Země: Švýcarsko Žánr: black metal Datum vydání: 20.3.2020 Label: Satanath Records / The Ritual Productions Tracklist: 01. Dans le pays de l’oubli 02. Est-ce mon corps Est-ce mon visage 03. Je ne volerai plus dans les cieux 04. Le silence et l’obscurité règnent 05. Ses crocs plantés dans ma chair 06. Tous ces maux que je vomis 07. Je n’existe que dans la souffrance 08. Le regard blanc Hrací doba: 47:13 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Satanath Records

Švýcarský projekt Enoid patří k těm kapelám, jejichž muziku jsem si nikdy neoblíbil takovým způsobem, jakým bych pravděpodobně mohl, kdybych se jim věnoval intenzivněji. O existenci Enoid vím už dlouho a kdysi dávno jsem s relativní oblibou poslouchal první dvě alba „Livssyklus“ a „Dodssyklus“, která mi přijdou vcelku oukej, i když aktuálně už mě neoslovují tolik jako v době jejich vydání. Kdybych tehdy, kdy jsem měl menší nároky i rozhled, Enoid točil víc a třeba poslouchal i další věci, možná bych na tvorbu téhle skupiny pohlížel smířlivěji.

Jenže to se nestalo, takže moje zkušenost s Enoid zahrnuje prakticky jen „Livssyklus“ a „Dodssyklus“, které ujdou, a dál už jsem to vesměs ignoroval. Co jsem si v průběhu let poslechnul, to mě spíš nebavilo. Z Bornyhakeho projektů mě to vždycky táhlo víc k Borgne, jehož některé starší nahrávky jsou super (ty novější už taky nejsou, co to bývalo).

K Enoid jsem se nakonec vrátil s minulou deskou „Exilé aux confins des tourments“. Šlo přesně o ten typ alba, které není nijak špatné, vlastně je i poměrně dobré, ale ne zas tak dobré, aby stálo za to si jej pamatovat, natožpak se k němu vracet. Jednoduše takový kvalitně odehraný standard bez větší přidané hodnoty. „Négation du corps“ svůj zvuk posouvá trochu jiným směrem než „Exilé aux confins des tourments“, jeho hodnocení ale může znít úplně stejně. Opět se jedná o nahrávku, na níž formálně není nic moc špatného, ale ani nic moc skutečně dobrého, neřkuli pamětihodného…

Zdá se mi, že „Négation du corps“ zní o něco „moderněji“ než „Exilé aux confins des tourments“, respektive se ochotněji otáčí za vývojem black metalu v posledních letech. To říkám zejména kvůli přítomnosti táhlých kytarových melodií, které se prolínají velkou částí skladeb nad blackmetalovým základem. Také z produkčního hlediska došlo k posunu směrem k čistšímu a výpravnějšímu zvuku, což může mnohým vyhovovat a není to nutně špatně. Přinejmenším tedy v tomhle případě ne.

Nastíněný recept je sám o sobě poměrně funkční. Když to sečteme se skutečností, že Bornyhake patří k hodně zkušeným muzikantům se spoustou dlouhohrajících zářezů na pažbě a spoustou zkušeností z různých zajímavých kapel (kromě vlastních projektů se podílí na Ancient Moon, hrával s Kawir, Cryfemal, Deathrow nebo Darvaza), tak nepřekvapí, že „Négation du corps“ netrpí na přítomnost nějakých vyložených přešlapů.

Na druhé straně ale nelze přehlížet, že Bornyhake toho tvoří fakt hodně a kvantita u něj dostává přednost před kvalitou. Myslím si, že tenhle týpek talent má, ale prospělo by mu, kdy jej netříštil do tolika projektů a tolika deska, protože kdyby trochu vytřídil nápady a pustil do světa jen to nejlepší prostřednictvím menšího počtu nahrávek, mohlo by to být fakt super. Když se podíváme na to, na čem se v letošním roce podílel, dostaneme slušný seznam:

Namlátil „Eterna oscuridad“ od Cryfemal, s Kozeljnikem z The Stone / May Result a Azluem z Manetheren udělal ípko „Relinquishment of Existence“ v rámci projektu Oculus, vyšla řadovka „Y“ od Borgne, vydal ípko „Heat Pain Redness Swelling and Loss of Function“ death/grindové bokovky Porifice a také pustil do světa debutovou desku „The World Seems to Be Fading“ funeraldoomového projektu My Death Belongs to You. Když budu fér a napočítám jen věci, na nichž se Bornyhake skladatelsky stoprocentně podílel (u Oculus si nejsem jistý a u Cryfemal jen třískal do bicích, takže obojí vynechávám), furt mi to vychází lehce přes tři hodiny. To je hodně na jeden rok.

Asi už tušíte, kam tím vším směřuji. Všechno to ústí v jedinou věc, a sice že „Négation du corps“ je profesionálně zahrané řemeslo. Neurazí, ale chybí tomu ksicht i charisma. Novinka Enoid tedy prohučí kolem, aniž by zanechala jakoukoliv stopu, a za pár dnů si člověk už ani nevzpomene, jak album znělo.

(Dovětek: Recenzi edituji dva týdny po jejím sepsání, takže poslední větu mohu sám sobě dosvědčit. Už teď si pořádně nepamatuji, jak „Négation du corps“ znělo.)

Země: Švýcarsko Žánr: black metal Datum vydání: 5.5.2016 Label: Satanath Records / Black Plague Records Tracklist: 01. Je t’arracherai les cieux 02. Ces cicatrices dans mon âme 03. Mangez ma chair, prenez ma douleur 04. La croix de mon existence 05. Nouveau cycle destructeur 06. Sourire éternel sur mes lèvres 07. La lumière disparaît 08. Ode à la haine Hrací doba: 41:52 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Asher Media Relations

Ormenos, někdy též vystupují pod jménem Bornyhake, je docela činorodý chlapík. Budeme-li se bavit o jeho nejznámějších působištích, tak jste určitě mohli zaznamenat, že několik let tloukl do bicích v Kawir, působí v koncertní sestavě Deathrow (rovněž jako bubeník) a v pozici hosta se mihnul i u Manii (což je, jak známo, blackmetalová inkarnace Manes). Vedle toho má nebo měl i řádků dalších projektů a kapel, z nichž drtivá většina se pohybovala ve vodách black metalu nebo grindcoru.

Z těchto osobních projektů pak vystupují nad ostatní zejména dva – Enoid a Borgne. V posledních letech se k nim do nejaktivnější trojky přidalo ještě novější jméno Pure. Všechny tyto tři kapely spojují dvě věci – jsou jednočlenné a jsou blackmetalové. Ve všech třech se však Ormenos na tento žánr dívá z trošku odlišného úhlu.

Ve všech případech ovšem platí, že Ormenos nepředvádí nic extrémně originálního. Všichni ale víme, že ne vždy je to potřeba, aby hudba byla dobrá. Mě osobně jeho pojetí black metalu baví a vlastně mám tvorbu tohohle holohlavého týpka docela rád. Tedy – do jisté míry. Abych byl totiž skutečně přesný, tak musím dodat, že mám rád především Borgne. Ten je i díky ambientním vlivům ze všech těch black metalů nejvíc zatížen na atmosféru, ale stále ve velmi syrovém, leckdy takřka až garážovém (viz „III“) podání. Ale baví mě to a minimálně „IV“ je jednoduše skvělé album, k němuž se stále rád vracím.

Jak ale vyplývá z nadpisu tohoto článku, předmětem dnešní recenze není Borgne (zde jsem příležitost k čerstvému představení v recenzi propásl – poslední album „Règne des morts“ vyšlo loni v září), nýbrž Enoid. Abych se přiznal, alba tohoto projektu zas tak podrobně nesleduji. Mám vcelku rád první dvě desky „Livssyklus“ a „Dodssyklus“, které jsou velmi dobré. Z dalších nahrávek už jsem slyšel jen něco a to, s čím jsem čest měl, mě zdaleka neoslovilo tolik jako debut a jeho přímý následovník. S letošním počinem „Exilé aux confins des tourments“ jsem se rozhodl to opětovně zkusit, tak si pojďme říct, jak to dopadlo…

Kdybych tu recenzi chtěl hodně omrdat, tak bych lakonicky prohlásil, že stále platí, že pro mě v rámci diskografie Enoid vede dvojice „Livssyklus“–„Dodssyklus“, na čemž novinka nedokázala nic změnit. Hádám však, že s tímhle byste mě pěkně hnali, tak to zkusím trochu rozvést. „Exilé aux confins des tourments“ je do jisté míry trochu obyčejné a nemá tolik síly, aby člověka doslova strhlo a nabídlo mu tak poutavou atmosféru, aby šlo odpustit jakživ neduhy. Zrovna v tomto případě mě nijak nerozčiluje relativní jednotvárnost či absence výrazných skladeb, které by nějak vystupovaly z celku. Vzhledem k žánrovému směřování Enoid to není třeba. Neschopnost uhranout však zamrzí.

Tím nicméně nechci říct, že by „Exilé aux confins des tourments“ byla hloupá nahrávka. V rámci black metalu, který bychom vágně mohli definovat jak dostatečně podzemní a čistokrevný, ale ještě ne garážový a echt špinavý, se jedná o dost solidní práci. Ormenos toho má za sebou přece jenom hodně a zkušenosti jsou z novinky jednoznačně cítit. Je to složené s jistotou a stále dostatečně kvalitně na to, aby šel poslech absolvovat v o poznání pozitivnějším duchu než jen stylem „nějak to přetrpím“. Některé pasáže jsou dobré a především ve druhé půli počinu se atmosféra přece jen zahušťuje. Skladby jako „Nouveau cycle destructeur“, „La lumière disparaît“ či „Ode à la haine“ jsou povedené a vlastně toho proti nim nelze moc namítat. Důstojnou laťku si ovšem udržuje celé „Exilé aux confins des tourments“ a ve finále tu není písně, na niž by šlo ukázat, že právě tahle je nadbytečná.

Největším problémem „Exilé aux confins des tourments“ ani není kvalita samotného materiálu, jaký se na nahrávce nachází. Desce spíš ubírá body skutečnost, že Ormenos už v minulosti natočil i výrazně lepší a poutavější alba, která tou silou posluchače strhnout disponují. A samozřejmě tím narážím zejména na „Livssyklus“ a „Dodssyklus“, o nejlepších deskách Borgne ani nemluvě.  Tohle z „Exilé aux confins des tourments“ dělá počin, který si člověk právě teď, v době vydání, poslechne vcelku s chutí, vlastně ho to i baví, ale z dlouhodobého hlediska tu není moc důvodů, proč se vracet.

Jakkoliv si za tímhle prohlášením stojím, nechci, aby recenze vyzněla přehnaně negativně, jelikož se skutečně nejedná o špatnou záležitost. „Exilé aux confins des tourments“ je poctivé žánrové album, jež má své kvality, dobré pasáže, působí vlastně vcelku sympaticky a navzdory poměrně standardnímu výrazivu nezní vyčpěle. Což jsou věci, s nimiž se kolikrát nemohou chlubit ani výrazně známější skupiny. Je však na každém z vás, zdali to stačí k tomu, abyste se pustili do poslechu. Sám za sebe mohu říct jen to, že čas strávený ve společnosti „Exilé aux confins des tourments“ mi ztracený nepřipadá, jen nemám potřebu pokračovat dál.