Archiv štítku: EBM

electronic body music

Kant Kino – Kopfkino

Kant Kino - Kopfkino

Země: Norsko
Žánr: EBM / synthpop
Datum vydání: 13.1.2017
Label: Alfa Matrix

Tracklist:
01. Kant Kino v3.0
02. Real
03. Closer.
04. NIMBY
05. Control
06. Köbner Phenomenon
07. Annihilate
08. Wrong
09. Belief
10. Want
11. Step Up
12. Maybe
13. Substaat
14. Nag Gag (Slower)

Hrací doba: 53:13

Odkazy:
web / facebook / twitter

Norští Kant Kino mě poprvé výrazně zaujali před čtyřmi lety s vydáním svého druhého dlouhohrajícího alba „Father Worked in Industry“. Sice mi nějakou dobu trvalo, než jsem jej zvládnul plně strávit, ale navzdory počáteční nedůvěře jsem se s ním nakonec moc skamarádil a určité skladby si z něj rád pouštím dodnes, občas jej otočím i celé. Našel jsem si v tom jakousi zvláštní atmosféru, která mi skutečně zachutnala. Snad i díky tomu, že nebyla lehce zachytitelná a hmatatelná na první poslech, mi deska vydržela takovou dobu a rád se k ní vracím.

Pokračování s názvem „Kopfkino“ dorazilo až letos, tedy po čtyřech letech od svého předchůdce. Jak je vidět, album vyšlo již v polovině ledna, nyní máme začátek srpna. Důvod, proč sepsání recenze trvalo takovou dobu, je vcelku nasnadě – tentokrát jsem se nechtěl s verdiktem unáhlit, takže jsem „Kopfkino“ nechal patřičně uzrát, leckdo by mohl říct, že i přezrát, ale mně to nevadí. Na Sicmaggot jsme totiž nikdy nepořádali závody, abychom měli recenzi napsanou honem rychle a ideálně ze všech nejdřív. Přijde mi rozumnější veřejně prezentovat pevně daný názor utvořený poctivým, klidně i dlouhodobým poslechem, než vypouštět instantní prvotní dojmy. A tento přístup mi v případě „Kopfkino“ říká, že novinka na „Father Worked in Industry“ nemá.

Netvrdil bych, že je můj dojem z „Kopfkino“ špatný. Spíše takový rozhádaný, rozporuplný. Nacházejí se tu výborné nápady a skvělé pasáže, z nichž lze jasné vycítit, že Kant Kino talent určitě mají a že skvělá předchozí nahrávka nebyla jen náhodným vzepětím sil. Na druhou stranu mám i mnohé výhrady, které mi požitek z poslechu výrazně srážejí.

Jednou z největších z těchto výhrad je, že Norové svou muziku mnohdy zbytečně zpomalují. Prostě mě trochu irituje a mrzí, když Kant Kino nasadí krásně hitový beat a konečně se trochu rozjedou, aby poté zcela nepochopitelně otočili a výborně rozehranou píseň zabrzdí. (Ne)nádherným příkladem tohoto přístupu může být třeba druhá „Real“. Zato hned následující „Closer.“ podobný osud naštěstí minul, tudíž se hned od prvních poslechů jedná o jednu z nejlepších položek poměrně bohatého tracklistu čítajícího celkem 14 kousků o souhrnné délce necelých 54 minut. Komu by to jen tak mimochodem nestačilo, ten si může pořídit ještě výpravnější edici „Kopfkino“, kde najde druhý disk „Komakino“ a na něm dalších 15 tracků, hlavně remixů a různých alternativních verzí. Já osobně však podobným záležitostem tak úplně neholduji, tudíž jsem se věnoval pouze standardní edici.

Což mě přivádí k tomu, že bychom se měli vrátit k hlavnímu obsahu „Kopfkino“. Slušelo by se totiž zmínit, že v některých jiných písničkách naopak určité zjemnění nijak nevadí. To se týká třeba „Control“, jíž zpěvnější refrén vyloženě sluší. Dalším takovým případem je „Wrong“, byť ta už je o stupínek níže. Naopak příliš jistý si nejsem například u „NIMBY“, kde mě jednou podobně stavěný refrén obtěžuje, zatímco při dalším poslechu nevadí.

Kant Kino

Vedle „Closer.“ a „Control“ bych k vrcholům dále zařadil skvělou „Want“ a dvojici „Maybe“ a „Nag Gag (Slower)“, které obě zaujmou zapracováním dámského zpěvu. Vcelku příjemná je nakonec i „Step Up“. Na druhou stranu spektra bych naopak postavil nudnou „Köbner Phenomenon“, „Belief“, na níž mě nebaví vokální linky, zoufalou, až vyloženě otravnou „Substaat“ nebo nijaký otvírák „Kant Kino v3.0“.

Jak vidno, „Kopfkino“ je jako na houpačce. Norové někdy svůj mix měkčího EBM a synthpopu dokážou vybalancovat do vysoce zábavné podoby, jindy už přesáhnou hranici a dostanou se do míst, kdy se z příjemně poslechovky stává otravná hudba. Na druhou stranu, musím ocenit, že ani nyní se Kant Kino téměř nikdy neuchylují k laciné sladkosti. Celkové resumé je asi takové, že určité písně z „Kopfkino“ si tu a tam klidně pustím. Kompletní album už nejspíš ne.


Centhron – Allvater

Centhron - Allvater

Země: Německo
Žánr: EBM / aggrotech
Datum vydání: 24.3.2017
Label: Scanner

Tracklist:
01. Marschiert, ihr Hunde
02. Skullfucker
03. Raubtier
04. Frontschwein
05. Deutsches Land
06. Sie will
07. For Victory
08. Einherjer
09. Blitzkrieg
10. Allvater
11. De Sade
12. Hetzer
13. Valhall

Hrací doba: 51:19

Odkazy:
web / facebook

Centhron nejsou žádní jemnocitní sráči. Naopak, na EBM poli hudebně patří k těm větším divočákům a jejich produkce je občas tak zběsile taneční, až se s přehledem blíží spíš k aggrotechu. Nicméně – je skutečnost, že se umím pořádně rozkančit, postačující k vytvoření dobré hudby? Dočasně možná ano, ale nebude to trvat napořád, protože opakovaný vtip přestává být vtipný, však to přece všichni známe.

Letošní deska „Allvater“ v jádru není nějak zásadně horší než kterákoliv ze starších nahrávek Centhron. Už od přelomového nářezu „Roter Stern“ z roku 2009 si parta okolo Elmara Schmidta drží takřka totožný zvuk, což ještě nevadilo na následujícím „Dominator“ (2011), ani na dalším „Asgard“ (2013), které zabodovalo díky množství dobře napsaných hitů. Jenže na minulém „Biest“ (2014) už začalo být cítit jisté vyčerpání nastolené receptury. „Allvater“ tento trend zvrátit nedokázalo a trpí tedy podobnými neduhy jako jeho přímý předchůdce.

Jde o to, že jakmile člověk Centhron sleduje delší dobu, kapela jej nyní nemá čím překvapit. A když už se nějaké osvěžení objeví, jde vlastně jen o jednorázový detail, jenž je z obecného hlediska vesměs bezvýznamný. Konkrétně na „Allvater“ se jedná především o skladbu „De Sade“ nacházející se ke konci alba. Zde se objeví vysoký čistý „operní“ ženský vokál, což je, slouží-li mi dobře paměť, v tvorbě Centhron naprostá novinka. Jenže vzhledem k omezenému použití je zcela jasné, že se jedná o jednorázový experimentík použitý pouze pro potřeby jedné určité písně.

Jinak je „Allvater“ plné standardního electro-rachotu, na jaký už jsme od Centhron zvyklí. To znamená nekompromisní rytmickou stránku (v tomto směru skupině značně pomáhá, že její zvuk nestojí pouze na mašinkách, ale že jej vyztužuje i baskytara), charakteristický extrémní vokál (Elmar již tradičně vřeští, jak kdyby mu sám Satan dráždil prostatu) a výrazné synťákové melodie, které jsou však v některých momentech až moc vlezlé. To se týká třeba refrénů úvodního fláku „Marschiert, ihr Hunde“ nebo třetí „Raubtier“ – v obou případech se jedná o zbytečné zjemnění jinak slušně rozjetých válů. Docela otravný mi přijde taktéž ústřední motiv devátého kusu „Blitzkrieg“ – rytmicky to možná šlape, ale když už kapela jako Centhron pojmenuje nějaký svůj song „Blitzkrieg“, očekával trochu větší nátěr než jen jalové znásilňování syntezátoru korunované nezáživným refrénem.

Abych ale nepřeháněl a nedělal z Centhron úplně neschopné píčuse, musím uznat, že pár v cajku tracků se na „Allvater“ taktéž urodilo. Paradoxně navzdory tomu, na co jsem žehral zkraje recenze, jsou nejzábavnější ty nepřekvapivé a úplně přímočaré kusy, kde Němci nad ničím nepřemýšlejí a míchají svůj EBMkový kotlík v tempu přísného diktátu. Věci jako „Skullfucker“, „Frontschwein“, titulní „Allvater“ s pomalejším rozjezdem nebo primitivní patriotická vypalovačka „Deutsches Land“ makají vcelku obstojně a jejich skutečně největším problémem je, že tohle všechno už jsme od Centhron slyšeli mockrát. V poslouchatelnu jsou i pomalejší a/nebo šlapavější písničky „Sie will“, „For Victory“ a „Valhall“ – seřazené nejen dle pořadí, v jakém se na albu vyskytují, ale i dle vzestupně kvality – ačkoliv koule mi ani jedna z nich nijak výraznější netrhá.

Takže jak si tedy „Allvater“ vlastně stojí? Na jednu jsem recenzi začal stížnostmi, abych posléze slušnou řádku písní pochválil nebo přinejmenším vzal na milost. Možná to zní poněkud schizofrenicky, ale ono to vlastně přesně takhle je. „Allvater“ se navzdory pár zbytečně hloupým motivům poslouchá dost dobře a při správně (čti: vysoké) hlasitosti muzika Centhron pořád umí kopat. Jenže – a tím se okruhem vracíme opět na začátek – už se z toho prostě stal kolovrátek. Kdybych na kapelu narazil až nyní a „Allvater“ bylo prvním setkání, nejspíš bych hovořil jinak, ale za stávajícího stavu se stejně vždycky radši vrátím k „Roter Stern“ nebo „Asgard“.


Grausame Töchter, Isiolia

Grausame Töchter, Isiolia

Datum: 27.5.2017
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Grausame Töchter, Isiolia

Akreditaci poskytl:
Sanctuary

Dvakrát Grausame Töchter v Praze a pokaždé musel mít koncert o několik měsíců odložen. Před třemi lety to bylo kvůli operaci hlavní dračice, ale když nakonec Aranea Peel 20. listopadu 2014 v klubu Kotelna v pražské Hostivaři vystrčila na všechny přítomné frndu a pochcala pódium, bylo jasné, že tahle akce je instatní kult. Dobový report jsem tenkrát zakončil prohlášením, že byste neměli váhat, jestli budete mít někdy příležitost tohle vidět, a že ani já váhat nebudu, až se naskytne možnost jí znova – a to si pište, že to tak bylo, že jsem ani na chvíli nedumal, jestli jít podruhé. Posledně se čekání na odročené vystoupení vyplatilo a nepochyboval jsem o tom, že i tentokrát by nemělo být zdržení čtyř měsíců (tentokráte z důvodu nemoci v rodině) něčím, kvůli čemu si Grausame Töchter nechat ujít.

Německé ďáblice už dávno předchází jejich pověst něčeho, co se živě nevidí na každém rohu, a legenda o předchozí erotické rychtě v Hostivaři také udělala své, takže tentokrát byla Nová Chmelnice plná. A dovolím si říct, že Grausame Töchter ji nezklamaly a předvedly to, co chtěli všichni vidět. Byly kozy, obscénní hadry, v nichž by se styděly snad i pornoherečky, spousta lascivních tanečků, zhusta dávkovaná dekadence, opět nechybělo pokřtění pódia močí, ruka v rozkroku, pistol v rozkroku, hrátky s nožem, striptýz, masturbace se strap-on dildem… jednoduše kvalitní intelektuální podívaná ve všech ohledech!

Jedna věc ovšem v porovnání s minulým koncertem přece jenom trochu zklamala. Zatímco minule Grausame Töchter přivezly i cello, hojně využité na tehdy aktuální desce „Glaube Liebe Hoffnung“, a bicí, tentokrát muzika hrála v podstatě všechna z cédečka a živě se vesměs jen zpívalo. Plus tam teda měly i baskytaru a kytaru, ale to spíš pozlátko, protože tam na ně holky šumařily odhadem tak v každém třetím songu a stejně ještě jela druhá linka nástroje z podkladů. To nic moc, abych pravdu řekl, hlavně ty živé bicí tomu kurevsky chyběly, protože muzika díky tomu nekopala takovým způsobem, jak by měla.

Ale z jistého úhlu pohledu možná dobře. Když se totiž výjimečně chopily nějakých nástrojů i dvě doplňující zpěvačky, tak si člověk přál, aby toho radši nechaly a jenom se dál kroutily a sem tam něco vřískly do mikrofonu. V jedné písni si třeba nasadily úchylné klaunské masky a vzaly do rukou bubínky, což bylo dost utrpení, protože jedna jela totálně mimo rytmus a druhá do toho pro jistotu nemlátila vůbec. Nicméně alespoň sama Aranea Peel byla bezchybná a její zpěv je perfektní i živě, navíc k drzé hudbě kapely výborně sedí i její afektované teatrální přehrávání.

Grausame Töchter

Řekl bych to asi tak, že v roce 2014 se víc hrálo, letos to bylo větší divadlo. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, co se na pódiu odehrává, mají oba přístupy Grausame Töchter něco do sebe. Stejně tak musím zdůraznit, že navzdory jmenovaným neduhům jsem se ani minutu nenudil, vystoupení mělo sakra velký tah na bránu a nijak zvlášť jej nepoškodila ani vynucená desetiminutová přestávka po osmi písničkách kvůli technickým problémům (ano – technickým problém jednoho z těch dvou nástrojů, haha). Když se člověk smířil s tím, že hudba je z větší části reprodukovaná, tak zbytek už byly jen detaily, které nebránily tomu si vystoupení užít.

Když už jsem zmínil písničky, asi by se slušelo ztratit pár slov i o nich. Grausame Töchter předvedly celkem dvacet skladeb a pro velký úspěch poté ještě jednou zopakovaly vypalovačku „Ich darf das!“. Kromě toho zaznělo hodně kousků z poslední desky „Vagina dentata“, třeba titulní věc, „Ich liebe meine Vagina“, „Annika ist tot“, „Los, Schlampe, ficken geht immer!“ nebo „Fette Katzen“. Z minulého „Glaube Liebe Hoffnung“ se objevil taktéž titulní flák, „Mensch und Tier“ nebo „Ficken ist ein schlimmes Wort“, jestli mě paměť nešálí.

Veškerá obscénnost Grausame Töchter s sebou ovšem přináší i jistá úskalí, jímž je spousta čumilů – vůbec je nezajímá muzika a přišli se podívat jen na kozy. První řadu obsadilo komando starých fotrů, kteří ani nijak neskrývali, že mají muziku úplně v prdeli, a celý set jen žhavili foťáky a kamery, zoomy na rozkroky a prdelky. Docela to vypadalo, jako kdyby dorazili jen proto, aby si pořídili kvalitní matroš a druhý den měli u čeho honit. Hele, já se taky rád podívám na holky, co se nestydí, ukážou cecky a do rytmu zběsilé elektroniky si honí gumový klacek, proč ne, ale i kdyby se tam kroutily jen oblečené, bavilo mě to pořád. Prostě mi připadá, že hudba Grausame Töchter je natolik dobrá a zajímavá, že si takovýhle povrchní přístup nezaslouží. Ani náhodou nejsem nějaký moralista, a jak už jsem řekl, taky se mi to s těma kozama líbí víc, ale tohle zběsilé natáčení některých jedinců bylo jednoduše trapné. Naopak respekt si zaslouží Diskopíča, někdejší ozdoba koncertů Vanessy, která se ukázala v publiku a držela basu s kapelou – taky ukázala svoje boule pod tričkem.

Nedokážu říct, jestli byl lepší tenhle nebo tři roky starý set. Oba měly mnoho společného, a přesto byly docela jiný a každý svůj. Z hudebního hlediska spíš lepší minule, z vizuálního měl o kousek navrch asi ten letošní. Rozhodně se mi to ale líbilo i tentokrát a příště jdu rozhodně znovu.

Grausame Töchter

Na úplný závěr ještě pár slov k předskokance. Této role se ujal domácí jednočlenný dámský projekt Isiolia, pro nějž to bylo první živé vystoupení vůbec. Slečna byla hezká, ale i s přivřenýma očima mě její nesmělý setík nijak zvlášť nebavil. Některé skladby byly vcelku fajn, jiné mi připadaly příliš monotematické (což v překladu znamená přílišné omílání jednoho motivu). Jako celek se mi to zdálo zbytečně dlouhé, ve druhé polovině už jsem se fest nudil a vůbec mi nevadilo, když holčina pódium konečně opustila.


Vanessa, Kurkus

Vanessa, Kurkus

Datum: 5.1.2017
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Kurkus, Vanessa

„Dal jsem si nějakou sračku a je mi blbě… takže tancujte, vy zmrdi!“

Jak se zdá, čas domácího EBM kultu Vanessa se opětovně nachýlil. Koncert s příznačným podtitulem „Přijďte si plivnout na náš hrob!“ byl dlouho dopředu avizován jako úplně poslední. To je výzva, jakou lze jen těžko ignorovat, tudíž jinými slovy šlo o povinnost. A zjevně jsem v tom nebyl sám, poněvadž Rock Café bylo našlapané a už před datem konání kapela hlásila vyprodáno. Ale to se dalo čekat, protože Vanessa tenhle klub dokázala naplnit, aniž by při tom končila.

Nicméně vzhledem k tomu, že šlo o poslední vystoupení Vanessy v její historii, mohlo překvapit, že čtveřice Samir Hauser, Miroslav Papež, Tuzex a Jaroslav Stuchlý – doplněna o druhého hostujícího kytaristu Edgara Schwarze ze Schwarzprior – nepředvedla nic skutečně speciálního. Myšleno v tom smyslu, že Vanessa vlastně odehrála svůj standardní koncert, jenž se od těch předchozích, jichž v Rock Café bylo hned několik, nijak zvlášť nelišil.

No, je to na polemiku… na jednu stranu by se k takové příležitosti asi hodilo vytáhnout i nějaké archivní kousky, jaké se v posledních letech moc nehrály, případně hodit jiné songy i z desek nové éry, protože i z „Ave Agony“ a „Antidotum“ se vesměs drhne furt to samé dokola. Na druhou stranu by ovšem byla škoda, kdyby naposled nezazněly ty nejvíc zásadní kulty jako „Kolumbie“ nebo „Jimmy Jones“, kdyby chyběla Diskopíča nebo novější hity, jejichž kvalita je ostatně dost dobrá na to, aby se vyrovnala letitým flákům z raného období. A ono co si budeme povídat, všechny tutovky a povinné tracky stejně nebyly a skutečně zamrzelo, že naposledy chyběl „Fízl na speedu“ nebo „Bisociál“. Ale to berte spíš jen jako takové přemítání, nikoliv kritiku, protože po konci vystoupení jsem rozhodně odcházel spokojený!

V souvislosti s tím, že to bylo naposled, mohla trošku překvapit ještě jedna věc. Taková příležitost svádí k tomu udělat nějakou show, aby to bylo echt legendární a mluvilo se o tom. Nicméně i v tomto ohledu Vanessa odehrála relativně cudné vystoupení, v němž měla jednoznačně navrch hudba nad laciným divadélkem. Ale onu cudnost samozřejmě berte s rezervou, bavíme se o Vanesse, takže byl prst v krku a zvracení, bylo šňupání „bílého prášku“ přímo na pódiu, bylo házení živých červů mezi lidi při „Jedu do pekla“, byla i již zmiňovaná Diskopíča ve „Spolkni ďábla“. Mimochodem, jestli někdo netuší, kdo nebo co to je Diskopíča, nechť si ráčí vygooglit obrázky, bude se vám to líbit.

Vanessa

První část vystoupení ubíhala jako ďábel, Vanessa se s ničím nesrala, na nic se nečekalo a notoricky známé pecky padaly v ostrém tempu. Snad jedině mi přišlo, že Tuzexova kytara byla až příliš nahlas, ale naštěstí ne natolik, aby se s tím nedalo žít. Navíc – kdo někdy v posledních letech pár koncertů Vanessy navštívil, jistě si už zvykl, že leckdy to živě bývá dost rock’n’roll, takže vlastně nic zvláštního. Většině písniček to navíc nijak neškodilo, snad jen „Vyvrhel“ a „Kolumbie“ mohly vyznít líp (byť je pravda, že první jmenované trochu uškodilo, že šla hned po „Fuck B.“, což je naživo ultimátní rozjebávačka). Ale to jsou vlastně jen detaily, protože jako celek to kurevsky makalo a Vanessa nezněla jako kapela jednou nohou v hrobě. Jasně, dost zvuků jede z mašin, ale to je asi na jinou debatu. Každopádně, „Ahoj, chcípni“, tedy finální kus základního setu, přišel dost rychle. Však to znáte, jak čas ubíhá relativně…

Setlist Vanessa:
01. Intro
02. Prokopat se ven
03. Alobalista
04. Zrcadla
05. Buď Jidáš
06. Fuck B.
07. Vyvrhel
08. Král noci
09. Smutný pán
10. Holky z gymplu
11. Tragikomix (instrumental)
12. Jan Stihomam
13. Jedu do pekla
14. Flashback
15. Spolkni ďábla
16. Ahoj, chcípni
– – – – –
17. Dobře organizovaná tlupa
– – – – –
18. Jimmy Jones
– – – – –
19. Kolumbie

Samozřejmě nikdo nepochyboval, že bude následovat přídavek, který také následoval, ale v něm se to bohužel začalo až moc kouskovat. Po každém přidaném songu totiž Vanessa opustila pódium, aby se na něj nakonec vracela třikrát. Navíc to už chvíli skoro vypadalo, že poslední „Kolumbie“ ani nebude, protože Samir Hauser, jenž si někdy v půlce setu šlehnul (sáček s matrošem měl připraven v pohotovostní poloze v kapse saka – a právě díky němu padla v úvodu citovaná hláška), už totiž sotva stál na nohou a vypadal, že má docela dost. Na druhou stranu, aspoň to bylo finále hodně Vanessy a její pověsti – patetické loučení by se k téhle formaci beztak nehodilo. Zato ilegální substancí posilněný Hauser, který s maniakálním výrazem v očích vrčí svoje hnusné texty, a pak vypadne bez rozloučení, bez zamávání, to je vlastně odpovídající tečka za koncertní kariérou legendy.

Před Vanessou se ještě jako předskokani objevili slovenští Kurkus. Popravdě řečeno, před jejich ohlášením coby supportu jsem o jejich existenci ani netušil a před koncertem jsem se po tvorbě nijak nesháněl s tím, že se nechám překvapit na místě. A musím říct, že to překvapení bylo! Trojice předvedla extravagantní vzhled i extravagantní muziku, která sama o sobě nebyla moc tvrdá (i když živě, kde vyzní skoro všechno trochu divočeji, to taky v některých momentech hezky kopalo), ale byla hodně zajímavá. Kurkus hráli bezmála hodinu a musím uznat, že jsem se bavil fakt hodně, i když jsem ty písničky slyšel prvně v životě. Všichni tři muzikanti byli něčím zvláštní, každý měl svůj styl a jeho výkon byl super. Moc fajn záležitost, určitě si to seženu k podrobnějšímu poslechu!


Project Pitchfork – Look Up, I’m Down There

Project Pitchfork - Look Up, I'm Down There

Země: Německo
Žánr: dark electro / industrial / EBM
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Trisol

Tracklist:
01. Into Orbit
02. Titânes
03. Propaganda Child
04. Blind Eye
05. Pandora
06. Look Up, I’m Down There
07. Volcano
08. Sunset Devastation
09. Open with Caution
10. Furious Numbers
11. Exile
12. Sky Eye

Hrací doba: 54:09

Odkazy:
web / facebook / twitter

S počtem odsloužených let na hudební scéně se povětšinou snižuje kadence nových desek a mezery mezi jednotlivými dlouhohrajícími položkami diskografie se prodlužují. Důvodů může být mnoho – klesající invence a skladatelská potence, rozvaha a snaha přijít s vyzrálým materiálem nebo kupříkladu nepotřeba se hnát honem kupředu, když už máte svoje pozice vydobyté a vaše kapela má nějaké jméno. Může jít o kombinaci vícera možností, klidně může jít i o něco dočista jiného a nic z právě jmenovaného nemusí být pravdivé. Přesto se zdá, že ono pořekadlo o menším počtu nahrávek s přibývajícími roky je takřka obecně platné a většina skupin jej splňuje.

Výjimky se však samozřejmě najdou a Project Pitchfork mezi takové zcela jistě patří. Němci právem už dávno patří mezi legendy elektronické muziky, dali této scéně množství alb a množství skvělých skladeb. Mohlo by se zdát, že s takovým statusem by si klidně mohli dovolit jen požitkářsky vychutnávat plody své dřívější práce, která začala před čtvrtstoletím, a pouze tu a tam věnovat fanouškům novou, patřičně vybroušenou desku.

Jenže s tím na Project Pitchfork nechoďte, kapela je nezastavitelná a pořád to do lidí hrne pod tlakem. Koncertní činnost nijak nezanedbávají a ještě v posledních letech – počínaje „Dream, Tiresias!“ z roku 2009 – stíhají vydávat docela rychle nová alba, dost často jen po jednom roce, maximálně po dvou. A to ani nemluvě o tom, že jednotliví členové mají další projekty. Však třeba Dirk Scheuber letos vydal sólový počin „The Me I See“ a není tomu zas tak dávno, co Peter Spilles ještě dělal prímovou diskošku se Santa Hates You (jejichž činnost už asi byla ukončena poté, co se Peter a Jinxy rozešli jako partneři… čekám, kdy založí projekt své nové holce… anebo by v Santa Hates You mohl střídat zpěvačky podle toho, se kterou roštěnkou zrovna randí, to by byla kvalitní frajeřinka!).

Jednoduše řečeno, je toho dost a bohužel už se to začíná projevovat na kvalitě jednotlivých počinů. Třeba „Black“ z roku 2013 bylo dost příjemné a některé písničky tu byly silné, ale následující, o jeden letopočet mladší „Blood“ už mě příliš nezaujalo. Když tak o tom přemýšlím, „Blood“ jsem všehovšudy slyšel jen jednou a letmo, ale nějak jsem nikdy nedostal chuť dát si další dostaveníčko. Což může i nemusí být chyba samotné nahrávky, nemělo to být přímo její hodnocení. U letošního alba „Look Up, I’m Down There“ už jsem se ale zařekl, že tentokrát se na to nevyseru a recenzi si dám…

Na rovinu – novinka rozhodně mohla být lepší, než je ve svém aktuálním stavu. Project Pitchfork jsou samozřejmě příliš zkušená a ostřílená kapela, aby do světa pustili regulérní sračku, přesto na mě „Look Up, I’m Down There“ nepůsobí úplně nejpřesvědčivějším dojmem.

„Into Orbit“ není žádným energickým otvírákem, možná trochu překvapivě se jedná spíš o pomalejší věc, ale melodie je vcelku příjemná a díky refrénu je to v cajku. Poté přicházejí dva největší hity a zároveň vrcholy celé kolekce. „Titânes“„Propaganda Child“ jsou parádní kusy, s nimiž Project Pitchfork ukazují, že i v roce 2016 pořád umí napsat výborný song. Poté už ale následuje sešup. „Blind Eye“ ještě není vyloženě hloupá, ale oproti dvěma předchozím peckám je to citelný propad.

„Pandora“ je ovšem na hraně a jde o první track, jenž si říká o přeskakování. Bohužel zdaleka není tím nejhorším, protože hned záhy přichází příšerná dvojice „Look Up, I’m Down There“ (ještě titulní song, ty vole!) a „Volcano“. Především ta druhá je hnus jako prase a nezaslouží si nic jiného než mocnou nenávist. Jasně, já samozřejmě vím a beru, že Project Pitchfork nejsou a nikdy nebyli ultimátní divočáci, že to není žádná aggrotechová rychta a že i pomalejší skladby k nim patří, ale nějakou hranici by to mít mělo. Třeba kytarová linka ve „Volcano“ je prostě hrozně kýčovitá a bleju z ní, kdykoliv si na ni jen vzpomenu. Velmi chabý dojem zanechává i „Sunset Devastation“, takže trochu hratelná je až „Open with Caution“, byť o žádný zázrak se rozhodně nejedná.

Je to tedy až závěr nahrávky, který opětovně trochu vyspraví náladu. „Furious Numbers“ má několik povedených syntezátorových linek a baví mě i refrén; rychlejší „Exile“ dokáže vlít něco málo energie do již dávno zkornatělých žil posluchače. Finální „Sky Eye“ pak ukazuje, že když se chce, tak to jde i pomalu.

Project Pitchfork

Několik dobrých písniček „Look Up, I’m Down There“ bezesporu přináší. Především „Titânes“ a „Propaganda Child“ jsou super, jejich poslech si dokážu užít a mám při nich pocit, že přesně něco takového chci od současných Project Pitchfork slyšet. Jenže podívám-li se na album jako na celek, nemohu se zbavit dojmu, že by Němcům přece jenom prospělo, kdyby trochu zvolnili tempo a nesypali ven jednu desku za druhou. Kdyby namísto tří řadovek vydali za pět let jednu, kde by se nacházely jen ty nejpovedenější kousky, tak by to byla arcišleha. Jenže za současného stavu je to prostě… no, mohlo a mělo by to být o dost lepší, jakkoliv se „Look Up, I’m Down There“ při přeskočení (řekněme) tří songů poslouchat dá.


Siva Six – Dawn of Days

Siva Six - Dawn of Days

Země: Řecko
Žánr: dark electro / EBM
Datum vydání: 11.11.2016
Label: Alfa Matrix

Tracklist:
01. To The Light
02. Daylord
03. Apocalypsis
04. The Dead Walk the Earth [John Murphy cover]
05. Twenty Eight [feat. Boog, G. Diamantopoulos; John Murphy cover]
06. Transcendence
07. High on Low
08. The False Prophet
09. Superstition (2K16 Edit)
10. Forever
11. Until Death Reunites Us [feat. G. Diamantopoulos]
12. The Messenger [feat. G. Diamantopoulos]

Hrací doba: 51:10

Odkazy:
web / facebook

„Dawn of Days“ je deska, na níž jsem čekal nedočkavě a vlastně i relativně dlouho – celých pět let uběhlo od vydání předchozího počinu – a také jsem toho od ní dost očekával. Důvody, jak už tomu tak bývá, je nutno hledat v minulosti. Dřívější tvorba Siva Six je totiž výtečná, především našlapané „Black Will“ z roku 2006 a majestátní „The Twin Moons“ z roku 2011. Právě díky nim se tihle Řekové zařadili k mým nejoblíbenějším formacím z oblasti temnější taneční elektroniky.

Nefalšovaně stupidní přebal „Dawn of Days“ mě ovšem rychle zchladil – oproti jednoduchému, leč elegantnímu artworku „The Twin Moons“ to je bolestivá změna. I ona kreatura na „Black Will“ od Setha ze Septicflesh, který ty svoje příšerky seká jak Baťa cvičky a všechny na jedno brdo, byla lepší než tohle. Dokonce i nové promo fotky jsou víc homoušské než kdykoliv v minulosti a to zrovna Siva Six na fotkách vypadali vždycky trochu jako buzničky. Ale nakonec – hlavní slovo má pořád hudba!

„The Twin Moons“ byl majstrštyk, který se povede jednou za život. Řekové zde měli vysokou skladatelskou formu, již navíc (stejně jako na „Black Will“) vyšperkoval orchestracemi Christos Antoniou ze Septicflesh a Chaostar (tedy ano, Siva Six nějakým způsobem spolupracovali s oběma bratry), a tato kooperace vyústila v nahrávku s neopakovatelnou osudovou atmosférou, jakou jsem nikde jinde na poli dark electra, EBM, aggrotechu a podobných žánrů doposud neslyšel.

Bylo tedy na co navazovat, ale ruku na srdce – nedoufal jsem, že by Siva Six mohli svůj pět let starý triumf dorovnat nebo snad dokonce překonat. Přesto jsem věřil, že „Dawn of Days“ bude dobré a že když se hodně zadaří, tak by Řekové mohli atakovat laťku „Black Will“. No, nestalo se, i „Black Will“ se mi zdá lepší (a klidně si tomu říkejte nostalgie, je mi to úplně volný). Čímž ovšem neříkám, že by „Dawn of Days“ bylo špatné, poněvadž se pořád jedná o dobrou a vysoce zábavnou placku s několika kurevsky skvělými skladbami.

Popravdě řečeno, povedená je většinová část stopáže „Dawn of Days“. Vůbec není problém v tom, že by Siva Six na novince nedokázali přijít s poutavým materiálem; jde jen o to, že posledně a předposledně to jednoduše bylo „ještě víc“ a celkový dojem z počinu trhal koule o poznání mocněji. Přesto není problém si „Dawn of Days“ užít.

Hned začátek to nakopne ve velkém stylu. Otvírák „To the Light“ možná trochu překvapivě není vysloveně energická pecka a nese se spíš ve středních tempech, ale to neznamená, že by tu chyběl tah na bránu. Svým způsobem je to vcelku standardní song Siva Six, ale nic proti tomu, protože to je pořád super a všechno do sebe zapadá. „Daylord“ se zpočátku tváří poněkud nevýrazně, ale nakonec není problém si oblíbit i ji, především díky parádnímu refrénu, jehož nařvané pronesení názvu písně mi napoprvé znělo divně, nicméně hodně rychle se z toho stal jeden z oblíbených momentů. Jeden z největších hitů „Dawn of Days“ ovšem přichází hned vzápětí – „Apocalypsis“ nabízí přesně to, kvůli čemu jsem si duo Z / U-RI tak oblíbil. Počínaje neodolatelně taneční rytmikou, výraznými syntezátorovými melodiemi a konče bombastickým refrénem, v němž se mísí chytlavost s epickou náladou.

Siva Six

Následující „Twenty Eight“ (včetně intra „The Dead Walk the Earth“ v samostatné stopě) je předělávka ústřední skladby filmu „28 Days Later“ (v české distribuci „28 dní poté“) od skladatele Johna Murphyho. Jenže pozor, Siva Six covery umějí, však už na „The Twin Moons“ se blýskli excelentní „Blade Runner (Stardust)“ (filmový původ asi uhádnete i bez nápovědy). To se potvrzuje i tentokrát, protože jejich interpretace „Twenty Eight“ si z originálu bere především klaustrofobickou klávesovou linku, kolem níž staví úplně novou píseň. Atmosféra stříká na všechny strany a vygradovaný výbuch s extrémním vokálem v závěru má sílu jako svině. O jeden z vrcholů „Dawn of Days“ je postaráno.

Úroveň však nepolevuje i nadále, byť skok zpět do tanečnější roviny prostřednictvím „Transcendence“ je velký. Stejně tak „High on Low“ je dobrá záležitost, i když k těm nejlepším nepatří. Po dalším intru „The False Prophet“ následuje hitovka „Superstition“ v lehce pozměněném provedení (nazvaném „2k16 Edit“), která je známá už dlouho díky stejnojmennému EP z roku 2013. To mě ale vůbec nesere, poněvadž minialbu jsem příliš pozornosti nevěnoval, pouze vzal na vědomí jeho vydání a dal mu jen nutné minimum poslechů. Na desce však „Superstition (2k16 Edit)“ šlape jedna báseň a refrén „God is a superstition, god is a super freak“ je prostě nářez.

Až do této chvíle panuje naprostá spokojenost i s vědomím, že na předcházejících dvou řadovkách byli Siva Six ještě lepší. A kdyby novinka po „Superstition (2k16 Edit)“ skončila, tak bych větších výtek neměl. Jenže závěr „Dawn of Days“ dojem mírně sráží. „Forever“ obsahuje i pár dobrých motivů a vlastně se poslouchat dá, ale už to není úplně ono a navíc mě tu mocně vysírá jedna kýčovitá klávesová melodie, jakou by klidně mohl složit i Tobias Sammet do nějaké balady Avantasie. A to si teda kurva pište, že tohle jako pochvalu nemyslím. Finální dvojice se opět snaží o atmosféru, jenže „Until Death Reunites Us“ je strašně utahaná a nezáživná, tudíž se namísto náladotvornosti dostavuje hlavně nuda. To finální „The Messenger“ funguje oproti své kolegyni mnohem uspokojivěji a lehce experimentálnější a rituální nádech jí jenom svědčí.

Ve finále jsou na „Dawn of Days“ vlastně jen dvě slabé písničky, „Forever“ a „Until Death Reunites Us“, což je při počtu dvanácti kusů ne přímo zanedbatelné, ale shovívavě se s tím dá žít. Přesto není sporu o tom, že závěr nahrávky mohl dopadnout lépe, a kdyby tam zůstalo 9-10 skladeb, rozhodně by to lepší bylo. Ale vzato kolem a kolem je „Dawn of Days“ pořád dobrá deska, která mě baví a za koupi mi stojí. I navzdory tomu zkurvenému přebalu, jejž považuji za regulérní přešlap.

Siva Six


Grausame Töchter – Vagina Dentata

Grausame Töchter - Vagina Dentata

Země: Německo
Žánr: EBM / electro / industrial rock
Datum vydání: 6.5.2016
Label: Scanner

Tracklist:
01. Vagina dentata
02. Liebe will Beweise
03. Ich liebe meine Vagina
04. Wie eine Krake
05. Annika ist tot
06. Tor zur Hölle
07. Los, Schlampe, ficken geht immer!
08. Die ganze Welt ist ein Zirkus
09. Fleisch für die Hyänen
10. Nordsee-Tango
11. Fette Katzen
12. Angst entstellt den Menschen
13. Perverse Mädchen
14. Sisyphos will vögeln
15. Vagina Dentata (Xotox Remix)

Hrací doba: 55:50

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nevím, kolikrát jsem tu už psal, že jsou mi strašně sympatické kapely, které jsou nějakým způsobem ujeté a nenormální. A tím fakt nemyslím, že si někdo flákne na obal alba pentagram, to je píču rebelie a vyděsí to leda tak vaši babičku, možná ani tu ne, protože dnes jsou už i ty babičky docela otrlé. Mám tím na mysli skupiny, jež se toho vážně nebojí a jdou ve své prezentaci o kousek dál než ostatní. Jako třeba Grausame Töchter.

Neříkám, že jsem ten úplně největší znalec hudebních úchylností pod sluncem, ale pár vypečených kultů, z nichž bych se každý správný moralista opotil až na řitním věnci, přece jenom znám. Nicméně si nevzpomínám na někoho, kdo by v hudbě dotáhnul image zvrhlého sexu, nahoty, fetiše, latexu, bondage, s/m a podobných lahůdek na takovou úroveň jako právě Grausame Töchter. Však mi ukažte nějakou další skupiny, kde se holky každý koncert promenují nahé po pódiu, típají o sebe cigára a navrch vás třeba ještě pochčijou. Napadají mě leda tak dávno nefungující Rockbitch. Ty však přece jen působily v době, kdy po světě neběhalo tolik puritánských kokotů, které uráží úplně všechno, co má takovou drzost, že to jen malinko vybočuje z normálu svázaného takzvanou politickou korektností. Ale takové mají skupiny jako Grausame Töchter těžce u prdele a je to tak správně.

Na Grausame Töchter je ovšem skvělá jedna věc. Tahle formace nestojí za pozornost jen proto, že můžete jít na koncert očumovat kozy hudebnic. Ono je to totiž opravdu hodně dobré i po hudební stránce. A právě to je také ten důvod, proč Grausame Töchter nelze brát jen jako nějakou lacinou snahu o zviditelnění, „attention whoring“ nebo samoúčelně šokující exhibicionismus. Naopak je s nimi nutno počítat jako se seriózní kapelou, byť bezesporu nadstandardně dekadentní, protože Aranea Peel a její komando subinek hudebně ponižují velkou část konkurence, jež na první pohled může budit větší důvěru.

No, a aby toho náhodou nebylo málo, tak Grausame Töchter mají i poměrně netradiční a svojský sound, jaký prostě poznáte, a zatím jdou po hudební stránce pořád nahoru. Minulé „Glaube Liebe Hoffnung“ bylo dosavadním vrcholem jejich tvorby. Bylo docela těžce stravitelné a vzpomínám si, že mi trvalo dost dlouho, než jsem se do toho zažral, ale – jakkoliv to může znít jako to největší klišé – o to trvanlivější a lepší to pak je, ta deska mě baví dodnes. To bylo do určitě míry dáno i lehce avantgardnějším hávem, o nějž se mimo jiné staralo třeba znásilňované cello.

Oproti tomu „Vagina Dentata“ je v tomto ohledu docela jiná, vlastně působí přesně opačně. Aniž by Grausame Töchter opustily svůj charakteristický zvuk, je novinka mnohem přímočařejší a „in-your-face“, je drzejší a punkovější. Člověk se chytá hned na prvním poslechu, poněvadž tentokrát jde o album natřískané hity. Ale pozor – „Vagina Dentata“ v žádném případě není hloupá deska. Nic takového jsem ani omylem nechtěl naznačovat. Jen je jiná, přičemž si stále dokázala uchovat vše, kvůli čemu si člověk Grausame Töchter oblíbil v minulosti. Dekadentní atmosférou počínaje, expresivními vokály vrchní dominy a jejích služebných konče.

Ona proměna ve velké míře jistě souvisí i s tím, že tentokrát se na desce neobjevuje cello, na jehož místo nastoupila kytara. Ta má mnohde až rockový sound, což se šlapavými beaty a uvřískaným zpěvem dává dohromady pěkně drzou kombinaci, nad níž pak Grausame Töchter staví nejen poetiku sexuálního fetiše, ale i spoustu dalších hudebních nápadů, skvělých nápadů a zvrhlých klávesových rejstříků. „Vagina Dentata“ je deska, na níž se vedle hubatého electro-punku uživí jak synthpopové motivy, tak i třeba věci jako cirkusácká „Die ganze Welt ist ein Zirkus“ nebo „Nordsee-Tango“.

Vzhledem k tomu, že z přítomné patnáctky skladeb bych si odpustil snad jen „Perverse Mädchen“, což je už moc velká odrhovačka (jakkoliv to není taková tragédie, aby se to nedalo přežít), a finální remix titulního tracku, tak si nejsem úplně jistý, jestli má vůbec cenu bavit se o nějakých vrcholech. Ale abyste neřekli, že jsem si to ulehčil až příliš, pár kousků, na něž se během poslechu echt těším, bych přece jen zmínil. Mezi takové řadím třeba hutnou „Liebe will Beweise“, našlapanou dvojici „Tor zur Hölle“ a „Los, Schlampe, ficken geht immer!“, „Angst entstellt den Menschen“ s výtečnými melodiemi či možná až nečekaně zpěvnou „Ich liebe meine Vagina“ (mimochodem, všímáte si těch krásných názvů písniček?). Anebo třeba trochu noirovou „Wie eine Krake“ s excelentním refrénem nebo „Annika ist tot“ nebo „Fleisch für die Hyänen“. Je to prostě super celé.

Varathron

Myslím, že z dosavadního průběhu recenze je asi zřejmé, že mě „Vagina Dentata“ hodně baví. Pokud bych si musel vybrat, pak bych v současné chvíli asi přece jen o něco málo upřednostnil „Glaube Liebe Hoffnung“, které mi díky své těžkosti a avantgardnosti sedělo ještě víc, ale nutno dodat, že je to skutečně jen o chlup a že i novinka je skvělá a obsahuje množství povedených písní, jež mě jen tak neomrzí. Naprostá spokojenost.


Nachtmahr – Kampfbereit

Nachtmahr - Kampfbereit

Země: Rakousko
Žánr: EBM / industrial
Datum vydání: 1.4.2016
Label: Trisol

Tracklist:
01. Tanzt für mich
02. Strenge Liebe
03. Gegen den Strom
04. Kampfbereit
05. Wir sind die Toten
06. Stahlgewitter
07. Burning Bridges
08. Entfache dieses Feuer
09. Krieg und Frieden
10. Tempus fugit
11. Unsterbliche Opfer

Hrací doba: 45:14

Odkazy:
web / facebook / twitter

Thomas Rainer zjevně patří k té sortě muzikantů, kteří se neradi nudí a radši neustále makají na nové muzice. Zatímco nějací frajeři dokážou kutit jednu placku deset let, jiní to do lidí hrnou pravidelně a co dva roky pustí ven nové CDčko. Jmenovaný Rakušan patří jednoznačně do druhé jmenované množiny. A aby toho náhodou neměl málo, tak působí hned ve dvou zavedených, aktivních a pravidelně koncertujících kapelách. Hlavní působištěm jsou asi stále L’âme immortelle fungující od půlky 90. let. Ti jsou na gotické scéně už dávno profláklým pojmem… čímž neříkám, že jsou dobří. Pro mě je ta kapela neposlouchatelná, protože je to úplně kýčovitá vyjebanost.

Před nějakými deseti lety se ovšem Rainer pustil do vedlejšího, na tanečnější elektroniku orientovaného projektu Nachtmahr, jenž brzy přerostl v druhou regulérní skupinu. O tom svědčí už jen diskografie, která aktuálně čítá již šest dlouhohrajících položek. Počínaje letopočtem 2008 vychází s železnou pravidelností každý sudý rok nová placka (akorát v roce 2009 se tam vklínilo ještě jedno album „navíc“) a ani letošek není výjimkou. A hned na začátek si lze položit otázku, zdali se i na novince „Kampfbereit“ pořád daří držet nastavenou kvalitu. Inu, jak se to vezme. V porovnání s předcházejícím „Feindbild“ – ano; v porovnání s ještě starší tvorbou – ne.

Když jsem svého času na Nachtmahr narazil, měl jsem z toho docela radost. Bylo to akorát tak krátce potom, co jsem začal elektronickou muziku poslouchat aktivněji, takže jsem to všechno hltal horem dolem úplně stejně jako kdysi v dětství, když jsem začínal poslouchat heavy metal a byl jsem lidově řečeno v piči ze všeho, kde hrála kytara. Postupem času, když si člověk utvořil trochu přehled, si samozřejmě lze všimnout toho, že Nachtmahr zas až taková pecka není a že se v podobných žánrech najdou mnohem lepší záležitosti. Ale ta první alba jsou i přes několik trochu jalových momentů stále minimálně slušná a nemám s nimi problém ani dnes. Rozhodně se Nachtmahr nedá upřít, že mají na kontě pár proklatě dobrých hitovek, jež si pořád pustím s chutí.

Nicméně čím novější deska, tím méně se mi muzika Nachtmahr zamlouvá. Ještě „Veni vidi vici“ z roku 2012 bylo takříkajíc v cajku a pár povedených fláků se zde rozhodně našlo. Minulé „Feindbild“ mi ovšem koule příliš netrhalo, a i když jsem to v dobové recenzi zas tak moc nezdissoval, s větším odstupem času jsem si uvědomil, že mě to album vlastně vůbec nebaví a že některé momenty mě dokonce vyloženě serou. A nemlich to samé se dá prohlásit i o nejnovějším „Kampfbereit“.

Jeden z hlavních problémů „Kampfbereit“ vidím v absenci skutečně výrazných skladeb. Nebudeme si nic nalhávat, tvorba Nachtmahr se v posledních letech zvrhla v pohodlnou tucající rutinu, která by zoufale potřebovala nějaké ultimátní hity, jaké člověku uvíznou v hlavě hned na první poslech. Ale marná sláva, žádnou takovou pecku jako namátkou „Tanzdiktator“„Alle Lust will Ewigkeit“, „Can You Feel the Beat?“ ze „Semper fidelis“ či „Ich bin“„Veni vidi vici“ na „Kampfbereit“ prostě neslyším. Abych nekecal, tak je pravda, že sem tam nějaký kousek docela solidně šlape, což se týká kupříkladu hned úvodní dvojice „Tanzt für mich“ a „Strenge Liebe“, ale takový ten echt hit mi chybí. Prostě je to na úrovni odvedené řemeslo, ale nic navíc.

Nachtmahr

No, a druhý velký problém pak vidím v tom, že některé tracky mě především v refrénech tak trochu serou, jelikož začínají zavánět nepříjemným kýčem. Jistě, tu a tam se něco takového objevovalo i na starších nahrávkách (právě to jsem měl na mysli, když jsem výše zmiňoval ty jalové momenty), ale na těch novějších albech mi ta koncentrace blbých motivů přijde už moc vysoká na to, aby se nad tím dalo přivřít oko. Ke cti „Kampfbereit“ sice slouží, že „Feindbild“ v tomto ohledu bylo ještě o něco horší, ale to nic nemění na tom, že třeba refrény „Burning Bridges“ nebo „Entfache dieses Feuer“ bych já osobně okamžitě vyrazil, kdybych měl tu možnost.

Může to znít trochu hnusně, ale když tak „Kampfbereit“ poslouchám, tak si říkám, že Nachtmahr jsou dnes už vlastně zábavnější vizuálně než hudebně. To zase musím férově uznat, že ta jejich říšská stylizace říznutá erotikou, v níž se to jen hemží sexy roštěnkama v upnutých uniformách (a občas i bez nich), mě hodně baví a líbí se mi. Nicméně hudebně tam ten pokles jednoduše cítím.

Nachtmahr - Kampfbereit

Jasně, obecně vzato je „Kampfbereit“ stále stravitelné a víceméně bezproblémové album. Pár momentů je sice trochu na draka, ale vzato kolem a kolem se to poslechnout dá. Na druhou stranu, ten poslech jsem si nijak zvlášť neužíval, díky čemuž jaksi postrádám důvod k trávení času právě s touhle deskou. Nabízí se ovšem filozofická otázka, nakolik je chyba v samotné kapele a nakolik spíš v jejích posluchačích. Co si budeme nalhávat, Nachtmahr mají solidně velkou a hlavně loajální fanouškovskou základnu, která jim zatleská (vlastně už tleská) i za „Kampfbereit“, tak proč by se otravovali s vymýšlením něčeho nového, když jim lidi budou lízat prdele i za rutinní alba. Z mého pohledu se však skupina začala ubírat cestou, která mě baví čím dál méně…

P. S. Nepopírám však, že i to nejhorší z dílny Nachtmahr je pořád ještě zlaté proti čemukoliv od L’âme immortelle. Ta patetická sračka se fakt nedá!


Mortal Cabinet, Wolf Trap

Mortal Cabinet
Datum: 28.11.2015
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Mortal Cabinet, Wolf Trap

Dnešní report už nebudu zdržovat nějakou sáhodlouhou omáčkou, protože to jsem si odbyl již ve spřízněné recenzi, jež vyšla pár hodin před tímhle. Pokud by se fakt ještě náhodou nějaký člověk, který neví, co jsou Mortal Cabinet zač, tak jednak gratuluji k tomu, že jste po x měsících vylezli z jeskyně, druhak vás odkážu právě na zmiňovanou recenzi

Pojďme tedy rovnou na věc. Jako předkapelu svého prvního vystoupení vůbec si tenhle hvězdný projekt vybral ostravské Wolf Trap, což pro mě do té doby bylo v podstatě neznámé jméno. Věděl jsem pouze to, že se jedná o projekt Edgara Schwarze ze Schwarzprior, jejichž debutovou desku „IDDQD“ neskutečně žeru. Tím pádem jsem byl samozřejmě zvědavý, co tenhle plešatý frajer, jenž si libuje v dekadentním kníru, předvede se svou druhou kapelou, zvlášť když v ní navíc na bicí hraje ShustaBBYB.

Wolf Trap hráli v tříčlenné sestavě zpěv, kytara (tu měl na starosti právě Edgar) a bicí. Formace předvedla jakýsi stoner rock, místy možná trochu noise rock, ale abych to řekl na rovinu, bylo to fakt strašné. Už během prvního songu mi bylo jasné, že tohle spíš protrpím, protože při vší úctě (kterou k Edgarovi fakt mám, protože Schwarzprior je prostě šleha jako svině!), tohle bylo příšerné. Nasazení instrumentální sekci (obzvláště bubeník jel jako drak) rozhodně nelze upírat, ale hudebně mě to naprosto brutálně nebavilo. Bohužel, tohle nebylo to nejhorší, protože ještě mnohem víc mě srala zpěvačka, na niž se sice dalo koukat, ale to bylo tak všechno, protože mi připadala strašně afektována, zbytečně to přehrávala a navíc ani ten její zpěv se mi nelíbil. Byl to takový jakoby lolitkovský pisklavý hlásek, skoro spíš mňoukání (a že v jednu chvíli se mi fakt zdálo, že tam vážně zpívá „mňau“ – a jak jsem posléze zjistil, nebyl jsem sám). Tohle mě jednoduše těžce neoslovilo, a když to Wolf Trap zabalili po pouhých dvaceti minutách, vůbec mi to nevadilo, protože jsem se stejně akorát chystal se otočit a zdrhnout lejt na bar.

Inu, pokračujme hlavním chodem, jímž samozřejmě byli Samir Hauser, František Štorm a Řezník a.k.a. Mortal Cabinet, kteří si k sobě pro živé vystoupení přibrali druhého kytaristu (opět Edgar Schwarz), bubeníka a také týpka speciálně na živou projekci. Vzhledem k tomu, že mě debutová deska „Necrotica“ na zadek úplně neposadila, tak se pro mě hlavním tahákem koncertu vedle divadélka stala možnost vidět Štorma po více jak dvaceti letech hrát živě. K tomu jsem navíc doufal, že v koncertním podání by to snad mohlo být zábavnější – a naštěstí bylo.

Rozdíl oproti albu byl jasný hned na první poslech – elektronika trochu ustoupila do pozadí a vyznívalo to mnohem víc kytarově, jednoduše to byl víc metal. Nicméně, tím hlavním stále zůstaly tři hlavní protagonisté se svými vokály, přičemž všichni tři si to dávali skutečně parádně. Štorm sice možná víc jak dvě dekády živě nehrál, ale byl naprosto suverénní, jak s kytarou, tak i vokálně, protože tu pilu v tom hrdle pořád má. Samir je živě neskutečný ďábel, což opětovně potvrdil, a evidentně k tomu ani nepotřebuje mít za zády jen Vanessu. Řezník pak živě taky umí a i díky neúnavnému koncertování se Sodomou Gomorou je na pódiu jako doma.

Jen mi trochu přišlo, že na skutečné legendy, vedle nichž ten večer stál, Řezníkovi přece jen něco ještě schází. Oba jeho kolegové mají styl – Štorm je okultní důchodce (to není myšleno nijak pejorativně!) a Hauser je slizký pornobaron s démonickým pohledem (to taky není myšleno nijak pejorativně!) a z obou srší monstrózní charisma, což Řezníkovi trochu chybí (byť je pravda, že do jisté míry mu v tom možná brání i maska). Ale to je jen takové rýpnutí na okraj, protože jinak i jeho výkonu toho moc vytýkat nelze, naopak musím říct, že na koncertě jeho rapové výjezdy působily mnohem svěžejším dojmem než ve studiové podobě.

Setlist Mortal Cabinet:
01. Crowley
02. Cirkus mrtvých
03. Boží stáda
04. Nenávidím svůj job
05. Menší zlo
06. Televangelista
07. Pojď a ignoruj to
08. Baterie kurev
09. Láska a hniloba
10. Hlavonožec
[křest desky]
11. Černý myslivec
– – – – –
12. Orgie iluminátů

To, co se na koncertě hrálo, bylo myslím jasné a už předem dané, takže Mortal Cabinet vcelku očekávaně přehráli kompletní „Necroticu“, pouze proházeli pořadí skladeb, takže například úvod obstaral „Crowley“ namísto „Cirkusu mrtvých“, jenž přišel druhý. Stejnou pozici jako na nahrávce měly pouze „Orgie iluminátů“ jakožto finální přídavková položka. Podrobnosti o pořadí se nacházejí v boxu na straně.

Mám-li mluvit za sebe, pak největší koule živě měly kousky „Nenávidím svůj job“ a „Pojď a ignoruj to“. Naopak ty trochu pomalejší věci („Láska a hniloba“ a „Hlavonožec“), jež na desce patří k tomu lepšímu, v rámci vystoupení nijak zvlášť nevyčnívaly. Jako celek jsem se ovšem na koncertě fakt bavil – mnohem víc než při poslechu samotného alba. Například ani takový „Černý myslivec“, jenž mě ve studiové podobě vůbec nebaví, byl tady úplně v pohodě.

Akorát musím říct, že jsem od toho možná čekal ještě trochu větší divadlo. Výzdobu kromě dvou plachet s motivy „Necroticy“ obstaraly tři rakve a lebka na zadní stěně, na něž byla promítána zmiňovaná projekce. Jenže upřímně řečeno, ty promítané obrazy na tomhle pozadí v podstatě vůbec nebyly vidět a vlastně ani nevím, zdali šlo o nějaké konkrétní výjevy, anebo to bylo jen nějaké abstraktní cosi. A po chvíli jsem se přestal pokoušet to zjistit a spíše jsem si užíval Štormovo hoblování na kytaru.

Stran toho divadélka vlastně proběhly jen dvě pamětihodné scénky (když vynechám vcelku drobnosti jako hořící kniha nebo přítomnost loutky). Během „Menšího zla“ na pódium napochodoval liliputánský Hitler (jehož Řezník nazval Mini Adolfem) a párkrát si tu zahajloval. Druhou a ještě o kousek zábavnější pak byl samotný proklamovaný křest „Necroticy“, o nějž se postaral výtvarník Franta Skála. Ten to pojal skutečně svojsky – nastoupil ve formálním obleku a po obřadním vyjmutí vinylu z obalu ono LP poblil, poté jej obdobně rituálně předal Štormovi (ten jej poslal Řezníkovi, od něhož už asfalt i se všemi zvratky letěl do publika), dekadentně si kapesníkem otřel ústa a prohlásil, že je rád, že už je to venku.

Kdybych to tedy měl shrnout, pak ano, byla to sranda. I když vlastní album nedopadlo úplně kulervoucně, živě to bylo zábavné a nenudil jsem se u toho. Když to tedy vezmu kolem a kolem, tak po téhle zkušenosti bych se nijak nebránil tomu si na Mortal Cabinet zajít i znovu, a to i s vědomím, že příště to asi bude bez blití na vinyl.


Mortal Cabinet – Necrotica

Mortal Cabinet - Necrotica
Země: Česká republika
Žánr: EBM / metal / rap
Datum vydání: 13.10.2015
Label: ZNK

Tracklist:
01. Cirkus mrtvých
02. Crowley
03. Menší zlo
04. Baterie kurev
05. Hlavonožec
06. Nenávidím svůj job
07. Černý myslivec
08. Láska a hniloba
09. Boží stáda
10. Televangelista
11. Pojď a ignoruj to
12. Orgie iluminátů

Hrací doba: 51:15

Odkazy:
facebook

První pohled (H.):

Asi jen těžko lze povídání o formaci jako Mortal Cabinet začít něčím jiným než sestavou – ostatně, i sama kapela ta jména, která se zde angažují, všude cpala horem dolem. Ačkoliv hádám, že jste o tomhle projektu už všichni slyšeli a máte ponětí, oč se jedná, z formálních důvodů zaznít musí, že Mortal Cabinet je spojením tří undergroundových žánrů, z nichž každý je zosobňován jednou jeho významnou osobností. EBM je reprezentováno Samirem HauseremVanessy, black metal zastupuje František ŠtormMaster’s Hammer a explicitní formou hip-hopu (též zvanou horrorcore, ale mně se tenhle termín nikdy moc nelíbil) zase přispěl Řezník známý díky sólové tvorbě a ze skupiny Sodoma Gomora.

Více než žánrově se mně osobně tohle spojení zdá zajímavé právě díky těm osobnostem. Všechny jmenované styly jsou si totiž podle mě ve svém jádru – názorově, vizuální stylizací i atmosférou – relativně blízké. Nicméně ta jména… to už pomalu ani není all-stars kapela, ale na české poměry rovnou dream team. V průběhu posledních měsíců jsem četl spoustu názorů, že Mortal Cabinet nebude fungovat… že tenhle nebo tamten nebude s dalšími dvěma fungovat, ale já jsem tuhle skepsi nesdílel – naopak, já jsem se na „Necrotica“ (jak se výsledná debutová deska jmenuje) vážně těšil. Master’s Hammer patří mezi mé srdeční záležitosti, Vanessu mám rovněž strašně rád a Řezníkova tvorba mě taktéž dost baví – a od takového spojení jsem čekal fakt hodně. Jenže jak už to tak bývá, jen výjimečně jsou tak vysoká očekávání vážně naplněna a tohle a výjimkou není…

Na Mortal Cabinet mě už předem bavila jedna věc. Ačkoliv měli všichni okolo plnou tlamu keců, jak je to spojení různých žánrů atd., tak v tom, jak kdo ke kapele přistupoval, se ukázalo, že jsou ty jednotlivé scény přece jen rozdělené a pro každého tu hlavní hvězdu Mortal Cabinet představuje někdo jiný ze tří přítomných muzikantů. Zatímco na metalových webech to bylo prezentováno jako Štormův projekt, kde dále hraje nějaký Hauser a Řezník, na stránce o gotické a industriální muzice to byla Samirova kapela, kde hraje Štorm a Řezník, a nakonec na hip-hopovém webu to byla zase Řezníkova kapela, na níž se podílejí Hauser a Štorm. Nejblíže k pravdě má ovšem ta druhá možnost, protože je to právě frontman největší domácí EBM veličiny, kdo Mortal Cabinet rozhýbal. A možná jsem trochu paranoidní, ale „Necrotica“ podle toho ve výsledku také zní…

Především se mi prostě zdá, že to propojení EBM, black metalu a horrorcoru není tak žhavé. Když to totiž řeknu hodně vulgárně, tak Mortal Cabinet znějí spíš jako trochu variabilnější EBM s kytarou, do něhož sem tam kdosi něco zarapuje. Trochu mě mrzí, že se na „Necrotice“ docela ztrácí hlavně Štorm… nemyslím tím třeba v mixu, ale přímo v samotném materiálu. Zvlášť když zavedeme zidealizované rovnice, že (v rámci Mortal CabinetHauser = elektronika, Štorm = black metal, Řezník = hip-hop, tak tím spíš je to cítit, že hlavní postavou nahrávky je skutečně nejznámější český šňupač „bílého prášku“ z bible v přímých přenosech veřejnoprávních televizí.

Co si budeme povídat, třeba takový hip-hop (oukej, horrorcore, jestli chcete a jestli se vám to líbí víc) tam po hudební stránce slyšet není v podstatě vůbec, ale když se objeví Řezník a začne rapovat, tak se dá říct, že alespoň nějakým způsobem vyčnívá a jeho odlišnost je vážně cítit. Někdy to není ku prospěchu věci (třeba v „Baterii kurev“ jeho vstup působí jak pěst na oko; v „Nenávidím svůj job“ také patří k slabším momentům písničky), ale jindy mě naopak baví jako třeba v „Černém myslivcovi“ (jeho první sloka je vlastně jediné, co na tomhle tracku stojí za pozornost) nebo v „Lásce a hnilobě“, kde má fakt zábavný text.

Nicméně co se Franty Štorma týká… jeho kytara tam už slyšet je a z mnohých pasáží je vážně cítit cosi jako duch Master’s Hammer („Láska a hniloba“, některé pasáže „Baterie kurev“), což je logické, protože tenhle člověk má přece jenom dost specifický rukopis, ale obecně vzato je jeho kytara na „Necrotice“ taková příliš jednoduchá, skoro až plytká. Většinu doby totiž funguje spíš jen jako podmaz pro elektroniku a nějaké skutečně pamětihodné linky prostě nenabídne. Hlavní díl nápadů a těch nejlepších motivů tedy na svých bedrech vážně nese elektronika.

Mortal Cabinet

Nicméně – tahle jakási nevyrovnanost bylo jen takové postesknutí, protože „Necrotica“ má i výraznější neduhy a právě ty jsou tím stěžejním důvodem, proč mě to album nepoložilo na prdel. A za ten úplně největší považuji to, že ty songy prostě nemají nějakou velkou sílu. Spousta konkrétních motivů je hodně příjemných, ale jako celek tu není žádný vál, o němž bych mohl naprosto bez výhrad říct, že je to šleha a že všechno maká na sto procent. Je sice pozitivní, že jednotlivé skladby mezi sebou nesplývají a jsou od sebe rozeznatelné, ale v žádné z nich necítím něco, co by mě skutečně porazilo.

Kdybych musel jmenovat, pak ano, pár slušných věcí bych dokázal najít. V pohodě jsou tracky jako „Crowley“, „Menší zlo“, „Boží stáda“, poměrně zajímavé jsou „Orgie iluminátů“ a i pomalejší věci „Láska a hniloba“ a „Hlavonožec“ se dají. Ale jak jsem řekl, v žádném případě to není bez výhrad a žádný z nich není skutečná pecka. A naproti tomu jsou tu i songy, které… no, řekněme si to na rovinu, nemá smysl to balit do eufemismů jen proto, kdo to hraje – některé songy jsou prostě odrhovačky jako svině a právě ty mě na albu dráždí nejvíce. Jmenovitě se to týká především „Baterie kurev“ a „Černého myslivce“, přičemž obzvláště druhý jmenovaný kus je fakt hodně nepovedený.

A kromě téhle řekněme nečekaně nesilné skladatelské formy mě „Necrotica“ trochu zklamala ještě v jedné věci. Po tom všem, jak byl projekt Mortal Cabinet prezentován, a i podle zúčastněných osobností mi to prostě přijde moc krotké. Čekal jsem, že to bude větší divočina, ale při vší úctě – ona je to po hudební i zvukové stránce vlastně taková docela pohoda. „Chceme rozvracet, ničit, děsit a přivádět lidská zvířata v úžas,“ prohlásil Hauser… ale sorry, u mě nesplněno, podle mě je ten výsledek ještě docela hodný.

Nechci zase tvrdit, že je „Necrotica“ sračka, to zase není. Je pravda, že Mortal Cabinet přece jen udělali rozruch a mluvilo se o nich všude napříč několika undergroundovými scénami (a to se povede málokomu… jestli vůbec někomu). Budou lidi, co tu muziku budou vynášet do nebes za každou cenu, ať už proto, že se jim to tak fakt líbí, anebo kvůli těm jménům, stejně jako budou lidi, kteří to budou dissovat na každém kroku, ať už proto, že se jim to tak fakt nelíbí, anebo jen proto, aby si připadali víc intelektuálně, když se proti něčemu vymezí. Já nechci ani jedno, jelikož mi to nepřijde tak bombastické, aby se to muselo adorovat, ale ani tak špatné, aby se to muselo odsuzovat. Pokud bych si ovšem musel vybrat, tak blíže mám rozhodně k tomu druhému táboru. „Necrotica“ je poslouchatelná, ale nic navíc.

Mortal Cabinet - Necrotica

Řeknu to upřímně – kdybych to slyšel předem, tak bych si v rámci crowdfundingu (a že to bylo poprvé v životě, kdy jsem někomu takhle přispěl, protože mi tyhle kampaně nejsou vnitřně sympatické) rozhodně nekoupil CD, LP i vstup na křest. Na první poslech se „Necrotica“ možná tvářila zajímavě, avšak čím déle to album poslouchám, tím víc si říkám, že víckrát už to vlastně slyšet nepotřebuju a nechci. Jak jsem řekl, tvorbu všech tří muzikantů mám rád, ale jejich domovské formace jsou ve všech případech o řád výše. Úplně na rovinu – vyslovená píčovina to sice není, ale i tak je to prozatím asi nejžhavější kandidát na zklamání roku, protože očekávání byla mnohem výš.


Druhý pohled (nK_!):

Na „Necroticu“ hvězdného Mortal Cabinetu jsem se těšil. Ne, že bych měl tvorbu jednotlivých zúčastněných interpretů (kromě Řezníka) jakkoliv naposlouchanou nebo ve velké oblibě. Spíše mě zajímalo, jak může kolaborace takových rozdílných stylů jako horrorcore, black metal a EBM dopadnout.

A popravdě řečeno, docela se při poslechu „Necroticy“ bavím. Nejvíce ujíždím na textech, které sice nejsou tak explicitní a zlé, jak asi hodně lidí čekalo, ale to mi vůbec nevadí. Bohatě mi stačí, že jsou chytře napsané a ještě lépe reprodukované. Některé pasáže mi připomínají starou tvorbu Törr a tam jsem ve svém živlu.

Hudebně už „Necrotica“ není taková sláva, i když pořád to mohlo být o mnoho horší. Jednoduché kytarové linky a melodie pominu, v rámci kolaborace fungují i tak dost dobře. Nevadí mi ani prvoplánově podmanivá kytara v „Černý myslivec“, naopak – jde o jednu z písní, jež mě baví nejvíce.

Velký problém ale vidím v jakési roztříštěnosti a nevyrovnanosti jednotlivých skladeb. Ty často hodně kolísají v tempu a vyznění podle toho, který z hudebníků zrovna třímá v pařátech mikrofon. Jinak ale proti „Necrotice“ vůbec nic nemám, a protože jsem neočekával zázraky, jsem více než spokojen. Nejlepší skladby: „Nenávidím svůj job“, „Černý myslivec“, „Láska a hniloba“ a „Televangelista“.