Archiv štítku: ESP

Španělsko

Cryfemal – D6s6nti6rro

Cryfemal - D6s6nti6rro

Země: Španělsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Osmose Productions

Tracklist:
01. Infestacion
02. Atmosfera de tristitia
03. Profanatism
04. Requiem eterno
05. Bajo astral
06. Ultimas palabras
07. Perdido no cemiterio
08. Espectros de belmez

Hrací doba: 39:04

Odkazy:
facebook

Cryfemal je kapela, která je na jednu stranu děsně vtipná a na druhou stranu zároveň hodně dobrá. Z ultimátně pošukaných obrázků jsem si dělal humor již v dobové recenzi na „Malicioso sonido putrefacto“, tudíž se moc opakovat nebudu a pouze dodám, že ke kultovním fotkám jako „visím na obráceném kříži“, „lezu do rakve a tvářím se u toho jak kokot“, „hraju si na hrobníka“ nebo „vykuř mi párek, bejby“ nyní Ebola, lídr skupiny, přidal neméně dementní vystupování ve spoďárech. Zvlášť když si na ně napíše „RIP“, hnáty ověsí tunami hřebů a jde v tom hrát živě. Jo, přesně kvůli tomu je Cryfemal tak směšná záležitost.

Nicméně hudebně je to docela jiné kafe. Jakkoliv se Cryfemal na první pohled zdálky tváří jako strašná píčovina, v reálu je ta produkce výborná – samozřejmě jen z určitého úhlu pohledu, protože někomu bude připadat sračková i ta muzika. Mě osobně to ovšem baví, jelikož black metal v podání Cryfemal je dokonale zvrácený, nemocný a nechybí mu ohavná aura hřbitovního puchu. Přesně kvůli tomu jsem si tenhle španělský projekt kdysi oblíbil. Docela mě tedy mrzelo, když to Ebola v roce 2011 zabalil. Rozlučka prostřednictvím šesté desky „Malicioso sonido putrefacto“ sice byla důstojná, ale i tak mi to přišlo jako škoda. Svět se ovšem točí dál, poslouchal jsem holt staré věci a zvyknul si na skutečnost, že nová fošna Cryfemal už nebude.

O to víc mě překvapilo, když se v loňském roce začaly objevovat kusé zprávy, že Ebola své chorobné dítko přivedl opět k životu a pracuje na novém počinu. Ten se jmenuje „D6s6nti6rro“ a na rozdíl od minulosti, kdy alba Cryfemal vycházela na obskurních labelech, se ho ujala renomovaná firma Osmose Productions. Zpočátku jsem byl vůči novince skeptický, ale nakonec musím uznat, že se jedná o povedenou záležitost, jež starší tvorbě nedělá ostudu, byť je trochu jinde. A z tohoto ohledu snad lze prohlásit, že návrat Cryfemal smysl měl.

V základě se opětovně jedná o blackmetalovou temnotu. Jisté a ne zrovna zanedbatelné rozdíly tu však jsou. Především mi připadá, že novinka nezní tak barbarsky a nemocně jako starší věci, jako kdyby byla blíže konvenčnějšímu blackmetalovému zvuku. Což je možná důsledek druhého největšího rozdílu – i když se to tak na první poslech nemusí zdát, „D6s6nti6rro“ je relativně melodická nahrávka. Zatímco dříve bylo hlavní náplní nahrávek zvěrské riffování a zlo odkapávalo z reproduktorů, na novince se hlavního slova ujímají mrazivé kytarové vyhrávky.

Tak či onak, deska vás přivítá pěkně od podlahy, protože hned na první pozici se nachází bestiální zásek „Infestacion“. Žádná intra ani nádech před bouří, hned od první vteřiny se rozjede sypací inferno par excellence. Záhy se ovšem ukáže, proč lze Cryfemal (stále) považovat za dobrou kapelu. Na rozdíl od mnoha kazimrdů tvořících hudbu s přesvědčením, že v black metalu stačí jen zběsilý bicí kulomet a primitivní tremolo, totiž Ebola ani ve vysokých rychlostech nezapomíná na skutečnost, že hudba potřebuje nápady. „Infestacion“ provází výše zmiňovaná melodika, několik povedených zvratů a v některých momentech vše dokreslují klávesy zastrčené v pozadí za blackmetalovým marastem.

Cryfemal

Pokud jste ale nabyli dojmu, že se v podobném duchu ponese celé „D6s6nti6rro“, musím vás trochu zklamat (anebo příjemně překvapit?). Hned druhá „Atmosfera de tristitia“ nabídne střední až pomalejší tempo a díky povedené vyhrávce, která se prolíná většinou písně, se jí daří navodit atmosféru, přesně jak slibuje název. V jiných částech fošny se zase objeví skoro až chytlavé riffování nebo naopak jemné vybrnkávání, které vždy nezbytně uvozuje další příchod black metalu. Jak vidno, ingredience nejsou ničím výjimečným. Ebola je však na „D6s6nti6rro“ míchá dostatečně poutavě na to, aby z toho lezly silné skladby. Většina songů vystřídá vícero zmiňovaných poloh a přelévá z pomalejších pasáží do zběsilé rychlosti a zase zpět jak nic. Vše je poskládáno s takovou jistotou, že písně fungují na jedničku a žádná z osmi přítomných není slabší.

Samozřejmě, „D6s6nti6rro“ není nijak objevná nahrávka. Ale je poctivá a co ztrácí na nějaké výlučnosti, to dohání kvalitou materiálu. Ono to asi nezní nijak zvlášť přesvědčivě, ale když Cryfemal rozbalí kusy jako „Requiem eterno“ nebo „Bajo astral“, tak to prostě maká, i když je to oproti minulosti jinde a samo o sobě to není nic zvláštního. Jistě, „D6s6nti6rro“ má hodně daleko k žánrovým vrcholům roku, dokonce to ani není vrchol diskografie Cryfemal, ale pořád se jedná o docela povedenou fošnu, jejíž poslech mě baví.


Elffor – Malkhedant

Elffor - Malkhedant

Země: Španělsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 29.2.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Gaizkiaren hats iluna
02. Gerlarien kondairak
03. Solis in Antris
04. Eldhr

Hrací doba: 45:25

Odkazy:
web

Elffor je skupina – nebo přesněji řečeno projekt – již mnoho lidí nesnáší. A popravdě řečeno, já to svým způsobem docela chápu, pokud někdo tvorbu tohoto španělského muzikanta pokládá za píčovinu. Nicméně mě osobně hudba Elffor docela baví. Rozhodně netvrdím, že by šlo o nějakou srdcovku nebo že bych si to pouštěl pravidelně nebo že bych znal celou diskografii nazpaměť (sice jsem slyšel vše, co pod hlavičkou Elffor vyšlo, ale paměť je sviňa a ne všechno v ní zůstane). Čas od času si to ale s relativní chutí pustím a užiju.

Dokážu pochopit, že někoho Elffor mocně nudí – ono co si budeme povídat, jakmile někdo nemusí battle ambient, tak si tady ani neškrtne, protože muzika tohoto projektu je právě o jeho kombinaci s black metalem. Je tu ovšem také opačná skupina mnohdy i fanatických příznivců. I navzdory tomu, že mám tu hudbu docela rád, mi přijde trochu přehnané, jak kultovním jménem Elffor pro mnohé je. Důkazem mohou nejenom mnohdy nechutně vysoké částky, za jaké se již vyprodaná cédéčka starších počinů střílejí na Discogs, ale i letošní „Malkhedant“. Eön si původně vydal 300 kusů, které byly rozebrány takřka okamžitě, tak jich nechal udělat ještě 200 (ty jsou rovněž považovány za původní) a i ty už jsou pryč. Nyní, po pouhém půlroce, se tato verze na výše jmenované stránce prodává za cca €50, což mi přijde jako dost nelidová cena.

Každopádně, „Malkhedant“ již v mezičase vyšlo znovu hned v několika verzích (digipak CD, dřevěný box, 2LP – všechny rovněž limitované)… bohužel ale se změněným přebalem, který je naprosto příšerný. Což není překvapení, jelikož obálky alb byly vždy Achillovou patou Elffor a většina z nich je dost směšná. Původní artwork „Malkhedant“ sice taky nebyl žádný extrémní zázrak, ale šlo snad o první, na nějž se dalo koukat, aniž by člověk dostával křeče od smíchu, takže o to víc škoda té změny. No, naštěstí je vlastní hudební náplň o dost lepší než vizuální stránka.

Tedy, to poslední tvrzení je samozřejmě vysoce relativní. Pokud se vám totiž muzika Elffor nelíbila doteď, „Malkhedant“ na tom nezmění zhola nic. Eöl (občas si říkává i přímo Elffor, ale radši použiju to jiné jméno, aby se to nepletlo s názvem skupiny) se nikdy nijak překotně nevyvíjel a v jádru je jeho produkce po celé ty roky vlastně stejná. Tu a tam je některá nahrávka trochu klávěsovější, jinde je ambientu méně, ale v zásadě je víceméně to na jedno brdo. V tomto ohledu „Malkhedant“ nepřekvapí, ale na druhou stranu – ani nezklame. Zrovna zde jedná o počin, kde má navrch spíš black metal a ambientu je méně (neříkám však, že není vůbec), nicméně dávno nastolená atmosféra je na novince přítomná úplně stejně jako na kterémkoliv ze starších alb.

Elffor

Ti z vás, kdo Elffor znají, již tedy jistě tuší, že nyní musí následovat prohlášení, že od „Malkhedant“ nelze čekat nic jiného než syrovější black metal s epičtější, místy až heroickou atmosférou (dejme tomu, že tam je i nějaký fantasy-medieval feeling… ale to jste asi čekali, když jsem výše zmiňoval battle ambient), střední tempo, monotónnější skladbu písní, jejichž délka bývá neskromná, a mrazivé vytí na pozici vokálu. Aniž bych protiřečil svému dřívějšímu prohlášení, že je „Malkhedant“ blackmetalovější nahrávkou, nechybí ani ambientní předěly či s přivřenýma očima skoro až folkové motivy.

Důležité ovšem je, že si Eöl drží svou nastavenou laťku i tentokrát. Hádám, že vzhledem k monotónnějšímu ladění hudby tohle beztak neposlouchá nikdo, koho by nějak zásadně sralo, že je to v základě to samé furt dokola, takže jestli vás to bavilo kdykoliv v minulosti, ani s „Malkhedant“ problémy mít nebudete. Zvlášť když se zde nacházejí i velmi dobré momenty. Mezi takové bych zařadil třeba finále první písně „Gaizkiaren hats iluna“ nebo klidnou mezihru v „Gerlarien kondairak“. V „Solis in Antris“ zase překvapí výrazný čistý ženský vokál, ale rozhodně nepůsobí nepatřičně, naopak mi to k soundu Elffor sedí a je to použité docela vkusně, takže jsem pro.

Elffor

„Malkhedant“ navíc nechybí ani další typická vlastnost Elffor – fakt strašně suprově se to poslouchá, vážně je to relax. Možná mám trochu zakalený úsudek, ostatně jsem se nikdy netajil tím, že monotónní blacky jsou moje krevní skupina, ale mně tohle prostě dobře leze do ucha, baví mě to jako kulisa ke čtení, baví mě to i na soustředěný poslech k usínání. Je ovšem pravda, že už teď vím, že se k „Malkhedant“ budu zpětně vracet jen těžko, protože se prostě nejedná o nic zásadního. Častokrát jsem tu v recenzích prohlásil, že mě to dané album zas tak nerajcuje, ale zaryté příznivce toho konkrétního stylu by uspokojit mohlo. „Malkhedant“ a vlastně vše od Elffor je ten samý případ, akorát tady jsem ten zarytý příznivec já. Jak se s tím (ne)poperete vy, to je samozřejmě vaše volba. Jestli jste ale fandové Summoning a existence téhle španělské kapely vám doposud unikala, určitě se do toho pusťte.


Mørknatt – Witchcraft of Domination

Mørknatt - Witchcraft of Domination

Země: Španělsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.3.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 18:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
GlobMetal Promotions

V dnešní minirecenzi si zase jednou představíme nepříliš známou začínající undergroundovou blackmetalovou smečku. Nicméně je otázkou do pranice, zdali to v tomto případě za nějaké představování skutečně stojí…

Ono co si budeme povídat, Mørknatt se hned na první pohled tváří poněkud podezřele a nevzbuzují v člověku zrovna vysoká očekávání. Už jenom to, že si španělská kapela zvolí jméno v norštině a její členové si také dají přezdívky v norštině. Ty vole, proč? Ještě hůře je na tom ale obal debutové ípka „Witchcraft of Domination“, který je úplně brutálně směšný. Nahatá cuchta s mega dudama si to dělá krucifixem na trůnu ozdobeném lebkami a pentagramem. A okolo stojí v kruhu zakuklení týpci. A celé je to strašně umělé a plastové, protože to někdo kreslil ve Photoshopu a zjevně to moc neuměl. Tak do hajzlu ale, tohle je tak trapný, že víc už to snad ani nejde.

No, a samotná muzika zní přesně tak, jak byste čekali od kapely, která si jako obal svého debutu hrdě vybere takovouhle kýčovitou demenci. Je to tuze obyčejná, podprůměrná a kýčovitá nuda prosta jakékoliv snahy o originalitu, vlastní ksicht nebo jakékoliv ozvláštnění. Ostatně, co také čekat od songů s názvy jako „Satanic Sex“ nebo „Ave Leviathan“. Hahaha… ale no tak, tohle přece nikdo nemůže brát vážně.

Snad jedině jmenovaná „Ave Leviathan“, tedy poslední song ze čtyř přítomných, obsahuje trochu slušnější riff, ale v žádném případě to není taková pecka, aby stálo za to s tímhle „veledílem“ jakkoliv zabývat. Vzato kolem a kolem je „Witchcraft of Domination“ úplně o hovně. Kdyby to aspoň bylo až tak debilní, že by se tomu člověk mohl škodolibě smát, ale ani to ne. Sice by to bylo trochu jako se smát postiženému na vozíčku, ale furt lepší než současný stav, kdy tam není vůbec, ale vůbec nic. Absolutně obyčejné, nudné, bez chuti, bez zápachu; blbé jak vrata, ale ani ne vtipně blbé. Ruce pryč, ztráta času jako svině.


Briargh – Eboros

Briargh - Eboros

Země: Španělsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 27.10.2015
Label: Morbid Shrine Productions
Původní vydání: 9.9.2015, Lower Silesian Stronghold

Hrací doba: 36:29

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Některá alba se člověku opravdu líbí, jiná zase nemůže vystát, další jsou mu zase úplně lhostejná. Jsou to takové tři základní stavy, ale rozhodně ne jediné, protože v reálu může nastat jakákoliv situace mezi tím, a občas se dokonce může vyskytnout i případ, kdy se tyto zdánlivě protichůdné stavy prolínají. A přesně do takové sorty spadá i nahrávka s názvem „Eboros“, o níž nyní v krátkosti pohovoříme.

Ona schizofrenie v tomto případě tkví v tom, že se nemohu rozhodnout, zdali je „Eboros“ deska blbá, anebo deska zajímavá s výhradami. Briargh není úplně novým pojmem ve španělském undergroundu a zmiňovaný počin je již třetí dlouhohrající fošnou tohoto jednočlenného projektu, jejž má pod palcem jistý Dux Briargh. To je pěkně činorodý týpek a jeho portfolio na metalových archivech je dost natřískané. I když je pravda, že většina těch jmen jsou věci, o nichž jsme ani já a nejspíš ani vy nikdy neslyšeli (opravdu za zmínku snad stojí jedině Hrizg vydávající pod značkou zavedených Moribund Records). Tak či onak, zkušenosti jsou neoddiskutovatelné.

A v čem je tedy problém? Briargh produkuje špinavější black metal, do něhož se prolínají další vlivy jako třeba nádech středověku, keltský feeling nebo obecně prostě pagan nálada. To v kombinaci se španělským původem (konkrétně provincie Kantábrie na severu země) vzbuzuje slibný výhled. A je pravda, že mnohé pasáže na „Eboros“ zajímavé skutečně jsou. Jedná se především o ty momenty, kdy se nejvíce projevuje ono pagan / celtic / medieval cosi a hudba se začne snažit o atmosféru, případně když se tyto vlivy přímo prolínají s black metalem. Tehdy se mi výsledek, nebojím se říct, docela líbí. A naštěstí to není pouze skrovné koření, jen aby se neřeklo, a takových věcí se v průběhu celé hrací doby objevuje relativně dost. Za všechny však mohu jmenovat třetí song „Sword of Woe“ s epickými pasážemi i příjemnou kytarovou melodií.

Na druhou stranu, albu trochu láme vaz jeho úplně základní žánr. Black metal v podání Briargh mi totiž vůbec neleze do uší a cosi mě na něm irituje takovým způsobem, že nedokážu přivřít oči (uši) a radši si naplno užívat ty lepší momenty. Působí to na mě trochu amatérským dojmem, ten black metal je takový humpolácký a nebaví mě. Sem tam sice vykoukne slušná pasáž – především tehdy, když bicí začnou projevovat trochu větší invenci než jen bezpohlavní udržování tempa – ale obecně vzato mi to příliš nesedlo.

Vzato kolem a kolem tedy v „Eboros“ vidím potenciálně zajímavou nahrávku, jejíž potenciál je však srážen několika neduhy, které tam prostě jsou a přes něž se nedokážu přenést. Což je samozřejmě škoda. Dal jsem tomu čas, ale nakonec nejsem tak úplně přesvědčen a zpětně se k tomu vracet určitě nebudu. Ale hovadina to zase není, abychom si rozuměli. Pokud by se do budoucna podařilo vychytat aktuální mouchy, pak by muzika Briargh nemusela být vůbec špatná.


Conjuro nuclear – ♄

Conjuro Nuclear - ♄
Země: Španělsko
Žánr: experimental / black metal / darkwave / punk
Datum vydání: 31.3.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Cuarto menguante [☾]
02. Oscura noche de Saturno
03. Magia, tristeza y locura
04. Signo de Capricornio
05. Pvtrefactio (Ecce homo)
06. Las sombras de Cimeria
07. VII – Sol Sanctum [☉] [Motoi Sakuraba cover]

Hrací doba: 37:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

Čím víc člověk stárne a čím víc toho slyšel, tím větší bývá nechuť vyhledávat nové kapely nebo je dokonce zařazovat mezi své největší oblíbence. Třeba si i něco nového poslechne, ale v momentě, když už slyšel tisíce desek a máloco jej překvapí, se nakonec stejně vrátí k tomu, že si vystačí se svou už dávno definovanou enklávou takzvaných srdcovek a dalších oblíbenců. Vkus zatuhne jak beton, stane se neprostupným monolitem a uzavřenou elitní společností, jež do svých řad nechce pouštět žádné novice. To není nutně špatně, spíš je to přirozený proces, a i když já sám ještě nejsem nějaká stařešina a takové to objevování má pro mě stále jisté kouzlo, už to také začínám pociťovat. Důkazem budiž třeba to, že jen málokterý objev je natolik dobrý a natolik překvapující, aby se ona elitní společnost chtě nechtě musela rozšířit o dalšího člena.

Výjimka však potvrzuje pravidlo a tu a tam se prostě objeví něco nového, po čem vám spadne čelist pod stůl a vy nemáte jinou možnost než hluboce pokleknout a být vděční za možnost poslouchat něco tak dobrého. Pro mě se takovouto výjimkou stal španělský projekt Conjuro nuclear, který se mi na mailu odnikud vynořil v roce 2014 a s esem v rukávu v podobě momentu překvapení mi dočista a dokonale uhranul.

Ani vám jméno Conjuro nuclear nemusí být neznámé, čtete-li náš plátek již nějakou dobu. Už dvakrát jsem tu v recenzích pěl chvalozpěvy na to, jak je tahle zfetovaná black metalu, darkwave a punku fenomenální, a už dvakrát se Emesis, tedy jediný člen stojící za tímhle projektem, dostal do mé osobní nejvyšší a nejlepší pětice hudebních zážitků za daný rok. Vysoká kadence nahrávek ovšem pokračuje i nadále, a tak pouhého tři čtvrtě roku po předchozím okultním opusu „Reacciones paganas“ je Conjuro nuclear zpátky s celkově čtvrtou dlouhohrající deskou. A řeknu vám jediné – když „♄“ poslouchám, vše nasvědčuje tomu, že se podaří to puntíku naplnit pořekadlo do třetice všeho dobrého a že Emesis dokáže něco, co se ještě nikdy nikomu nepovedlo za celou dobu, co náš web funguje a co píšeme závěrečná shrnutí hudební sezóny. Totiž tři roky po sobě být v mé osobní top5. Bez keců, dámy a pánové – „Luna llena y radiación“, „Conjuro nuclear“„Reacciones paganas“ jsou všechno dechberoucí alba a „♄“ tuto sérii prodlužuje o další jeden kus.

Když jsem svého času psal recenzi na „Reacciones paganas“, tak jsem té nahrávce vytknul vlastně jedinou věc, a sice že oproti svým předchůdcům nenabízí žádný velký posun – ačkoliv jsem vzápětí ihned dodal, že mi to nijak nevadí, což je pravda, neboť i přesto šlo stále o naprostou bombu. „♄“ (ten název se mi jen tak mimochodem fakt líbí – ladí s mojí přezdívkou, haha!) ovšem jistý přináší. Ani ne tak co do soundu Conjuro nuclear, jako spíš co do formátu desky, ale i to je dost. Emesis zcela nepochybně čerpá také z punku, což se mimo jiné projevovalo i délkou písní. Ty byly vždycky relativně kratší a na „Reacciones paganas“ a „Conjuro nuclear“ se skoro všechny pohodlně vešly do čtyř minut. Pokud mě paměť nešálí, tak doposud nejdelším kusem byla šestiminutová „Mazmorras del subsuelo“„Luna llena y radiación“.

No, a jak správně tušíte na „♄“ si Emesis vyšlápl i na delší kompozice. Důležité je to „i“, jelikož ne všechny skladby na novince jsou tak dlouhé, nicméně i přesto nelze nevidět, že páteř nahrávky tvoří trojice „Oscura noche de Saturno“ (sedm a půl minuty), „Magia, tristeza y locura“ (osm minut) a především „Las sombras de Cimeria“, jejíž stopáž se vyšplhala na dvanáct minut. Tenhle krok rozhodně kvituji, protože už posledně mě napadlo, že by Conjuro nuclear mohly slušet delší věc a strukturovanější věci, což výsledek jen potvrzuje. Ta muzika se vlastně nese v onom typickém nezaměnitelném duchu, kvůli němuž jsem si tenhle projekt tak oblíbil, akorát navíc přidává gradaci a vývoj v rámci jedné kompozice, neboť tentokrát je na to prostor. A jak se ukazuje – není to málo.

Krásně je to slyšet třeba na „Magia, tristeza y locura“, jejíž první půle je zastřenější, pomalu narůstá, aby se posléze přidaly typicky úchylné melodie a song se zvrhl v hybnější punkově blackmetalovou pasáž s atmosférickými klávesami. A když se poté opětovně vrátí i kytarové kvílení, tak to prostě nemá chybu. Naprostá šleha je ovšem zmiňovaná dvanáctiminutovka „Las sombras de Cimeria“, na níž je naprosto zřejmé, proč lze Conjuro nuclear už nyní považovat za tak ojedinělou formaci. V jedné pasáži se třeba ozvou naprosto pošukané skoro až veselé melodie, jaké by prošly jen u málokoho, ale tady to je stále nádherně zvrácené a žeru to i s navijákem.

Conjuro nuclear

Vedle toho se na „♄“ nacházejí i kratší písně, které jsou s výjimkou „Pvtrefactio (Ecce homo)“, do níž promlouvá i kytara, jen atmosférické klávesovky… no, prý „jen“. Třeba taková „Signo de Capricornio“ je vysloveně nádherná a v žádném případě se nejedná o vycpávky na natažení stopáže. Kromě základní desky o sedmi skladbách (z nichž ta poslední, dohra „VII – Sol Sanctum [☉]“, je předělávkou z jedné Nintendo videohry) se v archivu digitální verze nachází ještě nealbová perlička v podobě midi verzí čtyř písní – těch tří dlouhých a právě „Signo de Capricornio“. A právě na nich se ukazuje, jak silný materiál Emesis vlastně tvoří, protože i v těch osmibitovkách to má takovou atmosféru, že mohou všichni okolo jen závidět.

Navíc se sluší zmínit ještě jednu věc. Stejně jako u předchozích alb, i „♄“ je zcela zjevně vybaveno zajímavou myšlenkovou náplní dotýkající se oborů alchymie či astrologie. Vůbec poprvé dal Emesis k dispozici i oficiální anglické překlady textů (v případě minulého „Reacciones paganas“ byly zveřejněny alespoň španělské texty bez překladů, u starších ani to ne), takže tentokrát je konečně možnost se do nahrávky ponořit skutečně naplno. Ale k tomu jsem se doposud ještě nedostal, takže tuhle stránku „♄“ ještě nemohu posoudit; zatím si jen užívám muziku, která je bezesporu úžasná a stojí za pozornost i tehdy, pokud není studium textů vaší zálibou. Pro mě osobně je tohle jedna z nejsilnějších věcí, co jsem letos prozatím slyšel, a jak už padlo, i jeden z horkých favoritů na vrchol aktuální hudební sezóny.

Conjuro nuclear - ♄


Arkaik Excruciation – Cursed Blood of Doom

Arkaik Excruciation - Cursed Blood of Doom

Země: Španělsko
Žánr: death metal
Datum vydání: březen 2016
Label: Duplicate Records

Tracklist:
01. Spiral Scythes of Endless Pain
02. Night of Sodom
03. Stills of Fire and Poison
04. Swallow the Black Wings of Agrat bat Mahlat
05. Anesthesic Ritual of Silence
06. Into the Fields of the Sun-Blood
07. Clockwork Devotional Saw
08. Sadistic Scourge

Hrací doba: 36:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Duplicate Records

Před časem jsme tu vyhrožovali, že nás čeká cosi jako třídílný miniseriál, jehož náplní budou recenze tří debutujících skupin ze Španělska hrajících ošklivý death metal. O Altarage a Suspiral již řeč byla, takže je načase triumvirát pyrenejského zla dovršit posledním povídáním – tentokráte o formaci, která se nechává nazývat Arkaik Excruciation. Jako perličku by se jistě slušelo zmínit, že Arkaik Excruciation a Suspiral spolu sdílejí i jednoho člena, zpěváka a kytaristu známého jako M. S. A kdo ví, třeba sdílejí i členy s Altarage, jejichž sestava dosud zůstává anonymní, haha!

Nespekulujme však a pojďme se radši podívat na to, co se urodilo na debutové fošně „Cursed Blood of Doom“, s níž Arkaik Excruciation navazují na doposud jediný demosnímek „Among the Vortex of Chaos“ z roku 2014. Přímo se nabízí srovnání s oběma výše jmenovanými formacemi, protože ačkoliv pocházejí ze stejné oblasti, hrají +/- podobný styl a náhoda tomu chtěla, že jejich debuty vycházejí takřka zároveň, ve skutečnosti všechny tři kapely nabízejí poměrně odlišný pohled na deathmetalový žánr. Zatímco Altarage produkují moderní chaos a snaží se útočit nátlakem a Suspiral sázejí atmosférické zlo v dlouhých kompozicích, Arkaik Excruciation se otáčejí spíše ke špíně a staré škole.

To samozřejmě nemusí být špatně a v reálu také „Cursed Blood of Doom“ skutečně není kravina, ale pokud byste čekali podobně působivé záležitosti jako u kolegů ze Suspiral a Altarage, u Arkaik Excruciation trochu narazíte. Galicijská čtveřice totiž nabízí špinavý deathmetalový kanál, jenž chlemtá ze studnice oldschoolového metalu a vůbec se za to nestydí. Ostatně se stačí podívat jen na logo kapely, aby bylo jasné, že tady půjde víc o skutečně mocné hrození a zběsilé mlácení řepou než o atmosféru. Nicméně pozor, navzdory tomuto Arkaik Excruciation stále disponují patřičně pekelnou aurou, což je dozajista jedním z plusů „Cursed Blood of Doom“. Na druhou stranu, i s ní z našeho pomyslného miniseriálu bohužel vycházejí jako ti nejobyčejnější a zbývá na ně až třetí příčka.

Valná část „Cursed Blood of Doom“ je především o palbě dřevních riffů ve vysokém tempu. Hned první dva kusy „Spiral Scythes of Endless Pain“ a „Night of Sodom“ či první půle „Swallow the Black Wings of Agrat bat Mahlat“ jsou učiněné zběsilosti, kde dochází k destrukci bicí soupravy v přímém přenose. A přesně takovýhle pocit jsem si z desky také odnesl, na čemž nic nezmění ani minimalistická mezihra „Stills of Fire and Poison“ či vrčení motorové pily v „Clockwork Devotional Saw“.

Stejně tak s oním celkovým pocitem z „Cursed Blood of Doom“ příliš nehnou ani ty chvíle, kdy se Španělé pokusí o nějaké ozvláštnění, jako se tomu děje třeba v atmosféričtěji postavené „Anesthesic Ritual of Silence“ nebo v jedné pasáži „Swallow the Black Wings of Agrat bat Mahlat“ začínající po půlce songu. V asi dvou momentech jsem dokonce kdesi v pozadí pod nánosem špíny zaznamenal cosi jako letmý záblesk kláves, ale na to už člověk musí hodně špicovat uši. Mně osobně by se docela líbilo, kdyby to Arkaik Excruciation prohloubili právě tímhle směrem, nicméně je docela zřejmé, že na „Cursed Blood of Doom“ nebyla záměrem atmosféra, nýbrž neurvalost, animálnost a takové ty (a to teď nemyslím nijak pejorativně) nízké pudy.

Tahle neučesanost a zběsilost, společně s již jmenovanou aurou zla, je asi tou největší předností „Cursed Blood of Doom“, a pokud po něčem takovém prahnete, Arkaik Excruciation mohou být tou správnou volbou, protože vás nejspíš uspokojí. Nicméně, ruku na srdce, žádný extrémní zázrak Španělé zase nepředvádějí. Když „Cursed Blood of Doom“ neuslyšíte, nebudete ve svém životě ochuzeni o nic zásadního; ostatně já sám to po dospání recenze odložím a pochybuji o tom, že se k tomu ještě někdy vrátím. Nepopírám však, že jakkoliv jsem si z toho na zadek nekecnul, těch pár poslechů jsem Arkaik Excruciation věnoval bez problémů…


Suspiral – Delve into the Mysteries of Transcendence

Suspiral - Delve into the Mysteries of Transcendence
Země: Španělsko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 1.3.2016
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Poisonous Essence
02. Hiereía Deúro
03. The Art of Death

Hrací doba: 33:12

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Duo Suspiral pochází ze Španělska a oba pánové dále hrají v Arkaik Excruciation a Sheidim, což většině čtenářů asi zatím nic neřekne. Není divu, tahle země nikdy neplatila za metalovou velmoc s kdovíjak bujným podhoubím. To se ale podle všeho mění/změnilo. Už dávno tamější scéna nestojí jen na Machetazo, Haemorrhage, Primigenium a Avulsed (nebo Baron Rojo, hehe). Největší bouři zájmu rozpoutaly po novém miléniu bestiality jako Morbid Yell, Proclamation a především Teitanblood. A ten, kdo underground sleduje ještě pozorněji, tak zná i další kvalitní kapely, které vznikly ve stejnou dobu či o něco později, jako Domains, Körgull the Exterminator, Of Darkness, Banished from Inferno, Graveyard. No, a poslední vlnu si, zde na Sicmaggot představíme podrobněji, neb Altarage už znáte a možná jednou přijde čas na Orthodoxy, 13th Moon, Plaggha či zmíněné Sheidim a Arkaik Excruciation. To ale jen tak povrchně a ve zkratce, proč považuji vývoj posledních let na španělském poloostrově za hodný pozornosti. Teď upřeme pozornost na Suspiral a jejich první dlouhohrající desku „Delve into the Mysteries of Transcendence“.

Té loni předcházelo dvou skladbové EP „Dawn of Kezef“, které byť uspokojivé, bylo přeci jen pouze ukázkové. Suspiral zde působili jako „bestiální“, avšak monotónní black / death s atmosférickým nádechem, čemuž napomáhaly klávesy, jež se občas mihly v pozadí. Hudební koncept to byl zajímavý, i když nijak převratný; klávesy do svého surového bordelu cpali už Archgoat před více jak dvaceti lety.  Ale mám osobně velkou slabost pro takzvaný „jeskynní metal smrti“ a obzvláště takový, jenž se snaží vymanit z primitivnosti a tupé hrubosti, která se zdá být tomuto subžánru určená. Hudební provedení zmíněného EP nebylo tedy nikterak fascinující, až mě osobně překvapilo (spíše mile nežli naopak), když po kapele hmátlo výborné vydavatelství I, Voidhanger. Ale hned s prvním ponorem do mystérií transcendence jsem věděl, že tomu tak bylo právem. Suspiral se opět snaží tvořit násilný a temný black / death s hutnou atmosférou, ale jejich recept je tentokrát o něco rafinovanější. A to nejen ve srovnání s dřívějším titulem. Kapela se v prvé řadě téměř vybodla na klávesy, místo toho raději přidala o jednu kytarovou linku navíc. Což se projevuje tak, že nad vzteklým burácením kytar a bicích se obvykle vznáší nářek a vzlykání kytar, společně se zběsilým sólováním (často oboje najednou). Ono to upřímně není zas tak vynalézavé, jak by se mohlo z vyššího prohlášení o „rafinovanosti“ zdát. Táhlé „vzlyky“ nejsou ani tak deprimující, jak by mohly být, kdyby kytaristé byli vzdělanější či zručnější, a „shreds“ mají do chaosu TTNBLD taky daleko; někomu snad mohou přijít až otravné. Zde rozhodně vidím potenciál, na čem by se dalo ještě v budoucnu zamakat. Pokud ale mají Suspiral něco zvládnuté dobře a co podkládá můj názor, že album není žádná tupá primitivnost, jsou to samotné kompozice.

Půlhodinové „Delve into the Mysteries of Transcendence“ má totiž jen tři skladby a pokusit se v tomhle ranku o řežbu delší než čtyři minuty je zpravidla o hubu. Avšak debut Suspiral sjedu s radostí od začátku do konce a obvykle si nějakou skladbu ještě potřebuji pustit znovu. Kapela opravdu s citem pracuje jak s monotónností, tak s chaosem. Když zpomalí, tak to prostě drtí jak má a prasopal rovněž dovede v posluchači probudit to zvířecí „něco“, co má chuť se prát. Suspiral se také neštítí ryze blackmetalových riffů (spíše ve stylu původních NOEVDIA klasik než devadesátek) či doomu, což do celku výtečně zapadá. Snad ještě srovnám „Delve into the Mysteries of Transcendence“ s jinými zlobordely. Ruku na srdce, většinu lidí asi hned napadnou Teitanblood nebo nedávno recenzovaní Altarage, a to nejen kvůli stejné země původu. Kdybych byl zručný malíř, nezemskou intenzitu „Death“ bych hrubě vykreslil jako chaotický vír, ať už bodavého hmyzu či pouštního písku, a „Nihl“ jako ohromnou přívalovou vlnu černé barvy. Kdežto malba „Delve into the Mysteries Transcendence“ by byla ve své abstraktnosti o něco komplexnější s mnoha tmavými odstíny a různými technikami, aby každý, kdo by ji spatřil, v ní viděl něco jiného. Dojem by tedy nebyl ani zdaleka tak bezprostřední a pravděpodobně ani ne tak silný, ale svým způsobem by nabídnul mnohem více.

Suspiral

Když jsem debut Suspiral slyšel poprvé říkal jsem si, že „Delve into the Mysteries of Transcendence“ zní jako srážka Impetuous Ritual a Darkspace. S dalšími poslechy byla tato analogie nahrazena srovnáním s Altarage, ze kterého Suspiral vyšli jako fyzicky „slabší“, avšak vychytralejší bratříček. A nakonec si říkám, že taková srovnání desce spíše škodí, i když posluchače asi nalákají snáze než kdovíjak komplikovaný rozbor. Takže na závěr. Sledujete I, Voidhanger anebo máte rádi atmosférický metal smrti? Myslím, že chcete Suspiral slyšet. Debut není převratný v takřka ničem, ale příslib je nezanedbatelný.


Altarage – Nihl

Altarage - Nihl

Země: Španělsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 26.2.2016
Label: Iron Bonehead Productions / Doomentia Records / Sentient Ruin Laboratories / Sol y nieve Records

Tracklist:
01. Drevicet
02. Womborous
03. Graehence
04. Baptism Nihl
05. Vortex Pyramid
06. Batherex
07. Altars
08. Cultus

Hrací doba: 36:04

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

První pohled (H.):

Španělští Altarage se v loňském roce vyloupli takřka odnikud. Žádné velké promo, žádné fotky, žádné informace (s výjimkou toho, že zemí původu je Španělsko) – pouze jeden desetiminutový demosnímek o dvou bestiálních skladbách. Nicméně, těch deset minut deathmetalového zla bylo natolik intenzivních, že mnozí podzemní hledači začali větřit, že se na Pyrenejském poloostrově začíná rýsovat další pekelná temnota. Netrvalo dlouho a kolem Altarage začaly kroužit tuze zajímavé undergroundové firmy – uběhl sotva půlrok a „MMXV“, jak se demo jmenovalo, vyšlo na kazetě u Sentient Ruin Laboratories / Sol y nieve a na sedmipalci u samotných Iron Bonehead Productions.

Altarage však nezaháleli a už v téhle době musel být v přípravě i dlouhohrající debut, jenž byl ze zlovolného doupěte vyvržen na světlo světa na sklonku února pod názvem „Nihl“ a opět pod hlavičkou Iron Bonehead na vinylu, Sentient Ruin Laboratories / Sol y nieve na kazetě a – to musí našince potěšit – českých Doomentia Records na CD. A jak formát dlouhohrající desky velí (byť výjimky se najdou – Hirax se svou 16minutovou řadovkou by mohli vyprávět, ha!), tentokrát už se nejedná o pouhých deset minut, nýbrž o plnohodnotnou porci odporného kovu smrti.

Nemá cenu chodit kolem horké kaše – Altarage hrají peklo. Jejich podání death metalu není nic pro průměrného, rádoby tvrdého fanouška metalu. Jestli si myslíte, že Six Feet Under jsou tvrdí, pak je „Nihl“ deska, z níž se poserete. Hudba Altarage je určena lidem, kteří uctívají kulty Portal, Teitanblood nebo Impetuous Ritual – nejsou-li vám tato jména neznámá, pak už jistě víte, jakým směrem se „Nihl“ bude ubírat.

A vy, kteří ještě tápete, vězte, že působivá zrůda na přebalu „Nihl“ pod svými křídly ukrývá neproniknutelnou masu hnusu, který nezná slitování a bez ptaní do posluchače hustí hrubozrnný chaos. Nečekejte zapamatovatelné skladby nebo snad dokonce groovy riffy – jestli něco takového chcete, Altarage vás semelou na prach. „Nihl“ je neprostupný monolit, jehož jediným smyslem existence je vás zničit. Album obepíná klaustrofobická aura a nemilosrdně temná atmosféra, jež vás zatlačí do kouta. A je úplně jedno, jestli to chcete, nebo ne.

V momentech, kdy Altarage hrají „naplno“, tedy když se zapojí všechny nástroje, je to skutečně chaotické zlo, nicméně ani ve chvílích, kdy Španělé formálně vzato „povolí“ a chvíli zní jen kytara, není to žádný odpočinek, protože z těch riffů stříká jedovatá zloba na všechny strany. Důkazem budiž třeba začátky „Altars“ a „Baptism Nihl“. Stejně tak chvíle, kdy se zklidní zvířecí bicí a bubeník přejde k mohutným rituálním úderům (např. pasáže v „Cultus“, „Vortex Pyramid“ nebo opět „Baptism Nihl“), stále to má extrémně temnou náladu a do relaxu to má kurevsky daleko. Naopak jiné skladby jsou čistokrevná anihilace jako třeba „Womborous“. Na teploušské házení řepou není čas ani prostor – Altarage vtáhnou, pohltí, konsternují a znehybní. Kdo je na tohle schopen provádět headbanging a hrozit hnátou, ten při vší úctě vůbec nechápe esenci nahrávek jako „Nihl“ a pomalu si je ani nezaslouží (!) poslouchat.

Altarage

Samozřejmě, nedá se popírat, že vliv takových Portal, kteří svým vzýváním Cthulhu vyšlapali podobně laděným spolkům cestu, tu cítit je. Ani nelze zastírat skutečnost, že na své učitele Španělé ještě nemají. Nicméně, i tak Altarage jsou se svým nemocným death metalem natolik na výši, že to zas tak moc nevadí a že to stále stojí za pozornost. Prahnete-li po nezřízené a hrubé surovosti, po nelidsky ošklivém metalu, pak „Nihl“ je správnou volbou. Už demosnímek zabíjel, a když jsem „MMXV“ loni poslouchal, bylo mi zřejmé, že v Altarage tkví obrovský potenciál, což dlouhohrající album to bez většího zaváhání potvrzuje.

V současné chvíli bych se nebál prohlásit, že „Nihl“ patří k tomu výraznějšímu, co na metalovém poli v letošním roce prozatím vyšlo. Tohle je věc, jakou by otrlejší posluchači v žádném případě neměli minout. Na druhou stranu, jakkoliv mě nahrávka baví, pořád cítím, že tohle ještě není naprostý strop a že Altarage mají na to, aby vykročili ještě o ten stupínek výš, který jejich současný extrémně vysoký nadprůměr dělí od perfektnosti. Vykročeno je ovšem skvěle a potenciál na další kult je zjevný.


Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

Altarage by jednou mohli být dokonalou DEATH metalovou kapelou, kdyby své bububu dovedli zahrát nápaditěji a nezemštěji. „Nihl“ je od začátku do konce opravdu nemilosrdnou přívalovou vlnou temného hnusu, kterému odolá jen málo co. Pokud ale vyjdu z jednoduché rovnice Portal + Teitanblood = Altarage, tak dojdu k závěru, že ona intenzita není vůbec tak živelná a posedlá, jako je tomu třeba v případě posledních Teitanblood, a muzikální šílenství desky má do zvrácené geniality Portal také ještě daleko. Ano, takový popis zjednodušuje hudbu Altarage až příliš; snad i více než si kapela zasluhuje, ale nemám prozatím jinou možnost. Je to prostě pořád „jenom hudba“. Nepříznivý je i fakt, že po necelých dvou týdnech intenzivního poslechu, se mi „Nihl“ strašně obehrálo, a kdybych teď nepsal tento odstavec, tak se k albu ještě dlouho nevracím. Ale i tak považuji snahu a výkon Altarage za hodné pozornosti.

P.S. Přebal alba z pera Nicka Kellera, který maloval například pro Heresiarch nebo Exordium Mors, patří k těm nejlepším, co jsem viděl, a z prvního pohledu na něj ve vysokém rozlišení mě doslova zamrazilo! Atmosféru, kterou se Altarage na „Nihl“ snažili zachytit, vystihuje velice dobře, ne-li lépe než samotná hudba.

Altarage


3× smrtící španělské zlo

Španělsko možná nepatří mezi metalové velmoci, ale dozajista i zde bují extrémní underground a nachází se tu množství vysoce zajímavých smeček. Aktuální situace toho budiž důkazem. Pyrenejský vřed puknul a během pouhého měsíce na svět vyzvracel hned trojici debutových deathmetalových zvěrstev, do jejichž útrob se v blízké budoucnosti podíváme v rámci tří recenzí.

Hned úvod našeho iberského smrtícího miniseriálu se ponese v nekompromisním duchu. Už zítra nás totiž čeká recenze na „Nihl“ od bestie Altarage (loňské demo „MMXV“ jsme také recenzovali – kdybyste si chtěli připomenout, tak zde). Krátce nato bude následovat povídání o „Delve into the Mysteries of Transcendence“ od dua Suspiral. Triumvirát zla poté završí recenze na „Cursed Blood of Doom“ z dílny Arkaik Excruciation.

Altarage


Altarage – MMXV Demo

Altarage - MMXV Demo
Země: Španělsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 27.9.2015
Label: Sentient Ruin Laboratories / Sol Y Nieve Records

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Vzhledem k tomu, že jsou Altarage doposud zcela neznámým pojmem, asi by se slušelo pro začátek tuhle smečku trochu představit. Takže – kdo to tedy je? Popravdě řečeno… nevím, a jestli mi náhodou něco neuniklo, tak to vlastně neví nikdo, a to včetně labelu, který tenhle počin vydal. Jediné, co je o Altarage známo, je původ a samotná hudba. Tahle záležitost pochází ze Španělska a hraje ukrutné death metalové zvěrstvo.

„MMXV Demo“ je prvním počinem, jenž pod hlavičkou Altarage vychází, ale nenechte se zmást tím, že se jedná o pilotní demosnímek, který nabízí jen dvě skladby o hrací době nějakých deseti minut, protože tohle za slyšení rozhodně stojí i tak. Tedy – za předpokladu, že si libujete ve skutečně chlíváckém death metalu. Zapomeňte na nějaký klasický oldschool death metal nebo nějakou krkolomnou techniku – to jsou všechno stále relativně poslouchatelné věci. Altarage drtí náhul hodně hrubého zrna a bez obav se mohou postavit na roveň takovým prasárnám jako Portal nebo Teitanblood.

Právě vliv krajanů Teitanblood je z muziky Altarage hodně cítit, ale nejedná se o vyloženou kopírku, jelikož oproti téhle veličině toho nejhnusnějšího death metalu jsou Altarage méně syroví, zato však o něco hutnější. Tak či onak, rozhodně se připravte na to, že „MMXV Demo“ vám dá zabrat – navzdory své krátké stopáži. Oba přítomné songy „Altars“ a „Vortex Pyramid“ se totiž s vůbec ničím neserou a po celou dobu pouštějí do uší naprosté zlo, při němž humus odkapává z reproduktorů. Kytary jsou špinavé, brutálně hluboké a hutné a společně rytmikou vytvářejí nepříjemný chaos, zejména v těch nejrychlejších momentech, a tomu všemu nasazují korunu vřeštivé nemocné vokály.

Výsledkem je naprosto ukázkový tlak na posluchače a vysloveně odporná, chorobná atmosféra. Je pravda, že třeba zmiňovaní Teitanblood jsou nejspíš ještě o kousek větší peklo, ale i tak je produkce Altarage určena spíše jen otrlejším posluchačům, kteří nějakou tu dávku zla snesou. Nicméně, takovým lze „MMXV Demo“ jedině doporučit, protože navzdory faktu, že jde o kraťas ryze undergroundového ražení, to za pozornost jistě stojí. Příznivci opravdu hrubozrnného death metalu by si na tuhle záležitost měli rozhodně posvítit!