Archiv štítku: drone

Scott Walker / Sunn O))) – Soused

Scott Walker / Sunn O))) - Soused
Země: USA
Žánr: experimental / drone / avantgarde
Datum vydání: 15.10.2014
Label: 4AD

Tracklist:
01. Brando
02. Herod 2014
03. Bull
04. Fetish
05. Lullaby

Odkazy Sunn O))):
web / bandcamp

Odkazy Scott Walker:
web

Dronoví velikáni Sunn O))) se v krátké době připletli k další kolaboraci. Není to tak dávno, co spolu s Ulver dali dohromady velmi solidní desku “Terrestrials”, která vyšla na začátku loňského roku. O pár měsíců později pak přišel na svět další počin – tentokrát se Sunn O))) však spojil síly Scott Walker. A pokud jsem se u předchozího počinu alespoň odvážil odhadovat, co by ze spojení obou jmen mohlo vzejít (což se nesetkalo s úspěchem), tentokrát mě něco takového ani nenapadlo, a nechal jsem se prostě překvapit. Hlavně proto, že mi jméno Scotta Walkera takřka nic neříká, a to i přesto, že se tahle persóna ve druhé polovině svého života podle všeho dost orientovala na experimentální hudbu.

Nicméně na tom v zásadě nijak zvlášť nezáleží, protože “Soused” na to jde vlastně docela na rovinu a velkou část ze svých kontur vám spolu s pár detaily na férovku odhalí již v první skladbě. Chaotický zvonivý pohádkový úvod podtržený Walkerovým, takřka operním zpěvem velmi rychle změní barvy a z prosvětlených zítřků se během několika chvil stává černé nebe. Občas z oblak zašlehne blesk. V popředí je charakteristický, deklamující vokál, všude kolem tíživý, dronem nasáklý vzduch, jenž se plní napětím. Na pár okamžiků vysvitne slunce. Pak již opět jen šero a dusivá atmosféra. S další skladbou se na situaci příliš mnoho nemění – pouze se rozšiřuje seznam použitých hluků. Občasné zášlehy bicích zcela ustupují, namísto toho sílí monotónní nátlak, jenž v polovině skladby “Herod 2014” vrcholí.

Možná bych měl dát slovo skladba v souvislosti s tímhle počinem do uvozovek, protože nic takového “Soused” ve své podstatě nezná – alespoň pokud se budeme bavit o tradičním pojetí skladby, jak ji můžete znát z alb “běžných” kapel. Jednotlivé stopy na sebe velmi úzce navazují a tvoří jeden celek. Jednolitou, rozsáhlou plochu, kterou vás postupně provádí. Je tvořena mazlavými, hluboce podladěnými kytarami dronového dua. Z ní vystupuje všechno ostatní: bicí, syntetizátory, příležitostné excesy kytar. Walkerův majestátní vokál, jenž celou záležitost posouvá do další roviny a monument všudypřítomného neznáma a nejistotu ještě víc umocňuje. Vzhledem k tomu zamrzí, že strach z toho, co bude následovat, není během nejvypjatějších momentů ještě o něco intenzivnější a brutálnější k posluchači. “Soused” to však dokáže vynahradit servírováním strachu a schizofrenní atmosféry po celou dobu poslechu.

Jedním z příkladů budiž “Bull”. V první půli jste válcováni kytarami, vokálem, bubny. Šíleným jekotem. Nicméně ten největší očistec přichází až po pominutí vrcholu, v tom naprostém ničem, v dronové kytaře a občasném ruchu. Umění naservírovat tařka nerušené ticho a klid dosahuje maxima. Ta velká, prázdná bublina, do které si můžete dosadit co chcete, veškeré svoje zla, výčitky a noční můry, je ohromná a platí pro album jako celek, nejen pro “Bull”. Zároveň zde významně figuruje schopnost postavit ticho do přímého kontrastu s hlukem, který není nahodilý, ale naopak hluboce promyšlený. Z toho těží následující “Fetish”, jež vás spolehlivě hned zkraje vytrhne cirkulárkou a surovým mlácením kovu o kov. Chvíli vás nechá vycukat, pak vám nervovou soustavu rozvěsí po všech možných syntetizátorech a naváže jediným riffem (operativně tomu říkejme riff) na albu. V tom jediném okamžiku se kompozice nějak blíží tradiční skladbě – rytmus, kytara, zpěv. Ovšem značně zvrhlé skladbě. Skutečně, fetiš v pravém slova smyslu.

Dílo uzavírá ukolébavka mentálně chorých. Ani v poslední části nedostanete vydechnout, na prostor ke vzpamatování vám poskytne až samotný konec. Nic víc, nic míň. “Soused” je nejtěžším deliriem a připomíná naprosto nezřízenou kocovinu večera, na který si ani v nejmenším nepamatujete. Ponoříte-li se do něj (pokud se vám to povede, protože tohle dílo svůj obsah zadarmo nevydá), zapíše se do vás, ať se vám to líbí nebo ne. I přesto, že se na něm fakticky neděje až tak moc, ve vaší hlavě způsobí dění naprosto zásadní.


Shadow of the Torturer – Dronestown

Shadow of the Torturer - Dronestown
Země: USA
Žánr: drone / doom metal
Datum vydání: 2.5.2013
Label: Blind Date Records

Tracklist:
01. Indianapolis / Ukiah
02. We Are a Righteous People / Guyana

Hodnocení: 2,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Dnes výjimečně nebude na pořadu dne žhavá novinka, potažmo letošní deska, nýbrž počin loňský. Druhá placka od americké party Shadow of the Torturer, “Dronestown”, spatřila světlo světa loni v květnu, což je vlastně docela veselé období, když vezmu, o jak ponurou nahrávku se jedná. Trio ze Seattlu totiž na novince valí takřka čistokrevný doom, a pokud se v něm občas mihne nějaká příměs, ve většině případů je to bahnitý sludge nebo drone. Už jen to může slibovat porci silně uhrančivé hudby, nicméně vzhledem k tomu, že o téhle bandě jsem slyšel prvně v životě, byl jsem raději střízlivý a čekal, čím mě ohromí. Nu, vyplatilo se. Bohužel, v tomhle případě nenásledují slova chvály, jako spíš oddych, že jsem toho skutečně neočekával příliš mnoho a nejsem tak v závěru zklamaný. Což o to, chlapi to občas drhnou věru slušně, nicméně kde se stala chyba, že je to nakonec takové… nanicovaté?

Na první pohled na to jdou Shadow of the Torturer docela rozumně. Zvolili pro “Dronestown” velmi rozumnou stopáž necelých 40 minut. Do nich se vecpaly dvě skladby, obě dvě stejně dlouhé. To vzhledem k žánru není problém, nicméně v podání Američanů je to docela kámen úrazu. Už první skladba “Indianapolis / Ukiah” se rozjíždí na můj vkus až příliš dlouho a nerozvíjí přitom žádný zásadnější motiv, který by utkvěl v uchu. První zapamatovatelnější pasáž přichází takřka v samém závěru. Druhý kus “We Are a Righteous People / Guyana” pak na nějaký vývoj docela rezignoval a tak nějak nevím, co si o něm mám přesně myslet. V podstatě jde o 21 minut úmorné kytarové nudy, do níž je puštěn záznam dialogů, monologů neznámých osob nebo jejich útržků a sem tam mezi nimi zařve vokalista Mikey Brown (mimochodem zakládající člen kapely, který jediný zbyl z původní sestavy). Upřímně řečeno, poslouchat 21 minut skladbu, která se nevyvíjí a nikam nespěje, je dost nuda. Mimoto, celý závěr desky jde díky tomu do kytek a vy jste spíš rádi, že jste se vůbec dobrali nějakého konce, pokud jste v přehrávači už dávno nenašli nějakou záživnější hudbu.

A co se týče hudby samotné, taky to není až tak slavné. V “Indianapolis / Ukiah” občas probublá bahnem zajímavý moment, ale většinou se člověk u poslechu regulérně nudí. Ano, jako celek je alespoň první skladba hutná a mazlavá, ale kromě toho nic dalšího nenabízí. Samo o sobě je to prostě málo. Navíc vcelku rychle praští do ucha fakt, že kapela v druhé skladbě vykrádá některé prvky ze skladby první. Za rámeček si Shadow of the Torturer určitě nedají ani to, že deska má 40 minut a já prakticky nemám o čem psát, protože prostě není o čem. “Dronestown” je sice obrazem dystopie jako cyp, jenže řádně nudné dystopie.

Dost dlouho jsem přemýšlel nad tím, co vlastně chce kapela skrze desku sdělit, a když nepočítám, že to jsou myšlenky plné zmaru a deprese, tak mě vcelku nic nenapadá. Pokud má druhá skladba zobrazovat současnou zkriplovatělou/pokryteckou/degenerovanou americkou společnost, pořád by to mohla dělat zábavnější metodou, než nutit posluchače poslouchat 21 minut koncentrované nudy. A přitom Shadow of the Torturer umí nahrát i dobré věci, protože když srovnám “Dronestown” s jejich stranou splitka s Ghost of Wem, je to jako nebe a dudy. Vzhledem k tomu, že jsem neslyšel jejich prvotinu, nebudu vynášet soudy nad tím, ve kterém případě měli silnější nebo slabší chvilku a spokojím se s prohlášením, že jejich druhá řadovka za poslech rozhodně nestojí, protože doposlouchat se dá leda s pořádnou dávkou sebezapření.


Nadja – Queller

Nadja - Queller
Země: Kanada / Německo
Žánr: drone / doom
Datum vydání: 20.2.2014
Label: Essence Music

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Nadja je jednou z těch kapel (kterých po světě neběhá mnoho), jejichž diskografii jen velmi těžko budete mít kompletní a stoprocentně naposlouchanou od A do Z. Za jedenáct let existence vydali tolik nahrávek, že se mi to ani počítat nechce. Letošní rok je pak jeden z těch méně produktivních, kdy vydali jen jedinou řadovku – ta ovšem stojí za to.

Přiznám se, že k loňskému počinu “Flipper” jsem se ještě nedostal, nicméně letošní “Queller” je vážně paráda. Na 40 minutách skrývá čtyři skladby téměř totožné jak délkou, tak svým charakterem. Hlavním jmenovatelem je tu především zvuk a atmosféra. Špinavá, zašuměná produkce podtrhuje dronovou složku a skvěle spolupracuje s rozostřenou, silně zkreslenou kytarou. Hutné riffy znějí ještě hutněji, výšky jsou naopak otupené a zní jako vzdálené chóry mučených strun. Bahnitému základu přispívá baskytara.

Celá deska je, jak už bývá zvykem, klidná. Pomalu tekoucí proud hudby však není depresivní a veškerá agrese chybí. Takřka celá “Queller” působí uvolněně a přirozeně, jako celek má mnohem blíže k shoegazu než k dronovému či noisovému očistci. Postupně plyne a sílí. První dvě skladby jsou takřka relaxační a až ve třetí “Lidérc” se objeví monumentálnější riff. Závěrečná “Quell” je od začátku maličko vypjatější než zbylé skladby, ale až ve druhé polovině boří budovanou poklidnou atmosféru, kterou bezezbytku zpracovává a transformuje v nátlak a noisové završení. Perfektní gradace desky se stará o zážitek, který je-li správně umocněn dalšími vlivy (klidné prostředí, noc, kvalitní jed dle chuti), roste do závratných výšin.

Jako celek funguje “Queller” na výbornou. Je to sice naprosto typická Nadja, nicméně i přesto mu nelze takřka nic vytknout. Je-li to vaše první setkání s kapelou, nejspíš budete z “Queller” unešeni, pokud již máte od téhle kanadské dvojice pár alb v malíku, překvapeni asi nebudete, nicméně potěšeni zaručeně.


Earth – Primitive and Deadly

Earth - Primitive and Deadly
Země: USA
Žánr: doom / drone / stoner metal
Datum vydání: 1.9.2014
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Torn by the Fox of the Crescent Moon
02. There Is a Serpent Coming
03. From the Zodiacal Light
04. Even Hell Has Its Heroes
05. Rooks Across the Gate

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Tvorbu americké kapely Earth, jež ve svých dronových začátcích ovlivnila mnoho budoucích žánrových ikon jako Sunn O))), jsem vždy považoval za takovou hru, na niž posluchač buď přistoupí a bude se královsky bavit, nebo nepřistoupí a pak bude jejich produkci považovat za zaranžované melancholické nic. Pokud se má do hudby skutečně dostat, musí hltat atmosféru a užívat si každičký náladotvorný postup, vdechovat každý decibel a musí se ponořit do dlouhých, často repetetivních či variujících melancholických pasáží. Zatímco u prvních drone/doomových počinů toto platilo nejméně trojnásob (což se dá říci asi o žánru samotném), nové desky balancující mezi post-rockem, doom metalem a country nabízí o poznání lépe lépe poslouchatelnou, přesto však pro netrpělivého posluchače spíše zdlouhavou hudbu, kde prim hraje atmosféra. Za prvního a nejreprezentativnějšího zástupce nového stylu platí asi zejména “Hex; Or Printing in the Infernal Method”, jež mi náladou evokovalo (a vzhledem k jedné dobové recenzi jednoho konkurenčního webu nejen mně) soundtrack jednoho z mých nejoblíbenějších filmů, “Mrtvého muže”, specifického poetického westernu od Jima Jarmusche. Zadumané kytarové linky, rozvleklé tempo, představa putování melancholicky vyprahlým jihem Severní Ameriky. To zní skvěle, ne?

A tento model, jež je zde obohacen o hutnější a (jak i obal napovídá) pestřejší zvuk, byl na nové desce nazvané “Primitive and Deadly” doveden takřka k dokonalosti. Tentokrát na mě Earth působí přístupněji, vstřícněji a přehledněji, ovšem stále držící se svého osobitého zvuku a způsobu tvorby a práce s motivy. Tady kytarový zákrut, jinde melancholické vokály, konstantně pohlcující atmosféra a to vše zabaleno do fascinujícího zvuku, z něhož zádumčivá nálada čiší. Každá skladba obstojí samostatně, jako celek pak deska fantasticky drží pohromadě, a i když jde namítat, že jsou si skladby navzájem místy trochu podobné, člověka atmosféra přiměje stále poslouchat dál. Instrumentace je podřízena nápadům a náladě, každý přispívá svou trochou do mlýna ve prospěch zdařilého hypnotického celku. A má to sílu, zatracenou sílu.

První skladba “Torn by the Fox of the Crescent Moon” ihned odhalí směr, jakým se bude deska ubírat. Úvod na základě gradace jednoho motivu zdůrazní zakvílení kytar a přichází pozvolný přechod k hlavním postupům, u nichž se melancholická atmosféra dá krájet. Je zde evidentní zpřehlednění songwritingu, což pomáhá člověku lépe se orientovat se v atmosférickém oceánu a patřičně si vychutnat každou nuanci v rámci vzletně hrubých kompozic. Skladba je celá instrumentální a hned jedna z mých nejoblíbenějších. Následující “There Is a Serpent Coming” pak předvede doomovější tvář obohacenou o zpěv hostujícího Marka Lanegana. “From the Zodiacal Light” je jedenáctiminutovým opusem, jenž jako by kombinoval to nejlepší s obou předchozích, tentokrát se zde objeví postapokalyptické bluesové vokály hostující zpěvačky Rabi Shabeen Qazi (z psychedelicky rockové kapely Rose Windows), jež celou skladbu neuvěřitelně posunují vzhůru. Fanoušci hypnotických sól si přijdou na své v “Even Hell Has Its Heroes” a mně pomalu docházejí nápady na adjektiva, jimiž bych mohl popsat nádhernou pohlcující atmosféru, jež je na celém albu přítomna. Zkrátka, to se musí slyšet. U poslechu závěrečné “Rooks Across the Gate” pak jen slintám blahem…

“Primitive and Deadly” je svěží deska, jež i přes klasický zvuk založený na “Hexovském” modelu posouvá tvorbu Earth zase o kousek dál směrem k přehlednějším, ovšem o to více pohlcujícím, kompozicím. Díky tomu má potenciál zaujmout i posluchače, kterým dřívější tvorba (a teď nemyslím jen ony hlubinné drone/doomové počiny) přišla moc suchá a neuchopitelná. Jste-li přívrženci melancholie v hudbě, neváhejte ani vteřinu, neboť tahle deska má zkrátka sílu…


Wolvserpent, Argonaut

Wolvserpent
Datum: 25.9.2014
Místo: Praha, 007
Účinkující: Argonaut, Wolvserpent

Když jsem byl ještě náctiletý idiot (což o to, idiot jsem možná stále, to neumím úplně posoudit, ale alespoň už nejsem náctiletý), považoval jsem americkou metalovou scénu za něco horšího oproti té evropské. Samozřejmě, výjimky byly, o tom žádná, ale obecně jsem si myslel tuhle kravinu. Sice nemohu tvrdit, že by se stav věcí v posledních letech přímo obrátil, ale minimálně se změnil v tom, že jsem si k zámořské tvrdé muzice našel cestu a vytvořil jsem si k ní jistý vztah. A také bych si dovolil tvrdit, že jsou žánry, v nichž Američané nám Evropanům dávají těžce na budku, čímž však v žádném případě nemyslím před pár lety populární metalcore a aktuálně populární djent, protože obě tyhle záležitosti mi přijdou (opět – až na absolutní výjimky) jako trendové blbosti a je úplně jedno, jestli je ta kapela z USA, z Čech nebo ze Somálska.

Američané však podle mě vedou na poli sludge, drone/doomu a podobných těžkých (a zatěžkaných) záležitostí. A právě do zmiňované druhé škatulky spadá rovněž duo Wolvserpent ze státu Idaho, které v loňském roce vydalo excelentní desku “Perigaea Antahkarana” s neskutečně hutnou a hypnotickou atmosférou. A když se člověk dozví, že takové zlo hraje na Sedmičce a za dvě stovky peněz, je o náplni jednoho čtvrtečního večera hned rozhodnuto…

Wolvserpent přijeli sami bez doprovodu, takže jim společnost na koncertě dělal domácí support v podobě stonerové party Argonaut. Když jsem dorazil do klubu, na pódiu stála (resp. z jedné poloviny seděla) americká dvojice a ladila zvuk… jakmile doladila, došlo k menšímu úklidu a své nádobíčko vybalili (žádné dvojsmysly) právě Argonaut. Chvíli nato hradecká čtveřice spustila svůj upřímný rokenrol. Na rovinu říkám, že Argonaut nejsou zrovna záležitost, jakou bych si s nadšením denně pouštěl do sluchátek (aby mě někdo špatně nepochopil, že mám něco proti té kapele, mám na mysli obecně tenhle druh hudby), ale živě mě to nejenže nenudí, naopak mě to i baví – a bavili mě i Argonaut. On to teda nebyl úplně geniální koncert, přišlo mi, že sem tam něco ujelo (ale možná se mi to zdálo a byl to umělecký záměr, úplně dopodrobna tuhle formaci naposlouchanou nemám), vokálům moc nebylo rozumět, ale ono to tak nějak vůbec nevadilo, jelikož ze skupiny vyzařovala pohoda, nestrojenost a právě zmiňovaná upřímnost, což se nakonec ukázalo být důležitějším faktorem, než aby každý akord seděl na sto procent. Skupina moc nekecala, jen sem tam vtípek (“Hele, Jirko, zkus si naladit… já jsem si naladil a je to fakt super pocit… něco jak když se vychčiješ.”), takže to odsýpalo rychle. K tomu, že se člověk neměl šanci začít nudit, dozajista přispělo i to, že Argonaut hráli velice krátce, možná až moc, protože nějakou jednu nebo dvě písničky navrch bych osobně klidně snesl.

Největší nevýhodou Argonaut ovšem bylo to, že se jejich muzika k hlavnímu programu moc nehodila. Ono je ale pravda, že mě nenapadá zrovna moc českých kapel, které by se náladou své hudby blížily k Wolvserpent, takže je to nakonec jedno. Hlavní byl fakt, že vzápětí už se na pódium vypravila zámořská dvojice a opravdu jen ve dvojici, jelikož Wolvserpent žádné další koncertní muzikanty nemají a vystačí si ve dvou. I díky tomu by si někdo mohl vzpomenout třeba na Jucifer, kteří to mají rozdělené obdobně, ale rozdíly mezi oběma formacemi jsou velké a rozhodně nekončí jen tím, že jsou nástroje mužské a ženské části sestavy prohozené.

Zvuk Wolvserpent není zrovna jednoduchý, naopak je dost hluboký a členitý, a to takovým způsobem, že ve dvou lidech to živě dost dobře nejde zahrát všechno. Není tedy divu, že si kapela vypomáhala i samply, které společně s kytarou a vokálem ovládal Blake Green. Kromě toho měl k dispozici i široký výběr pedálů, s nimiž sound své kytary různě lámal a modifikoval. Zároveň však různé zvuky “chytal” a nechával je pomocí samplu dál rezonovat, zatímco na “zachycený” riff začal stavět další a takto hudbu postupně vrstvil. A vlastně se to netýkalo jen jeho vlastního nástroje, ale i houslí kolegyně Brittany McConnell.

Brittany se však obecně věnovala spíše bicím a housle brala do ruky jen málo, nicméně tak to bylo v pořádku, jelikož i na desce mají housle spíše menší prostor a uplatňují se především v nekytarových předehrách dlouhých opusů. Pozitivní ovšem, že ani tato “intra” (která jsou mnohdy tak dlouhá, že je trochu na hlavu to nazývat intrem – proto uvozovky) nebyla živě nijak šizena a Wolvserpent je hráli. I přesto však (zcela logicky) měla navrch mohutná zvuková stěna kytary a bicích, do níž tu a tam svým zvířecím vokálem vstupoval Blake. Snažení Wolvserpent hodně pomáhal i skvělý zvuk, jenž byl hodně nahlas, jak se na drone/doom sluší a patří, ale ne tak moc, aby z toho posluchače fyzicky bolely uši. A především – sound byl i přes hlasitost nádherně čitelný a takřka bezchybný. V této konstelaci pak již pro Wolvserpent nebyl problém předvést onu hutnou atmosféru svých desek i v živém provedení. Nebyly k tomu potřeba žádné rekvizity, svícny, kápě… bylo jen nějaké menší kadidlo, nic víc a stejně byli Američané víc okultní než většina black metalu. Jednoduše řečeno, bylo to silné, a to setsakra hodně.

Jediným mínusem vystoupení Wolvserpent se tak stala jeho délka, protože zazněly pouhopouhé tři skladby (jestli jsem správně počítal), mezi nimiž určitě nechyběly “Within the Light of Fire” a “In Mirrors of Water”“Perigaea Antahkarana”… tou třetí si nejsem jistý, protože už jsem trochu v transu z hutné atmosféry takové detaily nevnímal. Ono je pravda, že při délce kompozic Wolvserpent ony tři písně i tak vydaly asi na hodinu času, ale i tak… jestli jsem u Argonaut řekl, že bych nějaký song navíc klidně snesl, u Wolvserpent bych jej snesl zcela určitě. Nicméně nedalo se svítit, po posledním tónu Blake Green pronesl prostě “Thank you” (což byla jen tak mimochodem první slova kapely směrem k publiku), Brittany McConnell se na lidi usmála (což jen tak mimochodem dělala při potlesku po každé skladbě) a Wolvserpent byli pryč.

Na druhou stranu, i ta hodina byla natolik intenzivní, že opravdový důvod ke stížnostem není žádný. Výsledkem byl totiž i tak nejlepší koncert, co jsem letos viděl, čehož tedy nebyl úplný problém dosáhnout, jelikož letos ty akce prozatím pěkně flákám, ale na tom, že vystoupení Wolvserpent bylo úžasné, to nemění zhola nic.


The Body – I Shall Die Here

The Body - I Shall Die Here
Země: USA
Žánr: sludge / drone
Datum vydání: 1.4.2014
Label: RVNG

Tracklist:
01. To Carry the Seeds of Death Within Me
02. Alone All the Way
03. The Night Knows No Dawn
04. Hail to Thee, Everlasting Pain
05. Our Souls Were Clean
06. Darkness Surrounds Us

Hodnocení:
Atreides – 9/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Kapely, z jejichž poslechu mám respekt, bych spočítal zhruba na prstech dvou rukou. Většinou jde o uskupení, kterým jde o víc než o hudbu samotnou, spíš o její prožití do posledního tónu. Prožití tělem, kdy vám brutální muzika tak propláchne uši, že na to jen tak nezapomenete, stejně jako prožití duševní, které ve vás zanechá hluboký přesah, to něco, co vás fascinuje, ale ne vždy tomu rozumíte. Přesně do téhle škatule kapel se řadí i americké duo The Body, jež nás už nějaký ten pátek zásobuje těžkotonážním sludgem. Jenže i to jim přijde málo, takže spřáhli síly s Haxan Cloakem, mágem dark ambientu a dronu, a vypustili do světa desku “I Shall Die Here”.

Loňská deska “Christ, Redeemers” se vyznačovala hlavně těžkou, hypnotickou atmosférou, z níž prosvítají čisté sbory a smyčcové party coby jemná duchovní esence, která vám ve všem tom bordelu přináší alespoň nějakou naději. Jedinečná kombinace dávající do těla na všech frontách. Na “I Shall Die Here” zůstalo z The Body jen to nejniternější, nejzkaženější podvědomí. Odporný, syrový základ, který většina z vás prostě nechce slyšet, protože by se zděsila, co jí to protahuje uši. Pomalé, zatěžkané riffy, podladěné o kdovíkolik vlastně oktáv. Chip Kingova kytara musí vypadat, jako byste na ní pověsili dráty rozvádějící vysoké napětí. Vlastně to ani kolikrát nejsou riffy, jen burácející, nesrozumitelná kytarová stěna v pozadí. A jeho šílený zpěv, jenž se zpěvem pořádně nazývat nedá – jako spíš nesrozumitelným, zoufalým jekotem.

Haxan Cloak dává téhle hromadě hnusu další rozměr. Přesně v duchu Schopenhauerova citátu: “Bez bolesti nemá život smysl.” Rozbitý zvuk Bufordových bicích (pokud se už nějaké vyskytují) a temná elektronika dodávající hororovou atmosféru nejhorších nočních můr. Snad jen v úvodní “To Carry the Seeds of Death Within Me” a v druhé půli závěrečné “Darkness Surround Us” najdete něco málo z toho, jak The Body obvykle zní. Dobře, možná ještě kousek v “Alone All the Way”, než se zvrhne skrze dark ambientní vložku v cosi, co ponejvíce připomíná rozjetý nákladní vlak, který vám veze zlámaný vaz a podobné pěkné věci. Zbylé tři skladby ze šesti jsou více nebo méně někde mezi brutálním dronem bez bicích, noisem a neskutečně temným dark ambientem.

Čtyřicet minut likvidace sluchového ústrojí dá docela zabrat. Paradoxně ani ne kvůli tomu, že by šlo o něco nezvládnutelného, neuchopitelného. Tenhle výplod špíny a hnusu se v tomto ohledu poslouchá téměř sám od sebe, příjemně si v něm čvachtáte, libujete. Ale vydržet to, pokud trochu otočíte volume doprava, aby to mělo něco do sebe, to už je občas jiná liga a věřím, že to leckomu může dát nepříjemně zabrat. Jenže tohle prostě jinak poslouchat nejde. Dokud The Body nervou uši, je něco špatně, protože necítit v tomhle tu primitivní podstatu tělesnosti, která vám bodá do mozku jednu jehlu za druhou, to je v podstatě totéž jako sex s kondomem.

A co já vám tu ještě budu povídat. Mohl bych popsat další stránku a i tak by to vyšlo vniveč, neboť “I Shall Die Here” je takový nátěr a výplach, že se to pořádně ani popsat nedá. To si zkrátka musíte prožít vy sami, na svoje uši anebo ještě lépe, na svoje tělo. Zhasnout všechna světla, zapálit jednu svíčku, která vás bude držet v prostoru a čase a udělat si příjemný večer s láhví kvalitního chlastu. Projít si duševním očistcem, jakého se vám jen tak nedostane. Udělat si procházku do nitra sebe sama a pak znovuzrození probublat zpět napovrch. Pokud vlastníte pořádnou aparaturu a nebude hrozit, že na vás pošlou bengál za rušení nočního klidu, nebojte se ji ohulit tak, že ucítíte každou kost v těle. Protože přesně o tom The Body jsou. Rozervat vás až na dřeň.


Další názory:

Pro mě osobně je “I Shall Die Here” prvním setkáním s The Body… a i když to může znít jako klišé, dovolím si říct, že ne posledním, protože mě tohle zámořské duo na své páté řadovce rozhodně zaujalo. Hlavní a ve své podstatě i jedinou devízou “I Shall Die Here” je extrémně dusivá, těžká a hnusná atmosféra, již The Body a hostující hlukař The Haxan Cloak ládují do posluchače s neskutečnou a ničivou intenzitou. Přesně tohle je to správné slovo – intenzita. “I Shall Die Here” totiž právě takové je, není v něm jediné místečko, kdy by kapela povolila napětí a dala posluchači vydechnout. Je jedno, jestli vás zrovna drtí ohlušující těžkopádné riffy, mrazivá elektronika nebo naprosto nelidský jekot Chip Kinga, protože ve všech těchto polohách je to absolutní peklo a ve všech těchto polohách jsou The Body uvěřitelní a svým způsobem vlastně i strhující. Možná až nepříjemně silná nahrávka.
H.


NTSLAE – Dream Harassment

NTSLAE - Dream Harassment
Země: USA
Žánr: depressive black / doom metal / drone
Datum vydání: 7.1.2014
Label: selfrelease

Hodnocení: 2/10

Odkazy:
bandcamp

V žánrové kombinaci, v jaké se pohybuje rovněž zámořský projekt s názvem NTSLAE, je ona hranice mezi dobrým a špatným velice, velice tenká a je hodně lehké ji překročit a skončit na té “špatné” straně. Navíc ještě v tomto specifickém stylu platí, že někdy až křečovitá snaha vytvořit depresivní a misantropický monument má přesně opačný účinek, a sice že výsledek působí všelijak, jenom ne depresivně… většinou spíše mírně trapně, úsměvně, někdy se člověk té hrané temnotě i zasměje, jak je to blbé. Samozřejmě zde vznikají i kvalitní díla, o tom není sporu, ale jak si tak všímám, to horší suverénně převažuje. Do jaké sorty patří onen tajemný projekt NTSLAE?

…bohužel do té špatné. A to jakože hodně. Deska s názvem “Dream Harassment” totiž dává přímo ukázkový příklad, jak by to prostě znít nemělo, takže ano, ve výsledku zrovna tenhle rádoby opus zní tak, že se mu spíš zasmějete, jak je to debilní, než abyste měli náladu skočit z okna, což by mělo být něco, co opravdu pořádná depresivní muzika vyvolává. Pokud tedy z toho okna nebudete chtít skočit proto, abyste už tu sračku nemuseli poslouchat…

Co si budeme povídat, na “Dream Harassment” je všechno špatně od začátku do konce, zní to trapně a ve finále je to počin, který je v podstatě úplně neposlouchatelný. Většinu hracího času tvoří nějaké neurčité lomození bez hlavy a paty, které formálně sem tam může připomínat i drone, ale to je nakonec jedno, protože hovadina je to tak jako tak. Do toho nezapomeňte přidat obligátní uječený vokál, který je také mírně (vlastně hodně) úsměvný, tu a tam nějaký náznak industrialu a samozřejmě nekvalitní zvuk (ten, zdá se mi, přeskakuje i mezi jednotlivými songy). Jediné, co se na tom albu dá trochu poslouchat, je “Useless Sanity”, která zní aspoň trochu jako black metal, a poklidné outro “Now Is Not the Time”. Zbytek je fakt hovadina, jež postrádá jakýkoliv řád nebo smysl a nedá se poslouchat.

Finální verdikt – sračka.


Gnaw – Horrible Chamber

Gnaw - Horrible Chamber
Země: USA
Žánr: noise / sludge / drone
Datum vydání: 15.10.2013
Label: Seventh Rule Recordings

Odkazy:
facebook

Americká pětice vedená Alanem Dubinem sice není ve světě kdovíjak známá, svým debutovým počinem “This Face” už však pár posluchačů zaujmout dokázala, přinejmenším v rámci domácí scény v New Yorku. Letošní rok přinesl na podzim pokračování v podobě řadovky “Horrible Chamber“, která tři roky starého předchůdce v hnusu a špíně ještě o něco překonává.

Od prvních tónů a skřeků úvodní “Humming” až po závěrečný zoufalý řev opusu “This Horrible Chamber” nelze o albu mluvit jinak než o očistci. Skladby o průměrné délce sedmi minut kombinují či střídají industriální noisové plochy se sludge/dronovým bahnem, to vše zastřešené skvělým Dubinovým vokálem plným zoufalství a hněvu, který do toho všeho hnusu padne jako ulitý. Připočtěte k tomu zahulený, hutný zvuk, atmosféru, která by se dala krájet, a vrstevnaté kompozice, dávkující výše zmíněné ingredience v promyšlených konstrukcí, a dostanete po všech směrech solidní nahrávku. Už jen zmiňovaná atmosférická “Humming” nasazuje laťku vysoko. K srdci mi obecně přirostly industriální skladby jako “Water Rite” o něco více, ale i drsné, agresivní výplachy jako předposlední “Vulture” mají hodně co nabídnout.

Hrací doba se zastavila u hranice jedenapadesáté minuty a podle mého soudu tak akorát. Album končí dřív, než začne lézt na nervy, zároveň z něj ale nemáte pocit, že je zbytečně krátké. Navíc se “Horrible Chamber” hned neoposlouchá. Tuhle žumpu plnou depresivních, misantropických pocitů a nálad jsem chtěl po prvním poslechu chuť odložit s tím, že to je opravdu odpad a nemastný, neslaný kekel. Pronikal jsem do ní jen stěží – jakkoliv mám podobné hnusy opravdu rád – a dnes si při psaní recenze říkám, že se do těch sraček mohli pánové obout ještě o něco více, jakkoliv se jim druhý počin povedl na výbornou.


Corrections House – Last City Zero

Corrections House - Last City Zero
Země: USA
Žánr: experimental industrial / drone / doom metal
Datum vydání: 28.10.2013
Label: Neurot Recordings / War Crime Recordings

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

Není tomu zas tak dávno, co jsem se nad deskou “Last City Zero” rozplýval už v rámci svého reportu na vystoupení Corrections House v Praze, které bylo snad ještě o kus drtivější než muzika kapely v samotné studiové podobě. Tím pádem je vlastně z jistého úhlu pohledu trochu zbytečné tu tuhle nahrávku rozebírat podruhé, ale “Last City Zero” je jednoduše natolik skvělá záležitost, že si rozhodně zaslouží, aby tu byla zmíněna i ve své vlastní (mini)recenzi. Předně je asi opětovně nutné zopakovat, kdože za Corrections House stojí, jelikož je to sestava, která je přinejmenším zajímavá a vzbuzuje velká očekávání. Takže tedy: Mike IX Williams (Eyehategod), Scott Kelly (Neurosis), Bruce Lamont (Yakuza) a Sanford Parker (Minsk, ex-Nachtmystium). A to už je kombinace jmen, od níž prostě chcete slyšet desku, která vás posadí na prdel…

…a v případě “Last City Zero” se tak opravdu stalo. Je dobré, že hudba Corrections House není nějakou napodobeninou žádné z domovských kapel kohokoliv ze zúčastněných (byť sem tam nějaká pasáž dá na něco lehce vzpomenout), ale jedná se o zcela svébytnou a životaschopnou jednotku, které si razí svou vlastní cestu – a ta cesta je mnohem experimentálnější, chladnější, odtažitější a výrazně prošpikována industrialem. Zvuk Corrections House je natolik “kovový”, až bych se skoro nebál tvrdit, že se jedná o experimentální industrial s kytarou a saxofonem. Ale i když dáme veškeré škatulky stranou, výsledek bude stále stejný a stejně jasný – “Last City Zero” je jednoduše extrémně silná deska, jež má v sobě to pověstné “něco”, co vás neustále nutí se k té muzice vracet.

Předčasným vrcholem je pro mě hned první působivý monolit “Serve or Survive”, ale to neznamená, že by následující skladby nějak zaostávaly, protože každá z nich je sama o sobě výtečná a nabízí nejednu výtečnou pasáž a spousty skvělých motivů a nápadů. Pokud bychom se měli bavit naopak o tom, co by šlo “Last City Zero” vytknout, odpověď by také byla lehká – nic. To album je prostě excelentní.


Corrections House

Corrections House
Datum: 18.12.2013
Místo: Praha, Pilot
Účinkující: Corrections House

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Asi jen těžko se dá jakékoliv povídání o Corrections House začít jinak než vyjmenováním muzikantů, kteří se v rámci tohoto projektu angažují. Na Corrections House bychom totiž mohli bez sebemenších problémů vztáhnout tolik oblíbený a někdy poměrně nadužívaný pojem superskupina nebo také all-stars kapela, jak je ctěná libost. A to i přes fakt, že nikdo z přítomných hudebníků ve své podstatě hvězdou v tom doslovném významu není. Všichni ovšem působí v zavedených formacích, jež znatelným způsobem promluvily do vývoje alternativních tvrdých žánrů…

Vokálu se ujal Mike IX Williams ze sludge/doom metalových veteránů Eyehategod. Kytary se nechopil nikdo jiný než Scott Kelly ze samotných Neurosis, jedněch z největších titánů alternativní metalové (hodně vágně řečeno) scény. Saxofonem přispěl Bruce Lamont z uznávané avantgardní formace Yakuza. A nakonec samplů, kláves, programování bicích i produkce se ujal Sanford Parker, jenž svou stopu zanechal v mnoha skupinách a projektech, mezi nimiž nejvíce ční Minsk, ale nechybí zde ani jména jako Nachtmystium, Buried at Sea nebo další all-stars projekt (tentokráte black metalový) Twilight – ani nemluvě o jeho příspěvcích do desítek dalších kapel z pozice producenta. A to už je setsakra zajímavá sestava – zvláště pak když si do žánrové kolonky vetkne cosi, co bychom hrubě řečeno mohli nazvat experimentálním industrial/drone/noise/doom metalem.

Jakkoliv podobné kolaborace známých muzikantů nezřídka dopadají malinko rozpačitě, Corrections House si svou existenci “obhájili” hned se svou první deskou “Last City Zero”, která vyšla 28. října a její textová stránka byla postavena na knize “Cancer as Social Activity: Affirmations of World’s End” od Mikea IX Williamse. Výsledkem byla značně sugestivní, surová a syrová záležitost, která se pro mě osobně za poslední dobu stala asi nejposlouchanějším počinem, na němž jsem si už stihnul vypracovat takovou menší závislost – nemůžu si ovšem pomoct, protože ve své hrubosti a neučesanosti ta nahrávka v sobě skrývá něco, co člověka nutí, aby se k ní neustále vracel. Ale i o to byla vítanější příležitost se jít podívat na to, jak tohle akustické inferno zní živě, protože Corrections House si to v rámci svého evropského turné namířili i do Prahy…

Jedno můžu říct rovnou – jestli jsem desku nazval surovou a syrovou, oproti živému provedení to ještě vůbec nic není. Upřímně jsem doufal a také očekával, že Corrections House budou na pódiu hodně silní, ale jakmile se v člověku rozvibrovaly všechny vnitřnosti při úvodní palbě extrémně hlasitého beatu, bylo zřejmé, že to tak doopravdy bude. Corrections House nepotřebovali žádné velké pózy nebo efekty, na pohled byla jejich živá produkce vlastně docela jednoduchá – jen stejnokroje s typickým emblémem kapely a důraz na hudbu. Ani se nejednalo o nějakou show nebo velkou podívanou – nasvícení bylo vlastně celý set neměnné a statické. Ale i přesto Corrections House dokázali vtáhnout a po celou tu hodinu – nebo jak dlouho to hráli – nepustit. Mike IX Williams se mezi jednotlivými skladbami pohodářsky usmíval, aby hned vzápětí spustil brutální řev a dost často si během vystoupení pohrával s knihou s logem Corrections House, z níž jako by předčítal texty. Zahloubaný Scott Kelly hrál i zde podobně, jako když vystupuje s Neurosis, tedy hodně soustředěně a bylo na něm vidět, že je maximálně ponořený do muziky. Sanford Parker dostál své pověsti šílence, a i když byl schovaný v zadní části pódia za plachtou, do svých kláves a dalších mašinek, které nebyly pořádně vidět, tam třískal se vší vervou. Nejaktivnějším členem byl asi Bruce Lamont, který když zrovna netýral svůj saxofon, tak pařil anebo týral své hlasivky – a musím říct, že i to mu šlo naprosto excelentně, rozhodně bych si dokázal představit, že by se někdy v nějakém projektu mohl ujmout pozice hlavního zpěváka, protože jeho extrémní vokál byl doopravdy mocný.

Corrections House v podstatě přehráli svůj kompletní debut “Last City Zero”, akorát v jiném pořadí a s vynecháním “baladické” “Run Through the Night”, místo níž se objevila “Hoax the System” z prvního singlu kapely. Oproti studiovým verzím však živá podoba písní zněla ještě industriálněji, místy až téměř noisově. Jako výtečný otvírák koncertu posloužila “Drapes Hung by Jesus”, jež na desce zastává poslední pozici, slabý ale nebyl žádný song, který zazněl – agresivní palba “Bullets and Graves” totiž živě fungovala s úplně stejnou samozřejmostí jako pomalá “Last City Zero” postavená na mluveném slově. Naprostým vrcholem celého vystoupení ovšem byla závěrečná dvojice “Serve or Survive” a “Hoax the System”, v jejímž rámci Corrections House předvedli, jak vypadá naprosto ukázková gradace koncertu do absolutně vypjatého a působivého závěru, který – přestože jsem viděl opravdu hodně skvělých vystoupení – patřil k tomu nejsilnějšímu, čeho jsem byl v letošním roce na koncertě svědkem. Když se v jistých momentech obou songů chopili mikrofonu všichni čtyři muzikanti a začali svorně řvát, tak z toho doslova běhal mráz po zádech.

Když po natahovaném noisovém závěru konečně všechny nástroje utichly, spustil se mohutný a zcela zasloužený potlesk, který trval tak dlouho, až se Corrections House museli omlouvat, že přidat prostě nemůžou, i kdyby chtěli, protože víc songů už nemají. Ale tak nějak to nevadilo, protože i takhle šlo o extrémně silný a koncentrovaný zážitek s tak působivým finále, že by skoro byla i škoda jej natahovat přídavkem, zvlášť když pro mě osobně bylo fenomenální tečkou za celou letošní koncertní sezónou.

Kromě samotného vystoupení Corrections House celá akce hodně potěšila ještě několika dalšími záležitostmi. Například mi vůbec nevadilo, že zde kapela vystoupila sama bez jakéhokoliv supportu. Už nejednou se mi totiž stalo, že mě velký počet úplně nudných předskokanů odradil od toho, abych jel sto kilometrů do Prahy na skupinu, kterou jsem chtěl jako jedinou vidět – mnohem radši pojedu na hodinu jednoho excelentního koncertu, než se nechat otravovat čtyřmi předkapelami, které mě totálně netankují. Takhle aspoň nic nemohlo rozmělnit zážitek ze samotných Corrections House.

Hodně mile mě potěšilo, že v samotném sále bylo zakázáno kouřit, což jako ortodoxní nekuřák vždycky kvituji. Samozřejmě, když někdo kouří, nic proti němu, každý se huntujeme jinak a třeba já zase chlastám hektolitry kafe, ale koncerty bez cigaretového kouře a smradu (sorry, mně to prostě smrdí) mám jednoduše radši, takže i za tohle palec nahoru.

Pochvalu si zaslouží i samotní Corrections House za to, že s sebou přivezli a v merch stánku nabízeli spoustu muziky včetně vinylů… ne, nesmějte se, myslím to vážně. Za posledních pár roků se mi už nejednou (vlastně až nepříjemně často) stalo, že jsem šel na koncert s tím, že si tam chci koupit LP, a když nebude LP, tak alespoň CD, ale hudební skupina ve svém obchodě neměla žádnou hudbu, jen milion trik, mikin, kulichů, spoďárů a dalších blbostí… asi se to víc prodává, tak proč by se někdo otravoval s sebou tahat i muziku. Byl jsem tedy dost rád, že se zase jednou stalo, že jsem si chtěl koupit elpíčko a oni ho opravdu měli.

Ať o tom přemýšlím z jakékoliv stránky, tenhle večer se prostě vydařil naprosto po všech stránkách a není tomu vůbec co vytknout. Pivo mi chutnalo, koupil jsem si další parádní vinyl do sbírky a hlavně jsem viděl jeden naprosto excelentní koncert. Naprostá spokojenost se vším.