 |
| Země: Itálie Žánr: black metal Datum vydání: březen 2013 Label: Behemoth Productions Tracklist: Hodnocení: 7/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Esequiem je relativně mladá tříčlenná kapela z italské Verony, která vznikla v roce 2010, o rok později vydala svůj první bezejmenný demosnímek a v letošním roce přichází se svým dlouhohrajícím debutem “Contempt”… i když, “dlouhohrajícím” možná v uvozovkách, protože se sotva přehoupne přes hranici 25 minut, ale k tomu se ještě dostaneme později. Možná i to “mladá” nemusí být až tak žhavé, jelikož někteří členové, konkrétně hlavně bubeník Goatlord, dle svého portfolia účast v nějakých těch italských podzemních smečkách mají.
Prozatím nezodpovězenou otázkou ovšem zůstává, cože to ti Esequiem vlastně hrají za styl. Nicméně… podívejte se na název kapely, její logo, obal desky, její fotku, která je níže… ano, každému, kdo se v metalu pohybuje déle než pět dní, musí být jasné, že na “Contempt” nenajdete nic jiného než black metal. Je ovšem toto tušení správné? Ano, naprosto do posledního puntíku…
Esequiem nejsou vůbec nic výjimečného, ve své podstatě se jedná jen o další black metal, jakých po podzemní scéně celé Evropy i Ameriky běhají stovky, ne-li spíš tisíce. Italská trojice se zhlédla v black metalu toho nejzákladnějšího ražení a přesně v tomhle duchu na “Contempt” jede a ze své cesty neuhne ani o píď. Nebudeme si nic nalhávat – pro ty z vás, kteří nejste vyloženě fandové žánru, tohle bude asi úplně zbytečná deska, kterou slyšet rozhodně nemusíte, protože na světě existuje spousta a spousta alb, která vás o kvalitách stylu přesvědčí mnohem lepším způsobem.
Pokud ovšem fandy žánru jste… tak se vlastně také svět nezboří, když “Contempt” neuslyšíte, protože u Esequiem nenajdete nic jiného než jen další variaci na to, což jste na 100 % někde slyšeli a ne jednou. Avšak na druhou stranu, pokud si počin seženete, zklamáni rozhodně nebudete, protože i přes to všechno, co až doposud zaznělo (a co nemuselo vyznít a nejspíš ani nevyznělo příliš lichotivě), totiž Esequiem nahráli opravdu solidní debut. Sice je to muzika, kterou jim nesežere nikdo jiný než příznivci black metalu, nicméně si dovolím tvrdit, že to vlastně ani nemusí být mínus a že na nikoho jiného snad Esequiem ani mířit nemohli, protože představa, že si takovouhle muziku vyloženě užije třeba fanoušek melodického power metalu, je opravdu hodně naivní a legrační.
Co vás tedy na “Contempt” čeká a nemine? Úvodní “The Gates to Spiritual Death” začne mluveným intrem s náboženským nádechem. Klasika, nic nového pod zčernalým sluncem, to už tu bylo mnohokrát. Když pak po minutě a pár drobných spustí samotní Esequiem, dá se na jejich produkci ona formulka, že nejde o nic nového pod sluncem, s naprostým klidem vztáhnout také. Rychlé tempo, jemuž kadence bicích úderů odpovídá naprosto zodpovědně, mrazivé riffy, krákoravý vokál. Avšak jak je známo, i s tímhle se dá pořád udělat dobrá muzika, což se – a asi by to už konečně mělo zaznít na plnou hubu – Esequiem určitě povedlo. “Contempt” totiž rozhodně není zlá nahrávka… tedy, není zlá co do formy, protože co do obsahu je to samozřejmě zlo až za roh, ale to už k podobným záležitostem tak nějak patří. Jinak si ale nemůžu pomoct, mě ta deska prostě baví.
Kromě klepacích pasáží kapela sem tam trochu zvolní, a ačkoliv ani tohle není rozhodně žádné terno co do originality, rozhodně to nahrávce prospívá, jedná se o nejsnáze zapamatovatelné pasáže a v neposlední řadě mnohdy i vrcholy “Contempt”. Mimoto se právě v těch volnějších a melodičtějších momentech konečně pořádně dostane ke slovu i baskytara, která zde dokáže zabublat velmi příjemně. Dejme dva příklady za všechny. V tomto ohledu určitě vyniká “The Wreckage of Flesh”, jež patří mezi nejrozmanitější kusy alba… možná vlastně jediný opravdu rozmanitější. Chytlavý úvod se zanedlouho zvrhne do klepačky, z níž Esequiem přejdou k možná nejpomalejší pasáži “Contempt”. Ta ovšem příjemně graduje, aby se krátce po druhé minutě songu překlenula do opravdu výborného kousku s výraznou melodikou; následuje opět klepačka a konec. Druhým příklade budiž “Poisoned Flesh”, která se po minutě a půl black metalové inferna zlomí v další pomalou a silně atmosférickou pasáž. Nutno ovšem dodat, že něco podobného se nachází ve všech sedmi skladbách bez výjimky, což je super.
K tomu, že se nakonec z “Contempt” vyklubala hodně překvapivě zábavná záležitost, jistě přispívá i délka alba, která – jak již zaznělo hned zkraje recenze – dosahuje nějakých 25 minut a pár vteřin navíc. Ona je ta muzika Esequiem vlastně hodně jednoduchá, takže je to vážně tak akorát a tu necelou půl hodinku s tím Italové utáhnou v pohodě. S delší stopáží by se jim to povedlo asi hodně těžko, ale takhle se nedá nic namítat. Na závěr by se možná ještě slušelo zmínit sound “Comtempt”, který – což může být také trochu překvapující – není úplnou garáží, a přestože mu punc undergroundu rozhodně nechybí, nejedná se o nestravitelný zvuk à la vrzající dveře, rezavá konzerva nebo včelí bzučení.
Osobně jsem od “Contempt” nečekal vůbec nic, ale ve výsledku jsem dostal velice slušné album, které se poslouchá hodně příjemně (ačkoliv to u black metalu může znít trochu jako protimluv). Nelekněte se té přiložené fotky, na níž kapela vypadá docela k smíchu, protože samotná její produkce směšná rozhodně není. Zcela otevřeně přiznávám, že kdybych na stůl dostal takhle neoriginální power metal (například), tak bych tolik bodů určitě nevytáhnul, ale black metal je prostě ten “můj” styl, takže to na tu pěknou sedmičku pro Esequiem vidím naprosto bez problémů.