Na finské doomaře 0 X í S T jsem narazil při vydání jejich debutové desky „Nil“ z roku 2012, která byla hodně příjemná. Nejednalo se sice o žádný vyložený zázrak, natožpak něco originálního, ale i přesto tahle parta okolo zpěváka a kytaristy Janiho Koskely prokázala cit pro tvorbu mohutných riffů a povedené atmosféry. Nicméně, druhé album „One Eon“, které vyšlo začátkem roku 2015, mi toho už moc nedalo a příliš mě nebavilo. I vzhledem k tomu, že mi tato skupina byla docela sympatická, jsem doufal, že to bylo jen chvilkové zaváhání a se třetí dlouhohrající nahrávkou se 0 X í S T vrátí opět do formy.
Nyní je ovšem jisté, že se tak nestane, jelikož žádná třetí dlouhohrající nahrávka už (nejspíš) nevznikne. 0 X í S T totiž – pro mě docela nečekaně – ohlásili v únoru letošního roku ukončení činnosti. Docela škoda, protože tahle formace dle mého názoru i navzdory slabšímu druhému albu nějaký potenciál měla. Nicméně, věci umírají, aby se mohlo zrodit něco nového. Jani Koskela nijak nezahálel a v podstatě souběžně s rozpadem 0 X í S T ohlásil vznik nového projektu Horizon of the Mute. A to nezahálení je myšleno doslovně, jelikož jen měsíc po skonu své dosavadní skupiny Jani pustil do světa debutový počin svého nového dítka.
Základní zastřešení v podobě doomu je tu stále, ale i přesto se hudba Horizon of the Mute vydává poněkud jiným směrem. 0 X í S T byl čistokrevný doom metal (jakkoliv se sami sebe snažili propagovat podle mě nesmyslnou škatulkou dark metal), ale Horizon of the Mute míří spíše do dronového hájemství. Bezejmenná minialbová prvotina nabízí více jak půlhodinový materiál rozdělený do třech částí, což už není jen malý výkřik do tmy, ale slušná porce muziky, z níž lze poznat, jestli to za něco stojí.
A já osobně jsem z toho poznal to, že… to vlastně není až taková sláva. Nastíněný žánr, tedy drone / doom, muzika Horizon of the Mute samozřejmě splňuje, avšak ve výsledku se celá půlhodinka nese jen dle tohoto jednoduchého receptu: uhození do kytary, několik vteřin jejího doznívání, uhození do kytary, dalších několik vteřin doznívání a takhle furt dokola a dokola a ještě jednou a znovu. V každém tracku. Nad tím je trocha toho murmuru a to je vlastně kompletní náplň EP.
Jasně, jednoduchý recept nemusí být na škodu, však Sunn O))) také jen 50 minut ladí kytaru a je to pecka. Produkce Horizon of the Mute mě ovšem moc nezaujala. Takováhle muzika vás musí zhypnotizovat a vtáhnout, což se tady krutě nedaří a tím pádem se jen klouže po povrchu. Když to hraje, tak mi to nevadí, ale to je asi tak všechno, co o tom mohu říct. Nahrávka si nedokáže vynutit pozornost, tudíž to už za pár minut přestávám vnímat a probere mě až ticho po uplynutí celé stopáže. Ve finále se tak jedná o trochu utahané doomové cosi bez nějakého hlubšího smyslu.
Jeden z největších šílenců české hudební (?) scény opět útočí. Jistě, je tu i pár dalších hlukařů, ale asi jen těžko najdete někoho, kdo by v přístupu dokázal trumfnout Radka Kopela, krále domácího noisu, jenž terorizuje posluchače a v neposlední řadě i nebohé recenzenty (není problém si pomocí mistra Googla dohledat nejednu opravdu vtipnou recenzi, kde je vidět, že autor vůbec netušil, která bije) pravidelnou dávkou antihudebního überpekla již od 90. let. Nicméně, král je mrtev, ať žije král. V momentě skonu Napalmed, suverénně nejkultovnějšího jména, jaké kdy Česká republika dala hlukovému světu, se zrodil a odkaz převzal nový projekt, jehož smyslem života je opět skřípění, lomození, pískání, hluk a nezřízená improvizace. Zprzněním jmen Einstürzende Neubauten a Merzbow tak vznikli – Eine Stunde Merzbauten.
A jak vidno, Eine Stunde Merzbauten se mají čile k světu a od svého vzniku v roce 2014 servírují již čtvrtou penetraci ušních bubínků kovovými pazvuky. Svou historii projekt načal deskou „7305“ a loňský rok se nesl ve znamení dvou splitek. Letos se však Kopel a jeho industriální družina vracejí pod pseudonymem ExSxMx opět s plnohodnotným materiálem, jehož hrací doba činí strašidelných 80 minut. Ale tak zrovna u noisu na těch stopážích zas tak nezáleží… buď to někdo nedá ani pět minut, anebo mu ta osmdesátka problém nedělá, nic moc mezi tím asi není.
Středobodem nové desky je jistojistě mamutí kompozice (dá-li se to vůbec kompozicí nazvat… dost pochybuju, že to někdo komponoval, haha!) „Elementary School Mamlases“. Ta dosahuje skutečně respektuhodné délky 43 minut, což se tváří jako kurevská výzva. O to víc mě překvapilo, že tentokrát se to poslouchá – no, vlastně vcelku v pohodě. Tak nevím, jestli už jsem za ty roky fakt tak otrlý dobytek, anebo nám Radek (a.k.a. RaK a.k.a. Uspá Watch a.k.a. ElektRachot a.k.a. ElektRandall a.k.a. ElektRek) měkne.
Ne, teď už vážně. Pro obyčejného smrtelníka je to samozřejmě pořád smrt a ani nemusíte být na úrovni, kdy žerete produkci Jarka Šimka, abyste po poslechu „Elementary School Mamlases“ začali krvácet z uší, nosu, očí jakož i prdele a pohlavních orgánů. Na druhou stranu, jak v rámci tvorby Napalmed, tak i na „7305“ už vznikla mnohem větší hluková zla… ale na třetí stranu, tím spíš má tohle blíž k opravdové hudbě. Ale ani „hudebnost“ (haha!), ani větší „stravitelnost“ (hahaha!) nemyslím nijak ve zlém, pořád je to nálož jako sviňa – ale lze si to užít, vyžívá-li se člověk v takovém zvěrstvu.
Spíš než čistokrevný hlukový atak je „Elementary School Mamlases“ freejazzovou saxofonovou masturbací, pod níž Kopel přikládá industriálním skřípotem. Ale pozor, zas tak převratná věc to v rámci Radkovy muziky není a už z éry Napalmed existují počiny, s nimiž jde nalézt paralely – stačí vzpomenout třeba „Noisax Jazzostrial Fractamental“. Ale zpátky k „E.S.M.“. Až po více jak půlhodině nezřízené avantgardy se konečně spustí řádný hlukový hell, jenž celou experimentální suitu vygraduje (skutečně ano!). Tohle bych povinně pouštěl všem hipsterům, aby konečně slyšeli, jak zní alternativa – ze srand typu „Elementary School Mamlases“ by se jim oholily vousy a Club-Mate by zkyslo!
Jmenovaný kolos je sice skutečně kolosální, avšak stále tvoří „jen“ cca dobrou polovinu celkové stopáže „E.S.M.“. Zbylé skladby sice nedosahují tak monumentálních délek, ale i přesto se nesou v obdobném duchu jako 40minutový monolit. Noise tu sice je, ale o něco větší roli tentokráte hraje industrial až drone. A stejně jako v „Elementary School Mamlases“, i do ostatních tracků promlouvají další hostující nástroje. V „Echte Schlechte Madhausen“ je to opětovně saxofon, zatímco v úvodním hitu „Evu svrbí míca“ (tuze roztomilý název) a „Emen Stahl Moon“ to jsou – housle. I takový nástroj zní na „E.S.M.“ povětšinou tak experimentálně, jako by na to nehrál člověk smyčcem, ale spíš Satan svým žaludem, nicméně vedle toho se zde v několika vzácných momentech vyskytuje věc vskutku nevídaná, neslýchaná. Považte sami, lidičky, asi ve dvou (nejspíš slabších) chvilkách zde lze zaslechnout i náznak melodie! Poslední položku pak tvoří skrytý song „Electro Save Mode“ (na CD součástí stopy „Echte Schlechte Madhausen“), což je cca čtyřminutové pištivé týrání synťáku.
V jednu chvíli jsem použil pojem „stravitelnost“ – to je, tvrzení o těch asi dvou několikavteřinových melodií navzdory, samozřejmě nutno brát s velkou nadsázkou. Spíše to bylo myšleno tak, že „E.S.M.“ není taková ta masa nejextrémnějšího hluku. Jak již padlo, novinka je víc industrial a drone s freejazzovou příchutí a onen echt noise tam je až tak v závěsu. Což jednak nemusí být (a není) špatně, druhak je to furt šílenost až za roh, kterou zmáknou jen chrabří jedinci. A tak to má samozřejmě být, toto není muzika pro vyměklé moče.
Nebudeme si nic nalhávat, recenze na Napalmed / Eine Stunde Merzbauten / skoro i noise obecně jsou vlastně jen dvojího typu. Půlka lidí vůbec nemá šajnu, co to kurva je, a vyplodí písmenkový zvratek bez většího smyslu o tom, jak to nějak skřípe, ale poslouchat se to nedá – prostě aby nějaký text vyšel, když do redakce přišlo cédéčko. Druhá půlka lidí nechce vypadat jak zaprodanecká mrdka, co nerozumí umění a avantgardě, tak vyplodí recenzi, jak to krásně skřípe, jaký je poslech očista a jak v tom objevili smysl existence, sáhli si na dno, pohlédli do nitra lidské duše a další sračky. Já nehodlám dělat ani jedno. Poslech jsem si užil, fakt a upřímně jo, mě tyhle hlukové chlívky baví, ale nebudu vás tahat za fusekli – katarzí jsem si neprošel a regulérní poslouchání, že by se k tomu člověk vracel a vychutnával jemné nuance, vážně nehrozí. Čas od času ovšem nezaškodí dát si nějakou šílenost, takže jsem si naposlouchávání „E.S.M.“ (nebojím se to říct, vlastně zopakovat) užil, a až Eine Stunde Merzbauten pustí do světa další 80minutový opus, tak věřím tomu, že si to užiju taky. Je to málo? No to hej – není!
P. S. Nezapomeňte si všimnout, že každá skladba má iniciály – „E.S.M.“!
Jakkoliv splitka stále nejsou – a tuším, že už asi nikdy nebudou – hlavním předmětem mého zájmu, v některých případech se člověk i na takovou nahrávku rád podívá. Příslibu nálože experimentální muziky se ne neříká, takže hurá na věc, pojďme si „Melodies of Sorrow“ představit…
Jako první se na počinu ujímají slova Poláci Gurthang, jejichž tvorba, jak se lze dočíst, se dle všeho během těch šesti let od vzniku kapely žánrově přelévá z místa na místo mezi doom metalem, extrémnějším doom metalem a black metalem, přičemž to, jaký z těchto stylů má zrovna navrch, se odvíjí od toho, jaké jejich album si zrovna pustíte.
Na „Melodies of Sorrow“Gurthang nabízejí tři skladby, z nichž zajímavé jsou dvě, první a třetí. „Illuminate“ a „LCVI“ táhne kupředu rituální rytmika, letmý dronový podmaz a zatěžkaná atmosféra. Přesně v téhle poloze jsou Poláci nejpřesvědčivější a přesně zde má jejich projev potenciál nějak zapůsobit a získat si posluchače na svou stranu. A dokonce bych si dovolil tvrdit, že oba jmenované kusy jsou natolik povedené, že se ono získání posluchače na svou stranu daří. Přinejmenším tedy mě to vcelku baví a tyhle dva songy jsou vlastně tím nejzajímavějším na celém splitku. Třeba „LCVI“ dokáže navodit sugestivní náladu, dobře vygradovat ve třech čtvrtinách a v závěru jen potichu doznít, aby si člověk mohl tu atmosféru dovychutnat. Horší už je to ale s prostřední vypalovačkou „Arice“, která má dle mého mnohem blíže k death metalu, a ačkoliv se taktéž snaží navodit nepřátelské emoce, oproti okolním dvěma skladbám selhává – formálně extrémnějšímu výrazivu navzdory.
Beyond Life jsou rovněž z Polska a shodou okolností fungují cca stejně dlouho jako Gurthang a úplně stejně za těch pár let dokázali vypálit do světa až kontraproduktivně velký počet neřadových nosičů (od vydání „Melodies of Sorrow“ už stihli naservírovat další ípko a další splitko). Jejich příspěvek začíná velice slibně, jelikož „Psychopath’s Mind“ je hutná atmosféra na pomezí dark ambientu a dronu a společně s „LCVI“ a „Illuminate“ od Gurthang je vlastně tím jediným, co na „Melodies of Sorrow“ stojí za pozornost. Zbytek už tak slavný není. „Heavy Rain“ a „The Burial Rite“ se zdánlivě taktéž snaží o nějaký hudební hnus, ale ve finále z toho nevylezlo nic jiného než trochu průměrný a nevýrazný DSBM, který je díky kytarovým melodiím místy skoro až otravný. Závěr pak obstarává mdlý a fádní klavírní kousek „Driven by Melancholy“.
Vzhledem k tomu, jak bylo „Melodies of Sorrow“ předem avizováno, tak jsem čekal mnohem větší experiment – v základě jsou však obě kapely spíš metal s (leckde nenaplněnou) ambicí. Tři skladby (dvě a jedna) jsou poměrně příjemné, docela mě baví a ukazuje se v nich potenciál, ale zase ne až tak moc, abych měl potřebu prozkoumávat další tvorbu obou skupin… anebo nadále poslouchat tohle splitko. Celkově je „Melodies of Sorrow“ stravitelné, ale když to neuslyšíte, váš život nebude ochuzen o nic zásadního.
„Perigaea Antahkarana“, poslední deska zámořského dua Wolvserpent, vyšla již před třemi lety. Člověk by skoro očekával, že už by bylo na čase, aby Blake Green (zpěv, kytara) a Brittany McConnell (bicí, housle) navázali se třetím řadovým počinem, ale zatím to nevypadá, že by byl další dlouhohrající monument na obzoru. Namísto toho si Wolvserpent připravili „pouhé“ EP – a „pouhé“ je v hodně velkých uvozovkách, které mají hned dvojitý význam. Jednak jsem tímhle pejorativněji zabarveným pojmenováním nechtěl snižovat význam ípek obecně, druhak „Aporia:Kāla:Ananta“ není žádným drobečkem. Ačkoliv se zde nachází jen jedna skladba a ačkoliv se formálně jedná o minialbum, v reálu tento počin co do stopáže o chlup (ve skutečnosti je to cca půl minuty, ale nevadí) poráží i debutovou desku „Blood Seed“.
Z právě řečeného je asi zde budeme mít co do činění s vpravdě kolosální kompozicí. Pravda, zrovinka Wolvserpent se delších skladeb nikdy nebáli. Ostatně, hned na „Blood Seed“ dali 40minutovou hrací dobu ve dvou stopách a v průběhu své další tvorby dvacet minut na píseň zvládli hned několikrát. Nicméně, 40 minut na song je přece jen trochu vyšší level, takže je otázka, jak se Wolvserpent se svou doposud nejdelší skladbou vůbec poprali a zdali si neukousli větší sousto, než jsou schopni spolknout.
Abych řekl pravdu, asi jsem z toho v předchozím odstavci udělal trochu větší drama, než bylo nutné – „Aporia:Kāla:Ananta“ funguje, to si můžeme říct hned a na rovinu, a ačkoliv v rámci téhle kompozice kapela svůj dosavadní rekord pokořila takřka dvojnásobně, není to pro mě žádné velké překvapení, že i takovouhle ambiciózní minutáž Wolvserpent dokázali utáhnout. Ono co si budeme nalhávat, tohle nikdy nebyla skupina, která by to hrála na jednotlivé songy a která by holdovala písničkové formě. Hudba Wolvserpent byla vždy monolitická, nepracovala s výraznými zapamatovatelnými motivy a spíše sázela na tlak a atmosféru. Tím pádem to s nadsázkou řečeno vždy znělo jako jedna předlouhá skladba, již kdosi „omylem“ naporcoval na vícero malých kousků. „Aporia:Kāla:Ananta“ je tedy vesměs to samé, akorát nenaporcované, tak proč by to fungovat nemělo.
Co se hudební stránky týká, „Aporia:Kāla:Ananta“ nenabízí žádná velká překvapení a pokračuje v nastolené cestě, což ale v tomto případě není špatně. Jedná se tedy o strukturovanou, členitou a chytře budovanou záležitost, Wolvserpent píseň pečlivě gradují skrze dronové vazby a krásné využití houslí (subjektivně mi přijde, že zde hrají výraznější roli než kdykoliv předtím, za což rozhodně palec nahoru) až k mohutným hradbám kytarových riffů, aby posléze povolili, opět spadli do mazlavého dronového bahna a začali stavět zase odznova, ale jiným způsobem a jiným směrem.
Sice jsem výše řekl, že tvorba Wolvserpent nestojí na zapamatovatelných motivech, ale to nijak neodporuje tvrzení, že se na „Aporia:Kāla:Ananta“ nachází spousta výtečných momentů, které na posluchače dokážou zapůsobit. První na ráně jsou v tomhle ohledu housle, jelikož ty jsou zde vážně lahůdkové. Hned úvod nahrávky dokáže vtáhnout po dění – po plíživých minimalistických pěti minutách začnou nesměle nastupovat housle, aby si zanedlouho převzaly hlavní slovo s nádherným motivem, za nímž pomalu začínají růst další nástroje, až Wolvserpent plynule dojdou k nervní rytmice. Dají vám několik málo minut téhle výtečně kombinace, pak pád do ticha a opět začínáme růst ze dna. Člověk se ani nenaděje a víc jak čtvrtina stopáže je pryč. Nicméně, nemyslete si, že EP stojí a padá jen na houslích, i bez nich dokážou Wolvserpent tvořit skvělé momenty, důkazem čehož může být například temná depresivní pasáž od 22. do 25. minuty.
Celé „Aporia:Kāla:Ananta“ je vlastně natolik zábavné, že je skoro až podezřelé, jak rychle to utíká. Několikrát se mi dokonce stalo, že jsem se zaposlouchal, a najednou už byl konec, tak jsem to tam hned vpálil znovu a takhle to EP otočil třeba třikrát za sebou. A to u kompozic přesahujících 40 minut hrací doby rozhodně není nic, co by člověk dělal úplně běžně. Ve skutečnosti je ten materiál tak dobrý, že mi přijde skoro až škoda jej označovat jen za EP, když kvalitou i délkou by to ani s nálepkou dlouhohrající desky ostudu nedělalo. Tak či onak se ovšem jedná o velmi povedený počin, který za slyšení stojí.
Pojem B strana bývá spojen s takovými trochu druhořadými skladbami. Postupem času se tak nějak vžilo, že A strana je ten skvělý a navoněný singl, zatímco na oné odvrácené straně se nachází třebas nějaký formálně exkluzivní song, ale ze sorty těch šuplíkových, čili ne tak dobrých, aby se dostaly na dlouhohrající elpíčko.
Je ovšem poněkud nespravedlivé a krátkozraké pokládat „béčkový“ song automaticky za špatný. Jakkoliv má spousta lidí, do jisté míry i já, pojem B strany vybarvený v pejorativnějších barvách, rozhodně jsou i interpreti, u nichž je vymetání šuplíků zajímavé. Éterickou Američanku Chelsea Wolfe miluju, minimálně platonicky, ale možná nejen to, takže když ona prohrabává archív, rád si to pustím. Singl „Hypnos / Flame“ je právě takovýmhle ohlédnutím.
Středobodem singlu jsou dvě (vlastně obě titulní) skladby „Hypnos“ a „Flame“, což jsou kusy, které vznikly při nahrávání posledního alba „Abyss“, jež vyšlo v srpnu loňského roku. A je to na nich skutečně cítit, protože svým soundem a náladou do temnějšího ladění „Abyss“ zcela jistě pasují. Nejedná se však o takové ty hutné a vysloveně zatěžkané záležitosti typu „Carrion Flowers“, v nichž se Chelsea Wolfe přiblížila až k drone / doom metalu. „Hypnos“ i „Flame“ se vezou na „unplugged“ vlně a formálně by to šlo pojmenovat spíš jako experimentální indie folk rock.
Nicméně, ta charakteristická potemnělá nálada a atmosféra bledá víc než samotná Chelse Wolfe tu stále jsou a fungují. Nehledě na fakt, že i takovéhle písně na „Abyss“ měly své místo – a k některým z nich jdou vlastně novinky nakrásně přirovnat. „Hypnos“ nemá daleko k „Survive“ a „Flame“ zase svým podáním trochu připomene „Crazy Love“. To ale není myšleno ve zlém, protože je to stále skvělé (však jsem říkal, že občas není na místě dívat se na „béčka“ skrz prsty). Hlavně takřka až „táboráková“ „Flame“ mě velmi baví, ale oba dva kusy jsou dost dobré na to, aby za vydání alespoň v takovéhle singlové formě stály.
Vedle „Hypnos“ a „Flame“ se zde dále nacházejí demoverze tří skladeb z „Abyss“, jmenovitě „Grey Days“, „Simple Death“ a „Survive“. Tyto jsou oproti svým podobám z alba logicky syrovější, na kost ohlodanější, chybí zde několik melodických linek a aranží. To důležité jádro je ovšem stále patrné a už v těch demoverzích se jedná o natolik dobré písně, že by mnozí jiní mohli závidět. Ale tak Chelsea Wolfe není tuctová interpretka. Na druhou stranu, mě osobně vydávání x různých úprav jednoho songu nikdy nebralo. I v téhle podobě jsou ty skladby dobré, rád jsem si to poslechl, ale do budoucna přece jen zůstanu u košatějších a zvukově o něco bohatších verzí z „Abyss“, mimo jiné i pro albový kontext. Což ale nic nemění na tom, že „Hypnos“ a „Flame“, o nichž je tenhle počin především, za slyšení stojí, máte-li Chelsea Wolfe rádi.
Země: Rumunsko Žánr: experimental / drone / ambient Datum vydání: 30.10.2015 Label: Avantgarde Music
Tracklist:
01. Absent Abstract Above
02. An Empire Beneath Oblivion
03. Phanthasma and the Midnight Stalker
04. Ihwaz
05. A Storm Shall Take the Words Away
06. Outside the Great Circle
07. Portals
Vždycky jsem byl přesvědčen, že nějaká úvodní omáčka k recenzím prostě patří. Vím, že to mnozí považují za zbytečné zdržování, ale podle mého názoru nějaké usazení do kontextu prostě není na škodu, naopak mi skoro i přijde, že vletět na to zhurta a vyzvracet se na dvou odstavcích je snad až kontraproduktivní. Nicméně je samozřejmě jasné, že všeho má být s mírou a ona takzvaná omáčka by neměla přesahovat únosnou mez. Obecně. Jsou ovšem specifické případy, kdy je u té nahrávky tolik „vedlejších“ okolností, že se tomu člověk prostě chtě nechtě musí věnovat. „The Quest for a Morning Star“ mezi takové jistě patří, proto prosím omluvte, že dnes poměrně dost prostoru věnuji nehudebním záležitostem. Je to však nutné, abychom měli přesnou představu, oč tu běží.
První věcí, u níž je nutno se zastavit, je dozajista člověk, jehož jméno celou desku zaštiťuje. Je jím Costin Chioreanu. Tento Rumun je na metalové scéně znám především jako tvůrce obalů a grafiky, již vyrábí pod značkou Twilight 13 Media. Výčet kapel, které jeho služeb využily, je poměrně úctyhodný, a pokud bychom se měli omezit jen na ta nejznámější jména, lze zmínit formace jako Arch Enemy, Arcturus, At the Gates, Darkthrone, Demonical, Draconian, Grave, Mayhem nebo Primordial. Tento člověk je ovšem poměrně aktivní i co do hudební činnosti, ačkoliv v té si nevydobyl takové uznání jak v grafice. Přesto má na kontě množství projektů a kapel jako kytarista a aktuálně jej lze nalézt v progresivně blackmetalové formaci Bloodway, s níž loni na podzim vydal dlouhohrající debut „Mapping the Moment with the Logic of Dreams“ pod značkou italských I, Voidhanger Records.
Přesuňme se však nyní k druhé okolnosti, kvůli níž vlastně nosič s názvem „The Quest for a Morning Star“ vznikl. Jak jistě víte, v loňském roce se v rockové hudbě staly dvě tragické události, při nichž zemřelo množství lidí. Jednou z nich byl teroristický útok v Paříži, který byl mimo jiné směřován na publikum právě probíhajícího vystoupení amerických Eagles of Death Metal. Druhým pak byl požár v klubu Colectiv v rumunské Bukurešti během koncertu místní formace Goodbye to Gravity. Při tomto požáru, který se odehrál 30. října, zemřelo celkem 63 lidí (26 na místě, dalších 37 v nemocnici) a dalších cca 150 bylo zraněno.
A právě s druhou zmiňovanou událostí souvisí i vznik „The Quest for a Morning Star“ – jedná se totiž o kompilaci, již Costin Chioreanu vydal, aby získal prostředky pro oběti požáru. Zisk z prodejů této nahrávky pak putuje nadaci, která prostředky shromažďuje. Costin nejprve počin vydal sám digitálně a o něco později přibyla i fyzická edice pod záštitou Avantgarde Music (a i v jejím případě jdou výnosy na podporu obětí).
V předešlém odstavci padlo, že „The Quest for a Morning Star“ je kompilací. Další věcí, o níž si tedy musíme povědět, je to, co že je náplní této kompilace. Costin Chioreanu v průběhu let jednak uspořádal několik výstav, jimž nechyběl i hudební doprovod, a také vyrobil nějaký ten krátký film, jemuž samozřejmě nechybí soundtrack. A přesně tyto věci jsou onou náplní „The Quest for a Morning Star“. Nachází se zde celkem sedm skladeb, z nichž prvních pět pochází z výstav (celkem tří) a poslední dvě z krátkých snímků. Pro pořádek se ještě sluší dodat, že část aktuálního počinu vyšla již v roce 2013 na LP (s bonusovým DVD) pod názvem „Outside the Great Circle, Where Purgatory Ends“ v limitaci 300 kusů.
No, a pak je tu ještě jedna věc. Některé z těchto kompozic Chioreanu nevytvářel úplně sám a nějakým způsobem se na nich podíleli i další hudebníci. A i zde se jedná o velmi známá jména. V prvních třech písních lze například slyšet Rune Eriksena (Aura Noir, Twilight of the Gods, ex-Mayhem, ex-Ava Inferi), jenž sem přispěl i skladatelsky. Nejhvězdnější je však sestava šesté skladby „Outside the Great Circle“, kde se kromě hlavního protagonisty a jeho kytary objevují ještě Attila Csihar (Mayhem, Sunn O))), Tormentor, ex-Aborym), David Tibet (Current 93), Mirai Kawashima (Sigh) a Kimmo Helen (Hexvessel).
Drtivá většina jmen, ať už lidí či kapel, která až doposud padala, je nějakým způsobem spojena s metalovou scénou. Obsahem „The Quest for a Morning Star“ však žádný metal není. Muzika se pohybuje v žánrově ne úplně pevně vyhrazených mantinelech experimentálnějších stylů. Očekávejte tedy spíše avantgardněji laděnou záležitost, především drone a ambient, ale i lehké doteky industrialu či experimentálnější elektroniky.
To zní papírově ohromně zajímavě – tím spíš třeba i v kontextu toho, když v jedné skladbě necháte vokálně vyřádit taková esa jako Attila Csihar a David Tibet, jejichž zpěv je v obou případech naprosto nezaměnitelný, charakteristický a charismatický. O to víc je potěšující, že mohu konstatovat, že „The Quest for a Morning Star“ není zajímavé jen papírově, nýbrž i reálně. Je pravda, že prvotním impulzem k vydání této kolekce byly spíš dobročinné účely, ale i tehdy, pokud se na to člověk podívá čistě z hudebního hlediska, stále se jedná o pozoruhodný počin, jenž si trochu vašeho času zaslouží.
Možná takové tvrzení některé z vás mohlo zaskočit – plně bych to chápal. Vždyť všechny ty písně přece vznikly u odlišných příležitostí, z odlišných důvodů, v různých letech a byly natočeny v jiných sestavách, jejichž jediným pojítkem je osoba hlavního protagonisty. Mohlo by se zdát, že taková konstelace odsuzuje „The Quest for a Morning Star“ jen do pozice kompilačního počinu, na němž se sešly spolu nesouvisející písně. Ono to takhle ve skutečně formálně opravdu je, ale i přesto ten nosič kupodivu funguje i jako celek. Všechny přítomné skladby se totiž nesou ve víceméně obdobném stylovém i náladovém rámci, díky čemuž se žádný pocit roztříštěnosti materiálu nedostavuje. Popravdě řečeno, člověk, který by šel do poslechu „The Quest for a Morning Star“ bez znalosti všech těch okolností, jimiž jsme se výše sáhodlouze probírali, by to myslím považoval za regulérní řadovou desku a ani by jej nenapadlo přemýšlet o tom, zdali by to nemohlo být jinak.
No, a dál už toho vlastně nezbývá moc co dodat. Hádám, že u předcházejících odstavců jste přinejmenším z tónu textu vyčetli, jak je na tom „The Quest for a Morning Star“ kvalitativně. Je to skvělá záležitost a Chioreanu se v jednotlivých kompozicích představuje jako vysoce schopný skladatel i mimo metalové hranice. Hvězdní hosté nijak zvlášť nevyčnívají a nejsou tam naroubováni násilně jen pro jméno, spíše pracují pro celek a jejich příspěvky jsou pověstnými třešničkami na dortu. Měl-li bych zvolit vrchol počinu, asi bych ukázal na předposlední „Outside the Great Circle“, jejíž některé momenty jsou velmi sugestivní a která – v neposlední řadě – vyčnívá i díky účasti obou vokálních mágů, z nichž zejména David Tibet je (ostatně jako vždy) velmi působivý.
Nicméně, „The Quest for a Morning Star“ si drží vysokou laťku po celou dobu svého trvání a pořád má posluchači co předávat. Jakkoliv může být účel vydání chvályhodný, ještě chvályhodnější je to, že je dobrý úmysl podpořen i výtečným obsahem. „The Quest for a Morning Star“ totiž rozhodně stojí za poslech a případnou koupi i hudebně, nejenom díky vědomí, že tím přispějete na oběti tragické události.
Datum: 15.2.2016 Místo: Praha, Klub FAMU Účinkující: Nadja, Rouilleux
První pohled (Atreides):
Pokud bych měl nějak představit berlínské (ex-kanadské?) drone / doomové duo Najda, totiž Aidana Bakera a Leah Buckareff, začal bych úplným koncem koncertu respektive okamžikem, kdy jsem se na odchodu přehraboval několik desítkami kompaktních disků a nemohl za živého boha nalézt jedinou shodnou dvojici alb. Pravda, část z nich byla alba Aidanovy eponymní sólové tvorby, která ještě víc tíhne směrem k ambientu, ale i tak jde o docela pěkný vhled do činnosti kapely, jejíž diskografii za svůj život pravděpodobně nikdy neuslyšíte celou. I když, za tři roky od jejich posledního koncertu v Praze byste to stihnout mohli. Pro úplnost, Aidana a Leah na pražské zastávce v klubu FAMU doprovodilo domácí experimentálně-psychedelické trio Rouilleux.
Než se však pustím do dojmů z koncertu, upustil bych pár slov o prostoru, v němž se odehrával. Klub FAMU je místo docela nové, takřka neposkvrněné, podle slov organizátorů akce navazující na tradici filďáckého klubu K4, který pár let nazpět skončil docela nešťastně kvůli sporům s vedením fakulty, potažmo univerzity. Nutno uznat, že FAMU supluje unikátnost „Káčka“ obstojně, a byť není tak velké, útulné je jak díky volbě umístění (opět jsme v klenutém sklepení), tak díky podobné výbavě (nesourodá kolekce použitého nábytku) docela stejně. Jen v „hipsterskosti“ legendární filďácký klub překonává, což ve své podstatě obnáší výběr solidního piva z malých pivovarů a, vegani či vegetariáni nechť se neurazí, vtipné názvy pokrmů na jídelním lístku.
Ale ke kapelám. Je zhruba čtvrt na devět a na pódiu se zjevují Rouilleux. Rozmazaná kytara, podmanivá basa, elektronika tepající a šumící kdesi na pozadí pod tím vším. Táhlá trubka je tu a tam vyměněna za bicí a naopak. Skoro mi přijde, že vokál je občas až nadbytečný a kompozice by si bohatě vystačila s dialogem samotných nástrojů, zároveň ale nebyl tak výrazný, aby ji narušoval. Hlavní prostor byl věnován gradaci a přelévání energie mezi klidnějšími, ambientnějšími plochami, nad nimiž se linula stříbrná nit dechového nástroje, a agresivněji stavěnými pasážemi hnanými kupředu bicí soupravou, což jako celek fungovalo po celou dobu docela dobře. K atmosféře přispěla i nevýřečnost kapely, Rouilleux zkrátka přišli, zahráli a odešli bez zbytečných řečí a okecávání. Nechali mluvit své skladby samy za sebe, za což mají nemalé a významné plus. A ačkoliv si nejsem jistý, nakolik tahle nevšední hudba může fungovat studiově (což hodlám zjistit hned, jak budu mít trochu času), živě mě pražská trojice příjemně překvapila.
Že už je na pódiu Nadja a vše je připraveno k tomu, aby mohla začít hrát, bylo poznat hlavně díky projekci plné koček a koťat všeho druhu. Vzhledem k tomu, že oba členové dvojice jsou vysocí spíš hudebním nadáním než vzrůstem, jsem zpoza hradby lidí viděl víceméně jen hlavy kytary, respektive baskytary. To už se ale z reproduktorů derou první tóny „Dark Circles“ z poslední desky „Queller“ (kterou jsem k mojí smůle u stolku s merchem nenašel). Mohutné, hlukem podbarvené vlny plynuly od dvojice směrem k posluchačům naprosto přirozeně. Pravda, občas jsem si (hlavně zpočátku) říkal, že by to mohlo být ještě o něco víc nečitelné, špinavé a hypnotické, i přesto jsem však strávil většinu koncertu kdesi ve svých představách.
Byl jsem unášen do dálav, přičemž občasné záblesky koťecího promítání působily na jednu stranu krásně, na tu druhou silně znepokojivě. Asi jako když s sebou občas škubnete, vytrhnete se z letargie a ponoření do dronových hlubin a první věc, na níž ulpí váš zrak, jsou obří černobílé kočky na plátně před vámi. Zároveň nutno podotknout, že jsem byl unášen do dálav v sedě, protože ve stoje bych nejspíše upadl na nejbližšího nebožáka a zkazil mu koncert, pročež by stálo za uvážení, zda v případě takto svébytných a omamných záležitostí nedávat ke každé vstupence křeslo zdarma, byť by byl počet návštěvníků poněkud omezen.
Osobně jsem čekal, že Nadja přiveze z nové desky víc, nicméně to byla první a poslední píseň setu, kterou jsem poznal podle jména, protože napříč celou diskografií znám všeho všudy asi tři desky. To mi ale v zásadě nijak nevadilo, specifický rukopis Nadji si těžko splést, a pokud se do něj zamilujete, pravděpodobně si můžete pustit většinu diskografie, aniž byste si odnášeli pocit zklamání. Jediná věc, která mě zklamala, byla délka, protože jsem počítal spíš s hodinou a půl či alespoň hodinou a čtvrt, Nadja ale poprvé položila nástroje po slabé třičtvrtěhodince. Ačkoliv je zase rychle vzala zpět, protože odezva publika byla zkrátka příliš silná, i tak se před lidmi nezdržela víc než hodinu. Kdyby délku vykompenzovala přítomnost jistého cíle, směru či snad výraznější gradace, asi bych mluvil jinak – na druhou stranu i cesta může být cíl, jen by v takovém případě mohla být delší. I tak jsem si koncert užil a těch pár vad na kráse mu dokázal odpustit. Hypnóza to totiž byla řádná.
Druhý pohled (Onotius):
Návštěvu koncertu experimentálního uskupení Nadja jsem, abych se přiznal, nepovažoval za nějakou naprostou povinnost, bez níž bych se neobešel. Na druhou stranu jsem však byl zvědav, jak tahle muzika balancující mezi drone / post-metalem, ambientem i shoegazem naživo vyzní, a proto, když se naskytl čas a byly po ruce zrovna ony necelé tři stovky na vstup, neváhal jsem (zároveň jsem si chtěl trochu vyspravit náladu po neúčasti na vyprodaném koncertu Behemoth a spol.). Byla to tak trochu sázka do loterie – o živé formě hlavní hvězdy večera jsem neměl tušení, od předkapely jsem před vstoupením neznal jedinou notu a do pobřežního studentského klubu FAMU jsem se vydával poprvé.
Prostor skutečně, jak bylo avizováno, v mnohém připomněl zrušenou staroměstskou K4, nicméně v porovnání s tou působil přeci jen civilněji a méně romanticky. Pokud jde o samotný sál, významnou slabinou bylo rozhodně nízké pódium, jež i lidem v předních řadách bránilo vidět naprosto vše, co se na scéně odehrává. Nevím, jak to na tom byli lidé v zadních řadách, ale hádám, že asi moc dobrý výhled neměli. Nicméně, osobní atmosféra v klubu byla velmi sympatická – koneckonců jsem chvíli před koncertem seděl hned vedle obou členů kapely.
Publika se nakonec dostavilo tolik, že lidé celý sál hravě zaplnili, což pro mě bylo celkem překvapující vzhledem k tomu, že Nadju mám stále zafixovanou spíš jako kapelu pro pár fajnšmekrů. Tak či tak, hýbat se celkem dalo, snad jen vzhledem k absenci šatny bylo celkem dobrodružství prohrabat se po koncertě ke svým svrškům pohřbeným na dně hromady oděvů na jediném ze dvou věšáků.
První kapelou byli Rouilleux, Češi koketující s ambientními proudy a tvořící gradujcí hudební plochy za pomoci kytar, syntezátorů, občas bubnů, avšak i trubky či klarinetu. Jednalo se o typ hudby, již bych si doma asi nepustil, avšak takhle naživo tahle pulzující atmosféra celkem fungovala. Byla založena spíše na zvuku samotných nástrojů a gradaci dynamiky skladeb než na nějakých uhrančivých nápadech. Osobně mi místy nesedly právě bubny, které byly na můj vkus až moc banální (ačkoli chápu, že nějaký instrumentální perfekcionismus ani záměrem nebyl). Celkově zanechali pozitivní dojem, i když nějakou chuť vidět jejich vystoupení někdy v budoucnu zase nevyvolali.
Po krátké pauze ve čtvrt na jedenáct nastupuje na pódium introvertně vyhlížející duo – kytarista (obsluhující zároveň pestrou škálu efektů) a zpěvák Aidan Baker a baskytaristka Leah Buckareff. A spouští svou muziku, do níž se mi zprvu pomalu proniká. Kytara je oproti baskytaře méně výrazná, což v porovnání se zvukem, jaký znám z desek, působí neobvykle. Navíc co se týče intenzity, přeci jen zpočátku působí muzika relativně civilně, což se vylepšuje až postupně s časem, zvuk se spravuje a začíná správně působit. Kolébavé pasáže kolébají, rytmické pulzují a na pozadí promítaných černobílých zpomalených záběrů s kočkami a nějakými poloabstraktnímy detaily, se odehrává fascinující hudební rituál. Struny elektrické kytary a smyčec? Proč ne, že. Lidé jsou v patřičně zahloubané, hypnotické náladě a za nášup je publikum patřičně vděčné.
Celkově jsem s vystoupením spokojen, ačkoliv bych si byl schopen představit i ještě trochu intenzivnější zážitek. Možná za to mohla i relativně střízlivá délka vystoupení, jež přeci jen pro hudbu založenou především na atmosféře znamenala menší prostor pro postupnou gradaci. Nicméně si myslím, že mě akce obohatila – zase to mělo trochu jiný nádech než jiné akce podobného hudebního ražení, takže své účasti nelituji a jsem spokojen.
Na nejvyhlíženější nahrávku roku jsem nemusel čekat vpravdě dlouho. 22 dní z přestupných 366 není nejvíc a přesroční trpělivosti tak tentokrát nebude třeba. Vyšel nový Ulver. Takový, jenž s sebou přitáhne pokaždé řadu otazníků. Co bylo, co je a kam to bude směřovat dál. Nikdy se neptám na to, co ještě nebylo, neb Ulver mají na kontě neskutečně pestrou minulost, a stále se nevěřícně táži, jak jen dokázali poznat tolik odstínů, aniž by opustili svou domovskou barvu. Čekání na další zabarvení je pak mnohem zajímavější než každoroční vyhlížení změnami nepoznamenaných kontur. Když jsem k tvorbě Ulver před pár lety přičichl a počal objevovat odstíny minulosti, stačilo pár desek, abych kapelu dosadil mezi vybranou společnost těch nejoblíbenějších, dost možná na absolutní vrchol.
Kdo Ulver zná, ví. Kdo ne, tak z několika řádků a na papír hozených názvů desek příliš nepochopí. Výlet do minulosti proto odhaluji jen v té největší možné strohosti… Devadesátkové počátky patřily black metalu. Špinavému, obhroublému, ale částečně už budoucnost naznačujícímu. Ulver poté sáhli ještě hlouběji do dědictví nordických tradic a posečkali v neofolkových brázdách. Záhy se už začal lámat chleba, kapela opustila archaismy, avšak nepozapomněla na svou minulost a nadále hmatatelný severský původ. Přišla elektronika, filmová hudba, ambient. Někdy chladnější nota – syrový sever, jindy hřejivější tóny při zachování křehké melancholie. Poslední dlouhohrající léta znamenala úbytek elektroniky, ozvy retra a pak také jeden minimalistický návrat plný intimity v doprovodu komorního orchestru z Tromsø. V tu chvíli je nějaký 20letý exkurz do minulosti u konce. Závěrečným počinem je totiž až do letošního roku dronové kolaborování se zastřeným svitem Sunn O))).
Až do rockového „Wars of the Roses“ a psychedelickému retrování „Childhood’s End“, jsem od Ulver sežral úplně všechno. Zmíněné zpropadenosti z posledních let mě však bohužel příliš nezaujaly a vždy jsem dal raději přednost křehkým elektronickým tahům předcházejících dní. Norové ztratili podstatnou část své svojskosti a stali se tradičnějšími a čitelnějšími. Bylo by ovšem hloupé kapelu obviňovat z nějakého ústupkaření. Takhle zněla jen touha zkusit něco jiného a jsem bytostně přesvědčen, že i tyto dvě desky našly nejednu spřízněnou duši. A třeba nakonec najdou i tu moji, stále jsem je neodepsal. Nato přišel, jak již padlo, tichý, křehoučký kontrast „Messe I.X–VI.X“, a jestliže se zdálo, že Ulver sklouznou k přístupnější formě, vyřčené odhady se začaly opět rozplývat. Do toho všeho mělo po třech letech dlouhohrajícího mlčení vstoupit dopředu hudebně nečitelné „ATGCLVLSSCAP“. Album ve znamení čísla dvanáct. Dvanácté studiové, o dvanácti skladbách, nahrávané ve dvanácti městech, s názvem opatřeným dvanácti písmeny – „slovními počátky“ jednotlivých znamení zvěrokruhu.
„ATGCLVLSSCAP“ je oproti poslední tvorbě (vyjma podobně vyznívající „Messe I.X–VI.X“) kapely jiné. „Válka růží“ nebo „Konec dětství“ jsou desky diametrálně odlišné v přístupu a celé své podstatě. Začněme žánrovou změnou, v případě Ulver jak jinak než organicky provedenou. Kapela nezapomněla na podobné nástrojové prostředky i Ryggův charakteristicky zabarvený zpěv, avšak celkově učinila návrat k experimentálnějšímu pojetí. Prostor dostal psychedelií šlehnutý rock doprovázený temnou elektronikou, ambientními náznaky a dronovými vibracemi. Přesně takhle jsem si to přál. Směrem od přístupnosti zpět k zapeklitostem, jemným variacím. Při úspěšném boji následně i k překvapivým objevům.
Spousta kompozic se zhostila role výrazně vybočujících. Slyšet jsou občasné rezignace na rock a podmanění se teskné monolitičnosti („D-Day Drone“), jindy až překvapivý rock’n’roll servírovaný v hávu temného přepychu („Cromagnosis“). Gradaci a smysl pro dramatičnost ale Ulver nikdy neopouští. Hrají si s maličkostmi, po dlouhé minuty neopouštějí ústřední motiv, avšak k sebemenšímu náznaku nudy nikdy nesklouznou. Po celých 80 minut.
Je pak jen stěží uvěřitelné, že něco takového bylo nahráváno živě během koncertů pod dotekem kapelou proklamované improvizace. Ulver se v ní neutopili a přibližně sedmiminutové kompozice sázejí naprosto přesvědčivě a dynamicky. Přestože má „ATGCLVLSSCAP“ tendenci tvářit se ambiciózně – 80 minut stopáže není úplně málo – já slyším upřímnost a ohromnou touhu kapelu díky nahrávací výzvě posunout dál, ale zároveň zůstat Ulver. Hrozně tomu fandím, poslech od poslechu čím dál víc.
Albem nerezonují jen nové myšlenky a souzvuky, Norové se nezalekli zapracování starších momentů, jež se tu a tam objevují a novotu „ATGCLVLSSCAP“ dostávají do harmonie s hrdě prezentovanou minulostí. Například „Glammer Hammer“ je hlasitější parafrází „Glamour Box (Ostinati)“ z „Messe I.X-VI.X“. Desku protkávají ozvěny i mnohem starší, oživeny jsou momenty z „Perdition City“, v současné podobě méně syrové, ale minimálně rovnocenně temné. Termín temnota sluší popisu „ATGCLVLSSCAP“ vůbec nejvíc. Místy působí ono temné zadumaně a smutně („Ecclesiastes (A Vernal Catnap)“), jindy hravě („Moody Stix“) a někdy vycházím až s úsměvem na rtech („Om Hanumate Namah“). Temnota špinavá i čistá, temnota všeho druhu. Obměňovaná v jemných konturách, takže jednotlivé emoce vedle sebe nezní nepatřičně.
Nečekané jsou šachy s Ryggovým vokálem. Zpívá se málo, a když už ano, tak na ploše desky nerovnoměrně. I zpěv totiž Ulver užili jako gradační prostředek. Nevyhánějí jím však k výšinám jen jednotlivé skladby, ale především celé album. Vokální gradaci započínají k časům „Perdition City“ odkazující „Nowhere (Sweet Sixteen)“ a „Ecclesiastes (A Vernal Catnap)“. První v mezích slušnosti jímavá, druhá plná nostalgie a severské melancholie. Dvanáctou skladbou, uzavřením kruhu, ukončením putování po evropských městech, je „Solaris“. Sluneční stát, jehož obyvatelům vládne operní hlas, který je záhodno poslouchat. Už jen on by byl důvod pro dokončení celé cesty.
Co naplat, „ATGCLVLSSCAP“ se musí slyšet. Já jsem na to přišel na rozdíl od kolegy docela pozdě, až po výrazné poslechové dotaci. Z druhé strany ještě stále brzy – před recenzí. Tou, kterou vás lákám k poslechu jedné z nejlepších nahrávek posledních let, tou, která vás vyzývá k HVNGMAZT. Hlasitému výletu nepostrádajícímu gradace, myšlenky, ani zhudebněné ticho.
Druhý pohled (Atreides):
Každá nová deska Ulver je sama o sobě událost. Ne, že by kapela vydávala desky jednou za uherský rok, to vůbec ne, spíš člověk vždy čeká, co ze severských „Vlků“ vlastně vypadne tentokrát. A pokud jejich jméno platí za jeden z experimentálních kultů, pak letošní deska „ATGCLVLSSCAP“ dvojnásob. Počin skrývající se pod dvanácti iniciálami (anglických názvů) zvěrokruhu seřazených pěkně podle kalendářního pořadí vznikal záznamem dvanácti živých vystoupení z nichž jedno proběhlo i v pražské Akropoli, přičemž každé z nich bylo unikátní svojí improvizační stránkou a uvolněnou kostrou.
Dalo by se říct, že napříč „ATGCLVLSSCAP“ se vine nit z motivů vlčí diskografie, neb v některých skladbách jsou užity samply ze starších nahrávek, nicméně konečnou fazónu ve studiu albu dodal až Daniel O’Sullivan. Pominu-li netradiční přístup, kdy část alba je improvizací či variací na již existující, nahrávka sama o sobě má co říct. Na úvod našeho seznamování jsem si říkal, že 80 minut stopáže bude možná až příliš, opak se však ukázal býti pravdou. Základ, na němž Ulver staví, je vzhledem k výše zmíněným skutečnostem poměrně pestrý. Ve všech rovinách sice dominuje minimalismus, z nějž jakoby odnikud rostou těžko uchopitelné hudební monumenty, avšak se stejnou grácií jej zpracovávají post-rockové skladby stejně jako ambientní či ambientně hlukové plochy. To dává albu, na poměry Ulver snad až trochu nezvykle, poměrně pestrou škálu výrazových prostředků.
Oproti předchozí „Messe I.X-VI.X“, která mě navzdory všem svým kvalitám prostě pohltit nedokázala, se v moři zvaném „ATGCLVLSSCAP“ utápím celkem s radostí, neboť v něm pořád nacházím nové, doposud nepoznané. I přesto, nebo spíš právě proto, že samo o sobě se zdá být zdánlivě nekonečné, stále je v něm co objevovat a zkoumat – doposud přehlížené momenty, které vás překvapí vlastní jednoduchou dokonalostí či novým kontextem, jímž lze onen moment či skladbu chápat. Nebo se jen docela bezcílně nechávám unášet, aby takové okamžiky vyplavaly samy. Za takových podmínek oněch 80 minut utíká vstříc svému konci docela samo, Ulver zkrátka mají i na tak rozsáhlém prostoru co říct. A to ani nemluvím o varhanech v „Desert/Dawn“, jejichž nástup vyzvedává celou kompozici do závratných výšin, nebo pobrukování jedinečné „Nowhere (Sweet Sixteen)“ spolu s Kristofferem, která od své, již tehdy skvělé verze z „Perdition City“ dozrála v naprostou shoegazovou lahůdku kořeněnou gothrockovým feelingem.
„ATGCLVLSSCAP“ je zkrátka krásná deska. Nechá vás hodinu bloumat svým vesmírem, rozjímat mezi hvězdami a naslouchat vzdáleným ozvěnám černé hlubiny, aby se v poslední čtvrthodince rozmluvia, uchopila za ruku a dovedla až do samého konce. Protože vůbec není těžké se ztratit kdesi v mlhovinách a hvězdných mračnech, zato najít cestu zpátky na pevnou zem (či Zemi, jak kdo chcete), je chtě nechtě problém. Tak už to ale s krásnými věcmi chodí. Nebo ne?
Třetí pohled (Onotius):
Když o tom tak přemýšlím, novinku norských Ulver bych se navzdory solidní osmdesátiminutové stopáži troufl označit za jejich asi nejpřístupnější nahrávku za poslední dobu (nepočítáme-li tedy desku coverů „Childhood’s End“). Jisté náznaky byly sice slyšet na předchůdci „Messe I.X-VI.X“, který předváděl relativně povedené balancování na hranici mezi ambientem, moderní vážnou hudbou, soundtrackem a elektronikou, ovšem i tahle deska se držela relativně komorního a homogenního vyznění. V porovnání s tím novinka hned na první poslech zaujme větší různorodostí a dynamičností, s níž zpočátku nenápadné nápady vygradují do impozantních celků. Nyní ve více elektronickém hávu s prvky psychedelického rocku, ambientu, místy i až trip-hopu s občasným kytarovým zaříznutím nenápadně připomínajícím, že kořeny tohohle uskupení sahají do černého kovu.
Zpočátku se rozeznívá ambientní „England’s Hidden“, jež zatím vyvolává víc otázek než odpovědí. Odhaluje zvukový potenciál desky, avšak největší trumfy nás teprve čekají. Již zde je však slyšet větší schopnost střídat rejstříky, postupně vrstvit, variovat a gradovat. Prvním významným milníkem desky je rozhodně „Glammer Hammer“, která v sobě skrývá dramatické pnutí a brilantně si hraje s dynamikou skladby. Zní takřka rituálně (ty bubny), zpočátku evokuje post-rock smíchaný s trip-hopem a z druhé poloviny díky údernosti rytmiky a zkresleným kytarám zní pro změnu celkem metalově. Za zmínku dále rozhodně stojí „Cromagnosis“ disponujcí precizní rytmikou a neustálým vývojem. V porovnání s „Glammer Hammer“ je zde ještě větší prostor pro vrstvení a stupňování. Dále „Om Hanumate Namah“ působí meditativně, takřka étericky – trochu mi připomíná něco z desky „Terria“ od Devina Townsenda. „Nowhere (Sweet Sixteen)“ fascinující „pinkfloydovina“, jež disponuje perfektními vokály. Ty vzhledem k tomu, že je deska jinak založena na instrumentálních pasážích, působí v kontextu velmi svěže a skladbu významně posouvají.
Výhodou nové desky je oproti předchůdcům větší dynamika a barvitost zvuku, což na jednu stranu může vadit těm, kteří očekávají komornější sound, nicméně celkově to pomáhá orientaci v materiálu. Pocitově zde cítím trochu více psychedelie na úkor melancholie. Jako celek mě novinka navzdory obtížné stopáži (přeci jen poslechnout album na jeden zátah není úplně snadné) velmi chytla. Troufl bych si říct, že jsou Ulver na dalším vzestupu. A to vzhledem k jejich diskografii, jež se pyšní nejedním skvostem, rozhodně není málo. Jsem ohromen a nezbývá než počkat, jak „ATGCLVLSSCAP“ obstojí v delším časovém horizontu.
Země: Dánsko Žánr: experimental / atmospheric / drone Datum vydání: 11.1.2016 Label: Avantgarde Music
Tracklist:
01. The Sky Is Empty
02. Ascending to the Embrace of Clouds
03. From Every Orifice of the Abyss
04. Greet the Dawn (for F)
05. Black Belly of the Beast
06. The Storm Bells Chime
Občas v recenzích dává smysl nevyzradit verdikt hned zpočátku a nejdřív se věnovat nějaké omáčce, objektivnímu popisu hudby a až následně to takříkajíc rozseknout finálním subjektivním povídáním o vlastních kvalitách alba, které tu nahrávku odsoudí do horoucích pekel, anebo pošle na hudební Olymp (anebo cokoliv mezi tím). Jindy ale zase dává smysl jít na to z druhé strany a naopak vybalit hned na začátku, jestli je ta daná deska dobrá, špatná, průměrná nebo cokoliv jiného. V případě „The Storm Bells Chime“ mi cosi říká, že bych měl zvolit ten druhý přístup a že bych měl už teď v prvním odstavci na plnou hubu zakřičet, že tahle nahrávka je bez přehánění excelentní a rozhodně stojí za slyšení.
Nicméně, zas tak jednoduché, aby šlo „The Storm Bells Chime“ doporučit každému na potkání, to také není. Ono doporučení totiž bude platit především za předpokladu, že máte v oblibě trochu experimentálnější muziku. Tohle je záležitost pro ty z vás, kdo si cení atmosféry na úkor melodiky, zapamatovatelnosti či stravitelnosti. „The Storm Bells Chime“ je album pro ty z vás, jimž v hudbě imponuje… nechci říkat přímo temnota, ale jakýsi vnitřní neklid a schopnost posluchače zasáhnout a pohltit. Pokud vám toto zní zajímavě, pak není moc co řešit – běžte poslouchat. A že jsem vám doposud neprozradil, o jaký žánr se jedná? Popravdě, je to bezpředmětné, jelikož tahle muzika je stejně natolik abstraktní, že je v tomhle případě mnohem smysluplnější popisovat pocity, nikoliv žánry (byť i o to se níže bez nároků na nějakou přesnost pokusím).
Možná, že vás trkla jedna věc. V dosavadním průběhu textu jsem vůbec nezmínil, kdože za „The Storm Bells Chime“ stojí. Nuže, pojďme to napravit nyní. Autory této desky jsou Dánové s poněkud úsporným názvem Sol. Osobně nejsem žádným kdovíjakým znalcem jejich předešlé tvorby, nicméně z toho, co jsem kdysi dávno v minulosti letmo slyšel, jsem je měl v paměti uložené jako doom metalovou skupinu. Rychloposlech ukázek z rané tvorby, která se datuje někam do období před osmi, devíti lety, ukázal, že nejsem úplný sklerotik, jelikož tehdá to doom metal extrémnějšího ražení skutečně byl.
Od té doby se ovšem Sol zjevně posunuli do docela odlišných vod, které s dřívější podobou hudby mají společné snad jen to temnější ladění a hloubku, nejsou-li snad ještě hlubší. Osobně bych si asi vystačil s tím, že bych „The Storm Bells Chime“ šoupnul do všeobjímající, leč nicneříkající škatulky experimental. Abychom však byli o něco konkrétnější, poněkud vágně lze říct, že nahrávku vyplňuje sugestivní minimalismus někde na pomezí dronu a dark ambientu, nad nímž se vznáší kytarové kvílení a v neposlední řadě taktéž nátlakový deklamační vokál. Další vrstvu pak tvoří i atmosférické klávesy, jež sice nejsou tím hlavním, co by na „The Storm Bells Chime“ upoutalo, ale rozhodně na tu desku neodmyslitelně patří, ať už v podobě zahušťování nálady, tak i v subtilních momentech, kdy hrají samy, jako se tomu děje třeba ve třetí „From Every Orifice of the Abyss“, jež stojí právě na nich a na vokálu.
Jako celek zní album velice homogenně a výše popsané je vlastně tou hlavní náplní celých 35 minut, nicméně i tak je to dost na to, aby byl výsledek skutečně působivý a, jak se říká, náladotvorný. Líbí se mi ovšem, že se nejedná o vyloženou depresivní temnotu… „The Storm Bells Chime“ je spíše potemnělé, zasmušilé. Přesně jak už jsem výše řekl, nahrávkou prostupuje takový vnitřní neklid a jakási osudovost. A to zcela jistě není málo, zvlášť když je výsledek takto koncentrovaný a uchvacující.
Musím uznat, že mě současná podoba Sol dost překvapila, ale v pozitivním slova smyslu, neboť mě osobně „The Storm Bells Chime“ opravdu vtáhlo do svých hlubin. Působivé, strhující, pohlcující – není radno minout.
Je hudba, která prostě není pro měkké sráče. A věřte mi, že tím rozhodně nemám na mysli heavy metal. Dnes se zaměříme na jeden počin, který je určen těm z vás, kdo si libují ve zvukové depresi a mají rádi, když se je hudba snaží terorizovat…
Tento bezejmenný počin je splitkem (vydání jen tak mimochodem proběhlo na sedmipalcovém vinylu v limitaci 100 kopií) dvou prapodivných formací. Začněme třeba u Diablerets, což je projekt operující někde mezi Velkou Británií a Švýcarskem. Tohle duo má prozatím na kontě jednu desku s úsporným názvem „I“ a na aktuální split přispělo skladbou „Soul Adrift“. Jedná se o mrazivý dark ambient, do něhož se postupně zanoří i další dronově-noisová vrstva pazvuků, nad níž se stále vznáší ústřední monotónní hypnotická melodie. Je nutno zmínit také to, že k tomuto Diablerets navrch přihazují i maniakální extrémní vokály, nad nimiž by asi neohrnul nos ani sám Attila Csihar, který je v tomto oboru hlasivkového šílenství vyhlášeným mistrem.
To druzí Inner+Black jsou, jak se zdá, ještě větší výtečníci. O téhle skupině, formaci, projektu nebo co že to ksakru je nelze zjistit vůbec. Pomineme-li strohou informaci, že zemí původu je Švýcarsko, pak nic jiného dohledat nejde… dokonce ani nevím, jestli má tohle na kontě nějaké nahrávky z minulosti, anebo je účast na tomhle sedmipalci prvním sonickým hnusem, jaký pod značkou Inner+Black vyšel.
Tak či onak, přístup „Merkelig kinesisk skrikende på maling“ je v lecčems obdobný jako u „Soul Adrift“… opět je se jedná o pomalou a záměrně nepříjemnou záležitost, která se nemilosrdně zařezává pod kůži. Rozdíl je snad jen v tom, že příspěvek Inner+Black postrádá i ten náznak melodie a že jde o ještě o kus hnusnější a depresivnější záležitost, jejímž jediným záměrem je znechutit posluchači život. Tentokrát už jde o čistě drone / noise / industriální zlo, jemuž nechybí obrovská porce působivosti.
V průběhu textu jsem používal slova jako hnus, deprese, nepříjemnost, šílenství… Nicméně, ve všech případech to bylo myšleno v „pozitivním“ slova smyslu. Tohle splitko trvá pouhých osm minut, ale i tak je velice pohlcující a není sebemenší problém se v něm utopit a strávit s ním větší množství poslechů, než by člověk od osmiminutové nahrávky vůbec čekal. „Soul Adrift“ i „Merkelig kinesisk skrikende på maling“ nabízejí lehce odlišné pojetí akustického extrému, ale i přesto k sobě obě skladby atmosférický pasují, dohromady fungují a tvoří ucelený počin. Pokud vám podobné žánry nejsou cizí, tak tohle rozhodně stojí za slyšení a podle mě i za koupi.
