Archiv štítku: dubstep

Sodoma Gomora – Multikill

Sodoma Gomora - Multikill

Země: Česká republika
Žánr: horrorcore / electro / dubstep
Datum vydání: 9.12.2016
Label: ZNK

Tracklist:
01. Intro
02. Multikill
03. Terminator [feat. Dope D.O.D.]
04. Chcípni!
05. The Perfect Murder [feat. Heaven & Sean Strange]
06. Music Made Me Do It
07. Black Magic
08. Mass Hysteria [feat. Hed PE]
09. Backstage
10. Překoplej [feat. Haades]
11. Maniodepressive
12. Kidnap & Rape [feat. Butcher’s Harem]
13. Outsider

Hrací doba: 46:07

Odkazy:
web / facebook

Nekorunovaní králové českého horrorcoru se za poslední rok v moc dobrém světle nepředvedli. Poslední sólovky ŘezníkaDeSada jsou těžká slabota a patří k tomu nejhoršímu – nejsou-li dokonce tím úplně nejhorším – co kdy pod jejich jmény vyšlo. A vlastně nebyli sami, protože ani další kolegové ze stáje ZNK letos nezabodovali, třeba Dead Team navazující na tradici Terror Crew a jejich rozpačitý debut „Nebezpečná aktivita“. O to větší ale byla zvědavost, jak si ústřední dvojice ZNK povede ve společném projektu Sodoma Gomora – jestli půjde o další slabou nahrávku, po níž by se už definitivně začaly vkrádat myšlenky o úpadku, anebo to naopak bude návrat v plné parádě.

I když slovo návrat asi nebylo úplně nejšťastnější, poněvadž už předem bylo jasné, že se Sodoma Gomora na „Multikill“ nehodlá vracet do minulosti a oživovat ducha starších nebo dokonce nejstarších počinů. Naopak byl dlouho dopředu avizován odklon jiným směrem – k tvrdě elektronickému soundu. Že tentokrát nejde jen o silácké kecy (a že zrovna silácké kecy minimálně Řezník docela umí, viz třeba agro kydy o nejlepším albu před vydáním „Říše za zrcadlem“), naznačil již loňský singl „Chcípni!“ a další dva tracky vypuštěné těsně před vydáním, „The Perfect Murder“ a „Multikill“.

Samozřejmě je to citelná změna, a pokud chce někdo slyšet to samé dokola, asi jej „Multikill“ zrovna nepotěší. Mně osobně ale tohle směřování nevadí, vlastně právě naopak. Řekněme si to na rovinu – diskografie Sodomy Gomory, Řezníka a DeSada už dávají dohromady slušnou řádku počinů a v posledních letech bylo cítit, že se to nikam moc neposouvá. A když už pokus o nějaký posun přišel na „Říši za zrcadlem“ a „Here I Cum“, dopadlo to hodně nepřesvědčivě. Naopak rapy do agresivní elektroniky jsou něčím, co mi v případě Sodomy Gomory smysl dává, a „Multikill“, resp. tedy jeho část, jen potvrzuje, že to kapele sekne. Byť to není bez výhrad, ale k tomu se ještě dostaneme. Přijde mi však, že prvotní ohlasy fandů nejsou moc nadšené, ale mně by nevadilo, kdyby se v tomhle stylu pokračovalo i dál, pokud by se zvyšovala kvalita.

Je to právě hutný elektronický instrumentál, díky němuž „Multikill“ maká. V drtivé většině případů to má koule a dokonce mě ani nesere, že je to oblečené do dubstepového hávu, ačkoliv dubstep sám o sobě vůbec nemusím. Hlavně při vyšší hlasitosti muzika dost slušně nakládá, takže v tomhle ohledu vlastně super.

Paradoxně je to nakonec rap, který z toho vychází jako slabší složka. Což o to, ústřední dvojice obecně umí a i na „Multikill“ je dost momentů, které takové tvrzení dokazují, ale jinde si rap s elektronickými spodky nerozumí na sto procent a bylo by lepší nad těmi linkami ještě trochu zapřemýšlet. Jinde vokály muziku dokonce stahují ke dnu. Znalec tvorby navíc jistě postřehne nemálo povědomých rýmů, jaké Sodoma Gomora opakuje z minulosti a leckdy ani ne prvně. Obhájit to snad lze jen v „Music Made Me Do It“ textově koncipované jako odkazy na dřívější songy a stylové kolegy, ale jinak… že by už vážně docházely nápady? V neposlední řadě pak nevyšly ani všechny hostovačky – některé jsou výborné, ale jiné jsou docela slabé.

I navzdory tomu všemu, co jsem až do nynějška řekl, se ale nebojím prohlásit, že deska začíná v kurevsky epickém tempu a její první (cca) třetina je skvělá. „Intro“ je trochu o hovnu, byť jako prvotní náznak nového soundu opodstatnění má, ale pak už to jede. Titulní track „Multikill“ mě baví a hned vzápětí následuje „Terminator“, kde se představí největší hostující hvězda nahrávky – holandští řezníci Dope D.O.D. Právě k nim má nové směřování Sodomy Gomory asi nejblíže, tudíž jejich angažování dává smysl a ani tím pádem nepřekvapí, že jim beat sedí jak čuně.

Následují dvě klipové pecky „Chcípni!“ a „The Perfect Murder“, které i v rámci celku vyznívají hodně dobře. První jmenovaná se už bohužel stačila trochu ohrát, ale to je dáno hlavně tím, že vyšla celý rok a půl před vlastní deskou. Ale není to nic zásadního, song je pořád těžce v cajku a na „Multikill“ patří k tomu nejlepšímu. Zato „The Perfect Murder“, kde hostují Heaven a Sean Strange, se mi zpočátku moc nezdála, ale nakonec fakt vyrostla a možná je to moje úplně nejoblíbenější věc na albu. Sice bych se obešel bez úvodní sloky Heavena, ale jinak to maká, refrén kope jak hovado a instro je luxusní.

Sodoma Gomora

Jak se ovšem záhy ukáže, po konci „The Perfect Murder“ máme to nejlepší za sebou (všimněte si, že na začátku jsou nacpané všechny kusy zveřejněné v předstihu). V dalším průběhu se nachází pár oukej tracků, hlavně „Black Magic“ a „Mass Hysteria“. Ve druhé jmenované hostují Hed PE, jejichž kytarový příspěvek tomu sluší a jedná se o příjemné oživení. Kromě těchto dvou už je to ale slabší nebo rovnou úplně slabé.

Zklamáním je feat s Butchers Harem„Kidnap & Rape“. Spojení Sodomy Gomory s Australany vždycky rvala koule a, ty vole, „Splatter Rape“ prostě patří k nejvyšším vrcholům diskografie, to je arcikult. Natěšenost byla veliká, ale je to takové obyčejné, nezaujme. To samé platí i o „Maniodepressive“, již drží nad vodou jenom instrumentál, a o finální zbytečnosti „Outsider“. I „Překoplej“ patří k tomu slabšímu a moc mě tu nebaví ani Haades… ale to je klasika, ten mě na featech nebavil skoro nikdy, jeho radši sólově.

Pořád jsme se ovšem nedostali k tomu nejhoršímu. „Music Made Me Do It“ se sama o sobě řadí k tomu méně výraznému a ještě ji sráží refrén, který mě těžce vysírá. Ultimátní sračka pak je „Backstage“, což je asi jediná věc zralá na na odstřel komplet, refrén je pak opět příšerný.

Vzato kolem a kolem je „Multikill“ nevyrovnaný počin. Několik tracků je skvělých a rozjezd alba je super, ale později už to začíná uvadat, v některých případech fakt hodně. Je otázkou do pranice, zdali je to počáteční nejistota, že Sodoma Gomora ještě není pevná v kramflecích v novém soundu, anebo je to důsledek obecně klesající kvalitativní laťky a povedený začátek je naopak jednorázově vzepětí způsobené žánrovým oživením. Na to odpovědět nedokážu, asi se to ukáže až na další fošně – bude-li tato pokračovat ve stylu zavedeném na „Multikill“. Pokud by se z novinky vyzobalo to nejlepší, zůstalo by  nadupané EP. Ve stávající podobě však nechybí hluché momenty a slabé songy, což dojem citelně rozmělňuje. Promarněná šance na výbornou fošnu.

Sodoma Gomora


Korn – The Path of Totality

Korn - The Path of Totality
Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal / dubstep / electro
Datum vydání: 6.12.2011
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Chaos Live in Everything (feat. Skrillex)
02. Kill Mercy Within (feat. Noisia)
03. My Wall (feat. Excision and Downlink)
04. Narcissistic Cannibal (feat. Skrillex)
05. Illuminati (feat. Excision and Downlink)
06. Burn the Obedient (feat. Noisia)
07. Sanctuary (feat. Downlink and J Devil)
08. Let’s Go (feat. Noisia)
09. Get Up! (feat. Skrillex)
10. Way Too Far (feat. 12th Planet, Flinch, and Downlink)
11. Bleeding Out (feat. Feed Me)
12. Fuels the Comedy (feat. Kill the Noise) [bonus]
13. Tension (feat. Excision, Datsik and Downlink) [bonus]

Hodnocení:
Zajus – 6,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Míchání elektroniky s metalem je dnes tak časté, že je až překvapivé, s jakou jistotou tvrdili před vydáním “The Path of Totality” členové Korn, že stvořili něco nového a unikátního. Faktem však je, že ať už jde o tvoření nového zvuku (který získal světovou oblibu pod název nu-metal) na prvním albu či experimentování s hip-hopem na albech dalších, Korn se nikdy nebránili novinkám. “The Path of Totality” mělo původně být jen krátké EP, na němž by kapela předvedla své síly ve spojení s producentem, který slyší na jméno Skrillex. Jeho psaní však Korn bavilo natolik, že se rozhodli naverbovat další tvůrce elektronické hudby a poskládat s nimi plnohodnotné album (technicky vzato se žánr, se kterým Korn na tomto albu svou hudbu spojují, jmenuje dubstep… vzhledem k nevzdělanosti autora v této oblasti však zůstaňme u obecnějšího pojmu elektronická hudba). Jak to tedy dopadlo?

“The Path of Totality” je album značně nevyvážené. Chvílemi se zdá, jako by Korn nahráli některé skladby klasickým způsobem, jenže následně zjistili, že nejsou moc zábavné. A tak přes ně přetáhli závoj elektroniky s úmyslem učinit je zajímavější. Asi jako když starou a opotřebovanou pohovku necháte nově potáhnout, abyste vytvořili dojem novosti a kvality. A ač to může znít dost neuvěřitelně, ono to funguje. Třeba hned první skladba “Chaos Lives in Everything” je ukázkový příklad. Dokážu si ji snadno představit čistě v metalové podobě. Jenže bavila by mě? Těžko. V té samé skladbě mě zpěvák Jonathan Davis navíc překvapil growlingem, který své místo v hudbě Korn ztratil již před mnoha lety a na “The Path of Totality” se později objevil ještě několikrát. A já si tak po první skladbě říkal – ale ano, vždyť to může fungovat.

I druhá skladba alba, “Kill Mercy Within”, si drží vysoký standard. Jenže po ní se album zvrtne. “My Wall” je neskutečně utahaná, “Illuminati” je zábavná až ke konci a to jen na chvíli, v “Sanctuary” elektronický podklad spíše ruší, než aby skladbu doplňoval, a “Let’s Go” je zbytečně repetitivní. Z první poloviny tak (mimo zmíněné úvodní skladby) vystupuje snad jen singl “Narcissistic Cannibal” a téměř taneční kousek “Burn the Obedient”. To není zrovna nejlepší skóre a já měl v tuto chvíli chuť Korn zavrhnout. Vše však naštěstí zachránila druhá polovina alba. “Get Up!” byla do světa vypuštěna již dlouho před samotným albem a i po jeho vydání zůstává tím nejlepším, co Korn v roce 2011 stvořili. Elektronika v ní doslova šílí a já jen lituji, že takto dobře nezní celé album. Poslední dvě skladby si pak drží důstojnou úroveň a závěr alba je tak výrazně lepší než jeho rozplizlý střed. V “Bleeding Out” dokonce na chvíli zazní Jonathanovy zapomenuté dudy.

Korn ovšem stvořili ještě dvě skladby, které jsou ve srovnání s ostatními mnohem odvážnější. Jestliže “The Path of Totality” chvílemi zní jako běžné album Korn převlečené do tanečního oděvu, tyto dvě skladby opravdu vystupují z řady a ukazují, čeho je kapela schopna, když popustí uzdu fantazii. Bohužel se právě tyto dvě písně nenacházejí na běžné verzi alba a k jejich poslechu si musíte zakoupit edici speciální. První z nich je “Fuels the Comedy”, v níž Jonathan Davis předvádí jakýsi “gangsta rap” a následně z něj ladně vklouzne do refrénu, který je chytlavější a nakažlivější než kterýkoliv jiný na běžné edici. A přesto je “Fuels the Comedy” ještě značně usedlá v porovnání s “Tension”. Ta totiž zní jako Lady Gaga na kokainu, snažící se napodobit styl Marilyna Mansona a vytvořit přitom co nejtemnější atmosféru. Skladby z limitované edice tak rozhodně zaslouží pozornost.

Jak “The Path of Totality” zní není jednoduché popsat. Kytary mají typický zvuk Korn, jsou naladěné opravdu hluboko, jsou však protažené počítačem takže mnohdy je těžké rozlišit, kde končí kytara a kde začíná čistá elektronika. Bicí znějí (opět) elektronicky a chvílemi zcela počítačově. A baskytara? S tou si Fieldy tentokrát moc neužil. Je slyšet jen občas nejspíše jen proto, aby kapela nenaštvala své fanoušky. Album by se bez ní jednoduše obešlo.

V prosincovém eintopfu jsem na adresu “The Path of Totality” pronesl následující slova: “…vyjde jen necelý rok a půl po svém předchůdci. I z toho se tak lze vyvozovat, že novinka vznikla čistě z umělecké potřeby vyjádřit se a ne z nutnosti ‘něco’ vydat. A to je základní předpoklad pro vznik skvělého alba.” Za svými slovy si stále stojím, bohužel však musím přiznat, že se můj předpoklad nenaplnil. “The Path of Totality” jako deska neobstála, jednotlivé písně z ní jsou však dobré až výborné. Kdyby Korn nepřešli z původního konceptu vydat album jen jako EP, vůbec bych se nezlobil. Stačilo by jen vyházet slabší skladby, odstranit baskytaru (protože když už se objeví, tak zní spíše rušivě) a zvážit, s jakými producenty spolupracovat (protože ruku v ruce s kvalitou skladeb jdou i jména jejich producentů – zde je vidět jak moc se na jejich tvorbě podepsali), a “The Path of Totality” by bylo skvělé. V délce, ve které nám ho kapela prezentuje, je jen dobré. A to by dnes již legendárním Korn nemělo stačit.


Další názory:

To, co mělo být původně jen experimentálním EPčkem, se nakonec rozrostlo na celou experimentální desku “The Path of Totality”, která koketuje se žánry jako dubstep, D’n’B a podobnými tuc-tuc styly. Kecy o tom, že se jedná o nějaký zločin proti ortodoxnosti metalu, však v tomto případě nejsou na místě, neboť Korn jsou přece už sami o sobě nu-metaloví zaprodanci (smích), přesto bych našel něco, na co by se dalo postěžovat. Paradoxně to ale není přítomnost veškerých těch diskoték, nýbrž fakt, že jich tam je ještě málo. Upřímně řečeno, s tím, jak bylo album prezentováno, jsem čekal ještě větší divočinu, což už je ale nejspíš můj problém. Jinak se ovšem jedná o velice solidní věc, která se poslouchá dost dobře. Kromě toho, pokud se mezi metalovým publikem ještě v roce 2011 (skoro už vlastně 2012) stále najde někdo, kdo neustále zastává dogmata typu “elektronická muzika = sračka”, alespoň má další důkaz, že ony ty diskotéky také mohou mít dosti solidní koule. Až si občas říkám, že ty nejslabší pasáže “The Path of Totality” jsou ty, kde hrajou pouze samotní Korn. Celkově však nemohu tvrdit, že by se mi počin nelíbil… vlastně mě vzhledem k faktu, že je to dle mého názoru to nejlepší, co Korn za poslední roky vydali, napadá taková kacířská myšlenka, co kdyby to nebyl experiment, ale nový směr? Já bych byl pro, protože věřím, že by s tím Korn dokázali v budoucnu vymyslet ještě lepší věci než sedmičku v podobě “The Path of Totality”
H.