 |
| Země: Norsko Žánr: progressive / post-black metal Datum vydání: 9.6.2015 Label: Avantgarde Music Tracklist: Hrací doba: 61:39 K recenzi poskytl:
|
Pod poměrně zvláštním názvem Dystopia Nå! se skrývá čtyřčlenná formace, jejímž domovem je hlavní města Norska. V tomto případě ovšem není na místě očekávat další syrovou severskou black metalovou vichřici, která ničí vše, co jí přijde do cesty, dřevěné křesťanské kostely obzvláště. I když… něco málo společného s černým kovem Dystopia Nå! mají. Jen to má hodně daleko do právě zmiňované formy – jednoduše řečeno je to ten druh black metalu, jejž ortodoxní příznivci starých pořádků za black metal vůbec nepovažují.
Vlastně je ta hudba Dystopia Nå! od oné základní žánrové formy natolik vzdálená, že je rozhodně na místě tomu říkat spíš post-black metal anebo progresivní black metal pro mě za mě. Nicméně, není příliš velkým problémem zde vystopovat i vlivy rocku nebo s přimhouřením oka (respektive spíš ucha) i doom metalu. To prozatím zní poměrně zajímavě a jedná se o vcelku slušnou výchozí pozici. Nicméně, příslušnost k nějakému, řekněme, inteligentnímu žánru ještě automaticky neznamená, že také půjde o skutečně inteligentní a kvalitní muziku. A na tuhle otázku – tedy jestli Dystopia Nå! produkují kvalitní muziku, přinejmenším v rámci svého aktuálního druhého alba s názvem „Dweller on the Threshold“ – nyní půjdeme zlehka prodiskutovat.
Jakkoliv se může zdát, že Dystopia Nå! mají v ruce všechny potřebné trumfy, a jakkoliv se na první pohled tváří skutečně poutavě, v reálu jsem si z „Dweller on the Threshold“ neodnesl tak jednoznačně pozitivní dojem, abych tu nahrávku musel vynášet do nebes. Abychom si ale rozuměli – kvalitní hudba to bezesporu je a i navzdory některým subjektivním připomínkám, které k finálnímu výsledku mám, nepopírám a snad ani nemohu popírat, že „Dweller on the Threshold“ jednoznačně patří mezi nadprůměrná alba. Začněme ovšem s tím pozitivním…
Dystopia Nå! formálně nahráli takovou desku, že jí lze vytýkat jen máloco. Vlastně je to zajímavé, chytře vymyšlené, skladatelsky vysoce propracované a jistě není sporu o tom, že se na „Dweller on the Threshold“ nachází spousta výtečných nápadů. Obzvláště začátek nahrávky je velmi silný a hned první skladba „Doppelgänger“ Nory představí ve skvělé formě. Přestože se jedná o víc jak osmiminutovou kompozici (která na počinu zdaleka není nejdelší, když už jsme u toho), pro nudu není místo a hned od úvodních riffů vás Dystopia Nå! začnou úspěšně lákat do svých osidel. Nejen na hezky bublající baskytaře, ale i na několika povedených zvratech, netriviálních obratech anebo na zkušeném přecházení od metalových momentů k libozvučným sólům nebo klidnějším atmosféricky rockovým pasážím si jistojistě s chutí pošmáknou i lidé, kteří si libují v čistokrevně progresivních vodách.
Vysokou laťku dokážou držet i následující dvě kratší a klidnější písně „Intruder / Ephialtes“ a „Shadowcasting Horologe“, z nichž ta první je čistě ambientní, zatímco druhá jmenovaná dokáže parádně gradovat a díky jednomu jejímu motivu jsem si vzpomněl i na takové Pink Floyd. Takových vsuvek je jen tak mimochodem na „Dweller on the Threshold“ víc a patří mezi ně i třeba poklidný akustický kousek „Moment of Lucidity“ či další ambientní píseň „Lucidity (Phase II)“.
Postupem času se však začnou objevovat i jisté neduhy. Pro mě se tím hlavním – a nepopírám, že do jisté míry vysoce subjektivním – kamenem úrazu staly ty klidnější momenty, v nichž se Dystopia Nå! uchýlí k čistým vokálům a vydají se do čistě post-metalových vod. V těchto pasážích je – z mého pohledu bohužel – cítit obrovská inspirace u krajanů Enslaved, jenže tam, kde proslulejší kolegové dokážou s přehledem bavit, vyznívají Dystopia Nå! trochu ploše a začnou se topit v jakémsi nudném snění. Obzvláště to bolí v kontrastu s těmi metalovějšími chvilkami, v nichž je kapela naopak skvělá. Zářným příkladem tohoto stavu jsou „Winding Stares into Nothing“ a „My Eyes Are the Atoms of the Sun“.
Stejně tak se něco takového nachází i v závěrečné „Final Encounter“, jež je se svou stopáži 13 a půl minuty suverénně nejdelší skladbou na „Dweller on the Threshold“. Přesto to zrovna v tomhle případě stojí za to „přetrpět“, jelikož se song vzhledem ke své délce dokáže vyvíjet, a jakmile po sedmi a půl minutách nastane zlom a Norové začnou kompozici budovat zase od nuly a dočista jiným způsobem, tak je to obrovská paráda. Zejména první část této druhé půle, když Dystopia Nå! přidáváním bicích a později i kláves pomalu gradují, aby se posléze dostali do další čistokrevně progové pasáže, je excelentní. Nicméně nezastírám, že mě osobně stále více sedí ty skladby, v nichž se skupina obejde bez onoho „snění“, tj. kromě již propírané „Doppelgänger“ ještě „Through Mirrors, Darkly“ (opětovně skvělé finále, jehož klávesová melodie jen tak mimochodem vzdáleně připomíná „The Cry of Mankind“ od My Dying Bride) nebo „Cold Is the Colour“.
Avšak i navzdory tomu, že mi několik momentů ne úplně sedlo, je „Dweller on the Threshold“ stále velmi dobré album, jemuž nakonec nijak zvlášť neškodí ani ambiciózní hodinová délka. Samozřejmě se nejedná o záležitost na jeden nebo dva poslechy, ale to už by snad mělo tak nějak automaticky plynout z toho, co již padlo – stejně jako to, že to za slyšení stojí. Sice se nejedná o dokonalou desku – do toho má „Dweller on the Threshold“ přece jen stále relativně daleko – ale nebojím se říct, že jsou Dystopia Nå! hodně nadějným příslibem do budoucna, a pokud vedle již jmenovaných Enslaved fandíte interpretům třeba jako Leprous nebo Ihsahn, pak byste si tohle neměli nechat ujít…