 |
| Země: Česká republika Žánr: thrash metal Datum vydání: září 2014 Label: selfrelease Tracklist: K recenzi poskytl:
|
Čtyřhlavá bestie Dying Behind vznikla v Praze v roce 2009 a na svém kontě má jedno demo “Demo 2012”, debutové album “Surprise from Inside”, které vyšlo loni, a nyní se představuje svým druhým regulérním albem s titulem “How I Met Your Murderer”. Takhle to možná ještě nemá žádnou vypovídací hodnotu a titul letošního zářezu tak představuje pouze úsměvnou variaci na název populárního seriálu “How I Met Your Mother”, nicméně když řeknu, že tato parta se hudebně pohybuje na území, které okupuje thrash metalová rychlost a death metalová hutnost, tak je jasné, kdo že by měl zbystřit a na Dying Behind si posvítit.
Protože kapela nabízí na svém Bandzone profilu k náslechu vlastně celé své první album, tak je možno udělat si představu, jak dlouhou cestu během toho roku ušli. A musím říct, že ačkoli v jádru je hudba na obou počinech takřka stejná, čímž myslím hlavně s ohledem na její škatulkovou příslušnost, tak “How I Met Your Murderer” je ve všech ohledech dospělejším, profesionálnějším a hlavně zábavnějším výtvorem. Mohutnější zvukový kabát jedině kvituji, proti tomu nelze nic namítat, ale skladby už nejsou tak zbytečně přímočaré, jako mi přišly na “Surprise from Inside”, ale Dying Behind vyrostli jak po instrumentální, tak po kompoziční stránce. Letmý závan technicky death metalových momentů ve “Wish You the Be(a)st” a několika dalších válech tuto desku posouvá směrem k posluchačské náročnosti a nejedná se tak o záležitost jednoho poslechu, kterou má protřelý posluchač prohlídnutou skrz naskrz již po dvou písních.
Pojďme ke skladbám. Úvod “How I Met Your Murderer” je opravdu povedený. Pokud pominu nakopávající “Intro”, tak se na albu nachází osmička regulérních songů, z nichž hned dvojice úvodních válů “H.I.M.Y.M.” a “Public Execution” patří k těm zdaleka nejlepším. Prvně jmenovaná mě složila obrovským tahem na branku a ničivostí ústředního kytarového riffu, jenž spolu s valivou rytmikou funguje zatraceně dobře. V následující “Public Execution” se ubere na množství tlaku, jenž na posluchače působí, nicméně nakopávající refrén, v němž se zpěvák Peterson opře o melodii (berte prosím s hodně velikou rezervou) z této položky činí jasnou hitovku, která na albu v tomto směru suverénně vyčnívá.
Následuje poněkud zvláštní “Pump Your Cock”, která znamená návrat k předchozímu počinu. Jednoduchý pochodový rytmus a nezáživná struktura, kdy mě ze židle nadzvedlo snad jen vkusné kytarové sólo, ale jinak nic, o čem bych se musel nějak šířit. Zpěvák Peterson (pokud ve skladbě nemá prsty nějaký host) navíc nasadí přirozenější hlasový projev, kdy ustupuje od hutného řevu a najednou ztrácí na jistotě. Naštěstí pořádek sjednává následující pecka “Wish You the Be(a)st”. Ta představuje jakýsi pomyslný vrchol celé desky, k němuž se v první polovině stoupá a v té druhé se z něj zase kvalitativně slézá. Nejen svou hrací dobou, ale i stavbou, kdy se celkem přirozeně přechází od akustického úvodu, přes pomalou kytarovou pasáž až ke šlapavé riffové smršti, v níž se oproti prvním dvěma skladbám ubralo na rychlosti, ale neznamená to, že by se táhla. Naopak. I díky několika zvratům se jedná o nejzajímavější položku na “How I Met Your Murderer”. Dobrá práce.
Následující dvojice “City Paranioa” a “Assembly State” jsou poctivé thrashové pecky, nicméně ani jedna z nich není natolik zajímavá, aby dokázala v kvalitativním měřítku trumfnout doposud jmenované kusy (s výjimkou “Pump Your Cock”). Na “Assembly State” je nejzajímavější špatný melodický vokál ve třetí minutě, který bych radil borcům pro příště odbourat, protože se vážně nedá poslouchat. Z druhé půle se mi vyloženě líbí “Stab Wound”, jejíž rychlá první půle je po třech minutách zničehonic zklidněna kytarově exhibiční vsuvkou, na níž se začnou nabalovat ostatní nástroje, ovšem energie z první půle už se nedočkáme, protože jednoduchý riff pomalu odeznívá v dáli a vítá poklidnou “Tell Me”. Ta je asi nejrozporuplnější písní na “How I Met Your Murderer”. Nemám nic proti melancholické atmosféře a absenci kytarových riffů, ale výsledný dojem kazí zasmutnělý vokál, jemuž jsem prostě nepřišel na chuť. Navíc v něm vyplouvá na povrch taková ta učená angličtina, která je v agresivním řevu Petersona skryta a netahá za uši.
Já myslím, že to je jasné. “How I Met Your Murderer” má několik much, které z něj žádnou pecku neudělají, avšak na druhou stranu si myslím, že vzhledem k tomu, že se jedná teprve o druhý počin Dying Behind, tak není třeba házet flintu do žita. Pokud si borci uvědomí, v čem jsou nejsilnější, což je v jejich případě tou energií napěchovaný nářez, tak se můžeme příště dočkat daleko silnějšího materiálu. Ten je totiž aktuálně negován těmi několika neduhy, jež jsem uvedl výše, a když si jednoduchou matematikou spočítám, že z devíti položek se mi opravdu líbí pět kusů, tak mi vychází celkem spravedlivé hodnocení značící lehký nadprůměr. Na víc to v současné době ještě není.
