Archiv štítku: Elbe

Redakční eintopf – speciál 2018: Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Top5 2018:
1. Altar of Perversion – Intra naos
2. Adaestuo – Krew za krew
3. Eskhaton – Omegalitheos
4. Mare – Ebony Tower
5. Kōenji Hyakkei – Dhorimviskha

CZ/SVK deska roku:
1. Mallephyr – Womb of Worms
2. Rawcvlt – Premonitions of Horrible Things to Come
3. Elbe – Sudety

Neřadový počin roku:
1. Caveman Cult – Supremacía Primordial
2. Necromaniac – Subterranean Death Rising
3. Grave Upheaval – Rehearsal

Artwork roku:
Portal – Ion

Objev roku:
Hwwauoch – Hwwauoch

Shit roku:
Neckbeard Deathcamp & M8L8TH

Koncert roku:
1. Oration MMXVIII: Reykjavík, Húrra & Listasafn Reykjavíkur (Island) 7.-9.3.2018
2. Brutal Assault 23: Josefov, 8.-11.8.2018
3. Volahn, Arizmenda, Blue Hummingbird on the Left, Dolorvotre: Praha, Underdogs‘, 25.1. 2018

Videoklip & film roku:

Potěšení roku:
navštívené koncerty a festivaly

Zklamání roku:
smrt Josefa G.

Top5 2018:

1. Altar of Perversion – Intra naos

Za uplynulé měsíce vnímám nedostatky a plané pasáže desky výrazněji než v čase psaní článku a z elitní pětky je také nejméně poslouchaná. Avšak v recenzi jsem psal, že na mě deska působí jinak než většina hudební produkce, takže když už si na „Intra naos“ vyhradím čas a pozornost, bývá to natolik VELKÉ, až jsem album začal subjektivně vnímat jako blackmetalovou (nebo prostě hudební) odpověď na Jungovu „Červenou knihu“. Ostatně za svými slovy, že se jedná o vznešené a hluboké dílo až numinózních kvalit, si stále stoprocentně stojím.

2. Adaestuo – Krew za krew

Z formálního hlediska je debut Adaestuo takový, jaký jsem očekával, avšak obsah svou silou a velkolepostí moje krotké fantazie překonal. Trojice má mimochodem skutečně natočený materiál pro další dlouhé desky a k tomu ještě dále nahrává a tvoří, takže sledovat další kroky Adaestuo je absolutní, nesvatá povinnost. Peklo je třeba živit.

3. Eskhaton – Omegalitheos

Eskhaton konečně udělali album, jaké jsem od nich očekával a chtěl. Ve prospěch „Omegalitheos“ také svědčí, že stále zůstává v mpchujce, a to z ní promo kopie ve většině případů po napsání recenze mažu. Objektivně by si Eskhaton zasloužili i vyšší umístění, protože tohle album je v mnoha ohledech velký triumf, o kterém si spousta rádoby extrémních kapel může nechat jen zdát. Ideální pro mučení fanoušků podřadných, falešných kapel: spoutat, fest nadopovat fénixovkami a proti vůli pouštět za hlasitosti deseti miliard armageddonů. Kundo.

4. Mare – Ebony Tower

Myslím, že jsme byli na debut Mare v recenzi přísní zcela po právu, ale „Ebony Tower“ prozatím s přehledem odolává zubu času. S výjimkou „Blood Across the Firmament“ tu není skladba, ze které by mě aspoň jednou pořádně nemrazilo a na večerní procházky je album naprosto ideální kulisou. Akademické umírněnosti materiálu jsem přivykl a svým způsobem se z něj stala přednost. Holt, když chci fakt pekelný black metal made in Nidaros, tak si pustím Kaosritual nebo Castrum Doloris, na rozjímání mám „Ebony Tower“.

5. Kōenji Hyakkei – Dhorimviskha

Původně jsem rozvažoval, zda pětku uzavřít s Chaos Echœs nebo Grave Upheaval, jenže taky jsem si říkal, zda tu chci mít desku, ať jakkoliv kvalitní, která se mi děsně ohrála nebo výtečně přehrocený zlohnůj, kde je ovšem půlka skladeb do počtu. A pak jsem si uvědomil, že „Dhorimviskha“ poslouchám s radostí bez známky únavy materiálu téměř čtvrt roku. Jsou tu jednak úžasné pasáže, ale většina hrací plochy mě baví natolik, až mě kolikrát po skončení přejde chuť na poslech čehokoliv jiného. Kōenji Hyakkei hrají tak akorát složitou, silně zajímavou a nespoutanou muziku, která umí být veselá a hezká bez toho, aby se mi ježily chlupy odporem (a to je velký úspěch). Zeuhl cult eternal.

Koenji Hyakkei

CZ/SVK deska roku:

1. Mallephyr – Womb of Worms

Jenom zasraný hipík, bigbíťák a divák TV Rebel si může myslet, že českou deskou roku je nějaký „Fascinator“, když vyšlo tohle – jediná loňská domácí nahrávka, jež ve všech ohledech snese srovnání s globální extrémně metalovou špicí. Nebudu říkat, že je „Womb of Worms“ lepší, ale za tu dobu co mám album k dispozici, jsem mu s chutí věnoval víc poslechů než dohromady deskám Svartidauði, Outre a Kriegsmaschine (a ty jsem opravdu neslyšel jen jednou-dvakrát).

2. Rawcvlt – Premonitions of Horrible Things to Come

I u nás vyšly desky, které by si zasloužily postavit nad debut senických Rawcvlt, jako třeba „Ex nihilo“ od Depths Above, ale tohle album mi prostě sedlo víc. Sice má své slabé stránky a nemálo tuctových pasáží, ale také dokáže být strhující a autenticky zlovolné. Navíc tak účinnou souhru filmových samplů s hudbou, jaká je tady, jsem slyšel jen párkrát. Tušil jsem to už od dema „Embrace of the Black Plague“, ale Rawcvlt debutem potvrdili, že nejsou parta lidí, která si na black metal pouze hraje, což je pocit, který mám z většiny tuzemských „blekových smeček“. Doufám ale, že debut je doopravdy pouhou předzvěstí věcí, které má kapela v plánu a že bude v budoucnu mnohem, mnohem hůř.

Mallephyr

3. Elbe – Sudety

Desku jsem si původně pustil jen ze „studijních“ důvodů, ale nakonec jsem se k ní během roku příležitostně vracel, a to platí o naprostém minimu loňských domácích nahrávek. „Sudety“ sice na můj vkus nabízí až moc „jemnou“ hudbu, každopádně atmosféra tu je jak bič. Zvlášť v posledních týdnech, když konečně začala normální zima, se deska poslouchala sama.

Neřadový počin roku:

1. Caveman Cult – Supremacía Primordial

Už debut „Savage War Is Destiny“ (2016) si vydobyl výsostnou pozici v příslušném výročním eintopfu, ale s loňským ípkem šli Caveman Cult ve všech ohledech dál. Nové skladby jsou ještě intenzivnější a nejvíc se mi líbí, jak velebrutální a zároveň perfektně čitelný sound kapela stvořila. Caveman Cult navíc údajně makají na druhém albu, které by mělo vyjít u Nuclear War Now! Productions, a pokud bude deska ještě větší nářez než tohle EP, tak potěš pámbů.

Caveman Cult

2. Necromaniac – Subterranean Death Rising

Demo s výmluvným názvem „Morbid Metal“ bylo velice solidní, ale teprve nový sedmipalec doopravdy ničí. Necromaniac jsou příkladem ortodoxní metalové kapely, která zároveň ve všech myslitelných aspektech nabízí kvalitu a něco své. Prostě žádná tupost, jak by někdo mohl čekat. Až Necromaniac vydají dlouhé album, tak očekávám, že kvalitou ani „opravdovostí“ nebude zaostávat za nejkovanější elitou.

3. Grave Upheaval – Rehearsal

Když jsem na Never Surrender tuhle nahranou zkoušku setu, který Australané na festivalu odehráli, kupoval, myslel jsem, že kazeta bude jen takový suvenýr. Jenže záznam to je natolik kvalitní, až jsem po něm v posledních 2-3 měsících sahal častěji než po regulérních titulech kapely. Na pódiu i ve zkušebně zní Grave Upheaval „normálněji“, ale záhrobní aura tu je stále výrazná a drtí to jak zkurvymrd.

Artwork roku:

Portal – Ion

Zbigniew Bielak už stvořil „lepší“ a zajímavější přebaly. Mně jde ale opět o to, jak se artwork doplňuje s hudbou a tady se to prostě děje, jelikož kytarová práce „Ion“ je nevyzpytatelná a ničivá jako výboje vysokého napětí zde ztvárněné. Zábava ale teprv nastane, když se snažíte vyznat v bookletu z průsvitného papíru posetém pseudo-rovnicemi, které skrývají úryvky textů nebo info k nahrávce. Ani z hudby, ani z bookletu pořád nejsem úplně chytrej, každopádně jsem desce jako celku věnoval opravdu hodně pozornosti, a proto mi stojí za zmínku aspoň touhle formou.

Portal – Ion

Objev roku:

Hwwauoch – Hwwauoch

Album poslouchám pár týdnů a byl jsem v ráži ho zařadit mezi nejlepších pět desek. Vlivy tu lze slyšet až příliš a vůbec tu je „nedostatků“ více, každopádně Hwwauoch jsou pro mě unikátní v tom, že nabízí něco, co obvykle vyhledávám u velice rozdílných kapel. A tady to mám všechno najednou. Hysterická posedlost à la Katharsis / Dark Tribe? Je to tady. Kytarové vymrdávky Blut aus Nord? Taky. Zlovolný tah na bránu Teitanblood a podobných kapel? Méně, ale též. Hwwauoch se podařilo ztvárnit sound, který jsem si občas abstraktně představoval a nenacházel, takže jsem za tenhle objev kurevsky rád a nový materiál budu netrpělivě očekávat. Jen doufám, že všechny věci vycházející pod Prava Kollektiv, i když jsou dost rozdílné, neskládá jediný člověk.

Shit roku:

Neckbeard Deathcamp & M8L8TH

Pro zasmání dobrý, ale nebýt ideologického balastu, tak nevěřím, že by těmhle kapelám věnovalo pozornost výrazně víc lidí jak Asgard, zvlášť když ty „myšlenky“ prezentují jedinci, o jejichž duševní pohodě lze důvodně pochybovat. Tyto protikladné kapely tu nejmenuji společně, jen abych působil nějak nestraně, nad věcí. Ony si výsměch zaslouží obě a hlavně se fakt nedokážu rozhodnout, která mě „srala“ víc. Jasně, že formálně i obsahově je slabší „White Nationalism Is for Basement Dwelling Losers“, jenže poslech „Reconquista“ mi byl příjemný asi jako představa trojky s BigBossem a Necrocockem. Heh, ale furt možná lepší ulepený večer s nimi než to, co si zřejmě na Ukrajině zažil chudák Famine, brr.

Eskhaton

Koncert roku:

1. Oration MMXVIII: Reykjavík, Húrra & Listasafn Reykjavíkur (Island) 7.-9.3.2018

„Metacyclosynchrotrone, co je v životě nejlepší?“ „Rozdrtit své nepřátele, hnát je před sebou a poslouchat ‚Tabernaculum‘, když se procházíte za silného, mrazivého větru okolo vodopádu Gullfoss nebo kráteru Kerið den poté, co jste tu desku zažili přehranou naživo.“ Na pódiích jsem už viděl silnější nebo zajímavější věci, ale vzhledem k tomu, kolik ta deska pro mě znamená, jsem si vystoupení Rebirth of Nefast užil ohromně. Z těch mnoha skvělých festivalových zážitků dále vyčnívá velkolepý trans Aluk Todolo nebo majestátnost Vemod a také jsem rád za možnost vidět Virus, když už to Czral a spol. zabalili. Kvalitních vystoupení jsem tu ovšem zažil víc. Festival celkově byl skvělý, o Islandu se mi v průběhu roku zdálo několikrát a poznal jsem tam zajímavé lidi, takže není co řešit.

2. Brutal Assault 23: Josefov, 8.-11.8.2018

Na druhé místo bych mohl vybrat něco víc „trve“, ale mně se na Brutal Assaultu fakt líbilo. To množství kvalitních setů, které jsem zhlédnul, je nezanedbatelné, zvlášť když mezi ně patřilo pár výjimečně silných záležitostí a nějaká ta skvělá překvapení. Ale taky nechyběl prostor pro „kulturu“ nebo normální odpočinek a hlavně jsem tam nemusel žrát a pít totální sračky. Pro mě vysloveně hudební dovolená, žádné přežívání a zabíjení volného času, než začne něco pořádného hrát, jak to většinou bývá.

Oration MMXVIII

3. Volahn, Arizmenda, Blue Hummingbird on the Left, Dolorvotre: Praha, Underdogs‘, 25.1.2018

Výše uvedené interprety neposlouchám moc často, a když už přijde na Crepúsculo negro, tak mám jiné favority. Jel jsem tu spíše ze zvědavosti, ale dočkal jsem se strhujícího koncertu. Už s druhými Arizmenda to začalo být silné. Blue Hummingbird on the Left měli naprosto neskutečnou energii a jediným škraloupem na jejich setu byla absence pořádné mely v kotli. No a pičo Volahn, to bylo blackmetalové vytržení od začátku do konce. Kult.

Videoklip & film roku:

Co se týče rozpohybovaných obrázků, tak jsem neviděl nic, co by tu doopravdy stálo za řeč. Akorát jsem se párkrát nenáročně pobavil na komiksovkách nebo klípcích různých Nuclear Blast sraček. Ale zato jsem loni viděl „The Thing“ a první dva „Vetřelce“ asi dvacetkrát podobně jako „Curtain“ od Portal. Takže spokojenost.

Potěšení roku:

navštívené koncerty a festivaly

Když už jsem se loni dokopal na koncert nebo festival, stálo to v drtivé většině absolutně za to, citelněji mě zklamali snad jen Master’s Hammer a Chaozz. Fantasticky a nečekaně mě odstřelili například výše jmenovaní Volahn a modrý kolibřík, Grave Pleasures na Brutal Assaultu nebo třeba Crowbar, jejichž nahrávky mě nikdy nezajímaly, ale koncert v Ostravě drtil fakt ukrutně. A to jsem tam šel jen z toho důvodu, že jsem týden v kuse poslouchal Black Sabbath a říkal si, že by nebylo od věci si poslechnout nějaký sabbaťácký riff fest nahlas, haha. Ještě že tak. Hlavně jsem si ale mohl odškrtnout hromadu položek ze seznamu kapel, které jsem potřeboval vidět jako např. Vassafor, Grave Upheaval, Wrathprayer, Sabbat a Mortuus, nebo si dal spoustu parádních opáček; zde bych mohl uvést aspoň Dead Congregation, Arkhon Infaustus, Hell Militia, Cradle of Filth a Dodecahedron. Celkový výčet silných nebo pamětihodných setů z loňska by byl ale delší.

Adaestuo

Zklamání roku:

smrt Josefa G.

O tom, jak Smrt (nejen) loni kosila napříč metalovou scénou, by se daly psát slohy, ale raději bych tady vzpomněl na kamaráda, jehož jméno se nikde neobjevilo. S Pepkem jsme nebyli parťáci, co by spolu pravidelně chodili moudře hovořit na pivo, ale ta vzácná osobní setkání byla příjemná a skvěle doplnila hodiny online diskuzí nejen o hudbě. Náš vkus se často křížil, ale zvlášť cenná pro mě byla jeho odlišná perspektiva, díky které jsem jisté desky zkoušel vnímat jinak anebo dal šanci věcem, co mě zprvu vůbec nebavily. Také mě párkrát úspěšně nakopnul, když chyběla inspirace ke psaní, a to nikoliv recenzí. Avšak více mě na jeho odchodu ze světa mrzí skutečnost, že Pepa byl slušný muzikant. Někteří možná pamatují nadějný death/doom s parádně „vyteplenými“ sóly Escape the Flesh (předskakovali například Diocletian) a možná jste na Bandcampu narazili na demo skladby Impure Illumination, což je prakticky jediná česká věc připomínající hnus Profanatica nebo Archgoat, případně d-beat Iron Scourge. Pepa uměl napsat dobrý riff, postupně si doma budoval zázemí pro nahrávání a byl jsem přesvědčen, že za nějakou dobu dá dohromady poctivost, kterou by ocenili snad nikoliv výhradně jen lokální maniaci. Tak tomu aspoň nasvědčovala dema, která mi sem tam poslal. Je tomu rok, co není mezi námi, nestihli jsme probrat oběma silně očekávaná alba Mare, Adaestuo, Altar of Perversion nebo Knokkelklang a nebude ani další Escape the Flesh (zvlášť když to vypadalo na reaktivaci), Impure Illumination, Iron Scourge ani jiný z projektů, které sám nebo s přáteli plánoval. Veliká škoda.

Altar of Perversion

Zhodnocení roku:

Sere mě, že jsem neměl více času na důkladnější prozkoumání nebo zrecenzování té hromady nahrávek, o kterých tuším nebo vím, že za pozornost stojí. Nějaký rest snad ještě doženu, protože bych fakt chtěl, ale spíše bude záhodno číhat na věci nové, jelikož letošek se rýsuje moc hezky. Své desky na 99% vydají Funereal Presence, Elend, Aoratos, Thy Darkened Shade, Doombringer, Mitochondrion, Leviathan, Goatcraft, Magma, Blood Incantation a určitě i nějací čelní islandští představitelé. Antediluvian kromě alba vydají i jakési EP a split, Grave Miasma, Vemod a Mayhem na nových deskách makají a třeba fakt budou i ti Teitanblood nebo Adaestuo. Ještě více se kromě totální smrti modlím za alba S.V.E.S.T., Sorguinazia, Dark Sonority a Negative Plane. Každopádně nejraději budu za každou neznámou věc, která mi nečekaně odstřelí dekel. Navzdory původní skepsi se loňský rok hudebně nadmíru povedl a doufám, že letos tomu nebude jinak.