Archiv štítku: dungeon synth

Burzum – Thulêan Mysteries

Burzum - Thulêan Mysteries

Země: Francie / Norsko
Žánr: ambient / dungeon synth
Datum vydání: 13.3.2020
Label: Byelobog Productions / Back on Black

Tracklist:
Disc I:
01. The Sacred Well
02. The Loss of a Hero
03. ForeBears
04. A Thulêan Perspective
05. Gathering of Herbs
06. Heill auk Sæll
07. Jötunnheimr
08. Spell-Lake Forest
09. The Ettin Stone Heart
10. The Great Sleep
11. The Land of Thulê
12. The Lord of the Dwarves
13. A Forgotten Realm
14. Heill Óðinn, Sire
15. The Ruins of Dwarfmount
16. The Road to Hel
17. Thulêan Sorcery

Disc II:
01. Descent into Niflheimr
02. Skin Traveller
03. The Dream Land
04. Thulêan Mysteries
05. The Password
06. The Loss of Thulê

Hrací doba: 89:46 (50:01 / 39:45)

Odkazy:
web / bandcamp

Jsem přesvědčen, že představovat zde Burzum je něco jako nosit dříví do lesa nebo nosit black metal do Norska. Nepochybuji o tom, že každý z čtenářů moc dobře ví, co je tohle jméno zač, a ti největší ignoranti přinejmenším tuší. Kdo vůbec neví, měl by si doplnit vzdělání, ale takových myslím bude minimum. Přesto pojďme v rychlosti zrekapitulovat alespoň hudbu posledních deset let, tedy éru poté, co Varg Vikernes vylezl z vězení…

Staré věci z devadesátých let jsou samozřejmě arci-kulty, jejichž genialitu ani význam pro svůj žánr jim už nikdo nikdy neodpáře, a to včetně jejich autora, byť by se mohlo zdát, že se o to Vikernes občas skoro i snaží. Osobně si nicméně myslím, že návrat Burzum svého času smysl měl, přinejmenším tedy zpočátku. Desky „Belus“ a „Fallen“ na někdejší tvorbu navázaly se ctí. A čas ukázal, že skutečně jde o dobrá alba. Alespoň tedy já se k nim docela rád vracím.

Potom už to ale začalo jít z kopce. Nejprve vyšlo nudné „Umskiptar“, které dodnes vnímám jako docela nedůstojnou tečku za metalovou tvorbou Burzum, a potom už se Varg Vikernes začal topit v nepříliš záživném ambientu. „Sôl austan, Mâni vestan“„The Ways of Yore“ jsem přešel bez většího zájmu; poslechnul jsem je jen letmo a spíš z povinnosti. Nyní už si z nich nevybavím vůbec nic, což třeba o „Dauði Baldrs“ a „Hliðskjálf“, tedy starých ambientních nahrávkách Burzum, říct nemůžu. Když se tedy následně Varg Vikernes hudebně odmlčel, nijak mi nová muzika Burzum nescházela. Když v roce 2018 oznámil, že činnost Burzum skončila, vlastně jsem si říkal, že bylo načase.

Navzdory oficiálnímu ukončení Burzum ale Varg Vikernes přesto začal pracovat na nové muzice, z čehož jsem tedy trochu zmatený, poněvadž nečinnost hudební skupiny si představuji trochu jinak než jako tvorbu nové hudby. Ale dejme tomu. Výsledkem je každopádně dvojalbum „Thulêan Mysteries“, které ovšem není primárně zamýšleno jako deska, nýbrž jako soundtrack k Vargově deskové hře „MYFAROG“. Což mi z nějakého důvodu přijde strašně vtipné. Obzvlášť když se Vikernes nechal slyšet, že jeho skutečnou vášní nikdy nebyla hudba, nýbrž právě deskové hry. Hahaha! Každopádně se nejedná o první nahrávku Burzum zamýšlenou jako hudební doprovod – podobnou roli plnilo již „Sôl austan, Mâni vestan“, jež sloužilo jako soundtrack k filmu „ForeBears“ od Vargovy staré.

Já osobně mám nicméně deskovky v piči a tu Vikernesovu dvojnásob. Pro mě je „Thulêan Mysteries“ především hudebním albem a jako takové moc neobstojí. Myslím si ovšem, že ani jako ten doprovod to nebude žádná velká sláva. Ale co já vím, u deskovky bych zdechnul nudou, ať už by k ní hrálo cokoliv. Anebo i kdyby bylo ticho.

Tak či onak, „Thulêan Mysteries“ má podle mého názoru několik zásadních problémů. Za ten největší považuji skutečnost, že to je prostě ty vole strašná nuda. Obsah většiny skladeb tvoří jen nezáživné omílání ambientních zvuků. Což o to, samozřejmě jsem od Varga nečekal nějaké propracované kompozice. Hudba Burzum byla vždy o minimalismu, takže by bylo hloupé jí nyní minimalismus vyčítat. Je nicméně rozdíl mezi minimalismem a nudou. „Thulêan Mysteries“ má mnohem blíž k tomu druhému.

Což o to, v některých písních atmosféra probleskuje. Občas lze cítit, že na tom Vargovi prostě něco je a že při větší péči a s větší sebereflexí by byl stále schopen vypotit fakt zajímavé nahrávky. Poměrně dobré jsou třeba „The Lord of Dwarves“, „The Road of Hel“ (v nichž obou se dokonce objevují kytarové náznaky) nebo „A Forgotten Realm“. Oukej se mi zdá také recitál „The Great Sleep“, i když bych si v předstihu zrovna na tenhle druh písně nevsadil. Nějaké další stopy také ujdou anebo přinejmenším neurazí, i když třeba nic skutečně zajímavého nenabídnou.

Burzum

Pak se tu ale nacházejí i songy, které mi přijdou hloupé až směšné. „A Thulêan Perspective“ nebo „The Loss of Thulê“ jsou prostě kýče jak prase. „Heill auk Sæll“ nebo „Descent into Niflheimr“ jsou strašné blbosti. „Spell-Lake Forest“ zní jako totálně basic dungeon synth, co dělá nějaký amatér doma u compu na koleně (vlastně nejspíš přesně takhle to i vzniklo). Pazvuk v „The Ruins of Dwarfmount“ u mě vzbuzuje spíš trapný úsměv. Další stopy jako třeba „The Dream Land“ připomínají spíš vakuum.

„Thulêan Mysteries“ ovšem provází ještě jeden zásadní nedostatek, jenž spolehlivě naředí i to málo ucházející, co se na albu nachází. Samozřejmě tím mám na mysli obrovskou délku prakticky devadesáti minut. Seru na to, jestli to bylo myšlené jako doprovod ke hraní nějaké deskovky, protože z hlediska desky jde o mnohem větší stopáž, než kolik by „Thulêan Mysteries“ dle svojí náplně mělo mít. Zbytečně dlouhé, roztahané a rozplizlé, minuty se táhnou jak trollí pšouk… anebo jak roky Vargovi v lochu, haha. Prostě se tam toho děje strašně málo na to, aby byla taková délka obhajitelná, a tím nemyslím jen počet motivů a melodií, ale i hustotu atmosféry. Ta je velmi řídká. Co do nálady má mnohem větší dopad obálka, pro niž byl použit obraz „Nøkken“ od norského malíře Theodora Kittelsena (jehož práce se ostatně objevila již na „Hvis lyset tar oss“ nebo „Filosofem“).

Ohromná porce nepříliš záživné hudby dává nelichotivý výsledek – „Thulêan Mysteries“ působí příliš prázdně, fádně, nezajímavě a především zbytečně. Pár konkrétních stop jistou úroveň má, ale je toho strašně málo a ani v jejich případě nejde o takový zázrak, aby dávalo smysl tolerovat „Thulêan Mysteries“ v přehrávači déle než na pár povinných poslechů z úcty ke starým deskám a ke jménu, které kdysi znamenalo to nejlepší, co black metal nabízel. A i tak je silně diskutabilní, zdali si novinka Burzum zaslouží i těchto pár poslechů. Jedna věc je jistá – kdyby tohle nevyšlo, o nic bychom nepřišli. Což asi hovoří za vše.


Garadrak – Loremaster (2018)

Garadrak - Loremaster (2018)

Země: Česká republika
Žánr: dungeon synth
Datum vydání: 15.6.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Legend of the Loremaster
02. On Roads Undiscovered
03. Highland Sanctuary
04. Beyond the Snow Veiled Lands
05. Memories of the Riverguard
06. The Forlorn Keep
07. Of War and Loss
08. A Quiet Farewell

Hrací doba: 36:16

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Garadrak

Tohle je recenze, kterou jsem odkládal tak strašně dlouho, až by bylo pomalu důstojnější se tvářit, že jsem ji nikdy nikomu neslíbil a radši ji nepsal. Tím spíš, že z ní mám prozatím hotovou jen jednu větu a už teď vím, že bude stát za hovno. Což by asi bylo jasné už jen z toho, že jsem za rok a půl nezvládnul vymyslet lepší úvod než tenhle.

Možná, že by vzhledem k prodlevě dávalo smysl vytáhnout tu na světlo novější nahrávku Garadrak, poněvadž v mezičase od vydání „Loremaster“ už stihnul projekt vydat další dva počiny „Nothing Beside Remains“ (březen 2019) a „Elegiac Winds“ (červen 2019). Problém je ale v tom, že se mi ta muzika prakticky vůbec nelíbí (ostatně asi tohle je tím největším důvodem, proč jsem se tak dlouho k sepsání čehokoliv neměl), takže se mi nechce věnovat prostor v přehrávači něčemu dalšímu, když už jsem „Loremaster“ tak nějak naposlouchal. Z formálních důvodů jsem ty další počiny alespoň proklikal na Bandcampu a minimálně „Nothing Beside Remains“ zní beztak úplně stejně; na „Elegiac Winds“ nějaký menší posun ve zvuku byl, ale pořád ne takový, abych měl náladu na tom nechávat svůj čas.

Oukej, tak pojďme na věc, ať to máme rychle za sebou. Garadrak je český jednočlenný projekt a hraje dungeon synth. Taky by se dalo říct medieval ambient nebo tak něco, ale vem to čert, ono na tom nic moc středověkého stejně není. Prostě a jednoduše se jedná o pohádkový fantasy ambient.

Což o to, proti samotnému dungeon synthu nic nemám, i když ho příliš nevyhledávám, vlastně skoro vůbec. Sám od sebe si jej pustím jen výjimečně a prakticky vždycky sáhnu po nějakých osvědčených kusech. Jakože třeba raná tvorba Mortiis je cool a tím vesměs končím. Tím chci říct dvě věci – asi nejsem ten pravý člověk na posuzování tohoto stylu, ale ani nejsem někdo, kdo by tím a priori pohrdal a nedokázal si to občas poslechnout. „Loremaster“ je nicméně přesně ten druh dungeon synthu, který se mi pranic nelíbí.

Ten problém, co s tím mám, už jsem vlastně jednou mimoděk zmínil – je to pohádkové. Je to kýč jak hovado. V tomhle jednoduše není ani kousek atmosféry, o níž by ambientní hudba měla podle mého názoru být; spíš je to sladké. Tohle prostě není něco, co by si měl člověk chtít pustit doma, víc se to hodí jako soundtrack ke hraní nějaké gay verze dračáku s bandou kámošů, který jsou všichni teplý a panicové. A ty seš taky teplej panic. A místo imaginárních mečů používáte imaginární dilda. Jasně, teď už si z toho dělám trochu prdel (jak příznačné přirovnání), ale je prostě objektivní fakt, že k downloadu alba je přibalena také fantasy mapka.

Uznávám nicméně, že spíš než problém samotné hudby Garadrak to vnímám jako problém celého daného pojetí dungeon synthu. Garadrak dělá „jenom“ to, že hraje podle daných pravidel. Ať tak či onak, nic to nemění na skutečnosti, že „Loremaster“ je albem, jehož poslech mě začne nebývale vysírat už během několika málo minut.

Třeba to nějaký příznivec stylu bude vidět jinak a bude si myslet, že v rámci žánru se jedná o povedenou věc. Nic proti tomu, ať mě klidně vypičuje v komentářích, proč to poslouchám a hlavně proč o tom píšu. Sám vím, že tenhle vejblitek stejně nikomu žádnou službu neudělá, ale cítil jsem nějakou morální povinnost o tom cosi vyzvracet, když jsem to kdysi slíbil. Škodolibým zadostiučiněním pro všechny, koho zase sere tahle recenze, může být to, že jsem u poslechu kurva trpěl.