Archiv štítku: electro

Santa Hates You – It’s Alive!

Santa Hates You - It's Alive!
Země: Německo
Žánr: dark electro / industrial
Datum vydání: 28.9.2012
Label: Trisol

Tracklist:
01. In the Laboratory
02. Independence
03. Scum
04. How to Create a Monster
05. Rise!
06. Are You Scared?
07. Fight Truth Decay
08. Slightly Dead
09. Skeletal Parade
10. It’s Alive!

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Ježura – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jistě si každý z vás vzpomene v rámci metalové scény na nějakého hudebníka, který je až podivuhodně aktivní, jehož jméno je podepsáno pod ne zrovna zanedbatelným množstvím desek, jež vycházejí ve vcelku úctyhodné kadenci, navíc v rámci hned několika kapel. Metalová scéna ovšem není zdaleka jediná, kde se takoví muzikanti vyskytují, myslím, že bychom někoho takového dokázali najít v podstatě v jakémkoliv žánrovém odvětví – elektronickou scénu nevyjímaje. Právě sem patří jistý Němec Peter Spilles, který je znám především jako hlavní postava dnes již kultovní industriální veličiny Project Pitchfork, jež nemůže být pro nikoho z vás, kdo se alespoň trochu zajímáte i o elektronickou muziku, neznámým pojmem. Není tomu však zas až tak dávno, konkrétně pět let zpátky, co si tento Peter Spilles usmyslel, že jeho hlavní kapela je mu málo, což logicky vedlo k založení dalšího projektu. Tento projekt dostal prďácké jméno Santa Hates You, společně se samotným Peterem se na něm podílí ještě velice vizuálně sympatická zpěvačka Jinxy, obvykle oblečená v nějakém tom přiléhavém latexu nebo jiných těsných hadřících, a společně se vrhli na tvorbu chytlavé kombinace industrialu a EBM…

Peter Spilles patří mezi ten typ hudebníků, u nichž člověk občas přemýšlí, jestli vůbec stíhají někdy spát, protože jak v rámci Project Pitchfork, tak se Santa Hates You solí jednu fošnu za druhou, obzvláště v druhém jmenovaném případě, vždyť předchozí – a nutno říct, že výborné – “Jolly Roger” je staré sotva rok a už je na trhu další dlouhohrající novinka “It’s Alive!”, za poslední tři roky už vlastně třetí. Přesto je rozdíl mezi oběma skupinami na první poslech znatelný a rozhodně se nedá tvrdit, že by jejich paralelní tvorby jakkoliv splývaly. Santa Hates You jsou totiž slyšitelně tanečnější a chytlavější, osobně u nich cítím také trochu větší nadhled a do jisté míry i nadsázku – i z těchto důvodu mají Santa Hates You o něco větší šanci zaujmout elektronickou tvorbou nepolíbeného posluchače (kteří Sicmaggot navštěvují asi v trochu hojnější míře) než poslechově o něco těžší Project Pitchfork.

Nyní už ovšem k samotné zámince, díky níž tento článek vlastně vznikl, tedy k desce “It’s Alive!”. Pokud bych měl hned na začátek porovnat s “Jolly Roger”, musím říct, že loňská nahrávka byla dle mého bezvýznamného názoru o něco málo lepší, celkově trochu vyrovnanější a obsahovala větší počet těch opravdu kulervoucích pecek, které člověka chytí za spoďáry hned s prvním poslechem. Znamená to však, že by se “It’s Alive!” nepovedlo? Ale kdepak! Stále se jedná o dost povedenou záležitost, která navíc do tvorby Santa Hates You přináší jeden oživující prvek, jímž je asi nejznatelnější podíl zmiňované nadsázky vůbec. Jak již název i obal napovídají, jedná se o nadsázku v podobě lehce groteskní hororové stylizace (to, co se mi podařilo odposlouchat z textů, mi dává za pravdu), která těží – alespoň mně to tak připadá – především z Frankensteina. Téma sice nedýchá z úplně všech skladeb, podobně jako ne všechny songy na albu “Jolly Roger” měly co dočinění s vodní hladinou, jež byla jeho hlavní předmětem, v nemalém počtu však ano…

Toto ostatně potvrzuje již hororové intro “In the Laboratory”, na jehož konci doktor zahlásí legendární filmovou hlášku “It’s alive!”, alias “Ono to žije!”, a elektronické monstrum se rozjede s písničkou “Independence”, která zrovna mezi ty hororovky nepatří, přesto se však jedná o velmi dobrý energický otvírák. Možná, že závěrečné opakování refrénu, který je sám o sobě hodně prima, je až moc natahované, ale i tak se “It’s Alive!” rozjíždí v příjemném duchu. Následující klipovka “Scum” je přesně tím songem, jenž patří mezi výše zmiňované kulervoucí pecky, které vás dostanou hned na první poslech. Výtečný a extrémně slušný refrén “Fuck you, you fucking scum!” z hlavy dostanete možná tak jenom dynamitem, ale jinak asi ne, protože se tam usadí nejspíš natrvalo a člověk si ho pak v hlavě prozpěvuje celý den. Třetí regulérní písnička “How to Create a Monster” však nahrávku bohužel trochu zpomalí; sice není vyloženě špatná a trochu netypický refrén má také něco do sebe, ale v porovnání se dvěma předchozími a také dvěma následujícími skladbami “How to Create a Monster” dost ztrácí. Dokázal bych si ji představit spíš v druhé polovině desky, kde by podle mě zafungovala o něco lépe.

Santa Hates You

Zmiňované další dva songy ovšem náladu vykopnou zase nahoru, dokonce tak moc, až dosahuje hodnot někde okolo nadšení. “Rise!”“Are You Scared?” totiž jednoznačně patří k vrcholům celého “It’s Alive!” a dovolil bych si říct, že minimálně “Are You Scared?”, dokonce i k tomu nejlepšímu z tvorby Santa Hates You vůbec. Stejně jako v případě všech předchozích kusů musím i tentokrát vyzdvihnout refrén, který je obecně silnou stránkou Santa Hates You, ale zrovna v těchto dvou příkladech je to setsakra markantní. Obě pecky navíc obsahují i skvělý chytlavý beat, ukrutně šlapající rytmiku a spoustu výborných nápadů v elektronické složce – jako příklad mohu znovu uvést třeba refrén “Are You Scared?”, jenž kromě toho, že má sám o sobě sílu, jak když kopne kůň, tak se navíc vytasí s výtečnými “frankensteinovskými” klávesami. Ona i “Rise!” jsou jednoduše hitovky, jak se patří.

Ze závěrečné čtveřice zaujme především “Slightly Dead”, kde člověka znovu dostanou do kolen záhrobní klávesy a ještě jedna věc, kterou už asi sami dokážete uhádnout – opět refrén. “Fight Truth Decay” a “Skeletal Parade” také rozhodně nejsou špatné, ačkoliv první zmiňované trochu ubírá umístění po nejlepším songu “Are You Scared?”, ale speciální zmínku už bych věnoval jen závěrečné titulce “It’s Alive!”, hlavně tedy jejímu závěru, jenž nahrávku ukončí ve vskutku prdel-nakopávajícím duchu.

Na závěr části o hudební náplni se samozřejmě sluší zmínit také vokály, které jsou nedílnou součástí muziky Santa Hates You. Ty jsou – a ne, že by to bylo nějaké velké překvapení – na nejvyšší úrovni. Peter Spilles už v samotných Project Pitchfork dávno dokázal, že s mikrofonem umí stejně dobře, jako mu jde skládání hudby, a Jinxy, u níž mi přijde, že tentokrát dostala ještě o něco víc prostoru, asi také nebude žádný amatér, když si ji legenda industriální scény vzala jako parťáka do svého vlastního projektu.

Jak zmiňuje kolega pode mnou, “It’s Alive!” je oproti svému předchůdci o něco rozmanitější, ale jak jsem již zmínil já, “Jolly Roger” bylo zase vyrovnanější; je na každém, čemu dá přednost, v obou případech však dostane výbornou porci elektronické muziky, která není zas až tak žánrově vyhraněná, protože kromě zmiňovaného industrialu a EBM na ní v klidu narazíte i na nějaké to dark electro či trochu gotiky. U mě osobně sice stále o něco vede “Jolly Roger”, už jen z toho důvodu, že zde totálně zabíjely snad tři čtvrtiny songů, zatímco na “It’s Alive!” je to “jen” tak lehce přes polovinu (i když co by za to jiní dali!), stále je to ale dost na to, aby Peter Spilles opět potvrdil, že nepatří mezi mé favority na elektronickém poli nadarmo.

Na úplný konec si pojďme zodpovědět ještě jednu docela zajímavou věc, která vás nejspíš napadla už někde na začátku článku – “It’s Alive!” je sice možná cool muzika, ale proč se tu o ní vlastně píše, když je tohle přece stránka o metalové hudbě? Upřímně řečeno, většinu redaktorů prostě už dávno nebaví poslouchat jenom metal a měřítkem, podle něhož hudbu posuzujeme, je kvalita, ne žánr. Tak proč čas od času nedat prostor i něčemu odlišnějšímu? A ano, kromě toho taky máme Santa Hates You hodně rádi a hlavně jsme samozřejmě ukrutně zamilovaní do Jinxy (smích). Ale teď vážně, spousta posluchačů metalu je přesvědčena, že elektronická muzika je jenom počítačové tuc-tuc bez mozku, ale věřte nám, že rozhodně není, stejně jako metal není jenom bezhlavé blití do mikrofonu, jak si myslí spousta lidí mimo tento žánr. A proč se o tom nepřesvědčit právě se Santa Hates You? Minimálně jednoho dříve kovaného metalistu, mistra Ježuru, už o smysluplnosti elektroniky zdárně přesvědčili…

Santa Hates You


Další názory:

Německá dvojice Santa Hates You je jednou z hudebních formací, které mi otevřely dveře do světa elektronické hudby a na svém novém albu potvrzují, že se jim to podařilo nikoli omylem, ale protože za sebou nechávají mimořádně kvalitní muziku. Předchozí desku “Jolly Roger” nemám naposlouchanou tak jako H., takže se mi nechce pouštět do vzájemného srovnávání kvalit, ale jedno je jisté – “It’s Alive” je pestřejší co do nálad i do použitých hudebních postupů a technik. S výjimkou “Fight Truth Decay” mě něčím zaujaly všechny skladby a myslím že se nespletu, když prohlásím, že se jedná o další velmi zdařilý počin, který může oslovit i ty, kteří si to sami nepřipouští. A největší pecky? Pro mě určitě “Independence”, klipová “Scum”, “Are You Scared?”, “Slightly Dead”, “Skeletal Parade”… Vlastně skoro všechno…
Ježura


Morbid Angel – Illud divinum insanus – The Remixes

Morbid Angel - Illud divinum insanus - The Remixes
Země: USA
Žánr: industrial / electro
Datum vydání: 24.2.2012
Label: Season of Mist

Tracklist:
Disk 1:
01. Laibach – I Am Morbid (Wall of Morbid Mix)
02. Cevin Hey / Hiwatt Marchall – OmniDead
03. Brain Leisure – Too Extreme (Black Symphony Edition)
04. The Toxic Avenger – 10 More Dead
05. Malakwa – I Am Morbid
06. Synapscape – Too Extreme
07. Punish Yourself vs. Sonic Area – Destructors vs. the Earth (DoomsdayMarchMix)
08. Hiv+ – Too Extreme
09. Micropoint – I Am Morbid
10. John Lord Forda – Too Extreme (Metallizer Remix)
11. Evil Activities – Radikult
12. Mixhell – Too Extreme
13. Black Lung – I Am Morbid
14. Mondkopf – Radikult
15. Xytras – Existo Vulgoré
16. Toxic Engine – I Am Morbid

Disk 2:
01. Ahnst Anders – I Am Morbid
02. Nachtmahr – Destructos vs. the Earth
03. Tim Sköld – Profundis / Mea Culpa
04. Black Strobe – 10 More Dead
05. Chris Pohl – Too Extreme
06. Project Pitchfork – Destructos vs. the Earth
07. Treponem Pal – 10 More Dead
08. Scott Brown – I Am Morbid
09. Fixhead – Radikult
10. DJ Ruffneck – I Am Morbid
11. Igorrr – Remixou Morbidou
12. Tamtrum – I Am Morbid
13. Tek-One – 10 More Dead
14. Adrian – I Am Morbid
15. The Horrorist – Existo Vulgoré

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když Morbid Angel loni v červnu vydávali konečně novou desku “Illud divinum insanus”, strhlo se okolo toho obrovské haló. Není se co divit, Morbid Angel jsou ve svém ranku kapacita, už jen to by samozřejmě bez sebemenších problémů vzbudilo velkou pozornost, ale pokud byla záležitost umocněna ještě tím, že šlo o první album po osmi letech, první album s dříve ztraceným a nyní znovunalezeným synem Davidem Vincentem po 16 letech a první album bez bubeníka Petea Sandovala vůbec, byla zvědavost na novinku této legendy tak velká, že z ní učinila jeden z nejočekávanějších počinů za dlouhé roky…

Jaká to ovšem pro drtivou většinu fanoušků byla ledová sprcha, když “Illud divinum insanus” opravdu vyšlo. Namísto dalšího death metalové majstrštyku, který by svůj žánr opět posunul mílovými kroky dopředu, jak to Morbid Angel svého času dělali s naprostou přirozeností, dostali příznivci prapodivný experimentální mix metalu (jestli ještě death metalu, i o tom by se dalo živě diskutovat) s industrialem, darkwave muzikou, elektronikou a dalšími neortodoxními paskvily, nad nimiž si má každý správný metalista dle zažitého archetypu odplivnout s takovou razancí, až po jeho sirné slině zůstane na zemi vypálená díra. Avšak to, co fanouškům Morbid Angel nepřišlo na mysl ani v těch nejhorších nočních můrách, byla (pro mnohé velice hořká) realita. “Illud divinum insanus” sice po stylové stránce nebylo zas až tak vizionářským počinem, jak tvrdily tiskové zprávy, mnozí recenzenti i samotní členové kapely v rozhovorech, protože, ruku na srdce, hodně skupin se o propojení metalu a elektroniky pokusilo mnohem dřív (minimálně už v polovině 90. letech, možná ještě dřív, těžko říct přesně) a nezřídka i mnohem lépe, Morbid Angel však nejde upřít to, že před nimi to zkusilo naprosté minimum takto známých skupin (a navíc ještě ze žánru, jenž už z podstaty patří k těm ortodoxnějším), rozhodně nemnoho formací si dovolilo takto hazardovat se svým jménem.

Čas hojí všechny rány, jak se říká, a tak i všechny vášně z “Illud divinum insanus” postupně ochladly, spousta posluchačů odhodila znechucené grimasy a začala se tvářit, jako kdyby takové album nikdy nevyšlo. Ale z nějakého důvodu – možná to bylo čistě i z čisté provokace – se Morbid Angel v již téměř zahojených ranách svých příznivců začali opět vrtat, a to s vervou ještě větší. Celé “Illud divinum insanus” – a to včetně toho minima písniček, které alespoň trochu připomínaly staré dobré časy – totiž předhodili početné lačné smečce elektronických umělců napříč všemi subžánry od klasického industrialu, přes dubstep až po techno (a ještě vše myslitelné mezi tím), aby songy znásilnili do čistě elektro podoby. Aneb další políček ortodoxním. Jména, která by průměrný metalista mohl znát, se až na naprosté výjimky nevyskytují, snad jen Xytras (klávesista švýcarských Samael) a Tim Sköld (bývalý člen sólové kapely Marilyna Mansona) by měli být v povědomí, těm avantgardních experimentů znalejších asi nebude cizí ještě francouzský šílenec Igorrr, ale to je asi tak všechno. Zbytek – čistokrevná diskotéka.

Klíčová otázka (zvláště pro recenzenta) je, jaký úhel pohledu na “Illud divinum insanus – The Remixes” vlastně zvolit. Uplatňovat na tento počin měřítka klasické desky nelze, protože jí není; dívat se na to za pomoci metalových standardů rovněž nejde, jelikož s metalem to má společné jen logo Morbid Angel na obalu, jinak nic; dívat se na to pohledem fanouška Morbid Angel už by byla vůbec hovadina. Ono když se nad tím člověk zamyslí, v podstatě není cílová skupina, na níž by byla tato kompilace zamířena. Metalový fanda? To je asi vtip. Fanda Morbid Angel? Utopie. Fanda elektroniky? Možná, to už je blíž, ale pochybuji – proč by měl technař poslouchat remixy nějaké death metalové kapely, o níž jaktěživ neslyšel? Napadají mě jen posluchači hodně otevření všemu, ale kolik takových je? Jako šafránu…

Já osobně se mezi otevřené lidi trochu narcisticky řadím a nějaké to kvalitní “tuc-tuc” si poslechnu s chutí, ovšem i z tohoto pohledu musím říct, že zvládnout “Illud divinum insanus – The Remixes” celé v kuse je výkon opravdu nadlidský – a ne, není to dáno jen tím, že třeba jen taková “I Am Morbid” byla zprzněna celkem jedenáctkrát (stejně je většina písní zprasených natolik, že nebýt vokálu, nemáte šanci je poznat), ale tím, že dvě a půl hodiny (a to další osmičku bonusových diskoték u downloadu ještě nepočítám!) něčeho takového je naprosto na mozek. Jako o celku nemá cenu o “Illud divinum insanus – The Remixes” vůbec hovořit. Pojďme se tedy podívat alespoň na to, co mne osobně zaujalo nejvíce…

Kultovní Slovinci Laibach hned na začátek opět dokázali, že jejich předělávky jsou těžké kraviny, ať se jedná o cokoliv. Vlastní muziku mají skvělou, ale předělávky se prostě poslouchat nedají – jejich “I Am Morbid (Wall of Morbid Mix)” není výjimkou. Naopak následující dvě “OmniDead” a “Too Extreme (Black Symphony Edition)” jsou mnohem lepší, ačkoliv je mají na svědomí interpreti, kteří jsou pro mne velkou neznámou. Další opravdu dobrá je až sedmá “Destructos vs. the Earth (DoomsdayMarchMix)” se skvělou apokalyptickou náladou. Micropoint a jejich “I Am Morbid” zaujme tím, že se jedná o naprostý výplach bez slitování – rozhodně jeden z vrcholů, dle mého. Jako poslední bych z prvního disku vyzdvihnul “Existo Vulgoré” od Xytrase, která vybočuje tím, že v některých pasážích alespoň trochu připomíná metal. Je zde znát, že remixoval člověk, který sám metal hraje a má na něj čuch, takže skladbu sice znásilnil elektronikou, ale s citem.

Z druhého disku nezklamali rakouští Nachtmahr, jejichž “Destructos vs. the Earth” se nese v rytmu chytlavého techna, jak je v případě tohoto projektu zvykem. Zato Chris Pohl mi neříká vůbec nic, ale jeho podání “Too Extreme” také patří k tomu nejlepšímu z celé kolekce. Naprostý chlív předvádí DJ Ruffneck“I Am Morbid”, která zde nemá daleko ani do hájemství noise. Totální zhulenost dle očekávání nabízí i “Remixou Morbidou” od Igorrra. Stejně jako jeho vlastní hudba, i tohle je neuvěřitelně šílený mix všeho se vším v podání neskutečně úchylném. Ten chlap je prostě zvíře.

Samozřejmě jsem nezmínil úplně vše, co by stálo za to, ale myslím si, že to není třeba. Na druhou stranu jsou zde přítomny i skladby, které stojí akorát tak za prd a ještě ani to možná ne. Ten, kdo projekty na tento disk vybíral, dal zcela zjevně přednost kvantitě před kvalitou. Jak jsem již říkal, poslechnout to celé je takřka nemožné – i kvůli nevyrovnané úrovni, i kvůli obludné délce. Pokud by byla selekce přísnější a z toho, co se na “Illud divinum insanus – The Remixes” aktuálně nachází, by se vyextrahovalo to nejlepší, jednalo by se o poslech rozhodně zajímavý – méně je někdy více, jak se říká. Tohle ovšem z nahrávky dělá počin už vůbec téměř zbytečný, protože i těch pár lidí, kteří by to mohli poslouchat, to stejně poslouchat nezvládnou. Osobně jsem si vybral pár songů, s nimiž si vystačím, a jsem spokojený, ale jako celek je to přehnané…


Další názory:

Ti, kteří po vydání kontroverzního “Illud divinum insanus” pobouřeně prskali, teď asi můžou rovnou vzít Morbid Angel útokem, protože vydání něčeho tak svatokrádežného jako dvojalbum remixů působí jako čisté “in your face”. Paradoxem však je, že je to v jádru věci počin velice zajímavý, a já se nestydím tvrdit, že i dobrý! Doposlouchat to do konce sice vyžaduje značnou výdrž (dvě a půl hodiny techna je važně fuška), ale kdo si tím projde, zjistí, že se napříč disky nachází docela velké číslo skladeb, které jsou vážně dobré – místy dokonce lepší než originál! Jistě, určitě ne veškerá náplň tracklistu má co nabídnout, ale je dáno už podstatou věci, že na ploše jednatřiceti skladeb si snad všichni najdou něco, co je zaujme. Otevřeně smýšlející jedinci tak po “Illud divinum insanus – The Remixes” můžou skočit bez bázně a hany a ti, kteří doposud nemohli elektronické hudbě přijít na jméno, třeba díky tomuto počinu změní názor. Na číselné hodnocení to ale přesto nevidím, protože hodnotit něco takového prostým číslem se zkrátka nedá. Seberte odvahu, poslechněte a posuďte sami…
Ježura


Korn – The Path of Totality

Korn - The Path of Totality
Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal / dubstep / electro
Datum vydání: 6.12.2011
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Chaos Live in Everything (feat. Skrillex)
02. Kill Mercy Within (feat. Noisia)
03. My Wall (feat. Excision and Downlink)
04. Narcissistic Cannibal (feat. Skrillex)
05. Illuminati (feat. Excision and Downlink)
06. Burn the Obedient (feat. Noisia)
07. Sanctuary (feat. Downlink and J Devil)
08. Let’s Go (feat. Noisia)
09. Get Up! (feat. Skrillex)
10. Way Too Far (feat. 12th Planet, Flinch, and Downlink)
11. Bleeding Out (feat. Feed Me)
12. Fuels the Comedy (feat. Kill the Noise) [bonus]
13. Tension (feat. Excision, Datsik and Downlink) [bonus]

Hodnocení:
Zajus – 6,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Míchání elektroniky s metalem je dnes tak časté, že je až překvapivé, s jakou jistotou tvrdili před vydáním “The Path of Totality” členové Korn, že stvořili něco nového a unikátního. Faktem však je, že ať už jde o tvoření nového zvuku (který získal světovou oblibu pod název nu-metal) na prvním albu či experimentování s hip-hopem na albech dalších, Korn se nikdy nebránili novinkám. “The Path of Totality” mělo původně být jen krátké EP, na němž by kapela předvedla své síly ve spojení s producentem, který slyší na jméno Skrillex. Jeho psaní však Korn bavilo natolik, že se rozhodli naverbovat další tvůrce elektronické hudby a poskládat s nimi plnohodnotné album (technicky vzato se žánr, se kterým Korn na tomto albu svou hudbu spojují, jmenuje dubstep… vzhledem k nevzdělanosti autora v této oblasti však zůstaňme u obecnějšího pojmu elektronická hudba). Jak to tedy dopadlo?

“The Path of Totality” je album značně nevyvážené. Chvílemi se zdá, jako by Korn nahráli některé skladby klasickým způsobem, jenže následně zjistili, že nejsou moc zábavné. A tak přes ně přetáhli závoj elektroniky s úmyslem učinit je zajímavější. Asi jako když starou a opotřebovanou pohovku necháte nově potáhnout, abyste vytvořili dojem novosti a kvality. A ač to může znít dost neuvěřitelně, ono to funguje. Třeba hned první skladba “Chaos Lives in Everything” je ukázkový příklad. Dokážu si ji snadno představit čistě v metalové podobě. Jenže bavila by mě? Těžko. V té samé skladbě mě zpěvák Jonathan Davis navíc překvapil growlingem, který své místo v hudbě Korn ztratil již před mnoha lety a na “The Path of Totality” se později objevil ještě několikrát. A já si tak po první skladbě říkal – ale ano, vždyť to může fungovat.

I druhá skladba alba, “Kill Mercy Within”, si drží vysoký standard. Jenže po ní se album zvrtne. “My Wall” je neskutečně utahaná, “Illuminati” je zábavná až ke konci a to jen na chvíli, v “Sanctuary” elektronický podklad spíše ruší, než aby skladbu doplňoval, a “Let’s Go” je zbytečně repetitivní. Z první poloviny tak (mimo zmíněné úvodní skladby) vystupuje snad jen singl “Narcissistic Cannibal” a téměř taneční kousek “Burn the Obedient”. To není zrovna nejlepší skóre a já měl v tuto chvíli chuť Korn zavrhnout. Vše však naštěstí zachránila druhá polovina alba. “Get Up!” byla do světa vypuštěna již dlouho před samotným albem a i po jeho vydání zůstává tím nejlepším, co Korn v roce 2011 stvořili. Elektronika v ní doslova šílí a já jen lituji, že takto dobře nezní celé album. Poslední dvě skladby si pak drží důstojnou úroveň a závěr alba je tak výrazně lepší než jeho rozplizlý střed. V “Bleeding Out” dokonce na chvíli zazní Jonathanovy zapomenuté dudy.

Korn ovšem stvořili ještě dvě skladby, které jsou ve srovnání s ostatními mnohem odvážnější. Jestliže “The Path of Totality” chvílemi zní jako běžné album Korn převlečené do tanečního oděvu, tyto dvě skladby opravdu vystupují z řady a ukazují, čeho je kapela schopna, když popustí uzdu fantazii. Bohužel se právě tyto dvě písně nenacházejí na běžné verzi alba a k jejich poslechu si musíte zakoupit edici speciální. První z nich je “Fuels the Comedy”, v níž Jonathan Davis předvádí jakýsi “gangsta rap” a následně z něj ladně vklouzne do refrénu, který je chytlavější a nakažlivější než kterýkoliv jiný na běžné edici. A přesto je “Fuels the Comedy” ještě značně usedlá v porovnání s “Tension”. Ta totiž zní jako Lady Gaga na kokainu, snažící se napodobit styl Marilyna Mansona a vytvořit přitom co nejtemnější atmosféru. Skladby z limitované edice tak rozhodně zaslouží pozornost.

Jak “The Path of Totality” zní není jednoduché popsat. Kytary mají typický zvuk Korn, jsou naladěné opravdu hluboko, jsou však protažené počítačem takže mnohdy je těžké rozlišit, kde končí kytara a kde začíná čistá elektronika. Bicí znějí (opět) elektronicky a chvílemi zcela počítačově. A baskytara? S tou si Fieldy tentokrát moc neužil. Je slyšet jen občas nejspíše jen proto, aby kapela nenaštvala své fanoušky. Album by se bez ní jednoduše obešlo.

V prosincovém eintopfu jsem na adresu “The Path of Totality” pronesl následující slova: “…vyjde jen necelý rok a půl po svém předchůdci. I z toho se tak lze vyvozovat, že novinka vznikla čistě z umělecké potřeby vyjádřit se a ne z nutnosti ‘něco’ vydat. A to je základní předpoklad pro vznik skvělého alba.” Za svými slovy si stále stojím, bohužel však musím přiznat, že se můj předpoklad nenaplnil. “The Path of Totality” jako deska neobstála, jednotlivé písně z ní jsou však dobré až výborné. Kdyby Korn nepřešli z původního konceptu vydat album jen jako EP, vůbec bych se nezlobil. Stačilo by jen vyházet slabší skladby, odstranit baskytaru (protože když už se objeví, tak zní spíše rušivě) a zvážit, s jakými producenty spolupracovat (protože ruku v ruce s kvalitou skladeb jdou i jména jejich producentů – zde je vidět jak moc se na jejich tvorbě podepsali), a “The Path of Totality” by bylo skvělé. V délce, ve které nám ho kapela prezentuje, je jen dobré. A to by dnes již legendárním Korn nemělo stačit.


Další názory:

To, co mělo být původně jen experimentálním EPčkem, se nakonec rozrostlo na celou experimentální desku “The Path of Totality”, která koketuje se žánry jako dubstep, D’n’B a podobnými tuc-tuc styly. Kecy o tom, že se jedná o nějaký zločin proti ortodoxnosti metalu, však v tomto případě nejsou na místě, neboť Korn jsou přece už sami o sobě nu-metaloví zaprodanci (smích), přesto bych našel něco, na co by se dalo postěžovat. Paradoxně to ale není přítomnost veškerých těch diskoték, nýbrž fakt, že jich tam je ještě málo. Upřímně řečeno, s tím, jak bylo album prezentováno, jsem čekal ještě větší divočinu, což už je ale nejspíš můj problém. Jinak se ovšem jedná o velice solidní věc, která se poslouchá dost dobře. Kromě toho, pokud se mezi metalovým publikem ještě v roce 2011 (skoro už vlastně 2012) stále najde někdo, kdo neustále zastává dogmata typu “elektronická muzika = sračka”, alespoň má další důkaz, že ony ty diskotéky také mohou mít dosti solidní koule. Až si občas říkám, že ty nejslabší pasáže “The Path of Totality” jsou ty, kde hrajou pouze samotní Korn. Celkově však nemohu tvrdit, že by se mi počin nelíbil… vlastně mě vzhledem k faktu, že je to dle mého názoru to nejlepší, co Korn za poslední roky vydali, napadá taková kacířská myšlenka, co kdyby to nebyl experiment, ale nový směr? Já bych byl pro, protože věřím, že by s tím Korn dokázali v budoucnu vymyslet ještě lepší věci než sedmičku v podobě “The Path of Totality”
H.


The Browning – Burn This World

The Browning - Burn This World
Země: USA
Žánr: electro deathcore
Datum vydání: 3.10.2011
Label: Earache Records

Tracklist:
01. No Escape
02. Not Alone
03. Bloodlust
04. Standing on the Edge
05. Burn This World
06. Ashamed
07. Living Dead
08. Forgotten
09. Time Will Tell
10. Tragedy of Perfection
11. Dominator
12. I Choose You
13. The Sadist

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / twitter

Nijak se netajím tím, že moderněji střižené odvětví metalové muziky není zrovna věc, jíž bych s oblibou holdoval. Ale jak praví jedno mé oblíbené pořekadlo (dokonce jedno z mých nejoblíbenějších!), vždycky tu je pár čertovských výjimek, které jakékoliv rozmilé pravidlo prostě musí potvrdit, aby vůbec mohlo platit. Sám sebe navíc (snad ne naivně) považuji za velice otevřeného člověka (přinejmenším co se hudby týče – doby, kdy jsem uznával jeden jediný styl, jsou už naštěstí dávno pryč), takže opravdu existují i moderní metalové kapely, které oceňuji a kterých si doslova cením; skupiny, jejichž hudba mě doopravdy oslovuje ve velké míře. Dnes se podíváme právě na jednu takovou výjimku…

K podrobnějšímu žánrovému popisu a zařazení se ještě dostaneme níže, tudíž jen pro začátek, abych dostál formě nějaké úvodní informativní omáčky, prozradím, že The Browning produkují explicitně řečeno deathcore s velice citelnou příměsí elektroniky. “Burn This World” je jejich dlouhohrajícím debutem – před ním se objevilo pouze něco málo neřadových počinů, čili se nejedná o jakkoliv zaběhnutou formaci, máme tedy co do činění spíše s novou akvizicí na scéně. A jak jsem se k ní dostal já, člověk, který podobně laděné skupiny (a jakože ty moderní kapely vznikají téměř každý den!) nijak výrazněji nesleduje? Čirou náhodou, jak už tomu tak bývá. Odkaz na jejich videoklip “Time Will Tell” mi kdysi dávno před půl rokem poslal bývalý redaktor Seda. Co vám budu povídat, do poslechu jsem se moc nehrnul, jelikož Seda mě takto zásobuje samými chujovinami (kdo myslíte, že mě jako první vždy upozorňuje na nové klipy Luštěly? – to abyste věděli, v jakém duchu se ty jeho odkazy nesou). Jestli mi to poslal, aby mě naštval další elektronickou peckou, nebo to tentokrát náhodou myslel vážně, netuším, ale to nic nemění na tom, že jeho tip byl v tomto případě až překvapivě dobrý.

Nyní už si však pojďme povídat přímo o tom, co na tato čtveřice z amerického Dallasu na “Burn This World” stvořila. Výše jsem trochu nesměle nakousl něco jako kombinaci moderního metalu a elektroniky, což je – co si budeme povídat – docela široký pojem. Z našeho “metalového” pohledu je základem kytara. Ne, nesmějte se, nějaký fanoušek elektronické scény by třeba mohl The Browning vnímat jako elektronickou formaci, jež do své hudby roubuje kytaru, zatímco my to vnímáme přesně naopak – tak moc je ta elektronická “příměs” výrazná. To už jsem ale trochu odbočil od tématu a zamotal se do zbytečného slovíčkaření, takže rychle zpátky… základem je směsice moderního metalu, řekněme něco na pomezí deathcoru a metalcoru, přičemž o něco blíže to má k prvnímu jmenovanému, vokál je však čistě extrémní, tudíž nečekejte žádné melo-refrény (to já považuji za klad!), onen metalcore promlouvá jen sporadicky spíše v kytarové práci. Ale to už opět slovíčkaříme a řešíme vlastně nedůležité věci. Stručně řečeno je to moderní sekanice plná zasekávaček a breakdownů se silným groovem, tudíž to – jak se lidově říká – prostě a jednoduše šlape přímo od podlahy…

Což o to, kdyby to s tímhle končilo, nebyli by The Browning nic, co by na dnešní přecpané scéně stálo za nějakou větší pozornost, neboť kapel tohoto typu je neuvěřitelné množství, tím spíše ještě v Severní Americe. Avšak The Browning navrch přihazují onu opravdu silnou porci elektroniky. A když říkám silnou, vážně to tak myslím! Žádné nízkokalorické kolovrátkovité vycpávky, ale hutné porce brutálních beatů, disco rytmy, samply, industriál, symfonické klávesy, trance, techno, dubstep – to všechno a ještě mnohem víc dohromady namícháno v jeden napěněný výbušný koktejl připravený vyprsknout do vašich ušních bubínků.

Přesně tohle jsou dvě nejsilnější zbraně v arzenálu The Browning: metal a elektronika jsou na “Burn This World” dvě naprosto rovnocenné a vyrovnané složky, které mezi sebou neustále svádějí boj. Jednou se přirozeně prolínají, podruhé se o sebe nekompromisně třískají, jindy první podporuje druhou, támhle zase naopak. Není to zas tak dlouho, co jsem tu v recenzi kritizoval za nevyváženost a přílišnou šablonovitost jiný industrial metalový počin – sólové album “Pighammer” zkušeného matadora Waynea Statica. Pokud jste tenkrát zvedali obočí a ptali jste se, jak bych si tu kombinaci elektroniky a metalu představoval, odpověď zní: “Burn This World”. Druhou velkou devízou The Browning je pak neuvěřitelně silná energie, která po celou hrací dobu z desky proudí všemi směry. Opět si můžeme rýpnout do “Pighammer” a porovnat – zatímco u Staticova “majstrštyku” jsem usínal, “Burn This World” funguje právě naopak – jako koňská dávka energie, která vás nakopne, jako hektolitr energetického nápoje, jako káva vpravená přímo do žíly. S člověkem to šije samo od sebe.

Výše vyjmenovávané rozpětí (které ještě zdaleka nebylo kompletní) v rámci oné elektronické složky dává The Browning velké pole působnosti a spoustu možností, kterým směrem své skladby stáčet, což také opravdu dělají, aniž by jim z toho vznikal pověstný splácaný dort pejska a kočičky. I to je jeden z nesporných kladů “Burn This World” – na rozdíl od většiny dnešní core produkce nezní jejich muzika kolovrátkovitě a dokonce ani ne předvídatelně. Už to bude nějaký ten pátek, co jsem naposled slyšel moderně metalové songy, u nichž bych po první půl minutě nevěděl, jak dále budou pokračovat a jak skončí. V některých pasážích přímo čekáte, že teď zazní nějaký brutální kytarový nářez, ale místo toho na vás The Browning třeba vybalí prímovou diskotéku. A takových vtípků tam je více, což je – alespoň tedy z mého pohledu – vpravdě příjemné zjištění.

Další devízou desky je bezesporu také vyrovnanost materiálu, který The Browning dali dohromady, tedy alespoň po většinu stopáže. Je pravda, že v samotném závěru už “Burn This World” lehounce dochází dech, osobně bych určitě nebyl proti, kdyby to kapela utnula o song či dva dříve, to však není dáno nějakou výrazně horší kvalitou posledních dvou položek, spíš tím, že už je toho “moc”. Ale to nic nemění na faktu, že minimálně prvních jedenáct kousků je naprosto skvělých. Najdeme zde vyložené hitovky jako “Bloodlust” či “Standing on the Edge” (chytře umístěné hned na začátku, aby to posluchače rychle chytlo), mírně metalovější kousky jako “Burn This World” nebo “Living Dead” (ovšem i v nich hraje ona “přidaná hodnota” ne nevýznamnou roli, samozřejmě), přes poněkud strukturovanější a gradující věci (“Ashamed”) až po “diskotékovou” “Time Will Tell”. Zkráceně řečeno, po většinu hracího času se nebudete nudit ani náhodou.

I když The Browning samozřejmě nejsou první, kdo začal moderní metal kombinovat s klávesami (viz The Devil Wears Prada, Winds of Plague a další), a nechci z nich zas dělat nějaké světoborné inovátory, protože jimi nejsou, přesto debut “Burn This World” působí v rámci konkurence velice svěžím dojmem a jako čerstvý vítr.

Co se týká číselného hodnocení, zde jsem měl trochu potíž. Dávám sice 8, ale věřte, že je to osmička velice silná a jen chloupek jí chybí do 8,5. Kdybychom měli v hodnotícím repertoáru i čtvrtky, byla by to jasná 8,25/10. Ale čert vem čísla – hlavní je fakt, že “Burn This World” je výborná věc, která si zaslouží mé skromné doporučení!


Pain – You Only Live Twice

Pain - You Only Live Twice
Země: Švédsko
Žánr: industrial metal / electro
Datum vydání: 3.6.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Let Me Out
02. Feed the Demons
03. The Great Pretender
04. You Only Live Twice
05. Dirty Woman
06. We Want More
07. Leave Me Alone
08. Monster
09. Season of the Reaper

Hodnocení:
nK_! – 7/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Osobně elektronickou (nebo s příměsí elektroniky) a techno hudbu skoro neposlouchám a k tvorbě švédských Pain jsem se dostal prakticky náhodou. Nejprve jsem byl k žánrovému zasazení kapely velice skeptický. Elektronika, techno a metal? To přece nemůže společně fungovat. A hle, jeden by neřekl, ale při poslechu již sedmé řadové nahrávky se opět utvrzuji v tom, že jsem se kdysi dávno zase jednou mýlil.

Peter Tägtren je stejně blázen. Hlavní (a vlastně jediná) tvůrčí mysl kapely Pain si všechny nástroje, které jsou na albu ke slyšení, nahrává zcela sama. I ve vlastním studiu. A taky si vše sama produkuje. No, kdo by nechtěl takového zaměstnance? Musí být robot, aby vše stihl nahrát, nazpívat, zmixovat a vydat. Každopádně před takovým talentem klobouk dolů. Naštěstí se posluchači nedostává pocitu, že by cokoliv bylo odfláknuté nebo připomínalo dort pejska a kočičky. Vše k sobě dokonale pasuje, klávesové party jsou pečlivě aranžované (na nich koneckonců často písničky stojí) a vše tak nějak celkově utváří dojem příjemné celistvosti.

U kláves a elektronických cingrlátek ještě chviličku zůstaneme. Je jasné, že tento typ hudby by bez nich neměl šanci existovat, ale vystavění jednotlivých písní na elektro linkách a jejich gradace během excelentně namixovaných kláves mluví za vše – Pain jsou ve svém oboru mistrem nad mistry a mohu s klidem prohlásit, že v tomto směru nic výrazně lepšího na současné scéně nenajdete.

Album otevírá velice svižná “Let Me Out” s výraznou elektronickou a klávesovou částí. Myslím, že jako úvodní skladba v žádném případě neurazí a navnadí na další poslech, přesně jak by to mělo být (a velmi často také nebývá). Druhá v řadě stojí “Feed the Demons“, která oproti předchozímu válu působí velice rozplizle a v některých částech je opravdu pomalá. To jí ale neubírá na líbivosti, protože refrén se poslouchá velice dobře. Srdce fanouška industriálních Pain jen zaplesá. Dalším kouskem je “The Great Pretender” oplývající vskutku vynikajícím refrénem a výbornou “znovuposlechnutelností”. Čtvrtá je výpravná titulní “You Only Live Twice” s naprosto oslňující klávesovou linkou. Jedna z nejepičtějších skladeb, které jsem kdy u Pain měl možnost slyšet. Jsme přesně v polovině nahrávky a na řadu se dostává hard rocková “Dirty Woman“, kterou spousta z vás jistě zná z prvního uvolněného videoklipu. Podle mého názoru skladba samotná vůbec nesedí do konceptu alba, protože se poslouchá diametrálně jinak než zbytek písní. To ale nic nemění na tom, že se jedná o neopominutelnou složku nové desky a zní vskutku “špinavě” (v dobrém slova smyslu).

Druhou polovinu “You Only Live Twice” načíná skladba “We Want More“, která oproti zbytku trochu zapadá a nepřekvapí ničím zvláštním. “Leave Me Alone” je “cover”, který vyšel původně na jednom z alb melodické partičky Sonic Syndicate. Proč cover v uvozovkách? Jednoduše proto, že se ve skutečnosti o žádný cover nejedná a tuto písničku napsali Peter Tägtren a Jonas Khellgren (kytarista Scar Symmetry) PRO Sonic Syndicate. Každopádně se v úpravě Pain jedná o pomalejší a melodický kousek, který ale určitě neurazí. Koneckonců, cover verze jinde vydaných písní jsem měl u Pain vždycky docela rád. “Monster” vyniká hlavně v kytarových partech, a je tak jedinou skladbou, u které mi přišlo, že poslouchám metalovou muziku. A nakonec samozřejmě poslední “Season of the Reaper“, která mě ale naneštěstí ničím nenadchla.

Vzato kolem a kolem, “You Only Live Twice” se mi líbilo. Nemá sice na prvotní tvorbu starých Pain, která ve své době přinesla skutečně něco nového a zajímavého, ale v rámci diskografie určitě nezapadne. Příště by to ale možná chtělo více zatlačit na pilu a vydat větší množství skutečně nápaditých a vyčnívajících sklateb. Za mě šťastná sedmička.


Další názory:

Po ne moc povedeném “Cynic Paradise” (alespoň z mého pohledu) přichází Peter Tägtgren opět s takovým albem Pain, které mne baví. Obzvláště první polovina je vážně skvělá. “Let Me Out” se mi jeví jako energický otvírák, jenž disponuje potřebným odpichem. Temnější “Feed the Demons” dá chvílemi vzpomenout na švýcarské industrialisty Samael. Jasnou tutovkou je však chytlavá “The Great Pretender” s výtečným refrénem, který člověka nakopne. Mým osobním favoritem je hutná titulka “You Only Live Twice” s moc povedenou klávesovou/electro linkou. Na rockovější strunu pak uhodí “Dirty Woman“. Jediná škoda, že po ní už “You Only Live Twice” trochu dochází dech a jeho druhá půle není zdaleka tak dobrá jako ta první. Kdyby byla nastavená laťka udržena až do konce nahrávky, šel bych s klidným srdcem s hodnocením i výš. I přes tento neduh je ale pro mě novinka, jak už jsem řekl, o poznání lepší než její předchůdce.
H.


Atari Teenage Riot – Is This Hyperreal?

Atari Teenage Riot - Is This Hyperreal?
Země: Německo
Žánr: digital hardcore
Datum vydání: 7.6.2011
Label: The Hellish Vortex

Tracklist:
01. Activate!
02. Blood in My Eyes
03. Black Flags
04. Is This Hyperreal?
05. Codebreaker
06. Shadow Identity
07. Re-Arrange Your Synapses
08. Digital Decay
09. The Only Slight Glimmer of Hope
10. Collapse of History

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Seda – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Atari Teenage Riot jsou na elektronické scéně bezesporu pojem a patří mezi průkopníky tvrdé elektroniky. S jejich jménem se pojí základy subžánru digital hardcore, ale mají rovněž výrazný pojem na vývoji celého techna. Jejich tři desky z 90. let patří zaslouženě mezi pilíře svého stylu. Začátkem nového tisíciletí se však skupina po rozkladu sestavy stahuje do ústraní, kde pomalu končí svou činnost… což trvalo až do roku 2010, kdy Atari Teenage Riot začali opět koncertovat. A teď, v polovině roku 2011, stvrzují svůj návrat čtvrtou dlouhohrající deskou “Is This Hyperreal?”, jíž se teď trochu mrkneme na zubní protézu…

Na začátek se vám musím přiznat, že na elektronickou muziku nejsem žádný velký odborník, takže neočekávejte nějaké extrémně profesionální rozbory (i když samozřejmě mám pár svých oblíbenců, ale ty by se přece jenom dali spočítat na prstech jedné ruky). “Is This Hyperreal?” je vlastně první deska svého druhu, na níž píšu recenzi, tudíž je to vlastně takové odpanění (smích). Ale což, všechno je jednou poprvé. Ale proč o tom mluvím… kdyby sem čistě náhodou zavítal nějaký expert na daný žánr, nechť mě kamenuje pouze s citem…

S nadsázkou bychom mohli říct, že Atari Teenage Riot produkují peklo hnané přes počítač, ačkoliv se mi zdá, že novinka není takový bordel (v tom dobrém slova smyslu) jako starší počiny. To ovšem neznamená, že některé pecky na “Is This Hyperreal?” nejsou brutální buchary – jmenuje například hned první “Activate!” nebo “Re-Arrange Your Synapses”. Chvílemi je to větší zlo než kdejaká metalová řezačka. Ale jak říkám, na starých albech to bylo dle mého skromného názoru ještě o něco znatelnější, nové vály však trumfují především propracovanější strukturou. Jako by Atari Teenage Riot o své hudbě více přemýšleli. Do některých písniček dokonce pronikly znatelné vlivy klidnějšího ambientu, viz titulní “Is This Hyperreal?”. Netvrdím však, že by se z muziky Atari Teenage Riot vytratil onen typický anarcho-punk duch, jímž dýchaly devadesátkové počiny. Minimálně alespoň v textech kapela neuhnula z kdysi nastolené cesty a chrlí kolem sebe kritiku společnosti na všechny strany.

Možná paradoxně se mi však ty méně “bordelové” kousky jeví jako velice povedené. Mezi vrcholy alba patří dle mého názoru hned druhá “Blood in My Eyes”, kterou nebudu nijak moc pitvat vzhledem k tomu, že si jí tu někde okolo můžete pustit v živém provedení (byť, pravda, ne zrovna excelentním – studiová podoba mi sedí více). Výborná je taktéž silně “počítačová” “Digital Decay”, která působí opravdu mechanicky a elektronicky, což je vzhledem k textu jedině dobře. V neposlední řadě bych také vyzdvihl rovněž “Codebreaker”, která zase patří k těm tvrdším věcem. Dopředu ji táhne hlavně hutný techno spodek a brutální refrén.

Z celkového pohledu je “Is This Hyperreal?” určitě povedená věc, alespoň tedy z mého pohledu. Nakolik si stojí čistě na elektronické scéně si jakožto laik přece jenom nedovolím hodnotit, což ovšem nemění nic na faktu, že jde dle mého názoru o poslechu-hodnou záležitost. Minimálně můžu říct alespoň to, že “Is This Hyperreal?” je nahrávka, jež svým starším bratříčkům nedělá ostudu a bez sebemenšího zaváhání dokázala dostát jména Atari Teenage Riot.

Nejsem si jistý, nakolik má tato recenze vůbec význam. Přece jenom si nedělám iluze, že se po dočtení článku všichni velcí, tvrdí, drsní metalisté vrhnou na poslech Atari Teenage Riot. Můžete to tedy brát spíše jako takové ozvláštnění mezi všemi těmi undergroundovými chlívárnami a black metalovými chrastičkami. A kdyby na to přišlo, že byste chtěli menší změnu nejen ve čtení článků, ale i ve svém playlistu… kdo ví, třeba vám to bude šmakovat podobně jako mně. A když ne, alespoň na mě zase jednou budete moct nadávat, co že jsem vám to neporadil za chujovinu (smích).


Další názory:

Když jsem poprvé přišel s Atari Teenage Riot do styku, řekl jsem si: “Co to sakra je?” Na druhý pokus už to znělo ale mnohem líp a znělo to tak dobře, že jsem si sehnal i debutovou desku. Toto album bylo tak výborné, že když jsem zjistil, že Atari Teenage Riot vydají úplnou novinku, byl jsem nadšený. A jak “Is This Hyperreal?” dopadlo? Podle očekávání – paráda. Kapela neztratila nic ze své pořádné energie a síly, která z hudby naprosto vyzařuje. Otevíračka “Activate!” vás prostě nepřinutí stát na jednom místě a nic nedělat. Mou naprosto nejoblíbenější je pátá “Codebreaker”. Ale oni jsou vlastně všechny dobré. Pokud chcete naštvat sousedy, zapněte bedny a volume narvete doprava. Jakákoliv píseň od Atari Teenage Riot skvěle poslouží!
Seda


Blue Stahli – Blue Stahli

Blue Stahli - Blue Stahli
Země: USA
Žánr: industrial rock / electro
Datum vydání: 2.3.2011
Label: FiXT Music

Tracklist:
01. ULTRAnumb
02. Scrape
03. Anti You
04. Doubt
05. Corner
06. Takedown
07. Kill Me Every Time
08. Throw Away
09. Metamorphosis
10. Give Me Everyting You’ve Got

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Blue Stahli rozhodně nepatří mezi klasické metalové interprety, jestli vůbec se sem dají zařadit. Hlavním prvkem je elektronika, kterou doplňují “industrialové” kytary. Místy to např. zní jako Marilyn Manson nebo Disturbed. Laicky se to také dá zařadit jako “tvrdší The Prodigy“, pokud se v tomto odvětví úplně neorientujete. Jestli tedy někteří místní návštěvníci nemůžou nic jako elektronická hudba vidět a slyšet, tak raději nečtěte.

Blue Stahli se nedá odepřít skvělá energie a poslouchatelnost, která dohromady na albu tvoři výborný zažitek. Výborně se hodí skoro ke všemu, a pokud potřebujete pauzu od kapel, které posloucháte jinak pravidelně, může vám druhá deska tohoto interpreta (ano, vše si tvoří sám) skvěle posloužit. Já se u ní stále náramně bavím. A co mi na Blue Stahli přijde nejlepší? Dovedu si představit, že by tahle hudba doprovázela jakýkoliv noční i rockový klub. Blue Stahli se nezaměřuje na cílovou skupinu, ale tato deska může oslovit každého, kdo má rád jak elektronickou hudbu, tak i industrial či nějaký druh metalu a rocku. Prostě každého, kdo si dokáže užít jakoukoliv rychlejší hudbu.

Jak už jsem zmínil, kombinuje se zde elektronika s industrialem. Hned první song “ULTRAnumb” vám v podstatě napoví, jak se to bude celé vyvíjet. Ze všeho září neskutečná energie, která naživo musí vtáhnout úplně každého. Pokud jste ospalí či unavenější, tohle vás prostě zaručeně probere. Vše doplňuje skvělý zpěv, který ve chvílích zvládá jak výšky, tak i v důležitých částech umí spravně zařvat. Tohle je dle mého také nejtvrdší song z desky. Další “Scrape” právě naopak ukazuje víc tu elektronickou část Blue Stahli. Má velice oblíbená je čtvrtá “Doubt“, která v jedné části nabízí krásný čistý zpěv, který donutí snad každého přizpívávat si s ním; tak i něco, co připominá “breakdown” z corové hudby.

V “Takedown” je ze začátku cítit právě ten Manson, jak jsem již říkal výše. Mimochodem, v této písni využívá Blue Stahli ženského hlasu, který do písně v jedné části vstupuje. V následující “Kill Me Every Time” ale dokázal, že umí i zpomalit. Je o dost pomalejší než všechno předchozí. Nicméně to z ní nedělá nic špatného, stále je to sakra kvalitní. Stejně tak i další “Throw Away”, opět pomalejší, tentokrát ale o dost depresivnější, což mám rád. “Throw Away” bych si dokázal perfektně představit jako outro a poslední song, spíš než “Metamorphosis” a “Give Me Everything You’ve Got”, co následují. Ty se opět vrací k tomu, co bylo předtím. Ono je to stejně asi jedno.

“Blue Stahli” je opravdu kvalitně provedená deska. Naplno se ukazuje potenciál tohoto interpreta, který zde exceluje a vytvořil opravdu výbornou desku. Je tam všechno, co ke kvalitní hudbě potřebuju. Musíte to odzkoušet, buď vás to pohltí, nebo to po chvíli vypnete. Mě, jak je poznat, to naprosto pohltilo. Nemůžu se dočkat, co nám předvede na další plnohodnotné desce. Mimochodem, ještě tento rok by měla vyjít druhá část jeho kompilace, která ponese název “Antisleep Vol. 02”. A co teď? Teď si to běžte poslechnout.


Shogun Tokugawa – Y3ARS

Shogun Tokugawa - Y3ARS
Země: Česká republika
Žánr: post-hardcore / electro
Datum vydání: 2010
Label: X Production

Tracklist:
01. Transmission’s Disconnected
02. Let’s Dance
03. Used to Hate It, Now I’m Curious
04. Gentle Evening
05. Math
06. Too Much and Not Enough
07. Helena
08. The Days Are Gone
09. Say Goodbye Forevermore
10. X

Hodnocení:
Seda – 7,5/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

Od první desky této plzeňské party, která působí teprve tři roky, se muselo očekávat poměrně dost. Vystoupili už i na české verzi Sonisphere pár dní předtím, než vůbec vydali právě tento debut “Y3ARS”. Sice měli jen kratší vystoupení na začátku dne, ale svou kvalitu na takhle velkém festivalu prostě musí ukázat. Na kontě mají i pár vystoupení v zahraničí nebo předskakování stálicím v žánru jako Underoath a Architects. Mě Shogun Tokugawa začali zajímat právě od doby, co jsem si přečetl report ze Sonispheru, ale jelikož se na ně takové chvály nedostalo, rozhodl jsem se je zatím ignorovat. Když jsem si ale všiml nové desky, rozhodl jsem se jí vyzkoušet. Není čeho litovat, kvality a potenciálu tu je neskutečně mnoho.

Nejdříve jsem se snažil zjistit, čím se Shogun Tokugawa inspirovali. Jako první by každého měli napadnout Enter Shikari. Chvílemi znějí jako oni, chvílemi to jsou oni, chvílemi zase vůbec. Já osobně bych to popsal jako Enter Shikari na začátku kariéry s o mnoho větším využitím screamu. V té době ještě nevyužívali tolik elektroniky a hráli přeci jen spíše core hudbu. Shogun Tokugawa mají dle mého o hodně lépe zvládnutý scream, zase třeba ale nezvládají ještě tak dobře čisté vokály. Sama kapela však prohlásila, že si hodně vzala od amerických Deftones, Architects anebo britských Gallows. Elektronické pasáže však musí být přebrány právě od Enter Shikari.

Po celé desce je tu hodně agresivity, tvrdých riffů, elektroniky, prolínání rychlých a pomalých pasáží s čistým vokálem. To vše je zabaleno do velice dobře poslouchatelné hudby. Největší peckou musí bezpochyby být “Let’s Dance”. To je opravdu song na úrovni, za který by se nemuseli stydět ani třeba právě Enter Shikari. I melodická část s čistým vokálem tu je opravdu výborně zvladnutá a musím říct, že “Let’s Dance” je opravdu kvalitativně na desce nejlepší. Po ní následuje “Used to Hate It, Now I’m Curious” která je dosti neuspořádaná a docela by jí v některých častích slušela nálepka mathcoru. Další na řadě je pak však “Gentle Evening”, ta zase vůbec neodpovídá tomu, co jste před chvíli slyšeli. Poslech tedy vůbec neupadá do stereotypu a nehraje se furt to samé, je tu změna s každou písní. Mou další oblíbenou je “Helena”, ten refrén, ten refrén… to je špička. Čistý vokál tu přijde v úplně správnou chvíli a i výborně zahraný riff k tomu. Zrovna tenhle refrén mi zůstal v hlavě nejvíc a dost často si ho vybroukávám. V osmé “The Days Are Gone” je slyšet právě ta inspirace od Architects, kde úvodní riff je přimo jako od nich. Nebojte se, nejedná se ale o žádný okopírovaný šmejd, Shogun Tokugawa se pak hned opět navrátí ke svému. Jediné, co mi přijde trošku mimo, je poslední “X”. Hodně emotivní, smutné a všechny depresivní vlastnosti, co existují. Nic, co by se hodilo k tomu, co jste právě slyšeli. To je zřejmě jediná kaňka na jinak skvělé práci.

Shogun Tokugawa dokázali vytvořit výbornou desku, která u nás patří v daném žánru k nejlepšímu. Troufám si říct, že dokonce vůbec nejlepší. Tato parta má potenciál, aby hrála pravidelněji i za hranicemi naší republiky. Ještě jednu takhle kvalitní desku a nějaký větší label by po nich měl sáhnout. Na naší scéně je to opravdu originální kousek. Post-hardcore, si myslím, je u nás poměrně oblíbený, a tak by růst Shogun Tokugawa měl nabrat rychlý směr vzhůru. A já se teď budu denně modlit, aby zahráli společně s Enter Shikari v Praze.

Shogun Tokugawa


Další názory:

Těžko se člověku, jako jsem já, hodnotí deska typu “Y3ARS”, když mi podobné žánry v drtivé většině případů moc neříkají. Jako kovaného metalistu mě paradoxně baví ty nejvíce elektro pasáže (kupříkladu “Let’s Dance”), jenže těch je na albu ve své podstatě minimum a ve zbytku i při té nejlepší vůli neslyším nic jiného než obyčejnou, tuctovou a průměrnou core-muziku, snadno zaměnitelnou s jakoukoliv jinou skupinou žánru, včetně nechutně sladkých melodických vokálů, které mi doslova drásají uši. Teoreticky by se jako klad dal uznat fakt, že “Y3ARS” zní v podstatě “světově”, myšleno v tom smyslu, že po zvukové i produkční stránce je srovnatelná se zahraničními kapelami, ale to mně osobně jako posluchači nestačí. V některých skladbách sice probleskují zajímavější momenty, kromě již zmiňované “Let’s Dance” je to zejména “Math” a “Too Much and Not Enough”, přesto však “Y3ARS” jako celek neobsahuje nic, díky čemu bych po něm měl někdy v budoucnu znovu sáhnout. Jak jsem ale již řekl na začátku, přece jenom mi podobná hudba moc neříká, takže tohle všechno berte spíše jako hodnocení neznalého, ale nezaujatého laika…
H.


Enter Shikari, Twin Atlantic

Enter Shikari, Twin Atlantic
Datum: 16.1.2010
Místo: Praha, Lucerna Music Bar
Účinkující: Enter Shikari, Twin Atlantic

Anglická kapela z Londýna Enter Shikari navštívila Prahu dvakrát ve velmi krátké chvíli. V listopadu zde totiž podporovala The Prodigy na jejich evropském turné. Kvůli velkému prostoru a špatnému ozvučení se Enter Shikari v prostorách Tesla Arény ztratili a moc dobrý dojem neudělali. Kdybych je neznal, zanevřel bych na ně. Dal jsem jim ale ještě jednu šanci a zašel na ně 16. do Lucerna Music Baru a musím říct, že to za to stálo.

Jako předkapela byla naplánována zámořská formace Story of the Year, ta ale svou účast zrušila a Enter Shikari hledali nahrádu. Nakonec poprosili spřátelenou kapelu Twin Atlantic, rovněž z ostrovů, ale tentokrát ze Skotska. Twin Atlantic hrají alternativní rock, moc jsem o nich nevěděl, a tak jsem je nějak extra neprožíval. Jejich show byla průměrná, nic, co by mě dostalo do kolen, ale zase nic, z čeho bych si usrával. Nicméně mě Twin Atlantic nezklamali a zanechali u nás dobrou stopu do budoucna. Vystoupili v Praze vůbec poprvé ve své historii.

Enter Shikari začínají chvíli po nich a přichází intro “Common Dreads” ze stejnojmenného alba. Po něm hned jedna velká pecka – “Solidarity”. Dav šílí, stejně tak jako skupina. Zpěvák Rou naběhne hned k divákům a ukazuje, že to bude show plná energie. Ještě před songem si kytarista, basák a bubeník plácají z fanoušky a zdraví se s nimi. V průběhu songu Rou opět naběhne (asi) na bednu, ta pod nim ovšem nevydrží a letí hned do diváků – nevadí, zvládá zpívat i na nich. Ostatně celá kapela skákala do lidí, jak se jí zachtělo, hrála na zemi, v leže, zkrátka v jakékoliv poloze. Tak to má být. Skupině ani nevadí jedinci, kteří na pódium také vyběhnou a skočí si; při songu “Zzzonked” (šestý v pořadí) je o to dokonce i požádá. Rou občas hodí i mikrofon do diváků, ať zpívají za něj. Show si stále drží své tempo. Na pódiu je blázinec, chvíli tam jsou čtyři lidi ze skupiny, občas osm, devět nebo deset. Na nervy z toho byli nejvíce beďnáci, kteří po nich všechno opravují. Rou při svém mohutném skákání s mikrofonem ho občas natrhne a zvuk u něj na chvíli vypadne, utrhl si kus svého sluchátka, shodil bednu u diváků, postavil se na své klávesy, které pod nim opět nevydrželi, kdo to opraví? No přeci jejich pingl! Na konci už si jen beďnáci oddychují, že už je po všem. Zpotili se snad více jak kapela. Vše se zpomaluje až u “Gap in the Fence”, kde si zpěvák bere do ruky akustickou kytaru a hrají svůj velice pomalý song, pohoda, klídek.

Setlist Enter Shikari:
01. Common Dreads
02. Solidarity
03. Step Up
04. The Feast
05. Mothership
06. Zzzonked
07. Havoc A
08. No Sleep Tonight
09. Gap in the Fence
10. Havoc B
11. Labyrinth
12. No Sssweat
13. The Jester
14. Halcyon
15. Hectic
16. Enter Shikari
17. Fanfare for the Concious Man
– – – – –
18. Sorry You’re Not a Winner
19. Juggernauts

Kapela u této pomalé písňe nabírala síly na finiš, následuje “Havoc B” a po ní smršť pecek typu “Labyrinth”, “No Sssweat”, “The Jester”, “Halcyon”, “Hectic”, “Enter Shikari” a “rozloučení” v podobě “Fanfare for the Concious Man”. Kapela nenápadně odchází a vrací se s mini tanečkem a různými proslovy. Během koncertu ješte Rou dostal do hlavy koláčem, ve stejný den totiž slavil své 24. narozeniny, nechyběly věty typu “You guys are fucking mental.” nebo “You are wicked tonight.”. Bubeník nám klasicky pochválil holky, prý je máme nejlepší na celém světě.

Na přídavek jsou tu dva největší hity – “Sorry You’re Not a Winner” a “Juggernauts”. U “Sorry You’re Not a Winner” je nejlepší tleskání celého obecenstva (viz video). “Juggernauts” z alba nemusí bavit všechny, naživo má ale v sobě neskutečnou energii a dělá to z toho super závěr. Na konci se mi ještě podaří získat trsátko od kytaristy. Kapela ještě zvala na afterparty, které jsem se nakonec neúčastnil. Skupina mohla dorazit bůhví kdy a čekat třeba dvě hodiny na to, abych mu řekl “good show” a přitom poslouchat odvětví techno hudby, se mi moc nechtělo.

Zkráceně – vynikající koncert, asi nejlepší v mém životě. Žhavý adept na koncert roku 2010. Kapela toto vystoupení označila asi i jako vůbec nejlepší v celého dosavadního turné . Praha připravila výbornou kulisu, myslím, že po tomto zážitku se k nám Enter Shikari budou vracet moc rádi. A to je dobře, na takovouhle show půjdu kdykoliv, sem s nimi! Co se týče playlistu tak mi nejvíce chyběla “Antwerpen” nebo “Johnny Sniper”, třeba příště. I kapela tento koncert miluje, posledních pět zpráv na twitteru skupiny nebylo o ničem jiném než o pražském vystoupení. Přitom již včera měli show v Rakousku.


The Prodigy, Enter Shikari

The Prodigy
Datum: 27.11.2009
Místo: Praha, Tesla Arena
Účinkující: Enter Shikari, The Prodigy

The Prodigy nepatří mezi typické metalové představitele, své fanoušky mezi našim oblíbeným žánrem najdou. Já patřím mezi ně, na jejich hudbě se mi libí energie, která z ní vyzařuje. The Prodigy nejsou ani typickým technem, jak si spousta lidí myslí, jedná se o mix více žánrů, nejčastěji se s nimi spojuje rave až hardcore techno hudba. Skupina navštívila Prahu po třech letech, naposledy se zde představila 28. 10. 2006 na Veletržním Paláci v Praze. Před pěti dny zahráli tentokrát v Tesla Areně na Holešovicích.

Jako předkapela s nimi jezdí mladíci Enter Shikari. O Enter Shikari jsem věděl poměrně dost, měl jsem obě jejich alba, nicméně mě to v této formě moc nezaujalo. Skupina hraje mix dvou od sebe odlišných žánrů – trance a hardcore. Jak jsem říkal, z alba mě zaujalo jen pár songů, naživo to má ale úplně jinou atmosféru. Skupina zahrála 12 písní, mně nejvíce chyběla “Sorry You’re Not a Winner”. Zazněly ale i jiné pecky – “Solidarity”, “Havoc A” nebo “Juggernauts”. Enter Shikari zahráli dobře, je vidět, že je koncertování baví a naprosto si jej užívají. První mínus na jejich vystoupení je nazvučení. Pořadatelé toto nezvládli, Shikari měli naprosto přehulenou basu, kytara nebyla slyšet a zpěvákovi nebylo nic rozumět. Další mínus patří fanouškům, kteří klukům připravili nulovou odezvu. Na konci bylo vidět, že kapela byla trošku zklamaná. Jejich příprava byla ale skvělá, naučili se i pár českých slov, které pravidelně používali. Pokud jste si je pořádně neužili (jako já), máte ještě jednu možnost – 16. ledna v Lucerna Music Baru, kde zřejmě nebudu chybět. V menším prostoru musí jejich show dostat pořádný náboj a energii. Těším se.

The Prodigy měli připravených 20 písní. Začínalo se s “World’s on Fire” z nového alba, na začátek dobrý rozjezd, hned po prvním songu se ukázalo, že to bude koncert plný napětí, přesně jako na videích. Poté nasleduje skvělá dvojice přeznámých songů, “Breathe” a “Omen”.

Setlist The Prodigy:
01. World’s on Fire
02. Breathe
03. Breathe (Dubstep Mix)
04. Omen
05. Poison
06. Jaws
07. Warrior’s Dance
08. Firestarter
09. (Action Riff)
10. Run with the Wolves
11. Voodoo People
12. Omen Reprise
13. Invaders Must Die
14. Diesel Power
15. Smack My Bitch Up
– – – – –
16. Take Me to the Hospital
17. Out of Space
18. No Good
19. Their Law
20. Stand Up (outro)

Breathe”, která je už přes deset let stará, v sobě má pořád náboj, který nikdy nezestárne. Po “Omen” je tu “Poison”, ta se mi líbila nejméně z celého setlistu – delší a pomalejší píseň, a jelikož nemám The Prodigy úplně naposlouchané, ztrácel jsem se. Po “Poison” je tu jakkási předělávka “Čelistí”, opět poměrně dlouhé. Další trojice to ovšem plně vynahrazuje – “Warrior’s Dance” na připravení a po ní hned největší zbraň v zásobníku The Prodigy“Firestarter”. Pro mě osobně vůbec nejlepší song, co tato skupina má. Atmosféra při tomto songu se dala krájet, ovšem další dvojice “Run with the Wolves” a “Voodoo People” jej naplno překonává, vyrcholení večera – bylo to vidět jak na skupině, tak na divácích. Pokud se podíváte na videa a uvidíte šilející dav lidí, není se čemu divit. The Prodigy tohle prostě umí. První část koncertu se blíží ke konci. Přichází titulní track z nové nahrávky “Invaders Must Die”, “Diesel Power” a “Smack My Bitch Up”. První jmenovaný je lepší z alba, “Smack My Bitch Up” opět vynikající. Přídavek mě trochu zklamal, začínal ale slibně – “Take Me to the Hospital”. Po ní mi chyběla vetší pecka, např. “Spitfire”. Kdyby tam skočil hned po “Take Me to the Hospital”, nemám si na co stěžovat. Přichází ale čtyři songy, o kterých jsem nic netušil. “Out of Space”, “No Good”, “Their Law” a “Stand Up”. Odchod skupiny mě také mírně zklamal – odešla v podstatě hned bez většího loučení. Další věc, co mě zklamala, byli opět fanoušci u pódia. Odkdy je těžké rozumět jednoduchým větám typu “Make a circle. All my people, make a circle!”? Přitom všem ještě ukazoval, jak to myslí a co chce. A co lidi? Nic… Také při slovech, aby všichni šli na zem, to většině trvalo dost dlouho. Lidi, začněte trochu vnímat! Velikým plusem ale je, že přijel živý bubeník a skupina neměla připravené pouze samply.

Výborný koncert – až na pár menších nedostatků, jako je např. absence “Spitfire”, tupí diváci u pódia a špatné ozvučení předkapely – se dá hodnotit kladně. Pokud se ještě vrátí, zřejmě půjdu znova. Atmosférou můj nejlepší koncert vůbec.