Datum: 26.7.2015 Místo: Brno, ATC Obora Účinkující: Adultery, Arkona, Elderblood, Inferno, Nokturnal Mortum, Panychida, Saltus

H.: O účasti na festivalu Hell Fast Attack jsem uvažoval snad každý rok pomalu už někdy od třetího ročníku, nicméně to byla až jeho edice s pořadovým číslem 9, která mě donutila doposud neúspěšnou sérii zlomit. Nebo abych byl úplně přesný – donutilo mě to zlomit především jedno jméno na soupisce letošního ročníku. Samozřejmě, těch zajímavých kapel tam bylo mnohem víc, ale bylo to potvrzení účasti Darkestrah, po němž jsem si řekl, že je konečně čas na Hell Fast Attack poprvé vyrazit. O to víc je paradoxní, že právě Darkestrah nakonec jako jediná kapela festivalu nedorazili a tím pádem ani nezahráli. Takový už je holt život. Nicméně, i při jejich absenci se na plakátě nacházelo hned několik velice zajímavých jmen, tak hurá na věc…

Ježura: Když jsem si tak v hlavě sumíroval, jakým způsobem pojmu svůj příspěvek k tomuhle reportu, došlo mi, že jsem svoji účast na této koncertní stálici moravské UG scény vzal vlastně dost rekreačně – a vzhledem ke statutu reportéra také dost nezodpovědně. Ne, že by za to mohl chlast (ten tomu samozřejmě napomohl také, ale zase nijak zvlášť zásadně), ale výsledkem je zkrátka to, že si o celé řádce kapel pamatuji akorát skutečnost, že hrály a že to bylo dobré respektive špatné. Vezměme to tedy z jedné vody na čisto, protože koho zajímá zbytečné okecávání…

H.: A hned první skutečně zajímavá věc celý festival rovnou zahajovala. Jméno Adultery již z české metalové mapy zmizelo před pěknou řádkou let, většina sestavy se přesunula do nového projektu Vesna a zpěvák Akharon se zase zabydlel u black metalové stálice Silva Nigra. V letošním roce se však Adultery dali jednorázově opět dohromady, aby odehráli pouhé dva koncerty, z nichž ten první proběhl právě zde. Vzhledem k tomu, že jsem je hrát živě nikdy neviděl, byla pro mě účast Adultery dalším velkým tahákem letošního Hell Fast Attacku, jenže abych byl upřímný… bylo to hodně velké zklamání. Tvorbu Adultery mám ve velké oblibě, takže to říkám nerad, ale přišlo mi to vážně špatné, nesehrané, jednotlivé nástroje působily rozhádaně… jak se říká, prostě to nešlapalo. Chápu, že kapela nevystupovala hodně dlouho, ale je otázka, nakolik má smysl to dát dohromady na pouhé dvě akce, když to pak vypadá takhle. Třeba to bude na tom druhém koncertě (který proběhne 25. září v Ostravě) lepší, ale na Hell Fast Attacku to jednoduše nebylo ono, a když prostě nefungují ani takové songy jako „Slovanská síla“ (ta zazněla dokonce dvakrát), „Píseň slovanských mečů“, „Requiem“ nebo „Ohněm a mečem“, tak někde musí být chyba. Vůbec se nedivím, že lidem, kteří studiovou tvorbu Adultery neznali, to podle tohoto vystoupení připadalo jako pagan metalový Kabát…

H.: Program pokračuje dalším pagan black metalem z České republiky – vystoupení plzeňské Panychidy sice tak exkluzivní ani zdaleka nebylo, zato však bylo o poznání zábavnější. Přece jenom bylo cítit, že Panychida je zvyklá hrát živě a také že jí to jde. Plzeňská pětice se představila v parádní formě, set měl spád a kupředu jej kromě kupy hitovek typu „Running Out of Rules“, „Moon, Forest, Blinding Snow“, „Three Pillars“ či „The Great Dance of Dionysus“ klasicky hnal především Vlčák, jenž si svou roli frontmana zcela evidentně vychutnává. Snad jediná chvilka, jež mi na celém vystoupení neseděla, byl čistý zpěv kytaristy Honzy Vaňka, protože mi to prostě nějak nelezlo přes uši, ale šlo jen o jeden krátký moment, takže se nebavíme o ničem, co by snad mělo dojem z kvalitního výkonu Panychidy jakkoliv srazit. Jasně, vrchol festivalu to nebyl, ale i tak jsem se bavil příjemně.

Ježura: Na Adultery jsem se těšil, ale protože jsem jejich studiovou tvorbou nepolíben, bohužel došlo přesně na to, o čem mluvil kolega. Přišlo mi to totiž vážně špatné… Nechtěně sebeparodická odrhovačka, jaká se z vystoupení Adultery vyklubala, mě opravdu neoslovila, a že to místy nebylo až tak hrozné, to je jen velmi slabá náplast na tohle zklamání. Je mi líto. Čeho mi však líto rozhodně není, to je účast na vystoupení Panychidy. Plzeňáci opět nezklamali a předvedli standardně zdařilý set, který mě bavil v podstatě pořád, a opět tak potvrdili, že jejich jméno není z různých stran chváleno neoprávněně. Zvuk jim sice trochu kolísal, takže občas tradičně zanikala Honzova kytara, ale na druhou stranu to bylo snad vůbec poprvé, kdy byl opravdu slyšet čistý zpěv zmíněného kytaristy – a protože mně osobně tedy falešný opravdu nepřipadal, můžu dát s čistým svědomím palec nahoru.

H.: Saltus patřili k těm skupinám, jejichž výkon nebyl špatný, vlastně byl docela v pohodě, ale také to nebyl žádný velký zázrak… jednoduše taková zlatá střední cesta. Je pravda, že i když Poláci hrají jen ve třech, tak jejich vystoupení ubíhalo poměrně rychle a nedalo se tvrdit, že bych se vyloženě nudil, to zase nepopírám, jen prostě a jednoduše nešlo o nic vysloveně pamětihodného a ve studiové podobě mi tahle skupina přijde zábavnější. Nicméně kdo Saltus předem neměl naposlouchané, toho kapela svým výkonem od dalšího průzkumu její tvorby myslím neodradila. Stručně řečeno, Saltus sice pod kotel nijak zvlášť nepřiložili, ale aspoň sympaticky udrželi festivalovou provozní teplotu na stávající hodnotě.

H.: Úplně jinačí káva (byť stále taktéž polská) a zároveň první skutečně kulervoucí koncert festivalu přichází s nástupem Arkony. Zatímco loni na podzim v klubu mě tahle polská kultovka na zadek zrovna neposadila a odcházel jsem z jejího pražského vystoupení spíš trochu rozčarován, tentokrát tahle smečka okolo kytaristy Khorzona vážně zabíjela. Nedokážu přesně říct, v čem to nyní bylo tak jiné, protože s výjimkou prostředí to bylo vesměs to samé – jedinou větší aktivitu vyvíjel pouze zpěvák a baskytarista Armagog, který vysvlečený do půl těla a počmáraný koulel očima jak ďábel, zatímco zbytek formace v bílých mikinách byl v podstatě statický. Přesto to prostě mělo setsakra velkou šťávu a fakt se mi to líbilo.

Ježura: Co se týče Saltus, je to jedna z těch kapel, o které vlastně ani nevím, jestli jsem se jejího setu účastnil, tím spíše jaké to bylo. Přeskočíme tedy jedno Polsko, abychom se dostali k dalšímu. Když jsem viděl Arkonu loni v klubu, rovněž mě to moc nevzalo, ale na prknech Hell Fast Attacku – jak už ostatně napsal kolega – se pánové pochlapili a složili velice solidní reparát. Nevím proč, ale tentokrát to bylo vážně dobré, bez problémů uvěřitelné, plné energie a zatraceně mě to bavilo, takže až bude nějaké příště, dost určitě svou potenciální účast alespoň zvážím.

H.: O vrchol prvního dne se ovšem přece jen postarala jiná skupina, a to rovnou ta, jež měla svoje logo na plakátu v té největší velikosti. Ukrajinská legenda Nokturnal Mortum, která se do České republiky vrátila po pěti letech od koncertu v Žatci, na Hell Fast Attacku předvedla skutečně působivé vystoupení takřka po všech stránkách – jak vizuálně (zajímavě vypadající muzikanti, kostěný stojan na mikrofon Knjaze Varggotha, plachty, dva velcí strašáci na pódiu, výborná světla), tak samozřejmě i hudebně. Hrálo se především z novější tvorby, dokonce i z té, která je tak nová, že ještě nevyšla, jelikož padly i skladby z (již nepříjemně dlouho) chystané desky „Істина“, nicméně mě osobně za srdeční sval nejvíce chytily písně, které již znám, především věci z alba „Голос сталі“ byly skvělé. Třeba „Україна“ (anebo „Коляда“, abychom nezůstali u jediné nahrávky) byla vážně excelentní, ale taková „Біла вежа“, to byla doslova magie v přímém přenose. Není co řešit, Nokturnal Mortum živě prostě byla úplně stejná síla jako z alba, fantastický koncert takřka bez jediné výhrady…

Ježura: Následující Nokturnal Mortum byli nejen největší jméno soupisky ale také můj osobní tahák číslo jedna, takže tady nějaká neúčast jaksi nepřipadala v úvahu – a že bylo hodně o co stát, protože Ukrajinci předvedli mimořádně povedenou show. Novější tvorba, která setlistu dominovala, zafungovala naživo tak dobře, jak to jen šlo, a v kombinaci s výtečným zvukem, parádním osvětlením a působivou pódiovou prezentací se tak před očima mýma i očima ostatních zhmotnil naprosto parádní koncert, který v každém ohledu dostál mým nemalým očekáváním a který jsem si opravdu náramně užil. Až se u nás za dalších pět let Nokturnal Mortum zase ukáží, dost pravděpodobně u toho budu, byť laťka byla letos nastavena hodně vysoko.

H.: Podle původního harmonogramu měli být nyní na programu Darkestrah, nicméně již od odpoledne bylo jasné, že se jejich set konat nebude. Na jejich pozici se ze soboty přesunuli ukrajinští Elderblood, avšak tuhle kapelu jsem nakonec v rámci regenerace vynechal…

Ježura: Ačkoli znám tvorbu Darkestrah jen zběžně, i mě dost zklamalo jejich odpadnutí a Elderblood, kteří měli původně hrát v sobotu a kteří je na programu nahradili, tedy měli hodně těžkou úlohu. Pokud mě paměť nešálí, nakonec to neznělo špatně, ale ani tak mě Elderblood na místě neudrželi, a to ze dvou důvodů – zaprvé to rozhodně nebyl až zase takový zázrak a zadruhé už jsem se tou dobou sotva únavou držel ve vzpřímené poloze, takže jsem to nakonec odpískal a šel se trochu vyspat. Sice mě to stálo podle všeho výtečné Inferno, ale v tomhle směru určitě není všem dnům konec…

H.: Pod pódium se zpátky vracím až na závěrečný bod pátečního programu, jímž byla domácí kultovka Inferno. Zakuklená pětice předvedla svůj obvyklý okultní rituál, který byl vlastně standardem, jaký tahle kapela v posledních letech na koncertech předvádí, nicméně tím nechci říct, že by šlo o nudnou rutinu, protože zrovna v tomhle případě to myslím v pozitivním slova smyslu. Mě osobně totiž Inferno ve své současné podobě strašně baví (mnohem víc, než mě skupina bavila kdykoliv v minulosti) a platí to i o živých seancích, jelikož ty koncerty prostě mají sílu. Vizuální stránka opětovně působivá, z pódia se řinula temná atmosféra a vše jako vždy suverénním způsobem dirigoval Adramelech se svým jedovatým vokálem. Měl bych vlastně jen jednu poznámku, i když ta není ani tak ke konkrétnímu vystoupení, ale obecná – „Pohanské meče“ jsou sice skvělá vypalovačka, o tom žádná, ale s tím, jak na tom Inferno aktuálně jsou (jak vzhledem, tak i v poslední studiové tvorbě), by možná nebylo špatné postavit ty koncerty čistě jen na nejnovějších skladbách… nevím, jak to vidí ostatní, ale třeba mně by rozhodně dávalo smysl někdy zahrát „Omniabsence Filled by His Greatness“ v celé její délce živě.

---