Archiv štítku: Epica

Made of Metal 2015 (neděle)

Made of Metal 2015
Datum: 16.8.2015
Místo: Hodonín
Účinkující (obsažení v reportu): Draconian, Epica, Signum Regis, SonusVena, Turisas, Wardrum

Akreditaci poskytl:
Made of Metal

Pomalu a jistě se blížíme k závěru letošního ročníku Made of Metal, protože svůj nedělní program jsem zahájil podvečerním hoblováním slovenských power metalistů Signum Regis. Co k jejich vystoupení říct? Prostě další hevík, který o den dřív předvedli v mnohem lepším světle našinci Salamandra. Sorry, pánové, ale byla to fakt nuda, již korunoval neoriginální materiál, na nějž jsem zapomněl snad ještě dřív, než do strun hrábli švédští Draconian při úvodní „The Drowning Age“ ze svého setu. Jejich gotikou načichlý doom metal bych teď zpětně posadil na samotný vrchol závěrečného dne. Od začátku do konce byli dokonale hypnotičtí a zejména Heike Langhans odvedla parádní výkon. Kdybych měl jmenovat nejlepší zpěvačku, kterou jsem onen víkend slyšel, tak řeknu její jméno, což je při přítomnosti Simone SimmonsEpicy překvapivé, ale éterická Heike byla se svým minimalistickým projevem strašně sympatická a hlavně jí to skvěle zpívalo. Draconian v čele s Andersem Jacobssonem zahráli jak „hitovou“ „Heaven Laid in Tears (Angels’ Lament)“, tak rozmáchlou tryznu „The Cry of Silence“, nicméně těžko se vybírá vyložený vrchol. Někdy v závěru přišla ještě ukázka z chystané desky a zhruba po hodině se Draconian ztratili v zákulisí a bylo jasné, že tohle se bude překonávat jen těžko.

Nic na tom nezměnili ani Poláci SonusVena se svou verzí melodického metalu s další ženou u mikrofonu. Hudebně to bylo fakt špatné a hodně nudné a nejzajímavější na jejich vystoupení byl fakt, že zpěvačka vystoupila v pokročilém stádiu těhotenství, a pak ještě pokusy klávesáka o lámanou češtinu. Jinak jsme jejich set využili spíš jako kulisu při posezení pod stanem. Nic víc si dle mého SonusVena nezasloužili.

Nicméně, pojďme zpět k pozitivnějším věcem, čímž mám na mysli symfonické power folkaře Turisas z Finska. Studiově je mi tato červenočerná šestice naprosto volná, ovšem naživo to bylo překvapivě dobré. Dokonce hodně dobré. Mathias Nygård má charisma na rozdávání a bylo vidět, že si vystoupení užívá. Překvapilo mě poměrně početné publikum, které jejich setu přihlíželo, a jestli můžu svým neznalým okem hádat, tak bylo víc lidí než třeba na Amorphis předešlý den. Část setu Turisas jsem obětoval občerstvení, ale určitě zazněla „Stand Up and Fight“, jež koncert uzavírala, „We Ride Together“ a hlavně ukázková stadiónová hymna „Take the Day!“, která mi utkvěla v hlavě natolik, že i tři dny po skončení fesťáku ji odsud nemůžu dostat. Pánové jsou dobří šoumeni a bavila mě pódiová prezentace houslisty Olliho, který sem tam přidal nějaký ten vokál. Nakonec se pro mě Turisas stali dalším velkým překvapením, protože jsem nečekal zhola nic a dostal jsem hodně dobrou show. Palec nahoru.

Předposlední skupinou na letošním Made of Metal byli melodičtí Wardrum z Řecka. Přihlížel jsem chvíli jejich zvukovce v průběhu setu Turisas, zatímco jsem okusil něco málo z grilu, a přišlo mi to v pohodě, jenže jakmile při hlavním vystoupení krátce po desáté hodině večerní otevřel ústa „zpěvák“ Yannis Papadupoulos, tak jsem věděl, že dlouho nevydržím. Nejenže jejich nástroje byly strašně přehulené, ale jestli by Wardrum něco potřebovali, tak nového pěvce, který by s až thrashově řízným heavy metalem dokázal držet krok, protože Yannis byl fakt tragický. Zněl, jako kdyby měl po celou dobu koule sevřené ve svěráku, a hodně rychle mě odehnal co nejdál od pódia.

Chuť mi zpravila hvězda největší, která byla od počátku oznámení své účasti na Made of Metal prezentována jako headliner. Jasně, myslím tím holandskou Epicu se sličnou Simone Simmons v čele. Ta letos podporuje svou loňskou řadovku „The Quantum Enigma“, z níž zazněly asi čtyři skladby, přičemž to nejlepší se objevilo hned v samém úvodu prostřednictvím dvojice „The Second Stone“ a „The Essence of Silence“. Jen škoda, že během prvních několika písní nebyl zvuk ještě úplně ustálený, v rychlejších momentech se docela sléval a Simone se za kytarově orchestrální hradbou ztrácela, takže jsem se někdy v průběhu „The Essence of Silence“ vydal směrem dál od pódia ke zvukaři, kde byla situace mnohem lepší. Epica odehrála až chladně perfekcionalistický koncert, který podbarvovaly nasamplované orchestrální pasáže a sbory; songy z poslední desky mezi ty starší pasovaly na jedničku a vystoupení odsýpalo, ačkoli se mi rozdíly mezi jednotlivými písněmi trochu ztrácely a krom výše uvedených si už opravdu žádnou nevybavím. Nicméně ve výsledku Epica nezanechala vůbec špatný dojem a roli festivalové hlavní hvězdy splnila. Lidi šíleli nadšením, Holanďané si to užívali, takže spokojení byli asi všichni.


Zhodnocení:

Tak, a je to za námi. Nyní mi dovolte se trošku pozastavit nad nezbytnou organizační stránkou. Nerad bych Made of Metal srovnával s akcí typu Masters of Rock, protože rozdíly jsou patrné jednak ve velikosti obou festivalů, ale taky v jejich stáří, takže je to rovnat vedle sebe jablka a hrušky.

Na Made of Metal bylo znát, že se jedná teprve o druhý ročník, a některé věci se tak asi stále řeší za pochodu a pořadatelé se učí. Začnu tím negativním, protože je vždycky lepší končit pozitivně. Trochu mě zarazil laxní přístup ochranky po celém areálu, u vstupu nevyjímaje, a měl jsem dojem, že ruce a pásky ani nekontrolují a ukazováním rukou jako by je člověk rušil od družného hovoru. Neříkám, že mě rajcuje šacování u vchodu, ale alespoň náznak zájmu a snahy se cení.

Je škoda, že festival, jenž postavil pivní nabídku asi na šesti druzích piva, si do stanů nechal naverbovat mladé žabky, které u pípy stály snad poprvé, a jestli někdo mohl za vznikající fronty (hlavně pátek), tak to bylo spíše na vrub pomalých výčepních než na přehršel lidí. Pivo za 30,- je celkem oukej a k samotné nabídce nemám nic moc co říct, protože jsem po nějakém tom Ježkovi skončil vždy u ovocného Refreshe či nealka a proti ani jednomu z těchto nápojů jsem nemohl nic namítat. Pro příští rok by se mohlo zapřemýšlet o systému vratných pevných kelímků a jednotném dodavateli piva s profi obsluhou, protože i když se koše vynášely, tak ne každý má chuť si to k němu s prázdným plastem špacírovat :-) Co se občerstvení týče, tak bych uvítal širší nabídku. Když si přestavím, že bych měl v kempu strávit tři až čtyři noci, tak bych už druhý den neměl z čeho vybírat, ale to je otázka chuti každého jednotlivého návštěvníka.

Ke kempu se opět vyjadřovat nebudu, protože jako místní jsem neměl potřebu jej využívat. Tak nějak jsem nepochopil neosvětlení cesty od hlavního vchodu k parkovišti první večer, nicméně organizátoři asi zaznamenali kritiku a druhý den to operativně vyřešili halogenem, který nestačil na celou trasu, ale lepší než nic.

Naopak se mi líbila taková až rodinná atmosféra a fakt, že se organizátoři snaží návštěvníkům vycházet vstříc. Třeba už jen tím autobusovým kyvadlem z Hodonína do Rohatce. Areál vojenského cvičiště není příliš velký, všude je to kousek, žádné dlouhé přecházení, což se mi taky zamlouvalo. Vcelku malá návštěva (v porovnání s podobnými akcemi s delší historií) měla jedno obrovské plus, a sice když se člověk chtěl těsně před začátkem koncertu dostat do těsné blízkosti pódia, tak neměl žádný problém, a třeba i v průběhu Epicy, Amorphis nebo Fleshgod Apocalypse se dalo bez větších potíží dostat se do vzdálenosti několika metrů od stage. V programu nedocházelo k žádným průtahům (alespoň v těch pozdní částech jednotlivých dnů, u nichž jsem byl přítomen), a přestože bych si dokázal představit trošku rozmanitější výběr kapel směrem dál od melodického metalu, tak nemůžu říct, že bych byl zklamaný.

V průběhu festivalu jsem si říkal, že příště už nejdu, což nejde na vrub pořadatelům, ale spíše hudebnímu zaměření, ovšem pokud se podaří svolat opět takto slušnou soupisku, která mě ve výsledku nijak neurazila, tak by byla škoda nechat si takovou akci ujít.

P. S. A slyšet známé tváře řvát „Come on, Hodonín“ má pro místního taky něco do sebe :-)


Epica – The Quantum Enigma

Epica - The Quantum Enigma
Země: Nizozemsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 2.5.2014
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Originem
02. The Second Stone
03. The Essence of Silence
04. Victims of Contingency
05. Sense Without Sanity (The Impervious Code)
06. Unchain Utopia
07. The Fifth Guardian (Interlude)
08. Chemical Insomnia
09. Reverence (Living in the Heart)
10. Omen (The Ghoulish Malady)
11. Canvas of Life
12. Natural Corruption
13. The Quantum Enigma (Kingdom of Heaven Part II)

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mark Jansen musí být vážně spokojený člověk. Doby, kdy byla jeho Epica potěšením pro pár fanoušků, jsou dávno pryč a namísto toho nyní vládne symfonickému metalu z pozice natolik jisté, že mě nenapadá jediná další kapela, která by na tom mohla v dohledné době něco změnit. A jak už to tak bývá, na každé nové album takové kapely se čeká s velkým napětím a obdobně velkým očekáváním naplnění určitého kvalitativního standardu. Epica má svou novinku “The Quantum Enigma” venku už circa měsíc, takže je pomalu nejvyšší čas povědět si, jak to dopadlo.

Už jen první pohled mluví jasnou řečí a říká, že se zde žádného zásadního posunu vážně nedočkáme, protože naprosto všechny nehudební aspekty alba pokračují v nastaveném kurzu kapely – artworkem alba počínaje a jeho názvem i názvy skladeb konče. A nejinak je tomu i na poli hudebním. Poctivý kytarový základ, klávesy, sbory a vokály Simone Simons a Marka Jansena – to vše zabaleno do trademarkového soundu kapely, který si lze splést jen těžko. Vzhledem k tomu, že přesně tohle nejpozději od desky “Divine Conspiracy” Epice vycházelo na jedničku, zdálo by se, že když úspěšná formule na úspěch zůstala nezměněná, tak se není čeho obávat a máme tu další parádní album. A jako jo, ona je to vlastně svým způsobem pravda, ale tak jednoduché, abych tím mohl recenzi skončit, to zase není a teď si povíme proč.

Když jsem se před časem nudil u desky “Antagonise” z repertoáru druhé Jansenovy kapely Mayan, o tehdy ještě vyhlíženém “The Quantum Enigma” to svědčilo dvěma způsoby. Jednak bylo možné, že si pan principál schoval dobré nápady pro své hlavní působiště, a druhak že i Epica ostrouhá, protože si můza zkrátka dala oddych. Pozitivní zprávou je, že pravdivá byla zřejmě ta první možnost a materiál, který se na “The Quantum Enigma” sešel, je rozhodně kvalitní, a to v duchu nejlepší tradice kapely. Některé songy jsou vážně parádní, zbytek přinejhorším slušný a nahrávka rozhodně nemůže urazit nikoho, komu zkříží cestu, protože je to stále female fronted symphonic metal (pardon za tu škatulku, ale česky nebo kombinovaně by to znělo snad ještě hůř) vysoké úrovně a v inteligentním balení. Problém ale vidím jinde a není jen jeden…

Prvním z nich je tradičně přestřelená délka. Jako pardon, ale necelých 70 minut v základu je na takovouhle muziku prostě šíleně moc. Navíc je to tím markantnější, že skladby “Victims of Contingency” a “Reverence (Living in the Heart)” by na desce díky poněkud slabší atraktivitě mohly bez problému chybět a dvojice “Natural Corruption” a “The Quantum Enigma (Kingdom of Heaven Part II)” zase dost neorganicky navazuje na přirozený závěr alba v podobě velice pěkné balady “Canvas of Life”. Neúměrná stopáž pak akcentuje další z neduhů, kterým je poněkud nedostatečná dynamika. Až na pár zmiňovaných výjimek jsou ty songy vážně dobré, o tom žádná, ale snad kromě “Canvas of Life”, poněkud nijakého intra “Originem” a naopak dost podařeného intermezza “The Fifth Guardian (Interlude)” je to více méně pořád na jedno brdo a člověk se z určitého úhlu pohledu nemá čeho chytit. A pak je tu další věc. “The Quantum Enigma” se od soundu svých dvou předchůdců posouvá vážně jen minimálně a na potřetí je to holt znát víc než posledně. Sice – jak už opakuji poněkolikáté – je to vážně dobré, ale začíná to trochu smrdět stereotypem.

Všechny tyhle mínusy – doplněné ještě o menší hejtíček na sice pěkně barevný, ale jinak šíleně plochý zvuk – “The Quantum Enigma” rozhodně ubližují, ale deska je na tom z čistě hudební stránky naštěstí tak dobře, že z toho pořád nemá problém vyváznout s čistým štítem. Epica zkrátka nahrála album z většiny naplněné skvělými songy, z nichž některé mě baví opravdu hodně, a i řada ostatních s přehledem strčí do kapsy naprostou většinu žánrové konkurence, takže je silně nadprůměrné hodnocení dle mého soudu zcela adekvátní. Vysoká očekávání, jimiž jsem se oháněl v úvodu, tedy mohu prohlásit za splněná, neboť “The Quantum Enigma” je opravdu Epica se vším všudy, což hovoří samo za sebe. Na druhou stranu ale musím přidat opatrně zdvižený ukazovák, protože jestli to i příště bude stejně klasická Epica, už by to mohlo být o poznání kontraproduktivnější.


Další názory:

Je mi jasné, že mojí známku pro “The Quantum Enigma” spousta lidí nepochopí, ale já osobně prostě jít nemůžu jít výš hned z několika důvodů. Nikdy jsem třeba nechápal, proč je Epica mnohými tak oslavovaná skupina, protože mně osobně drtivá většina její tvorby přijde jako vyumělkovaná, načančaná a přeprodukovaná nuda… a sem tam nějaká chytlavá písnička to prostě nezáchrání. Docela poctivě poslouchám každé jejich album, ale ještě ani jedno mi nedalo odpověď, proč bych měl zrovna Epicu pomalu uctívat podobně jako všichni okolo. “The Quantum Enigma” k tomuhle pocitu, že se tu z kapely, jež je jen o chlup lepší než konkurence (která je fakt nic moc), dělá zbytečně přeceňovaná záležitost, navíc přidává ještě otravu z toho, jak moc se Epica opakuje. O klasicky hrubě přestřelené délce (vysvětlí mi někdo, proč dneska musí mít každá deska tohohle středněproudového metalu přes hodinu?) ani nemluvě. Na druhou stranu, pořád musím uznat, že sračka to zase není, protože sračky přece jenom vypadají trochu jinak, stejně tak nemám problém přiznat, že nakonec mi tu tři songy (“The Essence of Silence”, “Unchain Utopia”, která je podle mě nejlepší, a s pár výhradami ještě “Sense Without Sanity (The Impervious Code)”) přijdou v pohodě… jako celek mi ovšem “The Quantum Enigma” hodně splývá a nebaví mě takovým způsobem, že mám problém dát těch 70 minut na jeden zátah, protože ještě před půlkou mám všech těch bombastických sborů a epických kláves plné kecky… A kvůli tomu všemu 5,5/10…
H.


Epica, Xandria, Voices of Destiny

Epica poster
Datum: 19.5.2012
Místo: Praha, KC Vltavská
Účinkující: Epica, Xandria, Voices of Destiny

Už jsem se pomalu dostala k tomu, že když přátelé nevědí, co mi dát k narozeninám, dají mi prostě lístky na koncert a VIP meeting, spakují se se mnou a vyrazíme třeba právě do Prahy. Proti tomu nelze argumentovat, hlavně pokud jde o Epicu, o které jsem stále ochotna tvrdit, že jejich album je nejlepší ze symfonického metalu, které jsem za tenhle rok a možná i za ten minulý slyšela. Tyhle Nizozemce nakonec doplnily dvě předkapely, které byly jisté až čtrnáct dní před koncertem. První z nich, Xandriu, jsem už důvěrně znala z říjnového Out of the Dark, ale přece jen v tu dobu ještě musela Manuela spoléhat na staré písně, tak jsem se těšila na to, jak moc se ukáže s “Neverworld’s End” za zády; druhou, tou méně známou, byla německá kapela Voices of Destiny, sama se přiznám bez mučení, že tu jsem před koncertem “zkontrolovala” poslechem jednoho klipu a jinak jsem o ní nevěděla celkem nic. Občas je i lepší u podobných “speciálních” hostů nechávat možnost překvapení, protože často přijde zklamání.

Ale ještě předtím, než jsem si měla udělat názor na hudební stránku zmíněných kapel, měla jsem krátkou možnost posoudit samotné hlavní aktéry a bylo by špatné se o celém VIP setkání alespoň pár slovy nezmínit. Samozřejmě si všichni živě dokážeme představit náplň, z mého pohledu draze zaplacené tři čtvrtě hodiny, podepisování plakátů a já nevím čeho ještě, focení a občasné klábosení. Já osobně jsem sezdala, že jsem očekávala, že Simone Simons bude uvolněnější, Mark Jansen bude vyzařovat méně osobní aury, ale jinak jsem si je všechny správně dala dohromady s naprostou profesionalitou a ležérností. Obojí se prokázalo, když jsme se chtěli vyfotit s Markem a moje kámoška vrazila foťák omylem bubeníkovi Ariënovi van Weesenbeekovi. Ani se moc neošíval a nakonec máme fotky s oběma.

Po tomhle, řekněme, že pro mě trochu trapném začátku jsme se pak konečně všichni VIP šílenci dostali až přímo k pódiu ještě dřív, než se nahrnul dav zvenčí. Tahle pozice měla své výhody i nevýhody. Tedy hlavně ty výhody. Vždycky jsem si pamatovala, že KC Vltavská je ztělesněním pekla na zemi a ventilace pořadatelům máloco říká, ale kupodivu se zde v tento den dalo dýchat, i když si myslím, že hala byla celkem plná. A tak nezbývalo nic jiného, než si půl hodiny počkat na první kapelu.

Tou byli Voices of Destiny. Ohledně předkapel, které moc neznám, jsem vždy více skeptik než optimista, ostatně mám ještě živě v paměti nejmenovanou šíleně ozvučenou kapelu, kterou jsem na tomhle místě před dvěma roky viděla společně s Tarjou. Naštěstí Němci překvapili. Jejich zpěvačka hned první písní bravurně dokázala, že sice nejsou trhákem večera, ale že se s nimi musí právoplatně počítat a že si rozhodně dalšími divami večera nezadá. Stejně tak důvtipný byl výběr hosta, který má ve své hudbě taktéž obsažen mužský vokál, jehož řev se staví do jakéhosi kontrastu. A pokud se snad našly nějaké menší problémy, u mě se i tak žádný pocit barového drnkání se nedostavil, a i když jsem jejich písně neznala, tedy kromě “My Separation”, chtěla jsem tak nějak podvědomě, aby ještě hráli déle. Myslím si, že jsem nebyla jediná a jaké je lepší měřítko než spokojenost metalového obecenstva?

Setlist Xandria:
01. Valentine
02. Blood (on My Hands)
03. Euphoria
04. Cursed
05. Forevermore
06. Elysion
07. Ravenheart
08. India

Do Xandrie se po zdravotních komplikacích vrátil Nils Middelhauve. Na jednu stranu dobře, na druhou stranu škoda, bylo by docela zajímavé slyšet, jak by jim to šlapalo s Fabiem ze Serenity. Ne, že bych byla nějak nepřejícná, ale takové výměny vždy ukážou slabiny. Jak už jsem zmínila, Xandriu jsem viděla už dříve. V té době ještě nebylo na světě nové album, a tak Manuela měla na výběr hlavně ze starých písní, a co si budeme povídat, ať ty písně jakkoliv upravili, pro mě to znělo, jako když náleží někomu jinému. Ne, to není povzdech fanouška, to je fakt, že Manuela je hlasově někde jinde než Lisa Middelhauve. A právě z tohoto faktu vzniklo to vzlykání, že tahle skupina náhle zní jako Nightwish. Ne, tento den Manuela dokázala, že je originál a že není spravedlivé ji odsuzovat. Její výkon byl totiž nejčistší a nejstálejší ze tří kvalitních dam. Ona získala jistotu a myslím si, že pak už není potřeba o Xandrii jako celku pochybovat. Není, protože zbytek kapely je dobře sehraný tým už dlouho a protože tenhle večer se skupina zase představila v plné síle a pořádně vyhecovala fanoušky svou sehraností.

Epica to měla vymyšlené dobře, jen co je pravda. Lidé většinou začnou šílet před hlavním “trhákem” večera, ale teď se mi to zdálo ještě více promyšlené. Oni totiž měli nahrávku “Karma” vepředu prodlouženou o samotné bubnování a to fanoušky a lidi, kteří měli desku “naposlouchanou” snad i zezadu dopředu, dohánělo k šílenství. Mě taktéž, modlila jsem se za moment, kdy to intro začne a přemýšlela jsem, zda nemá Mark něco společného víc s psychologií než s fyzikou, ale třeba jsem podezřívala špatnou osobu [Mark Jansen je vystudovaný psycholog, který se zajímá o kvantovou fyziku, okolo níž se točily koncepty některých předchozích alb kapely – pozn. redakce]. Po “Karma” nemohlo přijít nic jiného než “Monopoly on Truth”, kdyby se tak nestalo, považovala bych Epicu za neestetické blázny. A zde přišly momenty, které mě při poslechu mírně znejistily. V téhle písni jsem se jako pokaždé soustředila více méně na vokály a teď jsem k tomu měla větší důvod než kdy jindy. Simone Simons se mi ze začátku, a to už na tom meetingu, nezdála ve své kůži. A nechci být rýpal, samozřejmě, že umí velmi dobře zpívat, ale při některých úletech, a to třeba i v úplném začátku večera, jsem si říkala, co že se to děje. Tak jsem si prostě jen přemýšlela, jestli to byl momentální problém, nebo se jí to ulítává vzhledem k výškám, ke kterým ten hlas táhne na každém koncertě. Ať je to jakkoliv, ano, je to božská diva, ale když to “netrefí” stejně tak “božsky” reagují vaše uši a jejich zakončení v mozku. Často jde o tenký led.

Setlist Epica:
01. Karma (Intro)
02. Monopoly on Truth
03. Sensorium
04. Internal Warfare
05. Serenade of Self-Destruction
06. Sancta Terra
07. Delirium
08. Blank Infinity
09. The Obsessive Devotion
10. Storm the Sorrow
11. The Phantom Agony
– – – – –
12. Cry for the Moon
13. Unleashed
14. Consign to Oblivion

Co se týče Marka Jansena, už nepochybuji, proč po něm fanynky blázní, ale stejně tak by bylo drzé pochybovat o jeho vokálech a o tom, že s kytarou už pracuje tak dobře, jako kdyby byla přirostlá k jeho tělu. Až teď jsem si uvědomila, jak moc je důležitý. Simone je skvělá zpěvačka, ale stále je to jen ženská, co ještě navíc podle mě nikdy nezněla úplně metalově. I když je to věc názoru, Mark jasně dokazuje, že tohle jin a jang funguje na koncertě stejně dobře jako na CD. Nehledě na to, že zde se ještě o 100 % víc umocní kytary, které by nakonec rozhýbaly i dřevo. Po “Monopoly on Truth” jsem zjistila, že už Marka mluvit normálně neuslyším. No, možná je to nakonec výhodné jak pro něj, tak i pro posluchače.

Dalším pro mě trochu překvapivým faktem bylo, jak rychle se Rob van der Loo aklimatizoval v kapele, nejen po té stránce fanouškovské, protože žádné truchlení a kvílení, že tohle a tamhleto se na koncertě nekonalo, nebo se to ke mně ze zadních řad nedostalo, ale i po stránce hudební. Možná, že bylo dokonce špatně, že se zaběhl až moc dobře. Neměla jsem vůbec tendence po něm pokukovat a sledovat jeho počínání. Prostě tam byl a předváděl více než dobré výkony, stejně tak jako Mark nebo Isaac Delahaye; když přitom všichni tři stihli udělat nějakou parádičku pro publikum, a jakože jich bylo požehnaně, tak to bylo víc než příjemné.

Při “Delirium” se naplnou ukázalo to, že Simone by ani pro některé představitele mužského pohlaví nemusela zpívat, přece jen jako pečlivě nasvícenou bohyni a s vlasy vlajícími pod nátlakem velkých větráků, tak si jí všichni představujeme, ne? Ale do ní jsem už “šťouchat” nechtěla, aby to neznělo jako nesnášenlivost nebo, nedejbože, závist. Moje zraky se totiž v tuhle chvíli upíraly za ní. Nejprve na Marka, který vzal do ruky akustickou krásku a chvilku později ještě výše na Coena Janssena. Ty “stupínky” byly v KC Vltavská tak pěkně vyřešeny, že bylo vidět krásně na všechny členy. Coenova hra byla v téhle písni samozřejmě patrná a já si uvědomovala, jak moc ten song znám a že se to piáno ani miniaturním způsobem neliší od verze na CD. To, že “Delirium” bylo schválně umístěno až za polovinu, protože pomalé písničky se většinou dávají jako zvolnění doprostřed, jsem pochopila až potom.

Když se perfekně vymyšlený setlist začal blížit ke svému konci, jen tak náhodou jsem mrkla na hodinky a pak mi došlo, že žádné přetahovaní času se konat nebude. Celá show měla skončit v půl dvanácté a při “Storm of Sorrow” a “The Phantom Agony” jsme se nedosáhli ani k jedenácté. Tak si zakalkulovali i přídavek. Pomyslela jsem, co by se stalo, kdyby nebyl vyžádán, ale o tom snad nepochyboval ani největší skeptik, hned co celá skupina zmizela z pódia a naschvál snad nepřidala ani pořádné rozloučení, ozval se šílený řev. Pět, deset minut. Nakonec jsem zjistila, že nás prostě nechali smažit a to déle a více bez kompromisu než většina kapel. Těžko jim to zákulisní focení na facebook neodpustit, vždyť přidaných písní bylo dost. Marně marně bych si vzpomínala, které to byly (no, jsou dole v setlistu) a přiznám se, že v tuhle chvíli mi mlátění hlavou nedovolilo se soutředit, tak snad zase jen jmenovat pomalou “Cry for the Moon“, po které přišly další, vím, že rychlejší, písně, a byl konec večera.

Ráda bych napsala něco víc, než že to byly kvalitní výkony a hlavně výkony, které byly schopné donutit k odvázání, ale nic lepšího by mě stejně nenapadlo. Epica měla před sebou dvě kvalitní kapely, které vás dokázaly připravit a vyburcovat. Ona samotná měla show hudebně kvalitní a promyšlenou do detailů, ale přitom zůstala jaksi spontánní. Klidně bych si to zase zopakovala.


Epica – Requiem for the Indifferent

Epica - Requiem for the Indifferent
Země: Nizozemsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 9.3.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Karma
02. Monopoly on Truth
03. Storm the Sorrow
04. Delirium
05. Internal Warfare
06. Requiem for the Indifferent
07. Anima
08. Guilty Demeanor
09. Deep Water Horizon
10. Stay the Course
11. Deter the Tyrant
12. Avalanche
13. Serenade of Self-Destruction

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 7/10
Madeleine Ailyn – 9/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Můj vztah k Epice trvá už docela dlouho a za ty roky si prošel jak nepochopením, tak nekritickou adorací, a nakonec zakotvil ve vodách střízlivého respektu a obdivu. Proč taky ne, když drtivá většina dosavadní tvorby patří k tomu absolutně nejlepšímu, co v rámci kvalitativně skomírajícího žánru symfonického metalu v posledních letech vzniklo a vzniká. Alba “The Divine Conspiracy” a “Design Your Universe” pak platí za pomyslný monument a právě jejich jména skloňují ti, kteří považují Epicu za novodobé vládce žánru. Když však taková kapela vydává nové album, provází jej nejen nadšená očekávání oddaných fans, ale zákonitě také obavy, zdali se umělcům podaří udržet nebo dokonce překonat nastavenou laťku. A přesně taková očekávání a otázky budí i novinka jménem “Requiem for the Indifferent”

Abych pravdu řekl, snad jsem si ani nepřipouštěl, že by mě “Requiem for the Indifferent” mohlo zklamat, tak moc mě Epica v posledních letech ujistila o svých kvalitách. Prvnímu protočení novinky tak následovalo lehké nadšení. Sice mi úplně nedocházelo, co jsem to právě doposlouchal, ale na každý pád se mi to líbilo. Jenže jak počet poslechů narůstal, nadšení vystřídala střízlivost a na její místo se nakonec drze vecpala rozpačitost, která nakonec přešla ve stejné lehké nepochopení, jako po prvním poslechu. A přitom kdybyste mi dali vybrat mezi prostým zhodnocením dobré/špatné, bez rozpaků zvolím lichotivější možnost. Kde je tedy zakopaný pes? Čím to, že nelze jednoznačně říci, pod co se to banda Nizozemců a Belgičanů vlastně podepsala? Pitva právě začíná…

První, co posluchače praští (nebo spíš nepraští) do uší, je celková umírněná atmosféra celého alba, přičemž jedním z hlavních strůjců toho to dojmu je zvuk. Znát je to hlavně na kytarách, o něco méně pak na bicích – je to takové neostré, chybí tomu průbojnost. Pusťte si libovolnou skladbu z “The Phantom Agony” a hned bude vědět, o čem mluvím. Jenže jen sotva to lze považovat za chybu, když se to v kontextu charakteru samotné hudby jeví jako zřejmý záměr. Album totiž postrádá zřejmé hity. Nechápejte to špatně, necelá hodina a čtvrt stopáže je plná výborných momentů i delších pasáží, akorát žádnou ze skladeb nepovažuji za čistou bombu, která jede na plné obrátky od začátku do konce a nenechá posluchače vydechnout – takové to “in your face” se prostě nekoná. Bylo by ovšem hloupé tvrdit, že to album nějakým způsobem degraduje do pozice druhořadého materiálu, to rozhodně ne. Ono totiž boduje trochu někde jinde. Jeho tracklist totiž není jen sbírka písniček, ale spíše programem koncertu nějakého klasického díla. “Requiem for the Indifferent” se vyznačuje mimořádnou pospolitostí, plyne jako celek a kvalita je k nalezení napříč celým albem, byť v ne tak sugestivní formě, jak byste možná čekali. Z tohoto úhlu pohledu je album mnohem blíže kompozicím mistrů klasické hudby, pochopitelně však s notnou dávkou nadsázky.

Jak to ale zní, to je, oč tu běží. Kapela bohudík nesází na klasické schéma sloka-refrén-sloka, ale v rámci jednotlivých skladeb je opět znát příklon k rozmáchlejším a nápaditějším tvůrčím postupům, které mají za výsledek mimo jiné skutečnost, že skladby žijí. Na tomto formátu pak posluchačovo ucho oblaží množství líbivých, ale přitom inteligentních, vkusných a nepodbízivých melodií, odprezentovaných tolik obdivovanou rusovlasou krasavicí. Výsledkem je nahrávka, která sice nebrousí hrany a nehoní se za extrémy, ale namísto toho působí klidným, uvědomělým a dospělým dojmem. Koneckonců, muzikanti už nejsou žádní nevybouření mladíci a jejich nové dítko podle toho vypadá.

Když už jsem tu ale zmínil Simone, krátce bych rozebral její výkon za mikrofonem. Rozhodně nehodlám zpochybňovat její nesporné pěvecké kvality, neboť i zde předvádí, že má všeobecná adorace její osoby základ vedle fešné tvářičky také v mimořádném nadání. Občas jsem se však přistihl, že mi její zpěv přijde trochu nepříjemný. Nejsem stran zpěvu jakkoli vzdělaný, ale troufám si tvrdit, že je to stinná strana jinak vrcholně chvályhodného využívání co nejrozličnějších hlasových poloh. Ta klasická je totiž zastoupena jen zřídka, takže elektrizující čistota, jaké jsme byli svědky na “The Phantom Agony”, zde trochu chybí. Záhadou ale zůstává, proč jsem si na hlasově pestrém “Design Your Universe” ničeho takového nevšiml. To už ale musí posoudit každý, takže pokročíme dále.

Instrumentální stránka alba, to je můj šálek čaje. Neříkám, že je to extáze od začátku do konce, občas se najde i pasáž, která mi po chuti moc není, ale když se duo JansenDelahay utrhne ze řetězu, je to vážně zážitek, který dává zapomenout i na ty ne až tak slavné momenty. Perfektní sóla nebo kytarové vyhrávky, které by se neztratily ani v díle některého z klasicistních velikánů budiž příkladem. Mám-li zmínit nějaké konkrétní skladby, namátkou mě napadá třeba titulní “Requiem for the Indifferent” nebo závěrečná “Serenade of Self-Destruction” (shodou okolností dvě nejdelší a také nejepičtější kompozice), ale je toho mnohem víc. Markovi Jansenovi skládám velkou poklonu, neboť si na jednu stranu uchovává svůj rukopis, na stranu druhou jej ale posunuje pořád dále. Výsledkem jsou skutečné lahůdky. Také proto Epica na svém pátém albu nepůsobí jako parodie sebe sama a její projev se i při zachování úcty ke starším album stále mění. Vzpomínám si, jak jsem v recenzi posledního alba Nightwish strhal jeho instrumentální stránku, a Epica je přesný opak – zcela podle mého gusta. Takhle to vypadá, když není hlavní mozek kapely megalomanský klávesák, ale řádově střízlivější kytarista. Vážně bych ocenil, kdyby si Tuomas vzal z Marka příklad, pokud se mu tedy ještě kdy zachce nahrát symphonic metalové album…

Recenze je u konce a zůstává otázka, kterou jsem naznačil už na samém začátku – podařilo se “Requiem for the Indifferent” překonat své předchůdce? Abych pravdu řekl, nevím. Pořád se ve mně perou dojmy a já je neumím zcela jednoznačně rozsoudit. Bezesporu jde o dobrý materiál, který vysoko nad průměr vytahují jeho perfektní dílčí prvky, dospělý naturel, klasické postupy a originalita jak vzhledem k ostatním kapelám žánru, tak vzhledem k vlastní tvorbě. Na druhou stranu se místy nemohu zbavit dojmu jisté nedotaženosti, jako by tomu k triumfu nějaká drobnost chyběla. Když nad tím ale přemýšlím, “The Phantom Agony”, “Design Your Universe” a “Requiem for the Indifferent” vlastně přímo srovnávat nejde. Navzájem se tolik liší, že by to nebylo fér. Abych to ale nějak rozseknul, “Requiem for the Indifferent” mě z téhle trojice baví asi nejméně. Sice je to jenom o chlup, ale je to tak. Nic to však nemění na tom, že je to velice dobrá deska, která se dnes sklání jen před svými zcela brilantními příbuznými. Je však dost dobře možné, že za nějaký ten čas dostoupí výšin “The Phantom Agony” a “Design Your Universe”. Jedině čas tedy dovede říci, jak moc dobrá vlastně je…

Epica


Další názory:

Ale jo, není to zlé. Sice je pravda, že mi Epica vždy přišla jako malinko přeceněnovaná skupina, přesto v současnosti bezesporu patří k tomu lepšímu ve svém stylu (ne, neprotiřečím si – je to dáno tím, že co do kvality zas až tak velkou konkurenci nemají), což do puntíku potvrzuje i novinka “Requiem for the Indifferent”. S nějakými obsáhlejšími rečičkami tentokrát zdržovat nebudu, neboť si myslím, že samotná recenze mého kolegy je dostatečně vyčerpávající, takže jen zmíním, že podle mého názoru je první polovina desky znatelně lepší a nacházejí se v ní všechny tři nejzajímavější skladby – jmenovitě jde o “Storm the Sorrow”, “Internal Warfare” a titulní “Requiem for the Indifferent”. Osobně bych se klasicky obešel bez pomalých balad (například “Delirium” onu zmiňovanou, jinak dobrou první půli nahrávky znatelně brzdí), ale žánroví fanoušci to tak asi mají rádi, takže remcání jednoho člověka, který “Requiem for the Indifferent” stejně poslouchal jen kvůli ohodnocení, je vlastně bezpředmětné. Pokud bych však měl mluvit o albu jako celku, nemám s ním žádný problém a poslouchá se příjemně.
H.

Vážně jsem si myslela, že už mě Epica nemůže překvapit. Po tak dobrém albu, jakým rozhodně “Design Your Universe” je, by snad bylo hřích očekávat něco stejně slušného, ne-li slušnějšího. Ovšem jen Bůh ví, jaké ztřeštěné prognózy se můžou rodit v hlavách těchto Nizozemců. A tak není divu, že “Requiem for the Indifferent” má kvality minulého alba a jde ještě dál. Hra s vokály, kterou rozehráli, se podobá stejné propracovanosti, na jakou jsme zvyklí třeba u Nightwish. Jenže na rozdíl od nich, Epica nesklouzavá do jiných stylů. Mám takový pocit, že ten jejich metal je rok od roku tvrdší a propracovanější. Což je z mého pohledu dobře. Stále jsou tu prvky, které mi připomínají starší skladby, jako byly například “Quietus” nebo “The Last Crusade”. Jenže jako by místo toho, aby se Epica stávala líbivější, posluchačsky roztomilejší, jako to teď ostatně dělají snad všechny symfonické kapely, přichází s dramatem. Na albu není vyloženě slabá skladba, která by tvořila třeba jen hloupou vycpávku. A nikdy si neřeknete: to už jsem slyšela někde jinde. Z těch nejzajímavějších nutno zmínit třeba tu nešťastnou a problematickou “Serenade of Self-Sestruction” nebo pomalejší “Deep Water Horizon”. A nemusím ani připomínat, že u Simone Simons už taky delší dobu očekávám, že už se dostane na hranice svých hlasových možností, a ono se to stále neděje, nehledě na to, že se pouští do stále zajímavějších akcí. Nakonec ještě zmíním silné texty. A teď už by to opravdu vypadalo, že musím dát desítku, ale bojím se, že jestli jejich další album bude ještě lepší, tak už se nebudu moct posunovat po škále. Takže dneska o bod méně.
Madeleine Ailyn


Metalfest Open Air 2011 (neděle)

Metalfest Open Air 2011
Datum: 5.6.2011
Místo: Plzeň, amfiteátr Lochotín
Účinkující (obsažení v reportu): Alcest, Arch Enemy, Epica, Misery Index, Power 5, Primordial, Sabaton, Smashed Face, While Heaven Wept

H.: Poslední den Metalfestu jsem si opět přivstal a hned ráno se podíval power metalovou stálici Power 5. Skupina vypadala, že v čase 10:20 opravdu žádnou velkou odezvu nečeká, a přijela si do Plzně spíše s úsměvem zahrát pro několik málo ranních ptáčat. Ačkoliv jejich tvorbu v oblibě opravdu nemám, byl to i přes brzkou hodinu z jejich strany sympatický výstup.

H.: I druzí Smashed Face z Brna, poslední zástupci domácí scény na festivalu, hráli pěkně. Ačkoliv deathcore, či co že to vlastně hrají, taktéž není nic, co by starého pardála H. rajcovalo, na koncertech to baví, což je i případ Smashed Face. Kapele navíc hrál do karet fakt, že ten jejich klepec zněl mezi těmi všemi měkčími metalovými odnožemi ještě brutálněji. Zvláště vokál, jenž chvílemi zajížděl až do hájemství grindu, byl vážně super. Závěr jejich setu se pak nesl ve znamení předělávky “Unanswered” od Suicide Silence. Rozjezd posledního dne tedy velice dobrý.

H.: Chorvaty Rising Dream jsem si dovolil vynechat, ale následující duo Alcest a While Heaven Wept jsem si již ujít nenechal. První nastoupili Francouzi, jejichž velice specifickou a intimní hudbu jsem si nikdy dost dobře nedokázal představit na koncertě, natožpak na open air festivalu těsně po obědě. Suma sumárum jsem očekával, že jejich set bude díky všem okolnostem, zejména kvůli té brzké hodině, prostě a jednoduše zabitý. Byl. Co nezničilo světlo a ostré slunce, dodělalo naprosto brutální a nesnesitelné vedro. V kombinaci s tím, co Alcest produkují za muziku, to působilo jako strašná uspávačka, takže i přes fakt, že Alcest byli jedni z těch, na které jsem se před začátkem těšil nejvíce, mě to nudilo a nebyl jsem schopen jejich koncert dodívat. Oproti tomu While Heaven Wept obdobná situace zas až tak nepotopila, takže ta tři čtvrtě hodinka progresivnějšího power/doomu byla v podání této civilně působící americké šestice vcelku příjemná.

H.: Misery Index do lidí nasypali svůj brutální death/grind bez jakýchkoliv servítek, což nejenže bavilo, ale v porovnání s předchozími dvěma pomalíky to navíc na člověka působilo doslova jako živá voda. Nechyběl ani lehce úsměvný moment, pramenící z toho, že české publikum evidentně stále ještě nerozumí anglicky mluvícím skupinám. Ne, že by Misery Index byli jediným případem, ale zrovna u nich to bylo tak patrné, že se i samotní hudebníci smáli, až se za břicho popadali. Když se totiž publika dotázali, kolik je přítomno oldschool fanoušků kapely, všichni diváci ihned vymrštili ruce nahoru a nadšeně křičeli; když hned vzápětí následovala otázka, kolik lidí o Misery Index nikdy předtím neslyšeli, řvali nadšeně ti samí…

H.: Po konci Misery Index se konečně zatáhla obloha, což následujícím Primordial poskytlo příležitost začít rozdávat publiku část své irské nevšednosti. Tahle pětice je po hudební stránce naprostý unikát a dokazuje to i živě. Samotná kapela stojí v pozadí a “pouze” hraje, díky čemuž se koncerty Primordial stávají one-man show zpěváka Alana Nemtheangy, který celé vystoupení na Metalfestu odzpíval na betonovém plácku, oddělujícím samotné pódium od publika, lil do sebe hlava nehlava Jacka Danielse (během hodinového setu zrušil téměř celou láhev), ale hlavně neuvěřitelně zpíval. Rozhodně jeden z nejosobitějších vokalistů současné scény. Navíc i sebeteatrálnější gesto vyznívá v jeho podání naprosto nenuceně a přirozeně, stejně tak jako i samotná hudba, byť se jedná o velice vypjatou záležitost. U těchto lidí si můžete být stoprocentně jistí, že to, co hrají a co předvádějí, myslí naprosto upřímně. Primordial i přes světlo strhli, uhranuli a předvedli naprosto skvostné vystoupení. Pro mě osobně to byl společně s Kataklysm, Accept a Saxon absolutní vrchol celého Metalfestu. Jen škoda té zrušené autogramiády, ale za tu nádheru na pódiu jsem ochoten jim to odpustit.

H.: Na následující Epicu jsem dorazil přibližně až v polovině, jelikož jsem si odskočil na podpisovku Primordial, jež byla, jak už bylo řečeno, nakonec zrušena. Ale zpátky k Holanďanům… i když mě Epica z alb moc nebaví a ani ty jejich koncerty, které jsem až doposud viděl, mě taky moc nebavily, tak tentokrát to bylo opravdu dobré. Jejich show měla švih, spád, výbornou odezvu od publika a samozřejmě v neposlední i zpěvačku Simone Simons, nad níž snad musí každý normální chlap slintat jako pes. Moc fajn vystoupení.

nK_!: Epica byla pěkná, ale přišla mi drobet utahaná. Jako bych na lavičce v amfiteátru seděl sto let a pomalu se měnil v prach. Jinak to nebylo špatné.

H.: Metalfest jde pomalu, ale jistě do finiše. Nastupuje předposlední formace festivalu, švédská melo-deathová veličina Arch Enemy, která přijela prezentovat čerstvou novinku “Khaos Legions”, z níž logicky zazněla nejedna ukázka (pokud mě paměť nešálí, padly kupříkladu “Under Black Flags We March” nebo “No Gods, No Masters”, ale hnát do ohně bych za to nedal, jelikož jsem sklerotik), ale bylo by bláhové se domnívat, že chyběly prověřené kousky jako “Nemesis”, “My Apocalypse” nebo “Dead Eyes See No Future” (a další, samozřejmě). Co se samotného výkonu týče, šlo o profesionální show, jaká je u Arch Enemy zvykem, se vším, co od téhle bandy můžete čekat – rychloprstými hmatníkovými souboji bratrů Amottových počínaje, pološílenou uřvanou ženštinou Angelou Gossow za mikrofonem konče. K tomu přidejte pořádný tah na bránu a jako výsledek dostanete kvalitní jízdu.

nK_!: Arch Enemy rozdrtili celý Metalfest na kousíčky a ještě si dovolili zašlapat je do země. Nabušená a maximálně energická show. Oproti tomu, jak mi znějí nové písničky z desky suše, jsem byl překvapen a musím říci, že naživo se jedná o fláky schopné konkurovat starším peckám. Mile potěšilo, že si Angela nechala donést odposlechy až těsně k divákům, čili mohla být celý set pěkně v těsném kontaktu s fanoušky. Palec nahoru, jedno z nejlepších vystoupení.

H.: Závěrečnou položkou programu se stali čím dál tím větší Švédové Sabaton. Nemůžu říct, že bych proti nim něco vyloženě měl, ale jejich neustále narůstající popularitu jednoduše nedokážu pochopit, když to není nic jiného než úplně jednoduchý, nikterak výjimečný power metal. A ještě méně chápu, jak můžou všichni ti lidi tak zběsile pařit na texty o válce. A taky mi nedochází… no, spousta věcí okolo téhle skupiny, tak to necháme být, protože by to asi bylo na delší povídání a nejsem si jistý, jestli to sem vůbec patří. Každopádně amfiteátr byl na jejich koncert našlapaný až po okraj, všichni zuřivě hrozili, tleskali a zpívali, ale mám-li mluvit sám za sebe, viděl jsem jenom normální power metalový koncert s pár ohníčky, rozhodně nic, z čeho by si člověk cvrnknul do trenýrek. Někdo holt prostě musí být ten zlý a v případě hodnocení Sabaton jsem to já. Potěšilo mne snad jedině zařazení skladby “The Final Solution”, která je asi jejich nejlepší písničkou, do setlistu. Ale zase – hlava mi nepobírala, že tam všichni ve vzduchu s takovou vervou máchali rukama na text o holocaustu. Asi jsem prostě divnej.

nK_!: H. má pravdu v tom, že lidé textům většinou nerozumí a jsou schopní se rozpařit na skladbu, která je velice teskná a smutná, i když je trochu rychlejší a k zábavě po hudební stránce přímo vyzývá. Sabaton mám velice rád a vím, o čem jejich texty jsou, čili jsem na “The Final Solution” smekl svou hučku a nechal se unášet nezažitými vzpomínkami na druhou velkou válku. Zase na druhou stranu, rychlejší písničky spíše oslavují válečné hrdiny, takže tam vidím důvod si je řádně užít. Namátkově třeba “Aces in Exile”, kterou zpěvák uvedl zajímavým vyprávěním. Zábavné vystoupení, vynikající setlist a vysmátý frontman. Co víc chtít?


Zhodnocení:

H.: Na závěr už jenom pár osobních postřehů. Průběh celé akce byl bez problémů, organizace taktéž. Jen ohledně dramaturgie bych pro příště uvítal o trochu větší žánrový rozptyl, neboť power/heavy/speed uskupení bylo na můj vkus možná až moc. Co mě ale opravdu rozčilovalo, to byla festivalová brožurka – pro další ročník bych pořadatelům doporučoval, aby ty texty dali napsat někomu, kdo to zvládne udělat bez obrovské spousty gramatických a i faktických (!) chyb, zvláště když je ta brožura placená. Aspoň že uvaděč na pódiu Metalfestu není takový matlal jako kolegové na sesterském festivalu Masters of Rock (to jsem zvědav, co to letos zase bude za perly:-)). Každopádně ještě jednu poznámku si na adresu organizátorů neodpustím – že před festivalem nejprve ohlásili a později bez udání důvodu zrušili hned dvě skupiny. Proč nemohli vystoupit Skyforger je i bez vysvětlení Pragokoncertu vcelku jasné (exkluzivita konkurenčních Obscure Promotion na Brutal Assault), ale proč nakonec nedorazili s obrovskou slávou ohlášení heavy metalisté Hell z Velké Británie, to by mě vážně zajímalo.

H.: Počasí bylo, jak jsem již několikrát v samotném reportu na okraj zmínil, opravdu brutální. Po celé tři dny panovala neskutečná výheň, která polevovala jen na pár hodin v noci. Jídlo v areálu mi tentokrát přišlo za přijatelnější ceny a dokonce i pivo oproti loňsku zlevnilo. Další věc ale je, že to pivo byl hnus zelenej, který se nedal pít. Z celkového hlediska však nelze druhý ročník Metalfestu hodnotit jinak než jako velice pěkně vydařenou akci.

nK_!: Osobně jsem čekal asi něco trochu jiného než totálně upocené tři dny dohromady s několika málo skutečně zajímavými kapelami (málokdy se chodím pozorně dívat na to, co neznám). Člověk si vážně celý víkend připadal jako v peci a absence stínu v amfiteátru odpoledne zamrzí, leč za to nikdo nemůže. Na druhou stranu chválím perfektní zvuk všech kapel, bezproblémovou organizaci a přičinlivé (ne moc horlivě) security služby. Jídlo a pití cenově tak nějak v normálu, ale naštvalo mě, když jsem se třetího dne večer rozhoupal a zašel si koupit hermelín z grilu a tento byl již vyprodaný. Klasika.

nK_!: Tímto se městu Plzni omlouvám za zničení jejího majetku při odchodu z areálu, ale na mou obhajobu: netušil jsem, že je ta lavička tak chatrná :-)

nK_!: A lidi, můžete mi říct, co vám přijde zajímavého a zábavného na vyřvávání “hovna” do tří do rána? Přijde mi to maximálně trapné a totálně rušící, protože někteří z nás se v noci chtějí aspoň trochu vyspat. Pochopím člověka, který je na festivalu poprvé a je mu šestnáct let… ale ostatní? Raději bez komentáře.


Masters of Rock 2010 (pátek)

Masters of Rock 2010
Datum: 16.7.2010
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Destruction, Epica, Manowar, Metalforce, Queensrÿche, Tublatanka, Visací zámek

Visací zámek předvedli dle svého zvyku hodně zábavnou show plnou dobrých hlášek a i přes opravdu zabijácké vedro byli odměněni hlasitou odezvou publika. A zaslouženě. Na pódium jim lítaly boty a rohlíky, kapela však palbu opětovala a házela rohlíky zpátky s tím, jestli by prý nebyl i párek. Dobré to bylo, škoda, že jsem to musel v půlce zabalit, abych mohl jít na autogramiádu Destruction.

Českou klasiku střídá německý heavy metal Metalforce. Povím vám, tahle skupina je Manowar2 za mlada. Takřka identická image, stejné pózy, podobná hudba, akorát všechno v o něco menší míře. Ono taky dohnat Manowar v těch jejich kecech nezvládne asi nikdo (smích). Vydržet se to dalo, ale nic extra to nebylo.

Na Nizozemce Delain jsem se vcelku těšil, kvůli zranění bubeníka však své vystoupení museli zrušit. Aby se srovnal čas v programu, hrály předchozí tři kapely (kromě Metalforce a Visacího zámku ještě Citron, jež jsem neviděl) delší sety. S další kapelou tedy zůstáváme taktéž v Německu, akorát ryzí heavy metal střídá ryzí thrash metal. Destruction, to je prostě stará škola, která nakope prdel každému, vždycky a všude. Vesty tak pokovované, že by se za to nemuseli stydět ani vyhlášení železáři Nifelheim (viz fotka, pokud by ten vtip někdo nechápal), ale hlavně thrash jak prase a s koulema. Jak to později kdosi v areálu okomentoval: “Pánové přišli a zahráli metal, žádný sračky pro děti.” Lépe bych to neřekl. Destruction byl nářez. Staré hity jako “The Butcher Strikes Back”, “Metal Discharge” nebo “Bestial Invasion” prostě nemají chybu.

To, že taková zrůdnost jako Tublatanka, měla lepší čas než thrashová legenda Destruction, považuji za hodně blbý fór, ale bylo tomu tak. Takhle si já osobně představuji zlo (smích). Jak spustili “Skúsime to cez vesmír” nebo “Žeravé znamenie osudu”, myslel jsem, že vrhnu. Děs běs, viděl jsem to podruhé a už nikdy víc. Uff, to teda bylo něco.

Epica měla hodně zajímavě řešenou plachtu (resp. plachty) – to bylo první, co mě zaujalo. Nepřišel jsem však na ně očumovat plachty, nýbrž zpěvačku (smích). To fakt není možné, jak je ta baba pěkná. Jenže prvních pár písniček její mikrofon jaksi odmítal fungovat, tudíž ji nebylo vůbec slyšet. Naštěstí se technické problémy brzy vyřešily, a člověk si tak mohl užívat velice pěkné vystoupení.

Z desek mě hudba Queensrÿche nikdy moc nezaujala, takže jsem šel na koncert s tím, že se podívám na kousek, nebude mě to bavit a půjdu pryč. Realita však byla jiná. Zíral jsem na to s otevřenou hubou a nevěřil. Opravdu skvělé a výborné. Úžasná atmosféra, takřka křišťálový zvuk, bezchybné osvětlení, ze studia pro mě nezajímavá hudba se z pódia rázem změnila na něco úchvatného a ten zpěv… prostě super. Tak tady jsem si na tu prdel fakt sednul.

Poté už nastupují samozvaní králové metalu. Osobně jim ty jejich trapné kecy a pozérství nežeru, ale hudbu mají dobrou, o tom není pochyb. Fošny jako “Kings of Metal” nebo “Louder Than Hell” jsou jednoduše heavy metalové bomby. Kdysi jsem na nich vyrůstal a svého času byli společně s Iron Maiden mou nejoblíbenější kapelou, navíc živě jsem je nikdy předtím neviděl, takže jsem se těšil. A to hodně. Jenže, řeknu vám, byl to jeden velký průser. Předně mi vadil opravdu ohromný nával lidí. Já nejsem z cukru, když se o mě někdo otře, tak se nerozsypu, ale co je moc, to je moc. Tam se nedalo hnout, a to jsem zdaleka nebyl vepředu. To bych třeba ještě přežil, přece jenom to byl headliner, tak jej chtělo vidět nejvíc lidí. Co mě však dorazilo, byl absolutně zprasený a neposlouchatelný zvuk. Kytara nebo basa? Neznáme, nevedeme. Byl slyšet jen zpěv Erica Adamse a bicí. Nebo lépe řečeno ne bicí, ale jenom kopáky. A ty byly nahulené tak nahlas, že se to prostě nedalo. Oukej, možná chtěli dostát těm kecům o nejhlasitější skupině světa, ale poslouchat to prostě nešlo. Při každém úderu do kopáku jsem cítil v hlavě, jak se mi otřásají ušní bubínky, až jsem myslel, že mi ta hlava praskne. Jak říkám, nejsem citlivka, ale ohluchnout na koncertě fakt nehodlám. Po dvou skladbách jsem se otočil, odešel a i v kempu nebylo slyšet nic jiného než kopák a zpěv. Co právě hrají, jsem poznával jen podle textu. A co jsem pak později slyšel, že DeMaio zase onanoval deset minut se svojí basovkou a podobné chuťovky… ještě že jsem to neviděl. A to ani nemluvím o tom, co údajně předvedli na autogramiádě (zákaz focení) a tiskovce (žádné otázky). Příště radši pozvat deset kapel, které něco předvedou a dají se poslouchat, než jeden Manowar. Ten ohňostroj na konci si vážně nezasloužili. Pro mě největší zklamání, největší průser a nejhorší koncert letošního Masters of Rock. Nikdy víc. Manowar od teď už jen z CDčka!