 |
| Země: Švédsko Žánr: black metal Datum vydání: 27.4.2015 Label: Liflätinn Productions Hrací doba: 86:35 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Švédský projekt Dys Inbunden patří spíše k těm novějším záležitostem – na kontě má doposud dvě desky, přičemž debutová „Pandemonium Unchained“ vyšla v létě 2013 a její následovník „One with Morbidity, the Opus Misanthropy“, o němž nyní v krátkosti pohovoříme, je venku od letošního dubna. Perličkou pak je, že novinka byla natočena v českém studiu Hellsound pod dohledem Honzy Kapáka z Avenger, jenž na desku v roli hosta přispěl i baskytarou a bicími. Ještě než se ale pustíme do samotné nahrávky, určitě by se slušelo jednat, že Dys Inbunden je „původním povoláním“ jednočlenný projekt, jehož hlavním mozkem je Gefandi Ör Andlät, nicméně postupem času se rozrostl na plnohodnotnou skupinu.
Dys Inbunden je synonymem pro vcelku klasický black metal, verze zlá, avšak ne přehnaně syrová. Koho baví třeba takoví Ondskapt, může si klidně představit něco na tenhle způsob. Proč ne, mě tahle forma baví – je to stále ortodoxní, patřičně podzemní a black metalové, ale najde se tu i prostor pro atmosféru nebo působivé momenty. Tenhle model má Gefandi Ör Andlät a jeho parta evidentně dobře nastudovaný, protože se zde skutečně prolínají zběsilé black metalové vichřice s náladotvornými výjezdy, tuhle se zapojí zajímavé kytarové melodie, támhle se zase objeví výpravný majestátní čistý vokál.
V tomhle ohledu nelze Dys Inbunden nic moc vyčítat, protože evidentně dokážou přijít s nápady a třeba některé momenty songů jako „Mischievous Paths of Nocturnal Lust“ či „Through Demise and Decay“ jsou rozhodně dobré. Přesto všechno na mě „One with Morbidity, the Opus Misanthropy“ příliš nezapůsobilo a ten důvod je hned na ráně. Deska totiž trvá nepochopitelně dlouhou dobu – Švédové si troufli na velice ambiciózní čas bezmála hodiny a půl, což je, jak se ukazuje, o něco větší sousto, než jsou schopni spolknout.
Výsledkem totiž není monumentální žánrový opus. Spíše se povedlo to, že ty dobré nápady (které tam přece jen jsou, to je bezesporu) jsou strašně naředěné napříč tou obrovskou hrací dobou, čímž se jejich účinek bohužel značně vytrácí. Stále je to dost na to, aby člověka vytrhly z posluchačské letargie, ale toť vše. Věřím tomu, že v koncentrovanější formě by to hned bylo o něčem jiném. À propos – právě letargie je označení, které se na „One with Morbidity, the Opus Misanthropy“ docela hodí, protože největší část alba přece jen tvoří black metalové pekelné řinčení, takže se to po čase vše začne slévat v jednu homogenní hmotu, nad níž vystoupí jen těch několik málo ozvláštňujících momentů.
Je to určitě škoda, protože schopnosti a skladatelské nápady Dys Inbunden dle všeho mají. Jak se mnohdy stává, že vítězí forma nad obsahem, zde je to přesně naopak, protože vcelku povedený obsah zabíjí jeho forma. Snad se příště Švédové udrží v rozumnějších mezích a v ideálním případě tu hustotu oněch osvěžujících pasáží ještě zvýší, protože pak by se mohlo jednat o skutečně skvělý počin.