Archiv štítku: Eine Stunde Merzbauten

ESM – nESMysl

ESM - nESMysl

Země: Česká republika
Žánr: industrial / noise / experimental
Datum vydání: 17.7.2017
Label: Napalmed

Tracklist:
01. HlaSlova (Slabý text)
02. Svět L.O.M. (Volná improvizace na blikající světlo)
03. Žlivě/mrdvě v štúdiu Pon Terex (Neomezující výrony bez nápadu)

Hrací doba: 68:31

Odkazy:
web / bandzone

K recenzi poskytl:
ESM

Domácí hlukový matador Radek Kopel a jeho družina Eine Stunde Merzbauten nijak nezahálí, což v překladu znamená, že i v letošním roce musí ušní ústrojí posluchačů trpět další záchvěv jejich zvrhle-uměleckých choutek. A jako vždy se nabízí otázka, zdali půjde o trýznění pouze v přeneseném slova smyslu – tedy plynoucí z extrémnosti a experimentálnosti muziky, jakou Eine Stunde Merzbauten produkují – anebo o trýznění doslovné – tedy dané nižší kvalitou předkládaného materiálu. Jakkoliv si totiž nezasvěcení mohou ťukat na čelo a nemusí to chápat, i v improvizovaném hlukovém bordelu existují různé stupně kvality.

Eine Stunde Merzbauten si až doposud udržovali velice důstojnou úroveň. Především album „E.S.M.“ bylo skutečně povedené. Minulé „ByloNebyloRybaNaruby“ mělo své mouchy, ale zejména druhá část s názvem „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“ rozdělená do 97 stop byla dobrá. Nejnovější majstrštyk „nESMysl“ měl teda rozhodně na co navazovat. Je to navázání (E)SMysluplné, nESMyslné, nebo snad dokonce (E)SMyslné?

No, jak se to vezme. Respektive přijde na to, o jaké části „nESMyslu“ se zrovna budeme bavit. Deska je totiž rozdělena do tří stop, jejichž kvalita a v jednom případě i přístup jsou značně odlišné a nevyrovnané. To nejhorší přijde hned na začátek. „HlaSlova (Slabý text)“ by šlo z jistého úhlu pohledu chápat jen jako předehru k následujícímu obsahu, byť nepřekvapí, že má tato sedm a půl, což je tak akorát poměr, když regulérní skladby trvají přibližně půlhodinu. Respektive tedy nikoliv předehru, nýbrž předmluvu.

Celých sedm a půl minuty je totiž vyplněno recitací neotřelých slovních spojení, což by asi bylo v klidu, kdyby to mělo minutu, maximálně dvě. Poslouchat tohle ovšem sedm a půl minuty se dost dobře nedá, a to i navzdory skutečnosti, že mnohé obraty jsou skutečně zajímavé. Vydržet to prostě nejde, sorry. Na rovinu se přiznávám, že „HlaSlova (Slabý text)“ jsem zvládnul poslechnout jednou, zdůrazňuji: JEDNOU, a víckrát už jsem na to neměl swag. Veškeré další poslechy „nESMyslu“ jsem tedy vždy začínal až s druhou stopou „Svět L.O.M. (Volná improvizace na blikající světlo)“.

„Svět L.O.M. (Volná improvizace na blikající světlo)“ již Eine Stunde Merzbauten – respektive ESM, jak zní alter ego kapely pro toto album – představuje v poloze, na niž je posluchač již zvyklý. Tedy industriálně-noisová suita, jíž pevnou rukou vládne improvizace a oslava anti-hudebních zvuků. Obecně vzato, tohle je za mě naprosto v pořádku, ale… ani „Svět L.O.M. (Volná improvizace na blikající světlo)“ nakonec nemohu chválit. Hluková vrstva písně je poměrně v pohodě, ale zcela náhodné nerytmické bicí údery pod ní jsou tak vysoce nelibozvučné, až mi to skutečně vadilo.

ESM - nESMysl

Chápu, že může znít divně, když si člověk stěžuje na nelibozvučnost zrovna u takové muziky, nicméně… jsem úplně v pohodě s extrémní hlukovou náloží, ale poslouchat tohle mě spíš sralo. Pokud mělo jít o další krok k tomu, jak posluchače rozhodit a připravit mu skutečně nekomfortní zážitek, pak tomu rozumím. Nekomfortně jsem se během „Světu L.O.M. (Volné improvizace na blikající světlo)“ skutečně cítil. Ne však v tom pozitivním slova smyslu. Na druhou stranu musím dodat, že ve druhé polovině se skladba zlepší (nemohu ovšem s určitostí říct, jestli je hudebně zajímavější, nebo jsem si zvyknul, anebo jsem jenom otupěl) a že výjimečně vykouknou i tóny akustické kytary, které v noisu zapůsobí docela svěže. Propříště klidně víc takového crossoveru hluku a jemných nástrojů.

Jestli něco na „nESMyslu“ skutečně stojí za pozornost, je to až závěrečná kompozice „Žlivě/mrdvě v štúdiu Pon Terex (Neomezující výrony bez nápadu)“. Zde již ESM začnou hlučit mnohem nekompromisnějším způsobem, tudíž píseň působí víc jako kýžená noisová očista než jako nESMyslná improvizace či test posluchačových nervů. Až zde konečně cítím nějaký (E)SMysl, protože tohle už je hlučení dle mého gusta. Těžké, plné nepříjemných pískajících ruchů a především ve druhé půli i s patřičně temnou atmosférou, kterou nastolí hluboké tóny v pozadí. Super.

ESM - nESMysl

Obecně vzato jde jako vždy říct, že Eine Stunde Merzbauten si udržují svou auru vysoce neobvyklé skupiny, která si s naprostým gustem lebedí v místech, kam se obyčejné kapely bojí byť i jen nakouknout. A jen to samo o sobě je samozřejmě nutno cenit. Nicméně takový přístup s sebou nese jistá rizika, že ortodoxní improvizování a experimentování nemusí být vždy stravitelné, a to ani pro lidi, kteří něčemu takovému fandí a poslouchají to rádi. To je dle mého i případ „nESMyslu“, jehož první dvě stopy jsou mimo. Třetí kus je ovšem kvalita a dokáže uspokojit touhu po kvalitním hluku.


eE eS eM – ByloNebyloRybaNaruby

eE eS eM - ByloNebyloRybaNaruby

Země: Česká republika
Žánr: noise / industrial / experimental / improvisation
Datum vydání: srpen 2016
Label: Napalmed

Tracklist:
I. LiveAtRybaNaruby
01. KdybyBylyVPrdeliRyby
02. NemuselyByBytRybniky

II. JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba
03.-17. [untitled]
18. PytelNa(cu)Raky
19.-65. [untitled]
66. 666
67.-87. [untitled]
88. NaziFunksPunkOff!
89.-98. [untitled]
99. Outro

Hrací doba: 71:31

Odkazy:
web / bandzone

K recenzi poskytl:
Eine Stunde Merzbauten

Hlukový matador Radek Kopel a jeho kumpáni jsou neúnavní. Od doby svého vzniku Eine Stunde Merzbauten posluchače nijak nešetří a každý rok nabídnou minimálně jednu nahrávku, přičemž každá jedna z nich je více než vhodná k zodpovědnému trýznění sluchovodů a snad nejen jich. Člověk se ještě ani pořádně nestačil vzpamatovat z dubnového počinu „E.S.M.“ vydaného pod lehce pseudonymem ExSxMx a už je tu další dávka zvukového arcipekla – a opět pod trochu jiným jménem, tentokráte jako eE eS eM. Ale není se čeho bát, na svou dávku noisu si přijdete, ať už se to jmenuje jakkoliv.

Nějaký laik by si při pohledu zdálky mohl snad i pomyslet, že se na „ByloNebyloRybaNaruby“ ukrývá nějaký koncept – zcela evidentně rybí koncept. Ale zasvěcení vědí, že očekávat něco takového by byla absolutní naivita, protože u Eine Stunde Merzbauten je všechno trochu jinak a tenhle projekt se pojmu kapela samozřejmě vymyká takovým způsobem, až by toto označení bylo snad hanlivé.

Přesto – „ByloNebyloRybaNaruby“ je rozděleno na dvě části. Ta první nese název „LiveAtRybaNaruby“, a jak už její název napovídá, jedná se o živý záznam. Ten byl pořízen v klubu Rybanaruby v Praze, výsledkem čehož jsou dvě – hanba mě fackuje při tomhle pojmenování – písně „KdybyBylyVPrdeliRyby“ a „NemuselyByBytRybniky“. Ničeho se ho však nebojte, na nahrávce není vůbec poznat, že se jedná o živé album – s výjimkou jediného momentu v podobě potlesku na konci „NemuselyByBytRybniky“.

Druhou částí je pak 36minutová – opět mě fackuje hanba – kompozice „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“, která je rozdělena do 97 stop, z nichž naprostá většina je nepojmenovaná. Jedinými výjimkami budiž majstrštyky „PytelNa(cu)Raky“ (18), „666“ (66), „NaziFunksPunkOff!“ (88) a „Outro“ (99).

No, ale ve finále je samozřejmě úplně šumák, jak se co jmenuje, jak dlouho to trvá, kde to bylo natočeno nebo jestli jde o koncertní či studiovou nahrávku. V konečném důsledku je totiž beztak všechno brajgl jako svině. Eine Stunde Merzbauten je záležitost, o níž dost dobře nejde pořádně psát, panč dycynky skončíte u prohlášení, že to není nic jiného než prachsprostý bordel, jehož hlavním poznávacím znamením je nezřízená improvizace a jehož snad nejdůležitějším smyslem existence je pobavení samotných Eine Stunde Merzbauten při vyluzování těch nejvíc pošukaných zvuků, pískotu, vazeb, rachotu a dalších akustických laskomin.

Dobrá, trochu jsem to přehnal, něco mále přece jen napsat lze. Tak především – „LiveAtRybaNaruby“ mě příliš nebaví. Na minulém „E.S.M.“ šlo – s notnou dávkou nadsázky – nalézt jakousi hudebnost, což byla vlastně docela příjemná změna. Jasně, pořád to znělo, jak když vás šuká kůň do ucha (ne, že bych to reálně zkoušel), ale ten poslech mě, nebojím se hrdě a drze prohlásit, bavil. „LiveAtRybaNaruby“ je v obou svých částech noisový námrd, v němž Eine Stunde Merzbauten do posluchačů hustí pazvuky bez ladu a skladbu. Tu a tam z té improvizace na povrch vytane trochu zajímavější pasáž (třebas třináctá až patnáctá minuta „KdybyBylyVPrdeliRyby“), ale vzato kolem a kolem to není žádné terno.

Eine Stunde Merzbauten

Náladu ovšem vyspraví „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“. Většina z oněch 97 stop má dvacet vteřin nebo lehce přes dvacet vteřin, přesto se tu najdou i relativně zajímavé momenty jako třeba hity číslo (dle tracklistu, ne v rámci kompozice) 49, 57, 58, 63, 64 (v těchto dvou se dokonce ozvou náznaky dejme tomu psychedelie), 70 nebo 71. Anebo je to třeba všechno furt ten samý bordel a jen mně mrdá v uších, takže tam slyším, co tam není. Ale to nic nemění na mém názoru – jakkoliv to u daného žánru může znít zcela iracionálně, ale „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“ se mi skutečně líbí víc.

Samozřejmě, „ByloNebyloRybaNaruby“ je hlukařina jak řemen. Tato věta je všeříkající a celý počin dostatečně hodnotí i popisuje zároveň. Vezměte si z toho, co uznáte za vhodné, protože za oním prohlášením se skrývá „je to zajímavé“ stejně jako „je to naprostá kokotina“. Hádám, že svou variantu si  zvládnete vybrat sami a mě k tomu nepotřebujete.


ExSxMx – E.S.M.

ExSxMx - E.S.M.

Země: Česká republika
Žánr: industrial / experimental / drone / noise
Datum vydání: 1.4.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Evu svrbí míca
02. Elementary School Mamlases
03. Emen Stahl Moon
04. Echte Schlechte Madhausen / Electro Save Mode

Hrací doba: 79:22

Odkazy:
web / bandzone

K recenzi poskytl:
Eine Stunde Merzbauten

Jeden z největších šílenců české hudební (?) scény opět útočí. Jistě, je tu i pár dalších hlukařů, ale asi jen těžko najdete někoho, kdo by v přístupu dokázal trumfnout Radka Kopela, krále domácího noisu, jenž terorizuje posluchače a v neposlední řadě i nebohé recenzenty (není problém si pomocí mistra Googla dohledat nejednu opravdu vtipnou recenzi, kde je vidět, že autor vůbec netušil, která bije) pravidelnou dávkou antihudebního überpekla již od 90. let. Nicméně, král je mrtev, ať žije král. V momentě skonu Napalmed, suverénně nejkultovnějšího jména, jaké kdy Česká republika dala hlukovému světu, se zrodil a odkaz převzal nový projekt, jehož smyslem života je opět skřípění, lomození, pískání, hluk a nezřízená improvizace. Zprzněním jmen Einstürzende Neubauten a Merzbow tak vznikli – Eine Stunde Merzbauten.

A jak vidno, Eine Stunde Merzbauten se mají čile k světu a od svého vzniku v roce 2014 servírují již čtvrtou penetraci ušních bubínků kovovými pazvuky. Svou historii projekt načal deskou „7305“ a loňský rok se nesl ve znamení dvou splitek. Letos se však Kopel a jeho industriální družina vracejí pod pseudonymem ExSxMx opět s plnohodnotným materiálem, jehož hrací doba činí strašidelných 80 minut. Ale tak zrovna u noisu na těch stopážích zas tak nezáleží… buď to někdo nedá ani pět minut, anebo mu ta osmdesátka problém nedělá, nic moc mezi tím asi není.

Středobodem nové desky je jistojistě mamutí kompozice (dá-li se to vůbec kompozicí nazvat… dost pochybuju, že to někdo komponoval, haha!) „Elementary School Mamlases“. Ta dosahuje skutečně respektuhodné délky 43 minut, což se tváří jako kurevská výzva. O to víc mě překvapilo, že tentokrát se to poslouchá – no, vlastně vcelku v pohodě. Tak nevím, jestli už jsem za ty roky fakt tak otrlý dobytek, anebo nám Radek (a.k.a. RaK a.k.a. Uspá Watch a.k.a. ElektRachot a.k.a. ElektRandall a.k.a. ElektRek) měkne.

Ne, teď už vážně. Pro obyčejného smrtelníka je to samozřejmě pořád smrt a ani nemusíte být na úrovni, kdy žerete produkci Jarka Šimka, abyste po poslechu „Elementary School Mamlases“ začali krvácet z uší, nosu, očí jakož i prdele a pohlavních orgánů. Na druhou stranu, jak v rámci tvorby Napalmed, tak i na „7305“ už vznikla mnohem větší hluková zla… ale na třetí stranu, tím spíš má tohle blíž k opravdové hudbě. Ale ani „hudebnost“ (haha!), ani větší „stravitelnost“ (hahaha!) nemyslím nijak ve zlém, pořád je to nálož jako sviňa – ale lze si to užít, vyžívá-li se člověk v takovém zvěrstvu.

Spíš než čistokrevný hlukový atak je „Elementary School Mamlases“ freejazzovou saxofonovou masturbací, pod níž Kopel přikládá industriálním skřípotem. Ale pozor, zas tak převratná věc to v rámci Radkovy muziky není a už z éry Napalmed existují počiny, s nimiž jde nalézt paralely – stačí vzpomenout třeba „Noisax Jazzostrial Fractamental“. Ale zpátky k „E.S.M.“. Až po více jak půlhodině nezřízené avantgardy se konečně spustí řádný hlukový hell, jenž celou experimentální suitu vygraduje (skutečně ano!). Tohle bych povinně pouštěl všem hipsterům, aby konečně slyšeli, jak zní alternativa – ze srand typu „Elementary School Mamlases“ by se jim oholily vousy a Club-Mate by zkyslo!

Eine Stunde Merzbauten

Jmenovaný kolos je sice skutečně kolosální, avšak stále tvoří „jen“ cca dobrou polovinu celkové stopáže „E.S.M.“. Zbylé skladby sice nedosahují tak monumentálních délek, ale i přesto se nesou v obdobném duchu jako 40minutový monolit. Noise tu sice je, ale o něco větší roli tentokráte hraje industrial až drone. A stejně jako v „Elementary School Mamlases“, i do ostatních tracků promlouvají další hostující nástroje. V „Echte Schlechte Madhausen“ je to opětovně saxofon, zatímco v úvodním hitu „Evu svrbí míca“ (tuze roztomilý název) a „Emen Stahl Moon“ to jsou – housle. I takový nástroj zní na „E.S.M.“ povětšinou tak experimentálně, jako by na to nehrál člověk smyčcem, ale spíš Satan svým žaludem, nicméně vedle toho se zde v několika vzácných momentech vyskytuje věc vskutku nevídaná, neslýchaná. Považte sami, lidičky, asi ve dvou (nejspíš slabších) chvilkách zde lze zaslechnout i náznak melodie! Poslední položku pak tvoří skrytý song „Electro Save Mode“ (na CD součástí stopy „Echte Schlechte Madhausen“), což je cca čtyřminutové pištivé týrání synťáku.

V jednu chvíli jsem použil pojem „stravitelnost“ – to je, tvrzení o těch asi dvou několikavteřinových melodií navzdory, samozřejmě nutno brát s velkou nadsázkou. Spíše to bylo myšleno tak, že „E.S.M.“ není taková ta masa nejextrémnějšího hluku. Jak již padlo, novinka je víc industrial a drone s freejazzovou příchutí a onen echt noise tam je až tak v závěsu. Což jednak nemusí být (a není) špatně, druhak je to furt šílenost až za roh, kterou zmáknou jen chrabří jedinci. A tak to má samozřejmě být, toto není muzika pro vyměklé moče.

ExSxMx - E.S.M.

Nebudeme si nic nalhávat, recenze na Napalmed / Eine Stunde Merzbauten / skoro i noise obecně jsou vlastně jen dvojího typu. Půlka lidí vůbec nemá šajnu, co to kurva je, a vyplodí písmenkový zvratek bez většího smyslu o tom, jak to nějak skřípe, ale poslouchat se to nedá – prostě aby nějaký text vyšel, když do redakce přišlo cédéčko. Druhá půlka lidí nechce vypadat jak zaprodanecká mrdka, co nerozumí umění a avantgardě, tak vyplodí recenzi, jak to krásně skřípe, jaký je poslech očista a jak v tom objevili smysl existence, sáhli si na dno, pohlédli do nitra lidské duše a další sračky. Já nehodlám dělat ani jedno. Poslech jsem si užil, fakt a upřímně jo, mě tyhle hlukové chlívky baví, ale nebudu vás tahat za fusekli – katarzí jsem si neprošel a regulérní poslouchání, že by se k tomu člověk vracel a vychutnával jemné nuance, vážně nehrozí. Čas od času ovšem nezaškodí dát si nějakou šílenost, takže jsem si naposlouchávání „E.S.M.“ (nebojím se to říct, vlastně zopakovat) užil, a až Eine Stunde Merzbauten pustí do světa další 80minutový opus, tak věřím tomu, že si to užiju taky. Je to málo? No to hej – není!

P. S. Nezapomeňte si všimnout, že každá skladba má iniciály – „E.S.M.“!


Paprsky inženýra Garina, Eine Stunde Merzbauten

Paprsky inzenyra Garina Praha 2015 poster
Datum: 23.1.2015
Místo: Praha, KC Kaštan
Účinkující: Eine Stunde Merzbauten, Paprsky inženýra Garina

V pátek 23. ledna se v Praze 6 odehrál menší industriálně-hlukový večírek, který ovšem nakonec nebyl tak malý, jak jsem předpokládal. Ne snad, že by se v domu U Kaštanu sešly stovky lidí, ale vzhledem k poměrně malým prostorům bylo dost plno a dostat se k baru pro pivo byl v některých momentech docela těžký úkol. Nicméně na koncertech samozřejmě není nejdůležitější to, co se děje na baru, nýbrž to, co se děje v sále a na pódiu. Večer nabízel celkem dvě jména – domácí industriální veličinu Paprsky inženýra Garina a hlukový revival band Eine Stunde Merzbauten, který se sice tváří jako docela nové jméno, ale všichni zasvěcení vědí, že vznik téhle chásky nemá na triku nikdo jiný než RadekNapalmed, což je (vlastně byla) zase noisová domácí veličina.

Jako první byly na svůj výstup nachystány Paprsky inženýra Garina, avšak ještě předtím, než k tomu došlo, proběhlo čtení básní, jemuž dělali podmaz dva členové Paprsků. Nevím, jestli má vůbec cenu, abych to nějak hodnotil, jelikož asi nemám dostatečné vzdělání (nebo cokoliv jiného, co je na to potřeba), abych hodnotil poezii… což ale vlastně nemám ani hudby, tak je to asi jedno. Tak či onak, nemůžu tvrdit, že bych v tom vodopádu metafor takhle z voleje a bez času se zamyslet viděl nějaký hlubší smysl, ale na druhou stranu zase nejde tvrdit, že by to byla nuda. Tomu napomáhalo i to, že ono čtení netrvalo moc dlouho a po třech nebo čtyřech (už si nevzpomínám přesně) kouscích byl úvodnímu výstupu konec.

Už během poslední básně na pódium nastoupily Paprsky inženýra Garina, přednašeč se přesunul do publika a čtení plynule přišlo ve vystoupení, které – vzpomínám-li si správně – začalo hutnou skladbou “Nepokoje”. Dál už jsem ale – snad jedině s výjimkou “Na čí?”, kterou fakt nejde nepoznat – jednotlivé písničky příliš nevnímal, protože co si budeme povídat, na koncerty Paprsků inženýra Garina člověk nechodí proto, aby si poslechnul nějaké oblíbené hitovky. Jejich koncerty jsou spíš o celkové atmosféře toho industriálního randálu všech přítomných plechů a barelů, kde je vizuální zážitek na stejné úrovni jako jeho audio kolega.

Ono pro někoho, kdo Paprsky inženýra Garina ještě neviděl a jde na ně poprvé, musí být docela sranda už jen pohled na pódium, kde kromě bicích, dvou kytar, baskytary a vokálu nechybělo ani několik sudů a barelů a spousta různých plechů, do nichž v některých momentech třískalo skoro všechno, co mělo ruce, aby později nastoupilo i kladivo nebo úhlové brusky, které při vůni páleného plechu zasypávaly pódium i přední řady lidí sprchou jisker. A aby toho náhodou nebylo málo, při (tuším) třetí skladbě se na poměrně malé pódium vměstnal desátý muzikant, který do industriální kakofonie přidal saxofon. Všechny monotónní rytmické plochy podporované deklamujícím vokálem i těch několik melodičtějších momentů fungovaly na výbornou, psychedelická atmosféra se dala krájet, muzikantské nasazení z toho sálalo (kecy, že bouchání rourou o plech není muzika, si schovejte pro svoji babičku!) a proti tomu všemu už byla černobílá projekce jen takovým bezvýznamným bonusem, který člověk stejně pomalu ani nestačil vnímat. Hodina uběhla jako nic, přesto během ní Paprsky inženýra Garina stihly svojí intenzitou s přehledem ponížit všechny black metalové skřety, na jejichž koncertě jsem byl předchozí den.

Co si budeme povídat, celý večer byl především o Paprscích inženýra Garina – ty byly skvělé a po konci jejich vystoupení by mohl člověk s klidem odejít dostatečně intelektuálně nasycen (pozor, tohle nebyla ironie!), protože už viděl to stěžejní. Přesto jsem samozřejmě zůstal, jelikož jsem byl zvědavý i na Eine Stunde Merzbauten, byť moc dalších takových nebylo a zatímco během Paprsků inženýra Garina byla v sálu hlava na hlavě, během setu Eine Stunde Merzbauten zůstala většina těch hlav na baru. A i mnozí z těch, kdo třeba přišli ze zvědavosti z vedlejší místnosti nakouknout, docela rychle utekli…

Samotné Paprsky inženýra Garina nejsou úplně lehká hudba a jistě to není pro každého, přesto když to posloucháte, jsou to stále písničky s nějakou strukturou a vývojem. Eine Stunde Merzbauten je ovšem úplně jiný level, pojem “skladba” v jejich slovníku nenajdete a jejich performance je nemilosrdným noisovým terorem, přičemž ten teror je myšlen v podstatě doslova. Čtyřčlenná sestava ve složení vokál, vokál, banjo (jo, fakt banjo!), pult+vokál a velká spousta krabiček a efektů se s ničím a nikým nesrala a ze zvukovky plynule přešla do absolutního marastu. Stěna hluku neměla ani začátek, pomalu ani konec ne a místa k odpočinku neměla určitě. Eine Stunde Merzbauten jeli totální výplach a ani na vteřinu v něm nepolevili… inu, není divu, že před tímhle náletem lomozu nejeden člověk utekl. Snad jen banjo-master na svůj nástroj drnkal se stoickým klidem, jeho kolegové však do svých mikrofonů řvali s viditelným nasazením… Radek se většinou věnoval spíš čudlíkům, ale občas si i on vzal do ruky krabičky a začal do ní vřeštět, což navíc často doprovázel skákáním na své dva spoluřvouny.

Upřímně by mě zajímalo, jestli to mají pánové alespoň částečně nějak sehrané, anebo Eine Stunde Merzbauten předváděli čistou hudební improvizaci, ale spíš to vypadalo možnost číslo dva – s tím, že jediná domluvená věc je signál pro konec. Signál přišel po nějaké půlhodince a takřka ze vteřiny na vteřinu přešel absolutní zvukový brajgl do naprostého ticha. Dál už zbývalo jen zatleskat, proboxovat se na bar vrátit sklenici od piva a vydat se na cestu domů…


Eine Stunde Merzbauten – 7305

Eine Stunde Merzbauten - 7305
Země: Česká republika
Žánr: noise
Datum vydání: 3.7.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Žádná hudba znamená hluk [Napalmed cover]
02. Deutsch Rum im Wasserturm [Einstürzende Neubauten cover]
03. Japahnis [Merzbow cover]

Odkazy:
bandzone

K recenzi poskytl:
Eine Stunde Merzbauten

Česká industrialová, potažmo noisová scéna už vyplivla do světa slušnou řádku zajímavých jmen. Mezi její nejvýznamnější členy patřila i dlouholetá stálice Napalmed, ke které jsem si paradoxně našel cestu až poměrně nedávno, pár měsíců před jejím koncem, který nastal letos v červnu, přesně dvacet let po založení tohoto tělesa. Jeho hlavní představitel RadeK.K. však nelení a svoji tvorbu přetavil do projektu, který nazval Eine Stunde Merzbauten. Kdo má alespoň povědomí o zahraniční industriální scéně, je mu jasné, že z názvu to čiší satirou a rozklíčovat konkrétní jména, tedy Einstürzende Neubauten nebo Merzbow, je to nejmenší. Kapela sama se představuje posluchačům jako cover na výše zmíněné interprety, takže jsem byl upřímně vážně zvědavý, co z toho vlastně vyleze, když někdo chce coverovat hluk.

V první řadě nutno uznat, že graficky zatraceně dobře. Černočerný digipack, černý lesklý tisk na černém matném podkladu působí jednak nenápadně, jednak hodně zvláštně a dost originálně (to prostě musíte držet v ruce, obrázek u článku vám o jeho podobě neřekne prakticky nic). Kromě toho, že při bližším prozkoumání je příjemný na pohled i na omak, ve svém nitru skýtá pár fotografií a poskytuje naprosté minimum informací. Při špatných světelných podmínkách těžko čitelný název jak uskupení, tak alba, případně skladeb, které jsou na disku všehovšudy tři, přičemž pojmenování jednotlivých kusů si v ironii nijak nezadá s názvem kapely. Ze jmen “Žádná hudba znamená hluk”, “Deutsch Rum im Wasserturm” a “Japahnis” mi i ještě teď chtě nechtě cukají koutky a když jsem je spatřil prvně, neměl jsem daleko od toho, abych popadal dech.

Ale k hudbě. Nebo alespoň ke hluku. Tři skladby mají celkem nějakých 80 minut, disk je tak vyplněn prakticky bezezbytku. Nicméně vzhledem k tomu, že jsou technicky spojeny v jeden track, jsem se nezaobíral tím, jak je která dlouhá. Já nevím, jak noise posloucháte vy, pokud vůbec, ale já si prostě pustím nahrávku a nechám ji na sebe působit, samostatné skladby, jsou-li, mě moc netrápí, takže mi to bylo v zásadě jedno. 80 minut se tvářilo jako výzva, nicméně šel jsem do ní s chutí a slušnou porcí zvědavosti s tím, že jsem pořádně nevěděl, co můžu očekávat.

Říct, že to je bordel, jak se sluší a patří, je víceméně nošení dříví do lesa. Jasně, že to je bordel, krucinál. Hodina dvacet strávena v jeho přítomnosti ale utíká překvapivě docela rychle a kolikrát jsem byl překvapený, že už je zase konec. Rozhodně to nebylo proto, že bych nedával pozor, ostatně, to vám tahle nahrávka ani nedovolí. Ale má v sobě to něco, co od noisu tak nějak očekávám a co nejde slovy tak docela vystihnout. Dokáže mě pohltit a nepustit, provést perfektní mentální klystýr a vypnout. Nechat se unášet nabuzenou představivostí na hlukových špičkách a vlnách bílého šumu, případně v minimalistických plochách kovového řinčení.

Vzhledem k tomu, že každá ze tří písní je coverem na některé z uskupení (Napalmed, Einstürzende Neubauten a Merzbow), je deska zároveň proměnlivá. Skladby pořádně ani nejsou odděleny – náznaky by byly, skladby se spíše prolínají, díky čemuž celá deska přirozeně plyne, a sic vám ve střední části dává vydechnout, úvod a závěr jsou přinejmenším stejně brutální a jdou až na dřeň podstaty. Aby bylo jasno, až na kost jdou všechny tři skladby, z nichž každá jedna se snaží nějakým způsobem obsáhnout základní stavební kameny, ono nitro hudby každého coverovaného interpreta a nějakým způsobem je interpretovat vlastní cestou. Ano, skutečně je tu předmětem coveru interpret a jeho tvorba jako celek, nikoliv jednotlivé skladby, což ani v jednom případě nad není možné. Funguje to ale výborně a mě to upřímně baví.

Minimálně většina stopáže, ne-li celá, je totiž skutečně cover a ne pouhé vykrádání, takže Eine Stunde Merzbauten nabízí na jednotlivá tělesa vlastní pohled a druhá skladba “Deutsch Rum im Wasserturm”, cirka půlhodinová variace Einstürzende Neubauten na trochu minimalističtější téma a bez vokálu, mě zaujala asi nejvíc. Díky svému “napjatému” klidu před závěrečnou bouří mi dává nejvíc prostoru a deska není jeden hlukový klystýr. Uznávám, vokál mi tam podvědomě trochu chybí, na druhou stranu čistě instrumentální podoba mi v rámci celku sedí víc. Ono samotné nic, ticho, kterým se rozléhá dunění, řinkot kovu, řezání a další pazvuky, je hypnotické samo o sobě a dokázalo si mě získat prakticky ihned. Do zbylých dvou skladeb jsem pronikal trochu pomaleji, i přesto mi ale nedokázaly poskytnout tolik silných momentů, přičemž nejvýraznější je pak samotný závěr alba. Stejně tak mám dojem, že Eine Stunde Merzbauten mohli skladby pojmout víc po svém. Chápu, že v případě hlukové stěny to jde asi hůř než u minimalističtějších kompozic, ale prostě mi v nich chybí to něco navrch, co není jen další, byť kvalitní bordel, ale zkrátka to něco, s čím bych se mohl identifikovat. Výplach je to solidní, pro domácí poslech ale raději sáhnu one-man projektu Mhnunrrn.

Obecně mám ze “7305” dojem, že Eine Stunde Merzbauten jej nahráli především jako oznámení o své existenci, první vlaštovku, za kterou budou následovat další. To samozřejmě není špatně – nějak se začít musí, a pokud to ale tohle banda dotáhne k nějakému solidnějšímu ksichtu (hlavně v případě hlukových stěn), budu jen rád. Protože sic se představili a zaujali především humorným konceptem, potenciál na tvoření solidního hluku bezesporu mají. Ostatně, dvacet let existence a vývoje Napalmed je zárukou, kterou by byla chyba podcenit a na další směřování projektu jsem vážně zvědavý. Číselné hodnocení si protentokrát odpustím, neboť v případě “7305” podle mě postrádá smysl.