Archiv štítku: Eivør

Koncertní eintopf – duben 2018

Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra, Sekhmet
Nejočekávanější koncert měsíce:
Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra, Sekhmet – Praha, 1.4.


H.:
1. Eivør – Praha, 20.4. (event)
2. Big|Brave, Blues for the Redsun – Praha, 15.4. (event)
3. Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra, Sekhmet – Praha, 1.4. (event)

Onotius:
1. The Body, Uniform – Praha, 25.4. (event)
2. Primordial, Moonsorrow, Der Weg einer Freiheit – Praha, 21.4. (event)
3. Godspeed You! Black Emperor – Praha, 19.4. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra, Sekhmet – Praha, 1.4. (event)

Cnuk:
1. Discharge, Mörkhimmel, Restriction, Gomora, Controlled Existence – Praha, 26.4. (event)
2. Godspeed You! Black Emperor – Praha, 19.4. (event)
3. Rusty Laskier, Nikander, Pacino – Praha, 27.4. (event)

H.

H.:

Jediný dubnový koncert, na nějž jsem si prozatím koupil lístek, a u nějž lze tudíž předpokládat, že se takřka s jistotou dostavím na místo, je vystoupení faerské zpěvačky Eivør Pálsdóttir. Abych řekl pravdu, asi mám její tvorbu naposlouchanou o dost méně, než by si zasloužila, ale to, co z ní znám, se mi líbí opravdu hodně. Dost na to, aby mi to za to stálo za zvednutí ánusu a vyražení do koncertního víru, což je činnost, jejíž obliba mě dávno opustila. Mám pro vás ale jednu špatnou zprávu – pokud byste chtěli jít také a ještě nemáte lupen, nejspíš si můžete nechat zajít chuť, protože je už nějakou dobu vyprodáno.

V těsném závěsu bych pak doporučil 15. duben, kdy se v pražském klubu Underdogs‘ objeví kanadské trio Big|Brave. Jestli vám to nic neříká, neváhejte si zde nalistovat nedávnou recenzi na jejich album „Ardor“, které jsem fest vychválil. Jako support navíc zahrají Blues for the Redsun, což je aktuálně asi nejtěžší a nejpomalejší domácí kapela.

Na konec vypíchnu blackmetalového apríla. Sice tu nevidím žádnou must-see věc (i z toho důvodu, že vše už jsem viděl, většinou několikrát), ale dohromady je kombo Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra a Sekhmet dost lákavé. Především díky Infernu, jehož pozice je v roli headlinera je navzdory zahraniční účasti jednoznačně oprávněná.

Onotius

Onotius:

Nejzajímavějším vystoupením dubna bude nejspíš pražská zastávka experimentálně sludgemetalového dua The Body, kteří disponují tak mocným zvukem, že zkrátka nebude úniku. Naživo jsem s nimi zatím neměl tu čest a proslýchá se, že je to zážitek vskutku patřičný, takže nezbývá než otáčet desky jako „No One Deserves Happiness“ či „I Shall Die Here“ a přemítat, jak mohutné zúčtování to nakonec bude. Myslím ale, že zklamán nebudu.

Dále rozhodně je třeba doporučit pražské vystoupení Primordial po boku Moonsorrow – a co je zajímavější – Der Weg einer Freiheit, jejichž loňská deska je solidní moderní blackový matroš. Irští headlineři údajně mají vystoupení silná – a já trestuhodně ještě žádné neviděl, nezbývá než doufat, že mi zbudou chechtáky a budu to moci tentokrát změnit.

Do třetice by určitě měla padnout zmínka o surově post rockových Godspeed You! Black Emperor, kteří 19. dorazí do pražského Divadla Archa. Tenhle koncert by mohla být zatraceně slušná psychárna…

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Pokud se něco zásadně nevyjebe, tak bych se rád hecnul do Prahy na Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra a Sekhmet. Spíše se socializovat než řádit, ale koncert by to mohl být povedený. Inferno je ve výborné formě a songy z „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ jsou naživo super i se dvěma kytarami, The Stone mě kvůli velice zajímavé poslední desce lákají hodně a Silva Nigra si dám vždycky rád. Někdo tu „pravicovou scénu“ navíc podpořit musí, když všichni skuteční náglové, pokud se ještě neuchlastali, na tom urputně pracují někde v zaplivaných pajzlech a na koncertě k velikému žalu všech k vidění nebudou (pokud teda netrpíte paranoií, že ano).

Cnuk

Cnuk:

Na duben mám naplánovanou akci v klubu Modrá Vopice, kde se představí britská kultovka Discharge spolu s českými kapelami Restriction, Gomora, Controlled Existence a pro mě nejzajímavější – Mörkhimmel. Tenhle crustový večírek s pionýry Discharge včele bude doufám intenzivní řežbou, a to i přesto, že má konkrétně tahle parta už něco za sebou a jejich sestava, ale i hudební směřování prodělaly obrovské kotrmelce.

Godspeed You! Black Emperor

Druhý odstavec je spíše tipem na příjemný zážitek, a to v přítomnosti experimentátorů Godspeed You! Black Emperor v divadle Archa. Nikdy jsem je živě neviděl, ale věřím, že to co nabízejí jejich desky, dokáže být ještě mnohem silnější v živém provedení. Rozhodně nejde o akci pro každého, ale náročný fanoušek může tuhle událost náležitě ocenit.

A třetí odstavec je rovněž spíše doporučením, jelikož to také bohužel nedám. Tím je vlastně dvojkřest nových alb Rutky Laskier a Nikander v Café V lese. Prvně jmenování pokřtí novinku „Protiklady“, od které lze opět čekat porci atmosférického punku, a druzí jmenování vytasí, mnou velice očekávanou desku „Sekyra prohnaná kolenem“. O té ale více v tradičním eintopfu. Tyto dvě události doplní svým vystoupením tuzemská zajímavost minulého roku Pacino.


Redakční eintopf – speciál 2016 (H.)

H.

H.:

Top5 2016:
1. Urfaust – Empty Space Meditation
2. House of Rabbits – Songs of Charivari
3. Conjuro nuclear – ♄
4. Panphage – Drengskapr
5. Neolunar – Neolunar

CZ/SVK deska roku:
1. Tomáš Kočko & Orchestr – Velesu
2. Hewitt – Plnej zlosti

Neřadový počin roku:
Häxenzijrkell – Des Lasters der Zauberey

Artwork roku:
Viranesir – Dad‘s Choking on My Vomit of His Semen

Objev roku:
House of Rabbits – Songs of Charivari

Shit roku:
Brokencyde – All Grown Up

Koncert roku:
Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016

Videoklip roku:
Eivør – Í tokuni

Potěšení roku:
aktivita Tamáse Kátaie

Zklamání roku:
povrchnost a chabá úroveň české metalové scény

Top5 2016:

1. Urfaust – Empty Space Meditation
Jak jinak lze „Empty Space Meditation“ shrnout, než že Urfaust opětovně potvrdili svou výjimečnost? Za krále roku 2016 je však nevolím kvůli tomu, že dlouhodobě patří mezi mé oblíbence, nýbrž kvůli tomu, že se svou nejnovější deskou jasně ukazují, proč do téhle elity patří. Netvrdím, že je novinka jako celek vrcholem celého snažení Urfaust, ale ohromnou sílu bezesporu má a nelze popírat, že minimálně „Meditatum IV“ patří k jejich nejpůsobivějším skladbám. Koňská dávka nihilismu i ve vašem obýváku!

2. House of Rabbits – Songs of Charivari
Přesně kvůli hudbě, jako je tato, se člověk prohrabává tou ohromnou masou bezejmenných skupin – aby mezi nimi našel perlu typu House of Rabbits. „Song of Charivari“ je mimořádně hravá a po všech směrech neskutečně zábavná záležitost, v níž se mísí vagón různých vlivů do velkého teatrálního kabaretního celku, pro nějž jsou klišé či předvídatelnost zcela cizími pojmy. Avantgardní lahůdka pro opravdové gurmány!

3. Conjuro nuclear – ♄
Pokud mne má děravá paměť nešálí, je Conjuro nuclear jediným uskupením, jemuž se u mě podařilo probojovat se mezi pět vrcholů celého roku třikrát za sebou. Jenže se nedá svítit, tahle zfetovaná kombinace syrového black metalu, darkwave, ambientu a punku je přespříliš lákavá na to, aby šlo odolat. Občas se stává, že člověk v hudbě hledá jistou specifikou atmosféru, pocit, jaký mu žádná jiná skupina doposud nezprostředkovala, dokud na tento konečně nerazí. A jakmile se to stane, nelze se toho dostatečně nabažit. Já jsem jednu takovou unikátní atmosféru našel právě v Conjuro nuclear a dostatečně se nabažit skutečně nejde. Poslechni a pochopíš!

4. Panphage – Drengskapr
Mám pocit, že letos se ke mně loni dostalo nadstandardní množství vysoce kvalitního black metalu, přičemž právě „Drengskapr“ patří k albům, jejichž syrová autentičnost na mě zapůsobila nejvíc. Skoro bych ani nečekal, že v roce 2016 narazím na takto pravověrnou a zpátečnickou nahrávku, která mi uhrane takovým způsobem. Jenže, ty vole, „Drengskapr“ je čirý manifest mrazivé blackmetalové špíny. Atmosféra 90. let nebyla už dlouho tak na dosah ruky jako při poslechu Panphage!

5. Neolunar – Neolunar
Tamás Kátai patří k mým nejoblíbenějším hudebníkům, takže s letoškem jsem nemohl být nespokojen, když naservíroval hned tři nahrávky. Nebývale silná konkurence ovšem zapříčinila, že pouze jedna z nich jen tak tak proklouzla na poslední příčku pantheonu těch nejlepších. Čímž ale nechci říct, že by to nestálo za to! Zvlášť když volba debutu Neolunar mezi trojicí Kátaiových nahrávek byla docela jednoznačná, a to i v konkurenci božské tvorby Thy Catafalque. Tamás pomocí nádherných inteligentních beatů vytepal opětovně neodolatelnou atmosféru, jíž se podléhá velmi snadno.

Neolunar

CZ/SVK deska roku:

1. Tomáš Kočko & Orchestr – Velesu
Nad výběrem do ročního eintopfu vždy v duchu přemítám minimálně tak měsíc, abych si ten výběr nechal v hlavě rozležet a mohl si za ním stát. A i po tomhle vydatném brainstormingu mohu s klidným svědomím říct, že jsem v rámci České a Slovenské republiky loni neslyšel krásnější album než „Velesu“. Úžasné folkové melodie, poutavě napsané vokální linky, chytré texty – a skvělá deska je na světě!

2. Hewitt – Plnej zlosti
Poslech téhle muziky je něco, čím by se člověk asi neměl moc chlubit – ani ne tak kvůli tématu textů, jako spíš kvůli tomu, že je to vlastně buranská hovadina. Když ale budu upřímný sám k sobě, tak žádnou jinou českou (nebo slovenskou) nahrávku jsem v loňském roce neslyšel tolikrát jako „Plnej zlosti“. Horrorcore je v našich končinách díky úspěchům Řezníka na velkém vzestupu, ale nikdo – počítaje i hned několik nahrávek z produkce ZNK – ten žánr loni nehrál tak zábavně jako Hewitt.

Tomáš Kočko & Orchestr

Neřadový počin roku:

Häxenzijrkell – Des Lasters der Zauberey
V kategorii neřadových nosičů byl tentokrát nátřesk, ale prostou vylučovací metodou jsem to zúžil až na dva, tři poslední počiny, mezi nimiž jsem se nakonec rozhodl upřednostnit blackmetalový sabat v podání německého projektu Häxenzijrkell. „Des Lasters der Zauberey“ představuje black metal ve formě, jaká mě sakra oslovuje – syrově, hypnoticky, atmosféricky a působivě. Dostatečným důkazem mých slov budiž skutečnost, že nahrávku už mám doma na CD i MC a později vydané LP už je na cestě!

Artwork roku:

Viranesir – Dad‘s Choking on My Vomit of His Semen
Pokud byste se mě zeptali, co mi na tomhle obalu líbí, tak… vlastně se mi nelíbí. Ale to je asi ten důvod, proč sem patří. Protože na rozdíl od pentagramů a lebek je tohle nějakým způsobem znepokojující a dostatečně úchylné, aby korespondovalo s vlastní hudební náplní „Dad‘s Choking on My Vomit of His Semen“, která je, jak je u Viranesir ostatně zvykem, mocně zvrácená. Snad jen škoda, že obal zůstal černobílý, jelikož barevná verze, jež nějakou chvíli visela na webu Merdümgiriz, byla snad ještě ohavnější…

Viranesir – Dad‘s Choking on My Vomit of His Semen

Objev roku:

House of Rabbits – Songs of Charivari
K nové kategorii objevu roku jsem ostatní donutil já a hnedle jsem si s ní docela zavařil. Mám-li sem skutečně napsat věc, jejíhož objevení v loňském roce si cením nejvíce, musím se chtě nechtě opakovat. Omluvou mi budiž skutečnost, že House of Rabbits je záležitost, která si titul objevu roku rozhodně zaslouží. Jinak si račte nalistovat druhé místo v top5 – ostatně už jen tohle umístění mluví samo za sebe!

Shit roku:

Brokencyde – All Grown Up
Sice mě hodně lákalo vypustit další hejt na Buer, jejichž počínání je monumentálně imbecilní, ale na ně jsem už nakydal dost hnoje a další někdy určitě ještě přidám, proto radši připomenu jinou pekelnou mrdku z poněkud odlišného soudku. Brokencyde jsou a vždycky byli neskutečně příšerná kapela s žumpovou produkcí na pomezí kinder hip-hopu a homoušského screama. Jenže v minulosti vytvořili tracky, které byly tak sračkové, až se tomu člověk musel smát. Na „All Grown Up“ jde ovšem veškerá prdel stranou, protože tohle je naprosto hrozné i na poměry Brokencyde. A to je co říct. Jestli se někomu loni povedlo zhudebnit rakovinu, je to právě tahle parta retardovaných kriplů.

Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016

Koncert roku:

Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016
V koncertním chlívečku tentokrát není vůbec o čem diskutovat či uvažovat. Sortilegia je prostě jedno z nejpůsobivějších (!) koncertních uskupení současnosti. Už z desky mě jejich syrová produkce strašně baví, ale živě je to ještě mnohokrát znásobené, zkurveně intenzivní a pohlcující. Kanadské duo v Praze servírovalo bestiální černou magii, jaká v loňském roce neměla sebemenší konkurenci. Možná, že na vystoupení na Prague Death Mass II vzpomínám s ještě větší úctou, ale tenkrát byla víc tma a především to bylo poprvé. To však nic nemění na tom, že i loni v srpnu se okolo pódia vznášela sama esence Smrti.

Videoklip roku:

Eivør – Í tokuni
Sledování videoklipů už dávno není činnost, která by mě lákala, přesto se loni objevilo přinejmenším jedno dílko, jež sem napíšu moc rád. Eivør Pálsdóttir„Í tokuni“ předkládá nádherné obrazy nádherné přírody, což v kombinaci s úchvatnou hudbou dává dohromady jeden z mála klipových počinů, na něž jsem se díval opakovaně a s chutí. Nehledě na fakt, že si u nás éterická bohyně z Faerských ostrovů zaslouží konečně nějakou zmínku!

Potěšení roku:

aktivita Tamáse Kátaie
Už jsem to nakousl výše u pátého místa královské kategorie nejlepších desek, ale klidně Tamáse Kátaie ocením znovu ještě tady. Jeho hudba mě oslovuje jako málokterá jiná a dovolím si říct, že některé jeho desky mě opravdu hluboce zasáhly. Každý jeho další počin netrpělivě očekávám, tudíž mi vážně udělalo radost, že v posledním roce byl Tamás k nezastavení a vypustil hned tři alba, která jsem si všechna moc rád zařadil do sbírky – sólové „Slower Structures“, bezejmenný debut projektu Neolunar (viz ono páté místo v topu) a „Meta“ od Thy Catafalque. Ve všech případech skvělé věci, k nimž se jistě budu vracet. Nehledě na skutečnost, že nedlouho před začátkem roku 2016 vyšlo pod značkou Thy Catafalque ještě „Sgùrr“. Jinými slovy, měl jsem žně a zcela upřímně jsem si je užil.

Zklamání roku:

povrchnost a chabá úroveň české metalové scény
Sem tam jsem si vůči tomu nenápadnou jedovatou poznámku v nějaké recenzi neodpustil, ale otevřenému pojebu současných poměrů na domácí metalové scéně jsem se doposud záměrně vyhýbal. Nevím, proč tak chci aspoň krátce učinit zrovna nyní, jestli už pomyslný pohár přetekl, zvlášť když to není záležitost jen uplynulého roku, nýbrž několika posledních let. Nicméně mi přijde, že český metal paralyzovala povrchnost, pozérství a falešné přesvědčování sebe sama, že průměrná alba jsou klenot, že koncerty špatných kapel jsou zážitek na celý život a že jakmile si někdo napatlá nějakou sračku na ksicht, hned je to kult. Bohužel to není pravda. Všichni se plácají po ramenou, jak jsou skvělí, lezou si do prdelí a jakoukoliv byť sebemenší kritiku nechce nikdo slyšet, ale realita je myslím poněkud smutnější, než si spousta lidí namlouvá. Na jednu stranu chápu, že se kritika neposlouchá hezky, čemuž rozumím, ale schovat hlavu do písku a nechtít slyšet pravdu není řešení. A to se vztahuje na všechny – kapelami počínaje, přes pisálky, fanoušky konče. Čest oněm výjimkám, jejichž činnost nějakou úroveň má.

Urfaust

Zhodnocení roku:

Každý rok všude možně čítávám, jak to tentokrát byl silný ročník a kolik skvělých nebo dokonce výjimečných nahrávek kde vyšlo. Já osobně takový pocit poslední roky nemám. Výjimečných desek je jako šafránu a náhoda je člověku dávkuje jen po hrstkách. V roce 2016 to bylo vlastně stejné. Jakkoliv to může znít cynicky, celý ten hudební svět si plynul bez větších výkyvů v zajetých kolejí. A divil bych se, kdyby tomu v roce 2017 bylo jinak…