 |
|
Země: international Tracklist: Hrací doba: 38:29 K recenzi poskytl:
|
V hudební historii se objevilo několik význačných kapel, které přišly s tak signifikantním stylem, že novým skvadrám stojí za to i po mnoha desetiletích znovu tahat prastaré postupy zpět na zemský povrch a založit na jejich základě svou tvorbu. Takovými kopáči jsou i DungeönHammer. Ti se roku 2009 rozhodli vzít do rukou krumpáče a vydat se na hřbitov osmdesátkových demáčů oživit ducha doby formování extrémního metalu.
DungeönHammer se skládají ze dvou kamarádů, co si přezdívají R. (bicí) a E. (kytary, zpěv). Přestože první je z Nizozemí a druhý z Francie, potkali se na studiích v italském Miláně. Nedlouho po založení kapely vydali postupně dvě splitka, první s Rust, druhé s Purgatör, a už tam bylo jejich směřování jasné. Kdo z nás by nemiloval legendární dema zhouby jako „Infernal Death“, „Surrender or Die“, „Thy Kingdom Come“ nebo „Triumph of Death…“. Právě poslední jmenované, tedy demosnímek Hellhammer z roku 1983, je pro DungeönHammer hlavním oltářem, před kterým na „Infernal Moon“ třicet osm minut soustavně poklekají.
Samozřejmě jsou v tom namočeny i zbylé Hellhammerovské kazety „Death Fiend“ a „Satanic Rites“. Prakticky jediné, čím se DungeönHammer odlišují, je profesionální produkce, s čímž se tak nějak počítá. Dost mi to připomíná zapomenutou kapelu Dream Death, která na debutu „Journey Into Mystery“ předváděla něco podobného, i když je pravda, že ti byli více do raných Celtic Frost. DungeönHammer jednoduše nelze popsat, aniž by se nezmínila první parta okolo Tom. G. Warriora, protože ta jejich hradní žalář je omlácená pekelným kladivem ze všech stran.
I když je tedy „Infernal Moon“ zpátečnické jako prase, podařilo se to poskládat takovým způsobem, že to nezní vůbec blbě. Je tu řada silných riffů napříč všemi skladbami, rytmika má v sobě ten správně hypnotizující tah na bránu, co nutí podupávat nohou, a přitom je struktura písní dostatečně proměnlivá, aby se nedostavovala nuda. Nemám ozkoušeno, ale věřím, že s pár lahvoněma to může být dobré východisko pro příjemný večer, což kolikrát bohatě stačí.
Co mi tu snad trochu vadí, je možná až nadměrné tlačení na pilu ve vokálech. Jedná se samozřejmě rovněž o totální kopii Warriora, ale zpočátku to až budilo úsměv na tváři, jak moc se E. snaží znít jako on. V hudbě se alespoň tu a tam objeví i něco z hrobečku opodál, třeba akustická kytara nebo riffová náplň bližší Quorthornovu peru, ale ve zpěvu nemůže chybět ani ono obligátní „ugh“. Zajímavá je však poznámka v promo materiálu, kde mají DungeönHammer napsáno, že na „Infernal Moon“ lze slyšet i něco českého, doslova tam stojí „…and even some Czech tones here and there“. To se mi teda nepovedlo rozklíčovat a fakt netuším, co tím měli na mysli, hehe, Master’s Hammer ani Káju Gotta jsem tu nepostřehl.
Kdyby „Infernal Moon“ vyšlo před nějakými 35 lety, asi dnes mluvíme o klasice, jenže se píše rok 2018 a realita je úplně jiná. Solidní a do jisté míry i zábavná fošna to ale je. Záleží, jestli na její hru přistoupíte. Pokud máte chuť zavzpomínat na dávné časy nebo si chcete dát chvilku metalu, který absolutně nehledí na současné trendy, pak vám DungeönHammer poslouží věrně. Nic víc, ani nic míň jejich prvotina nenabízí.