Archiv štítku: Entombed

Entombed A. D. – Dead Dawn

Entombed A. D. - Dead Dawn

Země: Švédsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 26.2.2016
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Midas in Reverse
02. Dead Dawn
03. Down to Mars to Ride
04. As the World Fell
05. Total Death
06. The Winner Has Lost
07. Silent Assassin
08. Hubris Fall
09. Black Survival
10. Not What It Seems

Hrací doba: 40:45

Odkazy:
facebook

O problémech, jimiž si prošla severská veličina Entombed a které vedly ke vzniku dvou odnoží této kapely, toho již bylo napsáno dost. Nebudu tedy příliš zdržovat a vezmu to spíš jen cvičně, aby se i neznalí dostali do obrazu prostřednictvím těch hlavních událostí. Před vydáním předchozího alba „Back to the Front“ se v táboře Entombed rozešly dvě hlavní persóny, zpěvák Lars-Göran Petrov a kytarista Alex Hellid, kteří měli každý jinou představu o směřování svého dítka. To je samo o sobě událost nijak příznivá pro fanoušky dané kapely, nicméně výsledkem je to, že L-G Petrov si založil svoji vlastní verzi této stálice a ta se nápadně podobá tomu, co Entombed do té doby tvořili ještě pod svým původním jménem.

To Alex Hellid sliboval svou verzi Entombed takřka ihned po událostech v roce 2014, ovšem do dnešních dní se nic neděje, takže z této strany toho už moc nečekám. Vypadá to, že veškerá budoucnost, která je alespoň personálně (v tomto případě však i jménem) spjata s historií chrastících deathmetalistů ze Stockholmu, bude přicházet právě z formace s přídomkem A. D.L-G Petrovovi se přidala trojice ve složení Victor Brandt (basa), Olle Dahlstedt (bicí) a Nico Elgstrand (kytara) a odkaz legendy tak žije alespoň částečně dál, protože všichni čtyři v řadách kapely působili v jejich posledních dnech.

L-G Petrovovi samozřejmě nelze nic zazlívat, protože z dvou desek jeho Entombed A. D. mám pocit, že si prostě jen chce dál hrát ten svůj oldschoolový death metal, který chrastí jako starý kostlivec, a fanoušci mu to žerou. A já se jim nedivým. Debut „Back to the Front“ byla dobrá práce na téma valivý severský death metal, a přestože to nebylo nic nového pod sluncem, tak tou zarputilostí a uvěřitelností se vyvažoval právě ten nulový historický přínos. A tak nějak jsem přistupoval k novince „Dead Dawn“. Jako k albu, od něhož toho příliš nečekat, protože druhé „Left Hand Path“L-G nikdy nenazpívá, a jako k desce, která si odbouchá těch svých deset hrubých válů a já se na nějakou dobu slušně zabavím.

Jenže tady přichází ten hlavní problém, který s „Dead Dawn“ mám. Na můj vkus je novinka Entombed A. D. až příliš uniformní a nepřekvapivá. Myslím tím nepřekvapivá v tom smyslu, že postrádá více opravdu zajímavých skladeb, nebo alespoň motivů, jichž bych se při poslechu mohl chytit. Takhle L-G a jeho kumpáni spustí úvodní šlehu „Midas in Reverse“, která vlastně není vůbec špatná, ovšem s přibývajícími minutami mám dojem, že se nudím čím dál víc. Neříkám tím, že by Entombed A. D. začali hrát něco odlišného od toho, s čím fungovali ještě bez přídavku A. D., protože L-G má ten svůj skladatelský rukopis natolik vypiplaný do sebemenšího detailu, že formálně je „Dead Dawn“ v podstatě stejným albem, jako bylo „Back to the Front“. Problémem je z mého pohledu to, že tentokrát mě poslech těch kompozic příliš netěší, takže písně jako „Black Survival“ či „The Winner Has Lost“ na mě ve výsledku působily spíš jako standardně odvedená rutina, což je špatně.

On už první singl, jímž se stala již zmíněná „The Winner Has Lost“, mě nijak nezaujal a popravdě řečeno jej považuji za nejslabší položku „Dead Dawn“. Přestože Lars-Göran řve jako bezohledná bestie a nedá se mu nic vytknout, tak hudebně mi to přijde jako hodně slabý odvar dříve nebezpečné směsice death metalu s rock ‘n’ rollovou šlapavostí. Navíc, a to mi nejde přes uši, mi singlovka zní jako kopie „Pull Harder on the Strings of Your Martyr“ od Trivium, jen s tím rozdílem, že Trivium zněli o něco nebezpečněji, což už z principu není příliš lichotivá poznámka.

Co se mi naopak líbí, to je pravověrná skupina starých vypalovaček, mezi něž patří titulní „Dead Dawn“, rychlovka „Total Death“, a když přivřu obě oči, tak i „Silent Assassin“, ovšem nebudu lhát a přiznám, že ne vždy jsem se proposlouchal až do samého konce, což je při relativně krátké hrací době „Dead Dawn“ nepříjemné zjištění.

Před vynesením finální rozsudku se ve mně perou dva dojmy. Ten jeden mi říká, že L-G a jeho kumpáni nahráli deset klasických válů, které jsou plné energie a typických postupů schovaných pod rouškou rukopisu, jenž kdysi pomáhal utvářet dění na švédské deathmetalové scéně. Deset válů, které jim příznivci stylu zcela určitě spolknou, ovšem já se stále nemůžu zbavit dojmu, že tentokrát se výsledek Entombed A. D. příliš nevyvedl; „Dead Dawn“ mě nechává až nezvykle chladným, takže bych jej hodnotil neutrálně jako album úspěšné jen tak na půl cesty. Jako dobře odvedenou rutinu, bez jejíhož poslechu se v pohodě obejdu, protože až budu chtít slyšet pořádný nářez z kuchyně Entombed, tak sáhnu po albech, která nedávno slavila 20 let výročí od vydání.


Entombed A.D. – Back to the Front

Entombed A.D. - Back to the Front
Země: Švédsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Nordavind Records

Tracklist:
01. Kill to Live
02. Bedlam Strike
03. Pandemic Rage
04. Second to None
05. Bait and Bleed
06. Waiting for Death
07. Eternal Woe
08. Digitus Medius
09. Vulture and the Traitor
10. The Undeminer
11. Soldier of No Fortune

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

Je vždycky smutné, když se zaběhnutá kapela dokáže během tak krátké chvíle rozkmotřit a házet na sebe špínu a rozdělit tak fanoušky na dvě poloviny. Své by o tom mohli vyprávět Queensrÿche, Rhapsody of Fire a aktuálně taky Entombed. U těch posledních dvou jmen se sice té špíny na obě strany zas tak moc nekydalo, ale i tak podobné rozchody doprovází nemalé emoce, které nakonec nutí fanoušky vybrat si, kterou část skupiny budou nadále sledovat. Správně tušíte, že Entombed A.D. jsou pohrobci a nově vzniklá klika legendární death metalové party Entombed (i když to spíš vypadá na přímého nástupce soudě dle práv na používání původního jména). Takže, pokud se někde mrknete na biografii a uvidíte, že kapela vznikla v roce 2014, tak se nebojte, že byste šli čelem proti nevyhrané kopírce legendárních spolků. Naopak. Nejeden ze zúčastněných se tvorby severského death metalu přímo účastnil.

Pojďme ale zpět na začátek. Psala se druhá půle loňského roku a švédská legenda Entombed po dlouhých šesti letech ohlásila nové album jménem “Back to the Front”, jež mělo vyjít někdy v říjnu. V té době samozřejmě ještě nikdo netušil, co se děje v zákulisí, takže pokud informace o nástupci šest let starého předchůdce byly překvapením, další informace týkající se fungování samotné kapely byly spíš jako malá vodíková puma. Album bylo přeloženo kvůli nejasným důvodům na jaro letošního roku a začátkem roku pak vyšla šokující zpráva, že se Entombed dělí na dvě formace. Pod původním jménem Entombed zůstal kytarista Alex Hellid, který se na novince vůbec nepodílel a s kapelou už nějaký čas ani nekoncertoval a jenž se rozhodl si k sobě přizvat bývalé členy Uffe Cederlunda a zpěváka Orvara Säfströma. O tom, jak je tato část Entombed daleko s pracemi na studiovém materiálu, se toho moc neví, ale jejich bývalí kumpáni se rozhodli album “Back to the Front” vydat pod upraveným jménem Entombed A.D. s novým logem a výsledek jejich práce se tak konečně dostal na světlo světa.

Byla by totiž škoda přijít o tak dlouho očekávané album. Je mi teď fuk, pod jakou hlavičkou by vyšlo ven, protože za všech okolností je to de facto nová deska Entombed, která nepopírá dosavadní vývoj této party a přináší aktuální dobovou výpověď na téma death’n’roll, na který jsou tihle pánové vážně machři. I když někdy od minulého alba je znatelný příklon ke starým chrastivým death metalovým základům a v tomto trendu tak trochu pokračuje i “Back to the Front”. Když už jsem to nakousl, tak se sluší říct si, kdo že to za Entombed A.D. stojí. Samozřejmě zpěvák L-G Petrov, bez kterého by to nebyli Entombed v jakékoli podobě. Dále pak kytarista Nico Elgstrand, jenž začínal v Entombed jako baskytarista a po vydání “Serpent Saints – The Ten Amendments” přešel k šesti strunám, jeho nástupce Victor Brandt, který se v Entombed mihnul jen na posledních singlech, a bubeník Olle Dahlstedt.

Ve své podstatě je jedno, jestli se na “Back to the Front” budete dívat jako na debut Entombed A.D. nebo naopak jako na jubilejní desáté album Entombed, protože i přes lehkou změnu názvu, je to hlavní, tedy hudba, tvořeno se stejným zápalem a energií, jako tomu bylo v případě alb předešlých. Snad jediné, čím se tohle debutové album liší od svých “předchůdců”, je, že nepokračuje v sestupové kvalitativní tendenci a navzdory mým obavám přináší svěží materiál, kterému nechybí na jednu stranu taková ta klasická vyhraněnost, kdy se nedá o jediné skladbě říct, že by byla překvapivým kouskem, ale na druhou stranu to není poslechu a výslednému dojmu nijak na obtíž. I díky skvělému chrastivému zvuku má novinku obrovskou sílu a koule, které tak často chybí podobným partám, jež začnou tu svojí řezničinu a čtyřicet minut je nic nezastaví. To z Entombed A.D. je znát, že pánové už mají něco za sebou (hlavně tedy Lars-Göran Petrov) a na výsledné podobě “Back to the Front” je to slyšet.

Album to sice není nikterak rozmanité a drží se svého death metalového kopyta, ale je nutno zdůraznit, že nepůsobí jako poctivě odvedená rutina, kdy se prostě ve studiu nadrtí dvanáctka skladeb, což by standardně fanouškům stačilo ke spokojenosti (zvlášť po takové době). “Back to the Front” je plné velmi dobrých písní, mezi kterými se hluchá místa hledají jen obtížně. Abych nepřechválil, tak nutno dodat, že to neznamená, že tak nelze učinit. Kdybych musel, tak bych bez větších problémů oželel celkem unylou “Bait and Bleed” a rovněž nezajímavou “Vulture and the Traitor”, která sice v několika okamžicích alespoň rozpoutá pořádné peklo, ale jako celek klopýtá za stádem silných kusů.

Naštěstí je těch silných kusů dostatek, takže pozitivní dojmy ve mně při poslechu této desky převládají. Hodně se mi líbí hned úvodní “Kill to Live”, jejíž úvod zní jako z nějakého starého hororu, ale jakmile spustí kytarové hřmění, tak jsou všechny potenciální úsměvy z úvodní zvonkohry rozmetány na kusy. “Kill to Live” sice není na úvod úplně ideální skladba, protože ji chybí drive a nemá sílu rozsekat posluchače na hadry a já sám jí přišel na chuť až po nějaké době, ale když už nic, tak připravuje půdu pro skutečné vypalovačky, na které jsem se těšil ze všeho nejvíc. Jistě víte, co mám na mysli. “Bedlam Attack”, “Pandemic Rage” nebo “Waiting for Death” jsou vály, které jsem na Entombed vždycky miloval a nejinak tomu je i v případě Entombed A.D. L-G Petrov řve ze všech sil a dost často se za něj postaví i trojice spoluhráčů, kteří díky sborovým pokřikům dodávají třeba druhé polovině “Waiting for Death” rozměr až živé nahrávky. No co vám budu povídat, prostě vše tak, jak má být.

Pokud se ve vzduchu před poslechem “Back to the Front” něco vznášelo, tak to byla otázka, jestli se album ukáže natolik silné, aby se vznik Entombed A.D. ukázal jako opravdu opodstatněný a ne jako slabý výkřik do tmy, na nějž by se velmi rychle zapomnělo. Naštěstí můžu říct, že debutové album této formace je velmi jasnou deklarací toho, že jestli někdo takto šlapavý a jednoduchý death metal umí zahrát s podobnou grácií a ještě z toho udělat hlavní devízu své vlastní tvorby, tak jsou to Entombed A.D. Spokojenost? Vlastně ano. Je fakt, že “Back to the Front” zřejmě neskončí na stupni vítězů v kategorii death metalové album roku 2014, ale přesto je to velmi dobrý výsledek od kapely s (donedávna) nejistou budoucností, která se nyní zdá až příliš jasná a s takovým materiálem i pěkně zářivá.


Brutal Assault 18 (čtvrtek)

Brutal Assault 18
Datum: 8.8.2013
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Abstract Essence, Balance Interruption, Belphegor, Coffins, DevilDriver, Dr. Living Dead!, Dying Fetus, Ensiferum, Entombed, FDK, Fear Factory, Gojira, Hacride, Magrudergrind, Marduk, Novembers Doom, Philm, Voivod, Whitechapel

H.: Čtvrteční program začíná už v 11 dopoledne a otvírají jej Abstract Essence. Tuhle kapelu jsem viděl už asi tak stokrát a většinou mě vždycky baví, ačkoliv z desek ji příliš nemusím. Tentokrát ovšem ne. Ne, že by to byla tak úplně chyba Abstract Essence, protože ti na pódiu objektivně předváděli svůj standard, jehož středem pozornosti byl klasicky zpěvák Ondráš, ale i tak to prostě tentokrát nebylo ono. Určitě tomu dost napomohlo i to, že bylo nechutné vedro, přičemž já osobně podobné počasí prostě nesnáším, ale na druhou stranu, když je koncert dobrý, člověk tam vydrží i tak. Tady jsem se po pár písničkách uklidil k občerstvení do stínu, což mi v takovém počasí přišlo jako smysluplnější činnost. Snad se někdy příště budu bavit zase víc…

H.: Ze stínu mě o hodinu později vytáhli až Coffins z Japonska, na které jsem byl dost zvědavý – a nutno dodat, že se rozhodně vyplatilo se kvůli jejich půl hodince na tom sluníčku smažit. Japonci si sice svůj hrací čas ještě zkrátili trochu pozdním příjezdem a tím pádem protáhlou zvukovkou, ale když spustili, bylo to vážně super. Když se rozjely death metalové pasáže, byl to výborný oldschool, chrastivý a špinavý sound, nic vyloženě originálního, ale zato něco vážně zábavného. Když to pak japonská čtveřice občas pročísla doomovými momenty, byl to pohřeb jak prase, během něhož vážně potěšila vytažená basa, která právě v těch pomalejších kusech vystoupla nahoru a drtila naprosto ukázkově. Sice Coffins byli přesně ta kapela, které neslušel ani čas okolo oběda, ani denní světlo a vlastně ani velké pódium a myslím si, že kdyby skončili na třetí klubové Obscure Stage, užil bych si je ještě více, ale i tak se mi to moc líbilo. Žádná velká show to nebyla a Japonci víceméně “jen” hoblovali a házeli mařenou, ale některým kapelám to prostě stačí. Coffins zaváleli.

H.: Ve čtvrtek jsem shodou náhod vynechal až na tři výjimky všechny účinkující na levé Jägermeister Stage a koukal obkapelu na všechno, co se objevilo na pravé Metalshop Stage. Jako další jsem tedy viděl kus zámořských šílenců Magrudergrind, kteří i v pouhých třech lidech (bicí, kytara, vokál) předvedli naprosto zničující bordel. Určitě se najdou lidi, jimž tohle přijde jen jako prasácký chlív bez většího smyslu, ale ta muzika svou silou, agresí a intenzitou prostě drtila, z pódia se valily proudy energie a výsledek byl nářez jako prase. Ačkoliv jsem Magrudergrind samozřejmě znal již dříve, živě jsem je viděl poprvé a musím uznat, že to bylo jednoduše maso. Až zase někdy bude příležitost, určitě si to nechám líbit znovu. Pecka!

H.: Přichází první zmiňovaná výjimka z Jägermeister Stage v podobě hardcore/crossover/thrash Švédů Dr. Living Dead!. Sotva ovšem kapela dohrála první song, přišel nemilý výpadek kytary, jenž vystoupení stopnul na několik dlouhých minut, což také Dr. Living Dead! nesli poněkud nelibě a zpěvák Dr. Mania pálil jednu nadávku za druhou. Po chvíli se však technické potíže podařilo vyřešit a skupina opět hrála. Osobně podobné záležitosti po hudební stránce příliš nemusím, ale na Dr. Living Dead! jsem byl docela zvědavý, jelikož jsem na jejich adresu doposud neslyšel snad nic jiného než superlativy a protože obecně takovýhle žánrový koktejl bývá živě dost výbušný. A přesně tak to vypadalo, protože když severská úderka konečně spustila, začal jsem se bavit opravdu náramně. Čtveřice jela na plný plyn, set jel až do konce ve vysokých obrátkách, muzika byla v živém podání chytlavá jak nic jiného, moshpit byl správně šílený, dohromady – hodně super. Že nechyběly ani typické masky-lebky Dr. Living Dead!, snad netřeba ani dodávat.

H.: Žánrovou výhybku znatelně přehazují Novembers Doom, kteří – ostatně jak už jen jejich název říká – hrají doom metal. Osobně mám tyhle zámořské chlapíky docela rád a na některé jejich desky nedám dopustit, při našem posledním živém setkání mě ohromně bavili, ale sorry, tentokrát to prostě byla obrovská nuda. Určitě se na tom trochu podepsalo stále denní světlo a obrovské vedro, jenže posledně na Brutal Assaultu hráli Novembers Doom také v odpoledním čase a i tak to bylo skvělé, takže na to nelze svádět vše. Kapela mě nebavila, pózy zpěváka Paula Kuhra mi přišly diplomaticky řečeno úsměvné, nemělo to šťávu, nudilo mě to. Možná je na vině i výběr skladeb, protože se hrálo hodně ze stále ještě aktuální fošny “Aphotic”, jež mě moc nevzala. Na druhou stranu, když Novembers Doom v závěru spustili “Dark World Burden” z nepřekonatelného opusu “The Pale Haunt Departure” a mocnou hitovku “Rain”, bylo to hnedka o něčem jiném a najednou mi to přišlo mnohem zábavnější. Na závěr určitě stojí za zmínku, že Novembers Doom na Brutal Assaultu odehráli hned dva sety – tento a pak následující den na malém pódiu ještě druhý akustický, který byl údajně zase naprosto skvělý, ale nikdo z nás se jej bohužel neúčastnil – já osobně proto, že tou dobou váleli na hlavním pódiu Carcass, což byla jasná volba. Ale o tom až příště.

Ježura: Jakkoli jsem před začátkem festivalu trochu litoval, že ve středu nehraje víc kapel a od dřívějších hodin, ve čtvrtek mi velmi záhy došlo, že to je jedině ku prospěchu věci. Naprosto nelidské horko (a tím myslím opravdu něco mimo tabulky, v tom se prostě nedalo existovat) mě totiž za nějakých pět minut na place připravilo o všechny přes noc jen horko těžko posbírané síly, takže jsem před trojicí Magrudergrind, Dr. Living Dead! a Novembers Doom dal raději přesnost neustálému zavodňování a krizovému polospánku na lavičce v pivním stanu. Tím se mi podařilo zabít nějaké dvě hodiny a také polovinu setu francouzských modernistů Hacride. Když už jsem se ale chtěl odebrat zpět do stanu, na půl cesty jsem se sebemrskačsky obrátil na patě a přeci jen se vypravil dokoukat zbytek představení Hacride, na které jsem byl původně celkem zvědavý, a nakonec jsem toho nelitoval. Muzika Hacride se totiž ukázala jako poměrně zajímavá záležitost, která naživo rozhodně víc fungovala, než nefungovala. Hodně hluboko posazené kytary a úderná rytmika zajistily, že to mělo celkem grády a ač naprosto vyšťavený, stejně mi to nedalo a občas jsem tou hlavou pohodil. Nebyl to nijak zvlášť skvělý koncert, ale jako start čtvrtečního programu (v půl čtvrté odpoledne – bomba) se to osvědčilo velmi spolehlivě.

H.: Philm měli na ploše sice docela dost lidí, ale co si budeme povídat, valná většina se tam šla podívat jenom díky tomu, že bicími nesedí nikdo jiný než legendární Dave Lombardo ze Slayer. A ono to i podle toho vypadalo, kdo je v té kapele hlavní hvězda, protože bicí rozhodně nebyly někde vzadu, nýbrž hezky úplně vepředu a uprostřed pódia. Ostatně to se všechno po tvrdilo i při představování členů, kdy Lombardo dostal asi tak dvojnásobně hlasitý potlesk než oba jeho kolegové dohromady. Hudebně to ale jinak žádný zázrak nebyl… Philm takové metalové cosi, co naprosto přesně splňuje nepsané pravidlo, že když není vhodný žánrový šuplíček, kam to zastrčit, tak tomu říkejte alternative metal. Vyloženě zlé to ovšem nebylo a popravdě se z Philm nakonec vyklubal docela příjemný a nenáročný oddech, jenž mezi vším okolo působil hezky civilně a nenuceně. Nebylo to nic extra výjimečného, a kdybych tam nebyl, nic by se nestalo, ale když už jsem tam přišel, ztraceného času litovat netřeba.

Ježura: Následujícím Philm asi jen tam někdo neodpáře nálepku té kapely, která teď nahrává a vystupuje, protože Davea Lombarda vykopli od Slayer, ale i když jsem spíš než na Philm šel kouknout na pana bubeníka, příjemně mě překvapili. Jejich alternativní rock/metal totiž disponuje naprosto luxusně starosvětským a potemnělým odérem, nikam se nežene a jeho síla spočívá v relativní jednoduchosti. No a tahle kombinace na mě zkrátka zabrala. Velmi dobrý dojem na mě udělali oba Daveovi kumpáni, kterým člověk tu muziku prostě věřil, a nezklamal koneckonců ani samotný Dave. Sice mi trochu připadalo, že je to maličko jeho exhibice (a tím ani tak nemyslím instrumentální), každopádně jsem se větší část setu upřímně bavil, a to jsem stoner metalu a jeho derivátům nikdy na chuť nepřišel. Neříkám, že šlo o kdovíjak extatický zážitek, ale neuvěřitelná poctivost, jaká z té hudby i samotného vystoupení sálala, se prostě počítá.

H.: Nastupují rakouští Belphegor, které mám upřímně dost rád, a ať si říká kdo chce co chce, nejpozději od “Lucifer Incestus” muzika téhle bandy prostě zabíjí. Sice přiznávám, že už jsem od nich viděl i lepší koncerty, ale i tak to bylo jednoduše super, kapela hrála skvěle, nechyběla krev, nějaké ty rekvizity v podobě lebek, prostě klasika. Zvuk mi nepřišel moc ideální, kytary trochu zanikaly, Serpenthova baskytara nebyla slyšet skoro vůbec, většinu přeřvávaly bicí, ale na druhou stranu to nebylo tak hrozné, aby to nešlo přežít, a alespoň se člověk přesvědčil, že to současnému živému bubeníkovi Belphegor sype zodpovědně. Helmuth měl toho dne v hrdle naladěno hodně hluboko, možná až trochu moc, ale taky to nevadilo. Navíc se mi zdálo, že svým kolegům dává po vokální stránce o něco víc prostoru než v minulosti, což může být dáno jeho relativně nedávnými zdravotními problémy. Co se setlistu týče, Belphegor na koncertech sázejí především na rychlost, což se potvrdilo i tentokrát. Z poslední fošny “Blood Magick Necromance” zazněly celkem tři vály, z nichž se mi v živém provedení nejvíce zamlouvala “In Blood – Devour This Sanctity”, ale jinak zaznělo i pár povinných kusů, takže nesměl chybět brutální vál “Lucifer Incestus” nebo závěrečná “Bondage Goat Zombie”. Akorát hned na začátek Belphegor zahráli nějaký song, který jsem vůbec neznal, tak že by padla i ukázka z chystané fošny?

Ježura: Americké crossover HCčkáře Downset jsem si odpustil a místo toho šel doplnit síly před vystoupením Belphegor, kteří byli na řadě hned po nich a od kterých jsem si toho sliboval celkem dost. A Belphegor se mi za důvěru do nich vloženou odvděčili skutečně skvostným vystoupením, které si mě získalo prakticky hned. Všichni muzikanti nasazením ani v nejmenším nešetřili a set podle toho vypadal – byla to prostě nehorázná síla a epický nářez první kategorie. Těžko se v takové situaci vypichuje něco konkrétního, ale když by na to přišlo, určitě zdůrazním famózní vokální výkon frontmana Helmutha. Jeho hlasivky snad nejsou čistě lidské, jinak si ty zvuky, co z nich vycházely, nedovedu odůvodnit. Navíc – a to je důležité – bylo celé vystoupení perfektně uvěřitelné a ani náznakem strojené, což je při té řezničině, jakou Belphegor produkují, na hodně hlubokou poklonu. Belphegor mě zkrátka přesvědčili, že jsou skutečnými mistry svého řemesla, a učinili tak jedním z nejlepších čtvrtečních vystoupení vůbec. Parádní zážitek!

Atreides: Vzhledem k tomu, že středeční set mne nezlákal natolik, abych byl ochoten podstoupit sílící davy lidí, a čtvrteční příjezd se nevyhnul několika komplikacím, jsem na svůj premiérový Brutal Assault dorazil až během čtvrtečního odpoledne – což mne mrzí především z důvodu zmeškaných Novembers Doom. První kapelou, kterou jsem měl možnost zhlédnout, byli až salzburští hroziči Belphegor. Už při odbavování, opáskování a následném vstupu do areálu bylo slyšet, kdo to z pódia sype svůj death/blackový nářez, a ačkoliv tahle kapela (a žánr potažmo) není na běžné domácí poslouchání úplně můj šálek čaje, živému vystoupení rakouských satanášů nechyběla řádná dávka nasranosti, dravosti a agresivity. Prostě to mělo dostatečné koule na to, abych se rozehřál a připravil na další nášup – ač jak se později ukázalo, první den Brutal Assaultu se v mém případě nesl ve velmi volném duchu.

H.: DevilDriver už jsem taky neviděl poprvé, ale zatímco posledně mi to přišlo průměr, tentokrát to byla doslova jízda. Na podobných modernějších kapelách se mi líbí to, že na pódium vždycky vlítnou a chovají se tam, jako by bylo jenom jejich a nikdo před nimi ani po nich už nebyl. Všichni muzikanti naprosto suverénní, bezchybní a své nástroje drtili s obrovským zanícením. Nejlepší byl ovšem jako správný frontman sám zpěvák Dez Fafara, jehož řev byl vážně mocný a přišel mi mnohem, mnohem agresivnější a brutálnější než z desek. Zpočátku se mi sice Fafara zdál malinko otrávený, ale když viděl hodně aktivní kotel pod sebou a došlo mu, že tohle přece jenom asi nebude špatná show, hodně rychle otočil a po pár písničkách si koncert začal vyloženě užívat, neustále pařil, hecoval, dobře komunikoval s lidmi a mezi písničkami sem tam hodil nějaký vtípek – třeba jako když vyfuckoval všechny lidi stojící u vedlejšího pódia a čekající na další skupinu. A čím známější pecku odpálil, tím byl kotel masivnější a circle pity větší… teda ne, že by tam lidi nepařili nonstop celé vystoupení, ale když začala taková “Clouds Over California”, šlo to ještě do vyšších obrátek. Až takhle dobré jsem DevilDriver tedy nečekal, oproti ospalému výkonu na Sonishpere před pár lety to byla snad úplně jiná kapela, jednoduše výtečný a energický set, který kupředu uháněl jak zběsilý. Můžu říct, že jsem konečně pochopil, proč mnozí považují DevilDriver za tak velkou koncertní atrakci.

Ježura: To na DevilDriver jsem se chtěl kouknout vlastně jen ze zvědavosti, jakou cestu urazili od našeho posledního, čtyři roky starého setkání, a na takové pozorování stačilo usadit se na tribunu. A vyšší pozorovací stanoviště mi poskytlo docela zajímavý pohled. DevilDriver sice nehrají muziku, která by oslňovala svou promyšleností a inteligencí, nicméně jak jsem se (opět) přesvědčil, minimálně naživo to má zatracené grády. Vystoupení mělo už díky samotné muzice dost odpich, ale na další level ho posunul frontman Dez Fafara, který si početné a aktivní publikum dirigoval ve velkém stylu. Co chvíli dával povel k wall of death nebo circle pitu a lidé poslouchali na slovo, obě zmiňované kratochvíle dosahovaly opravdu grandiozních rozměrů a z tribuny se na to koukalo skutečně dobře. Krom toho se to taky fajn poslouchalo a DevilDriver se tak postarali o další velmi vydařený koncert, které čtvrteční program nabídl.

Atreides: DevilDriver mi popravdě nijak neučarovali a neměl jsem důvod, abych pod pódiem zůstával na víc než jen první song. Z toho důvodu jsem se vydal na průzkum areálu, obhlédnout, kde se dá slušně nacpat břicho nebo nakoupit něco z merch stánků, kterých v zadní části bylo požehnaně. Shodou okolností naše skromná výprava dorazila k Obscure Stage zrovna ve chvíli, kdy začali hrát našinci FDK. Pro mou maličkost jsou jménem, které jsem opět znal spíše z doslechu a neměl jsem absolutní představu, co by to mohlo být zač krom toho, že jejich hudba jest označována coby post-metal. Což volně přeloženo může znamenat prakticky cokoli od průseru až po naprostý skvost. Vystoupení FDK bych zařadil do té druhé poloviny – hutná, zastřená, zahloubaná, přesto velmi příjemně civilní atmosféra, o kterou se postarala nejen skvělá hudba, ale i komunikace s publikem. Nehledě na to, že pánové si své vystoupení náležitě užívali, což se ve výsledné náladě také odrazilo a zanechalo ve mně velmi pozitivní dojem.

H.: Nohy už pomalu začínaly bolet a den byl jen lehce za svou polovinou, takže z brutálních veteránů Dying Fetus jsem mrknul jenom na kousek, opět se přesvědčil, že tihle Američani živě prostě umí, ačkoliv hrají jen ve třech a John Gallagher a Sean Beasley se v podstatě nehnou od svých mikrofonů. Nicméně pozorovat jejich prstový tanec po hmatnících je dostatečně velká zábava. Kotel opět dával ploše před pódiem zabrat a festivaloví pařiči se nijak nešetřili. Celkově tedy další hodně dobrý koncert. Potěšilo mě, že mi stačili zahoblovat mojí oblíbenou “Your Treachery Will Die with You”, než jsem se utekl schovat, a i když bych rád mrknul na celou show, nakonec jsem se po pár skladbách uklidil si sednout na pivo… člověk asi stárne (smích).

Ježura: Jedny s death metalem koketující Američany vzápětí vystřídali další, tentokrát mnohem klasičtější. Dying Fetus patří k elitě brutálního death metalu už nějaký ten pátek a v Jaroměři ukázali, že tohoto statutu nepožívají jen tak pro nic za nic. Do lidí totiž pustili nemilosrdnou smršť, která drtila kosti, přerážela čelisti a snad každý příznivec žánru si mohl opravdu chrochtat blahem. Dying Fetus přišli a bez jakýchkoli serepetiček okolo vystřihli parádně poctivý žánrový koncert, který jsem od nich chtěl, a snad jediným mínusem jejich vystoupení tak byla skutečnost, že v závěru setu už to začínalo být trochu jednotvárné. To však nekladu za vinu ani tak samotným Dying Fetus, jako spíš tomu, že šlo už o třetí death metal v řadě a po dvou hodinách poměrně příbuzné muziky už člověk zkrátka trochu otupí.

Ježura: Ensiferum byli asi jedinou kapelou soupisky festivalu, u které jsem si mohl ukroutit hlavu nad tím, proč je pořadatelé vůbec zvali. Studiová tvorba v posledních letech velmi bídná, koncerty (alespoň podle mých zkušeností) nijak převratné… Takže asi nebude žádné překvápko, že jsem spíš čekal, jak těžký to bude průser. A průser to byl opravdu vydatný, i když ani ne tak vinou kapely, jako spíš zvukaře. V podstatě celý set totiž skoro vůbec nebyly slyšet kytary, a protože ty v případě Ensiferum tvoří zdroj takřka všech melodií, je asi zřejmé, jaký to mělo dopad. Co se týče samotného vystoupení, byla to taková standardní Ensiferum nuda, kterou jsem kapele nežral ani v dobách, kdy jsem jejich muziku poslouchal, ale na druhou stranu to nebyl ani žádný extra provar, takže těžko soudit. Hardcore fanoušci mohli být spokojení, ale za mě naprosto zbytečné vystoupení a jasná ztráta času.

Atreides: Když jsem se následně vracel z vydařeného vystoupení FDK k hlavní stagi, z pódia se ozývala jakási kakofonní variace na “In Sword I Trust”, která měla podle všeho být otvírákem setu Ensiferum. Vystřízlivění z mírné zahloubanosti, kterou ve mně FDK zanechali, nemohlo být krutější. Je mi záhadou, proč Obscure kapely podobného ražení na Brutal Assault vlastně tahají, protože už první song považuji za útok na psychické zdraví kohokoli, kdo vlastní byť jen špetku hudebního vkusu (a sluchu). Z těch dvou písní (dobře, možná třech, když připočtu i poslední “Iron”, jejíž druhou polovinu jsem zaslechl během čekání na Gojiru a která se jakž takž dala poslouchat), co jsem měl tu smůlu zaslechnout, si Brutal Assault odbyl nejhorší vystoupení festivalu hned zkraje. Ensiferum už prostě ne, a to ani v živém podání.

H.: To já jsem Ensiferum s naprostým klidem vynechal, protože mi bylo jasné, že to bude sračka, i kdyby měli zvuk křišťálový, a radši jsem se na plochu dostavil až v době, kdy zrovna měla začít řádit francouzská Gojira. Tahle čtveřice ve své hudbě nabízí přesně to, jak si já osobně (evidentně dost naivně, protože to umí málokdo) představuji, jak by měl znít opravdu kvalitní moderní metal – hutné a drtící, přesto inteligentní, má to myšlenku, navíc kapela svou hudbou míří směrem kupředu a nemá potřebu se obracet do minulosti nebo znít jako všichni stejně staří souputníci okolo. Kdo o sobě tohle může dneska říct? Navíc je Gojira v živém provedení silná, jak když vás do huby kopne kůň (tedy ne, že bych to zažil, ale dokážu si představit, že to asi bude pořádná pecka), což se potvrdilo i tentokrát, byť musím říct, že co si tak matně vzpomínám na rok 2010, kdy Gojira na Brutal Assault vystoupila naposledy, bylo to tehdy ještě o kousek drtivější. Ale i tak to bylo z mého pohledu opravdu úžasné vystoupení, a jak se ukázalo, skladby z aktuální desky “L’enfant sauvage” zněly v živé podobě naprosto mocně. Hned nástup v podobě “Explosia” a “The Axe” byl za plný počet bodů, stejně tak jako finále s “The Gift of Guilt”. Pro mě osobně jeden z vrcholů prvního dne.

Ježura: Obrat o 180° k lepšímu ale přišel jen chvilku poté, co Ensiferum ukončili produkci. Na řadu totiž přišli Francouzi Gojira a přelom dne a noci doprovodili koncertem, na který se toho dne sotva chytali leda tak Belphegor. Tahle kapela v posledních letech ohromně vyrostla, získala si spousty fanoušků a Brutal Assault byl svědkem toho, jak to vypadá, když se relativně mladí muzikanti zaštítění několika silnými nahrávkami a hnaní divokým zápalem pro věc pustí do díla. V jejich podání josefovská pevnost doslova vybuchla nezměrnou energií a přívalem emocí, jaké z hudby Gojira i samotných členů kapely tryskaly, a byl to náramný zážitek jak pro uši, tak i pro oči. Suverénně nejvýrazněji působila na pódiu bratrská dvojice Joa a Maria Duplantierových a oba mají svým výkonem velkou zásluhu na celkovém vyznění koncertu. Obzvlášť sledovat Mariovu smrtící bicí palbu živě byl opravdový zážitek. Přesto ale nemohu ani náznakem tvrdit, že by všechnu tu energii doprovázel byť jen náznak arogance, jak se občas u kapel, které jsou najednou hodně v kurzu, stává. Kdepak, Gojira si při tom všem uchovali pokoru a tím jen korunovali výborný zážitek, který nesmírně početnému davu připravili. Bouřlivá odezva fanoušků zde tedy byla naprosto na místě.

Atreides: Pojem známý spíše podle jména než podle hudby, přesto mi nabušený set příjemně civilních Francouzů pořádně spravil chuť po předchozí pouťové atrakci. Ať už to byl naprosto křišťálový zvuk, prog-deathový set nabitý energií od sklepa až na půdu nebo velmi příjemná komunikace s publikem, Gojira ukázala, že prostě umí a jejich set jsem si maximálně užil i přesto, že jejich tvorbu nemám nijak naposlouchanou a před festivalem jsem se s ní pomocí YouTube seznámil jen velice sporadicky, abych si ji dokázal žánrově alespoň někam zařadit. Ze čtvrtečního programu pro mě rozhodně nejlepší vystoupení, kterému nechybělo vůbec nic. Mimoto, Joe Duplantier je vynikající frontman.

H.: Na Anthrax jsem se podívat docela chtěl, protože při našem doposud jediném živém setkání mě tihle thrash metaloví velikáni hodně bavili, ačkoliv z desek nepatří mezi mé oblíbence, a také i z důvodů reportu, jenže nakonec to bohužel nevyšlo. Znáte to… únava, několik dalších zajímavých kapel ještě před sebou, s sebou doprovod, na nějž jsem taky musel brát ohled – Anthrax jednoduše padli za vlast, tak hurá na Fear Factory, kteří – přesně jak mají ve zvyku – odehráli trochu kontroverzní set, přičemž viník byl tentokrát jasný – zpěvák Burton C. Bell. Na autogramiádě sice chlapec potěšil, že měl na sobě vážně parádní triko od The Devil’s Blood, ale co se vokálu týče, tak vážně diplomaticky řečeno neměl svůj den a v čistých pasážích mu to místy ujíždělo takovým způsobem, že už nad tím skoro ani nešlo mávnout rukou. Navíc při vší úctě, kapele zřetelně oslabila i rytmická sekce… Mike Heller je sice rozhodně dobrý bubeník, což ostatně mimo jiné dokázal třeba na letošním velice zajímavém albu avantgardně death metalového projektu Azure Emote, ale Gene Hoglan, jenž na Brutal AssaultuFear Factory vystupoval posledně, to prostě není ani náhodou. Kromě toho ani neproběhlo slibované přehrávání kompletní desky “Demanufacture”, i když nutno dodat, že v tomhle byli Fear Factory nevinně – jak Burton C. Bell vysvětlil, jednoduše dostali na hraní tak málo času, že by to nestihli, takže museli najet na klasický best of setlist. V jeho rámci mě osobně nejvíce potěšily dva songy “Shock” a “Edgecrusher” z mé dodneška nejoblíbenější fošny “Obsolete”, která pro mě už asi napořád zůstane vrcholem tvorby Fear Factory. Ze zmiňovaného “Demanufacture” – jestli jsem správně poslouchal a jestli mě nešálí paměť – nakonec zazněly tři kusy – “Demanufacture”, “Replica” a “Self Bias Resistor”. Překvapivě se hrálo minimálně z aktuální tvorby, protože z posledních dvou desek “The Industrialist” a “Mechanize” zaznělo po jednom songu z každé, konkrétně “The Industrialist” a “Powershifter”.

Ježura: Thrashové klasiky Anthrax sem si až na pár průchodů v blízkosti pódia nechal bez výčitek ujít a s úderem půl jedenácté večerní jsem se opět uchýlil na tribunu, abych napravil jeden osobní dluh vůči metalovému žánru, a to konečně dát příležitost průkopníkům cyber metalu, Fear Factory. A věřte mi, že jsem se opravdu snažil tenhle koncert neodpálkovat hned na první dojem, ale čím více se těch dojmů střádalo, tím jsem si byl jistější, že se minimálně bez dalších živých vystoupení Fear Factory určitě obejdu. Uznávám, jistý vliv na to mělo zpoždění reproduktoru, který posílal zvuk na tribunu, ale i bez tohoto handicapu mě to prostě absolutně nebavilo, ba co hůř – z vokálního výkonu Burtona C. Bella jsem si nebyl jistý, jestli to myslí vážně. Až na vzácné výjimky byly jeho čisté party absolutně falešné a poslouchat se to dalo opravdu jen stěží. Dino Cazares svoje riffy sice sekal strojově přesně a naprosto odlidštěně, ale i kdyby se tlouštík i ostatní přítomní přetrhli, tohle by alespoň v mých očích určitě nezachránili. Opravdu velké zklamání, které jsem od kapely takového formátu ani v nejmenším nečekal.

H.: Voivod se letos vytasili s výbornou deskou “Target Earth” a svou formu bezezbytku potvrdili i živě, protože tohle byl suverénně nejlepší koncert, jaký jsem od nich doposud viděl. Ono se tam na jednu stranu na pódiu nedělo na první pohled nic výjimečného, bylo to hodně uvolněné, ale i přesto, že samotná muzika Voivod taková rozhodně není (tedy přinejmenším na mě tak nepůsobí), to nějakým způsobem fungovalo absolutně skvěle, všechno si k sobě sedlo a ten koncert byl stručně řečeno výtečný. Ačkoliv se nedá říct nic jiného, než že pánové přišli a prostě “jenom” zahráli, odcházel jsem s pocitem, že to nemělo chybu. Možná trochu paradoxně mě však živě nejvíce bavily právě nové songy z “Target Earth”, obzvláštně francouzská “Corps étranger” byla libová, ale to může být do jisté míry dáno i tím, že mám aktuálně novinku nejvíc v hlavě.

Ježura: Progresivní veteráni Voivod mě naopak překvapili veskrze příjemně. I když jsem se jejich hudbě nikdy ani nesnažil přijít na kloub, tady jsem jsem dostal dobrý důvod tak konečně učinit. Odehráli totiž vystoupení, které ačkoli vykazovalo značnou míru uvolněnosti až ležérnosti, tak mu nechyběl drive a ohromný styl, s jakým Voivod svou muziku prezentovali. Všichni muzikanti do jednoho se o tyto zásluhy podělili rovným dílem a výsledkem byla necelá hodinka, která mě bavila i přes postupující únavu a cokoli, jen ne jednoduchou a prvoplánovou muziku, kterou Voivod hrají.

H.: S Entombed už to bylo o něco horší, ale přesto to nevidím tak špatně jako kolega pode mnou. Švédská legenda přišla, pořádně zachrastila svými riffy, ale tak nějak nic navíc, no… zatímco třeba u Voivod to prostě fungovalo, tady to bylo spíš takové průměrnější, a kdybych se na tenhle koncert vybodnul, vůbec o nic bych nepřišel, byť netvrdím, že taková kultovka jako “Left Hand Path” opět nepotěšila. Zpěvák L-G Petrov mi přišel klasicky ožralý, jak zákon káže, ačkoliv takový level jako posledně v Josefově, kdy se na pódiu poblil, to nebyl. Ale když tak o tom přemýšlím, nevzpomínám si, že bych ho někde viděl úplně střízlivého, takže to vlastně možná bude i jeho normální stav.

Ježura: Jestli jsem ležérnost u Voivod kvitoval s povděkem, v případě Entombed byla hlavním důvodem, proč mě celé vystoupení vůbec nebavilo. Oldschool švédský death v jejich podání nějak postrádal koule, a ačkoli bylo všechno zdánlivě v pořádku, prostě to ne a ne fungovat tak, jak by mělo. Je mi líto, ale takhle si show zásadní žánrové kapely opravdu moc nepředstavuju, a když jsem v jeho průběhu několikrát na férovku zaspal, také to o něčem vypovídá.

Ježura: Předposlední kapelou večera se stali deathcoroví řezníci Whitechapel, a jelikož zrovna tuhle kapelu jsem si před odjezdem na Brutal Assault trochu proklepnul, byl jsem skutečně zvědavý, jestli se pánům podaří mé opatrné naděje na objev dalšího poslouchatelného coru naplnit. A i když jsem nakonec neodcházel kdovíjak extra nadšený, tenhle ne úplně skromný požadavek se Whitechapel naplnit podařilo. Živý zvuk tří kytar a bicí artilerie byl tak neuvěřitelně ostrý, že postupně celou pevnost rozemílal na prach a v takovém kabátku i jednotlivé skladby fungovaly jako tříštivé granáty. Pravda, moc na větvi jsem nebyl ze starších a čistě deathcore skladeb, kterými Whitechapel nikterak nešetřili, ale když sáhli po takových kouscích, kde se dostaly ke slovu melodie, veškerou tu brutální řezničinu to nakoplo ke hvězdám a koncert mi tak zprostředkoval hned několik kurevsky epických momentů, u nichž jsem si říkal, že sázet tam Whitechapel podobné bomby častěji, tak mám o nejlepší kapele dne jasno. Bohužel se tak nestalo, ale i tak na mě Whitechapel zanechali dobrý dojem – jak svojí hudbou, tak opravdu výborným výkonem, jaký na pódiu předvedli.

H.: Já osobně jsem Whitechapel vynechal a udělal jsem si první výlet na třetí klubové pódium s názvem Obscure Stage, kde zrovna probíhalo vystoupení ukrajinských black metalistů Balance Interruption. Upřímně řečeno, měl jsem radši zůstat na Whitechapel, protože tohle byla asi největší kokotina, co jsem na letošním Brutal Assaultu viděl. Doposud jsem tvorbu kapely neznal, nicméně s vědomím, že východoevropská black metalová scéna patří k tomu nejzajímavějšímu, jsem to šel na blind zkusit, ale jak vidno, tohle asi byla ta výjimka, co potvrzuje pravidlo. Muzika nechutně neobjevná, nudná, přinejlepším průměrná, ale to ji možná ještě přeceňuji. Samotná kapela správně zle namalovaná, ale takovým tím způsobem, že jsem měl co dělat, abych se tam nerozesmál. Sorry, tohle prostě byla kravina… zrovna z ukrajinské scény šlo na festival vytáhnout něco mnohem zajímavějšího a kvalitnějšího.

H.: A na úplný závěr dne další trochu rozporuplné vystoupení. Osobně jsem dorazil až v průběhu druhého songu, takže jsem neviděl onen lapsus s kytarou, o němž hovoří kolega Ježura. Mně se to docela líbilo, protože zrovna Marduk mám prostě rád a jejich koncert si užiju vždycky, přesto bych jednu výhradu měl… jako já proti jejich staré tvorbě nemám vůbec nic a líbí se mi, ale při vší úctě si myslím, že by Marduk vážně měli přestat na koncertech přehrávat songy z roku 1991. Klidně bych se nebál první desky úplně vynechat, i když je mi jasné, že by to spoustu lidí nasralo, kdyby švédské komando nezahrálo “Wolves”, ale prostě jsem přesvědčen, že zrovna Marduk to vážně nemají zapotřebí a že i jejich současná tvorba je dost kvalitní na to, aby postavili výborný set jen z posledních čtyř desek, které nazpíval současný vokalista Mortuus. Uznávám, v případě Brutal Assaultu mě hodně mile překvapila a potěšila výtečná “Imago mortis” z opusu “Rom 5:12”, ale právě i na ní bylo vidět, že kdyby Marduk chtěli, určitě by to šlo. Škoda, že mě v tomhle ohledu skupina asi hned tak nevyslyší…

Ježura: Ačkoli se mi to ještě nějaké dvě hodiny nazpět zdálo nemožné, nakonec jsem přeci jen vydržel v bdělém stavu až do doby, kdy přišel závěr čtvrtečního programu v podobě švédské black metalové mašinérie Marduk, tedy další kapely, kterou jsem ještě neviděl a jejíž vystoupení na Brutal Assaultu jsem pojal jako příležitost k nápravě. Bohužel, okolnosti zapříčinily, že to ani tentokrát moc nevyšlo. Sotva se začalo hrát, Morganovi vypadla kytara a dojem triumfálního nástupu trve smrtonošů vzal za své. To by až tak nevadilo, ale o poznání horší bylo, že mě ani po opětovném nahození kytary muzika vůbec neoslovila a výkon kapely tomu také moc nepřidal. No, a protože je blbost snažit se udržet víčka v horní poloze, když hraje poslední kapela, jejíž koncert vás nebaví, bylo rozhodnuto – tři písničky a odchod do stanu. Tak třeba někdy příště…

Atreides: Ač jsem chtěl vidět ze zvědavosti alespoň Anthrax a Fear Factory, případně i nějaké další kapely z večerního programu, namátkou třeba Empyrion na Obscure Stage, posezení s přáteli nad flaškou dobrého pití nakonec zvítězilo a výše zmíněná jména jsem slyšel pouze coby ozvěny spoza kopce, který odděloval areál od kempu. Poslední kapelou, jež mne donutila se zvednout a dojít pod pódium, tak byli až Marduk, kteří zároveň uzavírali program na hlavní stagi. Marduk rozhodně platí za legendu black metalového podzemí, to je jasná věc, o které se netřeba hádat. Na jejich vystoupení na letošním Brutal Assaultu ovšem panují mnohem rozdílnější názory. Podle některých to bylo vystoupení skvělé, podle jiných to zas až taková sláva nebyla. Na škále od naprosto úžasného až na prostý průser se v jejich případě pohybuji zhruba v polovině. Špatné to rozhodně nebylo, leč jsem byl nejspíš moc unavený a příliš vzdálen pódiu, abych se do mrazivého black metalu mohl pořádně vcítit a zahrozit si v rámci antikřesťanské zloby se vším všudy. Kromě toho mám pocit, že zrovna v případě Marduk bych si jejich set mnohem víc užil v malém klubu, než na velkém pódiu, které atmosféru, kterou se snažili navodit, značně rozmělnilo.


Brutal Assault 13 (pátek)

Brutal Assault 13
Datum: 15.8.2008
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): 1349, All Shall Perish, Anathema, Behemoth, Cradle of Filth, Debustrol, Entombed, Neurosis, Primordial, Psychotic Despair, Swallow the Sun, The Berzerker

Úvodní den se povedl. Náladu trochu mohlo zkazit to, že se celý camp probudil do vydatného deště, nikoliv však mně. Ještě stále v oldschool náladě z Mayhem jsem toto black metalové počasí akorát přívítal. Takovéhle počasí vydrželo s mírnými přestávkami až do konce Brutal Assaultu.

Po vyčištění zubů (pomocí zelené jak jinak, zubní pasty nejsou oldschool!) jsem se vydal na domácí grindový prasečák Psychotic Despair. Byla to sranda, grindová sranda. V deset dopoledne sice moc velké kotle nebývají, přesto se už takhle ráno našlo pár přiopilých magorů v pytlích na odpadky, kteří se to trochu snažili rozhýbat.

Jako další jsem měl v plánu navštívit vystoupení Tisíc let od ráje. Z toho nakonec sešlo, protože jsem musel pomocí většího množství zelené navazovat kontakty s rakouskými sousedy. Úplně jsem zapomněl na čas a málem mi utekli i Debustrol v poledne. Ještěže jsem šel zrovna na záchod, když začínali hrát. Debustrol mají podobný problém jako Törr – každý koncert je v podstatě stejný. Aspoň ale vždycky vím, na co jdu a co očekávat. Před tak velkým publikem jako na BA Debustrol hrají opravdu zřídka, a tak se svého koncertu zhostili s opravdovým nasazením. A bavilo mě to nemálo. Už aby konečně vydali to nové album.

Když skončili Debustrol, šel jsem pokračovat v debatě s rakouskou partou. Společně jsme se vydali až na All Shall Perish. Veškerý takovýhle deathcore nebo metalcore a jakýkoliv jiný core mě moc nebere, ale zrovna dnes mi to sedlo. Skočil jsem přímo do největšího kotle. Hudbu jsem neposlouchal, kapelu nesledoval. Věnoval jsem se kotli, kde se circlepit s moshpitem střídaly jako o závod.

Na chvíli jsem si pak šel odpočinout a ve čtyři hodiny jsem vyrazil na australské řezníky The Berzerker. Prvním překvapením pro mě byl živý bubeník. Automatické bicí jsou totiž poznávacím znamením The Berzerker. Nevím, zda byl ten bubeník pouze na ozdobu, nebo jestli to doopravdy zvládl uhrát (jestli ano, tak se divím, že mu hnáty neupadly), vím ale jistě, že to byl totální nářez. Ještě větší než z alba. A kotel byl také nemalý. The Berzerker byli tak brutální, že jim 2x vypadl zvuk, protože aparatura takovou nálož nevydržela (no dobře, vypadlo to kvůli neustálému dešti a vodě, která všude zatékala, ale takhle to znělo drsněji). Jen škoda, že už The Berzerker zahodili ty svoje latexové masky. Ty byly tak strašně amatérské, až byly k sežraní.

Swallow the Sun, kteří začali hned po Australanech na Obscure Stage, jsem si rovněž ujít nenechal. Už jen proto, že je doom metal můj druhý nejoblíbenější styl hned po blacku a zrovna tihle Finové patří v doomu k tomu nejlepšímu. Jenže jsem si je neužil, ale vůbec to nebylo kvůli jejich špatnému výkonu, chyba byla na mé straně. Když jsem zažil takový masakr jako The Berzerker, nedokázal jsem se během minuty přeladit na přemýšlivou hudbu Swallow the Sun. Možná tomu napomohlo i denní světlo, za kterého hráli. K doomovým skupinám se hodí nejlépe tma. Budu si je někdy muset odchytnout znovu, až se u nás zase zastaví a až budu mít doomovější náladu.

Na Despised Icon a Soilwork jsem se vybodnul. Vrátil jsem se až na Primordial z Irska a na jejich epický metal. Nikoliv však epický ve smyslu trendu, jak se to v poslední době v metalové hudbě nosí. U nich to jde od srdce a jsou jedna z mála kapel (nebo možná jediná), které to věřím. Na živo je to výborné a atmosféře napomáhalo i deštivé počasí po celou dobu jejich vystoupení. Jen nechápu, jak někdo může na něco takového rozjíždět kotel. Tohle není hudba k pogování, ale k poslechu a k přemýšlení.

Následovali Entombed. Pravý švédský death s koulema. Skupinu táhne zpěvák L-G Petrov. Ten do mikrofonu zvracel s takovým nasazením, že se z toho nakonec doopravdy poblil. A největší bomby? Jednoznačně “When in Sodom” a závěrečná hymna “Left Hand Path”.

Na to, jak známým jménem už polští Behemoth jsou, se v naší malé zemičce ukazují relativně často (jen loni tady hráli třikrát), přesto jsem viděl poprvé právě až na Brutal Assaultu (už se stydím), a to i přesto, jak moc mám jejich hudbu rád. Čekal jsem hodně, ale ne takřka dokonalé vystoupení, jaké Behemoth předvedli. Docela mě jen mrzí jediná zahraná skladba z nejnovějšího alba “The Apostasy” (“At the Left Hand ov God”). To si ale nevyberu. Kdybych chtěl slyšet všechny mé oblíbené písně od Behemoth, mohl by Nergal & spol. přehrát celou svou diskografii. Překvapil mě i hostující BigBossRoot, který si s Behemoth střihl předělávku “Jáma Pekel” od legendy Master’s Hammer.

Noční program byl hodně zajímavý, proto jsem se rozhodl vynechat Anathemu. Viděl jsem jen poslední píseň. Byla to však zrovna předělávka od Metallicy, proto nemůžu moc soudit. Zato Cradle of Filth jsem v žádném případě vynechat nemohl. Vím, že bych je měl jako správný “evil a true” black metalista nenávidět pro komerci, ale já je mám celkem rád. Ani ta dvě poslední “vyměklá” alba mi s odstupem času nepřijdou tak hrozná. První, co mě přímo bouchlo do očí, byl ostříhaný Dani. Jenže se zkracováním jeho vlasů se krátí i životnost jeho hlasivek. Ne, že by neuměl zpívat, naopak stále je podle mě dobrým zpěvákem, jen už nevyzpívá to co kdysi. Alespoň to zachraňoval výběr písniček. Pokud se nemýlím, z každého alba kromě “Damnation and a Day” (2003) zazněl alespoň jeden song. Zvláště čtveřice starých pecek “The Principle of Evil Made Flesh”, “The Forest Whispers My Name”, “Dusk and Her Embace” a “Cruelty Brought Thee Orchids” mi udělaly radost. Ani jsem toho od Cradle of Filth moc neočekával, ale nakonec to bylo v pohodě. Někdo jejich věhlasu by podle mě zvládl zahrát i o mnoho lépe, ale nebylo nějak hrozné. Ale na to, že to byli hlavní hvězdy festu… no nevím, nevím. Byly tam skupiny, které zahrály o mnoho lépe, ale i hůře. Uteklo to ale s nimi docela rychle a pod pódiem byl snad největší nával.

Na Neurosis jsem zjistil, která jediná skupina se z celého festivalu nechtěla nechat natáčet. Důvodem byla jejich vlastní projekce. Tím mě ale celkem vypekli, protože jsem je chtěl sledovat jen na obrazovce (držel jsem si totiž místo v řadě na následující 1349). Velká škoda, musel jsem jen poslouchat. A že jsem slyšel zajímavé věci, leč takové, které si můžu pustit doma sám a taky je budu “jen” slyšet.

Přál jsem si, aby mi 1349 dokázali, že se to čekání na ně a trestuhodné prošvihnutí Neurosis vyplatilo. S obavami jsem vzhlížel k bicím, na kterých totiž předvádí na studiových nahrávkách své umění samotný Frost ze Satyricon. Frost se nakonec neukázal, protože tou dobou nahrával v USA nové album Satyricon, “The Age of Nero”. Místo něj nastoupil nějaký plešoun. Vůbec jsem nebyl schopen identifikovat, co to je za týpka, ale na bicí rozhodně uměl. Za ty nehorázné sypačky, co předváděl při zvučení, sklidil nemalý potlesk. A dokázali mi tedy 1349 nahradit zameškané Neurosis? Ano, dokázali, a to na 200 %. Tohle bylo přesně to, co mám rád. Pravý black metal. Maximálně true, jak to umí jen norské kapely. Nejdříve do naprosté tmy vběhl zpěvák Ravn s pochodní, trochu si zaplival oheň (a že mu to šlo hezky). Podruhé se vrátil už s celou skupinou. Žádné kecy jako “Čau, Brutale!” nebo něco podobného, rovnou to odpálili písní “To Rottendom”. A pak už to šlo ráz naráz. Projeli všechny důležité songy, jako “I Am Abomination”, “Riders of the Apocalypse”, “Chasing Dragons” nebo závěrečnou “Sculptor of Flesh”. Bylo to maximálně dokonalé, jak jen black metal může být. Takhle mě za celý fest odrovnaly jen tři skupiny – Septicflesh, Mayhem a právě 1349.