Archiv štítku: Engel

Brutal Assault 17 (středa)

Brutal Assault 17
Datum: 8.8.2012
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Alcest, Anaal Nathrakh, Avenger, Engel, Forgotten Silence, Root

Sedmnáctý ročník festivalu Brutal Assault se již tradičně uskutečnil v areálu Josefovské pevnosti a stejně jako každý rok, i tentokrát nalákal tisíce fanoušků z celého světa na soupisku kapel, jaká nemá ve střední Evropě obdoby a která řadí Brutal Assault po bok těch nejvyhlášenějších evropských festivalů vůbec. Jména jako Arcturus, Avenger, Immolation, Immortal nebo Sólstafir přesvědčila k opětovné návštěvě Josefova i moji maličkost a očekávání výjimečných zážitků se stupňovala přímo úměrně tomu, jak se blížilo datum 8. srpna.

Vzhledem k tomu, že zavedená warm-up party letos povýšila na čtvrtý plnohodnotný festivalový den, už ve středu 8. mohli dorazivší návštěvníci zhlédnout vystoupení nejen výběru toho nejlepšího z domácí scény, ale na sedmipoložkovém středečním programu figurovala hned tři zvučná zahraniční jména, kterým se tak dostalo jinak jen stěží dosažitelného důstojného hracího času. Jakkoli jsem tedy předem nebyl z navýšení počtu festivalových dnů nadšen, po této zkušenosti musím uznat, že to byl od pořadatelů velmi zdařilý tah, a doufám, že nezapadne ani v budoucnu.

Ale teď již k samotným kapelám. Celý festival otevřeli volyňští Avenger, jejichž přítomnost v programu festivalu mi způsobila menší záchvat nadšení. A jejich vystoupení by toto nadšení jedině prohloubilo, nebýt jedné drobnosti – Avenger totiž schytali dost otřesný zvuk. Tympány nebyly vůbec slyšet a nemalý podíl jinak skvostné práce kytar si člověk musel domýšlet. Je to opravdu škoda, protože Avenger jinak předvedli opravdu dobré vystoupení, které bych si v dohledné době zatraceně rád zopakoval.

Grindové Ingrowing jsem vynechal a před pódium jsem se vrátil až na Forgotten Silence, na jejichž adresu mnozí známí nešetřili chválou. A ono to opravdu špatné nebylo. Pro hodnotnější zážitek bych sice musel mít kapelu alespoň trochu naposlouchanou, ale i takhle to znělo přinejmenším velmi zajímavě. Největší dojem na mě zanechal kytarista, který, ač vzhledem uťáplý úředníček, předváděl s kytarou psí kusy a střídal grimasu za grimasou. Vážně dobré. Co mi ale přišlo poněkud nesympatické, to byla angličtina, kterou s publikem komunikoval frontman. Upřímně, od české kapely na českém festivalu angličtinu opravdu slyšet nechci.

Na následující Švédy Engel jsem byl relativně zvědavý, i když mě jejich aktuální novinka nijak neuchvátila. První dojem z živého vystoupení také nebyl kdovíjak oslnivý, a to především vinou zpěváka, respektive jeho vysoko položeného vokálu, na který jsem si musel nějakou dobu zvykat. Když jsem si ale zvykl, téhle show jsem nemohl vytknout opravdu nic, co by stálo za zmínku. Zvuk křišťálově čistý, muzikanti aktivní, živá reprodukce brilantní. Tou dobou již relativně početné publikum se bavilo na výbornou a já musel chtě nechtě uznat, že i když bych si od Engel cédéčko asi nekoupil, naživo nejenže neurazí, ale dovedou nabídnout opravdu dobrou podívanou.

Čas postoupil a na řadu přišli Britové Anaal Nathrakh, které chovám ve velké oblibě a na které jsem byl náramně zvědavý i přes zatvrzelé přesvědčení, že geniální pražský koncert z podzimu 2010 nemohou překonat, ani kdyby se přetrhli. A nepřekonali. Těžko ale soudit, nakolik to mohlo být jejich vinou, neboť je zastihla souhra několika nešťastných okolností. Tak předně – vokální terorista Dave Hunt se na pódium doslova dobelhal o berlích a dělalo to na mě dojem, jako by si nohu poranil jen nedlouho před vystoupením. Asi to opravdu nebylo nic příjemného, protože přes veškerou snahu neodvedl tak suverénní výkon, jaký u něj bývá zvykem, a především intonace u čistých vokálů místy výrazně pokulhávala. Ani zvuk se nepodařilo vyladit tak, jak by bylo potřeba, a z extrémně brutální a s genialitou koketující hudby, kterou z desek tak obdivuji, zbyla především ta brutalita, přičemž genialita po sobě zanechala jen lehký odér. Škoda, Anaal Nathrakh to umí prodat několikanásobně lépe, než jak předvedli v první festivalový den…

Pár minut po desáté večerní se pustili do díla legendární Root, na které jsem se přinutil jít snad jen proto, abych si mohl pomyslně odškrtnou další položku v must-see seznamu českého metalového fanouška. O to větší však bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že se velmi dobře bavím! Celý koncert pěkně gradoval, a když se přehoupl do své druhé půle, šlo již hovořit o opravdu skvělém vystoupení. Vrcholem se pak stal samotný závěr, kdy se pevností rozezněly famózní vály “The Mystical Words of the Wise” a samozřejmě “Píseň pro Satana”, které už tak zdařilý koncert povýšily na jasný vrchol večera. Ono na těch Root asi vážně něco bude…

Poslední místo na středečním programu zaujali francouzští snílci Alcest, kteří kvůli blíže nespecifikovaným obtížím na festival málem nedorazili a i tak si museli prohodit hrací časy s Root. Už na místě jsem však usoudil, že je to tak nakonec lepší, protože jestli mám ukázat na jedinou kapelu, která by měla uzavírat denní program, budou to právě Alcest se svojí éterickou a zasněnou hudbou. V mém případě se uspávací faktor tentokrát minul účinkem, protože mi začala být taková zima, že jsem na nějaké snění neměl vůbec myšlenky, ale na druhou stranu jsem si tak uchoval dostatečně ostré smysly na to, abych si z vystoupení odnesl alespoň nějaká fakta. A nejsou to úplně slavná fakta. Ani Alcest se totiž nevyhnul zmar v podobě mizerného zvuku a Zerova kytara a doprovodný vokál jakoby nebyly. Radost mi naopak udělalo zařazení obou nejlepších skladeb z aktuální desky (tedy “Autre temps” a “Là où naissent les couleurs nouvelles”) na setlist, i když první jmenovaná dost významně utrpěla bídným zvukem. Když si ale odmyslím problémy se zvukem, Alcest předvedli obstojné vystoupení. Ne, že by to nemohlo být mnohem lepší, ale já jsem do stanu odcházel vesměs spokojen…


Engel – Blood of Saints

Engel - Blood of Saints
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 18.5.2012
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Question Your Place
02. Frontline
03. Feel Afraid
04. Numb
05. Cash King
06. One Good Thing
07. Blood of Saints
08. Down to Nothing
09. Drama Queen
10. In Darkness
11. Journey’s End

Hodnocení:
Ježura – 6,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Švédští Engel nejsou nikterak mladou skupinou, leč na oči širší veřejnosti se dostali především díky angažmá zakladatele Niclase Engelina v řádově proslulejších In Flames. No, a vzhledem k tomu, že to In Flames na posledních dvou albech nejde ani zdaleka tak dobře, jak bych si představoval, zabrousil jsem tedy do hájemství Engel, abych zjistil, jestli si třeba In Flames na prsou nehřejí hada, který je ve výsledku trumfne na všech frontách…

Žánrové zařazení Engel není složité alespoň přibližně odhadnout pro kohokoli, kdo má rámcové ponětí o jejich personálním propojení s In Flames. Pánové tedy hoblují v rytmu melodického death metalu klasické švédské školy, ale přesto svým projevem nezapadají mezi velkou trojku In FlamesSoilworkDark Tranquillity. Jejich zvuk se totiž odlišuje zřetelným zastoupením elektronických postupů a samplů, které výslednou tvář kapely docela zásadním způsobem posunují směrem k industrialu, nebo se to aspoň říká – mně to tedy přijde víc jako diskotéka než odlidštěné industrialové bušení (smích). Faktem ale zůstává, že Engel nezní jako vykrádačka některých svých žánrových spolubojovníků, a věřím, že bych v nějakém náhodném playlistu jejich skladbu otipoval správně.

Potud tedy všechno v pořádku, ba co víc – co se vlastního ksichtu týče, Engel opravdu bodují. Že má ale kapela zajímavý sound, ještě automaticky neznamená, že to funguje úplně dobře. A tady spatřuji první závažný problém, který na “Blood of Saints” shledávám. Ano, na albu jsou skladby, kde je kytarový základ s těmi elektro-industrialovými prvky vyvážen na výbornou a obdobně dobře to zní. Jenže stejně tak jsem na albu našel takové kousky, které na mě s notnou dávkou nadsázky působí dojmem, že poslouchám trochu přiostřený soundtrack nějaké hry z Game Boye a uznejte, to v případě metalové kapely nedělá úplně dobrotu. Podstatnou roli v tom hraje také vokál. Tím nechci říct, že by Magnus Klavborn neuměl zpívat – to v žádném případě! Jeho hlasový potenciál je značný, což na “Blood of Saints” dává jasně najevo, ale opět – místy to zní tak strašně přeslazeně, až můj žaludek chytají touhy vyrazit si na procházku a řádně si při tom odlehčit.

A tím se elegantně dostáváme k jádru pudla. Stejně jako v případě dílčích složek je i album jako celek dost nešťastně nevyrovnané. Jsou tu jak opravdu dobré skladby, kde se všechno důležité podařilo namíchat ve správném poměru a vrchem k tomu dodat šmrnc (“Numb”, “Down to Nothing”), tak dost šílené paskvily, kde je špatně když ne všechno, tak většina. Co se druhé kategorie týče, bez debat bych do ní zařadil akorát titulku “Blood of Saints”, ale zbytek (krom prve jmenovaných) se také nemá moc čím chlubit. Onen bezejmenný průměr sice není vyloženě špatný, poslouchat se to dá bez většího přemáhání a místy se vynoří velmi slušné momenty, ale celkově vzato nenabízí nic, co by mě nutilo si desku pustit znovu. A čím déle o tom přemýšlím, tím jsem si jistější, že je to zároveň charakteristika alba jako celku. Poslouchat to jde, rozhodně to není nějak zásadně špatné, ale není to ani dost dobré na to, abych místo “Blood of Saints” z fleku nevyjmenoval deset jiných žánrově příbuzných desek, které bych si pustil mnohem raději – jejich vlastní nedávné EP nevyjímaje.

A přitom je to docela škoda. Z alba je cítit, že jej nenahráli žádní amatéři ani neschopní instrumentalisté, a má vlastní tvář, což je obzvlášť dnes velmi hodnotný atribut. Bohužel jej sráží do kolen doufejme dočasná neschopnost skladatelů napsat dostatek skladeb, které by buď nenudily nebo hůře – neotravovaly. Ve výsledku je potom docela zvláštním paradoxem, že tím nejlepším materiálem, který je na albu k nalezení, jsou skladby, které se vyznačují znatelnějším příklonem ke klasické podobě švédské melodic death metalové skladby, i když to částečně popírá tu vlastní tvář kapely, kterou jsem zde tak chválil… Nepochybuji, že naživo bude většina skladeb z “Blood of Saints” působit o třídu lepším dojmem, ale to bohužel nemohu při hodnocení desky zohledňovat, a tak nezbývá vyjádřit politování nad skutečností, že se na finální tracklist nedostalo více opravdu dobrých skladeb. Mohlo to být vážně dobré, takhle to jen není špatné a to je na kapelu s potenciálem Engel dost málo. Tak snad někdy příště…


Další názory:

Více méně v podstatě souhlasím s kolegou a s tím, co napsal v recenzi. “Blood of Saints” v jádru jistě není špatná nahrávka, naopak se poslouchá velice dobře. Líbí se mi, že vcelku hezky odsýpá; baví mě občasné industrální zabušení, jež se ozve v pozadí (třeba hned v úvodní “Question Your Place” či v “One Good Thing”, chcete-li příklad); dokonce mě proti mým předpokladům ani neotravují melodicky zpívané refrény, které mi obecně většinou vadí, ale v případě Engel mě docela baví. Když tedy album hraje, je to naprosto v pohodě, nic proti tomu nemám, líbí se mi to. Nicméně když “Blood of Saints” dohraje a já se na něj zpětně ohlédnu, uvědomím, že jsem neslyšel nic extra světoborného. Příjemnou muziku Engel rozhodně nabízejí, o tom není sporu, ale jak již zaznělo v samotné recenzi, potenciál je v těchto Švédech určitě větší. Nejlepší či nejzajímavější skladby: “Question Your Place”, “Feel Afraid” a “Blood of Saints” (na rozdíl od koledy se mi opravdu líbí, možná vrchol). Za mě sice trochu slabší, ale pořád sedmička…
H.


Masters of Rock 2008 (čtvrtek, pátek)

Masters of Rock 2008
Datum: 10.-11.7.2008
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu):

Čtvrtek: Avantasia, Def Leppard, Doga, Korpiklaani, Ministry, Sirenia

Pátek: Annihilator, Engel, Moonspell, Oomph!, The Sorrow

Jeden z největších rockových a metalových festivalů u nás – Masters of Rock – se letos konal již pošesté, tradičně v areálu likérky Rudolf Jelínek ve Vizovicích. Program mě osobně sice nepřišel stejně našláplý jako minule (hlavně ta dopoledne byla letos celkem nudná), ale i tak se určitě bylo na co dívat.

Čtvrtek:

Do areálu vcházím až s českou Dogou, která tento rok oslavuje výročí 20 let. K této příležitosti si připravili speciální začátek koncertu. Zpěvák Izzi je přivezen na vozíku v masce Hannibala Lectera a připoután do předem postavené klece. Já osobně jsem rád, když vidím, že už i některé české skupiny si mohou dovolit podobné “blbinky” na zpestření svých koncertů. Hudebně to sice nijak geniální není, ale poslouchat se Doga dá určitě. Takový méně otravný a lépe poslouchatelnější Kabát.

Prvním zahraničním hostem byla Sirenia z Norska. Kapela nedávno měnila zpěvačku a nutno říct, že co se týče vizuální stránky, Sirenia si o 100% polepšila, protože Ailyn to v těch těsných hadřících vážně seklo. Její hlas už mi tak skvělý nepřišel, ale člověk nemůže mít všechno. Mně těch 50 minut nepřetržitého slintání stačilo. Abych to tady nezaplácal celé jen svými úchylnými výlevy, řeknu vám alespoň, že Sirenia zahrála své nejznámější písně jako “Meridian”, “The Other Side” nebo “My Mind’s Eye”.

Následovali další seveřané, tentokrát však z Finska – Korpiklaani. Jejich hudba je na mě moc veselá, jedna píseň stejná jako druhá, prostě mě to moc nebere, a snad proto jsem je na MoR viděl poprvé. A to, co jsem tam viděl, to jsem ještě nežral (a to mi věřte, že už sem toho žral hodně). Stačilo, aby jeden člen Korpiklaani vystrčil hlavu na pódium a Vizovicemi se ihned začalo rozléhat mohutné skandování “Korpiklaani, Korpiklaani”, které by snad nepřehlušil ani přijíždějící vlak. Když pak kapela začala hrát, šílenství nabralo ještě větších obrátek. Stál jsem asi tak ve druhé až třetí řadě a vše kolem mě skákalo a tleskalo, ani na chvíli se nikdo nezastavil. Co vám budu povídat, nehrál jsem si na kazišuka a asi tak od třetí písně mě dav strhl a pařil jsem jak o život. Zkráceně řečeno, Korpiklaani měli největší kotel na celém festivalu.

Po finské veselce přišlo na řadu jiné maso. Ministry na jednom ze svých posledních koncertů. Koncert odpálilo na můj vkus možná až moc dlouhé techno intro, ale pak začala ta pravá agresivní jízda. Kotel – maximální, kapela – bezchybná, zvuk – nezastavil se ani na chvíli. I mezi písničkami pořád hrály elektronické samply. Na velkoplošné obrazovce byly k vidění protiválečné záběry a v hledišti se paradoxně odehrávala taková menší bitva. Ministry byli naživo o mnoho lepší než na albech. Jednoznačně nejlepší show prvního dne (ještě jsem zapomněl dodat, že skupina hrála za přistavěným plotem, to jen tak pro pořádek).

Po Ministry přišla na řadu jedna ze dvou hlavních hvězd festivalu – Def Leppard. Zrovna je jsem nikdy moc nemusel, ale musím uznat, že na MoR zahráli solidně. Jak se zdálo, celkem je to i bavilo. Když jsem se už začínal trochu nudit, přišlo vynikající basové sólíčko. To je asi tak vše, co bych k tomu řekl.

Zato druhá největší hvězda letošní Masters of Rock byl pro mě osobně propadák. Nemůžu si pomoct, ale Avantasia mě totálně nudila. Mozek tohoto projektu – Tobias Sammet – sliboval dlouho dopředu show, na kterou nikdo do konce svého života nezapomene. Já si ale nezapomenutelnou show představuji jinak, než jen ve střídání hvězdných hostů a pěknou plachtu na pozadí. Ještě když vezmu v potaz, že zde Avantasia natáčela materiál pro své oficiální DVD, tak to prostě mohli rozbalit trochu víc. Na fotkách jejich koncert vypadá lépe, než vypadal ve skutečnosti. Odešel jsem asi v polovině.


Pátek:

Dopolední program v pátek jsem okázale ignoroval a věnoval se radši konzumaci místní slivovice. Před pódium jsem se dopotácel až s Engel ze Švédska. Tuto kapelu jsem na živo už jednou viděl, když loni předskakovala Dimmu Borgir v Praze. Přišlo mi, že jim vystoupení na MoR sedlo více než to loňské, ale to všechno, co si pamatuji.

Po konci Engel jsem se chvíli jen tak poflakoval, z dálky jsem zahlédl kousek The Sorrow (nic moc). Má další pořádná činnost byla až návštěva autogramiády Annihilator. Když jsem si pak podepsané album ukládal zpátky mezi ostatní věci, usnul jsem u stanu… a probudil se až v půlce koncertu Annihilator. Při pohledu na hodinky jsem se zhrozil, zvedl svoji ožralou držku a nasprintoval zpátky do areálu. Stihl jsem však alespoň “Alison Hell”. Z toho kousku, co jsem zhlédl, usuzuji, že Annihilator odehráli kvalitně a odezva byla také dobrá.

Další na řadě byli němečtí Oomph! (taková měkčí a horší kopie Rammstein). Na jejich vystoupení jsem zatím všude slyšel jen samé nadávky, ale z první řady, kde jsem stál, to zas tak hrozné nebylo. Rozcvička krčních svalů před Moonspell.

A právě Moonspell byli tím hlavním důvodem, proč jsem se letos do Vizovic vydal. Vím, že člověk své oblíbené kapely nadhodnocuje, ale nemůžu si pomoct – Moonspell byli naprostá pecka. Nejlepší kapela celého festivalu. Je ale pravda, že to není až zas tak nadhodnocené, protože nadšené ohlasy na vystoupení Moonspell se ozývají ze všech stran, dokonce i od těch, kteří o nich nikdy dříve neslyšeli. Za sebou mají úžasnou novinku “Night Eternal”. Je až s podivem, jak moc se tahle portugalská banda na posledních dvou albech vyšvihla a jak moc se tato dvě alba svou náladou přibližují nepřekonatelnému debutu “Wolfheart”. A právě z těchto tří desek – “Wolfheart” (1995), “Memorial” (2006) a “Night Eternal” (2008) – zaznělo nejvíc písní. Začátek koncertu se nesl ve znamení začátku nového alba, tzn. že prvními písněmi byly “At Tragic Heights” a titulní “Night Eternal”. Z novinky pak zazněly už jen dvě písně – videoklipová “Scorpion Flower” a závěrečná “First Light”. Jen škoda té autogramiády. Dva měsíce poslouchám jak de**l nelegální kopii “Night Eternal” s tím, že si originál koupím právě na MoR a rovnou si ho nechám podepsat. Originál jsem si samozřejmě koupil, ale kvůli zrušené autogramiádě ho podepsaný nemám.