Archiv štítku: EBM

electronic body music

Youth Code & King Yosef – A Skeleton Key in the Doors of Depression

Youth Code & King Yosef - A Skeleton Key in the Doors of Depression

Země: USA
Žánr: industrial hip-hop / EBM
Datum vydání: 9.3.2021
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Claw / Crawl
02. Burner
03. Looking Down
04. Head Underwater (feat. Matt Pike)
05. The World Stage
06. A Mother’s Love
07. Death Safe
08. Finally Docked

Hrací doba: 28:58

Odkazy Youth Code:
facebook / bandcamp

Odkazy King Yosef:
web / twitter / bandcamp / instagram

Desku navazující na „Commitment to Complications” od Youth Code vyhlíželi fanoušci EBM a temného elektra s velkým očekáváním. Není divu. Americká dvojice – Sara Taylor za mikrofonem, Ryan George za mašinama – vytvořila tvrdý, rozmanitý a skvěle vyprodukovaný počin, který se tahem na bránu přiblížil starým žánrovým kultům jako Skinny Puppy nebo Front Line Assembly.

Málokdo si představoval, že jako follow-up dostane zrovna „A Skeleton Key in the Doors of Depression“ – svépomocí vydanou kolaboraci s Kingem Yosefem. Přizvaná strana do hudebního spektra Youth Code na první pohled úplně nezapadá. Lze ho totiž hledat pod štítkem hip-hop / rap.

King Yosef se ale věnuje hip-hopu industriálnímu. Zvukem se tak nepřibližuje klasické rapové poloze, ale spíše Death Grips a pozdní odrůdě trap rapu, která operuje s břitkou produkcí a vyřvaným projevem, tedy atributy, na nichž Youth Code primárně stavějí.

„A Skeleton Key in the Doors of Depression“ představuje rychlou, tvrdou a přímočarou jízdu. Youth Code mírní produkční variabilitu známou z „Commitment to Complications“ na úkor druhé strany. Primárně na desce nejde o hudební rozmanitost, ale o dynamiku a chemii mezi Sarou Taylor a Kingem Yosefem. Ne, že by Ryan Goerge byl druhotný. Jeho rukopis je stále znát, tvoří však více stroze a téměř celou dobu drží podobné tempo i strukturu. Pokud bych měl přirovnat ladění novinky k něčemu z „Commitment to Complications“, vypíchnul bych  přímočarý námrd „Glass Spitter“.

Vokály táhnou desku dobře, byť se víceméně pohybují v jedné rovině. Jak Yosef, tak Taylor mají robustní, téměř hardcorový projev, který uhrane zejména zápalem a nasraností. Sara Taylor občas rovnici ozvláštní v refrénu, kdy vokál posadí do melodičtější polohy. Hlavním tahákem však zůstává úměrné vokální přepínání a vysoká míra dynamiky, které pomáhá i rozdílnost barvy hlasu. Z tohoto pohledu zde hraje velkou roli opačnost pohlaví.

Podstatu kolaborace dobře předestírá první zveřejněná věc „Looking Down“. Hudba zachovává produkční ostruhy počinů Youth Code, zjednodušuje strukturu, přidává funkční vokální alternace a chytlavý, melodický refrén. Obdobnou agresi a jednolitost představuje „Head Under Water“ (kde si nenápadné kytarové vyhrávky střihne Matt PikeHigh on Fire) s primitivní basovou linkou nebo instrumentálně vyhrocená „The World Stage“, kde synth v refrénu drásá ušní bubínky na hraně příjemnosti. Tempo výrazněji zvolňuje pouze v předposlední „Death Safe“, která mohla klidně desku uzavřít.

„A Skeleton Key in the Doors of Depression“ díky své přímočarosti nenabízí enormní průsery. Deska na ploše 30 minut nestíhá moc nudit, sem tam jen úroveň hudební agrese trochu zakolísá, třeba v druhé „Burner“, která při slabším refrénu trochu vyprchává. Poslední „Finally Docked“ pak nenabídne, ve srovnání se zbytkem, téměř žádný zajímavý nebo dostatečně agresivní hudební motiv. Výše zmíněná „Death Safe“ by proto jako finále fungovala lépe.

„A Skeleton Key in the Doors of Depression“ by se mohla líbit spíše příznivcům industriálního rapu a hardcoru, možná i aggrotechu. Někteří fanoušci Youth Code možná budou z projektu zklamáni, zejména kvůli ústupu od EBM vlivů. Osobně mi produkční kompromis vynahrazuje vokální symbióza a drive, který v podobných hudebních odvětví v poslední době celkem postrádám.


Not My God – Not My God

Not My God - Not My God

Země: USA
Žánr: industrial / EBM
Datum vydání: 14.2.2020
Label: Cleopatra Records

Tracklist:
01. Fiction
02. Until the Pain Is Gone
03. Sowing Discord
04. Murder Suicide
05. Equalizer
06. Birthright
07. Decay, Decay
08. First Blood
09. Nevermore
10. Right Now
11. Persephone
12. Cold Black
13. 13

Hrací doba: 59:54

Odkazy:
facebook / bandcamp

Formace jako Not My God mají pro recenzenta tu výhodu, že se nemusí moc rozmýšlet, čím by měl svou kritiku začít. Řešení se totiž nabízí samo – stačí jen letmý pohled na sestavu. Tyhle informace před čtenářem jednoduše nelze zamlčet, takže jestli ještě nevíte, kdo za tímhle projektem stojí, připravte se na dva odstavce plné doučování.

Not My God spojuje dvě výrazné persony industrial(rockové) muziky. Tou první je původem švédský muzikant Tim Sköld, jenž má toho na triku fakt hromadu, takže nebudu vyjmenovávat úplně všechno. Co se těch nejznámějších věcí týče, tak určitě nelze vynechat glammetalové Shotgun Messiah, industriální kultovku KMFDM ani její jednorázové alter ego MDFMK, sólovou kariéru nebo několikaleté hraní u Marilyna Mansona. Slušné portfolio, do něhož od roku 2018 přibylo rovněž členství u Psyclon Nine

…čímž se dostáváme ke druhé polovině Not My God. Kapelu totiž doplňuje Nero Bellum právě z Psyclon Nine. Ten se sice nemůže chlubit takovou řádkou kapel, ale zase se může pochlubit pokokot silnými deskami v rámci svého hlavního projektu a také hromadou feťáckých eskapád. Každopádně to byl primárně on, kvůli komu jsem se o Not My God začal zajímat. Sköld mi sice nevadí, ale nemám potřebu jeho muziku nějak zvlášť vyhledávat. Zato Psyclon Nine mám moc rád, jejich pecky valím v přehrávači pravidelně a občas si s chutí poslechnu i celou placku v kuse.

Nevím, jak přesně měli hoši rozdělenou zodpovědnost co se týče komponování a instrumentální stránky, ale minimálně vokálně si bere výrazně víc prostoru Tim Sköld, jehož zpěv provází drtivou většinou bezejmenné nahrávky. Nero Bellum se svým charakteristickým zkresleným skřehotem spíš jen dělá křoví, ale občas se taky ozve, viz třeba „Decay, Decay“. Předpokládám tedy, že Bellum měl na starost víc muziky. Ostatně, smysl by to dávalo, poněvadž některé industriální plochy na desce nechají vzpomenout na Nerovy improvizované elektronické sólo sety, jejichž záznamy můžete na YouTube najít.

Přestože mají oba borci bohaté zkušenosti s mícháním elektronické a kytarové hudby, v rámci Not My God se na rockovou složku kompletně vydlabali a jedou čistě v industrial / EBM soundu. Kdo by se ale po tomhle sdělení začal těšit na nějakou divočinu třeba ve stylu raných desek Psyclon Nine, toho budu muset zklamat, jelikož Not My God se vydávají odlišnou cestou.

Směřování a pojetí alba vlastně nastavil již úvodní singl „Fiction“. Jede se spíš ve středním, trpělivě tepajícím rytmu, jejž doplňují atmosféricky zaměřené synťáky. Tím pádem vlastně dává smysl, že do toho zpívá především Sköld, protože Nerův jekot pasuje víc do agresivnější palby, jíž si ostatně užívá dost ve své domovské skupině.

Not My God

Zmiňovaný singl „Fiction“ se mi sice líbil, ale tak trochu jsem v předstihu doufal, že dojde i na nějaké svižnější songy. Což se, jak už padlo, nestalo, a proto jsem byl na první poslech trochu zklamán. U spousty elektronických alb se mi stává, že mě rychle omrzí, pokud celou dobu lpějí na jedné rychlosti. Rychle jsem ale zjistil, že ono zklamání nebylo na místě, neboť „Not My God“ na podobné neduhy netrpí. Skladby mezi sebou nesplývají a prakticky všechny dokážou nabídnout nějaký výrazný motiv, díky němuž si své místo na nahrávce obhájí.

Celé to funguje i z toho důvodu, že Not My God se nezabývají tanečností a sázejí víc na atmosférickou stránku a potemnělou náladu. A to se jim daří, aniž by se hudba uchylovala k nějaké ubrečenosti nebo „emo“ výlevům.

Přiznám se, že v předstihu jsem byl na debut Not My God zvědavý, ale trochu jsem se bál, že album nakonec nebude tak dobré. Šlo nicméně o zbytečné obavy, protože ve finále z toho vylezla příjemná záležitost, s níž jsem strávil uspokojivé množství času. Za mě tedy naprosto v pořádku.


Vanessa – Ghost Army

Vanessa - Ghost Army

Země: Česká republika
Žánr: EBM
Datum vydání: prosinec 2019
Label: ZNK

Tracklist:
01. Nibiru
02. Captagon
03. Nepodobat se jim
04. Matka je zlo
05. Špína Evropy
06. Fotr je v lochu
07. Digitální řev
08. Mrtvá dáma
09. Mr. 4/8
10. Bílá Bbohyně
11. Obyčejná penetrace

Hrací doba: 44:00

Odkazy:
facebook

Jsou to už téměř tři roky, co domácí EBM kult Vanessa zval všechny své příznivce, aby si přišli do Rock Café plivnout na jeho hrob. Vše nasvědčovalo tomu, že to bude naposledy, co se Diskopíča vlnila, kdy se polykal ďábel, a co se házeli živí červi do publika. Samir si šňupnul přímo na pódiu jelo se do pekla i do Kolumbie a všechno to další, co k Vanesse patří. Legenda se rozloučila se ctí a s bizarností sobě vlastní.

Nečinnost ovšem Vanesse nevydržela moc dlouho. Vlastně uběhla jen chvíle a kapela se vrátila ve štíhlejší sestavě čítající jen trio Samir Hauser, Miroslav Papež a Jaroslav Stuchlý. Do přípravy nové desky „Ghost Army“ se ale borci pustili s vervou a z crowdfundingové kampaně se nejenže podařilo vytěžit požadovanou ambiciózní částku 260 000 Kč, ale ještě dalších téměř padesát klacků navrch. Z toho myslím plyne jediné – po muzice Vanessy je tu stále hlad a ani čachry s odchodem a návratem skupině na lákavosti neubraly.

Osobně tohle končení kariéry a opětovné příchody po pár letech nemám příliš v lásce, ale zrovna u Vanessy mě to z kdovíjakého důvody ani nesralo. Snad i proto, že mě nijak nepřekvapilo, když se kapela k životu opět probrala, vlastně jsem to trochu čekal. Tak či onak, na „Ghost Army“ jsem se těšil docela fest. Očekávání nicméně silně zchladila první demo ukázka „Mr. 4/8“, což je fakt otravná primitivní halekačka. Sice ji dopředu ženou elektro rytmy, ale svým humpoláctvím má blíž k vidláckým agrorockovým vyřvávačkám (upozorňuji, že to neříkám kvůli vulgárnímu texty, jenž mi naopak na písni přijde jako to nejzábavnější) než kvalitě, jakou Vanessa předváděla na „Ave Agony“ nebo „Antidotum“, tedy předešlých dvou deskách nové éry.

Finální verze „Mr. 4/8“ na samotné desce je o trochu snesitelnější, pořád si nicméně myslím, že se hudebně jedná trochu o přešlap a zároveň jeden z nejslabších momentů „Ghost Army“. Druhým takovým je první polovina „Obyčejné penetrace“, kde rádoby mluvené slovo spíš vysírá. Škoda, protože druhá část songu je hodně ok a desku zakončuje v trochu „éteričtějším“ a „atmo“ pojetí, což mi přijde fajn. Ale platí to jenom pro CD verzi, poněvadž na vinylu tahle skladba chybí a celkově je na asfaltu tracklist proházený docela jinak.

Začal jsem sice tím nejhorším, ale jinak je „Ghost Army“ vlastně dobrá deska. Kecy o nejtvrdším albu jsou ale pičovina, a jestli by si někdo myslel, že se jedná o nejlepší album Vanessy, tak se hodně mýlí. Novinka má totiž jeden docela velký problém. Většina tracků je dobrá, ale trochu mi tu chybí nějaké opravdu zásadní kusy, u nichž bych si mohl být jistý, že si je budu s velkou chutí pouštět i za x roků a nikdy nepřestanou bavit.

Vanessa

Můžete tomu říkat třeba hity, ale tohle pojmenování asi úplně nevystihne jakousi elektrizující energii těch nejlepších zářezů, s nimiž Vanessa dokázala pravidelně přicházet i po svém návratu. „Ave Agony“ mělo „Spolkni ďábla“, „Ahoj, chcípni“, „Fízla na speedu“ nebo „Zrcadla“. „Antidotum“ zase světu dalo pecky jako „Dobře organizovaná tlupa“, „Fuck B.“, „Krev teenagerů“ nebo „Holky z gymplu“. Ale „Ghost Army“? Ty nejpřísnější parametry snese snad jedině „Captagon“, což je fakt exkluzivní jeba, a už s trochu přivřenýma očima má takový potenciál ještě „Bílá bohyně“ jejíž „tak honem, než skončí otrava alkoholem“ se z hlavy dostává jen těžko. Upřímně jsem však doufal ve víc.

Netvrdím, že se jedná o jediné dobré tracky na „Ghost Army“. Svoje kouzlo má určitě i „Nepodobat se jim“, „Fotr je v lochu“ a „Digitální řev“, jejíž agrese mi nakonec taky sedla, ačkoliv se to na první poslech tvářilo trochu mdle. „Matka je zlo“ mohla a měla být lepší, pořád jako kdyby se měla rozjet do nějaké rychty, ale nestane se to, takže i navzdory textu tomu chybí větší šmrnc. „Špína Evropy“ mi díky atmo-refrénu připomněla „Ragnarök“ z minulé desky, akorát že minule to mělo větší dopad. „Nibiru“ a „Mrtvá dáma“ jsou stravitelné, ale vesměs takové nevýrazné a na albu fungují spíš jako neurážející natažení hrací doby. Třeba „Mrtvou dámu“ si prakticky ani nepamatuju, a kdyby „Nibiru“ nebylo hned první, byl by na tom ten track stejně.

Nechci znít zbytečně zapškle, protože svým způsobem mám vlastně radost, že je Vanessa zpátky a opět bude rozsévat hnus a dekadenci z pódia. Ve skutečnosti se mi na desce vyloženě nelíbí jen jeden a půl songu a vlastně ani ty nejsou tak hrozné, aby se to nedalo přežít a musel jsem to bez milosti přeskakovat. Lze tedy bezpečně říct, že „Ghost Army“ skupině ostudu nedělá. Na vynášení do nebes to ale prostě není. Vanessa je skvělá kapela a největší eso tvrdé elektronické hudby v České republice, a proto je nutné na ni klást ty nejvyšší nároky, jimž „Ghost Army“ i navzdory svým kvalitám dostává jen zčásti. Přesto a zároveň i proto doufám, že nejde o poslední fošnu a že Vanessa hodlá tvořit i nadále, protože není sporu o tom, že ještě má co říct.


6th Circle – The Third Estate

6th Circle - The Third Estate

Země: USA
Žánr: EBM
Datum vydání: 4.10.2019
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Iniquity
02. Unclean
03. Satisfy
04. Hostile Takeover
05. Say No to Jesus
06. Taking Us Down
07. Static
08. Swallow
09. Seed of Despair
10. End Days

Hrací doba: 38:40

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Nějaké nové a dobré EBM se mi v poslední době příliš nedaří objevovat (tipy klidně uvítám), ačkoliv přiznávám, že je to dáno primárně tím, že se o to ani moc nesnažím. Když se tedy na redakčním emailu objevilo EBMko od Sentient Ruin Laboratories, vlítnul jsem na něj jak náckové do krytu. Říkává se sice, že darovanému koni se na zuby čumět nemá, ale i když jsem za debutovou placku 6th Circle nezaplatil ani halíř (cent), na chrup jsem se tomu podíval a nyní se vás pokusím seznámit se závěry svého bádání…

6th Circle je projektem Matta Auxiera, jenž má těch kapel na triku víc, přičemž některé z nich jsou i rockové. Se 6th Circle doposud vydal jen kazetová ípka „Pacified“ a „Conjuring“ (obě pocházejí z roku 2018), která jsem, jak asi nepřímo vyplynulo z dosavadních řádků, neslyšel. „The Third Estate“ je navzdory názvu první řadovka. Pojďme na věc!

„The Third Estate“ zní na první pohled dost slibně. Jedná se o EBM ve středním tempu, které klade větší důraz na atmosféru než tanečnost nebo údernost. Přesně jak slibují promo cancy, stylově 6th Circle nechá vzpomenout na žánrové klasiky jako Front 242 nebo Skinny Puppy, takže příznivci těchto kanónů by poslech „The Third Estate“ mohli zvážit.

Jak už padlo, zpočátku se to tváří slibně a první dojmy z „The Third Estate“ jsou poměrně dobré. Sice jsem tak trochu doufal, že půjde o větší rychtu, ale tím spíš mě překvapilo, jak zajímavě mi deska na první pokus zněla. Nahrávkou prostupuje sympaticky temná nálada, k níž pasují také zkreslené vokály, a občasné riffy elektrické kytary (například „Seed of Despair“) jsou také do celku zapuštěny docela vkusně a hlavně přirozeně. A to většinou nemám kytaru s metalovým soundem na podobných elektronických albech příliš v lásce.

Jak ale jistě všichni víme, první dojmy mohou být dost zrádné. Kvalitu desky lze s nějakou uspokojivou relevancí posoudit až po větším množství poslechů a ideálně také s větším časovým odstupem. Jak už asi nějakou chvíli tušíte, připravuju si pomalu půdu na prohlášení, že „The Third Estate“ už v tomhle obtížnějším testu neobstálo úplně ideálně. To střední tempo a podobné vyznění jednotlivých skladeb se prostě a jednoduše strašně rychle ohraje. Některé songy jsou sice o trochu lepší (třeba „Taking Us Down“), ale ve finále se jedná jen o rozdíl příliš marginální na to, aby album vyléčil z pocitu jednotvárnosti.

Nijak se nebudu tajit tím, že v těchto stylech mám radši větší rachot, takže možná i to napomáhá, že „The Third Estate“ nakonec vnímám docela vlažně. Koule mi to nerve, jednotlivé tracky nejsou dostatečně hitové a ani ta atmoška není zas tak šťavnatá, aby kvůli ní stálo za to desku trpět na víc než jen několik málo jednotek poslechů.

Nejde o vyloženou sračku, jistá úroveň ani profesionalita tomu nechybí, ale to je spíš základ, od něhož by se mělo album odpíchnout. Pokud to s tímhle levelem končí, tak se prostě nedá svítit a víc než průměr se z toho vytáhnout nedá. Osobně jsem v „The Third Estate“ nenašel nic víc než poslouchatelnou, ale v konečném důsledku nepříliš zajímavou a zapomenutelnou nahrávku.


Boy Harsher – Careful

Boy Harsher - Careful

Země: USA
Žánr: darkwave / minimal synth
Datum vydání: 1.2.2019
Label: Nude Club

Tracklist:
01. Keep Driving
02. Face the FIre
03. Fate
04. LA
05. Come Closer
06. The Look You Gave (Jerry)
07. Tears
08. Crush
09. Lost
10. Careful

Hrací doba: 43:11

Odkazy:
bandcamp

Cesty YouTube jsou nevyzpytatelné. Zejména v momentech, kdy se prsty chytnou do proudu jedné z těch spirál, které táhnou skrze nejrůznější výjevy, od porodů do vody přes fetišistické kostýmové techtle až po obskurní a někdy vydařené hudební počiny.

Přesně takto jsem zakopl o Boy Harsher. Bezstarostně proklikávám nejrůznější tracky ze sfér EBM, post-punku a synthwavu. Po chvíli na mě z doporučení čumí obskurní rudý cover s kolosální cifrou zhlédnutí.

Šlo o singl „Pain“, který se momentálně pyšní číslem čítajícím něco nad 5 milionů posluchačů. Naštěstí pro interpreta je věc poměrně vhodným reprezentantem jeho typického zvuku. Valí se na nás chytlavý minimalistický synťák opředený o mělké hlukové prvky, strojové bicí a éterický vokál. Celé to dohromady zavání elektrickou gotikou, Lynchovským noirem a v neposlední řadě neonovým cyberpunkem.

Boy Harsher opravdu zní jako začouzená diskotéka brzké dystopie. Pulsující beaty, smyslné syntezátory a evokativní zpěv Jae Matthews vytváří atmosféru futuristických uliček z „Blade Runnera“. Zní to jako tragická romance dvou zbloudilých replikantů. Zní to jako Sagvan Tofi s pilotkami a hřebenem v zadní kapse džínů stojící pod blikajícím nápisem zaflusaného klubu.

Ale vážněji. Boy Harsher s neobyčejnou lehkostí vracejí feeling osmdesátkových goticko-tanečních kultů. Představte si nabasovanější a přímočařejší hity Visage, jednoduché, avšak bezostyšně líbivé rytmické linky New Order nebo třeba hitové melodie Dead or Alive. To vše v aktualizovaném zvukovém kabátě nové synthwaveové vlny, které vévodí interpreti jako Perturbator, Carpenter Brut nebo Dance with the Dead.

„Careful“ je logickým následujícím krokem v diskografii dua. Produkce je od předešlého dlouhohrajícího počinu „Yr Body Is Nothing“ vyzrálejší. To samé platí i pro songwriting. Deska působí uceleněji. Jednotlivé tracky jsou kvalitativně vyváženy více než kdy předtím a i na minimalistickém základě nabízejí rozmanitou škálu zvuků, temp a nálad. „Face the Fire“ hned po intru představí plíživější a subtilnější přístup k syntetické hře, zatímco následující „Fate“ tasí hudební melodrama se svižnějším tahem na branku.

Ke středu alba se blížíme do typičtějších hudebních rovin projektu. „LA“ se nechává vést nízkou synťákovou linkou a rychlým strojovým tempem. To se nemění ani na následující „Come Closer“, na které se tradiční rovnice dua ještě o kousek více osekává, ale i přesto žene album kupředu.

Boy Harsher

Vše pokračuje v poměrně podobném duchu až k ambientní mezihře „Crush“, u které si někdo nejspíše od monotónních bicích oddychne. Většina ale spíše bude chtít ihned přejít do diskotékové hypnózy, a tak raději ihned přepnou další věc „Lost“, která navrací smyslnou a vláčnější náladu začátku desky.

Careful by BOY HARSHER

„Careful“ je bezpochyby nejvyzrálejším počinem Boy Harsher. Ukazuje posluchači, jak široká škála chytlavých tracků se dá tvořit pomocí hrstky základních, ale plně funkčních stavebních prvků. Deska může nudit maximálně v okamžicích, kdy spadá do sonických ploch bez bicích. Jde totiž o momenty, které nejsou základní devízou kapely, a i přesto že nejsou řemeslně zvládnuté zrovna mizerně, jde jednoduše o věci, jaké od interpreta neočekáváme, a proto je vlastně ani nechceme. Ambientnímu ražení naštěstí deska věnuje jen zanedbatelný fragment hracího času. Z drtivé části tak jde o skvělou, electrogoth jízdu, kterou by si žádný příznivec zakouřeného, neonem protkaného diska neměl nechat ujít.


Kant Kino – Kopfkino

Kant Kino - Kopfkino

Země: Norsko
Žánr: EBM / synthpop
Datum vydání: 13.1.2017
Label: Alfa Matrix

Tracklist:
01. Kant Kino v3.0
02. Real
03. Closer.
04. NIMBY
05. Control
06. Köbner Phenomenon
07. Annihilate
08. Wrong
09. Belief
10. Want
11. Step Up
12. Maybe
13. Substaat
14. Nag Gag (Slower)

Hrací doba: 53:13

Odkazy:
web / facebook / twitter

Norští Kant Kino mě poprvé výrazně zaujali před čtyřmi lety s vydáním svého druhého dlouhohrajícího alba „Father Worked in Industry“. Sice mi nějakou dobu trvalo, než jsem jej zvládnul plně strávit, ale navzdory počáteční nedůvěře jsem se s ním nakonec moc skamarádil a určité skladby si z něj rád pouštím dodnes, občas jej otočím i celé. Našel jsem si v tom jakousi zvláštní atmosféru, která mi skutečně zachutnala. Snad i díky tomu, že nebyla lehce zachytitelná a hmatatelná na první poslech, mi deska vydržela takovou dobu a rád se k ní vracím.

Pokračování s názvem „Kopfkino“ dorazilo až letos, tedy po čtyřech letech od svého předchůdce. Jak je vidět, album vyšlo již v polovině ledna, nyní máme začátek srpna. Důvod, proč sepsání recenze trvalo takovou dobu, je vcelku nasnadě – tentokrát jsem se nechtěl s verdiktem unáhlit, takže jsem „Kopfkino“ nechal patřičně uzrát, leckdo by mohl říct, že i přezrát, ale mně to nevadí. Na Sicmaggot jsme totiž nikdy nepořádali závody, abychom měli recenzi napsanou honem rychle a ideálně ze všech nejdřív. Přijde mi rozumnější veřejně prezentovat pevně daný názor utvořený poctivým, klidně i dlouhodobým poslechem, než vypouštět instantní prvotní dojmy. A tento přístup mi v případě „Kopfkino“ říká, že novinka na „Father Worked in Industry“ nemá.

Netvrdil bych, že je můj dojem z „Kopfkino“ špatný. Spíše takový rozhádaný, rozporuplný. Nacházejí se tu výborné nápady a skvělé pasáže, z nichž lze jasné vycítit, že Kant Kino talent určitě mají a že skvělá předchozí nahrávka nebyla jen náhodným vzepětím sil. Na druhou stranu mám i mnohé výhrady, které mi požitek z poslechu výrazně srážejí.

Jednou z největších z těchto výhrad je, že Norové svou muziku mnohdy zbytečně zpomalují. Prostě mě trochu irituje a mrzí, když Kant Kino nasadí krásně hitový beat a konečně se trochu rozjedou, aby poté zcela nepochopitelně otočili a výborně rozehranou píseň zabrzdí. (Ne)nádherným příkladem tohoto přístupu může být třeba druhá „Real“. Zato hned následující „Closer.“ podobný osud naštěstí minul, tudíž se hned od prvních poslechů jedná o jednu z nejlepších položek poměrně bohatého tracklistu čítajícího celkem 14 kousků o souhrnné délce necelých 54 minut. Komu by to jen tak mimochodem nestačilo, ten si může pořídit ještě výpravnější edici „Kopfkino“, kde najde druhý disk „Komakino“ a na něm dalších 15 tracků, hlavně remixů a různých alternativních verzí. Já osobně však podobným záležitostem tak úplně neholduji, tudíž jsem se věnoval pouze standardní edici.

Což mě přivádí k tomu, že bychom se měli vrátit k hlavnímu obsahu „Kopfkino“. Slušelo by se totiž zmínit, že v některých jiných písničkách naopak určité zjemnění nijak nevadí. To se týká třeba „Control“, jíž zpěvnější refrén vyloženě sluší. Dalším takovým případem je „Wrong“, byť ta už je o stupínek níže. Naopak příliš jistý si nejsem například u „NIMBY“, kde mě jednou podobně stavěný refrén obtěžuje, zatímco při dalším poslechu nevadí.

Kant Kino

Vedle „Closer.“ a „Control“ bych k vrcholům dále zařadil skvělou „Want“ a dvojici „Maybe“ a „Nag Gag (Slower)“, které obě zaujmou zapracováním dámského zpěvu. Vcelku příjemná je nakonec i „Step Up“. Na druhou stranu spektra bych naopak postavil nudnou „Köbner Phenomenon“, „Belief“, na níž mě nebaví vokální linky, zoufalou, až vyloženě otravnou „Substaat“ nebo nijaký otvírák „Kant Kino v3.0“.

Jak vidno, „Kopfkino“ je jako na houpačce. Norové někdy svůj mix měkčího EBM a synthpopu dokážou vybalancovat do vysoce zábavné podoby, jindy už přesáhnou hranici a dostanou se do míst, kdy se z příjemně poslechovky stává otravná hudba. Na druhou stranu, musím ocenit, že ani nyní se Kant Kino téměř nikdy neuchylují k laciné sladkosti. Celkové resumé je asi takové, že určité písně z „Kopfkino“ si tu a tam klidně pustím. Kompletní album už nejspíš ne.


Centhron – Allvater

Centhron - Allvater

Země: Německo
Žánr: EBM / aggrotech
Datum vydání: 24.3.2017
Label: Scanner

Tracklist:
01. Marschiert, ihr Hunde
02. Skullfucker
03. Raubtier
04. Frontschwein
05. Deutsches Land
06. Sie will
07. For Victory
08. Einherjer
09. Blitzkrieg
10. Allvater
11. De Sade
12. Hetzer
13. Valhall

Hrací doba: 51:19

Odkazy:
web / facebook

Centhron nejsou žádní jemnocitní sráči. Naopak, na EBM poli hudebně patří k těm větším divočákům a jejich produkce je občas tak zběsile taneční, až se s přehledem blíží spíš k aggrotechu. Nicméně – je skutečnost, že se umím pořádně rozkančit, postačující k vytvoření dobré hudby? Dočasně možná ano, ale nebude to trvat napořád, protože opakovaný vtip přestává být vtipný, však to přece všichni známe.

Letošní deska „Allvater“ v jádru není nějak zásadně horší než kterákoliv ze starších nahrávek Centhron. Už od přelomového nářezu „Roter Stern“ z roku 2009 si parta okolo Elmara Schmidta drží takřka totožný zvuk, což ještě nevadilo na následujícím „Dominator“ (2011), ani na dalším „Asgard“ (2013), které zabodovalo díky množství dobře napsaných hitů. Jenže na minulém „Biest“ (2014) už začalo být cítit jisté vyčerpání nastolené receptury. „Allvater“ tento trend zvrátit nedokázalo a trpí tedy podobnými neduhy jako jeho přímý předchůdce.

Jde o to, že jakmile člověk Centhron sleduje delší dobu, kapela jej nyní nemá čím překvapit. A když už se nějaké osvěžení objeví, jde vlastně jen o jednorázový detail, jenž je z obecného hlediska vesměs bezvýznamný. Konkrétně na „Allvater“ se jedná především o skladbu „De Sade“ nacházející se ke konci alba. Zde se objeví vysoký čistý „operní“ ženský vokál, což je, slouží-li mi dobře paměť, v tvorbě Centhron naprostá novinka. Jenže vzhledem k omezenému použití je zcela jasné, že se jedná o jednorázový experimentík použitý pouze pro potřeby jedné určité písně.

Jinak je „Allvater“ plné standardního electro-rachotu, na jaký už jsme od Centhron zvyklí. To znamená nekompromisní rytmickou stránku (v tomto směru skupině značně pomáhá, že její zvuk nestojí pouze na mašinkách, ale že jej vyztužuje i baskytara), charakteristický extrémní vokál (Elmar již tradičně vřeští, jak kdyby mu sám Satan dráždil prostatu) a výrazné synťákové melodie, které jsou však v některých momentech až moc vlezlé. To se týká třeba refrénů úvodního fláku „Marschiert, ihr Hunde“ nebo třetí „Raubtier“ – v obou případech se jedná o zbytečné zjemnění jinak slušně rozjetých válů. Docela otravný mi přijde taktéž ústřední motiv devátého kusu „Blitzkrieg“ – rytmicky to možná šlape, ale když už kapela jako Centhron pojmenuje nějaký svůj song „Blitzkrieg“, očekával trochu větší nátěr než jen jalové znásilňování syntezátoru korunované nezáživným refrénem.

Abych ale nepřeháněl a nedělal z Centhron úplně neschopné píčuse, musím uznat, že pár v cajku tracků se na „Allvater“ taktéž urodilo. Paradoxně navzdory tomu, na co jsem žehral zkraje recenze, jsou nejzábavnější ty nepřekvapivé a úplně přímočaré kusy, kde Němci nad ničím nepřemýšlejí a míchají svůj EBMkový kotlík v tempu přísného diktátu. Věci jako „Skullfucker“, „Frontschwein“, titulní „Allvater“ s pomalejším rozjezdem nebo primitivní patriotická vypalovačka „Deutsches Land“ makají vcelku obstojně a jejich skutečně největším problémem je, že tohle všechno už jsme od Centhron slyšeli mockrát. V poslouchatelnu jsou i pomalejší a/nebo šlapavější písničky „Sie will“, „For Victory“ a „Valhall“ – seřazené nejen dle pořadí, v jakém se na albu vyskytují, ale i dle vzestupně kvality – ačkoliv koule mi ani jedna z nich nijak výraznější netrhá.

Takže jak si tedy „Allvater“ vlastně stojí? Na jednu jsem recenzi začal stížnostmi, abych posléze slušnou řádku písní pochválil nebo přinejmenším vzal na milost. Možná to zní poněkud schizofrenicky, ale ono to vlastně přesně takhle je. „Allvater“ se navzdory pár zbytečně hloupým motivům poslouchá dost dobře a při správně (čti: vysoké) hlasitosti muzika Centhron pořád umí kopat. Jenže – a tím se okruhem vracíme opět na začátek – už se z toho prostě stal kolovrátek. Kdybych na kapelu narazil až nyní a „Allvater“ bylo prvním setkání, nejspíš bych hovořil jinak, ale za stávajícího stavu se stejně vždycky radši vrátím k „Roter Stern“ nebo „Asgard“.


Grausame Töchter, Isiolia

Grausame Töchter, Isiolia

Datum: 27.5.2017
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Grausame Töchter, Isiolia

Akreditaci poskytl:
Sanctuary

Dvakrát Grausame Töchter v Praze a pokaždé musel mít koncert o několik měsíců odložen. Před třemi lety to bylo kvůli operaci hlavní dračice, ale když nakonec Aranea Peel 20. listopadu 2014 v klubu Kotelna v pražské Hostivaři vystrčila na všechny přítomné frndu a pochcala pódium, bylo jasné, že tahle akce je instatní kult. Dobový report jsem tenkrát zakončil prohlášením, že byste neměli váhat, jestli budete mít někdy příležitost tohle vidět, a že ani já váhat nebudu, až se naskytne možnost jí znova – a to si pište, že to tak bylo, že jsem ani na chvíli nedumal, jestli jít podruhé. Posledně se čekání na odročené vystoupení vyplatilo a nepochyboval jsem o tom, že i tentokrát by nemělo být zdržení čtyř měsíců (tentokráte z důvodu nemoci v rodině) něčím, kvůli čemu si Grausame Töchter nechat ujít.

Německé ďáblice už dávno předchází jejich pověst něčeho, co se živě nevidí na každém rohu, a legenda o předchozí erotické rychtě v Hostivaři také udělala své, takže tentokrát byla Nová Chmelnice plná. A dovolím si říct, že Grausame Töchter ji nezklamaly a předvedly to, co chtěli všichni vidět. Byly kozy, obscénní hadry, v nichž by se styděly snad i pornoherečky, spousta lascivních tanečků, zhusta dávkovaná dekadence, opět nechybělo pokřtění pódia močí, ruka v rozkroku, pistol v rozkroku, hrátky s nožem, striptýz, masturbace se strap-on dildem… jednoduše kvalitní intelektuální podívaná ve všech ohledech!

Jedna věc ovšem v porovnání s minulým koncertem přece jenom trochu zklamala. Zatímco minule Grausame Töchter přivezly i cello, hojně využité na tehdy aktuální desce „Glaube Liebe Hoffnung“, a bicí, tentokrát muzika hrála v podstatě všechna z cédečka a živě se vesměs jen zpívalo. Plus tam teda měly i baskytaru a kytaru, ale to spíš pozlátko, protože tam na ně holky šumařily odhadem tak v každém třetím songu a stejně ještě jela druhá linka nástroje z podkladů. To nic moc, abych pravdu řekl, hlavně ty živé bicí tomu kurevsky chyběly, protože muzika díky tomu nekopala takovým způsobem, jak by měla.

Ale z jistého úhlu pohledu možná dobře. Když se totiž výjimečně chopily nějakých nástrojů i dvě doplňující zpěvačky, tak si člověk přál, aby toho radši nechaly a jenom se dál kroutily a sem tam něco vřískly do mikrofonu. V jedné písni si třeba nasadily úchylné klaunské masky a vzaly do rukou bubínky, což bylo dost utrpení, protože jedna jela totálně mimo rytmus a druhá do toho pro jistotu nemlátila vůbec. Nicméně alespoň sama Aranea Peel byla bezchybná a její zpěv je perfektní i živě, navíc k drzé hudbě kapely výborně sedí i její afektované teatrální přehrávání.

Grausame Töchter

Řekl bych to asi tak, že v roce 2014 se víc hrálo, letos to bylo větší divadlo. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, co se na pódiu odehrává, mají oba přístupy Grausame Töchter něco do sebe. Stejně tak musím zdůraznit, že navzdory jmenovaným neduhům jsem se ani minutu nenudil, vystoupení mělo sakra velký tah na bránu a nijak zvlášť jej nepoškodila ani vynucená desetiminutová přestávka po osmi písničkách kvůli technickým problémům (ano – technickým problém jednoho z těch dvou nástrojů, haha). Když se člověk smířil s tím, že hudba je z větší části reprodukovaná, tak zbytek už byly jen detaily, které nebránily tomu si vystoupení užít.

Když už jsem zmínil písničky, asi by se slušelo ztratit pár slov i o nich. Grausame Töchter předvedly celkem dvacet skladeb a pro velký úspěch poté ještě jednou zopakovaly vypalovačku „Ich darf das!“. Kromě toho zaznělo hodně kousků z poslední desky „Vagina dentata“, třeba titulní věc, „Ich liebe meine Vagina“, „Annika ist tot“, „Los, Schlampe, ficken geht immer!“ nebo „Fette Katzen“. Z minulého „Glaube Liebe Hoffnung“ se objevil taktéž titulní flák, „Mensch und Tier“ nebo „Ficken ist ein schlimmes Wort“, jestli mě paměť nešálí.

Veškerá obscénnost Grausame Töchter s sebou ovšem přináší i jistá úskalí, jímž je spousta čumilů – vůbec je nezajímá muzika a přišli se podívat jen na kozy. První řadu obsadilo komando starých fotrů, kteří ani nijak neskrývali, že mají muziku úplně v prdeli, a celý set jen žhavili foťáky a kamery, zoomy na rozkroky a prdelky. Docela to vypadalo, jako kdyby dorazili jen proto, aby si pořídili kvalitní matroš a druhý den měli u čeho honit. Hele, já se taky rád podívám na holky, co se nestydí, ukážou cecky a do rytmu zběsilé elektroniky si honí gumový klacek, proč ne, ale i kdyby se tam kroutily jen oblečené, bavilo mě to pořád. Prostě mi připadá, že hudba Grausame Töchter je natolik dobrá a zajímavá, že si takovýhle povrchní přístup nezaslouží. Ani náhodou nejsem nějaký moralista, a jak už jsem řekl, taky se mi to s těma kozama líbí víc, ale tohle zběsilé natáčení některých jedinců bylo jednoduše trapné. Naopak respekt si zaslouží Diskopíča, někdejší ozdoba koncertů Vanessy, která se ukázala v publiku a držela basu s kapelou – taky ukázala svoje boule pod tričkem.

Nedokážu říct, jestli byl lepší tenhle nebo tři roky starý set. Oba měly mnoho společného, a přesto byly docela jiný a každý svůj. Z hudebního hlediska spíš lepší minule, z vizuálního měl o kousek navrch asi ten letošní. Rozhodně se mi to ale líbilo i tentokrát a příště jdu rozhodně znovu.

Grausame Töchter

Na úplný závěr ještě pár slov k předskokance. Této role se ujal domácí jednočlenný dámský projekt Isiolia, pro nějž to bylo první živé vystoupení vůbec. Slečna byla hezká, ale i s přivřenýma očima mě její nesmělý setík nijak zvlášť nebavil. Některé skladby byly vcelku fajn, jiné mi připadaly příliš monotematické (což v překladu znamená přílišné omílání jednoho motivu). Jako celek se mi to zdálo zbytečně dlouhé, ve druhé polovině už jsem se fest nudil a vůbec mi nevadilo, když holčina pódium konečně opustila.


Vanessa, Kurkus

Vanessa, Kurkus

Datum: 5.1.2017
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Kurkus, Vanessa

„Dal jsem si nějakou sračku a je mi blbě… takže tancujte, vy zmrdi!“

Jak se zdá, čas domácího EBM kultu Vanessa se opětovně nachýlil. Koncert s příznačným podtitulem „Přijďte si plivnout na náš hrob!“ byl dlouho dopředu avizován jako úplně poslední. To je výzva, jakou lze jen těžko ignorovat, tudíž jinými slovy šlo o povinnost. A zjevně jsem v tom nebyl sám, poněvadž Rock Café bylo našlapané a už před datem konání kapela hlásila vyprodáno. Ale to se dalo čekat, protože Vanessa tenhle klub dokázala naplnit, aniž by při tom končila.

Nicméně vzhledem k tomu, že šlo o poslední vystoupení Vanessy v její historii, mohlo překvapit, že čtveřice Samir Hauser, Miroslav Papež, Tuzex a Jaroslav Stuchlý – doplněna o druhého hostujícího kytaristu Edgara Schwarze ze Schwarzprior – nepředvedla nic skutečně speciálního. Myšleno v tom smyslu, že Vanessa vlastně odehrála svůj standardní koncert, jenž se od těch předchozích, jichž v Rock Café bylo hned několik, nijak zvlášť nelišil.

No, je to na polemiku… na jednu stranu by se k takové příležitosti asi hodilo vytáhnout i nějaké archivní kousky, jaké se v posledních letech moc nehrály, případně hodit jiné songy i z desek nové éry, protože i z „Ave Agony“ a „Antidotum“ se vesměs drhne furt to samé dokola. Na druhou stranu by ovšem byla škoda, kdyby naposled nezazněly ty nejvíc zásadní kulty jako „Kolumbie“ nebo „Jimmy Jones“, kdyby chyběla Diskopíča nebo novější hity, jejichž kvalita je ostatně dost dobrá na to, aby se vyrovnala letitým flákům z raného období. A ono co si budeme povídat, všechny tutovky a povinné tracky stejně nebyly a skutečně zamrzelo, že naposledy chyběl „Fízl na speedu“ nebo „Bisociál“. Ale to berte spíš jen jako takové přemítání, nikoliv kritiku, protože po konci vystoupení jsem rozhodně odcházel spokojený!

V souvislosti s tím, že to bylo naposled, mohla trošku překvapit ještě jedna věc. Taková příležitost svádí k tomu udělat nějakou show, aby to bylo echt legendární a mluvilo se o tom. Nicméně i v tomto ohledu Vanessa odehrála relativně cudné vystoupení, v němž měla jednoznačně navrch hudba nad laciným divadélkem. Ale onu cudnost samozřejmě berte s rezervou, bavíme se o Vanesse, takže byl prst v krku a zvracení, bylo šňupání „bílého prášku“ přímo na pódiu, bylo házení živých červů mezi lidi při „Jedu do pekla“, byla i již zmiňovaná Diskopíča ve „Spolkni ďábla“. Mimochodem, jestli někdo netuší, kdo nebo co to je Diskopíča, nechť si ráčí vygooglit obrázky, bude se vám to líbit.

Vanessa

První část vystoupení ubíhala jako ďábel, Vanessa se s ničím nesrala, na nic se nečekalo a notoricky známé pecky padaly v ostrém tempu. Snad jedině mi přišlo, že Tuzexova kytara byla až příliš nahlas, ale naštěstí ne natolik, aby se s tím nedalo žít. Navíc – kdo někdy v posledních letech pár koncertů Vanessy navštívil, jistě si už zvykl, že leckdy to živě bývá dost rock’n’roll, takže vlastně nic zvláštního. Většině písniček to navíc nijak neškodilo, snad jen „Vyvrhel“ a „Kolumbie“ mohly vyznít líp (byť je pravda, že první jmenované trochu uškodilo, že šla hned po „Fuck B.“, což je naživo ultimátní rozjebávačka). Ale to jsou vlastně jen detaily, protože jako celek to kurevsky makalo a Vanessa nezněla jako kapela jednou nohou v hrobě. Jasně, dost zvuků jede z mašin, ale to je asi na jinou debatu. Každopádně, „Ahoj, chcípni“, tedy finální kus základního setu, přišel dost rychle. Však to znáte, jak čas ubíhá relativně…

Setlist Vanessa:
01. Intro
02. Prokopat se ven
03. Alobalista
04. Zrcadla
05. Buď Jidáš
06. Fuck B.
07. Vyvrhel
08. Král noci
09. Smutný pán
10. Holky z gymplu
11. Tragikomix (instrumental)
12. Jan Stihomam
13. Jedu do pekla
14. Flashback
15. Spolkni ďábla
16. Ahoj, chcípni
– – – – –
17. Dobře organizovaná tlupa
– – – – –
18. Jimmy Jones
– – – – –
19. Kolumbie

Samozřejmě nikdo nepochyboval, že bude následovat přídavek, který také následoval, ale v něm se to bohužel začalo až moc kouskovat. Po každém přidaném songu totiž Vanessa opustila pódium, aby se na něj nakonec vracela třikrát. Navíc to už chvíli skoro vypadalo, že poslední „Kolumbie“ ani nebude, protože Samir Hauser, jenž si někdy v půlce setu šlehnul (sáček s matrošem měl připraven v pohotovostní poloze v kapse saka – a právě díky němu padla v úvodu citovaná hláška), už totiž sotva stál na nohou a vypadal, že má docela dost. Na druhou stranu, aspoň to bylo finále hodně Vanessy a její pověsti – patetické loučení by se k téhle formaci beztak nehodilo. Zato ilegální substancí posilněný Hauser, který s maniakálním výrazem v očích vrčí svoje hnusné texty, a pak vypadne bez rozloučení, bez zamávání, to je vlastně odpovídající tečka za koncertní kariérou legendy.

Před Vanessou se ještě jako předskokani objevili slovenští Kurkus. Popravdě řečeno, před jejich ohlášením coby supportu jsem o jejich existenci ani netušil a před koncertem jsem se po tvorbě nijak nesháněl s tím, že se nechám překvapit na místě. A musím říct, že to překvapení bylo! Trojice předvedla extravagantní vzhled i extravagantní muziku, která sama o sobě nebyla moc tvrdá (i když živě, kde vyzní skoro všechno trochu divočeji, to taky v některých momentech hezky kopalo), ale byla hodně zajímavá. Kurkus hráli bezmála hodinu a musím uznat, že jsem se bavil fakt hodně, i když jsem ty písničky slyšel prvně v životě. Všichni tři muzikanti byli něčím zvláštní, každý měl svůj styl a jeho výkon byl super. Moc fajn záležitost, určitě si to seženu k podrobnějšímu poslechu!


Project Pitchfork – Look Up, I’m Down There

Project Pitchfork - Look Up, I'm Down There

Země: Německo
Žánr: dark electro / industrial / EBM
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Trisol

Tracklist:
01. Into Orbit
02. Titânes
03. Propaganda Child
04. Blind Eye
05. Pandora
06. Look Up, I’m Down There
07. Volcano
08. Sunset Devastation
09. Open with Caution
10. Furious Numbers
11. Exile
12. Sky Eye

Hrací doba: 54:09

Odkazy:
web / facebook / twitter

S počtem odsloužených let na hudební scéně se povětšinou snižuje kadence nových desek a mezery mezi jednotlivými dlouhohrajícími položkami diskografie se prodlužují. Důvodů může být mnoho – klesající invence a skladatelská potence, rozvaha a snaha přijít s vyzrálým materiálem nebo kupříkladu nepotřeba se hnát honem kupředu, když už máte svoje pozice vydobyté a vaše kapela má nějaké jméno. Může jít o kombinaci vícera možností, klidně může jít i o něco dočista jiného a nic z právě jmenovaného nemusí být pravdivé. Přesto se zdá, že ono pořekadlo o menším počtu nahrávek s přibývajícími roky je takřka obecně platné a většina skupin jej splňuje.

Výjimky se však samozřejmě najdou a Project Pitchfork mezi takové zcela jistě patří. Němci právem už dávno patří mezi legendy elektronické muziky, dali této scéně množství alb a množství skvělých skladeb. Mohlo by se zdát, že s takovým statusem by si klidně mohli dovolit jen požitkářsky vychutnávat plody své dřívější práce, která začala před čtvrtstoletím, a pouze tu a tam věnovat fanouškům novou, patřičně vybroušenou desku.

Jenže s tím na Project Pitchfork nechoďte, kapela je nezastavitelná a pořád to do lidí hrne pod tlakem. Koncertní činnost nijak nezanedbávají a ještě v posledních letech – počínaje „Dream, Tiresias!“ z roku 2009 – stíhají vydávat docela rychle nová alba, dost často jen po jednom roce, maximálně po dvou. A to ani nemluvě o tom, že jednotliví členové mají další projekty. Však třeba Dirk Scheuber letos vydal sólový počin „The Me I See“ a není tomu zas tak dávno, co Peter Spilles ještě dělal prímovou diskošku se Santa Hates You (jejichž činnost už asi byla ukončena poté, co se Peter a Jinxy rozešli jako partneři… čekám, kdy založí projekt své nové holce… anebo by v Santa Hates You mohl střídat zpěvačky podle toho, se kterou roštěnkou zrovna randí, to by byla kvalitní frajeřinka!).

Jednoduše řečeno, je toho dost a bohužel už se to začíná projevovat na kvalitě jednotlivých počinů. Třeba „Black“ z roku 2013 bylo dost příjemné a některé písničky tu byly silné, ale následující, o jeden letopočet mladší „Blood“ už mě příliš nezaujalo. Když tak o tom přemýšlím, „Blood“ jsem všehovšudy slyšel jen jednou a letmo, ale nějak jsem nikdy nedostal chuť dát si další dostaveníčko. Což může i nemusí být chyba samotné nahrávky, nemělo to být přímo její hodnocení. U letošního alba „Look Up, I’m Down There“ už jsem se ale zařekl, že tentokrát se na to nevyseru a recenzi si dám…

Na rovinu – novinka rozhodně mohla být lepší, než je ve svém aktuálním stavu. Project Pitchfork jsou samozřejmě příliš zkušená a ostřílená kapela, aby do světa pustili regulérní sračku, přesto na mě „Look Up, I’m Down There“ nepůsobí úplně nejpřesvědčivějším dojmem.

„Into Orbit“ není žádným energickým otvírákem, možná trochu překvapivě se jedná spíš o pomalejší věc, ale melodie je vcelku příjemná a díky refrénu je to v cajku. Poté přicházejí dva největší hity a zároveň vrcholy celé kolekce. „Titânes“„Propaganda Child“ jsou parádní kusy, s nimiž Project Pitchfork ukazují, že i v roce 2016 pořád umí napsat výborný song. Poté už ale následuje sešup. „Blind Eye“ ještě není vyloženě hloupá, ale oproti dvěma předchozím peckám je to citelný propad.

„Pandora“ je ovšem na hraně a jde o první track, jenž si říká o přeskakování. Bohužel zdaleka není tím nejhorším, protože hned záhy přichází příšerná dvojice „Look Up, I’m Down There“ (ještě titulní song, ty vole!) a „Volcano“. Především ta druhá je hnus jako prase a nezaslouží si nic jiného než mocnou nenávist. Jasně, já samozřejmě vím a beru, že Project Pitchfork nejsou a nikdy nebyli ultimátní divočáci, že to není žádná aggrotechová rychta a že i pomalejší skladby k nim patří, ale nějakou hranici by to mít mělo. Třeba kytarová linka ve „Volcano“ je prostě hrozně kýčovitá a bleju z ní, kdykoliv si na ni jen vzpomenu. Velmi chabý dojem zanechává i „Sunset Devastation“, takže trochu hratelná je až „Open with Caution“, byť o žádný zázrak se rozhodně nejedná.

Je to tedy až závěr nahrávky, který opětovně trochu vyspraví náladu. „Furious Numbers“ má několik povedených syntezátorových linek a baví mě i refrén; rychlejší „Exile“ dokáže vlít něco málo energie do již dávno zkornatělých žil posluchače. Finální „Sky Eye“ pak ukazuje, že když se chce, tak to jde i pomalu.

Project Pitchfork

Několik dobrých písniček „Look Up, I’m Down There“ bezesporu přináší. Především „Titânes“ a „Propaganda Child“ jsou super, jejich poslech si dokážu užít a mám při nich pocit, že přesně něco takového chci od současných Project Pitchfork slyšet. Jenže podívám-li se na album jako na celek, nemohu se zbavit dojmu, že by Němcům přece jenom prospělo, kdyby trochu zvolnili tempo a nesypali ven jednu desku za druhou. Kdyby namísto tří řadovek vydali za pět let jednu, kde by se nacházely jen ty nejpovedenější kousky, tak by to byla arcišleha. Jenže za současného stavu je to prostě… no, mohlo a mělo by to být o dost lepší, jakkoliv se „Look Up, I’m Down There“ při přeskočení (řekněme) tří songů poslouchat dá.