Archiv štítku: Esoctrilihum

Esoctrilihum – The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods

Esoctrilihum - The Telluric Ashes of the O Vrth Immemorial Gods

Země: Francie
Žánr: avantgarde death metal
Datum vydání: 24.5.2019
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Kahlbas Mha
02. Kros Ö Vrth
03. Invisible Manifestation of Delirium God
04. Stone of Static Void
05. Thar-Voknargh
06. Listaël
07. Aborted Sun
08. Black Hole Entrance
09. Black Hole Exit
10. Inexorable Plague of Time
11. Torment of Death

Hrací doba: 75:09

Odkazy:
facebook

O francouzský projekt Esoctrilihum, za nímž stojí další metalový solitér Asthâghul, jsem se doposud nijak zásadně nezajímal. Jeho existence mi sice nebyla ukryta, ale nějak jsem až donedávna neměl důvod si jeho tvorbu pouštět. V případě debutu „Mystic Echo from a Funeral Dimension“ mě ohromně odrazuje už obálka, která se mi vůbec nelíbí, a myslím, že minimálně už jenom kvůli ní si tohle album nikdy v životě ani neposlechnu.

Obě loňské desky „Pandaemorthium (Forbidden Formulas to Awaken the Blind Sovereigns of Nothingness)“ (únor) a „Inhüma“ (říjen) už potenciál měly a byla na nich poznat snaha o vytvoření ambiciózního death metalu, který jde na rámec běžného pojetí svého žánru. Ve finále mě nicméně ani jedna z nich nezaujala natolik, abych se jí věnoval podrobněji než na hrstku letmých poslechů.

Pořádně zajímat mě Esoctrilihum začal teprve v letošním roce s vydáním čtvrté řadovky „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“. Určitě vás napadne dost logická otázka, v čem nastala ta změna, že mám nyní chuť poslouchat kapelu, kterou jsem měl ještě před pár měsíci dočista na salámu. Inu, může za to samotné album. Předně se „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ může pochlubit zasraně epickou obálkou, kterou jsem si okamžitě zařadil ke žhavým kandidátům na artwork roku. To dá prostě rozum, že nahrávku s takovým přebalem si člověk bude chtít poslechnout. Pro pořádek můžeme dodat, že se jedná o obraz „Humbaba the Terrible“ od Alana Browna (jeho instagram tady).

Není to ale jenom o obalu. I první ukázky z „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ mě hodně zaujaly. Dost na to, abych věděl, že tentokrát chci být u toho a výsledek slyšet. A musím říct, že prvotní dojmy byly z celé desky přesně tak silné, jak naznačovaly už dva dopředu vypuštěné songy. Bylo to naprosto impozantní. Pocitově Esoctrilihum tu svou snahu o avantgardní death (/ black) metal dotáhl úplně nejdál a naservíroval působivé dílo.

Základy „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ sice stále dlí v death metalu, ale na albu se ukrývá množství epických a strhujících momentů, které Esoctrilihum staví vysoko nad úroveň žánrového průměru (kvalitativního i stylového). Zpočátku se toho člověk jednoduše nemůže dost nasytit, protože ty nejlepší chvíle jsou fakt ohromně dobré. To prostě kurva chceš.

V záchvatu tohoto úvodního nadšení jsem si okamžitě objednal elpíčko, protože jsem byl přesvědčen, že tohle za to jednoduše stojí. Kdybych napsal recenzi v téhle době, jednalo by se o zuřivě nekritickou ódu. Což tak prozatím může vypadat i nyní, ale věřte tomu, že „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ bohužel má i svoje neduhy, které začaly vyplouvat na povrch s přibývajícím počtem poslechů. Tehdy se totiž ukázalo, že jakkoliv mohou být ambice grandiózní stejně jako gargantuovská obálka, skutečně velkolepou desku to neudělá.

Esoctrilihum

Netvrdím, že klady „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ rychle vyprchaly a zbylo zklamání. Deska jako celek je stále nadprůměrná a za slyšení stojí, na tom se nic nemění. Právě ty obrovské ambice jí nicméně trochu škodí. Nachází se tu celkem 75 minut hudby, což je příliš na to, aby je Esoctrilihum dokázal naplnit bezchybně a bez výhrad. Jinými slovy, nachází se tu i vata a bohužel jí není úplně málo. Ty skvělé momenty stále zůstávají skvělé (a to je možná ještě slabé slovo), ale mezi nimi se často jede v docela průměrném duchu, který sice neurazí, ale vesměs jen oddaluje příchod další velkolepé pasáže. Na ty má Asthâghul talent, to se zase musí nechat, ale celkově ještě je na čem pracovat.

Jako příklad mohu uvést skladbu „Aborted Sun“, která je vlastně tuctovým death metalem, dokud se v polovině neobjeví skvělé melodie. Naneštěstí se od nich zase rychle opustí a pokračuje se v obyčejném duchu. Ve spodnějších vrstvách se sice něco děje a pořád to má nádech nějakého atmosférična, z čehož lze nejspíš usuzovat, že si Asthâghul dobře uvědomuje, že i těmhle momentům se musí věnovat nějaká péče. Čistě deathmetalová stránka „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ přesto zaostává oproti těm sugestivním vrcholům.

Pokud byste se zeptali, jestli se jedná o zajímavou nahrávku, odpověď by byla dost jednoznačná – nepochybně ano. Nelze přeslechnout, že se v Esoctrilihum skrývá obrovský talent, přičemž právě „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ to dává najevo doposud nejpřesvědčivěji. Kdyby Asthâghul trochu zkrotil svou touhu po tak výpravném albu, udělal klidně poloviční stopáž a nahustil do ní ty nejpůsobivější nápady, jednalo by se o mimořádné dílo. Za současného stavu je ona skutečná kvalita trochu naředěná, což mi přijde jako škoda. Navzdory výtkám by však tahle deska za vaši pozornost měla stát.


Redakční eintopf – květen 2019

Misþyrming – Algleymi

H.:
1. Big|Brave – A Gaze Among Them
2. Suspiral – Chasm
3. Esoctrilihum – The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods

Metacyclosynchrotron:
1. Misþyrming – Algleymi
2. Ares Kingdom – By the Light of Their Destruction
3. Encoffination – We Proclaim Your Death O’ Lord

Cnuk:
1. Darkthrone – Old Star
2. Nocturnus AD – Paradox
3. Possessed – Revelations of Oblivion

Dantez:
1. Misþyrming – Algleymi
2. Flying Lotus – Flamagra
3. Full of Hell – Weeping Choir

H.

H.:

Určitě doporučím novou desku Big|Brave s názvem „A Gaze Among Them“. Osobně ji točím už nějakou chvíli a můžu vám říct, že je výborná. Pokud hledáte zvláštní zvuk, který je hutný a éterický zároveň, rozhodně byste tuhle parádu neměli minout.

Pozornosti bude hoden i druhý zářez španělských Suspiral, jejichž prvotina „Delve into the Mysteries of Transcendence“ se mi dost líbila. Novinka „Chasm“ zní na první poslech také slibně, ale ještě jsem ji neslyšel tolikrát, abych mohl pouštět na veřejnost nějaké zasvěcené soudy. Už teď si ale dovolím tvrdit, že za poslech to stojí.

Do třetice zmíním francouzský projekt Esoctrilihum, který sice nasadil podezřele vysokou kadenci (loni dvě řadovky a teď už další), ale první ukázka z „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ zní hodně zajímavě. Navíc se deska může pochlubit absolutně kulervoucím obalem, který si vyzdvihnutí zaslouží snad sám o sobě.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Způsob, jakým mě „Söngvar elds og óreiðu“ svého času sundalo, je nezapomenutelný a laťka, kterou by novinka „Algleymi“ měla překonat byla i z formálního hlediska nasazena sakra vysoko. Z hlediska čistě subjektivního, osobního možná až nepřekonatelně, avšak překvapivé vydání u Norma Evangelium Diaboli beru jako indikaci, že by se to mohlo povést.

Order from Chaos hráli výtečný oldschool metal s gulama až po zem a jejich nenapodobitelné desky „Stillbirth Machine“ a „An Ending in Fire“ považuji v mnoha ohledech za archetypální. Dva ze tří členů pak po zániku kapely založili Ares Kingdom, kteří mě z nějakého důvodu nikdy nechytli, ale když jsem zkusil ukázku z chystané novinky „By the Light of Their Destruction“, tak jsem měl okamžitě jasno, že ji potřebuju slyšet celou, protože z dosavadní tvorby kapely má k soundu Order from Chaos evidentně nejblíž.

Rád si také pořádně poslechnu čtvrtou desku amerických Encoffination„We Proclaim Your Death O’ Lord“, a budu doufat, že pánové využili pětiletou mezeru mezi alby k nastřádání dostatku silných, ohavných riffů, protože to předchozí šlo jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. Očekávat lze každopádně do pekel podladěný death/doom, co se táhne jako smrad nad bezďákem s gangrénou.

Cnuk

Cnuk:

Květen toho skrývá poměrně dost, takže sestavit trojici očekávaných desek bylo náročnější než jindy, ale nakonec jsem se uchýlil k pořádně staroškolským věcem. Hodně se těším na album „Old Star“ od kultovní formace Darkthrone. Tahle kapela mě ze všech těch norských black metalů zajímala vždy nejvíce a nic na tom nezměnily ani všechny ty žánrové odbočky. Vlastně právě i díky nim si jich vážím ještě více. Poslední „Arctic Thunder“ sice nebyla taková pecka jako „The Underground Resistance“, ale heavy metal v jejich podání má stále něco do sebe. Očekávání jsou veliká.

Další dvě placky jsou rovněž staromilské, avšak ve znamení návratů. Tím prvním, a podle mě slibnějším, je „Paradox“ od Nocturnus AD, což by měl být přímý následovník alba „The Key“, samozřejmě od Nocturnus. Kapela má sice nové jméno, ale ten zvuk, který leze z dostupných singlů, je nezaměnitelný. Počátečních pochybností mě ukázky příjemně zbavily, takže čekám zdařilou záležitost.

Misþyrming

Ještě větším a méně čekaným návratem, tedy tím studiovým, je „Revelations of Oblivion“ od deathmetalových průkopníků Possessed. Tady už jsem o něco zdrženlivější, přeci jenom, „Seven Churches“ zase vyloženě neuctívám jako mnozí jiní a druhá deska „Beyond the Gates“ mě už ani nebaví, ale nemohu se ubránit zvědavosti. Podobně jako v případě Nocturnus AD, z původní sestavy je tu pouze jeden člen, v případě Possessed však uveřejněné skladby nezní tak přesvědčivě, ale počkejme si na celou desku. Spíše to bude buď a nebo.

Dantez

Dantez:

Uvažoval jsem, zda do májového eintopfu zařazovat novou desku Rammstein. První dva singly zní totiž dost zdařile, a i přestože se zrovna nepovažuju za fanouška, minimálně na jedno protočení si nejspíš prostor udělám. Poté jsem se ale rozhodl, že dám přednost raději třem méně známým věcem.

Na úplný konec se to ale ještě jednou vymrdalo. Zničehonic se totiž vytasili s release datem Misþyrming a bez větších obtíží zastali post nejočekávanější květnové desky. Bez velkých pochybností věřím, že „Algleymi“ bude kurva kvalitní – ať už soudě dle živě hraných, doteď nezveřejněných věcí nebo jen na základě kvality a konzistence debutu.

BigBrave

Neméně kvalitně se tváří nová deska IDM ikony Flying Lotus. „Flamagra“ by mohla být, avantgardní, neotřelou, ale zejména bizarní hudební šíleností, alespoň podle posledních Ellisonových experimentů. Ty čítají třeba absolutně ujetý animatronický film „Kuso“ nebo úvodní antisingl z právě nové desky „Fire Is Coming“, kde přes nepříjemnou ambientní linku nedeklamuje svůj proud vědomí nikdo jiný než samotný David Lynch.

V půlce května na nás také vyplivnou další grindcorovou smršť říznutou noisem Full of Hell. Nová deska „Weeping Choir“ podle ukázek zní, že by mohla být rafinovanějším a možná i konzistentnějším následovníkem předchozí „Trumpeting Ecstasy“, a tudíž je určitě o co stát.