Archiv štítku: Elder

Elder – Reflections of a Floating World

Elder – Reflections of a Floating World

Země: USA
Žánr: stoner rock / heavy psych
Datum vydání: 2.6.2017
Label: Stickman Records

Tracklist:
01. Sanctuary
02. The Falling Veil
03. Staving Off Truth
04. Blind
05. Sonntag
06. Thousand Hands

Hrací doba: 64:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

Kapelu Elder zřejmě většina z vás už někdy zaregistrovala. Jejich dva roky starý opus „Lore“ způsobil pořádný humbuk a nutno uznat, že zcela po právu. Přestože mám raději ještě starší album „Dead Roots Stirring“, právě na „Lore“ bude se vší pravděpodobností nahlíženo jako na významný a zlomový počin. Nejenže je zkrátka povedené, ale především se na něm Elder našli, což potvrzuje i aktuální novinka „Reflections of a Floating World“, která v nastoleném rozpoložení pokračuje směle dál.

Pro ty, kdo nejsou obeznámeni s vývojem Elder, krátce nastíním, co že se to tak zásadního stalo. Tedy z celkem klasického, až revivalového stoner / doom tělesa se s postupem času vyklubalo uskupení daleko jemnější, náladovější a hlavně silně psychedelické. A tripy jsou to opravdu kouzelné, však stopáž jedné skladby nad deset minut není žádným překvapením. Jak jsem již napsal, to klasičtější „Dead Roots Stirring“ mě bavilo přeci jenom víc, jelikož na „Lore“ mi pořád něco chybělo a dodnes mi připadá zdlouhavé, ačkoliv není zas o tolik delší než jeho předchůdce. No, asi tušíte, jak jsem se cítil při zjištění, že „Reflections of a Floating World“ bude ještě delší.

Dalo se odhadnout, že Elder nepůjdou zpět v čase a namísto toho budou dále prozkoumávat své možnosti. Ještě aby ne. Koho „Lore“ nechytlo, muselo mu alespoň ukázat, jak velký potenciál se v této kapele nachází. „Reflections of a Floating World“ lze tedy brát jako další kus cesty, na niž nás s sebou Elder berou.

Prvním omámeným smyslem byl zrak. Na obal se kouká moc hezky. Jasně evokuje nejen název, ale i hudbu obsaženou na nosiči. Má v sobě ozvěnu dávných časů, pracuje s neotřelými barvami a až hypnoticky si žádá posluchačovu pozornost. Je to jeden z těch případů, kdy chcete mít obálku ve velkém formátu na vinylu, chcete ho neustále otáčet ze strany na stranu a zkoumat, co v sobě ještě skrývá za překvapení. A to vše samozřejmě za poslechu hudby.

Hudebně „Reflections of a Floating World“ jede na stejné vlně jako jeho předchůdce. Opět se zde nacházejí dlouhé kompozice přesahující či atakující desetiminutovou hranici, důraz na psychedelii zůstal neměnný, ba leckdy je ještě silnější a nápadů se zde vystřídá nespočet. Přesto má jeden podstatný rozdíl – nenudí. Přisuzuji to lehké stylové změně, a sice směrem k progresivnímu zvuku. Není to pouhá změna, ale rovnou obohacení. Je to ten chybějící kousíček, který dělil „Lore“ od titulu výborné desky. „Reflections of a Floating World“ je skutečně napěchované nápady, přičemž, a to je důležité, vše je v únosné míře, nijak se tu nepřehání, zkrátka všechny ty ideje zde mají svůj důvod.

Elder

Výbornou vlastností alba je postupná gradace. I když zde narážím na první a také vlastně jediný problém, ale o tom až později. Elder si hned od prvních tonů nastavili laťku setsakra vysoko a k mému překvapení se jim jí dokonce podaří ještě překročit. „Sanctuary“„The Falling Veil“ jsou skvělá díla, příjemná na poslech a hlavně s neskutečnou atmosférou. To je to, co tady funguje zcela bezpečně. Navíc všechny pasáže, v nichž Nicholas DiSalvo také zpívá, jsou prostě úžasné. Jeho hlas a cit pro frázování donáší hudbu do psychedelických výšin, v nichž se s třetí „Staving Off the Truth“ Elder také nachází. Snad nebudu moc přehánět, když napíšu, že moc lepšího toho ve stoner / psych žánru neuslyšíte. Vrchol alba. Neskutečně chytlavé motivy, zpěv, povznášející nálada, klidné tripové pasáže, epické výjevy, to vše tu je.

Právě v těch klidných, výletnických pasážích je slyšet jistá inspirace stonerovými bardy Yawning Man, z jejichž tvorby čerpali už třeba legendární Kyuss. Těch inspirací je ale znát více, například v kytarových sólech jsou cítit novodobí Mastodon, v progresivních partech zase Animals as Leaders. Nelze opomenout ani značný vliv post-rockových band. Hlavním znakem je ovšem opar let sedmdesátých, kterými je protkaná celá produkce desky.

S vrcholem logicky nastává pád, v tomto případě lépe řečeno jemný sestup. Čtyřka „Blind“ se stále pohybuje na úrovni prvních dvou písní, rozuměj velmi vysoké, ale už nemá ty momenty překvapení, jimiž první tři skladby přímo oplývaly. Kompletní přestavbu celého materiálu Elder přináší následující „Sonntag“. Krautrockovou instrumentálku by očekával asi málokdo, ale nějakým způsobem mi zde docela sedí. Představuje odpočinkové minimalistické rozptýlení, kdy se na jeden motiv nabaluje spousta dalších. Naopak jako by tohle odbočení vedle odnesla až poslední „Thousand Hands“, jež už sice pokračuje v klasickém stylu, ale bez většího váhání se dá označit za nejslabší kousek „Reflections of a Floating World“. To sice vzhledem k vysoké úrovni stále znamená dobrý výsledek, v kontextu celé desky je však trochu zklamáním.

Tohle si prostě zasloužilo nějaký velkolepý konec, na nějž by se posluchač těšil od samého začátku a utvrdil ho v tom, jak je tahle placka geniální. Nakonec i „Sonntag“ si tu našla svoje místo a do celého konceptu mi zapadá, ale závěr Američanům bohužel trochu ujel. Přitom podhoubí pro gradaci a epické zakončení si právě díky odpočinkové „Sonntag“ vytvořili dokonalé. Inu škoda, alespoň existuje nějaká rezerva pro příští nahrávky.

Elder

Asi netřeba dále zdůrazňovat, že „Reflections of a Floating World“ byste rozhodně měli slyšet. Ve výsledku lze za slabší moment označit pouze posledních devět a půl minuty, což z celkové hodiny není vůbec špatné, ne? Pro mě je tahle novinka stále tak trochu překvapením, jelikož jsem Elder jednoduše nevěřil. Jsem rád, že mě vyvedli z omylu a nahráli svoje doposud nejlepší album a zřejmě také pravidelného účastníka anket o nejlepší rockový výtvor roku 2017.


Redakční eintopf – červen 2017

Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience
Nejočekávanější desky měsíce:
Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience
Vallenfyre – Fear Those Who Fear Him


H.:
1. Igorrr – Savage Sinusoid
2. In tormentata quiete – Finestatico
3. Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience

Kaša:
1. Anathema – The Optimist
2. Jorn – Life on Death Road
3. Vallenfyre – Fear Those Who Fear Him

Zajus:
1. Swans – Deliquescence
2. Signor Benedick the Moor – Toybox
3. Algiers – The Underside of Power

Skvrn:
1. Marika Hackman – I’m Not Your Man
2. Orson Hentschel – Electric Stutter
3. Hidden Orchestra – Dawn Chorus

Onotius:
1. Broken Hope – Mutilated and Assimilated
2. Schammasch – The Maldoror Chants: Hermaphrodite
3. Merrimack – Omegaphilia

Metacyclosynchrotron:
1. Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience
2. Kafirun – Seance
3. Selbst – Selbst

Cnuk:
1. Vallenfyre – Fear Those Who Fear Him
2. Doyle – As We Die

Mythago:
1. Elder – Reflections of a Floating World
2. Adrift for Days – A Sleepless Grey

H.

H.:

Červen bude zajímavou přehlídkou death metalu – jak těch známějších jmen, tak i méně nápadného podzemního hnusu. Asi tam budou i jiné pozornosti-hodné kousky, mě však v tomto ranku nejvíce láká australské peklo Impetuous Ritual se členy Portal nebo Grave Upheaval. Starší alba jsou zasraná bestialita, z níž by se většina průměrných metlošů asi rozbrečela, a myslím, že „Blight Upon Martyred Sentience“ laťku nesníží.

Přesto všechno jsou u mě Impetuous Ritual až na třetím místě. Druhý flek totiž patří Italům In tormentata quiete. Jejich tvorba vždy bývala velmi chytrá, podmanivá a plná nevšední atmosféry – a věřím a doufám, že něco podobného půjde říct i o novince „Finestatico“.

Shodou náhod i jméno posledního (respektive v pořadí prvního) interpreta začíná na písmeno I. Impetuous RitualIn tormentata quiete se musejí sklonit před francouzským zvířetem Igorrrem, jehož produkci doufám uctívají všichni příznivci nezřízené avantgardy mezi vámi. Sice mi k jeho tvorbě příliš nesedí, aby byla vydávána u labelu jako Metal Blade, ani moc nevěřím, že by byly pokořeny dřívější majstrštyky, ale vůbec nepochybuji o tom, že to zas bude arci-šílenost. Však nic jiného ani nelze čekat od borce, jenž nechává svoje slepice hrát na piáno, haha.

Kaša

Kaša:

Může si sice zdát, že červnové volby do pravidelného eintopfu jsou z mé strany prachobyčejné sázky na jistotu, které už nemůžou ničím překvapit, já se ovšem na níže uvedenou trojici novinek přesto zdravě těším. Začnu klasicky od bronzové příčky, již okupují Vallenfyre s jejich třetím albem „Fear Those Who Fear Him“. Pro jejich poctivou nálož death metalu s doomovými prvky mám slabost, a přestože jsem o tuhle kapelu zavadil až dost pozdě, tak se rychle zařadila mezi mé oblíbené sebranky, k jejichž výtvorům sahám, kdykoli mám na podobnou hudbu náladu. Třetí alba prý bývají přelomová, tak se nechme překvapit, s čím se Gregor Mackintosh tentokrát vytasí.

To Jørn Lande už nemá nikomu moc co dokazovat. Pozici pěvce se zlatem v hrdle pravidelně obhajuje s každým dalším albem, jež se svou kapelou Jorn vydává, takže nečekám v zásadě nic nového. Prostě klasická Jørnova porce hard rocku se vzletnými melodiemi a silným vokálem. Kvůli ničemu jiného jeho placky neposlouchám, protože hudebně je to pravidelně (až na pár vyloženě silných okamžiků) „jen“ solidní nadprůměr. Každopádně si „Life on Death Road“ poslechnu velmi rád.

Britská Anathema mě léta míjela, až jsem k ní před necelou dekádou přičichl a od té doby její kroky sleduji pravidelně. Nemůžu se prohlásit za skalního fanouška, ale jejich alba očekávám s napětím a „The Optimist“ nebude výjimkou. Navázat na povedeného předchůdce „Distant Satellites“ nebude zrovna jednoduché, protože před třemi lety měla Anathema opravdu skvělou formu. Očekávání jsou z mé strany pořád tak nějak střízlivá s nohama na zemi, ale na druhou stranu bych lhal, kdybych nepřiznal, že se těším. Ona totiž první ukázka jménem „Springfield“ není vůbec špatná.

Zajus

Zajus:

Abych si ulehčil pravidelné psaní eintopfu, mám ve zvyku sbírat po celý měsíc všechna zajímavá alba, o jejichž vydání se doslechnu, a k velkému potěšení páně šéfredaktora vše spojit v jeden (jakžtakž) souvislý text tři minuty před jeho vydáním. Obvykle takový seznam čítá čtyři, pět alb, takže není zrovna těžké vybrat ta správná, jenže tentokrát je jejich počet dvojciferný a já se ne a ne rozmyslet, která jsou ta nejlákavější. Proto rovnou vyřadím ta, která jsou téměř sázkou na jistotu, a radši se zmíním o těch, jejichž volba není zrovna samozřejmá.

Na první místo spadají jednoznačně Swans se svým „Deliquescence“. Je sice nezvyklé do eintopfu vybírat koncertní album, jenže „Deliquescence“ obsahuje mimo jiné více než hodinu dosud nevydaného materiálu, nemluvě o tom, že Swans při živé prezentaci berou již vydané skladby spíše jako předlohu, na níž je třeba dále pracovat. „Deliquescence“ mi tak snad vynahradí loňský prošvihnutý koncert. Z úplně jiného soudku bude jistě „Toybox“ rappera, jenž se honosí jménem Signor Benedick the Moor. Ačkoli nejsem velikým fandou jeho předchozích řadových alb, nadšení z loňského EP „Maiden Voyage Suite“ dosud stále nevyprchává, a jestli si „Toybox“ udrží jeho vysokou úroveň, čemuž by mohla napomoci i krátká dvacetiminutová stopáž, mohlo by jít o uchazeče o hip-hopovou desku roku. Dovolím si přeskočit několik zajímavých rockových a metalových počinů a na poslední místo nominovat „The Underside of Power“, druhé album post-punkových Algiers. Ti na svém debutu dokázali moderně a vkusně oživit atmosféru Joy Division, a i když mělo jejich eponymní album své mouchy, tak nějak doufám, že novinka by je mohla vyhladit a ukázat, že Američané mají na to hrát v rámci žánru první ligu. Tak či onak, v červnu bude rozhodně co poslouchat.

Marika Hackman

Skvrn

Skvrn:

Červen vypadá jako přijatelný standard. Nenabízí nic zářného, ale zároveň říká, že ani kraj léta nebude o hudebních utrumech. Začněme dámou, Marikou Hackman, před dvěma lety plně debutující písničkářkou, minimálně hudebním projevem skromnou a subtilní. Základ byl na debutu důstojně položen, změn je ovšem třeba, zejména co do vyrovnanosti materiálu. Z britských ostrovů do Němec, za Orsonem Hentschelem a jeho setmělým post-industriálním světem. Přesvědčující prvky? Tóny minulé, ukázky nových a záštita Denovali. Trojici pak uzavřu jménem nejznámějším, desku vydávají Hidden Orchestra alias páření procházkové elektroniky a relaxačního jazzu. Možná se budu bavit, možná ne, spíš to však vidím na přihlížení jako doposud.

Onotius

Onotius:

Červen tentokrát nabízí opravdu poctivou porci death metalu, z níž asi nejvíce stojí za zmínku nová deska Broken Hope. Ti před třemi lety přišli s povedenou comebackovou „Omen Of Disease“ a ukázali, že i bez přítomnosti bývalého vokalisty a zakládajícího člena Joe Ptaceka, který roku 2010 spáchal sebevraždu, jsou schopni nahrát silné album, jež disponuje vším, co má taková pořádná žánrová nahrávka mít – hutný zvuk, sehrané a propracované instrumentální pasáže a chorobnou atmosféru. Prvních zveřejněné skladby působí nadějně, tak jsem zvědav, jak si mě novinka získá jako celek.

Pokud jde o černěkovovou škatulku, tam rozhodně nevynechám novou placku tajemných Schammasch. K jejich trojalbu „Triangle“ jsem sice nějakou tu výhradu měl, ale pokud kapela tentokrát udrží své megalomanství na uzdě a upřednostní kvalitu nad kvantitou, mohla by z toho vzniknout skutečně vybroušená záležitost. V rámci žánru též nepohrdnu novým albem Merrimack, jejichž „The Acausal Mass“ vždy rád protočím, a to samé (a klidně něco navíc, hehe) čekám od novinky.

Igorrr

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

V červnu vyjde nové album Impetuous Ritual, co víc bych mohl chtít? Třeba album Mare, haha. Od debutu „Relentless Execution of Ceremonial Excrescence“ kapelu uctívám víc než známějšího bratříčka Portal a nepochybuji, že „Blight Upon Martyred Sentience“ mě podobně jako předchozí alba rozmrdá na subatomární částice. Z toho důvodu jdou ostatní desky jinak slušně nabitého června mimo mne. Ale pokud bude čas a chuť, tak rád okoštuju dlouhohrající prvotiny venezuelských/chilských Selbst a kanadských Kafirun. Obě kapely hrají velice obstojný black metal ortodoxnějšího ražení a různé indicie, jako třeba zainteresované labely, ukázky a vůbec dřívější tvorba, naznačují, že by obě foramce mohly nabídnout něco zajímavého i pro  náročnější, avšak stále „trve“ posluchače.

Cnuk

Cnuk:

Z chystaných alb na měsíc červen mě zaujala dvě. Tím prvním je „Fear Those Who Fear Him“ od Vallenfyre. Jejich předchozí dvě řadovky byly skvělým revivalem death / doom metalu, a přestože borci jsou z Británie, kde kdo by jim přisuzoval za domovinu Švédsko. Samozřejmě narážím na zvuk kapely, který v sobě má ony kytary ostré jako pilu. Doufám, že novinka nebude o nic horší než minulá tvorba a skupinu posune třeba zase trochu někam jinam. S poslední deskou lehce opustili doomovou stránku věci a spíše to valili v klasickém deathmetalovém stylu, takže uvidíme, kudy povedou kroky Vallenfyre dál.

Druhým albem budiž Doyle s novinkou „As We Die“. Kapela Doyle svým názvem reflektuje Doylea Wolfganga von Frankensteina, tedy kytaristu legendárních Misfits. Debut jeho kapely vyšel v roce 2013 a příjemně překvapil. Rád a poměrně často se k němu vracím. Stylově jsou tvrdší, vlastně je to metal, přičemž punk nešel zcela stranou. Na YouTube je možné zhlédnout videoklip ke skladbě „Run for Your Life“, z něhož je zřejmé, že se pojede ve stejných kolejích. Zajímavá bude také možnost srovnání aktuální formy s dalším členem Misfits, Danzigem, jemuž vyšla placka koncem minulého měsíce. Mým skromným tipem je, že mu Doyle nakope řiť.

Vallenfyre

Mythago

Mythago:

V červnu se sice dočkáme mnohých slavných skupin, abych byl ale upřímný, ani jedna z nich mě moc nerajcuje. Můj zájem směřuje jinam, a to na stonerovou scénu, kde ční především dvě jména. Tím prvním a bezpochyby zásadnějším je Elder. Pokud jste tenhle název nikdy neslyšeli, vězte, že banda začínala poměrně klasickým, snad jen o něco melodičtějším stonerem, avšak jejich poslední zářez „Lore“ byl docela někde jinde. Posun k čistějšímu zvuku, progresivnějším postupům a daleko větší osobitosti (ačkoliv někdy lze zaslechnout Mastodon z období  „Crack the Skye“) katapultoval tuhle kapelu na jednu z nejnadějnějších do budoucích let. Od „Reflections of a Floating World“ tak neočekávám nic míň než jednu z nejzajímavějších stoner desek tohoto roku a zároveň doufám, že si kapela zvládne udržet svou osobitost, a to i vůči svým předchozím nahrávkám.

Druhé jméno na seznamu, australští Adrift for Days, je naproti tomu daleko blíže klasickému stoner / doomu s těžkopádnými a hutnými kytarovými riffy a takovou mírou distortionu, až by se jím jeden zalkl. Jejich hudba však vyčnívá díky výraznému zaměření na doomové aspekty s velmi silnou a zapamatovatelnou atmosférou využívající mimo jiné prvky tradiční hudby Aboriginců. Ne každá kapela také dokáže posluchače udržet bdělého po dobu téměř hodiny a čtvrt, do které se vejde nanejvýše sedm skladeb. Zatím jediná ukázka „Feast of Fools“ ukazuje, že na „A Sleepless Grey“ bychom se měli těšit bezezbytku, a to pravděpodobně zatím v nejsurovější a nejvýrazněji sludgové poloze, v jaké Adrift for Days dosud byli.