warfare

Tím ovšem neříkám, že Mirrors for Psychic Warfare zahráli nějak zle. Vlastně to bylo taky super a mělo to hutnou atmosféru, líbilo se mi to. Abych vám ale nevěšel bulíky na nos a byl zcela upřímný, tak musím říct, že ve studiové podobě a při klidném domácím poslechu mi muzika Mirrors for Psychic Warfare sedí o něco víc. V živém podání jsem měl místy pocit, že dronové rozjímání bylo až moc natahované a mohlo být kratší, což mě u desky nenapadlo ani jednou, tam naopak ten samý recept působil hypnoticky a dokázal vtáhnout.

Samozřejmě, vystoupení mělo i svoje silné momenty a nepochybujte o tom, že byly dost silné. Typicky gradování skladeb do kytarových riffů (což je ostatně i jedna z hlavních zbraní alba) takřka vždy zafungovalo. Mirrors for Psychic Warfare vlastně nejde nic moc vytýkat, protože vystoupení bylo soustředěné, emotivní a mělo svou hloubku. Stejně tak oceňuji, že se kapela navzdory vyvolávání a navzdory nedovršené policejní hodině nevrátila (!) s přídavkem, poněvadž tím by celistvost zážitku utrpěla ránu. Kde je tedy problém? Ukázal bych asi na dva důvody: a) zvuk mohl kopat ještě silněji, bylo to nazvučeno dobře (jak je na Sedmičce zvykem), ale hlasitost mohla jít o krapánek nahoru, aby k podobnému tlaku jako u Sanfordovy sólo show; b) očekávání byla možná až moc vysoká. Druhý bod snad netřeba dále komentovat, protože všichni víme, co dokážou přehnaná očekávání zkurvit.

Nechci ale působit zbytečně negativně. Mirrors for Psychic Warfare hráli výborně, jsem rád, že jsem je viděl, stánek s merchandise jsem vybílil zodpovědně (snad jen absence vinylu „Mirrors for Psychic Warfare“ zamrzela, člověk musel vzít zavděk CD verzí), takže spokojen rozhodně jsem. Pouze říkám, že sólové vystoupení Sanforda Parkera ve mně zanechalo hlubší stopu.

Recenze

Lhostejnost – Menhir

Napsat komentář
Lhostejnost - Menhir

Země: Česká republika
Žánr: drone
Datum vydání: 8.9.2016
Label: Pravěk Noise Section

Tracklist:
01. Jeskyně bez ohně
02. Více než člověk, méně než hmyz

Hrací doba: 34:51

Odkazy:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Pravěk Noise Section

Nahrávky, jež vzbuzují otázky, co vše lze ještě považovat za hudbu a co už je nehudební či snad dokonce antihudební, jsou mi svým způsobem docela sympatické. Takovým nejvíc exemplárním příkladem budiž produkce z hlukového hájemství, ale existují i jiné žánry, u nichž to člověka svádí k obdobným pseudo-filozofickým úvahám. A přesně do takové sorty by se dal zařadit i ortodoxní, až na morek kosti ohlodaný drone… jaký předvádí Lhostejnost.

Prezentace projektu je velice strohá, stěžejním mottem budiž: „Všechno jedno…“ Skutečně relevantních informací však lze dohledat jen elementární minimum – Lhostejnost dle všeho vznikla v letošním roce, domovským městem je Praha a toť vše. Osobně bych si sice vsadil, že projekt bude jednočlenný, ale to je pouze nikým a ničím nepotvrzená domněnka. Jedno však jisté je – album „Menhir“ je první oficiální prezentací Lhostejnosti a vyšlo na audiokazetě limitované počtem dvaceti kusů.

Hudební náplň „Menhiru“ je svým způsobem velice jednoduchá, vlastně až triviální – je jím tuze pomalé, ničivé a ničím nerušené špinavé kytarové burácení. Jednoduše taková ta muzika, o níž lze s trochou hovězího humoru říct, že si tam někdo jen půlhodiny ladí kytaru. Nicméně nenechte se zmýlit, předchozí větu je přeci jen nutno brát poněkud s nadsázkou, protože jistý – byť docela minimální – vývoj je možno v obou (jestli to tak jde nazvat) skladbách nalézt. Samozřejmě prim po většinu nahrávky drží kytarová vazba, nehraje se na žádné motivy, nýbrž čistě na zvuk a sonické zlo. Přesto je možno i bez většího úsilí zaslechnout cosi, co by se se zdravou dávkou fantazie dalo považovat za riff (jakkoliv hooooodně pomalý), jinde zase zpoza kytary vykoukne industriální pazvuk, což se bohužel děje skutečně výjimečné. Tak či onak, záchytné body nečekejte, „Menhir“ je jednolitá neprostupná masa – víc v tom snad ani není třeba hledat, víc tam totiž není. Je to prostě zvuk.

I navzdory tomu bych si dovolil říct, že z obou přítomných stop má navrch ta druhá. Ačkoliv v úvodní „Jeskyně bez ohně“ se letmo ozvou ony nesmělé náznaky industrialu a právě ona je – a to samozřejmě prohlašuji s velkou mírou relativity – čitelnější a obsahuje snadněji uchopitelné riffy, druhý kus „Více než člověk, méně než hmyz“ mě zaujal víc. Zatímco na „Jeskyni bez ohně“ se stále dá zvyknout a nějaký moment si dokonce i zapamatovat (!), „Více než člověk, méně než hmyz“ vyhrává na mnohem ošklivější atmosféru pramenící z větší neuchopitelnosti a abstraktnosti. Na rozdíl od úvodní kolegyně se mi navíc neohrála.

Přesto obě skladby – obě jen tak mimochodem trvající přes 17 minut – stojí zejména na kytarovém hřmění. Nicméně, na internetu lze najít další dvě (nealbové) písně Lhostejnosti, jmenovitě „Mraky z betonu“ a „Zpět se nevrátíme“ (druhá jmenovaná v kooperaci s hlukaři Uncle Grasha’s Flying Circus), které projekt představují v o něco ambientnějším hávu. Především „Mraky z betonu“ jsou hodně dobré a lze u nich mluvit o velmi vydařené atmosféře – asi ještě o něco silnější než v případě „Více než člověk, méně než hmyz“. To zmiňuji zdánlivě jen tak na okraj, ale chtěl jsem tím říct, že Lhostejnost zjevně nemusí znamenat jen kytarové „nic“.

Lhostejnost

„Menhir“ je samozřejmě rozporuplná nahrávka, jejíž obsah bude pro většinu lidí nestravitelný. A paradoxně ta „stravitelnější“ (berte s velkou rezervou) stopa „Jeskyně bez ohně“ mě baví méně a brzy se mi ohrála, zatímco „Více než člověk, méně než hmyz“ bych se nebál považovat za povedené dronové chrčení.

Do jisté míry desku vystihuje už samotný obal a název. Podobně jako zrnitý lichoběžník na přebalu hudba šumí; podobně jako menhir hudba nikam neplyne, natožpak aby chvátala, spíš bez hnutí stojí na místě, v podstatě „jen“ existuje… a vy jste jí zcela lhostejní.

Recenze

Mare di Dirac – Fumes

Napsat komentář
Mare di Dirac - Fumes

Země: Itálie
Žánr: dark ambient / drone / experimental
Datum vydání: 1.6.2016
Label: Dusktone

Tracklist:
01. SacraFormula
02. Ceremony 00
03. Representation 01
04. Deification 10
05. Quinta matrice

Hrací doba: 40:36

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Co všechno lze ještě považovat za hudbu? Padnou-li hranice tradiční písničkové struktury sloka-refrén, padne-li hegemonie běžných nástrojů a nastoupí-li nejisté nekonečno možností, co za zvuky je ještě možno vyloudit, kde se fantazii meze nekladou a kde pouze lidská představivost je jedinou zábranou… dá se to ještě považovat za hudbu? Anebo je to právě tato nejasná hranice, kde končí pouhá zábava a skutečná hudba naopak teprve začíná?

Mare di Dirac patří mezi formace, jaké podobné otázky nutně musejí provokovat. Je schopnost zhudebnit ticho uměním, anebo jen laciným hraním si na experiment? Odpověď je stejně nejednoznačná jako to, co Mare di Dirac produkují za… hudbu? Nebo snad radši zvukovou performanci?

Mare di Dirac jsou určeni lidem, kteří chtějí slyšet nikoliv neslyšené, nýbrž neslyšitelné. „Fumes“ je deskou, kde nehrají hlavní roli zvuky, jaké se na člověka linou z reproduktorů, ale člověk sám a jeho představivost. Do hlavní role byl obsazen čistý minimalismus a víc než snaha hrát tu vítězí snaha nehrát. Velkou část nahrávky tvoří jen letmo znatelný šum, mnohde se dokonce i ten zastaví a nastane nicotné vakuum. Provázet vás budou odlidštěné dronové plochy a darkambientní sféry, jejichž hloubky se táhnou dál, než oko dohlédne a ucho doslechne; místo běžných smyslů tak musí zastoupit představivost. „Fumes“ vlastně není o tom, co uslyšíte, nýbrž o tom, co vy sami dokážete vnímat vnitřním okem. „Fumes“ je pouhým katalyzátorem, jenž cestu do hlubin ničeho odstartuje.

Ale to vše platí jen do jisté míry. Jakkoliv se to po prvním poslechu „Fumes“ může zdát až paradoxní, z obou desek Mare di Dirac je to právě ta novější, která je – myšleno vysoce relativně – variabilnější a hudebnější. Tu a tam vykoukne i hluková hrozba, jinde zas tantrické meditace hrdelního zpěvu protne dokonce i rytmický motiv. Na několika místech lze rozeznat i konkrétní hudební nástroje – nejen bubínky, ale třeba i hluboké tóny didgeridoo. Z tohoto úhlu pohledu by snad šlo i říct, že „Fumes“ je oproti svému předchůdci „Tupilaq“ stravitelnější. Nicméně ani skutečnost, že si lze tentokrát zapamatovat i nějaký motiv (!), nahrávce na její abstraktnosti a necuchopitelnosti neubírá vlastně nic.

Postavím-li obě alba Mare di Dirac vedle sebe, pak musím říct, že „Tupilaq“ mě asi pocuchalo o něco víc. To byl soundtrack nicoty, rituál ničeho v prázdné pustině, kde není absolutně nic. Na „Fumes“ už něco je; není to hmatatelné, není to viditelné, ale lze cítit, že se kdesi někdo (něco?) skrývá a tiše pozoruje. Nicméně „Tupilaq“ ve své nepohodlnosti, nehostinnosti a naprosté samotě bylo o něco hrozivější, dokázalo se skutečně zarýt pod kůži a zalézt za nehty.

Mare di Dirac

Ovšem pozor – nic z toho, co jsem právě řekl, neznamená, že by „Fumes“ bylo přátelské nebo snadno vstřebatelné. Není a opak by byl víc na škodu než k užitku. Říkám pouze to, že „Tupilaq“ posluchače vrhlo do prázdnoty a nechalo jej s jeho vlastním nitrem – nic víc, ale ani nic méně; „Fumes“ tu a tam letmo naznačí, jakým směrem má člověk své myšlenky stočit. Oba přístupy jsou svým způsobem lákavé, oba mají něco do sebe a je jen na vás, který z nich zvolíte za ten osudový. Já osobně však radši zvolím absolutní nicotu v podání „Tupilaq“.

Recenze

Il Vuoto / Failor – Senseless Painful Lives in Tears

Napsat komentář
Il Vuoto / Failor - Senseless Painful Lives in Tears

Země: Itálie
Žánr: ambient / dark ambient / drone
Datum vydání: 9.6.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
I. Il Vuoto
01. Tears-I-Cleansing-Touch

II. Failor
02. A Week in Modern Life

Hrací doba: 57:56

Odkazy Il Vuoto:
facebook / bandcamp

Odkazy Failor:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Failor

Většinu svých recenzí na splity jsem tu začínal slovy, že splity moc nemusím, ale na druhou stranu jsem tu už takových počinů zrecenzoval tolik, že mi jen těžko budete věřit, že je nenávidím. Ona totiž už není tak úplně pravda. Postupem času jsem přišel na to, že jistou zajímavost v tomto typu nahrávek přece jen nalézám. A potenciální zajímavost jsem spatřoval i v albu s názvem „Senseless Painful Lives in Tears“, na němž své síly spojily dvě italské formace experimentálnějšího ražení.

Tím zkušenějším jménem je dle všeho jednočlenný projekt Il Vuoto, který už má několik nahrávek na kontě. Naopak pro projekt Failor – neuniká-li mi nějaká zásadní informace – je „Senseless Painful Lives in Tears“ první hudební prezentací vůbec. Snad nic nezkazím, když okamžitě prozradím, že je to paradoxně druhá jmenovaná formace, jež se stará o tu zajímavější polovinu (doslova polovinu) nahrávky.

Nejprve ovšem něco málo k tématu „Senseless Painful Lives in Tears“, jelikož zrovna zde se nejedná o splitko, kam by všichni přítomní prskli nějaký náhodný song, jaký se jim nehodí nikam jinam. Naopak je znát, že zde bylo tvořeno speciálně pro tuto příležitost a s jasnou vizí. A tím nemám na mysli jen to, že obě přítomné skladby (od každé skupiny jedna) trvají na vteřinu přesně stejný čas. Ústředním tématem „Senseless Painful Lives in Tears“ jetotiž deprese, nicméně je příjemné a nakonec vlastně i žádoucí, že Il Vuoto i Failor se na danou látku dívají trochu jinou optikou.

Úvodní slovo patří Il Vuoto. Matteo Gruppi, předák formace, jde na depresi v trochu abstraktnějším pojetí a jeho píseň prý ztělesňuje „pocity a představy duše blížící se ke svému mentálnímu kolapsu“. Toliko k tématice „Tears-I-Cleansing-Touch“, hudebně se jedná o soft droning s ambientním nádechem značně monotónního ražení. To v zásadě není špatně, nicméně lze polemizovat o poutavosti nabízeného materiálu.

Problém tkví v tom, že „Tears-I-Cleansing-Touch“ je až přespříliš uspávací a málo hypnotická, pročež posluchač ztrácí nit a upadá do letargie, v níž se hudba stává pouhou kulisou, nikoliv předmětem nějakého prožitku. Kompozice má jistě i své světlé momenty a především druhá třetina – tedy ty nejklidnější momenty, kdy ustává dronové hučení a nastupuje čistý ambient – je vcelku povedená. Nicméně první třetina skladby je naopak vcelku suchá a spolehlivě dokáže uspat. Sice není problém to poslouchat, ale zážitek jsem z toho věru nevydoloval.

Il Vuoto

To „A Week in Modern Life“ od Failor je mnohem uhrančivější. Tato půlhodinová píseň vypráví příběh člověka jménem H (to jsem si nevymyslel, fakt je to můj jmenovec!), jenž pracuje ve fabrice a jeho zaměstnání jej pomalu užírá. Kompozice je rozdělena do sedmi částí, z nichž každá reprezentuje jeden den v týdnu, a každá ze sedmi je navíc rozdělena do dalších dvou, kde jedna znamená část dne v práci a druhá část dne mimo práci.

„A Week in Modern Life“ je především (dark)ambientní záležitostí, ale ústřední motiv, který se proplétá celou půlhodinou, je i navzdory své jednoduchosti dostatečně dobrý na to, aby dokázal bavit. Postupně se onen motiv proměňuje a zase vrací ke své původní podobě, což má jistě znázorňovat stereotypní ubíhání dnů, a často jej podpoří i další obměny jako třeba jemné perkuse v jednom momentě či industriální rytmus v jiném. Je sice pravda, že onen nastolený příběh bych si při poslechu „A Week in Modern Life“ bez nápovědy vážně nepředstavil a vlastně ani s nápovědou to tam tak úplně neslyším, ale to je mi nakonec jedno. Myšlenky a představivost se mi sice rozutekly jiným směrem, s čímž ovšem dokážu bez problémů žít, jelikož jsem si v tom stále dokázal něco najít, což považuji za to stěžejní a čehož si také cením.

Failor

„Senseless Painful Lives in Tears“ dle mého stojí za pozornost především díky Failor. „A Week in Modern Life“ mě upřímně baví – vlastně mnohem víc, než bych si v předstihu dokázal připustit, protože jsem příliš nečekal, že by mi tohle splitko dokázalo uhranout. O to příjemnější překvapení to ale ze strany Failor je a dokážu si úplně v pohodě představit, že si tu skladbu pustím i v budoucnu. Oproti tomu Il Vuoto ve své půlhodince nepředvádí nic zvláštního, a ačkoliv se to dá poslouchat bez problémů a jako minimalistické relaxační pozadí to vcelku funguje, neslyším zde nic, kvůli čemu bych se měl k „Tears-I-Cleansing-Touch“ vracet.

Minirecenze

Wrath of the Weak – Weight

Komentáře: 11
Wrath of the Weak - Weight

Země: USA
Žánr: drone / black metal
Datum vydání: 19.3.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 27:51

Odkazy:
facebook / bandcamp

Drtivou většinu veškerých námi recenzovaných nahrávek tvoří aktuální desky. Od momentu vydání články dělí zpravidla menší počet měsíců, v tom lepším případě (a uznávám, že většinou ne v tom mém) jen pár týdnů. Je tedy nanejvýš logické, že inkriminovaná hudba pochází od aktivních, v době recenzování nahrávky hrajících a skládajících spolků. Nicméně existují i výjimky a jedna z nich přichází právě dnes. Americký alternativně blackmetalový projekt Wrath of the Weak sice ukončil činnosti v roce 2010, avšak jeho poslední počin, EP „Weight“, vyšel až letos, šest let od ohlášení rozpadu.

Důvody pro tento krok bych vám sdělil rád, jenže veškeré pátrání skončilo bez valnějšího úspěchu, a spokojit se je třeba jen s odhadováním. Vše naznačuje, že na letošní nahrávku zřejmě žádný následovník nenaváže. Ústřední postava projektu pokračuje s hudebním vyjadřováním se v ambientním projektu Nested a o pokračování Wrath of the Weak stejně jako všemožné portály mlčí. No nic, pátrání s úlevou předávám kolegům z detektivního a raději se zastavím u hudby.

I když, i zde se to neobejde bez otazníků. Wrath of the Weak podle všeho kombinovali prvky black metalu, ambientu, dronu, noisu, prý i shoegazu, a to v rozličných poměrech. Novinka nic takového nevyvrací, byť žánrově bohatá zas tolik není. Celé „Weight“ těží z nemocně monotónního drone/blackmetalového minimalismu. Nahrávka se skládá z minimálního počtu riffů, které nepodstupují žádné změny a vytrvale smyčkují, co to jen jde. „Growing in Reverse“, „A Noose Around the Neck of the Past“ je pak dvojice skladeb, jíž se to daří nejpřesvědčivěji.

Nyní ovšem přibude informace zcela klíčová. Na poslech jsou Wrath of the Weak strašně nepříjemní, za což může jen a jen zvuk, který přichází s naprosto zločinnou dynamikou. DR měřič se usadil na hodnotě 3, což objektivně činí „Weight“ absolutně neposlouchatelným. Jenomže Wrath of the Weak mají v tom nepřehledném hlukovém špuntu jakési zvláštní kouzlo, a ačkoliv uši pod tlakem valící se plochosti protestují (i těch necelých 28 minut je strašný nápor), samotný hudební materiál mě nakonec zpravidla přesvědčí setrvat. Jakákoliv písňově založená deska by neměla šanci, ale zde se u všeho toho zvukového štěpení, komolení a deformování naprosto zvráceně bavím, zřejmě terapie.

Vážněji. Lepší zvuková péče by „Weight“ samozřejmě prospěla, člověk by se nemusel nikterak přemáhat, aniž by byl ochucen o dronující kytary, které by v hudbě zůstaly zachovány tak jako tak. Momentálně považuji novinku Wrath of the Weak spíše za řádnou kuriozitu s ušlapanou atmosférou, pro jejíž objevování je třeba zahodit veškeré zásady kultivovaného poslechu. Volně přeloženo, objektivními měřítky neposlouchatelný paskvil, těmi subjektivními úchylná očista k zapadajícímu slunci nejen v přímořských končinách.

Reporty

Aluk Todolo, Sum of R

1 komentář
Aluk Todolo, Sum of R

Datum: 13.6.2016
Místo: Praha, Žižkostel
Účinkující: Aluk Todolo, Sum of R

Když se Aluk Todolo před třemi lety vydali zabarvit Prahu do té správně černé, pokoncertním výsledkem byly de facto jen ódy. Jenže já v tu dobu tvorbu Francouzů neznal, a pořádání chvalozpěvů se tak muselo obejít bez mé účasti. Na začátku letošního roku mi ale cestu zkřížila novinka „Voix“. Neodolal jsem, průzkumy krautblackových vrstev započaly; neodolal jsem, nelitoval a s napětím počal sledovat plánovaná evropská zastavení. Praha čekala až do června, ale co je hlavní, dočkala se. Čest hostit Aluk Todolo dostal pražský Žižkostel, tedy budova francouzskému běsnění atmosféricky a – v některých ohledech – možná i ideologicky blízká. Inu, těšil jsem se vám nemálo, bez jakýchkoliv obav a strachu z eventuálního nezdaru.

Kvitoval jsem i zjištění, že hlavní aktéři večera neponechali nic náhodě a přibalili k sobě také vlastní support. Jméno švýcarských Sum of R mi sice nebylo povědomé, avšak v rámci důvěry, kterou jsem po vydání „Voix“ směrem k Aluk Todolo nabyl, ani zde nebyl důvod ke strachování se. Již dopředu bylo avizováno, že obě kapely přijely s dlouhými sety. Dění v Žižkostele – konkrétně na vrchním pódiu, na němž se hrálo – pak toto tvrzení do puntíku potvrdilo.

Sum of R dorazili v počtu dvou, kytarista-krabičkář a bubeník. A k tomu ještě jeden účastník, skromná svíce, jejíž plamen srdnatě bojoval s pronikajícími zbytky slunečního svitu. Hudebně Sum of R pracovali s táhlými, postupně gradujícími, přesto srozumitelnými plochami kdesi na pomezí dronu a sludge metalu, zřídkakdy se ozvaly i tóny typické pro black. První půlhodina byla jedním slovem skvělá, později se přece jen začala projevovat obdobná gradační formulka. Švýcaři si ale hlavně díky intenzitě posluchačstvo udrželi, napomohl taky parádní zvuk. Kupa hlasitých efektů dokázala solidně zacloumat se zdmi budovy, přesto vše vyznělo maximálně zřetelně a pochvala na zvuk zkrátka nemůže vyznít nemístně. Povedený set.

Následovaly minuty vyhrazené přestavbě pódia. Došlo k odhalení pod plachtou spočívajících bicí s proklatě vysoko umístěnými činely. Světelně se pódium posunulo na časové ose směrem k nám – svíčku nahradila majestátní žárovka osvětlovaná o poznání menším majestátem zespoda. Prostor za pódiem pak začalo osvětlovat tajemné logo slibující jediné – Aluk Todolo, chaosu dedikovaný psychedelický obřad.

Začalo se hrát. V porovnání s již tak hlasitými Sum of R spustili Aluk Todolo opravdu řádný rachot. První minuty tudíž patřily rozkoukávání se, hledání výšek a snaze jasně identifikovat mně povědomé. Mnohdy se to nedařilo, ačkoli jsem s něčím takovým počítal. Každopádně živé songy (alespoň z „Voix“, s jinými deskami jsem doposud neměl tu čest) byly o něčem jiném než ty studiové. Byly agresivnější, intenzivnější, temnější. Přesto samozřejmě nesměřovaly k přihlouplému metalovému jančení, rituální charakter zůstal zvukovou proměnou nepoznamenán. Dočista všechno se podřídilo obřadnosti – pauzy žádné, slova žádná, jen Aluk Todolo, tajemné žárovkové odrazy a odolné stěny Žižkostela. Ten toho večera zakusil hodně.

Aluk Todolo

Francouzi byli zničující po celou dobu, přesto některé momenty nemohu nezmínit. Číselně vyjádřeno, parádně zapůsobil především konec „5:01“, víceméně celá plíživá „7:01“ a taky třeba první polovina „5:34“. Číslo, číslo, číslo. To největší beztak sedělo za bicími. Antoine Hadjioannou má nejen vzezření, ale především samotnou hru hodnou nejvyššího démona. Už jen tohle stálo za vidění, ty řádně neřádné psychorytmy, ta totální šlapací hyperaktivita na hajtce, všechno navíc s omračující jistotou. A zvrácené grimasy a oči v sloup? Moc milý bonus k tomu. Hlavní zlo holt pro jednou sedělo za oltářem z bubnů a činelů.

Aluk Todolo hráli něco málo přes hodinu. Původně to sice vypadalo na zapíchnutí již po nějakých 50 minutách, ale bouřlivý potlesk se ukázal být dostatečně přesvědčivým a pokračovalo se až do začátku nočního klidu. Možná škoda takové pauzy, na druhou stranu stále lepší možnost, než kdyby to Francouzi zabalili až nečekaně brzy. Ve dvaadvacet tedy vše ztichlo a přítomní se začali rozcházet. Někteří bez zastávky u merche, jiní s ní. Výběr byl parádní, kupy cédéček, vinylů i hadrů, to všechno šlo na místě sehnat. Navíc ceny v Žižkostele rozhodně nepatřily k nekřesťanským…

Odchod a čas na závěrečný sumář. Mimo výkon kapel potěšilo taky slušné dodržování časového harmonogramu i samotná volba místa. K němu se pojí snad jen jedna výtka. Letní slunovrat je tu co nevidět, a tudíž ještě kolem deváté pronikalo směrem dovnitř vzhledem k povaze hudby až příliš světla. Zatemnit vysoko umístěná okna by asi nebylo lehké, ale především u Sum of R mi přišlo oné jedné utopené svíčky trochu líto. Obě vystoupení však měla i přes tuhle drobnou nepřízeň skvělý náboj. Sum of R splnili úkol naladit publikum na hlavní chod a ještě k tomu přidali nemálo navíc, Aluk Todolo pak stvrdili očekávání a předvedli totálně uzemňující set, jenž jen tak nevyprchá. A věřte, že za tím nestojí jen decibely.

Recenze

Mirrors for Psychic Warfare – Mirrors for Psychic Warfare

Napsat komentář
Mirrors for Psychic Warfare - Mirrors for Psychic Warfare

Země: USA
Žánr: drone / industrial / experimental
Datum vydání: 22.4.2016
Label: Neurot Recordings

Tracklist:
01. Oracles Hex
02. A Thorn to See
03. CNN WTZ
04. I’ll Try You All
05. 43

Hrací doba: 45:27

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Neurosis jsou již dávno kapelou, jejíž jméno budí veliký respekt a právem si drží status legendy, která patří k základním stavebním kamenům celého hnutí post-metalu a také výrazně ovlivnila další subžánry tvrdé kytarové hudby. Nicméně, jak každý správný fanoušek ví, svět Neurosis je mnohem bohatší. Jednak to jsou aktivity Neurot Recordings, vlastní značky kapely, jednak také množství vedlejších projektů, které Neurosis obklopují a k nimž svým dílem přispívají všichni členové. Počínaje formací Tribes of Neurot, v níž se angažovala kompletní sestava Neurosis, konče třeba sólovými počiny Stevea Von Tilla či Scotta Kellyho.

No, a poslední jmenovaný je také důvodem, proč jsem úvod věnoval Neurosis, protože právě on stojí i za dnes recenzovanou skupinou. Než si ji ale představíme, zmiňme ještě jiný Kellyho vedlejšák. Před pár lety se totiž tento zpěvák a kytarista sčuchnul s dalšími vysoce zajímavými postavami alternativní tvrdé muziky, jmenovitě Mikem Williamsem (Eyehategod), Brucem Lamontem (Yakuza) a Sanfordem Parkerem (Buried at Sea, ex-Minsk, ex-Nachtmystium, ex-Twilight). Mám tím samozřejmě na mysli Corrections House, kteří už dnes mají na kontě dvě výborné desky.

A proč že o tom mluvím? Inu, jednoduše proto, že v rámci zbrusu nového projektu Mirrors for Psychic Warfare pokračuje spolupráce Scotta Kellyho a Sanforda Parkera. Těm zjevně společné působení v Corrections House nestačilo, a tak se pustili do další, ještě experimentálnější tvorby. A výsledkem těchto snah je právě hlavní předmět naší recenze – bezejmenná debutová deska Mirrors for Psychic Warfare.

Stačí jen trocha představivosti a je možné u Mirrors for Psychic Warfare vidět paralely (nejen) s Corrections House. Nová formace již však definitivně rezignuje na cokoliv společného s metalem. Neříkám, že rezignuje na kytaru, jejíž záchvěvy se zde rozhodně objevují. Nicméně řečí hudebních žánrů se zde bavíme o dronu, industrialu, místy dokonce soft noisu. Že řečí žánrů nehovoříte? Dobrá, pojďme na to řečí pocitů – stísněná klaustrofobická atmosféra, temnota, rituál.

Hned první skladba „Oracles Hex“ je silná, jak když kopne bejk. Rozjezd je pozvolný a plíživý – dronové pískání, „šumivé“ pozadí, industriálně kovový zvuk a Kellyho deklamace. Ve dvou třetinách ovšem dojme ke zlomu a Mirrors for Psychic Warfare přejdou ke zkurveně mocnému kytarovému riffu. Ten se sice táhne pomalu, ale tím větší je jeho majestát a tím spíš vás zadupe do země. Předchozí motivy písně ovšem neodezní do ztracena, onen riff se k nim vlastně jen přidá, ale graduje to až do pekla a Kelly / Parker mají posluchače okamžitě v hrsti.

Jeden ze dvou vrcholů přichází hned vzápětí v podobě bezmála čtvrthodinového monolitu „A Thorn to See“. Zejména tato kompozice byla důvodem, proč jsem výše použil slovo rituál, protože přesně takhle působí. Celou skladbou prostupuje jednoduchá, vlastně až takřka primitivní rytmická linka, jež člověka pomalu, ale jistě stahuje do hlubin. Kolem ní pak Mirrors for Psychic Warfare střádají další motivy, trpělivě budují, píseň postupně roste, atmosféra houstne, aby nakonec vše vyvrcholilo ve fenomenálním závěru.

„CNN WTZ“ a „I‘ll Try You All“ působí po „A Thorn to See“ skoro až méně záživně, než ve skutečnosti jsou, protože obecně vzato jsou vlastně pořád výtečné. V obou případech se jedná o ortodoxně arytmické kusy stojící čistě na dronové kytaře a industriálních mašinkách, které se postupně (opět se graduje jak svině!) odhodlají i trochu zahlučit. Něco podobného vlastně předvádí i finální „43“, akorát je v tom ještě působivější a dotahuje tento model k dokonalosti. Navíc se vymyká čitelným klávesovým motivem, jenž (zase) prostupuje celým songem. Oč minimalističtější je rozjezd, o to víc pak „43“ vyvrcholí – tentokrát ani není třeba kompozici lámat do kombinace kytarového riffu a hluku, protože stačí jen onu melodii nechat narůstat a sílit a přidat k ní chorobný skřek. Nicméně je to natolik sugestivní, že právě tuhle věc považuju za onen druhý vrchol po „A Thorn to See“.

Mirrors for Psychic Warfare

V průběhu recenze hned několikrát zaznělo slovo „gradace“. Nebylo to náhodou, jelikož přesně tohle je jednou z největších zbraní desky. Kelly a Parker dokážou ve všech pěti případech písničky dotáhnout do odzbrojujícího finále, s nímž tomu vždy nasadí onu pověstnou třešničku na dortu, která z toho dělá o dost víc než jen další random drone / industrial album. Vyjadřovací prostředky a postup jsou vždy podobné, a přesto pokaždé trochu jiné, díky čemuž je každá z pěti skladeb svébytná a nesplývá se zbytkem, což pro nahrávky tohoto typu rovněž nebývá pravidlem.

Jinými slovy, debutu Mirrors for Psychic Warfare mohu vytknout jen máloco, v podstatě skoro nic. Jistě očekávání vzhledem k sestavě nebyla malá, neboť Scott Kelly a Sanford Parker jsou esa, která za sebou mají mnoho hodin excelentní muziky, o tom žádná, ale i tak jsem nečekal, že tahle deska bude až tak dobrá. Myslím, že snad ani není nutné mírnit nadšení – tohle je prostě zasraně skvělé, je to sugestivní, uhrančivé, mocné. Neváhejte, poslouchejte.

Recenze

Messa – Belfry

Napsat komentář
Messa - Belfry

Země: Itálie
Žánr: doom metal / ambient / drone
Datum vydání: 6.5.2016
Label: Aural Music

Tracklist:
01. Alba
02. Babalon
03. Faro
04. Hour of the Wolf
05. Blood
06. Tomba
07. New Horns
08. Bell Tower
09. Outermost
10. Confess

Hrací doba: 57:55

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music

Člověk kupuje očima, říkává se. A ono to zjevně opravdu platí, jelikož do poslechu desky „Belfry“ jsem šel především proto, že se mi zalíbil její přebal. Jistě, pokud bych věděl, že se pod ním skrývá symphonic power metal, tak by mě ani ten přebal neukecal, ale v momentě, kdy mi byl slíben doom metal s experimentálnějšími doteky, nebylo moc nad čím váhat a šel jsem se podívat na to, co formace s názvem Messa na svém debutu nabízí.

Messa je zcela nové jméno na metalové scéně a „Belfry“ je úplně prvním počinem, jaký kapela vydala. Jak už tomu ale tak bývá, jednotliví členové již něco nahráno (nikoliv nahnáno) mají. Zajímavé je ovšem to, že se muzikanti pohybovali v relativně odlišných žánrech. Zatímco kytarista / baskytarista Mark Sade hraje v rockových kapelách, bubeníka Mistyra lze nalézt v blackmetalových smečkách a zpěvačka Sara, byť na první pohled může vypadat nevinně, chroptí v death/grindových Restos Humanos. A další kytarista Alberto zase působí v kapele míchající rock, funk, jazz, world music a další žánry. A tihle všichni se sešli, aby začali hrát žánr, jaký do té doby nehráli­…

…doom metal. Nicméně pozor, ono žánrové určení Messa není zas až tak jednoznačné. Ačkoliv tento pojem v souvislosti se skupinou nikde moc nevystopujete, já bych se klidně nebál přidat i stoner, protože mnohé riffy čerpají právě z téhle oblasti. Tak či onak, připravte se na to, že se Italové pustili do hodně vintage podoby stylu, což v překladu znamená, že by měli zbystřit ti z vás, kdož uctívají modly jako Black Sabbath, Pentagram nebo Saint Vitus. Prostě takové ty základní stavební kameny toho, co dnes familiárně nazýváme doom metalem.

Tímhle však ještě všechna sranda nekončí, jelikož tvrdit, že je Messa další prachobyčejnou kopírkou toho, s čím 45 roků nazpátek psal jistý Iommi rockovou historii, by bylo vůči Italům poměrně nespravedlivé – jakkoliv jsou ty vlivy výše zmiňovaných klasik nepopiratelné. Tušíte správně, že právě v tomhle místě do hry vstoupí to, co jsem hned na začátku našeho povídání nazval experimentálnějšími doteky. Na „Belfry“ totiž najdete i spoustu tichých pasáží, v nichž Messa nechají kytarové riffy být a pustí se do dronových vazeb či minimalistického ambientu. A věřte tomu, že toto nahrávku hodně osvěžuje.

Navíc je super, že podíl experimentálnějších žánrů je na „Belfry“ tak vysoký, že tahle složka není degradována do role pouhého pozadí. Naopak bych se nebál říct, že drone / ambient hraje s doom metalem vyrovnanou partii a že obé má na desce své právoplatné místo. Na základě videoklipové skladby „Babalon“ mohou Messa vypadat jako další cvičení na téma sabbaťáckých šnečích riffů, a to i navzdory několika tišším pasážím či krátké kytarové vazbě hned na začátku. Nicméně ambientní kousky jako „Fårö“, „Tomba“, „Bell Tower“ či vypjatější dronový rozjezd „Alba“ jasně ukazují, že toho Messa umějí i mnohem více. Trochu stranou pak ještě stojí skvělá akustická dohra „Confess“, jež celé „Belfry“ uzavírá.

Abych řekl pravdu, v téhle poloze mě Messa baví možná o kousek víc, ale i tehdy, když se pustí do doomařiny, to není zlé. Líbí se mi především čtvrtá „Hour of the Wolf“, která se rozehrává velmi pozvolně a opět spíše ambientně, ale poté se zlomí do úplně kurevsky chytlavého riffu, s nímž přijde jeden z těch vzácných momentů, kdy  Messa zrychlí. Výtečná je i desetiminutová „Blood“, jejíž struktura je značně proměnlivá. Zejména experimentálnější pasáž ve středu skladby je vysoce povedená a patří k vrcholným momentům „Belfry“.

V neposlední řadě pak musím vyzdvihnout ještě jeden prvek „Belfry“ – vokál. Nemůžu si pomoct, ale mě holky v doom metalu strašně baví. A zrovna Sara zpívá přesně takovým způsobem, jak si to v tomhle žánru představuju. Oproti zvracení v Restos Humanos ukazuje dočista jinou tvář a představuje se v roli typické psychedelické královny s uhrančivým vokálem. Právě ona je pro mě jednou z největších předností nahrávky, a pokud vás tohle baví stejně jako mě, věřte, že si v případě Messa přijdete na své, protože ta holka fakt umí.

Messa

Abych řekl pravdu, tak mi chvilku trvalo, než jsem se do „Belfry“ úplně dostal a než si všechno sedlo na své místo, ale pak už jsem se jenom bavil. Jestli vám zní zajímavě kombinace vintage doom metalu s drone/ambientními vsuvkami a se skvělou zpěvačkou, tak není důvodu, proč byste si debut Messa neměli sehnat. Album roku to není – to si zase řekněme na rovinu, že na takové úrovni Italové nejsou ani zdaleka – ale bavit se rozhodně budete, což v žádném případě není k zahození.

Recenze

The Poisoned Glass – 10 Swords

Komentáře: 5
The Poisoned Glass - 10 Swords

Země: USA
Žánr: drone / experimental
Datum vydání: 22.4.2016
Label: Ritual Productions

Tracklist:
01. Plume Veil
02. Toil and Trouble
03. Eels
04. The Still Air
05. Verbatim
06. Silent Vigil
07. Low Spirits

Hrací doba: 45:20

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Jméno The Poisoned Glass se vynořilo zdánlivě zničehonic a zdánlivě odnikud, ale okamžitě si na alternativní scéně získalo ne úplně malou pozornost. Relativně se o tom mluví, ani nestačilo vyjít první album a formace už jela evropské turné, v jehož rámci si zahrála i na slovutném festivalu Roadburn. Odpověď na otázku, jak je tohle možné, by mohla být poměrně jednoduchá – sestava.

V The Poisoned Glass se totiž bezesporu nacházejí lidé, jejichž některá bývalá působiště se v jistých kruzích těší kultovnímu statusu. G. Stuart Dahlquist a Edgy 59 totiž hrávali v Burning Witch, což možná není vyložená prvoligová legenda nebo ta úplně nejvíc zásadní záležitost svého stylu, ale mnozí na jejich muziku dodnes přísahají a jistého respektu tahle formace jistě dosáhla. V portfoliu těchto dvou chlapíků ovšem najdeme i další kapely, zejména působiště Dahlquista jsou zajímavá, jelikož mezi ně patří Asva či Goatsnake; nehledě na fakt, že se mihl i v Sunn O))).

Na druhou stranu, pro mě osobně to až zas takové kulty nejsou (jestli něco uctívám, tak je to leda Thorr’s Hammer, tedy předchůdce Burning Witch, v němž ovšem Dahlquist ani Edgy 59 nepůsobili), tudíž jsem ten vznik The Poisoned Glass nijak extrémně neprožíval a na debut „10 Swords“ jsem se netřásl jak malý fracek na dárky pod stromečkem. Nicméně jsem ani neměl důvodu potenciálně zajímavou nahrávku cíleně ignorovat, takže když se mi dostala do rukou, proč si ji nepustit…

The Poisoned Glass sami sebe prohlašují za orchestral doom, což je škatulka, již po poslechu „10 Swords“ do jisté míry dokážu pochopit, ale stejně mi přijde trochu na pytel a radši bych se jí vyvaroval. Minimálně to orchestral je diskutabilní, protože příliš orchestrální to teda není, byť jsou jedním ze stěžejních nástrojů The Poisoned Glass varhany. Stejně tak pod nálepkou doom nám asi všem naskočí doom metal, a i když pomalé „10 Swords“ jistojistě je, metalu v tom nenajdete ani zbla. Být to na mně, tak tomu prostě říkám drone / experimental a je vymalováno.

Tak či onak, hlavním znakem a projevem The Poisoned Glass je minimalismus. Vedle již zmiňovaných varhan je dalším důležitým nástrojem desky baskytara (což se dalo očekávat – Dahlquist byl vždy především basák). A o tom to vlastně celé je. Sem tam lehká vazbička, trochu minimalistické elektroniky, výjimečně rytmický úder. Nad to vše pak tu a tam vylézá Edgyho vokál, který zvládne jak rituálně působící přednes, tak i jedovatý jekot, který ovšem bývá trochu přidušený, snad aby obecně minimalistickou hudbu nerozbíjel agresí. Spíš než na zapamatovatelné nápady se hraje na jednolitou atmosféru, víc než jednotlivým linkám dávají The Poisoned Glass přednost samotným zvukům.

Musím se přiznat, že když to tak po sobě čtu, „10 Swords“ mi z takového popisu vyznívá jako hodně zajímavé album, jemuž bude vládnout temná klaustrofobická atmosféra a které bude nabízet sugestivní posluchačský zážitek. Vlastně přesně tohle jsem od debutu The Poisoned Glass také chtěl. Ale přesto všechno nemůžu být nadšený a nemůžu „10 Swords“ vynášet do nebes. Vážně jsem se o to snažil a chtěl jsem, aby se mi to líbilo, ale ten výsledek mě i navzdory jistým formálním kvalitám, jež tomu rozhodně neupírám, nechává docela chladným.

To je vlastně taková bolístka podobně abstraktní muziky obecně. Tady není nic, čím by vás to zaujalo kromě jakéhosi neurčitého pocitu, do něhož se ta deska musí trefit a jakýmsi způsobem zarezonovat. Když se to podaří, o to působivější věci to pak jsou; takové nahrávky pak člověku vydrží tak dlouho, že se s tím odpočinkové poslechy chytlavých kapel nedají srovnávat. Jen se mi to u „10 Swords“ nestalo. Tím pádem je to pro mě docela nuda (ono jinak se tam toho zas tolik neděje, to si nebudeme nalhávat), v níž výjimečně probleskne nějaký zajímavý motiv (především varhanní, občas i vokální), ale jako celek mě The Poisoned Glass docela minuli.

Možná, že si tím zničím pečlivě budovanou auru elitářského intelektuála (to byl vtip), ale přijde mi poněkud ustřelené něčemu tleskat jen proto, že to má experimentální nálepku a hraje v tom člověk, co se kdysi mihl v Sunn O))). Svým způsobem asi dokážu pochopit, když to někdo bude žrát, ale já už si to nikdy nepustím. Dneska holt budu za toho vymaštěného burana, který nechápe alternativní umění. Jdu si vypláchnout držku desítkou a pustit Hrobku s Pitvou, tak nazdar…

Recenze

Mamiffer – The World Unseen

Napsat komentář
Mamiffer - The World Unseen

Země: USA
Žánr: drone / dark ambient
Datum vydání: 1.4.2016
Label: Sige Records

Tracklist:
01. By the Light of My Body
02. Flower of the Field II
03. 13 Burning Stars
04. Mara
05. Domestication of the Ewe I (Est Ovum)
06. Domestication of the Ewe II (Höhle)
07. Domestication of the Ewe III (Divine Virus)
08. Parthenogenesis

Hrací doba: 47:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Faith Coloccia, Aaron Turner – dvě jména, dvě hvězdy dnešní recenze, manželé. Je-li vám povědomé jméno první zmíněné, pravděpodobně znáte i americké Mamiffer. Pakliže znáte Aarona Turnera, dost možná neznáte hudbu Mamiffer, ale už jste o něčem takovém slyšeli, jen pořádně nevíte kde. A jestli jsem doposud zapomněl na vás, ty, kterým nic neříká ani jedno ze jmen, nezoufejte. Zřejmě postačí zmínit Isis. Snad ani ne ty tisícovky blbečků hrajících si v poušti z dlouhé chvíle na vojáky, ale samozřejmě onen ikonický post-metal, jenž zřejmě nadobro dohrál v roce 2010. Aaron Turner, ústřední postava Isis, se po rozpadu kapely uhnízdil hned na několika hudebních frontách, případně v již tehdy rozjetých mimoisisovských aktivitách dále pokračoval. Takovýchto projektů je dodnes celá řada. Za zmínku rozhodně stojí třeba Old Man Gloom či stále novotou se skvoucí těleso Sumac, přičemž v obou případech jde o hudbu velmi podobnou právě Isis. Zároveň však Turner funguje (případně fungoval) v úctyhodném počtu projektů točících se kolem rozličných forem ambientu. Jedním z takových útočišť jsou i Mamiffer.

Nerad bych se pouštěl do nějakého podrobného historického průzkumu, jak a proč Mamiffer vznikli, kdy Coloccia a Turner už nebyli jen spoluhráči, ale taky pár, a tak podobně. Pro představu bohatě postačí informace, že projekt vznikl v roce 2007. Pár měsíců nato byla na světě první řadovka a do dnešního dne můžeme napočítat již čtyři dlouhohrající nahrávky. Rozhodně však nejde o jediné vydané počiny, Mamiffer jsou hlavně o spolupracích. Ať již ve formě splitu nebo kolaborace, projekt má na kontě společné nahrávky s krautrockem finských Circle, se zastánci dronařin Locrian či experimentátory Pyramids. Ačkoliv jsem ani jeden z výsledků těchto spoluprací neměl tu čest slyšet, náladově jde o kapely veskrze blízké a nevidím jediný důvod, proč by to mohlo dopadnout nedobře. Co se týče řadovek, tak ty zpravidla fungovaly na symbióze ambientu, dronu a post-rockového vlivu. Zatímco první dlouhohrající alba se přiklání spíše k instrumentální poloze, kupříkladu minulé „Statu Nascendi“ již Faith Coloccia znatelně ozdobila svým nebeským vokálem. A na letošní novince „The World Unseen“ v tomto trendu Mamiffer pokračují.

Pakliže jste již Mamiffer někdy poslouchali, vězte, že nové album není z hlediska formy výrazným překvapením. Příjemné je však také zjištění, že projekt nestagnuje a v rámci nastolených nálad dochází k jisté evoluci. Tam, kde na starších nahrávkách (především na debutu „Hirror Enniffer“) vévodil ještě bicí podklad, můžeme nalézt už jen minimalistický droning a (dark)ambientní tóny. Pakliže se ale podíváme na „The World Unseen“ jako na celek, k minimalistickému vyznění má velmi daleko, jde o album až překvapivě různorodé.

Mamiffer

Během úvodní čtvrthodiny exceluje právě Faith Coloccia se svým andělským vokálním projevem. Mamiffer jsou zde snoví, povznášející a zní-li takto nebe, jinam už nechci. Krom nových melodií dostávají prostor také tóny z minulé desky, kdy příznačně nazvaná „Flower of the Field II“ strčí svou předlohu hravě do kapsy. Nic komplikovaného, jen perfektně využitá melodie a nádherný vokál, k němuž nelze nevzhlížet. V obdobném duchu se hraje až po finální tóny čtvrté „Mara“, jež je ozdobou celých přibližně 15 minut. Žádný náznak změny, jen plynulý, až jímavý děj. Jenže jakkoliv je to nečekané, v momentě, kdy dohraje „Mara“, přichází náhlý zlom a hození posluchače do vesmírné prázdnoty přebalu.

„Domestication of the Ewe I (Est Ovum)“ přichází s ostrým kontrastem, darkambientním soundtrackem pro plavbu kosmem se všemi možnými nástrahami. Jestliže doposud byli Mamiffer přístupní a nečekaně chytlaví, právě pátá skladba je čirým opakem, a to zatraceně vytrvalým, hned desetiminutovým. Mnohdy jsem se zde – s těmi líbeznými tóny za sebou – zasekl a děj „The World Unseen“ násilně utnul. Jaké to chyby jsem se dopouštěl…

Dojdete-li až k „Domestication of the Ewe I (Est Ovum)“, nevypínejte, přijdete o rozuzlení. Mamiffer se z nepříjemného vesmírného exkurzu postupně vrací k úvodem nastoleným náladám. Zatímco přechod z „Mara“ do „Domestication of the Ewe I (Est Ovum)“ je náhlý, zkrátka utnutí bez sebemenšího varování, výstup z temnoty na nebeské světlo probíhá mnohem pozvolněji. Snad jako by se člověk přibližoval z kosmu k planetě naděje. A života – opět je totiž k zaslechnutí ženský vokál, jenž si hledá svou cestu na zpět skrze ambientní ruch. Postupně, přirozeně, jen tak, skoro jakoby nic. Celé dění se postupně zklidňuje a směřuje v 11minutovou, možná až příliš nataženou meditaci „Domestication of the Ewe III (Divine Virus)“. Na jejím konci přichází menší znejistění, jelikož Američané na chvíli znovu sáhnou po vesmírném prázdnu, nicméně jen na chvíli. Konec v podání „Parthenogenesis“ je stejně jako začátek celého alba smířlivý. Jsem jediný, kdo si zde vzpomněl na Ulver a závěrečnou „Solaris“ z poslední horoskopové desky?

Mamiffer - The World Unseen

„The World Unseen“ nepřišlo s ničím komplikovaným a neočekávatelným. Mamiffer zde přirozeně pokračují v rozvíjení svých vizí prostřednictvím zajímavého hudebního příběhu a pozorný posluchač musí být spokojen. Neříkám nadšen, takovou sílu zase „The World Unseen“ – to jen, abychom si rozuměli – nemá, ale k nespokojenosti nemám důvodu. Těm, kteří Mamiffer znali z dřívějších desek adresuji doporučení, ostatním s potěchou sděluji, že průzkum diskografie může začít třeba právě zde.