 |
| Země: USA Žánr: alternative / nu-metal / dubstep / electro Datum vydání: 6.12.2011 Label: Roadrunner Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 6,75/10 Odkazy:
|
Míchání elektroniky s metalem je dnes tak časté, že je až překvapivé, s jakou jistotou tvrdili před vydáním “The Path of Totality” členové Korn, že stvořili něco nového a unikátního. Faktem však je, že ať už jde o tvoření nového zvuku (který získal světovou oblibu pod název nu-metal) na prvním albu či experimentování s hip-hopem na albech dalších, Korn se nikdy nebránili novinkám. “The Path of Totality” mělo původně být jen krátké EP, na němž by kapela předvedla své síly ve spojení s producentem, který slyší na jméno Skrillex. Jeho psaní však Korn bavilo natolik, že se rozhodli naverbovat další tvůrce elektronické hudby a poskládat s nimi plnohodnotné album (technicky vzato se žánr, se kterým Korn na tomto albu svou hudbu spojují, jmenuje dubstep… vzhledem k nevzdělanosti autora v této oblasti však zůstaňme u obecnějšího pojmu elektronická hudba). Jak to tedy dopadlo?
“The Path of Totality” je album značně nevyvážené. Chvílemi se zdá, jako by Korn nahráli některé skladby klasickým způsobem, jenže následně zjistili, že nejsou moc zábavné. A tak přes ně přetáhli závoj elektroniky s úmyslem učinit je zajímavější. Asi jako když starou a opotřebovanou pohovku necháte nově potáhnout, abyste vytvořili dojem novosti a kvality. A ač to může znít dost neuvěřitelně, ono to funguje. Třeba hned první skladba “Chaos Lives in Everything” je ukázkový příklad. Dokážu si ji snadno představit čistě v metalové podobě. Jenže bavila by mě? Těžko. V té samé skladbě mě zpěvák Jonathan Davis navíc překvapil growlingem, který své místo v hudbě Korn ztratil již před mnoha lety a na “The Path of Totality” se později objevil ještě několikrát. A já si tak po první skladbě říkal – ale ano, vždyť to může fungovat.
I druhá skladba alba, “Kill Mercy Within”, si drží vysoký standard. Jenže po ní se album zvrtne. “My Wall” je neskutečně utahaná, “Illuminati” je zábavná až ke konci a to jen na chvíli, v “Sanctuary” elektronický podklad spíše ruší, než aby skladbu doplňoval, a “Let’s Go” je zbytečně repetitivní. Z první poloviny tak (mimo zmíněné úvodní skladby) vystupuje snad jen singl “Narcissistic Cannibal” a téměř taneční kousek “Burn the Obedient”. To není zrovna nejlepší skóre a já měl v tuto chvíli chuť Korn zavrhnout. Vše však naštěstí zachránila druhá polovina alba. “Get Up!” byla do světa vypuštěna již dlouho před samotným albem a i po jeho vydání zůstává tím nejlepším, co Korn v roce 2011 stvořili. Elektronika v ní doslova šílí a já jen lituji, že takto dobře nezní celé album. Poslední dvě skladby si pak drží důstojnou úroveň a závěr alba je tak výrazně lepší než jeho rozplizlý střed. V “Bleeding Out” dokonce na chvíli zazní Jonathanovy zapomenuté dudy.
Korn ovšem stvořili ještě dvě skladby, které jsou ve srovnání s ostatními mnohem odvážnější. Jestliže “The Path of Totality” chvílemi zní jako běžné album Korn převlečené do tanečního oděvu, tyto dvě skladby opravdu vystupují z řady a ukazují, čeho je kapela schopna, když popustí uzdu fantazii. Bohužel se právě tyto dvě písně nenacházejí na běžné verzi alba a k jejich poslechu si musíte zakoupit edici speciální. První z nich je “Fuels the Comedy”, v níž Jonathan Davis předvádí jakýsi “gangsta rap” a následně z něj ladně vklouzne do refrénu, který je chytlavější a nakažlivější než kterýkoliv jiný na běžné edici. A přesto je “Fuels the Comedy” ještě značně usedlá v porovnání s “Tension”. Ta totiž zní jako Lady Gaga na kokainu, snažící se napodobit styl Marilyna Mansona a vytvořit přitom co nejtemnější atmosféru. Skladby z limitované edice tak rozhodně zaslouží pozornost.
Jak “The Path of Totality” zní není jednoduché popsat. Kytary mají typický zvuk Korn, jsou naladěné opravdu hluboko, jsou však protažené počítačem takže mnohdy je těžké rozlišit, kde končí kytara a kde začíná čistá elektronika. Bicí znějí (opět) elektronicky a chvílemi zcela počítačově. A baskytara? S tou si Fieldy tentokrát moc neužil. Je slyšet jen občas nejspíše jen proto, aby kapela nenaštvala své fanoušky. Album by se bez ní jednoduše obešlo.
V prosincovém eintopfu jsem na adresu “The Path of Totality” pronesl následující slova: “…vyjde jen necelý rok a půl po svém předchůdci. I z toho se tak lze vyvozovat, že novinka vznikla čistě z umělecké potřeby vyjádřit se a ne z nutnosti ‘něco’ vydat. A to je základní předpoklad pro vznik skvělého alba.” Za svými slovy si stále stojím, bohužel však musím přiznat, že se můj předpoklad nenaplnil. “The Path of Totality” jako deska neobstála, jednotlivé písně z ní jsou však dobré až výborné. Kdyby Korn nepřešli z původního konceptu vydat album jen jako EP, vůbec bych se nezlobil. Stačilo by jen vyházet slabší skladby, odstranit baskytaru (protože když už se objeví, tak zní spíše rušivě) a zvážit, s jakými producenty spolupracovat (protože ruku v ruce s kvalitou skladeb jdou i jména jejich producentů – zde je vidět jak moc se na jejich tvorbě podepsali), a “The Path of Totality” by bylo skvělé. V délce, ve které nám ho kapela prezentuje, je jen dobré. A to by dnes již legendárním Korn nemělo stačit.
Další názory:
To, co mělo být původně jen experimentálním EPčkem, se nakonec rozrostlo na celou experimentální desku “The Path of Totality”, která koketuje se žánry jako dubstep, D’n’B a podobnými tuc-tuc styly. Kecy o tom, že se jedná o nějaký zločin proti ortodoxnosti metalu, však v tomto případě nejsou na místě, neboť Korn jsou přece už sami o sobě nu-metaloví zaprodanci (smích), přesto bych našel něco, na co by se dalo postěžovat. Paradoxně to ale není přítomnost veškerých těch diskoték, nýbrž fakt, že jich tam je ještě málo. Upřímně řečeno, s tím, jak bylo album prezentováno, jsem čekal ještě větší divočinu, což už je ale nejspíš můj problém. Jinak se ovšem jedná o velice solidní věc, která se poslouchá dost dobře. Kromě toho, pokud se mezi metalovým publikem ještě v roce 2011 (skoro už vlastně 2012) stále najde někdo, kdo neustále zastává dogmata typu “elektronická muzika = sračka”, alespoň má další důkaz, že ony ty diskotéky také mohou mít dosti solidní koule. Až si občas říkám, že ty nejslabší pasáže “The Path of Totality” jsou ty, kde hrajou pouze samotní Korn. Celkově však nemohu tvrdit, že by se mi počin nelíbil… vlastně mě vzhledem k faktu, že je to dle mého názoru to nejlepší, co Korn za poslední roky vydali, napadá taková kacířská myšlenka, co kdyby to nebyl experiment, ale nový směr? Já bych byl pro, protože věřím, že by s tím Korn dokázali v budoucnu vymyslet ještě lepší věci než sedmičku v podobě “The Path of Totality”…
H.