Jediný důvod, kvůli němuž se vyplatí se prokousávat takovým velkým množstvím neznámých nahrávek, je ten, že mezi tunami těch špatných a podprůměrných, z nichž většina letí do koše pomalu už po prvním poslechu, občas narazí na věc jako “A Collection of Creatures”. Kanadská formace s názvem Johnny Hollow totiž natočila desku vysoce poutavou, neobyčejnou a zajímavou…
Výčet žánrů v hlavičce této minirecenze se asi tváří hodně divoce, ale ve skutečnosti Johnny Hollow nehrají nějakou krkolomnou muziku, vlastně jde o hodně příjemnou, přirozenou a provzdušněnou záležitost, ačkoliv avantgarda i experiment zde jsou a je jich tu hodně. Těch padesát žánrů spíše plyne z naprosté nezařaditelnosti Johnny Hollow; když si tu hudbu pustíte, jistě byste přišli i na další styly, které bych tam mohl napsat, takže je to vlastně skoro jedno, protože do nějaké škatulky tuhle skupinu stejně nezařadíte.
Největší roli na “A Collection of Creatures” hraje především cello, výtečná živelná rytmika a v neposlední řadě také fantastický zpěv Janine White, do čehož se samozřejmě promítají i další nástroje jako kytary (rozhodně však nečekejte nějakou metalovou kytaru), klávesy, basa, další vokály nebo lehká elektronika. Nástrojově to nevypadá na žádnou šílenost, nicméně výsledkem je i tak onen nezařaditelný žánrový mix s velice bizarní a groteskní atmosférou. Ačkoliv tohle říkám strašně nerad a podle mě by se to ani v recenzích říkat, tohle je vážně tak “mimo”, že musím prohlásit, že to prostě musíte slyšet sami, jelikož nevím, jak to popsat.
Obzvláště začátek “A Collection of Creatures” je naprosto úžasný, prvních sedm skladeb je doslova fantazie a upřímně jsem už během prvního poslechu seděl na prdeli, čuměl s otevřenou hubou a nevěřil, že je to vážně až tak taková nádhera. Úplný závěr desky v podobě posledních pěti písní už bohužel nastavenou laťku nedokáže udržet, ale i tak se stále jedná o skvělou a zajímavou hudbu a také to nic nemění na tom, že tohle si rozhodně zaslouží poslouchat a dostávat vysoká hodnocení.
Země: Francie Žánr: rock / trip-hop / electro / pop Datum vydání: 23.11.2013 Label: Dooweet
Tracklist:
01. Straight On
02. Light for People
03. King in Love
04. Neon Life
05. Miracle
06. Keep Silent
07. 80’s Child
08. In the Name of
09. Trying to Fly
Jednou jsi dole, jednou jsi zase nahoře. Jednou tě nějaké album zklame, podruhé tě zase jiné hodně mile překvapí. Jednou recenzuješ sračku, podruhé ti na stole přistane počin, od něhož nečekáš zhola nic, ale vyklube se z něj tak příjemná záležitost, až člověk pomalu nevěří, že měl tak šťastnou ruku a nenechal to některému kolegovi z redakce. A přitom ten důvod, proč jsem si debutovou nahrávku francouzské skupiny Mils nechal pro sebe, je vlastně docela vtipný. Když jsem totiž viděl žánrovou škatulku rock / trip-hop / industrial / new wave, tak jsem si pomyslel něco jako: “Ty vole, tohle stejně nikdo z nich nebude chtít, tak s tím ani nebudu prudit a vezmu si to rovnou.” A tak jsem to vzal, pustil, neskutečně si to užil a řekl si, že jsem udělal fakt dobře. “Man Is a Lonely Soldier”, jak se onen debutový počin jmenuje, je totiž přesně ta záležitost, u níž je člověk “nahoře”.
Možná jste se lekli docela šíleného žánrového zařazení… jestli ano, pak bych vám asi neměl říkat, že to ještě ani náhodou úplně přesně nevystihuje to, co Mils hrají. Nebál bych se tam dodat třeba ještě pop rock… a kdybych se hodně snažil (vlastně ani ne tak hodně), ještě bych tam mohl doplácat alespoň dalších pět stylů – pořád si ale nejsem jistý, jestli by to pak vážně odpovídalo tomu, co je na “Man Is a Lonely Soldier” ke slyšení. Ve výsledku je to ovšem úplně šumák, že vám to album nedokážu přesně popsat stylovými škatulkami, jelikož jsem si naprosto jistý jednou věcí, která je ve skutečnosti mnohem podstatnější – ať je to, co je to, je to nádherná muzika.
Nemůžu si pomoct, ale jakmile se rozezněly první vteřiny úvodní skladby “Straight On”, Mils mě okamžitě měli na své straně. Nevím proč, ale najednou jsem z nějakého důvodu ihned věděl, že se mi to strašně líbí a že se strašně těším na to, co bude dál – a Mils vcelku záhy ukázali, že ten můj pocit rozhodně nebyl neopodstatněný. Záhy myšleno ještě v rámci “Straight On”… spousta fantastických nápadů, neskutečně příjemná, ale nevtíravá hudba, pěkné melodie, nádherný zpěv, výborná sloka, výborný refrén, výborné sólo, všechno na svém místě, všechno do sebe zapadá, všechno tam má svůj smysl a všechno funguje.
Dobrá, řeknete si, Mils hned na začátek přišli s příjemnou písničkou, ale co bude dál? Mě napadlo úplně to stejné, už jen proto, že “Straight On” byla pověšena na Soundcloud k poslechu předem, takže jsem si říkal, že možná dali ten nejlepší song na propagaci a zbytek nemusí být tak dobrý. Ale jakmile se rozezní druhá “Light for People”, zjistíte, že je to také moc příjemný kousek… a kdo o tom pochybuje ještě na začátku skladby, nejpozději s nástupem zpěvu už vás Mils zase mají. Ve své podstatě je to vlastně tak jednoduché, ale přitom tak funkční a tak výborné. Dobrá, tak se jim tedy povedlo přijít na začátek se dvěma příjemnými písničkami… ale pak zjistíte, že ta další je taky taková, i ta po ní a ta další jakbysmet… a vlastně úplně všechny až do konce alba. A je úplně jedno, jestli ty songy berete samostatně nebo všechny dohromady jako desku, v obou případech “Man Is a Lonely Soldier” obstojí na jedničku s hvězdičkou. Ta nahrávka je vyloženě písničková, ale přesto má smysl jako celek a neskutečně baví tak jako tak.
Jistě jste si všimli, že jsem už mnohokrát použil slovíčko “příjemný”, ale přesně takhle na mě “Man Is a Lonely Soldier” působí po všech směrech. Všechny ty melodie tam jsou vyloženě krásné, to album je opravdu hodně líbivé, ale v tomhle případě to myslím v tom nejlepším slova smyslu. Zároveň je ovšem nevtíravé… někdy sice Mils přijdou až s doslova popovým motivem, ale nikdy to není něco na způsob věcí, jaké vám pouštějí v rádiu, tedy ten laciný pop, co se vám vetře do hlavy, i když vůbec nechcete, a spíš vás tam obtěžuje. “Man Is a Lonely Soldier” je sice líbivé, ale spíš tím stylem, že vám nabídne ruku, a je jen na vás, jestli za ni vezmete a půjdete se na 37 minut a 28 vteřin projít jednou excelentní nahrávkou.
S tím vším se pojí i několik dalších věcí. Je tam ten rock, je tam i ten trip-hop, je tam ten pop, pop rock, industrial, new wave a kdoví, co všechno ještě, ale dohromady je to celé vyloženě přirozené, provzdušněné, pasuje to k sobě, je to prostě… takové lehké, ale ne v tom smyslu, že je to myšlenkově triviální, protože ve skutečnosti je “Man Is a Lonely Soldier” hodně inteligentní nahrávka. V té muzice je tolik malých, ale extrémně povedených nápadů, nuancí a různých šibalských mrknutí po posluchači, že vás ani náhodou nenapadne, že by u skládání tohohle materiálu někdo nepřemýšlel. Je to lehké v tom smyslu, že… “Man Is a Lonely Soldier” je jako fenomenální zeleninový salát se spoustou jemných a zajímavých chutí, kterého se nikdy nepřejíte. Pořád jíte a pořád vám to neuvěřitelně chutná a pořád nemůžete přestat jíst. A také vás moc nezajímá, co všechno za suroviny (žánry) do toho ten kuchař dal, jen si užíváte ten celkový výsledek.
Tím ovšem výčet toho, co všechno je na “Man Is a Lonely Soldier” parádní, ještě nekončí. Naprosto skvělý je už jen ten zvuk sám o sobě… nemám teď tedy na mysli přímo zvuk alba, i když i ten je samozřejmě velice povedený, ale sound samotných Mils. Všechno ale souvisí se vším, takže tohle už nepřímo plyne z onoho žánrového mišmaše a z tohohle zase nepřímo plyne (vlastně možná i přímo), proč mě osobně Mils dokázali zaujmout hned během prvních vteřin, kdy jsem si jejich muziku pustil poprvé v životě. Sice je to debut, ale ta skupina je prostě vyhraná a dohromady to tvoří album, na něž mohou závistivě koukat i mnohonásobně zavedenější formace. Nádherné jsou vokály, které tvoří jednu z nejúžasnějších věcí na nahrávce, ale instrumentální sekce v ničem nezaostává… klávesy i kytara jsou stejně perfektní jako všechno ostatní a platí to i o rytmice. Každá jedna složka je sama o sobě parádní a všechny dohromady snad ještě víc…
No, a pak je tu ještě jedna věc, která je ve výsledku vlastně to úplně nejdůležitější. Už jsem zmiňoval, že “Man Is a Lonely Soldier” je písničkové album, takže tím mám na mysli samozřejmě samotné písničky. Ačkoliv se může zdát, že už to trochu začínám přehánět, ale opravdu si nemůžu pomoct – všech devět skladeb je naprosto výtečných a drtivá většina z nich obsahuje vysloveně fantastické momenty… no, vlastně všechny. Já osobně jsem si ohromně oblíbil především “Neon Life” s klidnými slokami, jež se následně lámou do chytlavějšího refrénu, nebo po všech stránkách excelentní “Miracle” (ten refrén!), ale to vlastně říkám jen proto, aby tu zazněly nějaké konkrétní názvy, protože se mi líbí všechny songy do jednoho.
Vzhledem k tomu, že už mi pomalinku začíná docházet zásoba superlativů a opakovat pořád to samé dokola se mi už nechce, nemám toho moc, co bych ještě dodal. Jednoduše řečeno, Mils natočili po všech stránkách krásné album, které si mě doslova podmanilo a postaralo se o jedno z největších a nejpříjemnějších překvapení loňského roku. Super, super, super a budu se těšit na pokračování!
Další názory:
Přiznám se, že bych o Mils nezavadil, nebýt této recenze, kterou jsem dostal za úkol zbavit případných chyb. A jakkoli se mi většinou nestává, že by mě nějaká recenze navnadila tolik, abych si dotyčnou desku prakticky okamžitě sehnal, v tomto případě se tak stalo a já vůbec nelituji. Mils totiž skutečně nahráli takřka fenomenální album, které je zářným příkladem toho, že i formálně mainstreamová hudba může zprostředkovat bez přehánění skvostné posluchačské zážitky. “Man Is a Lonely Soldier” je velice propracovaná, ale přitom přívětivá a na poslech jednoduchá deska, nechybí jí opravdová síla, ale přitom hladí, snoubí v sobě optimismus s melancholií tak nenuceným způsobem, s jakým se ztotožní snad každý, protože to sám dobře zná z vlastní zkušenosti… Nemá smysl zde opakovat, jaké žánry Mils na své desce obratně kombinují, že je “Man Is a Lonely Soldier” skvostná i po vokální stránce, že doslova přetéká výtečnými nápady a že z ní vyloženě sálá zkušeně uchopená a precizně zpracovaná hudební vize. Postačí, když řeknu, že tohle je jedna z mála desek, která si člověka podmaní s prvním poslechem, ale přitom je natolik zdařilá a přes svou lehkost závažná, že když po sedmatřiceti minutách dohraje, jste nadšeni a chcete si ji pustit znova, aniž by s dalšími a dalšími poslechy ztrácela cokoli ze své nevtíravé, avšak silné přitažlivosti. Mám rád odlehčenou, leč stále inteligentní hudbu, a co jsem objevil “Man Is a Lonely Soldier”, nemohu se zbavit dojmu, že právě tohle je ideální průsečík všeho, co si od podobné hudby žádám. A k tomu už asi není třeba nic dodávat… Ježura
No, tak tomu říkám překvapení. Debutové album “Man Is a Lonely Soldier” je přesně jeden z těch bezejmených počinů, od kterého se předem snad ani nedá nic čekat, a přesto se z Mils vyklubala parta, která umí nenásilně spojit všechny styly, jež už v hlavní recenzi byly vyřčeny, takže je nebudu opakovat. Je to příjemné, melodické, uvolněné, ale přesto chytré a zábavné. Přiznávám, že na první poslech mi Mils přišli až příliš jednotvátní a že ke konci jsem se už začínal mírně nudit, ale jakmile se mi podařilo proniknout do jejich tvorby a přistoupit na jejich hru atmosfericky dokonalého pop rocku (tohle mi přijde jako nejjednodušší škatulka, přestože plně nevystihuje hudební obsah “Man Is a Lonely Soldier”), tak jsem si začal desku velmi užívat. Ze subjektivního pohledu bych samozřejmě mohl vypíchnout nějaké ty nejoblíbenější, nebo naopak ty nejslabší skladby, ale nevidím v tom důvod, když album jako dokonale vyvážený celek s podmanivou atmosférou funguje velmi dobře. Příjemná oddychovka s nápadem, jak ji předkládají Mils, se nerodí každý den, takže s chutí do toho! Kaša
“Man Is a Lonely Soldier” je jedno z těch alb, od kterých nečekáte prakticky nic, a o to více jste pak potěšeni skutečností. Kdesi na pomezí chytlavého rocku a popu je možné nalézt místečko, v němž je hudba energická, nápaditá a zároveň od prvního poslechu chytlavá. Právě tam se svým debutem trefili Mils, a výsledek jejich snažení tak rozhodně stojí za poslech. Ať už mluvíme o skladbách zaměřených zejména na kytaru (úvodní “Straight On” s excelentním sólem) či posluchačsky nejpřívětivějších písních (“Neon Life” s nezapomenutelným refrénem), kvalita všech skladeb víceméně vyrovnaná. Míchání klasické rockové sestavy s elektronikou a občas i orchestrem je výjimečně povedené, vše navíc podbarvuje bezvadná kytara, ve které lze snadno identifikovat vliv tak rozdílných kytaristů, jakými jsou David Gilmour či Matthew Bellamy. “Man Is a Lonely Soldier” je asi nejlepší popové album, jaké jsem v poslední době slyšel. Zajus
Pod poměrně nenápadným názvem Syndrome se ukrývá projekt, který rozhodně nepostrádá zajímavost… vlastně je mnohem zajímavější, než by se na první pohled mohlo zdát. Hudebníci sami sebe nazývají alternativním elektro rockem a tvrdí, že svou muziku budují pomocí experimentu. Že vás to na první pohled nevytrhne? Proč by mělo, takových v dnešní době je…
Věnujme však Syndrome i druhý pohled, s jehož pomocí zjistíme, že zde přece jenom půjde o něco ne úplně obvyklého. Abych to osvětlil trochu lépe, dovolím si volně převyprávět to, co o sobě říká samotná skupina. Syndrome si totiž podle svých vlastních slov vedle používaní normálních instrumentů programují také nové virtuální nástroje, živé hraní rovněž provozují v poměrně netradičním duchu, v němž hrají podstatné role počítače, ale asi trochu jiným způsobem, než jsou jednoduché playbacky. Jak Syndrome sami tvrdí, svou živou prezentaci neukazují pouze na koncertech, ale i v rámci přednášek na univerzitách nebo na exhibicích. Nechtěl bych to špatně interpretovat, jak to všechno funguje, protože si nejsem úplně jistý, jestli jsem to celé dostatečně pochopil, takže si dovolím udělat něco, co by se podle mě v recenzích moc dělat nemělo, a sice že vás pro podrobnější informace odkážu na stránky skupiny, kde budete moct případnou zvědavost ohledně technického provedení ukojit.
Když se to takhle rozpitvá… vůbec bych se nedivil, pokud by nejednoho z vás napadlo cosi o tom, že půjde jen o samoúčelnost, že půjde o něco stylem, že to zkusíme jen proto, abychom viděli, že to zvládneme, že forma zvítězí nad obsahem a samotná hudební náplň bude spíše druhořadá, podřízená technické stránce věci. A právě v této chvíli přichází na scénu debutové EP “Colourful Cows”, aby tuto možnou domněnku buď potvrdilo, nebo vyvrátilo. Jistě by stálo za ztrátu nějakého toho slova i to, že Syndrome počin zaštítili taktéž koncepčním pozadím, ve skutečnosti se má jednat o první část příběhu o pestrobarevných kravách, což má být metafora lidské společnosti.
Zajímavé je to, že nic z toho, co jsem vám tu až doposud povídal, jsem já osobně při prvním poslechu nevěděl, neměl jsem o tom ani tušení. Jednoduše jsem se neobtěžoval se čtením nějakých informací a rovnou to minialbum nacpal do přehrávače. A když nic z výše řečeného nevíte, tak nemáte sebemenší důvod předpokládat, že by snad nemělo jít o “normální” kapelu, tudíž jsem – nezatížen jakýmkoliv očekáváním čehokoliv vyloženě netradičního – nechal samotnou vlastní hudbu, ať ukáže, co v ní vězí.
A zde přichází odpověď na naši otázku, zdali se nejedná pouze o samoúčelnou ukázku technických možností – v žádném případě nejedná. Při zmiňovaném prvním poslechu se na mě vyvalil velice netradičně a neotřele znějící rock se silnou elektronickou složkou. Vlastně jsem si v některých momentech ani nebyl jistý, jestlipak jde o kytaru nebo elektroniku, ale to mi vůbec nijak nevadilo, jelikož samotná hudba byla hned od začátku velice zajímavá a už s prvním poslechem mě Syndrome měli na své straně. Až později v důsledku výborného dojmu z poslechu přišlo na řadu shánění dalších informací a zpětně objevování toho, proč zní “Colourful Cows” tak moc “jinak”.
V předešlém odstavci se objevilo jedno hodně důležité slovo, které je sice samo o sobě docela abstraktním pojmem, avšak muziku Syndrome vystihuje dost přesně – netradiční. Jak se totiž ukázalo, veškeré ty hrátky s technickou stránkou věci není jen něco na ozdobu, jak se formálně učinit zajímavějším pro posluchače, opravdu se to do zvuku kapely značně promítlo, díky čemuž zní výsledná podobná “Colourful Cows” už jen tím svým soundem svojsky a – jak již bylo řečeno – prostě “jinak” v porovnání se vším okolo.
To všechno je zcela jistě hodně pěkné, chvályhodné, možná i úctyhodné, zcela jistě však přinejmenším zajímavé, nicméně tu hlavní roli pořád musí mít samotná hudba. Jenže s tím Syndrome naštěstí nemají sebemenší problém, celé EP ve všech skladbách bez výjimky je protkané výtečnými nápady a někdy až excelentními motivy, díky čemuž se celých 22 a půl minuty, kolik “Colourful Cows” trvá, stává bez přehánění vytříbeným posluchačským zážitkem, skoro by se místy až dalo tvrdit, že Syndrome těmi nápady téměř plýtvají, jelikož některá vysloveně skvělá místa jsou jen krátkými pasážemi, přestože se mnohdy jedná o věci, které by u jiných skupin mohly s přehledem být nosnými motivy celých songů.
Když jsem přemýšlel, jaké písničky bych měl vypíchnout, vlastně jsem dospěl k závěru, že by si to zasloužila úplně každá, snad s výjimkou titulní věci “Colourful Cows”, což ovšem není regulérní kompozice, nýbrž jen takový dovětek za celým EP. Jinak má ale každá skladba své pevné místo, ať už je to vypjatá “Exhibition Trial”, která hned na úvod stanoví poměrně neveselou atmosféru, nebo fantastická “Change”, jež se mi zpočátku jevila trochu nenápadně, ale nyní je pro mě možná i vrcholem minialba, protože je doslova natřískaná úžasnými nápady. Oproti tomu “Open the Gates” je třeba jednoduší, s nadsázkou trochu baladická, ale Syndrome ji dokázali nádherně vygradovat, díky čemuž se jedná o další silný kus… nehledě na to, že i ta cesta k onomu stupňování je lemována moc povedenými detaily.
Pokud se ale na “Colourful Cows” nachází jeden song, který bychom mohli nazvat hitovkou, je to bez jakýchkoliv sporů jednoznačně čtvrtá “L.Q.C”, která se po tišší půl minutě vytasí s parádně chytlavou pasáží a ve svém dalším průběhu nabídne třeba výbušný refrén nebo hodně zefektované sólo. Na nahrávce má ale tenhle kus úplně stejně logické místo jako následující klavírní, ale ne úplně uklidňující píseň “Exhibition Trial II”. Poslední regulérní skladba “Get My Words” je pro mě po “Change” druhým vrcholem, Syndrome v ní opět tahají jedno eso z rukávu za druhým a díky svému až osudovému vyznění se jedná o skvělou tečku. Na závěr už zbývá jen zmiňované outro “Colourful Cows”, aby definitivně zavřelo vrátka, a pak člověk může utíkat si to pustit znovu.
Někde výše jsem už říkal, že si mě Syndrome získali už s prvním poslechem, ale rozhodně se s ním jejich nahrávka nevyčerpala, ba právě naopak. “Colourful Cows” totiž dokáže chytnout hned napoprvé, zároveň ovšem dokáže se zvyšujícím se počtem poslechů růst výš a výš. Nemůžu si pomoct, ale z toho, co Syndrome natočili, jsem jednoduše v podstatě po všech stránkách nadšený, protože už je to nějaký ten pátek, co jsem narazil na kapelu, jež by dokázala hned na svém debutovém minialbu znít takto neotřele a vyzrále. Víc už snad není třeba říkat – prostě excelentní počin.
I přesto, že pro mnoho z vás jsou Italové Colloquio velkou neznámou, měli byste vědět, že na hudební scéně figurují bezmála dvacet let a ačkoliv nepatří mezi zakladatele svého žánru, určitě nebylo mnoho kapel, které by v Itálii na počátku 90. let přicházely s kazetami plnými temného ambientu s elektronickými prvky v doprovodu hlubokého monotónního hlasu. Doba ale pokročila a Colloquio s ní. Kazety brzy nahradily první alba a čtvrté z nich bylo vydáno letošního roku s názvem “L’entrata – L’uscita”.
Hned při prvním poslechu mě praštila do nosu velká podobnost se švédskými Sällskapet, takže jejich fanoušci by si určitě přišli na své i u kapely Colloquio. Jak už jsem se zmínila, Colloquio patří mezi klidné kapely. Táhlé klávesové plochy v pozadí obohacují elektronické prvky, které jsou hlavní dominantou celého alba. Do toho všeho se nese klidné vyprávění zpěváka Giannina Pedrettiho, ve skladbách “Tempo brucia tutto” a “Dalla finestra” ještě doplněné ženským zpěvem. Celá deska mi atmosférou evokuje noční město, kdy si strčíte sluchátka do uší a s rukama v kapsách procházíte starými uličkami lehce osvětleny pouličními lampami. Sem tam minete neznámou siluetu nebo projíždějící taxík, občas narazíte na hádající se pár nebo veselou bandu nabízející vám nějaký ten doušek alkoholu. Zrychleným krokem obcházíte bezdomovce a ještě rychleji jdete skrze tmavé úseky. A do toho všeho vám hraje právě Colloquio a vypráví o všech a všem, co jste potkali.
Za zmínku stojí desetiminutová skladba, podle níž bylo album pojmenované. Lehký elektronický i poměrně svižný rozjezd vystřídají jemné tóny klavíru, které lehce zhoupnou do nostalgické melodie, v pozadí se ozývají lidské hlasy, ženský smích a saxofony na samotném konci tak vytvářejí celkem pestrou skladbu s jazzovým závěrem. Neopomenu ani výše zmiňovanou “Dalla finestra”, která se oproti ostatním malinko liší. Jakožto předposlední skladba figuruje v celém albu jako nějaký vrchol, ke kterému se celou dobu mírně schylovalo. Významnou roli v ní sehrál především duet Pedrettiho s Beatrice Soriani. Skladba je poměrně smutná, někomu by mohla přijít až romantická.
“L’entrata – L’uscita” je velice melancholické album, s pěknými melodiemi a s rozmanitými doprovody nástrojů, ať už jsou to saxofony, flétny, bicí, basy, které tak vytvářejí v různých skladbách různé pocity. Rozhodně mám z alba spíše pozitivní dojem, i když to zrovna není nic, co bych si musela pouštět často. Pravdou však je, že do pozadí při noční procházce nebo i klidného večeru s vínem se hodí hezky.
Země: USA Žánr: alternative / neoclassical / avantgarde / electronica Datum vydání: 24.7.2012 Label: The Asylum Emporium
Tracklist:
01. Fight Like a Girl
02. Time for Tea
03. 4 O’Clock (Reprise)
04. What Will I Remember?
05. Take the Pill
06. Girls! Girls! Girls!
07. I Don’t Understand
08. We Want Them Young
09. If I Burn
10. Scavenger
11. Gaslight
12. The Key
13. Hell Is Empty
14. Gaslight (Reprise)
15. Goodnight, Sweet Ladies
16. Start Another Story
17. One Foot in Front of the Other
Emilie Autumn je opravdu zvláštní persóna, a to ze všech myslitelných úhlů pohledu, kolik jich jen může být. A jak už to tak v podobných případech bývá, pokud se ke všem těm neortodoxním jednotlivinám přidá tvůrčí zápal, dříve nebo později se příslušná osobnost dostane do povědomí těch, kterým nestačí šedivá realita všedního dne a hledají něco, čím si ten všední den trochu zpestřit. Emilie Autumn svůj tvůrčí zápal již dlouho uplatňuje na poli hudebním a za ty roky zvládla uzmout duši spoustě fanoušků po celém světě, protože její hudbě vedle nesporné originality nelze upřít ani tolik potřebná dávka kvality. S pomocí svých houslí, neuvěřitelně variabilního hlasu a vizáže, kterou zástupy slečen a žen uvádí v snění a kterou snad ještě větší zástupy chlapců a mužů nutí lapat po dechu (ano, také jsem z ní dost na větvi), už stihla nahrát dvě řadová alba a po dlouhých šesti letech od vydání velmi příznivě přijaté desky “Opheliac” navázala albem třetím, které nese název “Fight Like a Girl” a které statisíce fanoušků očekávaly snad nedočkavěji než předškolní dítě Ježíška…
Novinka navenek vykazuje všechny typické znaky dosavadní tvorby této umělkyně – je velmi dlouhé, textová stránka vychází z Emiliiných životních zkušeností a ta hudební mixuje ohromné množství stylů a nejrůznějších vlivů, jejichž většinu ani nejsem schopen pojmenovat. Ve srovnání s “Opheliac”, které jediné mám jakž takž naposlouchané, však vykazuje také dost zásadní rozdíly. Tím zcela a na první pohled zřetelným je značná vzájemná odlišnost skladeb, které se na albu nachází. Kdo si na “Fight Like a Girl” vyhradí něco přes hodinku času, se totiž dočká opravdu temných a zvrácených kusů, dokonale něžných pohlazení po duši, dojde i na čistě pozitivní energii a sílu, rádiovou hitovku nebo kabaretní rozpustilost, a to nemluvím o minutových intermezzech, které se už svou podstatou liší od všeho ostatního, co je na desce k nalezení.
Novinkou je také koncept, který celou nahrávku zastřešuje. A je to koncept, který není neznámý pro nikoho, kdo se o dění okolo Emilie Autumn alespoň trochu zajímá. Základním námětem je totiž osobní zkušenost s internací v psychiatrické léčebně, ke které došlo poté, co se Emilie v důsledku kombinace traumatizujících okolností a vlivu diagnostikované bipolární afektivní poruchy pokusila o sebevraždu. Vzpomínky na toto období následně shrnula v částečně autobiografickém románu “The Asylum for Wayward Victorian Girls”. Právě osobní zkušenosti upravené pro účely románu tvoří hlavní náplň textů, které posluchači novinka předkládá.
V dokonalém kontrastu se zdánlivě jednotícím konceptem však vystupuje skutečnost, která na 64 minut jinak vynikající muziky vrhá stín. Celá deska působí značně nekompaktně a spíše než organický celek je to sbírka jednotlivých skladeb, které skvěle fungují každá sama za sebe. Pokud tedy posluchač touží po uceleném zážitku, bez nastudování textů se asi neobejde. Naštěstí je Emiliině zpěvu opravdu perfektně rozumět a k jisté soudržnosti drobně přispívá také několik melodických motivů, které se tu a tam nenápadně vynoří a připomenou, že máme co dělat s příběhem. I tak se ale o žádně vzájemné provázanosti skladeb na jiné než příběhové úrovni hovořit opravdu nedá a ve srovnání s “Opheliac”, která drží pohromadě i bez konceptu, to vychází najevo dost zřetelně. To je však jediný problém, který jsem na “Fight Like a Girl” zpozoroval, a na zbytku neshledávám zhola nic, co by mi bylo jakkoli proti mysli.
Jak už jsem totiž naznačil, samotná hudba je opravdu skvělá. Na chuť jsem zcela nepřišel snad jedině úvodní titulce, ale jinak co skladba – to přinejmenším velmi dobrá záležitost, většinou pak skvost. Skrývá se v nich ohromné množství nejrůznějších emocí, jsou (a to ani v nejmenším nepřeháním) naprosto fantasticky nazpívané a v neposlední řadě napsané s ohromným citem pro kombinaci všech hudebních výrazů, kolik jich tu jen je. Výsledkem jsou pak tak luxusní skladby jako “Time for Tea”, “Take the Pill”, “Goodnight, Sweet Ladies”, “One Foot in Front of the Other” a dalších. Nebudu tu přeci přepisovat většinu tracklistu…
Jak vidno, Emilie Autumn na novince potvrzuje, že si pozornost nevysloužila ani zdaleka jen půvabem a výstřední image. “Fight Like a Girl” je čistě po hudební stránce opravdu výborné album, a kdybych mě hodnotit číselně, ani za nic bych nešel pod 8,5. Jenže pak je tu ten problém s neuceleností, která ten vynikající dojem trochu kazí. Nemám však to srdce kvůli tomu srážet hodnocení nahrávce, která se mi opravdu na každý pád líbí a která se při dostatku času a výhradní pozornosti musí zákonitě zalíbit každému, kdo je naladěn na stejnou vlnovou délku, na které Emilie Autumn vysílá. Trochu alibisticky si tak protentokrát odpustím číselné hodnocení, i když jsem přesvědčen o vysokých kvalitách desky, a nechám verdikt na každém z posluchačů. Obzvlášť v tomto případě je totiž hodně spekulativní, nakolik a pro koho jsou negativa negativy…
Další názory:
“Fight Like a Girl” ve své podstatě není vyloženě zlé, naopak, pokud bychom brali čistě jenom jednotlivé písničky, jak jsou samy o sobě, musel bych hodnotit rozhodně výš, ale jako celek má album jeden obrovský zásadní problém – absolutně nedrží pohromadě. Víc než jako deska “Fight Like a Girl” působí jako pouhá kompilace nápadů a písniček, které Emilii Autumn za posledních šest let od minulé nahrávky “Opheliac” napadly. Považte sami – první titulka je nefalšovaná popová písnička, “Time for Tea” je na poměry zbytku alba opravdu temná, “4 O’Clock (Reprise)” je jak z nějakého soundtracku, “What Will I Remember?” je relaxační klídek, “Take the Pill” je nasáklá industrialem, “Girls! Girls! Girls!” by se neztratila v žádném kabaretu, “I Don’t Understand” je opět odpočinková, následuje nervní “We Want Them Young”… atd. atd. Každý pes, jiná ves, každý song, bez přehánění jiný styl, jiná nálada, sám o sobě je v podstatě každý dobrý, ale dohromady to moc nemá hlavu ani patu. Velká škoda… H.
