Archiv štítku: drone

Wolvserpent, Argonaut

Wolvserpent
Datum: 25.9.2014
Místo: Praha, 007
Účinkující: Argonaut, Wolvserpent

Když jsem byl ještě náctiletý idiot (což o to, idiot jsem možná stále, to neumím úplně posoudit, ale alespoň už nejsem náctiletý), považoval jsem americkou metalovou scénu za něco horšího oproti té evropské. Samozřejmě, výjimky byly, o tom žádná, ale obecně jsem si myslel tuhle kravinu. Sice nemohu tvrdit, že by se stav věcí v posledních letech přímo obrátil, ale minimálně se změnil v tom, že jsem si k zámořské tvrdé muzice našel cestu a vytvořil jsem si k ní jistý vztah. A také bych si dovolil tvrdit, že jsou žánry, v nichž Američané nám Evropanům dávají těžce na budku, čímž však v žádném případě nemyslím před pár lety populární metalcore a aktuálně populární djent, protože obě tyhle záležitosti mi přijdou (opět – až na absolutní výjimky) jako trendové blbosti a je úplně jedno, jestli je ta kapela z USA, z Čech nebo ze Somálska.

Američané však podle mě vedou na poli sludge, drone/doomu a podobných těžkých (a zatěžkaných) záležitostí. A právě do zmiňované druhé škatulky spadá rovněž duo Wolvserpent ze státu Idaho, které v loňském roce vydalo excelentní desku “Perigaea Antahkarana” s neskutečně hutnou a hypnotickou atmosférou. A když se člověk dozví, že takové zlo hraje na Sedmičce a za dvě stovky peněz, je o náplni jednoho čtvrtečního večera hned rozhodnuto…

Wolvserpent přijeli sami bez doprovodu, takže jim společnost na koncertě dělal domácí support v podobě stonerové party Argonaut. Když jsem dorazil do klubu, na pódiu stála (resp. z jedné poloviny seděla) americká dvojice a ladila zvuk… jakmile doladila, došlo k menšímu úklidu a své nádobíčko vybalili (žádné dvojsmysly) právě Argonaut. Chvíli nato hradecká čtveřice spustila svůj upřímný rokenrol. Na rovinu říkám, že Argonaut nejsou zrovna záležitost, jakou bych si s nadšením denně pouštěl do sluchátek (aby mě někdo špatně nepochopil, že mám něco proti té kapele, mám na mysli obecně tenhle druh hudby), ale živě mě to nejenže nenudí, naopak mě to i baví – a bavili mě i Argonaut. On to teda nebyl úplně geniální koncert, přišlo mi, že sem tam něco ujelo (ale možná se mi to zdálo a byl to umělecký záměr, úplně dopodrobna tuhle formaci naposlouchanou nemám), vokálům moc nebylo rozumět, ale ono to tak nějak vůbec nevadilo, jelikož ze skupiny vyzařovala pohoda, nestrojenost a právě zmiňovaná upřímnost, což se nakonec ukázalo být důležitějším faktorem, než aby každý akord seděl na sto procent. Skupina moc nekecala, jen sem tam vtípek (“Hele, Jirko, zkus si naladit… já jsem si naladil a je to fakt super pocit… něco jak když se vychčiješ.”), takže to odsýpalo rychle. K tomu, že se člověk neměl šanci začít nudit, dozajista přispělo i to, že Argonaut hráli velice krátce, možná až moc, protože nějakou jednu nebo dvě písničky navrch bych osobně klidně snesl.

Největší nevýhodou Argonaut ovšem bylo to, že se jejich muzika k hlavnímu programu moc nehodila. Ono je ale pravda, že mě nenapadá zrovna moc českých kapel, které by se náladou své hudby blížily k Wolvserpent, takže je to nakonec jedno. Hlavní byl fakt, že vzápětí už se na pódium vypravila zámořská dvojice a opravdu jen ve dvojici, jelikož Wolvserpent žádné další koncertní muzikanty nemají a vystačí si ve dvou. I díky tomu by si někdo mohl vzpomenout třeba na Jucifer, kteří to mají rozdělené obdobně, ale rozdíly mezi oběma formacemi jsou velké a rozhodně nekončí jen tím, že jsou nástroje mužské a ženské části sestavy prohozené.

Zvuk Wolvserpent není zrovna jednoduchý, naopak je dost hluboký a členitý, a to takovým způsobem, že ve dvou lidech to živě dost dobře nejde zahrát všechno. Není tedy divu, že si kapela vypomáhala i samply, které společně s kytarou a vokálem ovládal Blake Green. Kromě toho měl k dispozici i široký výběr pedálů, s nimiž sound své kytary různě lámal a modifikoval. Zároveň však různé zvuky “chytal” a nechával je pomocí samplu dál rezonovat, zatímco na “zachycený” riff začal stavět další a takto hudbu postupně vrstvil. A vlastně se to netýkalo jen jeho vlastního nástroje, ale i houslí kolegyně Brittany McConnell.

Brittany se však obecně věnovala spíše bicím a housle brala do ruky jen málo, nicméně tak to bylo v pořádku, jelikož i na desce mají housle spíše menší prostor a uplatňují se především v nekytarových předehrách dlouhých opusů. Pozitivní ovšem, že ani tato “intra” (která jsou mnohdy tak dlouhá, že je trochu na hlavu to nazývat intrem – proto uvozovky) nebyla živě nijak šizena a Wolvserpent je hráli. I přesto však (zcela logicky) měla navrch mohutná zvuková stěna kytary a bicích, do níž tu a tam svým zvířecím vokálem vstupoval Blake. Snažení Wolvserpent hodně pomáhal i skvělý zvuk, jenž byl hodně nahlas, jak se na drone/doom sluší a patří, ale ne tak moc, aby z toho posluchače fyzicky bolely uši. A především – sound byl i přes hlasitost nádherně čitelný a takřka bezchybný. V této konstelaci pak již pro Wolvserpent nebyl problém předvést onu hutnou atmosféru svých desek i v živém provedení. Nebyly k tomu potřeba žádné rekvizity, svícny, kápě… bylo jen nějaké menší kadidlo, nic víc a stejně byli Američané víc okultní než většina black metalu. Jednoduše řečeno, bylo to silné, a to setsakra hodně.

Jediným mínusem vystoupení Wolvserpent se tak stala jeho délka, protože zazněly pouhopouhé tři skladby (jestli jsem správně počítal), mezi nimiž určitě nechyběly “Within the Light of Fire” a “In Mirrors of Water”“Perigaea Antahkarana”… tou třetí si nejsem jistý, protože už jsem trochu v transu z hutné atmosféry takové detaily nevnímal. Ono je pravda, že při délce kompozic Wolvserpent ony tři písně i tak vydaly asi na hodinu času, ale i tak… jestli jsem u Argonaut řekl, že bych nějaký song navíc klidně snesl, u Wolvserpent bych jej snesl zcela určitě. Nicméně nedalo se svítit, po posledním tónu Blake Green pronesl prostě “Thank you” (což byla jen tak mimochodem první slova kapely směrem k publiku), Brittany McConnell se na lidi usmála (což jen tak mimochodem dělala při potlesku po každé skladbě) a Wolvserpent byli pryč.

Na druhou stranu, i ta hodina byla natolik intenzivní, že opravdový důvod ke stížnostem není žádný. Výsledkem byl totiž i tak nejlepší koncert, co jsem letos viděl, čehož tedy nebyl úplný problém dosáhnout, jelikož letos ty akce prozatím pěkně flákám, ale na tom, že vystoupení Wolvserpent bylo úžasné, to nemění zhola nic.


The Body – I Shall Die Here

The Body - I Shall Die Here
Země: USA
Žánr: sludge / drone
Datum vydání: 1.4.2014
Label: RVNG

Tracklist:
01. To Carry the Seeds of Death Within Me
02. Alone All the Way
03. The Night Knows No Dawn
04. Hail to Thee, Everlasting Pain
05. Our Souls Were Clean
06. Darkness Surrounds Us

Hodnocení:
Atreides – 9/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Kapely, z jejichž poslechu mám respekt, bych spočítal zhruba na prstech dvou rukou. Většinou jde o uskupení, kterým jde o víc než o hudbu samotnou, spíš o její prožití do posledního tónu. Prožití tělem, kdy vám brutální muzika tak propláchne uši, že na to jen tak nezapomenete, stejně jako prožití duševní, které ve vás zanechá hluboký přesah, to něco, co vás fascinuje, ale ne vždy tomu rozumíte. Přesně do téhle škatule kapel se řadí i americké duo The Body, jež nás už nějaký ten pátek zásobuje těžkotonážním sludgem. Jenže i to jim přijde málo, takže spřáhli síly s Haxan Cloakem, mágem dark ambientu a dronu, a vypustili do světa desku “I Shall Die Here”.

Loňská deska “Christ, Redeemers” se vyznačovala hlavně těžkou, hypnotickou atmosférou, z níž prosvítají čisté sbory a smyčcové party coby jemná duchovní esence, která vám ve všem tom bordelu přináší alespoň nějakou naději. Jedinečná kombinace dávající do těla na všech frontách. Na “I Shall Die Here” zůstalo z The Body jen to nejniternější, nejzkaženější podvědomí. Odporný, syrový základ, který většina z vás prostě nechce slyšet, protože by se zděsila, co jí to protahuje uši. Pomalé, zatěžkané riffy, podladěné o kdovíkolik vlastně oktáv. Chip Kingova kytara musí vypadat, jako byste na ní pověsili dráty rozvádějící vysoké napětí. Vlastně to ani kolikrát nejsou riffy, jen burácející, nesrozumitelná kytarová stěna v pozadí. A jeho šílený zpěv, jenž se zpěvem pořádně nazývat nedá – jako spíš nesrozumitelným, zoufalým jekotem.

Haxan Cloak dává téhle hromadě hnusu další rozměr. Přesně v duchu Schopenhauerova citátu: “Bez bolesti nemá život smysl.” Rozbitý zvuk Bufordových bicích (pokud se už nějaké vyskytují) a temná elektronika dodávající hororovou atmosféru nejhorších nočních můr. Snad jen v úvodní “To Carry the Seeds of Death Within Me” a v druhé půli závěrečné “Darkness Surround Us” najdete něco málo z toho, jak The Body obvykle zní. Dobře, možná ještě kousek v “Alone All the Way”, než se zvrhne skrze dark ambientní vložku v cosi, co ponejvíce připomíná rozjetý nákladní vlak, který vám veze zlámaný vaz a podobné pěkné věci. Zbylé tři skladby ze šesti jsou více nebo méně někde mezi brutálním dronem bez bicích, noisem a neskutečně temným dark ambientem.

Čtyřicet minut likvidace sluchového ústrojí dá docela zabrat. Paradoxně ani ne kvůli tomu, že by šlo o něco nezvládnutelného, neuchopitelného. Tenhle výplod špíny a hnusu se v tomto ohledu poslouchá téměř sám od sebe, příjemně si v něm čvachtáte, libujete. Ale vydržet to, pokud trochu otočíte volume doprava, aby to mělo něco do sebe, to už je občas jiná liga a věřím, že to leckomu může dát nepříjemně zabrat. Jenže tohle prostě jinak poslouchat nejde. Dokud The Body nervou uši, je něco špatně, protože necítit v tomhle tu primitivní podstatu tělesnosti, která vám bodá do mozku jednu jehlu za druhou, to je v podstatě totéž jako sex s kondomem.

A co já vám tu ještě budu povídat. Mohl bych popsat další stránku a i tak by to vyšlo vniveč, neboť “I Shall Die Here” je takový nátěr a výplach, že se to pořádně ani popsat nedá. To si zkrátka musíte prožít vy sami, na svoje uši anebo ještě lépe, na svoje tělo. Zhasnout všechna světla, zapálit jednu svíčku, která vás bude držet v prostoru a čase a udělat si příjemný večer s láhví kvalitního chlastu. Projít si duševním očistcem, jakého se vám jen tak nedostane. Udělat si procházku do nitra sebe sama a pak znovuzrození probublat zpět napovrch. Pokud vlastníte pořádnou aparaturu a nebude hrozit, že na vás pošlou bengál za rušení nočního klidu, nebojte se ji ohulit tak, že ucítíte každou kost v těle. Protože přesně o tom The Body jsou. Rozervat vás až na dřeň.


Další názory:

Pro mě osobně je “I Shall Die Here” prvním setkáním s The Body… a i když to může znít jako klišé, dovolím si říct, že ne posledním, protože mě tohle zámořské duo na své páté řadovce rozhodně zaujalo. Hlavní a ve své podstatě i jedinou devízou “I Shall Die Here” je extrémně dusivá, těžká a hnusná atmosféra, již The Body a hostující hlukař The Haxan Cloak ládují do posluchače s neskutečnou a ničivou intenzitou. Přesně tohle je to správné slovo – intenzita. “I Shall Die Here” totiž právě takové je, není v něm jediné místečko, kdy by kapela povolila napětí a dala posluchači vydechnout. Je jedno, jestli vás zrovna drtí ohlušující těžkopádné riffy, mrazivá elektronika nebo naprosto nelidský jekot Chip Kinga, protože ve všech těchto polohách je to absolutní peklo a ve všech těchto polohách jsou The Body uvěřitelní a svým způsobem vlastně i strhující. Možná až nepříjemně silná nahrávka.
H.


NTSLAE – Dream Harassment

NTSLAE - Dream Harassment
Země: USA
Žánr: depressive black / doom metal / drone
Datum vydání: 7.1.2014
Label: selfrelease

Hodnocení: 2/10

Odkazy:
bandcamp

V žánrové kombinaci, v jaké se pohybuje rovněž zámořský projekt s názvem NTSLAE, je ona hranice mezi dobrým a špatným velice, velice tenká a je hodně lehké ji překročit a skončit na té “špatné” straně. Navíc ještě v tomto specifickém stylu platí, že někdy až křečovitá snaha vytvořit depresivní a misantropický monument má přesně opačný účinek, a sice že výsledek působí všelijak, jenom ne depresivně… většinou spíše mírně trapně, úsměvně, někdy se člověk té hrané temnotě i zasměje, jak je to blbé. Samozřejmě zde vznikají i kvalitní díla, o tom není sporu, ale jak si tak všímám, to horší suverénně převažuje. Do jaké sorty patří onen tajemný projekt NTSLAE?

…bohužel do té špatné. A to jakože hodně. Deska s názvem “Dream Harassment” totiž dává přímo ukázkový příklad, jak by to prostě znít nemělo, takže ano, ve výsledku zrovna tenhle rádoby opus zní tak, že se mu spíš zasmějete, jak je to debilní, než abyste měli náladu skočit z okna, což by mělo být něco, co opravdu pořádná depresivní muzika vyvolává. Pokud tedy z toho okna nebudete chtít skočit proto, abyste už tu sračku nemuseli poslouchat…

Co si budeme povídat, na “Dream Harassment” je všechno špatně od začátku do konce, zní to trapně a ve finále je to počin, který je v podstatě úplně neposlouchatelný. Většinu hracího času tvoří nějaké neurčité lomození bez hlavy a paty, které formálně sem tam může připomínat i drone, ale to je nakonec jedno, protože hovadina je to tak jako tak. Do toho nezapomeňte přidat obligátní uječený vokál, který je také mírně (vlastně hodně) úsměvný, tu a tam nějaký náznak industrialu a samozřejmě nekvalitní zvuk (ten, zdá se mi, přeskakuje i mezi jednotlivými songy). Jediné, co se na tom albu dá trochu poslouchat, je “Useless Sanity”, která zní aspoň trochu jako black metal, a poklidné outro “Now Is Not the Time”. Zbytek je fakt hovadina, jež postrádá jakýkoliv řád nebo smysl a nedá se poslouchat.

Finální verdikt – sračka.


Gnaw – Horrible Chamber

Gnaw - Horrible Chamber
Země: USA
Žánr: noise / sludge / drone
Datum vydání: 15.10.2013
Label: Seventh Rule Recordings

Odkazy:
facebook

Americká pětice vedená Alanem Dubinem sice není ve světě kdovíjak známá, svým debutovým počinem “This Face” už však pár posluchačů zaujmout dokázala, přinejmenším v rámci domácí scény v New Yorku. Letošní rok přinesl na podzim pokračování v podobě řadovky “Horrible Chamber“, která tři roky starého předchůdce v hnusu a špíně ještě o něco překonává.

Od prvních tónů a skřeků úvodní “Humming” až po závěrečný zoufalý řev opusu “This Horrible Chamber” nelze o albu mluvit jinak než o očistci. Skladby o průměrné délce sedmi minut kombinují či střídají industriální noisové plochy se sludge/dronovým bahnem, to vše zastřešené skvělým Dubinovým vokálem plným zoufalství a hněvu, který do toho všeho hnusu padne jako ulitý. Připočtěte k tomu zahulený, hutný zvuk, atmosféru, která by se dala krájet, a vrstevnaté kompozice, dávkující výše zmíněné ingredience v promyšlených konstrukcí, a dostanete po všech směrech solidní nahrávku. Už jen zmiňovaná atmosférická “Humming” nasazuje laťku vysoko. K srdci mi obecně přirostly industriální skladby jako “Water Rite” o něco více, ale i drsné, agresivní výplachy jako předposlední “Vulture” mají hodně co nabídnout.

Hrací doba se zastavila u hranice jedenapadesáté minuty a podle mého soudu tak akorát. Album končí dřív, než začne lézt na nervy, zároveň z něj ale nemáte pocit, že je zbytečně krátké. Navíc se “Horrible Chamber” hned neoposlouchá. Tuhle žumpu plnou depresivních, misantropických pocitů a nálad jsem chtěl po prvním poslechu chuť odložit s tím, že to je opravdu odpad a nemastný, neslaný kekel. Pronikal jsem do ní jen stěží – jakkoliv mám podobné hnusy opravdu rád – a dnes si při psaní recenze říkám, že se do těch sraček mohli pánové obout ještě o něco více, jakkoliv se jim druhý počin povedl na výbornou.


Corrections House – Last City Zero

Corrections House - Last City Zero
Země: USA
Žánr: experimental industrial / drone / doom metal
Datum vydání: 28.10.2013
Label: Neurot Recordings / War Crime Recordings

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

Není tomu zas tak dávno, co jsem se nad deskou “Last City Zero” rozplýval už v rámci svého reportu na vystoupení Corrections House v Praze, které bylo snad ještě o kus drtivější než muzika kapely v samotné studiové podobě. Tím pádem je vlastně z jistého úhlu pohledu trochu zbytečné tu tuhle nahrávku rozebírat podruhé, ale “Last City Zero” je jednoduše natolik skvělá záležitost, že si rozhodně zaslouží, aby tu byla zmíněna i ve své vlastní (mini)recenzi. Předně je asi opětovně nutné zopakovat, kdože za Corrections House stojí, jelikož je to sestava, která je přinejmenším zajímavá a vzbuzuje velká očekávání. Takže tedy: Mike IX Williams (Eyehategod), Scott Kelly (Neurosis), Bruce Lamont (Yakuza) a Sanford Parker (Minsk, ex-Nachtmystium). A to už je kombinace jmen, od níž prostě chcete slyšet desku, která vás posadí na prdel…

…a v případě “Last City Zero” se tak opravdu stalo. Je dobré, že hudba Corrections House není nějakou napodobeninou žádné z domovských kapel kohokoliv ze zúčastněných (byť sem tam nějaká pasáž dá na něco lehce vzpomenout), ale jedná se o zcela svébytnou a životaschopnou jednotku, které si razí svou vlastní cestu – a ta cesta je mnohem experimentálnější, chladnější, odtažitější a výrazně prošpikována industrialem. Zvuk Corrections House je natolik “kovový”, až bych se skoro nebál tvrdit, že se jedná o experimentální industrial s kytarou a saxofonem. Ale i když dáme veškeré škatulky stranou, výsledek bude stále stejný a stejně jasný – “Last City Zero” je jednoduše extrémně silná deska, jež má v sobě to pověstné “něco”, co vás neustále nutí se k té muzice vracet.

Předčasným vrcholem je pro mě hned první působivý monolit “Serve or Survive”, ale to neznamená, že by následující skladby nějak zaostávaly, protože každá z nich je sama o sobě výtečná a nabízí nejednu výtečnou pasáž a spousty skvělých motivů a nápadů. Pokud bychom se měli bavit naopak o tom, co by šlo “Last City Zero” vytknout, odpověď by také byla lehká – nic. To album je prostě excelentní.


Corrections House

Corrections House
Datum: 18.12.2013
Místo: Praha, Pilot
Účinkující: Corrections House

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Asi jen těžko se dá jakékoliv povídání o Corrections House začít jinak než vyjmenováním muzikantů, kteří se v rámci tohoto projektu angažují. Na Corrections House bychom totiž mohli bez sebemenších problémů vztáhnout tolik oblíbený a někdy poměrně nadužívaný pojem superskupina nebo také all-stars kapela, jak je ctěná libost. A to i přes fakt, že nikdo z přítomných hudebníků ve své podstatě hvězdou v tom doslovném významu není. Všichni ovšem působí v zavedených formacích, jež znatelným způsobem promluvily do vývoje alternativních tvrdých žánrů…

Vokálu se ujal Mike IX Williams ze sludge/doom metalových veteránů Eyehategod. Kytary se nechopil nikdo jiný než Scott Kelly ze samotných Neurosis, jedněch z největších titánů alternativní metalové (hodně vágně řečeno) scény. Saxofonem přispěl Bruce Lamont z uznávané avantgardní formace Yakuza. A nakonec samplů, kláves, programování bicích i produkce se ujal Sanford Parker, jenž svou stopu zanechal v mnoha skupinách a projektech, mezi nimiž nejvíce ční Minsk, ale nechybí zde ani jména jako Nachtmystium, Buried at Sea nebo další all-stars projekt (tentokráte black metalový) Twilight – ani nemluvě o jeho příspěvcích do desítek dalších kapel z pozice producenta. A to už je setsakra zajímavá sestava – zvláště pak když si do žánrové kolonky vetkne cosi, co bychom hrubě řečeno mohli nazvat experimentálním industrial/drone/noise/doom metalem.

Jakkoliv podobné kolaborace známých muzikantů nezřídka dopadají malinko rozpačitě, Corrections House si svou existenci “obhájili” hned se svou první deskou “Last City Zero”, která vyšla 28. října a její textová stránka byla postavena na knize “Cancer as Social Activity: Affirmations of World’s End” od Mikea IX Williamse. Výsledkem byla značně sugestivní, surová a syrová záležitost, která se pro mě osobně za poslední dobu stala asi nejposlouchanějším počinem, na němž jsem si už stihnul vypracovat takovou menší závislost – nemůžu si ovšem pomoct, protože ve své hrubosti a neučesanosti ta nahrávka v sobě skrývá něco, co člověka nutí, aby se k ní neustále vracel. Ale i o to byla vítanější příležitost se jít podívat na to, jak tohle akustické inferno zní živě, protože Corrections House si to v rámci svého evropského turné namířili i do Prahy…

Jedno můžu říct rovnou – jestli jsem desku nazval surovou a syrovou, oproti živému provedení to ještě vůbec nic není. Upřímně jsem doufal a také očekával, že Corrections House budou na pódiu hodně silní, ale jakmile se v člověku rozvibrovaly všechny vnitřnosti při úvodní palbě extrémně hlasitého beatu, bylo zřejmé, že to tak doopravdy bude. Corrections House nepotřebovali žádné velké pózy nebo efekty, na pohled byla jejich živá produkce vlastně docela jednoduchá – jen stejnokroje s typickým emblémem kapely a důraz na hudbu. Ani se nejednalo o nějakou show nebo velkou podívanou – nasvícení bylo vlastně celý set neměnné a statické. Ale i přesto Corrections House dokázali vtáhnout a po celou tu hodinu – nebo jak dlouho to hráli – nepustit. Mike IX Williams se mezi jednotlivými skladbami pohodářsky usmíval, aby hned vzápětí spustil brutální řev a dost často si během vystoupení pohrával s knihou s logem Corrections House, z níž jako by předčítal texty. Zahloubaný Scott Kelly hrál i zde podobně, jako když vystupuje s Neurosis, tedy hodně soustředěně a bylo na něm vidět, že je maximálně ponořený do muziky. Sanford Parker dostál své pověsti šílence, a i když byl schovaný v zadní části pódia za plachtou, do svých kláves a dalších mašinek, které nebyly pořádně vidět, tam třískal se vší vervou. Nejaktivnějším členem byl asi Bruce Lamont, který když zrovna netýral svůj saxofon, tak pařil anebo týral své hlasivky – a musím říct, že i to mu šlo naprosto excelentně, rozhodně bych si dokázal představit, že by se někdy v nějakém projektu mohl ujmout pozice hlavního zpěváka, protože jeho extrémní vokál byl doopravdy mocný.

Corrections House v podstatě přehráli svůj kompletní debut “Last City Zero”, akorát v jiném pořadí a s vynecháním “baladické” “Run Through the Night”, místo níž se objevila “Hoax the System” z prvního singlu kapely. Oproti studiovým verzím však živá podoba písní zněla ještě industriálněji, místy až téměř noisově. Jako výtečný otvírák koncertu posloužila “Drapes Hung by Jesus”, jež na desce zastává poslední pozici, slabý ale nebyl žádný song, který zazněl – agresivní palba “Bullets and Graves” totiž živě fungovala s úplně stejnou samozřejmostí jako pomalá “Last City Zero” postavená na mluveném slově. Naprostým vrcholem celého vystoupení ovšem byla závěrečná dvojice “Serve or Survive” a “Hoax the System”, v jejímž rámci Corrections House předvedli, jak vypadá naprosto ukázková gradace koncertu do absolutně vypjatého a působivého závěru, který – přestože jsem viděl opravdu hodně skvělých vystoupení – patřil k tomu nejsilnějšímu, čeho jsem byl v letošním roce na koncertě svědkem. Když se v jistých momentech obou songů chopili mikrofonu všichni čtyři muzikanti a začali svorně řvát, tak z toho doslova běhal mráz po zádech.

Když po natahovaném noisovém závěru konečně všechny nástroje utichly, spustil se mohutný a zcela zasloužený potlesk, který trval tak dlouho, až se Corrections House museli omlouvat, že přidat prostě nemůžou, i kdyby chtěli, protože víc songů už nemají. Ale tak nějak to nevadilo, protože i takhle šlo o extrémně silný a koncentrovaný zážitek s tak působivým finále, že by skoro byla i škoda jej natahovat přídavkem, zvlášť když pro mě osobně bylo fenomenální tečkou za celou letošní koncertní sezónou.

Kromě samotného vystoupení Corrections House celá akce hodně potěšila ještě několika dalšími záležitostmi. Například mi vůbec nevadilo, že zde kapela vystoupila sama bez jakéhokoliv supportu. Už nejednou se mi totiž stalo, že mě velký počet úplně nudných předskokanů odradil od toho, abych jel sto kilometrů do Prahy na skupinu, kterou jsem chtěl jako jedinou vidět – mnohem radši pojedu na hodinu jednoho excelentního koncertu, než se nechat otravovat čtyřmi předkapelami, které mě totálně netankují. Takhle aspoň nic nemohlo rozmělnit zážitek ze samotných Corrections House.

Hodně mile mě potěšilo, že v samotném sále bylo zakázáno kouřit, což jako ortodoxní nekuřák vždycky kvituji. Samozřejmě, když někdo kouří, nic proti němu, každý se huntujeme jinak a třeba já zase chlastám hektolitry kafe, ale koncerty bez cigaretového kouře a smradu (sorry, mně to prostě smrdí) mám jednoduše radši, takže i za tohle palec nahoru.

Pochvalu si zaslouží i samotní Corrections House za to, že s sebou přivezli a v merch stánku nabízeli spoustu muziky včetně vinylů… ne, nesmějte se, myslím to vážně. Za posledních pár roků se mi už nejednou (vlastně až nepříjemně často) stalo, že jsem šel na koncert s tím, že si tam chci koupit LP, a když nebude LP, tak alespoň CD, ale hudební skupina ve svém obchodě neměla žádnou hudbu, jen milion trik, mikin, kulichů, spoďárů a dalších blbostí… asi se to víc prodává, tak proč by se někdo otravoval s sebou tahat i muziku. Byl jsem tedy dost rád, že se zase jednou stalo, že jsem si chtěl koupit elpíčko a oni ho opravdu měli.

Ať o tom přemýšlím z jakékoliv stránky, tenhle večer se prostě vydařil naprosto po všech stránkách a není tomu vůbec co vytknout. Pivo mi chutnalo, koupil jsem si další parádní vinyl do sbírky a hlavně jsem viděl jeden naprosto excelentní koncert. Naprostá spokojenost se vším.


Gnaw Their Tongues & Alkerdeel – Dyodyo Asema

Gnaw Their Tongues & Alkerdeel - Dyodyo Asema
Země: Nizozemsko / Belgie
Žánr: drone / black metal / sludge
Datum vydání: 13.1.2014
Label: Consouling Sounds

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy Gnaw Their Tongues:
facebook / bandcamp

Odkazy Alkerdeel:
web / facebook / twitter / bandcamp

Bez obalu přiznávám, že “Dyodyo Asema” je počin, na nějž jsem se fakt těšil, a byl jsem hodně zvědavý, jak bude výsledek znít. Jedná se kolaboraci mezi dvěma projekty z oblasti Beneluxu – experimental/noise/black metalu od Gnaw Their Tongues z Nizozemska a sludge/black metalu od Alkerdeel z Belgie. Obě formace ve své vlastní tvorbě produkují značně depresivní až trýznivou hudbu, a když se takovéhle dvě kapely pustí do společné kompozice, klidně z toho může vzejít opravdu podivuhodná záležitost. A právě to se také stalo.

Výsledkem kolaborace mezi oběma kapelami je jedna devatenáctiminutová skladba s názvem “Dyodyo Asema”, která si hodně vágně řečeno bere to nejlepší od obou zúčastněných. A pokud znáte vlastní hudbu Gnaw Their Tongues a/nebo Alkerdeel, asi vám bude jasné, že i zde se bude jednat o značně nepříjemnou, odpornou a depresivní záležitost – a přesně tak tomu je. “Dyodyo Asema” se pohybuje někde na ose mezi hodně nechutným dronem a sludgem s black metalovou aurou a navrch s občasnými hlučnými a chaotickými ruchy, které se vydávají na dohled noisu. Ve finále jde přesně o ten druh muziky, o níž nemůžete říct, že se vám to vyloženě líbí v tom pravém slova smyslu, ale ve vší své odpornosti je “Dyodyo Asema” jakýmsi zvláštním způsobem uhrančivé, hypnotické a snad až fascinující. Je to naprosto syrové a hnusné, ale právě v tom tkví ta síla, protože těch 19 minut má natolik hustou a intenzivní atmosféru, že se od toho jednoduše nejde odtrhnout. Jasně, rozhodně to nebude věc pro každého, tohle je hudba, pro niž prostě musíte mít pochopení, jinak to odsoudíte jako naprostou blbost, ale pokud vám podobné deprese sedí, rozhodně to stojí za poslech.

Nutno dodat, že celkový výsledek z “Dyodyo Asema” navíc ještě umocňuje hodně mrazivý, jedovatý a nepříjemný videoklip ve striktně černo-žlutém provedení. Ale přesně tak, jak ten klip vypadá, ta hudba působí. Hodně silná záležitost.


Locrian – Return to Annihilation

Locrian - Return to Annihilation
Země: USA
Žánr: black metal / drone / experimental
Datum vydání: 25.6.2013
Label: Relapse Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

“Return to Annihilation” je na první pohled poměrně nenápadná deska. Tento dojem při úvodním poslechu může podpořit i úvodní skladba “Eternal Return”, která je asi tou nejméně záživnou položkou počinu a člověk by podle ní řekl, že půjde o nahrávku, která bude spíše operovat v oněch v současné době tolik oblíbených post-žánrech. Jak se ovšem záhy ukáže, obojí je tak trochu klam. Jakmile totiž člověk dá “Return to Annihilation” šanci, to album dokáže opravdu vyrůst a po celý zbytek své délky nabízí už jenom kompozice, které první song s naprostým přehledem strčí do kapsy. Pokud byste se mě zeptali, úvodní písničku bych s klidem vyrazil pryč a nechal desku začít až s “A Visitation from the Wrath of Heaven”, s níž Locrian konečně rozehrávají v hlavičce napsanou žánrovou kombinaci black metalu, který jako black metal působí spíše jen pocitově než opravdu hudebně, lehčího dronu, lehčího noisu a ambientních vlivů.

Locrian vyloženě excelují v jedné věci – v gradaci. Právě postupné narůstání jednotlivých skladeb a zahušťování a přidávání motivů je to, co se mi na “Return to Annihilation” zamlouvá nejvíce. Vcelku logicky by člověk řekl, že se to bude úplně nejlépe dařit v těch nejdelších písničkách “A Visitation from the Wrath of Heaven” a “Obsolete Elegies”, což je na jednu stranu pravda, ale neznamená to, že by zbylé kusy vyloženě zaostávaly, protože třeba taková titulní “Return to Annihilation” je doslova výtečná a i v ní Locrian předvádějí to postupné budování kompozice. Tou nejzajímavější položkou alba pro mě ovšem je přece jenom závěrečná čtvrt hodinovka “Obsolete Elegies”, jež nabízí rovnou dvě vyvrcholení. První polovinu roste, aby se následně po kytarové pasáži opět zlomila a začala gradovat od nuly, tentokrát ale do jediného vyloženě black metalové kousku desky, který se postará o fenomenální tečku za celým počinem.

Pořád platí, že “Return to Annihilation” není žádný vyložený trhák, spíš nenápadná věc, ale když to člověk zkusí, zjistí, že je to vlastně mnohem lepší, než se může zdát.


Welter in Thy Blood – Todestrieb

Welter in Thy Blood - Todestrieb
Země: USA
Žánr: black / doom metal / drone
Datum vydání: 6.6.2013
Label: Dusktone

Hodnocení:
Stick – 3,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 5,75/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dusktone

Welter in Thy Blood z americké Kalifornie a jejich album “Todestrieb” se pro mě stali asi zatím nejtěžším oříškem za dobu mého působení na stránkách Sicmaggot. Při prvním poslechu jsme měl dojem, že k tomu snad nenapíšu ani čárku a dám tomu rovnou nulu, nebo to neohodnotím, jak jsem nechápal, o co má jít. S dalšími poslechy se můj názor vylepšoval, ale musím se vám přiznat, že i když se můj dojem napravil, nakonec se u mě nějaké extra nadšení nekoná.

Trojice si lebedí v hodně ponurém black/doom metalu. Je to tedy víc doom než black, ten tam je slyšet při hodně velké představivosti a vzhledem k tomu, jaké stopáže dosahuje většina z těch pěti skladeb, které se na albu nacházejí, se dost často objevují i ambientní plochy, viz hned úvodní skladba “Culture of Violence”, ve které se ve finále vlastně nic neděje. Zvuk je úmyslně dosti bahnitý, takže když už se dokážete nějak prohryzat tím, co vlastně hrají, můžete se začít prokousávat tím dunícím bahnem, které se na vás valí celých 45 minut, a hledat nějaké záchytné body a motivy… mně osobně se to příliš nedařilo.

Snažím se pochopit, co by mi tahle muzika vlastně měla dát. Hned druhá věc “Blood Stained Hope” přesahuje závratných šestnáct minut, ale v podstatě jde o repetici skladby předchozí, úmorná kila a špinavý sound, někde v pozadí i něco jako řev. Já mám chmurné věci rád, i funeraly si umím vychutnat, ale tohle je na mě už asi moc underground. Možná si říkáte, proč to tedy vlastně recenzuji, když tomu nerozumím, ale já holt musím zkoušet nové věci a zjišťovat, co mě osloví. Myslím že člověk, který se vyloženě rochní v podobných záležitostech, to může být hodně kvalitní záležitost. Já to bohužel asi neumím ocenit.

První “normálně” znějící skladbou se tak stává kratičká (v kontextu alba) “Cease to Exist”, která vykazuje známky klasické kompozice a dokonce přináší i riffy (riff?), které se dají pamatovat. Ono se vlastně to kytarové hraní příliš riffováním nazývat nedá, většinou jsou to nějaké disonantní akordy, které zní do prázdna. Vrcholem je sem tam nějaké tremolo, které je většinou naprosto nepostřehnutelné. “Thanatos Instinct” je opět podivná tryzna s nepochopitelně navýškovanými bicími, které absolutně přeřvávají vše ostatní. Nevím, jakým způsobem se deska nahrávala, ale zní fakt zajímavě, když každá skladba má v podstatě úplně jinak nastavený zvuk a nástroj, který takřka nemůžete zaregistrovat v jedné skladbě, ve druhé trhá uši. Ale asi to tak má být.

Já si nemůžu pomoct, myslím si, že v rámci žánru tohle má svoje kvality, ale mně to přijde jednoduše špatné a nudné. Docházím k názoru, že tady vlastně nemám ani moc o čem psát. Musím říct, že jsem se dlouho u podobné muziky tak nenudil. Rád bych slyšel názor někoho, kdo fakt tohle žere, protože já si to neumím moc představit. Možná ale za rok, za dva dospěju do stádia, kdy začnu rozumět i tomuto stylu vyjádření. Prozatím je to však za mě hodně pod průměrem.


Další názory:

Já osobně na rozdíl od kolegy s podobnými depresemi na hranici poslouchatelnosti problém nemám, když je nálada, s chutí si to poslechnu. Z tohoto důvodu nemám problém ani s “Todestrieb”. Akorát se mi zdá, jako by se Welter in Thy Blood spíše plazili žánry jako dark ambient, drone, s přimhouřením očí až k náznaku noisu a teprve to zalili misantropickou black metalovou omáčkou, která s nějakým doomem kromě extrémně pomalého tempa nemá společného v podstatě nic. Nicméně ať je to jakkoliv, rozhodně absolutní souhlas s tím, že se jedná o naprosté bahno na úplném podzemním dně, takový extrém v extrému, který zkousnou jen opravdu otrlí posluchači. V žádném případě se nejedná o hudbu pro každého a i pro, kteří podobně šílené záležitosti poslouchají, to nebude na každodenní poslech. Cílem podobných desek jednoduše není vůbec nic jiného, než posluchače zalít tunami největší možné deprese, z níž se nevyhrabe ani poté, co album dohraje (nebo jej někdo v půlce vypne). O nějakých hračských výkonech, zvuku nebo čemkoliv jiném se nelze bavit ani náhodu. Na tuhle hru buď musíte přistoupit a dostat tak desku, jež se svou nechutností doslova zaryje pod kůži, nebo ji nepochopit a pak dostanete 45 minut neposlouchatelného bordelu bez jakéhokoliv smyslu. Volba je na vás…
H.


Echoes of Yul – Cold Ground

Echoes of Yul - Cold Ground
Země: Polsko
Žánr: atmospheric doom metal / sludge
Datum vydání: 13.1.2013
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Octagon
02. Foundations
03. The Tenant
04. Crosses
05. Numbers
06. Haunebu
07. Libra
08. Save Yourself
09. The Plane
10. The Message
11. Cold Ground
12. Chrome
13. Last

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Kapela s podivným názvem Echoes of Yul je výplodem fantazie mozků dvojice Michał Sliwa a Mateusz Czech, kteří mají na starosti všechny nástroje, se kterými se na “Cold Ground” setkáte. Ke klasickým bicím, kytarám či klávesám si k tomu všemu přidejte nějaké ty samply, které se neobjevují jen tak pro radost, aby toho nebylo málo, ale na výsledné podobě desky hrají celkem podstatnou roli, ale k tomu se dostaneme ještě později. Jen jediné věci se na druhém albu tohoto polského dua nedočkáte – zpěvu. “Cold Ground” je, stejně jako tři roky starý debut, čistě instrumentální kousek, což vzhledem k hudebnímu zaměření, které by se dalo zjednodušeně popsat jako ambientní post-doom, není nijak na škodu, protože prim hraje zvuková hradba z dálky doznívajících kytar, ke kterým zpěvu není třeba.

Hned při prvním seznámení s “Cold Ground” mě praštily do uší vlivy, které jsou jasně identifikovatelné i při zběžnějším poslechu. Mluvím teď o Justinu K. Broadrickovi, a to o jakékoli jeho hudební podobě, pro kterou jej znáte. Na jednu stranu si můžete brousit zuby na hypnotické, téměř industriální pasáže, dýchající stejný vzduch jako kdysi jeho Godflesh. Na straně druhé jsou přítomny ambientní drone momenty, jež zase nemají daleko do jeho dalšího působiště Jesu. Tohle nemyslím úplně jako výtku a poukázání na neoriginalitu, protože jsem toho názoru, že v daném stylu se toho moc vymyslet a posunout mantinely nedá, to spíš jen, abyste měli představu, s čím máme vlastně tu čest.

Říkejme tomu, jak chcete – ambient, post-doom či drone – ale v případě těchto hudebních žánrů obvykle nerozlišuji alba na špatná a dobrá, ale na taková, která si mne svou atmosférou podmanila, a na ta, kterým se to nepodařilo a nezanechají ve mně žádný hlubší dojem. Echoes of Yul se řadí do té druhé kategorie. Rozhodně na mne zapůsobil fakt, že “Cold Ground” bylo nakonec víc tvrdě metalové, než jsem očekával, a tyto pasáže, na kterých stojí nejedna skladba, jsou pro mě nosnými momenty celé nahrávky. Konkrétně mluvím o fantastické “Chrome”, tedy spíš o její první polovině, a zejména pak o uhrančivé “Libra”, jejíž tíživá atmosféra stavící na ústředním riffu s jednoduchou strukturou a samplovaným ženským brekem tvoří středobod celé desky. Většina skladeb je opravdu minimalistická a jednotlivé motivy jsou využity, jak jen to jde. Se stopáží si tihle borci nedělají žádné problémy, až se divím, že se hodinová ručička zastaví na hranici přijatelné hodiny, protože při poslechu mi “Cold Ground” přišlo vždy o něco delší. Nemá cenu se snažit rozpitvat jednotlivé písně, protože to ani není možné. Echoes of Yul sází na dojem celku a nutno říct, že jim to docela vychází. Milovníci zpětného vazbení a ambientní atmosféry ví, odkud vítr vane. Těm ostatním bych doporučil samozřejmě udělat si vlastní názor na základě poslechu. Albu se dostalo kvalitní produkce z rukou neznámého Jamese Plotkina, a když pominu depresivní atmosféru, tak byla radost jej poslouchat.

Kapitolou samou o sobě jsou samply nejrůznější škály zvuků a hlasů, ať už mužských, či ženských, které zní jako ze starého, poškrábaného vinylu a výsledkem jejich spojení s hudebních podkladem máme co do činění s materiálem skoro až hororové atmosféry. Když jsem se v určitých momentech zamyslel, tak jsem nabyl dojmu, že neposlouchám regulérní řadovku polského uskupení, ale spíš soundtrack k depresivní detektivce ve stylu “Sedm” Davida Finchera, ke které se deska hodí jak ulitá.

Echoes of Yul nelze upřít, že se snaží jít svým vlastním směrem. Ač jsou v jejich tvorba slyšitelné vlivy britského multiinstrumentalisty, o němž byla řeč, tak se svou vizí zádumčivého a experimentálního doom metalu mají rozhodně šanci zaujmout. Nejspíš ne nějakou širší metalovou základnu, protože “Cold Ground” je na poslech dosti náročnou záležitostí, která si žádá zvýšenou pozornost a určitě bude zapotřebí snaha se do ní vůbec dostat, takže si nemyslím, že Michał a Mateusz udělají nějakou větší díru do světa, ale sám za sebe můžu druhotinu Echoes of Yul na zasněžené zimní večery doporučit. Pro milovníky žánru se jedná o povinnost.