 |
| Země: Německo Žánr: industrial metal Datum vydání: 14.11.2014 Label: Vertigo Records Tracklist: Hodnocení: 7/10
|
Richard Kruspe je asi jedno z těch jmen, které zná každý, kdo měl někdy zálibu v komerčnějším (a to nemyslím jakkoli urážlivě) metalu. Kruspe dokázal v řadách Rammstein vystoupat na vrchol prodejních žebříčků a zároveň si zachovat integritu i vysokou hudební kvalitu. Ačkoli je to spíše frontman Till Lindemann, kdo kapele zajišťuje trvalou popularitu, jsou to právě některé z Kruspeho riffů, které se staly v určitých kruzích ikonickými. Není proto divu, že po letech strávených na největších světových pódiích lákala německého kytaristu myšlenka na hudební projekt, ve kterém by měl větší tvůrčí svobodu než v Rammstein, jejichž zvuk už je víceméně jasně definovaný. Příležitost dostal při pauze kapely po jejím pátém albu “Rosenrot” a výsledkem byl debutový eponymní počin Emigrate. Po “Emigrate” se daly kola Rammstein opět do pohybu a Kruspeho kapela téměř přestala jevit známky života. Sedm let po debutovém počinu však opět ožila naplno a vypustila své druhé album, stylově nazvané “Silent So Long”.
Emigrate však nejsou jen “Kruspe a spol.”, byť slovo ostatních členů je jistě o poznání menší. Do stabilní sestavy kapely patří také kytarista Olsen Involtini a baskytarista Arnaud Giroux. Zajímavá je situace na postu bubeníka. Debutové album s Emigrate nahrál Henka Johansson, v té době člen švédských Clawfinger. Brzy však z Emigrate odešel a na jeho místě stanul Joe Letz, bubeník americké aggrotech smečky Combichrist. Jenže i když Letz s Emigrate stále spolupracuje, při nahrávání “Silent So Long” za bicí sestavou seděl Mikko Sirén z finské Apocalypticy.
Hudební styl Emigrate není těžké popsat. Kruspe svou hudbu staví na industriálně rockovém konceptu a alespoň debut tak připomínal měkčí verzi Rammstein. Na “Silent So Long” se však již Emigrate trošku rozkročili a získali osobitější zvuk, který symbolizují chytlavé refrény, jednoduché riffy, pochodové tempo a popové naladění. Když se kapela drží tohoto schématu, je vše v pořádku a skladby odsýpají velice příjemně. Úvodní “Eat You Alive” je jednou z nejsilnějších písní alba. Splňuje všechny výše zmíněné charakteristiky a přidává dva bonusy: jednoduchou, ale velice hezkou kytarovou vyhrávku v pozadí refrénu a takřka rapovaný vstup berlínského reggae muzikanta Franka Dellého. Ke skladbě vznikl i videoklip, v němž mimochodem Kruspe zábavně proházel sestavu kapely, neboť na bicí zde hraje zmíněný Joe Letz, ačkoli se na nahrávání skladby nepodílel, baskytaru ovládá Kruspeho přítelkyně Margaux Bossieux (která pro změnu hostuje v jiné skladbě alba) a Arnaud Giroux, na albu zodpovědný pravě za baskytaru, se přesunul ke kytaře.
Již bez hosta se obešla další z povedených písní: “Rainbow”. Jak napovídá název, její refrén je opravdu duhově barevný a hlavně ohromně zábavný. V podobném, jen o trochu vážnějším duchu se nese i “Giving Up”, naopak “My Pleasure” má blíže k typické rockové skladbě a místy je už poměrně intenzivní, čemuž napomáhá i Sirénova agresivní hra. “Faust” je kdesi na pomezí předchozích zmíněných a stejně jako všechny dosud zmíněné písně jde o záležitost, která se vám do hlavy nastěhuje bez větších obtíži. Moji oblíbenkyní je ale pak balada “Born on My Own”, která začíná opravdu pomalu a nenápadně a v závěru vygraduje k intenzivnímu a emotivnímu sólu.
Schválně jsem se zaměřil na tu polovinu disku, na které si Emigrate vystačili sami. “Silent So Long” se však hosty jen hemží a některá z jmen, která si na něm střihla vokální part, jsou opravdu velká. Margaux Bossieux mezi ně nepatří, přesto je její příspěvek do “Happy Times” jeden z nejlepších. Bossieux si s Kruspem střihla duet v refrénu, který patří mezi ty nejpovedenější na albu. To Peaches, v naších krajích spíše neznámá muzikantka, svou tvorbu směřuje do hudby elektronické a to se na písni “Get Down”, ve které hostuje, podepsalo výrazně. “Get Down” stojí na tvrdém elektronickém beatu, do něhož jen výjimečně vystupuje kytara. Zde je poprvé znát, jak Kruspe skladby podřizuje hostům, místo aby zkoušel stavět hosty do netradiční pozice ve své vlastní hudbě. V případě “Get Down” mi to vlastně vůbec nevadí, protože zejména v kontextu “populárně rockového” alba trošku té elektroniky nemůže uškodit. Problém je to v případě dalších dvou hostů.
Prvním z nich není nikdo jiný než sám Lemmy Kilmister z Motörhead. Právě jeho domovskou kapelu ohromně připomíná “Rock City”, v níž Lemmy hostuje. V “Rock City” je jen málo prvků, které zapadají do kontextu “Silent So Long”, a mně přijde škoda, že Kruspe jednu z největších legend kytarové hudby nepostavil do alespoň trošku netradiční pozice. V “Hypothetical” se hlavní vokální role ujal další velikán, Marilyn Manson, a i zde jako by Emigrate svému hostu trošku ustoupili. Jelikož má však Mansonův styl k muzice Emigrate relativně blízko, není to taková “pěst na oko” jako v případě “Rock City”. To poslední host dostal prostor rovnou v titulní písni. “Silent So Long” provází vokály Jonathana Davise. Zatímco v předchozích skladbách jsem si stěžoval, že se skladby příliš podřizovaly svým hostům, v případě “Silent So Long” se naopak host ponořil do skladby takovým způsobem, že bych ho poměrně snadno přehlédl. To spolu se skutečností, že právě “Silent So Long” patří mezi slabší kousky alba, frontmana KoRn neukazuje právě v nejlepším světle, byť bude chyba spíše na straně Emigrate.
Až na drobnosti v minulém odstavci jsem “Silent So Long” převážně chválil, u čehož také zůstanu. Neodpustím si však rýpnutí. Emigrate měli potenciál vytvořit opravdu výtečné album, ať už díky Kruspeho zkušenostem či plejádě zajímavých hostů. Přesto je výsledkem “jen” dobrá a velice zábavná deska. Emigrate jsou na ni o třídu jednodušší než Kruspeho domovští Rammstein a to prosím Rammstein prodávají alba po statisících. Nemohu se tak zbavit dojmu, že to, co na “Silent So Long” slyším, je daleko za potenciálem kapely, která ho stvořila. Pokud však hledáte zábavnou a jednoduchou muziku třeba do auta, s Emigrate nesáhnete vedle.