Archiv štítku: ekohoror

Belve feroci (1984)

Belve feroci (1984)

Země: Itálie
Rok vydání: 1984
Žánr: ekohoror

Originální název: Belve feroci
Český název: Divoká zvířata

Režie: Franco Prosperi
Hrají: John Aldrich, Lorraine De Selle

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: WIPFilms.com

(Budou spoilery.)

Eko-horor je svým způsobem docela zvláštní odnož hororového žánru. Prvek strachu zde totiž představuje matička příroda respektive především její fauna. Zároveň má ale tenhle druh hororů nebývalou tendenci sklouzávat do neskutečně sračkových kvalit déčkové kategorie. Kdo z nás nikdy neviděl žádný příšerný biják se směšně digitálními pavouky a ochotnickými hereckými výkony, jako kdyby snad ani nežil, protože nějaká podobná perla by se měla vyjímat na pažbě každého filmového fandy.

Zdá se nicméně, že jakýmsi nepsaným pravidlem eko-hororů je skutečnost, že hlavní roli ve vraždění hraje jeden konkrétní druh, někdy dokonce jedno konkrétní zvíře. Mezi běžně užívané patří vedle již zmiňovaných pavouků třeba hadi, žraloci případně jiná podvodní havěť (chobotnice, pirani), krokodýli (nebo aligátoři), docela časté jsou i krysy, najde se i nějaký ten medvěd a všeobecně oblíbený je hmyz. Nakonec je jedno, jestli jsou daná zvířata (nebo zvíře) zmutované, nasrané nebo to mají prostě v nátuře, scénář je většinou dost podobný – končí to chcípáním lidských chcípáků.

Z tohoto ohledu mi ovšem starý italský kousek „Belve feroci“ („Divoká zvířata“ v české distribuci – vyšlo to u nás na DVD) přijde dost zajímavý, poněvadž na rozdíl od většiny snímků svého subžánru jsou zde hrozbou zvířata jako celek. Do vody se totiž dostane PCP alias andělský prach (tohle snad není spoiler – máte to napsané v informacích o filmu snad v každé filmové databázi na internetu), takže se zvířátka pořádně zfetují a začnou řádit jak… divoká zvířata, haha!

Základem pro události „Divokých zvířat“ je místní zoo, odkud zdrhnou tygři a další kočkovité šelmy, lední medvěd nebo sloni. Jimi to ovšem nekončí, protože se divák dočká i vraždícího psa nebo krys nebo rozzuřeného stáda. O zábavu tedy bude postaráno.

Na „Divokých zvířatech“ ovšem musím hodně ocenit jednu věc – všechna zvířata jsou zde skutečná. Žádné digitální píčoviny nebo náhražky, nýbrž opravdická živá zvířata. Což je moc fajn, člověk by to od starého béčkového skoro-zapomenutého hororu snad ani nečekal. Při samotném zabíjení si sice tvůrci mnohdy pomáhají rychlými střihem mezi detaily, aby toho nebylo příliš vidět, ale i tak mě tahle věc potěšila a dávám za to palec nahoru. Poněvadž natáčení s takovým množstvím zvířat muselo být hodně náročné a protože přinejmenším lední méďa je fakt roztomilý.

Belve feroci (1984)

Zvířecí herci jsou tedy víc než v pohodě, ale trochu horší už je to s těmi lidskými. Znalce italských vypalováků možná potěší Lorraine De Selle („Cannibal ferox“) v jedné z hlavních rolí, pedofily nejspíš potěší, že se jednou mihne pre-teen dívčí cecík, ale na každý pád jsou herecké výkony i napsané dialogy přesně takové, jaké byste čekali od italského béčka z poloviny osmdesátých let. K tomu, že lední medvěd s gepardem hrají lépe než lidé, už snad není moc co dodávat.

Ale jak říkám, nic jiného asi čekat nejde, což nakonec platí i o přímočarém příběhu. Ten mi zas tak nevadil, ale trochu rozpačitý jsem ze závěru, jenž zklame i potěší zároveň (ano, to jde). Přišlo mi docela odfláknuté, jak se scénář s celou situací vypořádá – droga prostě vyprchá, zvířata se zklidní a je hotovo. Na druhou stranu byl příjemný menší finální zvrat (neříká se malému zvratu náhodou zvratek?), protože nejenom zvířata pijí vodu a protože děj se podívá i do školy (víc asi není třeba napovídat), ačkoliv i ten mohl být zpracován ještě o chlup důsledněji. Stejně tak bych uvítal víc zvířecích mordů na úkor dějového kecání, které v hororech stejně většinu lidí nezajímá.

Belve feroci (1984)

Abych to nějak rozumně shrnul, tak mohu říct, že jsem se u „Divokých zvířat“ poměrně bavil. Fakt jo, já mám pro tahle stará béčka prostě slabost. Pokud to máte stejně, nebojte se se podívat taky. Objektivně ale o nijak zásadně dobrý film nejde, není to kultovka, ani zapomenutý klenot. Prostě příjemný průměr, jenž fandy podobných věcí dokáže potěšit, ale běžného diváka neosloví.


Primal Rage: The Legend of Oh-Mah (2018)

Primal Rage: The Legend of Oh-Mah (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: horor

Originální název: Primal Rage: The Legend of Oh-Mah (2018)
Český název:

Režie: Patrick Magee
Hrají: Casey Gagliardi, Andrew Joseph Montgomery

Hrací doba: 109 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Bigfoot neboli Sasquatch mi připadá jako dost dobrý námět pro hororový biják. A nejde tvrdit, že by si toho hororoví filmaři nebyli vědomi, protože těch snímků již v průběhu času vzniklo hned několik. A najdou se mezi nimi i takové bizarnosti jako extra špatné a extra chlupaté (doslova!) sedmdesátkové péčko „The Geek“, které mohu doporučit jen těm z vás, kdo opravdu nevíte co s časem. Velká část těch bigfootovských filmů se nese ve stylu found footage, což je za mě osobně fest nuda, protože zrovna tenhle subžánr mi k srdci vůbec nepřirostl, spíš naopak. Další kopa z toho jsou už od pohledu zdálky totální sračky, takže všehovšudy nám z toho vyleze, že najít horor s Bigfootem, jenž by se mohl pochlubit i nějakou vyšší kvalitou, dá sakra práci. A to ještě není jisté, jestli najdete.

„Primal Rage: The Legend of Oh-Mah“ – což jen tak mimochodem není jediný letošní přírůstek do rodinky bigfoot hororů, zájemci mohou hodit okem ještě po kousku „Big Legend“ – může vzbudit dojem, že právě on by konečně mohl být dobrým hororem s chlupatým lesním opičákem v hlavní roli. Na rozdíl do jiných perel tomuhle filmu evidentně nechybělo alespoň produkční zázemí, takže to celé vypadá trochu k světu, a i když něco hlubšího by od toho čekal asi jen hlupák, pořád tu byla možnost na solidní akční výplach.

V příběhu sledujeme Ashley, jak jede vyzvednout svého manžela Maxe, jenž byl právě propuštěn z vězení poté, co si odpykal svůj trest. Na idylické shledání to úplně nevypadá, ale na všechny rozmíšky rázem zapomenou, když jim cestou zpátky skrze hluboké lesy amerického severozápadu pod auto vběhne člověk. Jdou se podívat a zjistí, že chlápek dostal asi trochu větší rychtu než jen náraz autem, protože je všude pokousaný. Nikdy ale není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Někdo po nich totiž z lesa začne metat šutry a Max dostane jednu čelovku, načež se skácí ze srázu dolů a spadne do řeky.

První část filmu se netváří na nějakou vyloženou sračku. Z velké části i kvůli tomu, že Ashley, přestože je to blondýna, se chová na hororové poměry docela rozumně. Bez váhání skočí do prudké řeky, vytáhne manžela na břeh, poskytne mu první pomoc, rozdělá oheň, aby přečkali noc. Ráno už to ale začne trochu haprovat. Dvojice si už ani nevzpomene na to, že po ní někdo házel kamení. Vůbec jim není divné, že přes noc jim někdo v hlubokém lese, kde by nemělo být ani živáčka, šlohne půlku oblečení. No, dejme tomu. Vydají se na cestu k civilizaci.

Při jejich pochodem lesem už je sleduje opice s kingkongovským komplexem na blondýnky. Jenom sleduje. S útokem počká, dokud dvojice nepotká bandu místních pytláckých vidláků, s nimiž se prvně střetla už na benzínce. Asi protože útočit jen na dva neozbrojené lidi asi není pořádná výzva. Samotný opičák není jen dost chytrý na to, aby si ze dřeva vyrobil brnění a helmu, střílel z luku a používal sekerku, on je taky absurdně tichý a občas má tak trochu teleport. Příklad: bloncka sedí schovaná za kmenem a čeká, až se její bouchač dohodne s bandou pytláků. Bigfoot se k ní přiblíží zezadu, ustřihne jí trochu vlasů, ona se okamžitě otočí, a víc jak dvoumetrová opice – kurva nikde!

Primal Rage: The Legend of Oh-Mah (2018)

Ještě větší mindfucky přijdou v momentě, kdy se do toho začnou míchat indiánská moudra (skeptický šerif, který nakonec prozře a uvěří na síly Matky přírody – v ceně!) a navrch to dodělá přítomnost nějaké uschlé čarodějnice. O závěrečném mega-twistu volajícím po druhém díle ani nemluvě. Obecně bych řekl, že rozumně se rozjíždějící biják doplatil na přílišnou překombinovanost a narůstající počet logických lapsů. Stačilo se držet víc při zemi, vyškrtat pár zbytečných motivů a s nimi i zkrátit stopáž, protože bezmála dvě hodinky jsou zbytečně moc, pohodových 90 minut by na tohle bohatě stačilo.

„Primal Rage: The Legend of Oh-Mah“ tedy nabírá klady spíše jen v detailech. Docela se mi líbil design ústředního opičáka, ten vypadal vcelku cool. Palec nahoru dávám taky za slušný počet krvavých záběrů, před nimiž kamera zbaběle neuhýbá. Chlupáč tu usekne hlavu sekerkou, střílí šípy skrz krky, urve spodní čelist z pantů, rozšlápne hlavu a taky se někomu pohrabe ve střevech. Akorát škoda, že nedošlo na nějakou zoofilní soulož, když už si unesl blondýnu bez kalhot do svého brlohu.

Primal Rage: The Legend of Oh-Mah (2018)

Vzato kolem a kolem se jedná o koukatelnou kravinku. Není to nic zásadního a určitě to má svoje chyby, které nelze přehlížet, ale v dílčích ohledech film projevil i určitou kvalitu a v nuzné konkurenci bigfootovských hororů stále patří k tomu slušnějšímu. Když „Primal Rage: The Legend of Oh-Mah“ neuvidíte, o nic nepřijdete, ale na jedno podívání se to dá. Dvojku nepotřebuju, ale kdyby náhodou vznikla, asi bych ji pro doplnění vzdělání zkouknul.


Rats – Notte di terrore (1984)

Rats - Notte di terrore (1984)

Země: Itálie / Francie
Rok vydání: 1984
Žánr: horor / sci-fi

Originální název: Rats – Notte di terrore
Český název: Krysy: Noc hrůzy

Režie: Bruno Mattei, Claudio Fragasso
Hrají: Ottaviano Dell’Acqua, Geretta Geretta, Gianni Franco, Massimo Vanni

Hrací doba: 97 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Není béčko jako béčko. Pod tímhle označením se většinou rozumí filmy, které jsou v lecčems naivní, mají viditelné nedostatky a nemůžou se pochlubit dokonalou produkcí jako u velkorozpočtových snímků. Na každý pád je tenhle přídomek většinou vnímán spíš negativně, ale podle mě trochu neprávem. I některá béčka jsou totiž – jakoukoliv nadsázku stranou – perly a opravdu povedené filmy. Na druhé straně jsou tu i totální trashe, jejichž sledování se rovná hrdinskému výkony.

Tak či onak, béčkové filmy mívají společnou jednu věc. Ať už jsou dobré nebo příšerné, ve většině případů bývají neskonale zábavné, má-li na to člověk buňky. I když je to absolutní sračka, pořád to může být svým zvrhlým způsobem totální prdel a lze si to užít na plné koule.

Jistě už tušíte, kam tím mířím. I dnes se vydáme do hlubokého béčkového bahna a představíme si film, který je ve všech ohledech naprosto strašný. A přesto je ohromná zábava se na něj dívat! Rovnou mohu říct, že všem milovníkům špatné kinematografie lze „Rats – Notte di terrore“, u nás dokonce k sehnání i na DVD pod názvem „Krysy: Noc hrůzy“, jenom doporučit.

Znalcům stačí prozradit, že tenhle biják nenatočil nikdo jiný než Bruno Mattei, notorický italský béčkař (až céčkař). V jeho filmografii najdete prakticky vše, co si hrdlo fajnšmekrů žádá – špatné horory, tupé akční vypalováky, špatná porna. Prostě talentovaný tvůrce každým coulem. „Krysy: Noc hrůzy“ patří ještě k těm jeho filmovějším počinům.

Snímek půl na půl kombinuje eko horor a sci-fi. Děj se odehrává v roce 2230, 215 let po nukleární válce. Aby lidé přežili, zalezli do podzemí, ale některé z nich to po čase přestalo bavit a vydali se zpátky na povrch. Tím se lidé rozdělili do dvou odlišných frakcí. Na povrchu sledujeme bandu kožených nomádů na motorkách, kteří jako by se sem zatoulali z „Šíleného Maxe“. A navrch se mohou pochlubit kulervoucími jmény jako Lilith, Lucifer, Vévoda, Video anebo Čokoláda. Poslední jmenovaná je jen tak mimochodem černoška. Prostě osmdesátky, tohle by už dneska neprošlo jako rasismus. Stejně jako scéna, kdy na ní vysypou mouku a ona začne řvát, že je bílá.

Každopádně, naše partička přijede do nějakého rozbořeného města a vleze do náhodného baráku. Zdá se, že tu objevili jackpot – je tu jídlo, filtrace vody, ve sklepě dokonce skleník s rostlinami. Jenže brzo je sranda přejde, protože kromě toho je tu také asi tak miliarda agresivních krys, které zanedlouho začnou útočit.

Rats - Notte di terrore (1984)

Celý tenhle biják je tak debilní, že vlastně ani nevím odkud začít. Příšerné herecké výkony jsou samozřejmostí, smrtelně vážně myšlené dialogy také nechtěně generují jednu epickou hlášku za druhou. Pro bijáky tohoto ražení klasika. Nechybí ani logické lapsy a imbecilní chování postav. Nikoho nenapadne jít se schovat do jiného baráku, pořád dokola se zkoušejí zabarikádovat v tom samém domě. A když už se v nějaké místnosti zabarikádují, tak zapomenou zajistit jedno okno (!), aby na ně mohly krysy znovu vletět. A v neposlední řadě – proč mají v roce 2230 na hlavě všichni účesy z osmdesátých let?

Opravdová prdel nicméně přichází až se samotnými krysami. Jejich útoky jsou totálně legendární. Na oběť vždycky spadne jedna krysa, pak druhá, pak třetí… a pak někdo zpoza kamery na herce vysype kýbl plný krys. Prostě pecka. Taky mě straně bavilo, jak u záběru na dvě malé neškodné krysy, které si ničeho nevšímaly a jen po sobě znuděně lezly, hrála kurevsky dramatická hudba a herečky ječely, jak když je na nože berou. Chrabří hoši v kožených gatích pak s krysami svádějí boj na život na smrt… a je to mega-vtipné.

Rats - Notte di terrore (1984)

Myslíte si, že to je všechno? To jste ještě neviděli exkluzivní scénu, v níž krysy vyrážejí dveře. Mrtvolou namísto beranidla! Prostě pecka až za roh, kdo se u tohohle nezlomí smíchy v pase, tak snad ani není člověk a nezaslouží si civět na béčka! Humorných momentů je nicméně o mnoho více a k dokonalosti samozřejmě nesmí chybět i nějaká ta krev, full-frontal obou pohlaví a šokující pointa, vedle níž se může jít i „Planeta opic“ zahrabat.

„Krysy: Noc hrůzy“ je naprosto výstavní trash. Ve všech ohledech naprostá sračka, ale právě to z toho filmu dělá tak lákavou podívanou. Pro průměrného diváka samozřejmě nestravitelné, avšak kdo miluje špatné filmy, neměl by si tenhle skvost nechat ujít.

Rats - Notte di terrore (1984)