Archiv štítku: drone

Chelsea Wolfe – Abyss

Chelsea Wolfe - Abyss
Země: USA
Žánr: experimental rock / electronica / drone
Datum vydání: 7.8.2015
Label: Sargent House

Tracklist:
01. Carrion Flowers
02. Iron Moon
03. Dragged Out
04. Maw
05. Grey Days
06. After the Fall
07. Crazy Love
08. Simple Death
09. Survive
10. Color of Blood
11. The Abyss

Hrací doba: 55:50

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

První pohled (H.):

Zámořská „písničkářka“ Chelsea Wolfe patří k tomu nejzajímavějšímu, co se dle mého skromného názoru za poslední roky objevilo na alternativní (či experimentálně rockové, chcete-li) scéně. Její jen velice těžce zařaditelná, až neuchopitelná směsice mnoha různých vlivů v kombinaci s nádherným hlasem vytvořila jakousi prazvláštní masu zvuku, díky níž je Chelsea Wolfe už nyní – v době, kdy čerstvě vydala svou čtvrtou (nepočítáme-li tedy akustické „Unknown Rooms: A Collection of Acoustic Songs“) desku „Abyss“ – v podstatě nezaměnitelná. A to do takové míry, že ji poznáte i navzdory tomu, že na každém svém albu zní vlastně docela jinak, což je myslím obdivuhodné. A tento trend rozpoznatelnosti, jinakosti i nezařaditelnosti si Chelsea Wolfe drží i na svém nejnovějším albu.

Doposud největším vrcholem tvorby Chelsea Wolfe se pro mě stala předcházející deska „Pain Is Beauty“, která byla neuvěřitelné uhrančivá a některé její skladby (kupříkladu fenomenální „We Hit a Wall“) nejdou z hlavy vymazat ani s odstupem měsíců a let. Snad tedy není divu, že jsem toho od „Abyss“ čekal hodně. Až do nynějška se totiž Chelsea Wolfe každým novým albem zlepšovala a naděje, že by tato vzestupná tendence vydržela i tentokrát, napovídala, že výš než excelentní „Pain Is Beauty“ už může být jen čistá fantazie.

Hned první poslechy „Abyss“ však takové představy zkrotily – jakkoliv je i novinka skvělá a označovat ji jako zklamání by vůči ní bylo hodně neférové, „Pain Is Beauty“ mi připadá o něco silnější. Nicméně, tohle je asi tak jediný skutečný neduh, jímž „Abyss“ disponuje, a zrovna tenhle navíc kvality desky nijak nesnižuje, protože obecně vzato je i nejnovější počin Chelsea Wolfe velice poutavá deska, která nabízí velké množství působivých skladeb.

Začátek „Abyss“ člověka až trochu zaskočí – po éterickém „Pain Is Beauty“ totiž Chelsea Wolfe svou novinku, resp. tedy její první píseň „Carrion Flowers“, začne nečekaně tvrdým, téměř až „metalovým“ soundem. Jak se později ukáže, celkově je „Abyss“ laděné do ještě větší temnoty, ale je nutno zmínit, že i v téhle poloze to Chelsea Wolfe ohromně sluší a ta kombinace takřka dronových riffů s již známými elementy funguje. Nechybí tedy ani typicky táhlé kytary, jakoby rozvláčný, přesto stále hypnotický zpěv, akustické kytary a s nimi i folkový nádech nebo elektronické závany.

Nechci vzbudit dojem, že „Abyss“ je metalová deska – není. Jen se svou potemnělou náladou místy blíží extrémním atmosférickým variantám tohoto žánru. A nejen v těch tvrdších skladbách, jejichž nejreprezentativnějším prvkem je úvodní trojice „Carrion Flowers“, „Iron Moon“ a „Dragged Out“. Ani ty „jemnější“ (uvozovky zejména kvůli druhé jmenované) kusy jako třeba „Crazy Love“ nebo „Survive“ totiž nepřinášejí zrovna prosvětlení a pozitivní náladu… což je super, přinejmenším tedy v těchto dvou kusech, které se velmi povedly.

Možná trochu paradoxně se mi ale zdá, že právě ty úvodní „tvrdší“ písničky patří k tomu nejméně dobrému, co se na „Abyss“ nachází – snad tedy vyjma „Carrion Flowers“, jež je skvělá. Naopak mě ohromně baví taková „Grey Days“, již nádherně ozvláštňuje viola, nebo plíživé „Simple Death“ a „The Abyss“. Výtečná je i nepřátelskou elektronikou protkaná „Color of Blood“. Nicméně tím největším vrcholem desky se pro mě nakonec stala šestá „After the Fall“, která skutečně působivě snoubí pochmurné elektronické pasáže s tvrdšími výjezdy i experimentálnějšími momenty. Například čistě elektronické intermezzo ve třech čtvrtinách je naprosto bravurní – snad jen škoda, že není delší.

Ačkoliv mi tedy „Pain Is Beauty“ svého času uhranulo ještě větším způsobem, i „Abyss“ je bezesporu úžasná deska, s níž se vyplatí strávit nemalé množství času. Už jen z toho důvodu, že právě až časem album opravdu vyroste a i ty skladby, jež se zpočátku zdají trochu nevýrazné, odhalí svá kouzla. Možná, že tentokrát nejsem úplně nekriticky nadšený, ale rozhodně jsem s „Abyss“ nadmíru spokojený, tuze se mi to líbí a s radostí vychutnávám. Temnější Chelsea Wolfe je totiž stále skvělá Chelsea Wolfe.


Druhý pohled (Skvrn):

Na zoubek – samozřejmě ten hudební – jsem se chtěl Chelsea Wolfe podívat již delší dobu. Dílčím způsobem se mi to i dařilo, „Pain Is Beauty“ jsem několikrát slyšel a rád, ale nakonec k nějakému vážnějšímu naposlouchávání nedošlo. Ještě horší to je pak se staršími deskami, zaslechl jsem tuším „The Grime and the Glow“, to kvůli tomu fajnovému obalu, ale opět šlo jen o takové oťukávání. Tudíž — světe, div se — „Abyss“ schytalo roli prvního intenzivně poslouchaného alba zpěvaččiny diskografie.

Jak ale padlo výše, nějaké ty povšechné seznamovací formality proběhly už dřív, tudíž přece jen mohu trochu porovnávat. „Abyss“ se oproti předchůdcům tváří temněji a nejenže se tak tváří, ono také tak zní. Osamocené slovo temnější však může trochu zavádět, neb není to jen sama temnota, která desce vévodí. Překvapivá je především tvrdost, a jestli jsem si Chelsea Wolfe doposud vykreslil jako jemnou, křehkou bytost, „Abyss“ je jasnou odpovědí, že i vření má ve zpěvaččině nitru pevné místo. Ta nevinná křehounká duše divoženky ale současně nevymizela. Jako by byla vzdálenost obou emočních světů vymazána a tvrdost s křehkostí zde kooperovala jako jeden muž. Tedy žena, Chelsea snad promine.

Je vážně těžké slovy vystihnout, co se na „Abyss“ hudebně děje. Překvapila žánrová rozmanitost. Právě díky ní je naprosto přirozeně utvářena pospolitost oné náladové — na první pohled — bipolarity. Osobně v tom slyším jakousi ušpiněnou směsku elektroniky a melancholického rocku s četnými příklony k industrialu či hlučnu, ale prosím berte to s rezervou, je to jen škatulka. Ona poloha se totiž musí slyšet, je unikátní, různorodá, ovšem zároveň až tísnivě celistvá. Bezva.

Na rozkoukávání padly zhruba první tři poslechy, pak jsem již začal postupně vstřebávat. Delší dobu to vypadalo na jednu z desek roku, nebylo si na co stěžovat, prostě ideál. Ne, že by u mě „Abyss“ nějakým výrazným způsobem kleslo, nicméně teď mi již, přiznám se, nepřipadá tak silné jako předtím. Jako slabší se ukázala být třeba druhá „Iron Moon“ spolu s tandemem „Survive“, „Color of Blood“ z konce alba. Naopak střed desky (rozuměj dvě třetiny stopáže) je skvostný a přetékající nápady a nábojem. Zde zkrátka není co vytknout. Industriálem střihnutá „Dragged Out“ nejprve ukončí mírné počáteční tápání, načež se zanedlouho vynoří ještě ráznější odpověď v podobě nadpozemské trojice „After the Fall“, „Crazy Love“, „Simple Death“. Neskutečný vrchol alba i posluchačova blaha.

Chelsea Wolfe natočila výbornou desku. Se skvělým zvukem, rancem excelentních kompozicí a všudypřítomnou emoční svojskostí. Postupem času jsem sice narazil na slabší chvilky a album celkově trochu kleslo, ale na špičku roku to pořád s přehledem stačí. A navíc, co já vím, za rok se k „Abyss“ vrátím a bude vše jinak – skončí u vynášení desky do nebes a současné krocení bezbřehé nadšenosti padne na bedra momentální indispozice.


Old Witch – Come Mourning Come

Old Witch – Come Mourning Come
Země: Kanada
Žánr: drone / doom metal / ambient
Datum vydání: 15.12.2014
Label: Sun & Moon Records
Původní vydání: 8.5.2013, selfrelease

Tracklist:
01. Funeral Rain
02. This Land Has Been Cursed
03. God ov Wolves
04. Leaves Fall in Autumn
05. The Frost and the Tyrant
06. Olde Spyrits Haunt the Thickets

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Neexistuje mnoho kapel, kolem nichž by panoval tak třeskutý nedostatek informací – přinejmenším já jich mnoho neznám. Že hráči nejrůznějších celků vystupují pod přezdívkami, je vcelku běžné, ale aby se mi nepodařilo zjistit, kdo v kapele vlastně hraje, to se mi ještě nestalo. Zatímco vydavatelství o kapele mluví jako o duu z kanadského Ontaria, internet vesele tvrdí, že jde o jednoho člena odkudsi z USA. Ať už je ale pravda jakákoliv, nedostatek informací a jakýsi opar nejistoty, který se kolem kapely vznáší, celkem úspěšně přispívá její okultní sebeprezentaci a ostatně i hudbě, která se nese právě v duchu dávných rituálů a mystična.

Nebo se o to alespoň snaží. Old Witch na svém plnohodnotném debutu „Come Mourning Come“ drhnou směsici, která se pohybuje někde mezi drone-doom metalem a ambientem. Obé je podtrženo zvukem kytar a syntetizátorů, který jako by načichl devadesátkovým black metalem a celé dílo dokonává skřehotavý vokál. Z takových ingrediencí dokáží Old Witch na 36 minutách vyčarovat hudbu nasáklou doslova hmatatelnou, mazlavou zlobou, která k posluchači lne odkudsi z hlubin minulosti. V zásadě minimalistické kompozice jsou postaveny především na repetetivních riffech a ambientních pasáží podtržených právě syntetizátory, nicméně jsou to právě nástroje, jejichž struny by mohly konkurovat kdejaké prádelní šňůře, které táhnou desku kupředu.

Atmosféra i kompozice bahnitých, nekompromisních kytarových riffů postupně eskaluje a od v zásadě přímočarých kusů se postupně propracovává ke složitějším skladbám, jejichž stavba postupně opouští poněkud triviální schéma „intro – dronové drhnutí prokládané nelidským řevem – synťákový či hlukový závěr“. Určitá dávka primordiality a pudové primitivnosti se však prolíná celou deskou a váže ji dohromady coby jednotící prvek, čímž dosahuje konzistentní nálady táhnoucí posluchače během poslechu čím dál více ke dnu dronových močálů, v čemž vynikají zejména poslední dvě skladby „The Frost and the Tyrant“ a „Olde Spyrits Haunt the Thickets“, neb syntetizátory s ubývající hrací dobou ztrácejí na síle a přenechávají prostor čirému bahnu. Zejména linka proplétající se písní „The Front and the Tyrant“ za to vážně stojí.

V tomto ohledu je „Come Mourning Come“ velmi solidní deska, nicméně pokud bych se měl pídit po nějakém okultnu, kterým se Old Witch prezentují, velmi pravděpodobně bych odešel s prázdnou. Nenašel jsem nic, co bych z mého pohledu jako okultní mohl označit – hutný a silně atmosférický drone řízlý black metalem ano, nicméně k okultnu má sám o sobě daleko. Dvě výše jmenované skladby se k něčemu takovému možná blíží, nicméně to zdaleka není dost na to, abych obsah desky mohl nazvat mystickým či rituálním. Samozřejmě jsem si vědom jisté individuality a unikátního přístupu, nicméně v porovnání s jinými dronovými projekty podobého ražení Old Witch jednoduše ztrácí.

Debut, jakkoliv se snaží na první pohled tvářit jasně a nekompromisně, je rozťat vedví. Na jedné straně stojí šest skladeb, jejichž hudba za investici opravdu stojí, neboť má i na opakovaný poslech co nabídnout, a byť je tu a tam slyšet, že by si Old Witch mohli dát se skladbami víc záležet, není to nic, co by jim nešlo odpustit. Na druhé straně údajně okultní atmosféra, která, ať „Come Mourning Come“ poslouchám sebevíc, stále nepřichází. Čímž neříkám, že by díky tomu stála deska samotná za pendrek, to vůbec ne – právě naopak. Navzdory očekávání a prvotní nedůvěře se z debutu vyklubala velmi příjemná záležitost, jen mám takový dojem, že pokud někdo něco říká, to něco by se v jeho nahrávce mělo určitým způsobem projevit, k čemuž nedošlo. Určité zklamání je proto na místě, neb jsem očekával, že to Old Witch vezmou namísto čirého bahna spíše za rituálnější, hypnotičtější konec žánru. Nicméně i přesto stojí za to „Come Mourning Come“ věnovat pár poslechů, neboť po stránce hudební jde rozhodně o vyspělou a ucelenou záležitost.


Odota – Fever Marshal

Odota - Fever Marshal
Země: Estonsko
Žánr: black metal / drone
Datum vydání: 2.12.2014
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Odota

Odota je debutující smečka… tedy, vlastně byla debutující smečka, protože ono debutování ve skutečnosti proběhlo již koncem minulého roku, tudíž by možná bylo vhodnější použití minulého času. Vlastně ani s tou smečkou to není zas tak žhavé, neboť smečky povětšinou mívají víc členů, kdežto Odota je jednočlenným projektem, za nímž stojí jistý Jarmo Nuutre (jehož doposud asi nejznámějších působištěm byli stoner / doomoví Talbot, jejichž řady před dvěma lety opustil).

Podle muzikantova jména jste si nejspíš tipnuli, že zemí původu by mohlo být Finsko, ale není tomu tak. Trefili jste se však do správné ugrofinské jazykové rodiny a co do kilometrů to vlastně také není zas tak daleko – Odota totiž pochází z Estonska. Nicméně vzhledem k faktu, že nejsme zeměpisnou stránkou, nás přece jen o něco víc bude zajímat to, co Jarmo Nuutre na „Fever Marshal“ – jak zní jméno onoho debutu Odota – předvádí.

Říct, že jde o black metal, by sice nebylo vyloženě střelou vedle, protože tento žánr bezesporu tvoří páteř „Fever Marshal“, avšak celkově vzato by toto tvrzení pravdě neodpovídalo. Přinejmenším z formálního hlediska toho totiž nahrávka v sobě má o mnoho více. Sice bych se zdráhal to nazývat přímo experimentálním black metal, nicméně nelze přehlížet fakt, že se Jarmo Nuutre ne úplně zřídka pouští i do experimentování s dalšími extrémními (ale ne nutně metalovými) styly. Především se jedná o výstřelky do dronu či chladného industrialu, čehož jsou krásnými příklady skladby jako „Staked Plains“ nebo závěrečná osmiminutovka „Rattlesnakes Unfold“. Bez zajímavosti však rozhodně není ani téměř dvě a půl minuty dlouhé intermezzo s názvem „Half Eagle“, které na desce uvozuje právě nejdelší závěrečný kus.

V této poloze je Odota nejsilnější a taktéž nejzajímavější, a kdyby se celé „Fever Marshal“ odehrávalo v tomto duchu a kvalitě (třeba ta „Rattlesnakes Unfold“ je totiž skutečně výborná), myslím, že bych pomalu mohl hovořit i o nadšení. Problém však tkví v tom, že „Fever Marshal“ je v jádru stále black metalovou nahrávkou a v tomto žánru není muzika Jarmo Nuutreho ani zdaleka tak poutavá. Jedná se o relativně syrovou (nikoliv však rychlopalebnou) podobu black metalu, jemuž nějaký ten povedený riff (kupříkladu v „Cannon“) nechybí. Obecně vzato to ale nic pamětihodného není a s experimentálnějšími pasážemi, které jsou bohužel v menšině, se to rovnat nemůže.

Nějaký potenciál v Odota přítomen je, o tom není sporu. Přece jen je cítit, že autor má něco zkušeností posbíráno. Mám-li ovšem mluvit čistě za sebe, viděl bych cestu především ve zvýšeném podílu experimentování a klidně bych se nebál se oprostit od toho, že má jít o black metal nebo obecně metal. Zůstává však otázkou, zdali to na případných dalších počinech bude takto vnímat i sám autor – a pokud ten bude trvat na převaze black metalu, asi mě to nebude zajímat, nezlepší-li se výrazně úroveň. Ty black metalové kusy na „Fever Marshal“ jsou totiž sice poslouchatelné, ale nic moc navíc.


Sigihl – Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)

Sigihl - Trauermärsche (and a Tango Upon the World's Grave)
Země: Polsko
Žánr: experimental / avantgarde / drone / doom metal / jazz
Datum vydání: 5.12.2014
Label: Arachnophobia Records

Tracklist:
01. Daymare
02. Non credo quia absurdum est
03. Christ-off Waltz
04. The Rite of Pain
05. Tango Catholico (REPENT!)

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions / Arachnophobia Records

Já docela chápu, že je to klišé a že je to pro čtenáře asi nudné, když člověk začne recenzi prohlášením ve stylu, že v Polsku se v posledních letech množí kvalitní black metalové nahrávky jak houby po dešti a že tu vzniká jedna nová kapela lepší než druhá. Jenže když se člověku dostane do ruky deska jako „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“, tak prostě nemůžu udělat nic jiného než jen uznale pokývat hlavou, uctivě smeknout hučku a říct, že ti Poláci fakt kurva umí.

Nicméně, mluvit o Sigihl jako o black metalové kapele je vlastně naprosto zavádějící… popravdě ani nevím, proč jsem takhle začal. Snad proto, že k tomuto stylu mají Poláci blízko pocitově, ačkoliv výrazivem takřka vůbec. Tohle kvarteto skutečně nehraje nic ortodoxního nebo žánrově čistého… a když na to přijde, přístupnost je až to úplně poslední, co byste snad od „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ měli očekávat. Naopak, produkce Sigihl je poměrně dost náročná a v žádném případě není pro každého, což je ostatně asi už vcelku automatická daň za neotřelost.

Každopádně, pojďme nyní trochu zabřednout do nekonečných vod hudebních škatulek. Sice by to asi šlo vcelku jednoduše sfouknout triviálním prohlášením o experimentu nebo něco na ten způsob, ale to by podle mě nebyla taková sranda, tudíž dodejme, že na „Trauermärsche (and a Tango upon the World’s Grave)“ jsou ke slyšení třeba věci jako drone, sludge nebo doom. Nicméně to, co hudbě Sigihl dodává tak obrovský punc něčeho neobvyklého a absolutně vyjetého, je saxofon. Že jste se z kombinace metalu a saxofonu na zadek neposadili? Inu, tak si sedněte, protože způsob, jakým jej Sigihl používají, si to zaslouží. V jejich případě to totiž není doplněk nebo ozdoba, ale naprosto plnohodnotný nástroj, který se proplétá celou deskou jako had a je jejím nejvýraznějším prvkem. A hlavně – ten zvuk saxofonu je naprosto, ale naprosto zhulený, což „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ dodává koňskou dávku hutné psychedelie. Tak či onak bych se k výše jmenovaným stylům nebál přidat ještě jazz.

Když už jsme ale u těch divností, pokračujme nadále. Bavili jsme se vesměs o metalových žánrech, nicméně… zmiňoval jsem už, že Sigihl v sestavě nemají žádnou elektrickou kytaru? „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ tvoří pouze bicí, dunící baskytara, již rozebírané týrání saxofonových klapek a hnusný zmučený řev. Výlučnost Sigihl je ostatně poznat i na tom, ke komu lze jejich hudbu přirovnat, protože mě osobně při poslechu jejich desky napadlo jedno jediné jméno, jež s vodami metalu nemá zhola nic společného – The Plastic People of the Universe. Jistě, ve velké míře je důvodem této podobnosti ono neustálé saxofonové kvílení a z něho plynoucí psychedelické plochy, ale je to tam. A kdyby na to přišlo, klidně by s nadsázkou šlo říct, že Sigihl na „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ znějí tak, jak by asi zněli The Plastic People of the Universe, kdyby se rozhodli pustit se do vod extrémního metalu (bez kytary).

Tak či onak, výsledkem je naprosto temný chorobný sound, jemuž nasazuje korunu odporná nemocná atmosféra. Právě ta je tím hlavním, oč tu běží – Sigihl se k ní dostali zvláštními prostředky, které jsou bezesporu formálně zajímavé samy o sobě, nicméně právě ta těžká hypnotická nálada, jež prostupuje celou deskou jako mor, je tím stěžejním, kvůli čemu je „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ tak fantastickou záležitostí.

Samozřejmě, Sigihl ani zdaleka nejsou pro každého. Je to nelehce stravitelná hudba, podle čehož také vypadají ohlasy na desku… není problém na internetu najít recenze, které „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ posílají do horoucích pekel jako absolutní debilitu. Sama kapela má na svém Facebooku jednu pěknou reakci, jež o snažení Sigihl říká, že je to „zase jedna kvazi-sofistikovaná a avantgardní kupa sraček, která se nedá poslouchat“. Ono to tak vlastně je a bezezbytku sedí i dodatek Sigihl, kteří o tomhle nádherném citátu říkají: „Tohle si zapamatujte, protože je to přesně to, co byste od tohohle alba měli očekávat.“ V překladu: pro milovníky hudebních divností a experimentů je tenhle počin něčím, v čem by měli najít zalíbení.

Sigihl

Když tak o tom přemýšlím, tak „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ je vlastně albem, u něhož pochopím, pokud někdo prohlásí, že nevěří tomu, že se to někomu může upřímně líbit. I přesto však tahle recenze v žádném případě není hipsterským výblitkem, aby autor utvrdil sám sebe v domnělém elitářství tím, že bude veřejně chválit naprosto nenormální muziku – mně se ta deska totiž zcela upřímně líbí. Sigihl hrají přesně ten druh hudby, jakou vyhledávám a jakou chci poslouchat. Je to v tom obrovská síla, je to působivé, je to neotřelé… má to v podstatě vše, co hledám. A přesně to je ten důvod, proč se nebojím prohlásit, že je „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ veledílo a zároveň jedna z nejlepších nahrávek, s nimiž jsem v posledních měsících přišel do styku.


Saiga, Sweeps04, Rawooze

Saiga, Sweeps04, Rawooze
Datum: 26.3.2015
Místo: Praha, Venuše ve Švehlovce
Účinkující: Rawooze, Saiga, Sweeps04

Jestli něco na Praze miluju, je to objevování nových, nevšedních prostor, což se v mém případě děje prostřednictvím zážitků filmových, anebo jako tomu bylo tentokrát, hudebních. O Venuši ve Švehlovce jsem do konání akce neměl ani ponětí, čemuž se v zásadě není moc čemu divit, neboť její hlavní náplní je alternativní divadlo a činohra, což jsou žánry, ve kterých se zdaleka neorientuji tak dobře jako v těch hudebních. Nicméně tentokrát divadlo vystřídala pražsko-sibiřská úderka Saiga v doprovodu dronového poutníka Sweeps04 a nováčků Rawooze, kteří byli představeni coby noise rock, což je nabídka, která se za bohůmlibých osmdesát korun nedala odmítnout.

Původně jsem měl v plánu dorazit do klubu pokud možno dřív, abych měl čas si jeho prostory, které z fotek vypadaly vskutku náramně, pořádně prohlédnout. Nicméně se tak nestalo a já byl nakonec trochu rád, že se začínalo o dobrých deset minut později, takže jsem set Rawooze tak tak stihnul od jeho začátku. Nevím, jestli bych si po jeho skončení vyčítal, že bych přišel o pár minut později, nicméně špatné to rozhodně nebylo. Trio muzikantů bylo sehrané a svůj materiál mělo v malíku, takže stonerová nálož, kterou sypalo do lidí, byla velmi solidní. Rawooze se navíc dokázali vytasit s několika slušnými páčidly nutícími nervovou soustavu minimálně poškubávat hlavou do rytmu i atmosférickými prvky. Jen si nejsem upřímně jist, kde vlastně přišli k označení noise rock, protože nějakou hlukařinu jsem zaznamenal všeho všudy jednou a zvuk kytary byl pořád docela uhlazený. Garáž to byla vpravdě slušná.

Jediným výraznějším škraloupem zůstává hrací doba. Nevím, jestli kluci pobrali, jak dlouho vlastně mají hrát, nebo prostě jen zapomněli na čas, nicméně rozpis ke mně vcelku jasně hovořil o půl hodině, nicméně původně čtvrthodinový skluz natáhli několika písněmi na dvojnásobek. Trochu škoda, tím spíš když uvážím, že po noisovém zářezu, který byl bez debat vrcholem jejich setu, šlo vystoupení pocitově dolů a z toho, co měli k dispozici, nevytěžili maximum. Dost ale výtek. Během balení strunného aparátu jsem měl dost času si prohlédnout, kde se vlastně hraje. Venuše je hodně nevšední prostor. Hala s oprýskanou omítkou, nádherným stropem a starými dveřmi má vskutku impozantní genius loci a koncert do ní sedl dokonale. Absencí pódia i atmosférou trochu připomíná Café v lese, působí ale mnohem vzletněji, vzdušněji.

Byl jsem zvědavý, jak s otevřeným sálem popasuje Sweeps04. Při našem prvním setkání mě jeho dronový trip napříč vesmírem odnesl ve vymrzlém kokpitu daleko mimo realitu a doufal jsem v obdobný zážitek. Vzhledem k tomu, jak na mě podobná hudba působí, jsem neriskoval kácení na podlahu a raději si sednul přímo před kytaristu, armádu krabiček skrývající mnohé efekty a s prvním úderem strun se jal pohroužit do vod představivosti. Ta na sebe nenechala pod vlivem hypnotického dunění dlouho čekat a vykreslila abstraktní tváře planet a hvězd na víčka. Nápad sednout si takřka přímo proti zdroji hlubokých tónů, vibrací, hluku, skřípotu a dalších ruchů se ukázal být pro pohroužení se do hudby takřka k nezaplacení. Skutečně těžko slovy (nebo jakkoliv jinak) zaznamenat, co se člověku v takových chvílích míhá myslí. Poněkud překvapující bylo zjištění, že za několik minut se kolem mě stačilo naskládat cirka deset dalších lidí a přímo přede mnou se naprosto suverénně další dva rozvalili na podlahu. Set dostal ještě hlubší meditativní nádech a Sweeps04 opět z večera vyšel jako bezkonkurečně nejsilnější zážitek.

Když se dostala ke slovu Saiga, večer už se nezadržitelně chýlil ke konci. Sibiřské psychedelické komando odpálilo svoji nálož krátce po půl desáté a ke mně dolehly známé tóny z poslední desky „Steppenlord“. Která skladba přesně to byla, si již vpravdě nepamatuji, nicméně to bylo mé poslední pojítko se známou tvorbou. Obsah tři, čtyř následujících skladeb totiž byl takřka výhradně nový materiál (jen si nejsem jist, jestli směrem k blížícímu se závěru nezazněla titulní skladba debutu) a Saiga sypala do lidí riffy a sóla s jistotou stejnojmenného poloautomatu. Pravda, vzhledem k dost netradičnímu nazvučení, v němž se bicí spoléhaly jen na svůj nativní zvuk, nevyzněla kapela až tak hutně, jak jsem si představoval, nicméně o co menší to byl náklep, tím víc bylo psychedelie.

Atmosféra se dala krájet a šamani velkoměsta měli nakročeno k solidnímu výletu do nekonečných lesů a plání, nebýt technických problémů s kytarou, což celistvost a sílu zážitku poněkud naředilo. Nepřispěl ani časový pres, jenž se neustále upomínal jako netrpělivý zákazník, takže kapela byla jako na trní. Kvůli zpoždění se o dobrých dvacet minut přetáhla policejní desátá, aby Saiga vůbec něco zahrála a nešlo se domů po dvou, třech skladbách. I přesto ale trojice odvedla za daných podmínek parádní výkon, před nímž nezbývá než smeknout, jakkoliv jsem očekával ještě trochu divočejší jízdu. Škoda ne úplně zvládnuté časové organizace, protože jinak by to byla vskutku bezchybná akce. Pro geniální symbiózu hudby a prostoru však do Venuše rád zavítám znovu.


Author & Punisher, Calvera

Author and Punisher poster
Datum: 4.2.2015
Místo: Praha, 007
Účinkující: Author & Punisher, Calvera

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

4. února 2015, Praha, Strahov, koleje, blok č. 7 (nebo spíš ten sklep pod ním), venku trochu sněžilo… anebo možná ne, už si to vlastně nepamatuju, ale ono to je jedno, jelikož hlavní není to, co se dělo venku, ale to, co se dělo uvnitř. Na programu byl totiž koncert, který byl žánrově možná trochu rozhádaný, ale to nemusí být nutně špatně. Přesto měly obě přítomné kapely (to asi nebylo nejlepší pojmenování) něco společného – že to vlastně nejsou kapely, ale záležitosti čistě o jednom člověku. Dvě ukázky toho, jak lze pojmout one-man show? Hurá na věc!

Již padlo, že oba vystupující byli žánrově docela jinde, ale kdybyste se mě zeptali, co za žánr že je Calvera, tak vám to asi neřeknu, protože “baskytara” mi jako oficiální škatulku asi nikdo neuznáte. Je to ale škoda, protože přesně tak to je! Calvera je prostě “onemanpičus s basou”, jenž se na Sedmičce jal představit svůj neskutečně parádní (fakt!) dlouhohrající debut, který byl v té době akorát čerstvě venku. Jestli si ale někdo myslí, že jedna basa a jeden zpěv musí být trochu nuda, tak to ani omylem. Ta muzika je vážně skvělá a byla i na koncertě. Je úplně jedno, že stál Michal alias Calvera na tom pódiu sám (pouze na jednu nebo dvě písničky – teď už nevím jistě – se dostavil host na “zvuky a pazvuky”), protože to prostě a jednoduše fungovalo na jedničku.

To o té jedné baskytaře, jednom vokálu a jednom člověku je určitě pravda, ale ve skutečnosti je těch basových linek v hudbě samozřejmě více. Živě to Michal řešil tím způsobem, že jednotlivé baskytarové motivy “chytal” do krabiček a nechával je znít dál, zatímco sám začal hrát další a tímto způsobem jednotlivé linky přes sebe vrstvil a stavěl z nich výsledné písničky. Nebyla to ale žádná rituální gradace nebo tak něco, všechno civilně a přirozeně, což se ale nijak nevylučovalo s takovým tím pověstným prožíváním hudby. Jednoduše řečeno, bylo to prostě super a Calvera udělal svojí nahrávce skvělou reklamu. Ostatně i díky tomu, že právě z ní se hojně hrálo, takže zazněly songy jako “BBBBlues”, “Noční běžec”, “Hlína”, “70” nebo “Se Satanem”

Hlavní chod večera byl však přece jen o něčem trochu jiném – o hutné industriální náloži, již hodlal poměrně solidně naplněnému klubu naservírovat Američan Tristan Shone coby Author & Punisher. V tomhle případě byl hodně zajímavý už jenom pohled na pódium, protože Author & Punisher není žádný obvyklý krabičkář nebo notebookář… on byl doslova v obležení technikou a měl kolem sebe úctyhodné množství čudlíků, pák, synťáků, pedálů nebo krabiček a nechyběl ani ten notebook. Úplně největší audio pozornost – alespoň z mého skromného pohledu – však na sebe strhávala cosi jako maska se čtyřmi mikrofony, do nichž Tristan vřískal, a hlavně jakýsi buchar, který měl po pravé ruce a který skoro doslova dával rány pěstí. Později se ještě Author & Punisher ke svému rozlehlému robotovi uvázal obojkem na krku a vlastně tím sám sebe zapojil do celého mechanismu.

Nic jiného vlastně ani k vidění nebylo… jen jeden člověk, který za pomoci širokého arzenálu strojů a přístrojů pral do lidí sonickou industriální stěnu. V tomhle případě to však bylo naprosto dostačující, jelikož místo pro nudu tak nějak nezbývalo a dalo dost práce, aby se člověk v tom lomozu vyznal (což je klad!). Author & Punisher vyplnil v podstatě každou skulinku v klubu a celý prostor ovládala jen jeho muzika. Snad jedinou výtku, kterou bych měl, je to, že bych se nezlobil, kdyby to bylo ještě o trochu víc nahlas. Nechápejte mě špatně, zvuk byl pěkný a čitelný, příznivec přeřvaných koncertů a krvácení z uší také nejsem, ale zrovna tady to mohlo bolet (v tom dobrém slova smyslu) ještě o kousek více a každý náraz výše zmiňovaného bucharu mohl kopnout ještě s větší intenzitou. Na druhou stranu, uznávám, že tohle už je spíš takové hledání pičovinek, protože i tak to bylo skvělé a rozhodně se vyplatilo zajít.

P. S. Tristan v Praze předvedl jen část svého arzenálu. Podrobnosti o všech jeho mašinkách najdete na jeho webu!


Scott Walker / Sunn O))) – Soused

Scott Walker / Sunn O))) - Soused
Země: USA
Žánr: experimental / drone / avantgarde
Datum vydání: 15.10.2014
Label: 4AD

Tracklist:
01. Brando
02. Herod 2014
03. Bull
04. Fetish
05. Lullaby

Odkazy Sunn O))):
web / bandcamp

Odkazy Scott Walker:
web

Dronoví velikáni Sunn O))) se v krátké době připletli k další kolaboraci. Není to tak dávno, co spolu s Ulver dali dohromady velmi solidní desku “Terrestrials”, která vyšla na začátku loňského roku. O pár měsíců později pak přišel na svět další počin – tentokrát se Sunn O))) však spojil síly Scott Walker. A pokud jsem se u předchozího počinu alespoň odvážil odhadovat, co by ze spojení obou jmen mohlo vzejít (což se nesetkalo s úspěchem), tentokrát mě něco takového ani nenapadlo, a nechal jsem se prostě překvapit. Hlavně proto, že mi jméno Scotta Walkera takřka nic neříká, a to i přesto, že se tahle persóna ve druhé polovině svého života podle všeho dost orientovala na experimentální hudbu.

Nicméně na tom v zásadě nijak zvlášť nezáleží, protože “Soused” na to jde vlastně docela na rovinu a velkou část ze svých kontur vám spolu s pár detaily na férovku odhalí již v první skladbě. Chaotický zvonivý pohádkový úvod podtržený Walkerovým, takřka operním zpěvem velmi rychle změní barvy a z prosvětlených zítřků se během několika chvil stává černé nebe. Občas z oblak zašlehne blesk. V popředí je charakteristický, deklamující vokál, všude kolem tíživý, dronem nasáklý vzduch, jenž se plní napětím. Na pár okamžiků vysvitne slunce. Pak již opět jen šero a dusivá atmosféra. S další skladbou se na situaci příliš mnoho nemění – pouze se rozšiřuje seznam použitých hluků. Občasné zášlehy bicích zcela ustupují, namísto toho sílí monotónní nátlak, jenž v polovině skladby “Herod 2014” vrcholí.

Možná bych měl dát slovo skladba v souvislosti s tímhle počinem do uvozovek, protože nic takového “Soused” ve své podstatě nezná – alespoň pokud se budeme bavit o tradičním pojetí skladby, jak ji můžete znát z alb “běžných” kapel. Jednotlivé stopy na sebe velmi úzce navazují a tvoří jeden celek. Jednolitou, rozsáhlou plochu, kterou vás postupně provádí. Je tvořena mazlavými, hluboce podladěnými kytarami dronového dua. Z ní vystupuje všechno ostatní: bicí, syntetizátory, příležitostné excesy kytar. Walkerův majestátní vokál, jenž celou záležitost posouvá do další roviny a monument všudypřítomného neznáma a nejistotu ještě víc umocňuje. Vzhledem k tomu zamrzí, že strach z toho, co bude následovat, není během nejvypjatějších momentů ještě o něco intenzivnější a brutálnější k posluchači. “Soused” to však dokáže vynahradit servírováním strachu a schizofrenní atmosféry po celou dobu poslechu.

Jedním z příkladů budiž “Bull”. V první půli jste válcováni kytarami, vokálem, bubny. Šíleným jekotem. Nicméně ten největší očistec přichází až po pominutí vrcholu, v tom naprostém ničem, v dronové kytaře a občasném ruchu. Umění naservírovat tařka nerušené ticho a klid dosahuje maxima. Ta velká, prázdná bublina, do které si můžete dosadit co chcete, veškeré svoje zla, výčitky a noční můry, je ohromná a platí pro album jako celek, nejen pro “Bull”. Zároveň zde významně figuruje schopnost postavit ticho do přímého kontrastu s hlukem, který není nahodilý, ale naopak hluboce promyšlený. Z toho těží následující “Fetish”, jež vás spolehlivě hned zkraje vytrhne cirkulárkou a surovým mlácením kovu o kov. Chvíli vás nechá vycukat, pak vám nervovou soustavu rozvěsí po všech možných syntetizátorech a naváže jediným riffem (operativně tomu říkejme riff) na albu. V tom jediném okamžiku se kompozice nějak blíží tradiční skladbě – rytmus, kytara, zpěv. Ovšem značně zvrhlé skladbě. Skutečně, fetiš v pravém slova smyslu.

Dílo uzavírá ukolébavka mentálně chorých. Ani v poslední části nedostanete vydechnout, na prostor ke vzpamatování vám poskytne až samotný konec. Nic víc, nic míň. “Soused” je nejtěžším deliriem a připomíná naprosto nezřízenou kocovinu večera, na který si ani v nejmenším nepamatujete. Ponoříte-li se do něj (pokud se vám to povede, protože tohle dílo svůj obsah zadarmo nevydá), zapíše se do vás, ať se vám to líbí nebo ne. I přesto, že se na něm fakticky neděje až tak moc, ve vaší hlavě způsobí dění naprosto zásadní.


Shadow of the Torturer – Dronestown

Shadow of the Torturer - Dronestown
Země: USA
Žánr: drone / doom metal
Datum vydání: 2.5.2013
Label: Blind Date Records

Tracklist:
01. Indianapolis / Ukiah
02. We Are a Righteous People / Guyana

Hodnocení: 2,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Dnes výjimečně nebude na pořadu dne žhavá novinka, potažmo letošní deska, nýbrž počin loňský. Druhá placka od americké party Shadow of the Torturer, “Dronestown”, spatřila světlo světa loni v květnu, což je vlastně docela veselé období, když vezmu, o jak ponurou nahrávku se jedná. Trio ze Seattlu totiž na novince valí takřka čistokrevný doom, a pokud se v něm občas mihne nějaká příměs, ve většině případů je to bahnitý sludge nebo drone. Už jen to může slibovat porci silně uhrančivé hudby, nicméně vzhledem k tomu, že o téhle bandě jsem slyšel prvně v životě, byl jsem raději střízlivý a čekal, čím mě ohromí. Nu, vyplatilo se. Bohužel, v tomhle případě nenásledují slova chvály, jako spíš oddych, že jsem toho skutečně neočekával příliš mnoho a nejsem tak v závěru zklamaný. Což o to, chlapi to občas drhnou věru slušně, nicméně kde se stala chyba, že je to nakonec takové… nanicovaté?

Na první pohled na to jdou Shadow of the Torturer docela rozumně. Zvolili pro “Dronestown” velmi rozumnou stopáž necelých 40 minut. Do nich se vecpaly dvě skladby, obě dvě stejně dlouhé. To vzhledem k žánru není problém, nicméně v podání Američanů je to docela kámen úrazu. Už první skladba “Indianapolis / Ukiah” se rozjíždí na můj vkus až příliš dlouho a nerozvíjí přitom žádný zásadnější motiv, který by utkvěl v uchu. První zapamatovatelnější pasáž přichází takřka v samém závěru. Druhý kus “We Are a Righteous People / Guyana” pak na nějaký vývoj docela rezignoval a tak nějak nevím, co si o něm mám přesně myslet. V podstatě jde o 21 minut úmorné kytarové nudy, do níž je puštěn záznam dialogů, monologů neznámých osob nebo jejich útržků a sem tam mezi nimi zařve vokalista Mikey Brown (mimochodem zakládající člen kapely, který jediný zbyl z původní sestavy). Upřímně řečeno, poslouchat 21 minut skladbu, která se nevyvíjí a nikam nespěje, je dost nuda. Mimoto, celý závěr desky jde díky tomu do kytek a vy jste spíš rádi, že jste se vůbec dobrali nějakého konce, pokud jste v přehrávači už dávno nenašli nějakou záživnější hudbu.

A co se týče hudby samotné, taky to není až tak slavné. V “Indianapolis / Ukiah” občas probublá bahnem zajímavý moment, ale většinou se člověk u poslechu regulérně nudí. Ano, jako celek je alespoň první skladba hutná a mazlavá, ale kromě toho nic dalšího nenabízí. Samo o sobě je to prostě málo. Navíc vcelku rychle praští do ucha fakt, že kapela v druhé skladbě vykrádá některé prvky ze skladby první. Za rámeček si Shadow of the Torturer určitě nedají ani to, že deska má 40 minut a já prakticky nemám o čem psát, protože prostě není o čem. “Dronestown” je sice obrazem dystopie jako cyp, jenže řádně nudné dystopie.

Dost dlouho jsem přemýšlel nad tím, co vlastně chce kapela skrze desku sdělit, a když nepočítám, že to jsou myšlenky plné zmaru a deprese, tak mě vcelku nic nenapadá. Pokud má druhá skladba zobrazovat současnou zkriplovatělou/pokryteckou/degenerovanou americkou společnost, pořád by to mohla dělat zábavnější metodou, než nutit posluchače poslouchat 21 minut koncentrované nudy. A přitom Shadow of the Torturer umí nahrát i dobré věci, protože když srovnám “Dronestown” s jejich stranou splitka s Ghost of Wem, je to jako nebe a dudy. Vzhledem k tomu, že jsem neslyšel jejich prvotinu, nebudu vynášet soudy nad tím, ve kterém případě měli silnější nebo slabší chvilku a spokojím se s prohlášením, že jejich druhá řadovka za poslech rozhodně nestojí, protože doposlouchat se dá leda s pořádnou dávkou sebezapření.


Nadja – Queller

Nadja - Queller
Země: Kanada / Německo
Žánr: drone / doom
Datum vydání: 20.2.2014
Label: Essence Music

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Nadja je jednou z těch kapel (kterých po světě neběhá mnoho), jejichž diskografii jen velmi těžko budete mít kompletní a stoprocentně naposlouchanou od A do Z. Za jedenáct let existence vydali tolik nahrávek, že se mi to ani počítat nechce. Letošní rok je pak jeden z těch méně produktivních, kdy vydali jen jedinou řadovku – ta ovšem stojí za to.

Přiznám se, že k loňskému počinu “Flipper” jsem se ještě nedostal, nicméně letošní “Queller” je vážně paráda. Na 40 minutách skrývá čtyři skladby téměř totožné jak délkou, tak svým charakterem. Hlavním jmenovatelem je tu především zvuk a atmosféra. Špinavá, zašuměná produkce podtrhuje dronovou složku a skvěle spolupracuje s rozostřenou, silně zkreslenou kytarou. Hutné riffy znějí ještě hutněji, výšky jsou naopak otupené a zní jako vzdálené chóry mučených strun. Bahnitému základu přispívá baskytara.

Celá deska je, jak už bývá zvykem, klidná. Pomalu tekoucí proud hudby však není depresivní a veškerá agrese chybí. Takřka celá “Queller” působí uvolněně a přirozeně, jako celek má mnohem blíže k shoegazu než k dronovému či noisovému očistci. Postupně plyne a sílí. První dvě skladby jsou takřka relaxační a až ve třetí “Lidérc” se objeví monumentálnější riff. Závěrečná “Quell” je od začátku maličko vypjatější než zbylé skladby, ale až ve druhé polovině boří budovanou poklidnou atmosféru, kterou bezezbytku zpracovává a transformuje v nátlak a noisové završení. Perfektní gradace desky se stará o zážitek, který je-li správně umocněn dalšími vlivy (klidné prostředí, noc, kvalitní jed dle chuti), roste do závratných výšin.

Jako celek funguje “Queller” na výbornou. Je to sice naprosto typická Nadja, nicméně i přesto mu nelze takřka nic vytknout. Je-li to vaše první setkání s kapelou, nejspíš budete z “Queller” unešeni, pokud již máte od téhle kanadské dvojice pár alb v malíku, překvapeni asi nebudete, nicméně potěšeni zaručeně.


Earth – Primitive and Deadly

Earth - Primitive and Deadly
Země: USA
Žánr: doom / drone / stoner metal
Datum vydání: 1.9.2014
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Torn by the Fox of the Crescent Moon
02. There Is a Serpent Coming
03. From the Zodiacal Light
04. Even Hell Has Its Heroes
05. Rooks Across the Gate

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Tvorbu americké kapely Earth, jež ve svých dronových začátcích ovlivnila mnoho budoucích žánrových ikon jako Sunn O))), jsem vždy považoval za takovou hru, na niž posluchač buď přistoupí a bude se královsky bavit, nebo nepřistoupí a pak bude jejich produkci považovat za zaranžované melancholické nic. Pokud se má do hudby skutečně dostat, musí hltat atmosféru a užívat si každičký náladotvorný postup, vdechovat každý decibel a musí se ponořit do dlouhých, často repetetivních či variujících melancholických pasáží. Zatímco u prvních drone/doomových počinů toto platilo nejméně trojnásob (což se dá říci asi o žánru samotném), nové desky balancující mezi post-rockem, doom metalem a country nabízí o poznání lépe lépe poslouchatelnou, přesto však pro netrpělivého posluchače spíše zdlouhavou hudbu, kde prim hraje atmosféra. Za prvního a nejreprezentativnějšího zástupce nového stylu platí asi zejména “Hex; Or Printing in the Infernal Method”, jež mi náladou evokovalo (a vzhledem k jedné dobové recenzi jednoho konkurenčního webu nejen mně) soundtrack jednoho z mých nejoblíbenějších filmů, “Mrtvého muže”, specifického poetického westernu od Jima Jarmusche. Zadumané kytarové linky, rozvleklé tempo, představa putování melancholicky vyprahlým jihem Severní Ameriky. To zní skvěle, ne?

A tento model, jež je zde obohacen o hutnější a (jak i obal napovídá) pestřejší zvuk, byl na nové desce nazvané “Primitive and Deadly” doveden takřka k dokonalosti. Tentokrát na mě Earth působí přístupněji, vstřícněji a přehledněji, ovšem stále držící se svého osobitého zvuku a způsobu tvorby a práce s motivy. Tady kytarový zákrut, jinde melancholické vokály, konstantně pohlcující atmosféra a to vše zabaleno do fascinujícího zvuku, z něhož zádumčivá nálada čiší. Každá skladba obstojí samostatně, jako celek pak deska fantasticky drží pohromadě, a i když jde namítat, že jsou si skladby navzájem místy trochu podobné, člověka atmosféra přiměje stále poslouchat dál. Instrumentace je podřízena nápadům a náladě, každý přispívá svou trochou do mlýna ve prospěch zdařilého hypnotického celku. A má to sílu, zatracenou sílu.

První skladba “Torn by the Fox of the Crescent Moon” ihned odhalí směr, jakým se bude deska ubírat. Úvod na základě gradace jednoho motivu zdůrazní zakvílení kytar a přichází pozvolný přechod k hlavním postupům, u nichž se melancholická atmosféra dá krájet. Je zde evidentní zpřehlednění songwritingu, což pomáhá člověku lépe se orientovat se v atmosférickém oceánu a patřičně si vychutnat každou nuanci v rámci vzletně hrubých kompozic. Skladba je celá instrumentální a hned jedna z mých nejoblíbenějších. Následující “There Is a Serpent Coming” pak předvede doomovější tvář obohacenou o zpěv hostujícího Marka Lanegana. “From the Zodiacal Light” je jedenáctiminutovým opusem, jenž jako by kombinoval to nejlepší s obou předchozích, tentokrát se zde objeví postapokalyptické bluesové vokály hostující zpěvačky Rabi Shabeen Qazi (z psychedelicky rockové kapely Rose Windows), jež celou skladbu neuvěřitelně posunují vzhůru. Fanoušci hypnotických sól si přijdou na své v “Even Hell Has Its Heroes” a mně pomalu docházejí nápady na adjektiva, jimiž bych mohl popsat nádhernou pohlcující atmosféru, jež je na celém albu přítomna. Zkrátka, to se musí slyšet. U poslechu závěrečné “Rooks Across the Gate” pak jen slintám blahem…

“Primitive and Deadly” je svěží deska, jež i přes klasický zvuk založený na “Hexovském” modelu posouvá tvorbu Earth zase o kousek dál směrem k přehlednějším, ovšem o to více pohlcujícím, kompozicím. Díky tomu má potenciál zaujmout i posluchače, kterým dřívější tvorba (a teď nemyslím jen ony hlubinné drone/doomové počiny) přišla moc suchá a neuchopitelná. Jste-li přívrženci melancholie v hudbě, neváhejte ani vteřinu, neboť tahle deska má zkrátka sílu…