Archiv štítku: electro

The Silverblack – The Grand Turmoil

The Silverblack - The Grand Turmoil
Země: Itálie
Žánr: industrial metal / electro
Datum vydání: 15.9.2015
Label: Sliptrick Records

Tracklist:
01. The Grand Turmoil
02. Anymore
03. King-Size Vandalism
04. Retaliation
05. Make It Worth the Grime
06. As Good as Dead
07. Attic Hime
08. Pyromanservant
09. Great Expectations
10. Might Get Worse Before It Gets Better
11. Fragmentary Blue

Hrací doba: 38:13

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
The Silverblack / Sliptrick Records / Grand Sounds PR

Abych řekl pravdu, na „The Grand Turmoil“ jsem byl poměrně zvědavý a vlastně jsem se těšil, až si to pustím. Když tak o tom uvažuju, tak v obou případech vlastně víc, než by si to album mělo zasloužit, jelikož žádný racionální důvod jsem k tomu neměl. Z minulosti jsem o kapele The Silverblack nevěděl (což se dá pochopit – „The Grand Turmoil“ je debut), domovská působiště některých zúčastněných muzikantů (The Stranded, Disarmonia Mundi, 5 Star Grave) vůbec neposlouchám a žádná předem vypuštěná ukázka mě taky nějak extrémně na prdel neposadila. Na druhou stranu, už nějakou dobu jsem měl chuť najít nějaký nový nařachaný industriální metal a tak nějak jsem si dovolil být tak drzý a naivní, že jsem doufal, že právě v tomhle ohledu by tihle Italové mohli přiložit ruku k dílu a pomoct mi.

Nicméně, „The Grand Turmoil“ není až taková šleha, abych The Silverblack okamžitě musel zařadit po bok svých největších oblíbenců, kteří jsou takříkajíc „dvojnásobně električtí“ – tedy že kombinují metalové elektrické kytary a elektroniku. Začněme ovšem tím pozitivnějším, za což považuji fakt, že lze v případě The Silverblack mluvit o skutečném industrial metalu, nikoliv takovém tom „industrial“ metalu, jak je na metalové scéně mnohdy zvykem. Mám tím na mysli takovou tu formu, kdy se jedná o normální obyčejný metal s jedním levným samplíkem na začátku písničky, což je prostě výsměch nazývat industrialem… jednoduše ten koncept, na nějž s takovou oblibou nadávám. Nicméně, u The Silverblack je ta elektronika opravdu pořádně slyšet a rozhodně jde bez obav prohlásit, že v tomto ohledu Italové své posluchače nepodceňují, protože elektronika a metal v jejich muzice hrají vyrovnanou partii.

To je samozřejmě dobrý začátek, nicméně toto (dle mého názoru) správné pojetí industrial metalu je jen první krok, pouhý základ, na němž se má dále stavět. Avšak ten druhý krok v podobě kvalitních skladatelských nápadů už The Silverblack nedokázali udělat příliš přesvědčivě a zvládli jej maximálně tak napůl. A přitom „The Grand Turmoil“ začíná poměrně slibně. Úvodní titulní track není žádným ultimátním majstrštykem, ale nedá se mu upřít vcelku kvalitní tah na bránu, chytlavost a vcelku povedený refrén. V obdobně pohodovém duchu pokračuje i druhá „Anymore“, jež se sice nese spíše ve středním tempu, ale zato nabídne několik slušných synťákových rejstříků a proklatě hitový refrén.

Pokud by se celé „The Grand Turmoil“ neslo v na takovéhle úrovni, asi by byl ten dojem z alba mnohem lepší, nicméně v dalším průběhu začnou na povrch hodně rychle vyplouvat neduhy, jichž počin vlastně nemá až zas tak málo. Kámen úrazu číslo jedna – některé songy jsou prostě a jednoduše naprosto regulérní odrhovačky. Já chápu, že muzika The Silverblack má být spíše jednoduššího rázu, že to má být hlavně o energii a tak, ale ani s tímhle konceptem není nutné se snižovat k regulérní bezduchosti, jakou nabízí třeba halekačka „King-Size Vandalism“ nebo otravná rádoby hitovka „Attic Hime“.

Druhým problémem je pak to, že si The Silverblack v některých momentech přespříliš okatě „půjčují“ u jiných skupin. Samozřejmě jsem nečekal, že dostanu naprosto vybroušený originál, ale místy je to fakt přes čáru. Suverénně nejvíc to mlátí do uší tehdy, když se Italové vydají do středního šlapavého tempa, protože v něm znějí jako taková trochu kopírka Deathstars. The Silverblack totiž povolají do zbraně přesně ty samé prostředky, které s radostí používají i tyhle švédské „prostitutky“ v čele s naprosto primitivním „beatem“ na kopáku, a aby toho nebylo málo, i zpěv začne znít, jako kdyby to nakdákal v „titulcích“ neuvedený Whiplasher Bernadotte. A to je bohužel bez nadsázky, protože ta podobnost je fakt zarážející.

A do třetice všeho nedobrého – životnost „The Grand Turmoil“ není příliš velká. Navzdory tomu, co až doposud padlo, se to album stále dá poslouchat, aniž by vás nějak uráželo. Bohužel ale jen chvíli. Po pár posleších se totiž ukáže, že tahle deska je tak trochu rychlokvašná – díky své jednoduchosti a instantní chytlavosti leze rychle do ucha, nicméně neuběhne ani pět poslechů a už máte chuť to nechat plavat, protože to začíná nudit a výše zmiňované neduhy začnou úřadovat naplno. A přitom ne, že by ta testosteronová elektronika nešla udělat tak, aby to bavilo i s odstupem mnoha let – takoví Combichrist anebo Turmion Kätilöt (abychom zůstali u těch kytar) s radostí potvrdí. Jenže o takovéhle úrovni mohou The Silverblack na svém debutu jen snít – a na tomhle zhola nic nezmění ani to, že máte v sestavě prudce luxusní holčinu, která se v klipech nebojí špulit zadek do kamery.


Chelsea Wolfe – Abyss

Chelsea Wolfe - Abyss
Země: USA
Žánr: experimental rock / electronica / drone
Datum vydání: 7.8.2015
Label: Sargent House

Tracklist:
01. Carrion Flowers
02. Iron Moon
03. Dragged Out
04. Maw
05. Grey Days
06. After the Fall
07. Crazy Love
08. Simple Death
09. Survive
10. Color of Blood
11. The Abyss

Hrací doba: 55:50

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

První pohled (H.):

Zámořská „písničkářka“ Chelsea Wolfe patří k tomu nejzajímavějšímu, co se dle mého skromného názoru za poslední roky objevilo na alternativní (či experimentálně rockové, chcete-li) scéně. Její jen velice těžce zařaditelná, až neuchopitelná směsice mnoha různých vlivů v kombinaci s nádherným hlasem vytvořila jakousi prazvláštní masu zvuku, díky níž je Chelsea Wolfe už nyní – v době, kdy čerstvě vydala svou čtvrtou (nepočítáme-li tedy akustické „Unknown Rooms: A Collection of Acoustic Songs“) desku „Abyss“ – v podstatě nezaměnitelná. A to do takové míry, že ji poznáte i navzdory tomu, že na každém svém albu zní vlastně docela jinak, což je myslím obdivuhodné. A tento trend rozpoznatelnosti, jinakosti i nezařaditelnosti si Chelsea Wolfe drží i na svém nejnovějším albu.

Doposud největším vrcholem tvorby Chelsea Wolfe se pro mě stala předcházející deska „Pain Is Beauty“, která byla neuvěřitelné uhrančivá a některé její skladby (kupříkladu fenomenální „We Hit a Wall“) nejdou z hlavy vymazat ani s odstupem měsíců a let. Snad tedy není divu, že jsem toho od „Abyss“ čekal hodně. Až do nynějška se totiž Chelsea Wolfe každým novým albem zlepšovala a naděje, že by tato vzestupná tendence vydržela i tentokrát, napovídala, že výš než excelentní „Pain Is Beauty“ už může být jen čistá fantazie.

Hned první poslechy „Abyss“ však takové představy zkrotily – jakkoliv je i novinka skvělá a označovat ji jako zklamání by vůči ní bylo hodně neférové, „Pain Is Beauty“ mi připadá o něco silnější. Nicméně, tohle je asi tak jediný skutečný neduh, jímž „Abyss“ disponuje, a zrovna tenhle navíc kvality desky nijak nesnižuje, protože obecně vzato je i nejnovější počin Chelsea Wolfe velice poutavá deska, která nabízí velké množství působivých skladeb.

Začátek „Abyss“ člověka až trochu zaskočí – po éterickém „Pain Is Beauty“ totiž Chelsea Wolfe svou novinku, resp. tedy její první píseň „Carrion Flowers“, začne nečekaně tvrdým, téměř až „metalovým“ soundem. Jak se později ukáže, celkově je „Abyss“ laděné do ještě větší temnoty, ale je nutno zmínit, že i v téhle poloze to Chelsea Wolfe ohromně sluší a ta kombinace takřka dronových riffů s již známými elementy funguje. Nechybí tedy ani typicky táhlé kytary, jakoby rozvláčný, přesto stále hypnotický zpěv, akustické kytary a s nimi i folkový nádech nebo elektronické závany.

Nechci vzbudit dojem, že „Abyss“ je metalová deska – není. Jen se svou potemnělou náladou místy blíží extrémním atmosférickým variantám tohoto žánru. A nejen v těch tvrdších skladbách, jejichž nejreprezentativnějším prvkem je úvodní trojice „Carrion Flowers“, „Iron Moon“ a „Dragged Out“. Ani ty „jemnější“ (uvozovky zejména kvůli druhé jmenované) kusy jako třeba „Crazy Love“ nebo „Survive“ totiž nepřinášejí zrovna prosvětlení a pozitivní náladu… což je super, přinejmenším tedy v těchto dvou kusech, které se velmi povedly.

Možná trochu paradoxně se mi ale zdá, že právě ty úvodní „tvrdší“ písničky patří k tomu nejméně dobrému, co se na „Abyss“ nachází – snad tedy vyjma „Carrion Flowers“, jež je skvělá. Naopak mě ohromně baví taková „Grey Days“, již nádherně ozvláštňuje viola, nebo plíživé „Simple Death“ a „The Abyss“. Výtečná je i nepřátelskou elektronikou protkaná „Color of Blood“. Nicméně tím největším vrcholem desky se pro mě nakonec stala šestá „After the Fall“, která skutečně působivě snoubí pochmurné elektronické pasáže s tvrdšími výjezdy i experimentálnějšími momenty. Například čistě elektronické intermezzo ve třech čtvrtinách je naprosto bravurní – snad jen škoda, že není delší.

Ačkoliv mi tedy „Pain Is Beauty“ svého času uhranulo ještě větším způsobem, i „Abyss“ je bezesporu úžasná deska, s níž se vyplatí strávit nemalé množství času. Už jen z toho důvodu, že právě až časem album opravdu vyroste a i ty skladby, jež se zpočátku zdají trochu nevýrazné, odhalí svá kouzla. Možná, že tentokrát nejsem úplně nekriticky nadšený, ale rozhodně jsem s „Abyss“ nadmíru spokojený, tuze se mi to líbí a s radostí vychutnávám. Temnější Chelsea Wolfe je totiž stále skvělá Chelsea Wolfe.


Druhý pohled (Skvrn):

Na zoubek – samozřejmě ten hudební – jsem se chtěl Chelsea Wolfe podívat již delší dobu. Dílčím způsobem se mi to i dařilo, „Pain Is Beauty“ jsem několikrát slyšel a rád, ale nakonec k nějakému vážnějšímu naposlouchávání nedošlo. Ještě horší to je pak se staršími deskami, zaslechl jsem tuším „The Grime and the Glow“, to kvůli tomu fajnovému obalu, ale opět šlo jen o takové oťukávání. Tudíž — světe, div se — „Abyss“ schytalo roli prvního intenzivně poslouchaného alba zpěvaččiny diskografie.

Jak ale padlo výše, nějaké ty povšechné seznamovací formality proběhly už dřív, tudíž přece jen mohu trochu porovnávat. „Abyss“ se oproti předchůdcům tváří temněji a nejenže se tak tváří, ono také tak zní. Osamocené slovo temnější však může trochu zavádět, neb není to jen sama temnota, která desce vévodí. Překvapivá je především tvrdost, a jestli jsem si Chelsea Wolfe doposud vykreslil jako jemnou, křehkou bytost, „Abyss“ je jasnou odpovědí, že i vření má ve zpěvaččině nitru pevné místo. Ta nevinná křehounká duše divoženky ale současně nevymizela. Jako by byla vzdálenost obou emočních světů vymazána a tvrdost s křehkostí zde kooperovala jako jeden muž. Tedy žena, Chelsea snad promine.

Je vážně těžké slovy vystihnout, co se na „Abyss“ hudebně děje. Překvapila žánrová rozmanitost. Právě díky ní je naprosto přirozeně utvářena pospolitost oné náladové — na první pohled — bipolarity. Osobně v tom slyším jakousi ušpiněnou směsku elektroniky a melancholického rocku s četnými příklony k industrialu či hlučnu, ale prosím berte to s rezervou, je to jen škatulka. Ona poloha se totiž musí slyšet, je unikátní, různorodá, ovšem zároveň až tísnivě celistvá. Bezva.

Na rozkoukávání padly zhruba první tři poslechy, pak jsem již začal postupně vstřebávat. Delší dobu to vypadalo na jednu z desek roku, nebylo si na co stěžovat, prostě ideál. Ne, že by u mě „Abyss“ nějakým výrazným způsobem kleslo, nicméně teď mi již, přiznám se, nepřipadá tak silné jako předtím. Jako slabší se ukázala být třeba druhá „Iron Moon“ spolu s tandemem „Survive“, „Color of Blood“ z konce alba. Naopak střed desky (rozuměj dvě třetiny stopáže) je skvostný a přetékající nápady a nábojem. Zde zkrátka není co vytknout. Industriálem střihnutá „Dragged Out“ nejprve ukončí mírné počáteční tápání, načež se zanedlouho vynoří ještě ráznější odpověď v podobě nadpozemské trojice „After the Fall“, „Crazy Love“, „Simple Death“. Neskutečný vrchol alba i posluchačova blaha.

Chelsea Wolfe natočila výbornou desku. Se skvělým zvukem, rancem excelentních kompozicí a všudypřítomnou emoční svojskostí. Postupem času jsem sice narazil na slabší chvilky a album celkově trochu kleslo, ale na špičku roku to pořád s přehledem stačí. A navíc, co já vím, za rok se k „Abyss“ vrátím a bude vše jinak – skončí u vynášení desky do nebes a současné krocení bezbřehé nadšenosti padne na bedra momentální indispozice.


Solefald – Norrønasongen. Kosmopolis nord / World Metal. Kosmopolis sud

Solefald - Norrønasongen. Kosmopolis nord
Země: Norsko
Žánr: atmospheric / avantgarde metal
Datum vydání: 27.10.2014
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Norrønaprogen
02. Det siste landskap (An Icelandic Odyssey Part IV)
03. Norskdom
04. Norrøna: Ljodet som ljoma
05. Songen: Vargen


Solefald - World Metal. Kosmopolis sud

Země: Norsko
Žánr: avantgarde / metal / world music / electronica
Datum vydání: 2.2.2015
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. World Music with Black Edges
02. The Germanic Entity
03. Bububu Bad Beuys
04. Future Universal Histories
05. Le soleil
06. 2011, or a Knight of the Fail
07. String the Bow of Sorrow
08. Oslo Melancholy

Odkazy:
facebook

První pohled (H.):

Je snad údělem avantgardních a progresivních kapel se neustále vyvíjet? Na jednu stranu asi ano, ale ve skutečnosti je to spíš naopak – spíš těm kapelám říkáme avantgardní, protože jdou neustále kupředu, než že by šly kupředu, protože „jsou avantgardní“. Jistě, i v těchto žánrech jsou skupiny, které se postupem času vydaly na cestu „progresivního“ rutinérství, ale o to víc jsou pak sympatičtější ti hudebníci, kteří dokážou překvapovat, posouvat se ve své tvorbě dál a být v tom dobrém slova smyslu hudebně blázniví. Jenže… co když je další krok vývoje krokem vedle? Stále máme tleskat?

Norské duo Cornelius JakhellnLazare Nedland, společně známé jako Solefald, má za sebou množství velice zajímavé muziky a bezesporu i několik excelentních alb. Mám-li mluvit sám za sebe, pak mým největším favoritem v jejich diskografii je (pro někoho možná překvapivě) dvoudílný opus „An Icelandic Odyssey“. Obecně jsem si však dokázal užít skoro vše od nich včetně donedávna poslední desky „Norrøn livskunst“, jež vyšla koncem roku 2010. Po vážné severské atmosféře tehdy byli Solefald víc praštění a hraví, a i když se tohle album u spousty lidí nesetkalo s příliš velkým nadšením (alespoň takový jsem z toho měl v době vydání pocit), mě poměrně bavil i tento počin, přestože k vrcholům tvorby nepatří ani zdaleka.

Neměl jsem tedy důvod se netěšit na další dávku norské avantgardy, již si Solefald připravili na přelom loňského a letošního roku v podobě dvou provázaných počinů. Bohužel to však tentokrát musím být já, kdo kroutí hlavou – ačkoliv jen u jedné z těchto dvou nahrávek. EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ a deska „World Metal. Kosmopolis sud“ jsou již na první pohled spjaté – svými názvy, svými přebaly a i jakýmsi pomyslným konceptem hudebního zeměpisu, kdy se onen neřadový počin nese v duchu severské zádumčivosti a ten řadový v duchu jižní hravosti – a přesto jsou oba ve finále zcela odlišné. A to i tím, jak je vnímám.

Jak vám již asi došlo, jedna z obou nahrávek se mi opětovně líbí a Solefald mi na ní připadají takoví, jaké je mám rád – poutaví. Naopak z té druhé – přestože není v jádru špatná – jsou mé pocity velice rozporuplné. Otázka zní: která je která? Začněme chronologicky… a pozitivně…

EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ vyšlo už na podzim loňského roku a původně, ještě před jeho vydáním, jsem jej považoval za pouhý předkrm před dlouhohrajícím obědem „World Metal. Kosmopolis sud“. Pravda je však nakonec trochu jiná a v mých očích se jedná o samostatný a plnohodnotný (možná ne formálním označením EP, ale hudebně určitě) počin a vlastně si myslím, že je až škoda, že bylo „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ „degradováno“ na pouhé minialbum, jelikož i svou délkou přes 37 minut se nejedná o žádnou jednohubku. Fakt, že polovinu stopáže netvoří „čistí“ Solefald, ale kolaborace s jinými umělci, tomu dle mého nijak nebrání.

„Norrønasongen. Kosmopolis nord“ je seversky chladné, plné mlhavé atmosféry a skandinávských nálad. V tomto ohledu mi počin nápadně připomíná právě zmiňovanou fantazii v podobě „Red for Fire: An Icelandic Odyssey Part I“ a „Black for Death: An Icelandic Odyssey Part II“ – zejména tu temnější „černou“. Ostatně – asi ne náhodou se zde nachází píseň s názvem „Det siste landskap (An Icelandic Odyssey Part IV)“, tedy kus volně navazují na obě zmiňovaná alba a na song „Waves Over Valhalla (An Icelandic Odyssey Part III)“„Norrøn livskunst“.

Na „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ jsou Solefald relativně monotónní, ale tím, že v každé skladbě s výjimkou úvodní „Norrønaprogen“ vlastně celou dobu opakují jeden ústřední motiv, kolem něhož postupně budují další nápady a rozvážně si hrají s detaily, celý počin ohromně graduje. S každou minutou atmosféra houstne a Solefald jsou v tomto podání doslova strhující. Paradoxně nejslabší písní je zde právě úvodní „Norrønaprogen“, kde se těch nálad vystřídá víc a Norové přecházejí mezi temnější severskou náladou a uvolněnějšími pasážemi, nicméně je to stále velice dobré, a i když bych si ony volnější momenty klidně odpustil, nemám s tím až takový problém a ty zadumanější minuty jsou skvělé. Poté už ale začne doslova koncert a co skladba, to doslova skvost.

„Det siste landskap (An Icelandic Odyssey Part IV)“ dýchá pohanským severem i přes tepající rytmiku s feelingem elektronických žánrů. Skvělá zasmušilá minuta a půl „Norskdom“ pak uzavírá vlastní stranu Solefald, aby nastoupila druhá část EP, v níž Norové páchají spolupráci s formací Sturmgeist & The Fall of Rome. „Norrøna: Ljodet som ljoma“ s industriálně-noisovým backgroundem i „Songen: Vargen“ s fenomenálním ústředním motivem vyšly na plný počet bodů a jedná se o úžasné skladby, jejichž poslech mě snad nikdy nepřestane bavit. Nutno zmínit jistě i to, že je navíc celé minialbum dechberoucí po vokální stránce… sice je pravda, že zrovna v tomto byli Solefald vždy dobří, ale na „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ mi zpěvy přijdou snad ještě působivější než kdykoliv dřív – a to je hodně co říct. Jednoduše řečeno – úžasná nahrávka.

Po něčem takovém jsem se pak na poslech „World Metal. Kosmopolis sud“ těšil opravdu dost, ale nemohu si pomoct – v tomto případě jsem naopak odešel poměrně zklamaný. Deska je totiž takřka pravým opakem EP. Ta tam je zádumčivost a trpělivě budovaná atmosféra – na jejich místo nastoupila hravost, experiment a palba různých motivů, vlivů i žánrů. To samo o sobě není problémem, přesto jsem „World Metal. Kosmopolis sud“ jaksi nedokázal přijmout. Nějakým způsobem si nemůžu pomoct, ale jaksi mi dělá obtíže brát to album „vážně“. Zvláště vedle seriózního „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ mi totiž „World Metal. Kosmopolis sud“ přijde spíš jen jako taková… inu, jen hříčka. Mám z toho pocit, jako kdyby si Solefald jednoduše chtěli zablbnout a nic víc.

Hned první „World Music with Black Edges“ je v tomto případě ukázkovým příkladem, který dělá svému názvu čest. Solefald zde míchají svůj typický rukopis, avantgardní metal, skoro až EBM spodky, čistokrevnou world music i vyloženě prosluněné pasáže, jež mi zní trochu jako „I wanna go to the Cabana party“„Solskinnsmedisin“ od Trollfest. Podobně pokračuje i „The Germanic Entity“ – a opět je to místy malinko přeplácané (a to říkám jako někdo, kdo nemá problém s avantgardní smrští, dává-li mu smysl). Některé motivy jsou skvělé, obecně mě baví závany elektroniky, které jsou vážně „echt“, žádný pseudo-„industrial“, jak se to v metalu kolikrát nosí. Snad jen tu dubstepovou pasáž si Solefald odpustit mohli. Nicméně nakonec jsem si na to vše i přes dílčí výhrady dokázal zvyknout – stejně jako na snad nejšílenější „Bububu Bad Beuys“, jež zní jako avantgardní Solefald, world music, elektronika, noise rock a trochu drog zamíchané do jednoho kotle.

To hlavní, kvůli čemu mě „World Metal. Kosmopolis sud“ nakonec zklamalo, přichází až vzápětí a paradoxně v písních, v nichž už se Solefald relativně uklidní. Po ujeté jízdě v podobě prvních tří skladeb je totiž zbytek alba… prostě nevýrazný. Třeba „Future Universal Histories“ není vyloženě špatná, ale je to prostě takový Solefaldovský standard a v rámci tvorby kapely zcela neviditelný kus. V „Le soleil“ se sice na scénu vrací nějaká ta world music, ale už to prostě není ono. Jediná píseň, jež mě v druhé části alba dokáže trochu vytrhnout z letargie, je šestá „2011, or a Knight of the Fail“, která má několik skvělých nápadů, ale sama samotinká už toho moc nespraví. Možná ještě (už jen dle názvu) melancholická „Oslo Melancholy“ na úplný závěr není zlá, ale ta již plní spíše roli outra a navíc se od čtveráckého zbytku „World Metal. Kosmopolis sud“ výrazně odlišuje svou umírněností a minimalismem.

Solefald

Obecně vzato je „World Metal. Kosmopolis sud“ stále v nadprůměru, jelikož Solefald patří mezi tak dobré kapely, že i ve své slabé chvilce jsou vlastně stále dobří. Nic to ovšem nemění na faktu, že v podstatě polovina desky mi přijde poněkud nevýrazná a ta druhá je zas naopak místy přeplácaná. Ve finále je tedy „World Metal. Kosmopolis sud“ albem spíše zajímavým než skutečně dobrým, nicméně i tak se vlastně stále poslouchá v pohodě. Jen jej bohužel budu muset zařadit k tomu slabšímu z dílny Solefald. Zato u dechberoucího EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ to vidím přesně naopak, protože to se v mých očích může bez obav postavit po bok čehokoliv, co Norové vydali v minulosti.


Druhý pohled (Ježura):

Dvojici novinek, které Solefald uklohnili po několika letech studiového mlčení a které pojí společný titul „Kosmopolis“, jsem očekával se stejnou zvědavostí jako snad každý fanda avantgardního metalu, toho norského zvláště. Když spatřilo světlo světa EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“, navdory dílčím momentům, které mi dost imponovaly, se mi tohle dílko do vkusu zkrátka netrefilo. Neříkám, že jsem se nějak zvlášť snažil do jeho tajů proniknout, ale prostě se stalo a právě tohle je důvodem, proč se moje povídání omezí pouze na plnokrevnou řadovku. S tou to u mě dopadlo naštěstí o dost lépe, přesto ale nemohu říct, že by mě „World Metal. Kosmopolis sud“ zase nějak uhranulo.

Vysoká úroveň se „World Metal. Kosmopolis sud“ v žádném případě upřít nedá a rozhodně nemám v úmyslu se o to snažit. Solefald zde předvádějí další evoluci svého typického rukopisu, který tentokrát obohatili velmi znatelným vlivem world music a dokonce elektroniky. Obojí jim funguje, fúzi novinek s black metalovějšími kořeny zvuku kapely se povedlo provést vkusně a nenásilně a deska je bohatá na momenty, které se místy pohybují až v hájemství pojmů jako fenomenální a podobných. S tím se ale pojí i jeden dost zásadní zápor – nevyrovnanost. Zatímco skladby jako „2011, or a Knight of the Fail“, „Oslo Melancholy“ nebo třeba šílená ale děsně návyková „Bububu Bad Beuys“ fungují výborně a drží pozornost od začátku do konce, jinde to až taková sláva není. Nejvíc mi vadí „Le soleil“ a až na ony skvělé momenty mi úplně nesedla ani dvojice „The Germanic Entity“ a „Future Universal Histories“.

Solefald - World Metal. Kosmopolis sud

V čem je problém? Obecně by to šlo zahrnout pod zmiňovanou nevyrovnanost, ale nakonec mi z toho vykrystalizovalo něco konkrétnějšího. Nesedí mi občas docela dlouhé či početné pasáže, kde se od čistokrevné hudby ustupuje spíše k přednášení textu na pozadí jakéhosi obskurního muzikálního podkladu, a tohle když se dá dohromady s všudypřítomnou world music, moje pozornost pádí někam do dáli jen proto, aby ji vzápětí strhl další z náhle se objevivších skvostných obratů.

Nechci aby to vypadalo, že je „World Metal. Kosmopolis sud“ takových zhůvěřilostí plná. Je tomu spíše naopak, většina desky mě přinejmenším baví, pokud z ní tedy rovnou nejsem úplně na větvi, a když se to dá všechno dohromady, Solefald se pořád pohybují na úplně jiné úrovni než většina „normálních“ kapel. Problém je jen a pouze v tom, že si CorneliusLazarem sami nastavili laťku tak vysoko, že ji „World Metal. Kosmopolis sud“ alespoň v mých očích není schopna tak docela překonat. Je to tedy velice dobré, místy fantastické a jinými místy poněkud divné, dosavadních poslechů však rozhodně nelituji a desku si čas od času zcela dobrovolně pustím. Jenže i když si nemůžu a ani nechci hrát na znalce diskografie Solefald, faktem zůstává, že třeba předchozí „Norrøn livskunst“ mě jako celek bavilo zkrátka víc.


Třetí pohled (Kaša):

Solefald to s mou maličkostí mají zatraceně těžké. Jejich poslední alba, kam řadím ta, jež následovala po „Red for Fire: An Icelandic Odyssey Part I“, vždy se zájmem vyhlížím a na jejich poslech jsem zvědavý. Bohužel i navzdory mé neutuchající snaze to po chvíli vzdávám a po pár pokusech každý nový počin odkládám s názorem, že tvorbu téhle dvojice prostě a jednoduše nikdy nepochopím.

Stejně jako kolega v hlavní recenzi bych i já měl začít chronologicky dle data, což znamená vyjádřit se pár větami k EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“, nicméně já to mám s těmi Solefald tak nějak jinak, takže začnu pozpátku.

V případě „World Metal. Kosmopolis sud“ jsem doufal, že se na našem dosavadním, značně odtažitém vztahu konečně něco změní, ale bohužel se tak opět nestalo. Vím, že je to v jádru chytrá hudba a tvorba dvojice Cornelius/Lazare obsahuje spoustu skvělých momentů. Stejně tak vím, že papírově by se mi to mělo zatraceně líbit, protože některé dílčí momenty jsou vážně skvělé, ale tvorba těchto Norů mě nechává i nadále zvláštně chladným.

Solefald

Jasně, najdou se i výjimky, jimiž jsou na „World Metal. Kosmopolis sud“ hned úvodní „World Music with Black Edges“ a „Future Universal Histories“, jež jsou vážně skvělé, ale v celé délce 50 minut si tento počin nedokážu náležitě užít. Oproti minulému „Nørron livskunst“ jsou Solefald méně blackoví, což se mi líbí, ale i navzdory žánrové otevřenosti a spájení zdánlivě nespojitelného je budu mít ve škatulce zajímavých uskupení, jejichž hudba mi přijde nudná a přeceňovaná. Bohužel.

Protože jsem měl nemalé množství času, aby si nahrávka tak nějak sedla a do vydání recenze od sepsání hodnocení uběhlo hezkých pár měsíců, tak jsem ji nedávno oprášil, hezky si ji pustil do uší a čekal, zda se něco změní. Je tady z mé strany však další bohužel a musím trvat na hodnocení ve svém předchozím odstavci, protože ať se snažím sebevíc, tak „World Metal. Komopolis sud“ ve mně nevzbuzuje až na krátké momenty a dílčí prvky žádné větší emoce a tak nějak kolem mě proplouvá, aniž by mě nutilo vytvořit si k němu vřelejší vztah, takže prohlašuji, že to vzdávám.

Vzhledem k tomu, jakým způsobem mě zaujalo plnohotné album, tak jsem usoudil, že naposlouchávání EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ je pro mě ztráta času, protože soudě dle krátkých ukázek, které (jakkoli znějí značně odlišně od nabídky dlouhohrající desky) mě prostě a jednoduše nezaujaly.

Tohle asi vážně není hudba, kterou bych byl schopen docenit, a pokud Solefald předvádí umění, tak je na mě asi až příliš velké a sofistikovaně skryté.


Čtvrtý pohled (Atreides):

Po čtyřech letech čekání mám před sebou další nadílku od pošukané dvojice CorneliusLazare. Co vám budu povídat – těšil jsem se zatraceně moc. Obě části „Islandské odysey“ jsem si zamiloval jen krátce předtím, než jsem se seznámil s posledním (a rovněž silným) počinem „Norrøn livskunst“, a postupně se prokopal i ke starší tvorbě. K té se Solefald na „World Metal. Kosmopolis sud“ navrací. Při prvním poslechu jsem si mimoděk připomněl moment, kdy jsem prvně slyšel dvoudílný opus „An Icelandic Odyssey“ a inkasoval neskrývanou ránu pěstí, která mě zařezala hodně hluboko do křesla. Tentokrát to bylo spíš lehké proplesknutí a připomenutí, že by to nebyli Solefald, kdyby opět nepřišli s naprostým úletem. Po „Norrøn livskunst“ (novince předcházející EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ se mi z nějakého důvodu prozatím úspěšně vyhýbá) se kapela hnula směrem mně velice sympatickým – jak napovídá název desky, letos je to opravdu hodně „world“.

Mix black metalu, world music, orchestrálních aranží a zběsilé elektroniky je neustále v pohybu. Neustále víří v okolí, tu útočí silou tornáda, tu protančí v lehkém tříčtvrťovém taktu, aby následně přerostl v monument, jenž se samovolně zbortí přesně ve chvíli, kdy dosáhne vrcholu, a následně je překryt dalším motivem. Solefald se občas potýkají se stejným problémem jako poslední dílo Dødheimsgard – přemíra nápadů, které by mnohé spolky stěží nashromáždily na dvou, třech albech, skotačí do uvolněných rytmů i ostřejších pasáží na ploše pouhých 50 minut. Kompozice jednotlivých písní, jakkoliv proměnlivé a nestálé, sice drží poměrně fortelně při sobě a rozhodně to není taková magořina jako „A Umbra Omega“, nicméně v porovnání s vlastní tvorbou je „World Metal. Kosmopolis sud“ asi tak o sto koňských délek dále vstříc chřtánu chaosu, takže zkousnout tenhle šílený parádemarš může být pro někoho seriózní problém.

Zejména práce kytar a hlasivek obou vokalistů však stále dává vzpomenout, že i po dvaceti letech existence a slušné řádce alb to jsou pořád Solefald. Pestrá paleta vokálů zahrnující poctivě nachlazený chraplák i čisté vícehlasy je zkrátka jejich trademark a spolu se skvostnými kytarovými riffy zároveň jedna z toho mála jistot, které při prvních posleších obdržíte, neb ve všem ostatním vás deska zkrátka hodí po hlavě do vody. Když se však začnete do „World Metal. Kosmopolis sud“ nořit hlouběji, přehrabovat se ve stále nižších patrech barvité megapole nasáklé avantgardou, uměním a zběsilou vizí budoucnosti, dostanete se prostřednictvím některých motivů a zmínek v textech až k prvním deskám, které tam někde hluboko stále dýchají a žijí svým vlastním životem.

Právě z textů pramení myšlenkový oblouk spojující starou tvorbu satiricky odrážející psycho-sociálno, deviace člověka i společnosti a další jevy spojené s hektickou post-modernitou a urbanismem, s posledními alby, v nichž se objevuje typicky „Solefaldí“ uchopení severských mýtů a později i důraz na rodný jazyk. „World Metal. Kosmopolis sud“ propojuje obé v jeden celek právě prostřednictvím jazyka. V písních se vzájemně prolíná angličtina s norštinou a celé to funguje přirozeně a samovolně, nejvíc asi v (písni poměrně příznačného názvu) „The Germanic Entity“. Obecně jazyková stránka alba je poměrně zajímavá, v „Le soleil“ dokonce norštinu konfrontuje nikoliv angličtina, ale francouzština, a dvě odlišné pojetí symboliky Slunce neodráží jen jazyky, ale i hudba, která se směrem k závěru stále více rozchází v závislosti na tom, jaký jazyk má zrovna slovo.

Pokud si mě novinka poměrně rychle získala díky ujeté hudební stránce (a zejména díky pošahanosti „Bububu Bad Beuys“), jsou to právě výše zmíněné detaily, které mohu objevovat a díky nimž mě deska stále baví i po tak dlouhé době od vydání. „World Metal. Kosmopolis sud“ zkrátka nešediví a i přes občasnou chaotičnost a nekonzistenci způsobené dvojakou povahou stále roste s každým dalším detailem, který se mi v její zběsilé konstrukci podaří najít. Po hudební stránce mě z letošní avantgardy Dødheimsgard přece jen baví o něco víc, nicméně Solefald se vytasili s jedním z nejlepších alb roku a opět jednou překonali sami sebe. Bravo!

Solefald - World Metal. Kosmopolis sud


Pátý pohled (Skvrn):

Solefald jsou mému srdci velmi blízcí. A víte co, ty karty vyložím hned na stůl, úhybné manévry nemají smysl. Solefald jsou zkrátka srdcovka číslo jedna. Je to fakt, který již nějaký ten rok žije svým životem a zdá se, že do stárnutí se mu nechce. Navzdory některým klopýtnutím, navzdory absenci bezchybného alba, k němuž bych neměl objektivních výhrad. To jen tak pro to počáteční ujasnění, proč že já ty Solefald neplísním, jak bych sem tam měl, a proč je i přes to případné plísnění dokážu chválit a výsledný výtvor s chutí poslouchat.

V krátkosti zpět do roku 2013. V té době to se Solefald nebo alespoň s jejich chystanou deskou vypadalo podobně jako s tou od kolegů Arcturus. Převažovalo ticho, nejasnosti. V případě Solefald se objevily alespoň nějaké informace o názvu a konceptu desky – prý cosi kosmopolitního. Již za nějaký rok bylo vše mnohem konkrétnější. U kosmopolity se zůstává, naopak nahrávka nebude jedna, ale hned dvě. Rok 2014 ve znamení minialbové oťukávanané, rok 2015 pak plně v režii očekávaného dlouhohrajícího nášupu. „World Metal. Kosmopolis sud“ je rázem nejočekávanější deskou roku. Nikoli Enslaved, nikoli Dødheimsgard, ba dokonce ani Kátaiův Thy Catafalque, jen a jen Solefald. A to i přesto, že ve všech třech úspěšně odnegovaných příkladech byly naděje v desku roku mnohem vyšší. Ostatně poslechová realita mi dává postupně zapravdu.

Solefald

„Norrønasongen. Kosmopolis nord“ zůstává, jak název radí, na chladném severu. Solefald hrají na vážnou a poměrně konzervativní notu. Zhudebněná domovina, tradice a kupy hloubavého sněhu. Přesto je tu jedna zásadní změna, která jde všem těm tradicím po krku – hlavní slovo převzala elektronika a folk. Solefald však i přes průzkum jiných hudebních teritorií zůstali sví a ze své unikátnosti nic nepoztráceli. I tak je ale znát, že celkově zůstalo „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ jen experimentem a ne zcela dořešeným konceptem. První polovina EP nabízí hned několik skvělých momentů, na poměry Solefald netradičně rozvíjených v delších plochách. Nicméně druhá polovina mnou zůstává nepochopena. Solefald zde (v roztodivných kolaboracích) vytvořili 18minutové experimentální variování na již zaznělá témata z první poloviny minialba. Zatímco v závěrečné „Songen: Vargen“ mě taková umazaná poloha Solefald baví, „Norrona: Ljodet som ljoma“ postrádá jakýkoliv solidnější moment a je z toho takové bezzubé nic polykající 11 minut stopáže.

„World Metal. Kosmopolis sud“ je protipól, hudební i geografický. Namísto ledově klidných pohledů mě už z dálky vítají spoře odění Afričané. Bohužel, rozverné bubínky, tancovačky, ani diskárna, mě zpočátku neberou a všudypřítomnou roztěkanost nedokážu akceptovat. Zanedlouho už však dobře rozeznávám staré známé – do metalu vybarvené – tváře Solefald. Poslech střídá poslech a začínám se dobře bavit. V desce nacházím řád, jejž jsem zprvu postrádal. Čtvrtý, pátý náslech si neskrytě užívám a v hlavě mi běhají myšlenky o hudebním vrcholu roku. Vydrží to ještě pár poslechů, načež přichází zrada. Zvukovou pestrost začíná postupně překrývat hábit skladatelské přímočarosti a sázky na pompézní vyjadřování. Uchu to sice stále lahodí, avšak jeho neustálou pozornost si již udržet nedokáže. Jakmile přijde chvilka nesoustředění, deska nemá skladatelsky na to, aby sebe z téhle bryndy vytáhla. Ano, každá skladba nabízí skvělé momenty, některé bez diskuze geniální („Bububu Bad Beuys“, závěr „Future Universal Histories“), ale v momentě, kdy celku vypovídám spolupráci, to Solefald neutáhnou a já se jen přibližuji ke Kašou zmiňované lhostejnosti.

Vše důležité bylo řečeno, snad už jen vyhlásit vítěze. Nakonec se i přes kupu výhrad rozhoduji pro „World Metal. Kosmopolis sud“. Deskou roku není, absolutní špičkou také ne, je však bezvadně ujeté, tak jak to mám rád. A že je neposlušné a neposlouchá úplně na slovo, nakonec skousnu. Jsou to přece Solefald.


Rock for Churchill 2015

Rock for Churchill
Datum: 28.-29.8.2015
Místo: Vroutek, areál Myslivna
Účinkující (obsažení v reportu):

Pátek: Babylon Circus, N.O.H.A., Pipes and Pints, Submotion Orchestra, Tata Bojs

Sobota: Archive, Asian Dub Foundation, Horkýže slíže, Looptroop Rockers, Mydy Rabycad, Please the Trees, Selah Sue, United Flavour, Wohnout

Rock for Churchill je sice poměrně nenápadný podnik, ale na české festivalové scéně figuruje již dlouhých 15 let. Původně benefiční akce sbírající finanční prostředky na opravu místního kostela (proto tehdy ještě pod názvem Rock for Church) se za tu dobu přetvořila ve dvoudenní přehlídku většinou non-mainstreamové hudby s žánrovým rozpětím od rockových variací přes nejrůznější ska, reggae až po hip-hop a elektroniku. Ale dost opisování oficiální anotace. Nebudu kecat, o Rock for Churchill bych asi nezavadil nebýt jediného jména – Archive. Jen a pouze díky nim jsem začal o své účasti uvažovat, koupil lístek a nakonec se opravdu dostavil, i když mnou poslední týden cloumaly vážné pochybnosti…


Pátek:

Vzhledem k tomu, že mě na soupisce festivalu opravdu zajímali akorát Archive a těch pár dalších kapel, na něž jsem chtěl kouknout, hrálo až k večeru, do areálu jsem se dostal až okolo čtvrté odpolední a spíš než Sto zvířat, kteří mi hráli na uvítanou, mě zajímaly stánky s jídlem. Zatímco jsem se živil, „Zvířata“ odehrála a uvolnila pódium pro Pipes and Pints. Tahle pražská parta s Američanem v čele patří mezi prominentní představitele domácího celtic punku, takže se dalo očekávat solidní vystoupení. Jenže já si nemůžu pomoct, tenhle populární žánr mi až na vzácné výjimky prostě nesedí, což mi Pipes and Pints jedině potvrdili. Moje výhrady však směřují pouze k hudbě, protože vlastní vystoupení bylo vážně dobré a fanoušci museli být v sedmém nebi. Koneckonců, zpdo střechy a s pivem v ruce se to poslouchalo docela příjemně, takže vlastně proč ne.

Další česko-zahraniční kapela N.O.H.A. mě ale potěšila navzdory předpokladům dost. World music určitě jako posluchač nevyhledávám, ale tady se opět potvrdilo, že tenhle žánr může naživo fungovat skvěle. N.O.H.A. ohromně těžili z výkonu skvělé Kaiy Brown, která když zpívala, dostávalo to i takového skeptika, jako jsem já. Neméně skvělý byl i rapující MC Chevy, a když N.O.H.A. zrovna příliš nesklouzávali k dubstepu, bylo to skvělé. Abychom si ale rozumněli, N.O.H.A. s dubstepem pracují snad v každé skladbě, ale když jeho podíl překročil určitou hranici, už mi to moc příjemné nebylo. Většinou to ale bylo v normě, a N.O.H.A. tak nasadili vysokou laťku, neboť toto bylo vážně výborné.

Když pominu Archive a kapely, které mám možnost vidět co pár měsíců, byli to zejména Submotion Orchestra, na něž jsem byl zvědavý. Jejich aktuální desku „Alium“ jsem dokonce v době vydání zkoušel poslouchat, jenže mi nějak nesedla, a tak jsem na ně šel v naději, že to živá zkušenost změní. Povedlo se? Ano i ne. Jejich velmi umírněná fúze trip-hopu, dubstepu, jazzu, soulu a ambientu (ok, tohle jsem zase opsal, ale když ono je to dost trefné) dostala naživo přesně to, co jsem z desky trochu postrádal, tedy jistou údernost. Beaty totiž opravdu tepaly tak, že na nich šla vystavět velmi pěkná atmosféra umocněná skvělou Ruby Wood za mikrofonem. Absolutní vrchol se dostavil během skladby, jejíž název sice bohužel neznám, ale která mi dala přesně to, v co jsem doufal, a ještě mnohem víc. Stejně jako u N.O.H.A. mě ale o úplně bezchybný zážitek připravily pasáže, kde se moc rozdováděl dubstep (já ten žánr asi fakt nemám rád), což mě docela mrzí, protože jinak byli Submotion Orchestra vážně super.

Zbytek večera už se nesl v hodně nezávazném duchu. Z nedostatku jiné zábavy jsem se šel kouknout, co předvedou Tata Bojs, a nečekal od toho žádné zázraky. Jenže tahle česká stálice mi docela vytřela zrak. Nevědět, o koho jde, a zpívat Tata Bojs jinak než česky, tipnu je na některého ze zahraničních headlinerů, protože s tímhle vystupováním a dotažeností ve všech směrech se Tata Bojs s přehledem srovnali na úroveň mezinárodní prvníl ligy. Tohle vážně nemělo chybu, v podání Tata Bojs zafungovaly jak skladby staré, tak ty ještě nevydané a já mohu jen hluboko smeknout.

V okamžiku, kdy dohráli Tata Bojs, zbývaly do konce programu na hlavní stagi pouhé dvě kapely, přičemž první z nich, francouzské Babylon Circus, jsem vnímal spíše jako výplň. Tahle „výplň“ mě ale zpracovala natolik, že jsem nakonec oželel Royal Republic, na něž jsem byl relativně zvědavý. Důvod? Byla to prostě pecka! Babylon Circus rozjeli show v duchu ska, což je žánr, který moc nemusím, ale v jejich podání to nemělo chybu. Ohromná energie, výtečný zpěv a ani stopa po přehrávání, které mě děsně irituje u spousty žánrově spřízněných spolků. Babylon Circus prostě přišli a strhli publikum způsobem, jaký jsem vážně nečekal. Nechce se mi jmenovat nejslepší kapely dne, ale tihle sympaťáci za elitou rozhodně nezaostali.

Jak už jsem naznačil, v mém původním plánu figurovali ještě švédští rockeři Royal Republic, ale po Babylon Circus na mě padla taková únava, že jsem to raději zabalil a šel do stanu sbírat síly na sobotu. A dobře, že jsem tak učinil, protože původní představa o bezcílném zevlování až do třetí odpolední vzala záhy za své…


Sobota:

Úmysl odignorovat první tři sobotní kapely šel do kopru hned v začátku, protože když jsem se vracel ze snídaně do areálu, to, co vyluzovali Please the Trees, mě zaujalo natolik, že jsem stočil svoje kroky ke stagi a jal se tomu věnovat pozornost. Nejprve to bylo celkem nenápadné, ale postupně se z toho vyklubal dost povedený stoner rock, který se mi až nečekaně strefil do vkusu. Tříčlenná kapela mírně dřevorubeckého vzezření (což je vzhledem k názvu docela roztomilý paradox) do toho šlapala velmi zodpovědně, zejména kytarista s bubeníkem se vážně snažili, a za pomoci pár efektů, vagónu zápalu a výborného zpěvu z toho vylezlo vystoupení, jemuž chyběl jen aktivnější basák, čas za tmy a nepatrně stylovější pódiové propriety, aby mohlo triumfovat. I tak to ale bylo velice příjemné překvapení a prakticky celou dobu, co jsem ve společnosti Please the Trees strávil, jsem se vážně dobře bavil.

Reggae je fajn muzika, ale na to poslouchat ji živě mě neužije, takže jsem Homebwoyrasta nechal, ať si hrají, a raději se ve stínu nafukovací hospody pustil do sepisování tohoto reportu. Z této bohulibé činnosti mě však vytrhla kapela následující. O Mydy Rabycad jsem předtím nikdy neslyšel, ale stačila mi necelá jedna písnička a pár pohledů na pódium, abych dopil pivo, zaklapnul blok a naběhnul před stage. Mydy Rabycad hrají electroswing (i když se nás snažili přesvědčit, že je to disco), což je hudba, která mě baví. Jenže ono nešlo jen o příjemný podklad, on to byl vážně super koncert – a rozdíl mezi těmito dvěma polohami jde na vrub zpěvačce Žofii. Ta nejenže výborně zpívala, ale svým přístupem celé vystoupení vyloženě udělala. Tahle hubená, bledá a usměvavá zrzka to ohromným způsobem rozjížděla, tancovala, komunikovala s publikem i kapelou a na všechny strany šířila pozitivní energii, na niž lidé slyšeli. Mydy Rabycad byli naprosto skvělí, svůj čas na pódiu využili na maximum a odešli bohatší o pěknou řádku nových fanoušků, což bylo krásně vidět na návalu u merch stánku, kam se muzikanti odebrali záhy po koncertě. Jedním slovem skvělé!

Mydy Rabycad na pódiu vystřídali staří mazáci Wohnout, na něž jsem toho dne chtěl jako první, což sice nevyšlo, ale když už jsem se jich konečně dočkal, rozhodně nezklamali. Teď to bude znít, jako bych objevoval Ameriku, ale tuhle kapelu asi začínám mít rád. Jejich pohodový, ale přitom inteligentní a příjemně netriviální rock zafungoval na jedničku a každý ze třinácti songů, které zazněly, skvěle bavil. Wohnout odehráli asi všechny všechny svoje hity, učinili tak sebejistě, profesionálně a s velkým nadhledem a čas, který jim byl přidělen, zužitkovali k jednoznačnému potvrzení toho, co už stejně asi všichni vědí – a sice že se jedná o kapelu, jež na poli masám přístupné hudby hraje českou první ligu.

Horkýže slíže jsou rutinéři, ale i když hrají dokolečka to svoje a asi už nemůžou nijak překvapit, jsem ochoten jim to žrát, pokud to nebude co půl roku a pokud si alespoň udrží současnou formu. Od našeho posledního setkání té vody uplynulo již docela dost a forma zjevně zůstala na svém, takže jsem si tuhle přehrávku hitů poslechl bez námitek a nakonec jsem si ji i docela obstojně užil a to je, pokud vím, přesně ta meta, na kterou podobné sranda punk rocky míří. Takže asi všechno v pořádku.

Na adresu United Flavour jsem toho slyšel už hodně a vesměs šlo o samé nadšené ohlasy. Není tedy divu, že jsem byl docela zvědavý, co se z toho vyklube. A musím uznat, že formálně to bylo opravdu výtečné. Šlapavé rytmy, barvitá muzika, výborná zpěvačka… United Flavour si dokonce pozvali na pódium hned několik hostí. Správně bych tedy měl vysypat další nadšené hodnocení, jenže ono to nejde. Přese všechny nezpochybnitelné kvality, o nichž nehodlám ani náznakem polemizovat, mě však United Flavour nakonec donutili odejít. Asi to bylo na můj vkus moc sluníčkové, zpěvačka byla svým neustálým pokřikování asi moc vlezlá… prostě ne. Nevím, takoví N.O.H.A. hrají podobnou muziku a přitom mě předešlého dne dostali, ale United Flavour se podařil spíš opak. Zkrátka nic pro mě.

Švédští Looptroop Rockers byli na soupisce Rock for Churchill jedinou vyloženě hip-hopovou formací, a i když jsem od nich nikdy nic neslyšel, ochotně jsem se vydal podívat, čeho jsou tihle pánové schopni. Ze začátku to moc nebavilo, přišlo mi to celé takové rozhádané a zvukově divné, ale pak jsem si buď zvyknul, nebo se to opravdu nějak usadilo, a od nějaké třetí skladby už jsem si set Looptroop Rockers užíval. Ne, že by se mi to líbilo na sto procent po celou dobu, ale tenhle kvartet byl prostě něčím sympatický a místy výborná flow, zpívané refrény nebo z velké části živé beaty z dílny DJ Embee se na tom určitě podepsaly. Looptroop Rockers odvedli kus dobré práce, publikum si získali a mě vcelku potěšili, takže ve výsledku určitě spokojenost.

Selah Sue je zpěvačka, jejíž jméno stálo na festivalovém plakátu úplně nahoře, ale přesto pro mě byla velkou neznámou, takže jsem zase jednou uvěřil v moudrost pořadatelů a šel se podívat, jak může vypadat headliner festivalu, jako je tento. Nebudu tu rozebírat, co za muziku Selah Sue produkuje, protože se v tomhle spektru hudebních žánrů moc neorientuji a tentokrát už se mi opisovat opravdu nechce, ale i tak mohu říct, že to bylo výborné. Schopně se tvářící kapela, sboristka jak z gospelové učebnice a suverénně nejpropracovanější plachta v pozadí vytvořili prostor pro samotnou mladou Belgičanku, která pak očarovala nesmírně početné publikum svým jedinečným hlasem a také sympatickým vystupováním, jež dodalo celému setu příjemně osobní charakter přesně na průsečíku profesionality a neformálnosti. Rozhodně nemůžu tvrdit, že bych měl podobné interprety v oblibě, a dokonce je pravda, že když jsem před festivalem zkoušel od Selah Sue něco poslechnout, vůbec mě to neoslovilo. Naživo to ale bylo tak příjemné, že jsem po konci setu neměl problém uznat Selah Sue za oprávněného headlinera.

Na headlinera papírového navázal headliner osobní. Je ale fér říct, že i když mám Archive opravdu hodně rád a těšil jsem se na ně jak na Vánoce, byl jsem tak trochu smířený s tím, že na středně velkém festivalovém pódiu asi nepředvedou tak strhující jízdu jako na jaře v pražském Lucerna Music Baru, protože oproti komplexnímu zvukovému i vizuálnímu vybavení a dostatku času na perfektní přípravu jsou festivalové podmínky vždy poněkud kompromisní. Archive se s tím ale popasovali v rámci možností více než dobře. Ano, zvuk nebyl úplně dokonalý a tu trochu zanikala některá z kytar, tu zase některý ze syntezátorů, ale nakonec to vlastně ani moc neuškodilo. Stejně jako před půl rokem v Praze, i zde dostala hudba Archive naživo úplně jiné grády. Atmosféra zůstala, ale při své energičnosti umírněný charakter se zde proměnil v regulérní nářez a ve vygradovaných pasážích, kdy Archive pálili ze všech hlavní, šlo o nesmírně intenzivní a pohlcující společný nápor kytar, elektroniky, rytmické sekce a obou zpěváků.

Archive ve Vroutku vystoupili bez zpěvačky Marie Q, což mě sice zpočátku maličko zamrzelo, ale nakonec výhrady zmizely. V čistě pánské sestavě totiž nic nebránilo tomu vytáhnout na světlo i takové kusy, které na jarním Restriction Tour nezazněly, což bylo ve výsledku jedině ku prospěchu. Vedle tuším pěti kusů z novinky tak zazněla řada starších fláků, z nichž některé jsem ani neznal, a naopak nedošlo třeba na zdánlivě povinnou hitovku „Bullets“, což bylo nakonec fajn, protože se jasně ukázalo, že se Archive nemusejí spoléhat jen na své největší hity, ale dovedou poskládat výtečný setlist i bez nich.

Nechci tvrdit, že to bylo bezchybné vystoupení a vedle nedokonalého zvuku zamrzel i maličko falešný zpěv Pollarda Berriera„Ladders“. Jenže to je asi tak všechno nedobré, co jsem na setu Archive, a zbylých 99 % v pohodě stačilo na parádní zážitek. Archive působili nesmírně profesionálně, ale přitom příjemně uvolněně, lidsky. Tradičně dobře naladěný Darius Keeler si hraní nesmírně užíval, Pollard Berrier vypadal v prďáckém klobouku jako ztělesněné sebevědomí a nadhled, Dave Pen si tentokrát dovolil i nějaký ten kontakt s publikem (ačkoli Archive dovedou fungovat i bez něj) a dokonce i Danny Griffiths, který za svou kláveso-synťákovou baterií celý koncert působil jako životem strhaný vrah koťátek, v závěru zářil spokojeností. A ono se není čemu divit, protože Archive dokázali Rock for Churchill dostat na svoji stranu a výsledkem byl oboustranný entusiasmus, z něhož těžili všichni. Ne, opravdu to nebylo bezchybné, ale i ve své nedokonalosti to bylo výborné a jsem vážně rád, že jsem se toho mohl zúčastnit.

Archive dohráli, já byl navýsost spokojený a v tu chvíli pro mě byl Rock for Churchill víceméně uzavřenou záležitostí. Zvědavost mi ale nakonec nedala, a tak jsem na místě vyčkal ještě na poslední kapelu, kterou nebyl nikdo menší, než britští Asian Dub Foundation. Tahle proslulá formace letos vydala novou desku a vyrazila na turné v původní sestavě, což bylo rozhodně zajímavé lákadlo, a i když jsem od Asian Dub Foundation stejně jako od většiny soupisky Rock for Churchill nikdy nic neslyšel, i v tomto případě se ukázalo, že má stále vzrůstající důvěra ve vkus pořadatelů má své opodstatnění, protože to bylo opět výborné. Záhy mě přestalo trápit, že nějak neumím pojmenovat to, co pánové hrají, a jen jsem si užíval, protože tenhle mix skoro až HC punkové kytary, příčné flétny, reggae příbuzných zpěvů a řady další vlivů na mě zkrátka zapůsobil. Mělo to atmosféru, mělo to drive, bylo to inteligentní, parádně odprezentované a… no řekněte, viděli jste někdy živý beatbox na příčnou flétnu? Asian Dub Foundation završili sobotní sérii mimořádně působivých hudebních spolků ve velkém stylu, a proto mi bylo nakonec docela líto, že jsem si závěrečnou třetinu jejich setu odešel užít do stanu. Ani tahle ukolébavková část ale na mém skvělém dojmu z Asian Dub Foundation nezměnila zhola nic.


Zhodnocení:

Z výše uvedeného myslím velmi zjevně vyplývá skutečnost, že jsem si Rock for Churchill po hudební stránce dost dobře užil. Je to skutečně tak a je to o to zajímavější, že s většinou těch dobrých zážitků jsem absolutně nepočítal. Jak vidno, ono tedy i u nás jde udělat festival, jehož soupiska se nepodbízí davům, ale je vybraná na především základě kvality produkce – a to i v případě kapel, které patří k mainstreamu. A fakt, že bylo opět vyprodáno, svědčí o tom, že i s tímhle přístupem (nebo snad právě díky němu?) lidé přijdou.

S tím přímo souvisí další poznámka. Areál vroutecké Myslivny není velký a souhrnně se dá srovnat s normálním fotbalovým hřištěm. Lidí však bylo i při plné kapacitě tak akorát, takže nebyl sebemenší problém dostat se kdykoli kamkoli, ale když se hrálo, účast publika byla většinou více než důstojná. Když se zrovna nehrálo, nebyl problém složit kosti ať už na zem (bylo vážně pěkně), na některou z početných skládacích laviček nebo do nafukovacího dómu s výčepem, stolky a židlemi. A propos – pivo! Docela jsem se děsil sponzoringu festivalu pivovarem Staropramen, ale buď už začínám být senilní nebo mi tento výrobce začíná být v rámci domácích pivních molochů nějak sympatický. Samozřejmě to nebyla žádná hitparáda, ale nepasterovaná jedenáctka byla překvapivě pitelná a ani jednou se mi nestalo, že bych se nad ní musel znechuceně ušklíbat. Ostatní pitivo jsem moc neregistroval, ale stejně tak jsem si nevšiml ani žádných stížností, takže tady bez výhrad stejně jako v případě občerstvení. Všeho dost, kvalita solidní, fronty zanedbatelné, ceny přijatelné.

Z organizačního hlediska měl festival dvě roviny – hlavní stage, na níž vystupovaly standardní kapely, a pak oddělené šapitó, ve kterém od odpoledne řádili pozvaní DJs, přičemž na obou stagích se hrálo současně. Těžko soudit, jak se na to tvářil člověk, jenž měl své favority na obou pódiích a třeba se mu jak na potvoru kryli, ale jelikož jsem svůj čas trávil prakticky výhradně u hlavní stage, nevšiml jsem si žádných problémů. Naopak bylo docela osvěžující v pauzách k nazvučení odskočit vedle. Párkrát jsem tak učinil a většinou jsem natrefil na poměrně zajímavou produkci, ale aby taky ne, když si pořadatelé vyšlápli i na elitu, mezi kterou třeba takový Ed Rush rozhodně patří.

Napadá mě vlastně jediná výtka. V sobotu bylo vážně docela vedro, takže zásah hasičů kropících plochu i lidi by byl rozhodně na vztyčený palec, kdyby se tak ovšem nestalo až v době, kdy bylo Slunce kousek nad horizontem, podnebí bylo naprosto přívětivé a milí hasiči udělali z travnaté plochy leda tak rýžové pole. Toto do příště vychytat, pokusit se dokopat víc umělců, aby přivezli merchandise, rozhodně neprodlužovat na více dní a třeba zvážit i možnost autogramiád a nebudu mít asi opravdu co vytýkat. Už moje letošní premiéra se totiž vydařila na jedničku, a Rock for Churchill se tak zařadil mezi festivaly, kterým fandím. A je to asi vůbec poprvé, co jsem si festival užil jako dovolenou. Ono to asi vážně jde…


We Butter the Bread with Butter – Wieder geil!

We Butter the Bread with Butter - Wieder geil!
Země: Německo
Žánr: deathcore / metalcore / electro
Datum vydání: 22.5.2015
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Ich mach was mit Medien
02. Exorzist
03. Anarchy
04. Berlin, Berlin!
05. Bang Bang Bang
06. Gib mir mehr
07. Rockstar
08. Thug Life
09. Warum lieben wir nicht mehr
10. Zombiebitch

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (nK_!):

Poprvé jsem se s německou metalcorovou smečkou We Butter the Bread with Butter setkal na jednom z pódií josefovského Brutal Assaultu loni v létě. Tahle čtveřice německých mladíků si mě okamžitě získala svou „metalovou diskotékou“ a bezprostředním vystupováním. Nové album „Wieder geil!“ vyšlo teprve před několika dny a už nyní mohu zodpovědně prohlásit, že minimálně pro mě jde zatím o jeden z nejlepších počinů letoška.

Abychom si to celé ujasnili – ano, tihle páni se skutečně honosí velmi máselným názvem, a ano, opravdu hrají styl zvaný electronicore. We Butter the Bread with Butter kombinují prvky metalcoru, deathcoru a elektroniky. Tenhle mix možná na první pohled vypadá značně „krejzy“, ale ve výsledku bezvadně funguje jako pečlivě namazaný a udržovaný stroj.

Kapela sází hlavně na obrovskou porci energie, která z jejích nahrávek přímo čiší a „Wieder geil!“ není výjimkou. Na rozdíl od podobných uskupení se ale We Butter the Bread with Butter nezaměřují pouze na live produkci a jejich desky se dají dobře poslouchat i v pohodlí domácího prostředí. A co je nejdůležitější – nenudí. Nemají na to prostě čas.

Na půlhodinovém „Wieder geil!“ je výborné téměř vše. Nejlepší je však značná variabilita obsaženého materiálu. Každá z deseti písní má svůj unikátní směr, vlastní vyznění a vůbec se nepodobá žádné další. Pro někoho možná dort pejska a kočičky, pro mě dokonale navržená a vyvážená deska, jež si vůbec na nic nehraje. Tedy ona si hraje, ale citlivě s jednotlivými nástrojovými party a výsledný mix je jeden z nejlepších, jaký jsem v poslední době na corové scéně měl tu čest poslouchat.

Kdyby to nevyznělo lacině, přirovnal bych We Butter the Bread with Butter k trochu ujetějším géniům The Browning. Na rozdíl od nich se ale němci nebojí více experimentovat například s dubstepem a mnohdy silně ujetými elektronickými vlivy. Některé písničky jsou pojaté duchaplněji, jiné si textem přímo říkají o to, aby je nikdo nebral vážně. Z nové desky za všechny třeba taková „Rockstar“. To se mi líbí – existují tuny podobných kapel, svou muziku vydávají za kdovíjaké umění a tváří se často důležitěji, než ve skutečnosti jsou. Ne tak We Butter the Bread with Butter.

Jestli něco vyloženě táhne „Wieder geil!“ a skupinu jako celek dopředu, je to jednoznačně frontman Paul Bartzsch. Dokáže z paty vytáhnout ten nejbrutálnější možný growl, stejně jako si je jistý v kramflecích při čistých polohách. Jeho screamování je výborné a skoro se mi nechce věřit, že všechny ty výšky i hloubky zpívá jediný člověk. Texty jsou napsané německy a anglicky. Obvykle nemám zhudebněnou němčinu rád, tady mi ale vůbec nevadí.

Kdybych se měl důkladně rozepsat o každém songu, strávil bych strohým popisem další dvě strany. Tohle je prostě potřeba vyzkoušet na vlastní kůži a věřím, že jistě existuje spousta lidí, jimž tahle muzika nebude imponovat vůbec ničím. Sám velmi oceňuji jakousi „hravost“ všech písní, kdy každá v určitých momentech přijde s něčím naprosto neotřelým a nečekaným. Tady výborný refrén podpořený hostujícím ženským vokálem, támhle zase brutální deathcorový riff v pozadí se skvěle navrženou a melodickou elektronickou linkou. A ze všeho nejlepší – jen tak se to celé neoposlouchá! Při každém průchodu nacházím nové a nové prvky, kterých jsem si dříve nevšiml.

S „Wieder geil!“ jsem nadmíru spokojen. Album bych doporučil komukoliv, kdo má rád melodickou corovou hudbu prolnutou naopak tím skoro nejtvrdším, co může nabídnout metalová muzika. Některé pasáže jsou totiž téměř grindcorové. Zkrátka zábavná směsice s až podivuhodnou konzistencí. Zase se jednou potvrdila preciznost našich západních sousedů. Kdybychom ještě jeli v číselných hodnoceních, neváhal bych sáhnout hodně vysoko.


Druhý pohled (H.):

Snad i v případě, že by se vám muzika We Butter the Bread with Butter doslova hnusila, jednu věc těmhle Němcům upřít prostě nemůžete – „Máslujeme chleba máslem“ je s hodně velkou pravděpodobností jeden z úplně nejvíc cool názvů kapely, jaké kdo kdy vymyslel. Avšak mluvit stejně nadšeně i o vlastní hudební produkci, to už si nedovolím, jelikož ta je z mého pohledu „jenom“ v pohodě.

Myslím si, že „Wieder geil!“ je určitě zábavnějším počinem než jeho poměrně slabý předchůdce „Goldkinder“ z roku 2013. We Butter the Bread with Butter jsou přesně dle svého názvu opětovně příjemně ujetí a šílení, a i když se nedá tvrdit, že by ta jejich kombinace deathcoru / metalcoru (která je sama o sobě vlastně docela obyčejná, to si zase nalijme čistého vína) a elektroniky (díky níž jsou Němci tak zábavní) byla největší rychta pod sluncem a mělo to největší koule široko daleko, na novince opětovně znějí docela svěže. Jako celek tím pádem „Wieder geil!“ působí sympatickým dojmem, což je ostatně přímý důsledek hned několik dost povedených songů. Bohužel se však We Butter the Bread with Butter i přes krátkou hrací dobu 36 minut nevyhnuli ani troše té vaty…

Začátek „Wieder geil!“ je určitě dobrý, jelikož nahrávku otevírá možná nejlepší pecka „Ich mach was mit Medien“, která nepostrádá koňskou dávku energie a hezky dávkovanou elektroniku. V dobrém tempu pokračují i druhá „Exorzist“ a třetí „Anarchy“, byť v obou bych se obešel bez čistých vokálů a ve druhé jmenované, která je možná až příliš konvenčně deathcorová, bych si zase nechal líbit o kousek více té elektroniky. Zbylých sedm kousků už však většinou takové úrovně, jakou disponuje hlavně první „Ich mach was mit Medien“, ne vždy dosahuje.

Ještě relativně v klidu jsou tracky jako „Berlin, Berlin!“ či „Rockstar“, které zachraňuje povedená úchylnost, ačkoliv žádná velká sláva to taktéž není, ale třeba takovou „Thug Life“, v níž se mi naopak čistý zpěv líbí, dost potápí otravný dubstep. Střed alba v podobě dvojice „Bang Bang Bang“ a „Gib mir mehr“ je už však dle mého docela zbytečný, a i když to u desky, jež trvá pouhých 36 minut, může znít všelijak, s klidem bych je vynechal, byť by tím stopáž klesla už pod půl hodiny. Náladu vyspraví alespoň závěr v podání dua „Warum lieben wir nicht mehr“ a „Zombiebitch“, jež po úvodní trojici patří k tomu nejlepšímu, co se na „Wieder geil!“ nachází, ale zase je malinko škoda, že zahrabané takhle vzadu se ty dvě písničky lehce ztrácejí.

I přes některé výhrady se mi však „Wieder geil!“ vlastně poměrně líbí, a jak už jsem řekl někde výše, cením si i toho, že laťka šla oproti „Goldkinder“ nahoru, ale vzato kolem a kolem nemohu být tak nadšený jako kolegové nade mnou a pode mnou. „Wieder geil!“ je určitě v pohodě a jako krátké zabavení zafunguje na jedničku, nicméně tím životnost nahrávky končí.


Třetí pohled (Zajus):

„Der Tag an dem die Welt unterging“, dnes už pozapomenuté album We Butter the Bread with Butter z roku 2010, mě ve své době nesmírně potěšilo. Ukázalo totiž, že existuje cesta, kterou lze z deathcoru udělat zábavný žánr, a to totiž čirou a upřímnou sebeironií a trochou šílenství. Od té doby mám dojem, že pokud deathcore, tak jen když se skladby jmenují jako „Ó, mámo, udělej bramborový salát“ nebo „Superfén banánové rande“, jak tomu bylo na výše zmíněném výtvoru. Jenže počínaje EP „Project Herz“ Němci zvážněli a pro mě ztratili svou přitažlivost. Pravda, trocha humoru v jejich hudbě zůstala, jenže mnohem víc než svou ztřeštěnou minulost nyní „Másláci“ připomínali jakousi deathcorovou kopírku Rammstein, ve které je humor skrytý za vrstvou vážnosti a zvrácenosti. To samé, troufnu si říci, platilo i pro následné „Goldkinder“.

S radostí jsem tak zjistil, že na „Wieder geil!“ (což mimochodem znamená „Znovu nadržený“ a název se tak stává prvním indikátorem návratu) jsou We Butter the Bread with Butter zpátky ve formě. Zejména první polovina alba přímo přetéká zábavnými hitovkami. „Ich mach was mit Medien“ album odpálí i díky skvělé „techno“ vložce, „Exorzist“ a „Anarchy“ zase staví na ohromné chytlavosti zejména v refrénech a ani klipová „Berlin Berlin!“ s řádně přiblblým textem nemá chybu. Poté sice laťka o něco málo klesne, ale i druhá polovina alba má co nabídnout – vážnější „Gib mir mehr“ se poslouchá stále docela dobře, „Rockstar“ je zase jednou hodně nad věcí a „Thug Life“ protkaná elektronikou staví na refrénu, který jako bych už někde slyšel. Zbytek skladeb však není výrazně horší.

Je si tedy vůbec na co stěžovat? Ale ano, „Wieder geil!“ má k dokonalosti daleko. V první řadě je to pořád jen deathcorové album, což se protentokrát podepsalo nejvíce na riffech, z nichž některé jako by z pera Emmure vypadly. To však kapela kompenzuje příkladnou elektronickou složkou (které by mohlo klidně přibýt) i krátkou hrací dobou. Naopak na jedničku dopadl zpěv, který opět dosahuje rozmanitosti starších počinů kapely. Proto je můj verdikt jasný: We Butter the Bread with Butter jsou zpět, a to v solidní a důstojné formě. Doporučuje pět z pěti hypnokoček.


The Prodigy – The Day Is My Enemy

The Prodigy - The Day is My Enemy
Země: Velká Británie
Žánr: electro / big beat
Datum vydání: 30.3.2015
Label: Take Me to the Hospital

Tracklist:
01. The Day Is My Enemy
02. Nasty
03. Rebel Radio
04. Ibiza
05. Destroy
06. Wild Frontier
07. Rok-Weiler
08. Beyond the Deathray
09. Rhythm Bomb
10. Roadblox
11. Get Your Fight On
12. Medicine
13. Invisible Sun
14. Wall of Death

Odkazy:
web / facebook / twitter

V roce 1999 vyšel americký film “Matrix”, který nás bude dnes zajímat zejména kvůli svému soundtracku. “The Matrix: Music from the Motion Picture” bylo bezpochyby jedním z nejúspěšnějších alb s filmovou hudbou vůbec. Není ostatně divu, spíše než soundtrack bychom ho mohli nazvat našlapaným výběrem rockové a elektronické hudby. Díky němu jsem poznal více zajímavých hudebníků a kapel než ze všech ostatních soundtracků dohromady. Jak asi tušíte, The Prodigy byli jedněmi z nich.

“The radio plays the sound in your ear
A calling to all, the message is clear”
(Rebel Radio)

Nevybral jsem však hudební doprovod “Matrixu” jen ze sentimentálních důvodů. Jeho vydání se totiž datuje nedlouho po zrodu “The Fat of the Land”, jednoznačně nejúspěšnějšího alba The Prodigy. Není divu, s hity jako “Smack My Bitch Up”, “Breath” či “Firestarter” přinesli The Prodigy v roce 1997 nefalšovaně agresivní elektroniku do mainstreamu. “Mindfields” zapadlo o dva roky později na silný soundtrack Matrixu naprosto přirozeně.

Pokud kariéru The Prodigy sledujete aktivně, asi vás to nemůže překvapit, ale mě vydání nového alba zarazilo. Tak nějak jsem byl přesvědčen, že The Prodigy jsou již roky mrtví. Ne snad, že by byli nějak přehnaně aktivní: “The Day Is My Enemy” je teprve třetí počin od vydání zmíněného “The Fat of the Land” v roce 1997. Každopádně jsou stále tady, a to ve stejné tříčlenné sestavě.

Když se podobným způsobem dostanu k novému albu kapely, kterou jsem měl v minulosti rád, mívám dva protichůdné požadavky: aby kapela byla stále taková, jakou si ji pamatuji, a aby nezůstala zarytá v minulých úspěších a někam se za ty roky posunula. Přestože se splnění obou požadavků zároveň může zdát nemožné, The Prodigy se to s “The Day Is My Enemy” povedlo.

V první řadě je nutné podotknout, že pokud jste už s The Prodigy někdy měli čest, rozhodně je poznáte. Všemu vévodí mohutné beaty, střední tempo a hlučící elektronika, to vše tak nějak přístupně a chytlavě podané. Instrumentální složku Liama Howletta doplňují dva vokalisté, Keith Flint a Maxim, kteří zřídkakdy mají na srdci více než jen pár donekonečna opakovaných rýmů a prostor na albu si téměř rovnoměrně rozdělují. Jako obvykle je zde i pár hostů, obvykle v pozici vokalistů.

Skladby z “The Day Is My Enemy” si troufnu rozdělit do dvou skupin, jež korespondují s výše zmíněnými požadavky. V první řadě jsou tu “klasičtí” The Prodigy. Mezi nejlepší kousky zde patří zábavná “Rebel Radio”, téměř instrumentální “Destroy” s tanečními prvky či závěrečná nasraná “Wall of Death”. The Prodigy ukazují, že svůj standard prostě zvládají s přehledem a je zde jen pár kousků, které bych si dovolil vypustit.

Důležitější je však druhá skupina, která se zdá (alespoň člověku neznající jiná alba kapely než “The Fat of the Land”) býti odvážnější a originálnější. S jistou výhradou sem spadá úvodní a titulní “The Day Is My Enemy” s hostující zpěvačkou, nepřehlédnutelným vlivem dubstepu i bubny, které po celou hrací dobu jasně stanovují pochodový rytmus. Dalším z výrazných kousků je “Ibiza”, jakýsi zmodernělý soundtrack z Maria doplněný o agresivní rap. Jiný výrazný host, Mark Hull, zkrášlil “Medicine” a dodal jí výrazný reggae nádech, který v refrénu při kombinaci s výrazným rytmem a samplem saxofonu zní prostě dobře.

“In the wild frontier off the beaten track
In the wild frontier better watch your back
Where your dreams get filled or your blood gets spilled
Gotta face your fear in the wild frontier”
(Wild Frontier)

Jestliže se v předchozích písních drželi The Prodigy s mírným výkyvem ve starých kolejích, na “Beyond the Deathray” se konečně podívali výrazně jinam. Tichá, melodická a zcela agrese-prostá instrumentálka působí v polovině alba jako výrazný předěl. Podobně pomalá je i “Invisible Sun”. Ta sice již vokály nepostrádá, ovšem její pomalý rytmus, nezapomenutelný refrén a klíčová role kytar ji činí jedním z nejlepších kousků na desce. Kdyby si The Prodigy nepotřebovali ještě jednou zabejčit s “Wall of Death”, mohl být z “Invisible Sun” skvělý závěr alba.

Na úplný vrchol (v rámci alba samozřejmě) sahá singl “Wild Frontier”. “The Day Is My Enemy” oplývá agresivnějšími, chytlavějšími, odvážnějšími i chytřejšími kousky, jenže “Wild Frontier” má od všeho něco a navíc je vlastně velice pozitivní. Pokud potřebujete po ránu nastartovat hudbou, asi nenajdete vhodnějšího kandidáta.

Více než zda bude “The Day Is My Enemy” dobrým albem jsem si před jeho vydáním kladl otázku, zda The Prodigy obhájí svou existenci. Odpověď na obě otázky je kladná, neboť se “The Day Is My Enemy” povedlo a The Prodigy jím obhájili svou existenci. Není to sice taková pecka, jako když jsem je slyšel před mnoha lety poprvé (ostatně těžko by mohla být), ale průser v žádném případě také ne. Být “The Day Is My Enemy” o pár skladeb kratší, vůbec bych se nezlobil, i tak ale stojí za poslech.


Lur, Fertilizer

Lur
Datum: 1.4.2015
Místo: Praha, NoD
Účinkující: Fertilizer, Lur

Změna je život… řekl si jednou jeden anonymní človíček a šel vykonat změnu oběšením při poslechu Make a Change… Kill Yourself. Ééé, vlastně počkat, to je trochu jinačí příběh tohle. Ten náš se ovšem také týká změny (i když asi ne životní – nemusíme být přehnaně dramatičtí)… Jednoduše, když se narodíte jako posluchač metalu a celou dobu chodíte jen na metalové koncerty, klidně v tom můžete pokračovat, dokud nechcípnete, anebo se jednou něco zlomí, vy dostanete chuť také na nějakou změnu a občas si zajdete na koncert značně odlišného ražení… no, třeba na Lur

Než se ovšem dostaneme k samotným hlavním účinkujícím ze Švédska, sluší se samozřejmě v krátkosti pohovořit rovněž o české předkapele. Této role se zhostili Fertilizer, kteří evidentně vedle Švédů známých i díky vizuální složce jejich koncertů nechtěli zaostat, tak si pódium vyzdobili nejen nástroji, ale i spoustou větviček, zvířecími lebkami a papírovými zvířecími hlavami, jimž svítily oči. Duo týpků v nástrojovém obsazení klávesy/pult/zpěv a strunné nástroje doplněné o slečnu za notebookem začalo svou mírně psychedelickou elektroniku tepat v půl osmé do takřka prázdného sálu, který se zaplňoval jen pozvolna v průběhu setu (na samotné Lur už ale bylo dost plno). To však naštěstí Fertilizer nebránilo v tom, aby předvedli hodně parádní set. Baskytara byla živě parádně hutná (nicméně když ji po pár skladbách Iggy Sanchez vyměnil za kytaru, nebylo to o nic horší), beaty byly setsakra taneční a to vše navíc umocňovala hodně zábavná projekce, v níž se záběry z Václavského náměstí střídaly s klávesistou Genoslawem v bazénku, z jeskyně se cestovalo rovnou do vesmíru plného geometrických obrazců a také došlo na důkaz, že mokrý klacek opravdu lze používat místo dalekohledu.

Ani samotní muzikanti ovšem nebyli statičtí, takže plátno nebylo jedinou vizuální složkou, a i když se šílenosti jak u kapel typu The Dillinger Escape Plan nebo Converge nekonaly, vehementně pařící Genoslaw i silueta hrajícího Iggyho Sancheze (třetí kolegyně byla schovaná v zadní části pódia za počítačem, tak moc pozornosti nepoutala) stačili k tomu, aby se člověk bavil – a to i když Fertilizer hráli téměř hodinu. Tak jako tak, určitě šlo o hodně povedené vystoupení, a ačkoliv z muziky Fertilizer cítím trochu odlišnou náladu oproti tomu, co hraje hlavní chod večera, rozhodně mi jejich přítomnost nepřišla nepatřičná.

Po nějaké té nutné přestavbě přišla řada konečně na loopingovou šílenost v podání Lur. Švédové už oproti minulosti nehrají pouze ve dvou, protože na současné turné vyjeli ve více jak dvojnásobném počtu – na začátek však na pódium nastoupili jen ve třech. Bez nějakých větších průtahů se začalo hrát na všechny možné i nemožné roztodivné (ne)nástroje, které si Lur s sebou přivezli, vyluzované zvuky se chytaly do smyček a na ně se nabalovaly další a další, k čemuž Švédové přidávali i zefektované vokály (mnohdy sloužící spíš jako další nástroje). Lur však nenabalovali jen zvuky, ale postupně i sami sebe a ke svému bílému outfitu postupně přidávali ještě další doplňky. A samozřejmě nesměla chybět ani obligátní projekce, byť zrovna v případě Lur jsem ji vnímal spíš okrajově, jelikož samotná skupina pro vizuální vjemy bohatě stačila.

V tomto duchu se nesla cca polovina vystoupení. Když už byla ústřední dvojice ve středu dostatečně nabalená v bílém třásňovitém brnění, na pódium dorazily i obě doposud chybějící členky a všechny oblečky se rozzářily zelenou barvou. A zatímco až doteď to byla vlastně jen taková trochu netradičně vypadající sranda diskotéka, až v pěti lidech to začalo mít fakt grády a od tohohle momentu už to byla vážně jízda – a to i hudebně, protože mi přišlo, že ty nejlepší kusy si Lur schovali právě na druhou půli.

Vystoupení však nebylo jen o hudbě – uprostřed sálu totiž ze stropu visela i velká obruč, na kterou se jen o něco později jedna ze členek vyhoupla a zatímco zbytek kapely ztichl, ona se do hrobového jala z výšky deklamovat všem přítomným. Během doby, kdy nebyla pozornost všech přítomných obrácena k pódiu, zbytek Lur zahalil obličeje do záclon, a když kolegyně zanedlouho seskočila dolů, k další várce jejích gymnastických frajeřinek už spustila i muzika. Brzy set dospěl do finále, které však vlastně finále nebylo, protože Lur se pro velký potlesk vrátili nakonec ještě dvakrát.

Zábavný ovšem nebyl vzhled jen samotných muzikantů (ty záclony vypadají vážně hustě!), ale i celý nástrojový park, v němž nechybělo nic od mini-kytary přes dětské hračky (motorka a pistole – taková ta jak vydává ty sranda zvuky) až po koule. Fakt nekecám – pět koulí, dvě oranžové, dvě červené, jedna zelená. A na všechno se hrálo.

Je pravda, že hudebně mi Lur nepřijdou jako nějaká velká pecka a nemám potřebu to doma poslouchat pořád, ale živě to bylo super a už jen díky všem možným i nemožným tahákům pro oči od samotných hudebníků až po jejich nástroje prostě nebyla šance se nudit. Minimálně já jsem se tedy bavil v podstatě celou dobu a nepřišlo mi, že by vystoupení mělo nějaká hluchá místa, a na základě této empirické zkušenosti můžu účast na případné příští návštěvě Lur u nás klidně doporučit. Ani zdaleka to sice nebyl koncert roku, přesto šlo o dost příjemný večer a i vzhledem k tomu, že to prostě na pohled vypadá tak divně, není od věci se na to zajít podívat.


Thomas Giles – Modern Noise

Thomas Giles - Modern Noise
Země: USA
Žánr: rock / electronic
Datum vydání: 25.11.2014
Label: Metal Blade Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Thomas Giles, jinak také Tommy Rogers, je zakládající člen dnes už zaběhlé progresivně death metalové formace Between the Buried and Me. Jejich zvuk už je po letech společného hraní poměrně přesně definovaný, a tak asi aby dal průchod vlastním nápadům, začal Giles vedle své mateřské kapely tvořit i sólově. První album vydané ještě pod jménem Giles vyšlo již v roce 2004, ovšem tenkrát šlo jen o nesmělý pokus. To s druhým sólovým počinem a zároveň prvním albem pod jménem Thomas Giles se již Giles pustil do práce plnohodnotně a výsledkem bylo solidní album, kde se mísilo vše od elektroniky přes pop až po metal. Ačkoli bylo “Pulse” povedené, bylo přeci jen dost neuspořádané a zjevně mu chyběl větší nadhled zkušeného muzikanta. “Modern Noise” je v tomto ohledu mnohem dál.

V první řadě je novinka zřetelně semknutější. Každá skladba má své jasné místo, nikde nejsou žádné “dramaturgicky nesmyslné” skoky. Gilesova hudba je stále kombinací popu, elektroniky a tentokrát také nezanedbatelných rockových vlivů, ovšem nyní jsou všechny žánry slity v jeden celek. Jako příklad může posloužit singl “Siphon the Bad Blood”, ke kterému Giles natočil i ujetý videoklip. Skladba se na albu řadí mezi ty rockovější, což se pozná zejména výraznou basovou linkou, pochodovým tempem a křiklavým refrénem, přesto nepostrádá popový nádech. Ještě lepším příkladem je pak skvělá “I Appear Disappear”, jež začne velice klidnou elektronikou a přes energický střed přejde k uvolněnému kytarovému sólu v závěru. To “Modern Noise” je naopak převážně elektronická. Zajímavý je i téměř jazzový pokus “Blueberry Queen” či hodně elektronická a hravá “Modern Noise”. Jediná píseň, která mi nesedla, je “We Wander Lonely”, jejíž elektronický podklad je ve spojení s extrémně pomalým tempem stoprocentním zabijákem jinak dobře rozjetého alba.

Giles přesto prokázal, že je nejen dobrý zpěvák a klávesák, ale i schopný multiinstrumentalista obecně, stejně jako skladatel. Jeho třetí sólový počin je zatím tím jasně nejlepším.


Massenhysterie – Massenhysterie

Massenhysterie - Massenhysterie
Země: Rakousko
Žánr: electro / EBM
Datum vydání: 2014
Label: Music Obscure

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Nebudu vám nakecávat nic jiného, protože byste mi to stejně nevěřili – Massenhysterie nejsou žádný můj objev hloubkového internetového pátrání. Jednoduše jsem se o nich dozvěděl jen proto, že před nedávnem hráli před Larvou (a taky před prázdným sálem) v Praze. Právě tam jsem si koupil i jejich fošnu, a i když je to k neuvěření, dokonce jsem se i obtěžoval si ji potom pustit (nesmějte, u cédéček, která si na koncertech koupím ožralý, to zdaleka není pravidlo), a aby toho náhodou už takhle nebylo dost, hecnul jsem se i k vyzvracení pár písmenek o tom, jak se mi to líbilo…

V reportu ze zmiňovaného koncertu jsem psal, že mi to na první poslech přišlo jako muzika v pohodě, ale žádný zázrak. Jistě se tomu budete divit, ale poslech studiové verze skladeb tuto domněnku jen potvrdil. Instrumentální složka hudby Massenhysterie je ve své podstatě docela jednoduchá a každá z pětice skladeb je postavena vesměs na jednom motivu, kromě něhož je druhým nejnápadnějším prvkem vždy hlas zpěvačky Jo Massenhysterie. Podle tohoto receptu je ukuchtěno celých 16 minut na EP.

Na druhou stranu se Rakušanům jedna věc upřít nedá – ta muzika je skutečně chytlavá a tak vlezlá, až vám to prostě uvízne v hlavě, aniž byste o to stáli. A to svým způsobem není věc, která by se povedla každému, zvláště v současném přetlaku kapel. Navíc jsou písničky mezi sebou i přes značnou podobnost jasně rozeznatelné a onou nakažlivostí se mohou pyšnit všechny, ať už je to úvodní “1000 rote Rosen” s trochu gotickým refrénem, “Weiber regieren die Welt” s totálně ujetými synťáky (skoro jak z nějaké osmibitovky), pochodovky “Jesus Christus” a “Hart ist der Stiefel” nebo finální “Massenhysterie”, které zase nechybí slušný tah na bránu.

Jasně, není to žádná bomba, to nikdo netvrdí, ale i přesto se EP poslouchá až překvapivě lehce, je docela zábavné, chytlavé jak čuně a na takhle krátce fungující kapelu to je solidní práce. Sice to asi nebudu točit do zblbnutí i za dva roky, ale jako návnada na další aktivity Massenhysterie funguje počin dobře.


Schwarzprior – IDDQD

Schwarzprior - IDDQD
Země: Česká republika
Žánr: electro / EBM
Datum vydání: 24.10.2014
Label: Polí5

Tracklist:
01. Situace Star Wars
02. IDDQD
03. Železem rty
04. Smrt láska chcaní
05. Romeo technik
06. Radio Dark Side
07. Potěšen z masa
08. Móda extravagance manýry
09. Vidět vodu ze dna
10. Frau dust
11. Disko
12. Optimus Prime

Hodnocení:
H. – 8/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Schwarzprior jsou divní… divná kapela s divnou muzikou. Pošukaná ostravská elektronika, která si prostě ani nehraje na to, že by snad někdy chtěla být normální. To ovšem nemyslím nijak zle, právě naopak, je to kurva dobře, protože normální kapely jsou nuda.

Schwarzprior vznikli v roce 2009 a až doposud vydali jen bezejmenné EP, které se objevilo v loňském roce, a právě na něj nyní ostravské trio navazuje svým debutovým dlouhohrajícím počinem “IDDQD”, který je – alespoň předpokládám – pojmenován podle známého kódu pro nesmrtelnost v legendární FPS hře “Doom”.

“V kuse masa portál
pro cizí průchozí”
(Potěšen z masa)

Já osobně jsem se ke Schwarzprior dostal díky songu “Železem rty”, skrze nějž jsem si velmi brzy našel cestu i k celému zmiňovanému EP, které se mi skutečně zalíbilo. “IDDQD” přináší celkem 12 tracků, z nichž přesně polovina se objevila již právě na pilotním minialbu, snad ve všech případech jde o trochu odlišné verze, byť většinou spíš jen kosmeticky. Největší změny doznala právě “Železem rty”, kde byl na EP verzi nepříliš povedený zpěv, na “IDDQD” je to však jiná káva.

Na Schwarzprior se mi dost líbí, že je jejich sound hodně syrový, a i když EBM v jejich podání není nějakou vyloženě agresivní nebo nenávistnou záležitostí, z jejich beatů páchne dost krutý cynismus a nihilismus. Možná i díky tomu není muzika Schwarzprior úplně jednoduše stravitelnou nebo líbivou záležitostí, a aby se vám skutečně zalíbila, musíte být naladěni na stejné vysílací frekvenci a jejich přístup k hudbě vám musí vyloženě sednout, jinak si příliš neškrtnete a bude vám to nejspíš připadat příliš ujeté. Stejně tak jsou Schwarzprior vhodnější spíš pro lidi, jimž není cizí elektronická scéna (na stránce, která je přece jenom pořád z větší části o metalu, se to nejspíš sluší zmínit), protože – co si budeme povídat – tohle asi není ta kapela, jež by vám tuto hudbu zpřístupnila. Nicméně ani tohle nemyslím v negativním slova smyslu, protože to, že je něčí tvorba trochu náročnější a není vhodná pro žánrové začátečníky, přece není nic, co by si odporovalo s vysokou kvalitou… možná spíš naopak.

“Kabelky, Mein Kampf, obrácený kříže”
(Móda extravagance manýry)

Ačkoliv jsem k poslechu “IDDQD” přistupoval s poměrně podrobnou znalostí předchozího EP (a tím pádem vlastně i technicky vzato poloviny celého alba) a tudíž jsem měl ponětí, co na mě bude čekat, i tak mi chvíli trvalo, než jsem se do nových kusů trochu dostal. Hlavně s úvodní dvojicí “Situace Star Wars” a titulní “IDDQD” jsem měl zpočátku trochu problém a opravdu mě začaly bavit až po větším počtu poslechů. Když se ale člověk do nahrávky trochu zažere, postupně zjistí, že se na těch 45 minutách hrací doby nenachází žádný slabý kus a že některé jsou naopak vysloveně excelentní. Z těch nových, které se neobjevily na bezejmenném ípku, to je pro mě osobně především “Radio Dark Side” a “Vidět vodu ze dna”, což jsou skutečné pecky, jež nabízejí přesně to, co jsem si na Schwarzprior oblíbil už dříve – hutnou, šedivou a specifickou atmosféru, chytré beaty, neotřelý vokální přednes Thom Kopfa a texty tak trochu z jiné planety. Netvrdím však, že ty zbylé nové vály jsou nějaké horší, protože “Frau dust”, “Disko” a nakonec i ta již zmiňovaná “IDDQD” (ten klidnější začátek je obrovská paráda) jsou taktéž výtečné.

No, a pak tu jsou samozřejmě i již známé pecky z debutového EP, které jsou pořád stejně skvělé a ani menší úpravy jim nic neubraly na přitažlivosti, někdy spíš naopak. “Železem rty” je prostě působivá síla, jež se ještě násobí v kombinaci s úplně stejně syrovým videoklipem. Podobně – akorát bez klipu – je na tom i “Potěšen z masa”, v níž se naprosto plynule střídají nervní pasáže s několika zklidněními, v jejichž rámci takřka utichne rytmika. Naopak taková “Móda extravagance manýry” je zatěžkaná a pomalá depka, která se přelévá do otevřenějšího, nikoliv však odpočinkovějšího refrénu. Zmínku si ale určitě zaslouží i “Smrt láska chcaní”, protože už jen ten její název ji předurčuje k okamžité kultovnosti.

“Renesance zákon, kosinus alfa, středověk druhej”
(Vidět vodu ze dna)

Bavíme-li se ovšem o Schwarzprior, je bezpodmínečně nutné zmínit ještě jednu záležitost, jež je zrovna v případě téhle skupiny podle mě úplně stejně důležitá jako jakákoliv jiná složka hudby. Mám samozřejmě na mysli texty, které celému počínání Schwarzprior nasazují korunu a jsou onou pověstnou třešničkou na dortu, díky níž (mimo jiné) se tu nebavíme o kapele, jež by snad byla jen jednou další z mnoha. Ony texty (jsou samozřejmě v češtině, což je super – v žádném případě neměnit!) jsou hodně abstraktní a na první pohled možná až nesmyslné, většinou jde vlastně jen o několik zdánlivě náhodně poskládaných frází, jež se v rámci té které písně pořád opakují. To hlavní je však to, že i z tohohle minima si člověk něco odnese a ty texty posluchači předají nějaký pocit, což je něco, co neumí hned tak někdo.

Upřímně jsem se na “IDDQD” hodně těšil a také jsem od něj neočekával úplně málo, Schwarzprior ale ani omylem nezklamali a laťku, jež nebyla předcházejícím minialbem nastavena zrovna nízko, ještě navýšili. Výsledek je tím pádem deska, která zcela jistě stojí za pozornost a která nezapadne, a už teď jsem si jistý, že se k ní budu vracet i v budoucnu a že budu mít chuť si ji pustit i za nějaký ten rok. A to takhle z fleku bohužel mohu tvrdit jen o malém procentu nahrávek, které recenzuji, takže je v takovém případě vysoká známka rozhodně na místě.

“S erekcí vypáleným městem”
(Železem rty)


Další názory:

Vystoupit společně s Vanessou a zároveň být nejdivnější kapelou večera se jen tak někomu nepoštěstí. Schwarzprior se to však v dnes už pozapomenutém skandálním vysílání “Tečky páteční noci” podařilo, čímž si tenkrát vysloužili moji pozornost. Na loňském eponymním minialbu ukázali, že jejich hudba není jen divná, ale i chytrá, zajímavá a zábavná. Debut “IDDQD” nyní potvrzuje, že to celé umí přenést i do delší hrací doby. Líbí se mi drobné změny, které Schwarzprior provedli v nově nahrané šestici skladeb, neboť nenarušují jejich strukturu a náladu, pouze přidávají další vrstvy ke zkoumání. Nejsilnější je tak stále ponurá dvojice “Potěšen z masa” a “Móda extravagance manýry”. Ani nové skladby však nejsou o mnoho horší, zejména titulní “IDDQD”, která posouvá hudbu Schwarzprior skoro až do tanečna, a předposlední úchylnost “Disko”, se starým písním snadno vyrovnají. Pokud si však chcete debut Schwarzprior užít, dám vám jednu radu: pořádně to ohulte. “IDDQD” nejvíc ožívá až ve chvíli, kdy se dům třese v základech a vlnovou délku basů by šlo měřit krejčovským metrem. Vsadím se, že i potichu je tohle album dobré, ale potvrdit to nemůžu, neboť jak zazní úvodní tóny “Situace Star Wars”, hlasitost jde na maximum naprosto automaticky.
Zajus