Archiv štítku: EBM

electronic body music

Vanessa, Kurkus

Vanessa, Kurkus

Datum: 5.1.2017
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Kurkus, Vanessa

„Dal jsem si nějakou sračku a je mi blbě… takže tancujte, vy zmrdi!“

Jak se zdá, čas domácího EBM kultu Vanessa se opětovně nachýlil. Koncert s příznačným podtitulem „Přijďte si plivnout na náš hrob!“ byl dlouho dopředu avizován jako úplně poslední. To je výzva, jakou lze jen těžko ignorovat, tudíž jinými slovy šlo o povinnost. A zjevně jsem v tom nebyl sám, poněvadž Rock Café bylo našlapané a už před datem konání kapela hlásila vyprodáno. Ale to se dalo čekat, protože Vanessa tenhle klub dokázala naplnit, aniž by při tom končila.

Nicméně vzhledem k tomu, že šlo o poslední vystoupení Vanessy v její historii, mohlo překvapit, že čtveřice Samir Hauser, Miroslav Papež, Tuzex a Jaroslav Stuchlý – doplněna o druhého hostujícího kytaristu Edgara Schwarze ze Schwarzprior – nepředvedla nic skutečně speciálního. Myšleno v tom smyslu, že Vanessa vlastně odehrála svůj standardní koncert, jenž se od těch předchozích, jichž v Rock Café bylo hned několik, nijak zvlášť nelišil.

No, je to na polemiku… na jednu stranu by se k takové příležitosti asi hodilo vytáhnout i nějaké archivní kousky, jaké se v posledních letech moc nehrály, případně hodit jiné songy i z desek nové éry, protože i z „Ave Agony“ a „Antidotum“ se vesměs drhne furt to samé dokola. Na druhou stranu by ovšem byla škoda, kdyby naposled nezazněly ty nejvíc zásadní kulty jako „Kolumbie“ nebo „Jimmy Jones“, kdyby chyběla Diskopíča nebo novější hity, jejichž kvalita je ostatně dost dobrá na to, aby se vyrovnala letitým flákům z raného období. A ono co si budeme povídat, všechny tutovky a povinné tracky stejně nebyly a skutečně zamrzelo, že naposledy chyběl „Fízl na speedu“ nebo „Bisociál“. Ale to berte spíš jen jako takové přemítání, nikoliv kritiku, protože po konci vystoupení jsem rozhodně odcházel spokojený!

V souvislosti s tím, že to bylo naposled, mohla trošku překvapit ještě jedna věc. Taková příležitost svádí k tomu udělat nějakou show, aby to bylo echt legendární a mluvilo se o tom. Nicméně i v tomto ohledu Vanessa odehrála relativně cudné vystoupení, v němž měla jednoznačně navrch hudba nad laciným divadélkem. Ale onu cudnost samozřejmě berte s rezervou, bavíme se o Vanesse, takže byl prst v krku a zvracení, bylo šňupání „bílého prášku“ přímo na pódiu, bylo házení živých červů mezi lidi při „Jedu do pekla“, byla i již zmiňovaná Diskopíča ve „Spolkni ďábla“. Mimochodem, jestli někdo netuší, kdo nebo co to je Diskopíča, nechť si ráčí vygooglit obrázky, bude se vám to líbit.

Vanessa

První část vystoupení ubíhala jako ďábel, Vanessa se s ničím nesrala, na nic se nečekalo a notoricky známé pecky padaly v ostrém tempu. Snad jedině mi přišlo, že Tuzexova kytara byla až příliš nahlas, ale naštěstí ne natolik, aby se s tím nedalo žít. Navíc – kdo někdy v posledních letech pár koncertů Vanessy navštívil, jistě si už zvykl, že leckdy to živě bývá dost rock’n’roll, takže vlastně nic zvláštního. Většině písniček to navíc nijak neškodilo, snad jen „Vyvrhel“ a „Kolumbie“ mohly vyznít líp (byť je pravda, že první jmenované trochu uškodilo, že šla hned po „Fuck B.“, což je naživo ultimátní rozjebávačka). Ale to jsou vlastně jen detaily, protože jako celek to kurevsky makalo a Vanessa nezněla jako kapela jednou nohou v hrobě. Jasně, dost zvuků jede z mašin, ale to je asi na jinou debatu. Každopádně, „Ahoj, chcípni“, tedy finální kus základního setu, přišel dost rychle. Však to znáte, jak čas ubíhá relativně…

Setlist Vanessa:
01. Intro
02. Prokopat se ven
03. Alobalista
04. Zrcadla
05. Buď Jidáš
06. Fuck B.
07. Vyvrhel
08. Král noci
09. Smutný pán
10. Holky z gymplu
11. Tragikomix (instrumental)
12. Jan Stihomam
13. Jedu do pekla
14. Flashback
15. Spolkni ďábla
16. Ahoj, chcípni
– – – – –
17. Dobře organizovaná tlupa
– – – – –
18. Jimmy Jones
– – – – –
19. Kolumbie

Samozřejmě nikdo nepochyboval, že bude následovat přídavek, který také následoval, ale v něm se to bohužel začalo až moc kouskovat. Po každém přidaném songu totiž Vanessa opustila pódium, aby se na něj nakonec vracela třikrát. Navíc to už chvíli skoro vypadalo, že poslední „Kolumbie“ ani nebude, protože Samir Hauser, jenž si někdy v půlce setu šlehnul (sáček s matrošem měl připraven v pohotovostní poloze v kapse saka – a právě díky němu padla v úvodu citovaná hláška), už totiž sotva stál na nohou a vypadal, že má docela dost. Na druhou stranu, aspoň to bylo finále hodně Vanessy a její pověsti – patetické loučení by se k téhle formaci beztak nehodilo. Zato ilegální substancí posilněný Hauser, který s maniakálním výrazem v očích vrčí svoje hnusné texty, a pak vypadne bez rozloučení, bez zamávání, to je vlastně odpovídající tečka za koncertní kariérou legendy.

Před Vanessou se ještě jako předskokani objevili slovenští Kurkus. Popravdě řečeno, před jejich ohlášením coby supportu jsem o jejich existenci ani netušil a před koncertem jsem se po tvorbě nijak nesháněl s tím, že se nechám překvapit na místě. A musím říct, že to překvapení bylo! Trojice předvedla extravagantní vzhled i extravagantní muziku, která sama o sobě nebyla moc tvrdá (i když živě, kde vyzní skoro všechno trochu divočeji, to taky v některých momentech hezky kopalo), ale byla hodně zajímavá. Kurkus hráli bezmála hodinu a musím uznat, že jsem se bavil fakt hodně, i když jsem ty písničky slyšel prvně v životě. Všichni tři muzikanti byli něčím zvláštní, každý měl svůj styl a jeho výkon byl super. Moc fajn záležitost, určitě si to seženu k podrobnějšímu poslechu!


Project Pitchfork – Look Up, I’m Down There

Project Pitchfork - Look Up, I'm Down There

Země: Německo
Žánr: dark electro / industrial / EBM
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Trisol

Tracklist:
01. Into Orbit
02. Titânes
03. Propaganda Child
04. Blind Eye
05. Pandora
06. Look Up, I’m Down There
07. Volcano
08. Sunset Devastation
09. Open with Caution
10. Furious Numbers
11. Exile
12. Sky Eye

Hrací doba: 54:09

Odkazy:
web / facebook / twitter

S počtem odsloužených let na hudební scéně se povětšinou snižuje kadence nových desek a mezery mezi jednotlivými dlouhohrajícími položkami diskografie se prodlužují. Důvodů může být mnoho – klesající invence a skladatelská potence, rozvaha a snaha přijít s vyzrálým materiálem nebo kupříkladu nepotřeba se hnát honem kupředu, když už máte svoje pozice vydobyté a vaše kapela má nějaké jméno. Může jít o kombinaci vícera možností, klidně může jít i o něco dočista jiného a nic z právě jmenovaného nemusí být pravdivé. Přesto se zdá, že ono pořekadlo o menším počtu nahrávek s přibývajícími roky je takřka obecně platné a většina skupin jej splňuje.

Výjimky se však samozřejmě najdou a Project Pitchfork mezi takové zcela jistě patří. Němci právem už dávno patří mezi legendy elektronické muziky, dali této scéně množství alb a množství skvělých skladeb. Mohlo by se zdát, že s takovým statusem by si klidně mohli dovolit jen požitkářsky vychutnávat plody své dřívější práce, která začala před čtvrtstoletím, a pouze tu a tam věnovat fanouškům novou, patřičně vybroušenou desku.

Jenže s tím na Project Pitchfork nechoďte, kapela je nezastavitelná a pořád to do lidí hrne pod tlakem. Koncertní činnost nijak nezanedbávají a ještě v posledních letech – počínaje „Dream, Tiresias!“ z roku 2009 – stíhají vydávat docela rychle nová alba, dost často jen po jednom roce, maximálně po dvou. A to ani nemluvě o tom, že jednotliví členové mají další projekty. Však třeba Dirk Scheuber letos vydal sólový počin „The Me I See“ a není tomu zas tak dávno, co Peter Spilles ještě dělal prímovou diskošku se Santa Hates You (jejichž činnost už asi byla ukončena poté, co se Peter a Jinxy rozešli jako partneři… čekám, kdy založí projekt své nové holce… anebo by v Santa Hates You mohl střídat zpěvačky podle toho, se kterou roštěnkou zrovna randí, to by byla kvalitní frajeřinka!).

Jednoduše řečeno, je toho dost a bohužel už se to začíná projevovat na kvalitě jednotlivých počinů. Třeba „Black“ z roku 2013 bylo dost příjemné a některé písničky tu byly silné, ale následující, o jeden letopočet mladší „Blood“ už mě příliš nezaujalo. Když tak o tom přemýšlím, „Blood“ jsem všehovšudy slyšel jen jednou a letmo, ale nějak jsem nikdy nedostal chuť dát si další dostaveníčko. Což může i nemusí být chyba samotné nahrávky, nemělo to být přímo její hodnocení. U letošního alba „Look Up, I’m Down There“ už jsem se ale zařekl, že tentokrát se na to nevyseru a recenzi si dám…

Na rovinu – novinka rozhodně mohla být lepší, než je ve svém aktuálním stavu. Project Pitchfork jsou samozřejmě příliš zkušená a ostřílená kapela, aby do světa pustili regulérní sračku, přesto na mě „Look Up, I’m Down There“ nepůsobí úplně nejpřesvědčivějším dojmem.

„Into Orbit“ není žádným energetickým otvírákem, možná trochu překvapivě se jedná spíš o pomalejší věc, ale melodie je vcelku příjemná a díky refrénu je to v cajku. Poté přicházejí dva největší hity a zároveň vrcholy celé kolekce. „Titânes“„Propaganda Child“ jsou parádní kusy, s nimiž Project Pitchfork ukazují, že i v roce 2016 pořád umí napsat výborný song. Poté už ale následuje sešup. „Blind Eye“ ještě není vyloženě hloupá, ale oproti dvěma předchozím peckám je to citelný propad.

„Pandora“ je ovšem na hraně a jde o první track, jenž si říká o přeskakování. Bohužel zdaleka není tím nejhorším, protože hned záhy přichází příšerná dvojice „Look Up, I’m Down There“ (ještě titulní song, ty vole!) a „Volcano“. Především ta druhá je hnus jako prase a nezaslouží si nic jiného než mocnou nenávist. Jasně, já samozřejmě vím a beru, že Project Pitchfork nejsou a nikdy nebyli ultimátní divočáci, že to není žádná aggrotechová rychta a že i pomalejší skladby k nim patří, ale nějakou hranici by to mít mělo. Třeba kytarová linka ve „Volcano“ je prostě hrozně kýčovitá a bleju z ní, kdykoliv si na ni jen vzpomenu. Velmi chabý dojem zanechává i „Sunset Devastation“, takže trochu hratelná je až „Open with Caution“, byť o žádný zázrak se rozhodně nejedná.

Je to tedy až závěr nahrávky, který opětovně trochu vyspraví náladu. „Furious Numbers“ má několik povedených syntezátorových linek a baví mě i refrén; rychlejší „Exile“ dokáže vlít něco málo energie do již dávno zkornatělých žil posluchače. Finální „Sky Eye“ pak ukazuje, že když se chce, tak to jde i pomalu.

Project Pitchfork

Několik dobrých písniček „Look Up, I’m Down There“ bezesporu přináší. Především „Titânes“ a „Propaganda Child“ jsou super, jejich poslech si dokážu užít a mám při nich pocit, že přesně něco takového chci od současných Project Pitchfork slyšet. Jenže podívám-li se na album jako na celek, nemohu se zbavit dojmu, že by Němcům přece jenom prospělo, kdyby trochu zvolnili tempo a nesypali ven jednu desku za druhou. Kdyby namísto tří řadovek vydali za pět let jednu, kde by se nacházely jen ty nejpovedenější kousky, tak by to byla arcišleha. Jenže za současného stavu je to prostě… no, mohlo a mělo by to být o dost lepší, jakkoliv se „Look Up, I’m Down There“ při přeskočení (řekněme) tří songů poslouchat dá.


Siva Six – Dawn of Days

Siva Six - Dawn of Days

Země: Řecko
Žánr: dark electro / EBM
Datum vydání: 11.11.2016
Label: Alfa Matrix

Tracklist:
01. To The Light
02. Daylord
03. Apocalypsis
04. The Dead Walk the Earth [John Murphy cover]
05. Twenty Eight [feat. Boog, G. Diamantopoulos; John Murphy cover]
06. Transcendence
07. High on Low
08. The False Prophet
09. Superstition (2K16 Edit)
10. Forever
11. Until Death Reunites Us [feat. G. Diamantopoulos]
12. The Messenger [feat. G. Diamantopoulos]

Hrací doba: 51:10

Odkazy:
web / facebook

„Dawn of Days“ je deska, na níž jsem čekal nedočkavě a vlastně i relativně dlouho – celých pět let uběhlo od vydání předchozího počinu – a také jsem toho od ní dost očekával. Důvody, jak už tomu tak bývá, je nutno hledat v minulosti. Dřívější tvorba Siva Six je totiž výtečná, především našlapané „Black Will“ z roku 2006 a majestátní „The Twin Moons“ z roku 2011. Právě díky nim se tihle Řekové zařadili k mým nejoblíbenějším formacím z oblasti temnější taneční elektroniky.

Nefalšovaně stupidní přebal „Dawn of Days“ mě ovšem rychle zchladil – oproti jednoduchému, leč elegantnímu artworku „The Twin Moons“ to je bolestivá změna. I ona kreatura na „Black Will“ od Setha ze Septicflesh, který ty svoje příšerky seká jak Baťa cvičky a všechny na jedno brdo, byla lepší než tohle. Dokonce i nové promo fotky jsou víc homoušské než kdykoliv v minulosti a to zrovna Siva Six na fotkách vypadali vždycky trochu jako buzničky. Ale nakonec – hlavní slovo má pořád hudba!

„The Twin Moons“ byl majstrštyk, který se povede jednou za život. Řekové zde měli vysokou skladatelskou formu, již navíc (stejně jako na „Black Will“) vyšperkoval orchestracemi Christos Antoniou ze Septicflesh a Chaostar (tedy ano, Siva Six nějakým způsobem spolupracovali s oběma bratry), a tato kooperace vyústila v nahrávku s neopakovatelnou osudovou atmosférou, jakou jsem nikde jinde na poli dark electra, EBM, aggrotechu a podobných žánrů doposud neslyšel.

Bylo tedy na co navazovat, ale ruku na srdce – nedoufal jsem, že by Siva Six mohli svůj pět let starý triumf dorovnat nebo snad dokonce překonat. Přesto jsem věřil, že „Dawn of Days“ bude dobré a že když se hodně zadaří, tak by Řekové mohli atakovat laťku „Black Will“. No, nestalo se, i „Black Will“ se mi zdá lepší (a klidně si tomu říkejte nostalgie, je mi to úplně volný). Čímž ovšem neříkám, že by „Dawn of Days“ bylo špatné, poněvadž se pořád jedná o dobrou a vysoce zábavnou placku s několika kurevsky skvělými skladbami.

Popravdě řečeno, povedená je většinová část stopáže „Dawn of Days“. Vůbec není problém v tom, že by Siva Six na novince nedokázali přijít s poutavým materiálem; jde jen o to, že posledně a předposledně to jednoduše bylo „ještě víc“ a celkový dojem z počinu trhal koule o poznání mocněji. Přesto není problém si „Dawn of Days“ užít.

Hned začátek to nakopne ve velkém stylu. Otvírák „To the Light“ možná trochu překvapivě není vysloveně energická pecka a nese se spíš ve středních tempech, ale to neznamená, že by tu chyběl tah na bránu. Svým způsobem je to vcelku standardní song Siva Six, ale nic proti tomu, protože to je pořád super a všechno do sebe zapadá. „Daylord“ se zpočátku tváří poněkud nevýrazně, ale nakonec není problém si oblíbit i ji, především díky parádnímu refrénu, jehož nařvané pronesení názvu písně mi napoprvé znělo divně, nicméně hodně rychle se z toho stal jeden z oblíbených momentů. Jeden z největších hitů „Dawn of Days“ ovšem přichází hned vzápětí – „Apocalypsis“ nabízí přesně to, kvůli čemu jsem si duo Z / U-RI tak oblíbil. Počínaje neodolatelně taneční rytmikou, výraznými syntezátorovými melodiemi a konče bombastickým refrénem, v němž se mísí chytlavost s epickou náladou.

Siva Six

Následující „Twenty Eight“ (včetně intra „The Dead Walk the Earth“ v samostatné stopě) je předělávka ústřední skladby filmu „28 Days Later“ (v české distribuci „28 dní poté“) od skladatele Johna Murphyho. Jenže pozor, Siva Six covery umějí, však už na „The Twin Moons“ se blýskli excelentní „Blade Runner (Stardust)“ (filmový původ asi uhádnete i bez nápovědy). To se potvrzuje i tentokrát, protože jejich interpretace „Twenty Eight“ si z originálu bere především klaustrofobickou klávesovou linku, kolem níž staví úplně novou píseň. Atmosféra stříká na všechny strany a vygradovaný výbuch s extrémním vokálem v závěru má sílu jako svině. O jeden z vrcholů „Dawn of Days“ je postaráno.

Úroveň však nepolevuje i nadále, byť skok zpět do tanečnější roviny prostřednictvím „Transcendence“ je velký. Stejně tak „High on Low“ je dobrá záležitost, i když k těm nejlepším nepatří. Po dalším intru „The False Prophet“ následuje hitovka „Superstition“ v lehce pozměněném provedení (nazvaném „2k16 Edit“), která je známá už dlouho díky stejnojmennému EP z roku 2013. To mě ale vůbec nesere, poněvadž minialbu jsem příliš pozornosti nevěnoval, pouze vzal na vědomí jeho vydání a dal mu jen nutné minimum poslechů. Na desce však „Superstition (2k16 Edit)“ šlape jedna báseň a refrén „God is a superstition, god is a super freak“ je prostě nářez.

Až do této chvíle panuje naprostá spokojenost i s vědomím, že na předcházejících dvou řadovkách byli Siva Six ještě lepší. A kdyby novinka po „Superstition (2k16 Edit)“ skončila, tak bych větších výtek neměl. Jenže závěr „Dawn of Days“ dojem mírně sráží. „Forever“ obsahuje i pár dobrých motivů a vlastně se poslouchat dá, ale už to není úplně ono a navíc mě tu mocně vysírá jedna kýčovitá klávesová melodie, jakou by klidně mohl složit i Tobias Sammet do nějaké balady Avantasie. A to si teda kurva pište, že tohle jako pochvalu nemyslím. Finální dvojice se opět snaží o atmosféru, jenže „Until Death Reunites Us“ je strašně utahaná a nezáživná, tudíž se namísto náladotvornosti dostavuje hlavně nuda. To finální „The Messenger“ funguje oproti své kolegyni mnohem uspokojivěji a lehce experimentálnější a rituální nádech jí jenom svědčí.

Ve finále jsou na „Dawn of Days“ vlastně jen dvě slabé písničky, „Forever“ a „Until Death Reunites Us“, což je při počtu dvanácti kusů ne přímo zanedbatelné, ale shovívavě se s tím dá žít. Přesto není sporu o tom, že závěr nahrávky mohl dopadnout lépe, a kdyby tam zůstalo 9-10 skladeb, rozhodně by to lepší bylo. Ale vzato kolem a kolem je „Dawn of Days“ pořád dobrá deska, která mě baví a za koupi mi stojí. I navzdory tomu zkurvenému přebalu, jejž považuji za regulérní přešlap.

Siva Six


Grausame Töchter – Vagina Dentata

Grausame Töchter - Vagina Dentata

Země: Německo
Žánr: EBM / electro / industrial rock
Datum vydání: 6.5.2016
Label: Scanner

Tracklist:
01. Vagina dentata
02. Liebe will Beweise
03. Ich liebe meine Vagina
04. Wie eine Krake
05. Annika ist tot
06. Tor zur Hölle
07. Los, Schlampe, ficken geht immer!
08. Die ganze Welt ist ein Zirkus
09. Fleisch für die Hyänen
10. Nordsee-Tango
11. Fette Katzen
12. Angst entstellt den Menschen
13. Perverse Mädchen
14. Sisyphos will vögeln
15. Vagina Dentata (Xotox Remix)

Hrací doba: 55:50

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nevím, kolikrát jsem tu už psal, že jsou mi strašně sympatické kapely, které jsou nějakým způsobem ujeté a nenormální. A tím fakt nemyslím, že si někdo flákne na obal alba pentagram, to je píču rebelie a vyděsí to leda tak vaši babičku, možná ani tu ne, protože dnes jsou už i ty babičky docela otrlé. Mám tím na mysli skupiny, jež se toho vážně nebojí a jdou ve své prezentaci o kousek dál než ostatní. Jako třeba Grausame Töchter.

Neříkám, že jsem ten úplně největší znalec hudebních úchylností pod sluncem, ale pár vypečených kultů, z nichž bych se každý správný moralista opotil až na řitním věnci, přece jenom znám. Nicméně si nevzpomínám na někoho, kdo by v hudbě dotáhnul image zvrhlého sexu, nahoty, fetiše, latexu, bondage, s/m a podobných lahůdek na takovou úroveň jako právě Grausame Töchter. Však mi ukažte nějakou další skupiny, kde se holky každý koncert promenují nahé po pódiu, típají o sebe cigára a navrch vás třeba ještě pochčijou. Napadají mě leda tak dávno nefungující Rockbitch. Ty však přece jen působily v době, kdy po světě neběhalo tolik puritánských kokotů, které uráží úplně všechno, co má takovou drzost, že to jen malinko vybočuje z normálu svázaného takzvanou politickou korektností. Ale takové mají skupiny jako Grausame Töchter těžce u prdele a je to tak správně.

Na Grausame Töchter je ovšem skvělá jedna věc. Tahle formace nestojí za pozornost jen proto, že můžete jít na koncert očumovat kozy hudebnic. Ono je to totiž opravdu hodně dobré i po hudební stránce. A právě to je také ten důvod, proč Grausame Töchter nelze brát jen jako nějakou lacinou snahu o zviditelnění, „attention whoring“ nebo samoúčelně šokující exhibicionismus. Naopak je s nimi nutno počítat jako se seriózní kapelou, byť bezesporu nadstandardně dekadentní, protože Aranea Peel a její komando subinek hudebně ponižují velkou část konkurence, jež na první pohled může budit větší důvěru.

No, a aby toho náhodou nebylo málo, tak Grausame Töchter mají i poměrně netradiční a svojský sound, jaký prostě poznáte, a zatím jdou po hudební stránce pořád nahoru. Minulé „Glaube Liebe Hoffnung“ bylo dosavadním vrcholem jejich tvorby. Bylo docela těžce stravitelné a vzpomínám si, že mi trvalo dost dlouho, než jsem se do toho zažral, ale – jakkoliv to může znít jako to největší klišé – o to trvanlivější a lepší to pak je, ta deska mě baví dodnes. To bylo do určitě míry dáno i lehce avantgardnějším hávem, o nějž se mimo jiné staralo třeba znásilňované cello.

Oproti tomu „Vagina Dentata“ je v tomto ohledu docela jiná, vlastně působí přesně opačně. Aniž by Grausame Töchter opustily svůj charakteristický zvuk, je novinka mnohem přímočařejší a „in-your-face“, je drzejší a punkovější. Člověk se chytá hned na prvním poslechu, poněvadž tentokrát jde o album natřískané hity. Ale pozor – „Vagina Dentata“ v žádném případě není hloupá deska. Nic takového jsem ani omylem nechtěl naznačovat. Jen je jiná, přičemž si stále dokázala uchovat vše, kvůli čemu si člověk Grausame Töchter oblíbil v minulosti. Dekadentní atmosférou počínaje, expresivními vokály vrchní dominy a jejích služebných konče.

Ona proměna ve velké míře jistě souvisí i s tím, že tentokrát se na desce neobjevuje cello, na jehož místo nastoupila kytara. Ta má mnohde až rockový sound, což se šlapavými beaty a uvřískaným zpěvem dává dohromady pěkně drzou kombinaci, nad níž pak Grausame Töchter staví nejen poetiku sexuálního fetiše, ale i spoustu dalších hudebních nápadů, skvělých nápadů a zvrhlých klávesových rejstříků. „Vagina Dentata“ je deska, na níž se vedle hubatého electro-punku uživí jak synthpopové motivy, tak i třeba věci jako cirkusácká „Die ganze Welt ist ein Zirkus“ nebo „Nordsee-Tango“.

Vzhledem k tomu, že z přítomné patnáctky skladeb bych si odpustil snad jen „Perverse Mädchen“, což je už moc velká odrhovačka (jakkoliv to není taková tragédie, aby se to nedalo přežít), a finální remix titulního tracku, tak si nejsem úplně jistý, jestli má vůbec cenu bavit se o nějakých vrcholech. Ale abyste neřekli, že jsem si to ulehčil až příliš, pár kousků, na něž se během poslechu echt těším, bych přece jen zmínil. Mezi takové řadím třeba hutnou „Liebe will Beweise“, našlapanou dvojici „Tor zur Hölle“ a „Los, Schlampe, ficken geht immer!“, „Angst entstellt den Menschen“ s výtečnými melodiemi či možná až nečekaně zpěvnou „Ich liebe meine Vagina“ (mimochodem, všímáte si těch krásných názvů písniček?). Anebo třeba trochu noirovou „Wie eine Krake“ s excelentním refrénem nebo „Annika ist tot“ nebo „Fleisch für die Hyänen“. Je to prostě super celé.

Varathron

Myslím, že z dosavadního průběhu recenze je asi zřejmé, že mě „Vagina Dentata“ hodně baví. Pokud bych si musel vybrat, pak bych v současné chvíli asi přece jen o něco málo upřednostnil „Glaube Liebe Hoffnung“, které mi díky své těžkosti a avantgardnosti sedělo ještě víc, ale nutno dodat, že je to skutečně jen o chlup a že i novinka je skvělá a obsahuje množství povedených písní, jež mě jen tak neomrzí. Naprostá spokojenost.


Nachtmahr – Kampfbereit

Nachtmahr - Kampfbereit

Země: Rakousko
Žánr: EBM / industrial
Datum vydání: 1.4.2016
Label: Trisol

Tracklist:
01. Tanzt für mich
02. Strenge Liebe
03. Gegen den Strom
04. Kampfbereit
05. Wir sind die Toten
06. Stahlgewitter
07. Burning Bridges
08. Entfache dieses Feuer
09. Krieg und Frieden
10. Tempus fugit
11. Unsterbliche Opfer

Hrací doba: 45:14

Odkazy:
web / facebook / twitter

Thomas Rainer zjevně patří k té sortě muzikantů, kteří se neradi nudí a radši neustále makají na nové muzice. Zatímco nějací frajeři dokážou kutit jednu placku deset let, jiní to do lidí hrnou pravidelně a co dva roky pustí ven nové CDčko. Jmenovaný Rakušan patří jednoznačně do druhé jmenované množiny. A aby toho náhodou neměl málo, tak působí hned ve dvou zavedených, aktivních a pravidelně koncertujících kapelách. Hlavní působištěm jsou asi stále L’âme immortelle fungující od půlky 90. let. Ti jsou na gotické scéně už dávno profláklým pojmem… čímž neříkám, že jsou dobří. Pro mě je ta kapela neposlouchatelná, protože je to úplně kýčovitá vyjebanost.

Před nějakými deseti lety se ovšem Rainer pustil do vedlejšího, na tanečnější elektroniku orientovaného projektu Nachtmahr, jenž brzy přerostl v druhou regulérní skupinu. O tom svědčí už jen diskografie, která aktuálně čítá již šest dlouhohrajících položek. Počínaje letopočtem 2008 vychází s železnou pravidelností každý sudý rok nová placka (akorát v roce 2009 se tam vklínilo ještě jedno album „navíc“) a ani letošek není výjimkou. A hned na začátek si lze položit otázku, zdali se i na novince „Kampfbereit“ pořád daří držet nastavenou kvalitu. Inu, jak se to vezme. V porovnání s předcházejícím „Feindbild“ – ano; v porovnání s ještě starší tvorbou – ne.

Když jsem svého času na Nachtmahr narazil, měl jsem z toho docela radost. Bylo to akorát tak krátce potom, co jsem začal elektronickou muziku poslouchat aktivněji, takže jsem to všechno hltal horem dolem úplně stejně jako kdysi v dětství, když jsem začínal poslouchat heavy metal a byl jsem lidově řečeno v piči ze všeho, kde hrála kytara. Postupem času, když si člověk utvořil trochu přehled, si samozřejmě lze všimnout toho, že Nachtmahr zas až taková pecka není a že se v podobných žánrech najdou mnohem lepší záležitosti. Ale ta první alba jsou i přes několik trochu jalových momentů stále minimálně slušná a nemám s nimi problém ani dnes. Rozhodně se Nachtmahr nedá upřít, že mají na kontě pár proklatě dobrých hitovek, jež si pořád pustím s chutí.

Nicméně čím novější deska, tím méně se mi muzika Nachtmahr zamlouvá. Ještě „Veni vidi vici“ z roku 2012 bylo takříkajíc v cajku a pár povedených fláků se zde rozhodně našlo. Minulé „Feindbild“ mi ovšem koule příliš netrhalo, a i když jsem to v dobové recenzi zas tak moc nezdissoval, s větším odstupem času jsem si uvědomil, že mě to album vlastně vůbec nebaví a že některé momenty mě dokonce vyloženě serou. A nemlich to samé se dá prohlásit i o nejnovějším „Kampfbereit“.

Jeden z hlavních problémů „Kampfbereit“ vidím v absenci skutečně výrazných skladeb. Nebudeme si nic nalhávat, tvorba Nachtmahr se v posledních letech zvrhla v pohodlnou tucající rutinu, která by zoufale potřebovala nějaké ultimátní hity, jaké člověku uvíznou v hlavě hned na první poslech. Ale marná sláva, žádnou takovou pecku jako namátkou „Tanzdiktator“„Alle Lust will Ewigkeit“, „Can You Feel the Beat?“ ze „Semper fidelis“ či „Ich bin“„Veni vidi vici“ na „Kampfbereit“ prostě neslyším. Abych nekecal, tak je pravda, že sem tam nějaký kousek docela solidně šlape, což se týká kupříkladu hned úvodní dvojice „Tanzt für mich“ a „Strenge Liebe“, ale takový ten echt hit mi chybí. Prostě je to na úrovni odvedené řemeslo, ale nic navíc.

Nachtmahr

No, a druhý velký problém pak vidím v tom, že některé tracky mě především v refrénech tak trochu serou, jelikož začínají zavánět nepříjemným kýčem. Jistě, tu a tam se něco takového objevovalo i na starších nahrávkách (právě to jsem měl na mysli, když jsem výše zmiňoval ty jalové momenty), ale na těch novějších albech mi ta koncentrace blbých motivů přijde už moc vysoká na to, aby se nad tím dalo přivřít oko. Ke cti „Kampfbereit“ sice slouží, že „Feindbild“ v tomto ohledu bylo ještě o něco horší, ale to nic nemění na tom, že třeba refrény „Burning Bridges“ nebo „Entfache dieses Feuer“ bych já osobně okamžitě vyrazil, kdybych měl tu možnost.

Může to znít trochu hnusně, ale když tak „Kampfbereit“ poslouchám, tak si říkám, že Nachtmahr jsou dnes už vlastně zábavnější vizuálně než hudebně. To zase musím férově uznat, že ta jejich říšská stylizace říznutá erotikou, v níž se to jen hemží sexy roštěnkama v upnutých uniformách (a občas i bez nich), mě hodně baví a líbí se mi. Nicméně hudebně tam ten pokles jednoduše cítím.

Nachtmahr - Kampfbereit

Jasně, obecně vzato je „Kampfbereit“ stále stravitelné a víceméně bezproblémové album. Pár momentů je sice trochu na draka, ale vzato kolem a kolem se to poslechnout dá. Na druhou stranu, ten poslech jsem si nijak zvlášť neužíval, díky čemuž jaksi postrádám důvod k trávení času právě s touhle deskou. Nabízí se ovšem filozofická otázka, nakolik je chyba v samotné kapele a nakolik spíš v jejích posluchačích. Co si budeme nalhávat, Nachtmahr mají solidně velkou a hlavně loajální fanouškovskou základnu, která jim zatleská (vlastně už tleská) i za „Kampfbereit“, tak proč by se otravovali s vymýšlením něčeho nového, když jim lidi budou lízat prdele i za rutinní alba. Z mého pohledu se však skupina začala ubírat cestou, která mě baví čím dál méně…

P. S. Nepopírám však, že i to nejhorší z dílny Nachtmahr je pořád ještě zlaté proti čemukoliv od L’âme immortelle. Ta patetická sračka se fakt nedá!


Mortal Cabinet, Wolf Trap

Mortal Cabinet
Datum: 28.11.2015
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Mortal Cabinet, Wolf Trap

Dnešní report už nebudu zdržovat nějakou sáhodlouhou omáčkou, protože to jsem si odbyl již ve spřízněné recenzi, jež vyšla pár hodin před tímhle. Pokud by se fakt ještě náhodou nějaký člověk, který neví, co jsou Mortal Cabinet zač, tak jednak gratuluji k tomu, že jste po x měsících vylezli z jeskyně, druhak vás odkážu právě na zmiňovanou recenzi

Pojďme tedy rovnou na věc. Jako předkapelu svého prvního vystoupení vůbec si tenhle hvězdný projekt vybral ostravské Wolf Trap, což pro mě do té doby bylo v podstatě neznámé jméno. Věděl jsem pouze to, že se jedná o projekt Edgara Schwarze ze Schwarzprior, jejichž debutovou desku „IDDQD“ neskutečně žeru. Tím pádem jsem byl samozřejmě zvědavý, co tenhle plešatý frajer, jenž si libuje v dekadentním kníru, předvede se svou druhou kapelou, zvlášť když v ní navíc na bicí hraje ShustaBBYB.

Wolf Trap hráli v tříčlenné sestavě zpěv, kytara (tu měl na starosti právě Edgar) a bicí. Formace předvedla jakýsi stoner rock, místy možná trochu noise rock, ale abych to řekl na rovinu, bylo to fakt strašné. Už během prvního songu mi bylo jasné, že tohle spíš protrpím, protože při vší úctě (kterou k Edgarovi fakt mám, protože Schwarzprior je prostě šleha jako svině!), tohle bylo příšerné. Nasazení instrumentální sekci (obzvláště bubeník jel jako drak) rozhodně nelze upírat, ale hudebně mě to naprosto brutálně nebavilo. Bohužel, tohle nebylo to nejhorší, protože ještě mnohem víc mě srala zpěvačka, na niž se sice dalo koukat, ale to bylo tak všechno, protože mi připadala strašně afektována, zbytečně to přehrávala a navíc ani ten její zpěv se mi nelíbil. Byl to takový jakoby lolitkovský pisklavý hlásek, skoro spíš mňoukání (a že v jednu chvíli se mi fakt zdálo, že tam vážně zpívá „mňau“ – a jak jsem posléze zjistil, nebyl jsem sám). Tohle mě jednoduše těžce neoslovilo, a když to Wolf Trap zabalili po pouhých dvaceti minutách, vůbec mi to nevadilo, protože jsem se stejně akorát chystal se otočit a zdrhnout lejt na bar.

Inu, pokračujme hlavním chodem, jímž samozřejmě byli Samir Hauser, František Štorm a Řezník a.k.a. Mortal Cabinet, kteří si k sobě pro živé vystoupení přibrali druhého kytaristu (opět Edgar Schwarz), bubeníka a také týpka speciálně na živou projekci. Vzhledem k tomu, že mě debutová deska „Necrotica“ na zadek úplně neposadila, tak se pro mě hlavním tahákem koncertu vedle divadélka stala možnost vidět Štorma po více jak dvaceti letech hrát živě. K tomu jsem navíc doufal, že v koncertním podání by to snad mohlo být zábavnější – a naštěstí bylo.

Rozdíl oproti albu byl jasný hned na první poslech – elektronika trochu ustoupila do pozadí a vyznívalo to mnohem víc kytarově, jednoduše to byl víc metal. Nicméně, tím hlavním stále zůstaly tři hlavní protagonisté se svými vokály, přičemž všichni tři si to dávali skutečně parádně. Štorm sice možná víc jak dvě dekády živě nehrál, ale byl naprosto suverénní, jak s kytarou, tak i vokálně, protože tu pilu v tom hrdle pořád má. Samir je živě neskutečný ďábel, což opětovně potvrdil, a evidentně k tomu ani nepotřebuje mít za zády jen Vanessu. Řezník pak živě taky umí a i díky neúnavnému koncertování se Sodomou Gomorou je na pódiu jako doma.

Jen mi trochu přišlo, že na skutečné legendy, vedle nichž ten večer stál, Řezníkovi přece jen něco ještě schází. Oba jeho kolegové mají styl – Štorm je okultní důchodce (to není myšleno nijak pejorativně!) a Hauser je slizký pornobaron s démonickým pohledem (to taky není myšleno nijak pejorativně!) a z obou srší monstrózní charisma, což Řezníkovi trochu chybí (byť je pravda, že do jisté míry mu v tom možná brání i maska). Ale to je jen takové rýpnutí na okraj, protože jinak i jeho výkonu toho moc vytýkat nelze, naopak musím říct, že na koncertě jeho rapové výjezdy působily mnohem svěžejším dojmem než ve studiové podobě.

Setlist Mortal Cabinet:
01. Crowley
02. Cirkus mrtvých
03. Boží stáda
04. Nenávidím svůj job
05. Menší zlo
06. Televangelista
07. Pojď a ignoruj to
08. Baterie kurev
09. Láska a hniloba
10. Hlavonožec
[křest desky]
11. Černý myslivec
– – – – –
12. Orgie iluminátů

To, co se na koncertě hrálo, bylo myslím jasné a už předem dané, takže Mortal Cabinet vcelku očekávaně přehráli kompletní „Necroticu“, pouze proházeli pořadí skladeb, takže například úvod obstaral „Crowley“ namísto „Cirkusu mrtvých“, jenž přišel druhý. Stejnou pozici jako na nahrávce měly pouze „Orgie iluminátů“ jakožto finální přídavková položka. Podrobnosti o pořadí se nacházejí v boxu na straně.

Mám-li mluvit za sebe, pak největší koule živě měly kousky „Nenávidím svůj job“ a „Pojď a ignoruj to“. Naopak ty trochu pomalejší věci („Láska a hniloba“ a „Hlavonožec“), jež na desce patří k tomu lepšímu, v rámci vystoupení nijak zvlášť nevyčnívaly. Jako celek jsem se ovšem na koncertě fakt bavil – mnohem víc než při poslechu samotného alba. Například ani takový „Černý myslivec“, jenž mě ve studiové podobě vůbec nebaví, byl tady úplně v pohodě.

Akorát musím říct, že jsem od toho možná čekal ještě trochu větší divadlo. Výzdobu kromě dvou plachet s motivy „Necroticy“ obstaraly tři rakve a lebka na zadní stěně, na něž byla promítána zmiňovaná projekce. Jenže upřímně řečeno, ty promítané obrazy na tomhle pozadí v podstatě vůbec nebyly vidět a vlastně ani nevím, zdali šlo o nějaké konkrétní výjevy, anebo to bylo jen nějaké abstraktní cosi. A po chvíli jsem se přestal pokoušet to zjistit a spíše jsem si užíval Štormovo hoblování na kytaru.

Stran toho divadélka vlastně proběhly jen dvě pamětihodné scénky (když vynechám vcelku drobnosti jako hořící kniha nebo přítomnost loutky). Během „Menšího zla“ na pódium napochodoval liliputánský Hitler (jehož Řezník nazval Mini Adolfem) a párkrát si tu zahajloval. Druhou a ještě o kousek zábavnější pak byl samotný proklamovaný křest „Necroticy“, o nějž se postaral výtvarník Franta Skála. Ten to pojal skutečně svojsky – nastoupil ve formálním obleku a po obřadním vyjmutí vinylu z obalu ono LP poblil, poté jej obdobně rituálně předal Štormovi (ten jej poslal Řezníkovi, od něhož už asfalt i se všemi zvratky letěl do publika), dekadentně si kapesníkem otřel ústa a prohlásil, že je rád, že už je to venku.

Kdybych to tedy měl shrnout, pak ano, byla to sranda. I když vlastní album nedopadlo úplně kulervoucně, živě to bylo zábavné a nenudil jsem se u toho. Když to tedy vezmu kolem a kolem, tak po téhle zkušenosti bych se nijak nebránil tomu si na Mortal Cabinet zajít i znovu, a to i s vědomím, že příště to asi bude bez blití na vinyl.


Mortal Cabinet – Necrotica

Mortal Cabinet - Necrotica
Země: Česká republika
Žánr: EBM / metal / rap
Datum vydání: 13.10.2015
Label: ZNK

Tracklist:
01. Cirkus mrtvých
02. Crowley
03. Menší zlo
04. Baterie kurev
05. Hlavonožec
06. Nenávidím svůj job
07. Černý myslivec
08. Láska a hniloba
09. Boží stáda
10. Televangelista
11. Pojď a ignoruj to
12. Orgie iluminátů

Hrací doba: 51:15

Odkazy:
facebook

První pohled (H.):

Asi jen těžko lze povídání o formaci jako Mortal Cabinet začít něčím jiným než sestavou – ostatně, i sama kapela ta jména, která se zde angažují, všude cpala horem dolem. Ačkoliv hádám, že jste o tomhle projektu už všichni slyšeli a máte ponětí, oč se jedná, z formálních důvodů zaznít musí, že Mortal Cabinet je spojením tří undergroundových žánrů, z nichž každý je zosobňován jednou jeho významnou osobností. EBM je reprezentováno Samirem HauseremVanessy, black metal zastupuje František ŠtormMaster’s Hammer a explicitní formou hip-hopu (též zvanou horrorcore, ale mně se tenhle termín nikdy moc nelíbil) zase přispěl Řezník známý díky sólové tvorbě a ze skupiny Sodoma Gomora.

Více než žánrově se mně osobně tohle spojení zdá zajímavé právě díky těm osobnostem. Všechny jmenované styly jsou si totiž podle mě ve svém jádru – názorově, vizuální stylizací i atmosférou – relativně blízké. Nicméně ta jména… to už pomalu ani není all-stars kapela, ale na české poměry rovnou dream team. V průběhu posledních měsíců jsem četl spoustu názorů, že Mortal Cabinet nebude fungovat… že tenhle nebo tamten nebude s dalšími dvěma fungovat, ale já jsem tuhle skepsi nesdílel – naopak, já jsem se na „Necrotica“ (jak se výsledná debutová deska jmenuje) vážně těšil. Master’s Hammer patří mezi mé srdeční záležitosti, Vanessu mám rovněž strašně rád a Řezníkova tvorba mě taktéž dost baví – a od takového spojení jsem čekal fakt hodně. Jenže jak už to tak bývá, jen výjimečně jsou tak vysoká očekávání vážně naplněna a tohle a výjimkou není…

Na Mortal Cabinet mě už předem bavila jedna věc. Ačkoliv měli všichni okolo plnou tlamu keců, jak je to spojení různých žánrů atd., tak v tom, jak kdo ke kapele přistupoval, se ukázalo, že jsou ty jednotlivé scény přece jen rozdělené a pro každého tu hlavní hvězdu Mortal Cabinet představuje někdo jiný ze tří přítomných muzikantů. Zatímco na metalových webech to bylo prezentováno jako Štormův projekt, kde dále hraje nějaký Hauser a Řezník, na stránce o gotické a industriální muzice to byla Samirova kapela, kde hraje Štorm a Řezník, a nakonec na hip-hopovém webu to byla zase Řezníkova kapela, na níž se podílejí Hauser a Štorm. Nejblíže k pravdě má ovšem ta druhá možnost, protože je to právě frontman největší domácí EBM veličiny, kdo Mortal Cabinet rozhýbal. A možná jsem trochu paranoidní, ale „Necrotica“ podle toho ve výsledku také zní…

Především se mi prostě zdá, že to propojení EBM, black metalu a horrorcoru není tak žhavé. Když to totiž řeknu hodně vulgárně, tak Mortal Cabinet znějí spíš jako trochu variabilnější EBM s kytarou, do něhož sem tam kdosi něco zarapuje. Trochu mě mrzí, že se na „Necrotice“ docela ztrácí hlavně Štorm… nemyslím tím třeba v mixu, ale přímo v samotném materiálu. Zvlášť když zavedeme zidealizované rovnice, že (v rámci Mortal CabinetHauser = elektronika, Štorm = black metal, Řezník = hip-hop, tak tím spíš je to cítit, že hlavní postavou nahrávky je skutečně nejznámější český šňupač „bílého prášku“ z bible v přímých přenosech veřejnoprávních televizí.

Co si budeme povídat, třeba takový hip-hop (oukej, horrorcore, jestli chcete a jestli se vám to líbí víc) tam po hudební stránce slyšet není v podstatě vůbec, ale když se objeví Řezník a začne rapovat, tak se dá říct, že alespoň nějakým způsobem vyčnívá a jeho odlišnost je vážně cítit. Někdy to není ku prospěchu věci (třeba v „Baterii kurev“ jeho vstup působí jak pěst na oko; v „Nenávidím svůj job“ také patří k slabším momentům písničky), ale jindy mě naopak baví jako třeba v „Černém myslivcovi“ (jeho první sloka je vlastně jediné, co na tomhle tracku stojí za pozornost) nebo v „Lásce a hnilobě“, kde má fakt zábavný text.

Nicméně co se Franty Štorma týká… jeho kytara tam už slyšet je a z mnohých pasáží je vážně cítit cosi jako duch Master’s Hammer („Láska a hniloba“, některé pasáže „Baterie kurev“), což je logické, protože tenhle člověk má přece jenom dost specifický rukopis, ale obecně vzato je jeho kytara na „Necrotice“ taková příliš jednoduchá, skoro až plytká. Většinu doby totiž funguje spíš jen jako podmaz pro elektroniku a nějaké skutečně pamětihodné linky prostě nenabídne. Hlavní díl nápadů a těch nejlepších motivů tedy na svých bedrech vážně nese elektronika.

Mortal Cabinet

Nicméně – tahle jakási nevyrovnanost bylo jen takové postesknutí, protože „Necrotica“ má i výraznější neduhy a právě ty jsou tím stěžejním důvodem, proč mě to album nepoložilo na prdel. A za ten úplně největší považuji to, že ty songy prostě nemají nějakou velkou sílu. Spousta konkrétních motivů je hodně příjemných, ale jako celek tu není žádný vál, o němž bych mohl naprosto bez výhrad říct, že je to šleha a že všechno maká na sto procent. Je sice pozitivní, že jednotlivé skladby mezi sebou nesplývají a jsou od sebe rozeznatelné, ale v žádné z nich necítím něco, co by mě skutečně porazilo.

Kdybych musel jmenovat, pak ano, pár slušných věcí bych dokázal najít. V pohodě jsou tracky jako „Crowley“, „Menší zlo“, „Boží stáda“, poměrně zajímavé jsou „Orgie iluminátů“ a i pomalejší věci „Láska a hniloba“ a „Hlavonožec“ se dají. Ale jak jsem řekl, v žádném případě to není bez výhrad a žádný z nich není skutečná pecka. A naproti tomu jsou tu i songy, které… no, řekněme si to na rovinu, nemá smysl to balit do eufemismů jen proto, kdo to hraje – některé songy jsou prostě odrhovačky jako svině a právě ty mě na albu dráždí nejvíce. Jmenovitě se to týká především „Baterie kurev“ a „Černého myslivce“, přičemž obzvláště druhý jmenovaný kus je fakt hodně nepovedený.

A kromě téhle řekněme nečekaně nesilné skladatelské formy mě „Necrotica“ trochu zklamala ještě v jedné věci. Po tom všem, jak byl projekt Mortal Cabinet prezentován, a i podle zúčastněných osobností mi to prostě přijde moc krotké. Čekal jsem, že to bude větší divočina, ale při vší úctě – ona je to po hudební i zvukové stránce vlastně taková docela pohoda. „Chceme rozvracet, ničit, děsit a přivádět lidská zvířata v úžas,“ prohlásil Hauser… ale sorry, u mě nesplněno, podle mě je ten výsledek ještě docela hodný.

Nechci zase tvrdit, že je „Necrotica“ sračka, to zase není. Je pravda, že Mortal Cabinet přece jen udělali rozruch a mluvilo se o nich všude napříč několika undergroundovými scénami (a to se povede málokomu… jestli vůbec někomu). Budou lidi, co tu muziku budou vynášet do nebes za každou cenu, ať už proto, že se jim to tak fakt líbí, anebo kvůli těm jménům, stejně jako budou lidi, kteří to budou dissovat na každém kroku, ať už proto, že se jim to tak fakt nelíbí, anebo jen proto, aby si připadali víc intelektuálně, když se proti něčemu vymezí. Já nechci ani jedno, jelikož mi to nepřijde tak bombastické, aby se to muselo adorovat, ale ani tak špatné, aby se to muselo odsuzovat. Pokud bych si ovšem musel vybrat, tak blíže mám rozhodně k tomu druhému táboru. „Necrotica“ je poslouchatelná, ale nic navíc.

Mortal Cabinet - Necrotica

Řeknu to upřímně – kdybych to slyšel předem, tak bych si v rámci crowdfundingu (a že to bylo poprvé v životě, kdy jsem někomu takhle přispěl, protože mi tyhle kampaně nejsou vnitřně sympatické) rozhodně nekoupil CD, LP i vstup na křest. Na první poslech se „Necrotica“ možná tvářila zajímavě, avšak čím déle to album poslouchám, tím víc si říkám, že víckrát už to vlastně slyšet nepotřebuju a nechci. Jak jsem řekl, tvorbu všech tří muzikantů mám rád, ale jejich domovské formace jsou ve všech případech o řád výše. Úplně na rovinu – vyslovená píčovina to sice není, ale i tak je to prozatím asi nejžhavější kandidát na zklamání roku, protože očekávání byla mnohem výš.


Druhý pohled (nK_!):

Na „Necroticu“ hvězdného Mortal Cabinetu jsem se těšil. Ne, že bych měl tvorbu jednotlivých zúčastněných interpretů (kromě Řezníka) jakkoliv naposlouchanou nebo ve velké oblibě. Spíše mě zajímalo, jak může kolaborace takových rozdílných stylů jako horrorcore, black metal a EBM dopadnout.

A popravdě řečeno, docela se při poslechu „Necroticy“ bavím. Nejvíce ujíždím na textech, které sice nejsou tak explicitní a zlé, jak asi hodně lidí čekalo, ale to mi vůbec nevadí. Bohatě mi stačí, že jsou chytře napsané a ještě lépe reprodukované. Některé pasáže mi připomínají starou tvorbu Törr a tam jsem ve svém živlu.

Hudebně už „Necrotica“ není taková sláva, i když pořád to mohlo být o mnoho horší. Jednoduché kytarové linky a melodie pominu, v rámci kolaborace fungují i tak dost dobře. Nevadí mi ani prvoplánově podmanivá kytara v „Černý myslivec“, naopak – jde o jednu z písní, jež mě baví nejvíce.

Velký problém ale vidím v jakési roztříštěnosti a nevyrovnanosti jednotlivých skladeb. Ty často hodně kolísají v tempu a vyznění podle toho, který z hudebníků zrovna třímá v pařátech mikrofon. Jinak ale proti „Necrotice“ vůbec nic nemám, a protože jsem neočekával zázraky, jsem více než spokojen. Nejlepší skladby: „Nenávidím svůj job“, „Černý myslivec“, „Láska a hniloba“ a „Televangelista“.


Vanessa, Schwarzprior

Vanessa
Datum: 1.10.2015
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Schwarzprior, Vanessa

Na začátek letošního roku měla domácí EBM legenda Vanessa původně naplánované halové turné po České republice, které však nakonec bylo kvůli nízkému prodeji lístků v předprodejích zrušeno. Zbyl jen jediný koncert, a to v Praze ve Fóru Karlín. Přesně půl roku nato se Vanessa do hlavního města vrátila, tentokrát ale do klubového prostředí Rock Café. A když se navíc role předskokana ujali ostravští bejci Schwarzprior, jejichž loňský debut „IDDQD“ na naší elektronické scéně udělal (zcela právem) docela vítr, nebylo co řešit a program na první říjnový den byl jasný. Evidentně jsem to tak neviděl sám, protože zájem byl velký a už těsně před koncertem jsem kdesi zachytil zprávu, že na vstupu nebude ani 50 lístků pro ty, kteří si je nepořídili předem. Klub byl tedy dle očekávání narvaný a pořádný EBM kravál mohl začít…

Jako první se slova samozřejmě ujímá ostravská trojice a hned od začátku je laťka sakra vysoko. Jak na pódiu, tak i pod ním, protože Schwarzprior už jméno mají, takže prázdná plocha rozhodně nebyla. Edgar Schwarz a eRP do lidí prali hypnotické rytmy, zpěvák Tomkopf předváděl svoje typické robotické pohyby a samozřejmě i maniakální vokál a vše dokonávala naprosto monumentálně zfetovaná videoprojekce. Někdy těsně před půlkou vystoupení sice Schwarzprior zbrzdily technické problémy s vypadlým zvukem, díky čemuž se nějakých pár minut nic nedělo a jen se přepojovaly kabely, ale naštěstí se nakonec všechno povedlo opět uvést do provozu a Ostraváci mohli pokračovat ve svojí elektronické krasojízdě.

Skladba setlistu nijak překvapivá nebyla, jelikož Schwarzprior mají doposud na kontě jen jednu dlouhohrající fošnu, již zmiňované „IDDQD“, ale to mně osobně nijak nevadilo. Set začal s peckou „Radio Dark Side“, pokračoval s „Frau Dust“ a i nadále zněly další mocné šlehy z debutu, který byl přehrán skoro celý. Nechyběly tedy kusy jako „Situace Star Wars“, titulní „IDDQD“, syrová „Železem rty“, „Smrt láska chcaní“, „Potěšen z masa“, „Móda manýry extravagance“ a finální genialita (možná můj nejoblíbenější track Schwarzprior) „Vidět vodu ze dna“, s níž celé vystoupení skončilo. Možná, že bylo ještě „Disko“, ale to už si takhle s odstupem nevybavím s jistotou.

Každopádně, Schwarzprior zahráli i několik kusů, které jsem vůbec neznal, takže hádám, že šlo o nějaké nové věci (tuším, že byly tři?), a nutno uznat, že všechny zněly parádně a nesly se přesně v duchu kapely, charakteristickou svojskou textovou stránku nevyjímaje. Jeden track byl třeba zpočátku trochu rozvážnější, posléze naléhavý, aby nakonec vyvrcholil v uhrančivém finále, zatímco druhý byl naopak asi tou nejvíc taneční peckou, jakou Schwarzprior mají. Tak či onak, snad to do další placky nebude trvat zas tak dlouho…

Po menší přestávce už nastupují domácí EBM králové Vanessa… bicí, dvoje synťáky, ikonický Samir Hauser na vokálu a… dvě kytary! Jako host se ke kapele připojil Edgar Schwarz ze Schwarzprior na druhou kytaru, jenž ostatně s Vanessou nevystupoval poprvé, protože už třeba na jaře na několika koncertech zaskakoval za Tuzexe, když se kryly termíny VanessyTuzexovou druhou skupinou Smrtislav.

Každopádně, Vanessa v šesti vraždila a koncert uháněl hned od začátku ve vysokém tempu. Narvaný klub Samirovi zobal z ruky a kotel jel na plné obrátky po celou dobu. Místy to byl díky dvěma kytarám sice skoro až metal, ale to mi vůbec nevadilo – hlavně, že to mělo koule! Žádné velké prasárny se tentokrát neděly a jako zpestření show se jen v několika válech objevila tanečnice a v jednom momentě i házení živých červů do publika (po jejichž rozšlapaných zbytcích jsem pak klouzal až do konce koncertu, heh), takže na poměry Vanessy vlastně docela normálka, nicméně i když bylo vystoupení hlavně o muzice (přece jen – ta je pořád tím hlavním), nebyl sebemenší prostor pro nudu.

Podobně jako u Schwarzprior, ani setlist Vanessy nebyl nijak překvapivý, protože zazněl vcelku očekávatelný průřez tvorbou z nové i staré éry, přičemž právě ta současná měla o něco málo navrch. Z poslední řadovky „Antidotum“ tedy padly pecky jako „Dobře organizovaná tlupa“, „Smutný pán“, „Holky z gymplu“, vypalovačka „Fuck B.“ (která zabíjí i na albu, natožpak živě!) nebo „Krev teenagerů“, zatímco z předchozí „Ave Agony“ nechyběl „Fízl na speedu“, „Spolkni ďábla“, „Zrcadla“ nebo „Ahoj, chcípni“. No, a ze starých věcí se objevily namátkou „Jedu do pekla“, „Mikronaut“ (ten ovšem v nové verzi), „Buď Jidáš“ nebo „Flashback“.

Po hodinové metalově-EBM masáži se Vanessa odebrala do zákulisí, ale všem bylo jasné, že konec ještě není, takže po chvíli přišel nástup zpátky, Samir zavelel „ještě jednu a spát“ a přišel „Bisociál“. Nakonec se ale Vanessa vrátila ještě jednou na druhý přídavek, jímž se stal další kultovní a definitivně poslední vál „Kolumbie“. Při jeho začátku bylo mimochodem hezky poznat, že se Hauser v zákulisí něčím trochu „upravoval“, ale tak zrovna u něj by pomalu víc překvapilo, kdyby to tak nebylo.

No nic, dál už není moc co řešit – koncert byl prostě super, což snad bylo jasné už z řádků výše. A myslím tím jak koncert Vanessy, tak i koncert Schwarzprior, protože já jsem užil obě kapely


PreEmptive Strike 0.1 – Epos V

PreEmptive Strike 0.1 - Epos V
Země: Řecko
Žánr: EBM / dark electro
Datum vydání: 19.5.2015
Label: Infacted Recordings

Tracklist:
01. Coat of Arms [Sabaton cover]

Quest for The Golden Fleece: A Heroic Epos in Five Acts
02. Act I: Epos of the Argonauts
03. Act II: The Clashing Rocks
04. Act III: Slain of the Hydra
05. Act IV: Medea’s Threnody
06. Act V: The Death of Talos

07. Anthropophagus [feat. Black Altar]
08. Invertebrate Terror
09. Cosmic Key
10. Coat of Arms [German Version feat. Endanger; Sabaton cover]
11. Act I: Epos of the Argonauts [Italodisco Remix By Syrian]

Odkazy:
web / facebook

S muzikou řecké EBM smečky PreEmptive Strike 0.1 jsem se poprvé zevrubněji setkal prostřednictvím loňského EP „Pierce Their Husk“, z něhož jsem byl – nebál bych se říct – takřka nadšen i navzdory jeho povaze. Obecně jsem totiž nikdy nebyl fanouškem remixů a remixových počinů obzvláště… já vím, že se to na téhle scéně hodně praktikuje, ale jednoduše mě příliš nerajcuje představa poslouchání jednoho songu v padesáti různých úpravách – osobně si vždy vystačím s originální podobou skladby, která mě beztak skoro vždy baví nejvíce. Možná do toho časem dorostu a změním názor, ale zatím to vidím takhle. Nicméně i navzdory tomuto přístupu mě „Pierce Their Husk“ docela složilo, ačkoliv bylo postaveno především na remixech, jelikož to byla skvělá agresivní jízda.

Tak či onak, výsledek byl takový, že jsem si jméno PreEmptive Strike 0.1, jež kolem mě do té doby jen zdálky kroužilo, aniž by se naše cesty proťaly, zafixoval a jal jsem se prozkoumávat starší tvorbu a v neposlední řadě také čekat na další studiovou fošnu. Její název zní „Epos V“ a vyšla v květnu… a oč víc jsem na ní byl zvědavý, o to víc jsem nakonec narazil.

Starší alba PreEmptive Strike 0.1 jsou dobrá… s předcházejícím „T.A.L.O.S.“ jsem sice měl zčásti stejný problém, jaký mám v mnohem větší míře i s „Epos V“, nicméně k tomu se ještě zanedlouho dostaneme. Avšak desky, které PreEmptive Strike 0.1 vydali předtím, jsou dobré… netvrdím, že jde o nějaké ultimátní majstrštyky, po jejichž poslechu člověk sbírá čelist pod stolem, ani nepopírám, že v Řecku jsou z oblasti tvrdé elektroniky stále o poznání lepší kapely, ale svoji kvalitu ty nahrávky určitě měly a líbily se mi.

S předchozím „T.A.L.O.S.“ se ovšem PreEmptive Strike 0.1 začali odklánět od svého původního textového zaměření na různá sci-fi a hororová témata a namísto toho se vydali do vod řecké mytologie. S tímhle a ani s faktem, že této transformaci plně odpovídá i vývoj vlastní hudební stránky, samozřejmě principiálně problém není. Vlastně možná naopak – antické mýty ožívající v EBM rytmech je formálně vzato docela zajímavá představa. Problém však tkví v provedení a tím pádem i výsledné kvalitě.

Způsob, jakým se do toho PreEmptive Strike 0.1 pustili, totiž dost zapáchá kýčem a nevkusem. Už na „T.A.L.O.S.“ mě to dlabalo, ale až na pár imbecilních výjimek (třeba titulní song) se to ještě dalo překousnout a bylo zde i několik dobrých kusů (jejichž asi nejkřiklavějším případem je „Pierce Their Husk“, která se posléze stala i hvězdou výše propíraného ípka). „Epos V“ jde však v tomto ohledu ještě mnohem dál a onu snahu o něco, co asi má být epickým EBM s mytologickou tematikou, dotahuje až nadoraz ještě větší náloží homosexuálních synťáků. Ve finále to pak vypadá tak, že „Epos V“ je – proč už to konečně neříct na plnou hubu – jen stěží poslouchatelné.

Středobodem „Epos V“ by asi měl být pětidílný cyklus s názvem „Quest for the Golden Fleece“, v jehož rámci má ona nablblost nejvyšší koncentraci. Jako příklad stačí uvést třeba „Act II: The Clashing Rocks“, což je naprostá příšernost a úvodní sluníčková melodie je pocitově na úplně stejné úrovni jako dementní power metalové trylkování, do něhož tu již roky tepu. Není důvod PreEmptive Strike 0.1 jakkoliv omlouvat – tohle je prostě stejně debilní a fakt, že Řekové pocházejí z úplně jiné scény a disponují extrémním vokálem, na tom nezmění zhola nic.

Netvrdím, že se kombinace temné elektroniky a epického nádechu nedá udělat dobře – naopak, lze to, a když se to povede, je to naprostá bomba. Stačí vzpomenout třebas krajany Siva Six a jejich poslední opus „The Twin Moon“, který rovněž kombinoval dark electro s orchestracemi a řeckým feelingem – a výsledek byl zcela vážně naprosto fenomenální. PreEmptive Strike 0.1 a „Epos V“ má však svým pojetím spíš blíže k vymaštěným elektro-templářům Heimatærde z Německa. A to si pište, že tohle rozhodně nemyslím jako pochvalu, protože tahle kapela nechutným způsobem míchá pseudo-středovek, germánskou disko-dupačku a kýč, který místy zavání až typickým šlágrem z Reichu. A přesně na tohle zvěrstvo jsem si během poslechu „Epos V“ hned několikrát vzpomněl.

V kontextu všeho řečeného se na album vlastně i docela hodí předělávka od Sabaton – a věřte, že ani tohle v žádném případě není myšleno jako pochvala. Vrána k vráně sedá, chtělo by se říct – na imbecilní desku asi cover od imbecilní kapely typu Sabaton skoro i patří. Posledním hřebíčkem do rakve budiž fakt, že do taneční podoby převedená melodie „Coat of Arms“ celý počin dokonce otvírá.

Abych byl trochu férový, uznávám, že závěr „Epos V“, tedy ta část nahrávky po konci „Quest for the Golden Fleece“ a před další zbytečnou verzí Sabatonu a remixem, se už strávit dá. „Anthropophagus“ s hostovačkou polského black metalového projektu Black Altar dokonce po onom pětidílném utrpení působí skoro jako polití živou vodou, především díky ostřejší kytarové patině, jež tomu konečně dodá aspoň nějaké koule. Nicméně žádná ze závěrečných skladeb není tak dobrá, aby dokázala hodně špatný dojem z „Epos V“ napravit.

O tom, že se „Epos V“ zrovna nepovedlo, svědčí i nepříliš dobré ohlasy. Sama kapela na svém Facebooku hned několikrát plakala, že album nemá ani zdaleka takový úspěch, jaký byl očekáván, a dokonce PreEmptive Strike 0.1 vyhrožovali i ukončením činnosti. To si nakonec rozmysleli, ale nechali se slyšet, že končí mytologickou kapitolu svojí tvorby a na dalších počinech se hodlají vrátit k dřívějšímu tvrdšímu soundu a textovému zaměření. Nedovolím si odhadovat, nakolik je to chuť tak hrát, nakolik výsledek sebereflexe, že toto pojetí asi nebylo to pravé ořechové (tohle ale pokládám za nejméně pravděpodobnou možnost), a nakolik prachsprostá otočka stylem „kam vítr, tam plášť“, když si Řekové uvědomili, že tohle směřování se s příliš velkým nadšením nesetkalo. Ať je jakákoliv z variant pravdivá, já osobně to vítám, protože ve stylu alb od „The Kosmokrator“ dozadu to PreEmptive Strike 0.1 slušelo mnohonásobně více.

Nicméně zpátky k „Epos V“, abychom už tuhle mizérii nějak ukončili. Nemá cenu to nějak diplomaticky zaobalovat – tohle má prostě povážlivě blízko k nefalšované sračce a jedná se o to suverénně nejhorší, co kdy PreEmptive Strike 0.1 vydali. Obrovské zklamání, bolestivý kvalitativní propad oproti staré tvorbě a regulérní ztráta času.


Hocico, Accessory, H.exe

Hocico, Accessory, H.exe
Datum: 24.4.2015
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Accessory, H.exe, Hocico

Akreditaci poskytl:
Sanctuary

V únoru 2013 se u nás vůbec poprvé představili Hocico, kteří se řadí k pionýrům aggrotechu a dodnes také patří k jeho největším veličinám. Po dvou letech a nějakých drobných se mexičtí řezníci vrátili na místo činu, aby ten samý klub podruhé naplnili salvou agresivních beatů. Přesto byl v obou koncertech jeden velice zásadní rozdíl – ano, tušíte správně, toho aktuálnějšího jsem se již účastnil i já.

Než však došlo na zámořské duo, představily se samozřejmě nějaké ty předskupiny kvůli rozehřátí publika na požadovanou provozní teplotu, přičemž vlastně ani ti předskokani nebyli úplně bez zajímavosti. Já osobně jsem byl tedy zvědavý zejména na první H.exe, jejichž poslední fošna „Human Flesh Recipes“ mě aktuálně docela dost baví, takže mě zajímalo, jak bude ta rychta Polákům šlapat v živém podání. Mírně mě zklamalo, že chlopaki vystupují jen ve třech v sestavě zpěv, kytara a elektronické bicí a že veškerou elektroniku tím pádem pouštějí jen z notebooku, což mi u kapely, která sype náserový aggrotech, byť broušený metalově řezanou kytarou, přijde poměrně zvláštní. Naštěstí to však bylo asi tak jediné, na co si šlo stěžovat, protože to kopalo dost slušně.

Zpočátku se nikdo moc nehýbal, ale velmi brzy lidi pod pódium nalezli a Poláci si je povedeným výkonem získali, takže netrvalo dlouho a zaslouženě se objevili i první pařiči. Hned na začátku setu H.exe vystřihli několik pecek z výše zmiňovaného „Human Flesh Recipes“, aby vzápětí navázali pásmem starších válů (kupříkladu „Mask of the Slave“ nebo „Venom“, jestli si dobře vzpomínám), a na úplný závěr setu střihli singlovou jízdu „300“ opětovně z aktuální placky. Co si budeme povídat, ačkoliv černé počmárání muzikantů a i jejich outfity (fakt měli na tričkách kočky s warpaintem a u nich hlášky jako „Hate everything“… docela jsem se nad tím pobavil, jakmile na to pódium vlezli) vypadaly mírně vtipně, bylo to povedené vystoupení, které utíkalo kupředu jedna báseň, a než se člověk nadál, vyhrazený čas byl v čudu.

To samé však bohužel nejde říct o kolezích Accessory z Německa. Ti byli bez debat posluchačsky nejvíc user-friendly vystupujícím večera a snad i proto se na ně před pódium nahrnuly především tancující slečny, zatímco skoro všichni přítomní kořeni zmizeli lejt na bar, aby byly síly do kotle na Hocico. Což o to, mně by bylo docela šuplík, že to bylo asi tak o deset levelů měkčí než H.exeHocico, spíš mi vadilo, že to bylo tak… jak jen to říct… dementní. Accessory byli ten večer jediní, u koho jsem neznal studiovou tvorbu, takže nemůžu soudit, jak to zní z desek, ale živě mi to prostě přišlo jako docela blbá diskotéka, kterou občasný náznak dubstepu rozhodně nevylepšil, spíš naopak.

Trochu údernější songy jako třeba (skoro)poslední „Shout It Out“ (nikoliv už „Loud“) se ještě snést daly, ale místy mi to zase připadalo fakt jako čisté agro pro vidláky v hopsavé podobě. Zpěvák, který byl tak vysoký, že v nízkém Rock Café skoro drhnul pleškou o strop, se sice snažil a vystoupení si užíval, ale nemůžu si pomoct, mně to připadalo spíše směšné. Abych zase nekecal, je pravda, že jsem tam vydržel až do konce celého setu, ale popravdě řečeno, ke konci už jsem se musel docela přemáhat. Na druhou stranu, možná jsem byl jediný, protože přední řady si vystoupení užívaly společně s plešounem a dokonce si vydupaly i přídavek. Samotná kapela vypadala nadšená, zpěvák lil lidem v předních lajnách vodku přímo do krku, mával vlajkou s logem skupiny, jeho kolega za klávesami trsal jak patnáctka na koncertě Biebera, ale mám-li mluvit sám za sebe a být upřímný, tak až budu mít někdy příště možnost Accessory vidět znovu, s klidným srdcem se na ně vydlábnu a půjdu radši na pivo.

Vrchol celého večera však přišel přesně v té podobě, v jaké přijít měl – v podobě Hocico. O půl jedenácté se klubem rozeznělo dlouhé intro, Racso Agroyam se postavil za synťák, Erk Aicrag naběhl na pódium v jakési stříbrné masce (kterou po dvou písničkách shodil) a začala jízda. Během prvního tracku mi publikum přišlo trochu chladnější a víc rukou ve vzduchu natáčelo, než hrozilo, ale to se hodně rychle spravilo, a když Hocico na třetí pozici rozjeli bombu „Bite Me!“, kotel už jel na plné obrátky, a když hned vzápětí Mexikánci přidali další klipovou pecku „Dead Trust“, podlaha v Rock Café už se skoro otřásala. Od téhle chvíle už kotel nepolevil takřka bez přestání až do samotného konce, a pokud se na chvíli přece jen zklidnil, Hocico jako odpověď hned vytáhli mocnou hitovku „Forgotten Tears“, jejíž ústřední melodie je extrémně návyková. Erk zavelel „un dos tres cuatro“ a už se křepčilo zase naplno. Nutno ovšem dodat, že úplně stejně jako prověřené kusy zafungoval třeba i nejnovější singl „In the Name of Violence“, jímž duo navnazuje na nadcházející desku.

Show ubíhala v pekelném tempu a bez jakýchkoliv zbytečných keců. Hocico to nehrají na žádnou přizdisráčskou gradaci a už od prvních vteřin jeli agresi na plné obrátky. Ten recept byl vlastně jednoduchý – Agroyam schovaný v zadní části pódia tepal masáž beatů a Erk na kraji řval do mikrofonu, přiléval olej do ohně v kotli a dokonce rozdal i několik ran. Před samotným koncertem jsem si říkal, že je možná škoda, že Hocico hrají jen ve dvou a nemají třeba živé bicí, které by to určitě nakoply, ale nakonec to musím vzít zpátky, protože i tak to mělo koule jak bejk a snad ani vteřinu jsem se nenudil. Mexikánci to do lidí prali rovnou hodinu, pak se na pár minut zdejchli, aby se samozřejmě mohli vrátit na přídavek, v jehož rámci přihodili další dva kusy, a pak skončili nadobro. O tom, že to byl nářez, snad není třeba diskutovat.

Večer byl tedy určitě povedený. H.exe se mi navzdory pár minoritním výhradám líbili a Hocico byli kulervoucí. Bilanci sice z mého pohledu trochu kazí Accessory, kteří sice nepřevedli úplně čistokrevný fail, ale i tak mě spíš nebavili a rozhodně jsem si po konci jejich setu nepřipadal duchovně obohacen o další zážitek. Ale nakonec mi to nijak zvlášť nevadí, protože co si budeme povídat, celá akce byla především o Hocico, kteří zabíjeli, takže za mě rozhodně spokojenost.